Pilotní, kvalitativní studie vycházející z dat získaných prostřednictvím moderovaných skupinových rozhovorů odpovídá na hlavní výzkumnou otázku:
Jak formují vybrané kognitivní faktory volbu technik dekódování konspiračních narací, a způsob, jak jim respondenti rozumí?
Analýza nabízí srovnání dvou skupin respondentů, s vyšším a nižším konspiračním potenciálem, a současně přibližuje roli kognitivních a situačních faktorů při dekódování konspiračních narativů.
Úroveň konspiračního potenciálu rozdělila výzkumný soubor na dvě nestejně velké skupiny: (a) respondenty s vyšším konspiračním potenciálem (VKP), a kontrolní skupinu s nižším konspiračním potenciálem (NKP).
Přesto, že jsme nepracovali s reprezentativním souborem, naznačují sociodemografické charakteristiky respondentů s vyšším konspiračním potenciálem (VKP), že inklinace ke konspirační mentalitě je v této skupině rozložena mezi respondenty všech tří typů vzdělání (ZV, SŠ, VŚ) a tří typů generací.
Hlavní zjištění naznačuje zásadní roli sledovaných kognitivních předpokladů ve všech čtyřech tematických oblastech, kde byl jejich vliv testován. Respondenti s vyšším konspiračním potenciálem vykazovali jak odlišné kognitivní předpoklady při dekódování vizuálních obsahů (maleb), tak při dekódování tří typů konspiračních narativů. Lišili se také v pohledu na obecnější hodnotové otázky, respektive v recepci aktuální sociopolitické situace.
I. HODNOCENÍ STAVU ČESKÉ SPOLEČNOSTI A JEJICH POLITICKÝCH REPREZENTANTŮ.
Na úvod diskutovali participanti své názory na českou společnost a své místo v ní. Respondenty s vyšším konspiračním potenciálem odlišovala silnější nespokojenost se společenskou situací, a to jak v rovině existenciální, tak existenční.
Mezi respondenty dominovala všeprostupující kritika vlády, kterou sytily v existenčním rámci socio-ekonomické obtíže a v existenciální dimenzi difúzní úzkost z nejisté sociální a bezpečnostní situace. Ale také konkrétní předmětný strach z války.
De facto u všech respondentů převažovala manifestovaná rezignace a nedůvěra k domácí politické elitě, poukazující na vládní nekompetenci a neochotu naslouchat odborníkům.
Kritika se týkala zvláště ekonomických opatření vlády, které jsou pro respondenty „nesrozumitelné“ a spouštějí u nich socio-ekonomickou úzkost. Platí zde obecně potvrzený poznatek, že nepredikovatelnost jednání decizních orgánů vede u sociálních aktérů k rezignaci na sdílení racionální komunikace s mocí, byť by se jednalo jen o komunikaci zprostředkovanou médii hlavního proudu, která ale většina respondentů s VKP vnímá jako nástroje vládní propagandy.
Respondenty s VKP charakterizuje také manifestní pochybnost o celkovém směřování české společnosti. kterou větší část spojovala s vývojem v posledních čtyřech letech, a zvláště s epidemii covid-19, jejíž krizové řízení část respondentů označovala jako institucionalizovanou šikanu občanů, jež zhoršila mezilidské vztahy a spustila nejhorší stránky české povahy.
Zvláště tito respondenty zdůrazňovali potřeba ŘÁDU, kterou manifestovali skrze kritiku marginalizovaných skupin, ukrajinských migrantů a Romů.
Studie naznačuje, že pro konspirační mentalitu je určující, apriorní popírání, dominantního narativu, který je vnímán jako manipulativní a lživý. Zdá se, že pro konspirátory je důležitější situační odmítání oficiálních vysvětlení než navrhování alternativních řešení. Jde o základní rys konspiračního myšlení, které se nesoustřeďuje primárně na konkrétní „řešení“, často si protiřečících konspiračních teorií, ale na apriorní odmítání statu quo.
II. VNÍMÁNÍ ROLE NÁHODY A SVOBODNÉ VŮLE PŘI FORMOVÁNÍ VLASTNÍHO ŽIVOTA
Respondenti diskutovali o tom, do jaké míry jsou jejich životy (životní dráhy) výsledkem jejich cílené snahy, a do jaké jde o důsledek působení nahodilých dějů, na které nemají vliv. Sledovali jsme tak, do jaké míry se liší respondenti v VKP a respondenti NKP v míře fatality, kterou připisují svým životům.
Většina respondentů zdůrazňovala roli náhody, a nepřímo připouštěla, že nemají běh svých životů zcela pod kontrolou, respektive, že existují síly, které jejich životy ovlivňují, například postavení planet.
Ze tří diskutovaných determinant životní dráhy většina respondentů kombinovala vliv nadpřirozených sil s vlastní, individuální ne/vědomou rolí. Třetí, nejabstraktnější vliv nadosobních společenských sil, které působí v pozadí jako sociopolitické a ekonomické síly, zmínily jen dvě respondentky.
Tento pohled korespondoval u některých respondentů s pocitem vlastnictví exkluzivního vědění, které jim umožňuje ignorovat běžné výklady reality i tradiční religiozitu a spiritualitu.
Tito respondenti také nejčastěji užívali v diskusi kognitivní styl, který akcentuje kategorické soudy a nekomplikované odpovědi umožňující rychlé uzavření problému. Proto se také vyhýbali ambivalentním informacím, respektive komplikovanější diskusi.
III. ZÁKLADNÍ KOGNITIVNÍ PŘEDPOKLADY: IDENTIFIKACE NENÁHODNÝCH VZORŮ V NÁHODNÝCH VIZUÁLNÍCH PODNĚTECH A VÍRA V KONSPIRAČNÍ NARATIVY
Jak jsme ukázali v teoretické expozici, souvisí víra v konspirativní narativy s vyšší tendencí vidět významově smysluplné vzory v různých náhodných znakových shlucích.
To znamená, že silnější potřeba a „schopnost“ nacházet v náhodných nebo chaotických stimulech reálné vzory, by měla indikovat vyšší inklinaci k akceptaci konspiračních narativů. Jak ukázali Wal et al. (2018), u respondentů s vyšší tendencí vnímat nepravděpodobná kauzální spojení mezi jednotlivými událostmi, roste pravděpodobnost, že budou otevření přijetí konspirační teorie.
Pro ověření aplikovatelnosti tohoto předpokladu v domácím prostředí jsme využili částečně modifikovaný experiment realizovaný Douglasovou a Suttonem (2018). Naše pilotní testování naznačuje plauzibilitu jejich hypotézy, která předpokládá existenci vztahu mezi vyšší tendencí vnímat iluzívní neexistující vzory jako reálné/smysluplné a otevřeností přijímat konspirační teorie.
Recepční analýza individuálních taktik respondentů použitých při dekódování vybraných maleb naznačuje vyšší atraktivitu Pollockových obrazů s iluzivními vzory pro respondenty s vyšším konspiračním potenciálem.
Dané zjištění umožňuje formulovat plausibilní hypotézu vycházející z předpokladu, že pravděpodobnost akceptace konspiračních narativů roste s vyšší „schopností“ identifikovat, neexistující, iluzívní vzory ve vizuálních obsazích. Odpověď na otázku, zda jde o efekt vrozené dispozice, nebo o výsledek sociálního učení, jak se domnívají autoři dané hypotézy, zůstává tématem dalšího výzkumu.
Analýza současně naznačuje, že respondenti s vyšším konspiračním potenciálem vykazovali vyšší míru projektivní aktivity při dekódování obrazů, které nenesly jasně identifikovatelné, smysluplné vzory. Jinými slovy, nechali se častěji vtáhnout do imaginativního procesu asociativního doplňování významů do recipovaných maleb. Manifestovali tak vyšší míru asociační hravosti při dekódování daných obrazů.
IV. EXISTENCE A VLIV (NAD)PŘIROZENÝCH SIL
Většina z respondentů s VKP otevřeně manifestovala víru v existenci nadpřirozených sil. Ti, kteří se k této perspektivě explicitně nehlásili, často nepřímo potvrzovali, že je součástí jejich mentálního horizontu, kdy užívali opakovaně argumentační logikou, skrze kterou probleskovala inklinace k magickému způsobu myšlení, jež představuje jednu z komponent konspirační mentality.
Časté bylo zvláště užití „něcistické taktiky“, která se objevovala v různých variantách. Vždy ale s cílem vyvažovat deklarovanou „nevíru“ poukazem na to, že: „je tam určitě něco co, třeba je pravda“.
Nejvýrazněji se tento vyvažující kognitivní styl, který odborná literatura de facto nepopisuje, projevoval v diskusi o astrologických zákonech, respektive důvěryhodnosti horoskopů, se kterými měla většina respondentů více než okrajovou zkušenost.
Většina respondentů přímo nebo nepřímo připouštěla, že mezi postavením planet v době narození a Osudem jedince existuje kauzální vztah. Jedna z respondentek jej popsala následovně. (…) „to znamení, ve kterým jsme se každý narodili, určuje určitý charakter té osobnosti, který se samozřejmě dotváří výchovou, ale ten charakter je v nás už od malička a ten se výchovou lehce dotvaruje, ale nezmění se“.
Obecně mezi respondenty převažovala motivace uspokojovat své relační, epistémické a existenciální potřeby (Jost & Banaji, 1994). V tomto smyslu je třeba rozumět jejich víře v iracionálně konstruovaná tvrzení, víře v nadpřirozené síly, v astrologické principy, resp. horoskopy, za kterými probleskovala potřeba Řádu, který slibuje obnovit narušenou existenciální jistotu a ontologické bezpečí.
V tomto smyslu se potvrdilo, že respondenti využívají situační (konspirační) faktory jako významnou součást procesu vyjednávání kolektivních představ o povaze společenských krizí a hrozeb.
V. TAJNÉ ORGANIZACE
Z pohledu analýzy dekódování konspiračních narativů přitakávala většina respondentů s vyšším konspiračním potenciálem tvrzení o významné roli tajných organizací.
Všichni respondenti souhlasili s tvrzením, že vláda ČR není nejvlivnější organizací v zemi, a považovali ji jen za mocenský nástroj EU. Ale ani EU nevnímali všichni respondenti za autonomní subjekt. Okrajově se objevila představa, že i EU řídí „někdo nad nima“.
Většina respondentů přímo nebo nepřímo spojovala působení tajných organizací s konkrétními aktivitami. Užívali přitom kognitivní styl pasivního přijímání tvrzení o negativní roli tajných organizací a různých narativních modifikacích tohoto tvrzení, zvláště ve vztahu k pandemii covid-19.
Covidová rozprava představovala ve všech skupinách všeobjímající metanarativ, se kterým spojovali respondenti široké spektrum souvisejících, ale i nesouvisejících negativních společenských dějů. Pandemie covid-19 byla v představách většina respondentů překódována z celoplanetárního zdravotního problému do synonyma kolosálního spiknutí.
Mezi hlavní (ne)skryté hybatele pandemie řadili respondenti vedle politicko-ekonomických a strategických zájmů velmocí USA a Číny (ale ne Ruska), jako tajných organizací svého druhu, i roli médií a Evropské unie.
V případě některých respondentů a jejich recepční taktiky bylo možné zachytit indikátory mechanismu projektivní identifikace. Platilo to zvláště, když označovali konspirační motivy jednání „vlády“ či vyšších mocenských celků (EU) jako cynické testování inteligence populace.
Analýza výpovědí těchto respondentů naznačuje, jak silnou roli hrají negativní projektivní identifikace při recepci představy o existenci tajných organizací, do kterých promítají respondenti své negativní emoce, stínové figury svého druhu. V dané souvislosti můžeme hovořit o recepční taktice, která vychází z původního negativního předporozumění domácí politice a politikům, které většina členu skupiny vnímala s konspirativním očekáváním jako síly v pozadí.
VI. HISTORICKO-POLITICKÉ POZADÍ VÝZNAMNÝCH UDÁLOSTÍ
Většina respondentů s vyšším konspiračním potenciálem souhlasila s tvrzením, že pád starého režimu v roce 1989 byl primárně dílem velmocenské dohody mezi SSSR a USA. Zpochybňovali tak národně konstitutivní, mytologický výklad listopadového vzepjetí české společnosti. Někteří explicitně vedli analogii mezi dvěma historicky odlišnými situacemi/ politickými režimy, do které projektovali silnou nedůvěru k možnosti autonomní politiky ČR.
Dalo by se říci, že respondenti začasté užívali kognitivní styl kritického subversivního čtení této události. Vyššímu konspiračnímu potenciálu respondentů vyhovoval kontext dané události, který formovaly skryté mezinárodní i lokální socio-politické okolnosti. V neposlední řadě hrál při „dekódování listopadu 1989“ i kritický pohled de facto všech respondentů na roli politických elit, který tvořil jeden z pilířů jejich konspiračního myšlení.
Toto kriticko-skeptické nastavení využívali respondenti i při interpretaci dalších konspiračních tezí, zvláště ve vztahu k roli USA a EU, které část z nich vnímá mechanisticky jako „náhradu SSSR“.
Tato jejich taktika dekódování „narace demytologizující listopad 1989“ vycházela z nedůvěry k průběhu režimové změny, kterou promítali i do pochybností o stávající politické a ekonomické suverenitě ČR a spojovali s kritiku EU. Daný pohled byl v obou skupinách tak silný, že překrýval vliv odlišného konspiračního potenciál respondentů.
Studie jako celek naznačuje, že víra v konspirační narace souvisí se základními kognitivními funkcemi, jejichž mechanismus ale může za určitých okolností, zvláště ve stavech oslabeného ontologického bezpečí, vést k iluzivnímu vnímání sociálních jevů, jako nenáhodně a smysluplně propojených vzorů, které ale ve skutečnosti neexistují.
V tomto smyslu se zdá, že akceptace konspiračních narativů interaguje s motivací obnovit pocit bezpečí a kontroly, a to i za cenu silného významového zkreslení, jak ilustrovali zvláště respondenti s vyšším konspiračním potenciálem.
Zvláště tito respondenti vidí svou aktuální sociální situaci optikou konfliktu mezi svou každodenní aktivitou (agency) a tlakem nedostatečně komunikující mocenské struktury, kterou podrobují kritice za to, že jim neposkytuje zcela jasné, a především důvěryhodné informace. Tento dialektický střet neprobíhá zvláště z pohledu respondentů s vyšším konspiračním potenciálem vyváženě a oslabuje jejich existenciální jistotu, stabilitu jejich žité každodenní habitualizované sociální zkušenosti. Oslabuje tak jejich důvěru ve spolehlivost sociálních vztahů a predikovatelnost každodenních interakcí.