English summary: In this study, we gradually went through the individual areas of the effects of waste incinerators on the environment, human health and the economy. One of the biggest problems associated with waste incineration is dioxins, which have serious negative effects on human health, including cancer, damage to the immune system, reproductive problems and developmental defects (Chapter 5.1.1). Although there are strict emission limits for them, waste incinerators are responsible for almost one fifth of all dioxins released into the air in the European Union (Chapter 5.1.1.1). It is evident that pyrolysis and plasma gasification of waste, as well as technologies now summarized under the name "chemical recycling" of plastic waste, do not represent functional substitutes for waste incineration and are similarly problematic in terms of environmental impacts or have different negative effects than "classical" waste incinerators (chapters 2 and 8). The most suitable alternatives in the field of waste management therefore appear to us to be waste prevention, sorting and recycling, which primarily includes bio-waste composting (Chapters 9.1.3 and 8). For municipal waste, the most appropriate solution is to set up systems called "zero waste" (see chapter 8.1), although it is clear that even in these systems some waste still remains. However, there is no need to build new waste incinerators for them, because the Czech Republic already has sufficiently large capacities for the energy recovery of waste. With their further growth, we are in danger of having to import waste, as in other countries, because cities will become dependent on W-t-E as heat sources (Chapter 10). Medical waste does not have to be incinerated to decontaminate infectious waste, there are a number of proven non-incineration technologies. Even in the healthcare sector, it makes sense to sort waste, not all of it is infectious (chapter 8.3). POPs in hazardous waste can be destroyed and decontaminated far more effectively by so-called non-incineration technologies (chapter 8.2.3), including ashes from incinerators containing high concentrations of dioxins (chapter 3.3.1). It is absolutely necessary to avoid incineration of waste containing mercury, which easily escapes even at normal (room) temperatures. Among other things, it is completely contrary to the Minamata Convention on mercury, which the Czech Republic ratified (chapter 8.2.2). Despite the claims of waste incineration plant operators that they have everything under control, the fact is that the most dangerous substances (such as dioxins or mercury) that are produced during combustion are monitored in emissions only twice a year, and many of them are not monitored at all (Chapters 3.1 and 5.1 .1.1). Due to emission limits, incinerators must clean the flue gas. However, it creates another flow of toxic waste in the form of ash and air pollution control (APC) residues, which must be dealt with somehow (chapters 3.3 and 5.1.1.3). Strict enough limits are not set for fly ash, and therefore, for example, a significant part of toxic substances, especially dioxins, escapes controlled disposal and thus significantly contributes to exceeding the planetary limits of chemical pollution (chapter 4.2). The amount of dioxins in fly ash out of control corresponds to the maximum tolerable intake of these substances for the population of up to 133 planets of the Earth. In addition to dioxins, other toxic substances such as brominated dioxins, PFASs, polychlorinated biphenyls and other organic substances are also released during waste incineration (Chapters 5.1 and 5.2). Brominated dioxins have similar toxicity to dioxins and similar effects on human health, yet they are not yet measured in flue gas from incinerators (this obligation is new), not to mention their concentration in solid waste incineration residues (chapter 5.1.2). Waste incinerators also release significant amounts of mercury and other toxic metals into the environment with negative effects on health (chapter 5.3). These metals are released into the air to a lesser extent but end up mainly in solid residues such as fly ash and APC residues and bottom ash. Unburnt plastic particles, known as microplastics, also remain in the ash (chapter 4.2). There are also many other potentially hazardous substances that are unknown or have no limits set for waste incinerators effluents (Chapter 5). This is problematic when considering the further use of residues from waste incinerators. In connection with exceeding the planetary limits for chemical pollution, there is no room for further pollution of the planet Earth. Despite the whole range of toxic substances that waste incinerators leave in emissions into the air and water, but above all in waste, slag, bottom ash and fly ash, the assessment of their impact on the health of residents living in the vicinity remains a controversial topic (Chapter 6). Although there have been a number of studies demonstrating their negative impact on human health, there are also a number of studies that have not proven this impact. Chapter 6 provides a rough cross-section of the issue of assessing the impact of incinerators on human health. However, it also concerns the assessment of local food contamination (chapters 3.4., 5.1.1.3.3 and 5.1.4.1). Waste incinerators do not only process materials that cannot be recycled, but they also compete for the same funds and materials with recycling facilities. At the same time, waste incineration means the loss of valuable raw materials, which must be extracted, produced and transported again. They thereby discourage the conservation of resources and their maintenance in a circular economy. Incinerators waste energy that was invested in the production of products that ended up in waste and in their collection. For these reasons, waste incineration was removed from the EU Taxonomy and from the list of financing sustainable activities. The construction of ZEVO and waste incinerators is heavily dependent on the financial support of the public sector (Chapters 9 and 10.1.1). He often paid extra for their construction or is paying extra. W-t-E receives support from EU funds in a hidden way. In addition to the initial investment costs, incinerators (W-t-E) swallow a lot of repair and maintenance funds, not counting the expenses related to the effects of incinerators on human health and the environment (Chapters 9.3, 9.4 and 9.5). Other financial costs are related to accidents, mostly fires, which occur quite often in waste incinerators, and which often destroy a large part of the equipment and threaten the health of residents living in the vicinity (Chapter 7). In the vicinity of the waste incinerators, soil contamination with toxic substances (primarily dioxins) and the related contamination of domestic poultry and/or livestock were also observed. Their research alone represented additional costs (chapters 3.4 and 9.5). Although some of their effects on the environment can still be debated because they have not been clearly proven, waste incinerators represent an outdated, unsustainable, and expensive way of managing waste that has negative effects on the environment, human health, and even the entire planetary ecosystem. Modern incinerators are trying to be included in the circular economy system and are therefore looking for ways to use the ash, which remains up to one third of its original weight from the incinerated waste (chapter 3.3.3). In this regard, too, for example, the oversized Dutch incinerators have already hit an imaginary ceiling, and the Nobel Prize winner Ernst Worrell therefore described the Dutch roads built from incinerator ash as "linear landfills" (chapter 3.3.3.1). Incinerating waste, while producing the energy that powers our modern, energy-intensive lives, also actively contributes to the cycle of climate change. Emissions of carbon dioxide, created by the combustion process, are one of the driving forces behind the greenhouse effect, which has serious consequences in the form of global warming and climate change. By 2050, the conversion of plastic waste to energy (including incineration in W-t-E) will lead to greater emissions of carbon dioxide than the burning of fossil fuels. Energy utilization of waste therefore does not help solve global climate change but contributes to it and thus represents a dead end in replacing coal (Chapter 4.1). While waste seems to magically disappear, the reality is that by burning waste we destroy valuable raw materials that we no longer can reuse, recycle or compost, while an unusable third of the original weight of waste remains enriched with toxic substances. By operating incinerators, we support linear waste management, which requires a constant supply of waste. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx V této studii jsme postupně prošli jednotlivé oblasti vlivů spaloven na životní prostředí, lidské zdraví i ekonomiku. Jedním z největších problémů spojených se spalováním odpadů jsou dioxiny, které mají vážné negativní účinky na lidské zdraví, včetně rakoviny, poškozování imunitního systému, reprodukčních problémů a vzniku vývojových vad (kapitola 5.1.1). Přestože pro ně existují přísné emisní limity, spalovny odpadů jsou zodpovědné za téměř jednu pětinu všech dioxinů vypouštěných do ovzduší v Evropské unii (kapitola 5.1.1.1). Je patrné, že pyrolýza a plazmové zplyňování odpadů stejně jako technologie nyní shrnované pod název „chemická recyklace“ plastových odpadů nepředstavují funkční náhrady za spalování a jsou z hlediska dopadů na životní prostředí podobně problematické anebo mají jiné negativní dopady než „klasické“ spalovny odpadů (kapitoly 2 a 8). Jako nejvhodnější alternativy v oblasti nakládání s odpady se nám proto jeví na prvním místě předcházení vzniku odpadů, jejich třídění a recyklace, které na prvním místě zahrnuje kompostování bioodpadů (kapitoly 9.1.3 a 8). Pro komunální odpady je nejvhodnějším řešením nastavení systémů zvaných „zero waste“ (nulový odpad, viz kapitolu 8.1), byť je jasné, že i v těchto systémech zatím nějaké odpady zbývají. Pro ty však není třeba stavět nové spalovny odpadů, protože Česká republika má již dostatečně velké kapacity pro energetické zhodnocení odpadů. Při jejich dalším růstu nám hrozí, že stejně jako v jiných zemích budeme muset odpady dovážet, protože města se stanou závislá na ZEVO jako zdrojích tepla (kapitola 10). Zdravotnické odpady se kvůli zbavení infekčnosti nemusejí spalovat, existuje řada osvědčených nespalovacích technologií. I ve zdravotnickém sektoru se vyplatí odpady třídit, ne všechny jsou infekční (kapitola 8.3). POPs lze v nebezpečných odpadech daleko účinněji rozložit a dekontaminovat tzv. nespalovacími technologiemi (kapitola 8.2.3), a to včetně popílků ze spaloven obsahujících vysoké koncentrace dioxinů (kapitola 3.3.1). Rozhodně je nutné se vyhnout spalování odpadů obsahujících rtuť, která snadno vytěkává už za normální (pokojové) teploty. Mimo jiné je to zcela v rozporu s Minamatskou úmluvou o rtuti, kterou Česká republika ratifikovala (kapitola 8.2.2). Navzdory tvrzením provozovatelů spaloven, že mají všechno pod kontrolou, je skutečnost taková, že ty nejnebezpečnější látky (například dioxiny nebo rtuť), které vznikají při spalování, jsou v emisích sledovány jen dvakrát ročně a mnoho z nich se nemonitoruje vůbec (kapitoly 3.1 a 5.1.1.1). Vzhledem k emisním limitům musí spalovny čistit spaliny. Tak však vytváří další tok toxického odpadu v podobě popílku a zbytků z čištění spalin, se kterým musí být nějak naloženo (kapitoly 3.3 a 5.1.1.3). Pro popílek nejsou nastaveny dostatečně přísné limity, a proto například značná část toxických látek, především dioxinů, uniká kontrolovanému nakládání a významně tak přispívá k překročení planetárních mezí chemického znečištění (kapitola 4.2). Množství dioxinů v popílcích mimo kontrolu odpovídá maximálnímu tolerovatelnému příjmu těchto látek pro populaci až 133 planet Zemí. Kromě dioxinů se při spalování odpadů uvolňují také další toxické látky, jako jsou bromované dioxiny, PFAS, polychlorované bifenyly a další organické látky (kapitoly 5.1 a 5.2). Bromované dioxiny mají podobnou toxicitu jako dioxiny a podobné účinky na lidské zdraví, přesto se ve spalinách ze spaloven zatím neměří (tato povinnost je nová), o jejich koncentraci v pevných zbytcích nemluvě (kapitola 5.1.2). Spalovny odpadů rovněž do prostředí uvolňují značné množství rtuti a jiných toxických kovů s negativními dopady na zdraví (kapitola 5.3). Tyto kovy jsou v menší míře uvolňovány do ovzduší, ale končí především v pevných zbytcích, jako je popílek a zbytky z čištění spalin a v popelu. V popelu dále zůstávají nespálené částečky plastů, známé jako mikroplasty (kapitola 4.2). Existuje také mnoho dalších potenciálně nebezpečných látek, o kterých se ve výstupech ze spaloven neví nebo pro ně neexistují limity (kapitola 5). To je problematické při úvahách o dalším využití zbytků ze spaloven odpadů. V souvislosti s překročením planetárních mezí pro chemické znečištění není prostor pro další znečišťování planety. I přes celou škálu toxických látek, které spalovny odpadů opouštějí v emisích do ovzduší a vody, ale především v odpadech, popelu a popílku, zůstává hodnocení jejich dopadů na zdraví obyvatel žijících v okolí kontroverzním tématem (kapitola 6). Vznikla sice řada studií prokazujících jejich negativní dopad i na lidské zdraví, ale je tu i řada studií, které tento dopad neprokázaly. Kapitola 6 podává hrubý průřez problematikou hodnocení dopadů spaloven na lidské zdraví. Týká se ho však i hodnocení kontaminace lokálních potravin (kapitoly 3.4., 5.1.1.3.3 a 5.1.4.1). Spalovny odpadů nezpracovávají pouze materiály, které nelze recyklovat, soutěží totiž o stejné finanční prostředky a suroviny s recyklačními zařízeními. Přitom znamená spalování odpadů ztrátu cenných surovin, které musí být znovu vytěženy, vyrobeny a dopraveny. Odrazují tím od zachování zdrojů a jejich udržení v cirkulárním hospodářství. Spalovny plýtvají energií, jež byla investována do produkce výrobků, které skončily v odpadu, a do jejich sběru. Z těchto důvodů bylo spalování odpadů vyřazeno z EU Taxonomy a ze seznamu financování udržitelných aktivit. Výstavba ZEVO a spaloven odpadů je silně závislá na finanční podpoře veřejného sektoru (kapitoly 9 a 10.1.1). Ten na jejich výstavbu často doplácel anebo doplácí. ZEVO dostávají skrytou cestou podporu z fondů EU. Kromě vstupních investičních nákladů spolykají spalovny (ZEVO) spoustu fondů na opravy a údržbu, nepočítaje výdaje související s dopady spaloven na lidské zdraví a životní prostředí (kapitoly 9.3, 9.4 a 9.5). Další finanční náklady souvisejí s haváriemi, většinou požáry, k nimž ve spalovnách dochází poměrně často, a které nezřídka zničí větší část zařízení a ohrozí zdraví obyvatel žijících v okolí (kapitola 7). V okolí spaloven byla rovněž pozorována kontaminace půdy toxickými látkami (především dioxiny) a s ní související kontaminace domácích chovů slepic anebo dobytka. Už jen jejich výzkum představoval další vyvolané náklady (kapitoly 3.4 a 9.5). Byť o některých jejich vlivech na životní prostředí můžeme stále diskutovat, protože nebyly jednoznačně prokázány, spalovny odpadů představují zastaralý, neudržitelný a drahý způsob nakládání s odpady, který má negativní dopady na životní prostředí, lidské zdraví, a dokonce celý planetární ekosystém. Moderní spalovny se snaží zařadit do systému cirkulární ekonomiky, a proto hledají cesty využití popela, kterého ze spáleného odpadu zbývá až jedna třetina z jeho původní hmotnosti (kapitola 3.3.3). I v tomto ohledu už například předimenzované nizozemské spalovny narazily na pomyslný strop a nositel Nobelovy ceny Ernst Worrell proto označil nizozemské silnice budované ze spalovnového popela za „lineární skládky“ (kapitola 3.3.3.1). Spalování odpadů, i když produkuje energii, která pohání náš moderní, energeticky náročný život, také aktivně přispívá k cyklu změny klimatu. Emise oxidu uhličitého, vzniklého procesem spalování, jsou považovány za jednu z hnacích sil skleníkového efektu, který má vážné důsledky ve formě globálního oteplování a změny klimatu. Do roku 2050 povede přeměna plastového odpadu na energii (včetně spalování v ZEVO) k větším emisím oxidu uhličitého než spalování fosilních paliv. Energetické využití odpadu tedy nepomáhá řešit globální změnu klimatu, ale přispívá k ní a představuje tak slepou uličku v nahrazování uhlí (kapitola 4.1). Zatímco se zdá, že odpad kouzelně mizí, skutečnost je taková, že spalováním odpadu ničíme cenné suroviny, které už nemáme možnost znovu využít, recyklovat nebo kompostovat, zatímco nepoužitelná třetina původní hmotnosti odpadů zůstává obohacena o toxické látky. Provozem spaloven podporujeme lineární odpadové hospodářství, které vyžaduje neustálý přísun odpadu.