Content uploaded by Pavel Mücke
Author content
All content in this area was uploaded by Pavel Mücke on Dec 23, 2024
Content may be subject to copyright.
1
NORMALIZOVANÝ CESTOVNÍ RUCH A POHOSTINSTVÍ V PRAZE
Pavel Mücke
ABSTRAKT
Příspěvek se z historického pohledu snaží charakterizovat hlavní problémy sféry cestovního
ruchu (a dílem i pohostinství) v hlavním městě Praze se zaměřením na část období tzv.
normalizace, konkrétně pak zejména na sedmdesátá léta 20. století. Autorovo bádání vychází
jednak z analýzy dostupných fondů Archivu hl. m. Prahy (zejména pak podkladových
materiálů a zápisů z jednání Komise pro obchod a cestovní ruch Národního výboru hl. m.
Prahy), dále pak z vybraných materiálů ÚV KSČ nacházejících se v Národním archivu v
Praze, dále se opírá o dobový tisk a těží také z dostupných orálněhistorických rozhovorů
s dobovými aktéry, a to zejména z řad reprezentantů i úředníků předlistopadových národních
výborů. Cestovní ruch celkově představoval pro československý státněsocialistický režim
relativně perspektivní odvětví, které se ovšem nikdy netěšilo prvořadé a systematické
pozornosti a přízni. I proto se autor vydává po stopách tohoto historického paradoxu. Ve své
studii klade důraz zejména na analýzu návštěvnosti, která z Prahy v celorepublikovém
srovnání činila bezkonkurenční destinaci a na konci sedmdesátých let pak dosahovala
milionových počtů. Zhruba 1,3 milionů turistů ročně se v Praze dočasně ubytovalo a
přenocovalo, což kladlo obrovské nároky na místní ubytovací kapacity, kterých se dlouhodobě
nedostávalo, a tudíž docházelo k masivnímu opotřebení kapacit dostupných a také k setrvalé
přetíženosti obsluhujícího personálu. Právě úroveň služeb je ve svých dílčích segmentech
(např. pohostinství, prodej suvenýrů, letní sezónní služby, kulturní dění, průvodcovství)
dalším předmětem autorova zájmu. Celkově totiž byly služby a jejich úroveň ve své době
zodpovědnými orgány bedlivě sledovány a v případě shledaných nedostatků se taktéž stávaly
častým terčem pečlivě evidovaných interních stížností či dokonce předmětem veřejné kritiky.
Ačkoliv si studium postavení Prahy v cestovním ruchu státněsocialistického režimu vyžádá
další specializovaná bádání, už na základě dosažených zjištění je možné konstatovat, že pokud
se dobový cestovní ruch nacházel na okraji zájmu celostátní politiky, pak Praha jako
celostátní metropole se paradoxně navzdory deklaratorním prohlášením o její důležitosti
v praxi nacházela spíše na periferii zájmu dobových aktérů. Negativním důsledkem tohoto
stavu byla zejména podfinancovanost její turistické a dopravní infrastruktury a také
nedostatek, přetíženost a demotivace kvalitního personálu. Tyto nešvary nejen kazily pověst
čs. cestovnímu ruchu a státu jako celku, ale zpětně také podvazovaly jeho potenciál a
(spolu)utvářely pomyslný „začarovaný kruh“ stagnace, jev pro mnohé oblasti života
v předlistopadovém Československu velmi typický.
Klíčová slova:
Praha – cestovní ruch – pohostinství – tzv. normalizace – Československo – soudobé dějiny
Cestovní ruch a Praha v éře tzv. socialistického Československa
2
Cestovní ruch představoval pro někdejší československý státněsocialistický režim relativně
perspektivní a na první pohled lákavě vypadající odvětví, které se ovšem nikdy netěšilo
prvořadé a systematické pozornosti státně-stranické politiky a prioritní přízni politických elit.
1
V tomto ohledu se zde objevovala nikdy veřejně nezdůrazňovaná, leč z retrospektivního
pohledu patrná kontinuita postojů jak z období rakousko-uherského mocnářství, tak také
s obdobím první československé republiky.
2
Po druhé světové válce v éře tzv. třetí republiky,
respektive i po únorovém převratu 1948 se pak objevoval setrvalý rozpor mezi plány
některých představitelů sféry cestovního ruchu na nejrůznějších úrovních mocenské hierarchie
a „generální“ politiky státu a později komunistické „státostrany“, jež stavěla cestovní ruch a
politiku mobilit na oltář budování zejména zbrojního a těžkého průmyslu a také podřízení se
politice soupeření mezi Východem a Západem. Cestovní ruch se tak stal spíše odstrkovanou
„popelkou“ než preferovaným odvětvím. Příkladem těchto sporů o jeho směřování je
například dlouho se vlekoucí mocenský spor o dohled nad cestovním ruchem ze strany
ústavních orgánů a přesuny kompetencí mezi ministerstvy vnitřního obchodu, dopravy nebo
zahraničního obchodu, nebo dočasné snahy kontrolovat jej na „celovládní“ úrovni. I vzhledem
k nejednoznačnosti a proměnlivosti politické strategie budování československého cestovního
ruchu tak tyto spory mnohdy na všech úrovních po dlouhá léta politiky ulpívaly zejména na
pragmatické snaze o extenzivní a ekonomické „vytěžení“ cestovního ruchu, a to zejména
onoho příjezdového z tzv. nesocialistických zemí, čímž se pozitivně zvyšovaly hospodářské
výsledky a v případě ruchu západněcizineckého také přísun věčně nedostatkových deviz.
Na úrovni místní již ve dnech Květnového povstání 1945 došlo na základě
zahraničních plánů k proměně dosavadních struktur státní správy a samosprávy, neboť její
představitelé nejenže byli obviňováni z válečné kolaborace, ale vedle toho jim nové elity také
přičítaly spoluvinu za údajné neúspěchy z doby meziválečné. Zrodila se tzv. lidová správa
v podobě nově zakládaných národních výborů, které se měly stát důležitým článkem
v mocenské hierarchii a také aktérem na poli výkonu regionálních a místních politik
1
Podíl na této skutečnosti měl bezesporu fakt, že cestovní ruch ve své komplexnosti v sobě propojoval aktivity
jak zahraniční, tak domácí (příjezdový a výjezdový versus domácí cestovní ruch), aspekty zahraničněpolitické,
ekonomické, ale také dopravní, organizační (řízení, služby), kulturní nebo široce společenské. Aby bylo možné
tyto agendy obsáhnout a zvládnout, bylo třeba koordinovat aktivity celé řady nejrůznějších aktérů, od
mezinárodních rámců přes celostátní a regionální úroveň až po místní poměry, což se ovšem v praxi ne vždy
zcela dařilo. O dobových peripetiích politik cestovního ruchu viz např. PAVEL MÜCKE. Šťastnou cestu...?!
Proměny politik cestování a cestovního ruchu v Československu za časů studené války (1945–1989), Pelhřimov
2017.
2
Blíže viz JAN ŠTEMBERK, Fenomén cestovního ruchu. Možnosti a limity cestovního ruchu v meziválečném
Československu, Praha 2010. Možná paradoxně k největším legislativním a organizačně-správním posunům
v oblasti cestovního ruchu došlo v průběhu tzv. druhé republiky a zejména v období nacistické okupace a tzv.
protektorátu. Blíže viz JAN ŠTEMBERK– IVAN JAKUBEC, Cestovní ruch pod dohledem Třetí říše, Praha 2018.
3
cestovního ruchu.
3
Zde v činnosti částečně nahradily předválečné a rané poválečné
soukromoprávní a korporátní předchůdce (např. Sdružení pro cizinecký ruch a jeho skupiny,
Klub českých turistů, Sokol, Cestovní informační služba a další).
4
Na průsečíku přirozených (a někdy se stále zvětšujících) rozdílů mezi obcemi, městy a
regiony a snahy o centrální „naplánování“ veškerého hospodářského dění se nacházela tzv.
rajonizace cestovního ruchu. Na základě mínění pověřených expertů a expertek, jejichž vliv
ve státněsocialistické politice ve druhé polovině padesátých let výrazně posílil, byla
Československá republika „rozparcelována“ na regiony podle významu a potenciálu pro
cestovní ruch. Mimo jiné podle této kategorizace byly posléze z centrálních zdrojů
přidělovány hmotné prostředky na jednotlivé místní investice. Ve vůbec nejvyšší kategorii se
nacházela významná československá města spolu s významnými československými lázněmi,
národními parky a chráněnými krajinnými oblastmi a zcela mimo kategorie se ocitla Praha.
Ta byla díky své velikosti, významu, tradici i legislativnímu statusu, který ji stavěl na roveň
kraji (ovšem se specifiky celostátního centra), označena za bezkonkurenční lokalitu
disponující celostátním významem a mezinárodním potenciálem.
5
Z těchto důvodů měla být
její turistická rajonizace detailněji specifikována zvláštním územním plánem, který její
postavení definoval v návaznosti na širší středočeskou aglomeraci. V zájmu zvyšování
ochrany československého kulturního dědictví a uchování historicko-kulturního potenciálu
hlavního města, který byl shledán cenným pro československý cestovní ruch, pak byla v roce
1971 na základě nařízení vlády ČSR ustavena dodnes existující Pražská památková rezervace.
Ta sice formálně pokrývala pouze 1,74 % rozlohy města (8,66 km²), důležité ovšem bylo, že
k ní přiléhalo cca 90 km² ochranného pásma, v němž jakékoliv stavební zásahy nesměly
pražský památkový status quo ohrozit.
6
Pro studium problematiky shrnuté v této studii jsem využil vybrané fondy někdejších
orgánů Národního výboru hlavního města Prahy (NVP), jež jsou dnes uložené v Archivu hl.
m. Prahy v Praze na Chodovci. Klíčovým zdrojem zde byly zachované podklady a zápisy
3
Viz ANTONÍN FRANKE, Rukověť cestovního ruchu. Praha 1984, s. 93–95.
4
Detailněji o proměnách viz JAN ŠTEMBERK, Pěšky, na lyžích, na kole, lodí či autem. K dějinám československé
turistiky v letech 1945–1968, Pelhřimov 2017.
5
Ke klíčové úloze Prahy viz např. Národní archiv v Praze (NA), fond KSČ – Ústřední výbor 1945–1989, Praha.
Předsednictvo ÚV KSČ 1976–1981, sv. 68, a. j. 73, bod 3, Dosavadní výsledky a úkoly čs. zahraničního
cestovního ruchu (31. 3. 1978).
6
Viz A. FRANKE, Rukověť cestovního ruchu, s. 115. Blíže o politice pražského urbanismu a plánovaní
v historické perspektivě viz např. PETR ROUBAL, Krize urbanistické moderny v socialismu. Případ plánování
Prahy od šedesátých do osmdesátých let 20. století. Soudobé dějiny 24/3, 2017, s. 335–360. Též jako Open
Access (DOI: 10.51134/sod.2017.017 [online], [cit.?], <https://sd.usd.cas.cz/artkey/sod-201703-0003_crisis-of-
modern-urbanism-under-the-socialist-rule-case-study-of-the-land-use-plan-of-prague-between-the-1960s.php>.
O osudech staveb, jež naopak zachovány nebyly, viz KATEŘINA BEČKOVÁ, Zbořeno. Zaniklé pražské stavby
1990–2020. Praha 2021.
4
z jednání Komise pro obchod a cestovní ruch NVP vztahující se k volebnímu období let
1976–1981. Jako doplňkové zdroje pro rekonstrukci obrazu pražského cestovního ruchu
v inkriminovaných letech mi pak posloužily vybrané materiály z fondů ÚV KSČ uložené
v Národním archivu ČR, dobový oborový tisk (např. časopis Cestování a cestovní ruch) a také
realizované orálněhistorické rozhovory pocházející ze sbírek Centra orální historie Ústavu pro
soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i. (COH ÚSD AV ČR).
7
Pražský cestovní ruch ve světle každoročních zhodnocení druhé poloviny
sedmdesátých let
Jak jsem již naznačil, velmi cenným historickým vhledem do problematiky jsou zejména
souhrnné zprávy o vývoji cestovního ruchu v hlavním městě, jež byly pravidelně jedenkrát
ročně projednávány členkami a členy Komise obchodu a cestovního ruchu Národního výboru
hl. m. Prahy (OCR NVP) před následující letní sezónou (většinou mezi únorem až dubnem).
Jak je totiž patrné z dochovaných exemplářů, tyto zprávy disponovaly ustálenou a
promyšlenou strukturou, která se v průběhu let proměňovala jen velmi pozvolna.
Zprávy často vycházely ze shrnutí běžného provozu cestovního ruchu, ale komentovaly také
dění související s klíčovými událostmi turistického roku. Ve sledovaném období se jednalo
zejména o XV. sjezd KSČ (1976), 9. sjezd Světové odborové federace (1978), Mistrovství
světa a Evropy v ledním hokeji (1978), Mistrovství Evropy v atletice, světovou výstavu
poštovních známek Praga 1978, výstavu Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR (1978),
Dny Moskvy v Praze (1979) související s přípravami oslav 35. výročí osvobození ČSSR a
konečně celostátní spartakiádu 1980. K těmto „velkým“ jednorázovým událostem se pak
přidávaly významné mezinárodní kongresy a sympozia, jež se konaly na pražské půdě, a také
(od roku 1946) každoročně se opakující prestižní hudební festival – Pražské jaro.
8
7
Jedná se zejména o projekty Česká společnost v období tzv. normalizace a transformace a „Malé“ a „velké“
dějiny cestování a cestovního ruchu v Československu 1945–1989). Viz Centrum orální historie, Ústav pro
soudobé dějiny AV ČR [online], [cit. 19. června 2023] <http://www.coh.usd.cas.cz/projekty/ukoncene-
projekty/>.
8
Archiv hl. m. Prahy (AMP), Ústřední národní výbor Národního výboru hl. m. Prahy (ÚVN NVP), Komise
1945–1989, kart. 10, zpráva Odboru obchodu a cestovního ruchu NVP (OCR NVP) o zhodnocení cestovního
ruchu v hl. m. Praze za rok 1976 a návrh hlavních opatření na rok 1977 (29. 3. 1977); tamtéž kart. 10, zpráva o
zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1979 (9. 4. 1979);
tamtéž kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této oblasti
na rok 1980 (23. 4. 1980). Z reflexe dobových příprav v tisku viz JOSEF MORAVEC, Připravujeme se na
spartakiádu, Cestování a cestovní ruch 26/4, 1980, s. 75.
5
Mimochodem, když jsem zmínil problematiku spartakiádního dění, právě v životě
zaměstnanců aparátu NVP i členů samotné komise sehrávaly přípravy na spartakiádu
mimořádnou roli. Mimo jiné stravovací odbor ústředního štábu čs. spartakiády spočíval právě
v rukou odboru OCR NVP (v jehož čele stál jeho vedoucí, Ing. Miroslav Munclinger) a byl
mu uložen doslova mamutí úkol zajišťovat jak veškeré stravování cvičenců v jejich
ubytovacích prostorách v Praze a na Kladně, tak také servis občerstvení a prodej drobného
zboží návštěvníkům na vlastním stadionu a v jeho okolí. Na prodeji v bufetech na stadionu a
ve 133 mobilních stáncích se podílelo 2 370 pracovníků (z toho 740 brigádníků) a díky jejich
nasazení se návštěvníci této akce mohli posilnit např. celkem 1 562 hektolitry prodaného piva,
912 hektolitry limonády, nebo mohli zkonzumovat 40 482 kilogramů párků (zajedených 545
521 kusy pečiva). Vzhledem k tomu, že spartakiádní organizátoři dostali za úkol zpestřit
návštěvníkům jedinečné zážitky také prostřednictvím nabídky jindy nedostatkových potravin
a zboží, lidé si tak „na doma“ posléze nakoupili např. velké množství tropického ovoce (jako
bylo více než 90 000 kilogramů banánů a 191 000 kilogramů pomerančů). I na základě tohoto
prodeje pak zainteresované provozovny utržily 19 988 000 Kč, což v průměru představovalo
o 28–68 % více než u předešlé spartakiády konané v roce 1975. Při čtení dobových zpráv
„mezi řádky“ je patrné, že po skončení spartakiádního dění si funkcionáři mohli nejen
oddechnout, ale snad si i užít pocit nefalšované radosti.
9
Zajišťování zázemí strahovským performancím však nebylo úkolem jediným, neboť
vedle vlastní spartakiády na území Prahy probíhaly též paralelní doprovodné akce, jako byly
mimo jiné sraz turistů na Praze 6 u rybníka Džbán, slavnostní průvod Prahou nebo kulturní
pořady Parku kultury a oddechu Julia Fučíka na pražském Výstavišti.
10
Prorežimně-ideovou a
propagandistickou složku, jež byla nedlouho před zahájením spartakiádního dění částečně
rozebrána Václavem Havlem v jeho politicko-filozofickém eseji Moc bezmocných (dopsaném
v říjnu 1978), měla obstarávat soutěž o nejlepší výkladní skříň. Té se masově a takřka povinně
9
Pomineme-li skutečnost, že spartakiádním cvičencům bylo podáno více než 3,7 milionu porcí jídel, na základě
evidence prodaného sortimentu je zřejmé, že v provozovnách, které byly po dobu spartakiády otevřené
minimálně od 10:00 do 20:00 včetně sobot a nedělí (od 18. 6. do 29. 6. 1980), návštěvníci nakoupili a
zkonzumovali také 4 820 kartonů sovětské zmrzliny („Maroženoje“) a 1 923 kartonů zmrzliny eskymo, Viz
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zhodnocení činnosti a dosažených výsledků stravovacího
odboru Ústředního štábu ČSS 1980 (14. 8. 1980). Z dobové mediální reflexe a zhodnocení spartakiády viz
MIROSLAV MUNCLINGER, Veřejné stravování při Čs. spartakiádě 1980, Cestování a cestovní ruch 26/9, 1980 s.
186–190.
10
Účastníkům turistického srazu bylo např. vydáno 75 305 porcí jídla za utržených 695 500 Kčs. Viz AMP,
ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zhodnocení činnosti a dosažených výsledků stravovacího odboru
Ústředního štábu ČSS 1980 (14. 8. 1980).
6
zúčastnily pražské provozovny obchodu, pohostinství a cestovního ruchu.
11
Tisíce reálných
předobrazů havlovského zelináře tak ve své době nemohly tušit, že jejich aktivita posléze
vejde do dějin politické filosofie, ale i historiografie soudobých dějin…
12
Vrátím-li se k obsahu a struktuře samotných zpráv o každoročním dění v pražském
pohostinství a cestovním ruchu, vedle základních makroekonomických a statistických údajů,
jako byly počty návštěvníků, ekonomické výkony apod., se text soustřeďoval také na shrnutí
situace v pražském hotelnictví a v ubytovací sféře obecně, s důrazem na dění v podnicích, jež
patřily do kompetence NVP. V další části zpráv pak bylo pojednáno o situaci v kempech, o
prodeji upomínkových předmětů, byly zde naznačeny výsledky a prognózy průběhu letní
sezóny (zejména v pražských lázních a koupalištích), tvůrci zprávy se pozastavili nad
motoristickou sezónou a službami cestovního ruchu a kulturními akcemi (včetně
návštěvnosti) a na závěr se zabývali také stavem pražského průvodcovství (početními stavy
průvodcovského sboru, školením průvodců i počty okružních jízd apod.). Vzhledem k tomu,
že tato témata považuji z retrospektivy za přínosná i pro historickou analýzu, budou nám
jednotlivé body či tematické okruhy sloužit jako pomyslná trasa malého „výletu“ do dějin
pražského cestovního ruchu sledovaného období.
Ach ta návštěvnost… aneb Počty vysoké versus kapacity nedostatečné
Praha se ve světle pojednávaných zpráv dlouhodobě potýkala s velmi rozporuplnou a místy až
prekérní situací. Po dlouhá desetiletí se jí totiž nedařilo dostát požadavku být přední
turistickou destinaci tzv. socialistického Československa a rozvoj návštěvnosti, který byl
deklaratorně vzývaný a vítaný vrcholnými oborovými činovníky, se potýkal s nedostatkem
kapacit turistické infrastruktury v čele s kvalitními ubytovacími kapacitami, od hotelových
lůžek až po místa v autokempech. Po dlouhá léta také nebyli v Praze statisticky evidováni a
tudíž v rozhodovacích procesech ani bráni v potaz jednodenní výletníci a projíždějící turisté,
jejichž návštěvy ovšem zásadním způsobem zvyšovaly nároky na místní obslužnost.
13
Podle
údajů z konce sedmdesátých let byl počet jednodenních i tranzitujících návštěvníků v celém
11
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zhodnocení činnosti a dosažených výsledků stravovacího
odboru Ústředního štábu ČSS 1980 (14. 8. 1980). Blíže ke spartakiádnímu dění z přehledového historického
pohledu viz PETR ROUBAL, Československé spartakiády, Praha 2016.
12
K významům Havlových esejů nejnověji viz Jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří: eseje o Moci
bezmocných. (eds.) JIŘÍ SUK – KRISTÝNA ANDĚLOVÁ, Praha 2016.
13
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, Zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok
1977 a návrhy na opatření v této oblasti za rok 1978 (22. 2. 1978).
7
Československu takřka stejný (14 366 034) jako počet jeho stálých obyvatel. A většina
z těchto turistů na své cestě zároveň navštívila Prahu.
14
Vybrané ukazatele cestovního ruchu v Československu sedmdesátých let
15
1971
1976
1977
1978
1979
Počet turistů v ČSSR (v mil.
osob)
7,736
10,037
10,9
Počet zahraničních turistů
v ČSSR (v mil. osob)
3,01
Počet turistů z „nesocialist.“
zemí (v mil osob.)
0,796
Počet ubytovaných turistů
v Praze (v mil.osob)
1,231
1,38
1,3
1,3
1,3
Počet ubytovaných cizinců
v Praze (v mil. osob.)
0,81
0,87
0,857
0,885
Počet v Praze ubytovaných
turistů z „nesocialistických“
zemí (v tis.)
???
???
410
330
457
Počet ubytovaných na
hotelích (v mil. osob)
???
1,176
1,1
1,1
???
Počet lůžek v Praze
cca 8 000
8 800
8 800
17 220
14 818
14
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této oblasti na
rok 1980 (23. 4. 1980).
15
Zpracováno na základě zpráv o zhodnocení. Viz AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 10, zpráva
Odboru OCR NVP o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1976 a návrh hlavních opatření na rok
1977 (29. 3. 1977); tamtéž kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1977 a návrhy
na opatření v této oblasti na rok 1978 (22. 2. 1978); tamtéž kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl.
m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1979 (9. 4. 1979); tamtéž kart. 11, zpráva o
zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1980 (23. 4.
1980).
8
Využití lůžkové kapacity
???
90 %
91 %
88 %
Jak vyplývá i z výše uvedené tabulky, na rozdíl od zbytku státu počet turistů
přijíždějících do Prahy spíše stagnoval. Podobně jako do regionů, i do Prahy proudilo nejvíce
návštěvníků z NDR, Polska, SSSR a Maďarska, a naopak na čele žebříčku návštěvnosti z tzv.
nesocialistických zemí se nacházelo Rakousko a Spolková republika Německo. K nim se pak
stále více přidávali také turisté ze severoevropských zemí. Ze zpráv je patrné, že v Praze
zahraniční turistická klientela primárně směřovala do ubytovacích zařízení hotelového typu
(např. v roce 1976 bylo těchto v zařízeních s celoročním provozem ubytováno 810 000
zahraničních a pouze 366 000 domácích klientů) a dílem také do autokempů (1976 – 72 000
zahraničních a 15 000 domácích hostů). Naopak na pražských vysokoškolských kolejích byli
ubytováváni primárně českoslovenští turisté a politicky „prověřené“ (a z pohledu režimu
spolehlivé) zahraniční skupiny ze Sovětského svazu a do soukromí směřovala v drtivé většině
spíše domácí klientela.
16
Zástupci sféry cestovního ruchu své nadřízené velmi často upozorňovali na skutečnost,
že jsou nuceni zejména zájezdy poptávané ze zahraničí odmítat. Tato skutečnost vedla jednak
k nežádoucím devizovým ztrátám, ale také k poklesu důvěryhodnosti československých
cestovních kanceláří v očích zahraničních obchodních partnerů. Postupně byly sice uváděny
do provozu (staro)nové pražské hotely – např. hotel Olympik II na Praze 8, motel Stop na
Praze 5, zrekonstruovaný hotel Beránek na Praze 2, hotel U Tří pštrosů na Praze 1 –, svému
účelu byl od PZO Technoexport navrácen službám cestovního ruchu hotel Solidarita na Praze
10, přijíždějící turisté mohli také využít služeb nových chat v autokempech TJ Kotva Braník
na Praze 4 a Sportcamp na Praze 5, celková ubytovací kapacita ovšem stále nebyla shledávána
jako dostatečná. Na sklonku sledovaného období (1979) tak Praha oficiálně disponovala
pouhými 8 378 lůžky v hotelích, 699 lůžky v autokempech, 591 v ubytovnách
tělovýchovných jednot, 2 350 lůžky v soukromých bytech nabízených k ubytování a 2 800
sezónními místy pro turisty na vysokoškolských kolejích.
17
Jak již bylo naznačeno, lůžková
kapacita zájmu i nadále nestačila, což se stále více dostávalo do rozporu s oficiálními
proklamacemi. Zodpovědní činitelé navíc museli čelit skutečnosti, že z provozu byly postupně
16
Tamtéž, kart. 10, zpráva Odboru OCR NVP o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1976 a návrh
hlavních opatření na rok 1977 (29. 3. 1977).
17
Tamtéž, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této
oblasti na rok 1980 (23. 4. 1980).
9
vyřazovány i některé zavedené hotely, které se po desetiletích intenzivního užívání ocitly
v havarijním stavu a urgentně vyžadovaly rekonstrukci (např. hotely Paříž, Palace, Flora,
Evropa, Moráň, Belveder, Kriváň).
18
Situaci nemohla zachránit ani snaha managementu
ubytovacích podniků maximálně využívat lůžkovou kapacitu (kolem 90 % roční lůžkové
obsazenosti, oproti optimálně shledávané míře 70–75 %). Tent krok ovšem znemožňoval
řádnou každodenní údržbu, vedl k výraznému opotřebení mobiliáře a k přetížení
zodpovědného personálu. V podstatě se tak vytvořil doslova „začarovaný kruh“ turistické
stagnace.
Jedna ze specializovaných studií, již si nechal zpracovat trust podniků Čedok, dokonce
uváděla z pohledu hospodářského plánování doslova kacířskou skutečnost, že odmítáním
poptávky po cca 4 000 lůžkách denně československému státu posléze vzniká ekonomická
ztráta ve výši 35 milionů amerických dolarů za každý kalendářní rok.
19
Závěry podkladové
studie, ale i další návrhy proto doporučovaly, aby v zájmu zvýšení zahraniční návštěvnosti
metropole byla pražská ubytovací kapacita navýšena o cca 7 000 dostupných lůžek denně, a to
v nově vybudovaných velkokapacitních hotelích. Např. na území Prahy 7 měl vzniknout
v sousedství Veletržního paláce nový Parkhotel a v plánu bylo na území této části Prahy
postavit ještě další čtyři hotely. Na Praze 8 měla svízelné ubytovací situaci ulehčit výstavba
hotelů na Palmovce a v Bohnicích a také na sousedním Proseku na Praze 9. Součástí
asanačních a přestavbových plánů pražského Žižkova (Praha 3) byly úvahy o stavbě hotelu na
Olšanském náměstí, podobně jako se uvažovalo o hotelové výstavbě na strašnickém
Hagiboru. Nové hotelové kapacity měly vzniknout také v centru Modřan (Praha 4), existovaly
plány na posílení spádové oblasti od ruzyňského letiště výstavbou hotelu u někdejší stanice
metra A Leninova (dnes Dejvická – Praha 6) a ve výhledu za rok 1990 měl také vzniknout
nový hotel na pražském Andělu (Praha 5). Autoturistům měla vyjít vstříc výstavba nových
motelů, které měly být postaveny v Dubči (Praha 10) a také v Lipencích (Praha 5).
20
Dobová
realita však ukázala, že rozpor mezi plány a skutečností byl nezřídka značně velký a mnohé
projekty byly realizovány buď s mnohaletým zpožděním, nebo se neuskutečnily vůbec.
Ne nadarmo se ve zprávách samotných i v dobovém oborovém tisku objevují spíše
obdivné povzdechy československých reprezentantů cestovního ruchu nad situací např. ve
světových metropolích Západu, ale i ve „spřátelených“ městech, jako byla Budapešť či
Varšava, dále třeba také v Moskvě nebo v turistických lokalitách ležící na bulharském
18
Tamtéž.
19
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na
rok 1979 (9. 4. 1979).
20
Tamtéž, kart. 10, generel v odvětví obchodu v hl. m. Praze k roku 1990, s. 6–8.
10
pobřeží, kde bylypodmínky pro zahraniční klientelu díky větší přízni politických elit a
rozsáhlým investicím na diametrálně odlišné úrovni.
21
Mimo jiné s cílem přiblížit se těmto
trendům ze „zemí přátel“ schválila vláda ČSR v lednu 1980 projekt na výstavbu luxusního
hotelu v Praze 4 (s kapacitou 864 lůžek a 500 míst u stolů) patřícího pod čedokářský podnik
Interhotely Praha, který měl být financován devizovým úvěrem. Délka vlastní výstavby byla
stanovena na poměrně krátkou a v Československu málo vídanou dobu 23 měsíců, která by
z mého pohledu snesla i nesrovnatelná měřítka na rychlost komerční výstavby v dnešní
liberálně-kapitalistické době.
22
Dodal bych jen, že provoz nového hotelu nesoucího název
Panorama byl nakonec slavnostně zahájen v roce 1983 a od svých předchůdců převzal na
několik let pomyslnou štafetu nejmodernějšího a potažmo i nejlepšího hotelu v Praze.
Peripetie služeb návštěvníkům
Navzdory zažitým představám, že léto představuje v urbanizovaném prostředí především
období cest mimo město, za vodou, k moři apod., letní sezóna se všemi svými aspekty
představovala klíčovou část pražské turistické sezóny a za tzv. normalizace to v tomto duchu
vnímali i doboví činitelé. Vedle ubytovacích kapacit tvořily páteř služeb návštěvníkům Prahy
podniky pražského pohostinství. Vedle podniků pod přímou kontrolou (celo)státních orgánů a
organizací, jako byly např. Interhotely Čedok nebo Ústředí rekreační péče ROH, se v přímé
kompetenci NVP hl. m. Prahy nacházely zejména Pražské restaurace. Sem spadaly klíčové
pohostinské provozy celopražského významu, jako byl třeba Obecní dům, Slovanský dům,
Lucerna-Barrandov, automat Koruna, restaurace Berjozka, dále plovoucí botely (Albatros a
Racek), strašnický hotel Solidarita, ale také „magistrátní“ ubytovací a cestovní kancelář
Pragotour.
23
Zprostředkovaný dohled zastávalo magistrátní vedení také nad autokempy
různých zřizovatelů a hlavně nad podniky Restaurací a jídelen jednotlivých městských
obvodů, kde byl pro cestovní ruch klíčovým zejména podnik RaJ Praha 1 (jinak největší
podnik RaJ i v celorepublikovém měřítku), dále pak Restaurace a hotely Prahy 2.
21
Viz např. EVA ŠEDIVÁ, Cestovní ruch v Maďarsku má zelenou, Cestování a cestovní ruch 23/2, 1977, s. 46; viz
též např. JOSEF BANOT, Dynamický rozvoj cestovního ruchu i v Polsku. Cestování a cestovní ruch 24/2, 1978, s.
40–41; JIŘÍ KAŠPAR, Rozvoj, který umožnila revoluce. Cestování a cestovní ruch 24/3, 1978, s. 50–52.
22
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok
1979 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1980 (23. 4. 1980); viz též MIROSLAV HŘÍBEK, Nový hotel pro
Prahu. Cestování a cestovní ruch 26/7–8, 1980, s. 149.
23
Viz SLAVOJ ŠROUB, Pražské restaurace připravují. Cestování a cestovní ruch 22/7, 1976, s. 152–153.
11
Z historického pohledu problémy dobového československého pohostinství před
časem částečně charakterizoval ve své studii historik Přemysl Houda.
24
Na základě analýzy
dobových souhrnných zpráv jeho závěry doplním jen v tom smyslu, že vedle permanentní
investiční podfinancovanosti celé sféry limitovala toto odvětví také podprůměrná výše mezd
(i ve srovnání např. se sektorem státního obchodu), nedostatek kvalifikovaných pracovních sil
a od toho odvislé neblahé rysy stárnutí, feminizace, fluktuace v oboru. Management
pražských podniků se situaci sice snažil postupně řešit jak výchovou učňovského dorostu (pro
nějž se ovšem v Praze zase nedostávalo adekvátní ubytování), poskytováním zvýšené péče
pro ženy s malými dětmi (jesle, školky) a snažil se také podporovat studium při zaměstnání
(např. ve školním roce 1979/1980 úspěšně absolvovalo 20 pracovníků podniku Pražské
restaurace a v roce 1980/1981 pak z téhož podniku studovalo 52 zaměstnanců), ale ani tato
opatření nevedla k uspokojivým výsledkům.
25
Jako hlavní personální nástroj pro posílení
početních stavů bylo proto využíváno najímání brigádníků a brigádnic mimo obor, což ve
výsledku přinášelo spíše snižování kvality a úrovně pohostinských služeb. Tvůrci zpráv
jedním dechem opatrně poukazovali na skutečnost, že ani tato opatření nejsou dostatečná a že
zejména zdražování surovin, vzrůst cen energií a hlavně nárůst poptávky mohou vést
k poklesu kvality i množství služeb, které se projeví i na hospodářských výsledcích (např. u
Pražských restaurací a pražských provozoven RaJ).
26
Ve své době pražskou pohostinskou agendou nejvíce hýbala otázka rekonstrukce
automatu Koruna na Praze 1 a jeho nové uvedení do provozu, které se nejprve výrazně
zpozdilo oproti původnímu harmonogramu, a posléze jeho chod brzdil nedostatek
kvalifikovaného personálu pro zajištění dvousměnného provozu. Režimní politika nabídky
levných jídel vyhledávaných běžnými strávníky i méně náročnými turisty se projevila ve
snahách zřídit další bufety a provozovny rychlého občerstvení, a proto se objevily úvahy o
navrácení příslušných částí pražských paláců Metro, Fénix a Louvre jejich původnímu
restauračnímu účelu. Tomuto záměru ovšem bránila skutečnost, že tyto objekty již sloužily
jiným „nájemníkům“ jako reprezentační a kancelářské budovy.
27
Pražské pohostinské
24
Viz PŘEMYSL HOUDA, Socialistické pohostinství. Ideál veřejného stravování zdevastován praxí, in: Příběhy
(ne)obyčejných profesí. Česká společnost v období tzv. normalizace a transformace, (edd.) MIROSLAV VANĚK –
LENKA KRÁTKÁ, Praha 2014, s. 353–381.
25
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zhodnocení výsledků hospodaření podniků PUS, PR a SPROS
v Praze za I.–III. čtvrtletí 1980 (26. 11. 1980).
26
Ve své době bylo odhadováno, že nárůst poptávky po službách (např. v restauračních zařízeních o 64 %) zvýší
tlak na kapacity a oboroví představitelé byli velmi skeptičtí k tomu, zdali se podaří zájem hostů a zákazníků
uspokojit. Viz AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 10, generel v odvětví obchodu v hl. m. Praze k roku
1990, karton 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této
oblasti na rok 1980 (23. 4. 1980), s. 6–8
27
Tamtéž, kart. 10, generel v odvětví obchodu v hl. m. Praze k roku 1990, s. 6–8.
12
podniky byly také zapojeny do dobově preferovaného projektu budování tzv. národních
restaurací, které měly posilovat „bratrství“ mezi národy“ prostřednictvím „gastro-
diplomacie“. Vedle již existujících podniků měly ve spolupráci se zahraničními partnery na
pražské půdě vzniknout polská restaurace Varšava, v objektu hotelu Zlatá husa restaurace
maďarská a spíše ve stadiu úvah se nacházel projekt na restauraci bulharskou.
28
V roce 1978
byla do provozu uvedena Indická restaurace, automat Korunka; nově byly zrekonstruovány
restaurace U Divadla, pivnice Na Vápenici a bistro Na Křižovatce.
S cílem zlepšit spokojenosti hostů a jako prevence před tzv. falešnými rezervacemi,
kterými si část pohostinského personálu ulehčovala svou práci, byl od 1. ledna 1979 zaveden
nový a pro provoz závazný režim na rezervace míst u stolů v pohostinství.
29
Nepříjemné a
někdy doslova hrůzné zážitky z nízké úrovně pohostinských toalet napříč Prahou, ale i celým
Československem, měla napomoci eliminovat snaha o úpravu sociálních zařízení. Proto byly
např. v roce 1979 upraveny toalety v devadesáti provozech a podobný počet měl být
zrekonstruován v roce následujícím.
30
I tak si ale na problematické hygienické standardy
některých zařízení v československém pohostinství dlouhá léta stěžovali nejen tuzemští hosté,
ale hlavně turisté ze zahraničí. A je nutné dodat, že tyto stížnosti byly slyšitelné dokonce ještě
hluboko v devadesátých letech minulého století.
Řešením problému „kvadratury kruhu“, který představoval dlouhodobý nedostatek
pracovních sil a permanentně přetížená a demotivovaná obsluha, se měly stát nástroje
technokratické racionalizace, a to v podobě zavádění výpočetní techniky do praktického
provozu. Tento proces měly nejen ve sféře pohostinství na starost tzv. komplexní
racionalizační brigády, které měly navrhnout konkrétní organizaci a v průběhu sedmé
pětiletky (po roce 1981) vybudovat v podnicích výpočetní střediska.
31
Obecně se dá říci, že
tento druh inovací se rozbíhal velmi opatrně a každodenního provozu pohostinství se dotkl
spíše až ke konci osmdesátých let a zejména pak po roce 1989.
28
Tamtéž, kart. 11, zhodnocení výsledků za 1. čtvrtletí roku 1977 podniků Pražské restaurace, Pražské uhelné
sklady a Středisko pro rozvoj obchodní sítě v Praze (25. 5. 1977). Jinak např. od roku 1958 v Praze ve
Vodičkově ulici fungovala proslulá Čínská restaurace, navštěvovaná prominentními tuzemskými i zahraničními
hosty, jež zanikla až v devadesátých letech minulého století. Blíže o teorii a dobové praxi gastro-diplomacie
v Československu viz MARTIN FRANC, Z kuchyně přátel. Česká společnost a kulturní transfer z gastronomií
SSSR a zemí sovětského bloku (1948–1989), Soudobé dějiny, 17/3, 2010, s. 312–334; viz týž, Socialist Luxury on
a Fork. Haute Cuisine in Czechoslovakia, 1948–1969, Soudobé dějiny/CJCH 28/3, 2021), s. 619–647.
29
Tamtéž, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této
oblasti na rok 1979 (9. 4. 1979). Z dobové reflexe z oboru viz HELENA BOHÚŇOVÁ, Také u vás „RESERVÉ“?,
Cestování a cestovní ruch 26/9, 1980, s. 195.
30
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok
1979 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1980 (23. 4. 1980).
31
Tamtéž, zhodnocení výsledků hospodaření podniků PUS, PR a SPROS v Praze za I.–III. čtvrtletí 1980 (26. 11.
1980).
13
Pokud si někdo z přespolních turistů chtěl domů odvézt něco na památku, po Praze
bylo ke koupi množství suvenýrů, a to v síti 26 prodejen a 19 stánků, jejichž prodej zajišťoval
podnik Drobné zboží. Jak uváděly dobové zprávy, největší zájem mezi nakupujícími panoval
zejména o české sklo a bižuterii, domácí výrobky ze dřeva a textilu, ale též o krojované
loutky, figurky, peněženky, přívěsky a plakety s motivem Prahy. Ani této oblasti se však
nevyhnuly jisté podoby kontroverzí. Po kritice některých návštěvníků a následné kontrole
orgány NVP a České obchodní inspekce byly v roce 1977 zrušeny prodejní stánky
upomínkových předmětů na dvou centrálních lokalitách, na Staroměstském a Hradčanském
náměstí, a to z důvodu údajné nevyhovující kulturnosti prodávaných předmětů.
32
Teprve
v následujícím roce byl obnoven prodej ve dvou stáncích upomínkových předmětů na
Staroměstském náměstí.
33
Jak to bylo dále s prodejem na Pražském hradě, bohužel není ze
zpráv patrné. V roce 1979 pak byla představiteli Prahy zadána výroba nového sortimentu
suvenýrů s motivy blížící se spartakiády v roce 1980. S tímto segmentem služeb turistům však
nebyli tvůrci pražské politiky cestovního ruchu spokojeni, neboť podle jejich mínění byla
úroveň prodeje stále neuspokojivá, a to zejména v důsledku nedostatečných výrobních
kapacit, kvůli nimž se upomínkových předmětů v prodeji trvale nedostávalo.
34
Se vzrůstem popularity automobilismu začaly stoupat nároky přijíždějících turistů na
motoristické služby a související infrastrukturu. Kupříkladu zpráva o cestovním ruchu v Praze
za rok 1976 vytýkala hlavnímu městu nedobrou praxi existující v místní taxislužbě, svěřené
hned několika podnikům, kdy byla veřejností kritizována nedostatečné úroveň dispečinku
poptávaných vozů, a to zejména v nočních hodinách z ruzyňského letiště nebo opačným
směrem. Jako reakce na tuto kritiku byl posléze zřízen jednak dispečink přímo na letišti
v Praze-Ruzyni (v provozu od 8:00 do 20:00) a pro zlepšení obslužnosti centra Prahy byly
dále zřízeny dispečinky na nádraží Praha-střed a na náměstí Republiky. Od roku 1978
nakonec byla dosavadní taxislužba Dopravního podniku (1 725 vozů) a Družstevní služby
(525 vozů) podřízena podniku Dopravní služby pod hlavičkou Dopravního podniku a celková
„flotila“ činila 2 250 vozů, což bylo pro obslužnost shledáváno dostatečným.
35
Pokud
32
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1977 a návrhy na opatření v této oblasti
na rok 1978 (22. 2. 1978).
33
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na
rok 1979 (9. 4. 1979).
34
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této oblasti na
rok 1980 (23. 4. 1980).
35
Jak bylo konstatováno ve zprávě, řidiči zatím používali svá vlastní osobní auta, ale postupně jim měly být
přidělovány služební vozy Dopravního podniku. Viz AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 10, zpráva
Odboru OCR NVP o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1976 a návrh hlavních opatření na rok
1977 (29. 3. 1977); tamtéž kart. 11. zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1977 a návrhy
14
zejména turisté chtěli zvýšit svou osobní mobilitu a poznávat krásy hlavního města a okolí
individuálně, mohli využít služeb pražské půjčovny vozidel Pragocar, kde jim např. v roce
1979 bylo k dispozici 1 523 vozidel (v předešlém roce to bylo jen 1 374 vozidel).
36
Poskytovatelé služeb pečlivě rozlišovali mezi potenciálními zákazníky, což bylo patrné ze
skutečnosti, že pro zahraniční návštěvníky Pragocaru byly k dispozici provozovny v turisticky
klíčových lokalitách u hotelu Intercontinental, na ruzyňském letišti a také ve Štěpánské ulici.
Naproti tomu pro domácí klienty byla k dispozici pobočka v Nádražní ulici na Smíchově,
která půjčovala dodávkové vozy, a pro přívěsy a osobní vozy museli zákazníci jet do
Milevské ulice na Praze 4.
37
Pro zajímavost dodávám, že populární obraz prvně jmenovaného
okruhu služeb se zachoval v paměti mnoha diváků a divaček díky populární scifi-komedii
s historickými prvky Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) od režiséra Jindřicha Poláka.
Právě v půjčovně automobilů u hotelu Intercontinental si luxusní Mercedes („nenápadnou
starou káru“ – řečeno ústy zde hrající Jiřího Sováka alias nacisty Klause Abarda) vypůjčil
Vladimír Menšík (alias Rolf Kraus), který spolu se svými společníky cestuje z Prahy
s cestovní kanceláří Universum z budoucnosti do druhoválečné minulosti proto, aby ji mohl
změnit.
38
Za zcela nedostatečný považovali doboví experti počet disponibilních benzinových
čerpadel a za neadekvátní byla pokládána i jejich provozní doba, a to zejména v čase
víkendů.
39
V samotném hlavním městě totiž z plánované stovky čerpacích stanic fungovalo
pouze 66 (z toho 9 v provizorních garážích) a při setrvalém nedostatku personálu – jak to
známe např. z kriminálního filmu Pumpaři od zlaté podkovy (ČST 1978, režie: Otakar Fuka)
– se proto městští „správci“ snažili zavádět čerpací stanice samoobslužného typu. S výrazně
rostoucím počtem registrovaných vozů mezi československými občany bydlícími v hlavním
městě –např. roku 1975 zde bylo oficiálně registrováno 272 149 vozidel – byli tuzemští
motoristé i přijíždějící návštěvníci při nedostatku míst k doplňování pohonných hmot nuceni
využívat také dalších 104 zařízení, která se nacházela na území okolní středočeské
na opatření v této oblasti za rok 1978 (22. 2. 1978); tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze
za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1979 (9. 4. 1979).
36
Této možnosti v roce 1979 využilo celkem 14 831 zákazníků, z toho 3 322 z tzv. nesocialistických zemí;
v roce 1978 to pak bylo 11 656 zákazníků, z toho 3 183 z tzv. nesocialistických zemí. Jak tvůrci zpráv
sebekriticky přiznávali, dlouhodobě se nedařilo v autopůjčovnách uspokojit poptávku po karavanech a malých
nákladních vozech – dodávkách. Viz AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11 zpráva o zhodnocení
cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1980 (23. 4. 1980).
37
Tamtéž, kart. 10 zhodnocení výsledků za 1. čtvrtletí roku 1977 podniků Pražské restaurace, Pražské uhelné
sklady a Středisko pro rozvoj obchodní sítě v Praze (25. 5. 1977).
38
Česko-Slovenská filmová databáze [online], [cit. 19. června 2023], <https://www.csfd.cz/film/7404-zitra-
vstanu-a-oparim-se-cajem/prehled/>.
39
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 10, zápis z 3. schůze komise OCR NVP konané dne 23. 3. 1977
(31. 3. 1977), s. 7.
15
aglomerace.
40
Při nesnázích s poruchou vozu měly být k dispozici služby pražských
autoopraven, které od servisu nejzavedenějších tuzemských značek (jako byla hlavně Škoda)
poskytovaly od roku 1978 opravy i pro vozy značek Volha, Renault a Dacia. Jako odpověď na
předešlou kritiku se zodpovědní činitelé od léta 1977 snažili nastavit otevírací dobu
provozoven (od benzinových pump až po deset pražských autokempů) tak, aby jejich služby
v rámci personálních možností co nejvíce vyhovovaly požadavkům klientů a byly zájemcům
k dispozici i o prázdninách a o víkendech.
41
Je ovšem nutné podotknout, že automobilistický
servis za vzývaným ideálem celkově svým rozsahem i kvalitou stále zaostával.
S odhadovaným ročním přírůstkem cca 15 000 –18 000 vozidel ročně se zvyšovaly i
nároky turistů (a Pražanů) na poskytování parkovacích míst. Vedle plánu výstavby dvou
stovek parkovišť na nově budovaných sídlištích mělo vzniknout 17 000 míst v centru Prahy
v nadzemních a podzemních parkovacích objektech a dnešní mluvou řečeno 15 000 „P+R“
míst na okrajích Prahy, která byla směrem do centra města dostupná prostředky veřejné
dopravy.
42
Velkým přínosem pro další rozvoj cestovního ruchu bylo také zprovoznění sítě
pražského metra, která vznikla otevřením trasy metra A (doplňující stávající trasu C). Zvýšení
míry plynulosti dopravy prospělo také zbudování nové silniční přípojky z centra Prahy od
Hlávkova mostu, která svým nájezdem směřovala k postupně budované dálnici D1 z Prahy do
Brna.
43
Pod gescí pražské správy se nacházela také flotila výletních lodí, která např. v roce
1976 čítala jedenáct plavidel. Již od následujícího roku byly sice dvě lodi z důvodu
havarijního stavu vyřazeny z provozu, i tak bylo však za celý rok přepraveno 310 000
cestujících.
44
Jen letmo a opatrně zmiňovaným fenoménem, jenž se však stále více rozmáhal spolu
s expanzí příjezdového cestovního ruchu do Československa, byl pak nelegální směnný
obchod s valutami. Ilegální obchodníci nabízeli cizincům i domácím zájemcům valuty
40
Tamtéž, zpráva Odboru OCR NVP o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1976 a návrh hlavních
opatření na rok 1977 (29. 3. 1977).
41
Tamtéž, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této
oblasti na rok 1980 (23. 4. 1980). Z dobové propagace autokempů viz MILAN HOLEČEK, Pražské autokempy,
Cestování a cestovní ruch 25/9, 1979, s. 205; JIŘÍ TUNKL, Sejdeme se na Vlachovce, Cestování a cestovní ruch
26/5, 1980, s. 109.
42
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 10, zpráva Odboru OCR NVP o zhodnocení cestovního ruchu
v hl. m. Praze za rok 1976 a návrh hlavních opatření na rok 1977 (29. 3. 1977).
43
Tamtéž, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této
oblasti na rok 1979 (9. 4. 1979).
44
Experti cestovního ruchu si v kuloárech stěžovali na skutečnost, že nedostatek lodí je dán tím, že jsou
vyráběny pouze v zahraničí a nejsou k dostatečné míře k dispozici náhradní díly na jejich opravy. Viz AMP,
ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 10, zpráva Odboru OCR NVP o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m.
Praze za rok 1976 a návrh hlavních opatření na rok 1977 (29. 3. 1977).
16
v nižším kurzu, než jaký oficiálně držela Státní banka československá. Podobně se také
rozšířilo nelegální pašování některých komodit a artefaktů přes hranice na Západ, a to
zejména starožitností, uměleckých děl, skla a také zlata. Jak se uvádí v jedné z dobových
zpráv, za léta 1976 až 1978 bylo zajištěno orgány SNB více než 550 těchto trestných činů a
přečinů, což se však vzhledem k milionovým návštěvám jeví jako neuvěřitelně nízké číslo.
45
Možná tak tyto údaje dávají za pravdu závěrům detailních výzkumů historika Adama Havlíka,
podle nichž mezi pražskou šmelinářskou „galerkou“ a bezpečnostními orgány pravděpodobně
fungoval nepsaný modus koexistence, potažmo i oboustranně výhodné spolupráce v podobě
dodávání informací, výměnou za toleranci či konce „ochranu“ v provozování ilegálních
aktivit.
46
Ať jsme ochotni si to připustit, či nikoliv, i toto byl jeden z podstatných rysů
existence státněsocialistického režimu...
Rozmary letních sezón
Navzdory dobovému techno-optimismu a víře, že pokrok tzv. rozvinuté socialistické
společnosti přebije vše, v dobové realitě se spíše ukazovalo, že namísto „poručení větru a
dešti“ chod turistických sezón stále výrazně určují přírodní vlivy, včetně rozmarů počasí. Jak
dokládá poněkud kronikářsky pojatá zpráva z roku 1977, v letní sezóně nepanovaly oproti
očekáváním příliš dobré podmínky a kvůli pouze 32 slunečným dnům, které se mezi 1.
květnem a 15. září vyskytly (oproti 53 dnům v roce předešlém), si Pražané i turisté příliš
opalování u vody a koupání neužili. V měsíci srpnu pak povodní zvýšená hladina Vltavy
navíc znemožnila provoz Žlutých lázní, lázní Na Mlýnku a také kempu TJ Kotva Braník na
Praze 4. Nepříznivé klimatické podmínky se proto nemohly neprojevit na nízké návštěvnosti
koupališť, lázní a též restauračních předzahrádek a na od toho odvislých nízkých tržbách.
47
Pokud si však v roce dvou sedmiček představitelé stěžovali na nepřízeň počasí,
netušili, že může být dokonce ještě hůře… V následující sezóně s pouhými 26 slunnými a
teplými dny byly podmínky ještě nepříznivější a hojnější návštěvnosti se těšila pouze
koupaliště na Džbánu, v Hostivaři a ve Žlutých lázních. Špatné počasí opět negativně
45
Tamtéž, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této
oblasti na rok 1979 (9. 4. 1979).
46
Viz ADAM HAVLÍK, Marky, bony, digitálky. Veksláci a fenomén veksláctví v socialistickém Československu,
Praha 2022.
47
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok
1977 a návrhy na opatření v této oblasti na rok 1978 (22. 2. 1978).
17
ovlivnilo provoz předzahrádek pražských restaurací a hospod. Aby nebylo nepříznivých
okolností málo, restaurace se k tomu potýkaly s výpadky v zásobování některými druhy
nealkoholických nápojů a s nedostatečnými dodávkami masa a masných výrobků a také
některých potravinářských výrobků z dovozu.
48
Teprve letní sezóna 1979 mohla náladu provozovatelů a správců pražského cestovního
ruchu částečně vyjasnit. V tomto roce byl totiž zaznamenán nárůst teplých dní na celkem 43,
což se projevilo ve zvýšení návštěvnosti všech zařízení o zhruba 40 % (celkem přes 970 000
osob). Z retrospektivy pak bezesporu zaujme poznámka o tom, že v půjčovnách výletních
pramic došlo z důvodu bezpečnosti k výměně dřevěných lodí za laminátové.
49
Technologický
pokrok tak definitivně dospěl i na vltavskou hladinu, do té doby po staletí brázděnou loděmi
ze dřeva.
Z kulturního sezónního dění v metropoli
Hlavní město Československa takřka „od pradávna“ přitahovalo návštěvníky díky svému
bohatému kulturně-společenskému dění. Této skutečnosti se tudíž nikoliv překvapivě snažili
využít i představitelé místního cestovního ruchu. Je třeba podotknout, že v dobové optice jsou
částečně rozlišovány podniky tzv. vysoké kultury (např. koncerty vážné hudby, výstavy nebo
folklorní vystoupení) a dále pak akce z oblasti populární („nižší“) kultury – tj. hudební
koncerty popového hlavního proudu, koncerty hudby spíše alternativní (folk, jazz, rock),
filmová a divadelní představení apod.
50
Pro lepší představu uvedu, že podle oficiálních zpráv se např. v roce 1977 v Praze
konalo za celý rok na 130 větších hromadných akcí s masovou účastí. V sezónním rozmezí
června až září v rámci Pražského kulturního léta – výkladní skříně místního kulturního
programu – se uskutečnilo 450 divadelních představení, 61 výstav, 307 vystoupení na
otevřené scéně na Staroměstském náměstí, 84 koncertů (vážné hudby), přes 1 200 filmových
představení a konečně 65 vystoupení Státního souboru písní a tanců. Popkulturní program
obohatilo 1 185 vystoupení uskutečněných ve dvaceti podnicích, které podle oficiálních údajů
48
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na
rok 1979 (9. 4. 1979).
49
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této oblasti na
rok 1980 (23. 4. 1980).
50
O dobových konceptech kultury viz např. TOMÁŠ RATAJ, Mezi Zíbrtem a Geertzem. Úvaha o předmětu
kulturních dějin, Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 7/1–2, 2005, s. 142–158; z debaty dobových expertů
cestovního ruchu viz např. MILAN LION, Potřebná iniciativa, Cestování a cestovní ruch 23/3, 1977, s. 58.
18
navštívilo 250 000 diváků.
51
V následující sezóně pak byly akce v rámci lepší propagace (ale
pravděpodobně také v důsledku snah o prorežimní kontrolu) více včleněny pod zastřešující
hlavičku Pražského kulturního léta 1978, v jehož průběhu se uskutečnilo více než 5 000 akcí
(s návštěvností přes dva miliony diváků). Turistické dění Prahy 1 pak pravidelně o sezónních
sobotách (od 17:00 hod.) zpestřovala vystoupení komorního souboru Pražští pozounéři, kteří
z ochozu Staroměstské radnice rozeznívali celé městské centrum zvukem svých trub.
52
Ve
večerních hodinách o letních víkendech a svátcích vizuální dojmy návštěvníkům vylepšovalo
osvětlení 24 vybraných pražských památek, v čele s Petřínskou rozhlednou, Národním
muzeem nebo Národním památníkem na Vítkově.
53
Na sklonku sedmdesátých let (1979) Pražské kulturní léto z vůle svých tvůrců
směřovalo svou programovou náplní k oslavám režimem propagovaného 45. výročí
osvobození Československa. Aby došlo k žádoucímu zvýšení návštěvnosti i ze strany rodin
starajících se o mimořádně silné ročníky generace tzv. Husákových dětí, do programové
nabídky bylo zařazeno více akcí pro dětské diváky a bylo také pozváno větší množství
mimopražských souborů. V rámci celého sezónního cyklu bylo uspořádáno 94 koncertů vážné
hudby, 4 126 filmových a 595 divadelních představení, 87 výstav, pod hlavičkou organizací
NVP se uskutečnilo 6 575 akcí společenské zábavy a 283 podobných akcí bylo navíc
pořádáno pražskými obvody. Celkem dosáhla návštěvnost těchto kulturních podniků 3 107
407 platících diváků (o 420 000 osob více oproti roku 1978), což byl v podstatě více než
trojnásobek stálých obyvatel hl. m. Prahy.
54
Nad průvodcovskými službami a veřejnou propagací Prahy
Pro velké množství zejména zahraničních a obecně mimopražských turistů byli jednou
z lidských tváří z hlavního města, které se jim vybavily i po letech, místní průvodci a
průvodkyně. Nejdetailnější studii o průvodcovství tzv. normalizačního období se zaměřením
51
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok
1977 a návrhy na opatření v této oblasti za rok 1978 (22. 2. 1978). Vedle těchto akcí v průběhu roku probíhalo
velké množství vystoupení na – dnešními slovy řečeno – klubové scéně. Nejnověji k tomuto dění na poli rockové
hudby přehledově viz RADEK DIESTLER, Praha beatová, Praha 2023.
52
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na
rok 1979 (9. 4. 1979).
53
Tamtéž, zpráva Odboru OCR NVP o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1976 a návrh hlavních
opatření na rok 1977 (29. 3. 1977).
54
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1979 a návrhy opatření v této oblasti na
rok 1980 (23. 4. 1980).
19
na Prahu doposud podala absolventka FHS UK Eliška Řezníčková-Boušková, a proto se
pokusím na její výzkum plynule navázat.
55
Průvodcovská služba byla na půdě hlavního města
po dlouhá desetiletí včleněna do místní magistrátní organizace, Pražské informační služby
(PIS). Ta byla oficiálně založena v roce 1958, měla ovšem mnohem starší, dílem dokonce
prvorepublikové kořeny. PIS vedle poskytování průvodcovství spravovala také řadu
atraktivních turistických lokalit hlavního města – zejména rozhleden a vyhlídek na pražských
věžích – a byla také důležitým institucionálním aktérem na poli propagace cestovního ruchu.
Navzdory skutečnosti, že poptávka po průvodcovských službách neustále stoupala a
průvodců se v praxi nedostávalo, Praha se i při existenci tzv. reálného socialismu v podstatě
držela „cechovně-korporátního“ systému a nad průvodcovstvím si držela svůj monopol.
56
Krátce řečeno v metropoli mohli průvodcovské služby vykonávat pouze průvodkyně a
průvodci s licencí udělenou PIS, a pokud po Praze chtěli legálně provádět i průvodci jiných
organizací (např. Čedoku či dalších cestovních kanceláří), museli složit odpovídající zkoušky.
V jejich průběhu se před komisí jmenovanou PIS ověřovala nejen v té době vyžadovaná
orientace v ideologicko-politických otázkách, ale certifikovaný průvodce či průvodkyně
musel/musela mít i požadované znalosti z místopisu a z historie Prahy. Adepti a adeptky
pražského průvodcovství museli být na odpovídající úrovni jazykové a měli mít také
praktické organizační dovednosti potřebné pro provázení hromadných výprav i jednotlivců.
Sumář každoročního „drilování“ průvodcovského sboru patřil k běžným součástem
výročních zpráv, z nichž je patrné, ž ve druhé polovině let sedmdesátých let disponovala
Praha něco mezi 390 až 500 licencovanými průvodci, z nichž drtivou většinu tvořili najímaní
externisté a externistky. Např. v roce 1976 měla PIS pouze pět interních průvodců, o dva roky
později v řadách PIS a cestovních kanceláří působilo 35 průvodců a průvodkyň z povolání.
57
U PIS působilo možná nikoliv překvapivě nejvíce průvodců a průvodkyň s němčinou (k roku
1976 celkem 150), s ruštinou 117), s angličtinou (97) a konečně s francouzštinou (75).
58
55
ELIŠKA ŘEZNÍČKOVÁ, Českoslovenští průvodci cestovního ruchu a jejich role ve společnosti v období tzv.
normalizace. Diplomová práce Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha 2016.
56
Např. v roce 1976 se po Praze uskutečnilo 21 158 oficiálních okružních jízd a památkové objekty v držení PIS
navštívilo přes 75 000 návštěvníků. O rok později to bylo jen ve službách PIS 20 430 okružních jízd (z toho 18
219 s cizojazyčným výkladem), v roce 1978 celkem dokonce 22 310 okružních jízd. Viz AMP, ÚVN NVP,
Komise 1945–1989, kart. 10, zpráva Odboru OCR NVP o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok
1976 a návrh hlavních opatření na rok 1977 (29. 3. 1977); tamtéž, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního
ruchu v hl. m. Praze za rok 1977 a návrhy na opatření v této oblasti na rok 1978 (22. 2. 1978); tamtéž, zpráva o
zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1979 (9. 4. 1979).
57
Tamtéž, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1977 a návrhy na opatření v této
oblasti za rok 1978 (22. 2. 1978); tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a
návrhy opatření v této oblasti na rok 1979 (9. 4. 1979).
58
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1977 a návrhy na opatření v této oblasti
na rok 1978 (22. 2. 1978).
20
Dlouhodobě se podle konstatování auditorů nedostávalo právě průvodců s jazyky některých
„spřátelených“ zemí, ať již se jednalo o zmiňovanou ruštinu, ale také o polštinu, maďarštinu,
bulharštinu či rumunštinu.
59
Jak ukazují retrospektivní orálně-historické rozhovory, bylo to
dáno také skutečností, že prohlídky pro turisty z Východu nebyly samotnými průvodkyněmi a
průvodci vnímány jako dostatečně lukrativní po stránce potenciálně získaných odměn.
60
I
proto PIS v důsledku nouze o některé jazykové specializace uzavřela smlouvu s Filozofickou
fakultou UK o tom, že studenti jazyků s dosaženou kvalifikací PIS mohou již v průběhu
studia provádět prohlídky v rámci své společensko-politické odborné praxe, která jim byla
započítána do studijního curricula.
61
Potenciál cestovního ruchu se pražské vedení snažilo umocňovat a pěstovat cestou
vzájemné spolupráce s cestovními kancelářemi a dalšími podniky činnými v pohostinství a
cestovním ruchu. Projevovalo také snahu propagovat cestovní ruch jak v médiích, tak i
přímou hmotnou podporou některých akcí, jako bylo např. poskytování finančního příspěvku
na realizaci populárního turistického pochodu Praha–Prčice, i když vlivem zesilující
ekonomické krize doléhala i na tyto aktivity nutnost šetřit a zavádět úsporná opatření.
62
Jednou z výkladních skříní propagační činnosti Prahy směrem navenek bylo každoroční
vydávání informačního souhrnu Měsíc v Praze (např. v roce 1977 publikovaného v pěti
jazykových mutacích a nákladu 150 000 výtisků) a dále Průvodce pražskými restauracemi
(např. v letech 1977–1978 v osmdesátitisícovém nákladu).
63
S blížícím se rokem
„půlkulatých“ výročí byla také vydána oslavná publikace Prahou socialistickou a historickou
(náklad 75 000 výtisků v sedmi jazykových mutacích), kde se autorský kolektiv pokusil
návštěvníkům podat základní přehled místního historicko-kulturního dědictví, ale také
prezentovat výdobytky tzv. socialistického budování hlavního města.
Z agendy stížností a kontrol pražského cestovního ruchu a pohostinství
59
Tamtéž, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na
rok 1979 (9. 4. 1979).
60
Viz E. ŘEZNÍČKOVÁ, Českoslovenští průvodci cestovního ruchu, s. 94–98.
61
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok
1979 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1980 (23. 4. 1980).
62
Tamtéž, kart. 10, zpráva Odboru OCR NVP o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1976 a návrh
hlavních opatření na rok 1977 (29. 3. 1977); tamtéž, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m.
Praze za rok 1978 a návrhy opatření v této oblasti na rok 1979 (9. 4. 1979).
63
Tamtéž, kart. 11, zpráva o zhodnocení cestovního ruchu v hl. m. Praze za rok 1977 a návrhy na opatření v této
oblasti na rok 1978 (22. 2. 1978).
21
Úlohu nastaveného zrcadla – byť někdy dosti pokřiveného – pak pro celou sféru cestovního
ruchu a pohostinství sehrávala agenda zasílaných stížností a také preventivních či následně
prováděných kontrol. Právní podklad pro jejich podávání a vyřizování tvořily zejména vládní
vyhlášky z let 1954 a 1958 a dále pak zákony o vzniku tří „normalizačních“ výborů
(federálního a dvou republikových), místně příslušných výborů a komisí lidové kontroly
z roku 1971.
64
Zatímco stížnosti přicházely průběžně tak, jak je přinášel každodenní běh celé
sféry, kontroly byly plánované a také mimořádné, uskutečňovaly se několikrát ročně a podle
předem navrženého a schváleného plánu (např. před zahájením letní sezóny v kempech
apod.). Souhrnné zprávy vyhodnocující stížnosti a kontroly, jež se týkaly obchodu a
cestovního ruchu, byly projednávány příslušnou komisí NVP minimálně dvakrát ročně.
Z analyzované argumentace je patrné, že úřední činitelé byli instruováni, aby odpověď
stěžovatelům odešla nejpozději do 30 dní od samotného podání. Tento požadavek často
komplikovala skutečnost, že stížnosti a podání z údajné neznalosti stěžovatelů nezřídka
docházely nikoliv přímo zainteresovaným úřadům či podnikům, ale dostávaly se k nim
oklikou přes nejrůznější veřejné činitele, stranický aparát, nebo také skrze média: „Často se
stává, že občané zasílají své stížnosti různým redakcím časopisů a denního tisku, které je
dodatečně postupují k přímému vyřízení buď přímo podniku, proti kterému stížnost směřuje,
nebo odboru OCR NVP se žádostí o prošetření. Tím se vyřízení stížnosti podstatně protahuje,
a to na úkor zájmů stěžovatele. Nejsou řídké případy, kdy občan podá stížnost i měsíc po
nastalé události a domáhá se okamžitého zjednání nápravy.“
65
I proto zprávy často apelovaly
na to, aby se mezi veřejností šířila informace, že stížnosti mají být podávány skrze zavedené
knihy přání a stížností, jež měly být k dispozici na všech provozovnách.
Došlé stížnosti byly posléze vyhodnocovány, klasifikovány na oprávněné a
neoprávněné a po obsahové stránce je možné konstatovat, že drtivá většina stížností se
vztahovala k tématům kvality služeb a obsluhujícího personálu. Například podle zprávy
Výboru lidové kontroly NVP za rok 1976 se z celkem 64 stížností patnáct vázalo k veřejnému
stravování, z toho osm pak bylo uznáno za oprávněné (nevhodné chování personálu,
64
Viz vládní vyhláška č. 225/1954, o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících u národních výborů a
jejich výkonných orgánů a č. 150/1958, o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, které možná
paradoxně platily až do svého zrušení v roce 2005 a byly nahrazeny novým a obecně laděným správním řádem.
Přehledově o problematice stížností v Československu viz zejména TOMÁŠ VILÍMEK – VÁCLAV RAMEŠ,
Pohyblivé hranice diktatury ve světle stížností občanů. Soudobé dějiny 29/1, 2022, s. 17–42. Též jako Open
Access (DOI: 10.51134/sod.2022.002 [online], [cit 24. března 2024],
<https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2022/01/01.pdf>). Blíže o systému tzv. lidové kontroly a jeho agendě na
slovenském případě viz JAROSLAV PAŽOUT, Pod dohledem VLKa. Výbor lidové kontroly SSR a agenda stížností,
oznámení a podnětů občanů (1971–1990). Soudobé dějiny/CJCH 29/1, 2022, s. 90–129.
65
AMP, ÚVN NVP, Komise 1945–1989, kart. 11, zpráva o rozboru a hlavních poznatcích z vyřizování stížností,
oznámení a podnětů občanů a organizací, přijatých v roce 1977 na odboru OCR NVP (22. 2. 1978).
22
nedostatečná kvalita a sortiment jídel, nehygienické podmínky, nalévání alkoholu
mladistvým); pouze dvě – a obě dílem shledané jako oprávněné – směřovaly na cestovní ruch
(nedostatky u nabídky zájezdů do NDR v pobočce CK Rekrea, nevhodné chování vedoucího
autokempu TJ Kotva Braník).
66
Kontroloři a posléze i komise v obligátním a diplomatickém
duchu svého hodnocení shledali příčiny nedostatků v porušování předpisů, v nedostatku
kvalifikovaných pracovních sil a také v nevhodném osobním jednání pracovníků, které bylo
neslučitelné s „posláním a postavením“ tzv. socialistického pohostinství a cestovního ruchu.
Jaké byly skutečné dopady pro dotčené provozovny i následky pro jejich pokárané
pracovníky, ze zprávy bohužel není patrné.
S následujícím rokem evidovaly orgány celkem 63 stížností, z toho pouhé čtyři na
podniky cestovního ruchu – tyto stížnosti se týkaly např. problémů se získáváním ubytování
v pražských hotelích (stížnost označena jako neoprávněná), nedostatků při ubytování na
Hlávkově koleji v Praze 2 nebo ledabylé práce obsluhy výtahu na Staroměstské radnici (obě
klasifikovány jako oprávněné).
67
V průběhu roku 1978 bylo zaevidováno 55 podání „z lidu“,
z toho tři vážící se k oblasti cestovního ruchu: jedna údajně oprávněná stížnost směřovala na
nedostatečnou úroveň ubytovacích služeb v hotelu Merkur pod správou podniku RaJ 1; dvě
stížnosti byly klasifikovány jako neoprávněné – stížnost italského turisty na údajně nevhodné
jednání recepční botelu Admiral a stížnost na nedostatek orientačních plánků Prahy a
možnosti jejich koupi napříč městem.
68
Za rok 1979 bylo evidováno celkem 34 podání, z toho dvě u podniku Botely.
Kontroloři konstatovali, že obě stížnosti na ředitele botelu Růžičku a jeho údajné porušování
předpisů o styku s cizinci a obchodech na lodi Racek byly pravděpodobně vymyšlené, a
vzhledem k tomu, že kontrolou nebyly zjištěny žádné závady, byly obě stížnosti posléze
klasifikovány jako nepodložené pomluvy. Naopak při kontrole knih přání a stížností
pražských podniků se ukázalo, že Botely evidují vedle pouhých čtyř stížností celkem 196
pochvalných vyjádření.
69
V témž roce byly ve spolupráci s Českou obchodní inspekcí
provedeny spotřebitelské kontroly v pražských provozovnách včetně pohostinství a vůbec
nejvyšší procento předražených kontrolních nákupů se vyskytlo u podniků RaJ Praha 7 (10,2
%), RaJ Praha 1 (8,9 %) a Pražské restaurace (7,9 %). Naopak nejméně byli hosté-kontroloři
šizeni u objednávek v podnicích RaJ na Praze 5 (4,8 %). Navzdory špatné pověsti
66
Tamtéž, kart. 10, zpráva VLK NVP k výsledku kontrolního rozboru činnosti Odboru OCR NVP na úseku
kontrolní práce (24. 3. 1977).
67
Tamtéž, kart. 11, zpráva o rozboru a hlavních poznatcích z vyřizování stížností, oznámení a podnětů občanů a
organizací, přijatých v roce 1977 na odboru OCR NVP (22. 2. 1978).
68
Tamtéž, zápis z 2. schůze Komise OCR NVP (21. 2. 1979).
69
Tamtéž, zápis z 1. schůze Komise OCR NVP (18. 2. 1980).
23
pohostinství za časů tzv. normalizace nebyly hostince a restaurace v očích kontrolorů
rozhodně nejčernější ovcí tehdejších provozoven obchodu a služeb v Praze – zde
bezkonkurenčně a každoročně pro své okrádání zákazníků „vítězil“ podnik Pražské uhelné
sklady (PUS), a to se 17 % problematických odběrů dodaných zakázek.
70
Postavy starších a vůči okolí nedůvěřivých pražských dam se objevují například
v povídkách proslulé dvojice Šimek – Grossmann. Jednou z nich je žena, která si při skládce
dovezeného uhlí bedlivě zapisuje každou jednotlivou putnu odnesenou do domovního sklepa
– a měla dozajista spousty reálných vzorů.
71
Stejně tak jako řada jejích pomyslných „soků“ –
uhlířů –s jejich okřídlenou průpovídkou pronesenou jakoby mimoděk k dotyčné při pohledu
na amatérsky pořizovanou evidenci: „Ukažte babi, kolik tam máte těch čárek…? Abyste se
neošidila… No to jich máte nějak málo – to si jich napište víc…!!“ Můžeme se jen domýšlet,
zdali dotyčné skutečně poslechly a se skrytou radostí udělaly několik čárek navíc v naivní
víře, že jim tak několik puten přibude…
Závěrem – Praha a cestovní ruch za pozdního státního socialismu viděna
očima aktérů v retrospektivě
Zhodnotit místo a význam hlavního města v dějinách cestovního ruchu po roce 1968 – a
ostatně i před ním – zůstává i nadále úkolem pro systematická historická bádání v blízké i
vzdálenější budoucnosti. Pro další promýšlení tématu se mi pak jeví jako podnětné
vzpomínky a názory některých představitelů předrevoluční a raně porevoluční sféry
cestovního ruchu, a to zejména z řad reprezentantů někdejších národních výborů.
72
Třebaže
tyto rozhovory nebyly primárně zaměřeny na téma Prahy a jejího místa v dějinách cestovního
ruchu, představují podle mého soudu velmi cenný vhled do problematiky. V jejich
vzpomínkách se objevuje velmi patrný narativ upozorňující na „macešský“ přístup většiny
politických elit k hlavnímu městu ve smyslu „Praha je všech, a tudíž nikoho…“, který se
mimo jiné projevoval v permanentním nedostatku materiálních a finančních investic do jejího
rozvoje. Jak to vyjádřil jeden z bývalých náměstků primátora (mimochodem původem rodák
70
Tamtéž, zpráva o realizaci úkolů a usnesení 4. plenárního zasedání NVP č. 4-1 ze dne 30. 6. 1977 k materiálu
o rozvoji socialistické demokracie prohlubováním masově politické práce, upevňováním socialistické zákonnosti
a ochrany veřejného pořádku v činnosti pražských NV na úseku obchodu a veřejného stravování (duben 1979).
71
Viz JIŘÍ GROSSMANN – MIROSLAV ŠIMEK, Povídky aneb Nechci slevu zadarmo, Praha 1993.
72
Jedná se o rozhovory, které se prozatím podařilo nahrát v letech 2008–2017 v rámci výzkumných projektů
Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., zejména o projekt Grantové
agentury České republiky (GAČR) (2011–2015) Česká společnost v období tzv. normalizace a transformace:
životopisná vyprávění a projekt GAČR (2015–2017) „Malé“ a „velké“ dějiny českého/československého
cestování a cestovního ruchu (1945–1989).
24
ze Slovenska): „… Praha měla vždycky problémy v tom, že [mocenské – pozn. autora]
centrum nikdy nebylo Praze nakloněno, protože v centru vždycky dělali lidi, kteří k Praze
neměli vztah. Byli odněkud, ale k Praze nepřilnuli. Kdežto já tím, že jsem zde začal dělat
poslance obvodního národního výboru ještě jako student […] a tím pádem jsem tu Prahu
zažil, mám k ní vztah a vím, jak jsem za ni musel na centrální úrovni bojovat a jak té Praze
nikdo nepřál. A dodneška to tak je.“
73
V podobném duchu se další ze vzpomínajících narátorů vyjadřovali k širšímu regionu
někdejšího Středočeského kraje, který v podstatě tvořil a dodnes tvoří s Prahou integrálně
propojený suburbánní celek.
74
Narátoři jsou dílem jako doboví aktéři, ale také jako
celoživotní pozorovatelé a experti na problematiku cestovního ruchu zklamaní
z polistopadového vývoje a destrukce vybudovaného systému řízení cestovního ruchu na
regionální i místní úrovni, který podle nich sice měl svá negativa, ovšem zároveň skýtal i řadu
pozitiv: „No víte, raně porevoluční léta vlastně způsobily totální rozvrat systému řízení
cestovního ruchu v České republice tím, že například někdo prohlásil, že na co je státní
propagace cestovního ruchu, ať si to dělají samy cestovky. Tím pádem se […] na územních
orgánech v okresech zrušily odbory obchodu a cestovního ruchu, protože na co by prý byly?
[…] Tím pádem cestovní ruch prostě plynul volně, neorganizovaně a neinformovaně. […]
Vznikaly tu třeba tisíce cestovek […] a jaksi absolutně se ignorovaly i způsoby, že když se
pustím do podnikání, tak ho musím upravit zejména z hlediska ochrany spotřebitele. A tu
nebylo vůbec nic.“
75
Podobně jako v dobových zprávách se i v retrospektivních vzpomínkách
objevují kritické poznámky na adresu nedostatečného počtu personálu ve správních pozicích,
ale jsou také vzpomínány některé zaznamenané případy zpronevěr, pokusů o korupci,
manažerských selhání či fungování klientelistických sítí. Jeden z narátorů pak za pozitivní rys
předlistopadového období považuje např. způsob kontrol a široké pravomoci Výborů lidové
kontroly, které dává do kontrastu s omezeními danými zákonem např. současnému
Nejvyššímu kontrolnímu úřadu ČR. Podle jeho mínění údajná nemohoucnost NKÚ při
nápravě zjištěných nešvarů ve výsledku vede k nedůvěře řady občanů k fungování současných
veřejných institucí jako celku.
76
73
Rozhovor s Martinem Poliakem vedl Martin Franc, 3. 4. 2013. Sbírka Česká společnost v období tzv.
normalizace a transformace: životopisná vyprávění, Digitální sbírky Centra orální studie Ústavu pro soudobé
dějiny Akademie věd ČR, v. v. i. (COH ÚSD AV ČR).
74
Rozhovor s Petrem Houškou vedl Pavel Mücke, 8. 9. 2016. Sbírka Malé“ a „velké“ dějiny cestování a
cestovního ruchu v Československu 1945–1989. Digitální sbírky COH ÚSD AV ČR.
75
Rozhovor s Petrem Houškou vedl Pavel Mücke, 8. 9. 2016. Sbírka Malé“ a „velké“ dějiny cestování a
cestovního ruchu v Československu 1945–1989. Digitální sbírky COH ÚSD AV ČR.
76
Rozhovor s Martinem Poliakem vedl Martin Franc, 3. 4. 2013. Sbírka Česká společnost v období tzv.
normalizace a transformace: životopisná vyprávění, Digitální sbírky COH ÚSD AV ČR.
25
Na základě této nedlouhé materiálové studie lze říci, že v hodnocení postavení
metropole mohou podobně jako u obecnější charakteristiky cestovního ruchu v tzv.
socialistickém Československu zaznívat podobná adjektiva: rozporuplný, nejednoznačný,
utilitaristicky využívaný, podfinancovaný, nízkorozpočtový, přetížený, těžící „z podstaty“; na
druhé straně však v hodnocení nechybí poukazy na jeho jedinečnou pozici, mezinárodní
význam a nesmírný potenciál. Cestovní ruch jakožto nenápadný nástroj a aktivní protagonista
„plíživé“ globalizace, před jejímž vlivem se řada československých politických i
ekonomických špiček před rokem 1989 chtěla spíše držet stranou, se po revoluci a pádu
státněsocialistického režimu stal jedním z významných „motorů“ a integrativních činitelů
spojujících Československo, později Českou republiku a především její hlavní město
s globalizovaným mezinárodním společenstvím.
77
A zároveň byl cestovní ruch, včetně toho
pražského, např. v žebříčku priorit veřejných politik spíše odsunován stranou a rozhodně se –
navzdory svému obrovskému potenciálu i tradicím – netěšil dlouhodobé a systematické
pozornosti státu a společnosti, ať již se jednalo o politické elity, nebo o širokou občanskou
veřejnost. Což paradoxně je – či alespoň donedávna bylo – jedním z rysů pomyslného
„dlouhého trvání“ (long durée) tuzemských politických a společenských poměrů.
78
77
S tím souvisí také hledání porevoluční identity a budování Prahy jako značky (brand) v cestovním ruchu, kdy
se jí dílem podařilo vymanit z uniformního obrazu měst tzv. východní Evropy a naopak se postupně zařadila
mezi metropole globálního turismu 21. století. Blíže viz např. VERONIKA DUMBROVSKÁ, Vývoj postavení Prahy
– destinace cestovního ruchu ve středoevropském prostoru, Diplomová práce Přírodovědecké fakulty Univerzity
Karlovy, Praha 2013; viz též KVETOSLAVA MATLOVIČOVÁ – EVA TIRPÁKOVÁ – PETER MOCÁK, City brand
image. Semiotic perspective a case study of Prague. Folia Geographica 61/1, 2019, s. 120–142.
78
Chtěl bych závěrem poděkovat pracovnicím a pracovníkům Archivu hl. m. Prahy a Národního archivu v Praze
na Chodovci za jejich ochotu a vstřícnost poskytnutou při mém bádání ve využitých archivních pramenech a dále
pak můj dík patří Mgr. et Mgr. Jaroslavě Veselé a dvěma anonymním recenzentům za podnětné připomínky
k tomuto textu. Tato studie pak vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace
Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., RVO: 68378114.