Vznik Septuaginty a takzvaný "alexandrijský kánon". Salve, revue pro teologii a duchovní život 23, 2 (2013), s. 39–52

Abstract

The article deals with questions concerning the origin of Septuagint as a Bible of the early Christian Church. It discusses various versions of the Jewish tradition concerning the translation of the Torah into Greek. It surveys opinions of present-day science about the origin of the Septuagint and shows how the use of the title “Septuagint” emerged. Thereafter, it deals with the question of whether we can consider Septuagint to be a canon of the Old Testament (the so-called “Alexandrian Canon”).

Full text

/

Jiří Pavlík
Vznik Septuaginty a takzvaný „alexandrijský kánon“
Lid Slova a lid Písma
„Do Efesu zatím přišel jeden Žid jménem Apollo, výmluvný muž aznalec Písma,
původem zAlexandrie. Byl obeznámen sPánovou cestou, atak vroucně mlu-
vil apřesně učil oJežíši. Znal však jenom Janův křest. Když začal směle mluvit
vsynagoze, uslyšeli ho Priscilla sAkvilou, vzali ho ksobě avysvětlili mu Boží ces-
tu ještě přesněji. Apollo se potom chtěl vydat do Řecka, atak ho bratři povzbudili
anapsali učedníkům, aby ho přijali. Když tam dorazil, velmi prospěl těm, kdo
zBoží milosti uvěřili. Mocně totiž překonával Židy, když veřejně dokazoval zPís-
ma, že Ježíš je Mesiáš.“ (Sk ,–)
Ve Skutcích apoštolů nemáme kupodivu mnoho míst napovídajících, že by křes-
ťané obrácení zpohanství byli „lidmi Písma“. Na všech místech, kde se vtomto
díle oužívání Písma vprvotní církvi hovoří, nebo kde se Písmo přímo užívá, hraje
hlavní roli židokřesťanská komunita. Neznamená to jistě, že by obě skupiny křes-
ťanů vprvotní církvi byly oddělenými buňkami smimoběžným diskurzem. Pavel
se neostýchal na Písmo odvolávat astavět na něm argumenty ive vztahu ke křes-
ťanům zpohanství arovněž samotné Skutky apoštolů ukazují, že zkoumání Písma
mezi židokřesťany vsynagogách bývalo doprovázeno také konverzemi pohanů.
Nicméně vypravěčský koncept Skutků apoštolů nám předestírá, že první křesťané
obecně nebyli lidmi knihy. Byli lidmi živého slova, kteří uvěřili apoštolskému
kázání, jež se projevuje Boží mocí adary Ducha. Vlastní posvátné texty však jako
křesťané neměli. Písmo měli pouze natolik, nakolik byli zároveň Židy. Otázka
kontinuity adiskontinuity mezi Starým zákonem akřesťanským kázáním byla za-
tím otevřená apředstavovala asi hlavní teologický konfl ikt této doby, který vřel od
samých počátků církve, vyvřel ukamenováním jáhna Štěpána ateologické řešení
nacházel vlistech apoštola Pavla apozději, sjinými důrazy, vprotignostických
aprotimarkiónských polemikách.
Vdobě, kdy tito první židokřesťané zkoumali Písma, byla znalost hebrejštiny
omezena jen na rabínské kruhy vPalestině. Pro lid se však při synagogální boho-
službě izde musel hebrejský text tlumočit do aramejštiny arovněž zde se už od
. století před Kristem používaly také řecké překlady Písem, jak dosvědčují nálezy

SALVE /
/

/

JIŘÍ PAVLÍK: VZNIK SEPTUAGINTY A TAKZVANÝ „ALEXANDRIJSKÝ KÁNON“
vkumránských jeskyních. Židé žijící vdiaspoře vřímských provinciích východní-
ho Středomoří avŘímě, kde se řečtina užívala jako běžný jednací jazyk, studovali
svá Písma vřeckém překladu výhradně. Křesťané vmístech Pavlovy misie proto
zkoumali spolu sŽidy vsynagogách starozákonní knihy zpravidla vřecké verzi.
Pro nejrozšířenější řecký překlad židovských Písem se vžil název Septuaginta.
Jeho oblibu avyužívání dokládají některé starozákonní citace vNovém zákoně,
ato ivlistech obráceného farizeje, apoštola Pavla, který nepochybně hebrejšti-
nu znal azřecké verze vycházet nemusel, avlistu Židům. Na některých místech
těchto spisů jsou totiž často tak doslovné reprodukce septuagintního textu, že
je lze sotva pokládat za autorovo vlastní anezávislé přetlumočení hebrejského
originálu.
Legenda o řeckém překladu Tóry
Název Septuaginta znamená Sedmdesát. Je to latinská číslovka, aproto se tento
překlad zkráceně cituje jako LXX. Označení se zakládá na legendární tradici, kte-
rá se dochovala vněkolika verzích. Nejznámější anejrozsáhleji rozvinutá legenda
je zachycena vpseudoepigrafním Listu Aristeově. Podle této zprávy se král Pto-
lemaios II. Filadelfos rozhodl na radu svého knihovníka Démétria Falérského
opatřit pro alexandrijskou knihovnu řecký překlad židovského Zákona. Vyslal
proto Aristea kžidovskému veleknězi Eleazarovi do Jeruzaléma sposelstvem ne-
soucím dary pro Chrám apříslib propuštění sta tisíc židovských válečných zajatců
zegyptského zajetí ažádal velekněze, aby mu pro jeho záměr poskytl zkaždého
kmene po šesti učencích, kteří znají Zákon aumějí překládat. Eleazar tedy poslal
do Alexandrie svitek Tóry a moudrých aučených mužů, aby ho přeložili do
řečtiny.  to učenci se dali po uvítacích ceremoniích do práce. Po  dní společně
pracovali ve velké budově na ostrově Faros, svou interpretaci navzájem srovnáva-
li azaznamenávali verzi, na které se shodli. Když byla práce hotova, Démétrios
shromáždil alexandrijské Židy acelé dílo jim přečetl. Oni překlad schválili jako
dobrý, zbožný azcela přesný avyslovili kletbu nad každým, kdo něco ubere,
přidá nebo změní. Poté byl text Zákona předčítán také králi Ptolemaiovi, který
pochválil Mojžíšovu moudrost.
Tato legenda zapsaná pod jménem člena Ptolemaiova jeruzalémského posel-
stva sleduje zřetelně propagandistický aapologetický záměr achce řeckému pře-
kladu Tóry dodat legitimitu ať už před odpůrci helénismu na straně palestinských
Židů, nebo před jinými konkurenčními řeckými překlady Tóry, které vdobě se-
psání listu kolovaly. Dvaasedmdesát učenců vyslaných veleknězem legitimizuje
překlad ze strany jeruzalémské autority, souhlasné přijetí místní židovskou dia-
sporou ho legitimizuje autoritou diasporního židovstva ajeho schválení králem
Ptolemaiem ho legitimizuje před sekulární mocí. Podobnou roli hrála jistě irov-
nost počtu  překladatelů a dní trvání jejich práce, která naznačovala Božskou
inspiraci překladu.
Legenda ořeckém překladu Tóry se dočkala také dalších přepracování. Verze
židovského fi lozofa Filóna Alexandrijského ještě více zdůraznila zázračný cha-
rakter abožskou garanci správnosti řeckého znění. Podle jeho podání ve spise
Život Mojžíšův překládali židovští učenci vyslaní zJeruzaléma na ostrově Faros
odděleně, ale jejich překlady se mezi sebou navzájem naprosto shodovaly apřesně
vystihovaly hebrejská slova apůvodní myšlenky Mojžíšova zákona. Filón však na
rozdíl od Listu Aristeova neudává počet překladatelů. Naproti tomu zpráva, kterou
vypráví Josef Flavius vŽidovských starožitnostech, je zcela prostá všech zázračných
prvků. Dokonce ipřehlíží symbolickou shodu počtu dní apočtu překladatelů.
Jeho údaje opočtech jsou totiž nekonzistentní. Na místech, která stylizuje jako
opisy dokumentů, kde zřejmě cituje starší písemné zdroje, udává počet učenců
„po šesti starších zkaždého kmene“, zatímco na dalších místech jejich počet za-
okrouhluje na sedmdesát. Jako dobu trvání práce ponechává  dní. Jeho dílo
tedy zřejmě nesleduje žádný apologetický záměr, je to typická věcná historiogra-
fi cká zpráva předkládající obsah legendy oproštěný od legendárních prvků. Tato
zpráva byla pravděpodobně východiskem pozdější tradice, která zaokrouhlila
počet překladatelů tradovaný staršími texty aoznačila tento řecký překlad židov-
ských Písem číslovkou „Septuaginta“. Stěmito legendami dále pracovali křesťa-
né, ať už tak, aby zdůrazněním zázračných prvků podtrhli inspirovaný charakter
překladu, nebo aby naopak příklonem ke střízlivější starší legendární tradici jeho
inspirovaný charakter vyvrátili, což byl přístup Jeronýmův.
Kritický pohled na vznik Septuaginty
Starověké židovské legendy ovšem nejsou výkladem vzniku Septuaginty, jak ji
známe. Všechny uvedené legendy hovoří pouze opřekladu Tóry, která měla pro
židovskou diasporu zvláštní důležitost. Mají tyto legendy nějaké historické jád-
ro? Lze předpokládat, že alespoň pět knih Mojžíšových bylo skutečně přeloženo
už ve . století za Ptolemaia II. Filadelfa? První doklady oexistenci řeckého
překladu Tóry chápaného jako normativní text jsou zdoby vlády Ptolemaia
IV. Filopatóra zkonce . století před Kristem, kdy helénistický Žid Démétrios
sepsal v Alexandrii stručný výklad obtížných míst Tóry. Tento text se

SALVE /
/

/

JIŘÍ PAVLÍK: VZNIK SEPTUAGINTY A TAKZVANÝ „ALEXANDRIJSKÝ KÁNON“
dochoval jen fragmentárně, takže si nemůžeme učinit defi nitivní úsudek otom, jaký
překlad Démétrios komentoval, ale už sama skutečnost, že komentoval řeckou
verzi, něco znamená adochované řecké formy pro hebrejská místní aosobní jmé-
na se shodují sformami použitými vSeptuagintě. Oněkolik desetiletí později,
vprvní polovině . století (– před Kristem), se alexandrijský židovský exe-
geta Aristobúlos ve svém představení obsahu Tóry přímo zmiňuje ojejím překla-
du, který byl podle něho vytvořen za časů Ptolemaia II. Filadelfa aspřispěním
Démétria Falérského. Aristobúlos tedy evidentně znal řecký překlad Tóry, který
byl vjeho době dostatečně starý, aby se kněmu mohla vázat legenda, která se
vzápětí objevila vrozvinutější podobě také vListu Aristeově.
Je tedy více než pravděpodobné, že už na konci . století před Kristem existo-
val autoritativní řecký překlad pěti knih Mojžíšových, který sice není jednoznačně
identifi kován, nicméně ho zdobrých důvodů můžeme pokládat za exemplář pře-
kladatelské tradice, která je nám známa vSeptuagintě. Ani septuagintní překlad
Tóry však nevypadá jako jednotné dílo, jako výsledek jednorázového asystema-
tického překladatelského projektu, který popisují legendy. Překlady jednotlivých
knih Pentateuchu se od sebe liší stylem, mírou vazby na hebrejský originál iteolo-
gickými tendencemi. Zkoumání stylistických ajazykových charakteristik jednot-
livých knih zpochybňuje představu, že překladatelé začali prvním veršem Genese
apokračovali lineárně až kposlednímu verši Deuteronomia. Genesis aExodus jsou
přeloženy volněji než zbývající tři knihy azdá se, že styl, slovní zásoba afrazeologie
Genese ovlivňuje překlady dalších knih. První kniha Tóry byla tedy zřejmě pře-
ložena jako první, což nemusí být dáno jen pořadím knih vPentateuchu, nýbrž
itím, jakou má Genesis cenu pro uvědomění židovské národní identity apotvrzení
starobylosti národa. Větší preciznost překladů Levitiku, Numeri aDeuteronomia
ve srovnání sprvními dvěma knihami naopak naznačuje, že jejich překladatelé
už stavěli na ustálenější tradici převádění hebrejského lexika, frazeologie asyn-
taktických vazeb. Badatelům se dále jeví, že překlad Levitiku závisí na překladu
Deuteronomia, takže poslední kniha Pentateuchu byla pravděpodobně přeložena
hned jako třetí. Možná to souvisí smimořádným postavením této zvláštní kni-
hy Mojžíšových řečí ve starověkém židovstvu, nebo naopak smenší důležitostí
rituálních předpisů agenealogických atopografi ckých údajů vLevitiku aNumeri
pro diasporní židovskou komunitu bez chrámového kultu.
Na překlad Tóry pak navazovaly překlady dalších židovských Písem, ojejichž
průběhu už máme pouze kusé aizolované informace akteré vytvářeli různě na-
daní překladatelé pravděpodobně na různých místech. Vjednotlivých knihách je
možné hodnotit asrovnávat kupříkladu míru jazykového vlivu alexandrijského
překladu Tóry nebo jazykový akulturní vliv egyptsko-alexandrijského, či naopak
palestinského prostředí. Ovšem zabývat se tímto hodnocením by vyžadovalo
mnohem širší prostor apředpokládalo by také kritické posouzení závěrů, které
pro lokalizaci adataci jednotlivých překladů vyvozují jednotliví badatelé. Pro
některé knihy, zejména pro knihu Jeremiáš, byla využita hebrejská předloha značně
odlišná od masoretské tradice hebrejského textu. Uknihy Žalmů je zase zřejmé,
že její překlad probíhal živelněji aprocházel od . století až do křesťanské éry
mnoha redakcemi aúpravami. Je to pochopitelné vzhledem khojnému užívání
těchto textů vbohoslužbě aosobní modlitbě, díky němuž můžeme předpoklá-
dat, že tato kniha byla mnohem víc než jiné memorována ažila vedle psaných
svitků také vjakési paralelní ústní tradici. Zvláštní osud měla kniha Daniel, ke
které se vřecké verzi přidružily krátké samostatné legendy, vnichž vystupuje
postava Daniela – vnovele oZuzaně jako moudrý chlapec vžidovské komunitě
vBabylónu, vlegendě oBélu adrakovi jako židovský rádce perského krále Kýra,
statečně bojující proti modlám. Rovněž kniha Ester se vřecké verzi významně liší
od masoretského hebrejského textu abyla zřejmě přeložena zjiné, nedochované
hebrejské předlohy.
Důležité mezníky vpostupu práce na překladu židovských Písem do řečtiny
máme dosvědčené díky několika údajům ve dvou ztěchto textů. Vpřekladate-
lově prologu kMoudrosti Sirachově (česky zvané též Sírachovec), který je součástí
septuagintního textu této knihy, si překladatel – Sirachův vnuk – stěžuje na ob-
tíže převodu zhebrejštiny do řečtiny apřitom poznamenává, že i„Zákon aPro-
roci aostatní knihy se vpřekladu nemálo liší od originálního textu“. Z toho
lze vyvodit, že znal pravděpodobně řecký překlad nejen Zákona, ale iPředních
aZadních proroků anějakých dalších hebrejských textů, pod nimiž se mohou
skrývat některé knihy ze Spisů – ztřetí části palestinského kánonu. Hned nato
překladatel uvádí, že přišel do Egypta v. roce vlády Ptolemaia VIII., což od-
povídá buď roku , nebo  před Kristem. Překlad Moudrosti Sirachovy tedy
musel vzniknout někdy po tomto roce, azároveň už vtéto době musely vAle-
xandrii existovat řecké překlady Tóry aProroků asnad iněkterých Spisů. Kromě
tohoto prologu máme určité údaje také vzávěru řecké verze knihy Ester. Zde
je připojen postskript (Est ,), který dosvědčuje palestinský původ překladu
auvádí jména mužů, kteří jej přinesli do Egypta. Na tomto místě je udána doba,
kdy se text do Egypta dostal, dle něhož by bylo možné přibližně datovat ivznik
překladu. Ovšem údaj je značně neurčitý. Uvádí se zde totiž datum „. roku vlády
krále Ptolemaia aKleopatry“, ale Ptolemaios bylo pravidelné jméno egypt-
ských panovníků ptolemaiovské dynastie ajméno Kleopatra bylo časté jméno
alexandrijských královen. Komentátoři se domnívají, že by se mohlo jednat orok
 nebo  před Kristem.

SALVE /
/

/

JIŘÍ PAVLÍK: VZNIK SEPTUAGINTY A TAKZVANÝ „ALEXANDRIJSKÝ KÁNON“
Opůvodu Septuaginty byla formulována vmoderní době řada vědeckých
teorií. Pole odborných diskuzí ohraničují dva starší krajní názory, které dobře
ilustrují hlavní možnosti asměry uvažování. Jedním je stanovisko orientalisty
ateologa Paula de Lagarde (–), který se zabýval textovou kritikou jed-
notlivých starověkých recenzí Septuaginty ahájil hypotézu, že na jejich počát-
ku stál jediný textový archetyp neboli že původně vznikl pouze jeden překlad
každé zknih, od něhož se opisovačskou praxí arůznými kritickými revizemi
odvozují dnes známé rozdílné varianty textu. Druhé stanovisko formuloval
starozákoník aorientalista Paul Kahle (–), který zastával názor, že na
počátku stálo množství překladů, které vznikly podle potřeb jednotlivých syna-
gog na způsob jakéhosi řeckého targúmu abyly později redigovány do podoby
autorizovaného znění. Defi nitivní ofi ciální text stál tedy podle Kahleho nikoli
na začátku, nýbrž na konci dlouhotrvajícího procesu aList Aristeův je dle něho
spisem propagujícím tuto autorizovanou verzi proti stále existujícím místním
překladům. Tyto překlady však prý nebyly plně vytlačeny, což vysvětluje, proč
máme duplicitní verze některých textů (Soudců, Tobiáš, Daniel) vrůzných ruko-
pisech Septuaginty nebo odkud pocházejí neseptuagintní citace vněkterých spi-
sech Nového zákona, uFilóna Alexandrijského ave spisech Apoštolských otců.
Ovšem hlavní opory Kahleho teorie, spočívající právě vtom, že některé staro-
zákonní citace vtéto pozdější starověké literatuře se od septuagintního textu
liší, lze vysvětlit přirozeněji předpokladem, že autoři citovali zpaměti, směšovali
různé texty apřizpůsobili prorocká slova novému kontextu. Kahleho teorie po-
dle jeho kritiků vychází zapriorního předpokladu, že před vznikem konečného
autorizovaného překladu tu byly nějaké psané řecké targúmy. Je jistě předsta-
vitelné, že před vznikem řeckého překladu mohlo probíhat valexandrijských
synagogách simultánní tlumočení biblických čtení do řečtiny, ale pro existenci
psaných řeckých targúmů nejsou dnes přesvědčivé doklady. Lagardeova pozice,
že septuagintní překlad je výsledkem nikoli redakčního, nýbrž překladatelského
aktu, je proto stále ve hře.
Septuaginta jako pojem
Ksouboru řeckých překladů židovské literatury zhebrejských, popř. aramejských
originálů byly nakonec vprůběhu . století před Kristem a. století po Kris-
tu přidány ještě některé texty sepsané přímo vřeckém jazyce: kniha Moudrosti,
., . a. kniha Makabejská. Ovšem stále je předčasné mluvit oSeptuagintě jako
jednotném souboru defi nitivních textů. Neexistoval totiž žádný autoritativní
seznam spisů náležejících do tohoto souboru anázev Septuaginta je pro soubor
posvátných textů doložen teprve vkřesťanské tradici.
Teprve křesťanští autoři využili legendární tradice opřekladu Tóry kodvození
názvu pro tento překlad azároveň ho rozšířili na celý korpus posvátných textů.
Většinou přitom uváděli počet překladatelů zaokrouhlený na sedmdesát, jak jsme
to viděli už vdíle Josefa Flavia z. století po Kristu. Legendu osedmdesáti pře-
kladatelích, které pozval Ptolemaios zJeruzaléma do Alexandrie, nechal jim na
ostrově Faros postavit sedmdesát komůrek, aby mohli nerušeně překládat, aza-
bránil jim navzájem se domlouvat, aby se na shodě jejich překladů ukázala jeho
přesnost, dochoval pseudo-Justinův spis Napomenutí pohanů ze . křesťanského
století. Jeho zpráva hovoří opřekladu vsouvislosti spříběhy Mojžíše ajiných
proroků, anevztahuje se tedy pouze na Tóru, nýbrž evidentně také na další knihy.
Justin sám ve svých autentických spisech, jmenovitě vDialogu sžidem Tryfónem,
který byl sepsán kolem roku , vztahuje překlad sedmdesáti starších na Písma
obecně; konkrétně uvádí toto určení vsouvislosti scitáty zIzaiáše azapokryfních
Ód. Po něm Órigenés (asi –) jednoznačně užil výraz οἱ ἑοκοτα (hoi heb-
domékonta, tj. „těch sedmdesát“) pro odlišení septuagintní verze od dalších židov-
ských překladů, které srovnával ve své synopsi řeckých překladů ahebrejského
textu Písma zvané Hexapla. Órigenés toto označení používal univerzálně ovšech
starozákonních knihách také ve svých homiliích abiblických komentářích.
Na Órigena potom přirozeně navázali jeho následovníci aobdivovatelé, mezi
nimiž měl na další tradici jistě velice významný vliv církevní historik aosoba
blízká císaři Konstantinovi Velikému Eusebios zCaesareje (–). Tento autor
užívá označení οἱ ἑοκοτα ovšech biblických knihách jak vCírkevních ději-
nách a vDemonstratio evangelica, tak vkomentářích kIzaiášovi akŽalmům, aby
odlišil septuagintní verze od dalších židovských překladů. Termín se vřeckých
pramenech pravidelně používá ve vazbách, které lze přeložit jako „překlad podle
sedmdesáti“.
Název „Septuaginta“ se možná objevil aprosadil právě jako reakce na potřebu
vymezit tuto verzi proti novým řeckým překladům, popřípadě radikálním revizím
Septuaginty, které začaly vznikat vžidovském prostředí ve . století po Kristu,
pravděpodobně vreakci na vývoj textové tradice hebrejského textu. Informace
máme otřech znich, které vznikly ke konci . století po Kristu akteré Órigenés
začlenil do své synopse. Aquila vytvořil svůj překlad hebrejské předlohy vpolo-
vině . století. Jednalo se opřeklad, který byl pro svou krajní doslovnost akon-
kordantnost snad téměř nesrozumitelný, ale přesto byl široce užíván vžidovských
synagogách až do vlády císaře Justiniana I. (–). Anonymní překlad při-
pisovaný Symmachovi, židovskému učenci žijícímu kolem roku  po Kristu

SALVE /
/

/

JIŘÍ PAVLÍK: VZNIK SEPTUAGINTY A TAKZVANÝ „ALEXANDRIJSKÝ KÁNON“
vPřímořské Caesareji, šel střední cestou mezi Aquilou aSeptuagintou, protože
usiloval ověrnost, aniž by rezignoval na struktury řeckého jazyka, anesnažil se
oplnou konkordantnost, ale volil pro tatáž hebrejská slova různé ekvivalenty
tak, aby odpovídaly konkrétnímu kontextu. Poslední významný překlad, který
Órigenés uvedl vposledním sloupci Hexaply, je verze  eodotiónova.  eodo-
tión byl židovský konvertita, který působil koncem . století po Kristu vEfezu.
Jeho překlad je revizí staršího řeckého překladu Písem aopírá se oAquilu. Dbá
odoslovnost, apoužívá proto pro některá hebrejská slova stále tytéž řecké ekviva-
lenty bez ohledu na významové posuny, ke kterým dochází vrůzných kontextech.
Některá slova (jména zvířat arostlin, názvy částí kněžských rouch) nepřekládá,
ale transliteruje zhebrejštiny.  eodotiónův překlad má význam také pro tradici
Septuaginty, protože jeho verze knihy Daniel vmnoha významných rukopisech
Septuaginty nahradila původní septuagintní verzi.
Septuaginta jako kánon?
Máme tedy doklady, že vkřesťanském prostředí byl nejpozději vdruhé polovině
. století užíván pojem „Septuaginta“ (doložen ovšem vtéto době pouze vřecké
formě ἑοκοτα) pro označení konkrétního řeckého překladu většího množství
židovských Písem než jen Tóry. Jaký byl přesný rozsah tohoto souboru, nemůže-
me sjistotou říci, ikdyž někdy vtéto době se jeho obsah jistě formoval. Tehdy se
také začínaly namísto obvyklého zápisu textů do svitku používat tzv. „kodexy“,
to jest volné listy svázané či slepené do sešitků. Výhoda této nové knižní formy
byla vtom, že bylo možné vytvářet mnohem rozsáhlejší sbírky textů, které pak
mohly tvořit dohromady novou knižní jednotku. Ustarých knih byla totiž délka
textu omezena technologií výroby svitků apotřebou pohodlné manipulace při
čtení. Různé starověké svitky podle druhu avelikosti mohly tedy obsahovat mezi
 –  řádky. Jednotlivé knihy tehdy nebylo možno spojovat do větších
celků. Mohly se sice uložit do téže nádoby nebo se mohly označit azanést do
seznamu, ale materiálním celkem zůstával jednotlivý svitek. Kodexy naproti
tomu umožňovaly vázat dohromady velké množství knih, které tak mohly tvořit
nový celek.
Vytváření kodexu přitom předpokládalo rozhodnutí nejen otom, které knihy
patří do nového celku akteré nikoli, ale rovněž opořadí, vjakém by měly být
uspořádány. Ubiblických textů lze předpokládat, že se vydavatelé kodexů řídili
tím, které knihy bylo vjejich církvi zvykem číst, aže tedy obsahy kodexů svědčí
onázoru místní církve na hodnotu spisů. Nejstarší dostatečně dobře dochované
kodexy Septuaginty, ze kterých můžeme usuzovat na uspořádání arozsah jejího
kánonu, jsou ze . a. století. Tyto tři hlavní majuskulní biblické kodexy, které
jsou pro své stáří nejvýznamnějšími doklady řeckého biblického textu, obsahují
většinu kanonických ideuterokanonických knih:
· Kodex Sinajský (S) pochází ze . století abyl objeven roku  von  schen-
dorfem vklášteře sv. Kateřiny na hoře Sinaj. Obsahuje Starý aNový zákon, List
Barnabášův aPastýře Hermova. První část rukopisu od Genese po . knihu Kronik
je ztracená nebo značně porušená. Dále vinou ztracených listů schází Baruch,
Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Amos, Micheáš a. kniha Makabejská. Z deuterokanonic-
kých knih kodex obsahuje delší verzi knihy Tobiáš, Judit, rozšířenou, řeckou verzi
Ester, . a. knihu Makabejskou, knihu Moudrosti, Moudrost Sirachovu.
· Kodex Alexandrijský (A) pochází z. století. Obsahuje kompletní Starý iNový
zákon (schází jen několik listů), dále list Klementa Římského Korinťanům
atakzvaný . list Klementův. Zdeuterokanonických knih obsahuje kratší verzi
knihy Tobiáš, Judit, rozšířenou řeckou verzi Ester, čtyři knihy Makabejské, knihu
Moudrosti, Moudrost Sirachovu, Barucha aknihu Daniel spřídavky v eodotió-
nově verzi.
· Kodex Vatikánský (B) pochází ze . století. Obsahuje Starý iNový zákon. Zdeu-
terokanonických knih obsahuje kratší verzi knihy Tobiáš, Judit, rozšířenou Ester,
knihu Moudrosti, Moudrost Sirachovu, Barucha aknihu Daniel spřídavky v eo-
dotionově verzi. Schází pouze knihy Makabejské.
Vseptuagintních rukopisech se kromě kanonických adeuterokanonických knih
Starého zákona pravidelně objevují iknihy dnes nekanonické. V přehledu ob-
sahu starozákonní části tří velkých kodexů už byly zmíněny . a. kniha Maka-
bejská. Kromě nich se vkodexech vyskytovaly také . kniha Ezdrášova (vB aA),
. žalm, Ódy (vA), Žalmy Šalomounovy (ty jsou ovšem dochovány až vnověj-
ších kodexech, vAjsou uvedeny jako apendix na konci seznamu starozákonních
anovozákonních knih, ale jejich text vkodexu schází). Rozsah Septuaginty byl tedy
celkově širší než rozsah palestinského kánonu, který se zformoval vprostředí ra-
bínského judaismu abyl základem masoretské textové tradice. Sohledem na pales-
tinský kánon se někdy vsouvislosti se Septuagintou hovoří také o„alexandrijském
kánonu“, ale toto označení nemá historické opodstatnění. Není totiž známa ani žád-
ná kanonizační autorita, ani nejsou doklady onějakém kanonizačním procesu vži-
dovské diaspoře vAlexandrii; doložena je pouze snaha autorizovat řecký překlad
Tóry. Ovšem jak jsme viděli, Septuaginta nemá dokonce ani ve .–. století zcela
ustálený rozsah, takže jako měřítko – jako kánon – stejně není použitelná.

SALVE /
/

/

JIŘÍ PAVLÍK: VZNIK SEPTUAGINTY A TAKZVANÝ „ALEXANDRIJSKÝ KÁNON“
Kromě odlišností vpočtu knih avmíře jeho ustálenosti se Septuaginta od
palestinského kánonu liší také uspořádáním. Soubor hebrejských Písem se
vyvinul do pevné trojdílné struktury (Zákon, Proroci, Spisy), která se zakládala
na významu textů anesla stopu postupného kanonizačního procesu. Struktura
Septuaginty je na této tradici značně nezávislá anení vlastně ani zcela jednotná.
Ve třech významných starých kodexech, které jsme zmínili, je uspořádání knih
různé. Všechny tři kodexy začínají Pentateuchem apokračují Předními proro-
ky palestinského kánonu (Jozue, Soudců, knihy Samuelovy aKrálovské), které se
vnich ovšem oddělují od dalších prorockých knih. Kprorokům zase na rozdíl od
hebrejských Písem řadí také knihu Daniel. Za knihu Soudců pak kladou Rút.
Po knihách Královských vnich následují knihy Kronik. To jsou společné znaky
všech kodexů. Řazením ostatních knih se liší. Vkodexu Spo knihách Kronik
následují zbylé prozaické či dějepisné knihy ( kanonické knihy Ezdrášovy, Ester,
Tobiáš, Judit a. a. Makabejská), pak jdou knihy prorocké, po nich Žalmy apět
knih, které byly starověkou tradicí připisovány králi Šalomounovi; na konci
stojí Job. Vkodexu Astojí po knihách Kronik proroci spolu sknihou Daniel, ate-
prve poté následují zbylé knihy historické (Ester, Tobiáš, Judit,  kanonické knihy
Ezdrášovy ačtyři Makabejské) apoté Žalmy aÓdy, Job apět Šalomounových knih.
Vkodexu B jsou po knihách Kronik dvě knihy Ezdrášovy, po nich jsou vloženy
Žalmy apět Šalomounových knih sknihou Job, ateprve pak pokračuje Ester,
Judit, Tobiáš; na konci jsou proroci včetně Daniela. Vmoderním kritickém vydání
Rahlfsově se Septuaginta dělí do dvou svazků. Vprvním svazku jsou knihy
zákonodárné ahistorické, vdruhém knihy básnické aprorocké. Toto rozdělení
přibližně odpovídá principu, který je pro členění knih Starého zákona doložen
také uAugustina.
Závěr
Vdobě první křesťanské misie byl vsynagogách a následně vprvních křesťan-
ských obcích kdispozici řecký překlad židovských Písem, který se teprve později
začal označovat jako „Septuaginta“, aby se odlišil od jiných vznikajících židov-
ských překladů. Křesťané na něj vztáhli židovskou legendu ozázračném vzniku
překladu Tóry, aby zdůraznili jeho Božskou inspiraci. Legenda se tehdy rozšířila
na celý soubor židovských Písem, ale jeho vymezení nebylo určité, natožpak zcela
konečné. Vzhledem kceně knih nebylo jistě samozřejmé, aby vkaždé sebemenší
obci měli kompletní soubor svatých Písem. Někde měli možná kupříkladu jen
Žalmy, Izaiáše advanáct proroků, nebo třeba sbírku starozákonních mesiášských
proroctví. Jistě se nestavěla otázka, co všechno musí obec mít, aby měla Písma
kompletní, ale spíše které zknih, které se do dané obce nějakou cestou dostaly,
jsou Písmo Bohem vdechnuté, vhodné kvyučování, usvědčování, napravování
avýchově ke spravedlnosti, jak píše autor Druhého listu  moteovi, které znich se
mohou číst veřejně akteré jsou spíše jen ksoukromé četbě. Lid Slova se přemě-
ňoval vlid Písma aPísmo se rodilo ruku vruce sjeho přerodem. Proto se vprvní
církvi začaly vést spory nejen okánon novozákonních spisů, ale zkoumalo se
ivymezení Starého zákona. Mezitím, nebo krátce předtím určily sice židovské
autority pro své texty palestinský kánon, který byl pro muže církve určitým vo-
dítkem, avšak křesťanská tradice, vtéto době vůči židovské již vymezená, žád-
ným obdobným autonomním určením nedisponuje aje otevřena dalšímu vývoji.
Dochované kodexy Septuaginty nemají ještě ani ve . století zcela jednotný ob-
sah auspořádání. Pojem „alexandrijský kánon“, občas pro tyto soubory užívaný,
není tedy vhodný. Kodexy jsou pouze jedním ze svědectví postupného upřesňo-
vání rozsahu Bohem vdechnutých Písem vrežii církve. Správnější než označení
„alexandrijský kánon“ by byl asi termín „knihy církve“.
Studie vznikla v rámci Univerzitního centra pro studium
antické a středověké myšlenkové tradice.
Tato studie byla lektorována.
POZNÁMKY:
 / Srov. kupř. Sk ,–: „Bratři pak hned vnoci vyslali Pavla iSilase do Beroje. Také tam po
svém příchodu navštívili židovskou synagogu.  to Židé však byli ušlechtilejší než tesaloničtí. Při-
jali Slovo svelikou dychtivostí akaždý den zkoumali Písma, zda je to všechno opravdu tak. Mnozí
znich pak uvěřili, stejně jako nemálo vážených řeckých žen amužů.“
 / List sám sebe prezentuje jako spis z. poloviny . století př. Kr. Moderní badatelé se však
domnívají, že byl sepsán později, ato nejspíše vpolovině . století př. Kr. Ktomuto závěru je ve-
dou některé použité termíny ajazykové obraty ihistorické nesrovnalosti (Démétrios Falérský byl
sPtolemaiem II. vnepřátelském vztahu).
 / Ptolemaios II. Filadelfos (– př. Kr.), egyptský král (do roku  vládl spolu se svým
otcem, Ptolemaiem I. Sótérem).
 / Démétrios Falérský (– př. Kr.), peripatetický fi lozof zAthén, důvěrník zakladatele
ptolemaiovské dynastie, krále Ptolemaia I. Sótéra, syna Lágova (– př. Kr.), poslán jeho
nástupcem Ptolemaiem II. Filadelfem do vyhnanství.
 / Srov. Aristeae epist. – (ed. P. Paris, Cerf ).
 / Srov. tamtéž, –.

SALVE /
/

/

JIŘÍ PAVLÍK: VZNIK SEPTUAGINTY A TAKZVANÝ „ALEXANDRIJSKÝ KÁNON“
 / Srov. M. T: Einführung in die Septuaginta. Darmstadt, WBG , s. –.
 / Filón Alexandrijský (asi  př. Kr. –  po Kr.).
 / Pro legendu srov. F A: Vita Mosis II –.
 / J F (–), Antiquitates Iud. XII – (M).
 / Takto je počet uveden vDémétriově zprávě králi Ptolemaiovi (Antiquitates Iud. XII ), králově
listu veleknězi Eleazarovi (XII ) aEleazarově listu Ptolemaiovi (XII ).
 / Srov. Antiquitates Iud. XII  a (M).
 / Srov. J: Jewish Antiquities. Books XII–XIV. Vol. VII. Ed. R. M. London, Harvard
University Press – William Heinemann , s. , pozn. b.
 / Ptolemaios IV. Filopatór (– př. Kr.).
 / Srov. T: op. cit., s. .
 / Srov. E C: Praeparatio evangelica XIII , .
 / Názory na pořadí překladu pěti knih Mojžíšových jsou shrnuty dle výkladu vT: op. cit.,
s. –, ajsou pochopitelně předmětem dalších vědeckých diskuzí.
 /  lly ve svém přehledu (s. –) uvádí několik příkladů vlivu egyptského prostředí na překlad
Izaiáše, anaopak pro knihy Rút, Píseň písní, Pláč, Kazatel aEster zmiňuje domněnku palestinského
původu na základě nepřítomnosti egyptských vlivů avýskytu arameismů.
 / Kromě těchto explicitních chronologických údajů jsou ijistá vnitřní chronologická kritéria.
Takové nabízí překlad Izaiáše, protože vIz , a  se místo „taršíšské“ lodi a„Taršíš“ překládá
„kartáginské“ a„Kartágo“. Kartágo však bylo zničeno Římany roku  př. Kr. Překlad tedy vzni-
kl pravděpodobně před zničením této námořní velmoci, protože po něm by vyzníval neaktuálně.
 / Srov. Sir. prol. –.
 / Překladatel uvádí, že přišel do Egypta . roku vlády Ptolemaia VIII. Euergeta II.
(– př. Kr.). Pokud měl na mysli období jeho spoluvlády sjeho bratrem Ptolemaiem VI. Filo-
métorem (– př. Kr.), připadá autorův příchod do Egypta na rok  př. Kr. Mohl ale počítat
také sobdobím jeho samostatné vlády, pak by datace připadala na rok  př. Kr.
 / Pro rok  se vyslovují autoři Jeruzalémské bible, pro  př. Kr. kupř. T: op. cit., s. .
 / Jejich stručný přehled poskytuje kupř. N. F. M:  e Septuagint in Context. Introduction to
the Greek Versions of  e Bible. Leiden–Boston–Köln, Brill , s. –; částečně iT: op. cit.,
s. –.
 / Textová kritika LXX identifi kuje tři starověké recenze: órigenovskou, lúkiánovskou ahésy-
chiovskou. První recenze vychází zÓrigenovy textověkritické práce, jejímž nástrojem ivýsledkem
byla Hexapla. Vní stál text LXX v. sloupci svyznačenými úpravami, které Órigenés zanášel dle
hebrejského textu adalších tří řeckých překladů. Ktéto recenzi přihlížel Jeroným při překladu
Starého zákona zmasoretského textu. Další recenzi LXX provedl Lúkiános zAntiochie (–).
Jím revidovaný text užívali teologové antiochijského původu (Jan Zlatoústý,  eodórétos zKyr-
ru) arozšířil se od Antiochie až po Konstantinopol. Znakem této recenze bylo stylistické uhlazení
apřiblížení gramatickým standardům literární řečtiny. Hésychiovská recenze se užívala ve . století
vEgyptě. Ojejí povaze ajejím původu není nic známo. Ojejí existenci jsme informováni pouze
díky zmínce vJeronýmově předmluvě kpřekladu knih Kronik.
 / Targúm bylo improvizované simultánní tlumočení, parafrázování avykládání Písma vlidovém
jazyce při předčítání jeho hebrejského znění vsynagogách. Jednalo se otlumočení formou mluve-
ného slova zpravidla do aramejštiny. Později byly targúmy zapisovány.
 / Srov. M: op. cit., s. .
 / Srov. -J: Cohortatio ad gentiles D–A (M, IN: TLG).
 / Srov. T: op. cit., s. –.
 /  eodotión vycházel ztradice doložené na kumránském rukopise HevXIIgr, který se pro
charakteristické užívání řeckých částic κα  nazývá „recenze kaige“.
 / Srov. T: op. cit., s. –.
 / První zmínka okodexu je vMartialově epigramu (Epigr. I,–) zlet – p o Kr. Postupné ubý-
vání svitků ve prospěch kodexů ve sbírkách zlomků od . do . století po Kr. shrnuje E. P:
Einführung in die Überlieferungsgeschichte und in die Textkritik der Antiken Literatur. Band I: Altertum.
. vyd. Darmstadt, WBG , s. –.
 / Srov. tamtéž, s. .
 / Faksimile rukopisu je dostupné na internetových stránkách Codex Sinaiticus [online].
[cit. . . ]. <http://codexsinaiticus.org>.
 / Číslování ařazení knih Ezdrášových je vbiblické tradici nejednotné aněkdy matoucí. VLXX je
. kniha Ezdrášova apokryfní, . kniha Ezdrášova zahrnuje spojené kanonické knihy Ezdráš aNehe-
miáš (srov. též pozn.  na s. ).
 / Kromě toho mají Žalmy vLXX také odlišné číslování: . a. žalm jsou spojeny snásledují-
cím, . a. žalm jsou rozděleny na dva. Proto hebrejské číslování žalmů odpovídá LXX pouze
užalmů – a–. Žalmy – a– vLXX odpovídají žalmům – a– vmaso-
retském textu (Podrobněji srov. kupř. M. B: Ze světa Starého zákona II. Praha, Kalich , s. ).
 / Jedná se osbírku básní excerp ovaných zbiblických knih: Mojžíšovy písně zEx ,– aDt ,–;
modlitba Samuelovy matky Hanny zSam ,–; modlitba Abakukova zAb ,–; modlitba Iza-
iášova zIz ,–; modlitba Jonášova zJon ,–; modlitba Azariášova zDan .– (deutero-
kanonický přídavek); hymnus tří mládenců zDan ,– (deuterokanonický přídavek); Mariino
kantikum (Magnifi cat, Lk ,–) a Zachariášovo kantikum (Benedictus, Lk .–); modlitba
Izaiášova zIz ,–; Modlitba Ezechiášova zIz ,–; nekanonická modlitba Manasesova;
Symeonovo kantikum (Nunc dimittis, Lk ,–); liturgický hymnus Sláva na výsostech Bohu (Gloria).
 / Prorocké knihy tvoří tedy vtéto tradici dvanáct malých proroků aIzaiáš, Jeremiáš, Ezechiel,
Daniel. Daniel ovšem schází vkodexu S.
 / Vkodexu Sovšem listy sknihou Rút, stejně jako sSam, Sam, Král, Král scházejí.
 / Mezi Šalomounovy knihy počítala starověká tradice knihu Přísloví, Kazatel aPíseň písní adále
knihu Moudrosti aMoudrost Sirachovu, ikdyž uposledních dvou si tehdejší autoři zpravidla uvědo-
movali, že jsou to díla pseudoepigrafní, že jejich autorem Šalomoun není.

SALVE /
/

 / A. R (ed.): Septuaginta, id est Vetus Testamentum graece iuxta LXX interpretes. II sv. Stuttgart,
Privilegierte Württenbergische Bibelanstalt ; Deutsche Bibelgesellscha .
 / A: De doctrina christiana II , (česky A A: Křesťanská vzdělanost.
Překlad J. Nechutová. Praha, Vyšehrad , s. –). Augustinus ovšem na rozdíl od Rahlfse
knihu Job řadí kprvní skupině, nikoli do skupiny knih prorockých.
 / Podobnou sbírku se odebral připravit biskup Melitón ze Sard v. polovině . století příteli
Onésimovi do Palestiny (srov. E: Historia ecclesiastica IV ,–, aJ. P: „Starozákonní
kánon ve starověké církvi“. IN: Salve , , č. , s. –.
 / Srov.  m ,.
 / Srov. latinské označení knihy Moudrost Sirachova, které se dle Jeronýmova svědectví na Západě
říkalo „Liber Ecclesiasticus“ („Církevní kniha“).
Jiří Pavlík, Ph.D. (*  v Praze) absolvoval teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity
Karlovy a oborovou kombinaci řečtina – latina na Filozofi cké fakultě tamtéž. Postgraduálně se
věnoval klasické fi lologii se zaměřením na řeckou literaturu. Vyučuje řečtinu a křesťanskou litera-
turu na Husitské teologické fakultě UK. Zabývá se pozdněantickou řeckou literaturou, rétorikou
a stylistikou. Je autorem řady překladů především z řečtiny (Apofthegmata, Poučné příběhy pro
komořího Lausa, Bohumilá historie mnichů syrských Theodóréta z Kyrru aj.) a v současnosti se
podílí se na překladu deuterokanonických knih pro vydání Bible .