Content uploaded by Jiří Pavlík
Author content
All content in this area was uploaded by Jiří Pavlík on Jan 21, 2023
Content may be subject to copyright.
/
47
Jiří Pavlík
Heterogenní vlivy na čtení Písma v rané církvi
Dějiny čtení Písma v křesťanském starověku neboli, když se vyjádříme odbor-
nějšími termíny, dějiny raně křesťanské exegeze si mohou klást nejrozmanitější
cíle a nutně přivádějí badatele ke zkoumání různých souvislostí. V tomto článku
se budu zabývat exegetickým procesem jako historickým fenoménem se všemi
důsledky. Soustředím se na několik významných okamžiků v dějinách starově-
kého čtení Písma, na nichž se ukazuje, jak je interpretace vždy historicky zakot-
vená apodmíněná vnějšími činiteli a jak každý exegeta nakonec hledá a nachází
vbiblických textech potvrzení vlastního předporozumění světu, které je utvářeno
nejen křesťanským vyznáním víry (regula fidei), ale i jeho kulturním zázemím avě-
deckým poznáním. Díky tomu můžeme dějiny exegeze nahlížet nejen jako příběh
kontinuálního nacházení víry v textech Písma, ale také jako sérii diskontinuit
apřerývek, během kterých se úhly pohledu a hodnocení obracejí a starší přístupy
jsou odmítány jako nepřijatelné, ale zároveň přežívají, takže se v pozdější době
mohou znovu objevit a proniknout zpět do hlavního proudu v nové podobě.
Příklady postupů z dalekého starověku mohou být poučením i pro současnost,
protože schémata přístupů se na nejobecnější rovině napříč epochami příliš neliší.
Křesťanství je stále založeno na textových komunitách, které svou identitu utvá-
řejí kolem autoritativních textů, a čtení stále téhož Písma probíhá ve stále nových
kulturních a historických podmínkách. Interpretace je proto stálou výzvou i hroz-
bou pro křehkou vnitřní i vnější rovnováhu křesťanských společenství a zdravě
lidský život uvnitř církevních společenství i soudné a „příčetné“ hodnocení jejich
vlastní pozice uvnitř dobové kultury do značné míry závisí právě na zdravosti
asoudnosti jejich nakládání s texty, kolem nichž se sdružují.
I. Vícevrstevný text: smysly Písma
Hlavní proud reflexe výkladu Písma v křesťanských komunitách analyzuje me-
tody, které staří exegeté používali při interpretaci biblických textů, a snaží se
opochopení mechanismů utváření smyslu, které při tom byly ve hře. Zakládá
se na pozdně starověkém rozlišování čtyř smyslů Písma (literní, alegorický, mo-
rální a anagogický), které mělo dominantní vliv ve středověké exegezi a teologii,
SALVE 4/21
/
48
/
49
JIŘÍ PAVLÍK: HETEROGENNÍ VLIVY NA ČTENÍ PÍSMA V RANÉ CÍRKVI
ale poprvé se objevuje už u Jana Cassiana (–). V nejobecnější rovině jde
vlastně o další propracovávání odpovědí na otázku, kterou si kladli řečtí filozo-
fové a filologové nad Homérem v době před Kristem nebo kterou řešili židovští
myslitelé nad židovskými posvátnými texty. Je smyslem těchto starých textů jejich
slovní znění, anebo mají nějaký skrytý a hlubší smysl, který je v nich potřeba
vykladačskou prací odhalit?
Výsledkem těchto reflexí bylo rozlišení dvou možných smyslů textu. Hovoří
se nepřesně a lidově o „doslovném“ smyslu nebo odborněji o smyslu „literním“,
neboť k jeho zjištění se používá lexikální, gramatická a literární analýza „litery“
textu. Teolog a exegeta Órigenés z Alexandrie (–), kterého můžeme poklá-
dat za zakladatele vědecké biblistiky, označoval tento smysl jako „tělesný“ (řec.
sómatikos), protože svou povahou představuje smyslově vnímatelnou a materiální
stránku textu. Druhý smysl se označuje jako „alegorický“, popřípadě „symbo-
lický“, nebo o něm můžeme v křesťanské tradici mluvit v protikladu ke smyslu
tělesnému také jako o smyslu „duchovním“ (řec. pneumatikos), jenž se poznává
výhradně rozumovou reflexí či duchovním nazřením.
Vynořující se křesťanství zahrnovalo od počátku zastánce obou pólů. Tendenci
chápat texty Starého zákona literně jako dějiny, naučné výroky a příběhy dosvěd-
čuje Štěpánova řeč ve Skutcích apoštolů. Na podobné literní exegezi stavějí také
texty chápající starozákonní příběhy a postavy jako vzory knásledování, jako
například . kapitola Listu Židům, kde jsou činy různých postav Starého zákona
představovány jako vzory víry. Příklad alegorického výkladu najdeme naopak už
v nejstarších křesťanských spisech, jimiž jsou Pavlovy listy. Pavel vlastně termín
„alegorie“ v křesťanství etabloval, když v Listě Galaťanům interpretoval postavy
Sáry a Hagar jako dvě smlouvy a tento svůj výklad označil za alegorii. Vyslovil
a napsal také řadu výroků, které následně pomáhaly ospravedlňovat přednost
duchovního smyslu nad literním (mezi nejznámější jistě patří: „Litera zabíjí, ale
duch dává život“ nebo podobenství o závoji na Mojžíšově oslavené tváři). Prv-
ním křesťanským textem, který používá alegorický výklad vyhraněně a systema-
ticky, je potom List Barnabášův.
Obnovený zájem o starověký alegorický výklad a duchovní smysly Písma se
vzápadní církvi probudil po II. světové válce. Byl spojen s potřebou lépe propojit
teologii a exegezi se životem, liturgií a spiritualitou a více čerpat z provázanosti
Starého a Nového zákona, kterou je možno nejlépe uchopit právě pomocí sym-
bolického výkladu. Hlavními protagonisty tohoto hnutí spirituální hermeneu-
tiky inspirované raně křesťanskou tradicí byli dva jezuité a později kardinálové
Henri de Lubac a Jean Daniélou. Neshodovali se spolu ovšem na termínu, jakým
tuto duchovní exegezi a duchovní smysl Písma označovat. Daniélou považoval
alegorii za dnes už překonaný postup výkladu, který byl charakteristický pro
alexandrijskou exegetickou tradici v čele s Órigenem a byl ovlivněn židovským
myslitelem a exegetou Filónem Alexandrijským (cca před Kr. – po Kr.).
Navrhoval, aby se hovořilo raději o „typologii“ jako o obecně křesťanské her-
meneutice, která je aktuální stále a na rozdíl od alegorie stojí na přesvědčení, že
události, činy, postavy a věci Starého zákona mohou být stále chápány jako reálné,
i když odkazují jako předobrazy (typoi) ke Kristu.
Henri de Lubac s touto terminologickou volbou svého žáka nesouhlasil a po-
ukazoval na to, že jeho termín „typologie“ je nově vytvořený a nemá oporu ve
starověkém způsobu vyjadřování, zatímco tradiční pavlovský terminus technicus
„alegorie“ podobně jako některé další termíny nejen korespondují se starověkou
a středověkou tradicí, ale i lépe vystihují všechny možné smysly textu odlišné od
základního literního znění. De Lubac upozorňoval také na určitou zmatečnost
termínu „typologie“, protože řecký výraz typos se běžně překládá do latiny jako
figura, což činí termín „typologie“ nevhodným pro odlišení křesťanského sym-
bolického smyslu od metaforického čili „figurativního“, jenž byl ve starověku,
v exegetické tradici syrské Antiochie, jež odmítala Órigenův alegorický výklad,
pojednáván jako doslovný. De Lubac se domníval, že rozhodnutí antiošských
exegetů odmítnout órigenovskou alegorii jako pohanskou metodu vylučující his-
torickou fakticitu událostí Starého zákona a redukující je na pouhý mýtus nás
nemusí omezovat. Obě starověké exegetické koncepce nebyly totiž z dnešního
pohledu v tak nesmiřitelném protikladu, jak by se mohlo zdát, takže volba jedné
nemusí dnes vylučovat možnost inspirovat se zároveň i druhou. I antiošská inter-
pretační metoda totiž vlastně počítala se symbolickým čtením.
Navzdory těmto námitkám se termín „typologie“ Jeana Daniélou prosadil, udr-
žel a v literatuře o křesťanské exegezi se s ním setkáváme dodnes jako s označením
takového způsobu čtení, který hledá v událostech vyprávěných ve Starém zákoně
a v jejich postavách a činech jako v historicky reálných skutečnostech předobrazy
skutečností Krista a církve. Užívá ho takto také Manlio Simonetti ve své rozsáhlé
monografii o vývoji starokřesťanské exegeze z poloviny . let, která je postavena
právě na systematickém rozlišení literního, typologického a alegorického smyslu
Písma, jak naznačuje i její titul Litera a/nebo alegorie, a vníž autor zkoumá a posu-
zuje, na který z těchto smyslů kladli důraz jednotliví starověcí křesťanští exegeté.
Tento přístup k pojednávání vývoje exegeze založený na systematické klasi-
fikaci smyslů textu se však dnes z různých důvodů opouští. Významným mil-
níkem na této cestě, na níž můžeme vysvětlit, jaké má tento odklon motivy, je
kniha od Frances M. Young. Autorka se v ní zabývá tím, jakou roli hrála Bible
a její interpretace při formaci křesťanské kultury, a z jejího pojednání vyplývají
SALVE 4/21
/
50
/
51
JIŘÍ PAVLÍK: HETEROGENNÍ VLIVY NA ČTENÍ PÍSMA V RANÉ CÍRKVI
tři poznatky, které odrazují od dalšího zkoumání exegeze na základě tradičního
dělení smyslů Písma. Young jednak demonstrovala, že členění na tři smysly je
poněkud nedostatečné. Sama totiž rozlišila sedm druhů alegorie, čtyři druhy ty-
pologie, a dokonce pět druhů literního čtení. Původní klasifikační systém se tedy
drolí na další části a ukazuje se, že při tomto stupni „rozdrobenosti“ ztrácí jeho
používání jakožto základní strukturující princip nadále smysl. Dále autorka na
příkladu homilií Jana Chrýsostoma na První list Korinťanům ukazuje, že i literní
čtení má kvazialegorickou povahu, protože exegeta v homilii nevysvětluje, co
skutečný Pavel sdělil v listu historickým Korinťanům, ale hledá a snaží se ukázat,
jaký nový (a tedy jiný) smysl text dostává, když z něho má plynout morální posel-
ství pro konkrétní historickou situaci jeho antiošských posluchačů. Oslabuje se
tedy základní protiklad doslovnosti a alegoričnosti, který je principem fungování
starého systému. Akonečně také Young prakticky dokázala, že zkoumání exegeze
není samostatnou disciplínou, protože jde o proces mnohostranně zapletený do
politických, sociálních a kulturních dějin, takže je užitečnější zkoumat ho všir-
ších souvislostech.
II. Kulturní střet: dvě exegetické tradice
Výklad Písma se v rané církvi odehrával v rámci teologických diskusí, kulturních
polemik, katechetické výuky a homiletické praxe. Mám-li vybrat, o kterém z mož-
ných kontextů života Písma v rané církvi se dále zmínit, nelze podle mého sou-
du přejít bez poznámky existenci dvou vykladačských „škol“ či tradic, o jejichž
sporu jsem se už výše zmínil. Jde totiž o velmi rozšířenou a dobře podloženou
domněnku, že spor o metody výkladu měl ve starověku i geografický či geopoli-
tický rozměr. Po dlouhou dobu bylo jakousi badatelskou ortodoxií přesvědčení,
že existovaly dvě exegetické školy lišící se protikladnými metodami. Na jedné
straně to byla škola v egyptské Alexandrii, kde se provozoval alegorický výklad
ajež byla zastoupena především Klementem Alexandrijským (cca –) a Óri-
genem. Na opačné straně stála škola v syrské Antiochii, která odmítala alegorezi,
držela se doslovného, literního a historického smyslu textu a jejímiž hlavními
představiteli byli Diodóros z Tarsu († ), eodóros z Mopsuestie (–)
aJan Chrýsostomos (–). Prozkoumání původu této hypotézy by vydalo na
samostatnou studii, ale intenzivnější reflexe významu těchto škol a jejich metod
zjevně začíná v druhé polovině . století probuzením hlubšího zájmu o méně
prozkoumanou tradici antiošskou, která byla tehdy vnímána jako předchůdkyně
moderní historickokritické metody výkladu.
Od druhé poloviny . století se stále častěji ozývá názor, že tradiční pojetí
těchto škol jako institucionálního zázemí pro pěstování protikladných exegetic-
kých metod je příliš umělé. Pokud jde o otázku jejich institučního statusu, pů-
vodní snahy zkoumat dějiny obou škol, stanovit jejich zakladatele a posloupnost
učitelů byla vystřídána zdrženlivostí vedoucí k závěru, že spíše než o formálních
školách bychom měli mluvit o exegetických tradicích. Tyto pochybnosti se týkají
ve větší míře hlavně antiošské školy. Zatímco Johannes Quasten ještě v roce
líčí původ a dějiny této školy jako hotový fakt a uvádí jako jejího zakladatele
autora revize Septuaginty Lúkiana z Antiochie († ), Manlio Simonetti se už
vpolovině . let kloní k názoru, že šlo jen o neformální skupinu teologů aexe-
getů spojených vztahem k syrské Antiochii, z nichž ti nejvýraznější – eodóros
zMopsuestie a Jan Chrýsostomos – byli členy komunity vzdělaných asketů vede-
né exegetou Diodórem z Tarsu.
II.1 Alexandrijská tradice a její pozadí
Alegorický výklad, charakteristický pro alexandrijskou tradici, byl způsobem, jak
se vyrovnat s nepřijatelností obsahu židovských textů. Byl aktuální zprvu mezi
židokřesťany, jako byli Pavel nebo autor Listu Barnabášova, kteří žili jako učedníci
zmrtvýchvstalého rabína Ježíše v prostředí synagogálních komunit a židovské tex-
ty pro ně byly mateřským mlékem i denním chlebem. U učedníků pocházejících
z pohanského prostředí, vyrůstajícího zejména z pavlovské misie, tato potřeba
zpočátku zřejmě přítomna nebyla. Vidíme to na Ignácovi z Antiochie a Polykar-
povi ze Smyrny, jejichž listy starozákonní texty téměř necitují.
Nejzjevnější nezájem o židovské texty mezi „pohanokřesťany“ projevil Mar-
kión (cca –). Tento syn křesťanského biskupa ze Sinópy v maloasijském
Pontu se možná setkal se starozákonními texty poprvé teprve po svém příjezdu
do židokřesťanské komunity v Římě na konci . let . století a dospěl k závěru,
že krutý Bůh pomsty a odplaty svazující člověka povinností plodit potomstvo
azachovávat rituální předpisy, kterého tyto texty prezentují, nemůže mít s milo-
srdným a osvobozujícím Otcem Ježíše Krista nic společného. Rozhodl se proto
všechny tyto spisy odmítnout a vytvořil autoritativní soubor křesťanských textů
složený z evangelia (vycházejícího z Lukáše) a Pavlových listů očištěných od
všech odkazů na židovské spisy.
Na tento Markiónův krok reagovala římská církev odmítavě a např. apologeta
Justin (–), přítomný v této době vŘímě, dokládá rozhodnutí přijmout
starobylé židovské texty za své. Tento krok byl nepochybně strategickým tahem,
SALVE 4/21
/
52
/
53
JIŘÍ PAVLÍK: HETEROGENNÍ VLIVY NA ČTENÍ PÍSMA V RANÉ CÍRKVI
kterým se Justin snažil dosáhnout pro křesťanství vyšší legitimity tím, že mu za-
jistí starobylost, protože v kulturní politice římské říše měl argument starobylosti
velkou váhu. Přivlastnění si židovských spisů ale přinášelo výzvu, jak myšlenky
a představy obsažené v těchto textech uvést v soulad jednak s vlastní vírou, aby
byla překonána nekompatibilita, na niž upozorňoval Markión, jednak s etab-
lovaným filozofickým poznáním, aby jejich archaičnost nebyla na překážku při
obhajování společenské prestiže Ježíšových učedníků, na níž Justinovi jakožto
apologetovi určitě velmi záleželo.
Převládající koncepty tehdejšího světonázoru vycházely buď ze stoicismu,
nebo z platonismu. Stoicismus přinášel představu Boha jako racionální stránky
univerza oproštěné ode všech emocí a vášní a zastával přísný monismus spojený
se snahou vysvětlit polyteistické představy řecké poezie a mytologie jako alego-
rie přírodních prvků a sil. Platonismus předpokládal Boha, který dominuje nad
nemateriálním a neproměnlivým světem idejí a čísel a není kontaminován látkou
ani ovlivňován nahodilostí dění materiálního světa. Židovské texty ale líčily Boha,
který má pravici či dlaň a záda, sedí, tvoří člověka dvakrát, jako by zapomněl,
že už ho jednou stvořil, prochází se po zahradě, nemůže najít Adama a Evu, šije
lidem zástěry, hněvá se a lituje, že stvořil člověka, a ničí své stvoření. Snad už
jen chybělo, aby řval bolestí a krvácel jako Homérův bůh války Arés, jsa zraněn
kopím člověka Dioméda.
S tímto antropomorfním obrazem Boha, jaký podává Starý zákon, měli filo-
zoficky vzdělaní křesťané zásadní problémy podobně jako Markión. Po roz-
hodnutí přisvojit si tyto staré texty v zájmu obhájení starobylosti své tradice se
filozoficky zaměření křesťanští exegeté začali snažit s těmito problémy vyrovnat
pomocí alegorického výkladu. Vzor měli ve stoicích, kteří podobnou metodou
zápasili s Homérem a řeckou mytologií, v židovském filozofovi Filónovi Ale-
xandrijském a v gnostických myslitelích, s jejichž výkladem sice proto-ortodoxní
křesťané polemizovali, ale sami přitom užívali stejné výkladové metody.
Metodologické rozpracování tohoto exegetického řešení je spojováno s ale-
xandrijskou školou a svůj vrchol mělo v práci Órigenově, který rozlišoval tělesný
smysl textu, což je smysl literní, určený začátečníkům, a duchovní smysl textu,
což je smysl alegorický, k němuž prostřednictvím modlitby, askeze a podrobné
analýzy literního znění dospívají pokročilí. Órigenovy vykladačské postupy byly
teologicky dobře zdůvodněné a metodologicky důkladně propracované. Zaklá-
daly se na určení autentického literního znění pomocí nástrojů textové kritiky,
na rozlišování jasných a nejasných míst Písma a na vykládání nejasných míst
jasnými tak, že se srovnávají a propojují různé pasáže, na nichž se vyskytuje
tentýž výraz či idea. Přitom mezi nejasná místa nepatřila pouze ta, která byla
nekonzistentní či rozporná, ale i taková, která nebyla v souladu s Órigenovým fi-
lozofickým pojetím světa například proto, že připisovala Bohu nedůstojné antro-
pomorfní vlastnosti.
Rámcem Órigenova uvažování a jeho exegeze byla platónská filozofie založená
na hierarchii dvou světů – na jedné straně světa materiálního a smyslově vníma-
telného, na druhé straně světa duchovního a inteligibilního neboli poznatelného
pouze rozumovým poznáním. Písmo bylo pro Órigena jakousi analogií platón-
ského univerza, ve kterém jsou jednotlivá slova a věty, jednotlivé spisy různých
autorů a jejich příběhy, zákonné předpisy či mudroslovné výroky obdobou smys-
lově vnímatelné skutečnosti, která je hierarchicky nižší a je pouhým prostředkem
výstupu k vyššímu smyslu. Na vyšším stupni stojí duchovní smysl, který je jeden
anekonečný. Órigenés to vyjadřuje tím, že Písmo jako celek má jeden skopos, je-
diný „záměr“ jediného autora, jímž je Bůh, a proto je zcela legitimní používat
k objasnění duchovního smyslu jakéhokoli slova či výroku jakékoli jiné slovo
či výrok z jiné části Písma bez ohledu na to, jaký je jejich originální kontext.
Órigenés dále předpokládal, že Písmo má nekonečné množství významů, a proto
uváděl i více interpretací téhož místa, aniž by některou upřednostňoval.
Órigenův exegetický přístup se vyznačoval obrovskou intelektuální svobodou,
ale zároveň metodologickou precizností filologa při vyhledávání nekonzistencí
anejasností, které chápal jako signál přítomnosti vyššího smyslu. Simonetti opa-
kovaně zmiňuje, že Órigenovi následovníci i odpůrci nedokázali plně pochopit
jeho vědeckou důslednost při analýze litery biblického textu ani docenit důklad-
nost jeho filologické průpravy, naopak v jeho exegetické svobodě viděli libovůli
a svévoli, která postrádá všechny meze a nemá kritérium, jímž by bylo možné ji
kontrolovat. Bez kombinace jeho filologické erudice a platónského filozofického
přesvědčení jim jeho myšlení nedávalo smysl a mnozí ho pokládali za nepřijatelné.
Órigenův projekt byl impozantní, ale u teologů a biskupů bez filozofického
vzdělání (Órigenés je nazýval „lidé prostší“ – simpliciores) vzbuzoval odpor. Jeho
přesvědčení, že Bůh je bytost netělesná, a není tedy antropomorfní, znělo v těchto
kruzích možná skoro skandálně. Jeho zdůrazňování alegorického smyslu jako
konečného cíle interpretace (a to dokonce i v textech evangelií) vedlo některé
křesťany k obavám, zda Órigenés nezpochybňuje, že se líčené události skutečně
staly. Jestliže Órigenovi samotnému výsledky jeho alegorické interpretace orga-
nicky zapadaly do jeho platonizující teologie, lidem bez opory ve filozofické teo rii
připadaly jako nahodilé a vnímali je jako svévolné snahy, jak se vypořádat snepo-
hodlným literním zněním.
SALVE 4/21
/
54
/
55
JIŘÍ PAVLÍK: HETEROGENNÍ VLIVY NA ČTENÍ PÍSMA V RANÉ CÍRKVI
II.2 Antiošská tradice a její pozadí
Órigenovo alegorizování bylo mnohými chápáno jako přehnané, a tak se v an tioš-
ské exegetické tradici alegorie dočkala dokonce radikálního odmítnutí. Okon-
krétních argumentech antiošských exegetů nemáme sice dochováno mnoho
dokladů, ale víme například, že Diodóros z Tarsu napsal nedochovaný spis stitu-
lem O rozdílu mezi allégorií a theórií a eodóros z Mopsuestie zase Proti alegoristům,
což naznačuje, že vymezování se proti alegorii bylo pro ně samostatným progra-
movým tématem. Alegorii pokládali za „pohanskou“ metodu, jejíž pomocí řečtí
filozofové vykládali řecké mýty tak, že jim dali nový, přijatelnější smysl a popřeli
jejich smysl literní či historický.
Přestože se Antiochijci proti alexandrijské exegetické tradici vymezovali takto
ostře, moderní badatelé dospívají k závěru, že skutečné rozdíly byly především
terminologické, popřípadě že šlo hlavně o otázku míry. Exegeté antiošské tra-
dice sami totiž neomezovali výklad výlučně na literní znění textu a jeho čistě
historický význam. Mluví naopak o tom, že výklad Písma by měl odhalovat vyšší
smysl, kterému však neříkají alegorie, nýbrž theória, což bychom mohli přeložit
jako „kontemplace“ či „nazření“. Jedná se vlastně také o alegorii, ale takovou,
která není jako ta „pohanská“ a nepopírá historicitu událostí a postav, nýbrž z ní
vychází, podobně jako typologie Jeana Daniélou (jehož odmítnutí alegorie jako
překonaného dědictví Filónovy exegeze je vlastně ozvěnou onoho antiošského
protestu). Když se však Henri de Lubac nad tímto rozhodnutím Jeana Daniélou
pozastavoval, konstatoval, že zatímco Daniélou u Órigena primárně vnímá na-
rušení typologické exegeze filónským alegorismem, on sám primárně oceňuje
skutečnost, že Órigenův alegorismus je převážně typologický a že jeho duchovní
smysl se soustředí na křesťanské tajemství.
Jak tedy nejlépe vysvětlit rozdíl mezi alexandrijskou allégoria a antiošskou
theória? Klíč lze hledat v odlišném kulturním zázemí. Órigenés se po důkladné
filologické průpravě vydal cestou filozofa, která určovala rámec jeho teologického
myšlení i interpretace Písma. Antiochijci naopak zůstali na cestě filologů a jejich
zázemím byla rétorická škola a prostředí vzdělaných kruhů . století, pro které
byl charakteristický zvýšený zájem o historii, geografii či etnografii, jenž se pro-
jevuje třeba také u otce církevního dějepisectví Eusebia z Caesareje (–).
Pro tyto exegety je Písmo základní posvátný text, který ale nepřestává být lid-
ským literárním komunikátem a svědkem minulých dějů a institucí. Je to text
dokumentující prozřetelnostní působení Boha ve světě, který funguje jako kodex
morálky a pramen poučení a povzbuzení, takže jeho interpretace nepotřebuje
anepřipouští nic více než standardní gramatické a rétorické interpretační postu-
py, které se učily v rétorických školách.
Antiošská interpretace zakořeněná v rétorickém kurikulu se proto soustředila
na takové věci, jako je gramatická analýza, otázky správné interpunkce a struk-
tury vět, výklad cizích slov, metafor a rétorických figur. to exegeté zkoumali
návaznost myšlenek a argumentů, autenticitu a autorství textů, literární žánry
aformy a také etický charakter postav, protože obecným cílem gramatické a réto-
rické výuky ve starověku byla výchova dobrého člověka. Vytvářeli sumáře (hypo-
theseis) a parafráze jednotlivých spisů, aby se pod nánosem detailních komentářů
gramatické povahy nezapomnělo na kontext a obsah daného biblického textu.
Protiklad mezi alexandrijskou allégoria a antiošskou theória vysvětlila Young
na rovině sémiologické jako rozdílné utváření a fungování znaku. Pro Órigena,
pracujícího s Písmem jako s tajemným „orákulem“, mělo každé jednotlivé slovo
potenciálně symbolickou hodnotu, která se odvozovala od křížových referencí
sostatními slovy a výroky napříč celým Písmem bez ohledu na to, jaká vzdálenost
je odděluje. Naproti tomu Antiochijci, kteří chápali Písmo jako příběh dějin Bo-
žího prozřetelnostního jednání se svým lidem a jednotlivé spisy jako plnohodnot-
né literární jednotky s vlastními autonomními příběhy, připouštěli jen takovou
symboličnost, jež nenarušuje narativní koherenci vyprávění. Slovo nesmělo být
vytrženo ze svého místa v příběhu dějin spásy a z dané výpovědi, nesmělo být vy-
trženo ze svého užšího i širšího narativního a argumentativního kontextu. Pokud
by se vytrhlo, výklad by se stával zapovězenou alegorií. Pokud však celý příběh
naznačoval něco více o Božích prozřetelnostních plánech, neměli tito exegeté
sjeho vyšším, duchovním smyslem problém.
Významný rozdíl je také v užití termínu skopos („záměr“) u Órigena a eodóra
z Mopsuestie. Pro Órigena je ve hře jediný záměr Písma, a to záměr inspirujícího
Ducha, takže soudržnost a smysl textu spočívá nikoli ve slovním znění konkrét-
ních izolovaných pasáží, ale v hlubších duchovních pravdách, které se odvozují
od kompletního znění Písma jako celku. Řekli bychom, že pro platonika Órigena
je „materiální“ či „časoprostorový“ rozvrh Písma neboli to, na jakých místech se
vněm nacházejí klíčová slova nebo výroky, druhotný a nepodstatný. Pro eodóra
je však vždy rozhodující a neopomenutelnou daností záměr jednotlivé knihy nebo
její části, jejího konkrétního lidského autora nebo postavy daného příběhu.
Tento rozdíl je určující pro celkový přístup k Písmu, který je u Antiochijců filolo-
gický a rétorický, což vidíme nejlépe na tom, jakým způsobem zacházeli snejasný-
mi místy, na nichž litera nedává smysl. Pro Órigena byla signálem, že je třeba hledat
hlubší, duchovní smysl propojením s jinými místy. Antiošský přístup se s takovými
případy vypořádával jako s jazykovou nejasností, kterou je potřeba objasnit jako
SALVE 4/21
/
56
/
57
JIŘÍ PAVLÍK: HETEROGENNÍ VLIVY NA ČTENÍ PÍSMA V RANÉ CÍRKVI
řečnickou figuru nebo etnický či dobový úzus. Dobře to vysvětluje nedávno vydaný
Úvod do Božských Písem od jinak neznámého autora, jakéhosi Adriana (.–. století).
Tento spisek je silně ovlivněn terminologií a exegetickými metodami eodóra
zMopsuestie a jeho editor Peter W. Martens pěkně vystihuje princip antiošské
metody: „Pro Adriana nebyl problémem vzdorující obsah, který vyžadoval sym-
bolickou transformaci alegoristy, ale matoucí znění, které vyžadovalo rétorickou
odbornost gramatika. Úkolem interpreta bylo přepsat pasáž zatíženou figurami,
řečnickými obraty a nejasnými slovy do jasné, přímočaré anevyzdobené prózy.“
III. Role vnějších impulzů
Obě školy vlastně reagovaly na určitý nesoulad předchozí exegeze s poznáním
soudobé vědy. Alexandrijci se pokoušeli korporealismus a antropomorfismus bib-
lických textů, který ovlivňoval také teologii mnoha tehdejších křesťanů, uvést do
souladu s nároky platónské filozofie jakožto jedné z prestižních podob tehdejšího
vědeckého diskurzu. Antiošská tradice se snažila excesivní a svévolný přístup ale-
xandrijských alegoristů omezit a ukáznit nejvyššími standardy dobové historické
a filologické vědy. Obě exegetické tradice tedy čerpaly podněty z mimokřesťan-
ských a profánních zdrojů. Je dokonce pravděpodobné, že podněty přicházely
iz vysloveně protikřesťanských pozic. Simonetti uvádí, že silný impulz k odklo-
nu křesťanské intelektuální elity od Órigena dal excelentní filozof a filolog, žák
tvůrce novoplatónské filozofie Plótína a vydavatel Plótínových spisů Porfyrios
zTyru (–) ve svém rozsáhlém polemickém spisu Proti křesťanům o patnácti
knihách. Tento fakt můžeme ověřit jen z několika málo zlomků, protože z tohoto
Porfyriova díla se dochovaly pouze citace ve spisech křesťanských autorů, kteří
se proti jeho kritice hájili. Císař eodosius II. totiž nařídil v roce všechny
rukopisy tohoto polemického textu spálit.
Porfyrios byl novoplatónský filozof, skvělý znalec řecké literatury dobře obe-
známený také s egyptským, indickým, syrským, chaldejským a židovským nábo-
ženstvím, který v duchu dobových etnografických zájmů zkoumal, jak mytologie
a náboženství jednotlivých národů odráží pravdu novoplatónské filozofie. Svou
polemiku s křesťanstvím stavěl podle všeho na zpochybnění autenticity některých
křesťanských pramenů a odmítnutí legitimity jejich výkladu a ukazoval také ne-
srovnalosti v novozákonních textech. Zdá se, že Porfyrios měl vynikající znalost
biblických textů a systematicky s nimi pracoval. Dokázal nejen vystihnout všechna
jejich slabá místa, ale zaútočil také na způsoby, jimiž se s nimi křesťané vypořádáva-
li, azpochybnil jejich přední učence. Následující zlomek postihuje jeho hlavní cíle:
Někteří se nechtěli zříci ubohosti židovských Písem, ale rozhodli se je uhladit, a proto se
obrátili k výkladům, které jsou v neslučitelném rozporu s doslovným zněním těchto textů
ajež nepřinášejí obhajobu jejich etnických zvláštností, nýbrž spíše potvrzení a chválu vlast-
ních názorů. Arogantně prohlásili, že to, co je u Mojžíše řečeno jasně, jsou vlastně alegorie.
Vyvolávali tím v lidech posvátnou bázeň a tvrdili, že tyto texty jsou plné skrytých tajemství.
Když tímto klamem ošálili kritičnost jejich duše, zavedli vlastní výklady. […] Tato pošetilá
metoda se odvozuje od velmi váženého muže Órigena, snímž jsem se i já seznámil ještě jako
úplný mladíček a který je stále ve vážnosti díky spisům, které zanechal. Jeho veliká sláva
se rozšířila mezi učiteli těchto myšlenek. Byl žákem Ammónia, který udělal za našich časů
ve filozofii největší pokrok. Co se dovednosti vyjadřování týče, získal od svého učitele velký
prospěch, co se týče správné volby způsobu života, vydal se opačnou cestou než on. Ammónios
byl totiž křesťan vychovaný křesťanskými rodiči, ale když přišel k moudrosti afilozofii, hned
se obrátil k životu podle státních zákonů, zatímco Órigenés byl Řek vychovaný vřecké kultuře
azapletl se do tohoto barbarského dobrodružství, kterému zaprodal sám sebe i svou schopnost
mluvit. Co do způsobu života žil křesťansky a protizákonně, co do názorů na teoretické otázky
a božství smýšlel řecky a podsouval řecké myšlenky těmto cizokrajným mýtům. Následoval
totiž stále Platóna a zabýval se spisy Núménia, Kronia, Apollofana, Longina, Moderata
aNikomacha a věhlasných pýthagorejců; užíval také knihy stoiků Chairémona a Cornuta,
z nichž poznal alegorickou metodu výkladu řeckých mystérií apoužil je na židovské spisy.
Porfyriova kritika zněla jeho vzdělaným křesťanským současníkům velmi nepří-
jemně. Četli v ní, že křesťanské výklady Starého zákona jsou nevědecké, protože
s těmito texty nepracují jako s historickým a etnografickým materiálem. Četli v ní,
že tyto židovské texty jsou po jazykové a věcné stránce naprosto jasné a křesťané
je překrucují, protože se jim nechce je zachovávat, a místo toho do nich svévolně
projikují vlastní názory. Četli v ní, že tyto výčitky se jmenovitě týkají Órigena a že
vše, co je na Órigenovi atraktivní, je jeho platónská filozofie, jinak je to protistátní
činitel, který platonismem maskuje nezákonné barbarské náboženství. Četli v ní
také, že nejen Órigenova teologie, ale i jeho exegetická metoda má původ v řecké
filozofii, tentokrát pro změnu stoické. Můžeme soudit, že Porfyriův útok na tuto
konkrétní osobu je záměrný, protože Órigenés byl jedním z mála křesťanů, ne-li
jediným, který svou vzdělaností a atraktivitou pro nekřesťanské publikum mohl
Porfyriovi konkurovat.
Křesťanští intelektuálové Porfyriův polemický spis podrobně studovali a řada
znich na něj napsala dlouhé odpovědi. Každopádně mnohým bylo jasné, že Óri-
genovou cestou už nelze dále kráčet. Když se znovu podíváme na důrazy antioš-
ské exegetické tradice, vypadá to skoro, jako kdyby přesně reagovala na všechny
citované kritické poznámky „bezvěrce“ Porfyria. Křesťané prý nepracují se svými
SALVE 4/21
/
58
/
59
JIŘÍ PAVLÍK: HETEROGENNÍ VLIVY NA ČTENÍ PÍSMA V RANÉ CÍRKVI
spisy jako s historickým a etnografickým materiálem? Antiošští exegeté hledají
v Písmu literní neboli „historický“ smysl a nejasná místa včetně antropomorf-
ních představ o Bohu vykládají jako „hebrejské zvláštnosti“ (idiómata hebraika).
Křesťané prý svévolně překrucují jinak jasné znění židovských textů? Antiochijci
začali brát literní smysl starozákonních knih tak vážně, že se dokonce inspirovali
židovskou exegezí vidící ve starozákonních textech do sebe uzavřený příběh bez
odkazů mimo sebe ke Kristu (mnohá mesiánská proroctví tak nevztahovali na
Ježíše, nýbrž na různé postavy židovských dějin ve shodě s rabínskými výklady).
S problematikou závaznosti starozákonních rituálních a podobných předpisů se
vyrovnávali představou o prozřetelností řízených dějinách spásy, v nichž Bůh kla-
de v různých dobách různé nároky. Zásadně pak odmítli Porfyriem kritizovaného
Órigena a alegorii jako metodu pohanskou a jeho platónskou teorii nahradili
theórií vlastní, jíž nejde o prolomení šifry Písma jako božského „orákula“, ale která
zkoumá Boží zásahy v příběhu dějin.
IV. Závěrečné poznámky
Křesťanské církve jako textové komunity, jejichž zakladatelský či autoritativní
text vždy jen stárne, musejí neustále vyvíjet interpretační úsilí, aby obstály v kon-
frontaci s měnící se kulturou vnější společnosti, s nároky vědeckého poznání či
svýzvami aktuálních politických konfliktů. Viděli jsme, jak hluboce byly staro-
věké přístupy ke čtení Písma zakořeněny v kulturních okolnostech a historických
nahodilostech své doby, a je tedy jasné, že konkrétní závěry starověkých exegetů
nemohou bezprostředně a bezproblémově fungovat v jiné době. Nicméně na-
vzdory své podmíněnosti a časoprostorové ukotvenosti ve starověkých reáliích,
nebo vlastně také právě díky ní mohou být tyto výklady na nejobecnější rovině
inspirací pro kteroukoli dobu. Ukazují totiž nejen skutečnost, že výklad probíhal
vždy v dialogu se soudobou kulturou, ale také představují hlavní schémata, podle
kterých může stárnoucí Písmo znovu ožívat napříč dějinnými proměnami.
Možných strategií, jak stárnutí Písma čelit, je omezené množství. Zdá se mi,
že v úvahu přicházejí čtyři obecná řešení, která se aktualizují v nespočetné řadě
starých i nových hermeneutických metod. První možností je některé autoritativní
texty odmítnout a zvolit jiné, jako to udělal Markión. Druhé řešení je alego-
ristické a spočívá v takové reinterpretaci textů, aby v nich bylo možno číst něco
jiného, než co stojí v jejich liteře. Třetí možností je pojímat text jako historický
dokument, který sice zakládá a etiologicky odůvodňuje existenci společenství, ale
jeho mravní, legislativní či rituální obsahy jsou zastaralé a nejsou dnes závazné.
Konečně čtvrtá a nejproblematičtější možnost je odmítnout nároky vnějšího světa
a fundamentalisticky se přimknout k doslovnému znění autoritativního textu.
Tento poslední přístup je nejen velmi nešťastný, protože nechává čtenáře stále
vystaveného chronickým problémům s nevyřešenými nekonzistencemi biblických
textů, ale je také společensky nebezpečný, protože vede ke ghettoizaci společen-
ství a k posílení apokalyptických či militantních nálad. Pokud má být fundamen-
talistický přístup důsledný, odsuzuje člověka ke smutnému životu s Bohem, který
je masovým vrahem lidí i zvířat, který přikazuje genocidu a trestá její nedokona-
lé provedení, stanovuje pro hříšníky tresty smrti ukamenováním či upálením,
případně dává přátelské rady k sebezmrzačení, pokud člověk nezvládá ukáznit
své končetiny či smyslové orgány. Kromě těchto závažných praktických nedo-
statků má tento přístup i zásadní systémovou vadu. Je totiž principiálně sebe-
klamný, protože popírá potřebu interpretace, která je však podstatou každého
aktu čtení včetně toho fundamentalistického.
Pohled na interpretaci Písma z odstupu, který může být právě i časový, zpro-
středkovaný zkoumáním staletí starých interpretačních výkonů, umožňuje jasněji
vnímat charakter tohoto procesu a podstatu života textu v textové komunitě. Je to
proces, během něhož autoritativní text propůjčuje svou autoritu, ale teprve vykla-
dač jako by dodával obsah. Text vlastně poskytuje čistou a nezformovanou moc
a teprve čtenář-vykladač dodává svým výběrem, kombinováním, vypouštěním,
změnami důrazu a svou aplikací tvar a závažnost v aktuálním časoprostorovém,
kulturním a politickém rámci. Tato paradoxně znějící analýza pomáhá pochopit,
že plná odpovědnost za tvorbu podnětů a norem pro křesťanskou víru a život
padá na exegetu. On je zodpovědný za všechnu nelidskost a utrpení působené
„ve jménu Páně“ a jeho vinu nelze svalovat na Písmo. Exegeta je zodpovědný za
to, zda se čtoucí komunita stane osvobozující a uzdravující civilizační silou, nebo
zotročující a retardační totalitní mučírnou.
Tato studie byla lektorována.
POZNÁMKY:
/ Termín „textual community“ zavedl Brian Stock pro zkoumání heretických a reformních hnutí
v. a . století, ale poté si ho osvojili také badatelé o starověkém křesťanství. Jedná se o spole-
čenství, jejichž život, myšlení, smysl vlastní identity i vztahy k lidem mimo společenství se utvářejí
kolem autoritativních textů. Srov. J. H: „‚Textual Communities‘: Brian Stock’s Concept and
Recent Scholarship on Antiquity“. IN: Scriptural Interpretation at the Interface between Education and
Religion. Ed. F. W. Leiden, Brill , s. –.
SALVE 4/21
/
60
/
61
JIŘÍ PAVLÍK: HETEROGENNÍ VLIVY NA ČTENÍ PÍSMA V RANÉ CÍRKVI
/ Záměrně zde mluvím o církevních společenstvích v plurálu, protože čtení Písma jako autoritativ-
ního textu je fenoménem celého křesťanstva a není výsadou katolické církve (ani z něho katolická
církev není díky své doktríně tří pramenů víry vyňata – jestliže má dnes autoritativních textů více,
neznamená to, že potřebuje interpretovat méně, nýbrž spíše právě naopak).
/ Srov. J C: Collationes ,.
/ Srov. Sk .
/ Srov. také 1 Klem, ve kterém jsou starozákonní postavy a jejich činy užívány jako příklady růz-
ných ctností a nectností.
/ Srov. Gal ,: „toto jsou alegorická vyjádření“ (hatina estin allégorúmena).
/ Kor ,
/ Srov. Kor ,.–.
/ Český překlad Listu Barnabášova je dostupný IN: Spisy apoštolských otců. Překl. D. D – J.S-
– L. V. Praha, Kalich .
/ Tímto způsobem tehdejší teologické hnutí a dění v katolické exegezi reflektuje Burghardt (W.J.
B: „On Early Christian Exegesis“. IN: eological Studies , , č. , s. –, zde s. .
doi ./), jehož zde používám jako hlavní zdroj při zmínkách o diskusích
a sporech tohoto období.
/ Pro zjednodušení v tomto článku používám starověký termín „alegorie“, i když je nepřesný.
Mělo by se rozlišovat mezi alegorií ve vlastním smyslu jako řečovou figurou, tedy kompoziční ale-
gorií, kterou autor záměrně vytváří, a hermeneutickou alegorií, kterou autor neměl na mysli, ale
do textu ji zavádí interpret. Starověcí exegeté měli „alegorií“ na mysli právě onu hermeneutickou
alegorii, pro kterou se v moderní době zažil termín „alegoreze“.
/ Srov. Gal ,
/ Srov. B, op. cit., s. .
/ M. S: Lettera e/o allegoria. Un contributo alla storia dell’esegesi patristica. Roma, Institutum
Patristicum Augustinianum . Tato kniha je propracovaným a důkladným rozšířením jeho starší prá-
ce, která se ovšem zase dočkala většího ohlasu, protože byla přeložena do angličtiny a je stále citována
jako standardní dílo v zahraničních pojednáních o křesťanské exegezi (M. S: Profilo storico
dell’esegesi patristica. Roma, Institutum Patristicum Augustinianum ; : Biblical Interpretation in
the Early Church. An Historical Introduction to Patristic Exegesis. Edinburg – New York, T&T Clark ).
/ F. M. Y: Biblical Exegesis and the Formation of Christian Culture. Cambridge – New York,
Cambridge University Press . Také tato kniha je dnes pokládána za standardní syntetizující
dílo o křesťanské exegezi.
/ V této době vyšla v Německu řada publikací zabývajících se významem této exegetické tradi-
ce: K. H: Schola Antiochena: de S. Scripturae interpretatione quonam modo sit merita. Neustadt,
Mayer ; H. K: Die Bedeutung der Antiochenischen Schule auf dem exegetischen Gebiete. Weissen-
burg, Meyer ; Ph. H: Die antiochenische Schule und ihre Bedeutung auf exegetischem
Gebiete. Würzburg, Stahel ; a další.
/ J. Q: Patrology, Vol. 2: e Ante-Nicene Literature Aer Irenaeus. Westminster, MD, Christian
Classics Inc. (. vyd. ), s. –.
/ S: Lettera…, s. .
/ Srov. Š. D: „Úloha biblických citací ve spisech apoštolských otců“. IN: AVRIGA – ZJKF
/, , s. –.
/ Možnost, že Markiónův dualismus neměl původ v metafyzické spekulaci, ale vycházel z jeho
studia Písma, navrhuje Y: op. cit., s. .
/ Rekonstrukci Markiónovy bible provedl v nedávné době Jason BeDuhn (J. D. BD: e
First New Testament: Marcion’s Scriptural Canon. Salem, OR, Polebridge Press ).
/ Dokládá to snaha židovských i křesťanských autorů dokázat starobylost židovského národa: Žid
Aristobúlos z Alexandrie už ve . století před Kr. zastával názor, že Homér, Platón i další řečtí bás-
níci a filozofové čerpali svou moudrost z Mojžíšova Zákona; židovský autor Josef Flavius (–)
napsal apologetický spis O starobylosti Židů a téma jejich starobylosti rozvíjeli i křesťanští autoři této
doby jako Justinův žák Tatianos ze Sýrie nebo Klement Alexandrijský.
/ Srov. např. Žl ,– (pravice); Ex ,– (dlaň a záda).
/ Srov. např. Žl ,.
/ Srov. Gn ,– a Gn ,.
/ Srov. Gn , (prochází se po zahradě); , (neví, kde je Adam); , (šije zástěry).
/ Srov. Gn ,–.
/ Srov. H: Ílias V,–.
/ Antropomorfismus byl základním problémem, který trápil vzdělané křesťanské čtenáře Písma,
jak zdůrazňuje M. S: Language for God in Patristic Tradition. Wrestling with Biblical Anthropo-
morphism. Downers Grove, IL, InterVarsity Press ; zároveň však po zničení druhého chrámu
Římany v roce a ještě více po porážce Bar Kochbova povstání v roce začal celý židovský svět
včetně Ježíšových učedníků cítit potřebu vyrovnat se pomocí alegorie s texty hovořícími o kněžství
a obětním kultu, jak dokládá např. List Židům.
/ Příkladem rozsáhlého uplatnění stoické alegorické teologie je spis L A C:
Compendium de Graecae eologiae traditionibus. Ed. J. B. T. Berlin–Boston, De Gruyter .
/ Termínem „proto-ortodoxní“ se v bádání o raném křesťanství označuje proud raně křesťan-
ského hnutí, jehož zastánci byli zpětně chápáni jako předchůdci ortodoxního neboli katolického
křesťanství.
/ O tom, že exegetická metoda gnostiků se principiálně nelišila od alegorické exegeze proto-
-ortodoxních křesťanů, píše např. C. J. B: „Literary Criticism in Early Christianity: How
Heracleon and Valentinus Use One Passage to Interpret Another“. IN: Journal of Early Christian
Studies /, , s. –.
/ Órigenés pro tento účel vytvořil vydání Bible o šesti sloupcích, tzv. Hexaplu („Šestinásobku“)
obsahující hebrejský text, jeho přepis do alfabety, židovské překlady Aquilův a Symmachův, Sep-
tuagintu a další židovský překlad eodotiónův.
SALVE 4/21
/
62
/
63
JIŘÍ PAVLÍK: HETEROGENNÍ VLIVY NA ČTENÍ PÍSMA V RANÉ CÍRKVI
/ Srov. např. Ó: Comm. in Matth., XI,,–. Ed. R. G. SCh . Paris, Cerf , s. .
/ Srov. Ó: Comm. in Psalmos. PG , ,–.
/ Simonetti to demonstruje srovnáním Órigenovy interpretace pasáže Sam s interpretací dvou
autorů . století Eustathia z Antiochie a Řehoře z Nyssy (srov. S: Lettera…, s. –).
Ukazuje paradoxní situaci, že Órigenův odpůrce Eustathios kritizuje jeho literní interpretaci této
pasáže a sám se uchyluje k alegorezi, protože doslovný smysl není v souladu s jeho teologickými
předpoklady. Órigenés pokládá literní výklad za možný, protože v textu nenachází žádnou vadu,
která by odkazovala na duchovní smysl. Toto srovnání pak Simonetti ještě dále rozvinul v samostat-
né publikaci s překlady příslušných pasáží: La maga di Endor. Ed. M. S. Firenze, Nardini
Editore (rozšířenému srovnání interpretace tohoto místa se věnuje i publikace R. A. G–
M. M. M: e „Belly-Myther“ of Endor. Interpretations of I Kingdoms 28 in the Early Church. At-
lanta, Society of Biblical Literature ).
/ Teologové vycházející ze stoicismu, např. Tertullianus (–), předpokládali, že Bůh je
materiální (k Boží tělesnosti u Tertulliana srov. např. P. K: Duše a tělo u Tertulliana. Praha,
Oikoymenh , s. –). Órigenova kritika byla namířena především proti biskupovi Melitó-
novi ze Sard, který byl autorem traktátu O tělesnosti Boží (srov. R. E. H: Origen. Scholarship in
the Service of the Church. Oxford, Oxford University Press , s. a –). Argumentace ve
prospěch tělesnosti Boží se kromě antropomorfismů ve starozákonních knihách opírala především
o potřebu isomorfie mezi člověkem a Bohem vycházející z výroku Písma, že Bůh stvořil člověka
ksvému obrazu a podle své podoby (srov. Gn ,–).
/ K možným důvodům opozice vůči Órigenovi srov. S: Lettera…, s. .
/ Srov. tamtéž, s. , a L. K: Milost podle eodora z Mopsuestie. Praha, Oikoymenh ,
s. (oba s odkazem na předmluvu k Diodórovu komentáři k žalmu ).
/ Srov. B: op. cit., s. , pozn. . Relativizaci protikladu obou tradic pokládá za
správnou také D. M. S: „Patristic Exegesis: e Myth of the Alexandrian-Antiochene Schools
of Interpretation“. IN: Socio-Historical Examination of Religion and Ministry /, , s. –. doi
./sherm..vol.no..
/ Srov. S: Lettera…, s. –.
/ Srov. Y: op. cit., s. –.
/ Termín „oracular“ pro Órigenovo pojetí Písma užívá široce Frances Young k popisu rozdílu
obou přístupů. Jakkoli může tento termín v moderním křesťanském prostředí působit cizorodě,
pro starověk není nepatřičný. Křesťané např. používali a sami rozvíjeli Sibylliny věštby; Jeroným
vpředmluvě k překladu Pentateuchu (–) argumentuje, že Septuaginta nemůže být inspirova-
ný text, protože překládání je něco jiného než prorokování a „věštění“; rovněž starověká tradice
ze Ezdr, že Ezdráš hebrejský text Starého zákona nadiktoval písařům za čtyřicet dní pod vlivem
Ducha Svatého, je spíš podkladem pro orakulární výklad. Výraz „oracles“ pro Órigenovo označení
Písma „logia sótéria“ používají také H: op. cit., s. , a P. W. M: Origen and Scripture. e
Contours of the Exegetical Life. Oxford, Oxford University Press , s. a .
/ Srov. Y: op. cit., s. –.
/ Srov. tamtéž, s. –.
/ P. W. M (ed.): Adrian’s Introduction to the Divine Scriptures. An Antiochene Handbook for
Scriptural Interpretation. New York – Oxford, Oxford University Press , s. .
/ Srov. S: Lettera…, s. .
/ Toto je interpretace, kterou navrhuje Aaron P. J: Religion and Identity in Porphyry of
Tyre . New York, Cambridge University Press , jako řešení jisté nekonzistence myšlení Porfyria,
který v některých spisech zastává spirituální platonismus a v jiných zkoumá náboženskou praxi
národů. Jiní badatelé připisovali tento nesoulad Porfyriovu postupnému duchovnímu zrání (srov.
poznámky k přehledu L. K IN: P: Jak vystoupit do inteligibilního světa. Praha,
Oikoymenh , s. –).
/ Míněn je pravděp odobně Plótínův učitel Ammonios Sakkas, o němž je známo velmi málo a řada
starověkých tvrzení o něm je sporná včetně toho, že byl původně křesťanem, jak tvrdí Porfyrios níže.
/ P: Proti křesťanům, fr. (ed. H; dochován IN: E: HE VI ,–).
/ S Porfyriovou polemikou se vyrovnávali Eusebios z Caesareje, Methodios z Olympu, Apollina-
ris z Laodikeje, Augustinus či Jeroným. Tyto jejich spisy se však nedochovaly.
/ Srov. M (ed.): op. cit., s. –.
/ Srov. S: Lettera…, s. – o Diodórovi z Tarsu a s. – o eodórovi z Mop-
suestie.
/ Toto řešení zvolila reformační tradice vůči deuterokanonickým knihám Starého zákona a Tri-
dentský koncil mu čelil definicí kánonu. Analogickou strategii aplikuje také dnešní katolická církev,
když v biblických textech v lekcionáři vypouští některé kontroverzní verše.
/ Srov. Ex ,.
/ Srov. Dt ,– (příkaz plněn v knize Jozue); Sam .
/ Srov. Lv , a ; ,.
/ Srov. Mt ,–.
Jiří Pavlík (* 1970) absolvoval teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (UK)
aoborovou kombinaci řečtina–latina na Filozofické fakultě UK. Postgraduálně se věnoval klasic-
ké filologii se zaměřením na řeckou rétorickou teorii. Působí jako proděkan na Husitské teologic-
ké fakultě UK a docent na tamní katedře biblistiky a judaistiky. Vyučuje řečtinu a antickou filozofii
na Husitské teologické fakultě UK. Zabývá se studiem antického myšlení a raného křesťanství.
Překládá zejména z řečtiny.
Kontakt: jiri.pavlik@htf.cuni.cz