Content uploaded by Pavel Zůna
Author content
All content in this area was uploaded by Pavel Zůna on Jan 09, 2023
Content may be subject to copyright.
33
Vojenské rozhledy 3/2010
VOJENSKÉ
VOJENSKÉ
UMĚNÍ
UMĚNÍ
VOJENSKÉ
VOJENSKÉ
UMĚNÍ
UMĚNÍ
1. Úvod
V posledních několika málo letech se v zahraniční odborné komunitě začal obje-
vovat nový termín „hybridní válka“. Při prvním setkání se s tímto termínem a přečtení
si několika článků v odborných časopisech, jako je například Armed Forces Journal,
nevěnoval jsem tomuto termínu žádnou velkou pozornost, protože mi nepřipadalo, že by
něčím zásadně novým přispěl do používané typologie konfliktů.
Protože se ale tento termín začal poměrně často objevovat ve slovníku našich vojáků,
nedalo mi to, abych se nevrátil nazpátek a nad tímto termínem se nezamyslel.
Termín hybridní válka nenajdete v žádném oficiálním výkladovém slovníku vojen-
ských pojmů. S přídavným jménem hybridní se ale můžete setkat také ve spojeních jako
hybridní vedení boje, hybridní nepřítel, hybridní hrozby, hybridní konflikt apod.
Na úvod bych rád zdůraznil, že hlavním proponentem termínu hybridní válka je
Frank G. Hoffman, podplukovník v záloze americké námořní pěchoty, který je vědec-
kým pracovníkem Centra pro studium hrozeb a příležitostí při Potomackém institutu
politických studií.(1) Toto centrum je výzkumným pracovištěm námořní pěchoty USA
a řeší projekty přímo spojené s použitím jednotek námořní pěchoty. Námořní pěchota
USA je tradičně tzv. hrotem vojenských sil USA, který je nasazován tam, kde se oče-
kává vysoká intenzita bojových činností. Tato afilace Hoffmana předem předurčuje
jeho názory a postoje.
Podívejme se nejdříve na definici pojmu hybridní válka, která není zcela jednoznačná
a lze nalézt její korelaci s definicemi jiných konceptů.
2. Defi nice pojmu hybridní válka
Hoffman ve své stěžejní práci [1] nepoužil primárně pojem hybridní válka, ale
hybridní hrozby. Podle něj hybridní hrozby zahrnují celé spektrum různých způsobů
vedení boje, včetně konvenčních schopností, nepravidelné taktiky a formací jednotek,
teroristických aktů včetně neomezených forem násilí a zastrašování, kriminalitou způ-
sobený společenský rozvrat.
Hybridní hrozbou se rozumí působení nepřítele takovým způsobem, že současně
a adaptabilně používá přizpůsobené variace konvečních, nepravidelných, teroristic-
kých a kriminálních metod a prostředků k vedení boje v prostoru operace. Spíše než
působení samostatných aktérů, jde o kombinaci působení státních a nestátních aktérů
současně. [2]
Hybridní hrozby jsou tedy výsledkem hybridního způsobu vedení bojové činnosti
(hybrid warfare).
Russell W. Glenn definuje hybridní hrozby jako nepřítele, který současně a adapta-
bilně používá různé kombinace politických, ekonomických, sociálních a informačních
Ing. Pavel Zůna, MSS
Kritický pohled na koncept
hybridních válek
34
Vojenské rozhledy 3/2010
nástrojů moci, a současně konvenčních, nepravidelných, katastrofických, teroristických
a rozvratných kriminálních metod vedení boje. Nepřítel může být představován kom-
binací státních a nestátních aktérů. [3]
Hybridní války jsou poté podle Hoffmana kombinací působení státních a nestátních
aktérů, využívajících metody vedení bojové činnosti, které představují výše uvedené
hybridní hrozby. Státní a nestátní aktéři mohou být představování samostatně působícími
jednotkami, které jsou obecně operačně a takticky řízeny a koordinovány v jednom
operačním prostoru.
Ministerstvo obrany Velké Británie, Centrum pro rozvoj, koncepty a doktríny, ve své
doktríně „Koncept budoucích operací pozemních sil“ [4] hovoří o hrozbách ve třech
kategoriích – nekonvenční (irregular), vnitro-státní a hybridní. K hybridním (hybrid)
nebo smíšeným (compound) konfliktům (2) dochází tehdy, jestliže se státní nebo nestátní
aktéři snaží současně vést boj různými způsoby za využití různých konvenčních zbraní,
nepravidelné taktiky, terorismu, kriminality rozvracející existující pořádek. Dá se před-
pokládat, že budou použity zcela nové zbraně, kybernetické útoky, radiologické zbraně
apod., jejichž nasazení přinese efekt strategického překvapení.
Pro účely tohoto článku nemá význam uvádět definice z dalších zdrojů. Ve svém
základu jsou totožné a obsahují pouze různé variace přídavných jmen a přívlastků, které
žádnou podstatnou inovaci nepřináší.
John McCuen ve svém článku Hybridní války shrnuje podstatu termínu následovně:
Termín hybridní konflikty vyjadřuje celé spektrum válek v jejich fyzických a koncepč-
ních dimenzích. Hybridní konflikty jsou i nadále bojem proti ozbrojenému nepříteli,
soubojem o získání nadvlády nad prostorem operace, bojem o získání podpory místního
obyvatelstva, udržení si podpory vlastního obyvatelstva koaličních zemí a podpory
mezinárodního společenství. [5]
Jak je z definic vidět, jednotliví autoři pod pojmem hybridní spojují jak vedení bojové
činnosti, hrozby plynoucí z variabilního používání konvenčních a nepravidelných způ-
sobů vedení boje, letálních i neletálních prostředků.
Konstatování McCuena je podstatné, protože vlastně říká, že podstat konfliktu zůstává
stále stejná. Nepřítel je ten, jehož zájmy jsou natolik antagonistické s našimi, že není
jiná cesta, než je řešit násilným konfliktem, který má jednu nebo druhou stranu donutit
podřídit se tomu druhému.
Vždy půjde jen o to, donutit toho druhého, aby ustoupil. K tomu protivníci vždy
využívali, využívají a budou využívat jakékoliv dostupné prostředky a způsoby vedení
boje. Pojem hybridní vedení boje proti „našim“ silám je aplikovatelné pouze na pod-
mínky, kdy se intervence „našich“ konvenčních vojenských sil odehrává na území strany
druhé, která je zcela antagonistická a konvenčně vojensky slabší. Tedy převážně mimo
„naše“ národní území.
3. Časové poohlédnutí za vývojem použití termínu
hybridní války
Nepodařilo se mi přesně vysledovat počátek, od kdy se začal objevovat termín
hybridní války. Výše citovaná Hoffmanova práce byla publikována v prosinci 2007.
Předtím, v březnu 2007, publikoval John Arquilla v časopise Third World Quarterly
35
Vojenské rozhledy 3/2010
článek s názvem Konce války tak jak je známe: povstání, protipovstalecký boj a zku-
šenosti ze zapomenuté historie počátků teroristických sítí. [6]
V tomto článku říká: „Zatímco nám historie poskytuje užitečné příklady jak stimulo-
vat strategické myšlení o takových problémech, jako je vypořádání se se sítěmi povstalců,
kteří mohou vést boj miliony různých způsobů, hybridními formami konfliktu …“.
Po vyjití již zmíněné Hoffmanovy studie, v říjnu 2009, vyšel v časopise Army
Magazine článek náčelníka štábu pozemního vojska USA, generála George. W. Caseyho
Pozemní vojsko 21. století. [7]
V něm využívá Hoffmanovy studie ke konstatování, že hybridní hrozby vyžadují
změnu přístupu k současným konfliktům, vyžadují inovativní přístup a hybridní řešení
zahrnující nové kombinace použití nástrojů moci státu.
I když tento článek nepřináší z pohledu strategie použití nástrojů moci státu a z pohledu
konceptu komplexního přístupu (comprehensive approach) nic nového, zarámoval pojmy
hybridní hrozby, hybridní konflikty a hybridní řešení pod premisi „nutnosti nových pří-
stupů“ k současným konfliktům. Tím, že tyto termíny použil náčelník štábu pozemního
vojska USA, tak jim svou autoritou dal značný impulz.
V únoru 2009 ministr obrany Robert M. Gates uvedl v článku pro časopis Foreign
Affairs, že „lze očekávat použití nejrůznějších nástrojů a způsobů destruktivního vedení
boje, od sofistikovaných až po technologicky jednoduché, které budou použity současně
v hybridních a komplexnějších formách vedení boje… [8]
Ve stejné době vystoupil tehdejší velitel námořní pěchoty USA gen. James N. Mattis
v Institutu výzkumu zahraniční politiky s přednáškou s názvem V nepravidelné bojové
činnosti nemáme převahu. [9] Gen. Mattis ve svém vystoupení doslova řekl, že „ame-
rické vojenské síly se musí transformovat na hybridní síly, které rozšíří své nekonveční
schopnosti, aniž by to bylo na úkor těch tradičních. Spojené státy budou vést války 21.
století v hybridních podmínkách, ve směsici typů vedení bojové činnosti, kdy vedení
nepravidelné bojové činnosti bude klíčovou schopností. Pokud se nám nepodaří změnit
tradiční myšlení ministerstva obrany v tendencích tradiční konvenční války, tak nebu-
deme schopni přeorientovat rozpočtování, nezaměříme pozornost tam, kam by měla jít.
Skutečně budeme muset být schopní bojovat s hybridním nepřítelem“.
Určitě by se dalo najít více odkazů ve vystoupeních hlavních představitelů americ-
kých vojenských sil na téma hybridní války, ale podstatné je vysledovat trend, jakým
se postupně ujali termínu a jak ho zakomponovali do svých představ o dalším rozvoji
ozbrojených sil a způsobu jejich použití.
4. Argumentace podporující koncept hybridních válek
Podívejme se trochu blíže na konstrukci konceptu hybridních válek a jeho hlavní argu-
mentaci. Hlavní Hoffmanův argument, na jehož základě zdůvodňuje potřebnost zavedení
termínu hybridní hrozby je, že budoucnost nemůže být definována na pouhém výběru
dvou variant. Budoucí charakter konfliktů je komplikovanější, výběr mezi „velkým vs.
konvečním“ a „malým vs. nepravidelným“ je nepřijatelným zjednodušením. [10]
Hoffman tento argument zdůvodňuje tím, že jsme vstoupili do nové éry variabilních
typů vedení bojové činnosti, které budou používány souběžně, flexibilním a technicky
vyspělým protivníkem, který chápe, že úspěšnost konfliktu spočívá na použití různých
forem boje s jedním celkovým cílem v daném okamžiku. [11] Tvrdí, že současný
36
Vojenské rozhledy 3/2010
nepřítel bude využívat kombinaci různých způsobů vedení boje. Kombinace způsobů
vedení boje bude vybírána tak, aby byla zasažena zranitelná místa amerických sil.
[12] Konflikty budou směsicí tradičních a nepravidelných způsobů vedení boje, jeho
decentralizovaného plánování a realizace. [13]
Budoucí výzvy budou komplexnější, zahrnující alternativní struktury a strategie použité
nepřítelem tak, jak jsme mohli být svědky v druhé izraelské válce proti Hizballáhu v roce
2006. Hizballáh coby nestátní aktér ukázal svoji schopnost identifikovat slabiny izraelských
vojenských sil a úspěšně aplikovat protiopatření proti jejich silným stránkám.
V článku pro Small Wars Journal (2009) říká, že „je velmi důležité správně zarámovat
naše chápání budoucnosti založené na jasné filozofii jakým způsobem nepřítel povede
bojovou činnost, než zjednodušeně zařazovat hrozby do chybných škatulek „konveční“
verzus „nepravidelný“. [14]
To, že hlavním argumentem pro zavedení pojmu hybridní vedení bojové činnosti jsou
hybridní hrozby, je další z řady Hoffmanových článků, tentokrát pro Institut národních
strategických studií s názvem Hybridní hrozby: změna koncepce pohledu na vyvíjející
se charakter moderních konfliktů. Zde říká, že „americké nasazení v Afghánistánu
a Iráku ukazuje na limity našeho chápání komplexity současného vedení boje. Naše
kulturní tradice nás brzdí v zavádění schopností, které bychom potřebovali pro získání
převahy ve stabilizačních a protipovstaleckých operacích“. [15]
Hoffman se ve svých vystoupeních a článcích velmi často odkazuje na druhou válku
Izraele proti Hizballáhu a používá ji jako příklad hybridního nepřítele a hybridního
způsobu vedení boje.
Nemohu ovšem jinak, než abych na toto reagoval. To, jakým způsobem se Hizballáh
připravil na dlouho předvídanou invazi dobře známých izraelských sil, nevybočuje nijak
z historicky známých přístupů. Již Sun Tsu řekl:
„Tak jako voda si hledá cestu dolů krajinou, tak vojska používají různé metody vedení
boje k dosažení vítězství nad nepřítelem. V boji se řídí záměrem, který jim říká, jak
se s nepřítelem střetnout, překvapení využívají k dosažení vítězství. Expert není omezen
ve využití překvapení útoku ničím, stejně jako nejsou omezeny nebe a země, možnosti
jsou nevyčerpatelné, stejně jako řeky a moře. Proti expertům na útočení nepřítel neví,
kde se bránit, proti expertům na obranu, nepřítel neví kde zaútočit. [16]
Jinými slovy, pokud chce vojevůdce zvítězit nad protivníkem, musí využít všechny
možné způsoby jak nepřítele překvapit.
Další argument, který Hoffman používá, je změna podmínek v prostoru bojové čin-
nosti. Říká, že hybridní války budou vedeny v komplexním terénu zastavěných oblastí
(měst) málo rozvinutého světa. Hybridní nepřítel bude využívat tohoto komplexního
terénu ve svůj prospěch s cílem eliminovat přednosti amerických vojenských sil. Tento
prostor bojové činnosti nazval „contested zones“ (zóna o kterou se svádí boj) a defi-
nuje jej obdobně jako Huntington ve své knize Střet civilizací. [17] Termín „contested
zones“ ale není ve své podstatě nic jiného než dosud definovaný pojem zastavěného
prostoru. Pouze mu dává jiný přívlastek. Vůbec neuvažuje o tom, že těžištěm konfliktu
v tomto prostoru není terén samotný, ale obyvatelstvo, které se v něm nachází. Někteří
teoretici dávají přednost použití termínu „boj mezi obyvatelstvem“ než termínu „boj
v zastavěném prostoru“.
Hoffman argumentuje, že rozdíl mezi „hybrid“ a „compound“ válkami je v tom,
že „compound“ války jsou charakterizované synergií a kombinací různých metod
37
Vojenské rozhledy 3/2010
vedení boje a použití různých nástrojů na strategické úrovni. Hybridní války na rozdíl
od „compound“ válek přinášejí komplexnost, fúzi, simultánnost a kombinaci na operační
a taktické úrovni v prostoru bojové činnosti. [18]
5. Konstrukce hybridních hrozeb
Současná americká bezpečnostní strategie je založena na čtveřici hrozeb – tradiční,
nepravidelné, katastrofický terorismus a rozvratné. Chápání těchto hrozeb je založeno
na využití revolučních technologií, které nepříteli umožní eliminovat americkou kon-
venční vojenskou převahu. Tyto hrozby by neměly být vnímány izolovaně, ale v kom-
plexu jejich možných kombinací. Kombinace těchto čtyř hrozeb nám dává varianty
„hybridních hrozeb“.
David Kilcullen ve své knize The Accidental Guerrilla podporuje koncept hybridního
vedení bojové činnosti, protože podle něj nejlépe vystihuje současné konflikty. Kon-
strukci hrozeb rozvíjí v tom, že použití rozvratných technologií zamítá a nahrazuje je
„rozvratným sociálním chováním“, neboli kriminalitou. Hybridní hrozbu poté definuje
jako jakéhokoliv protivníka, který současně a adaptabilně používá různými způsoby
konvenční zbraně, nepravidelnou taktiku, teroristické útoky a kriminální aktivity v pro-
storu operace za účelem dosažení politických cílů. [19]
Na internetových stránkách Stanford Review Hoffman charakterizuje konstrukci hro-
zeb na základě existujících koncepcí nelimitované bojové činnosti (unrestricted warfare),
čtvrté generace válek (fourth generation warfare), globální gerily (global guerrillas),
technogerily (techno-guerrilla) apod. Řekl, že tyto koncepty jsou stále platné. Na druhé
straně uvádí, že koncepty jako Network Enabled Capabilities (NEC) nebo Effect Based
Operations (EBO) jsou příkladem amerického zjednodušování přístupu k chápání a řešení
komplexních problémů. Podle Hoffmana koncept hybridních hrozeb umožňuje daleko
lepší popis toho, co se ve skutečnosti v současných konfliktech děje. [20]
Koncept hybridních válek je tedy založen na konstrukci hybridních hrozeb vůči ame-
rickým vojenským silám v prostoru operace. Tyto hrozby jsou přestavovány kombinací
způsobů vedení boje současně s kombinovaným použitím různých prostředků vedení
boje, ať už se jedná o státní nebo nestátní aktéry, různé typy konvenčních a nekonveč-
ních zbraňových systémů nebo materiálů dvojího využití. Proti konceptu „compound“
válek je rozdíl v tom, že tyto nejsou rozdílně používány na různých frontách, ale jsou
všechny používány v jednom prostoru operace. Takto postavená konstrukce hybridních
hrozeb představuje pro americké síly potřebu připravit se a alokovat potřebné zdroje
vůči variabilnímu nepříteli, kterému bude čelit.
6. Podstata publikované kritiky vůči konceptu
hybridních válek
Asi nejkomplexnější kritika konceptu hybridních válek byla publikována dr. Rus-
sellem W. Glennem v článku pro časopis Small Wars Journal pod názvem Zamyšlení
se nad hybridními konflikty. [21] Glenn charakterizuje koncept hybridních válek na pří-
kladu muly, která je křížencem koně a osla. Protože se nemůže sama reprodukovat, tak
se také nemůže dále vyvíjet. Obdobné je to s konceptem hybridních válek. Koncept,
38
Vojenské rozhledy 3/2010
jako preskripce situace, je dobrý, protože pomůže studentům konfliktů snáze pochopit
variabilitu toho, čemu musí vojenské jednotky v operacích čelit. Pojem „hybridní“
s sebou ale nese celou řadu neobjasněných problémů, takže by se neměl stát součástí
formální doktrinální terminologie.
Použití přídavného jména „hybridní“ k podstatným jménům „válka“, „konflikt“,
„vedení bojové činnosti“ a „hrozba“ budí dojem, že se jedná o systémový celek, ale při
hlubším prozkoumání termínů dojdeme k závěru, že zde existuje několik doktrinálních
nejasností. První je v tom, že nejsou koncepčně a systémově rozpracovány dopady hyb-
ridního použití způsobů vedení bojové činnosti a použití zbraňových systémů (nástrojů
moci) na strategické, operační a taktické úrovni tak, aby to přineslo něco nového oproti
konceptu „compound“ válek.
Například McCuen hovoří o „boji proti ozbrojenému nepříteli … souboji o získání
kontroly nad a získání podpory od místního obyvatelstva v prostoru operace … získání
podpory vlastního obyvatelstva a mezinárodního společenství“.
Podle jiného autora jsou hybridní války projekcí všech nástrojů národní moci a kon-
tinuita aktivit v celém spektru stabilizačních, bezpečnostních, rekonstrukčních až inten-
zivních bojových činností.
Jiná citace definuje hybridní hrozby jako souhrn použití politických, vojenských,
ekonomických, sociálních a informačních prostředků působení na americké síly.
Jen tento krátký výčet ukazuje na koncepční nejasnost, korelaci s koncepty EBO,
komplexního přístupu k plánování a vedení operací apod. Podle Glenna koncept kom-
plexního přístupu daleko více vyhovuje pochopení podstaty současných požadavků
na schopnosti a nasazení vojenských sil v rámci mezirezortní koordinace. Komplexní
přístup je možné šířeji aplikovat, zatímco hybridní vedení bojové činnosti a hybridní
konflikty jsou vymezeny jen pojmem hybridních hrozeb, na jejichž konstrukci celý
koncept stojí. Komplexní přístup je aplikovatelný na celé spektrum operací, včetně
humanitárních krizí, ve kterých konstrukci hybridních hrozeb použít nemůžete, protože
zde takovéto hrozby neexistují.
Tedy koncept hybridních konfliktů a konstrukce hybridních hrozeb nejsou pou-
žitelné v celém spektru konfliktů, ať už je budeme popisovat z pohledu typologie
mírových operací OSN, „jiných vojenských operací k řešení krizí než podle článku 5“
(NA5CRO – NATO Non Article 5 Crisis Response Operations) nebo z pohledu peter-
sberských úkolů pro vojenské a civilní nástroje Evropské unie. (3)
Pokud jde o aplikaci konceptu hybridních válek na taktické úrovni, tak právě fokus
na tuto úroveň je jeho slabinou a příčinou, proč Glenn nedoporučuje zapracování termínu
do formální doktrinální terminologie. Ministr obrany Gates například použil spojení „pou-
žití nejrůznějších nástrojů a způsobů destruktivního vedení boje“. Toto vyjádření Gatese
ve spojení s Hoffmanovou definicí hybridních hrozeb lze interpretovat pouze na taktické
úrovni. Nejde o to, zda komplexní přístup lze aplikovat na taktické úrovni nebo ne, ale
zda koncept hybridních válek a hybridních hrozeb je jedinečný pro operační a taktickou
úroveň, zda je zcela odlišný od konvenčního a nepravidelného způsobu vedení boje.
Například platný americký terminologický slovník definuje nepravidelnou bojovou
činnost jako ... „násilný souboj mezi státními a nestátními aktéry o získání legitimity
a vlivu nad obyvatelstvem. Nepravidelná bojová činnost využívá nepřímý a asymet-
rický přístup, využívá všech vojenských a jiných schopnosti za účelem podrýt moc,
vliv a vůli nepřítele…“ [22]
39
Vojenské rozhledy 3/2010
Pokud se zamyslíme nad touto definicí, tak na rozdíl od konceptu hybridních válek
nezdůrazňuje ani metody vedení boje, ani použité prostředky. Koncept hybridních
válek a hybridních hrozeb hovoří o metodách, prostředcích a prostoru bojové činnosti,
tedy o taktické úrovni. Z tohoto pohledu se jeví pojem hybridních metod vedení bojové
činnosti jako podřízený pojmu nepravidelného vedení bojové činnosti.
Současná realita nasazení vojenských nástrojů k řešení stabilizačních operací
a potřeby koordinace jejich činnosti s ostatními nástroji moci, nevládními, vládními
a mezinárodními organizacemi, pod řízením zvláštních zmocněnců vlád a mezinárodních
organizací je natolik složitá a nepřehledná, že ji nelze rozčlenit a zařadit do jedné, nebo
přesně definované soustavy kategorií. Navržení konceptu hybridních válek a hybridních
hrozeb je jen dalším z pokusů o přesnou kategorizaci něčeho, co takto kategorizovat
nejde. Každá kategorizace a snaha o její co nejpřesnější popsání vede ve svém důsledku
ke zjednodušení, protože zjednodušené věci se snáze chápou.
Problémem je, že lidé potřebují vytvářet modely a rámce, které jim pomohou systé-
mově popsat složité problém. Tento systémový popis prakticky vytváří optický hranol,
přes který můžeme problém vidět a logicky ho chápat. Často se ovšem stane, že tento
optický hranol, který by nám měl pomoci chápat složitosti problému, se pro nás stane
mentálním vězením. [23]
Historici charakterizují většinu válek jako směsici konvečního a nepravidelného
vedení bojové činnosti. Pokud stupeň strategické koordinace mezi separovanými pra-
videlnými a nepravidelnými silami dosáhne určité úrovně, tak můžeme hovořit o „com-
pound“ válce. [24]
Z tohoto pohledu není důležité, zda je bojová činnost pravidelných a nepravidelných
sil vedena v týlu nepřítele, na frontové linii nebo v prostoru bojové činnosti. Jako příklad
si může vzít bojovou činnost partyzánských skupin na Slovensku a koordinaci jejich
činnosti ve prospěch jednotek postupujících přes Dukelský průsmyk a dále osvobozující
Slovensko. Toto vedení bojové činnosti zcela zapadá do rámce hybridních válek, tedy
nic koncepčně nového.
7. Závěry
Celý koncept hybridních válek a konstrukce hybridních hrozeb je postaven na někte-
rých ne zcela vyjasněných premisách, které budou mít za následek, že nebude moci být
do budoucna dále rozpracován.
Mezi tyto premisy patří nesprávný logický úsudek vztahu hrozeb a strategie, včetně
vztahu hrozeb a volby varianty operační nebo taktické činnosti k dosažení cílů.
Ve své podstatě zavádí novou typologii konfliktů, která je založena na způsobu
vedení bojové činnosti a staví ji na první místo, což je z pohledu podstaty ozbrojeného
konfliktu zcela chybné.
Dále je to postavení destruktivního poslání vojenských sil v současných operacích
na první místo. Přitom je zcela jasné, že ve většině současných operací, ať podle
typologie NA5CRO, scénáře dle petersberských úkolů nebo mírových operací OSN,
není destrukce tím hlavním argumentem, ba naopak, u některých je tento argument
zcela nežádoucí.
Koncept má v řadě svých úvahách analogii s již rozpracovanými koncepty jako
jsou stabilizační operace, protipovstalecký boj, plánování a řízení operací založené
40
Vojenské rozhledy 3/2010
na efektech, komplexní přístup k plánování a vedení operací apod. Zásadní rozdíl, který
by koncept činil jedinečným, nevysvětluje.
Je zde řada dalších problémů, které by se daly vzpomenout, ale pro základní kritický
pohled na koncept hybridních válek bude stačit, když se blíže zastavím u rozboru těchto
čtyř premis.
7.1 Vztah hrozeb vůči strategii
Hoffman, v jednom ze svých článků uvádí, že ... „národní obranná strategie USA
hlouběji vysvětluje moderní hrozby. Místo toho, aby zdůrazňovala konvenční hrozby
plynoucí od států, tak rozšiřuje rámec bezpečnostních výzev o tradiční, nepravidelné,
teroristické a rozvratné hrozby“. [18]
Toto konstatování je pravdivé, ale Hoffman na něm postavil premisu, že podstatné
v současných konfliktech je schopnost čelit hrozbám.
Tato premisa je logicky chybná a odporuje teorii strategického řízení. Strategie
se nezakládá na hrozbách, ale na cílech. Primárně si stratégové definují cíle, poté způ-
soby jak je chtějí dosáhnout a zdroje, které k tomu potřebují. Až poté studují, na základě
hodnocení vnějšího prostředí a analýzy silných a slabých stránek, příležitosti a hrozby,
které jim mohou zmařit dosažení cílů ať už tím, že nebude možné dosáhnout cílů zvo-
leným způsobem, nebo tím, že nebudou k dispozici dostatečné zdroje.
Představme si situaci, že chceme jet na dovolenou do země XY. V této zemi je ale
velmi vysoká míra krádeží aut cizinců, obzvláště vysoké je procento ukradených vozi-
del značky BMW. Hrozba je známá a velmi reálná. Jakou ale má relevanci tato hrozba
pro dosažení našeho cíle, když na dovolenou letíme letadlem?
Pro jakoukoliv intervenci mezinárodního společenství jsou rozhodující cíle. To,
jakým způsobem budou dosaženy a jaké zdroje k tomu mezinárodní společenství vyčlení,
bude záležet na těchto cílech. K tomu budou také relevantní hrozby.
Mezinárodní společenství, NATO i EU, se snaží na možné situace připravit tvor-
bou kontingenčních plánů. Pro jejich přípravu, zařazení a správné pochopení mezi
všemi partnery potřebuje tyto situace nějakým způsobem pojmenovat a charakterizo-
vat. Z pohledů cílů, jsme válečné konflikty vždy charakterizovali jako osvobozenecké,
národně-osvobozenecké, revoluční, kontrarevoluční, občanské, okupační, povstalecké,
protipovstalecké apod. Toto pojmenování mělo vždy svoji logiku v cílech, které chtěla
dotyčná strana konfliktu dosáhnout. Koncem 20. století k tomu přibyly mírové operace,
NA5CRO nebo tři typy operací dle tzv. petersberských úkolů. Tak, jak se vyvíjí poža-
davky na intervence mezinárodní společenství, tak se také vyvíjí typologie konfliktů,
lépe řečeno typologie použití vojenských nástrojů k dosažení konkrétních cílů.
7.2 Hybridní války a typologie konfl iktů
Hoffman pro zavedení pojmu hybridních válek a konstrukce hybridních hrozeb použil
ve své podstatě pouze jeden argument říkající, že dělení konfliktů pouze na konvenční
(tradiční, velké) a nepravidelné (malé) je nedostatečné. Jinými slovy chce zavést novou
typologii. Už zde je problém, protože ani jedna ze dvou uvedených typologií neříká,
co je cílem války (konfliktu). Už Clausewitz říkal, že pokud chceme válku vyhrát, tak
musíme nejdříve vědět, jakou válku vlastně vedeme.
Typologie hybridních válek upřednostňuje způsob vedení činnosti nepřítelem nad jeho
cíli a jeho zdroji. Jinými slovy, jak je uvedeno výše, nerespektuje teorii strategického
41
Vojenské rozhledy 3/2010
řízení a tím vlastně zjednodušuje pohled na ozbrojený konflikt v tom, že existuje jen jeden
nepřítel – absolutně antagonistický. Tak tomu ale ve skutečnosti není. I nepřítel není černo-
bílý, jeho cíle mohou být více, či méně antagonistické a tomu bude také odpovídat způsob
jím vedené bojové činnosti a zvolené síly a prostředky. Síly a prostředky nepřítele, tedy
jeho struktura, nám více řeknou o způsobu bojové činnosti, který je schopen aplikovat,
a proto by přinejmenším typologie z pohledu struktury sil a prostředků nepřítele měla být
nadřazená typologii postavené na způsobech jím vedené činnosti.
Toto lépe vystihují typologie dle konceptů čtvrté generace válek neboli „compound“
válek.
Hoffman říká, že koncept hybridních válek přestavuje nový model konfliktů, kterému
americké vojenské síly čelí a budou čelit v budoucnosti. Americké vojenské myšlení,
operační koncepty a doktríny by se tomu měly přizpůsobit. [25]
Určitě je pravdou, že americké vojenské síly budou čelit protivníkovi, který bude
více, či méně používat tento způsob bojové činnosti. Nemyslím si ale, že by to mělo
tvořit základ pro vojenské myšlení a doktrinální pojetí operačních konceptů. Česká
republika je součástí Evropské unie a náš národní rozvoj je úzce spjat s budováním
evropské identity a sounáležitosti.
Koncept řešení krizí Evropské unie je jiný. Evropská unie buduje souběžně vojenské
i civilní nástroje řešení krizí a jejich použití plánuje a realizuje vždy v úzké koordinaci
a sladěnosti s celkovými politickými cíli. Operační cíle v oblastech dobrého vládnutí,
legislativního řádu, kriminality, nejsou primárními úkoly vojenských nástrojů. Kon-
cepčně, a také prakticky, civilní nástroje Evropské unie působí v prostoru krize daleko
dříve než vojenské a vojenské jsou nasazeny až v případě nezbytné nutnosti k zabránění
vzniku, nebo zamezení ozbrojeného násilí.
Pokud přijmeme logiku uvedenou v konstrukci hybridních válek, tak se postavíme
do pozice mocnosti, která používá primárně vojenské nástroje k řešení antagonistických
zájmů. Příklady, které používá Hoffman pro zdůvodnění konceptu hybridních válek,
jsou postaveny právě na tomto principu (USA vs. Talibán, Izrael vs. Hizballáh, USA vs.
Irák). Jde o příklady, kdy protivník ovládá konkrétní území coby vládnoucí struktura.
Použití vojenských nástrojů má tuto vládnoucí strukturu demontovat a nahradit ji jinou
vládnoucí strukturou.
Pokud přistoupíme na typologii hybridních válek, tak se dopustíme velmi zásadní
chyby vůči ozbrojeným silám. Budeme připravovat velitele a vojáky dle doktrinálních
zásad, které jim nedokážou vysvětlit, jakou válku vlastně vedou. Budeme jim vysvětlovat
jak vést bojovou činnost (taktiku) a jakou bojovou činnost mohou očekávat od nepřítele,
ale proč jsou nasazeni do konfliktu, proč mají nasazovat své životy, to jim nevysvětlíme.
Pak se nemůžeme divit, že budou hledat tyto důvody v různých projevech extremismu
a budou hledat své vzory tam, kde bychom to neradi viděli.
7.3 Destrukce jako hlavní argument konceptu hybridních válek
„Zatímco pravidelné i nepravidelné komponenty sil nepřítele jsou operačně inte-
grovány a takticky propojeny, nepravidelný komponent sil se pokouší stát operačně
rozhodující …, snaží se vyprovokovat přehnanou reakci koaličních sil nebo zvýšit
náklady na bezpečnost bránících se koaličních sil“. [26]
Toto konstatování potvrzuje základní východisko F. G. Hoffmana při tvorbě konceptu,
že primárně jsou k řešení krizí nasazovány vojenské síly, jejichž hlavním argumentem
42
Vojenské rozhledy 3/2010
nasazení je destrukce. Použití jiných nástrojů k ovlivnění změny situace v prostoru
krize opomíjí.
Cílem současných intervencí mezinárodního společenství v krizových oblastech není
destrukce, ale stabilizace, tedy změna situace, tak, aby netvořila hrozbu pro životní
a důležité zájmy a strategické cíle mezinárodního společenství. I kdybychom uvažo-
vali jen o operacích, jejichž cílem je porazit povstání, tak argument destrukce není
primární.
Nejlépe to vystihuje vyjádření zástupce náčelníka štábu amerického velitelství speciál-
ních sil: „Už nevím, jak bych mohl co nejdůrazněji konstatovat fakt, že můžeme porazit
jen povstalce, kteří povstali proti USA. Nemůže porazit povstalce v Afghánistánu, Iráku,
Kolumbii, Filipínách atd. Můžeme pouze externě podporovat vlády, které jsou povstalci
ohrožovány. Můžeme jim pouze pomoci, protože podstata boje mezi povstalci a vládou
je o tom, kdo bude mít legitimní moc vůči místnímu obyvatelstvu. Pokud se budeme
pokoušet použít naše síly k vítězství nad povstalci, abychom pomohli našim přátelům,
partnerům a spojencům, tak je budeme zaměřovat na špatné úkoly.“ [27]
Asistence národní vládě Afghánistánu nebo Iráku v boji proti povstalcům není pri-
márně založena na destrukci, viz například poslání provinčních rekonstrukčních týmů
v Afghánistánu.
7.4 Jedinečnost konceptu hybridních válek vůči ostatním
konceptům
Koncept hybridních válek je chybný v tom, že nebere do úvahy globální nebo regi-
onální aktéry, jejichž cíle jsou vůči našim antagonistické, ale přesto to neznamená,
že není jiného řešení, než sáhnout k legitimnímu násilí v souladu s Chartou OSN nebo
rezolucí Bezpečností rady OSN. Koncept navíc staví na první místo destruktivní způsoby
činnosti nepřítele, přitom jsme denně svědky, že daleko větší důsledky pro úspěšnost
koaličních operací mají jiné nástroje – politické, informační a samozřejmě ekonomické.
I tyto nástroje se dají použít konvenčně, a nekonvenčně. Koncept řešení krizí NATO
a Evropské unie je založen na tzv. komplexním přístupu (comprehensive approach),
podle kterého usilujeme o sladěné použití všech nástrojů pro úspěšné splnění cílů operací.
Stejně tak nepřítel se snaží využít všech možných způsobů a nástrojů pro dosažení svých
cílů. Proč toto úsilí na obou stranách máme nazývat rozdílně? Copak činnost odřadů
speciálních sil, které nastražují léčky, provádí přepady apod. nejsou svým účelem totožné
s přepady pomocí nastražených improvizovaných výbušných prostředků?
Hoffman definuje hybridní války tak, že jedna jednotka (strukturální prvek) nepří-
tele používá jak konvenční, tak nepravidelné metody vedení bojové činnosti. Pokouší
se odlišit všechny války minulosti od těch, které probíhají v současnosti. Ve skutečnosti
pouze extrémní příklady minulých válek postrádaly některé z aspektů konvečního, party-
zánského, záškodnického atd. způsobů vedení boje v jednom čase a v jednom prostoru.
Ani hodnocení použitých taktik ve válce Izraele proti Hizballáhu není specifické v tom,
že by ukázalo na souběžné použití konvečního a nepravidelného způsobu vedení bojové
činnosti jednou jednotkou (v čase i prostoru).
Hoffman se prakticky snaží svým konceptem rozdělit analyzovaný problém na menší
části a tyto opět analyzovat odděleně a přijímat závěry na základě této parciální ana-
lýzy. Celkový pohled mu ale chybí. Celkový pohled daleko lépe vysvětlují koncepty
43
Vojenské rozhledy 3/2010
stabilizačních operací a v jejich rámci koncept protipovstaleckých operací. Zjednodušení
představované konstrukcí hybridních hrozeb zdůrazňuje vojenské aspekty a použití
vojenských nástrojů, ostatní přehlíží.
„Kombinované aktivity nepřítele mohou být realizovány jednotkami nepřítele odděleně
nebo i jednou jednotkou souběžně, celkově, operačně i takticky budou řízeny a koordino-
vány v rámci prostoru bojové činnosti tak, aby dosáhly synergických efektů.“ [17]
Tohle vyjádření Hoffmana má analogii s americkým konceptem vedení operací
na základě efektů (EBO), pouze jej přiřazuje nepříteli pod jiným názvem. Nepřináší nic
zásadně nového a historicky je tento přístup známý, viz operace partyzánů na Slovensku
v průběhu druhé světové války.
Podstatu této kritiky možná nejlépe vystihuje komentář Glenna: „Pochopení drobných
nuancí nepravidelného vedení bojové činnosti nám nadále dělá velké potíže. Neměli
bychom dovolit, aby se zrodilo matoucí přesvědčení o jedinečnosti něčeho, co předsta-
vuje pouze jednu z mnoha kombinací nepravidelných, konvečních a jiných metod. Potíž
představení jedinečnosti spočívá v tom, že předkládané argumenty pro koncept hybrid-
ních válek nejsou dostatečné. Pravděpodobně by bylo lepší, abychom větší pozornost
věnovali rozvoji kapacit pro naplnění konceptu komplexního přístupu na všech třech
úrovních velení a řízení, zatímco pochopení kombinací způsobů vedení boje, použitých
technologií, dovedností atd. na taktické úrovni nemá hranic a překrývá se …“ [21]
Jediný rozdíl konceptu hybridních válek je v tom, že kombinované vedení boje se děje
v jednom prostoru, jedním protivníkem a proti jedněm silám. To ale není dáno tím, že by
nepřítel byl jiný, ale je veden v jinak organizovaném prostoru operace. Současné operace
probíhají v prostorech bojové činnosti, které nelze rozdělit na týl vlastních sil, fronto-
vou linii a týl sil nepřítele a k nim připojená národní území. Vše se nachází v jednom
prostoru, který je poměrně jasně vymezen, není zde žádná frontová linie ani vymezený
týl. V minulých válkách nepřítel používal všechny výše uvedené formy vedení bojové
činnosti, ale protože byly prostory vymezeny a teritoriálně odděleny, tak nám to připa-
dalo jako oddělené ve smyslu „compound“ válek. Dnes nemá nepřítel jinou možnost,
než použít všechny tyto způsoby v jednom prostoru, v jednom čase, proti jedněm silám
a jedněmi silami. Doktrinálně to ale nepřináší nic revolučně nového.
„Hybridní nepřítel se snaží, na rozdíl od konvenční války nebo od minulých povsta-
leckých hnutí, dosáhnut vítězství fúzí nepravidelných taktik a těch nejvíce smrtících
dostupných prostředků útoku tak, aby dosáhl politických cílů. Rozvratný komponent
hybridních válek nepochází z nejvyspělejších technologií, ale z kriminality. Krimi-
nální aktivity jsou používány k financování hybridních sil nebo k rozvratu pořádku
mezi obyvatelstvem. Cílem je protahovat konflikt … nebo nakonec porazit konvečně
orientovanou vládu.“ [28]
Ani tento argument Hoffmana není až tak nový. Většina povstaleckých hnutí, napří-
klad v Jižní Americe, financovala svoji činnost kriminálními aktivitami. V řadě před-
chozích konfliktů nešlo o rozhodující bitvu. Řada válek, včetně první světové, nebyly
ukončeny rozhodujícím vítězstvím, ale jednáním, kdy se soupeřící strany dohodly
na podmínkách ukončení konfliktu. Obdobné je to i v tomto případě. Nepříteli nemusí
jít bezpodmínečně o rozhodující vítěznou bitvu, ale o vyčerpání vůle koaličních sil
a přinutit je, aby ze svých cílů ustoupily a došlo k jednání o uspořádání konfliktu tak,
aby to bylo výhodné pro nepřítele. Je to opět náznak tradičního uvažování, že konflikt
44
Vojenské rozhledy 3/2010
antagonistických zájmů musí být vždy ukončen rozhodnou porážkou vojenských sil
nepřítele.
Přes všechnu tuto kritiku jsou myšlenky konceptu hybridních válek využitelné. Je
potřebné upustit od použití přídavného jména hybridní se všemi možnými podstatnými
jmény, a když už ho používat, tak pouze ve smyslu „hybridních způsobů vedení bojové
činnosti“. Ale i v tomto případě bych doporučoval raději používat „kombinované pou-
žívání sil a prostředků“.
Pokud jde o typologii konfliktů, doporučoval bych přístup k ní rozdělit na několik
kategorií, a to nejprve dle Clausewitze na totální o omezenou válku, dále dle podstaty
(cílů) války, podle struktury nasazených sil a prostředků (jak civilních nástrojů, tak
vojenských nástrojů), a na konec podle forem a metod vedení bojové činnosti, opět
z pohledu všech civilních a vojenských nástrojů a jejich kombinací.
Navrhované a používané typologie válek by měly napomáhat při usměrnění analýzy
mise a doktrinálně vést jejich zpracovatele. Současně by typologie válek měla evokovat
informační podporu vojenských rozhodovacích procesů na všech úrovních.
Jsem toho názoru, že koncept hybridních válek se prosadil spíše na základě atrak-
tivního názvu, než na základě faktického přínosu pro chápání komplexnosti soudobých
bezpečnostních problémů, cílů a způsobů jejich řešení.
Poznámky k textu:
[1] Potomac Institute for Policy Studies, Center for Emerging Threats and Opportunities (CETO). CETO
je součástí Marine Corps Warfi ghting Lab (Quantico, Virginia, USA).
[2] Slovo „hybrid“ podle výkladových slovníků označuje něco, co je výsledkem zkřížení nebo smíchání
dvou a více jiných věcí. Zpravidla se používá v botanice a zoologii. Slovo „compound“ označuje
situaci, která je výsledkem smíšení dvou nebo více věcí. Z tohoto pohledu je drobný rozdíl ve významu
pro nerodilé mluvčí těžce postižitelný.
[3] Petersbergské úkoly: humanitární a záchranné akce, akce k udržení míru, akce bojových jednotek
v krizových situacích, včetně prosazování míru.
Literatura:
[1] HOFFMAN, F. G., Confl ict in the 21st Century: The Rise of Hybrid Wars, Potomac Institute for Policy
Studies, 2007, s. 8, [online], dostupné z www: http://www.potomacinstitute.org/publications/Poto-
mac_HybridWar_0108.pdf.
[2] Joint Forces Command USA, U.S. Joint Forces Command Hybrid War Conference, Washington, 24.
února 2009.
[3] GLENN, R. W., Evolution and Confl ict. Summary of the 2008 Israel Defense Forces-U.S. Joint Forces
Command Hybrid Threat Seminar War Game, Santa Monica: RAND, 2009.
[4] MOD GB, The future land operational concept, DCDC 2008, s. 1-8, [online], dostupné z www:
http://www.mod.uk/NR/rdonlyres/E982FAB4-0A95-4379-9A27-C93F0E363788/0/20081030FLO-
C2008UDCDCIMAPPS.pdf.
[5] McCUEN, J., Hybrid Wars, Military Review (March-April 2008), s. 107-113.
[6] ARQUILLA, J., The end of war as we knew it: Insurgency, counterinsurgency and lessons from the
forgotten history of early terror networks, Third World Quarterly, March 2007, s. 369.
[7] CASEY, G. W. Jr., The Army of the 21st Century, Army Magazine, October 2009, Volume 59, Number
10, s. 27, [online], dostupné z www: http://www.ausa.org/publications/armymagazine/archive/octo-
ber2009/Documents/Casey211009.pdf.
[8] GATES, R. M., A Balanced Strategy: Reprogramming the Pentagon for a New Age, Foreign Affairs
(January/February 2009), [online], dostupné z www: 2009http://www.foreignaffairs.org/20090101-
faessay88103- p20/robert-m- gates/a-balanced-strategy.html.
45
Vojenské rozhledy 3/2010
[9] KRUZEL, J. J., U.S. must prepare for ‚hybri‘ warfare, general says, American Forces Press Ser-
vice, Washington, 13. 2. 2009, [online], dostupné z www: http://www.jfcom.mil/newslink/storyarchi-
ve/2009/no021309.html.
[10] HOFFMAN (2007), ibid, s. 57.
[11] HOFFMAN (2007), ibid, s. 5.
[12] HOFFMAN (2007), ibid, s. 7.
[13] CONWAY, J. T., ROUGHEAD, G., ALLEN, T. W., A Cooperative Strategy For Maritime Security,
Washington, říjen 2007.
[14] HOFFMAN, F. G., Further Thoughts on Hybrid Threats, Small Wars Journal 2009, s. 3, [online],
dostupné z www: http://smallwarsjournal.com/blog/journal/docs-temp/189-hoffman.pdf.
[15] HOFFMAN, F. G., Hybrid Threats: Reconceptualizing the Evolving Character of Modern Confl ict,
The Institute for National Strategic Studies, s. 1, [online], dostupné z www: http://www.ndu.edu/inss/
Strforum/SF240/SF240.pdf.
[16] AMES, T. a kol., Sun-Tzu: The Art of Warfare, Ballantine Books, New York 1993, ISBN 0-345-
36239-X, s. 84, 119 a 123.
[17] HOFFMAN (2007), ibid, s. 15.
[18] HOFFMAN, F. G., Hybrid warfare and challenges, JFQ, č. 52, 2009, s. 36-37, [online], dostupné
z www: http://www.ndu.edu/inss/Press/jfq_pages/editions/i52/9.pdf.
[19] KILCULLEN, D., The Accidental Guerrilla: Fighting Small Wars in the Midst of a Big One, Oxford
University Press 2009, ISBN 978-0-19536834-5.
[20] HOFFMAN, F. G., Special Guest: Frank Hoffman on Hybrid Warfare, Stanford Review, 20. března
2009, [online], dostupné z www: http://bellum.stanfordreview.org/?p=975.
[21] GLENN, R. W., Thoughts on “Hybrid” Confl ict, Small Wars Journal 2009, [online], dostupné z www:
http://smallwarsjournal.com/blog/journal/docs-temp/188-glenn.pdf.
[22] MOD USA, Joint Publication 1-02, Department of Defense Dictionary of Military and Associated
Terms, Washington 2008, s. 282.
[23] STIRRUP, J., Speech by Air Chief Marshal Sir Jock Stirrup, Chief of the Defence Staff, at Royal
United Serivce Institute, RUSI 2009, [online], dostupné z www: http://www.mod.uk/DefenceInternet/
AboutDefence/People/Speeches/ChiefStaff/20091203RusiChristmasLecture.htm.
[24] HUBET, T., Compound Wars: The Fatal Knot, Command and General Staff College, Fort Leavenworth
1996, [online], dostupné z www: http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?AD=ADA481548&Locati-
on=U2&doc=GetTRDoc.pdf.
[25] HOFFMAN (2007), ibid, s. 58.
[26] HOFFMAN (2007), ibid, s. 8.
[27] KILLEBREW, R., Good advice: Hybrid warfare demands an indirect approach, Armed Forces Journal
6/2008, [online], dostupné z www: http://www.afji.com/2008/06/3483224/.
[28] HOFFMAN (2007), ibid, s. 29.
Hodnocení motivů a možných dopadů teroristických útoků ze dne 11. září 2001 je
intersubjektivním procesem vyhodnocování, v němž hlavní roli hrají nejvyšší političtí
a vojenští činitelé USA, kteří mohou volit mezi dvěma základními možnostmi: unila-
teralismus nebo multilateralismus. Pro první možnost hovoří to, že USA se dnes cítí
dostatečně velké, silné a izolované, aby podnikaly samostatné akce. Ale v důsledku
transnacionálního charakteru současného terorismu je čistě národní strategie neúčinná,
a tak USA budou nuceny oživit liberální přístup a postupně přijmout, že „řešením není
rozmisťování vojsk, ale naopak důraz na posílení práva“.
V rámci multilaterálního přístupu by USA měly při vyhodnocování hrozby globálního
terorismu těsně spolupracovat se všemi svými spojenci. Čím širší bude antiteroristická
koalice, tím pevnější budou předpoklady diplomatického úspěchu, tím více se zúží prostor
pro to, aby globální teroristé zneužívali tíživou situaci jedné miliardy muslimů.
Jan Eichler: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, 2009.
(K recenzi knihy na str. 161.)
