BookPDF Available

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

March 2022

Publisher: En Face
ISBN: 978-80-87264-83-6

Authors:

Ondřej Slach

University of Ostrava

Jan Ženka

University of Ostrava

Petr Dvořák

Czech Academy of Sciences, Institute of Geonics

Jan Macháček

University of Ostrava

Show all 15 authorsHide

Cílem této knihy je poskytnout analytický podklad pro formulaci politik a zpracování strategických dokumentů rozvoje českého venkova. Publikace přímo navazuje na Atlas rozvoje venkova: atlasvenkova.osu.cz, pro který představuje textovou část. Zaměřuje- me se na identifikaci, konceptualizaci, analýzu a vyhodnocení nejvýznamnějších výzev a trendů, kterým české venkovské regiony v současné době čelí a s vysokou pravděpo- dobností jimi budou zásadně v pozitivním či negativním duchu ovlivňovány i v násle- dujícím desetiletí. Klíčovou roli v rozvoji venkovských obcí hrají města (centra nodál- ních regionů) a na vyšší úrovni zejména jádra metropolitních regionů. Soustředíme se tedy na venkovské regiony vymezené na úrovni správních obvodů obcí s rozšířenou pů- sobností, zahrnující i spádové centrum. Pokud to však charakter studovaného procesu a dostupná datová základna umožňuje, hodnotíme jevy až do úrovně venkovských obcí. Ke knize vznikl i online Atlas rozvoje venkova, který je dostupný zde: https://atlasvenkova.osu.cz

Content uploaded by Alexandr Nováček

Content may be subject to copyright.

VÝZVY A SCÉNÁŘE ROZVOJE

VENKOVSKÝCH OBLASTÍ

Ondřej Slach, Jan Ženka

a kolektiv autorů

Program Éta

Autoři:

Mgr. Ondřej Slach, Ph.D., doc. RNDr. Jan Ženka, Ph.D., Mgr. Petr Dvořák, Ph.D., Mgr. Jan Macháček, Ph.D.,

RNDr. David Vogt, Ph.D., RNDr. Jan Kopp, Ph.D., Mgr. Alexandr Nováček Ph.D., Mgr. Adam Pavlík, Ph.D.,

doc. RNDr. Jiří Ježek, Ph.D., RNDr. Petr Žufan, Ph.D., Mgr. Luděk Krtička, Mgr. Simona Šťastná,

Mgr. Blanka Marková, Ph.D., Ing. Mgr. Marek Halada, Mgr. Martin Kebza

Recenzovali: Mgr. Stanislav Martinát, Ph.D., Ing. Petr Hlaváček, Ph.D.

Jazyková korektura anotací: Bc. Kristýna Zsemlovicsová

Tato publikace byla vytvořena s finanční podporou TA ČR v projektu výzkumu a vývoje programu ETA:

Budoucnost venkova v České republice: Výzvy, vize, rozvojové scénáře a adaptační strategie (TL01000110)

Vydal: Mgr. Radim Polášek, Ph.D., Vydavatelství En Face, Zámecká 4, 702 00 Ostrava 1, www.enface.cz

Ostrava, 2021

1. vydání

Tisk: AMOS, Ostrava

ISBN 978-80-87264-83-6

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obsah

Úvod ��9

1. Typologie venkovských obcí dle hlavních faktorů rozvoje ��11

1.1 Venkovské obce v zázemí metropolitních regionů .............................................................................12

1.2 Venkovské obce v regionech s významnou specializací na cestovní ruch .........................................14

1.3 Venkovské obce ve vysoce industrializovaných nemetropolitních regionech ....................................15

1.4 Venkovské obce v zázemí zemědělsko-průmyslových regionů .........................................................18

2. Regionální diferenciace Česka: východisko pro studium venkovských regionů ��25

2.1 Dynamika vývoje obyvatelstva ...........................................................................................................25

2.2 Ekonomická výkonnost ......................................................................................................................51

3. Prostorový nesoulad v demografickém a socio-ekonomickém vývoji venkovských oblastí ��79

3.1 Vylidňování venkovských obcí a související sociální problémy, zajištění základní obslužnosti ........85

3.2 Rezidenční suburbanizace, občanská a infrastrukturální vybavenost, sociální dopady ......................99

3.3 Procesy metropolizace a periferizace, jejich dopady na venkovské regiony ....................................107

4. Proces restrukturalizace hospodářství venkovských oblastí a jeho klíčové aspekty ��117

4.1. Proces restrukturalizace na území Česka .........................................................................................120

4.2 Současné faktory a procesy v české krajině a jejich průmět v zemědělské výrobě ..........................131

4.3 Role služeb v rozvoji venkovských regionů .....................................................................................144

4.4 Role obnovitelných zdrojů energie v socioekonomickém rozvoji venkovských regionů ................156

4.4 Adaptace venkova na změny klimatu ..............................................................................................167

4.5 Vybrané aspekty lokální občanské společnosti a výsledků komunálních voleb ..............................183

5. Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí: shrnutí ��203

5.1 Budoucnost venkova očima samosprávy a zástupců Místních akčních skupin (MAS) ...................203

5.2 Vyhodnocení a shrnutí výsledků Delfské metody .............................................................................209

5.3. Scénáře budoucího rozvoje venkovských obcí v Česku ..................................................................224

Závěr ��245

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Úvod

Cílem této knihy je poskytnout analytický podklad pro formulaci politik a zpracování

strategických dokumentů rozvoje českého venkova. Publikace přímo navazuje na Atlas

rozvoje venkova: atlasvenkova.osu.cz, pro který představuje textovou část. Zaměřuje-

me se na identifikaci, konceptualizaci, analýzu a vyhodnocení nejvýznamnějších výzev

a trendů, kterým české venkovské regiony vsoučasné době čelí a svysokou pravděpo-

dobností jimi budou zásadně vpozitivním či negativním duchu ovlivňovány i vnásle-

dujícím desetiletí. Klíčovou roli vrozvoji venkovských obcí hrají města (centra nodál-

ních regionů) a na vyšší úrovni zejména jádra metropolitních regionů. Soustředíme se

tedy na venkovské regiony vymezené na úrovni správních obvodů obcí srozšířenou pů-

sobností, zahrnující i spádové centrum. Pokud to však charakter studovaného procesu

a dostupná datová základna umožňuje, hodnotíme jevy až do úrovně venkovských obcí.

V první části knihy rozebíráme klíčové výzvy a trendy vývoje venkovských obcí,

vdruhé představujeme scénáře budoucího vývoje českého venkova a podklady pro na-

stavení politik, strategií a nástrojů. Na úvodní pasáž bezprostředně navazuje typolo-

gie venkovských obcí dle hlavních faktorů rozvoje, která poskytuje metodiku vymezení

venkova a stručně charakterizuje čtyři hlavní typy venkovských obcí: venkovské obce

vzázemí metropolitních regionů, svýznamnou specializací na cestovní ruch, ve vysoce

industrializovaných nemetropolitních regionech a venkovské obce vzázemí zeměděl-

sko-průmyslových regionů. Tyto typy budou následně zrůzných úhlů pohledu analy-

zovány vjednotlivých kapitolách knihy a poslouží jako prostorový rámec pro studium

socioekonomických procesů na venkově.

Druhá kapitola knihy představuje současnou regionální diferenciaci demografických

a socioekonomických jevů vČesku na úrovni SO ORP. Slouží tedy jako situační analýza pro

srovnání situace vregionech městského a venkovského typu, rozlišení rozvíjejících se území

od zaostávajících oblastí, kde dochází ke kumulaci negativních společenských a hospodář-

ských jevů. Třetí kapitola hodnotí nesoulad vrozmístění obyvatelstva, sídel, ekonomických

aktivit a infrastruktury, zabývá se zejména vylidňováním venkovských obcí, procesy rezidenč-

ní suburbanizace, metropolizace a periferizace. Navazující čtvrtá kapitola poskytuje struk-

turální pohled. Hodnotí restrukturalizaci a potenciál vývoje jednotlivých ekonomických

sektorů: zemědělství, energetiky, zpracovatelského průmyslu a služeb, diskutuje související

environmentální problémy. Pátá kapitola uzavírá sekci věnovanou výzvám a dlouho-

dobým trendům rozvoje, zaměřuje se na strategie, politiky a nástroje rozvoje venkova

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

na evropské a národní úrovni, diskutuje též lokální volební preference, místní iniciativy

a sociální kapitál. Následuje závěrečná sekce, která shrnuje výše uvedené výzvy a for-

muluje scénáře budoucího vývoje českého venkova. Kapitola obsahuje vyhodnocení

empirických výsledků metody Delphi vrámci níž byli vybraní experti zakademické sfé-

ry i praxe dotazováni na nejvýznamnější budoucí problémy, trendy a příležitosti, kterým

bude český venkov vnásledující dekádě čelit.

Tato odborná monografie je určena zejména koncepčním, výzkumným a analytickým

pracovníkům Ministerstva pro místní rozvoj, případně dalších resortních ministerstev,

krajských úřadů a jiných institucí zabývajících se výzkumem a strategickým rozvojem

českého venkova. Neposkytuje přímo konkrétní řešení starostům jednotlivých obcí, za-

bývá se trendy rozvoje venkova jako celku. Představuje analytický podklad pro navazují-

cí odbornou monografii snázvem Adaptační strategie venkovských obcí a mikroregionů

na budoucí výzvy a rozvojové scénáře. Prvním vstupem je empirická typologie českých

venkovských obcí, prezentovaná vnásledující podkapitole.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

1. Typologie venkovských obcí dle hlavních faktorů rozvoje

Jan Ženka

V této podkapitole budou stručně charakterizovány čtyři hlavní typy venkovských

obcí v Česku a nejdůležitější trendy jejich socioekonomického vývoje. Použitá typolo-

gie je inspirována tzv. strukturálním přístupem (Bański a Mazur 2016), který vymezuje

a klasifikuje venkovské obce na základě charakteristik sektorové struktury hospodář-

ství či převažujících socioekonomických funkcí území: bydlení, zemědělství, průmysl,

doprava, služby, cestovní ruch aj. Tento přístup byl propojen s metodikou klasifikace

nemetropolitních regionů Ženky a kol. (2017), následně byly venkovské obce rozčle-

něny podle sektorové struktury hospodářství, hlavních faktorů rozvoje, zdrojů rozvojo-

vých impulsů, příležitostí i ohrožení do čtyř základních typů:

1. venkovské obce v zázemí metropolitních regionů,

2. venkovské obce s významnou specializací na cestovní ruch,

3. venkovské obce ve vysoce industrializovaných nemetropolitních regionech,

4. venkovské obce v zázemí zemědělsko-průmyslových regionů.

Typologie byla vytvořena pro obce s méně než 3000 obyvateli, přičemž agregace do

výše uvedených čtyř typů byla provedena na úrovni SO ORP (Obr. 1). Obecní úroveň

je příliš podrobná a fragmentovaná pro typologizaci. Řešitelé tedy rozlišují venkov-

ské obce podle příslušnosti do správního obvodu ORP určitého typu. Na základě pozi-

ce v sídelním systému byly vymezeny venkovské obce v zázemí metropolitních jader

a krajských měst. Zbývající venkovské regiony byly rozčleněny podle převažující

specializace hospodářské základny.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 1: Typologie venkovských obcí podle hlavních faktorů rozvoje

Zdroj: Ženka a kol. 2017; Perlín a kol. 2010

1.1 Venkovské obce v zázemí metropolitních regionů

Venkovské obce v zázemí metropolitních regionů jsou vztahově intenzivně navázány

na metropolitní jádra (van der Ploeg a kol. 2008). V průměru dosahují vyšší úrovně/

dynamiky ekonomického rozvoje a multifunkčnosti než venkovské obce v periferních

regionech (Banski 2019). Dynamika ekonomického růstu i transformace odvětvové

struktury hospodářství směrem k nezemědělským aktivitám klesá s rostoucí vzdáleností

a snižující se dopravní dostupností metropolitních jader (Banski 2019). Geografická

blízkost metropolitních jader (či městských regionů s metropolitními funkcemi) stimu-

luje rozvoj venkovských obcí prostřednictvím následujících mechanismů:

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

i. Rezidenční suburbanizace: růst počtu obyvatel, rozvoj trhu nemovitostí, zvýše-

ní lokální poptávky a následně rozvoj služeb v důsledku stěhování obyvatel

z metropolitních jader do (venkovských) obcí v jejich zázemí.

ii. Denní dojížďka za prací a službami do metropolitních jader s vysokou mzdo-

vou hladinou může zvyšovat zaměstnanost a mzdy místních obyvatel.

iii. Vazby na ředitelství firem a významné odběratele v jádrech stimulují lokální

poptávku a příjmy, umožňují zvýšit specializaci a dosáhnout úspor z rozsahu

(včetně aglomeračních úspor – Meijers a Burger 2015), využívat kapacitní

infrastrukturu a mohou být též zdrojem přelévání znalostí a technologií.

iv. Komerční suburbanizace: do venkovských obcí v zázemí se často přesunují

ekonomické aktivity s nižší přidanou hodnotou a vysokou náročností na plo-

chy: kromě zemědělství zejména skladování, maloobchod, velkoobchod, ná-

kladní doprava, logistika a průmyslová výroba (Leber a Kunzmann 2006). Za

účelem úspory nákladů a snížení konkurenčního tlaku (a dalších nevýhod

velkých měst – viz Jacobs a kol. 2014) se do zázemí též stěhují některé rutinní

standardizované služby s nižší náročností na kvalifikaci pracovní síly a služby

nevyžadující osobní kontakt se zákazníky (Merino a Rubalcaba 2013).

Pro tento typ venkovských obcí je obecně typický nízký podíl primárního sektoru

na zaměstnanosti. Obce s rezidenční funkcí mohou mít slabě rozvinuté ekonomické

aktivity, zatímco obce v blízkosti významných průmyslových či komerčních zón jsou

výrazně specializovány na zpracovatelský průmysl, stavebnictví či služby (Ženka

a kol. 2017). Vzhledem k vazbě na metropolitní jádra jsou venkovské obce tohoto

typu intenzivně provázány s globální ekonomikou sdílením pracovního trhu i doda-

vatelsko-odběratelskými vztahy. Oproti venkovským obcím ostatních typů by měly

být méně exportně zaměřeny, neboť se zaměřují především na trh metropolitních ja-

der (pokud se na jejich území nenacházejí zmíněné průmyslové, logistické nebo jiné

komerční zóny).

V Česku se tyto oblasti výrazně překrývají s tzv. překotně rostoucími správními

obvody obcí s rozšířenou působnosti (Maier a Franke 2015). Obce v širším met-

ropolitním zázemí Prahy a těsném zázemí Brna, Ostravy a dalších krajských měst

kromě Ústí nad Labem a Karlových Varů spadají do kategorie rozvojového venko-

va (dle Perlína a kol. 2010), charakteristického vysokým kladným migračním sal-

dem, intenzivní rezidenční výstavbou, nízkou nezaměstnaností, vysokou vzdělaností

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

obyvatelstva, dobrou dopravní obslužností, ale též nižší úrovní sociálního kapitálu a po-

tenciálu komunitního rozvoje (méně platí pro zázemí Brna, viz Pileček a Jančák 2010).

Menší krajská města vysílají do svého zázemí poměrně slabé rozvojové impulsy, proto

v zázemí Ústí nad Labem i Karlových Varů je zastoupen tzv. strukturálně postižený

průmyslový venkov, v blízkosti Liberce a Olomouce tzv. problémový rekreační ven-

kov a v širším zázemí Jihlavy „nerozvojový sousedský venkov“ (Perlín a kol. 2010).

Do značné míry lze venkovské obce v zázemích metropolitních regionů ztotožnit též

s příměstskými venkovskými lokalitami (Hruška 2013), které jsou typické diverzifiko-

vanou ekonomikou, multifunkčností, a tedy předpokládanou ekonomickou odolností

vůči globálním vlivům, komodifikací místních zdrojů i rysy ochranářského venkova

(Marsden a kol. 1993): obraně vůči dalšímu komerčnímu rozvoji s cílem zachování

rezidenční a rekreační funkce. Ačkoli se venkovské obce v metropolitních zázemích

vyznačují vyšším podílem stavebnictví a obchodních služeb (cca třetina) na zaměstna-

nosti než jiné typy venkovských obcí, dominantním sektorem zůstává zpracovatelský

průmysl s více než polovičním podílem na celkové zaměstnanosti produkčních odvětví

pokrytých daty (ČSÚ 2014). Mezi SO ORP v zázemí metropolitních jader jsou však

velké rozdíly z hlediska odvětvové struktury zaměstnanosti. Oblasti v těsném zázemí ja-

der jsou typické vysokou mírou terciarizace. V některých SO ORP má poměrně vysoký

(nad 10 %) podíl primér (Lysá nad Labem, Dobříš, Holice aj.), v téměř všech SO ORP

však výrazně převažuje zpracovatelský průmysl.

1.2 Venkovské obce v regionech s významnou specializací na cestovní ruch

Venkovské obce v regionech s významnou specializací na cestovní ruch jsou do glo-

bální ekonomiky zapojeny prostřednictvím intenzivního mezinárodního cestovního

ruchu. Do této skupiny patří též obce těžící především z domácího cestovního ruchu

a rekreace (v SO ORP Luhačovice a Frýdlant nad Ostravicí). Vzhledem k vysoké cyk-

licitě cestovního ruchu jsou tyto oblasti zranitelné v období hospodářských recesí, pro-

blémem je též sezónnost a nízká naplněnost ubytovacích kapacit. Zranitelnost plynoucí

z cyklicity, sezónnosti, případně módnosti dané lokality je vyšší v regionech závislých

na mezinárodním cestovním ruchu (Woods 2014), zatímco obce zaměřující se na rekre-

aci obyvatel blízkých měst jsou stabilnější. Pozitivem je možnost diverzifikace lokální

ekonomiky a rozvoj nezemědělských aktivit včetně spotřebitelských služeb stimulující

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

růst zaměstnanosti i příjmů, přičemž v atraktivních obcích může postupně docházet též

k rozvoji rezidenční funkce (Woods 2011). V části těchto území podléhající ochraně

přírodního a kulturního dědictví může docházet k častým konfliktům mezi zájmy země-

dělství a lesnictví, cestovního ruchu, průmyslu, bydlení a ochrany životního prostředí.

V Česku tento typ regionů nedosahuje intenzity zapojení do globální ekonomi-

ky srovnatelné se zahraničními oblastmi masového (zejména přímořského) cestovní-

ho ruchu, a tedy ani tak vysoké míry závislosti na cestovním ruchu. Jedná se o regiony

s výrazně diverzifikovanou ekonomikou. Podíl ubytování a stravování (tedy spotřebi-

telských služeb s bezprostřední vazbou na cestovní ruch) na úrovni SO ORP nedosahuje

v průměru 10 % (v samotných venkovských obcích je tento podíl několikanásobně vyšší),

zatímco zpracovatelský průmysl se podílí více než 60 % (ČSÚ 2014, viz též Hruška a kol.

2015 pro diskusi vysoké míry industrializace českého venkova a omezeného významu

cestovního ruchu). Kromě Mariánských Lázní vytváří zpracovatelský průmysl ve všech

SO ORP tohoto typu více pracovních míst a větší přidanou hodnotu než odvětví vázaná

na cestovní ruch (ČSÚ 2014). Byť zemědělství netvoří páteř lokální ekonomiky, dosahuje

vyššího podílu oproti celostátnímu průměru. V SO ORP Mariánské Lázně, Luhačovice

a Český Krumlov se cestovní ruch soustřeďuje do měst, v ostatních jsou města průmys-

lovými centry a cestovní ruch je rozptýlen do venkovských obcí. Z hlediska charakteru

ekonomiky na úrovni SO ORP, Vrchlabí je příkladem regionu s dominantním postave-

ním jedné velké firmy (Škoda Auto), ostatní SO ORP mají charakter periferních regionů

či diverzifikovaných průmyslových regionů (Ženka a kol. 2017).

1.3 Venkovské obce ve vysoce industrializovaných nemetropolitních regionech

Pro venkovské obce ve vysoce industrializovaných nemetropolitních regionech jsou

hlavním zdrojem rozvoje vazby na (zpravidla velké) průmyslové firmy v příslušných

ORP. V řadě obcí hraje zemědělství poměrně významnou roli (např. v SO ORP Dači-

ce, Pelhřimov nebo Žatec). Celkový podíl zemědělství na zaměstnanosti v produkčních

sektorech pokrytých daty v těchto SO ORP však v roce 2014 dosahoval pouze 3,5 %,

zatímco zpracovatelský průmysl vytvářel téměř 70 % pracovních míst (ČSÚ 2014).

Primární sektor tedy může být významný na lokální úrovni, avšak na úrovni SO ORP je

ekonomický vývoj venkovských obcí výrazně závislý na konkurenceschopnosti regio-

nálních průmyslových center.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

SO ORP tohoto typu lze rozdělit do třech základních skupin (Obr. 1) podle převažují-

cích aktérů, mechanismů a faktorů regionálního rozvoje (viz Ženka a kol. 2017): na tzv.

regiony s dominancí jedné velké firmy, satelitní platformy a ostatní industrializované

nemetropolitní regiony. Pro regiony s dominancí jedné velké firmy je typická závislost

lokální ekonomiky na jedné velké (v českých podmínkách téměř vždy průmyslové)

firmě, vysoká produktivita práce, mzdová hladina a v českých podmínkách též zaměst-

nanost (např. Ženka a kol. 2015, 2017). Pokud se však místní dominantní velká firma

dostane do závažných ekonomických problémů, hrozí deindustrializace lokální eko-

nomiky, skokový růst nezaměstnanosti a populační úbytek (Krzysztofik a kol. 2016).

Velké firmy mohou též omezovat růst produktivity místních malých a středních firem

ve stejném odvětví nebo příbuzných odvětvích – tzv. regionální industriální dominance

(např. Drucker a Feser 2012). Menší (venkovské) firmy mohou tratit z blízkosti velkých

firem, které mohou přetahovat kvalifikovanou pracovní sílu nebo omezovat lokální do-

davatelskou základnu (zajišťují si dodávky vlastními silami, nakupují od firem z jiných

regionů/států).

Charakteristickým znakem je dominance domácích firem nebo firem v zahraničním

vlastnictví, které však mají dlouhou tradici podnikání v daném regionu (např. Škoda

Auto). Rozhodovací a strategické funkce jako design, výzkum a vývoj nebo marketing

jsou alespoň částečně zastoupeny, pozitivem je tedy přítomnost aktivit s vyšší přidanou

hodnotou a znalostní náročností. Firmy ve venkovských obcích mohou těžit (nebo být

naopak zranitelné) z dodavatelských vazeb na dominantní firmu v průmyslovém centru,

díky kterým dosahují úspor z rozsahu (Ženka a kol. 2017) nebo získat nové technologie

a výrobní postupy (viz Pavlínek a Žížalová 2016). Do tohoto typu regionů patří zejmé-

na centra automobilového (Mladá Boleslav, Vysoké Mýto, Rychnov nad Kněžnou) nebo

těžkého průmyslu (Litvínov, Bohumín, Třinec). Venkovské obce v zázemí průmyslových

měst s dominancí jedné velké firmy jsou typově velmi rozmanité: od rozvojového venko-

va (Mladá Boleslav) přes vybavený moravský venkov (Třinec) po problémový rekreační

venkov (Litvínov) – viz Perlín a kol. (2010).

Pro satelitní platformy je charakteristické dominantní postavení jednoho nebo ně-

kolika velkých pobočných výrobních závodů (či center služeb) nadnárodních korpo-

rací, jejichž ředitelství a strategické funkce s vysokou přidanou hodnotou a znalostní

náročností zpravidla sídlí mimo daný region. Typické jsou velmi slabé vazby na míst-

ní firmy (dodavatele i zákazníky), omezená spolupráce s lokálními institucemi i často

chybějící společná regionální kultura a identita. V satelitních platformách tzv. nižší-

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

ho řádu (např. Žatec, Bílina, Tachov, Frýdek-Místek a Frenštát pod Radhoštem), což

jsou dodavatelé jednodušších výrobků nebo komponent, se vyskytuje syndrom poboč-

ných závodů (Sonn a Lee 2012): kombinace nižší dynamiky tvorby pracovních míst

mj. v důsledku vysoké automatizace výrobního procesu, převahy méně kvalifikovaných

dělnických profesí (Townroe 1975), nízkých mezd, omezené autonomie a vyššího rizi-

ka uzavření nebo přesunutí závodu v důsledku externího rozhodnutí. V českých pod-

mínkách jsou však pobočné závody zahraničních průmyslových firem tahouny ekono-

mického růstu periferních a strukturálně postižených nemetropolitních regionů (Ženka

a kol. 2017): a to navzdory výskytu syndromu pobočných závodů. Druhou skupinou

jsou satelitní platformy vyššího řádu (Kolín, Mnichovo Hradiště, Jičín, Lanškroun, Ko-

přivnice, Nový Jičín), kde se nacházejí pobočky řídicích firem nebo dodavatelů prvního

řádu (viz např. Pavlínek a Ženka 2016) soustřeďující se na výrobky a činnosti s vyšší

přidanou hodnotou a znalostní náročností včetně center výzkumu a vývoje (Pavlínek

2012, Ženka a kol. 2017). Mezi satelitními platformami vyššího a nižšího řádu jsou

však v průměru velmi malé rozdíly v ekonomické výkonnosti a nezaměstnanosti (Ženka

a kol. 2017): zastoupení strategických funkcí a pracovních míst s vysokou kvalifikač-

ní náročností je tedy omezené a nekompenzuje nižší rozvinutost lokálních ekonomik.

Pro venkovské obce v těchto SO ORP představují pobočné závody zdroj pracov-

ních míst s vyššími mzdami oproti lokálním firmám (opět i přes syndrom pobočných

závodů), avšak venkovské firmy těží z blízkosti zahraničních výrobních závodů velmi

omezeně z důvodu již zmíněné slabé zakořeněnosti v místní ekonomice, kultuře a insti-

tucích. Mezi negativní efekty patří opět závislost na externích rozhodnutích s rizikem

kolektivního propouštění, snižování kvalifikace místního obyvatelstva následkem ori-

entace na jednoduché montážní aktivity (tzv. deskilling), přetahování kvalifikovaných

pracovníků domácím firmám nebo sociální třenice plynoucí z velkého počtu zahranič-

ních agenturních pracovníků. Ekonomický rozvoj venkovských obcí je tedy primárně

závislý na jednom či několika zahraničních závodech v průmyslových či komerčních

zónách, přičemž se jedná o závislost na trhu práce. Stejně jako u výše uvedené skupiny

jsou venkovské obce v zázemí satelitních platforem velmi rozmanité, převažuje nepro-

filovaný venkov (Perlín a kol. 2010).

Ostatní vysoce industrializované nemetropolitní regiony se částečně kryjí s katego-

rií diverzifikovaných průmyslových regionů (dle Ženka a kol. 2017). Tuto skupinu lze

zjednodušeně vystihnout pomocí konceptu normálních regionů (Hassink 2007), které

jsou typické průměrnou ekonomickou výkonností i zaměstnaností, nejsou specializovány

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

na jedno odvětví, nenacházejí se na jejich území významné klastry ani unikátní institu-

cionální prostředí. Zahrnují nemetropolitní staré průmyslové regiony (Most, Chomutov,

Teplice aj.), v jejichž zázemí převažuje tzv. strukturálně postižený venkov (Perlín a kol.

2010), dále dopravní uzly (Česká Třebová, Děčín), diverzifikovaná průmyslová centra

s venkovským zázemím s intenzivní zemědělskou funkcí (např. Vyškov, Uherské Hradi-

ště) a ostatní neprofilované regiony.

1.4 Venkovské obce v zázemí zemědělsko-průmyslových regionů

Venkovské obce v zázemí zemědělsko-průmyslových regionů představují nejpočet-

nější a zároveň nejvíce heterogenní skupinu. Většinu z nich lze ztotožnit s periferními

regiony dle Ženky a kol. (2017), regiony s malými populačními a hospodářsky slabými

jádry, v nepříznivé geodopravní poloze se slabší vazbou na metropolitní jádra, s nízkou

hustotou zalidnění/firem a s minimálním zastoupením funkcí s vyšší přidanou hodno-

tou a znalostní náročností, které se nejvíce blíží představě klasické rurální ekonomiky.

Rozdílem oproti satelitním platformám je nepřítomnost nebo velmi omezené zastoupení

velkých pobočných výrobních či montážních závodů nadnárodních korporací. Pro peri-

ferie je typická diverzifikovaná až fragmentovaná odvětvová struktura (mnoho malých

firem v různých odvětvích), vyšší podíl zemědělství/primárního sektoru na zaměstna-

nosti (Musil a Müller 2008) a vyšší specializace na veřejné služby. Ve všech SO ORP

tohoto typu vytváří zpracovatelský průmysl více pracovních míst a větší přidanou hod-

notu než sektor zemědělství (viz též Hruška a Czapiewski 2015). Zemědělství je však

též významným sektorem, v průměru se podílí 8 % na celkové zaměstnanosti na úrovni

SO ORP a v řadě venkovských obcí dosahuje podílu v řádu desítek procent. Kromě

převládajících regionů periferního typu se vyskytují též diverzifikované průmyslové re-

giony (např. Prostějov, Přerov, Kutná Hora, Mělník, Hodonín, Břeclav, Tábor, Písek),

jejichž venkovská zázemí se však od periferních regionů zásadně neliší. Tyto SO ORP

jsou méně specializované na primární sektor a dosahují v průměru mírně vyšší ekono-

mické výkonnosti, přítomny jsou velké průmyslové firmy.

Nejvýznamnější dlouhodobé trendy identifikované na úrovni výše uvedených čtyř

typů venkovských obcí lze shrnout do následujících bodů:

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

1) Venkovské obce jako celek populačně rostou (2001–2017 o 9,3 %), přičemž nej-

vyšší dynamiky dosahují venkovské obce v zázemí metropolitních regionů a krajských

měst (ČSÚ 2019, viz též Maier a Franke 2015). Existují velké rozdíly mezi jednotli-

vými velikostními kategoriemi obcí – v kategorii nad 500 obyvatel rostou v období

2001-2017 všechny typy regionů (nejrychleji kategorie 1000–1999), zatímco obce do

199 obyvatel naopak ve všech typech regionů obyvatelstvo ztrácejí. Plošně též dochází

k mírnému růstu podílu venkovských obcí na celkovém počtu obyvatel.

2) Počet pracovních míst ve venkovských obcích do 3000 obyvatel mírně roste:

v letech 2008 až 2017 se zvýšil o 3,8 % (ČSÚ 2008, 2017). Mezi jednotlivými typy ven-

kovských obcí byly však výrazné rozdíly v dynamice tvorby pracovních míst. S odstupem

největšího tempa růstu zaměstnanosti dosáhly venkovské obce v zázemí metropolitních

regionů: o 14,4 % ve sledovaném období 2008–2017. Mírný růst (o 3 %) zaznamenaly

i obce ve vysoce industrializovaných nemetropolitních regionech, zatímco obce v ze-

mědělsko-průmyslových regionech a obce specializované na cestovní ruch vykázaly

mírný úbytek počtu pracovních míst (4 resp. 3 %). Vývoj zaměstnanosti potvrzuje

závěr, že metropolitní zázemí jsou nejdynamičtěji se vyvíjejícími oblastmi (viz též Mai-

er a Franke 2015).

3) Po transformaci v 90. letech nedochází již v posledních dvou dekádách k zásadním

změnám odvětvové struktury venkovských obcí. Podíl zemědělství však nadále klesá,

a to zejména ve venkovských obcích v zemědělsko-průmyslových regionech. Mezi roky

2008 a 2017 zaniklo téměř 43 000 pracovních míst v zemědělství, lesnictví a rybolovu,

což představuje pokles o 22 % (ČSÚ 2008, 2017). Po odeznění dvou vln recese (2008–

2010, 2012–2013) následovala další vlna industrializace, která však byla regionální

a velmi selektivní. Celkově se podíl zpracovatelského průmyslu ve sledovaném období

zvýšil o 2 %, přičemž industrializaci táhly venkovské obce v zázemí metropolitních

regionů a vysoce industrializovaných nemetropolitních regionech. Ve zbývajících dvou

typech venkovských obcí došlo naopak k mírnému úbytku zaměstnanosti ve zpracova-

telském průmyslu. Ve stejném období (2008–2017) dochází k téměř plošné terciarizaci:

zaměstnanost v sektoru služeb vzrostla o 15 %, nejrychleji opět rostly venkovské obce

v zázemí metropolitních regionů. V rámci sektoru služeb se nejdynamičtěji vyvíjely

veřejné služby, jejichž podíl se zvýšil ve všech typech venkovských obcí.

4) V důsledku pokračujícího masivního přílivu přímých zahraničních investic

do zpracovatelského (především automobilového) průmyslu dochází k výrazné ex-

panzi a disperzi (automobilového) průmyslu také. i ve venkovských oblastech. Tyto

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

procesy zvyšují mzdovou hladinu v periferních a venkovských regionech, přičemž

čím dál větší část periferních regionů se posunuje od periferních/diverzifikovaných

rurálních ekonomik s významným zastoupením primárního sektoru k modelu sate-

litních platforem. Zvyšuje se podíl lokální ekonomiky (zejména průmyslu) ovládané

zahraničním kapitálem a rozhodnutími, což je trend doložitelný i na národní úrovni.

Expanze a disperze automobilového průmyslu má některé pozitivní dopady: dochází

k růstu zaměstnanosti a ekonomické výkonnosti ve venkovských regionech a zároveň

ke konvergenci ekonomické výkonnosti (ne)zaměstnanosti. Na druhou stranu mohou

velké firmy přetahovat malým zaměstnance, zvyšovat mzdové náklady nad možnosti

malých firem, zvyšovat zranitelnost lokálních ekonomik nebo přispívat ke snižování

kvalifikace pracovní síly (deskillingu).

5) V průběhu dvou vln ekonomické recese nedošlo k zásadní proměně regionál-

ního vzorce nezaměstnanosti v Česku, což platí i pro venkovské obce (viz Netrdová

a Blažek 2019; Ženka a kol. 2019). Zároveň byla zaznamenána tzv. konvergen-

ce v mizérii, kdy nezaměstnanost rostla rychleji v obcích s původně nízkou ne-

zaměstnaností, zatímco řada obcí s původně vyšší nezaměstnaností zaznamenala

relativně pozitivní vývoj. Obce ve starých průmyslových regionech si v průměru

zlepšily postavení z hlediska trhu práce, v období 2006–2011 došlo k částečnému

rozbití shluku obcí s vysokou nezaměstnaností v Ústeckém kraji. Naproti tomu řada

venkovských obcí v blízkosti bavorské hranice v Plzeňském kraji, vnitřní perife-

rie Středočeského kraje, Vysočiny a Moravy zaznamenala relativní zhoršení pozice

(Netrdová a Blažek 2019). Po odeznění dvou vln recese dochází k plošnému snižo-

vání, a tedy absolutní konvergenci v míře nezaměstnanosti na území Česka. Reduk-

ce nezaměstnanosti na venkově je tažena celkovým růstem národního hospodářství,

dalším přílivem přímých zahraničních investic i expanzí již existujících podniků

v zahraničním vlastnictví (z velké části v automobilovém průmyslu a dodavatel-

ských odvětvích). Pozice venkovských obcí v metropolitních a vysoce industria-

lizovaných nemetropolitních regionech se zejména díky expanzi automobilového

a dalších odvětví zpracovatelského průmyslu v post-krizovém období výrazně zlep-

šila, do budoucna lze očekávat pokračující zaostávání obcí v zemědělsko-průmyslo-

vých regionech periferního typu.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Shrnutí

Při zachování současných výše uvedených trendů se čím dál větší počet venkovských

obcí bude pravděpodobně posouvat směrem k typu obcí v metropolitních zázemích

a satelitních platformách, zatímco obce v zemědělsko-průmyslových regionech peri-

ferního typu budou oslabovat. Pracovní trh a ekonomika venkovských obcí jsou čím

dál více závislé na ekonomice v ORP a velkých firmách, obce jsou čím dál více vyjí-

žďkové. Metropolitní zázemí měst se budou nadále plošně rozšiřovat při současném

poklesu počtu funkčních regionů, snižování míry jejich uzavřenosti a nárůstu průměrné

vzdálenosti dojížďky (tedy pokračování trendů identifikovaných Tonevem a kol. 2018)

a populačně porostou rychleji než jiné typy regionů (Sýkora a Mulíček 2014, Kostelec-

ký 2018 aj.) Na druhou stranu není pravděpodobné, že by docházelo k výrazné expanzi

počtu obcí s významnou specializací na cestovní ruch, který zůstává silně koncentrován

ve vybraných městech v čele s metropolí Prahou. Venkovské obce v zázemích metropo-

lí a vysoce industrializovaných nemetropolitních regionech porostou díky intenzivním

vazbám na urbánní jádra rychleji než obce v zemědělsko-průmyslových regionech peri-

ferního typu, u kterých lze předpokládat pokračující depopulaci a relativní ekonomické

zaostávání. Lze předpokládat dlouhodobě nepříznivou situaci na lokálních trzích práce

v oblastech, které Netrdová a Blažek (2019) označili za přetrvávající „hotspoty“ vysoké

nezaměstnanosti: jihozápadní část Ústeckého kraje a Šluknovský výběžek, Jesenicko/

Bruntálsko a Znojemsko.

Literatura

BAŃSKI, J. (2019): Spatial Differences in the Transformation Processes Taking Place

in Rural Areas of East-Central Europe. In Banski, J. (eds.): Three Decades of Transfor-

mation in the East-Central European Countryside, 3–19.

BAŃSKI, J., MAZUR, M. (2016): Classification of rural areas in Poland as an instru-

ment of territorial policy. Land Use Policy, 54, 1–17.

ČSÚ (2008): Registr ekonomických subjektů. Český statistický úřad. Praha.

ČSÚ (2017): Registr ekonomických subjektů. Český statistický úřad. Praha.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

DRUCKER, J., FESER, E. (2012): Regional industrial structure and agglomeration eco-

nomies: An analysis of productivity in three manufacturing industries. Regional Science

and Urban Economics, 42, 1–2, 1–14.

HASSINK, R. (2007): The Strength of Weak Lock-Ins: The Renewal of the Westmün-

sterland Textile Industry. Environment and Planning A, 39, 5, 1147–1165.

HRUŠKA, V. (2013): Diferenciace venkovského prostoru na příkladu Moravskoslez-

ského kraje. Masarykova univerzita, Brno.

HRUŠKA, V., CZAPIEWSKI, K. (2015): Changing rural economies: theoretical back-

ground and empirical evidence. Studia obszarów wiejskich, 39, 55–76.

JACOBS, W., KOSTER, H., VAN OORT, F. (2014): Co-agglomeration of knowledge-

-intensive business services and multinational enterprises. Journal of Economic Geogra-

phy, 14, 2, 443–475.

KOSTELECKÝ, P. (2018): Vývoj bytové výstavby ve vybraných českých městech

a jejich zázemích v kontextu procesu suburbanizace. Diplomová práce. PřF UK, Praha.

KRTIČKA, L., ŽENKA, J., DVOŘÁK, P., MACHÁČEK, J., VOGT, D., ORLÍKOVÁ,

L., KUKULIAČ, P., PAVLÍK, A., HALADA, M., KOPP, J., NOVÁČEK, A., WEL-

LISCH, S., HATESOHL, G., ŽUFAN, P., ŠŤASTNÁ, S. (2021): Atlas rozvoje venkova.

Ostravská univerzita, Ostrava.

KRZYSTOFIK, R., TKOCZ, M., SPÓRNA, T., KANTOR-PIETRAGA, I. (2016):

Some dilemmas of post-industrialism in a region of traditional industry: The case of the

Katowice conurbation, Poland. Moravian Geographical Reports, 24, 1, 42–54.

LEBER, N., KUNZMANN, K. (2006): Entwicklungsperspektiven ländlicher Räume

in Zeiten des Metropolenfiebers. disP – The Planning Review, 42, 166, 58–70.

MAIER, K., FRANKE, D. (2015): Trendy prostorové sociálněekonomické polarizace

v Česku 2001–2011. Sociologický časopis, 51, 1, 89–124.

MARSDEN, T., MURDOCH, J., LOWE, P., MUNTON, R., FLYNN, A. (1993): Con-

structing the countryside. London: UCL Press.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

MEIJERS, E. BURGER, M. J. (2015): Stretching the concept of ‘borrowed size’. Urban

Studies.

MERINO, F., RUBALCABA, L. (2013): Are knowledge-intensive services highly con-

centrated? Evidence from European regions. Tijdschrift voor Economische en Sociale

Geografie, 104, 2, 215–232.

MUSIL, J., MÜLLER, J. (2008): Vnitřní periferie v České republice jako mechanismus

sociální exkluze. Sociologický časopis, 44, 2, 321–348.

NETRDOVÁ, P., BLAŽEK, J. (2019): Soaring unemployment in Czechia during the

global economic crisis, Journal of Maps, 15, 1, 69–76.

PAVLÍNEK, P. (2012): The internationalization of corporate R&D and the automotive

industry R&D of East-Central Europe. Economic Geography, 88, 3, 279–310.

PAVLÍNEK, P., ŽENKA, J. (2016): Value creation and value capture in the automo-

tive industry: Empirical evidence from Czechia. Environment and Planning A, 48, 5,

937–959.

PERLÍN, R., KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. (2010): A Typology of Rural Space

in Czechia according to its Potential for Development. Geografie, 115, 2, 161–187.

PILEČEK, J., JANČÁK, V. (2010): Can Social Capital Be Measured? An analysis of

territorial differences among the districts of Czechia. Geografie, 115, 1, 78–95.

SONN, J., LEE, D. (2012): Revisiting the branch plant syndrome: Review of literature

on foreign direct investment and regional development in Western advanced economies.

International Journal of Urban Sciences, 16, 3, 243–259.

SÝKORA, L., MULÍČEK, O. (2014): Prague: Urban growth and regional sprawl.

In Stanilov, K., Sýkora, L. (eds.): Confronting suburbanization: urban decentralization

in postsocialist Central and Eastern Europe. Willey Blackwell, Malden, 133-162.

TONEV, P., HALÁS, M., KLAPKA, P. (2018): Prostorová neurčitost funkčních regio-

nů: porovnání pracovní dojížďky v letech 1991–2011. In Klímová, V., Žítek, V. (eds.)

XXI. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Sborník příspěvků. Brno: Masa-

rykova univerzita, 285–292.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

TOWNROE, P. (1975): Branch Plants and Regional Development. Town Planning

Review, 46, 1, 47–62.

van EUPEN, M., METZGER, M. J., PÉREZ-SOBA, M., VERBURG, P.H., van DO-

ORN, A., BUNCE, R.G.H. (2012): A rural typology for strategic European policies.

Land Use Policy, 29, 3, 473–482.

van der PLOEG, J.D., van BROEKHUIZEN, R., BRUNORI, G., SONNINO, R., KNIC-

KEL, K., TISENKOPS, T., OOSTINDIE, H. (2008): Towards a framework for under-

standing regional rural development. In van der Ploeg, J. D., Marsden, T. (eds.), Unfol-

ding Webs: the Dynamics of Regional Rural Development. Assen, Van Gorcum.

WOODS, M., McDONAGH, J. (2011): Rural Europe and the World: Globalization and

Rural Development (editorial). European Countryside, 153–163.

WOODS, M. (2014): Regions engaging globalization: A typology of regional responses

in rural Europe. Journal of Rural and Community Development, 8, 3, 113–126.

ŽENKA, J., NOVOTNÝ, J., SLACH, O., KVĚTOŇ, V. (2015): Industrial specialization

and economic performance of microregions: evidence from Czechia. Norsk Geografissk

Tidsskrift, 69, 2, 67–79.

ŽENKA, J., SLACH, O., SOPKULIAK, A. (2017): Typologie českých nemetropolit-

ních regionů z hlediska faktorů, mechanismů a aktérů regionálního rozvoje. Geografie,

122, 3, 281–309.

ŽENKA, J., SLACH, O., PAVLÍK, A. (2019): Economic resilience of metropolitan, old

industrial, and rural regions in two subsequent recessionary shocks. European Planning

Studies, 27, 11, 2288–2311.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

2. Regionální diferenciace Česka: východisko pro studium

venkovských regionů

Adam Pavlík

Obyvatelstvo je základním lokalizačním faktorem ovlivňujícím rozvoj regionů.

Je charakteristické přirozenou, prostorovou a sociální mobilitou (Novák 2013), roz-

manitou strukturou a nerovnoměrným uspořádáním v prostoru. Obyvatelstvo (soubor

jedinců tvořící populaci) považujeme za vyvíjející se systém, který se vyznačuje změ-

nami z hlediska dynamiky a velikosti, struktury, uspořádání v prostoru a dalšími sociál-

ně-ekonomickými procesy a znaky. Tyto změny a procesy se na různých geografických

úrovních projevují diferencovaně, což může být důsledkem populačního růstu atraktiv-

ních regionů, a naopak poklesem počtu obyvatel v méně atraktivních oblastech. Činnost

člověka v krajině má navíc zásadní dopad na její podobu a kvalitu.

2.1 Dynamika vývoje obyvatelstva

Obyvatelem se rozumí osoba s trvalým bydlištěm. Analýza vývoje počtu obyvatel se

zaměřovala na období 2000–2018. Jejím cílem bylo zachycení krátkodobých a středně-

dobých trendů. Pro roky 2000–2015 v pětiletých intervalech, pro roky 2016–2018 za

každý rok samostatně (Tab. 1). Vstupní data byla použita z veřejné databáze Českého

statistického úřadu (ČSÚ 2019).

V roce 2000 byl celkový počet obyvatel v Česku 10 266 546. Podíl venkovského1

obyvatelstva činil 45,2 %, tj. 4 635 210 trvale hlášených osob na území venkovských

SO ORP. Pro srovnání, průměrná populační velikost SO ORP na úrovni Česka byla

44 3192 obyvatel, v případě venkovských SO ORP 34 914 obyvatel. Nejvyšší populační

velikost měla metropolitní jádra a jejich zázemí a městské regiony s metropolitními

funkcemi a jejich zázemí, urbanizované a industrializované oblasti Moravskoslezského

a Ústeckého kraje. Nejnižší populační velikost měly venkovské obce ležící zejména na

vnitřních periferiích Česka.

1 Pozn.: Venkovské regiony na úrovni SO ORP

2 Pozn.: Nebyla zahrnuta Praha.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Ve sledovaném období 2000–2018 počet obyvatel v Česku rostl, do konce roku 2018

činil celkový přírůstek 383 254 obyvatel, tj. nárůst o 3,7 % v porovnání s rokem 2000.

Počet obyvatel v jednotlivých SO ORP v roce 2018 ukazuje Obr. 3. Na úrovni SO ORP

byl přírůstek počtu obyvatel zjištěn u 109 regionů, z toho bylo 63 lokalizovaných na

venkově. Venkovské obyvatelstvo bylo relativně stabilní, byl zjištěn celkový přírůstek

6 981 obyvatel, tj. 0,15 %. Naproti tomu na úrovni českých venkovských mikroregionů

se střídala fáze růstu a poklesu počtu obyvatel. V období 2000–2005 a 2010–2016 došlo

k dočasnému poklesu počtu obyvatel ve venkovských mikroregionech, významnější

pokles byl zjištěn zejména ve druhém uvedeném období (- 36 172 osob, tj. 0,77 %).

Od roku 2017 počet obyvatel na venkově opět rostl.

Tab. 1: Vývoj počtu obyvatel v letech 2000–2018

2000 2005 2010 2015 2018 index změny

2000-2018

venkovské

regiony 4 635 210 4 626 450 4 673 350 4 639 318 4 642 191 100,2

Česko 10 266 546 10 287 189 10 532 770 10 553 843 10 649 800 103,7

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Z prostorového hlediska byla nejvyšší dynamika růstu počtu obyvatel zjištěna

v SO ORP, které se lokalizují v zázemí metropolitních regionů (Prahy a Brna, růst zjiš-

těn také v zázemí Ostravy). Populačně rostoucí byly všechny mikroregiony ve Středo-

českém kraji,3 (většina) městských regionů s metropolitními funkcemi a jejich zázemí

a atraktivní městské regiony a jejich zázemí, které mají výhodnou geografickou polohu

a dobrou dopravní dostupnost (Plzeňský kraj, Liberecký kraj, osa jih–sever v Jihočeském

kraji, osa Praha–Brno, západní části Královéhradeckého a Pardubického kraje. Průměrný

růst počtu obyvatel SO ORP v Česku mezi lety 2000–2018 činil 3,7 % (Obr 2).

3 Pozn.: Vyjma vnitřních periferií Středočeského kraje na hranici s Jihočeským krajem a krajem Vysočina.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 2: Vývoj počtu obyvatel na úrovni SO ORP v letech 2000–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Nejvyšší relativní pokles počtu obyvatel byl zaznamenán v Moravskoslezském kraji,

kde se týkal starých průmyslových regionů (SO ORP Havířov, Karviná, Orlová) a peri-

ferního (venkovského) SO ORP Rýmařov. Město Ostrava bylo rovněž populačně ztráto-

vé. Celá severní venkovská oblast kraje vč. sousedního SO ORP Jeseník, resp. Šumperk

se vyvíjela podobnou zápornou dynamikou. Pokles počtu obyvatel byl zjištěn ve většině

regionů lokalizovaných v Olomouckém a Zlínském kraji (vč. Vsetínska), dále ve ven-

kovských regionech lokalizovaných na východní periferii Libereckého a severovýchod-

ní periferii Královéhradeckého kraje (při státní hranici s Polskem), na vnitřních periferi-

ích kolem hranice kraje Vysočina a Jihočeského kraje. Zároveň byl úbytek obyvatelstva

zjištěn také v severozápadních Čechách, v Karlovarském (venkovských i městských

regionech) a Ústeckém kraji (venkovských a části starých průmyslových regionů).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 3: Počet obyvatel SO ORP v roce 2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Intenzita poklesu počtu obyvatel a jeho časová kontinuálnost byla indikativní pro

venkovské regiony lokalizované v periferních oblastech Česka, ať už se jednalo o vnitř-

ní či vnější periferie (kromě rozvojových os viz výše). Obecně lze říci, že s rostoucí

vzdáleností od městských jader se populační přírůstek snižoval. Záporných hodnot pro-

to nejčastěji dosáhly regiony s horší geografickou polohou a horším postavením obcí

v hierarchii sídelního systému.

Přirozený pohyb obyvatelstva

Obyvatelstvo se přirozeně pohybuje (reprodukuje), jedná se o důsledky vnitřních pro-

cesů, při nichž dochází k přirozenému rozmnožování (natalitě) a vymírání (mortalitě)

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

obyvatelstva. Podle výsledné bilance je možné územní jednotky zařadit mezi přirozeně

přírůstkové či úbytkové.

Přirozený pohyb obyvatelstva byl hodnocen v období 2005–2018 (Tab. 2). Přirozený

přírůstek počtu obyvatel byl v Česku zjištěn v letech 2010, 2016–2018. Ve sledovaném

období činilo saldo přirozeného přírůstku + 15 636 obyvatel. Nejvyššího přirozeného

přírůstku bylo dosaženo v roce 2010, a to 10 309 obyvatel, nejvyšší přirozený úby-

tek byl zaznamenán v roce 2005, a to - 5 727 obyvatel. Venkovské mikroregiony byly

v letech 2005–2018 přirozeně ztrátové. Na úrovni venkovských mikroregionů byl zjiš-

těn celkový přirozený úbytek 14 181 obyvatel.

Tab. 2: Přirozený vývoj obyvatelstva v letech 2005–2018

2005 2010 2015 2018 rozdíl (abs)

2005-2018

venkovské regiony -4142 1347 -4147 -3495 -14 181

Česko -5 727 10 309 -409 3 588 15 636

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Střednědobé trendy lze charakterizovat následovně. Na úrovni Česka obyvatelstvo

roste přirozeným přírůstkem, čímž je zajištěna stabilita elementárního pohybu oby-

vatelstva. Naproti tomu venkovské regiony nejsou dostatečně produktivní. Převažují

opačné trendy, kdy mortalita je vyšší než natalita. Venkovské regiony vymírají přiro-

zenou cestou.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 4: Přirozený vývoj obyvatelstva na úrovni SO ORP v letech 2005–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Vývoj přirozeného přírůstku/úbytku obyvatelstva byl z prostorového hlediska nerov-

noměrný (Obr. 4). Na základě výsledků lze identifikovat několik demografických tren-

dů. Přirozeného přírůstku dosáhly metropolitní regiony (vyjma Ostravy) a jejich zázemí

(týkalo se také jihozápadního zázemí Ostravy). Většina městských regionů s metropo-

litními funkcemi a jejich zázemí byla rostoucí také. Přirozený přírůstek se dále týkal

některých městských a venkovských regionů, které se lokalizují podél rozvojových os.

Obecně platilo, že s rostoucí vzdáleností od městských oblastí se přirozený přírůstek

snižoval. Periferní venkovské regiony, ať už lokalizované při vnitřních (krajských)

či vnějších (státních) hranicích, měly zpravidla záporné saldo přirozeného přírůstku.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Prostorová dynamika obyvatelstva

Prostorovou dynamikou (mobilitou) se rozumí všechny typy přemísťování člověka

v prostoru, které souvisí s dlouhodobou změnou jeho lokalizace. ČSÚ (2019) opera-

cionalizuje prostorovou mobilitu obyvatelstva skrze ukazatele přírůstku/úbytku osob

s trvalým nebo dlouhodobým pobytem. Jedná se tedy o rozdíl počtu přistěhovalých

a vystěhovalých osob během referenčního období, zpravidla jednoho roku. Prostorová

dynamika byla hodnocena v letech 2005–2018 (Tab. 3).

Tab. 3: Prostorová dynamika obyvatelstva v letech 2005–2018

2005 2010 2015 2016 2017 2018 rozdíl (abs)

2005-2018

venkovské

regiony 7 347 538 -236 -1 010 2 878 7 962 17 479

Česko 36 229 15 648 15 977 20 064 28 273 38 629 154 820

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Ve všech sledovaných letech bylo saldo migrace na úrovni Česka kladné, za

sledované období celkem +154 820 obyvatel. Od roku 2010 má kladné saldo mig-

račního přírůstku vzrůstající tendenci. Vzhledem ke stabilnímu růstu počtu obyvatel

taženého jak přirozeným, tak i migračním přírůstkem, lze predikovat rostoucí popu-

lační velikost Česka i do budoucna. Pozitivním zjištěním je migrační přírůstek ve

venkovských mikroregionech (+17 479 osob), přestože v letech 2015–2016 počet

obyvatel v důsledku emigrace poklesl. Z hlediska prostorového rozmístění migrač-

ních toků existuje na úrovni Česka výrazná polarita (Obr. 5). Mezi regiony s kladným

migračním saldem patřila metropolitní Praha s celým Středočeským krajem. Pozitivní

bilanci měly také regiony v Plzeňském kraji a Jihomoravském kraji, regiony v zázemí

města Brna. Naproti tomu migračně ztrátové jsou kraje Karlovarský, Olomoucký,

Zlínský a Moravskoslezský, východní části krajů Libereckého, Královéhradeckého

a Pardubického a periferie Vysočiny.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 5: Prostorová dynamika obyvatelstva na úrovni SO ORP v letech 2005–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Nejvyšší úbytek stěhováním byl zjištěn na Ostravsko-Karvinsku. Situace na severo-

východní periferii Česka a Ostravska patřila z hlediska migračních toků k nejhorším

v celém Česku. V severovýchodní části Česka při hranicích s Polskem a jihovýchodní

části Česka při hranicích se Slovenskem se nacházejí venkovské regiony se záporným

migračním saldem, naproti tomu při státní hranici se spolkovými zeměmi Německa

(Bavorsko) a Rakouska (Horní Rakousko a Dolní Rakousko) české venkovské mikro-

regiony díky imigraci obyvatel rostly.

Vhodným nástrojem pro souhrnnou analýzu přirozených a migračních přírůst-

ků/úbytků je Webbův diagram (Obr. 6). Konstrukce diagramu je založena na vý-

počtu celkového přírůstku/úbytku obyvatel a zhodnocení vlivu přirozených i mi-

gračních procesů. Metoda klasifikuje regiony pomocí stupnice A–G v závislosti

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

na tom, zda bylo dosaženo celkového přírůstku/úbytku obyvatel přirozenou ob-

měnou nebo migrací.

Obr. 6: Webbův diagram

MS = migrační saldo (kladné/záporné)

PP = přirozený přírůstek

(kladný/záporný)

A a B = celkový přírůstek obyvatel

s převahou přirozeného přírůstku

C a D = celkový přírůstek obyvatel

s převahou kladného migračního salda

E a F = celkový úbytek obyvatelstva

s převahou přirozeného úbytku

G a H = celkový úbytek obyvatelstva

s převahou záporného migračního salda

Zdroj: Novák 2013, upraveno

Pomocí Webbova diagramu (Obr. 7) bylo celkem pět SO ORP zařazeno do typu

A, pro který platí, že bylo dosaženo celkového přírůstku obyvatel a současně přiro-

zený přírůstek převyšoval přírůstek stěhováním, který byl rovněž kladný. Do typu A

patřily také některé venkovské regiony, a to Velké Meziříčí, Bučovice a Nový Jičín,

dále Olomouc a Ivančice (patřící do metropolitního zázemí Brna). Dalších 10 regi-

onů bylo zařazeno do typu B. Typ B je charakteristický celkovým přírůstkem oby-

vatel a současně přirozený přírůstek převyšoval úbytek stěhováním. Daná kategorie

byla platná pro venkovské regiony na východní periferii Královéhradeckého a Par-

dubického kraje, Českolipsko, Českokrumlovsko, a město Brno. Celkem 53 SO ORP

(18 venkovských) bylo klasifikováno jako typ C, který je charakteristický celkovým

přírůstkem obyvatel s převahou kladného migračního salda a současně také přiro-

zeným přírůstkem. Do dané kategorie patřilo také Česko jako celek. Tento typ byl

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

platný pro velkou část venkovských regionů lokalizovaných ve Středočeském, Plzeň-

ském kraji a Jihomoravském kraji a obecně venkovských regionů ležících v zázemí

městských regionů s metropolitními funkcemi. Celkem 44 mikroregionů (z toho 37

venkovských) bylo provázeno celkovým přírůstkem obyvatel s převahou kladného

migračního salda, přirozený přírůstek byl záporný – typ D. Tento typ platí pro regi-

ony s nedostatečnou natalitou, ale vyšší atraktivitou, vedoucí k imigraci obyvatel do

těchto regionů. Platí pro širší zázemí Středočeského, Plzeňského a Jihočeského kraje.

Do dané kategorie se řadí také průměrná hodnota za české venkovské mikroregiony.

Obr. 7: Webbův diagram na úrovni SO ORP v letech 2005–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Celkový úbytek obyvatelstva s převahou přirozeného úbytku a kladným saldem mi-

grace byl zjištěn u 16 SO ORP, z toho 13 bylo venkovských – typ E. Tento typ převa-

žuje v populačně ztrátových venkovských regionech ležících na vnitřních periferiích.

Do typu F (celkový úbytek obyvatelstva s převahou přirozeného úbytku a záporným

saldem migrace) patřilo 19 mikroregionů, z toho bylo 14 venkovských. V případě ven-

kovských regionů se opět jednalo zejména o vnitřní periferie. Do typu G byly zařazeny

mikroregiony (dohromady 46), z toho 34 bylo venkovských, které dosáhly celkového

úbytku obyvatelstva s převahou záporného migračního salda, a současně byl zjištěn při-

rozený úbytek obyvatelstva. Z hlediska vývoje obyvatelstva (potenciálu) zastupují typy

F a G nejhorší možné výsledky. Do posledního typu (typ H) patřily regiony s celko-

vým úbytkem obyvatelstva, s převahou záporného migračního salda, přičemž populační

přírůstek byl kladný. Do této skupiny patřilo 13 regionů, z toho 9 bylo venkovských

a 4 městské (Šternberk, Rožnov pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí a Kopřivnice). Geo-

grafická vzdálenost mezi těmito městskými regiony není velká. Do typu H pak patřily

zejména venkovské regiony ležící v zázemí městských oblastí.

Struktura obyvatelstva podle pohlaví

Poměr mužů a žen v populaci je důsledkem komplikovaných sociálních i biologic-

kých procesů (Novák 2013). Analýza struktury obyvatelstva podle pohlaví byla pro-

vedena za období 2000–2018 (Tab. 4). Ve sledovaném období byly vždy početněji za-

stoupeny ženy. Na úrovni Česka se podíl žen pohyboval v rozmezí 50,6–51,3 %, podíl

mužů činil 48,7–49,4 %. Do roku 2018 se počet žen v Česku zvýšil o 135 791 a počet

mužů o 247 463. Z hlediska vývoje procentního zastoupení mužů a žen ve společnosti

se střídala fáze růstu a poklesu podílu žen s růstem a poklesem podílu mužů. Od roku

2010 převažuje mírný růst podílu mužské populace.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Tab. 4: Vývoj podílu žen na celkové populaci v letech 2000–2018

2018 2017 2016 2015 2010 2005 2000

venkovské

regiony 50,5 50,5 50,6 50,6 50,7 50,5 51,0

Česko 50,8 50,8 50,8 50,9 50,9 50,96 51,3

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Ve venkovských oblastech bylo zastoupení mužů relativně vyšší, avšak stále převa-

žovaly ženy. V letech 2000–2018 se počet mužů na venkově zvýšil o 24 742, tj. 1,09 %

a zároveň došlo k poklesu počtu žen o 17 761, tj. 0,75 %. Výsledky vyplývající z pro-

storové diferenciace vývoje počtu mužů a žen v SO ORP v letech 2000–2018 (Obr. 8)

v zásadě potvrzují výše uvedené trendy.4 Nárůst počtu mužů a žen byl zjištěn v metro-

politních regionech a jejich zázemí (v případě Ostravy pouze růst zázemí), ve (většině)

městských regionů s metropolitními funkcemi a jejich zázemí a atraktivních městských

regionech a jejich zázemí. Periferní venkovské regiony ležící na Moravě a ve Slezsku

dosáhly spíše kombinace úbytku jak mužů, tak i žen, přičemž dosažené výsledky pa-

třily k nejhorším. Podobné, resp. mírně lepší výsledky byly platné pro vnitřní perife-

rie – podél hranice kraje Vysočina a Jihočeského kraje, venkovské oblasti ve východ-

ních částech Libereckého, Královéhradeckého a Pardubického kraje a většinu regionů

v Ústeckém a Karlovarském kraji.

4 Pozn.: Viz Analýza vývoje počtu obyvatel, Analýza prostorové dynamiky obyvatelstva.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 8: Změna počtu žen na úrovni SO ORP v letech 2000–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Výrazná polarita je patrná také na příkladu periferních venkovských regionů. V se-

verozápadní části při hranici s německou spolkovou zemí Sasko (patřící do býva-

lé Německé demokratické republiky), severovýchodní části při hranicích s Polskem,

jihovýchodní části při hranicích se Slovenskem a na vnitřních periferiích se lokalizují

venkovské regiony provázené dlouhodobým úbytkem mužů i žen. Naproti tomu ven-

kovské oblasti lokalizované na rozvojových osách populačně zpravidla rostly, např.

venkovské regiony lokalizované při státní hranici se spolkovými zeměmi Německa

(Bavorsko) a Rakouska (Horní Rakousko a Dolní Rakousko).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Struktura obyvatelstva podle věku

Věkovou strukturu obyvatelstva můžeme klasifikovat a třídit mnoha způsoby. Nej-

častěji se využívá chronologický (kalendářní) věk, odvozený od počtu roků, jichž osoba

dosáhla při posledních narozeninách (Novák 2013). Základním nástrojem analýzy vě-

kové struktury obyvatelstva je pak věková pyramida (dvojitý stuhový histogram). Tento

analytický nástroj je důležitý k indikaci problémových oblastí, priorit a opatření, tudíž

k managementu rozvoje obcí a regionů. Struktura obyvatelstva členěná podle věkových

skupin (a jejich početního zastoupení) významně ovlivňuje vývoj územních jednotek

mj. z hlediska finančních toků a rozdílné poptávce jednotlivých věkových skupin po

sociální a technické infrastruktuře.

Struktura obyvatelstva na úrovni SO ORP byla rozborována v pětiletých intervalech,

vždy samostatně pro muže a ženy podle trvalého bydliště za roky 2000, 2010, 2018

(Tab. 5), a to z toho důvodu, že významnější změny ve věkové struktuře se mohou

projevit zejména ve střednědobém až dlouhodobém období. Výsledky budou popsány

na základě vývoje průměrného věku a věkové pyramidy.

Tab. 5: Vývoj průměrného věku obyvatelstva v letech 2000–2018

Rok 2000 Rok 2010 Rok 2018

Průměrný

věk

Muži Ženy Průměrný

věk

Muži Ženy Průměrný

věk

Muži Ženy

venkovské

regiony 38,3 36,7 39,8 40,8 39,3 42,2 42,8 41,4 44,2

Česko 38,8 37,1 40,3 40,8 39,3 42,3 42,3 40,9 43,7

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

V roce 2000 byl průměrný věk obyvatel v Česku 38,8 roku (Obr. 9), přičemž muž-

ská část populace byla v průměru o 3,2 roku mladší než ženská část populace (muži

37,1 roku, ženy 40,3 roku). Do roku 2018 se průměrný věk jak u mužů, tak i žen zvýšil,

což naznačuje trend stárnutí obyvatelstva. V roce 2018 již činil průměrný věk v Česku

42,3 roku (muži 40,9 roku, ženy 43,7 roku). Výrazný nárůst průměrného věku oby-

vatelstva byl patrný ve venkovských regionech. V roce 2018 již byl průměrný věk na

venkově vyšší než průměrný věk obyvatel v Česku.

Obr. 9: Průměrný věk na úrovni SO ORP v roce 2000

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Vývoj průměrného věku obyvatelstva byl z prostorového hlediska diferencovaný.

V roce 2000 se relativně mladé obyvatelstvo lokalizovalo v periferních venkovských

regionech Česka a některých městských regionech v Moravskoslezském, Ústeckém

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

a Karlovarském kraji, obecně v méně rozvinutých regionech. Vyšší průměrný věk byl

naopak zjištěn v městských regionech a jejich zázemí. Vyšší průměrný věk obyvatel byl

zjištěn ve venkovských regionech ležících ve Středočeském kraji a na vnitřních perife-

riích (podél krajských hranic). Vyšší věk obyvatel byl také v Plzeňském a Královéhra-

deckém kraji a v centrální části Jihomoravského kraje.

Období 2000–2018 bylo provázeno stárnutím obyvatelstva (Obr. 10). Výrazně se

stárnutí obyvatelstva týkalo venkovských a periferních regionů, a to v důsledku popu-

lačního úbytku – jak přirozenou, tak i migrační cestou. Tyto oblasti zaznamenaly v rám-

ci Česka nejvyšší nárůst průměrného věku. Naproti tomu atraktivní městské regiony

a jejich zázemí, provázené přírůstkem obyvatel, měly nižší nárůst průměrného věku.

Například SO ORP Černošice, Brandýs n. L.-Stará Boleslav a Říčany dosáhly v letech

2000–2018 poklesu průměrného věku.

Obr. 10: Změna průměrného věku na úrovni SO ORP v letech 2000–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 11: Průměrný věk na úrovni SO ORP v roce 2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

V roce 2018 se nejstarší obyvatelstvo nacházelo ve venkovských oblastech na se-

verovýchodní periferii Česka (Liberecký, Královéhradecký, Olomoucký a Moravsko-

slezský kraj), jihovýchodní periferii (Zlínský a Jihomoravský kraj), periferiích kolem

hranic Jihočeského, Plzeňského kraje a kraje Vysočina (vnitřní periferie). Starší oby-

vatelstvo bylo charakteristické také pro většinu Královéhradeckého a Karlovarského

kraje. Nejmladší obyvatelstvo se lokalizovalo v zázemí metropolitních jader Prahy

a Brna (Obr. 11).

Věkovou strukturu obyvatelstva je možné dále analyzovat na základě sociálně-práv-

ního (ekonomického) hlediska; předproduktivní složka ve věku 0–14 let, produktivní

ve věku 15–64 let, poproduktivní ve věku 65 a více let (Tab. 6).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Tab. 6: Vývoj podílu obyvatelstva ze sociálně-právního hlediska 2000–2018

Rok 2000 Rok 2010 Rok 2018

0-14

let

15-64

let

a více let

0-14

let

15-64

let

a více let

0-14

let

15-64

let

a více let

venkovské

regiony 16,87 69,51 13,62 14,56 69,96 15,49 15,48 64,36 20,15

Česko 16,21 69,93 13,86 14,41 70,06 15,53 15,90 64,51 19,59

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

V roce 2000 činilo zastoupení produktivní složky obyvatelstva v Česku 69,9 %, podíl

osob v předproduktivním věku převyšoval podíl osob ve věku 65 a více let. Podob-

né věkové rozložení obyvatelstva bylo zjištěno také v případě venkovských regionů.

Na venkově byl vyšší podíl osob mladších 15 let a nižší podíl osob ve věkové kategorii

65 a více let v porovnání s průměrnými hodnotami Česka. Období 2000–2018 bylo

provázeno stárnutím obyvatelstva, které se promítlo do nárůstu podílu osob ve věku 65

a více let, zejména ve venkovských oblastech. Na venkově činil podíl obyvatel ve věku

65 a více let v roce 2018 více než 20 % a zároveň byl podíl obyvatel v produktivním

i předproduktivním věku podprůměrný.

Věková pyramida nevykazuje výraznější rozdíly ve struktuře obyvatelstva na úrovni

Česka a venkovských regionů (Obr. 12). V letech 2010–2018 byl zaznamenán nárůst

počtu obyvatel ve věku 40–49 let (tzv. Husákovy děti, narozené v období expanzivní

pronatalitní politiky v průběhu 70. let 20. st.). Zároveň byl zjištěn nárůst počtu dětí

a mládeže ve věku 5–14 let, tedy potomstva této silné generace. Stárnutí obyvatelstva

bylo patrné na všech prostorových úrovních. Výrazně se zvýšil počet osob nad 65 let,

zejména u ženské části populace. Lze predikovat také růst naděje na dožití u žen i mužů.

Na druhou stranu poklesl počet osob v celé kategorii 15–39 let a 55–64 let (populačně

slabší ročníky).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 12: Věková pyramida v českých mikroregionech v letech 2010–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Struktura obyvatelstva podle dosaženého vzdělání

Vzdělanostní struktura obyvatelstva patří mezi základní ukazatele hodnocení socio-

ekonomické vyspělosti obcí a regionů. Kvalifikovaná pracovní síla je navzdory poměrně

vysoké mobilitě geograficky obtížně přenositelný lokalizační faktor a je výrazně územně

koncentrována do metropolitních a ekonomicky silných městských regionů s vysokým

podílem znalostně náročných odvětví. Je tedy významným faktorem ekonomické výkon-

nosti, odolnosti a adaptability regionů. V ekonomické struktuře venkovských oblastí pře-

važují výrobní aktivity s nižší technologickou a znalostní náročností. Z tohoto důvodu

lze zároveň předpokládat nižší podíl kvalifikovaných pracovních sil na venkově (vyjma

atraktivních venkovských regionů v zázemí rostoucích městských oblastí plnících rezi-

denční funkce). Omezením pro realizaci analýzy vzdělanostní struktury obyvatelstva je

datová základna, která je dostupná pouze za Sčítání lidu domu a bytů (SLDB), prováděná

v intervalu 1x za 10 let. Analýza bude provedena za rok 2011, a to na základě obyvatelstva

ve věku 15 a více let podle nejvyššího ukončeného vzdělání (Tab. 7).

Na národní úrovni byl zjištěn nejvyšší podíl osob s dokončeným středním vzděláním

vč. vyučení bez maturity, na druhém místě se umístily osoby s úplným středoškolským

vzděláním, a dále na třetím osoby se základním vzděláním. Ve venkovských oblastech

převyšoval podíl osob s nižším stupněm vzdělání, přičemž zastoupení osob s maturitou

600000 400000 200000 0200000 400000 600000

0 let

5až9let

15až19let

25až29let

35až39let

45až49let

55až59let

65až69let

75až79let

85až89let

95avícelet

VěkovápyramidavČeskuvletech2010a2018

Ženy2010 Muži2010 Ženy2018 Muži2018

300000 200000 100000 0100000 200000 300000

0 let

1až4roky

5až9let

10až14let

15až19let

20až24let

25až29let

30až34let

35až39let

40až44let

45až49let

50až54let

55až59let

60až64let

65až69let

70až74let

75až79let

80až84let

85až89let

90až94let

95avícelet

VěkovápyramidavenkovskýchSOORPletech2010a2018

Ženy2010 Muži2010 Ženy2018 Muži2018

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

či vysokoškolským vzděláním bylo podprůměrné. Zejména u druhého jmenovaného byl

zjištěn výrazný deficit – o 3,18 p.b. nižší podíl osob s dokončeným vysokoškolským

vzděláním oproti průměrné hodnotě Česka.

Tab. 7: Struktura obyvatelstva podle dosaženého vzdělání v roce 2011

Bez

vzdě-

lání

ZŠ Střední vč.

vyučení

(bez

maturity)

Úplné

střední

s maturitou

Nástavbové

studium (vč.

pomaturitního

studia)

VOŠ VŠ Nezjištěno

venkovské

regiony 1,23 18,72 36,61 26,05 2,61 1,18 9,19 4,42

Česko 1,11 16,84 32,81 26,89 2,75 1,30 12,37 5,93

Zdroj: SLBD 2011, vlastní zpracování

Obr. 13: Podíl osob bez vzdělání nebo s nedokončeným základním vzděláním

na úrovni SO ORP v roce 2011

Zdroj: SLBD 2011, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 14: Podíl osob se základním vzděláním na úrovni SO ORP v roce 2011

Zdroj: SLBD 2011, vlastní zpracování

Obr. 15: Podíl osob se středním vzděláním vč. vyučení bez maturity

na úrovni SO ORP v roce 2011

Zdroj: SLBD 2011, vlastní zpracování

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 16: Podíl osob s úplným středoškolským vzděláním s maturitou na úrovni

SO ORP v roce 2011

Zdroj: SLBD 2011, vlastní zpracování

Obr. 17: Podíl osob s dokončeným vysokoškolským vzděláním

na úrovni SO ORP v roce 2011

Zdroj: SLBD 2011, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Z prostorového hlediska byla v Česku zaznamenána výrazná diferenciace obyvatelstva

dle nejvyššího dosaženého vzdělání (Obr. 13–17). Jádrové oblasti a krajská města

vč. jejich zázemí byly charakteristické vyšší koncentrací obyvatel s dokončeným vy-

sokoškolským vzděláním. V městských regionech byl zároveň zjištěn vyšší podíl osob

s maturitou. Naproti tomu ve venkovských a periferních oblastech bylo zastoupení vy-

sokoškolsky vzdělaného obyvatelstva, resp. s maturitou výrazně nižší. V těchto ob-

lastech byl zaznamenán vyšší podíl osob bez dokončeného základního vzdělání a se

základním vzděláním. Nejvýrazněji byly tyto skupiny obyvatel zastoupeny v Ústec-

kém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji a obecně v periferních oblastech (vnitřní

i vnější periferie).

Hustota zalidnění

Hustota zalidnění vyjadřuje rozmístění obyvatelstva v prostoru. Lze ji měřit např.

pomocí obecné míry lidnatosti. Hustota byla analyzována v letech 2000, 2010 a 2018

(Tab. 8). Celková rozloha Česka činí 78 866,84 km2. V roce 2000 byla průměrná hus-

tota zalidnění v Česku 130,2 obyvatel/km2. Celková výměra venkovských regionů je

55 985,59 km2, tj. 71 % rozlohy Česka. Průměrná hustota zalidnění ve venkovských ob-

lastech dosahovala 82,8 obyvatel/km2 a byla dlouhodobě stabilní. V období 2000–2018

vzrostla o 0,15 %, zatímco na národní úrovni se ve stejném období hustota zalidnění

zvýšila o 3,7 % (Tab. 8).

Tab. 8: Vývoj obecné míry lidnatosti v letech 2000–2018

Ženy Rozloha

km2

Hustota

zalidnění 2018

Hustota

zalidnění 2010

Hustota

zalidnění 2000

Rozdíl abs

2000–2018

Index

2000–2018

venkovské

regiony 55 985,6 82,9 83,5 82,8 0,12 100,15

Česko 78 866,8 135,0 133,6 130,1 4,86 103,73

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Z prostorového hlediska (Obr. 18) se regiony s nejmenší hustotou zalidnění nacháze-

ly v Plzeňském a Jihočeském kraji, dále ve venkovských regionech na vnitřních peri-

feriích severovýchodní části Česka v Olomouckém a Moravskoslezském kraji. Naproti

tomu nejvyšší lidnatost byla zjištěna v metropolitních regionech, městských regionech

s metropolitními funkcemi a jejich zázemí, a nakonec starých průmyslových regionech

Moravskoslezského a Ústeckého kraje. Relativně vysoká hustota byla zjištěna také

v centrální části regionu NUTS 2 Střední Morava.

Obr. 18: Hustota zalidnění na úrovni SO ORP v roce 2000

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 19: Index změny hustoty zalidnění na úrovni SO ORP v letech 2000–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Obr. 20: Hustota zalidnění na úrovni SO ORP v roce 2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

V letech 2000–2018 poklesla hustota zalidnění v 96 mikroregionech, tj. 46,60 %

(Obr. 19). Z toho se pokles týkal 73 venkovských mikroregionů, tj. 53,68 %. Regiony

v severovýchodní části Česka byly provázeny poklesem obecné míry lidnatosti, stejně

tak venkovské regiony, které byly ve sledovaném období provázeny poklesem populace

(viz dynamika obyvatelstva). Naproti tomu metropolitní regiony, většina městských

regionů s metropolitními funkcemi a rostoucí městské oblasti vč. zázemí zaznamenaly

ve sledovaném období nárůst hustoty zalidnění (Obr. 20).

Regionální diferenciace hospodářství

Hlavním rysem regionální diferenciace v Česku je polarita mezi metropolitními regi-

ony a regiony venkovskými či periferními. Metropolitní regiony jsou charakteristické

terciarizovanou a diverzifikovanou5 ekonomickou základnou, založenou na technologi-

ích, znalostech a vysoké přidané hodnotě (Ženka a kol., 2017a). Jedná se o ekonomické

činnosti, pro které je kvalifikace pracovní síly relativně významnější než její cena. Mezi

hlavní odvětví patří znalostně náročné obchodní služby a technologicky náročná odvět-

ví zpracovatelského průmyslu. Díky vysoké hustotě zalidnění, ekonomickým aktivitám

(firem) a podpůrným institucím dochází ke kumulaci urbanizačních úspor, které díky

intenzivním funkčním vztahům mezi jádrem a zázemím vedou k dynamickému ekono-

mickému růstu celé metropolitní oblasti.

Naproti tomu venkovské regiony (v Česku bylo vymezeno celkem 136 venkovských

mikroregionů na úrovni SO ORP, tj. 66,02 %) definujeme jako prostorově rozptýlené,

populačně malé a řídce zalidněné oblasti (OECD 2012), které zdaleka nedosahují eko-

nomické výkonnosti metropolitních regionů. Příčinou nízké dynamiky ekonomického

růstu venkovských a populačně malých regionů je nedostatečná velikost a flexibilita

trhu, fragmentace velikostní a odvětvové struktury a neprogresivní skladba ekonomic-

kých aktivit (viz také Henderson 1997, Terluin 2001, Ženka a kol. 2015, 2017a, Pav-

lík 2018). Z důvodu chybějícího kritického množství výrobních faktorů a institucí je

možnost dosažení aglomeračních úspor velmi omezená. Venkovské oblasti byly z his-

torického hlediska spojovány se zemědělstvím, rekreací a tradičním způsobem živo-

ta. Současné trendy však naznačují restrukturalizaci odvětví směrem k technologicky

méně až středně náročné průmyslové výrobě (Pavlík 2018), postupně se rozvíjí také

sektor základních služeb. Na venkově se lokalizují firmy na nejnižších patrech glo-

bálních produkčních sítí (Ženka a kol. 2017a), pro které je rozhodující cena výrobních

5 Pozn.: Častým jevem je diverzifikovaná specializace odvětví (viz Ženka a kol. 2017a).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

faktorů, inovační aktivita zpravidla není vyžadována. Dodavatelské firmy jsou často

závislé na dodavatelích vyššího řádu lokalizujících se mimo region. Je nutno zmínit,

že české venkovské mikroregiony jsou z hlediska ekonomické výkonnosti a struktury

ekonomických aktivit heterogenní, zároveň jsou relativně industrializované. V Česku se

nevyskytují venkovské regiony, ve kterých by v sektorové struktuře dominovala speci-

alizace na tradiční zemědělskou výrobu.

S diferenciací vývoje ekonomické výkonnosti na úrovni územních jednotek úzce

souvisí hospodářský cyklus. Hospodářský cyklus je možné definovat jako pravidelně

se opakující kolísání, při němž dochází ke střídání fáze růstu a poklesu reálného pro-

duktu okolo potenciálního produktu. V letech 2005–2019 prošlo hospodářství v Čes-

ku jedním kompletním hospodářským cyklem. Od roku 2005 probíhala fáze růstu, její

konjunktura byla zaznamenána v roce 2008. Následovalo období dvou6 hospodářských

otřesů (2009–2013). Po roce 2014 ekonomická výkonnost v Česku rostla. Zároveň lze

konstatovat, že do roku 2019 došlo nejenom k plnému zotavení ekonomiky, ale rovněž

k překonání výkonnosti ekonomiky z roku 2008. Od března 2020 dochází v důsledku

pandemie k opětovnému propadu HDP a růstu nezaměstnanosti.

2.2 Ekonomická výkonnost

Ekonomická výkonnost je klíčovým atributem hospodářství regionů, kterým může-

me měřit dynamiku ekonomického růstu a následně hodnotit diferenciaci ekonomické

výkonnosti na úrovni územních jednotek. Ekonomickou výkonnost lze operacionalizo-

vat několika ukazateli, např. pomocí přidané hodnoty. Přidaná hodnota vyjadřuje cel-

kovou finanční hodnotu výrobků a služeb vytvořenou firmou/regionem za kalendářní

rok po odečtení nákladů na výrobní faktory (nákup materiálu, strojů, dílů, pracovní síly,

energie a služeb apod.). Z důvodu omezenosti datové základny bude provedena analý-

za přidané hodnoty na obyvatele (dále přidaná hodnota) na úrovni SO ORP za období

2009–2014 (Tab. 9).

V roce 2009 činila průměrná přidaná hodnota na obyvatele v Česku 153 793 Kč.

Ve venkovských regionech byla přidaná hodnota nižší o 50 000 Kč, což potvrzuje, že

ve venkovských regionech se lokalizují aktivity s nižší přidanou hodnotou. V (post)

krizovém období 2009–2014 došlo k růstu ekonomické výkonnosti, přičemž se zvýšila

6 Pozn.: Za období zpomalení ekonomického růstu je považována první vlna celosvětové recese, která

výrazně zasáhla českou ekonomiku v období 06/2008–02/2010, a druhá vlna recese, vyvolaná úspornými

opatřeními v ekonomice v období 1/2012–10/2013 (Ženka, Slach, Pavlík 2019).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

přidaná hodnota jak na úrovni Česka (o 12 %), tak i venkovských regionů (o 17 %).

Venkovské regiony zaznamenaly relativně vyšší dynamiku ekonomického růstu, abso-

lutní růst však nedosahoval průměrného nárůstu přidaného hodnoty v Česku.

Tab. 9: Vývoj přidané hodnoty na obyvatele v letech 2009–2014

PH na obyvatele

v roce 2009

PH na obyvatele

v roce 2014

Rozdíl abs.

2009–2014

Index změny

2009–2014

venkovské

regiony 104 097 121 814 17 717 117

Česko 153 793 172 165 18 372 112

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Z prostorového hlediska měly vyšší přidanou hodnotu na obyvatele metropolitní

regiony a městské regiony s metropolitními funkcemi vč. jejich zázemí, dále některé

rostoucí městské regiony na trase Praha – Hradec Králové/Pardubice, vysoce industria-

lizované a specializované SO ORP např. Mladá Boleslav, Vysoké Mýto, Mohelnice,

Otrokovice, Valašské Meziříčí, Frenštát pod Radhoštěm, Třinec a Bohumín. Naproti

tomu mezi regiony s nízkou ekonomickou výkonností převažovaly venkovské a peri-

ferní regiony (Obr. 21).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 21: Přidaná hodnota na obyvatele na úrovni SO ORP v roce 2009

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

V letech 2009–2014 (Obr. 22) byl naměřen pokles přidané hodnoty pouze

ve 42 SO ORP, tj. 20,4 %. Pokles přidané hodnoty se týkal 30 venkovských SO ORP,

tj. 21,9 %. Výsledky lze interpretovat tak, že většina regionů, která vykázala pokles

přidané hodnoty na obyvatele, se nacházela ve venkovských oblastech. Pokles eko-

nomické výkonnosti se však týkal i některých regionů v metropolitním zázemí Prahy,

charakteristické vysokým populačním nárůstem ve sledovaném období. Zázemí však

plní zejména rezidenční funkce, resp. se v nich lokalizují aktivity s nižší přidanou

hodnotou, např. doprava a skladování, maloobchod a velkoobchod, zemědělství apod.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 22: Vývoj přidané hodnoty na obyvatele na úrovni SO ORP

v letech 2009–2014

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Z hlediska prostorové diferenciace zůstala přidaná hodnota v Česku relativně

nezměněná. Vysokou ekonomickou výkonnost měly jádrové oblasti a jejich zázemí,

dále industrializované a atraktivní (z hlediska populačního přírůstku) městské

regiony. Nejvyšší přidanou hodnotu v Česku na obyvatele měly SO ORP Mladá

Boleslav a Otrokovice. Nejnižší přidané hodnoty dosahovaly venkovské a periferní

regiony. Ve sledovaném období došlo k prohloubení disparit mezi ekonomicky sil-

nými a slabými regiony. Přidanou hodnotu na obyvatele na úrovni SO ORP v roce

2014 ukazuje Obr. 23.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 23: Přidaná hodnota na obyvatele na úrovni SO ORP v roce 2014

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Struktura hospodářství venkovských regionů

Významným faktorem regionální konkurenceschopnosti a ekonomické výkonnosti je

odvětvová struktura hospodářství, její specializace či diverzita. Z důvodu omezené do-

stupnosti statistických dat je možné provést analýzu odvětvové struktury venkovských

regionů na úrovni SO ORP pouze za období 2009–2014 a na dvojmístné úrovni klasi-

fikace ekonomických činností NACE rev. 2. Značným omezením jsou však chybějící

údaje za část obchodních a spotřebitelských služeb (databáze pokrývá NACE 49–56,

58–64, 66, 68, 69–75, 77–82).

V roce 2009 byly venkovské regiony oproti národní úrovni v průměru více speciali-

zované (Obr. 24). V letech 2009–2014 došlo v Česku k mírnému nárůstu specializace,

tento trend byl patrný i ve venkovských regionech (Obr. 25). V Česku zaznamenalo

nárůst specializace celkem 141 regionů, tj. 68,5 %, z toho byl nárůst specializace zjištěn

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

v 94 venkovských regionech, tj. 69,1 %. Na národní úrovni došlo k posílení pozice zpra-

covatelského průmyslu, přičemž nejvyšší nárůst byl zaznamenán v kovodělném průmy-

slu a odvětví navázaných na automobilový průmysl. Mezi odvětví citlivá na ekonomic-

ké otřesy patřilo stavebnictví, které bylo provázeno výrazným poklesem zaměstnanosti

v letech 2009–2014.

Na národní úrovni má nejvyšší podíl na zaměstnanosti odvětví pozemní a potrubní

dopravy, výroba motorových vozidel (kromě motocyklů), přívěsů a návěsů, kovodělný

průmysl, strojírenský průmysl a stavebnictví. Ve venkovských regionech byla nejvyšší

specializace na kovodělný, strojírenský a automobilový průmysl, dále v zemědělství

a potravinářském průmyslu. Ve sledovaném období došlo k posílení pozice technologic-

ky náročných odvětví zpracovatelského průmyslu a oslabení zemědělství a potravinář-

ského průmyslu, které však nadále patří mezi důležité pilíře hospodářství venkovských

regionů (Obr. 25).

Obr. 24: Specializace ekonomické základny na úrovni SO ORP v roce 2009

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 25: Změna specializace ekonomické základny

na úrovni SO ORP v letech 2009–2014

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Mezi diverzifikované regiony patří kromě metropolitních a městských regionů i ně-

které venkovské regiony, např. Šumperk, Prostějov, Kroměříž, Veselí nad Moravou,

Znojmo, Tábor, Písek, Litoměřice a Nymburk. Specializované jsou zejména nemetro-

politní a venkovské regiony s dominantní pozicí jedné velké průmyslové firmy: Mladá

Boleslav, Kopřivnice, Mohelnice aj. V období 2009–2014 nedošlo k výraznějším změ-

nám v prostorové diferenciaci z hlediska specializace na úrovni SO ORP.

V (post)krizovém období 2009–2014 byl ve venkovských mikroregionech zjiš-

těn úbytek zaměstnanosti v tradičních odvětvích. Významný pokles se týkal primárního

sektoru (zejména zemědělství a lesnictví) a navazujícího low-tech zpracovatelského

průmyslu (výroba potravin, zpracování dřeva, výroba textilu a oděvů), naopak rostl

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

podíl technologicky náročných odvětví zpracovatelského průmyslu (Ženka a kol. 2017;

Lengyel a kol. 2017; Pavlík 2018). V případě sektoru stavebnictví a služeb vázaných

na cestovní ruch byla zjištěna vysoká zranitelnost vůči ekonomickým otřesům, neboť

v období krize došlo k absorpci velké části pracovních sil v těchto odvětvích. Zastou-

pení tzv. rutinních produkčních služeb bylo na venkově relativně slabé, přičemž se za-

městnanost v letech 2009–2014 ještě snížila. Pozitivním zjištěním byl mírný nárůst

zaměstnanosti ve znalostně náročných službách (Obr. 27), který se však týkal velmi

malého množství venkovských regionů. Výše uvedené procesy naznačují reindustriali-

zaci českého venkova.

Obr. 26: Specializace ekonomické základny na úrovni SO ORP v roce 2014

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 27: Změna zaměstnanosti v odvětvové struktuře hospodářství v českých ven-

kovských mikroregionech na úrovni SO ORP v letech 2009–2014 – agregace odvětví7

Zdroj: Pavlík 2018

Na příkladu 15 odvětví s nejvyšším absolutním úbytkem/přírůstkem počtu za-

městnanců (Obr. 28; Obr. 29) je patrné, že ve venkovských regionech byla v krizovém

období nejvíce zasažena odvětví, která jsou vzájemně propojená formou produkčního

řetězce (např. rostlinná a živočišná výroba a výroba potravinářských výrobků, lesnictví

a těžba dřeva a navazující zpracovatelský průmysl vč. výroby nábytku, textilií a oděvů).

Výsledky poukazují na oslabení pozice technologicky nejméně náročných odvětví.

Pokles bylo možné předpokládat také u cyklických odvětví, jejichž vývoj je závislý

na průběhu hospodářského cyklu. Tato odvětví jsou vysoce náchylná na ekonomické

výkyvy a recese. Výše uvedený předpoklad potvrzuje úbytek pracovních sil ve staveb-

nictví, skladování a logistice (vyjma pozemní a potrubní dopravy), služeb vázaných na

cestovní ruch a rekreaci.

7 Pozn.: Osa X – NACE agregovaná odvětví / absolutní změna zaměstnanosti, osa Y – relativní

změna zaměstnanosti (index 2009=100).

který se však týkal velmi malého množství venkovských regionů. Výše uvedené

procesy naznačují reindustrializaci českého venkova.

Obr. 26: Specializace ekonomické základny na úrovni SO ORP v roce 2014

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Obr. 27: Změna zaměstnanosti v odvětvové struktuře hospodářství v českých

venkovských mikroregionech na úrovni SO ORP v letech 2009–2014 – agregace

odvětví7

7 Pozn.: Osa X – NACE agregovaná odvětví / absolutní změna zaměstnanosti, osa Y – relativní změna zaměstnanosti

(index 2009=100).

-21 580

-15 408

+ 14 176 + 10 468

-18 156

+ 1 242

-6 357

-1 064

0,00

20,00

40,00

60,00

80,00

100,00

120,00

zemědělství, rybářství, lesnictví a

potravinářský průmysl

low-tech zpracovatelský průmysl

ostatní zpracovatelský průmysl

strojírenství a elektrotechnika

stavebnictví

KIBS

pohostinství, stravování, ubytování a

činnosti cestovních kanceláří

ostatní produkční služby

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 28: Top odvětví s nejvyšším úbytkem zaměstnanosti

v českých venkovských SO ORP v letech 2009–20148

Zdroj: Pavlík 2018

8 Pozn. Osa X – kód a název NACE / absolutní změna zaměstnanosti, osa Y – relativní změna

zaměstnanosti (index 2009=100).

Opravy

a instalace

strojů

- 4 891

Skladování a vedlejší

činnost v dopravě

- 2 692

Výstavba budov

- 11 655

Bezpečnostní

a pátrací činnost

- 1 828

Výroba oděvů

- 3 504

Lesnictví

a těžba dřeva

- 2 911

Zpracování dřeva,

výroba dřevěných,

korkových, proutěných

a slaměných výrobků,

kromě nábytku

- 6 455

Výroba nábytku

- 3 714

Ubytování

- 1 629

Rostlinná a živočišná

výroba, myslivost

a související činnosti

- 9 596

Specializované

stavební činnosti

- 5 321

Stravování

a pohostinství

- 4 475

Výroba

potravinářských

výrobků

- 8 160

Výroba textilií

- 1 777

Inženýrské stavitelství

- 1 181

100

33 52 41 80 14 2 16 31 55 1 43 56 10 13 42

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 29: Top odvětví s nejvyšším přírůstkem zaměstnanosti

v českých venkovských SO ORP v letech 2009–20149

Zdroj: Pavlík 2018

Navzdory vyššímu podílu mikrofirem a malých firem na zaměstnanosti je podnikatelská

aktivita v českých venkovských regionech výrazně nižší než ve většině metropolitních re-

gionů, jak ukazuje výpočet koeficientu podnikatelské aktivity (poměr počtu aktivních eko-

nomických subjektů k počtu obyvatel). Zjištěné výsledky naznačují relativně nižší podnika-

telskou aktivitu ve venkovských oblastech v komparaci s průměrnými hodnotami v Česku.

Koeficient podnikatelské aktivity činil v Česku 0,27, resp. 0,23 v případě venkovských mik-

roregionů. Vysoká podnikatelská aktivita byla obecně zjištěna v metropolitních jádrech a je-

jich zázemí, v krajských městech a jejich zázemí. Nízká podnikatelská aktivita byla naopak

zjištěna ve venkovských oblastech v Moravskoslezském, Olomouckém a Ústeckém kraji,

ve východní části Středočeského a Pardubického kraje a v kraji Vysočina. Obecně lze říci,

že na Moravě a ve Slezsku byla podnikatelská aktivita nižší (Obr. 30).

9 Pozn. Osa X – kód a název NACE / absolutní změna zaměstnanosti, osa Y – relativní změna

zaměstnanosti (index 2009=100).

Činnosti související

se zaměstnáním

+ 2 236

Výzkum a vývoj

+ 543

Výroba počítačů,

elektronických

a optických přístrojů

azařízení

+ 5 905

Činnosti v oblasti

pronájmu a

operativního

leasingu

+ 329

Výroba základních

kovů, hutní zpracování

kovů; slévárenství

+2 600

Výroba ostatních

dopravních prostředků

a zařízení

+ 1 533

Výroba chemických

látek a chemických

přípravků

+ 1 575

Výroba motorových

vozidel (kromě

motocyklů),

přívěsů a návěsů

+ 8 119

Právní a účetnické

činnosti

+ 727

Výroba elektrických

zařízení

+ 4 500

Činnosti související

se stavbami

a úpravou krajiny

+ 441

Výroba kovových

konstrukcí a

kovodělných

výrobků, kromě strojů

azařízení

+ 4 612

Pozemní a

potrubní doprava

+ 1 891

Výroba pryžových

a plastových

výrobků

+ 1 366

Výroba strojů

a zařízení j. n.

+1 208

100

120

140

160

180

200

78 72 26 77 24 30 20 29 69 27 81 25 49 22 28

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 30: Koeficient podnikatelské aktivity na úrovni SO ORP v roce 2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

2.3 Vývoj míry nezaměstnanosti

Vývoj nezaměstnanosti byl hodnocen ve třech po sobě jdoucích fázích hospodářské-

ho cyklu (Obr. 31), a to v období 2005–2008 (období ekonomického růstu), 2009–2013

(období dvou ekonomických otřesů)10, 2014–2018 (období zotavení a ekonomického

růstu). Bude aplikován ukazatel „podíl nezaměstnaných osob“. Podíl nezaměstnaných

osob je základní socioekonomický ukazatel vyjadřující podíl dosažitelných uchazečů

o zaměstnání ve věku 15–64 let na celkovém počtu obyvatel ve stejném věku (MPSV

2019). Takto definovaná metodika výpočtu nezaměstnanosti je od 1. 1. 2013 apliko-

vána Českým statistickým úřadem (ČSÚ) a Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR

10 Za období zpomalení ekonomického růstu je považována první vlna celosvětové recese, která výraz-

ně zasáhla českou ekonomiku v období 06/2008–02/2010, a druhá vlna recese, vyvolaná úspornými opat-

řeními v ekonomice v období 1/2012–10/2013 (Ženka a kol. 2019).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

(MPSV) za účelem evidence nezaměstnanosti, přičemž nabízí možnost vzájemné kom-

parace územních jednotek. Částečným omezením je chybějící databáze za podíl neza-

městnaných osob v SO ORP za období 2012–2013.

V období ekonomického růstu 2005–2008 byl v Česku zaznamenán pokles nezaměst-

nanosti z hodnoty 6,6 % na 4,5 % (Obr. 31). Po nástupu celosvětové ekonomické recese

v letech 2008–2010 došlo k poklesu ekonomické výkonnosti doprovázené nárůstem neza-

městnanosti o 2,9 p.b. Po bezprostředním odeznění ekonomické krize následoval krátkodo-

bý pokles zaměstnanosti, který však byl brzy vystřídán opětovným růstem nezaměstnanosti

v důsledku druhé vlny ekonomického otřesu v období 1/2012–12/2013. V roce 2014 činila

průměrná nezaměstnanost v Česku 7,5 %, což byla nejvyšší hodnota v celém sledovaném

období. Ve fázi postupného zotavení ekonomiky v období 2014–2018 byla zaznamenána

trajektorie klesající nezaměstnanosti, která na konci roku 2018 činila 3,1 %, resp. 2,7 %

v polovině roku 2019 a patřila v rámci členských zemí EU k nejnižším (Eurostat 2019).

Obr. 31: Vývoj nezaměstnanosti v letech 2005–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Dalším negativním jevem spojeným s vysokým podílem dlouhodobě nezaměstna-

ných osob je ztráta kvalifikace a pracovních návyků. Společným rysem hospodářsky

slabých regionů je relativně vysoký podíl obyvatelstva, které je závislé na sociálním

8,8

8,1

6,6

5,4

9,5 9,79,2

7,4

6,1

5,0

3,6 3,0

6,6

5,7

4,5 4,5

7,1 7,4 6,8

0,0

2,0

4,0

6,0

8,0

10,0

12,0

2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2014 2015 2016 2017 2018

Venkovské Česko

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

systému státu, čímž dochází ke kumulaci negativních efektů, jako jsou pokles sociálně-

ekonomické úrovně obyvatelstva nebo záporné saldo přírůstku obyvatelstva v postiže-

ných regionech. Z důvodu nedostatečného množství dobře placených pracovních míst

dochází k odlivu zejména vzdělané pracovní síly a mladých lidí do oblastí mimo region.

V regionu zůstává převážně starší obyvatelstvo a obyvatelstvo s nižší profesní kvali-

fikací. Nedostatečná kvalifikace pracovní síly a s ní související omezená schopnost

profesní adaptace, nedostatečná kvalita technické infrastruktury (zapříčiněná periferní

polohou) jsou významnými negativními faktory bránícími přílivu investic do regionu,

které by mohly vést k dynamickému růstu ekonomické výkonnosti a tvorbě nových

pracovních míst v regionu. Dochází tak k umocňování výše uvedených negativních

efektů a celkově ke ztrátě konkurenceschopnosti regionu.

Obr. 32: Podíl nezaměstnaných osob na úrovni SO ORP v roce 2005

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Nejnižší podíl nezaměstnaných osob měly regiony ve Středočeském kraji, zejména

v zázemí Prahy. Jednalo se dále o regiony s dobrou geodopravní polohou (v blízkosti

dopravních koridorů D1, D3, D5 a D10). Naproti tomu lze vymezit také strukturálně

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

postižené (staré průmyslové), hospodářsky slabé a periferní regiony, které se lokalizo-

valy na území Moravskoslezského, Ústeckého a Olomouckého kraje, v jižní části Jiho-

moravského, Pardubického, Zlínského kraje a kraje Vysočina, kde byla naměřena vyso-

ká nezaměstnanost (v tomto případě se jednalo zejména o periferní venkovské regiony).

Období 06/2005–06/2008 bylo charakteristické ekonomickým růstem doprovázeným

poklesem nezaměstnanosti v Česku. Za účelem obecné generalizace regionů v předkri-

zovém období byla vytvořena typologie (Obr. 33) založená na kombinaci míry neza-

městnanosti (06/2005) a dynamiky poklesu nezaměstnanosti (06/2005–06/2008):

• Konkurenceschopné regiony – charakteristické podprůměrnou nezaměstnaností

na začátku zkoumaného období, ve fázi hospodářské expanze dosáhly nadprů-

měrného poklesu nezaměstnanosti – platilo pro 40 SO ORP, tj. 19,4 %, z toho

bylo 23 regionů venkovských, tj. 16,8 %.

• Rostoucí regiony s nadprůměrnou nezaměstnaností – charakteristické nadprů-

měrnou nezaměstnaností na začátku zkoumaného období, ve fázi hospodářské

expanze (06/2005–06/2008) dosáhly nadprůměrného poklesu nezaměstnanosti –

platilo pro 121 SO ORP, tj. 58,7 %, z toho bylo 82 regionů venkovských,

tj. 59,9 %.

• Stagnující regiony s podprůměrnou nezaměstnaností – charakteristické podprů-

měrnou nezaměstnaností na začátku zkoumaného období, ve fázi hospodářské

expanze dosáhly podprůměrného poklesu nebo nárůstu nezaměstnanosti – plati-

lo pro 13 SO ORP, tj. 6,3 %, z toho bylo 9 regionů venkovských, tj. 6,6 %.

• Nekonkurenceschopné a zaostávající regiony – charakteristické nadprůměr-

nou nezaměstnaností na začátku zkoumaného období, ve fázi hospodář-

ské expanze dosáhly podprůměrného poklesu nebo nárůstu nezaměstnanosti –

platilo pro 32 SO ORP, tj. 15,5 %, z toho bylo 23 regionů venkovských,

tj. 16,8 %.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 33: Typologie regionů na úrovni SO ORP v předkrizovém období 2005–2008

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Druhou etapu (06/2008–02/2010) provázela hospodářská recese, která negativně

ovlivnila trh zaměstnanosti v českých regionech (Obr. 34). Žádný z českých regionů ne-

byl vůči hospodářskému otřesu imunní (nárazuvzdorný), protože došlo k celoplošnému

nárůstu nezaměstnanosti. Hodnocení ekonomické odolnosti regionů bylo založeno na

kombinaci velikosti výchozí nezaměstnanosti (06/2008) a dynamiky nárůstu nezaměst-

nanosti v období krize (06/2008–02/2010):

• Odolné regiony s pomalou reakcí na hospodářský šok – charakteristické pod-

průměrnou nezaměstnaností na začátku zkoumaného období, ve fázi hospodář-

ského otřesu dosáhly podprůměrného nárůstu nezaměstnanosti – platilo pouze

pro SO ORP Milevsko (venkovský region).

• Hospodářsky slabé regiony s pomalou reakcí na hospodářský šok – charakteris-

tické nadprůměrnou nezaměstnaností na začátku zkoumaného období, ve fázi

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

hospodářského otřesu dosáhly podprůměrného nárůstu nezaměstnanosti – platilo

pro 59 SO OPR, tj. 28,64 %, z toho bylo 39 venkovských SO ORP, tj. 28,5 %.

• Hospodářsky rozvinuté regiony s rychlou reakcí na hospodářský šok – charakte-

ristické podprůměrnou nezaměstnaností na začátku zkoumaného období, ve fázi

hospodářského otřesu dosáhly nadprůměrného nárůstu nezaměstnanosti – platilo

pro 74 SO ORP, tj. 35,92 %, z toho bylo 43 venkovských SO ORP, tj. 31,4 %.

• Nejméně odolné regiony – charakteristické nadprůměrnou nezaměstnaností

na začátku zkoumaného období, ve fázi hospodářské otřesu dosáhly nadprůměr-

ného nárůstu nezaměstnanosti – platilo pro 72 SO ORP, tj. 35 %, z toho bylo

54 venkovských SO ORP, tj. 39,42 %.

Obr. 34: Typologie regionů na úrovni SO ORP v období krize 2008–2010

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Rychlý nárůst nezaměstnanosti v období krize zaznamenala většina hospodářsky rozvi-

nutějších regionů, ve kterých došlo v období konjunktury k výraznému snížení počtu neza-

městnaných osob. Nejméně odolné regiony se nacházely ve Zlínském, Olomouckém a Jiho-

moravském kraji vč. regionů na ose Brno vč. zázemí – Olomouc a Zlín – jižní (Luhačovice)

a jihovýchodní (Vizovice) zázemí, v periferních venkovských oblastech Středočeského

kraje, ve velké části území Libereckého kraje a v jižní části kraje Vysočina. Pomalá reakce

na hospodářský otřes a související relativně nižší tempo nárůstu nezaměstnanosti byla zjiš-

těna ve starých průmyslových, městských i venkovských regionech v Moravskoslezském

a Ústeckém kraji. Zbývající regiony v těchto krajích pak byly odolné nejméně.

Po bezprostředním odeznění hospodářské krize nastalo období krátkodobého oživení

ekonomiky (02/2010–12/2011). Pokles nezaměstnanosti byl naměřen ve 154 SO ORP,

tj. 74,8 %, z toho bylo 103 venkovských SO ORP, tj. 75,2 %. Typologie regionů (Obr.

35) byla založena na kombinaci velikosti výchozí nezaměstnanosti (03/2010) a schop-

nosti krátkodobé adaptace dle intenzity poklesu nezaměstnanosti (02/2010–12/2011):

• Hospodářsky rozvinuté regiony s krátkodobou adaptací: charakteristické podprů-

měrnou nezaměstnaností na konci krize, ve fázi oživení zaznamenaly nadprů-

měrný pokles nezaměstnanosti, platilo pro 12 SO ORP, tj. 5,8 %, z toho bylo

9 venkovských SO ORP, tj. 6,6 %.

• Regiony hospodářsky slabé s krátkodobou adaptací: charakteristické nadprůměr-

nou nezaměstnaností na konci krize, ve fázi oživení zaznamenaly nadprůměrný

pokles nezaměstnanosti – platilo pro 64 SO ORP, tj. 31,1 %, z toho bylo 45 ven-

kovských SO ORP, tj. 32,9 %.

• Stagnující regiony: charakteristické podprůměrnou nezaměstnaností na konci

krize, ve fázi oživení zaznamenaly podprůměrný pokles nebo nárůst nezaměst-

nanosti – platilo pro 24 SO ORP, tj. 11,7 %, z toho bylo 12 venkovských

SO ORP, tj. 8,7 %.

• Hospodářsky slabé regiony bez schopnosti krátkodobé adaptace – charakteristic-

ké nadprůměrnou nezaměstnaností na konci krize, ve fázi oživení zazname-

naly podprůměrný pokles nebo nárůst nezaměstnanosti – platilo pro 106 SO ORP,

tj. 51,5 %, z toho bylo 71 venkovských SO ORP, tj. 51,8 %.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 35: Typologie regionů na úrovni SO ORP ve fázi oživení 2010–2011

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Na příkladu regionů s krátkodobou adaptací byl zjištěn pouze dočasný účinek

hospodářského otřesu, který se neprojevil dlouhodobým/trvalým nárůstem nezaměstna-

nosti. Po bezprostředním odeznění krize došlo k oživení ekonomické výkonnosti a vyso-

kému (nadprůměrnému) poklesu nezaměstnanosti. Většina konkurenceschopných regio-

nů v Plzeňském kraji spadla z hlediska podílu nezaměstnaných osob mezi hospodářské

slabé regiony. V období krize byly výrazně zasaženy regiony s vysokou specializací na

exportně orientovaná odvětví, zejména automobilový průmysl a dodavatelská odvětví.

Konkurenceschopné regiony v Plzeňském kraji byly více citlivé na ekonomický otřes,

přičemž většina plzeňských regionů zaznamenala na konci krize nadprůměrnou nezaměst-

nanost. V postkrizovém období však tyto regiony prokázaly vysokou schopnost odvětvové

adaptace. Mezi regiony s výrazným oživením patřila také většina SO ORP ve Zlínském

kraji, dále regiony v jihovýchodní části Moravskoslezského kraje s vysokým objemem

zahraničních investic do odvětví automobilového průmyslu a dodavatelských odvětví

(SO ORP Frýdek–Místek, Kopřivnice, Nový Jičín), Rychnov nad Kněžnou a venkovské

regiony na západě Vysočiny lokalizované v blízkosti D1. Stagnující regiony se soustředily

do jádrové oblasti Česka: Praha a zázemí, koridor Mladá Boleslav – Praha – Benešov –

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Votice/Vlašim – Jihočeský kraj. V Jihočeském kraji obecně převažovala stagnace regionů

v postkrizovém období, stejně tak stagnovaly městské regiony s metropolitními funkcemi

SO ORP Brno, SO ORP Hradec Králově a SO ORP Pardubice a jejich východní zázemí

navazující na SO ORP Rychnov nad Kněžnou. Nejpočetnější skupinu regionů zastupovaly

hospodářsky slabé regiony (s nadprůměrnou nezaměstnaností) bez schopnosti krátkodobé

adaptace na hospodářský otřes. Patřila sem podstatná část venkovských regionů lokali-

zovaných v Karlovarském, Ústeckém a Libereckém kraji, ve Středočeském kraji (vyjma

severojižního koridoru), východní a jihovýchodní části kraje Vysočina, západní, centrální

a jižní části Jihomoravského kraje a periferní oblasti Olomouckého, Pardubického a Králo-

véhradeckého kraje. Zastoupení tohoto typu regionů bylo vysoké ve všech krajích. Jednalo

se však o regiony s vysokým podílem nezaměstnaných osob na konci krize.

Druhá vlna recese byla vyvolána úspornými opatřeními firem v ekonomice a pro-

bíhala v období 1/2012–10/2013. Z důvodu absence statistických dat bylo referenční

období stanoveno na 12/2011–12/2014. Na úrovni Česka se zvýšila průměrná neza-

městnanost z 6,8 % na 7,4 %, tj. 0,6 p.b. Druhá vlna ekonomické recese se do vývoje

nezaměstnanosti ve venkovských oblastech nepromítla, došlo k průměrnému poklesu

nezaměstnaných osob z 9,2 % na 7,4 %, tj. 1,8 p.b. Nárůst nezaměstnanosti byl na-

měřen pouze u 12 SO ORP, tj. 5,8 %. Mezi obce s nárůstem nezaměstnanosti patřila

metropolitní jádra Praha, Brno, Ostrava, městský region s metropolitními funkcemi

SO ORP Hradec Králové, a venkovské SO ORP Třeboň, Dvůr Králové, Broumov, Sedl-

čany, Telč, Litoměřice, Vimperk a Nový Bydžov.

Typologie regionů (Obr. 36) byla založena na kombinaci velikosti výchozí neza-

městnanosti (12/2011) a změny nezaměstnanosti ve druhé fázi hospodářské krize

(12/2011–12/2014):

• Regiony s podprůměrnou nezaměstnaností na začátku druhé fáze hospodářské

recese a nadprůměrným poklesem nezaměstnanosti ve fázi recese – platilo pro

19 SO ORP, tj. 9,22 %, z toho bylo 9 venkovských SO ORP, tj. 6,57 %.

• Regiony s podprůměrnou nezaměstnaností na začátku druhé fáze hospodářské

recese a podprůměrným poklesem nezaměstnanosti ve fázi recese – platilo pro

22 SO ORP, tj. 10,67 %, z toho bylo 17 venkovských SO ORP, tj. 12,41 %.

• Regiony s podprůměrnou nezaměstnaností na začátku druhé fáze hospodářské

recese a nárůstem nezaměstnanosti ve fázi recese – platilo pro 4 SO ORP,

tj. 1,94 %, z toho byly 2 venkovských SO ORP, tj. 1,46 %.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

• Regiony s nadprůměrnou nezaměstnaností na začátku druhé fáze hospodářské

recese a nadprůměrným poklesem nezaměstnanosti ve fázi recese – platilo pro

90 SO ORP, tj. 43,69 %, z toho bylo 65 venkovských SO ORP, tj. 47,45 %.

• Regiony s nadprůměrnou nezaměstnaností na začátku druhé fáze hospodářské

recese a podprůměrným poklesem nezaměstnanosti ve fázi recese – platilo

pro 63 SO ORP, tj. 30,59 %, z toho bylo 38 venkovských SO ORP, tj. 27,74 %.

• Regiony s nadprůměrnou nezaměstnaností na začátku druhé fáze hospodářské

recese a nárůstem nezaměstnanosti ve fázi recese – platilo pro 8 SO ORP,

tj. 3,89 %, z toho bylo 6 venkovských SO ORP, tj. 4,38 %.

Obr. 36: Typologie regionů na úrovni SO ORP ve druhé fázi

hospodářské recese 2011–2014

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Většina venkovských regionů byla charakteristická nadprůměrnou výchozí neza-

městnaností na začátku druhé fáze hospodářského otřesu a poklesem nezaměstnanosti

v jejím průběhu. Konkurenceschopné a výkonné ekonomiky vykázaly rychlý pokles

nezaměstnanosti. Jednalo se o zázemí města Prahy a ekonomicky výkonné regiony na

trase D1, D10 a D5 (vč. regionů v Plzeňském kraji). Vysokého růstu dosahovala Mla-

dá Boleslav, vnitřní pohraničí Pardubického a Královéhradeckého kraje v návaznosti

na rozvoj automobilového průmyslu v Rychnově nad Kněžnou (Kvasinách). Stagnace

regionů převažovala v jihočeském kraji a podél vnitřní hranice kraje Vysočina a Jiho-

českého kraje (v blízkosti D1 a D3). Dopady druhé fáze hospodářského otřesu se proje-

vily v metropolitních jádrech (Praha, Brno i Ostrava).

Nakonec bylo hodnoceno období 2014–2018, které bylo charakteristické pl-

ným zotavením ekonomiky v Česku a výrazným poklesem podílu nezaměstnaných

osob. V Česku se průměrná míra nezaměstnanosti snížila z hodnoty 7,5 % na 3,1 %,

tj. 4,4 p.b. Zároveň došlo k překonání ekonomické výkonnosti a zaměstnanosti v kom-

paraci s obdobím konjunktury v červnu 2008. Vývoj nezaměstnanosti ve venkovských

oblastech kopíroval trendy zachycené na národní úrovni a klesal z hodnot 7,4 % na 3,0 %,

tj. 4,4 %. Všechny regiony zaznamenaly pokles nezaměstnanosti.

Typologie regionů (Obr. 37) byla založena na kombinaci míry výchozí nezaměst-

nanosti (12/20114) a intenzity poklesu nezaměstnanosti ve fázi zotavení ekonomiky

(12/2014–12/2018):

• Konkurenceschopné a vysoce rostoucí regiony (ekonomiky) – charakteristické

podprůměrnou nezaměstnaností na konci krize, ve fázi oživení zaznamenaly

nadprůměrný pokles nezaměstnanosti – platilo pro 77 SO ORP, tj. 37,38 %,

z toho bylo 52 venkovských SO ORP, tj. 37,96 %.

• Rostoucí regiony s nadprůměrnou nezaměstnaností – charakteristické nadprů-

měrnou nezaměstnaností na konci krize, ve fázi oživení zaznamenaly nadprů-

měrný pokles nezaměstnanosti – platilo pro 44 SO ORP, tj. 21,36 %, z toho bylo

30 venkovských SO ORP, tj. 21,90 %.

• Stagnující regiony s podprůměrnou nezaměstnaností – charakteristické podprů-

měrnou nezaměstnaností na konci krize, ve fázi oživení zaznamenaly podprů-

měrný pokles nezaměstnanosti – platilo pro 33 SO ORP, tj. 16,02 %, z toho bylo

21 venkovských SO ORP, tj. 15,33 %.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

• Nejméně výkonné regiony (ekonomiky) – charakteristické nadprůměrnou nezaměst-

naností na konci krize, ve fázi oživení zaznamenaly nadprůměrný pokles nezaměstna-

nosti – platilo pro 52 SO ORP, tj. 25,24 %, z toho bylo 34 venkovských SO ORP,

tj. 24,81 %.

Obr. 37: Typologie regionů na úrovni SO ORP ve fázi oživení ekonomik 2014–2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

V postkrizovém období 2014–2018 zaznamenaly největší pokles nezaměstnanos-

ti rychle se rozvíjející ekonomiky, které patřily mezi konkurenceschopné již v období

2005–2008 (Praha, centrální oblast středočeského kraje, regiony v Plzeňském kraji,

regiony podél významných dopravních koridorů). Mezi stagnující regiony se řadila celá

řada ekonomicky výkonných a specializovaných regionů, např. Mladá Boleslav, někte-

rá krajská města, a jeho severní zázemí, SO ORP Hradec Králové a SO ORP Pardubice

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

a jejich zázemí. Stagnovaly vnitřní periferie Jihočeského kraje, semiperiferie v blízkosti

D1 v kraji Vysočina a D2 ve směru Brno – Vídeň. V Moravskoslezském kraji stagnova-

ly regiony s vysokým přílivem zahraničních investic např. SO ORP Kopřivnice, Nový

Jičín a Frýdlant nad Ostravicí. Z metropolitních oblastí byla nejméně výkonná ostrav-

sko-karvinská aglomerace.

Obr. 38: Podíl nezaměstnaných osob na úrovni SO ORP v roce 2018

Zdroj: ČSÚ 2019a, vlastní zpracování

V roce 2018 byl v řadě regionů zaznamenán historicky nejnižší podíl nezaměstna-

ných osob (Obr. 38). Prostorová diferenciace nezaměstnanosti byla podobná roku 2005.

Nejnižší nezaměstnanost měly Praha a regiony ležící v jejím zázemí, podél rozvojo-

vých dopravních os propojující Prahu s ekonomicky vyspělejšími městskými oblast-

mi (v blízkosti dopravních koridorů D1, D3, D5 a D10). V letech 2005–2018 došlo

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

k výraznému poklesu absolutních regionálních disparit (měřeno směrodatnou odchyl-

kou), ale základní vzorec regionální diferenciace nezaměstnanosti zůstal zachován.

Literatura

BOHÁČ, P., KOLÁŘ, J. (1996): Vyšší geomorfologické jednotky České republiky: geo-

grafické názvoslovné seznamy OSN-ČR/Major geomorphological units of the Czech

Republic: UNO Gazetteers of geographical names-CZ. Český úřad zeměměřický a ka-

tastrální, Praha.

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2009): Registr ekonomických subjektů vybraných

produkčních odvětví. Interní materiály ČSÚ.

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2014): Registr ekonomických subjektů vybraných

produkčních odvětví. Interní materiály ČSÚ.

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2016): Délka komunikací v roce 2016. Interní

materiály ČSÚ.

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2019a): Databáze a registry. Dostupné z: https://vdb.

czso.cz/vdbvo2/.

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2019b): Správní obvody s rozšířenou působností. Do-

stupné z: https://www.czso.cz/csu/xz/charakteristika_so_orp_vsetin.

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2019c): Charakteristika SO ORP Vsetín. Dostupné z:

http://www.dvs.cz/clanek.asp?id=6434736.

EUROSTAT (2019): Database. Dostupné z https://ec.europa.eu/eurostat/data/database.

DENÍK VEŘEJNÉ SPRÁVY (2019): Regiony se soustředěnou podporou státu.

Dostupné z: http://www.dvs.cz/clanek.asp?id=6434736.

HAMPL, M. (2005): Geografická organizace společnosti v České Republice: transfor-

mační procesy a jejich obecný kontext. Univerzita Karlova v Praze, Praha.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

HENDERSON, V. J. (1997): Medium size cities. Regional Science and Urban Econo-

mics, 27, 6, 583–612.

KRTIČKA, L., ŽENKA, J., DVOŘÁK, P., MACHÁČEK, J., VOGT, D., ORLÍKOVÁ,

L., KUKULIAČ, P., PAVLÍK, A., HALADA, M., KOPP, J., NOVÁČEK, A., WEL-

LISCH, S., HATESOHL, G., ŽUFAN, P., ŠŤASTNÁ, S. (2021): Atlas rozvoje venkova.

Ostravská univerzita, Ostrava.

KURZYCZ (2019): V ČR pracují už skoro všichni: Česko má nejnižší nezaměstnanost

v EU, nejhůře je na tom Řecko. Dostupné z: https://www.kurzy.cz/zpravy/482009-v-cr-

-pracuji-uz-skoro-vsichni-cesko-ma-nejnizsi-nezamestnanost-v-eu-nejhure-je-na-tom-

-recko/.

LENGYEL, I., VAS, Z., SZAKALNE KANO, I., LENGYEL, B. (2017): Spatial diffe-

rences of reindustrialization in a post-socialist economy: manufacturing in the Hunga-

rian counties. European Planning Studies, 25, 8, 1416–1434.

MAS HORNOLIDEČSKA (2019a): Stanovy spolku MAS Hornolidečska, z.s. Dostup-

né z: http://www.mashornolidecska.cz/files/files/Stanovy_akt.pdf.

MAS HORNOLIDEČSKA (2019b): Seznam členů MAS Hornolidečska, z.s. k 13. 12.

2018. Dostupné z: http://www.mashornolidecska.cz/files/files/Seznamclenu_MAS_

Hornolidecska_13_12_2018.pdf.

MAS STŘEDNÍ VSETÍNSKO (2019a): Informace o MAS. Dostupné z: http://masstred-

nivsetinsko.cz/o-mas.

MAS STŘEDNÍ VSETÍNSKO (2019b): Zájmové skupiny MAS Střední Vsetínsko, z.s.

Dostupné z: http://masstrednivsetinsko.cz/omas/zajmove-skupiny-mas-stredni-vsetin-

sko-z-s.

MAS VALAŠSKO – HORNÍ VSACKO (2019a): Seznam členů a orgánů MAS. Do-

stupné z: http://www.masvhv.cz/cz/6-dokumenty-mas/59-seznam-clenu-a-organu-mas.

html.

MAS VALAŠSKO – HORNÍ VSACKO (2019a): Stanovy zapsaného spolku „Místní

akční skupiny Valašsko – Horní Vsacko, z.s.“. Dostupné z: http://www.masvhv.cz/files/

files/dokumenty/dokumenty_2016/STANOVY_2016_12_05_final.pdf.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

MĚSTO VSETÍN (2019): Z historie Vsetína. Dostupné z https://www.mestovsetin.

cz/z-historie-vsetina/d-474170.

MIKROREGION KRNOVSKO (2019): Webové stránky mikroregionu Krnovsko.

Dostupné z: https://www.mikroregionkrnovsko.cz.

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR (2019): Změna metodiky uka-

zatele registrované nezaměstnanosti. Dostupné z: https://portal.mpsv.cz/sz/stat/nz/zme-

na_metodiky.

MÍSTNÍ AKČNÍ SKUPINA ROZVOJ KRNOVSKA (2019): Webové stránky MAS

Rozvoj Krnovska, region v pohybu. Dostupné z: https://www.maskrnovsko.cz/.

MÍSTOPISY.CZ (2019): Historie obce Vsetín. Dostupné z: https://www.mistopisy.cz/

pruvodce/obec/10077/vsetin/historie/.

MOS (2019): Městská a obecní statistika. Dostupné z: https://vdb.czso.cz/mos/okres.

jsp?k=CZ0723.

NOVÁK, D., W. (2013): Geografie obyvatelstva a demografie. Ostravská univerzita,

KSGRR, Ostrava.

OECD (2012): Redefining Urban Areas: a new way to measure metropolitan areas.

Paris: Organisation for Economic Cooperation and Development (OECD).

PAVLÍK, A. (2018): Odolnost a restrukturalizace ekonomických aktivit ve venkovských

oblastech Česka v postkrizovém období 2009–2014. Sborník XXI. mezinárodního ko-

lokvia o regionálních vědách, Brno.

PERLÍN, R. (1998): Venkov, typologie venkovského prostoru. Dostupné z: http://web.

mvcr.cz/archiv2008/odbor/reforma/perlin.pdf.

RUMPEL. P., SLACH, O., KOUTSKÝ, J. (2013): Profilace měkkých faktorů regionál-

ního rozvoje. ACCENDO, Ostrava.

SO MIKROREGIONU VSETÍNSKO (2019): Sdružení obcí Mikroregionu Vsetínsko.

Dostupné z http://www.mikroregion-vsetinsko.cz/index.htm.

SO PRO ROZVOJ MIKROREGIONU STŘEDNÍ VSETÍNSKO (2019): Projekty.

Dostupné z: http://www.mikroregionsv.cz/.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

SCLLD MAS HORNOLIDEČSKA (2017): Strategie komunitně vedeného míst-

ního rozvoje MAS Hornolidečska na období 2014–2020. Dostupné z: http://www.

mashornolidecska.cz/files/files/Strategie_14_20/Strategie_MASH_2014-2020_ver-

ze_4_13_4_2017_fintio-1.pdf.

SLBD (2011): Obyvatelstvo ve věku 15 a více let podle nejvyššího ukončeného vzdě-

lání v SO ORP. Dostupné z: https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/cs/index.jsf?page=vy-

stup-objekt-vyhledavani&vyhltext=vzd%C4%9Bl%C3%A1n%C3%AD&bkvt=dnp-

kxJtsw6Fuw60.&katalog=all&pvo=SLD9060PU-OR#w=.

TERLUIN I., J. (2001): Rural Regions in the EU: Exploring Differences in Economic

Development. [Disertační práce]. Groningen: University of Groningen.

VALAŠSKO MOJE (2019): Historie a kultura. Dostupné z: http://www.valasskomoje.

cz/historie-a-kultura.

VALAŠSKO - HORNÍ VSACKO (2019): Region sportu, rekreace a volnočasových

aktivit. Dostupné z: http://www.valassko-hornivsacko.cz/o-nas.

ŽENKA, J., NOVOTNÝ, J., SLACH, O., KVĚTOŇ, V. (2015): Industrial specializa-

tion and economic performance: A case of Czech microregions. Norwegian Journal of

Geography, 69, 67–79.

ŽENKA J., PAVLÍK A., SLACH O. (2017a): Resilience of metropolitan, urban and

rural regions: a Central European perspective. GeoScape, 11, 1, 25–40.

ŽENKA, J., SLACH, O., SOPKULIAK, A. (2017b): Typologie českých nemetropolit-

ních regionů z hlediska faktorů, mechanismů a aktérů regionálního rozvoje. Geografie,

122, 281–309. ISSN 1212-0014.

ŽENKA, J., SLACH, O., PAVLÍK, A. (2019): Economic resilience of metropolitan, old

industrial, and rural regions in two subsequent recessionary shocks. European Planning

Studies.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

3. Prostorový nesoulad v demografickém a socio-ekonomickém vývoji

venkovských oblastí

Jan Macháček

Hlavními charakteristikami postavení obcí v sídelním systému je geografická polo-

ha a velikost. Velikost obce je brána z pohledu počtu obyvatel, popř. jako modifikace

v kombinaci s počtem pracovních příležitostí či strukturou ekonomických činností (Ham-

pl 2005). Poloha je určujícím faktorem v návaznosti na dopravní dostupnost, pracovní

příležitosti a služby pro obyvatelstvo. Při zkoumání venkova z hlediska možností a rizik

rozvoje se nejčastěji uvažují teorie regionálního rozvoje ze skupiny jádro–periferie. Ven-

kov bývá v tomto případě ztotožňován s periferií (Perlín, Kučerová, Kučera 2010). Jak

tvrdí Musil a Müller (2008), v periferních oblastech dochází k projevu sociálně-ekono-

mické stagnace nebo úpadku. Ta vychází z teorie kumulovaných příčin Gunnara Myrdala

(1957), kdy působení jednoho faktoru posiluje další a ty se pak kumulativně sčítají do

efektu stagnace nebo úpadku určitého regionu. Příkladem tohoto procesu může být situ-

ace, kdy v určitém regionu není dostatek práce a lidé musí za prací dojíždět. Zároveň do-

chází k omezování spojů veřejné dopravy a to vede ke vzniku sociální exkluze těch, kteří

v regionu zůstávají. Nedostatečnou nabídkou pracovních příležitostí a dopravních spojů

dochází ke ztíženému provozu domácností. Tato situace pak vede k dlouhodobému odlivu

obyvatel v daném regionu (Musil, Müller 2008).

Mimo dlouhodobý odliv obyvatel formuje současný venkov i fenomén stárnutí oby-

vatelstva. To je jedním z nejpalčivějších problémů nejen venkovských regionů v Česku,

ale také v rozvinutých zemích světa. Stárnutí obyvatelstva je dlouhodobý proces, který

je podmíněn několika faktory, kdy dochází ke změně věkové struktury určité populace.

Hlavními charakteristikami demografických změn jsou nízká míra plodnosti a rostoucí

střední délka života (vedoucí ke stárnutí populace), migrace z periferních regionů do

městských regionů. Nutno dodat, že vylidňování českého venkova je dlouhodobý trend,

který můžeme zaznamenat již od konce druhé světové války.

Myrdal poukazuje i na problém selektivní migrace, která negativně ovlivňuje mobi-

litu pracovních sil (Klufová 2015). Významným faktorem vylidňování venkova je exo-

dus mladých lidí do městských oblastí (Woods 2004). Tuzemská migrace z okrajových

oblastí je vynucena lepšími pracovními příležitostmi ve větších městech. Ouředníček

a kol. (2011) tvrdí, že oblasti, které nejsou dostatečně atraktivní a zajímavé z hlediska

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

různorodosti životních podmínek, jsou opouštěny zejména lidmi s vyšším vzděláním

a dále pak těmi, kteří mají aktivnější přístup k životu a nemají na venkově dostatek vyžití

podle svých představ. Úbytek obyvatelstva v malých městech a obcích je procesem ma-

jícím za následek různé důsledky pro místní ekonomiky. Jedná se např. o změnu využití

bytového fondu, změnu využívání veřejné infrastruktury a dodavatelských sítí. Ztráta

pracovních příležitostí v malých městech a obcích nutí lidi dojíždět. To znevýhodňuje

lidi, kteří nejsou dostatečně mobilní, a mladé rodiny s malými dětmi. Následkem toho

pak dochází ke ztrátě vzdělávacích, zdravotních, kulturních a jiných infrastrukturních

funkcí a snižuje se atraktivita těchto obcí. Podle Ouředníčka a kol. (2001) jsou pro

kvalitní fungování obce důležití aktéři a instituce, kteří se starají o společenské akti-

vity. Vedle přirozených a správních elit jsou to především lidé organizovaní v různých

občanských sdruženích a spolcích. Důležitou roli hrají dále některé kamenné i měkké

instituce, které jsou předpokladem a střediskem pro koncentraci kontaktů a vzájemná

setkávání. Za nejdůležitější kamenné instituce na venkově jsou považovány kostel, ško-

la a místa práce (Musil 2009). K lepšímu pochopení demografického vývoje českých

venkovských obcí můžeme použít několik charakteristik. Celkový populační přírůstek

obyvatelstva představuje změnu absolutního počtu obyvatelstva přirozenou obměnou

a migračním přírůstkem či úbytkem (Obr. 39)11. Nejvýznamnější ztrátou obyvatelstva

jsou postiženy zejména venkovské obce v okrese Jeseník a Šumperk, obce v blízkosti

bývalých vojenských újezdů, obce v SO ORP Sokolov, Mariánské Lázně, Cheb, Jilem-

nice a Vsetín – Velké Karlovice, Karolinka. Z venkovských obcí v absolutních číslech

dochází k největšímu celkovému populačnímu úbytku v obcích Jáchymov, Abertamy,

Rokytnice nad Jizerou, Žlutice a Bečov. Naopak venkovské obce, které díky migraci

populačně rostou, jsou obce v zázemí Prahy (Středočeský kraj) a všech krajských měst.

Obce charakteristické celkovým přírůstkem obyvatelstva se nacházejí zejména v zá-

zemí velkých a středně velkých měst (Klufová 2015), což potvrzuje zásadní význam

procesu suburbanizace.

11 Čísla map jsou odkazy na Atlas rozvoje venkova, https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 39: Celkový populační přírůstek ve venkovských obcích v období 2012–2018

Zdroj: ČSÚ 2021a, vlastní zpracování

Hrubá míra přirozeného přírůstku vyjadřuje rozdíl počtu narozených a zemřelých

vztažený na 1000 obyvatel. Obr. 40 poskytuje přehled o odlišném demografickém vý-

voji ve venkovských obcích. Regiony (SO ORP), kde dochází ke snižování počtu oby-

vatelstva přirozenou cestou, se nacházejí v pohraničních oblastech Česka a na pome-

zí jednotlivých krajů (viz též Musil a Müller 2008). Naopak k přirozenému přírůstku

dochází zejména v zázemí metropolitních regionů Prahy a Brna a dále pak v SO ORP

Liberec, Rychnov nad Kněžnou, Žamberk, Jihlava a jižní části Jihočeského kraje (viz

výše). K nejvíce ztrátovým venkovským SO ORP patří Jeseník, Krnov, Karviná, Haví-

řov, Rumburk, Teplice, Litvínov, regiony v Karlovarském a Ústeckém kraji a na pomezí

Jihočeského a Středočeského kraje.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Obr. 40: Hrubá míra přirozeného přírůstku obyvatel v Česku v letech 2012–2018

na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností

Zdroj: ČSÚ 2021a, vlastní zpracování

Rozdíl mezi počtem přistěhovalých a vystěhovalých označujeme jako migrační saldo

(Obr. 41). Společně s přirozeným přírůstkem je základním údajem pro bilance obyva-

telstva sledovaného území. Převažuje-li počet přistěhovalých do územní jednotky nad

počtem vystěhovalých, jde o pozitivní migrační saldo, tedy migrační růst (zisk). Je-li

naopak počet vystěhovalých vyšší než počet přistěhovalých, jde o negativní migrační

saldo, tedy migrační úbytek (ztrátu). Pokud migrační saldo přepočítáme na 1000 oby-

vatel středního stavu, získáme tak hrubou míru migračního salda.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 41: Hrubá míra migračního salda obyvatel v Česku v letech 2012–2018

na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností

Zdroj: ČSÚ 2021a, vlastní zpracování

Jedná se tedy o intenzitu celkového efektu migrace. Nejvyšší hrubé míry migrační-

ho salda dosahují obce v zázemí pražského metropolitního regionu a oblasti středních

Čech. Pozitivní migrační saldo představuje pás obcí táhnoucích se od Prahy k Liberci

přes SO ORP Mělník, Mladá Boleslav a Mnichovo Hradiště a také pás obcí táhnoucích

se jihozápadním směrem od Prahy k Plzni. Pozitivní míru migračního salda představuje

oblast v okolí Brna, zejména pak severovýchodní a jihozápadní část. V oblasti severní

Moravy se pak jedná o obce v SO ORP Frýdlant nad Ostravicí, Frýdek-Místek a Jablun-

kov, tedy obce ve vysoce industrializovaných nemetropolitních regionech a obce s vý-

znamnou specializací na cestovní ruch, těžící z efektu suburbanizace metropolitního

regionu Ostravy. Naopak migračně ztrátové jsou obce v pohraničních oblastech Šumavy,

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Bílých Karpat, Jeseníků, Krkonoš a Krušných hor, dále obce na pomezí kraje Pardubic-

kého a kraje Vysočina. Nejztrátovější jsou obce v Hrubém Jeseníku a přilehlých oblas-

tech (SO ORP Šumperk, Jeseník, Bruntál a Rýmařov).

Proces stárnutí souvisí s ekonomickými i politickými změnami ve společnosti.

V roce 1950 bylo 25 % obyvatel mladších 15 let a 9 % obyvatel starších 65 let. Dnes se

tento podíl změnil na 15 % mladších 15 let a 18 % starších 65 let (Tomeš 2017). Podíl

obyvatel mladších 15 let na celkové populaci znázorňuje Obr. 42.

Obr. 42: Podíl obyvatel mladších 15 let na celkové populaci v Česku mezi lety

2012–2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností

Zdroj: ČSÚ 2021a, vlastní zpracování

Mezi regiony, kde je nejnižší podíl (méně než 14 % na celkovém obyvatelstvu) obyva-

telstva mladšího 15 let, patří zejména obce v pohraničních oblastech Krkonoš, Krušných

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

hor, Šumavy, Podyjí, Bílých Karpat, Beskyd a Jeseníků. Dále se jedná o obce západně

od Prahy a severně od Plzně a obce na hranicích Středočeského a Jihočeského kraje.

3.1 Vylidňování venkovských obcí a související sociální problémy,

zajištění základní obslužnosti

Jan Macháček

Vylidňování venkovských obcí vede ke snižování počtu služeb základní vybavenosti

v obci. Do služeb základní vybavenosti obce patří zdravotnická služba, školy, obchody,

restaurační zařízení, sportovní zařízení, dopravní infrastruktura, technická vybavenost

a další služby a zařízení. Na tyto aktivity jsou navázány další volnočasové aktivity

občanů obce. Pokud v obci dojde ke snižování základních služeb občanské vybavenosti,

zároveň tak dochází ke snižování rezidenční spokojenosti u obyvatel obce (Ouředníček,

Špačková, Feřtrová 2011). Jakmile obec přijde o jednu službu občanské vybavenosti, je

zde značný potenciál pro zánik další služby nebo dokonce služeb, vzhledem k propo-

jení jednotlivých prvků občanské vybavenosti. Jako příklad si lze vzít školu, kterou lze

považovat za základní instituci, která mimo vzdělávací funkce zajišťuje i řadu dalších

kulturních, sportovních a podobných aktivit v obci. Důležitou funkci má také klasická

hospoda, bez které obec nepochybně ztrácí velkou část společenských aktivit i značnou

část rekreačního potenciálu (Ouředníček, Špačková, Feřtrová 2011).

Úbytek obyvatelstva ve venkovských oblastech a s tím související snižování

občanské vybavenosti ovšem mohou vést ke komunitnímu rozvoji a ke zvýšení zájmu

o občanské iniciativy. Tento zájem vzrůstá zejména proto, že veřejné služby jsou pod

tlakem občanské společnosti a různé iniciativy a spolky přispívají například k zakládání

sociálních podniků nebo občanských sdružení (Bock 2016). Ve venkovských oblas-

tech je potřeba občanů, kteří svou občanskou aktivitou poskytují služby, které by

měl zajišťovat stát, naléhavější než v metropolitních oblastech. Občanské iniciativy

ve venkovských oblastech často lépe reagují na změny ve společnosti, jako je vylid-

ňování, stárnutí, digitální exkluze, nezaměstnanost, nedostatečná nabídka zaměst-

nání, vysoké náklady na mobilitu a další měnící se požadavky společnosti. Z tohoto

důvodu je velice důležitá znalost přínosu komunitně vedeného rozvoje, sociálního

podnikání a občanských iniciativ k poskytování služeb (Woods 2006; Skerratt 2010).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Podle Hosperse (2013) v oblastech, kde dochází k vylidňování, je mnohem ná-

kladnější udržovat dostatek služeb občanské vybavenosti, než je tomu v jiných oblas-

tech. Tyto obtíže pak mohou vést k nevýhodám s tím spojeným při dalším územním

plánování pro depopulační regiony. Menší příjmy a méně možností hospodářského

a sociálního rozvoje vedou k tomu, že jsou vypracovány méně formalizované budou-

cí plány. Podle Woodse (2004) znamená méně obyvatel také menší obecní rozpočty,

což vytváří tlak na investice potřebné k modernizaci částí obcí a zajištění poskyto-

vání veřejných služeb. Méně lidí znamená méně příležitostí k rozdělení nákladů.

V těchto případech se některé vlády rozhodly zaměřit plánování na životaschopněj-

ší regiony a ponechat vylidněné oblasti bez budoucích vizí. Ostatní místní samosprá-

vy hledají alternativy pro vývoj územních plánů zapojením dalších (nevládních) zú-

častněných stran. Podobně se vyjadřuje i Keating (1995), který jako možnost rozvoje

obcí vidí slučování malých obcí do větších. Pro tento názor využívá argumenty, že

malé obce si nedokáží udržet kvalitní dostupné služby, nemohou využít úspory z roz-

sahu, jejich politická reprezentace je méně kvalitní, mají malý vliv na svůj ekono-

mický rozvoj a také zde není prostor pro kvalitní strategické plánování. Illner však

tvrdí, že některé tyto argumenty nejsou dostatečně empiricky ověřeny (Illner 2006).

Stárnutí populace a s ním spojené problémy venkovských obcí

Věková struktura na určitém území je tvořena dlouhodobým vývojem dvou základ-

ních demografických procesů – přirozenou obměnou a stěhováním obyvatelstva (mig-

rací). Na vývoj věkové struktury v Česku má od 90. let 20. století zásadní vliv proces

snižování úrovně porodnosti a zvyšování naděje na dožití. Vliv migrace je v součas-

né době na národní úrovni relativně okrajový. Zásadním činitelem je však migrace na

úrovni jednotlivých obcí, kde významně ovlivňuje regionální diferenciaci věkového

složení obyvatel (Puldová 2013).

Zvyšování absolutního i relativního počtu podílu osob starších 65 let je významným

problémem pro českou ekonomiku. Relativní nárůst počtu osob v důchodovém věku

vytváří vyšší tlak na sociální systém a služby, potažmo pak na státní rozpočet. Ukazate-

lem, který vyjadřuje poměr mezi starou a mladou populací, je index stáří, který vyjad-

řuje, kolik obyvatel ve věku 65 a více let připadá na 100 dětí do 15 let věku (viz Obr. 43

a 44). Průměrná hodnota indexu stáří Česka byla v roce 2018 téměř 119,5 %.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Obr. 43: Index stáří v Česku v letech 2012–2018 na úrovni venkovských obcí

a obcí s rozšířenou působností

Zdroj: ČSÚ 2021a, vlastní zpracování

Obr. 44 vyjadřuje vývoj hodnoty indexu stáří, tedy kolik obyvatel ve věku 65 a více

let připadá na 100 dětí do 15 let věku mezi roky 2012 až 2018 (rok 2012 = 100 %).

Oproti Obr. 43 jsou venkovské obce rozděleny do 7 kategorií dle povahy stárnutí, resp.

mládnutí populace. V zázemí krajských měst jsou obce s mladší populací, jejíž převaha

se však snižuje. Zde lze sledovat trend migrace obyvatelstva z města do jeho užšího

zázemí. V okrajových částech krajů jsou pak obce, které měly převahu mladé složky

obyvatelstva a kde došlo k intenzivnějšímu stárnutí. Na hranicích krajů a v příhranič-

ních oblastech jsou pak populačně menší obce, které mají dlouhodobě převahu staršího

obyvatelstva, které dále stárne. Tento trend je ovlivněn nižší intenzitou veřejné dopravy

v okrajových částech kraje, menším počtem služeb a zejména pak, z pohledu mladých

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

rodin, upřednostňováním městských škol před venkovskými. V opačném případě zde

jsou obce s převahou staré složky, která se přeměnila do populace s převahou mladé

složky. Tyto obce se nachází v širším zázemí pražského a brněnského metropolitního

regionu a dále pak v užším zázemí krajských měst.

Obr. 44: Typologie venkovských obcí v Česku podle vývoje hodnoty indexu stáří

v období 2012–2018

Zdroj: ČSÚ 2021a, vlastní zpracování

Venkovské obce s nejmladší populací se nacházejí v zázemí Prahy a krajských měst,

což je důsledek suburbanizace do zázemí městských oblastí. V těchto obcích dosahuje

index stáří nižších nebo stejných hodnot, jako je celorepublikový průměr. Nadprů-

měrných hodnot indexu stáří pak dosahují obce na hranicích krajů a v příhraničních

oblastech. Nejnižšího indexu stáří (méně než 80 %) dosahují obce v zázemí pražského

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

a brněnského metropolitního regionu, v zázemí krajských měst, obce v hradecko-par-

dubické aglomeraci a některé obce v pohraničí Rakouska a Německa (Znojmo, Český

Krumlov, Domažlice a Tachov).

Trend stárnutí populace je výrazně nadprůměrný v odlehlých venkovských oblastech

(Obr. 45) V zázemí velkých měst a městských regionů jsou obce s mladší populací, kte-

ré získávají mladší složky obyvatelstva díky procesu suburbanizace. Na hranicích krajů

a v příhraničních oblastech jsou populačně menší obce s vysokou dynamikou stárnutí,

ačkoli existují výjimky. K omlazení věkové struktury dochází v zázemí velkých měst

a ve venkovských obcích v SO ORP Kutná Hora, Vlašim, Tišnov, Blansko, Náměšť nad

Oslavou a Tábor.

Obr. 45: Dynamika stárnutí obyvatel v Česku v letech 2012–2018 na úrovni

venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností

Zdroj: ČSÚ 2021a, vlastní zpracování

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Role osob v důchodovém věku pro rozvoj venkovských oblastí

Možnou pozitivní změnou v oblasti vylidňování venkovských oblastí je změna mig-

račního chování seniorů. Zejména ve Spojených státech, Velké Británii a Japonsku se

zvyšuje počet seniorů, kteří se stěhují z města na venkov. Osoby v důchodovém věku

migrují převážně v rámci státu, ne v rámci mezinárodní migrace. Tento aspekt lze sle-

dovat na příkladu USA, kde přesun staršího obyvatelstva do pro něj atraktivních oblastí,

je jedním z faktorů rozvoje venkovských oblastí. Několik států USA zavádí explicitní

strategie pro přilákání staršího obyvatelstva tím, že na svém území vytváří předpoklady

pro rozvoj sociálních služeb, které uspokojují potřeby starší generace (Reeder 1998).

Ve Velké Británii je přístup k zalidňování venkova podobný, kdy zejména přímořská

letoviska na jihu země lákají starší populaci k přestěhování na své území. Tyto oblas-

ti se vyznačují vyšším počtem občanské vybavenosti pro starší obyvatelstvo. Rozvoj

specifických služeb a péče pro penzisty tak zvyšuje zaměstnanost v regionu a vede

k ekonomickému rozvoji regionu (Atterton 2006). Jinou možností je příklad Japon-

ska, kde velký počet penzistů bydlí část roku ve svých městských bytech a po zbytek

roku se přesouvá do venkovských oblastí (Murakami, Gilroy, Atterton 2009). Podobný

trend i v Česku dokumentuje Ouředníček a kol. (2011), který na základě výzkumu na

Vysočině tvrdí, že z Prahy a dalších regionálních center nad 50 tis. obyvatel přichází do

venkovských oblastí vyšší podíl lidí v důchodovém věku, kteří se stěhují do přírodně

hodnotného prostředí.

Na základě výše uvedených případů lze konstatovat, že některé venkovské oblasti

mají potenciál být zajímavou lokalitou pro penzisty. Záleží však na občanské vyba-

venosti a atraktivitě dané lokality. Atraktivnost lokality je úzce spojena s turistickým

produktem nebo turisticky zajímavou destinací. V těchto oblastech pak může dochá-

zet k ekonomickému rozvoji, který je úzce spjat se sociálními službami, které senioři

využívají a díky kterým se do lokality stěhují. Brown a kol. (2011) tvrdí, že přeměna

vysoce kvalitních venkovských oblastí na důchodové destinace závisí na dlouhodobém

kvalitním komoditním vybavení cestovního ruchu a rekreační infrastruktury. V těchto

případech turisté a návštěvníci destinace rozvíjejí trvalé společenské vztahy s místním

obyvatelstvem a komunitami navzájem. V pozdějším životě se pak někteří dlouhodobí

návštěvníci přestěhují na předchozí prázdninové lokality a v některých případech pak

„rekrutují“ a přemlouvají své přátele a příbuzné, aby se k nim připojili.

Stárnutí populace může poskytnout širokou škálu sociálních a ekonomických příležitostí

pro venkovské komunity. Jak uvádí Brown a Glasgow (2016) některé komunity považují

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

starší osoby, zejména pak starší migranty, za «šedé zlato». Podle Bakera a Speakmana

(2006) jsou starší obyvatelé spotřebitelé, kteří podporují místní podniky a platí daně

z majetku. Tento stav je ekonomickým přínosem v kontextu stagnující nebo klesají-

cí populace v regionu. Navíc starší osoby, zejména migranti, mají pozitivní dopad na

trh s nemovitostmi a bytovou výstavbu. Starší osoby jsou zdrojem financí a poskytují

technickou podporu širokému spektru občanských aktivit. Využívají, nebo se dokonce

angažují na kulturní scéně a společenském životě v regionu či obci a přispívají tak roz-

voji komunity (Brown, Fellow 2010). Le Mesurier (2006) uvádí, že skupiny starších lidí

jsou důležitou součástí venkovské infrastruktury, kdy nabízejí různé aktivity a sociální

podporu a jsou součástí struktury venkovského života (Brown, Fellow 2010). Podobně

se vyjadřuje Brown a Glasgow (2008), kteří zjistili, že starší přistěhovalci do venkov-

ských důchodových destinací se často dobrovolně angažují a často zaujímají vedoucí

postavení v rozmanitém spektru komunitních organizací.

Možné nástroje rozvoje venkovských oblastí

Cestovní ruch je jedním z nejrychleji rostoucích odvětví světové ekonomiky a může

tak pozitivně působit na ekonomický růst nejen venkovských regionů. Ve venkovských

oblastech, které jsou postiženy ztrátou obyvatelstva, by pak za splnění určitých podmí-

nek mohlo dojít k rozvoji venkovského turismu. Kromě objektivních podmínek mak-

rocharakteru, jako je legislativa, podpora mikro, malého a středního podnikání, životní

styl, či poptávka návštěvníků, je podle Musila a Luštického (2018) důležité pro rozvoj

venkovského turismu a agroturismu naplnění následujících podmínek v území:

• venkovský charakter regionu se zázemím občanské vybavenosti,

• existence místních subjektů zabývajících se zemědělstvím nebo jiným podniká-

ním v místě,

• atraktivita krajiny a regionu z návštěvnického pohledu (různorodá a funkční kra-

jina, přírodní a kulturní atraktivity, regionální speciality, image regionu atp.),

• dostupnost regionu, včetně existence značených turistických tras,

• propagace a marketing regionu a daného typu služeb (Musil, Luštický 2018).

Oblasti, které jsou atraktivní z hlediska zdravého životního prostředí a potenciálu pro

cestovní ruch mohou přitahovat i amenitní migranty. Amenitní migrace směřuje převáž-

ně z městského prostředí do venkovské krajiny, ale v českých podmínkách se překrývá

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

s fenoménem druhého bydlení. Amentní migrace je spojená s migrací za lepší kvalitou

života, pohodou, krásou, pohodlím a v určitém slova smyslu také za zábavou a lepším

zdravím (Bartoš a kol. 2011).

Jak dále uvádí Bartoš a kol. (2011), tak důvodů, proč nedochází ve větší míře k trvalé

migraci je několik. Mezi nejvýznamnější důvody patří nižší úroveň služeb v horských

oblastech ve srovnání s většími městy: nedostatek škol, zdravotnických zařízení, ná-

kupních možností, kulturních akcí apod. Omezené jsou i pracovní příležitosti. Obecně

lze říci, že život na venkově či horách je více komplikovaný, což dokazují i zimní

měsíce, kdy může být, v závislosti na sněhové pokrývce, zhoršená dopravní dostup-

nost. Vlastnictví jednoho automobilu je tak v mnoha případech nezbytně nutné. I přes

tuto skutečnost se ve stále větší míře začínají objevovat permanentní amenitní migranti

ve všech venkovských oblastech Česka (Bartoš a kol. 2011).

Obchodní obslužnost venkova

Důležitou součástí zajištění základních služeb zejména v malých obcích je obchod-

ní obslužnost. Dle Svazu českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP),

který provozuje více než 2700 prodejen po celém Česku, je více než 1000 prodejen ztrá-

tových. To je způsobeno mimo jiné rychle rostoucími platy a nízkou nezaměstnaností,

což dopadá zejména na menší ztrátové malé prodejny na vesnicích do 500 obyvatel. Nej-

větší počet maloobchodních prodejen ze Skupiny COOP je v kraji Vysočina, který je se

svou rozdrobenou sídelní strukturou a velkým podílem malých obcí maloobchodně ob-

sluhován především těmito prodejnami (COOP, 2019). Prodejnám na vesnicích tak hrozí

z důvodů ztrátovosti u zavření a zhoršení obchodní obslužnosti. Na tento fakt pak doplá-

cejí především mladé rodiny, starší lidé a ti, kteří nemohou auty dojet do větších obcí.

Zavřením prodejny vzniká pro obec další problém, se kterým se musí potýkat. Nevýhodou

venkovských obchodů jsou také vyšší ceny potravin a kratší otevírací doby.

Malé venkovské obchody poskytují zaměstnání a nákupní možnosti, fungují jako

komunitní centra a kontaktní místa pro sociální interakce. Stále významnější roli bu-

dou hrát i digitální technologie, které změnily chování spotřebitelů v posledních letech.

Nakupování online hraje významnou roli v celkovém obratu prodaného zboží, přičemž

tento trend bude dále narůstat. Kamenné maloobchodní prodejny jsou pod tlakem, aby

se přizpůsobily tomuto měnícímu se maloobchodnímu prostředí, kterému nyní čelí

mnoho malých nezávislých maloobchodníků ve venkovských oblastech.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

Zdravotní péče ve venkovských obcích

Podle Bock (2016) je ve venkovských regionech v Evropě rozsah nabízených služeb

pod tlakem v důsledku podstatných vnitrostátních reforem zaměřených na snižování ve-

řejných nákladů. V případě zdravotní péče je trend snižování rozpočtů a umožnění větší

tržní konkurence, což vede k centralizaci poskytování zdravotnických služeb a snižování

přístupnosti pro obyvatele odlehlých venkovských regionů. Podobný proces se uskuteč-

ňuje například ve veřejné dopravě, kdy autobusy jezdí zřídka a pro cestující je komfort-

nější jízda autem, což dále zhoršuje ziskové marže pro autobusové dopravce a promítá se

do nižších frekvencí autobusových spojů. Snižování veřejných výdajů a úsporná opatření,

přehodnocování dosavadního principu poskytování služeb všem občanům a privatizace

některých služeb pak vede k centralizaci služeb, což znevýhodňuje obyvatele venkov-

ských oblastí. Podle zákona o obcích mají samosprávy mimo jiné povinnost „vytvářet pro

své občany podmínky pro uspokojování potřeb ochrany a rozvoje zdraví“. V současné

době je nedostatek lékařů znát zejména v obcích v příhraničních a horských oblastech.

Lékařská péče chybí také v málo osídlených místech – tam, kde není dobrá dopravní

dostupnost a tam, kde je více sociálně slabších obyvatel. Ve venkovských obcích se tak

umocňuje problém, který dlouhodobě trápí Česko. Za nedostatkem lékařů je dle odbor-

níků špatný systém ve vzdělávání lékařů a v menších obcích a městech i neochota lékařů

pracovat mimo menší města. K dalším problémům patří i vysoký věk praktických lékařů,

pediatrů, ale i zubařů. Tím pak vzrůstá riziko jejich odchodu do důchodu, tudíž nepokrytí

některé ze skupiny obyvatel příslušnou péčí (Valeriánová 2015).

Výzvy související s periferností, nedostatkem úspor z rozsahu a obtížemi při náboru

a udržení odborných pracovníků v sociálních a zdravotních službách jsou problémy, kterým

čelí evropský venkov. Zdravotní a sociální péče na českém venkově by se mohla zlepšit

podporou jednotlivců a komunit při řízení aspektů jejich vlastního zdraví a rekonfigurací

interakce pacientů a odborníků. Významnou roli při podpoře a zlepšování systémů zdravot-

ní a sociální péče ve venkovských komunitách hraje elektronické zdravotnictví, tedy tzv.

eHealth. Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) je eHealth využívání informačních

a komunikačních technologií (ICT) pro zdraví. WHO v této oblasti spolupracuje s partnery

na globální, regionální a národní úrovni s cílem podpořit a posílit využívání informačních

a komunikačních technologií v rozvoji zdraví, od aplikací v této oblasti až po globální sprá-

vu. Technologie eHealth mají značný potenciál pro podporu zdravotních potřeb venkovské-

ho obyvatelstva zejména staršího věku. eHealth umožňuje, mimo jiné, i vzdálenou kontrolu

pacienta lékařem bez nutnosti návštěvy zdravotnického zařízení. Příklady eHealth mimo

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

jiné zahrnují: přístup ke zdravotním informacím online nebo z mobilních zařízení, léče-

ní pacientů na dálku, využití přenosných technologií, rezervace návštěv ve zdravotnickém

zařízení prostřednictvím internetu. Na tento technologicky náročný systém se ovšem váže

dostatek technické infrastruktury, jako je dostupný a rychlý internet.

Mobilizace endogenních zdrojů venkovských obcí

Zachování sociální soudržnosti a dynamiky v podmínkách, kdy dochází ke zhoršování

hospodářské a sociální struktury, vyžaduje integrované strategické řešení a dlouhodobé

řízení. Při vylidňování venkova a stárnutí obyvatelstva, které je způsobeno exogenní-

mi faktory tak velmi významnou roli sehrává partnerství mezi veřejným a soukromým

sektorem. Jak tvrdí Marek (2005) „Lokální rozvoj nemůže fungovat bez vnějších inter-

vencí, ale nemůže vzniknout a pokračovat bez lokální vůle a iniciativy“ (Marek 2005

in Ouředníček a kol. 2011). Z hlediska charakteru lidského potenciálu není na lokální

úrovni tak důležité formální vzdělání (Zemánek 2003 in Ouředníček a kol. 2011), ale

spíše schopnost pracovat s lidmi přímo v obci. Musil (2009) se zamýšlí nad rolí lokál-

ních komunitních center a poukazuje na výhody zasíťování lokálních institucí a akté-

rů. Aktivních jednotlivců tak nemusí být v území příliš mnoho. Patočka a Heřmanová

(in Ouředníček a kol. 2011) popisují solitéry, kteří jsou samostatně schopni vyvolat

aktivitu v lokální společnosti. Právě nalezení lokálních elit se však ukazuje být (alespoň

prozatím) v řadě obcí problematické (Ouředníček a kol. 2011).

Z hlediska ekonomické udržitelnosti je důležitá diverzifikace místního hospodářství,

která mobilizuje endogenní zdroje a využívá teritoriální výhody (např. přírodní kapitál,

kulturní dědictví, obnovitelnou energii, cestovní ruch atd.), zvyšuje odolnost regionu a při-

způsobuje svou kapacitu tím, že selektivně buduje infrastrukturu a chrání životní prostředí

s cílem zlepšit kvalitu života místního obyvatelstva. K faktorům, které mohou výrazně

zlepšit životní podmínky ve venkovských regionech, patří informační a komunikační tech-

nologie, které slouží k efektivnějšímu poskytování veřejných služeb a vytváření nových

pracovních příležitostí. Digitalizace a činnosti založené na znalostní ekonomice jsou zá-

kladem restrukturalizace venkovských oblastí (Martinez-Fernandez a kol. 2012).

Venkovské oblasti jsou obzvláště postiženy stárnutím obyvatelstva, a proto mo-

hou být průkazným katalyzátorem toho, co se dnes nazývá „stříbrnou“ ekonomikou.

Páteří „stříbrné“ ekonomiky jsou nové technologie, výrobky a služby v odvětví vol-

ného času a bydlení, které jsou koncipovány přímo pro starší obyvatelstvo. Další ob-

lastí, u které se očekává zvýšená poptávka, je „bílá“ ekonomika, což je ekonomická

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

příležitost v oblasti zdravotní péče a zdravotnických služeb. Moderní technologie

a s nimi spojená digitalizace tak umožňuje integrovanou péči o člověka s větším

zaměřením na prevenci, včasné odhalení chorob a propagaci zdravého životního stylu.

Využívání těchto technologických příležitostí však vyžaduje podporu veřejného a sou-

kromého sektoru, zejména v oblasti rozvoje dovedností, infrastruktury IT a širokopás-

mového připojení. Důležité jsou rovněž sociální inovace vyžadující zásadní přehodnoce-

ní myšlení starších lidí s cílem přenést dovednosti v oblasti technologické gramotnosti.

S rostoucími technologickými dovednostmi starších lidí roste jejich zaměstnanost nejen

ve venkovských oblastech. Investice do lidského kapitálu společně s technologickým vze-

stupem jsou pak základem hospodářského růstu (Martinez-Fernandez a kol. 2012).

Shrnutí

Podle Duška (2018) lze u malých obcí zjistit několik základních, dlouhodobě působí-

cích trendů. Mezi ně patří zejména:

• postupné stárnutí obyvatelstva (rychlejší než u celkové populace);

• úbytek schopností poskytovat služby obecně (zejména základní občanské

vybavenosti) i služby na určité úrovni (souvisí to s růstem nároků spotřebitelů

na rozšiřování spektra služeb a jejich úrovně, což vyžaduje jejich koncentraci);

• rostoucí převaha obytné a rekreační funkce (nejmenší obce) nad funkcemi eko-

nomickými a obslužnými;

• rychlý úbytek pracovních míst a následné zvyšování vyjížďky obyvatel za prací

(zejména denní vyjížďky), zvyšující se závislost (dopravní i obslužná) na mikro-

regionálních a regionálních střediscích;

• nízká diverzifikace pracovních míst, nízké příjmy a vyšší míra dlouhodobé neza-

městnanosti, omezená dostupnost a kvalita služeb podporujících podnikání;

• snižování úrovně dopravní obslužnosti veřejnou dopravou;

• obecný nedostatek finančních prostředků k zajištění základních funkcí a rozvo-

jových záměrů (obtížný přístup k úvěrům i nedostatek vlastních finančních zdrojů

na spolufinancování projektů dotovaných státem);

• zvýšené finanční náklady na výstavbu a údržbu základní technické infrastruktury,

dopravní obslužnosti atd., zvláště u obcí s velkou rozlohou;

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

• ztížené podmínky pro výkon státní správy a samosprávy (s ohledem na zájmy

občana je třeba klást důraz na zajištění profesionálního výkonu státní správy, tento

výkon plní malé obce s velkými obtížemi) (Dušek 2018).

Negativní procesy mají tendenci se akumulovat, což dále podrývá vnímanou kvalitu živo-

ta, tlačí ven emigraci a urychluje marginalizaci (Bock 2016). Vylidňování musíme brát jako

proces, který vyžaduje nové způsoby přemýšlení o rozvoji venkova, přičemž i vylidňování

lze brát jako potenciální příležitost. To vyžaduje koordinované vládní intervence a plánova-

né strategické přístupy zaměřené na rozvoj a přizpůsobení se místním podmínkám.

Literatura

ATTERTON, J. (2006): Ageing and Coastal Communities. Newcastle Upon Tyne.

BARTOŠ, M., KUŠOVÁ, D., TĚŠITEL, J., NOVOTNÁ, M., KOPP, J., MACHÁČEK,

J., MOSS, L. A. G., GLORIOSO DOPORUČENÁ, R. S., BARTOŠ, :, KUŠOVÁ, M.,

NOVOTNÁ, J., KOPP, M., MOSS, J., GLORIOSO, R. S. (2011): Amenitní migrace do

venkovských oblastí České republiky. Lesnická práce.

BOCK, B. B. (2016): Rural Marginalisation and the Role of Social Innovation; A Turn

Towards Nexogenous Development and Rural Reconnection. Sociologia Ruralis, 4, 56,

552–573.

BROWN, D., GLASGOW, N. (2016): Grey gold : do older in-migrants benefit rural

communities? Ithaca.

BROWN, D. L., BOLENDER, B. C., KULCSAR, L. J., GLASGOW, N., SANDERS,

S. (2011): Intercounty Variability of Net Migration at Older Ages as a Path-Dependent

Process. Rural Sociology, 1, 76, 44–73.

BROWN, D. L., FELLOW, H. (2010): Rethinking the OECD’s New Rural Demogra-

phy. Centre for Rural Economy Discussion Paper Series, Centre for Rural Economy

Discussion Paper Series N.

BROWN, D. L., GLASGOW, N. (2008): Rural Retirement Migration. Springer Nether-

lands, Dordrecht.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

DUŠEK, J. (2018): Regionální diferenciace současného socioekonomického vývoje

obcí Jihočeského kraje. In: XXI. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách, Kur-

dějov, 13.–15. června 2018. Masarykova univerzita, Brno, 389–397.

HAMPL, M. (2005): Geografická organizace společnosti v České republice: transfor-

mační procesy a jejich obecný kontext. Univerzita Karlova v Praze, Praha.

HOSPERS, G. J. (2013): Coping with shrinkage in Europe’s cities and towns. Urban

Design International, 1, 18, 78–89.

ILLNER, M. (2006): Velikost obcí, efektivita jejich správy a lokální demokracie.

In Vajdová, Z., Čermák, D., Illner, M. (eds.): Autonomie a spolupráce: důsledky usta-

vení obecního zřízení v roce 1990. Sociologický ústav Akademie věd České republiky,

Praha, 109.

KEATING, M. (1995): Size, efficiency and democracy: consolidation, fragmentation

and public choice. Theories of urban politics, 11, 117–134.

KLUFOVÁ, R. (2015): Demografický vývoj a typologie českého venkova v kontextu

prostorových souvislostí. Wolters Kluwer, Praha.

KRTIČKA, L., ŽENKA, J., DVOŘÁK, P., MACHÁČEK, J., VOGT, D., ORLÍKO-

VÁ, L., KUKULIAČ, P., PAVLÍK, A., HALADA, M., KOPP, J., NOVÁČEK, A., WE-

LLISCH, S., HATESOHL, G., ŽUFAN, P., ŠŤASTNÁ, S. (2021): Atlas rozvoje venko-

va. Ostravská univerzita, Ostrava.

MARTINEZ-FERNANDEZ, C., KUBO, N., NOYA, A., WEYMAN, T. (2012): Demo-

graphic Change and Local Development: Shrinkage, Regeneration and Social Dyna-

mics.

MURAKAMI, K., GILROY, R., ATTERTON, J. (2009): Planning for the ageing coun-

tryside in Japan: The potential impact of multi-habitation. Planning Practice and Rese-

arch, 3, 24, 285–299.

MUSIL, J. (2009): Školy a knihovny jako komunitní centra v periferních územích. Praha.

MUSIL, J., MÜLLER, J. (2008): Vnitřní periferie v České republice jako mechanismus

sociální exkluze. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2, 44, 321–348.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

MUSIL, M., LUŠTICKÝ, M. (2018): Možnosti rozvoje regionu pomocí venkovského

turismu a agroturismu. In 21ST INTERNATIONAL COLLOQUIUM ON REGIONAL

SCIENCES. Masarykova univerzita, Brno, 549–555.

MYRDAL, G., SITOHANG, P. (1957): Economic theory and under-developed regions.

OUŘEDNÍČEK, M., ŠPAČKOVÁ, P., FEŘTROVÁ, M. (2011): Změny sociálního pro-

středí a kvality života v depopulačních regionech České republiky. Czech Sociological

Review, 4, 47, 777–803.

PERLÍN, R., KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. (2010): A Typology of Rural Space

in Czechia according to its Potential for Development. Geografie, 2, 115, 161–187.

PULDOVÁ, P. (2013): Stárnutí obyvatel. Praha.

REEDER, R. J. (1998): Retiree-Attraction Policies for Rural Development. Agriculture

Information Bulletin, 741, 4–6.

SKERRATT, S. (2010): Hot spots and not spots: Addressing infrastructure and servi-

ce provision through combined approaches in rural Scotland. Sustainability, 6, 2,

1719–1741.

TOMEŠ, I. (2017): Sociální souvislosti aktivního stáří. Charles University in Prague,

Karolinum Press, Praha.

VALERIÁNOVÁ, L. (2015): Obce trápí nedostatek lékařů. Veřejná správa, 22–23.

WOODS, M. (2004): Rural Geography: Processes, Responses and Experiences in Rural

Restructuring. SAGE Publications.

WOODS, M. (2006): Redefining the “Rural Question”: The New “Politics of the Rural”

and Social Policy. Social Policy and Administration, 6, 40, 579–595.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

3.2 Rezidenční suburbanizace, občanská a infrastrukturální vybavenost,

sociální dopady

Alexandr Nováček

Suburbanizace patří mezi nejvýznamnější prostorové fenomény současnosti. V je-

jím důsledku dochází k významným změnám ve struktuře lidského osídlení a to nejen

v Česku, ale ve většině zemí rozvinutého světa. Tento globální prostorový jev, který se

nejvíce prosadil v USA (Mieszkowski a Mills 1993), se v Česku začal výrazněji pro-

jevovat v období transformace po roce 1989. Výrazný růst intenzity suburbanizace se

datuje od poloviny 90. let, neboť v socialistické éře byl potlačován centrálním plánová-

ním (Šilhánková a kol. 2007). Tento proces se začal projevovat nejprve v okolí Prahy

a některých krajských měst, o dekádu později i u menších sídel (Špačková a kol. 2013).

Jistý útlum výstavby suburbií nastal s nástupem globální ekonomické krize v roce 2008,

nicméně díky ekonomickému růstu posledních let se opět začíná projevovat narůstající

intenzita výstavby. Ouředníček a kol. (2019) uvádějí, že v současnosti žije přibližně

5 % populace Česka v nově suburbanizovaném území.

Suburbanizace vytváří koncentrické rezidenční zóny kolem většiny českých měst,

přičemž celkový počet i plocha dotčených sídel neustále narůstá (Špačková a kol.

2013). Pozoruhodným faktem je, že tento proces v Česku oproti zemím západní

Evropy sice probíhá opožděně, ale o to rychleji. Navzdory tomu, že již existují nástro-

je jak usměrnit tento živelný růst, patřičné úřady stále suburbanizaci spíše podporují

a snaží se ji technicky umožnit (Maier 2012). Sýkora (2003) upozorňuje na to, že jako

suburbanizaci nelze chápat každé situování nové aktivity do území, nýbrž pouze ty,

které jsou prostorově odděleny rozlehlejšími neurbanizovanými prostory od kompakt-

ního města a udržují si s ním silné vazby v rámci metropolitní oblasti. V případě, že

se jedná o rozrůstání města, přičemž je dodržena jeho kompaktnost, lze tento jev chá-

pat jako pokračování urbanizace. Špačková a kol. (2013) tuto definici rozšiřují o dvě

podmínky, které musí být naplněny, aby šlo obec považovat za zasaženou rezidenční

suburbanizací. První podmínku představuje vysoká intenzita bytové výstavby, ne každá

nová obytná budova totiž nutně představuje projev suburbanizace. Druhou podmínkou

je vysoká intenzita přistěhování z jádrového města. Obě tyto podmínky se navzájem

doplňují a vystihují hlavní problematiku spojenou s tímto prostorovým jevem. O rychle

se rozvíjející suburbanizaci můžeme hovořit, pokud dochází k významné redistribuci

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

100

populace ve smyslu nárůstu počtu obyvatel zázemí a simultánního poklesu populace

jádra metropolitní oblasti (Sýkora 2003).

Suburbanizace má řadu příčin. Mezi nejvýznamnější lze zařadit dostupnost

automobilů pro široké spektrum společenských vrstev (Glaeser a Kahn 2004). Další

příčinu lze spatřovat v dostupnosti finančních nástrojů na financování nové výstavby

a chybějící nástroje na její regulaci (Mieszkowski a Mills 1993). Svou roli hraje i život-

ní cyklus rodin, kdy je tento typ bydlení atraktivní zejména pro rodiny s dětmi (Ouřed-

níček 2013), vlastnictví rodinného domu se rovněž stává demonstrací společenského

postavení (Hnilička 2012).

Intenzivní výstavba a narůstající počet nových obyvatel v prostoru odděleném

od jádrového města vede k řadě dopadů, kterým musí čelit zasažené obce. Pokud pomi-

neme často zdůrazňované environmentální (snižování retenčních schopností a zástavba

půdy a následná intenzifikace povodní a období sucha), sociální (napětí mezi původní-

mi obyvateli a novousedlíky, jisté formy sociální segregace od obyvatel měst), dopravní

(nárůst automobilové dopravy v důsledku dojížďky za prací apod.) a architektonické

dopady (výstavba nesourodých architektonických stylů, respektive infiltrace architek-

tury městského typu do vesnického prostoru (Macešková a Ouředníček 2008)), je po-

třeba poukázat na existenci infrastrukturálních a fiskálních dopadů. Cílem tohoto textu

je čtenáři přiblížit právě tyto méně zjevné, ale o to vážnější celospolečenské dopady,

které s sebou suburbanizace přináší a které se projevují až v dlouhodobém horizontu.

Suburbanizace ve svém jádru totiž představuje změnu v prostorovém rozmístění osíd-

lení, jinými slovy to, kde lidé žijí, a po většinou i vlastní bydlení. Narůstající přesun

funkce bydlení z měst do suburbií tak často představuje velmi těžko návratný proces,

který bude ovlivňovat společnost po další dekády (Sýkora 2003).

Tuto změnu lze vnímat v několika různých dimenzích, první představují dopady na

jádrové město, které v důsledku suburbanizace ztrácí své obyvatelstvo. Ztráta obyva-

telstva je totiž spojena se sníženými příjmy obecního rozpočtu vázaného na počet oby-

vatel daného sídla. Tento problém je znám a dobře zdokumentován z amerických měst,

kde suburbanizace probíhá déle a ve větším měřítku. Morçöl a Zimmermann (2008,

s.9) tvrdí, že „zesilující suburbanizace po 2. sv. válce doslova vysála populace center

měst a s nimi i jejich daňové příjmy. V 70. letech tento problém dosáhl kritické úrovně

a byla nutná intervence – administrativa prezidenta Reagana však naopak snížila

finanční podporu pro města.“ V podmínkách Česka je situace alespoň prozatím odlišná

(Macešková a Ouředníček 2008), nicméně ve vývoji ve vztahu k suburbanizaci v USA

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

101

a Českem lze vidět určitou paralelu, kdy u nás v roce 2013 došlo ke změně rozpočtové-

ho určení daní ve prospěch menších obcí na úkor větších měst (Rucká 2014). Již dnes

však můžeme vidět první náznaky narůstajících problémů s finanční udržitelností zá-

stavby a infrastruktury měst s tím, jak klesá hustota obyvatelstva. Tyto problémy nejsou

v současnosti příliš viditelné, neboť se v předešlých letech projevoval poměrně silný

ekonomický růst, který tyto úbytky příjmů kompenzoval (viz např. Slach a kol. 2019).

Další vzešlé problémy měst lze opět dokumentovat na příkladech z USA, kdy byla

suburbanizace nezřídka spojená s jistou sociální filtrací, kdy movitější občané obchá-

zejí do suburbií, čímž ve městech vznikají „...vakua rychle naplněná kriminalitou, dro-

gami a nebezpečím“ (Gore 1998, nestránkováno). Jackson (2002) pak dává do souvis-

losti nárůst rozlohy brownfieldů ve městech právě jako jeden z dopadů suburbanizace.

Na tomto místě se jedná spíše o dopad suburbanizace komerční, která se však s tou rezi-

denční vzájemně doplňuje, neboť služby následují zákazníky na či za okraj měst.

Druhou dimenzi představuje cílová obec, ve které se suburbanizace projevuje.

Dynamickou suburbanizací vznikají satelitní městečka. Hnilička (2012) je přirovnává

k „sídlištím naležato“, které nejenže sdílí neduhy běžných panelových sídlišť ve smyslu

monofukcionality či nízké diverzity funkcí, ale které jsou navíc doprovázeny nízkou

hustotou zalidnění, což vytváří závislost na starší zástavbě či na jádrovém městě. Nová

výstavba a obyvatelstvo vytváří tlak na místní občanskou vybavenost a infrastrukturu,

potažmo na místní rozpočet, který musí tyto služby pro obyvatelstvo financovat. Subur-

banizace je spojena zejména s masivními investicemi do dopravních sítí a dalšího tech-

nického a občanského vybavení, které však mají často poměrně nízkou intenzitu využi-

tí, což vytváří zátěž nejenom v podobě investic, ale v podobě jejich následného provozu

a údržby (Maier a Čtyroký 2000). Toto bylo částečně podporováno řadou představitelů

menších obcí, kteří suburbanizaci vnímali jako možný motor rozvoje jejich obcí díky

navýšení finančních příjmů rozpočtu spojeného s růstem počtu obyvatel (Macešková

a Ouředníček 2008). Řada obcí se nicméně tímto částečně dostala do obdobné pozice

jako obce s vysokým zastoupením druhého bydlení, kdy vlastníci místních nemovitostí

sice využívají místní služby a infrastrukturu, ale protože zde nemají trvalý pobyt, tak na

provoz těchto služeb de facto nepřispívají.

Jistou možnost financování takto vzniklých nákladů poskytuje daň z nemovitostí,

kterou mohou obce od roku 2009 pomocí vyhlášky ovlivňovat pomocí koeficientů,

obdobně tento systém funguje také na Slovensku od 2005, kde však umožňuje větší

pružnost zacílení, koho nakolik zdanit (Sedmihradská 2013). V dlouhodobém hledisku

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

102

je suburbanizace pro obce problematická zejména z hlediska dynamiky jejich růstu.

Infrastruktura vybudovaná pro nové obyvatelstvo často pochází z poměrně krátkého

časového období, přičemž lze očekávat, že v budoucnu v obdobně krátkém úseku bude

potřebovat obnovu, což bude vytvářet tlak na obec na poměrně velké investice v perio-

dicky se opakujících obdobích namísto jejich plynulého rozložení v čase. Oproti tomu

se může zdát problematické navýšení kapacit například ve školství, kdy je nejasné,

nakolik jsou tato rozšíření udržitelná vzhledem k měnícím se preferencích nejmladší

generace, která zejména v zahraničí začíná opět upřednostňovat život ve městech se

všemi výhoda s tím spojenými (Lilius 2018). Nelze vyloučit, že Česko nebude tento

trend v budoucnu následovat, což by vytvářelo nové výzvy pro suburbanizované obce,

které by byly obdobné jako ty, kterým dnes čelí města.

Třetí dimenzi představuje úroveň celospolečenská, respektive celospolečenských

nákladů, které vznikají v důsledku suburbanizace. Paradoxem současnosti je, že dneš-

ní domy jsou více závislé na infrastruktuře než v dobách agrární společnosti (Hnilička

2012). Jednotlivé domy je potřeba napojit na vodovod, kanalizaci, silniční síť a po-

dobně, což je doprovázeno nutnými investicemi na její vybudování a následnou údrž-

bu. S tím, jak postupně bohatne společnost, se intenzifikuje suburbanizace samotná,

tento růst však přispívá k sociální nerovnosti, neboť obyvatelstvo bydlící v oblastech

s nízkou hustotou obyvatelstva stojí obec, respektive stát a společnost více prostřed-

ků než obyvatelstvo bydlící v oblastech s vyšší hustotou, kde se o náklady dělí větší

počet daňových poplatníků (Hnilička 2012, Hudeček a kol. 2019). Tento problém

ilustrativně dokumentuje Hnilička (2012) na příkladu nákladů na údržbu silnic, kdy

při rozdělení obce na dvě poloviny, přičemž 50 % žije v nové suburbánní zástavbě

a 50 % tvoří starousedlíci v tradičnější zástavbě, představují náklady na údržbu sil-

nic ve starší zástavbě pouze 30 % z celkových nákladů. Nízká hustota zalidnění se

také projevuje v problematickém plánování hromadné dopravy, kterou lze efektivně

plánovat až od 50 ob./ha, protože nižší hustota zalidnění vede k méně častým spojům

a občané jsou tudíž odkázáni na automobilovou dopravu (Kahn 2000, Hnilička 2012).

Peltan (2012) pak tato zjištění doplňuje s tím, že dojížďka představuje dominantní

spotřebu energie při bydlení v rodinném domě v takovéto oblasti. Intenzita toho-

to problému narůstá zejména v dobách ekonomického útlumu či skokového zdra-

žení pohonných hmot (Cílek a Baše 2005). V budoucnu se k tomu pravděpodobně

postupně připojí i stárnutí populace suburbií, která si již nebude moci dovolit nebo

nebude schopna dojíždět do jádrových měst. Tato závislost je ještě uměle zvyšována

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

103

požadavky obcí na minimální výměru stavebního pozemku, přitom při zvolení jiného

typu zástavby (dvoudomky, řadové domy) lze dosáhnout mnohem vyšší hustoty za-

lidnění, která by podporovala diverzitu místní nabídky služeb a navyšovala efektivitu

výdajů na provoz a údržbu (Hnilička 2012).

Dynamicky probíhající suburbanizaci je nutno posuzovat zejména z hlediska dlouho-

dobého časového horizontu, kdy lze polemizovat o efektivitě využívání potenciálu úze-

mí (Šilhánková a kol. 2007). Ekonomicky problematická situace pro suburbánní oblasti

se pak může dostavit již za 30 let od jejich výstavby, kdy lze očekávat potřebu větších

investic do obnovy vybudované infrastruktury (Hnilička 2012). Lze polemizovat o tom,

zda budování nové infrastruktury na greenfields na jedné straně a snižování efektivi-

ty infrastruktury již vybudované ve městech na straně druhé je dlouhodobě udržitelné

a společensky únosné. Developeři ale i jednotlivci přispívající k rozšiřování suburbií se

totiž primárně orientují podle potřeb trhu, a nikoliv potřebami území, přičemž tito aktéři

pak nemusejí nést všechny komplexní náklady spojené s důsledky své činnosti a tyto

náklady přebírá na svá bedra celá společnost (Jackson 2002). Zejména pak developeři

mají propracovanou strategii zamlčování či marginalizace těchto budoucích nákladů

(Cílek a Baše 2005), čímž se obce v budoucnu mohou dostat do řady problematických

situací. Příkladem může být např. dostupnost bytů v domech s pečovatelskou službou

(Obr. 5.3), která při překryvu s Obr. 2.3 poukazuje na poměrně nízkou vybavenost

suburbanizovaných území. V budoucnu tedy obce budou muset vynaložit další náklady

na budování této infrastruktury a zvážit rovněž celkovou dostupnost (nejen) zdravotnic-

kých služeb pro své obyvatelstvo. Tato situace logicky vyústí v to, že tyto prostředky

budou společnosti chybět v jiných oblastech.

Jisté riziko takto neřízeného vývoje pak pravděpodobně vyústí v to, že jádrová měs-

ta budou v budoucnu požadovat navýšení prostředků na udržení poskytovaných funk-

cí (vzdělávání, kultura, zdravotnictví apod.), přičemž tyto prostředky budou získány

pravděpodobně na úkor suburbanizovaných obcí (Šilhánková a kol. 2007). Macešková

a Ouředníček (2008) poukazují, že v zemích, kde probíhala intenzivní suburbaniza-

ce, docházelo k požadavku návratu daňových poplatníků zpět do degradovaných částí

měst. Trajektorie možného budoucího vývoje závisejí na současných krocích, nabízí

se možnost omezit rozšiřování suburbií do nových ploch a již suburbanizovaná území

dodatečně urbanizovat a zvýšit tak jejich populační hustotu a tím i udržitelnost tamější

infrastruktury a diverzity služeb. Nelze vyloučit, že v budoucnu dojde k bourání někte-

rých nevyhovujících suburbií, což se však pravděpodobně neobejde bez státní podpory.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

104

Je však zřejmé, že ať budoucí vývoj bude jakýkoliv, tak čím déle neharmonizovaný

vývoj potrvá, tím náročnější bude nalézt odpovídající řešení (Maier 2008).

Literatura

CÍLEK, V., BAŠE, M. (2005): Suburbanizace pražského okolí: dopady na sociální pro-

středí a krajinu. Praha.

GLAESER, E. L., KAHN, M. E. (2004): Sprawl and urban growth. In Handbook of

regional and urban economics. Elsevier.

GORE, A. (1998): Speech by vicepresident Gore. Brooking Institution. Dostupné

z: https://clintonwhitehouse2.archives.gov/WH/EOP/OVP/speeches/sprawl.html.

HNILIČKA, P. (2012): Sídelní kaše: otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných

domů. Host, Brno.

HUDEČEK, T., HNILIČKA, P., DLOUHÝ, M., LEŇO CUTÁKOVÁ, L., LEŇO, M.

(2019): Urban structures, population density and municipal expenditures: An empirical

study in the Czech Republic. Urban Studies, 56, 16, 3450–3465.

JACKSON, J. (2002): Urban sprawl. Urbanismus a územní rozvoj, 5(6), 21–28.

KAHN, M. E. (2000): The environmental impact of suburbanization. Journal of policy

analysis and management, 19, 4, 569–586.

KRTIČKA, L., ŽENKA, J., DVOŘÁK, P., MACHÁČEK, J., VOGT, D., ORLÍKO-

VÁ, L., KUKULIAČ, P., PAVLÍK, A., HALADA, M., KOPP, J., NOVÁČEK, A., WE-

LLISCH, S., HATESOHL, G., ŽUFAN, P., ŠŤASTNÁ, S. (2021): Atlas rozvoje venko-

va. Ostravská univerzita, Ostrava.

LILIUS, J. (2018). Reclaiming cities as spaces of middle class parenthood. New York,

NY: Springer Berlin Heidelberg.

MACEŠKOVÁ, M., OUŘEDNÍČEK, M. (2008): Dopad suburbanizace na daňové

příjmy obcí. Obec a finance, 13, 1, 28–29.

MACHÁČEK, J., DVOŘÁK, P., KRTIČKA, L. (2021): Hrubá míra migračního salda

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

105

obyvatel v Česku v letech 2012–2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou

působností [mapa] [online]. Měřítko 1:1 250 000/1:2 500 000. In Atlas rozvoje venko-

va.Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vy-

stupy.

MAIER, K. (2012): Nástroje územního plánování k regulaci suburbanizace. Urbanis-

mus a územní rozvoj, 15(5), 12–20.

MAIER, K., ČTYROKÝ, J. (2000): Ekonomika územního rozvoje. Grada, Praha.

MIESZKOWSKI, P., MILLS, E. S. (1993): The causes of metropolitan suburbanizati-

on. Journal of Economic perspectives, 7, 3, 135–147.

MORL, G., ZIMMERMANN, U. (2008): Community Improvement Districts

in Metropolitan Atlanta. In GOKTUG, M., HOYT, L., MEEK, J. W., ZIMMERMANN,

U. (ed.): Business Improvement Districts Research, Theories, and Controversies. Boca

Raton: CRC Press/Taylor 2008.

NOVÁČEK, A., PAVLÍK, A. (2019): Počet bytů v domech s pečovatelskou službou

v roce 2017 na úrovni obcí s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřítko 1:1 250

000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlas-

venkova.osu.cz/mapove-vystupy.

PELTAN, T. (2012): Suburbanizace a energetická náročnost dojížďky. Urbanismus

a územní rozvoj, 15, 21–26.

RUCKÁ (2014): Rozpočtové určení daní: Základní východiska a principy. Moderní

obec. Dostupné z: https://www.moderniobec.cz/rozpoctove-urceni-dani-zakladni-vy-

chodiska-a-principy.

SEDMIHRADSKÁ, L. (2013): Daňová pravomoc obcí u daně z nemovitostí v České

republice a na Slovensku. Acta Oeconomica Pragensia, 21, 1, 68–77.

SLACH, O., BOSÁK, V., KRTIČKA, L., NOVÁČEK, A., RUMPEL, P. (2019): Urban

Shrinkage and Sustainability: Assessing the Nexus between Population Density, Urban

Structures and Urban Sustainability. Sustainability, 11, 15, 4142.

SÝKORA, L. (2003): Suburbanizace a její společenské důsledky. Sociologický časopis,

217–233.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

106

ŠILHÁNKOVÁ, V., KOUTNÝ, J., KUČEROVÁ, Z., OBRŠÁLOVÁ, I., TETŘEVOVÁ,

L., PAVLAS, M., STIBORKOVÁ, M., KARLÍKOVÁ, T, MAŠTÁLKA, M.,

POKLUDOVÁ, P. (2007): Suburbanizace-hrozba fungování (malých) měst. Civitas per

populi.

ŠPAČKOVÁ, P., OUŘEDNÍČEK, M., NOVÁK, J., KŘIVKA, M. (2013): Zóny

rezidenční suburbanizace. Populační vývoj v zázemí českých měst jako důsledek proce-

su suburbanizace, soubor specializovaných map. Dostupné na: www. atlasobyvatestva.

cz/suburbanizace.

OUŘEDNÍČEK, M. (2013): Výzkum suburbanizace v České republice: současné ten-

dence vývoje a možné aplikace. In OUŘEDNÍČEK, M., ŠPAČKOVÁ., P., NOVÁK, J.

(ed.): Sub Urbs: krajina, sídla a lidé. 2013. Academia, Praha,61–80.

OUŘEDNÍČEK, M., KLSÁK, A., ŠPAČKOVÁ, P. (2019): In between city and village:

the development of spatial patterns of Czech suburbanisation 1997–2016. Demografie,

61, 4, 299–308.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

107

3.3 Procesy metropolizace a periferizace, jejich dopady na venkovské regiony

Martin Kebza

Sídelních systémů se týkají i hluboké strukturální změny založené na pokračující

koncentraci rezidenčních i komerčních aktivit do velkých měst a jejich těsných zázemí.

Prohlubují se tak rozdíly mezi exponovanými urbánními centry a vylidňujícím se ven-

kovem mnohdy periferního charakteru, u něhož jsou výzvou nové dimenze uvažování

o jeho rozvoji, jak bylo naznačeno výše v kapitole 2.

Metropolizaci lze chápat dvěma způsoby. Podle jednodušších definic vyzdvihují-

cích kvantitativní vývoj jde o jeden proces (Krzes 2012), jiní autoři však metropolizaci

chápou jako více vzájemně propojených a simultánně probíhajících procesů (Gaussier

a kol. 2003, Kübler 2012). Někteří autoři metropolizaci popisují jako proces re/aloka-

ce specializovaných funkcí (Giffinger, Suitner 2015), a to včetně redistribuce ekono-

mických, politických či dalších specifických funkcí jinými městy (Jałowiecki 2005).

Se změnou takového uspořádání souvisí i změna vztahů mezi jádrem a zázemím. Gaussi-

er a kol. (2003) tvrdí, že metropolizace přesahuje balík jevů spojených s urbánním

růstem, které se pojí např. s urban sprawl. Jako příklad uvádí koncentraci kreativitních

aktivit, resp. kreativní populace v pojetí podle Floridy (2005). Sama metropolizace je

determinována zejména ekonomickým a technickým rozvojem (Kübler 2012), stejně

tak ji mohou ovlivňovat politické intervence, jež byly typické například pro střední

a východní Evropu druhé poloviny 20. století.

Kübler (2012) ve své vizi představuje čtyři základní prvky metropolizace. Prvním je

urban sprawl, prosté šíření města do krajiny formou suburbanizace. Druhým je funkč-

ní specializace prostoru, která na suburbanizaci může navazovat. Tvoří se homogenní

zóny, byť v menším měřítku, lze pozorovat spíše tříštění a heterogenizaci města.

Třetím prvkem se rozumí intenzivní prostorová mobilita obyvatel, informací a zboží,

s čímž souvisí určitý stupeň vývoje dopravní infrastruktury. Čtvrtým prvkem je tzv.

„kosmopolitní lokalismus“, který vyjadřuje původní lokální vazby již globalizované

ekonomiky. Stejně tak do tohoto prvku lze zahrnout kosmopolitizaci města v sociální

i ekonomické rovině.

Elliott (1997) poukazuje na tři fáze vývoje metropolizace, které se váží ke studiu

amerických metropolitních regionů. Autor rozlišuje fáze urbanizace, suburbanizace

a dekoncentrace, které jsou do značné míry obdobou známého vývoje urbanizace

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

108

(Van der Berg a kol. 1982). Ve fázi urbanizace má docházet ke koncentraci obyvatel

a zároveň ke koncentraci pracovních příležitostí, které se vzájemně ovlivňují, také do-

chází k nutné územní expanzi městského prostoru. Druhou fázi charakterizuje silnější

diferenciace v distribuci příjmů obyvatel města a také rozvoj dopravní infrastruktury

(bohatší vrstvy mají tendenci se stěhovat do zázemí, chudší obyvatelé zůstávají blíže

centra). Následuje „spillover“, odliv obyvatel z měst do nově se formujících subur-

bií. Třetí fáze je charakteristická přesunem obyvatel za hranice metropolitního regionu.

Podobně je možné chápat dezurbanizaci, kterou lze jednoduše charakterizovat jako po-

pulační úbytek metropolitního areálu. Mimo tuto třífázovou typologii je však pojme-

nována například reurbanizace (Van der Berg a kol. 1982), ta však může být v případě

silnějšího úpadku metropolitního areálu výrazně selektivní. Právě reurbanizace v rámci

metropolizace má být procesem s cílem obnovy a následného rozvoje jádra města (Pary-

sek 2002). Hampl a Marada (2016) urbanizační cyklus v případě metropolizace vnímají

odlišně. Sama metropolizace je podle autorů urbanizací na vyšším řádu, suburbaniza-

ce nemůže být hodnocena jako samostatné vývojové stadium a význam deurbanizace

a reurbanizace je krátkodobý a často nedostatečně prokazatelný. Reurbanizaci zmiňuje

i Ouředníček (2000), avšak ve spojitosti s regenerací starých průmyslových měst,

u nichž představuje jediné možné východisko.

Periferizace je procesem propadání se v hierarchickém uspořádání sídelního systému,

jde o eskalaci periferního charakteru území. Může být i důsledkem metropolizace nebo

komplementárním procesem k ní ve smyslu (socio-ekonomické) divergence. Periferi-

zace souvisí s relativním úpadkem území, jeho odsunutím na okraj veškerého zájmu,

ať již politického nebo ekonomického.

Dopad metropolizace a periferizace na venkovské regiony

Metropolizace a periferizace mohou mít na vývoj venkovského osídlení velmi zásadní

vliv. Nejmarkantnější dopad lze sledovat v oblastech blízkých velkým městům, od če-

hož se odvíjí i typologie venkova (např. Perlín, Kučerová, Kučera 2010; Ženka, Slach,

Sopkuliak 2017, byť použití velkých územních jednotek stírá lokální rozdíly). V dosud

rurální krajině poblíž velkých měst se zvyšuje tlak na zábor volných pozemků pro výstav-

bu, zcela se mění struktura místní populace a s ní i požadavky na základní služby, jež při

nedostatečném plánování nejsou dostupné. V tomto případě může jít například o školská

zařízení, zejména mateřské či základní školy. Zasažena může být ale i sociální koherence,

která je nově příchozími narušena, neboť suburbánní obyvatelstvo je stále ekonomicky

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

109

a sociálně aktivní v jádrovém sídle, zatímco místo bydliště plní funkci ryze rezidenční.

Taková suburbia tvoří jakousi hybridní zónu rurální krajiny s urbánním obyvatelstvem.

Od toho se dále odvíjí i větší tlak na kapacitu dopravní infrastruktury, na dostupnost ve-

řejné dopravy. Některé suburbánní lokality jsou nicméně i cílem komerční suburbanizace,

která se projevuje zejména výstavbou velkých obchodních, průmyslových nebo logis-

tických areálů s nabídkou velkého množství pracovních příležitostí. V rozvinutém met-

ropolitním regionu je již vícero sekundárních či terciárních pracovních středisek, kde se

komerční suburbanizace dostatečně vyvinula. Tato střediska pak vytváří další dojížďkové

proudy, které mohou být i tangenciálního charakteru.

O poznání slabší měrou se budou metropolizační procesy projevovat ve strukturálně

postižených regionech, kde jsou i velká města. Tato města mohou být poměrně slabým

zdrojem metropolizace, místní venkovské obce mohou být více ovlivněny vzdálenější-

mi metropolitními jádry. To může vést ke změně dojížďkových vztahů, mj. i ke zvýše-

ní času dojížďky do zaměstnání. Pokud místní střediska nemají metropolitní potenciál

a venkovské oblasti jsou ve větší vzdálenosti od urbánních center, intenzita procesu pe-

riferizace může být vysoká. Složitý rozvojový potenciál mají oblasti daleko od velkých

měst, tedy oblasti, které metropolizací přímo zasaženy nejsou. Nutně se nemusí ani

posouvat níže v sídelní hierarchii ve smyslu periferizace.

Metropolizace a periferizace v kontextu českých venkovských oblastí

Dle vymezení Ženky a Krtičky (2018a) se v Česku nachází celkem 12 území s alespoň

částečně metropolitním charakterem (sousedící oblast Plzně a Karlových Varů chápeme

jako oddělené, naopak Hradecko a Pardubicko vnímáme jako jednu bipolární jednotku).

Drtivá většina obcí v těchto vymezených oblastech je venkovská. I když dle typologie Žen-

ky a Krtičky (2018b) všechny spadají do jedné specifické kategorie, a to venkovských obcí

v zázemí metropolitních jader a krajských měst, lze předpokládat silnou vnitřní diferenciaci,

jež může být o to silnější, že se nachází v blízkosti dynamických velkých měst. A právě

v těchto oblastech lze předpokládat nejvýraznější projevy metropolizačních procesů.

Podle jednoduššího (vnějšího) pojetí metropolizace má docházet ke kvantitativnímu

(populačnímu) rozvoji. Zde se ukazuje potenciál a atraktivita území, které je metropolí

nebo jiným významným městem ovlivňována. Lépe než celkový přírůstek ukazuje

tyto parametry mechanický přírůstek, který není zkreslen mj. specifickým demogra-

fickým chováním, které je pro některé části Česka typické. V zásadě platí, že území

metropolitního charakteru mají vyšší migrační přírůstky (Macháček, Dvořák, Krtička

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

110

2021a). Nesporně to platí o zázemích dvou největších měst v Česku s tím, že výho-

dou je kombinovaná proximita k metropolitnímu jádru a páteřním dopravním stavbám.

Jako přírůstkové lze hodnotit dynamicky se rozvíjející Plzeňsko, ale i oblast Českých

Budějovic. Obě tato města mohou těžit z výhod geografické polohy, resp. blízkosti

vyspělých zahraničních regionů a zároveň kvalitního životního prostředí; podobné

faktory mohou působit u Hradce Králové, Pardubic, Liberce, Olomouce, Jihlavy

a Zlína, byť v menší míře. Komplikovanější je vývoj v případě Ostravy, Ústí nad Labem

a Karlových Varů. Oblasti okolo těchto měst mají společný problémový rys, který se

odráží i na populační struktuře a velikosti. Všechna tato města mají v bezprostřední

blízkosti migračně přírůstkové venkovské obce, ale oproti městům zmíněným výše jich

je méně; v kontextu celých regionů (SO ORP) jsou pak některé oblasti vysoce ztrátové,

byť to není zapříčiněno odlivem obyvatel z venkovských obcí (Macháček, Dvořák,

Krtička 2021a).

Küblerovo (2012) chápání prvků metropolizace zohledňuje nejen kvantitativní růst záze-

mí metropolí (resp. významných měst z pohledu národního sídelního systému), ale také in-

tenzivní mobilitu či kosmopolitanizace jádra (které však není obsahem práce o venkově). Na

intenzitu prostorové mobility lze nahlížet mnoha způsoby, ať už skrze míru automobilizace

či jiné nekonformní indikátory. Mobilitu informací pak může být zajímavé sledovat skrze

pokrytí (dříve 3G,) 4G a především 5G signálem. U těchto inovací je nicméně riziko zkres-

lení tím, že jde zpočátku o vybrané pilotní oblasti, kde je pokrytí testováno. Relativně přes-

né pak mohou být výsledky Sčítání ŘSD, které měří počet vozidel na úsecích silnic. Tyto

výsledky jsou publikovány se zhruba pětiletou frekvencí. V geografických analýzách se ale

častěji používají výsledky SLBD, konkrétně počty dojíždějících a vyjíždějících do zaměst-

nání. Z hlediska metodiky je u nich však potřeba upozornit, že absolutní hodnoty dojíždě-

jících a vyjíždějících nejsou zcela srovnatelné, ale i tak mohou nastínit některé trendy. Pro

takové srovnání (byť spíše orientačního charakteru) byly vymezeny užší urbánní aglomera-

ce šesti největších měst v Česku (viz Tab. 10). Z této tabulky lze vyčíst několik informací:

• Stále existuje dramatický rozdíl mezi Prahou jako dominantním centrem Česka

a všemi ostatními oblastmi.

• Ve většině případů jádro jako cíl dojížďky v rámci úžeji vymezené aglomerace

posiluje, podíl obyvatel vyjíždějících z centra do zázemí klesá (byť neklesá celko-

vý počet dojíždějících do těchto oblastí).

• I v těchto indikátorech se projevuje strukturální postižení regionu, když v případě

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

111

Ostravy pozorujeme mj. pokles počtu dojížďkových interakcí. Jde také o jediný

případ ze sledovaného vzorku.

Tab. 10: Počet a intenzita dojížďkových proudů ve vybraných aglomeracích

Česka v letech 2001 a 2011

aglomerace počet dojíždějících

do centra

počet vyjíždějících

z centra do zázemí

počet dojížďkových

interakcí

2001 2011 2001 2011 2001 2011

Praha 42 791 12 185 52 080 10 777 434 449

Brno 6 576 2 878 6 934 3 128 30 30

Ostrava 15 917 2 712 12 553 1 602 37 32

Plzeň 2 667 504 2 749 435 12 12

Liberec 2 625 2 041 2 626 1 214 15 20

Olomouc 971 242 995 252 5 5

Zdroj: data SLBD, ČSÚ 2003 a 2013, vlastní zpracování

Obr. 46 zachycuje zmiňované dojížďkové proudy v prostoru na příkladu Brna. Brno

je podobně jako většina měst v Česku jasně dominantním prvkem sídelního systému

ve svém okolí. Historicky se v jeho blízkosti nalézá několik tradičních menších až

středně velkých měst, kde funguje místní vybavenost, eventuálně průmyslová základna

(např. Kuřim). Během transformační fáze vývoje začala probíhat i komerční (nerezi-

denční) suburbanizace, která měla za následek prudký rozvoj výhodně lokalizovaných

obcí. V roce 2001 bylo v okolí Brna patrných několik potenciálních středisek druhého

(či spíše třetího s absencí druhého) řádu, mj. Babice nad Svitavou, Ostrovačice nebo

Tetčice. Během následující dekády proběhla selekce těchto center, kdy nejvýrazněji

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

112

uspěly Modřice s dobrou polohou vůči dálnicím i železnici. Modřice pak zintenzivňují

svou roli střediska, když na sebe navazují dojížďkové interakce i z větší vzdálenosti

a nahrazují tak interakce mezi jinými obcemi. I v souvislosti s prostorovou blízkostí

Modřic a Brna tak lze uvažovat o tom, že v zásadě dochází k integraci Modřic do Brna

bez expanze brněnské samosprávy. Proces vytváření sekundárních (či terciárních) cen-

ter je nicméně zřetelnější u větších měst, například u Varšavy (Kebza 2017). Praha je

v tomto i kvůli svému „řídkému“ charakteru poměrně specifická.

Periferizace s metropolizací do značné míry souvisí, neboť bez dynamiky center jen

obtížně dojde k úpadku periferií. Obecně lze v Česku za periferie považovat oblasti

v blízkosti státních a krajských hranic. Jedním z obecných rysů periferií je stárnutí

populace, byť existují „periferní“ oblasti, kde dochází k cílené koncentraci post-pro-

duktivní populace například kvůli příznivému prostředí – mezi jinými jde o přímořské

lokality (Kebza 2018). V Česku, kde ale takovéto fyzicko-geografické podmínky nejsou,

se dynamika stárnutí projevuje nejvíce právě v odlehlých oblastech; v Čechách to jsou

i přes relativně „mladou“ populaci příhraniční regiony, které jsou navíc znevýhodně-

ny fyzicko-geografickými bariérami (Šumava, Slavkovský les), zatímco jádrová oblast

či osa Praha–Plzeň nabírá opačné tendence (Macháček, Dvořák, Krtička 2021b).

Na Moravě a ve Slezsku nejrychleji stárnou podobně znevýhodněné oblasti na Jesenic-

ku nebo Osoblažsku. Periferizaci v blízkosti krajských hranic pak zřetelně dokresluje

rozložení indexu stárnutí (Macháček, Dvořák, Krtička 2021c). Periferní charakter

vystihuje i další sociální indikátor s ekonomickým přesahem, a to podíl nezaměstna-

ných osob, kde se projevuje problémovost vybraných regionů a vzdálenost k větším

střediskům pracovních pozic. V případě Česka se v tomto ukazateli projevují periferie

při státních i krajských hranicích (Pavlík, Krtička 2021a). Na druhou stranu v tomto

ohledu není úplně zřetelná samotná periferizace vzhledem k tomu, že se změna neza-

městnanosti v prostoru takto vzorcově neprojevuje (Pavlík, Krtička 2021b).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

113

Obr. 46: Počet a intenzita dojížďkových proudů v brněnské aglomeraci

v letech 2001 a 2011

Zdroj: Kebza 2017

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

114

Literatura

ČSÚ (2003): Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 – dojížďka do zaměstnání a škol.

ČSÚ (2013): Dojížďka do zaměstnání a škol podle Sčítání lidu, domů a bytů – 2011.

ELLIOTT, J. R. (1997): Cycles within the System: Metropolitanisation and Internal

Migration in the US, 1965–90. Urban Studies, 34, 1, 21–41.

GAUSSIER, N., LACOUR, C., PUISSANT, S. (2003): Metropolitanization and territo-

rial scales. Cities, 20, 4, 253–263.

GIFFINGER, R., SUITNER, J. (2015): Polycentric Metropolitan Development: From

Structural Assessment to Processual Dimensions. European Planning Studies, 23, 6,

1169–1186.

HAMPL, M., MARADA, M. (2016): Metropolizace a regionální vývoj v Česku v trans-

formačním období. Geografie – Sborník ČGS, 121, 4, 566–590.

JAŁOWIECKI, B. (2005): Polskie miasta w procesie metropolizacji. Studia Regionalne

i Lokalne, 19, č. 1, s. 5–15.

KEBZA, M. (2017): Procesy metropolizace a periferizace ve vybraných regionech Pol-

ska a Česka: tendence a proměny regionálního vývoje. Praha, Přírodovědecká fakulta,

Univerzita Karlova.

KEBZA, M. (2018): The development of peripheral areas: The case of West Pomerani-

an Voivodeship, Poland. Moravian Geographical Reports, 26, 1, 69–81.

KRTIČKA, L., ŽENKA, J., DVOŘÁK, P., MACHÁČEK, J., VOGT, D., ORLÍKOVÁ,

L., KUKULIAČ, P., PAVLÍK, A., HALADA, M., KOPP, J., NOVÁČEK, A., WEL-

LISCH, S., HATESOHL, G., ŽUFAN, P., ŠŤASTNÁ, S. (2021): Atlas rozvoje venkova.

Ostravská univerzita, Ostrava.

KRZES, A. (2012): Delimitacja polskich obszarów metropolitalnych. In Biblioteka

Regionalisty. Uniwersytet Ekonomiczny we Wrocławiu, s. 63–72.

KÜBLER, D. (2012): Introduction: Metropolitanisation and Metropolitan Governance.

European Politican Science, 11, 402–408.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

115

MACHÁČEK, J., DVOŘÁK, P., KRTIČKA, L. (2021): Hrubá míra migračního salda

obyvatel v Česku v letech 2012–2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou

působností [mapa] [online]. Měřítko 1:1 250 000/1:2 500 000. In Atlas rozvoje venko-

va. Ostrava: Ostravská univerzita. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vy-

stupy/.

MACHÁČEK, J., DVOŘÁK, P., KRTIČKA, L. (2021b): Dynamika stárnutí obyvatel

v Česku v letech 2012–2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností

[mapa] [online]. Měřítko 1:1 250 000/1:2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostrava:

Ostravská univerzita. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

MACHÁČEK, J., DVOŘÁK, P., KRTIČKA, L. (2021c): Index stáří v Česku v letech

2012–2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa] [online].

Měřítko 1:1 250 000/1:2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostrava: Ostravská univer-

zita. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

MUSIL, J., MÜLLER, J. (2008): Vnitřní periferie v České republice jako mechanismus

sociální exkluze. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 44, 2, 321–348. htt-

ps://nbn-resolving.org/urn:nbn:de:0168-ssoar-61149.

OUŘEDNÍČEK, M. (2000): Teorie stádií vývoje měst a diferencální urbanizace. Geo-

grafie – Sborník ČGS, 105, 4, 361–369.

PAVLÍK, A., KRTIČKA, L. (2021a): Nezaměstnanost v Česku v roce 2018 na úrovni

venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřítko 1:1 250

000/1:2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostrava: Ostravská univerzita. Dostupné z:

https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

PAVLÍK, A., KRTIČKA, L. (2021): Vývoj nezaměstnanosti v Česku v letech 2013–

2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa] [online]. Mě-

řítko 1:1 250 000/1:2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostrava: Ostravská univerzita.

Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VAN DER BERG, L., DREWETT, R., KLAASEN L. H., ROSSI, A., VIJVERBERG,

C. H. T. (1982): A Study of Growth and Decline. Urban Europe, 1. Oxford, Pergamon

Press.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

116

ŽENKA, J., KRTIČKA, L. (2021a): Typologie území Česka na úrovni statistických

obvodů obcí s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřítko 1:1 250 000. In Atlas

rozvoje venkova. Ostrava: Ostravská univerzita. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.

cz/mapove-vystupy/.

ŽENKA, J., KRTIČKA, L. (2021b): Typologie venkovských území Česka v úrovni obcí

[mapa] [online]. Měřítko 1:1 250 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostrava: Ostravská

univerzita. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

ŽENKA, J., SLACH, O., SOPKULIAK, A. (2017): Typologie českých nemetropolitních

regionů z hlediska faktorů, mechanismů a aktérů regionálního rozvoje. Geografie, 122,

3, 281–309.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

117

4. Proces restrukturalizace hospodářství venkovských

oblastí a jeho klíčové aspekty

Jan Ženka

Cílem této kapitoly je identifikovat faktory transformace venkovského hospodář-

ství a vývoje nezemědělských aktivit na venkově, přičemž důraz klademe na zachyce-

ní trendů v posledním desetiletí. Využili jsme data z Registru ekonomických subjektů

za zaměstnanost podchycující velikostní kategorie všech firem na území Česka. Na

základě velikostních kategorií firem jsme odhadli zaměstnanost v obcích do 3 000 oby-

vatel za roky 2008 a 2017, přičemž sektorovou/odvětvovou strukturu zaměstnanosti12

analyzujeme v agregaci za SO ORP.

Tradiční venkovské hospodářství bylo spjato zejména s primárním sektorem (Dinis

2006). Nosným sektorem bylo zemědělství s převážně produkční funkcí. V průběhu

industrializace postupně docházelo k prohlubování ekonomických rozdílů mezi městy

a venkovem, které byly impulsem pro nastartování procesu restrukturalizace (Wiggins,

Protector 2001, Woods 2005). Změny ve struktuře hospodářství na venkově vyvolaly

zejména technologické objevy, z nichž nejdůležitější byly:

i. Chlazení, díky němuž lze potraviny přepravovat na velké vzdálenosti a oddělit

tak místo produkce a spotřeby, což vedlo ke snížení tlaku na lokální producenty

a jejich samozásobitelskou funkci.

ii. Mechanizace a rozvoj dopravy, které vedly ke snížení poptávky po lidské práci

v zemědělství. Růst intenzity individuální automobilové dopravy vedl k odděle-

ní místa bydliště a zaměstnání a zvýšení intenzity vyjížďky do měst. Dalším

aspektem rozvoje dopravy bylo usnadnění masového cestovního ruchu.

iii. Rozvoj telekomunikačních technologií, který zmírnil problémy plynoucí

z periferní polohy pro odvětví průmyslu či služeb a zároveň poskytl obyvatelům

venkova možnost začlenění do městského způsobu života skrze média.

Nejen technologické, ale i sociální a ekonomické změny ovlivnily vývoj venkova.

Díky zintenzivnění zemědělské výroby došlo k poklesu zaměstnanosti na venkově,

12 Intenzita strukturálních změn byla hodnocena pomocí Finger-Kreininova indexu a míra spe-

cializace (případně diverzity) ekonomické struktury byla vyjádřena Herfindahl-Hirschmanno-

vým indexem.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

118

přesunu části pracovních sil do jiných sektorů hospodářství a prohloubení zapojení ven-

kovských regionů do globální ekonomiky (Woods 2005, Schmied 2005). Globalizace

vytváří diferenciovaný prostor, jenž se promítá i do chování samotných obyvatel ven-

kova, kteří jsou ochotni migrovat do vzdálenějších regionů za prací. Další projevem

globalizace je oslabení produkční funkce venkova ve prospěch rezidenční a rekreační

funkce (Woods 2013).

Tyto změny lze souhrnně označit jako proces restrukturalizace. Nedochází ke změ-

nám pouze v jednom sektoru. Rozvoj zpracovatelského průmyslu a služeb na venkově

stimuluje nárůst dodavatelských či odběratelských odvětví skrze multiplikační efekty

(Hoggart, Paniganua 2001) a umožňuje kompenzovat pokles zaměstnanosti v zeměděl-

ství (Dinis 2006). V rozvinutých zemích začalo docházet k přesunu zpracovatelského

průmyslu z městských oblastí do některých venkovských, zejména v posledních dvou

dekádách 20. století (Woods 2005). Proces restrukturalizace spojují Hoggart a Pania-

gua (2001) s přechodem od fordismu k postfordismu, s čímž je spojena geografická

dekoncentrace výrobních jednotek. Firmy hledají místa, kde mohou minimalizovat své

výrobní náklady a zároveň být součástí ziskových trhů. Venkovské oblasti jsou pro

některé firmy atraktivnější než města díky ceně a dostupnosti výrobních faktorů, rezi-

denční atraktivitě a dalším faktorům (Woods 2005).

Mezi nejvýznamnější teoretické přístupy, které zastřešují přesuny ekonomických

aktivit (zejména zpracovatelského průmyslu) z měst do venkovských oblastí, patří teo-

rie omezeného prostoru a teorie životního cyklu výrobku.

a) Teorie omezeného prostoru (constrained location) vysvětluje přesun průmyslu

z měst na venkov na základě rostoucí poptávky po pozemcích, které jsou ve

venkovských oblastech snáze dostupné než v hustě zalidněných městech. Toto

vysvětlení je relevantní zejména pro odvětví s vysokou kapitálovou náročností

výrobního procesu a velkou náročností na plochy (Kalantaridis 2005, North

1998).

b) Teorie životního cyklu výrobku (Vernon 1966) vysvětluje přesun eko-

nomických aktivit z měst na venkov na základě snahy firem snížit náklady

na produkci standardizovaného výrobku. V prvních fázích vývoje výrobku a jeho

uvedení na trh je výroba lokalizována v metropolitních regionech, neboť vývoj,

specifikace a marketing nového výrobku vyžadují časté osobní kontakty

s dodavateli a zákazníky. Jakmile je výroba standardizována, dochází

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

119

ke geografickému oddělení vývoje a dalších strategických funkcí od výroby,

která směřuje do míst (venkovkých) lokalit s nižšími náklady (Kalantaridis

2005). Delokalizace je charakteristická pro rutinní a znalostně méně náročné

s vyšší náročností na (méně kvalifikovanou) pracovní sílu (North 1998, Ženka

2008).

Přesun ekonomických aktivit z měst na venkov však neznamená, že mizí rozdíly mezi

městy a venkovskými obcemi z hlediska sektorové/odvětvové struktury hospodářství.

Venkovské obce si stále zachovávají specifika, mezi která kromě výrazně vyšší specia-

lizace na primární sektor patří silná pozice odvětví vázaných na zemědělství, lesnictví

(potravinářský, dřevozpracující průmysl aj.) a řemeslnou výrobu. Druhou odlišností je

obecně výrazně vyšší zastoupení odvětví zpracovatelského průmyslu s nižší technolo-

gickou náročností a služeb s nižší znalostní náročností. Třetím specifikem je převaha

malých a středně velkých podniků se silnými vazbami na své okolí, existují však i ven-

kovské regiony dominované velkými firmami nebo pobočkami nadnárodních korporací

s převážně globálními dodavatelsko-odběratelskými vztahy (Ženka a kol. 2017).

Výše uvedené procesy se týkají zejména problematiky industrializace venkova.

Významným projevem restrukturalizace venkovského hospodářství je však též absorp-

ce volné pracovní síly ze zemědělství (případně i průmyslu) sektorem služeb. Ve ven-

kovských oblastech se postupně rozvíjejí čtyři typy služeb. První skupinou jsou veřej-

né služby, které zahrnují veřejnou správu, zdravotnictví, vzdělávání, kulturu a sociální

služby. Veřejné služby mohou tvořit až třetinu zaměstnanosti ve venkovských oblas-

tech vyspělých států. Druhým typem jsou spotřebitelské služby, v rámci nichž vytváří

nejvíce pracovních míst maloobchod. Třetí skupinou jsou služby vázáné na cestovní

ruch jakožto jeden ze základních prostředků rozvoje odlehlých venkovských oblastí,

ve kterých došlo k výraznému úbytku primárního sektoru. Čtvrtá skupina se týká ven-

kovských oblastí v zázemí metropolitních regionů, kde dochází k difúzi znalostně ná-

ročných obchodních služeb za účelem snížení nákladů – podobně jako zpracovatelský

průmysl (Woods 2005).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

120

4.1. Proces restrukturalizace na území Česka

Jan Ženka, Simona Šťastná

V období totalitní éry bylo zemědělství charakteristické intenzivní rostlinnou

i živočišnou produkcí. Cílem bylo zajištění soběstačnosti státu a dosažení kladného salda

zahraničního obchodu s potravinami. Prostředkem pro dosažení vysoké produkce bylo

využití zejména chemických hnojiv (Bičík, Jančák 2005), což bylo spojené se značnými

environmentálními problémy (Vaishar, Šťastná 2019). Přechod od plánované k tržní

ekonomice znamenal ztrátu cílových zemí exportu a snížení reálných cen, s čímž jsou

spojeny problémy intenzivního zemědělství. K nejvýraznějším projevům v 90. letech

patřil pokles živočišné produkce a snížení rostlinné produkce spojené s nižším využitím

chemických hnojiv (Bičík, Jančák 2005, Jančák a kol. 2019). Zároveň proběhla výrazná

regionální diferenciace objemu, struktury a produktivity zemědělské výroby na území

Česka. Charakteristickým rysem (post)transformačního zemědělství byla racionalizace

využití zemědělských ploch. Došlo k prohloubení geografické koncentrace zemědělské

výroby do oblastí s příhodnými klimatickými podmínkami, zejména moravských úvalů,

Hané a Polabí. V těchto lokalitách došlo k nárůstu objemu rostlinné produkce (Konečný

2017). V oblastech s méně příznivými podmínkami došlo k extenzifikaci zemědělství,

ke snížení procenta zornění a posílení významu živočišné produkce (Konečný 2017).

Jedná se o oblasti s vyšší nadmořskou výškou – pahorkatiny a hornatiny. Výjimkou je

Českomoravská vrchovina, která je typická pěstováním brambor (Bičík, Jančák 2005).

Charakter intenzivního zemědělství v období socialismu se projevoval vysokou za-

městnaností v tomto sektoru, která však byla ovlivněna i nezemědělskými aktivitami

zahrnutými v jednotných zemědělských družstvech nebo státních statcích. Jednalo se

především o činnosti jako stavební práce, lehkou průmyslovou činnost či opraváren-

ské dílny (Bičík, Jančák 2005). Ačkoliv velká část venkovského obyvatelstva dojíž-

děla za prací do měst (Vaishar, Šťastná 2019), celková zaměstnanost v zemědělství

činila na počátku 90. let až 7 % ekonomicky aktivních obyvatel. V průběhu 90. let

došlo ke krizi zemědělství a poklesu zaměstnanosti na třetinu při zachování stejné-

ho objemu zemědělské produkce (Bičík, Jančák 2005). V důsledku ekonomických

změn, vlastnických vztahů v transformačním období došlo oddělení aktivit primárního

sektoru (Majerová 2017) od aktivit sekundárních a terciárních (Jančák a kol. 2019).

V současnosti patří české venkovské regiony k nejvíce industrializovaným

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

121

v Evropské unii. Upadající tradiční odvětví jsou nahrazována zahraničními investicemi

do průmyslu či sektoru služeb, což podmiňuje další pokles primárního sektoru (Vaishar,

Šťastná 2019). Zřetelným trendem je postupující industrializace venkova, která v mno-

ha případech navazuje na původní zemědělskou a (přidruženou průmyslovou) výrobu

v areálech bývalých JZD, které jsou v současnosti často využívány malými a středními

venkovskými průmyslovými firmami (Hruška, Czapiewski 2015).

Obr. 47: Sektorová struktura zaměstnanosti venkovských obcí v roce 2017 (%)13

Zdroj: Registr ekonomických subjektů za rok 2017

V roce 2017 byla ve venkovských obcích rozhodující část (40,1 %) pracovních

míst soustředěna v zemědělsko-průmyslových regionech, 29,7 % ve venkovských

obcích v metropolitních zázemích, 26,7 % ve vysoce industrializovaných nemetro-

politních regionech a pouze 3,5 % ve venkovských regionech specializovaných na

cestovní ruch. Základní vzorec rozmístění zaměstnanosti se od roku 2008 nezměnil.

V roce 2017 tvořil sektor služeb (Obr. 47) více než polovinu zaměstnanosti

ve venkovských obcích (RES 2017). Druhým největším sektorem byl zpracovatelský

průmysl s téměř čtvrtinovým podílem. Zemědělství a stavebnictví mají srovnatelné

zastoupení: kolem 10 %. Stavebnictví je rozmístěno poměrně rovnoměrně, zatímco

zemědělství je výrazně územně koncentrováno do klimaticky příznivých oblastí.

Nejnižší podíl zaměstnanosti v zemědělství byl pozorován v zázemí metropolitních jader

a krajských měst (6,9 %), největší ve venkovských obcích v zemědělsko-průmyslových

13 Pozn.: Veřejné služby zahrnují odvětví s kódy 84 až 91, služby vázané na cestovní ruch odvět-

ví s kódy 55, 56 a 79. Tyto skupiny jsou obsaženy též ve skupině odvětví „služby celkem“.

zemědělství, lesnictví

a rybolov

zpracovatelský

průmysl

stavebnictví veřejné služby služby vázáné na

cestovní ruch

služby celkem

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

122

regionech (13,4 %). V letech 2008–2017 nedošlo k významné proměně sektorové

struktury zaměstnanosti.

Role zpracovatelského průmyslu v rozvoji venkovských regionů

S výjimkou bezprostředního zázemí metropolitních jader jsou venkovské oblasti v Čes-

ku charakteristické poměrně vysokou mírou industrializace (Obr. 48). Odvětvová struktura

zaměstnanosti se v českých venkovských regionech výrazně neliší od městských regionů,

ačkoli samozřejmostí je vyšší podíl primárního sektoru a nižší podíl služeb. Nejvýznam-

nějším odvětvím zpracovatelského průmyslu není navzdory očekávání potravinářský, ale

kovodělný průmysl (CZ-NACE 25), který ve sledovaném období 2008–2017 zaznamenal

nárůst.

Obr. 48: Podíl zpracovatelského průmyslu na zaměstnanosti

venkovských obcí v roce 2017

Zdroj: Ženka, Šťastná a Pavlík 2020

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

123

10 14 16 22 25 27 28 29 31 32 33

2008 9,4 3,9 14,4 7,9 19,4 7,6 6,7 4,8 2,9 2,6 2,6

2017 9,3 4,2 7,8 8,0 20,6 7,3 6,8 9,6 3,6 3,2 3,9

Dále jsou na venkově významně zastoupena tradiční odvětví zpracovatelského prů-

myslu s nízkou technologickou náročností, často navázána na primární aktivity: po-

travinářský, dřevozpracující, nábytkářský či oděvní průmysl, ale též některá novější

odvětví jako gumárenský a plastikářský průmysl (Obr. 49). Tradiční dřevozpracují-

cí průmysl zaznamenal ve sledovaném období výrazný pokles zaměstnanosti (Slach

in Rumpel a kol. 2011). Oproti městským regionům jsou méně zastoupena technolo-

gicky a kapitálově náročná odvětví včetně automobilového průmyslu, ačkoli podíl této

skupiny odvětví od roku 2008 roste (Ženka, Šťastná, Pavlík 2020).

Obr. 49: Odvětvová struktura zaměstnanosti ve zpracovatelském

průmyslu ve venkovských obcích Česka14

Zdroj: Šťastná, Ženka, Pavlík 2020

V současnosti převažuje u venkovských firem ve zpracovatelském průmyslu endo-

genní způsob vzniku (Šťastná, Ženka, Pavlík 2020). Firmy jsou zakládány zejména

místními podnikateli a mnohdy navazují na tradiční lokální specializaci a podniky za-

ložené v meziválečném období či za socialismu. Častým způsobem vzniku je odštěpení

z již existujícího podniku (v řadě případů z původních JZD), nebo založení nové firmy

bývalými zaměstnanci zaniklého místního podniku. Odštěpování firem je pouze ve vel-

mi omezené míře provázeno rozvojem nových odvětví, produktů či technologií (Slach

14 Pozn.: RES; vlastní zpracování. Zaměstnanost byla vypočtena jako podíl odvětví zpracovatelského

průmyslu na celkové zaměstnanosti průmyslu (CZ-NACE v rozmezí 10-33). Odvětví 10 potravi-

nářský, 14 textilní, 16 dřevozpracující, 22 plastikářský, 25 kovodělný, 27 elektrotechnický, 28 strojí-

renský, 29 výroba motorových vozidel, 31 výroba nábytku, 32 ostatní, 33 opravy a instalace.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

124

in Rumpel a kol. 2011). Převažují domácí průmyslové firmy, zpravidla malé subjekty,

které mají nejintenzivnější dodavatelsko-odběratelské vztahy na krajské úrovni (Ženka

a kol. 2020).

Diverzifikace sektorové struktury venkovské ekonomiky

Ve sledovaném období 2008–2017 došlo k diverzifikaci hospodářství venkovských

obcí. Největší nárůst diverzity byl zaznamenán ve venkovských obcích s významnou

specializací na cestovní ruch. Následují obce v některých vysoce industrializovaných

nemetropolitních regionech, mezi které patří SO ORP Žatec, Most, Vysoké Mýto, Blat-

ná nebo Dačice. Důvodem je posílení sektoru služeb na úkor výrobního sektoru, při-

čemž postupná terciarizace je charakteristická pro všechny typy venkovských obcí.

V menší části SO ORP se ve sledovaném období naopak zvýšila míra specializace od-

větvové struktury zaměstnanosti. Nejvýznamnějším příkladem je SO ORP Kopřivnice,

kde došlo k lokalizaci průmyslové zóny do zázemí města. Míra specializace odvětvové

struktury zaměstnanosti se v obcích v zázemí metropolitních jader a krajských měst ve

sledovaném období významně nezměnila, navzdory trendům komerční suburbanizace

služeb a zpracovatelského průmyslu.

Ačkoliv jsou všechny typy venkovských obcí výrazně diverzifikovány, nejvyšší

míru specializace vykazují obce v zemědělsko-průmyslových venkovských regionech.

Na mikroregionální úrovni vykazují nejvyšší specializaci tři typy obcí:

i. venkovské obce, ve kterých se soustřeďují významné průmyslové firmy (zázemí

Žatce – elektrotechnický průmysl, Stodu – výroba elektrických zařízení aj.),

ii. obce v oblastech s příhodnými klimatickými podmínkami zaměřené na inten-

zivní zemědělskou výrobu (okolí SO ORP Lysé nad Labem nebo Vodňan),

iii. obce v metropolitním zázemí, kde jsou lokalizovány velké zahraniční firmy

v sektoru obchodních služeb (Dobrovíz v blízkosti Říčan se skladem firmy

Amazon),

iv. nejvíce diverzifikované jsou naopak venkovské obce v zázemí center starých

průmyslových regionů (SO ORP Sokolov, Teplice, Ústí nad Labem), periferních

regionů (SO OEP Bruntál, Šumperk) nebo metropolitních regionů (SO ORP

Černošice v blízkosti Prahy). Díky geografické koncentraci zemědělství vyka-

zují vysokou specializaci SO ORP, která se nacházejí v oblastech s příhodnými

klimatickými podmínkami (SO ORP Lysá nad Labem, Vodňany).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

125

-42967

-1929

8123 8998

15758,5 12180,5

71810,5

-60000

-40000

-20000

20000

40000

60000

80000

100

150

200

250

1_3 5_9 10_33 35_39 41_43 45_47 49_96

Index změny Absolutní změny zaměstnanosti

Obr. 50: Změna zaměstnanosti mezi lety 2008–2017 v sektorech

venkovského hospodářství15

Zdroj: Registr ekonomických subjektů 2008 a 2017

Absolutní i relativní posuny ve struktuře venkovského hospodářství jsou zazname-

nány na Obr. 50. K největšímu absolutnímu úbytku zaměstnanosti došlo v zemědělství,

lesnictví a rybolovu (3,6 %). Tento pokles se týkal zejména venkovských obcí v země-

dělsko-průmyslových regionech, např. SO ORP Prostějova, Hustopečí, Znojma, Břec-

lavi či Třebíče. Významný propad byl ve sledovaných letech zaznamenán též v odvětví

těžby, kde se zaměstnanost mezi roky 2008 a 2017 snížila téměř na polovinu (Obr. 48),

přičemž tento pokles se týkal zejména SO ORP Ústí nad Labem a Hodonína.

V období 2008–2017 nebyly zaznamenány zásadní změny odvětvové struktury

zaměstnanosti venkovských obcí (Tab. 11). Nejvyšší intenzitu změny vykázaly ven-

kovské obce v regionech s významnou specializací na cestovní ruch, nejmenší naopak

v zázemí metropolitních jader a krajských měst.

15 Čísla map jsou odkazy na Atlas rozvoje venkova, https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

126

Tab. 11: Vývoj zaměstnanosti v jednotlivých odvětvích v Česku

v období 2008–201716

Odvětví Pokles Odvětví Nárůst

maloobchod (47) -3,76 administrativa (82) 3,09

vzdělávání (85) -3,17 velkoobchod (46) 2,31

zemědělství (1) -2,03 reklama (73) 1,78

zpracování dřeva (16) -1,58 veřejná správa (84) 1,55

ostatní profesní činnosti (74) -1,20 výroba motorových vozidel (29) 1,23

lesnictví (2) -1,02 pojišťovnictví (65) 1,18

sociální péče (87) -1,02 stavebnictví (43) 0,82

právní a účetnické činnosti (69) -0,92 ostatní (osobní) služby (96) 0,79

skladování (52) -0,51 výroba a rozvod energií (35) 0,63

architektonické činnosti (71) -0,48 velkoobchod, maloobchod vč. vozidel (45) 0,59

Zdroj: Registr ekonomických subjektů 2008 a 2017

Na odvětvové úrovni byly největší poklesy zaznamenány u maloobchodu, kdy do-

chází k uzavírání neprosperujících maloobchodních jednotek. Poklesem prochází

též sektor vzdělávání (85). To je způsobeno pravděpodobně optimalizací sítě základ-

ních škol (viz Kučerová a Kučera 2009), neboť největší absolutní úbytky jsou ve

venkovských obcích v zemědělsko-průmyslových a zároveň v periferních regionech

(SO ORP Znojmo, Bruntál). Poklesem prošlo také zemědělství a k tomu navázané odvětví

16 Intenzita strukturálních změn byla hodnocena pomocí Finger-Kreininova indexu a míra specializace

(případně diverzity) ekonomické struktury byla vyjádřena Herfindahl-Hirschmannovým indexem.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

127

(lesnictví a dřevařský průmysl). Naopak největší nárůst byl pozorován v administra-

tivní, kancelářské a jiné podpůrné činnosti pro podnikání (odvětví 82), reklamní čin-

nosti (73) a velkoobchodu (46), což potvrzuje trend komerční suburbanizace. Dalším

významným odvětvím na venkově je veřejná správa (84), která podobně jako výše

uvedená odvětví zaznamenala největší nárůst v zázemích metropolitních jader a kraj-

ských měst. Posledním významným růstovým odvětvím je výroba motorových vozi-

del (kromě motocyklů), přívěsů a návěsů, což odpovídá celorepublikové specializa-

ci a trendu, kdy vznikají průmyslové zóny ve venkovských zázemích měst (SO ORP

Frýdek–Místek, Kopřivnice, Liberec, Nový Jičín).

Shrnutí

Restrukturalizace hospodářství venkovských obcí na území Česka probíhá přibliž-

ně v souladu s teoretickými předpoklady. Dlouhodobým trendem je setrvalý pokles

zaměstnanosti v zemědělství, který je vyvažován plošným růstem sektoru služeb. Nej-

významnější sektor a odvětví venkovského hospodářství v Česku je navzdory poklesu

v letech 2008–2017 maloobchod. Odvětví maloobchodu je na jedné straně vystaveno

optimalizaci maloobchodní sítě a uzavírání neprosperujících jednotek v malých obcích,

na straně druhé dochází ke komerční suburbanizaci obchodních center do venkovského

zázemí měst.

Zemědělství tvoří v současnosti zhruba 10 % zaměstnanosti ve venkovských ob-

cích, přičemž tento podíl dlouhodobě mírně klesá. V posledních deseti letech se mírně

zvyšuje zaměstnanost ve zpracovatelském průmyslu, v relativních číslech však míra

industrializace klesá z důvodu rychleji rostoucího sektoru služeb. Nejvýznamnějším

odvětvím co se týče zaměstnanosti je kovodělné odvětví. V období 2008–2017 však

nebyly zaznamenány zásadní změny v sektorové struktuře zaměstnanosti venkovských

obcí. Selektivní industrializace a vznik velkých firem na venkově v sekundárním či ter-

ciárním sektoru jsou taženy přímými zahraničními investicemi. Převážně se však jedná

o firmy domácí, které jsou integrovány zejména na krajské úrovni. Endogenní potenciál

venkovských obcí pro tvorbu nových odvětví nebo diverzifikace do příbuzných odvětví

je velmi omezený. Byl nicméně potvrzen předpoklad poměrně vysoké a rostoucí diver-

zity venkovského hospodářství.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

128

Literatura

BIČÍK, I., JANČÁK, V. (2005): Transformační procesy v českém zemědělství po roce

1990. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie

a regionálního rozvoje, Praha.

DINIS, A. (2006): Rural Enterpreneurship: An Inovation and Marketing Perspective.

In: MORGAN. E. (ed.) The new European rurality:strategies for small firms. Alder-

shot: Ashgate. Publishing Limited.

HOGGART, K., PANIAGUA, A. (2001): What rural restructuring?. Journal of rural

studies, 17, 1, 41–62.

HRUŠKA, V., CZAPIEWSKI, K. (2015): Changing rural economies: theoretical bac-

kground and empirical evidence. Studia obszarów wiejskich, 39, 59–76.

JANČÁK, V., ERETOVÁ, V., HRABÁK, J. (2019): The Development of Agriculture

in Czechia After the Collapse of the Eastern Bloc in European Context. In BAŃSKI J.,

Three Decades of Transformation in the East-Central European Countryside. Springer,

Cham, 55–71.

KALANTARIDIS, C. (2005): Global Integration and the Industrialization of the Coun-

tryside. In: SCHMIED, D. (Ed.) Winning and Losing. The Changing Geography of

Europe´s Rural Areas. Aldershot: Ashgate Publishing Limited.

KONEČNÝ, O. (2017): Prostorová polarizace zemědělství Česka v období začleňování

do Evropské unie. Geografie. 122, 3, 257–280.

KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. (2009): Changes in the rural elementary schools

network in Czechia during the second half of the 20th century and its possible impact

on rural areas. European Countryside,1, 3, 125–140.

MAJEROVÁ, V. (2017): The changing role of agriculture in the Czech countryside.

In GRANBERG. L., Europe’s Green Ring, 89–106.

NORTH, D. (1998): Rural industrialization. In ILBERY, Brian. The Geography of Ru-

ral Change. London: Routledge, 161–188.

SCHMIED, D. (2005): Global Integration and the Industrialization of the Countryside.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

129

In SCHMIED, D. (Ed.) Winning and Losing. The Changing Geography of Europe´s

Rural Areas. Aldershot: Ashgate Publishing Limited.

SLACH, O. (2011): Průmysl. In Rumpel, P. Boruta, T., Slach, O. a kol.: Komplexní regi-

onální marketing periferního rurálního regionu Jesenicko. Plzeň (Aleš Čeněk), 95–123.

ŠŤASTNÁ, S., ŽENKA, J., PAVLÍK, A. (2020): Vývoj zpracovatelského průmyslu

ve venkovských oblastech – případová studie Zlínského kraje. (nepublikovaný text).

SÝKORA, L. (2003): Suburbanizace a její společenské důsledky. Sociologický časo-

pis, 39, 2, 217–233.

VAZ, T., MORGAN, E., NIJAKAMP. P. (2006): Rural Europe and Small Firms: A Stra-

tegic Positioning and Synthesis. In MORGAN. E. (ed.) The new European rurality:

strategies for small firms. Aldershot: Ashgate. Publishing Limited.

VAISHAR, A., ŠŤASTNÁ, M. (2019): Development of the Czech Countryside After

1990: Causes and Consequences. In BAŃSKI J., Three Decades of Transformation in

the East-Central European Countryside. Springer, Cham. 9–116.

VERNON, R. (1966): International Investment and International Trade in the Product

Cycle. The Quarterly Journal of Economics. 80, 2, 190–207.

WIGGINS, S., PROCTOR, S. (2001): How Special Are Rural Areas? The Economic

Implications of Location for Rural Development. Development Policy Review, 19, 4.

427– 436.

WOODS, M. (2005): Rural geography: processes, responses and experiences in rural

restructuring. Sage Publication, London.

WOODS, M. (2013): Regions engaging globalization: A typology of regional responses

in rural Europe. Journal of Rural and Community Development, 8, 3, 113–126.

ŽENKA, J. (2008): Riziko delokalizace zpracovatelského průmyslu Česka – regionální

aspekty. Geografie. Sborník České geografické společnosti. 113, 1, 1–19.

ŽENKA, J., SLACH, O., SOPKULIAK, A. (2017): Typologie českých nemetropolitních

regionů z hlediska faktorů, mechanismů a aktérů regionálního rozvoje. Geografie, 122,

3, 281–309.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

130

ŽENKA J., ŠŤASTNÁ S., PAVLÍK, A. (2020): The role of manufacturing industry

in the development of rural regions: evidence from a highly industrialized Moravian

region. Moravian Geographical Reports (v recenzním řízení).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

131

4.2 Současné faktory a procesy v české krajině a jejich průmět v zemědělské výrobě

Petr Dvořák, Petr Žufan, Luděk Krtička

Zemědělská půda tvoří významnou část venkovského prostoru. Působením sociál-

něekonomických i politických faktorů dochází k územně diferencovaným změnám vy-

užití ploch na venkově, které nejenom ovlivňují základní prostorový rozměr a způsoby

využívání zemědělského půdního fondu, ale současně se projevují v rostoucím či klesají-

cím významu v rámci plnění produkčních a mimoprodukčních funkcí zemědělství. Cílem

následující kapitoly je definovat hlavní faktory způsobující změny ve využití venkovské

krajiny a dokumentovat vliv zemědělské výroby na tyto změny. Analyzovány budou jed-

notlivé sumární kategorie využití půdy a prostorová data Veřejného registru půdy (LPIS).

Využívání ploch a jejich změny ve venkovském prostoru

Využívání krajiny lidskou společností probíhá diferencovaně v závislosti na přírodních

a socioekonomických podmínkách daného území. Mezi nejvýznamnější přírodní faktory,

které ovlivňují využití krajiny, můžeme zařadit charakter reliéfu a nadmořskou výšku (Štych

2003, Bičík a kol. 2010), které následně ovlivňují klimatické i půdní podmínky území. Stá-

le významnějším faktorem ovlivňujícím podobu krajiny jsou však lidské aktivity. Ty působí

v území různou měrou, v závislosti na jeho exponovanosti (ve smyslu trajektorie jádro – pe-

riferie) vůči jádrovým oblastem osídlení, ekonomickým centrům, nebo hlavním dopravním

koridorům (Mareš, Štych 2005). Oba tyto faktory (přírodní i socioekonomické) spolupůsobí

na celkový výsledek různou měrou. V jádrových oblastech mají rozhodující vliv socioekono-

mické faktory, se zvyšující se mírou perifernosti území postupně roste role přírodních pod-

mínek, které se pak stávají, když ne faktorem dominantním, pak přinejmenším významově

rovnocenným. Tento vztah potvrzuje Kabrda (2004) při své regionální studii kraje Vysočina.

Popisu dlouhodobých procesů formujících vývoj využití krajiny Česka v horizontu pře-

dešlých dvou století se věnuje Výzkumné centrum změn využití ploch (LUCC) na Přírodo-

vědecké fakultě Karlovy univerzity (např. Bičík, Jeleček, Štěpánek 2001, Bičík a kol. 2010).

Tyto práce kromě statistických a časoprostorových analýz prezentují i hlavní hybné síly sto-

jící za proměnami české krajiny. Vzhledem k zaměření publikace budeme z těchto poznatků

vycházet, avšak je již nebudeme podrobněji diskutovat. Spokojíme se s konstatováním, že

současný stav využití krajiny je v podstatné míře ovlivněn jejím historickým vývojem, změ-

nami ve vlastnické struktuře, liberalizací a přechodem na tržní hospodářství, vstupem do EU

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

132

a uplatňováním paradigmatu postproduktivní, multifunkční zemědělské výroby. Tyto hybné

síly však již nepůsobí v současnosti tak turbulentně jako v průběhu 90. let minulého století.

Dominantní změnou krajiny Česka je úbytek zemědělské půdy (ZP) a jeho přeměna

na lesní plochy (zalesnění) a zastavěné a ostatní plochy (zábor půdy). Celkový úbytek

zemědělské půdy od roku 1999 do roku 2017 činil 77 158 ha, což představuje úbytek cca

4 tis. ha ročně a více než 11 ha/den (MZe 2019). Úbytek ZP a typ následného využívá-

ní je prostorově diferencovaný, a má i různou environmentální povahu. V úrodnějších,

zemědělsky intenzivněji využívaných oblastech jde dominantně o přeměnu na zastavěné

a ostatní plochy. Přičemž nejpodstatnější je zábor půdy v rámci procesu suburbanizace,

a to jak rezidenční, tak komerční. Nepříznivé environmentální konsekvence tohoto pro-

cesu jsou spojeny s trvalou ztrátou půdního fondu, snížením biodiverzity a omezenou

schopnosti infiltrace vody. Naopak v oblastech s nízkým potenciálem pro zemědělství

dochází k zalesňování, což společně s převodem orné půdy na trvalé travní porosty vede

k celkové extenzifikaci zemědělské výroby v regionu a má pozitivní environmentální

dopady. Statistika MZe (2019), uvádí, že mezi roky 1999 a 2017 se na úkor zemědělské

půdy zvýšila výměra lesů o víc jak 37 tis. ha. Oba procesy vedou k prohlubující se polari-

zaci prostoru, při které se využívání intenzivně obhospodařovaných ploch ještě zintenziv-

ňuje, zatímco plochy extenzivně využívané se využívají ještě s menší intenzitou, nebo se

úplně opouštějí a vznikají přírodě blízké prvky krajiny, které Lipský (2010) označuje jako

„novou divočinu“. Prostorovým promítnutím výše zmíněných procesů můžeme v české

krajině vymezit společně s Bičíkem & Jelečkem (2009) následujících pět základních typů

území:

1. Regiony s dobrými podmínkami v nížinných polohách, kde se ZP mění převážně

na zastavěné a ostatní plochy.

2. Regiony s dobrými podmínkami v okolí velkých měst (zejména Prahy), kde je ná-

růst zastavěných ploch velmi výrazný.

3. Regiony s poklesem zemědělské půdy a s mírným zalesňováním (pokles ZP je

dán současně zatravňováním a zalesňováním), nacházejí se většinou v nadmořských

výškách nad 550 m n. m.

4. Regiony s výrazným zalesňováním a zmenšením ploch orné půdy, které započalo již

na konci 19. století, pokračovalo po roce 1945 (periferní pohraniční území).

5. Regiony transformované do národních parků a území jiné ochrany s podstatným

zmenšením zemědělské aktivity a nástupem ochrany přírody.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

133

Základním stavebním prvkem venkovské krajiny je zemědělská půda a lesní pozemky,

jejichž výměry jsou zde do značné míry komplementární a o jejichž vzájemném poměru

rozhoduje úrodnost půdy a další přírodní podmínky stanoviště. Nejmenší podíly ZP vyka-

zují horské oblasti prakticky všech hlavních masivů Česka. V regionálním průmětu (ČSÚ

2020), který podává informace o stavu za rok 2019, to jsou ORP Litvínov, Tanvald, které

nedosahují ani 20% podílu, nebo Kraslice a Frýdlant nad Ostravicí s hodnotami okolo

23 %. Naopak největší zastoupení má ZP v nížinných regionech Polabí, Poohří a morav-

ských úvalů, kde dosahuje podílu většího než 70 %. Vyšší míra lesnatosti je v horských

a podhorských oblastech, kde dosahuje ojediněle hodnot okolo 70 % (ORP Tanvald, Kras-

lice, Frýdlant nad Ostravicí). Nejmenší zastoupení lesů vykazují nížiny, ve kterých zbyly

pouze relikty původních lužních porostů. Příkladem může být ORP Židlochovice s po-

dílem 5,9 %. Celkově dle evidence rozloha lesních pozemků pomalu roste dlouhodobě

napříč celým Českem, mnohem méně však v jádrových oblastech, kde je i nižší zalesnění.

O míře intenzity zemědělské výroby a potažmo i o produkčních schopnostech území

nám mnohé vypovídá podíl orné půdy (zornění) a podíl trvalých travních porostů (TTP)

na celkové rozloze ZP. V úrodnějších, intenzivně obhospodařovaných oblastech je ZP

dominantně rozorána, a procento zornění zde přesahuje i 90% hranici a dlouhodobě se

drží na těchto vysokých hodnotách. Nadprůměrné zornění nevykazují však v Česku

pouze nížiny, poměrně vysoké je vzhledem k půdním podmínkám i na Českomoravské

vrchovině. Celkově však procento zornění v Česku postupně klesá. Naopak v horských

a podhorských regionech a oblastech nevhodných pro zemědělskou velkovýrobu je vý-

roba extenzivní a díky systému finanční podpory zde došlo k vysokému zatravnění orné

půdy a dominanci trvalých travních porostů v rámci zemědělských ploch. Nejvyšší podíl

TTP můžeme najít v ORP Kraslice (89,4 %), nebo ORP Rýmařov (85,9 %), zatímco

v nížinách dosahují TTP podílu jednotek procent (s minimem 1 % v ORP Pohořelice).

Z hlediska posouzení hlavních procesů krajinných změn pro období 2013–2018 jsme

vycházeli z metodiky, kterou používá např. Bičík, Kupková (2006) a identifikovali násle-

dující procesy:

• zalesnění – dominuje změna zemědělské půdy na lesní půdu,

• zatravnění – dominuje změna na trvalé travní porosty,

• intenzifikace – dominuje změna ve prospěch orné půdy a trvalých kultur,

• urbanizace – dominuje změna ve prospěch zastavěných a ostatních ploch,

• zavodnění – dominuje změna ve prospěch vodních ploch.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

134

Prostorový průmět těchto procesů znázorňuje následující obrázek. Z něj je patrné,

že většina obcí byla z hlediska změn stabilní, neboť u nich byly identifikovány změny

menší než 0,5 % jejich rozlohy. Z analýzy byly vyloučeny také obce, jejichž území bylo

ve sledovaném období předmětem územních změn (vznik/zánik obce, změna celkové

výměry, zmenšování/rušení vojenských újezdů apod.)

Jako nejvýznamnější krajinný proces můžeme podobně jako Bičík, Jeleček (2009)

označit zatravňování (Obr. 51). To probíhalo především ve vnějších periferních oblas-

tech Novohradska, Frýdlantska, Vsetínska a Valašských Klobouk, ale i ve vnitřní pe-

riferii – např. na Sedlčansku. Druhým významným procesem je urbanizace, která je

nejpatrnější v zázemí Prahy, dále na Jižní Moravě a v koridoru Moravské brány. Pro-

ces zalesňování probíhal výrazněji jen izolovaně, větší areály jsou pouze na Vsetínsku

a Děčínsku.

Obr. 51: Typologie hlavních krajinných procesů v období 2013–2018

na úrovni venkovských obcí

Zdroj: Krtička, Dvořák 2021, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

135

Statistická data o struktuře využití ploch představují pravdivý, avšak do jisté míry

generalizovaný obraz interakce přírody a společnosti. Bohužel vzhledem k zaostávání

evidence za reálným stavem struktur je jisté, že panující trendy zanechávají v kraji-

ně o poznání hlubší otisk. Především rozloha skutečně obdělávané orné půdy je nižší

a roste rozloha opuštěných, nebo nevyužívaných zemědělských ploch (Lipský 2010).

Analýza hlavních krajinných procesů potvrdila přetrvání hlavních trendů (zatravňová-

ní, zástavba) v podobě, jak je popisovali pro období 1990–2007 Bičík, Jeleček (2009).

Vliv přírodních a socioekonomických faktorů na změny funkčnosti

zemědělské výroby

Na území Česka se projevují značné regionální diferenciace v kvalitě přírodních pod-

mínek pro zemědělskou výrobu. To je způsobeno především charakterem reliéfu, od ně-

hož se odvíjí další důležité faktory, jako jsou teplotní, srážkové a půdní charakteristiky

(Jančák a Götz 1997).

Heterogenita přírodních podmínek v Česku se jasně projevuje také v rámci vyme-

zení oblastí s přírodními omezeními pro zemědělskou výrobu. Vymezování a podpora

zemědělsky znevýhodněných oblastí je dlouhodobě součástí politiky rozvoje venkova

v rámci Společné zemědělské politiky EU. Jejím hlavním záměrem je snížit hrozbu vy-

lidňování a destabilizace venkova, redukovat úbytek zemědělské komunity a opouštění

zemědělské půdy. Současně tak cílí na podporu údržby, tvorby a ochrany venkovské

krajiny a zachování kulturního dědictví evropského venkova. V průběhu vývoje SZP

EU byla kritéria pro vymezování a výše finanční podpory v rámci znevýhodněných ob-

lastí upravována. Původní označení méně příznivé oblasti (angl. Less-favoured Areas,

LFA) bylo v roce 2018 změněno na označení oblasti s přírodními omezeními pro země-

dělskou výrobu (angl. Agricultural areas with Natural Constraints, ANC). V současnosti

se vymezují tři hlavní kategorie v rámci Oblastí s přírodními omezeními:

• Horské, ve kterých je zemědělství znevýhodněné nadmořskou výškou či svažitos-

tí zemědělských pozemků, což omezuje či znemožňuje používání standartní ze-

mědělské techniky a mechanizace.

• Ostatní, ve kterých je zemědělství znevýhodněné působením jiných přírodních

faktorů – nízká teplota, sucho, omezené odvodňování půdy, nadměrná vlhkost

půdy, nepříznivé struktura půdy a kamenitost, mělká hloubka zakořenění, špatné

chemické vlastnosti půdy, sklon svahů.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

136

• Specifické, ve kterých je zemědělství znevýhodněné působení jiných faktorů, je-

jichž účinkem hrozí útlum zemědělské činnosti a kde je žádoucí udržet zeměděl-

skou populaci z důvodu péče o krajinu, udržení venkovské krajiny a zachování

turistického potenciálu v krajině. Definování konkrétních kritérií pro vymezení

těchto ANC je v kompetenci jednotlivých členských států EU s tím, že celkový

rozsah těchto oblastí nesmí překročit 10 % rozlohy státu.

V rámci nového vymezení ANC v Česku se podíl dosavadních 50 % z celkové výměry

zemědělské půdy podporovaných v rámci původních LFA zvýšil na více než 56 % celkové vý-

měry evidované zemědělské půdy v rámci redefinovaných či nově vymezených ANC. Vyřaze-

no bylo 47 tisíc ha a nově zařazeno 277 tisíc ha zemědělské půdy (Kučera a kol. 2018). V rám-

ci Česka jsou Horské ANC charakteristické pro oblasti vyšších nadmořských výšek nejvyšších

horských celků, k Ostatním ANC jsou zařazena území středních i nižších nadmořských výšek,

ve kterých se v zemědělské činnosti negativně projevují horší biofyzikální a chemické vlast-

nosti půdního fondu či nepříznivé klimatické podmínky. Současně většina území nejnižších

nadmořských výšek a v nížinách podél vodních toků disponuje kvalitními přírodními podmín-

kami zejména pro rostlinnou výrobu, bez zásadních limitujících faktorů, a tudíž není zařazena

k žádnému typu ANC. Zemědělské podniky, které hospodaří v těchto územích, nezískávají

finanční podporu v rámci tohoto opatření venkovského rozvoje, Krtička, Žufan (2021).

V rámci územních diferenciací můžeme spatřit jasnou polarizaci mezi přirozeně úrod-

nými nížinatými oblastmi a (pod)horskými oblastmi, a to na základě odlišných existují-

cích agroekologických lokalizačních předpokladů, produkčního potenciálu a možností

zemědělské výroby. Rozdílný charakter přírodních podmínek se významně projevuje

v zastoupení typů kultur (kategorii pozemků) v rámci zemědělsky využívaných ploch

na úrovni obcí či obcí s rozšířenou působností (Obr. 52). V rámci projektu bylo po-

suzováno zastoupení základních typů zemědělských kultur – orná půda, trvalé travní

porosty, trvalé kultury a ostatní zemědělské plochy. Dominance určitého typu kultury

může predikovat zaměření zemědělské výroby v daném území. Na základě podílů typů

kultur byly vytvořeny tři kategorie:

1. Silná dominance – podíl jednoho typu kultur v konvenčním anebo ekologickém

zemědělství musí být více než 80 %.

2. Dominance – podíl jednoho typu kultur v konvenčním anebo ekologickém

zemědělství musí být 60–80 %.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

137

3. Smíšené zastoupení bez dominance – žádný typ kultury ať už v konvenčním

anebo ekologickém zemědělství nemá podíl větší než 60 %; zastoupení orné

půdy a trvalých travních porostů je si blízké (osciluje mezi 40 až 60 %), trvalé

kultury a ostatní zemědělské plochy ve většině případů nepřesáhnou 5% podíl.

Polarizace se současně projevuje mimo jiné v intenzitě a metodách zemědělské vý-

roby. Zde bylo posuzováno, jestli jsou pozemky obdělávány v režimu ekologického

zemědělství, tj. za uplatňování environmentálně přirozenějších, šetrnějších a méně pro-

duktivních metod zemědělské praxe, anebo konvenčně, kde se uplatňují intenzivní me-

tody jak v oblasti rostlinné, tak i živočišné produkce. Výchozí datové zdroje tvoří údaje

za půdní bloky z Veřejného registru půdy LPIS. V rámci těchto kritérií bylo možné

vymezit následující hlavní typy.

Obr. 52: Dominantní typy kultur v režimu konvenční a ekologické produkce

Zdroj: Krtička, Žufan, Dvořák 2021a, vlastní zpracování

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

138

1. Dominance až silná dominance orné půdy (více než 60 %) v režimu konvenční

produkce. Tento typ je územně nejvýznamnější a charakterizuje největší počet ORP.

Geograficky odpovídá zejména nížinatým až pahorkatinným oblastem (Polabí, Poo-

hří, Plzeňská pahorkatina, Středočeská pahorkatina, moravské úvaly, Slezská nížina).

Oblasti vyznačující se silnou dominancí orné půdy prostorově odpovídají oblastem,

které nejsou zařazeny mezi ANC. Z hlediska agroekologických předpokladů tudíž dis-

ponují oblasti tohoto typu nejlepšími podmínkami pro pěstování polních plodin pro po-

travinářské, krmivářské či technické účely s využitím intenzifikačních opatření s cílem

maximalizace produkce a reprezentují hlavní produkční zemědělské oblasti. V rámci

živočišné výroby budou hrát významnou úlohu intenzivní velkokapacitní chovy vázané

na silnou lokální krmivovou základnu na orné půdě. Ekologické zemědělství zde nemá

významnější prostorové ani produkční zastoupení, celkové podíly zemědělské půdy

v režimu ekologického zemědělství jsou v nížinách nepatrné, větší zastoupení do 20 %

je v pahorkatinách.

2. Dominance až silná dominance trvalých travních porostů (více než 60 %) v režimu

ekologického zemědělství. Tento typ vytváří společně s následujícím zásadním způso-

bem zemědělsky odlišný typ oproti předchozímu, a to jak v zastoupení hlavní kultury,

metodách hospodaření, tak v zaměření zemědělské výroby. Pro ekologické zemědělství

v Česku je typická výrazná regionální nerovnoměrnost a územní koncentrace zejména

v (pod)horských oblastech s méně příznivými podmínkami pro agrární výrobu; prosto-

rově odpovídají Horským ANC. Oblasti, v nichž se metody ekologického hospodaření

nejvíce uplatňují, jsou charakteristické vyšší nadmořskou výškou a vyšší vertikální čle-

nitostí reliéfu. To se projevuje v nižší kvalitě agroekologických podmínek a v nižším

produkčním potenciálu pro pěstování náročných plodin na orné půdě a významném

zaměření na extenzivní formy chovu zvířat, vázaných na plochy trvalých travních po-

rostů. Jedná se zejména o chov skotu bez tržní produkce mléka a chov ovcí.

V průběhu transformace českého zemědělství se právě v horských a podhorských ob-

lastech nejvýrazněji měnila struktura zemědělského půdního fondu, snížil se podíl orné

půdy, a naopak se zvýšilo zastoupení trvalých travních porostů. Hlavním důvodem zvy-

šování podílu trvalých travních porostů byl nutný pokles intenzity českého zemědělství

v tržním hospodářství. Tento pokles intenzity vedl k výraznějšímu uplatnění diferenciál-

ní renty, takže zemědělské podniky hospodařící v horších přírodních podmínkách, které

byly dříve vysoce dotované, začaly ornou půdu opouštět. Ta byla částečně přeměňována

na louky a pastviny, případně s využitím dotací zalesňována (Bičík a Jančák 2005).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

139

Trvalé travní porosty představují hlavní typ kultury v režimu ekologického zemědělství,

jejich celkový podíl činí více než 40 % z celkové rozlohy trvalých travních porostů

v Česku. Je možno konstatovat, že se rozhodující část ekologicky obdělávaných země-

dělských ploch nachází v oblastech s nejvyšší kvalitou přírodního prostředí, které za-

sahují až na území národních parků a chráněných krajinných oblastí. Plochy orné půdy

slouží k tvorbě pícnin, pěstování plodin pro potravinářské účely má okrajový význam.

Pro tato krajinářsky a environmentálně nejcennější území jsou konvenční metody hos-

podaření s využitím intenzifikačních opatření problematické až zcela nevhodné a uplat-

ňování šetrnějších způsobů, které jsou v souladu s požadavky na tvorbu a údržbu kraji-

ny a udržitelné využívání lokálních ekosystémů, je jedním z vhodných přístupů k jejich

hospodářskému využití bez negativních dopadů na krajinu. Největší plochy zemědělské

půdy v režimu ekologického zemědělství zaznamenáváme v horských a podhorských

obcích našich nejvyšších horských celků jako jsou Hrubý a Nízký Jeseník, Javorníky,

Bílé Karpaty, Šumava, Český les, Krušné hory, Orlické hory, Novohradské hory. Geo-

graficky je tento typ vázaný zejména na hornaté pohraniční oblasti, celkové podíly ze-

mědělské půdy v ekologickém zemědělství zde dosahují i přes 75 % z celkové využívané

plochy, přičemž rozhodující zastoupení mají louky a pastviny. Typ je zastoupen v ORP

Luhačovice, Valašské Klobouky, Vizovice, Frenštát pod Radhoštěm, Bruntál, Rýmařov,

Šumperk, Králíky, Frýdlant, Rumburk, Varnsdorf, Děčín, Ústí nad Labem, Karlovy Vary,

Kraslice, Sokolov, Mariánské Lázně, Aš, Tachov, Vimperk, Český Krumlov, Kaplice.

3. Dominance až silná dominance trvalých travních porostů (více než 60 %) v režimu

konvenční produkce. Územně a charakterem přírodních podmínek víceméně korespon-

duje s předchozím typem, tudíž i zde se jedná o méně příznivé (pod)horské oblasti.

Jediný rozdíl spočívá ve skutečnosti, že trvalé travní porosty nejsou vedeny v režimu

ekologického zemědělství. I přes tento fakt bude v tomto typu převládat orientace na

extenzivní pastevní formy chovu zvířat a doplňkovou rostlinnou produkci. Tento typ

je zastoupen v ORP Jablunkov, Třinec, Český Těšín, Frýdlant nad Ostravicí, Rožnov

pod Radhoštěm, Vsetín, Jeseník, Trutnov, Vrchlabí, Jilemnice, Tanvald, Železný Brod,

Liberec, Jablonec nad Nisou, Litvínov, Ostrov, Sušice, Prachatice, Trhové Sviny.

4. Smíšený typ. V rámci tohoto typu nemá dominantní zastoupení žádný typ kultury

ani v jednom ze dvou režimů hospodaření. Územně je značně rozptýlený v ORP s růz-

nými přírodními podmínkami. Nevyhraněnost tohoto typu je způsobována vyrovnaněj-

ším zastoupením stejné kultury v režimu konvenčního i ekologického zemědělství, což je

charakteristické pro ORP v (pod)horských oblastech anebo vyrovnanějším zastoupením

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

140

2 kultur v režimu konvenční produkce. Tento typ je zastoupen v ORP Frýdek-Místek,

Havířov, Valašské Meziříčí, Zlín, Uherský Brod, Vítkov, Šternberk, Krnov, Zábřeh,

Hlinsko, Žamberk, Ústí nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou, Náchod, Broumov, Turnov,

Semily, Česká Lípa, Teplice, Kadaň, Cheb, Domažlice, Klatovy, Nepomuk, Horažďo-

vice, Strakonice, Sedlčany, Třeboň, Nové Město na Moravě, Bystřice nad Perštejnem.

5. Dominance až silná dominance orné půdy (více než 60 %) v režimu ekologického

zemědělství. Orná půda je v ekologickém zemědělství zastoupena výrazně méně než

trvalé travní porosty a představuje v současnosti pouze necelá 3 % z celkové rozlo-

hy orné půdy (Obr. 53). Celkovým rozsahem je tento typ zastoupen pouze okrajově,

na úrovni ORP tento typ nezaznamenáme, pouze na úrovni několika dílčích obcí zejmé-

na v Plzeňském a Jihomoravském kraji.

Obr. 53: Zemědělská půda v režimu ekologického zemědělství v roce 2019

Zdroj: Krtička, Žufan, Dvořák 2021b, vlastní zpracování

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

141

Význam ekologického zemědělství nelze hodnotit pouze z hlediska environmentál-

ního, ale také z hlediska estetického a sociokulturního. Návrat k tradičnímu přírodnímu

zemědělství napomáhá vytvářet turisticky atraktivní krajinu a současně umožňuje uchovat

či obnovit výrobu lokálních specialit a udržet místní tradice. Podpora rozvoje alternativních

způsobů zemědělského hospodaření má nesporně celospolečenský význam a odpovídá pod-

porovanému modelu evropského multifunkčního zemědělství, v rámci kterého má být pod-

porováno zemědělství v oblastech s různými podmínkami a možnostmi agrárního využití.

Na straně jedné tak úrodné oblasti mají prostřednictvím intenzivních metod zajišťovat dosta-

tečnou produkci pro potravinářské účely, a to zejména v rostlinné výrobě. Na straně druhé má

být současně zachováno zemědělství v méně příznivých oblastech s významnější orientací

na alternativní a extenzivnější způsoby a plnění mimoprodukčních funkcí.

Literatura

ČSÚ (2020): Územně analytické podklady (ÚAP) [online]. Dostupné z: https://www.

czso.cz/csu/czso/csu_a_uzemne_analyticke_podklady.

BIČÍK, I. a kol (2010): Vývoj využití ploch v Česku. Česká geografická společnost,

Praha.

BIČÍK, I., JANČÁK, V. (2005): Transformační procesy v českém zemědělství po roce

1990. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha.

BIČÍK, I., JELEČEK, L. (2009): Land use and landscape changes in Czechia during the

period of transformation 1990–2007. Geografie, 114, 4, 263–281.

BIČÍK, I., JELEČEK, L., ŠTĚPÁNEK, V. (2001): Land-Use Changes and their Soci-

al Driving Forces in Czechia in the 19th and 20th Centuries. Land Use Policy, 18, 1,

65–73.

BIČÍK, I., KUPKOVÁ, L. (2006): Vývoj využití ploch v Pražském městském regionu.

Sociální geografie Pražského městského regionu. Univerzita Karlova v Praze, Přírodo-

vědecká fakulta, KSGRR, 42–63.

JANČÁK, V., GTZ, A. (1997): Územní diferenciace českého zemědělství a její vývoj.

Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

142

KABRDA, J. (2004): Influence of spatial exposedness on land use pattern in the Vyso-

čina region. Geografie, 109, 3, 223–235.

KRTIČKA, L., DVOŘÁK, P. (2021): Typologie hlavních krajinných procesů v období

2013–2018 na úrovni venkovských obcí [mapa] [online]. Měřítko 1:1 250 000. In Atlas

rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.

cz/mapove-vystupy/.

KRTIČKA, L., ŽUFAN, P., DVOŘÁK, P. (2021a): Dominantní typy kultur v režimu

konvenční a ekologické produkce na úrovni obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa]

[online]. Měřítko 1:1 250 000/1: 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská uni-

verzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

KRTIČKA, L., ŽUFAN, P., DVOŘÁK, P. (2021b): Zemědělská půda v režimu ekolo-

gického zemědělství v roce 2019 na úrovni obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa]

[online]. Měřítko 1:1 250 000/1:2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univer-

zita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

KRTIČKA, L., ŽUFAN, P. (2021): Vymezení oblastí s přírodními omezeními (ANC)

pro zemědělskou výrobu včetně přechodně podporovaných oblastí do roku 2020 [mapa]

[online]. Měřítko 1:1 250 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava.

Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

KUČERA, J., a další. (2018): Redefinice méně příznivých oblastí. ÚZEI. [Online]

2018. [Citace: 1. 6. 2020.]. Dostupné z: https://www.uzei.cz/data/usr_001_cz_soubo-

ry/180227_aktualita_redefinice_b.pdf.

LIPSKÝ, Z. (2010): Kam se ubírá česká krajina? Geographia Cassoviensis, 4, 2, 77-83.

MAREŠ, P, ŠTYCH, P. (2005): Historical Changes in Czech Landscape in 1845-2000

and Their Natural and Social Driving Forces Studied at Different Spatial Level. In

Understanding Land-use and Land Cover Changes in Global and Regional Context.

Plymouth: Science Publisher, 107–118.

MZE (2019): Situační a výhledová zpráva Půda 2018. [online]. Dostupné z: http://eagri.

cz/public/web/file/611976/SVZ_Puda_11_2018.pdf.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

143

OUŘEDNÍČEK, M. (2013): Výzkum suburbanizace v České republice: současné ten-

dence vývoje a možné aplikace. In OUŘEDNÍČEK, M., ŠPAČKOVÁ., P., NOVÁK, J.

(ed.): Sub Urbs: krajina, sídla a lidé. Academia, Praha, 61–80.

ŠTYCH, P. (2003): Hodnocení vlivu nadmořské výšky reliéfu na vývoj změn využití

půdy Česka 1845, 1948 a 1990. In Jančák, V., Chromý, P., Marada, M. (eds.): Geografie

na cestách poznání: sborník příspěvků k šedesátinám Ivana Bičíka. Univerzita Karlo-

va v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje,

Praha, 59–70.

TERRES, J.-M. (2016): Updated Guidelines for Applying Common Criteria to Identify

Agricultural. Luxembourg : European Union, 2016. 978-92-79-58896-9.

VĚŽNÍK, A., KONEČNÝ, O. (2011): Agriculture of the Czech Republic after accessi-

on to the EU: regional differentiation. Moravian Geographical Reports 19(1): 50–60.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

144

4.3 Role služeb v rozvoji venkovských regionů

Jan Ženka

Služby jsou dlouhodobě největším a nejvýznamnějším sektorem hospodářství nejen v měst-

ských, ale i ve venkovských regionech vyspělých zemí. V této kapitole budou diskutovány efek-

ty tří skupin služeb na rozvoj venkovských obcí: veřejných služeb, kreativních odvětví služeb

a služeb vázaných na cestovní ruch. Veřejné služby plní funkci zajištění základní obslužnosti

území a často jsou intervencemi regionální politiky lokalizovány do periferních a venkovských

regionů s cílem stabilizovat populaci a hospodářství. V českých venkovských obcích představu-

jí veřejné služby téměř třetinu celkové zaměstnanosti v sektoru služeb (Tab. 12).

Tab 12: Odvětvová struktura služeb ve venkovských obcích v roce 201717

% podíl na zaměstnanosti d op r a v a

a sklado-

vání

služby vázané

na cestovní

ruch

kreativní

odvětví

veřejné

služby

služby1

venkov. obce v regionech

s význ. specializací na cestovní ruch 7,8 23,0 7,8 29,1 23341

venkov. obce v zázemí metropol.

jader a kraj. měst 12,5 11,8 12,7 23,5 169823

venkov. obce v zeměd.-prům.

venkovských regionech 9,3 14,0 8,7 33,8 208674

venkov. obce ve vysoce

industr. nemetro. regionech 9,3 13,1 9,6 31,9 134063

celkem 10,2 13,5 10,2 29,9 536173

Zdroj: ČSÚ 2008 a 2017

17 Pozn.: Počet pracovních míst v absolutních číslech.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

145

Kreativní odvětví služeb jsou primárně vázána na urbánní regiony, ale jejich za-

stoupení ve venkovských obcích se dlouhodobě zvyšuje, mj. v souvislosti s kontrau-

rbanizací. Významný stimul pro rozvoj venkovských obcí představují služby vázané

na cestovní ruch, které posilují v souvislosti s nárůstem intenzity venkovského turismu.

Veřejné služby

Veřejné služby jsou vymezeny na základě vlastnictví (Bryson a Daniels 2007) jako

skupina odvětví služeb, které jsou poskytovány především státem, regionální či obec-

ní samosprávou nebo neziskovým sektorem. Pro účely této kapitoly jsou vymezeny

na 2digitální úrovni klasifikace NACE rev. 2.0, zahrnují tedy odvětví:

• veřejná správa a hospodářská a sociální politika (84),

• vzdělávání (85),

• zdravotní péče (86),

• pobytové služby sociální péče (87),

• ambulantní nebo terénní sociální služby (88),

• ostatní profesní, vědecké a technické činnosti (89),

• tvůrčí, umělecké a zábavné činnosti (90),

• činnosti knihoven, archivů, muzeí a jiných kulturních zařízení (91).

Tato klasifikace je pouze orientační. Všechna uvedená odvětví zahrnují též řadu soukro-

mých ekonomických aktivit, jako jsou např. soukromá gymnázia, univerzity nebo nemoc-

nice. Mnozí lékaři, lektoři, učitelé nebo pečovatelé fungují a poskytují služby jako fyzické

osoby, ačkoli na odvětvové úrovni patří zdravotnictví a vzdělávání mezi veřejné služby.

Veřejné služby by měly být dostupné na celém území státu, proto jejich rozmístění zpra-

vidla odpovídá sídelní hierarchii. Na rozdíl od soukromých služeb, které mají tendenci se

koncentrovat ve velkých městech, by veřejné služby měly snižovat regionální disparity (pře-

devším v nezaměstnanosti). Důvodem není jen poměrně rovnoměrné rozmístění, ale také

tendence státu podporovat rozvoj veřejných služeb přednostně v periferních a hospodářsky

slabých regionech za účelem stabilizace populace, zvýšení rezidenční atraktivity a tvorby

pracovních míst (Ženka a Slach a kol. 2018). Největší specializaci na veřejné služby lze tedy

očekávat v periferních a hospodářsky slabých regionech, přičemž důvodem nejsou pouze

intervence regionální politiky, ale především slabě rozvinutý podnikatelský sektor (zejména

obchodních služeb).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

146

V českých venkovských obcích se veřejné služby v roce 2017 podílely 11 %

(Tab. 13), přičemž tento podíl se dlouhodobě příliš nemění (v roce 2008 10,9 %). Jed-

notlivé typy venkovských obcí se z hlediska zastoupení veřejných služeb zásadně neliší,

i když absolutní počet pracovních míst roste v souvislosti se zvyšováním v zaměstnanosti

v post-krizovém období 2014 až 2017 (nejrychleji právě ve venkovských obcích v metro-

politních zázemích). Nejnižší podíl je charakteristický pro venkovské obce v metropolitních

zázemích, kde jsou díky blízkosti velkých měst významně zastoupeny obchodní služby.

Nejvyšší specializace (40–50% podíl na celkové zaměstnanosti) dosahují veřejné služby

v periferních regionech (např. Polička, Moravská Třebová, Rumburk), které jsou charakteri-

stické méně rozvinutým podnikatelským sektorem (zejména služeb). Podíl veřejných služeb

v periferních regionech se nicméně v posledních deseti letech spíše snižuje.

Tab. 13: Podíl veřejných služeb na zaměstnanosti venkovských obcí v roce 201718

veřejná správa

a obrana

vzdělávání z dr av ot n í

a sociální

péče

kult., zábavní

a rekr. činnosti

veřejné

služby

celkem

venkovské obce v regionech

s významnou spec. na cest.

ruch

3,4 4,8 5,1 0,2 13,4

venkovské obce v zázemí

metro. jader a krajských

měst

2,2 4,3 2,1 0,3 9,0

venkovské obce v zeměd.-

-prům. venkovských

regionech

4,0 5,1 2,9 0,2 12,2

venkovské obce ve vysoce

industr. nemetr. regionech 3,2 4,8 3,0 0,2 11,2

celkem 3,2 4,7 2,8 0,3 11,0

Zdroj: ČSÚ 2008; 2017

18 Pozn.: Počet pracovních míst v absolutních číslech.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

147

V letech 2008–2017 není možné identifikovat žádný ucelený regionální vzorec vývo-

je specializace na veřejné služby. Mezi regiony se zvyšujícím či snižujícím se podílem

veřejných služeb na zaměstnanosti jsou venkovské obce v metropolitních zázemích,

starých průmyslových a periferních regionech specializované na cestovní ruch. Ve sle-

dovaném období nedošlo k významné proměně odvětvové struktury veřejných služeb,

s výjimkou dlouhodobého růstu vzdělávání na úkor veřejné správy a obrany. Nebyla na-

lezena ani jednoznačná souvislost mezi úbytkem pracovních míst v sektoru vzdělávání

z důvodu rušení venkovských základních škol a periferností území (jak v dlouhodobém

horizontu dokumentuje Kučerová a Kučera 2009): v téměř dvou třetinách SO ORP rostla

ve sledovaném období zaměstnanost ve vzdělávání bez ohledu na typ venkovských obcí.

Kreativní odvětví služeb

Kreativní odvětví (CI) jsou definována jako „aktivity založené na individuální kre-

ativitě, schopnostech a talentu, které mají potenciál pro tvorbu bohatství a pracovních

příležitostí díky vytváření a využívání intelektuálního vlastnictví“ (DCMS 1998, s. 10).

Pro účely této kapitoly skupina CI zahrnuje tato odvětví (dvojmístná taxonomie NACE

rev. 2.0):

• vydavatelské činnosti (58),

• činnosti v oblasti filmu, TV aj. (59),

• tvorbu programů a vysílání (60),

• architektonické a inženýrské činnosti (71),

• reklamu a průzkum trhu (73),

• ostatní profesní, vědecké a technické činnosti (74).

Navzdory výrazné tendenci soustřeďovat se do měst a urbánnímu charakteru (Lazze-

retti a kol. 2008) mohou CI představovat potenciál pro rozvoj venkovských regionů,

a to z několika důvodů:

a. CI jsou založeny na individuální tvořivosti. Nevyžadují tedy obecně vysoké

vstupní kapitálové investice ani nákladnou infrastrukturu19, které ve venkovských

oblastech zpravidla nejsou k dispozici.

19 Townsend a kol. (2017) však dokumentovali klíčový význam vysokorychlostního internetu pro rozvoj CI

ve venkovských oblastech.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

148

b. CI se mohou ve venkovských regionech rozvíjet v návaznosti na místní kulturní

činnosti, klastry cestovního ruchu nebo kreativní pracovní sílu, která je do někte-

rých venkovských lokalit lákána vyšší kvalitou bydlení a životního prostředí („ven-

kovskou idylou“) a jinými amenitami (Herslund 2012; Cruz a Teixeira 2015, Píša

2019). Pro klastrování CI však samotné „měkké“ lokalizační faktory (viz Slach

a kol. 2013) pravděpodobně hrají roli pouze v kombinaci s rozvinutými „tvrdými

faktory“ (velikost trhu, ekonomická diverzita/specializace, přítomnost produkčních

služeb, lidský kapitál, infrastruktura) umožňujícími dosažení aglomeračních úspor

(Escalona-Orcao a kol. 2018).

c. CI mohou zlepšovat image, rezidenční, podnikatelskou i turistickou atraktivitu

venkovských lokalit (Townsend a kol. 2017).

d. CI zvyšují hustotu a kvalitu institucionálního prostředí, propojují venkovské

a městské oblasti znalostními vazbami, podporují export venkovských produktů

a služeb (Herslund 2012).

Rozvoj CI ve venkovských regionech je v současnosti dáván do souvislosti zejména

s procesy suburbanizace a kontraurbanizace (pro diskusi kontraurbanizace viz Šimon 2011),

kdy se CI často rozvíjejí v důsledku stěhování kreativní třídy z měst. Firmy ve venkovských

oblastech zakládají mnohdy ženy nebo lidé, kteří opustili dlouhé dojíždění do měst a s vyu-

žitím vysokorychlostního internetu začali podnikat v místě (nebo blízkosti) nového bydliště

(Herslund 2012). Mezi další faktory podporující přesun CI z měst do venkovských oblastí

patří snaha o úsporu nákladů. Ta je typická zejména pro rutinní aktivity s nižší přidanou hod-

notou (Ženka a kol. 2017), které se vyskytují i mezi CI: např. tisk a distribuce propagačních

materiálů v odvětví reklamy. Venkovské obce mohou též přitáhnout CI/služby:

i. nevyžadující častý osobní kontakt se zákazníky a intenzivně využívající ICT

technologie (Merino a Rubalcaba 2013),

ii. rozvíjející se v návaznosti na poptávku či odštěpením z významných lokálních

(často průmyslových) firem (Henderson a Ono 2008, Keeble a Nachum 2002),

iii. různé typy služeb snažící se vyhnout nevýhodám lokalizace ve velkých měs-

tech (Coe a Townsend 1998, Jacobs a kol. 2014). Ačkoli mohou CI směřovat

i do odlehlých a ryze venkovských regionů (Wernerheim a Sharpe 2003), výše

uvedené trendy jsou relevantní spíše pro venkovské obce v metropolitních záze-

mích.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

149

V Česku je obecně zastoupení CI ve venkovských regionech poměrně vzácné.

Typická je vysoká míra územní koncentrace CI do městských regionů: zejména met-

ropolitních jader (Slach a kol. 2013; Ženka a Slach 2018). Na úrovni SO ORP se více

než polovina pracovních míst v CI soustřeďuje do Prahy a Brna (Ženka a Slach 2018).

Ve venkovských regionech, které se podílejí třetinou na celkové zaměstnanosti v Česku,

se v roce 2014 nacházelo pouze 15,5 % pracovních míst v CI (ČSÚ 2014). Optikou spe-

cializace se CI podílela pouze 2,3 % na zaměstnanosti v produkčních odvětvích venkov-

ských regionů, zatímco na celostátní úrovni byl tento podíl více než dvojnásobný. Lze

tedy tvrdit, že na rozdíl od kulturních odvětví jsou tržně orientovaná CI ve venkovských

oblastech Česka zastoupena velmi omezeně (Slach a kol. 2013, Ženka a Slach 2018).

V (post)krizovém období (2009–2013) došlo na úrovni SO ORP ke zvýšení územní

koncentrace zaměstnanosti i přidané hodnoty v CI, přičemž pražský metropolitní regi-

on rostl na úkor ostatních. Na druhou stranu je zřetelný trend přesunu části pracovních

míst z metropolitních jader do zázemí, patrný opět zejména v případě pražského me-

tropolitního regionu (Slach a Ženka 2018). Postavení v sídelním systému, populační

velikost a hustota jsou jednoznačně nejvýznamnějšími faktory rozmístění CI v Česku

(Ženka a Slach 2018), přičemž venkovské regiony se zásadně neliší v míře zastoupení

CI (s pochopitelnou výjimkou metropolitního zázemí Prahy). Pro venkovské SO ORP

je charakteristická vysoká specializace na odvětví architektury a technických služeb

(téměř polovina pracovních míst), dále s velkým odstupem na reklamu a průzkum trhu

a ostatní profesní, technické a jiné činnosti.

CI jsou překvapivě početně zastoupena též ve venkovských obcích s méně než 3000

obyvateli, přičemž v období 2008–2017 došlo k výraznému nárůstu počtu pracovních

příležitostí z 36 301 na 54 434 (tedy o 50 %). Zaměstnanost rychle rostla ve všech CI

s výjimkou vydavatelských činností, přičemž odvětvová struktura se výrazně nezmě-

nila. Téměř 55 % pracovních míst v CI v roce 2017 vytvářely ostatní profesní, vědec-

ké a technické činnosti, následuje architektura a technické analýzy (31,1 %), reklama

a průzkum trhu (12,4 %). Jednotlivé typy venkovských obcí se přitom vzájemně příliš

neliší z hlediska odvětvové struktury CI.

V letech 2008–2017 nedošlo k zásadní proměně rozmístění CI, venkovské obce v me-

tropolitních zázemích však zaznamenaly rychlejší růst zaměstnanosti než ostatní typy

venkovských obcí. Dlouhodobým trendem je zvyšování podílu CI na tvorbě pracovních

míst ve venkovských obcích, v období 2008–2017 se tento podíl zvýšil z 2,6 na 3,7 %.

Jednotlivé typy regionů se příliš neliší z hlediska specializaci na CI, nejvyššího podílu

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

150

(4,9 %) dosahují venkovské obce v zázemí metropolitních regionů. Největší počet pra-

covních míst v CI (více než 1000) se nachází ve venkovských obcích v zázemí metropo-

lí a krajských měst: v první pětici jsou SO ORP Černošice, Říčany, České Budějovice,

Brandýs nad Labem a Šlapanice.

Služby vázané na cestovní ruch

Cestovní ruch patří mezi stabilizační faktory venkovských oblastí. Může stimulo-

vat rozvoj podnikatelské aktivity v souvisejících a návazných odvětvích, diverzifikovat

hospodářství, posilovat mimoprodukční funkci zemědělství, stabilizovat populaci a roz-

víjet infrastrukturu (Horáková, Fialová 2014). Pro účely této studie bude analyzována

trojice odvětví s významnou vazbou na cestovní ruch:

• ubytování (55),

• stravování a pohostinství (56),

• činnosti cestovních agentur, kanceláří a jiné rezervační a související činnosti (79).

Rozmístění služeb vázaných na cestovní ruch se odvíjí od turistické atraktivity

a postavení obcí v sídelní hierarchii. Platí klasický předpoklad o nutnosti kolokalizace

zákazníka a poskytované služby (Illeris 2005). Pro lokalizaci tohoto typu služeb jsou

charakteristické dva základní – do značné míry protikladné – rysy (Cuadrado-Roura

2013, s. 270). Zaprvé, významná část služeb vázaných na cestovní ruch (zejména uby-

tovacích zařízení) je rozptýlena, zastoupena ve všech městech a mnoha venkovských

obcích. Důvodem není pouze atraktivita dané obce či města, ale též zajištění ubytovací

a stravovací infrastruktury pro obchodní cestovní ruch (např. obchodní kontakty pod-

nikatelů, stavební práce nebo jiné technické zakázky aj.) i sociální kontakty. Kapacity

cestovního ruchu plní tedy roli základní městské a obecní infrastruktury obsluhující

území. Zadruhé, na (mezi)národní úrovni je rozmístění služeb vázaných na cestovní

ruch extrémně územně nerovnoměrné, charakteristické velmi vysokou mírou územní

koncentrace a aglomerizace (Sund 2006) do velkých měst (Urtasun, Gutíerrez 2006),

zejména hlavních měst a největších turistických center.

Vzdálenost velkých měst může pozitivně i negativně ovlivňovat rozmístění služeb

vázaných na cestovní ruch ve venkovských oblastech (Cuadrado-Roura 2013). Blízkost

atraktivního velkého města může omezit rozvoj cestovního ruchu v okolních obcích,

které jsou často pouze destinací pro jednodenní výlety turistů ubytovaných ve velkém

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

151

městě. Velká města představují na druhou stranu významné zdrojové oblasti návštěv-

níků pro metropolitní a širší venkovská zázemí, která mj. plní funkci rekreační zóny.

Metropolitní zázemí mohou být atraktivní pro rozvoj služeb vázaných na cestovní ruch,

neboť v řadě případů soustřeďují velké firmy ve zpracovatelském průmyslu, logistice,

skladování, rutinních nebo i znalostně náročných obchodních službách (např. výzkumu

a vývoje), které mohou podpořit poptávku po budování ubytovacích kapacit pro pracov-

níky dojíždějící na delší vzdálenosti (i ze zahraničí).

Pro rozmístění služeb vázaných na cestovní ruch na úrovni SO ORP je charakteri-

stická vysoká míra územní nerovnoměrnosti: ve třech metropolitních regionech Pra-

hy, Brna a Ostravy se soustřeďuje více než polovina pracovních míst, ve venkovských

SO ORP čtvrtina. Většina kapacit cestovního ruchu i ve venkovských SO ORP je lo-

kalizována v městských jádrech. Ve venkovských obcích bylo v roce 2017 evidováno

72 tisíc pracovních míst ve službách vázaných na cestovní ruch (RES 2017). Více než

80 % zaměstnanosti tvoří stravování a pohostinství. Klíčovými faktory vysvětlující-

mi rozmístění služeb vázaných na cestovní ruch je populační velikost, postavení obcí

v sídelní hierarchii a soustředění lázeňských zařízení mezinárodního významu. Ačkoli

je na úrovni SO ORP cestovní ruch extrémně územně koncentrován, na úrovni venkov-

ských obcí patří mezi nejvíce disperzní odvětví.

Na národní úrovni vytvářely služby vázané na cestovní ruch v roce 2017 4,8 %

zaměstnanosti, přičemž v období 2008–2017 došlo ke zvýšení podílu o 9 %. Venkovské

obce nejvíce specializované na služby cestovního ruchu jsou turisticky atraktivní hor-

ské (např. v SO ORP Vrchlabí, Tanvald, Český Krumlov, Jilemnice) a lázeňské oblasti

(Mariánské Lázně, Luhačovice, Karlovy Vary). V absolutních číslech je největší po-

čet pracovních míst v zázemí metropolitních jader a krajských měst (Černošice, České

Budějovice, Brandýs nad Labem aj.) a některých turisticky atraktivních SO ORP (např.

Znojmo, Vrchlabí). Ve sledovaném období rostla zaměstnanost ve službách vázaných

na cestovní ruch ve všech typech venkovských obcí s výjimkou obcí specializovaných

na cestovní ruch, přičemž nejrychlejší růst zaznamenaly venkovské obce v zázemí me-

tropolitních regionů.

V budoucnosti lze očekávat další nárůst intenzity venkovského turismu a zvyšování

podílu služeb vázaných na cestovní ruch na zaměstnanosti a přidané hodnotě venkov-

ských obcí. Mezi dynamicky rostoucí formy cestovního ruchu ve vyspělých zemích

patří agroturismus, etnický turismus, kreativní, památkový nebo gastronomický turis-

mus (Sasu a Epuran 2016; Corina a kol. 2018), které mohou přinést významný stimul

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

152

pro rozvoj českých venkovských obcí. Rozvoj kreativního turismu je úzce provázán

s kulturními a kreativními odvětvími ve venkovských oblastech. Nejvíce mohou těžit

venkovské obce, ve kterých dochází k rozvoji několika různých forem venkovského

cestovního ruchu. Příkladem mohou být venkovské obce v jihomoravských vinařských

oblastech, které mohou těžit z rozvoje gastroturismu, památkového a etnického turismu

nebo agroturismu.

Poslední jmenovaná forma cestovního ruchu má však v Česku stále omezený a poně-

kud přeceňovaný význam (Konečný 2014a). Primární funkcí ekologického zemědělství

je stále produkce potravin (Konečný 2014b, s. 308–309). Význam agroturismu nicméně

roste mj. i v souvislosti se saturací domácích turistů zahraničním cestovním ruchem.

Podle zjištění Konečného (2014a) jsou agroturistické podniky zastoupeny především

v méně příznivých oblastech (LFA) a je pro ně charakteristická poměrně vysoká míra

územní koncentrace do turisticky atraktivních, často (pod)horských lokalit s rozvinu-

tými ubytovacími kapacitami a infrastrukturou. Dále jsou velmi omezeně zastoupeny

v odlehlých periferních oblastech s nízkou atraktivitou pro cestovní ruch a rekreaci.

Významným lokalizačním faktorem je naopak blízkost měst jako zdrojových oblastí

turismu a blízkost turisticky vysoce atraktivních chráněných krajinných oblastí.

Trendy rozvoje služeb ve venkovských obcích: shrnutí

Sektor služeb vytváří polovinu pracovních míst v českých venkovských obcích, při-

čemž jeho ekonomický význam se dlouhodobě zvyšuje. V letech 2008–2017 vzniklo

ve venkovských obcích více než 70 000 pracovních míst ve službách. Mezi nejvýznam-

nější trendy rozvoje služeb ve venkovských oblastech ve sledovaném období patřil

rychlý růst zaměstnanosti v CI a zvýšení podílu CI na zaměstnanosti. Ačkoli nedošlo

k významné proměně lokalizačního vzorce CI, zaměstnanost nejrychleji rostla v metro-

politních zázemích. Sektor veřejných služeb ve venkovských obcích se ve sledovaném

období významně nezměnil z hlediska počtu pracovních míst ani rozmístění, klíčovým

odvětvím zůstává vzdělávání. Naproti tomu dochází k téměř celoplošnému zvýšení

zaměstnanosti ve službách vázaných na cestovní ruch, přičemž nejrychleji rostly ven-

kovské obce v zázemích metropolitních regionů.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

153

Literatura

BRYSON, J. R, DANIELS, P. W. (2007): The Handbook of Service Industries. Edward

Elgar, Cheltenham, UK.

COE, N. M., TOWNSEND, A. R. (1998): Debunking the myth of localized agglome-

rations: the development of a regionalized service economy in South-East England.

Transactions of the Institute of British Geographers, 23, 1–20.

CORINA, S. G. (2018): Rural Tourism an Opportunity for Sustenable Development.

“Ovidius” University Annals, Economic Sciences Series, XVIII, 2, 349–353.

CRUZ, S. S., TEIXEIRA, A. A. C. (2015): The neglected heterogeneity of spatial ag-

glomeration and co-location patterns of creative employment: evidence from Portugal.

Ann Reg Sci, 54, 143–177.

CUADRADO-ROURA, J. R. (2013): Service Industries and Regions. Growth, Locati-

on and Regional Effects. Springer, Heidelberg.

ČSÚ (2008): Registr ekonomických subjektů. Český statistický úřad. Praha.

ČSÚ (2017): Registr ekonomických subjektů. Český statistický úřad. Praha.

DCMS (1998): Creative Industries Task Force Creative Industries: Mapping Document.

London: DCMS, 1998.

DMEOVÁ, L., JINDROVÁ, A. (2011): Rural tourism and its contribution to the de-

velopment of countryside. Acta Univ. Agric. Silvic. Mendelianae Brun. 59, 59–64.

ESCALONA-ORCAO, A. I., ESCOLANO-UTRILLA, S., SÁEZ-PÉREZ, L. A., SÁN-

CHEZ-VALVERDE GARCIA, B. (2016):The location of creative clusters in non-me-

tropolitan areas: A methodological proposition. Journal of Rural Studies, 45, 112–122.

HENDERSON, J. V., ONO, Y. (2008): Where do manufacturing firms locate their

headquarters? Journal of Urban Economics, 63, 431–450.

HERSLUND, L. (2012): The Rural Creative Class: Counterurbanisation and Entrepre-

neurship in the Danish Countryside. Sociologia Ruralis, 52, 2, 235–255.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

154

HORÁKOVÁ, H., FIALOVÁ, D. (2014): Transformace venkova. Turismus jako forma

rozvoje. Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň.

JACOBS, W., KOSTER, H., van OORT, F. (2014): Co-agglomeration of knowledge-in-

tensive business services and multinational enterprises. Journal of Economic Geogra-

phy 1–33.

KEEBLE, D., NACHUM, L. (2002): Why do business service firms cluster? Small con-

sultancies, clustering and decentralization in London and southern England. Transacti-

ons of the Institute of British Geographers, 27, 67–90.

KONEČNÝ, O. (2014a): Geographical perspectives on agritourism in the Czech

Republic. Moravian Geographical Reports, 22, 1, 15–23.

KONEČNÝ, O. (2014b): Rural Development, Multifunctionality and Agriculture:

The Perspective of Czech Farmers. Agrarian Perspectives XXIII., Praha, 304–311.

KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. (2009): Vztah periferiality a vzdělávání: lze definovat

periferní oblasti na základě vývoje sítě základních škol? Acta Geographica Universitatis

Comenianae, 53, 59–73.

LAZZERETTI, L.,BOIX, R. CAPONE, F. (2008): Do Creative Industries Cluster?

Mapping Creative Local Production Systems in Italy and Spain. Industry and Innovati-

on, 15, 5, 549–567.

MERINO, F., RUBALCABA, L. (2013): Are knowledge-intensive services highly con-

centrated? Evidence from European regions. Tijdschrift voor Economische en Sociale

Geografie, 104, 215–232.

PÍŠA, J. (2019): The lawn grew too quickly! Perception of rural idyll by Czech amenity

migrants. Geoscape, 13, 1, 55–67.

SLACH, O., KOUTSKÝ, J., NOVOTNÝ, J., ŽENKA, J. (2013): Creative Industries

in the Czech Republic: A Spatial Perspective. Ekonomie a Management, 6, 4, 14–28.

SASU, K., EPURAN, G. (2016): An overview of the new trends in rural tourism. Bulle-

tin of the Transilvania, 9, 2, 119–126.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

155

SUND, K. J. (2006): The geographical distribution and concentration of hotels in Swit-

zerland. In Weiermair, K., Pechlaner, H., Bieger, T. (eds.): Time shift, leisure and tou-

rism: impacts of time allocation on successful products and services. Erich Schmidt

Verlag, Berlin, 317–324.

ŠIMON, M. (2011): Kontraurbanizace: chaotický koncept? Geografie, 116, 231–255.

TOWNSEND, L. WALLACE, C., FAIRHURST, G., b, ANDERSON, A. (2017): Broad-

band and the creative industries in rural Scotland. Journal of Rural Studies, 54, 451–458.

URTASUN, A., GUTIERREZ, I. (2006): Hotel location in tourism cities. Madrid 1936–1998.

Annals of Tourism Research, 33, 2, 382–402.

WERNERHEIM, C. M., SHARPE, C. A. (2003): ‘High-order’ producer services

in metropolitan Canada: how footloose are they? Regional Studies, 37, 469–490.

ŽENKA, J., NOVOTNÝ, J., SLACH, O., IVAN, I. (2017): Spatial distribution of

knowledge-intensive business services in a small post-communist economy. Journal

of the Knowledge Economy, 8, 2, 385–406.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

156

4.4 Role obnovitelných zdrojů energie v socioekonomickém

rozvoji venkovských regionů

Petr Dvořák

Energetický sektor je zásadní součástí ekonomiky každého státu. Jeho současný stav

i budoucí směřování ovlivňuje ekonomický, sociální i environmentální vývoj společ-

nosti nejen na národní, ale také na lokální úrovni. V této kapitole tak bude diskutováno

rozmístění vybraných obnovitelných zdrojů energie a jejich vliv na rozvoj venkovských

regionů. Vzhledem k českým specifikům energetické tranzice se blíže zaměříme na bio-

masu, bioplynové stanice (BPS) a fotovoltaické elektrárny (FVE). Jejich vliv na rozvoj

regionu bude dán do kontextu zaměstnanosti, participace veřejnosti a perspektiv jejich

dalšího vývoje.

Význam obnovitelné energie pro venkovské regiony

Využívání obnovitelných zdrojů energie (OZE) je spjato s pozitivními, ale i negativ-

ními dopady, které ovlivňují prostorové, environmentální a socioekonomické charakte-

ristiky území, a to jak na globální, regionální, tak na lokální úrovni (Frantál, Martinát

2013).

Prostorové a environmentální konsekvence rozvoje obnovitelných zdrojů jsou nej-

častěji spojovány se změnou využití půdy, erozí půdy, proměnami zemědělského sek-

toru, zásahy do krajinného rázu, popřípadě s omezením emisí skleníkových plynů a re-

dukcí celkového znečištění ovzduší. Mezi socioekonomické dopady spojené s lokálním

a regionálním měřítkem lze řadit:

• dopady na zaměstnanost – množství nově vzniklých pracovních pozic závi-

sí na typu využívané obnovitelné energie a fázi projektu (Del Rio, Burguillo

2008). Dlouhodobě nejstabilnější je v podmínkách Česka zaměstnanost v sekto-

ru biomasy (Dvořák a kol., 2017), který je také nejúžeji provázán s venkovským

prostorem, neboť jde o pozice v primárním sektoru (zemědělství a lesnictví), po-

případě při zpracování produktů a/nebo odpadů v něm vzniklých. U ostatních sek-

torů OZE nemá většina pracovních míst bezprostřední návaznost na lokalitu rea-

lizace projektu, neboť jde o pozice při výrobě zařízení (realizované z větší čás-

ti mimo území ČR), plánování a administraci. Řádově méně pracovních míst

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

157

vzniká v souvislosti se samotnou výstavbou, provozem a údržbou zařízení. Tyto

pozice však mají z lokálního hlediska větší význam, neboť mají trvalejší charak-

ter a jsou obsazovány pracovníky z blízkého okolí provozu OZE. Výslednicí je

nabídka nových míst společně s udržením stávajících pracovních pozic v primár-

ním sektoru.

• dopady na příjem obce/obyvatel/farem – největší relevanci mají platby ply-

noucí z umístění a provozování zařízení v podobě daně z příjmu, prodeje/proná-

jmu ploch, nebo „finančních kompenzací“ vyplácených investorem za podporu

realizace projektu místní samosprávě (Frantál a kol. 2018).

• dopady na energetickou situaci ve venkovském prostoru – realizací projektu

OZE se posiluje energetická nezávislost venkova, včetně možnosti dodávky

energie za nižší ceny lokální populaci a podnikům (Del Rio, Burguillo 2008).

V podmínkách Česka jde však z velké části o nevyužívaný rozvojový potenciál.

• diverzifikace produkce a příjmů – jedná se zejména o diverzifikaci zeměděl-

ské výroby a stabilizaci příjmů farem (Martinát a kol, 2016). Vzhledem k celko-

vé roli zemědělského sektoru není tento přínos pro socioekonomický rozvoj

venkova příliš podstatný.

• dopady na cestovní ruch – některé lokality s obnovitelnými zdroji se mohou

stát novými turistickými atraktivitami (Frantál, Urbánková 2014), u poskytova-

telů ubytování pak může využívání „zelené energie“ přilákat nové návštěvníky

(Navrátil a kol 2019). Při celkovém pohledu však obnovitelné zdroje energie

působí na turistickou atraktivitu regionu spíše negativně.

• možnost využití brownfields – plochy skládek nebo průmyslové, těžební, ze-

mědělské i vojenské brownfieldy mohou poskytnout prostor pro výstavbu obno-

vitelných zdrojů a podílet se tak na procesu jejich regenerace (Klusáček a kol

2014).

• zapojení komunity do rozhodování a posílení sociální koheze – vybudování

velkého projektu OZE je odvislé od podpory místní populace, která se do pro-

cesu plánování může zapojit, popřípadě se na něm i aktivně podílet. Takto vzniklé

komunitní energetické projekty (nejčastěji větrné elektrárny, teplárny na bioma-

su) mají významný rozvojový potenciál pro obce (Walker, Devine-Wright, 2008).

V podmínkách Česka nejsou komunitní energetické projekty s výjimkou několika

málo případů běžné, a proto dochází k rozkolům mezi podporovateli a odpůrci

projektu, což má ve výsledku na sociální klima v obci negativní efekt.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

158

Biomasa a biopaliva

Biomasa a biopaliva jsou ze všech typů OZE nejvíce spjaty s venkovskými regiony,

neboť zpracovávají zemědělskou a lesnickou biomasu a odpady. V tomto kontextu je

zřejmé i jejich blízké propojení s primárním sektorem a průmyslovou výrobou, např.

dřevozpracujícím, papírenským či potravinářským průmyslem, které jsou také ve ven-

kovských regionech silně zastoupeny. Biomasa má široké energetické využití, uplatňuje

se ve výrobě elektrické energie, vytápění i v dopravě. Celkově v Česku produkuje bio-

masa (bez započítání bioplynu) 72 % energie vznikající z obnovitelných zdrojů (MPO

2019). Pro venkovské oblasti je tradiční využití biomasy v lokálních topeništích coby

zdroje tepla, vzrůstající úlohu má biomasa i v městských teplárenských systémech a při

výrobě elektřiny, kde postupně nahrazuje hnědé uhlí. Úzké propojení se zemědělským

sektorem dokládá podíl obhospodařované zemědělské půdy využívané pro produkci

biopaliv, který v roce 2017 činil 4,7 % (MZe 2018), další plochy se využívají pro pěsto-

vání rychle rostoucích dřevin nebo kukuřice do bioplynových stanic. Potenciálně lze při

současném zajištění potravinové soběstačnosti využít až třetinu zemědělské půdy pro

produkci energie (MZe 2012). Energetické využití biomasy postupně přesouvá venkov-

ské oblasti z role spotřebitele do pozice producenta, který zásobuje energiemi ostatní

domácí regiony, popřípadě svoji produkci vyváží i do zahraničí (např. v podobě pelet).

Vliv na ekonomiku venkova spočívá v diverzifikaci příjmů podniků, vzniku nových

pracovních příležitostí a stabilizaci těch stávajících, dále pak vzniku nových služeb

a podnikatelských příležitostí. Současně s těmito pozitivy existují však i rizika, která

jsou spojená s environmentálními (změny krajiny, intenzifikace hospodaření, sníže-

ní biodiverzity, degradace půd, zvýšená emisní zátěž) ale i etickými (výroba energie

na místo potravin) a socioekonomickými (růst cen energií, potravinová bezpečnost)

otázkami.

Přínosem pro venkovské regiony jsou zejména nově generovaná pracovní místa.

V roce 2018 v sektoru biomasy a biopaliv pracovalo v Česku 24,7 tisíc osob (EurOb-

serv’ER 2019). Z dlouhodobého pohledu v sektoru bioenergií (biomasa, bioplyn, biopa-

liva) pracuje více než 2/3 zaměstnanců působících v OZE (Dvořák a kol. 2017). V celé

obnovitelné energetice (Obr. 54), se odhaduje počet pracovníků na 39,1 tisíc zaměst-

nanců (EurObserv›ER 2019), přičemž jejich celkový počet má vzestupnou tendenci

a do roku 2030 se očekává jejich další nárůst o 26 tisíc (Deloitte 2019).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

159

Obr. 54: Zaměstnanost v jednotlivých sektorech obnovitelné energie v roce 2018

Zdroj: EurObserv’ER 2019

Bioplynové stanice ve venkovských obcích

Produkce bioplynu probíhá v bioplynových stanicích (BPS), které fungují na princi-

pu anaerobního rozkladu organického materiálu a následného vzniku metanu. Pro ven-

kovské prostředí jsou typické zemědělské BPS, zpracovávající cíleně pěstované země-

dělské plodiny a zemědělské odpady (Martinát a kol 2016). Ostatní typy bioplynových

stanic, zpracovávající např. biologicky rozložitelný komunální/průmyslový odpad nebo

skládkové plyny nejsou ve venkovském prostoru časté, nebo se vyskytují spíše v měst-

ském prostředí (čistírenské BPS).

Historie využívání bioplynu sahá v Česku do 70. letech 20. století, kdy byly využí-

vány primárně pro zpracování zemědělských odpadů a jejich energetické využití bylo

spíše podružné. Tento stav se začal měnit až s přijetím nové legislativy spojené s pod-

porou obnovitelných zdrojů v roce 2005. U nově budovaných BPS došlo k zásadní změ-

ně u zpracovávaného materiálu směrem od odpadů k cíleně pěstovaným energetickým

plodinám. Nárůst instalovaného výkonu a s tím spojených dodávek elektrické energie

postupně rostl (Tab. 14), jeho gradace nastala v roce 2014, kdy byla zastavena podpora

nových zdrojů pomocí garantovaných výkupních cen elektřiny. BPS se od tohoto obdo-

bí staly stabilní součástí energetického sektoru, který generuje necelá 3 % hrubé výroby

02000 4000 6000 8000 10000 12000 14000 16000 18000

Solární vytápění a chlazení

Zpracování odpadů

Geotermální energie a tepelná čerpadla

Větrnná energie

Solární systémy

Vodní energie

Bioplyn

Biopaliva

Pevná Biomasa

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

160

elektřiny a patří společně s fotovoltaickými elektrárnami k nejvýznamnějším producen-

tům obnovitelné energie v Česku. V roce 2018 se BPS podílely na výrobě „zelené“ elek-

třiny z 25,6 % (MPO 2019). Bioplynové stanice jsou také významným zdrojem tepelné

energie, které vyprodukují přibližně stejné množství jako elektřiny. Tepelná energie se

využívá většinou jen v areálu BPS, markantnějšímu využití brání finanční náročnost

investic nebo samotná neexistující infrastruktura centrálního zásobování teplem ve ven-

kovském prostoru. Tento potenciál BPS tak zatím zůstává z velké části nevyužit (Mar-

tinát a kol. 2016). Výjimkou je např. obec Kněžice (využití tepla pro vytápění obce)

nebo obce Smržice, Haňovice či Uherčice, ve kterých vyrostly velkoplošné skleníky

vytápěné pomocí dříve nevyužitého odpadního tepla z BPS.

Tab. 14: Vývoj instalovaného výkonu a produkce elektrické energie z bioplynu

mezi roky 2007 a 201820

Rok 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018

Počet

lokalit 21 49 86 115 186 317 388 404 403 404 404 404

Instalovaný

elektrický

výkon

(MWp)

10,9 28,9 53,6 75,0 133,0 254,2 312,8 318,2 319,4 320,1 322,8 320,0

Hrubá

výroba

elektřiny

(TWh)

0,04 0,09 0,26 0,45 0,72 1,26 2,08 2,36 2,41 2,39 2,45 2,41

Zdroj: MPO 2019

Díky soustředěné státní podpoře (více např. Martinát a kol. 2016) se výroba energie

z bioplynu stala atraktivní investiční příležitostí pro zemědělské podnikatele. Prostorový

vzorec rozmístění je úzce provázán se zemědělskou činností, neboť majoritu substrátu,

který BPS zpracovávají, tvoří kukuřice a travní senáž doplněná o zemědělské odpady

20 Pozn.: Mezi BPS jsou zařazeny jen zemědělské BPS a BPS zpracovávající průmyslový

a komunální odpad

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

161

(hnůj, kejda). Zemědělské BPS jsou lokalizovány v regionech s průměrnými a leh-

ce podprůměrnými podmínkami z hlediska zemědělské výroby, jejich rozmístění tak

odráží snahu zemědělců po zajištění stabilního garantovaného příjmu a současné diver-

zifikaci zemědělských činností v oblastech, kde samotná zemědělská výroba nezajiš-

ťuje dostatečné příjmy (Van der Horst a kol., 2018). Obdobně jako v Německu (Appel

a kol. 2016) je také v našich podmínkách možno nalézt pozitivní korelaci mezi umís-

těním BPS a lokalizací větších, ekonomicky silnějších zemědělských podniků. Země-

dělské BPS jsou ve venkovském prostoru provozovány v 295 obcích s maximem v Par-

dubickém kraji a na Vysočině. Disponují instalovaným výkonem 252 MWp elektrické

a 244,1 MWp tepelné energie.

Komunální BPS jsou primárně určeny k energetickému zpracování odpadů, jako je

biologicky rozložitelný komunální odpad nebo gastroodpady. V Česku jsou zastoupeny

v řádu jednotek. Ve venkovském prostoru je v provozu pět stanic (Neveklov, Kněži-

ce, Svojšín, Jezbořice a Rtyně v Podkrkonoší), které disponují instalovaným výkonem

3,4 MW elektrické i tepelné energie. Prostorové rozmístění zemědělských a komu-

nálních bioplynových stanic ve venkovském prostoru podává mapová kompozice 6.2

z Atlasu venkova.

Budoucnost bioplynových stanic ve venkovském prostředí není zcela jasná. Bude

nepochybně ovlivněna odklonem od používání cíleně pěstovaných plodin na zeměděl-

ské půdě směrem k využívání komunálních odpadů a současnou snahou po maximali-

zaci energetické účinnosti zařízení. V případě bioplynu počítá Národní klimaticko-ener-

getický plán do roku 2030 s poklesem ve výrobě elektrické energie a naopak s nárůstem

ve využívání tepla a větší orientací na produkci biomethanu jakožto ekvivalentu zem-

ního plynu.

Solární energie a její využití ve venkovském prostoru

Solární energie se v podmínkách Česka využívá v podobě termálních nebo fotovol-

taických systémů. V prvním případě se sluneční energie využívá pro ohřev vody, v dru-

hém pro výrobu elektrické energie. Fotovoltaické elektrárny (FVE) se podílí významnou

měrou na primární produkci elektřiny v Česku. Ze své podstaty mohou být instalovány

jak v městském, tak ve venkovském prostředí, avšak vzhledem k vyšším prostorovým

nárokům se v městském prostředí uplatňují většinou střešní instalace, zatím co na ven-

kově jde o instalace na volných plochách, nejčastěji na zemědělské půdě. Alternativně

jsou využívané také plochy brownfields (Klusáček a kol 2014).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

162

Celkový instalovaný výkon FVE dramaticky vzrostl mezi lety 2009 a 2011. Tento

nárůst označovaný také jako „solární boom“ byl vyvolán kombinací vysoké státní pod-

pory při současném poklesu cen fotovoltaických panelů na světových trzích (Janda,

Krška, Průša 2014). Postupné omezování provozní podpory vedoucí až k jejímu úpl-

nému zastavení v roce 2013 vedlo k ustálení celkové instalované kapacity na hranici

2100 MWp při současné produkci elektrické energie pohybující se okolo 2,2 TWh/rok.

To představuje nezanedbatelných 2,7 % hrubé domácí výroby elektrické energie (MPO,

2019).

Prostorové rozmístění FVE je značně nerovnoměrné, neboť na něho spolupůsobí

celá řada přírodních i socioekonomických faktorů. Provozně nejefektivnější jsou loka-

lity s nejvyššími hodnotami solární radiace, které v Česku nalezneme na Jižní Moravě.

Avšak jak je z Obr. 55 patrné, vztah mezi lokalizací FVE a vyššími hodnotami solární

radiace není nikterak silný. O samotné lokalizaci tak rozhodují ve stejné nebo i vyšší

míře vlastnické vztahy, možnost připojení FVE k distribuční soustavě, dostupnost po-

zemků, míra urbanizace a stavební charakter budov. U střešních instalací na rodinných

domech i stupeň vzdělání, příjmová hladina vlastníka rodinného domu nebo příklady

dobré praxe z jeho okolí (Hofierka 2014, Schaffer, Brun 2015, Rode, Weber 2016).

Ve venkovském prostoru byla v roce 2014 lokalizována přibližně polovina z 28 000

instalací, což odpovídalo 62,6 % celkového instalovaného výkonu FVE. Fotovoltaické

systémy se vyskytují ve 2/3 venkovských obcí. Největší výkon spojený s rozsáhlými

instalacemi na volných plochách se nachází v zemědělsko-průmyslových regionech

a v zázemí metropolitních jader a krajských měst. Naopak nejmenší je v regionech spe-

cializovaných na cestovní ruch.

Z hlediska počtu instalací převažují ve venkovských oblastech, stejně jako v měst-

ském prostředí, systémy umístěné na budovách. Typicky se jedná o instalace s výkonem

5 až 10 kWp. Tento segment ale nehraje vzhledem k celkové instalované kapacitě po-

hybující se pouze v desítkách MWp (51 MWp roce 2014) výraznou energetickou roli.

Jedná se však v současnosti prakticky o jediný směr rozvoje FVE v Česku, který má

díky finanční i legislativní podpoře potenciál v budoucnu převýšit instalovanou kapaci-

tu FVE na volných plochách (Čambala a kol. 2019).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

163

Obr. 55: Fotovoltaické elektrárny s instalovanou kapacitou větší než 1MWp

Zdroj: ERU 2014; ČHMU

Regionální diferenciaci ve využívání termálních systémů není možno podpořit daty

o instalacích. Obecně lze říci, že bude obdobná jako u instalací fotovoltaických sys-

témů nižších výkonů (do 10 kWp), které se jako ty termální instalují na střechy, po-

případě fasády rodinných a bytových domů, v menší míře i na veřejné a komerční bu-

dovy. Vzhledem k počáteční větší investici lze předpokládat vyšší výskyt v oblastech

s příznivými slunečními podmínkami a také s vyšším sociálně-ekonomickým statusem

obyvatelstva, tedy v zázemí metropolitních jader a krajských měst, ve vysoce industria-

lizovaných nemetropolitních venkovských regionech i v samotných městech. Využití

solárně termálních systémů neustále roste, a to jak co do plochy činných systémů, tak

do získané energie. Jen v období 2009–2018 se činná plocha zvýšila přibližně 2,8krát

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

164

a získaná energie 3,3krát (MPO 2019). Významným hybatelem rozvoje využití solá-

rní energie jsou dotační programy Ministerstva životního prostředí Zelená úsporám

a Nová zelená úsporám, které podporují realizaci těchto systémů již od roku 2009.

Další rozvoj bude směřován hlavně do střešních instalací, a to jak na obytných, tak

průmyslových objektech. Národní klimaticko-energetický plán ve své predikci do roku

2030 plánuje asi 10% růst instalovaného výkonu. Tato hodnota se však dá považovat

za velmi podhodnocenou a vzhledem k ustálenému trendu ve snižování cen technolo-

gií se dá očekávat násobně vyšší nárůst. Analýza společnosti Delloite (2019) hovoří

až o 4,5krát vyšším růstu v následujícím desetiletí.

Shrnutí

Venkovský prostor má pro energetickou transformaci společnosti zásadní význam, kte-

rý vychází z jeho postavení coby zdrojové oblasti pro většinu typů obnovitelné energie.

O lokalizaci OZE spolurozhodují jak fyzickogeografické (rychlost větru, solární radiace,

hydrologické a půdní poměry), tak infrastrukturní podmínky daného území (vlastnické vzta-

hy, limity plynoucí z ochrany přírody a krajiny, přístup k sítím), ale také politické a socio-

ekonomické faktory spojené s vnímáním samotné role OZE, motivací a podporou politic-

ké reprezentace, angažovaností stakeholderů a postojem veřejnosti ve všech projektových

fázích. Současně do fungování a rozvoje OZE promlouvají ve velké míře indikativní cíle

koordinované energetické a klimatické politiky EU, které tvoří rámec budoucího vývoje.

Venkovu může energetická tranzice poskytnout ekonomické impulzy v podobě nových

příjmů, dostupné energie, vzniku nových pracovních míst a udržení těch tradičních v pri-

márním sektoru, nebo ve stavebnictví. Avšak výstavba i samotný provoz OZE je také spojen

s kontroverzemi, mezi nimiž nejpodstatnější je vliv na kvalitu života, vzhled a stav krajiny,

energetická a potravinová bezpečnost a spravedlnost.

Literatura

APPEL, F., OSTERMEYER-WIETHAUP, A., BALMANN, A. (2016): Effects of the

German Renewable Energy Act on structural change in Agriculture – The case of bio-

gas. Utilities Policy. 41, 172–182.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

165

ČAMBALA, P., HRUBÝ, M., MUSELÍK, O., ŠPAČEK, T., PROCHÁZKA, J. (2019):

Oponentní posudek k vybraným tématům z návrhu Národního Klimaticko-Energetic-

kého Plánu (NKEP) pro oblast FVE. [on line] Dostupné z: https://www.solarniasociace.

cz/aktuality/20190107_oponentni-posudek-k-nkep-pro-fve.pdf [20.3.2020].

DELOITTE. (2019): Rozvoj obnovitelných zdrojů do roku 2030. [on line] Dostupné z:

https://www2.deloitte.com/content/dam/Deloitte/cz/Documents/energy-resources/roz-

voj_obnovitelnych_zdroju_do_roku_2030_3.pdf.

DEL RIO, P., BURGUILLO, M. (2008): Assessing the impact of renewable energy

deployment on local sustainability: Towards a theoretical framework. Renewable and

Sustainable Energy Reviews, 12, 5, 1325–1344.

DVOŘÁK, P., MARTINÁT, S., VAN DER HORST, D., FRANTÁL, B., TUREČKO-

VÁ, K. (2017): Renewable energy investment and job creation; a cross-sectoral asse-

ssment for the Czech Republic with reference to EU benchmark. Renewable and Sustai-

nable Energy Reviews. 69, 360–368.

EUROBSERV’ ER (2019): The state of renewable energies in Europe. [on line] Dostup-

né z: https://www.eurobserv-er.org/19th-annual-overview-barometer/.

FRANTÁL, B., MARTINÁT, S. (2013): New challenges, conflicts and opportunities

for rural spaces. In Frantál, B., Martinát, S. (eds.): New rural spaces: towards renewable

energies, multifunctional farming, and sustainable tourism. ÚGN, Brno, 6–16.

FRANTÁL, B., KUNC, P., MARTINÁT, S., VAN DER HORST, D. (2018): Jaké peníze

přináší vítr? Ekonomický přínos větrné energie pro místní rozvoj v České republice.

In Klímová, V., Žítek, V. (eds.) XXI. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách.

Sborník příspěvků. Masarykova univerzita, Brno, 669–676.

FRANTÁL, B., URBÁNKOVÁ, R. (2017): Energy tourism:An emerging field of stu-

dy. Current Issues in Tourism. 20,13, 1395–1412.

HOFIERKA, J., KAŇUK, J., GALLAY, M. (2014): The Spatial distribution of photo-

voltaic power plants in relation to solar resource potential: the case of the Czech Repub-

lic and Slovakia. Moravian Geographical Reports. 22, 2, 26–33.

JANDA, K., KRŠKA, Š., PRŮŠA, J. (2014): Česká fotovoltaická energie: modelový

odhad nákladů na její podporu. Politická ekonomie. 62, (3), 323–346.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

166

MARTINÁT, S., NAVRÁTIL, J., DVOŘÁK, P., VAN DEN HORST, D., KLUSÁČEK,

P., KUNC, J., FRANTÁL, B. (2016): Where AD plants wildly grow: The spatio-tem-

poral diffusion of agricultural biogas production in the Czech Republic. Renewable

energy. 95, 85–97.

MPO (2019): Obnovitelné zdroje energie v roce 2018. [on line] Dostupné z: https://

www.mpo.cz/assets/cz/energetika/statistika/obnovitelne-zdroje-energie/2019/9/Obno-

vitelne-zdroje-energie-2018.pdf.

MZE (2012): Akční plán pro biomasu v ČR na období 2012–2020. [on line] Dostup-

né z: https://www.dataplan.info/img_upload/7bdb1584e3b8a53d337518d988763f8d/

apb_final_web.pdf.

MZE (2018). Situační a výhledová zpráva Půda. [on line] Dostupné z: http://eagri.cz/

public/web/file/611976/SVZ_Puda_11_2018.pdf.

NAVRÁTIL, J., PICHA, K., BUCHECKER, M., MARTINÁT, S., ŠVEC, R., BŘEZI-

NOVÁ, M., KNOTEK, J. (2019): Visitors’ preferences of renewable energy options

in “green” hotels, Renewable Energy, 138, 1065–1077.

KLUSÁČEK, P., HAVLÍČEK, M., DVOŘÁK, P., KUNC, J., MARTINÁT, S., TONEV,

P. (2014): From wasted land to megawatts: How to convert brownfields into solar power

plants (the case of the Czech Republic). Acta Universitatis Agriculturae et Silviculturae

Mendelianae Brunensis, 62,3, 517–528.

RODE, J., WEBER, A. (2016): Does Localized Imitation Drive Technology Adoption?

A Case Study on Rooftop Photovoltaic Systems in Germany. Journal of Environmental

Economics and Management. 78, 38–48.

SCHAFFER, A. J., BRUN, S. (2015): Beyond the sun – socioeconomic drivers of the

adoption of small-scale photovoltaic installations in Germany. Energy Research & So-

cial Science. 10, 220–227.

VAN DER HORST, D., MARTINÁT, S., NAVRÁTIL, J., DVOŘÁK, P., ChMIELO-

VÁ, P. (2018): What can the location of biogas plants tell us about agricultural change?

A Case Study from the Czech Republic. Deturope. 10,1, 33–52.

WALKER, G., Devine-Wright, P. (2008): Community renewable energy: What shoud it

mean? Energy Policy. 36, 497–500.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

167

4.4 Adaptace venkova na změny klimatu

Jan Kopp

Vývoj venkovské krajiny je ve 21. století ovlivňován dopady klimatických změn,

které můžeme chápat jako externí faktor, ale jejich působení je významně provázáno

s využitím půdy a schopností venkovských obcí na dopady reagovat. V této kapitole

se proto zaměříme na vzájemný vztah mezi venkovskou krajinou a dopady klimatic-

ké změny. Budeme se zabývat připraveností obcí a možností se na změny adaptovat,

přičemž zohledníme základní prostorovou diferenciaci této problematiky a využijeme

zahraniční zkušenosti, především z Rakouska a Německa. Metodicky tato kapitola vy-

chází z rozboru obecných pohledů na vývoj evropské a české krajiny, využívá výsledků

vlastního šetření názorů (Ježek 2017; Delphi metoda v kap. 6.1) a vyjádření regionální

diferenciace na základě některých statistických ukazatelů (Atlas rozvoje venkova).

Využití krajiny ve vazbě na klimatické změny

Postmoderní evropská krajina je od konce 20. století popisována jako komplexní

mozaika různých krajinných typů s různou mírou antropogenní přeměny (Vos, Mee-

kes 1999). Venkovská krajina poskytuje v závislosti na intenzitě hospodářského využití

půdy přímé ekonomické užitky v primárním sektoru. Krajiny méně intenzivně hospo-

dářsky využívané, například z důvodů špatných přírodních podmínek, periferní polohy,

ekologického hospodaření nebo v územích velkoplošné ochrany přírody, naopak přiná-

šejí vyšší hodnoty ekosystémových služeb (Acreman 2001, Heilig 2003).

Kromě sociální a ekonomické diferenciace venkova (Perlín a kol. 2019, Ženka, Slach,

Sopkuliak 2017) je proto třeba věnovat pozornost také diferenciaci venkova na základě

přírodního potenciálu nebo v kontextu institucionální či participativní ochrany území

(Bartoš a kol. 2011, Kušová a kol. 2008, Těšitel, Kolbmüller, Stöglehner 2013). Ekosys-

témové služby lze kategorizovat jako regulační (např. zlepšující klimatické a hydrolo-

gické podmínky nebo podporující systém ekologické stability), kulturní, resp. rekreační

(např. krajinný ráz, zdravé a atraktivní prostředí pro rekreaci) a informační (např. zdroj

poznání pro management krajiny) (Braat, ten Brink 2008). Některé studie potvrzují,

že právě obyvatelé venkova na rozdíl od městské populace více preferují rekreační služ-

by krajiny, které přinášejí možnost pasivní rekreace nebo sportovních aktivit v přírodě

(Zhou, Koomen, van Leeuwen 2018).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

168

Přímý hospodářský užitek a ekosystémové služby poskytované přírodou jsou v kon-

krétní venkovské krajině určovány jejím přírodním potenciálem a způsobem jejího

hospodářského využití, přičemž oba faktory se v čase mění. Poznání trendů vývoje

krajiny je předpokladem pro navržení vhodných strategií jejího rozvoje (Antrop 2005).

Za nejvýznamnější environmentální megatrend vývoje ve 21. století jsou považovány

klimatické změny spolu s postupujícím tlakem na přírodní ekosystémy a nárůstem

znečištění (European Environment Agency 2016, s. 18, Kopp 2015). Z pohledu rozvoje

českého venkova je proto třeba věnovat pozornost dopadům klimatických změn a míře

vlivu hospodářského využití na ekologickou stabilitu krajiny. Oba vývojové trendy jsou

přitom propojené vzájemnými vazbami. Jak lze dobře ilustrovat problematikou sucha

v lesním hospodářství, měnící se klimatické podmínky ovlivňují přirozenou vitalitu

ekosystémů. Zároveň však intenzivní přeměna krajiny pro potřeby zemědělské velkový-

roby snižuje její odolnost a resilienci jako pružnou reakci na klimatické změny. Napří-

klad potenciální retenční schopnost zemědělských půd na našem území se od poloviny

20. století snížila v důsledku odvodňování, zhutňování a scelování pozemků o 40 %,

což představuje potenciální objem 3 mld. m3 vody přibližně odpovídající souhrnu obje-

mu všech vodních nádrží v ČR (MŽP 2017). To má negativní důsledky ve snížení schop-

nosti odolávat epizodám sucha nebo zpomalit odtok vody v době extrémních srážek.

Dopady klimatických změn a jejich územní diferenciace

Probíhající i předpovídané změny klimatu přinášejí změny v režimu teplot a srážek,

které jsou diferencované územně, ale také s odlišnými trendy v jednotlivých částech

roku. Významnější zvyšování teplot probíhá na jaře a v létě. Simulace vývoje klimatu

pro další vývoj ve 21. století však ukazují spíše zvyšování teplot v chladnější části roku,

kdy se také předpovídají největší regionální rozdíly (Němec, Kopp 2009; Pretel 2011;

MŽP 2015). Podle simulací vývoje klimatu lze v letním období očekávat nárůst četnos-

ti výskytu letních a tropických dní či tropických nocí, v zimě naopak pokles četnosti

výskytu mrazových, ledových i arktických dní (MŽP 2017). Očekávaný narůst teplot

přinese prodloužení vegetačního období. Studie uvádějí pro polovinu 21. století pro-

dloužení vegetační doby až o více než jeden měsíc ve srovnání s obdobím 1961–1990

(Pretel 2011). Časnější nástup jara a růst průměrných teplot v zimních měsících může

urychlit vývoj vegetace v jarním období. V zemědělství hrozí zvýšení rizika poškození

plodin pozdními mrazy a zvýšený výskyt stávajících i nově migrujících plevelů a pato-

genů (MZe 2014).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

169

Dopady změny klimatu na režim srážek jsou především ve změnách jejich rozlo-

žení během roku. Modely ukazují pokles srážek v zimě a zvýšení na jaře. V létě a ze-

jména na podzim se podle modelů situace na různých částech našeho území liší. Mezi

nejvíce rizikové aspekty scénáře patří pokles srážek v létě, předpokládaný pro část

území, a zároveň zvýšení teploty podmiňující zvýšení evapotranspirace. Spolu s me-

ziročním kolísáním srážek tedy venkovskou krajinu ohrožuje riziko nedostatku vody.

Důležitou změnou je také posun doby tání sněhové pokrývky ve vyšších nadmoř-

ských výškách z dubna na leden–únor. V důsledku klimatických změn již dochází ke

změnám v hydrologické bilanci krajiny: zvýšení počtu dní s nedostatečnou vláhovou

bilancí, pokles odtoku v letním období a nárůst v zimě, klesající vydatnost pramenů

v některých hydrogeologických rajónech (střední Čechy a jižní Morava) (Pretel 2011,

MZe 2014, MŽP 2015).

S měnícími se klimatickými podmínkami se očekává větší výskyt přírodních rizik

(Dlabka a kol. 2016, Bayerisches Staatsministerium für Umwelt und Verbraucherschutz

2016). Procesy přírodních rizik jsou ovšem často ovlivněny změnami životního prostře-

dí, např. degradací zemědělské krajiny, antropogenní přeměnou reliéfu a změnou kra-

jinného pokryvu. Může tak docházet k zintenzivnění projevů přírodních rizik, zvýšení

četnosti jejich výskytu nebo jejich výskytu v oblastech, kde se v minulosti běžně ne-

vyskytovaly, anebo naopak zmenšení rizika (Paul 2011). Základními prvky rizika jsou

ohrožení, zranitelnost a expozice (Langhammer 2012). Symbolicky lze vyjádřit celkové

riziko součinem těchto prvků. Klimatické změny mění parametr ohrožení, tedy pravdě-

podobnost a intenzitu procesů, které vyvolávají ohrožení sociálně-ekonomického sys-

tému, např. vyšší pravděpodobnost intenzivních srážek z bouřkové činnosti v květnu.

Zranitelnost je definována jako náchylnost ke vzniku škody, např. vyšší erozní ohro-

ženost pole v květnu, kdy nemá téměř žádnou vegetační ochranu před vznikem eroze

(Obr. 56).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

170

Obr. 56: Častější výskyt intenzivních srážek v květnu zvyšuje riziko

fluviální eroze orné půdy

Zdroj: Jan Kopp

Expozice je vystavení se rizikovým procesům. Například dlouhé svažité bloky orné

půdy mají v dolní části svahu větší náchylnost k fluviální erozi, protože je zde větší

unášecí síla proudící vody. Adaptace venkovské krajiny na dopady klimatických změn

se může soustředit především na snížení zranitelnosti krajiny a venkovských sídel

a omezení expozice.

Adaptace venkova na dopady klimatických změn

Adaptace venkovské krajiny na dopady klimatických změn by měla být přizpůso-

bena místním podmínkám. Vyplývá to jak z územní diferenciace přírodních podmínek

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

171

a rozmanitosti využití krajiny, tak z diferenciace dopadů klimatické změny na našem

území. Předložit jednotnou metodiku adaptace pro venkovský prostor lze pouze v rámci

obecných doporučení. Každý venkovský mikroregion by si měl obecně kategorizovaná

rizika ohodnotit vzhledem k místním podmínkám s ohledem na lokální ohrožení, zrani-

telnost a expozici (Dlabka a kol. 2016). Přesto lze předpokládat základní územní dife-

renciaci dopadů klimatické změny a adaptačních priorit v rámci našeho území (Tab. 15).

Adaptací přitom rozumíme nejen zvyšování odolnosti a resilience venkova, ale také

využití příležitostí, které změny klimatu přinášejí.

Adaptační proces je komplexním procesem, který by měl reagovat na místní spe-

cifika a ideálně využít potenciál místní krajiny. K adaptaci je třeba nastavit efektivní

institucionální prostředí a vybrat optimální mix přístupů z různých kategorií. European

Environment Agency (2016) rozděluje adaptační opatření do tří základních kategorií:

(1) technologická řešení, tzv. šedá opatření, (2) ekosystémová řešení, tzv. zelená nebo

modro-zelená opatření a (3) behaviorální řešení, tzv. měkká opatření, prováděná ovliv-

ňováním změn v chování lidí, v řídicích a v politických přístupech.

Adaptace vodního hospodářství obcí

Mezi základní problémy našeho venkova v souvislosti s dopady klimatických změn

patří riziko nedostatečného zabezpečení pitné vody pro obyvatelstvo. Na venkově exis-

tuje diverzifikovaný způsob zajištění pitné vody. Některé obce jsou připojené na sousta-

vy oblastních vodovodů, které přivádějí vodu z velkých zdrojů i na značné vzdálenosti.

Další připojování obcí na tyto soustavy je žádoucí, aby se předcházelo riziku nedo-

statku vody z lokálních zdrojů. V mnoha případech je však omezeno další připojování

z kapacitních důvodů nebo z důvodů vysokých nákladů na vybudování přivaděčů vody.

Na další úrovni existují obce s vlastními zdroji a lokálními vodovody. Ovšem v někte-

rých oblastech ještě existuje řada menších obcí, kde jsou jediným zdrojem vody vlastní

domovní studny. Více než 50 % malých obcí v kategorii do 500 obyvatel nemá připoje-

ní na vodovod na jižním Plzeňsku (SO ORP Nepomuk, Stod, Přeštice) a dále v SO ORP

Kolín, Milevsko a Kralovice (Obr. 57). U lokálních zdrojů vody je často větší riziko

vyčerpání v době sucha a menší kontrola kvality pitné vody. Pro bezpečné zajištění do-

dávek vody je optimální alespoň rezervní připojení na záložní zdroje, např. skupinové

regionální vodovody.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

172

Tab. 15: Specifikace dopadů a možnosti adaptace na příkladech typů venkovského území

Typ venkovského

území Specifické dopady Specifické možnosti adaptace

Teplé nížinné

oblasti s převahou

orné půdy

»agronomické sucho

»zvýšené riziko nedostatku zdrojů

pitné vody

»zvýšení tepelného stresu v sídlech

»zvýšená zranitelnost požáry

»změny v zemědělské produkci (nové plodiny,

diverzifikace a ekologické zemědělství)

»pozemkové úpravy zvyšující ekologickou

stabilitu krajiny

»obnova a rozvoj veřejné zeleně s využitím

druhů odolných proti klimatickým změnám

Horské a podhor-

ské oblasti s převa-

hou lesů a travních

porostů

»změny sezónního výskytu sněhu

»ohrožení zdravotního stavu lesů

»zvýšené riziko svahových procesů

»riziko extrémně silného větru

»zranitelnost rekreační hodnoty

krajiny

»zvýšená expozice lesních požárů

»využití nové rekreační hodnoty krajiny, též

s ohledem na tepelný stres ve městech

»posílení role území jako zdroje akumulace

vody regionálního významu

»zvýšení druhové skladby lesních porostů a

posílení jejich mimoprodukční funkce

»zapojení institucí velkoplošné ochrany příro-

dy do adaptačního procesu

»podpora rozvoje ostrovních systémů infra-

struktury v řídce zalidněných oblastech

Příměstské

a industrializované

oblasti s význam-

ným podílem za-

stavěných ploch

»zvýšené riziko zrychleného odtoku

ze zastavěných území

»vyšší expozice technické infrastruk-

tury

»zvýšené riziko technologické kata-

strofy iniciované přírodními procesy

»efektivní hospodaření se srážkovou vodou

v sídlech

»posílení systému prevence a krizového řízení

»důsledné plánování výstavby s ohledem na

expozici rizikových procesů

Obecné jevy bez

vazby na typ kra-

jiny

»nedostatek pitné vody

»bleskové povodně

»zvýšené riziko narušení dodávek

elektřiny a energie

»změny v ekologických podmínkách

»porozumění místním klimatickým specifi-

kům

»zabezpečení kapacitních a kvalitních vodních

zdrojů a zlepšení efektivity distribuce vody

»vytvoření strategie pro zvládání přívalových

dešťů a bleskových záplav

»participativní management biotopů

Zdroje: Dlabka a kol. 2016, Šandová, Kosíková, Dusík 2016, MZe 2014, MŽP 2017, Bayerisches Staat-

sministerium für Umwelt und Verbraucherschutz 2016, Klima- und Energiefonds 2019

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

173

Obr. 57: Hodnocení vodohospodářské infrastruktury podle relativního podílu

vybavenosti obcí do 500 obyvatel v rámci SO ORP (stav v roce 2016)

Zdroj: ČSÚ 2016, vlastní zpracování

Na druhou stranu je třeba při volbě řešení zohledňovat ekonomické dopady, protože

budování vodovodů a připojování na centrální zdroje může zvýšit vodné nad sociálně

únosnou mez. Malé venkovské obce jsou v ekonomické nevýhodě při budování infra-

struktury, protože s hustotou obyvatel v sídlech se exponenciálně zvyšují náklady na

výstavbu a provoz sídel (Hudeček a kol. 2018). Při řešení je třeba zohlednit uspořádá-

ní zástavby venkovských sídel (Jáglová, Šnajdr 2009). V některých případech je opti-

málním řešením budovat malé ostrovní systémy (např. vodní hospodářství v propojení

několika sousedních domů) nebo individuální řešení s využitím moderních technolo-

gií kontroly a provozu domácího zdroje vody. Do praxe jsou přitom zaváděny nové

100

0 10 20 30 40 50 60 70 80 90 100

Podíl obcí do 500 obyv. připojených na kanalizaci s ČOV

(%)

Podíl obcí do 500 obyvatel připojených na vodovod (%)

Nepomuk

Stod

Kolín

Milevsko

Kralovice

Přeštice

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

174

technologie umožňující využívat dešťovou vodu nebo recyklovat tzv. šedou vodu, tedy

využívat použitou vodu z domácnosti pro užitkové účely. Specifická řešení je třeba

hledat pro provozovny s vyšší potřebou vody (například potravinářské povozy, ubyto-

vací nebo rekreační zařízení). Adaptace vodního hospodářství tedy musí vycházet nejen

z optimalizace využívaných zdrojů vody, ale také z efektivní regulace její spotřeby.

Mezi problematické trendy v tomto směru patří početné rozšíření individuálních bazénů

v České republice, které v malých venkovských obcích mnohdy představují relativně

významné akumulace naplněné ze zdrojů pitné vody, přičemž je zde zároveň registro-

ván upadající význam veřejných vodních ploch (Kopp, Frajer, Novotná 2017).

Je třeba v obecní praxi zvážit, zda by péče o drobné veřejné vodní plochy v sídlech

neposílila jejich estetický, rekreační a komunitní význam. V obcích, které jsou v období

sucha postihovány nedostatkem vody, je vhodné alespoň propagovat technologie úspor-

ného hospodaření vodou v bazénech. Inspirativní mohou být koncepce „Water neutral

pools“, které se orientují na omezení potřeby vody, energie a chemických prostředků

pro bazény. Omezení potřeby vody využívá zakrývání vodní plochy proti výparu, zvý-

šení recyklace vody v systému filtrace, využití dešťové vody a použití bazénové vody

pro další funkce v domácnostech (SPASA 2011). Podle průzkumů domácností v Česku

závisí využití dešťové vody na potřebě aplikace srážkové vody na vlastním pozem-

ku (např. na zalévání), na existenci jiného doplňkového zdroje užitkové vody (např.

ze studní) a také na srážkových poměrech v dané lokalitě (Slavíková, Macháč 2017).

Dopady klimatických změn ovlivňují také požadavky na čištění odpadních vod.

V případech, kdy jsou odpadní vody odváděné do místních drobných recipientů, se

v období hydrologického sucha zvyšuje jejich relativní podíl na celkovém průtoku.

Nečištěné nebo nedostatečně čištěné odpadní vody výrazně zvyšují koncentrace znečiš-

tění v potocích nebo malých řekách. Existuje přitom stále řada obcí, které nemají kanali-

zační systém napojený na čistírnu odpadních vod (Jáglová, Šnajdr 2009). U malých obcí

do 500 obyvatel je tento problém nejvýraznější na jižním Plzeňsku a v některých oblas-

tech Moravskoslezského kraje. Nízký podíl vybavenosti kanalizační infastrukturou mají

také malé obce z SO ORP Horažďovice, Náchod, Bystřice pod Perštejnem, Telč, Turnov

a Kyjov. Často jsou odpadní vody sváděny do domovních jímek na vyvážení, což by

místní vodní toky ohrožovat nemělo, pokud jsou splněny všechny technické podmínky

jejich provozu. Pokud jsou však jímkou řešeny pouze tzv. hnědé vody (splachovací toa-

lety) a zbytek z domácnosti (tzv. šedé vody) se odvádí do provizorní kanalizace, je třeba

řešit jejich čištění. Stejně tak nedostatečně kapacitní nebo špatně udržované dešťové

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

175

strouhy mohou venkovská sídla ohrožovat zaplavením v důsledku přívalového deště.

Zranitelnost částí sídel zaplavením v důsledku intenzivních srážek může být akcelero-

vána nepřiměřenou rozlohou špatně propustných ploch jejich intravilánu (Obr. 58).

Obr. 58: Velké rozlohy špatně propustných ploch zvyšují riziko lokálního

zaplavení sídel (Chrášťovice u Mladotic)

Foto: Jan Kopp

Vnímání klimatických změn a potřeby adaptace venkova

Podle výsledků našeho šetření Delfskou metodou považují experti dopady klimatic-

kých změn (agronomické sucho, povodně, nedostatek zdrojů vody) za nejdůležitější

téma pro budoucnost životního prostředí na venkově. Dalším velmi významným téma-

tem jsou podle expertů dopady zemědělské a lesnické velkovýroby (degradace půdy,

ztráta vlastnických vztahů ke krajině, snížení ekologické stability). Dopady zemědělské

a lesnické velkovýroby přitom venkovskou krajinu silněji ohrožují právě v důsledku

klimatických změn (viz kap. 6.1). Zatímco na úrovni odborných studií, státních strategií

nebo projektů neziskových organizací je vytvářena opora pro adaptaci české krajiny

na klimatické změny (MZe 2014, MŽP 2017, Dlabka a kol. 2016, Šandová, Kosíková,

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

176

Dusík 2016), zastupitelé obcí a lokální aktéři rozvoje venkova ještě často nejsou pře-

svědčeni o potřebě přijímat adaptační opatření.

Dotazníkové šetření obcí a měst v Česku, které jsme uskutečnili v roce 2017, ukázalo,

že podle představitelů obcí není adaptace na klimatickou změnu klíčovým problémem

nebo výzvou, kterou je zapotřebí urgentně řešit. Nutnost adaptace na klimatickou změ-

nu vnímá jako důležitou výzvu 17,2 % představitelů malých měst o velikosti 3–20 tis.

obyvatel. V případě obcí s méně než 3 tis. obyvatel byla adaptace na klimatické změny

za výzvu pro budoucnost obce deklarována jen u 12,5 % představitelů. Na otázku, jaké

adaptační strategie nebo opatření jsou plánována, respondenti z obcí s méně než 3 tis.

obyvateli nejčastěji uváděli opatření v oblasti nakládání s odpady (66,0 %), péči o zeleň

(62,1 %), revitalizaci vodních toků a protipovodňová opatření (36,8 %) a na dalších

místech otázku šetření pitnou vodou (35,4 %) a využívání srážkové vody (25,7 %).

Dotazníkové šetření k problematice adaptace na změny klimatu, do kterého se za-

pojilo 158 účastníků regionálních workshopů MAS v roce 2015, připravila Oslo and

Akershus University College of Applied Sciences ve spolupráci s Vysokou školou báň-

skou – Technickou univerzitou Ostrava a dalšími partnerskými organizacemi projektu

Resilience a adaptace na klimatickou změnu v regionálních strategiích (Thorstersten,

Danihelka 2015). Výsledky ukazují, že jen 48,4 % respondentů si myslí, že bude mít

proces adaptace na klimatickou změnu pro jejich obec v budoucnu vysokou důležitost.

Z vybraných tvrzení souhlasilo 64 % s tím, že „tradiční česká zima během příštích let

zmizí“, a na stejné úrovni (63,3 %) bylo přijato tvrzení, že „život v mé obci budou stále

více zatěžovat období sucha“. Obecně nízkou hladinu vnímání potřeby řešit adaptační

opatření na lokální úrovni potvrzuje mínění, že za adaptaci na klimatické změny jsou

primárně odpovědní politici (souhlasilo 83,5 %), zatímco obce (30,4 %) nebo lokál-

ní komunity (28,5 %) primární odpovědnost spíše nenesou. Český skeptický přístup

k osobní účasti (vnímání dopadů a možnost něco ovlivnit) v problematice klimatické

změny potvrzují i další plošně reprezentativnější šetření (Krajhanzl a kol. 2015). Není

proto možné očekávat, že adaptace klimatu na našem venkově bude probíhat za široké

podpory a z vlastní aktivity místních samospráv. To omezuje plošné zavádění adaptač-

ních opatření, přestože jsou podporována programy na státní úrovni. V posledních

letech se prohlubující deficit vody stále více dotýká života obyvatel na venkově,

což spolu s mediální pozorností problému sucha přispívá ke změně postojů v otázce

potřebnosti adaptace na klimatické změny.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

177

Situaci v ČR je možné porovnat s přístupem obcí v Rakousku. Ministerstvo pro udr-

žitelný rozvoj a cestovní ruch Rakouska ve spolupráci se státním Fondem pro klima

a energii (Klima- und Energiefonds 2019) zahájilo v roce 2016 dotační projekt „Kli-

matická změna – modelové regiony adaptace“, označovaný jako KLAR! (Klimawan-

del-Anpassungsmodellregionen). V úvodní fázi podalo přihlášku do programu 44 mo-

delových regionů adaptace, většinou konstituovaných na bázi již existujících platforem

regionální spolupráce ve venkovském prostoru (mikroregionální sdružení obcí, turistic-

ké regiony, přírodní parky apod.). Zároveň je na obdobném principu podpory z Fondu

pro klima a energii rozvíjena ochrana klimatu, tedy mitigační opatření snižující vliv re-

gionu na klima, a to prostřednictvím 95 Modelových regionů v oblasti klimatu a energie

(Klima- und Energie-Modellregion), zahrnujících celkem 819 obcí v celém Rakousku

(Klima- und Energiefonds 2019). Obdobný komplexních program podpory v Česku ne-

existuje, adaptace obcí a venkovských regionů na klimatickou změnu je uskutečňována

prostřednictvím dílčích dotačních titulů státu (hospodaření s dešťovou vodou, izolace

budov, změny lokálního vytápění apod.) nebo z operačních programů EU. Adaptace

venkovských obcí tak probíhá buď na bázi pobídky dotací, jako reakce na legislativní

změny nebo v reakci na řešení akutního problému (povodeň, nedostatek vody).

Na rozdíl od zahraničí je v Česku menší pozornost věnována potenciálním příle-

žitostem rozvoje spojeným s klimatickou změnou (Obr. 59). Můžeme očekávat pozi-

tivní změny v klimatických podmínkách pro pěstování některých plodin (např. vinné

révy). Lze využít zvýšené poptávky po rekreaci ve venkovských lokalitách s dostat-

kem vody a stínu (Obr. 60), prodloužení sezóny pro letní aktivity (např. cykloturistiku).

Je příležitost využít nezbytného procesu adaptace zemědělské krajiny k posílení její

mimoprodukční funkce a podpoře ekosystémové i druhové biodiverzity. Ochrana před

povodněmi s pomocí přírodě blízkých řešení může být vítaným procesem revitalizace

či renaturace vodních toků a jejich niv (Just a kol. 2005). Adaptaci sídel na klimatické

změny lze spojit s žádoucí přeměnou veřejného prostoru venkovských obcí. Příkladem

může být transformace tradičních požárních nádrží na přírodě blízké biotopy, případně

i s možností koupání.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

178

Obr. 59: Klimatické změny zvyšují atraktivitu rekreace u vodních ploch v krajině

– příklad propagační pohlednice regionu Mostviertel (Rakousko)

Zdroj: Niederösterreich-Werbung GmbH, foto Weinfranz

Obr. 60: V době letních měsíců je třeba nabízet rekreační možnosti na zastíněných

místech u vody (Wasser- und Erlebnispark St. Gallen, Rakousko)

Zdroj: Jan Kopp

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

179

Shrnutí

Rozvoj venkova ovlivňují klimatické změny, přičemž konkrétní sektorové dopady

a schopnost adaptace obcí závisí na míře hospodářského využití území v souvislosti

s ekologickou stabilitou krajiny. Předložit jednotnou metodiku adaptace pro venkovský

prostor lze pouze v rámci obecných doporučení nebo zjednodušené typologie, protože

jsou dopady a příležitosti adaptace územně diferencované. Doporučujeme, aby každý

venkovský mikroregion obecně kategorizovaná rizika ohodnotil s ohledem na lokální

ohrožení, zranitelnost a expozici. Je třeba, aby byla adaptace chápána nejen jako zvy-

šování odolnosti a resilience venkova, ale také jako možnost využít příležitostí, které

změny klimatu přinášejí. Mezi základní témata patří adaptace hospodaření s vodou,

a to jak na úrovni pozemkových úprav krajiny, tak na úrovni obecní infrastruktury. Na

venkově dnes existuje diverzifikovaný způsob hospodaření s vodou, který odráží struk-

turu osídlení, dostupnost zdrojů vody a investice do infrastruktury. Při volbě infrastruk-

tury je třeba volit mezi centralizovaným či decentralizovaným řešením podle místních

podmínek, s využitím moderních technologií a s ohledem na sociálně únosnou výši

investice. Optimalizace je možné dosáhnout jak správnou volbou zdroje, tak hledáním

úspor v potřebě vody. Adaptace obcí na klimatickou změnu, podporovaná strategickými

plány shora, částečně stagnuje. Jednou z příčin je nedostatečná vnitřní motivace míst-

ních aktérů. Relativně velký podíl zastupitelů obcí a lokálních aktérů rozvoje venkova

není přesvědčeno o potřebě přijímat adaptační opatření na dopady klimatických změn,

ale v důsledku prohlubujících se problémů se suchem se postoje v současné době mění.

Literatura

ACREMAN, M. (2001): Ethical aspects of water and ecosystems. Water Policy, 3, 3, 257–265.

ANTROP, M. (2004): Landscape change and the urbanization process in Europe. Land-

scape and Urban Planning, 67, 9–26.

BARTOŠ, M., KUŠOVÁ, D., TĚŠITEL, J., KOPP, J., NOVOTNÁ, M., MACHÁČEK,

J., MOSS, L., GLORIOSO, R. (2011): Amenitní migrace do venkovských oblastí České

republiky. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

180

BAYERISCHES STAATSMINISTERIUM FÜR UMWELT UND VERBRAUCHER-

SCHUTZ (2016): Bayerische Klima-Anpassungsstrategie. Bayerisches Staatsministe-

rium für Umwelt und Verbraucherschutz, München.

BRAAT, L., TEN BRINK, P. (eds.) (2008): The Cost of Policy Inaction. The case of not

meeting the 2010 biodiversity target. European Commission, Wageningen, Brussels.

DLABKA, J., DANIHELKA, P., NOVOTNÝ, P., ROŽNOVSKÝ, J. HOLLAN, J.,

KRIST, J., GAILLYOVÁ, Y., THORSTENSEN, E., BAUDIŠOVÁ, B., DANIHEL-

KOVÁ, K., SUCHÁNKOVÁ, J. (2016): Od zranitelnosti k resilienci. Adaptace ven-

kovských oblastí na klimatickou změnu. ZO ČSOP Veronica, Brno.

EUROPEAN ENVIRONMENT AGENCY (2016): Urban adaptation to climate change

in Europe 2016. Transforming cities in a changing climate. Publications Office of the

European Union, Luxembourg.

HEILIG, G. K. (2003): Multifunctionality of Landscapes and Ecosytem Services with

Respect to Rural Development. In Helming, K., Wiggering, H. (ed.): Sustainable Deve-

lopment of Multifunctional Landscapes. Springer Verlag, Berlin, 39–51.

HUDEČEK T., DLOUHÝ, M., HNILIČKA, P., CUTÁKOVÁ, L. L., LEŇO, M. (2018):

Hustota a ekonomika měst. ČVUT – Masarykův ústav vyšších studií, Institut plánování

a rozvoje hlavního města Prahy, Pavel Hnilička architekti s.r.o., Praha.

JÁGLOVÁ, V., ŠNAJDR, M. (2009): Zneškodňování odpadních vod v obcích do 2000

ekvivalentních obyvatel – metodická příručka Ministerstvo životního prostředí. MŽP, Praha.

JEŽEK, J. (2017): Budoucnost českých venkovských obcí mezi slučováním a meziobec-

ní spoluprací. XX. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách, Krudějov, 841–847.

JUST, T. a kol. (2005): Vodohospodářské revitalizace a jejich uplatnění v ochraně před

povodněmi. ČSOP Hořovicko, MŽP, Ekologické služby, s.r.o., Praha.

KLIMA- UND ENERGIEFONDS (2019): Klimawandel-Anpassungsmodellregionen

(KLAR!), https://klar-anpassungsregionen.at (15. 10. 2019).

KOPP, J. (2015): Strategické výzvy v oblasti životního prostředí a dopravy. In Ježek,

J., Slach, O., Šilhánková, V. (eds.): Strategické plánování obcí, mest a regionů. Vybrané

problémy, výzvy a možnosti řešení. Wolters Kluwer ČR, Praha, 149–164.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

181

KOPP, J., FRAJER, J., NOVOTNÁ, M. (2017): New types of ponds? Changing of

quantity and function of water bodies in rural built-up areas (Pilsen Region, Czechia).

European Countryside, 9, 1, 145–162.

KRAJHANZL, J., CHABADA, T., SVOBODOVÁ, R., LECHNEROVÁ, Z., ŠPAČEK,

O., SKALÍK, J., ČADA, K. (2015): Česká veřejnost a změna klimatu 2015. Zpráva

z výzkumu na reprezentativním vzorku české populace. Katedra environmentálních stu-

dií FSS MU, Brno.

KUŠOVÁ, D., TĚŠITEL, J., MATĚJKA, K., BARTOŠ, M. (2008): Biosphere reserves

– an attempt to form sustainable landscapes (A case study of three biosphere reserves

in the Czech Republic). Landscape and Urban Planning, 84, 1, 38–51.

LANGHAMMER, J. (2012): Vliv antropogenních změn v krajině na povodňové rizi-

ko. In Koutský, J., Raška, P. (eds.): Výzkum regionálního rozvoje – vybrané přístupy

a témata. UJEP, Ústí nad Labem.

MZE (2014): Český venkov a zemědělství v podmínkách měnícího se podnebí. Přizpů-

sobení českého zemědělství a venkova na dopady změny klimatu. Ministerstvo země-

dělství, Praha.

MŽP (2015): Národní akční plán adaptace na změnu klimatu. Implementační dokument

Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR. Ministerstvo životního

prostředí, Praha.

MŽP (2017): Koncepce ochrany před následky sucha pro území České republiky. Mini-

sterstvo zemědělství, Ministerstvo životního prostředí a VÚV TGM v. v. i., Praha.

NĚMEC, J., KOPP, J. (eds.) (2009): Vodstvo a podnebí v České republice v souvislosti

se změnou klimatu. Consult, Praha.

PAUL, B. K. (2011): Environmental hazards and disasters: contexts, perspectives and

management. Wiley-Blackwell, Chichester.

PERLÍN, R., KOMÁREK, M., MARADA, M., HAVLÍČEK, T., JANČÁK, V., CHRO-

MÝ, P., BEDNÁŘOVÁ, H. (2019): Typologie mikroregionů Česka. Urbanismus

a územní rozvoj, 22, 4, 8–13.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

182

PRETEL, J. a kol. (2011): Zpřesnění dosavadních odhadů dopadů klimatické změ-

ny v sektorech vodního hospodářství, zemědělství a lesnictví a návrhy adaptačních

opatření (Technické shrnutí výsledků řešení projektu VaV SP/1a6/108/07 v letech

2007–2011). ČHMÚ, Praha.

SLAVÍKOVÁ, L., MACHÁČ, J. (2017): Nakládání se srážkovou vodou z pohledu

českých domácností. Veřejná správa, 22, 22–23.

SPASA (2011): Ideas for how you can actively conserve water while still enjoying your

swimming pool or spa. Fact sheet 21 savewater!™ SPASA Pool & Spa Book 2011 (27).

The Swimming Pool and Spa Association of Victoria, http://www.alpinepools.com.au/

pdfs/water_neutral_factsheet.pdf.

ŠANDOVÁ, A., KOSÍKOVÁ, S., DUSÍK, J. (2016): Adaptace na změnu klimatu

v regionech & Soutěž Adaptační opatření roku 2015. Integra Consulting s.r.o., Praha.

TEŠITEL, J., KOLBMÜLLER, B., STGLEHNER, G. (2013): Vital Landscapes.

Final Publication. European Regional Development Fund (ERDF), European Union.

THORSTERSTEN, E., DANIHELKA, P. (2015): Povědomí o adaptaci na klimatickou

změnu. Zpráva o postojích stakeholderů ke klimatické změně a adaptaci. VŠB–TU Os-

trava, Akershus University College of Applied Sciences, Veronica, ekologický institut,

Ostrava.

VOS, V., MEEKES, H. (1999): Trends in European cultural landscape development:

perspectives for a sustainable future. Landscape and Urban Planning, 46, 3–14.

ZHOU, T., KOOMEN, E., VAN LEEUWEN, E. S. (2018): Residents’ preferences for

cultural services of the landscape along the urban–rural gradient. Urban Forestry &

Urban Greening, 29, 131– 141.

ŽENKA, J., SLACH, O., SOPKULIAK, A. (2017): Typologie českých nemetropolitních

regionů z hlediska faktorů, mechanismů a aktérů regionálního rozvoje. Geografie, 122,

3, 281–309.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

183

4.5 Vybrané aspekty lokální občanské společnosti a výsledků komunálních voleb

David Vogt

Komunální politika je občanům obecně nejbližší, což platí zejména v menších ven-

kovských obcích, kde se skutečně takřka všichni znají. Tento text se zaměří na vybrané

lokální politické aktivity v rámci širší a částečně neformální občanské společnosti a je-

jích organizací i formálnější „oficiální“ komunální politiky. Méně formální aktivity bu-

dou sledovány na příkladu analýzy medializovaných protestních událostí v Libereckém

kraji, provedené v části autorovy disertační práce Vogt (2015b), a na základě pohledu

na vybrané výsledky posledních dvou řádných komunálních voleb v celém Česku, které

byly kartograficky zpracovány již pro Atlas rozvoje venkova v mapových listech 7.10

a 9.1 až 9.20 (Vogt 2019a až u).

Teoretický úvod

Role občanské společnosti je často vyzdvihována v kontextu demokracie a demokra-

tické společnosti obecně jako důležitý pilíř jejich fungování. Zároveň jde též o klíčový

prvek boje za nastolení demokracie v případě různých totalitářských či „jen“ autoritář-

ských režimů (srov. Potůček 1997, 2005, Vogt 2015a, b, Císař 2008, Siisiäinen 2000,

Fung 2003). Potůček (1997) vyčleňuje občanskou společnost, potažmo její organizova-

nou část – občanský sektor, někdy též sektor „neziskový“ či „třetí“ – jako jednu ze sfér

lidských činností vedle státu a trhu, ačkoli striktnost takového členění se mezi autory

různí. Někteří autoři do občanské společnosti či občanského sektoru řadí i politické

strany, zatímco jiní je vyčleňují (srov. Dohnalová 2004, Müller 2003, Potůček 1997

a 2005). Děje se tak jednak ze strany zastánců občanské společnosti, kteří vyzdvihují

její schopnost, resp. jejích organizací, efektivněji (tedy i levněji) nahrazovat roli dal-

ších dvou sektorů – komerční sféry i státu, včetně politických stran. Jedná se například

o ideál tzv. nepolitické politiky podle představ např. (nejen v českém kontextu) Václava

Havla (Havel, 1984, Havelka, 1998, srov. v kontextu venkovské politiky Balík, 2016).

Na druhou stranu někteří vidí stinné stránky právě v politickém působení „nikým

nevolených,“ což se projevilo i mimo akademickou sféru přímo v politických posto-

jích (Klaus, 2005). Přitom je paradoxně snaha potlačovat roli občanské společnosti,

resp. neziskového sektoru, připisována také (oproti V. Klausovi) opačnému politickému

směru sociálně-demokratickému, se sklony nikoli k prohlubování volného trhu, nýbrž

k etatismu, posilování role státu, který má ambici neziskový sektor nahradit, byť se to

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

184

tolik netýká některých tradičních organizací občanské společnosti typu odborů (Frič,

Bútora, 2005). Podobně jako politické strany jsou z občanské společnosti/občanského

sektoru někdy vyčleňovány i církve (srov. Dohnalová, 2004, Potůček, 1997). Podobně

jako politické strany jsou z občanské společnosti/občanského sektoru někdy vyčleňová-

ny i církve (srov. Dohnalová, 2004, Potůček, 1997).

Vedle čistě nepolitických aktivit (např. dobrovolnictví) se organizace občanské spo-

lečnosti věnují též prosazování různých zájmů i bez ambice přímo ovládnout např. ko-

munální politiku. Z hlediska politické ideologické vyhraněnosti může jít svým způso-

bem až o apolitické aktivity, které však ovlivňují veřejný prostor. Nejčastější a nejsnazší

jsou protesty proti něčemu (např. někdy přehnaně pejorativně nahlížený, tzv. NIMBY

efekt, viz Dear 1992, Wolsink 2005), ale může jít i o aktivity spojené se snahou o za-

chování či obnovu nějaké památky, někdy spojené též s dobrovolnickou činností. Přes-

to je nejviditelnější a zřejmě nejčastější činnost protestní, která je předmětem zájmu

této kapitoly. Časté jsou různé protesty týkající se environmentálních otázek a využití

půdy, viz autorův výzkum v Libereckém kraji (Vogt 2015b, 2017), který analyzoval

protestní události na základě rešerše mediálních zpráv serverů Denik.cz a IDnes.cz.

V dnešní době již je nestrannost těchto komerčních médií vzhledem ke změnám ma-

jitelů zpochybňována, avšak po většinu doby výzkumu bylo ještě možné tato média

považovat za relativně nezávislá a případně své odlišné pohledy vzájemně vyvažující.

Na úrovni venkovských obcí však můžeme sledovat i zapojení různých organizací ob-

čanské společnosti mimo politické strany přímo do oficiální komunální politiky. V tako-

vém případě ztrácí argumenty výše zmíněná kritika, že nejde o nikým nevolené skupiny

bez mandátu. Tento text se mj. zaměří na sdružení nezávislých kandidátů (SNK) domi-

nující venkovské komunální politice a v jejich rámci na různé tradiční spolky, které mo-

hou ovládat komunální politiku zejména některých nejmenších obcí. Tradice navazuje na

komunální politiku první Československé republiky, či ještě starší období. Již z té doby

jsou dokonce popisovány politické konflikty mezi více spolky v jedné obci (Balík, 2016).

Příklad analýzy protestních událostí v Libereckém kraji

Občanské aktivity na základě mediálních zpráv sledoval na celostátní úrovni v Česku

např. Císař (2008). Vogt (2015b) aplikoval podobný přístup na příkladu venkovských

obcí Libereckého kraje pro období 2010–2014. Na tomto základě také vznikla mapa

7.10 v Atlasu rozvoje venkova (Vogt 2019a), podle vymezení venkovských obcí (dle

Ženky a Krtičky 2018). Otázek environmentálních, využití veřejného prostoru a využití

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

185

půdy se v souladu s předpoklady skutečně týká podstatná část občanských protestů.

Je to přirozeně dáno samotnou podstatou veřejného protestu, který se vymezuje vůči

něčemu, co se dotýká veřejnosti.

Vogt (2019a) ukazuje počty protestů tohoto typu a jejich relativní podíly na všech za-

znamenaných protestech a dalších aktivitách občanské společnosti ve venkovských obcích

Libereckého kraje v letech 2010 až 2014 na základě vlastní analýzy (Vogt 2015b). Ukaza-

tel počtu protestů týkajících se land use a environmentálních otázek přepočtený na počet

obyvatel obce umožňuje srovnávat četnost aktivit s alespoň částečným očištěním od vlivu

populační velikosti obce. Environmentální protesty měly největší relativní zastoupení mezi

zaznamenanými událostmi přirozeně především v obcích v chráněném území Jizerských

hor a Krkonoš, ale též na Českolipsku. Právě tam nejvíce docházelo v malých obcích k pro-

testům v přepočtu na velikost populace obce. Českolipsko bylo ohroženo snahami o obnovu

těžby uranu, jejíž drastický způsob založený na pumpování kyselin pod zem měl pro tuto

oblast před rokem 1989 závažné následky těžko odstraňované dodnes. Zejména se však

jednalo o protesty proti snahám obnovit těžbu čediče na kopci Tlustec, což vedlo k absolutní

i relativní koncentraci protestů na východní Českolipsko (Vogt 2015b, 2019a). I přes množ-

ství chráněných území v Libereckém kraji, kterých se některé protestní aktivity týkaly také,

je možné pozorovat největší snahu o ochranu přírody a v pravém smyslu životního prostředí,

prostředí k přežití, mimo tato území v místech, kde se příroda stává předmětem přímého

střetu s intenzivní hospodářskou činností, viz Obr. 61.

Obr. 61: Protestní občanské aktivity týkající se environmentálních a příbuzných

otázek v Libereckém kraji 2010–2014

Zdroj: Vogt 2021a na základě analýzy mediálních zpráv, Vogt 2015b, ARCDATA PRAHA, ZÚ, ČSÚ 2016.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

186

Volební účast

Vedle občanských aktivit občanské společnosti mimo jasný oficiální rámec nelze opomí-

jet ani činnosti v rámci klasické politiky, jakkoli bývají někdy striktně oddělovány (Potůček

1997, 2005). Ukazatelem základní občanské aktivity (Čmejrek 2007), potažmo i znakem

sociálního kapitálu (Pileček, Jančák 2010, Jančák, Chromý, Marada, Havlíček, Vondráč-

ková 2010, Putnam 1993), může být účast ve volbách: využití aktivního volebního práva.

Venkovským i dalším obcím je nejbližší pohled na úroveň voleb komunálních. Vogt (2019b,

2019c a 2019d) v Atlase rozvoje venkova v mapových listech 9.1, 9.2 a 9.3 ukazuje volební

účast v komunálních volbách z října 2014 a 2018 na základě dat ČSÚ (2014 a 2018) ve

všech venkovských obcích Česka (podle vymezení venkovských obcí dle Ženky a Krtičky

2021).

Ačkoli je všeobecně známa vyšší volební účast v menších venkovských obcích s bližším

vztahem místních obyvatel a jejich politické reprezentace, pozorovaná struktura vykazuje

značnou rozrůzněnost. Patrná je vysoká volební účast v některých obcích Vysočiny, včetně

vnitřní periferie u hranic kraje, v jižních Čechách, ale také v některých rozlohou velkých

příhraničních obcích vnější periferie, např. na Šumavě či v Krušných horách. To naznačuje,

že volební účast nemusí být vysoká jen v území s tradicemi neporušenými přesídlením oby-

vatelstva po 2. světové válce. Při pohledu na vyšší hodnoty u pohraničních horských obcí

je nutno upozornit na fakt, že výsledky komunálních voleb nejsou na rozdíl od některých

jiných typů voleb ovlivněny voliči s voličskými průkazy (např. v horských turistických stře-

discích), takže by se mělo jednat o aktivitu skutečně zde trvale žijícího obyvatelstva.

Celkový geografický obraz volební účasti ve venkovských obcích se mezi lety 2014

a 2018 výrazněji nezměnil (Vogt 2019b až d). I při agregátním pohledu za SO ORP (pouze

venkov) je zjevná polarita zázemí velkých měst (zejména v Čechách) s nižší volební účastí

(do 55 %) oproti perifernějšímu venkovu s volební účastí až cca 70 %. Nejvíce vyniká

Vysočina, kde byla volební účast nad 61 % ve většině SO ORP (venkovských částech), viz

i Obr. 62. Při srovnání let 2014 a 2018, zejména při shrnutí výsledků za venkovské části

SO ORP, volební účast překvapivě mírně rostla jak v periferních obvodech Vysočiny s cel-

kově vysokými hodnotami, tak i v obvodech jihovýchodní Moravy či severozápadních Čech

s účastí celkově nižší (větší obce a zázemí velkých měst). Výraznější změny zaznamenaly

spíše menší obvody či obvody v zázemí velkých měst, kde mohl výkyv v jedné obci ovliv-

nit i shrnutí za venkovské obce na mikroregionální úrovni. Např. v SO ORP Nový Bydžov

byl ale zaznamenán nárůst volební účasti ve větším počtu malých venkovských obcí (Vogt

2019c). Opačným příkladem je např. Lanškrounsko. Vyšší občanská aktivita na Vysočině

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

187

odpovídá obecně známému pozorování vyššího sociálního kapitálu v tomto kraji (Stachová,

2008, Sýkora, Matoušek, Brabec, 2011).

Obr. 62: Volební účast v komunálních volbách v Česku 2014 a 2018

na úrovni SO ORP (venkov)

Zdroj: Vogt 2021b až d; ČSÚ 2014 a 2018; ARCDATA PRAHA, ZÚ, ČSÚ 2016

Počet kandidátů ve volbách na jeden mandát v zastupitelstvu

Důležitým ukazatelem zájmu o veřejné dění, občanské politické angažovanosti a po-

tažmo úrovně sociálního kapitálu je též počet kandidátů připadajících na jeden mandát,

viz např. Jančák, Chromý, Marada, Havlíček, Vondráčková (2010), Perlín, Kučerová,

Kučera (2010) nebo Ryšavý, Bernard (2013). V Atlase rozvoje venkova se tomuto té-

matu věnují mapové listy 9.4 až 9.6 (Vogt, 2019 e až g), opět při pohledu na výsledky

komunálních voleb ve venkovských obcích Česka v říjnu 2014 a 2018. Tento v souvis-

losti s venkovem často sledovaný ukazatel znázorňuje faktickou možnost výběru, který

voliči u voleb mají. V řadě venkovských obcí dosahuje nabídka kandidátů právě jen

velikosti zastupitelstva, někdy i menšího počtu, což může až bránit sestavení funkční

samosprávy, tvorbě zastupitelstva s usnášeníschopným počtem členů (srov. s Perlínem,

Kučerovou a Kučerou, 2010, spojujícími tento jev s větší prestiží politiky ve větších ob-

cích). Ukazatel odráží jak míru občanské angažovanosti v politice obce a pluralitu tam-

ní komunální politické scény, kvalitu lidského a sociálního kapitálu, tak i kvantitativní

(kapacitní) limity lidského kapitálu v nejmenších obcích (nedostupnost lidí ochotných

a schopných se zapojit do politiky při celkově malé populaci).

Je patrné, že nízký poměr počtu kandidátů na jeden mandát je problémem rozšíře-

ným více v českém vnitrozemí než na Moravě (kromě Vysočiny) a také v části českého

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

188

severozápadního a jihozápadního pohraničí s venkovskými oblastmi v zázemí větších měst,

kde je komunální politická scéna více pluralitní. Vedle rozdílů v občanské aktivitě se zde

obecně zřejmě do značné míry projevuje vliv rozdrobenější sídelní struktury s populačně

menšími obcemi v českém vnitrozemí a na Vysočině. Malé obce mají logicky omezenější

lidský kapitál, okruh osob schopných a ochotných ve volbách kandidovat, což nedokáže

kompenzovat ani jinak vysoký kapitál sociální, jak se ukazuje právě na příkladu Vysočiny.

Nejzřetelněji je geografická diferenciace patrná při pohledu shrnujícím výsledky z ven-

kovských obcí na úrovní SO ORP. Vyšší hodnoty na moravském venkově ukazují, že

populačně větší venkovské obce mohou generovat více kandidátů. Zajímavé jsou vysoké

hodnoty nad 3 či 4,5 kandidátů na mandát např. v SO ORP Frýdlant nad Ostravicí, na

Jesenicku, Podbořansku a v okolí Ostravy, často v periferním pohraničí, kde se může pro-

jevovat malé množství obcí a někdy i de facto městský charakter sídel. Naopak v českém

vnitrozemí na úrovni SO ORP (resp. jejich venkovských částí) připadají v řadě případů na

jeden mandát méně než 2 kandidáti. Mezi oběma volbami je přitom patrný obecný pokles

relativního počtu kandidátů, pokles počtu SO OR v maximálním intervalu a nárůst počtu

obvodů s hodnotami v nejnižších intervalech, viz Vogt (2019e až g) a obrázek 63. Může

se zde projevovat i zhoršení situace v nejmenších obcích vlivem demografického vývoje.

Obr. 63: Počet kandidátů na 1 mandát v komunálních volbách 2014 a 2018

v Česku na úrovni SO ORP (venkov)

Zdroj: Vogt (2021e až g), ČSÚ (2014, 2018), ARCDATA PRAHA, ZÚ, ČSÚ (2016)

Počet zvolených zastupitelů vůči počtu zapsaných voličů

V rámci výsledků komunálních voleb je také možné sledovat např. poměr počtu zvo-

lených zastupitelů ku počtu zapsaných voličů, čemuž se v Atlasu rozvoje venkova věnují

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

189

mapové listy č. 9.7 až 9.9 (Vogt, 2019h až j). Tento ukazatel nelze zaměňovat se skutečným

počtem voličů potřebných ke zvolení jednoho člena zastupitelstva. Jedná se o charakteristiku

vycházející z velikosti zastupitelstva, do značné míry danou legislativně (Zákon č. 128/2000

Sb., § 68). I přes jisté zvětšování velikosti zastupitelstva s populační velikostí obce je počet

zastupitelů na horní i spodní hranici nutně z praktických důvodů limitován (u obcí do 3000

obyvatel 5–15 členů). Vysoký relativní počet zastupitelů, charakteristický pro nejmenší

obce, odpovídá také obecně větší blízkosti vedení města občanům. V souladu s tímto před-

pokladem se vyšší relativní počty téměř nevyskytují v části střední, severovýchodní a jiho-

východní Moravy s typicky populačně většími obcemi. Vysoké hodnoty lze nalézt v malých

obcích tzv. vnitřní periferie podél hranic krajů, zejména Vysočiny či Středočeského kraje,

na východě kraje Plzeňského, popřípadě i při hranicích některých SO ORP v kraji Jihočes-

kém apod. Při agregátním pohledu na venkovské obce na úrovni SO ORP lze vidět zejména

vliv sídelní struktury resp. převažující velikosti venkovských obcí daného mikroregionu.

V oblastech, kde se nachází více malých obcí, jejichž minimální velikost zastupitelstva

je z legislativních i praktických důvodů omezena, je přirozeně i relativní počet zvolených

zastupitelů vyšší, i přes 32 (až přes 50) zastupitelů na 1000 zapsaných voličů (např. části

Vysočiny, Jižních Čech a okolí). Oproti tomu se i přes vyřazení měst projevuje vliv lidnaté-

ho zázemí velkých městských aglomerací (zejména suburbánní zóna v okolí Prahy a Brna,

Teplicko, Jablonecko, Olomoucko či severovýchodní a jihovýchodní Morava), viz Obr. 64.

Obr. 64: Počet zastupitelů na 1000 zapsaných voličů v komunálních volbách 2014

a 2018 na úrovni SO ORP (venkov)

Zdroj: Vogt (2021h až j), ČSÚ (2014, 2018), ARCDATA PRAHA, ZÚ, ČSÚ (2016)

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

190

Při porovnání výsledků komunálních voleb za oba roky (2014 a 2018) z podstaty to-

hoto ukazatele k výraznějším změnám nedochází. Můžeme pozorovat mírný nárůst re-

lativního počtu zastupitelů ve vylidňujících se oblastech menších obcí ve vnitřní a vněj-

ší periferii. K největšímu poklesu naopak dochází v rychle populačně rostoucích obcích

v zázemí velkých měst. Růst relativního počtu zastupitelů nastává naopak v některých

periferních oblastech (jižní Vysočina, severozápadní Morava, jihovýchodní Morava,

nejvýrazněji ale např. Broumovsko, Karvinsko nebo některé části Karlovarského kraje,

kde se může vzhledem k hospodářským problémům spojeným se strukturálním postiže-

ním projevovat úbytek populace stěhováním, a tedy nárůst počtu zastupitelů vůči počtu

všech voličů). Např. na Karvinsku může mít vliv samotný malý počet venkovských

obcí, kdy mohou změny v jedné obci ovlivnit výsledek za celý SO ORP (pouze jeho

venkovské obce), viz též mapu 9.9 (Vogt 2019j) v Atlase rozvoje venkova.

Volební podpora nezávislých kandidátů a jejich sdružení

v komunálních volbách 2014 a 2018

Dalším zajímavým ukazatelem je pohled na volební zisky vybraných typů uskupení

v komunálních volbách ve venkovských obcích a jejich změny. Tento text se zaměřuje

na volební podporu nezávislých kandidátů, v jejich rámci pak na hlasy pro specifické

tradiční spolky účastnící se též voleb, a také na podporu zejména s religiózním venko-

vem spojované strany KDU-ČSL. Sdružení nezávislých kandidátů (SNK) a samostat-

ně kandidující nezávislí kandidáti (NK) již tradičně v komunálních volbách celkově

(i po započítání měst) vítězí např. v počtech zvolených zastupitelů (Balík 2010, 2016,

Čmejrek 2007). Je to dáno odlišným charakterem venkovské politiky s menší rolí celo-

státních politických stran a také enormním počtem venkovských obcí oproti městům při

výše zmíněných limitech velikosti zastupitelstva. Této tematice se věnují v Atlasu roz-

voje venkova mapové listy 9.10 až 9.12 (Vogt 2019k, l, m). Zkoumána byla na základě

výsledků komunálních voleb 2014 a 2018 procentní podpora volebních kandidátních

listin kategorií 80 (nezávislí kandidáti) a 90 (SNK) podle číselníku kandidujících stran,

viz ČSÚ (2014 a 2018). Je patrné, že ani komunální volby 2014 a 2018 nebyly výjimkou

a ve velké části obcí dosahovala podpora SNK dokonce 90–100 % (Vogt 2019k, l, m).

Odlišná situace je zejména na jihovýchodní Moravě. Může se zde projevovat odliš-

ná sídelní struktura (větší obce volící klasické politické strany), ale také např. tradiční

podpora KDU-ČSL, viz níže. Na úrovni SO ORP (za venkovské obce) byla vypočtena

agregátní volební podpora, kdy bylo nutno zohlednit odlišnou velikost zastupitelstev

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

191

jednotlivých obcí a s tím související ne zcela srovnatelný počet hlasů v komunálních

volbách. Před součtem všech hlasů v SO ORP byly počty hlasů pro NK a SNK za jed-

notlivé obce vyděleny počtem zastupitelů. Počet všech platných hlasů v obci byl též

vydělen počtem zastupitelů. Rozdíly dané odlišnou volební účastí v jednotlivých obcích

byly zachovány. Situace, kdy voliči záměrně či vlivem nižšího počtu kandidátů svůj

maximální počet hlasů nevyužili, zohledněny nebyly.

Na Obr. 65 je opět zřetelný vliv sídelní struktury typické pro daný mikroregion,

ale i lokální politické tradice, blízkosti venkovských obcí větším městům apod. V někte-

rých obvodech Středočeského a okolních krajů lze pozorovat podporu SNK za všechny

venkovské obce nad 80 % hlasů. Roku 2018 byl oproti roku 2014 patrný nárůst počtu

mikroregionů v nejvyšším intervalu. Jednalo se např. o celý pás od SO ORP Semily

až do SO ORP Horažďovice, resp. v dalších větvích Třeboň či Havlíčkův Brod. Pás

s nejvyššími hodnotami také zabíral většinu Královéhradeckého kraje a sahal až k Čes-

ké Třebové v kraji Pardubickém. To může ukazovat na obecný nárůst podpory nezávis-

lých kandidátů. Naopak v některých SO ORP jihovýchodní Moravy či v části zázemí

Ostravy nebo na Jesenicku lze nalézt mikroregiony s celkovou podporou SNK „jen“

do 50 či dokonce do 33 %. Roku 2018 se ale jejich počet výrazně snížil a pozice ne-

závislých kandidátů celkově výrazně posílila, viz i obrázek 63 a Vogt (2019k, l, m).

Zejména na Moravě a v části východních Čech se může projevovat silnější pozice

KDU-ČSL mj. v komunální politice, byť v posledních letech oslabující právě i ve pro-

spěch SNK a NK (srov. obr. 65 a 68).

Obr. 65: Podpora SNK a NK v komunálních volbách v Česku 2014 a 2018

na úrovni SO ORP (za venkovské obce)

Zdroj: Vogt (2021k až m), ČSÚ (2014, 2018), ARCDATA PRAHA, ZÚ, ČSÚ (2016)

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

192

Volební podpora tradičních spolků v komunálních volbách 2014 a 2018

Podobně byl zkoumán zajímavý fenomén obecní politiky v Česku – volební úspěch

tradičních spolků (samozřejmě podmíněný jejich aktivní volební účastí), v komunál-

ních volbách 2014 a 2018, viz i mapové listy č. 9.14 až 9.17 v Atlase rozvoje venko-

va (Vogt 2019n-r). Tento specifický typ volebních uskupení lze pozorovat především

v rámci na venkově v Česku téměř všeobecně dominantních sdružení nezávislých kan-

didátů (viz výše). Spolky jsou někdy sdružené v celostátních organizacích, na které

v názvech kandidátky i odkazují (např. Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska). Na

základě autorovy zkušenosti z předchozího výzkumu v Libereckém kraji (Vogt 2015b,

2017) byly sledovány hlavní tradiční spolky se snahou pokrýt i jistá regionální specifika

(rybáři, vinaři). Byl sledován podíl hlasů pro sdružení dobrovolných hasičů, tělový-

chovné jednoty (Sokol, Orel apod.), spolky myslivců, zahrádkářů, rybářů, vinařů, turis-

tů (Klub českých turistů), včelařů nebo kombinace výše zmíněných spolků v koalicích,

případně i s dalšími uskupeními. Zahrnuty byly i ojedinělé případy kandidátky celostát-

ní politické strany „s podporou hasičů“ apod. Spolky byly vyhledány jen podle názvu

kandidátní listiny, takže jsou sledovány pouze případy zcela otevřeně deklarovaného

přihlášení se k danému spolku (s nenulovou volební podporou), tedy pozorování lze

označit jako nejpravděpodobnější případ, tzv. most likely case (Kofroň 2012, Gerring

2007), pro detailní popis metodiky viz Vogt (2015b, 2017).

Převažující zastoupení mají hasiči (407 kandidátních listin z 582 identifikovaných

kandidátek spolků roku 2014 a 371 z 509 roku 2018) a tělocvičná jednota Sokol či další

tělovýchovné jednoty (109 z 582 kandidátních listin roku 2014 a 78 z 582 roku 2018).

Na úrovni jednotlivých venkovských obcí získávají tradiční spolky volební podporu

přes 50 % (až 100 %), přičemž mají úspěch i v některých částech pohraničí s narušený-

mi tradicemi po 2. světové válce, např. na Frýdlantsku. Místo známky úspěšné tradice

spolkového života může jít spíše o „nouzové řešení“, kdy se jedná v malých obcích

o jediné fungující organizace schopné se zapojit do politické činnosti (viz Vogt, 2015b,

2017, srov. s Balík, 2016). Zajímavá je přítomnost úspěšných spolků v některých čás-

tech Východních Čech, v Plzeňském kraji, v Jižních Čechách, na Vysočině a na Mora-

vě, avšak asi nejvýraznější koncentrace na relativně malém území je v okrese Semily

a okolí (spíše vynechávající méně periferní Turnovsko, ale dále navazující v Podještědí)

a poté jižněji v SO ORP Nový Bydžov s přesahem na Královéhradecko. Je patrné, že se

jedná o fenomén specifický jen pro určité typy venkovského prostoru spojené s vhod-

nou (spíše periferní) polohou a (rozdrobenou) sídelní strukturou (viz Vogt, 2019n–p).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

193

Agregace výsledků komunálních voleb ve venkovských obcích za SO ORP proběhla

obdobně jako v případě SNK, viz též obrázek 66. Mezi SO ORP, kde za všechny ven-

kovské obce dosáhly tradiční spolky volební podpory přes 20 % všech platných hlasů,

patří pouze Semily, Nová Paka a Nový Bydžov a roku 2018 i Luhačovice. V dalších

jedenácti (2014), resp. třinácti (2018) SO ORP byla však volební podpora spolků přes

10 % všech hlasů (na Moravě méně – roku 2014 pouze SO ORP Luhačovice).

Obr. 66: Podpora tradičních spolků (podle názvu kandidátky) v komunálních vol-

bách 2014 a 2018 za SO ORP (venkov)

Zdroj: Vogt (2021n až p), ČSÚ (2014, 2018), ARCDATA PRAHA, ZÚ, ČSÚ (2016)

Geografický obraz distribuce volební podpory spolků zůstal v obou sledovaných vol-

bách i přes dílčí změny přibližně stejný. I přes mírný celkový pokles počtu obcí, kde

spolky uspěly, v řadě SO ORP jejich podpora ještě rostla. Je však nutno si uvědomit,

že jde v tomto případě sledování tradičních spolků o zjednodušený pohled založený na

názvech kandidátních listin, přičemž tradiční spolky mohou být zastoupeny pod jinými

názvy v řadě dalších sdružení nezávislých kandidátů či mezi individuálně kandidujícími

nezávislými kandidáty. Každopádně však lze pozorovat zajímavé a neutuchající propojení

tradičního spolkového života a politiky v některých specifických venkovských oblastech.

Atlas rozvoje venkova sledoval též druhy spolků (mapové listy 9.16 a 9.17, Vogt

2019q, r), rozlišení spolků s největší podporou za venkovské obce včetně agregace za

celé SO ORP, viz též obrázek 67. Potvrzuje se převaha dobrovolných hasičů a tělový-

chovných jednot, zejména Sokola, včetně kombinace více spolků. Vzhledem k relativ-

ně zřídka se vyskytujícímu a ne zcela rovnoměrně distribuovanému jevu může někde

výsledek za celý SO ORP ovlivnit jediná obec.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

194

Obr. 67: Druhy tradičních spolků (podle názvu kandidátky)

v komunálních volbách 2014 a 2018 za SO ORP (venkov)

Zdroj: Vogt (2021q, r), ČSÚ (2014, 2018), ARCDATA PRAHA, ZÚ, ČSÚ (2016)

Volební podpora KDU-ČSL v komunálních volbách 2014 a 2018

Vedle politických uskupení mimo celostátní politiku mají v části venkova relativně

silnou pozici i některé tradiční celostátní politické strany. V této poslední části kapitoly

se tedy budeme věnovat příkladu KDU-ČSL, u které lze předpokládat jistou spojitost

volební podpory s vyšší religiozitou moravského venkova. Atlas rozvoje venkova toto

téma zpracovával v mapových listech 9.18 až 9.20 (Vogt 2019s, t, u). Do volební pod-

pory strany byly započítány i její volební koalice.

Výsledky komunálních voleb (ČSÚ, 2014 a 2018) potvrzují předpokládaný výskyt

podpory KDU-ČSL zejména na religióznější Moravě. Distribuce částečně inverzně od-

povídá podpoře SNK a NK. Patrná je však silná podpora KDU-ČSL i v některých čás-

tech východních, jižních či západních Čech s jinak relativně silnou pozicí SNK. Někdy

se jedná též o koalice KDU-ČSL a SNK. Mimo Moravu je znatelná podpora lidovců

na vnitřní periferii při hranicích krajů a okresů, částečně v oblasti historicky českého

osídlení na někdejší hranici s dominantně německým obyvatelstvem tzv. Sudet. Mezi

lety 2014 a 2018 podpora KSU-ČSL v některých obcích klesla, ale základní geografická

diferenciace zůstala zachována.

Při výpočtu agregátní volební podpory za celý SO ORP (venkovské obce vymezené

podle Ženky a Krtičky, 2018) bylo opět nutno zohlednit odlišnou velikost zastupitelstev

jednotlivých obcí, a s tím související ne zcela srovnatelný počet hlasů v komunálních

volbách, viz výše popis postupu u SNK. I na úrovni SO ORP jasně vyniká silná pozice

KDU-ČSL na Moravě včetně východu Vysočiny a částečně též v Pardubickém kraji.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

195

SO ORP s volebním ziskem KDU-ČSL nad 20 %, které se roku 2014 vyskytovaly i na

Vysočině a v Pardubickém kraji, však roku 2018 zůstaly výhradně v krajích moravských,

na jihu a východě. SO ORP s podporou KDU-ČSL a jejích koalic přes 10 % se početněji

vyskytovaly též v kraji Jihočeském a nebyly zastoupeny pouze v krajích Plzeňském,

Karlovarském, Ústeckém, Libereckém (a 2018 Středočeském), většinou výrazně

postižených výměnou obyvatelstva a porušením tradic po roce 1945, popř. specifickým

vlivem hlavního města. Jistý pokles podpory KDU-ČSL o více než 2 procentní body lze

sledovat i na jihovýchodní a severovýchodní Moravě s dosud nejsilnější pozicí strany

(Veselí nad Moravou, Těšínsko). Na druhou stranu ve většině SO ORP s podobně vy-

sokou podporou KDU-ČSL a jejích koalic došlo ještě k nárůstu, tedy jakémusi „upev-

ňování bašt“ oproti ústupu v místech s horší pozicí. Jistý pokles podpory KDU-ČSL

i na Moravě koresponduje s výše pozorovaným vzestupem SNK tamtéž (srov. s obr. 65),

viz Vogt (2019s–u) a obrázek 66.

Obr. 68: Podpora KDU-ČSL (včetně koalic) v komunálních volbách

v Česku 2014 a 2018 za SO ORP (venkovské obce)

Zdroj: Vogt (2021s až u), ČSÚ (2014, 2018), ARCDATA PRAHA, ZÚ, ČSÚ (2016)

Shrnutí

Tato krátká stať mohla nutně ukázat jen několik vybraných aspektů občanských poli-

tických aktivit a komunální politiky na venkově v Česku. Bylo možno pozorovat typic-

kou geografickou rozrůzněnost některých jevů – protesty zaměřené na ochranu příro-

dy v nejohroženějších chráněných a zejména nechráněných lokalitách s rizikem jejich

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

196

nevratného poškození těžbou, volební účast vysokou zejména v menších obcích a ob-

zvláště na Vysočině, oplývající silným sociálním kapitálem nebo přirozeně vyšší počet

kandidátů připadajících na jeden mandát naopak ve větších obcích s početnější populací

schopnou vytvořit větší možnost výběru politické reprezentace; dále poměr zvolených

zastupitelů ku všem zapsaným voličům, poněkud zvýhodňující nejmenší obce, ovšem

z praktických i legislativních důvodů s omezenou proměnlivostí, dominantní podporu

SNK a NK ve většině venkovských obcí, s mírně slabší pozicí ve východních Čechách

a zejména na Moravě – to vše oproti opačné situaci specifického příkladu politické

strany s regionálně diferencovanou podporou (KDU-ČSL). Ukázána byla též silná po-

zice tradičních spolků typu sdružení dobrovolných hasičů či tělocvičné jednoty Sokol

v některých menších obcích, kde zřejmě tyto organizace představují páteř občanského

i politického života. Zároveň byly sledovány změny mezi komunálními volbami 2014

a 2018, které i přes většinové zachování geografického obrazu distribuce sledovaných

jevů naznačily některé trendy proměn – např. překvapivý mírný nárůst volební účasti

v částech Vysočiny s účastí již dříve vysokou, pokles podpory KDU-ČSL ve východ-

ních Čechách či na severní Moravě, ale upevnění pozice na jižní a východní Moravě

a opačný trend u SNK/NK apod. Tato problematika, dotýkající se samotného fungování

formální i neformální samosprávy venkovských obcí a lokální demokracie, má samo-

zřejmě mnoho dalších aspektů a faktorů, které ji ovlivňují, a neustále se vyvíjí. Nelze

opomíjet ani, byť nepřímé, souvislosti s některými trendy politiky celostátní.

Literatura, zdroje dat

ARCDATA PRAHA, ZÚ, ČSÚ (2016): ArcČR 500 – digitální geografická databáze,

verze 3.3. www.arcdata.cz.

BALÍK, S. (2010): Politická a stranická stabilita obecních orgánů 1990–2010. Případo-

vá studie obcí okresu Šumperk. Acta Politologica, 2, 3, 17–29.

BALÍK, S. (2016): Local Cleavages, Politics and Policy at the Local Level – Is the De-

politization Real? Sociální studia/Social Studies, 13, 1, 73–85.

CÍSAŘ, O. (2008): Politický aktivismus v České republice: sociální hnutí a občan-

ská společnost v období transformace a evropeizace. Centrum pro studium demokracie

a kultury (CDK), Brno.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

197

ČMEJREK, J. (2007): Citizens’ local political participation in the Czech Republic:

ruralurbancomparison. Agricultural Economics, 53, 1, 21–29.

ČSÚ (2014a): Otevřená data pro volby do zastupitelstev obcí 2014. Český statistický

úřad, Praha https://volby.cz/opendata/kv2014/kv2014_opendata.htm.

ČSÚ (2018a): Otevřená data pro volby do zastupitelstev obcí 2018. Český statistický

úřad, Praha https://volby.cz/opendata/kv2018/kv2018_opendata.htm.

DEAR, M. (1992): Understanding and Overcoming the NIMBY Syndrome. Journal of

the American Planning Association, 58, 3, 288–300.

DOHNALOVÁ, M. (2004): Antropologie občanské společnosti: Analýzy a interpretace

s přihlédnutím k výsledkům vědeckovýzkumného a pedagogického zaměření Katedry

oboru Občanský sektor FHS UK v Praze. Nadace Universitas Masarykiana, CERM –

NAUMA, Brno.

FRIČ, P., BÚTORA, M. (2005): Role občanského sektoru ve veřejné politice. In Potů-

ček, M. a kol.: Veřejná politika. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha, 153–185.

FUNG, A. (2003): Associations and Democracy: Between Theories, Hopes, and Reali-

ties. Annual Review of Sociology, 29, 1, 515–539.

GERRING, J. (2007): Is There a (Viable) Crucial-Case Method? Comparative Political

Studies, 40, 3, 231–253.

HAVEL, V. (1984): Politika a svědomí. Esej, Určeno k udělení čestného doktorá-

tu Univerzity v Toulouse-LeMirail 14. května 1984, http://vaclavhavel.cz/showtrans.

php?cat=eseje&val=3_eseje.html&typ=HTML.

HAVELKA, M. (1998): „Nepolitická politika“: kontexty a tradice. Sociologický časo-

pis, 34, 4, 455–466.

JANČÁK, V., CHROMÝ, P., MARADA, M., HAVLÍČEK, T., VONDRÁČKOVÁ, P.

(2010): Sociální kapitál jako faktor rozvoje periferních oblastí: Analýza vybraných

složek sociálního kapitálu v typově odlišných periferiích Česka. Geografie, 115, 2,

207–222.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

198

KLAUS, V. (2005): Předmluva. In Brokl, L., Hloušek, V., Jakl, L., Klaus, V., Mach, P.,

Semín, M., Tutter, J.: Postdemokracie – hrozba, nebo naděje? Sborník textů. Centrum

pro ekonomiku a politiku, Praha, 7–8, http://cepin.cz/docs/dokumenty/sbornik44.pdf.

KOFROŇ, J. (2012): Kvalitativní metody jako nástroj nomotetického poznání, aneb má

se česká geografie co učit? Geografie, 117, 3, 308–328.

MÜLLER, K. (2003): Češi a občanská společnost: Pojem, problémy, východiska. Triton, Praha.

PERLÍN, R., KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. (2010): Typologie venkovského prostoru

Česka. Geografie, 115, 2, 161–187.

PILEČEK, J., JANČÁK, V. (2010): Je možné měřit sociální kapitál? Analýza územní

diferenciace okresů Česka. Geografie, 115, 1, 78–95.

POTŮČEK, M. (1997): Nejen trh – Role trhu, státu a občanského sektoru v proměnách

české společnosti. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha.

POTŮČEK, M. (2005): Trh, stát a občanský sektor jako regulátory života společnosti. In

Potůček, M. a kol.: Veřejná politika. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha, 85–120.

PUTNAM, R. D. (1993): Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy.

Princeton University Press, Princeton.

RYŠAVÝ, D., BERNARD, J. (2013): Size and Local Democracy: the Case of Czech

Municipal Representatives. Local Government Studies, 39, 6, 833–852.

SIISIÄINEN, M. (2000): Two Concepts of Social Capital: Bourdieu vs. Putnam. Kon-

ferenční příspěvek prezentovaný na ISTR Fourth International Conference «The Third

Sector: For What and for Whom?», 5.–8. 7. 2000, Trinity College, Dublin,http://dlc.

dlib.indiana.edu/dlc/handle/10535/7661.

STACHOVÁ, J. (2008): Občanská společnost v regionech České republiky. Sociologic-

ký ústav AV ČR, Praha.

SÝKORA, L., MATOUŠEK, R., BRABEC, T. (2011): Sociální kapitál a regionální

rozvoj: analýza aktérů veřejného a soukromého sektoru na Jihlavsku. In Majerová, V.,

Kostelecký, T., Sýkora, L. a kol.: Sociální kapitál a rozvoj regionu: Příklad kraje Vyso-

čina. Grada Publishing, Praha, 76–107.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

199

VOGT, D. (2015a): Vybrané aspekty politicko-geografického studia demokratické

občanské společnosti. Geografie, 120, 3, 444–464.

VOGT, D. (2015b): Geografické aspekty aktivit nevládních organizací a občanských

iniciativ v Česku – lokální a regionální úroveň na příkladu Libereckého kraje [dizertač-

ní práce]. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK, Praha.

VOGT, D. (2017): Politically Active Civil Society in the Liberec Region: Traditional

Associations, Independents or Local and Regional Political Groupings in Municipal

Elections 2010 and 2014. Acta Politologica, 9, 3, 22–45.

VOGT, D. (2021a): Protestní občanské aktivity týkající se environmentálních otázek

(např. využití půdy a veřejného prostoru) – Liberecký kraj 2010–2014 na úrovni ven-

kovských obcí; na základě analýzy protestních událostí zachycených v článcích zpra-

vodajských serverů Denik.cz a Idnes.cz v letech 2010–2014 [mapa] [online]. Měřítko

1 : 275 000/1 : 450 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava.

Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021b): Volební účast v komunálních volbách v Česku 10.–11. října 2014

na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřítko

1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava.

Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021c): Volební účast v komunálních volbách v Česku 5.–6. října 2018

na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřít-

ko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univerzita,

Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021d): Změna volební účasti mezi komunálními volbami 2014 a 2018

na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřít-

ko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univerzita,

Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021e): Počet kandidátů připadající na jeden mandát v komunálních volbách

v Česku 10.–11. října 2014 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností

[mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ost-

ravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

200

VOGT, D. (2021f): Počet kandidátů připadající na jeden mandát v komunálních vol-

bách v Česku 5.–6. října 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působ-

ností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova.

Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021g): Změna počtu kandidátů připadajícího na jeden mandát mezi komu-

nálními volbami 2014 a 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností

[mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostrav-

ská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021h): Počet zvolených zastupitelů na 1000 zapsaných voličů v komu-

nálních volbách v Česku 10.–11. října 2014 na úrovni venkovských obcí a obcí s roz-

šířenou působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas

rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.

cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021i): Počet zvolených zastupitelů na 1000 zapsaných voličů v komunál-

ních volbách v Česku 5.–6. října 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou

působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje

venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapo-

ve-vystupy/.

VOGT, D. (2021j): Změna počtu zvolených zastupitelů na 1000 zapsaných voličů mezi

komunálními volbami 2014 a 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou

působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje

venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapo-

ve-vystupy/.

VOGT, D. (2021k): Podpora nezávislých jednotlivců a sdružení nezávislých kandidátů

v komunálních volbách v Česku 10.–11. října 2014 na úrovni venkovských obcí a obcí

s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas

rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.

cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021l): Podpora nezávislých jednotlivců a sdružení nezávislých kandidátů

v komunálních volbách v Česku 5.–6. října 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí

s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

201

rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.

cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021m): Změna podílu hlasů pro nezávislé jednotlivce a sdružení nezávis-

lých kandidátů mezi komunálními volbami 2014 a 2018 na úrovni venkovských obcí

a obcí s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000.

In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasven-

kova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021n): Podpora tradičních spolků (podle názvu kandidátky) v komunál-

ních volbách v Česku 10.–11. října 2014 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšíře-

nou působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje

venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapo-

ve-vystupy/.

VOGT, D. (2021o): Podpora tradičních spolků (podle názvu kandidátky) v komunál-

ních volbách v Česku 5.–6. října 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou

působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje

venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapo-

ve-vystupy/.

VOGT, D. (2021p): Změna podpory tradičních spolků mezi komunálními volbami 2014

a 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa] [online].

Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univerzita,

Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021q): Druhy sledovaných tradičních spolků (podle názvu kandidátky)

v komunálních volbách v Česku 10.–11. října 2014 na úrovni venkovských obcí a obcí

s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas

rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.

cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021r): Druhy sledovaných tradičních spolků (podle názvu kandidátky)

v komunálních volbách v Česku 5.–6. října 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí

s rozšířenou působností [mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas

rozvoje venkova. Ostravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.

cz/mapove-vystupy/.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

202

VOGT, D. (2021s): Podpora KDU-ČSL (včetně koalic) v komunálních volbách v Česku

10.–11. října 2014 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa]

[online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská

univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021t): Podpora KDU-ČSL (včetně koalic) v komunálních volbách v Česku

5. –6. října 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností [mapa]

[online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská

univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

VOGT, D. (2021u): Změna podílu hlasů pro KDU-ČSL (včetně koalic) mezi komunál-

ními volbami 2014 a 2018 na úrovni venkovských obcí a obcí s rozšířenou působností

[mapa] [online]. Měřítko 1 : 1 250 000 a 1 : 2 500 000. In Atlas rozvoje venkova. Ost-

ravská univerzita, Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

WOLSINK, M. (2005): Invalid theory impedes our understanding: a critique on the

persistence of the language of NIMBY. Transactions of the Institute of British Geogra-

phers, 31, 1, 85–91.

Zákon č. 128/2000 Sb. – Zákon o obcích (obecní zřízení) – Hlava IV, Díl 1 – Zastupitelstvo

obce.

ŽENKA, J., KRTIČKA, L. (2021): Typologie venkovských území Česka v úrovni obcí

[mapa] [online]. Měřítko 1:1 250 000. In Atlas rozvoje venkova. Ostravská univerzita,

Ostrava. Dostupné z: https://atlasvenkova.osu.cz/mapove-vystupy/.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

203

5. Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí: shrnutí

Ondřej Slach

Tato kapitola shrnuje a částečně syntetizuje výsledky předcházejících kapitol a snaží

se nastínit možné scénáře budoucího rozvoje venkova v Česku k roku 2030. Kapitola je

členěna do tří subkapitol. První kapitola stručně shrnuje výsledky rozhovorů se zástup-

ci venkovských území. Rozhovory byly zaměřeny na hlavní výzvy budoucího rozvoje

venkova jejich vlastní optikou. Druhá kapitola předkládá výsledky realizace Delfské

metody včetně implikací pro tvorbu scénářů, které tvoří poslední část této kapitoly.

5.1 Budoucnost venkova očima samosprávy a zástupců

Místních akčních skupin (MAS)

Adam Pavlík, Petr Dvořák, Ondřej Slach

Kapitola shrnuje hlavní poznatky vyplývající z řízených polostrukturovaných

rozhovorů se starosty, respektive místostarosty vybraných obcí, zástupci mikroregionů

a Místních akčních skupin (MAS) ze dvou venkovských periferních regionů. Rozho-

vory se uskutečnily během podzimních měsíců roku 2019 v ORP Krnov a ORP Vsetín

(Obr. 69). Délka jednoho rozhovoru byla 60 až 90 minut. Celkově se zapojilo 20 zá-

stupců samosprávy a 4 manažeři MAS působících ve zkoumaných regionech. Jejich

pohledy na základní trendy, problémy a investiční potřeby venkovského území se vý-

znamně nelišily, a proto budou prezentovány společně. Nutno je také podotknout, že se

výzkum uskutečnil v období předcházející pandemii Covid 19, a proto odráží postoje

a názory, které se v některých ohledech mohou významně lišit od současných priorit

a potřeb obcí.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

204

Obr. 69: Uskutečněné rozhovory se zástupci obecních samospráv

Zdroj: vlastní zpracování

Demografická struktura a stabilizace obyvatelstva ve venkovském prostředí

Zhoršující se demografická struktura a celkově negativní demografické trendy

představují pro oba venkovské regiony významnou výzvu. Dlouhodobě v nich dochá-

zí k přirozenému i migračnímu úbytku obyvatel. Tyto změny jsou silnější s rostoucí

vzdáleností od městských oblastí, v samotném zázemí center regionu je demografická

situace příznivější. Zástupci samospráv jsou si tohoto trendu vědomi a snaží se svými

aktivitami omezit selektivní migraci z obcí (migrace mladších a vzdělanějších obyva-

tel). Investují do rozvoje technické infrastruktury, zejména pak do přípravy stavebních

pozemků pro individuální bytovou výstavbu rodinných domů, v menší míře i domů

bytových. Výrazně periferní obce Krnovska však vzhledem k malému zájmu o novou

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

205

výstavbu tyto ekonomicky nákladné projekty opustily a zaměřují se spíše na opravy

a modernizace stávajícího bytového fondu.

V obou regionech se v centrech obcí vyskytují neobydlené nemovitosti, často ve špat-

ném technickém stavu, které představují jistou formu brownfields. Dle názorů starostů

mohou tyto nemovitosti v případě přestavby, respektive změny využití představovat

nový impulz vedoucí k zatraktivnění obce a zároveň k omezení tlaku na rozšiřování in-

travilánu do okolní volné krajiny. Kormě opětovného využití pro bydlení (mladé rodiny

nebo senioři), byly zmiňovány i regenerace směřující ke vzniku komunitních center

a center sociálních služeb.

Snahy o zvýšení rezidenční atraktivity obcí však naráží na překážky, které mají

nejčastěji povahu majetkovou (nedostupnost obecních pozemků, vlastnické vztahy),

finanční (nákladnost investic, nedostatek vlastních finančních prostředků) i legislativní

(délka stavebního řízení). Respondenti by proto ocenili přizpůsobení národních/regio-

nálních politik lokálním potřebám, a to s ohledem např. na podporu zpracování doku-

mentací investičních projektů, masivnější podpory pro zasíťování a přípravu pozemků

pro výstavbu, podporu výkupu a rekonstrukce nevyužívaných objektů v centrech obcí

a jejich regeneraci pro účely bydlení či jiné nekomerční služby občanům, zrychlení

a zjednodušení postupů stavebního řízení.

Občanská vybavenost a služby, školství

Občanská vybavenost, nabídka služeb i školských zařízení je odvislá od populač-

ní velikosti a postavení obce v systému osídlení. V obou regionech byla deklarována

zvyšující se technická kvalita objektů občanské vybavenosti, škol i zdravotnických za-

řízení, což souvisí s objemem realizovaných investic (spolufinancovaných především

z externích zdrojů) v předešlých letech. Populačně slabé obce však deklarují problémy

s financováním těchto akcí, a to i v případě, že se dotace pohybují okolo 90 % objemu

investice.

Systém školství a zdravotnictví je ve venkovském prostoru založen na principu stře-

disek, ve kterých se tyto služby koncentrují. To platí primárně pro zdravotnická zaří-

zení a úplné základní školy s prvním i druhým stupněm. V obcích, které tvoří zázemí

středisek, působí jen mateřské školy nebo první stupeň ZŠ. Populačně nejmenší obce

pak tyto služby neposkytují. Vzhledem k populačnímu vývoji je kapacita školských

zařízení dostatečná a v horizontu 5 let starostové nepředpokládají výraznější potíže.

V delším horizontu hrozí existenční problémy zařízením (zejména MŠ a neúplné ZŠ)

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

206

v depopulací zasažených obcích. Prioritou dotčených samospráv je tomuto scénáři

zabránit. Zdravotnické služby ohrožuje ve venkovském prostoru především perso-

nální krize, kdy zejména zubařů a praktických lékařů je nedostatek a nové se nedaří

na venkov přivést. V případě sociálních služeb převažují terénní sociální služby, sa-

motné obce danou oblast doposud řeší jen okrajově. V obcích existuje v současnosti

minimum zařízení pro seniory, avšak vhledem k demografickým trendům si zástupci

obcí uvědomují vzrůstající potřebnost těchto služeb. Překážkou je nedostatek finanč-

ních zdrojů na realizaci.

Maloobchod a pošty jsou pouze ve větších obcích, narůstá tlak na jejich další koncentraci,

popřípadě spolupráci s veřejným sektorem při poskytování služeb. O tento způsob zachování

dostupnosti služeb však většina obcí nemá zájem. Snahou zastupitelstev populačně malých

obcích je udržet alespoň prodejnu základních potravin, a to i formou příspěvku na provoz.

Podnikání a ekonomika

Podle respondentů je schopnost místní samosprávy výrazněji ovlivnit podnikatelské

prostředí velmi omezená. Ve venkovských obcích dominuje vyjížďka do měst nebo obcí

s většími podnikatelskými subjekty. Z hlediska zastoupení firem převažují na venkově

mikro podniky (OSVČ), zejména řemeslníci a malé firmy zpracovatelského průmys-

lu. Velké firmy se koncentrují v několika málo venkovských obcích s dobrou dostup-

ností vůči ekonomicky silnějším městským a průmyslovým regionům. Podnikatelská

atraktivita území klesá s rostoucí vzdáleností od ekonomických center a je nejnižší

v periferních regionech s horší dopravní dostupností a nižší kvalifikací obyvatelstva.

Obce podporují podnikatelské prostředí zejména tím, že se podílejí na rozšiřování

a modernizaci technické infrastruktury v obci, kterou mohou následně podnikatelé

využívat. Podnikatelsky atraktivní obce zároveň připravují pozemky pro nové firmy.

Ve střednědobém horizontu by místní samosprávy chtěly tyto aktivity urychlit, a proto

by uvítali finanční podporu na výkupy pozemků i nevyužívaných objektů a přípravu

projektové dokumentace.

Technická infrastruktura a dopravní dostupnost

Úroveň technické infrastruktury se v posuzovaných regionech významně liší.

Zatímco na Krnovsku je ve většině obcí na nízké úrovni a chybí zde kanalizace, plyn

i vodovod, na Vsetínsku je technická infrastruktura z velké části vyřešena díky spo-

lečným projektům Mikroregionu Vsetínsko. Pro oba regiony jsou charakteristické

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

207

vodohospodářské projekty (vodovody, kanalizace, ČOV), které na Vsetínsku v součas-

nosti probíhají, zatímco na Krnovsku jsou spíše ve fázi příprav. V obou regionech se plá-

nují zejména investice do chodníků a veřejného osvětlení. Klíčovou překážkou rychlejší

realizace projektů jsou omezené finanční zdroje místních samospráv a celková nákladnost

projektů, kterou zvyšuje roztříštěnost zástavby a nízká hustota zalidnění.

Obce disponují připojením k internetu, avšak s nízkou rychlostí, v případě Krnovska

je v některých oblastech ztížená i sama dostupnost této služby. Nicméně starostové

celkově deklarovali zlepšující se nabídku, kapacitu a kvalitu poskytovatelů telekomu-

nikačních služeb a předpokládají další rozšiřování sítě ve vazbě na budování vysoko-

rychlostního internetu. Stabilní a rychlé internetové připojení považují za nutný před-

poklad umožňující lidem práci z domova. Podle respondentů by mělo být budování

sítě vysokorychlostního internetu záležitostí poskytovatelů telekomunikačních služeb,

ale nevylučují do budoucna společné projekty. Na úrovni národní politiky by měly být

vyčleněny finanční prostředky na celoplošné rozšiřování vysokorychlostního internetu

také do periferních regionů, a to z důvodu vysokých vstupních investičních nákladů

na vybudování sítě a nízké atraktivity pro komerční poskytovatele.

Dopravní dostupnost a obslužnost sídla je v obecné rovině ovlivněna významem

v systému osídlení a jeho polohou na dopravních trasách. Většina respondentů dopravní

obslužnost hodnotí jako dostatečnou a kvitují mírné navýšení spojů v posledních letech.

Díky tomu je základní obslužnost zajištěna i v periferních oblastech, problémem je však

z toho plynoucí delší přepravní doba. Částečně i z tohoto důvodu stále roste význam

individuální automobilové dopravy a s tím související tlak na budování parkovacích

míst v centrech obcí. Kvalita páteřních komunikací je víceméně na dobré úrovni, probí-

hají opravy a rekonstrukce v běžném rozsahu. Pomalým tempem se zvyšuje také kvalita

silnic nižších tříd, místních a účelových komunikací vč. chodníků pro pěší a veřejného

osvětlení. Za významný handicap označili respondenti absenci rychlostních komuni-

kací a v případě Krnovska i dopravní spojení s krajským městem. Dopravním modem,

na který se chtějí starostové do budoucna více zaměřit, je cyklodoprava a cykloturis-

mus, který chtějí podpořit výstavbou nových kvalitních cyklotras včetně značení.

Životní prostředí a odpady

Životní prostředí venkovských obcí je dle respondentů v relativně dobrém stavu.

Nejpalčivějšími problémy jsou doprava, lokální topeniště, v některých oblastech nee-

xistence kanalizace a ČOV a zásobování pitnou vodou.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

208

V dopravě jde především o nárůst její intenzity na hlavních tazích probíhajících intra-

vilánem obcí, růst prašnosti, hluku a emisí. Řešení je spatřováno ve výstavbě obchvatů

obcí, důležité je i zpomalení dopravy a umožnění bezpečného pohybu chodců. Lokální

topeniště jsou vnímána jako největší zdroje znečištění ve venkovském prostoru, a proto

starostové kladně hodnotí podpory na snižování energetické náročnosti staveb (např.

Nová zelená úsporám) nebo výměnu neekologických zdrojů vytápění (tzv. kotlíkové

dotace). Komplexní řešení tohoto problému (např. formou komunitní výtopny) však

nepatří mezi strategické cíle obcí. Populačně malé obce a obce s nízkou hustotou zalid-

nění mají stále problémy s vodohospodářskou infrastrukturou, kterou vzhledem k vy-

sokým finančním nákladům nejsou schopny samy realizovat. V obcích rezonuje i snaha

o zmírnění dopadů klimatické změny. Nejčastěji se vysazuje zeleň, a to jak v intravi-

lánu, tak mimo něj, budují se retenční a akumulační nádrže na vodu a investuje se do

snížení energetické náročnosti veřejných budov. Pro tyto akce jsou využívány dotační

programy např. OPŽP, IROP, POV, které jsou veřejným sektorem kladně hodnoceny.

Připomínky mají starostové jen k poměrně velké administrativní náročnosti a uvítali by

i zvýšení podílu dotace při spolufinancování ekologických projektů.

Odpadové hospodářství mají místní samosprávy na standardní úrovni, kde základ-

ní pilíř představuje redukce směsného komunálního odpadu. Běžné třídění (nejčastěji

separace papíru, plastů a skla) doplňují pravidelné mobilní svozy velkoobjemového

odpadu, respektive provoz vlastního sběrného dvora. Do budoucna hledí starostové

vzhledem k omezení možnosti skládkování s obavami a hovoří o možné krizi. Jako

řešení nejčastěji uvádějí energetické využití odpadů, které je však řešitelné jen na kraj-

ské, respektive národní úrovni, neboť postavení obcí v oblasti energetiky a efektivního

využívání odpadů je dle starostů velmi slabé.

Nové technologie a SMART řešení

Většina zástupců venkovských samospráv nespatřuje využívání nových technologií

a SMART řešení jako nezbytné předpoklady, či priority rozvoje. Ten mají stále silně

spjatý s tradičními prvky infrastruktury, jejíž stav, kapacita a v řadě případů i samotná

neexistence představuje pro obce hlavní faktor omezující jejich rozvoj. Priority spatřují

v dobudování a obnově komunální infrastruktury, investicích do rozvoje inženýrských

sítí, technické a dopravní infrastruktury, objektů občanské vybavenosti a veřejných

prostranství.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

209

Samotný obsahový rámec SMART konceptu je starosty nejčastěji spojován s budo-

váním sítě vysokorychlostního internetu, wifi sítě, instalací chytrých laviček, veřejného

osvětlení, elektronických úředních desek nebo elektromobilitou a využitím 3D tisku.

Nutno poznamenat, že výše definované „SMART“ oblasti i tak představují spíše cíle

do budoucna než současnou realitu. Významně vyšší prioritu budou mít dle starostů

až ve střednědobém horizontu 5–10 let. Zejména periferní obce se na SMART řešení

teprve připravují.

5.2 Vyhodnocení a shrnutí výsledků Delfské metody

Ondřej Slach, Jan Ženka, Alexandr Nováček, Jan Macháček, Marek Halada,

Blanka Marková, Petr Dvořák, Jan Kopp

Delfská metoda byla vytvořena v 50. letech minulého století ve výzkumné instituci

RAND Corporation, přičemž se jednalo o výsledek projektu financovaného americkým

letectvem (Linstone a Turoff 2011). Předmětem první aplikace Delfské metody bylo hod-

nocení rozhodování sovětských vojenských strategických plánovačů o možných cílech pro

atomový útok. Výsledky této studie, které se však účastnili experti ze Spojených států ame-

rických, nebyly nikdy publikovány (Linstone a Turoff 1975). Již uvedení Linstone a Turoff

(1975 s. 3) charakterizují Delfskou metodu jako „metodu pro strukturování skupinového

komunikačního procesu tak, aby byl efektivní a umožnil skupině jednotlivců jako celku řešit

komplexní problém“. Za uplynulých téměř sedm dekád se Delfská metoda zařadila mezi

jednu z nejpopulárnějších expertně založených prognostických metod napříč různorodými

vědními obory (Murry a kol. 1995, Rowe, Wright 2011, De Loë a kol. 2016). Zde je však

nutné poznamenat, že tuto metodu je nezbytné vnímat spíše jako určitý typ „heuristického

nástroje“ než jako prostředek pro předpovídání budoucnosti (Hasson a kol. 2000).

Důvody oblíbenosti metody, i přes její relativně vysokou časovou náročnost a pracnost (Hsu

a Sandford, 2007), spatřuje Häder (2009) v obecném nárůstu nejistoty, globalizace a konku-

rence. Tyto trendy zvyšují jednak důležitost samotného expertního vědění a jednak nezbytnost

propojování stále úžeji specializovaných expertních znalostí, což přispívá k narůstající kom-

plexitě rozhodování. Zjednodušeně řečeno, hlavní přednost metody spočívá v tom, že umožňu-

je zapojení širokého spektra expertů do diskuze, v rámci níž jsou rozšiřovány a prohlubovány

argumenty směrem k nalezení (ne nutně vždy) společného konsenzu (Willi a kol. 2018).

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

210

I přes extenzivní využití metody neexistuje jednotné doporučení, kdy je vhodné tuto

metodu aplikovat (Hasson a kol. 2000). Yousuf (2007) uvádí, že Delfská metoda může

nalézt uplatnění například při:

• absenci aktuálních či historických dat,

• evaluaci potenciálních finančních alokací,

• výzkumu městského a regionálního plánování,

• identifikaci kladů a záporů politických rozhodnutí.

Z praxe regionálního rozvoje lze doplnit dvě situace. Výsledky této metody mohou při-

nést potenciálně srozumitelnější doporučení pro politiky a širší veřejnost, případně mohou

poskytnout nové, dosud opomíjené pohledy na řešení vybraných problémů (Miller 1993).

Samotná Delfská metoda má celou řadu variant, které se liší především v definici

cíle nebo formě jejich realizace (Hasson a Keeney 2011), eventuálně dle její funkce

(Nowack a kol. 2011).

• Klasická delfská metoda, jejíž cíl se zaměřuje na prognózování a nalezení kon-

senzu v identifikovaných problémech/otázkách prostřednictvím vícekolové ano-

nymní skupinové diskuze (Aichholzer 2002, De Loë a kol. 2016).

• Politická delfská metoda naopak cílí na získání protichůdných stanovisek

a postojů k vybraným politickým otázkám, přesněji k tomu, „aby byly předloženy

ke zvážení všechny možné varianty. Dále se snaží odhadnout dopad a důsledky

každé konkrétní varianty a přezkoumat relevanci každého konkrétního stano-

viska“ (Turoff 1977, s. 87). Namísto odborného konsenzu tak upřednostňuje zís-

kání co nejširší palety rozdílných argumentů pro zvolené postoje participujících

expertů. I proto je politická delfská metoda vhodným nástrojem pro analýzu po-

litických otázek, a nikoli mechanismem pro rozhodování (Turoff 1970).

• Ambicí rozhodovací Delfské metody, jak již implikuje název, je poskytnutí infor-

mací k realizaci konkrétních rozhodnutí. Hlavní sociální funkce spočívá v ko-

ordinaci a strukturaci hlavních představ v oblastech, které se vyznačují fragmen-

tací a omezeným stupněm stávajícího poznání. A především pak má ambici po-

zitivně ovlivnit vývoj v těchto oblastech prostřednictvím promyšlených roz-

hodnutí (Rauch 1979, s. 163), čili se fakticky jedná o více prakticky orientovanou

verzi metody, zejména ve srovnání s klasickou Delfskou metodou.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

211

Vedle těchto nejpoužívanějších typů lze ještě zmínit například normativní Delfskou

metodu, která cílí na získání konsenzu o preferovaném budoucím stavu, kterého by

mělo být dosaženo za současného poznání (Novakowski a Wellar 2008).

Z formálního hlediska můžeme rozlišit (Hasson a Keeney 2011):

• klasickou v papírové podobě,

• osobní komunikaci v reálném prostředí (konference, seminář),

• on-line delfskou metodu, která probíhá v reálném čase (chat, fórum, specializo-

vaný software),

• e-Delphi v podobě on-line šetření (podrobně Donohoe a kol. 2012).

Vedle cíle a způsobu realizace Nowack a kol. (2011) rozlišují metodu dle její funkce

– tvorba idejí a posuzování/hodnocení. V ideově orientované metodě představuje hlavní

funkci identifikace co možná nejširšího spektra různých názorů na konkrétní téma. Vý-

zkumný tým se koncentruje na moderaci a facilitaci komunikace s experty, kteří reagují

na otevřené otázky. Naopak, když je hlavní funkcí metody získání expertního hodnocení

specifického problému, realizátoři výzkumu mají větší zodpovědnost, jelikož formulují

a vybírají položky, které jsou hodnoceny experty. Tomu odpovídá i charakter otázek, které

jsou zpravidla uzavřené, přičemž funkce posuzování/hodnocení se vztahuje ke klasické

Delfské metodě, generování idejí je pak typické pro politickou Delfskou metodu.

Bez ohledu na cíl, formu realizace či hlavní funkci, existují průřezové obecné princi-

py metody, byť jejich aplikace není dogmatická. První principem je anonymita realizace

a hodnocení šetření, druhým principem je kontrolovaná zpětná vazba, třetím je pak

statistické vyhodnocení odpovědí expertů, kdy každé hodnocení každého experta má

stejnou váhu (Yousuf 2007).

Výzkumný design

Podoba výzkumného designu této studie vycházela jednak z metodologicky orien-

tovaných publikací (Häder a Häder 1998, Yousuf 2007, Vernon 2009, Hasson a kol.

2000, Belton a kol. 2019), a jednak z publikací, které aplikovaly tuto metodu v oblasti

výzkumu regionálního rozvoje (Miller 1993, Ilbery a kol. 2004, Ali 2005, Novakowski

a Wellar 2008, Baumgartner a kol. 2010, Mehnen a kol. 2013, Willi a kol. 2018). Popis

výsledného výzkumného designu byl rozdělen do několika logicky navazujících kroků

(viz např. Belton a kol. 2019):

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

212

Krok 1: Výběr typu metody, funkce a formy realizace průzkumu

Na základě rozboru literatury a účelu výzkumu spočívajícím v identifikaci hlavních

trendů/procesů, které budou ovlivňovat budoucí rozvoj českého venkova, jsme se roz-

hodli aplikovat dvoukolovou „kvazi“ verzi (Heinzer a Baumgartner 2013) klasické

a rozhodovací Delfské metody. První typ byl relevantní především vzhledem k cíli získat

určitou prognózu (10 let) vývoje venkova v Česku. Opomenout nelze taktéž skutečnost,

že nejvýznamnější identifikované trendy byly využity při tvorbě scénářů (viz níže).

Uplatnění prvků druhého typu plyne z toho důvodu, že řešený výzkum je aplikačně

orientovaný, a proto by měl přinést informace a doporučení pro rozhodování k pozitivní

změně venkova na různých prostorových úrovních. A to za situace, kdy je směr budou-

cího vývoje v některých oblastech značně nejistý. Z hlediska funkce jsme aplikovali

Delfskou metodu zaměřenou na získání posouzení/hodnocení konkrétního problému.

Pro realizaci výzkumu jsme využili formu tzv. e-Delphi, především pro její relativně

nízkou časovou náročnost a vstřícnost k uživatelům, byť jsme si byli vědomi limitů

plynoucích obecně z online šetření (viz např. Clifford a kol. 2016). Z palety dostupných

software pro realizaci on-line výzkumů jsme na základě kladných zkušeností (Nováček

a kol. 2019) vybrali Google Forms. Výzkum probíhal od května do července roku 2019.

Krok 2: Rozbor literatury a tvorba otázek

U tohoto kroku, který bývá často přiřazován do prvního kola realizace metody (viz např.

Yousuf 2007), se zpravidla využívají otevřené otázky za účelem identifikace a chápaní ur-

čitého problému účastníky (např. Novakowski a Wellar 2008, Mehnen a kol. 2013). V pří-

padě našeho výzkumu jsme se rozhodli provést formulaci otázek interně na základě roz-

boru literatury a diskuzí, ať již v osobní formě nebo elektronicky. Připomínkování finální

verze otázek však již probíhalo v anonymní formě a bylo koordinováno vybraným řešite-

lem. Zvolený způsob plně korespondoval s hlavní funkcí námi zvolené Delfské metody.

Při formulaci otázek a také rozsahu online šetření jsme čelili několika dilematům.

Jak již bylo uvedeno, po obsahové stránce jsme vycházeli z rozboru literatury a disku-

zí uvnitř výzkumného týmu. Jeden z hlavních principů on-line šetření spočívá v tom,

že otázky by měly být uzavřené, srozumitelné, a ne příliš komplexní. Poslední uvedený

princip byl při přípravě intenzivně diskutován, protože vybrané otázky považovali ně-

kteří členové týmu za příliš komplexní. Po zvážení byly zahrnuty i komplexnější otáz-

ky, jelikož by mohly přinést překvapivé odpovědi (i pro výzkumný tým). Další dilema,

navazující na předchozí, se týkalo množství otázek. Zde jsme se přiklonili k variantě

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

213

vícero otázek, protože jsme chtěli proces dotazování koncentrovat z důvodu časové

efektivity a návratnosti do co nejmenšího počtu kol. Dostupná teoretická diskuze (viz

např. Hruška 2014) a empirická evidence (viz např. Perlín a kol. 2010) jednoznačně

dokládají, že v sociální realitě se vyskytuje vícero „venkovů“. Ostatně i tento projekt

pracuje s typologizací venkova. Dilematem v tomto případě bylo, zda do definovaných

otázek promítnout existenci více typů venkova. I kdybychom uplatnili značně zjedno-

dušené pojetí vícero venkovů, ve výsledku bychom dostali násobný počet otázek, což

by se promítlo do neúměrné délky šetření. Proto jsme pracovali s venkovem v singulá-

ru, což bylo některými respondenty vnímáno kriticky. Nicméně diferencovaný přístup

k venkovskému prostoru není v tomto projektu opomenut, o čemž svědčí i následující

kapitola.

Celkově bylo vytvořeno 17 základních otázek, které byly dominantě problémově

orientované (Pacione 1999). Každá z těchto otázek byla doplněna o podotázky, kte-

ré se zaměřovaly na hodnocení, zda bude příslušný proces posilovat (Niederberger

a Renn 2018) a současně o jak významný proces se jedná. Některé otázky byly doplně-

ny o posouzení perspektivnosti vybraných odvětví (například otázka č. 10 a 11) včetně

otevřené podotázky, kde byla možnost doplnit jiná odvětví/technologie, případně ve

vybraných oblastech jako doprava, maloobchod či životní prostředí vyhodnotit jejich

perspektivy (otázka č. 12 a 17). Odpovědi na tyto otázky byly včleněny do jiné kapitoly.

Krok 3: Výběr a oslovení respondentů

Výběr expertů představuje navzdory fluidnosti tohoto termínu (viz např. Hardoš

2018) klíčový faktor úspěšnosti metody. Jinak řečeno, Delfská metoda „je jen tak dobrá,

jako experti, kteří jsou do ní zapojeni“ (Yousuf 2007 s. 6). Důležitost vhodného výběru

expertů násobí fakt, že vyjádření každého experta má ve striktně anonymním šetření

stejnou váhu. Na druhou stranu anonymita představuje pozitivní prvek této metody,

jelikož se tím eliminují možné vlivy názorově dominantních expertů (viz např. Rowe

a Wright 2001, Elmer a kol. 2010). Jelikož nejsou experti vybírání náhodně, výsledky

výzkumu nelze logicky vnímat jako reprezentativní (Willi a kol. 2018).

Klíčovým kritériem pro výběr expertů byla znalost problematiky rozvoje venko-

va, přičemž pro zajištění nezbytné heterogenity (Aichholzer 2002) jsme oslovili exper-

ty z akademické i praktické sféry. Akademická sféra zahrnovala výzkumníky z univerzit

a výzkumných institucí, praktická experty působící například na Ministerstvu pro míst-

ní rozvoj nebo Ministerstvu zemědělství, v místních akčních skupinách nebo ve vedení

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

214

obcí. V projektové dokumentaci bylo uvedeno, že výzkumu se zúčastní minimálně

50 expertů. Celkově bylo osloveno 100 expertů, přičemž návratnost byla 70 %, kdy se

podařilo docílit symetrického zastoupení mezi zástupci akademické a praktické sféry.

Kontaktování probíhalo především emailem, případně telefonicky. Experti byli požá-

dáni o vyjádření shody/neshody s položenými otázkami prostřednictvím různých typů

škál. První byla klasická pětistupňová Likertova škála (Chytrý a Kroufek 2017) tvořená

možnostmi: zcela souhlasím – částečně souhlasím – ani souhlasím, ani nesouhlasím –

částečně nesouhlasím – zcela nesouhlasím, doplněna o možnost nevím (srovnej Willi

a kol. 2018). U hodnocení intenzifikace procesu byla použita pouze zjednodušená stup-

nice: posilovat – nezmění se – oslabovat a u hodnocení významu procesu pak stupnice:

velmi důležitý – spíše důležitý – důležitý – spíše nedůležitý – nedůležitý.

Krok 4: Vyhodnocení šetření

Proces hodnocení výsledků šetření se opíral o existující teoretickou diskuzi (viz např.

Heiko 2012, De Loë a kol. 2016, Perveen a kol. 2017). Hodnocení na škálách byly

přiřazeny hodnoty od 2 do -2 (Rikkonen a kol. 2006), přičemž pro analýzu výsledků

byla využita široká baterie metod (viz níže).

Výsledky druhého kola Delfské metody přinesly následující zjištění (řazeno dle

otázek v dotazníku):

1. Experti nejvíce souhlasili, že na budoucí rozvoj českého venkova bude mít vliv:

• intenzifikace procesu stárnutí obyvatel (OT3),

• pokračování selektivního odlivu obyvatel do větších měst (OT2),

• pokračování koncentrace ekonomických příležitostí do měst a metropolitních

regionů (metropolizace) (OT7),

• posilování procesu kontraurbanizace (OT4).

2. Respondenti naopak nejméně souhlasili, že na budoucí rozvoj českého venko-

va bude mít vliv:

• zhoršování finanční kondice venkovských obcí (OT16),

• oslabování kooperace (OT15),

• oslabování sociálního kapitálu (OT6).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

215

Pro vyhodnocení byly aplikovány metody: frekvenční tabulky a histogramy, rozděle-

ní četností a aritmetický průměr z bodového hodnocení názoru respondenta.

3. Experti se nejvíce shodovali v následujících otázkách:

• intenzifikace procesu stárnutí obyvatel (OT3),

• pokračování selektivního odlivu obyvatel do větších měst (OT2),

• prohlubování sociálně-ekonomické diferenciace (OT5),

• pokračování koncentrace ekonomických příležitostí do měst a metropolitních

regionů (metropolizace) – (OT7),

• snižování zaměstnanosti v sektoru zpracovatelského průmyslu (OT8).

4. Experti byli nejvíce názorově polarizováni v následujících otázkách:

• snižování počtu pracovních míst v priméru (OT9),

• oslabování kooperace (OT15),

• zhoršování stavu životního prostředí (OT17),

• oslabování sociálního kapitálu (OT6),

• zhoršování finanční kondice venkovských obcí (OT16).

Zde byly využity metody: orientační výpočty směrodatné odchylky z ordinální pro-

měnné názoru experta.

5. Experti měli tendenci spojovat názory v následujících dvojicích či trojicích otázek

(zjištěna středně silná statistická závislost v odpovědích mezi dvěma nebo více otázkami):

• pokles počtu obyvatel (OT1) a metropolizace (OT7),

• pokles počtu obyvatel (OT1) a odliv obyvatel do velkých měst (OT2),

• odliv obyvatel do velkých měst (OT2) a metropolizace (OT7),

• pokles zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu (OT8) a socio-ekonomická

diferenciace (OT5),

• pokles zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu (OT8) a nárůst počtu pracov-

ních míst v nových sektorech (OT10),

• nárůst počtu pracovních míst v nových sektorech (OT10) a nárůst významu

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

216

a prosazování nových technologií (OT11),

• zhoršování kvality a dostupnosti základní občanské vybavenosti (OT12) a zhor-

šování stavu, správy či rozvoje technické infrastruktury (OT13).

Využité metody: kontingenční tabulky a Kendallovo tau-b.

6. Akademici a zástupci praxe se statisticky významně (p≤ 0,05) lišili v odpovědích

na otázky:

• oslabování sociálního kapitálu (OT6),

• pokračování koncentrace ekonomických příležitostí do měst a metropolitních

regionů – metropolizace (OT7),

• snižování počtu pracovních míst v priméru (OT9).

Jinak vyjádřeno, akademici mají menší obavy z oslabování sociálního kapitálu i ne-

gativních dopadů procesu metropolizace, naopak více akcentují snižování počtu pra-

covních míst v priméru. V ostatních otázkách nejsou mezi akademiky a praktiky statis-

ticky významné rozdíly (Kruskall-Wallisův test).

Celkově lze konstatovat, že u všech otázek více respondentů souhlasilo, než nesou-

hlasilo s významem daného tématu pro rozvoj českého venkova (aplikované metody:

tabulky četností a histogramy).

9. Nejvíce by měly posilovat procesy:

• nárůst významu a prosazování nových technologií (OT11),

• intenzifikace procesu stárnutí obyvatel (OT3),

• nárůst počtu pracovních míst v nových sektorech (OT10),

• pokles zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu (OT8).

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

217

Obr. 70: Hodnocení významu a názorová polarita vybraných trendů/procesů

Zdroj: vlastní šetření

V dalším bloku experti nepřiřadili v průměru žádnému procesu negativní bodové

hodnocení. Žádný proces by podle jejich názoru neměl v budoucnu oslabovat.

10. Spíše stagnovat by měly procesy:

• oslabování kooperace (OT15),

• prohlubování sociálně-ekonomické diferenciace (OT5),

• zhoršování finanční kondice venkovských obcí (OT16),

• zhoršování stavu, správy či rozvoje technické infrastruktury (OT13).

Zde byly aplikovány metody tabulky četností a histogramy.

186

Zdroj: vlastní šetření

V dalším bloku experti nepřiřadili v průměru žádnému procesu negativní bodové

hodnocení. Žádný proces by podle jejich názoru neměl v budoucnu oslabovat.

9. Nejvíce by měly posilovat procesy:

 nárůst významu a prosazování nových technologií (OT11)

 intenzifikace procesu stárnutí obyvatel (OT3)

 nárůst počtu pracovních míst v nových sektorech (OT10)

 pokles zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu (OT8)

10. Spíše stagnovat by měly procesy:

 oslabování kooperace (OT15)

 prohlubování sociálně-ekonomické diferenciace (OT5)

 zhoršování finanční kondice venkovských obcí (OT16)

 zhoršování stavu, správy či rozvoje technické infrastruktury (OT13)

Zde byly aplikovány metody tabulky četností a histogramy.

11. Nejvíce se experti shodli na těchto otázkách:

 nárůst významu a prosazování nových technologií (OT11)

 nárůst počtu pracovních míst v nových sektorech (OT10)

-1,5

-1

-0,5

0,5

1,5

Cestovní ruch

Stárnutí obyvatel

Odliv obyvatel do velkých měst

Nové technologie

Zhoršování občanské vybavenosti

Metropolizace

Tradiční řemesla

Kontraubanizace

Energetika

Stříbrná ekonomika

Socio-ekonomická diferenciace

Růst nových odvětví

Koncentrace politik

Pokles počtu obyvatel

Význam internetu věcí

Autobusová doprava

Zhoršování životního prostředí

Deindustrializace

Redukce zaměstnanosti v priméru

Zhoršování technické infrastruktury

Oslabení sociálního kapitálu

Oslabování kooperace

Vznik nových odvětví

Zhoršování finanční kondice

Perspektivnost kulturních odvětví

Zlepšení kvality a dostupnosti v dalších oblastech

Další technické domény

Perspektivnost KIBS

Sdílená ekonomika

Autonomní řízení

Školství a vzdělávání

Veřejná doprava

Umělá inteligence

Zdravotnictví

Maloobchod

Poštovní a finanční služby

Význam Míra konsensu

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

218

11. Nejvíce se experti shodli na těchto otázkách:

• nárůst významu a prosazování nových technologií (OT11),

• nárůst počtu pracovních míst v nových sektorech (OT10),

• pokles zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu (OT8).

12. Experti byli nejvíce názorově polarizováni v těchto otázkách:

• zhoršování životního prostředí (OT17),

• prohlubování sociálně-ekonomické diferenciace (OT5),

• zhoršování kvality a dostupnosti základní občanské vybavenosti (OT12).

Aplikované metody: orientační výpočty směrodatné odchylky z ordinální proměnné

názoru respondenta.

V tomto bloku nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly v názorech akademiků

a praktiků.

Experti neoznačili v součtu žádný proces za (spíše) nevýznamný, žádnému nepřidě-

lili převažující záporné bodové hodnocení.

14. Experti považovali za nejvýznamnější následující procesy:

• zhoršování kvality a dostupnosti základní občanské vybavenosti (OT12),

• intenzifikace procesu stárnutí obyvatel (OT3),

• odliv obyvatel do velkých měst (OT2).

15. Experti považovali za nejméně významné následující procesy:

• snižování počtu pracovních míst v priméru (OT9),

• pokles zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu (OT8),

• nárůst počtu pracovních míst v nových sektorech (OT10).

16. Experti se nejvíce shodli na následujících otázkách:

• odliv obyvatel do velkých měst (OT2),

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

219

• intenzifikace procesu stárnutí obyvatel (OT3),

• pokračování koncentrace ekonomických příležitostí do měst a metropolitních

regionů – metropolizace (OT7).

17. Experti byli nejvíce názorově polarizováni v otázkách:

• snižování počtu pracovních míst v priméru (OT9),

• nárůst počtu pracovních míst v nových sektorech (OT10),

• oslabování kooperace (OT15).

Shrnutí

Hlavním cílem předloženého výzkumu bylo identifikovat a vyhodnotit konsenzus

o vlivech vybraných trendů/procesů, které budou ovlivňovat budoucí vývoj českého

venkova. Sekundárním cílem pak bylo získat podpůrné informace a znalosti pro tvorbu

scénářů (Wilenius a Tirkkonen 1997). V rámci využité Delfské metody jsme realizovali

dvě kola dotazování, přestože se doporučuje realizovat alespoň tři kola. Počet kol je

však vždy podmíněn tím, nakolik se daří nalézat konsenzus mezi experty. Jelikož bylo

dosaženo konsenzu u klíčových trendů již při vyhodnocování výsledků druhého kola,

pokračování metody jsme nepovažovali za nutné. Současně nelze opomenout skuteč-

nost, že události, které proběhly po ukončení šetření v podobě pandemie COVID-19,

by pravděpodobně mírně pozměnili hodnocení vybraných trendů (například zhoršování

finanční kondice venkovských obcí). I přes toto zkreslení se domníváme, že zjištěné

výsledky mají validitu pro uvažování o budoucích výzvách rozvoje českého venkova.

Literatura

AICHHOLZER, G. (2002). Das ExpertInnen-Delphi: methodische Grundlagen und

Anwendungsfeld Technology Foresight. In Das Experteninterview. VS Verlag für

Sozialwissenschaften, Wiesbaden, 133–153.

ALI, A. K. (2005). Using the Delphi technique to search for empirical measures of local

planning agency power. The Qualitative Report, 10(4), 718–744.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

220

BAUMGARTNER, D., LEHMANN, B., WEBER, M., & PÜTZ, M. (2010). Entre-

preneurship als lokales unternehmerisches Potenzial für die Regionalentwicklung im

ländlichen Raum–Definition und Indikatoren: Ergebnisse einer Delphi-Studie in der

Schweiz. Zeitschrift für Wirtschaftsgeographie, 54(1), 96–113.

BELTON, I., MACDONALD, A., WRIGHT, G., & HAMLIN, I. (2019). Improving

the practical application of the Delphi method in group-based judgment: A six-step

prescription for a well-founded and defensible process. Technological Forecasting and

Social Change, 147, 72–82.

CLIFFORD, N., COPE, M., GILLESPIE, T., & FRENCH, S. (eds.). (2016). Key

methods in geography. Sage.

DALKEY, N., & HELMER, O. (1963). An experimental application of the Delphi

method to the use of experts. Management science, 9(3), 458–467.

DE LOË, R. C., MELNYCHUK, N., MURRAY, D., & PLUMMER, R. (2016). Advan-

cing the state of policy Delphi practice: A systematic review evaluating methodological

evolution, innovation, and opportunities. Technological Forecasting and Social Change,

104, 78–88.

DEVANEY, L., & HENCHION, M. (2018). Who is a Delphi ‘expert’? Reflections on

a bioeconomy expert selection procedure from Ireland. Futures, 99, 45–55.

DONOHOE, H., STELLEFSON, M., & TENNANT, B. (2012). Advantages and limi-

tations of the e-Delphi technique: Implications for health education researchers. Ameri-

can Journal of Health Education, 43(1), 38–46.

ELMER, F., SEIFERT, I., KREIBICH, H., & THIEKEN, A. H. (2010). A Delphi method

expert survey to derive standards for flood damage data collection. Risk analysis:

An international journal, 30(1), 107–124.

HARDOŠ, P. (2018). Who exactly is an expert? On the problem of defining and recog-

nizing expertise. Sociológia-Slovak Sociological Review, 50(3), 268–288.

HASSON, F., KEENEY, S., & MCKENNA, H. (2000). Research guidelines for the

Delphi survey technique. Journal of advanced nursing, 32(4), 1008–1015.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

221

HASSON, F., & KEENEY, S. (2011). Enhancing rigour in the Delphi technique rese-

arch. Technological Forecasting and Social Change, 78(9), 1695–1704.

HÄDER, M. (2009). Delphi-Befragungen: Ein Arbeitsbuch. Springer-Verlag.

HÄDER, M., & HÄDER, S. (1998). Neuere Entwicklungen bei der Delphi-Methode:

Literaturbericht II.

HEIKO, A. (2012). Consensus measurement in Delphi studies: review and implicati-

ons for future quality assurance. Technological forecasting and social change, 79(8),

1525–1536.

HEINZER, S., & BAUMGARTNER, M. (2013). Bottom-up zur Qualität: Eine Qua-

si-Delphi-Studie zur Generierung von Kompetenzprofilen. Ohne Kompetenz keine

Qualität. Entwickeln und Einschätzen von Kompetenzprofilen bei Lehrpersonen und

Berufsbildungsverantwortlichen, 66–95.

HRUŠKA, V. (2014). Proměny přístupů ke konceputalizaci venkovského prostoru

v rurálních studiích. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 50(04), 581–601.

HSU, C. C., & SANDFORD, B. A. (2007). The Delphi technique: making sense of con-

sensus. Practical Assessment, Research, and Evaluation, 12(1), 10.

CHYTRÝ, V., & KROUFEK, R. (2017). Možnosti využití Likertovy škály – základní

principy aplikace v pedagogickém výzkumu a demonstrace na příkladu zjišťování vzta-

hu člověka k přírodě. Scientia in educatione, 8(1).

ILBERY, B., MAYE, D., KNEAFSEY, M., JENKINS, T., & WALKLEY, C. (2004).

Forecasting food supply chain developments in lagging rural regions: evidence from the

UK. Journal of Rural Studies, 20(3), 331–344.

LINSTONE, H. A., & TUROFF, M. (eds.). (1975). The delphi method. Reading, MA:

Addison-Wesley.

LINSTONE, H. A., & TUROFF, M. (2011). Delphi: A brief look backward and forward.

Technological forecasting and social change, 78(9), 1712–1719.

MILLER, M. M. (1993). Enhancing regional analysis with the Delphi method. Review

of regional studies, 23(2), 191–212.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

222

MEHNEN, N., MOSE, I., & STRIJKER, D. (2013). The Delphi method as a useful tool

to study governance and protected areas?. Landscape Research, 38(5), 607–624.

MURRY JR, J. W., & HAMMONS, J. O. (1995). Delphi: A versatile methodology for

conducting qualitative research. The review of higher education, 18(4), 423–436.

NIEDERBERGER, M., & RENN, O. (2018). Das klassische Delphi-Verfahren: Konze-

pt und Vorgehensweise. In Das Gruppendelphi-Verfahren (7–25). Springer VS, Wiesba-

den.

NOVAKOWSKI, N., & WELLAR, B. (2008). Using the Delphi technique in normative

planning research: methodological design considerations. Environment and Planning A,

40(6), 1485–1500.

NOVÁČEK, A.; SLACH, O.; SCHACHLOVÁ, N. (2019). Šetření kvality života (včet-

ně push a pull faktorů) z pohledu obyvatel centra Ostravy; Technical Report; University

of Ostrava: Ostrava, Czech Republic.

NOWACK, M., ENDRIKAT, J., & GUENTHER, E. (2011). Review of Delphi-based

scenario studies: Quality and design considerations. Technological Forecasting and

Social Change, 78(9), 1603–1615.

PACIONE, M. (1999). Applied geography: in pursuit of useful knowledge. Applied

Geography, 19(1), 1–12.

PERLÍN, R., KUČEROVÁ, S., & KUČERA, Z. (2010). Typologie venkovského

prostoru Česka. Geografie, 115(2), 161–187.

PERVEEN, S., KAMRUZZAMAN, M., & YIGITCANLAR, T. (2017). Developing

policy scenarios for sustainable urban growth management: A Delphi approach. Sustai-

nability, 9(10), 1787.

RAUCH, W. (1979). The decision delphi. Technological forecasting and social change,

15(3), 159–169.

RIKKONEN, P., AAKKULA, J., & KAIVOOJA, J. (2006). How can future long-term

changes in Finnish agriculture and agricultural policy be faced? Defining strategic

agendas on the basis of a Delphi study. European planning studies, 14(2), 147–168.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

223

ROWE, G., & WRIGHT, G. (2001). Expert opinions in forecasting: the role of the Del-

phi technique. In: Principles of forecasting (125–144). Springer, Boston, MA.

ROWE, G., & WRIGHT, G. (2011). The Delphi technique: Past, present, and futu-

re prospects – Introduction to the special issue. Technological forecasting and social

change, 78(9), 1487–1490.

TUROFF, M. (1970). The design of a policy Delphi. Technological forecasting and

social change, 2(2), 149–171.

TUROFF, M. (1997). Alternative futures for distance learning: The force and the dark-

side. Virtual Learning Environments and the Role of the Teacher.

VERNON, W. (2009). The Delphi technique: a review. International Journal of Therapy

and rehabilitation, 16(2), 69–76.

WILLI, Y., PÜTZ, M., & MÜLLER, M. (2018). Towards a versatile and multidimensi-

onal framework to analyse regional governance. Environment and Planning C: Politics

and Space, 36(5), 775–795.

WILENIUS, M., & TIRKKONEN, J. (1997). Climate in the making: using Delphi for

Finnish climate policy. Futures, 29(9), 845–862.

YOUSUF, M. I. (2007). Using expertsopinions through Delphi technique. Practical

assessment, research, and evaluation, 12(1), 4.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

224

5.3. Scénáře budoucího rozvoje venkovských obcí v Česku

Ondřej Slach, Alexandr Nováček, Jan Ženka, Blanka Marková, Jan Macháček,

Jiří Ježek

V předcházející kapitole byly relativně obšírně diskutovány metodologické aspekty

Delfské metody. Bylo tomu i z toho důvodu, že tato metoda byla prozatím v kontextu Čes-

ka rozpracována spíše omezeně. O metodě scénářů to však neplatí (viz např. Frič a kol.

2010, Ditrich 2012, Slach a kol. 2015), proto jejím metodologickým aspektům nebude

pozornost věnována. Relevanci metody scénářů pro venkovské oblasti potvrzuje Woods

(2012 s. 2), když uvádí, že metoda scénářů může napomoci otestovat možné dopady glo-

bálních výzev na tento typ regionů. Vysoce cennými zdroji při tvorbě scénářů pro ven-

kovské obce v Česku byly práce od Lowe a Ward (2009), kteří na základě metody scénářů

formulovali budoucnost venkova v Anglii. A práce od Groß a kol. (2011), kteří využili

metodu pro identifikaci funkčních charakteristik „vesnice zítřka“ na příkladu Bavorska

do roku 2020. Pro naše potřeby jsme se rozhodli aplikovat normativně-narativní typ scé-

nářů, které konstruují alternativní představy o budoucím stavu, a to ve smyslu pozitivní

(žádoucí) a negativní, kontrastní obraz (Durance a Godet 2010; Groß a kol. 2011). Ten-

to typ scénářů je zpravidla retrospektivní, protože formuluje určitý předpokládaný stav

k zvolenému časovému horizontu a retrospektivně identifikuje podmínky včetně nástinu

opatření/strategií, které mohou přispět k naplnění tohoto (toužebného) stavu (Rotmans

a kol. 2000). Současně považujeme za nutné upozornit na skutečnost, že scénáře neodpo-

vídají na otázku, zda nastane nějaká událost, ale co můžeme učinit, když nastane (Kahn

a Wiener 1967). Zvolenou metodu scénářů jsme obohatili o výsledky vzešlé z aplikace

Delfské metody (viz Tab. 16), čímž jsme docílili jednak vyšší objektivity, protože urči-

tá míra odpovědnosti za výzkum byla distribuována mezi experty a jednak jsme zvýšili

i důvěryhodnost výsledků. Ty totiž de facto vycházejí ze sdílené reputace a větší kom-

plexity scénářů (Nowack a kol. 2011). Cenou reflexi zpracovaných scénářů nám taktéž

poskytli venkovští aktéři na online worshopu konaném 10. prosince 2020.

V našem výzkumu jsme pracovali celkem se čtyřmi typy regionů, přičemž scénáře budouc-

nosti jsme se rozhodli vytvořit pro venkovské obce ve dvou typech regionů, a sice pro venkovské

obce v zázemí zemědělsko-průmyslových regionů a pro venkovské obce v zázemí metropolit-

ních regionů (Tab. 16). Jedná se o typy regionů nacházejících se na opačném spektru stranou

jejich socioekonomického vývoje, přičemž další dva typy se pohybují mezi těmito dvěma póly.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

225

Tab. 16: Hlavní trendy a průmět jejich významu do jednotlivých typů území

Trend/region venkovské

obce v zázemí

metropolitních

regionů

venkovské obce

s významnou

specializací na

cestovní ruch

venkovské obce ve

vysoce industrializo-

vaných nemetropo-

litních regionech

venkovské obce

v zázemí země-

dělsko-průmys-

lových regionů

Intenzifikace procesu

stárnutí obyvatel

+ ++ +++ +++

Pokračování selektivního

odlivu obyvatel do větších

měst/Pokles počtu obyvatel

- + +++ +++

Pokračování koncentrace

ekonomických příležitostí

do měst a metropolitních

regionů

+++ + ++ ++

Nárůst významu a prosazo-

vání nových technologií

+++ +++ +++ +++

Nárůst počtu pracovních

míst v nových sektorech

+++ ++ ++ ++

Pokles zaměstnanosti ve

zpracovatelském průmyslu

++ + +++ ++

Zhoršování kvality a do-

stupnosti základní občan-

ské vybavenosti

++ +++ +++ +++

Zhoršování stavu, správy

či rozvoje technické infra-

struktury

+++ +++ +++ +++

Zhoršování životního pro-

středí

+++ ++ ++ +++

Zdroj: vlastní šetření, inspirováno Lowe a Ward (2009) a Küpper (2010)

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

226

Scénáře pro venkovské obce v zázemí zemědělsko-průmyslových regionů

a venkovské obce v zázemí metropolitních regionů

Struktura níže přeložených scénářů je následující. V prvním bloku věnovaném ven-

kovským obcím v zázemí zemědělsko-průmyslových regionů je nejdříve představen

negativní a poté pozitivní scénář, přičemž struktura pro druhý blok (venkovské obce

v zázemí metropolitních regionů) je analogická. Snahou bylo vytvořit scénáře, které

budou realistické a problémově orientované, ale současně i částečně provokativní, což

se promítá do jejich tematického zaměření. I proto není všem trendům věnována stejná

pozornost, přesto se domníváme, že poskytují inspiraci k dalším úvahám o budoucím

rozvoji venkova v Česku.

Negativní scénář pro venkovské obce v zázemí zemědělsko-průmyslových

regionů: Marginalizovaná a vylidněná krajina

I přes relativně příznivý populační vývoj na národní úrovni pokračoval v tomto typu

regionů i nadále demografický pokles, přičemž jeho intenzita byla vyšší nežli v před-

cházejících dekádách. Hlavními příčinami bylo stěhování převážně mladších obyvatel

do větších měst, a především do metropolitních regionů, které i nadále nabízely nejen

subjektivně, ale především objektivně vyšší životní šance (Kooiman a kol. 2018).

Selektivní vystěhovalectví následně ztenčovalo reprodukční základnu, přičemž pro

nedostatek uplatnění a uspokojení životních potřeb migrovaly především mladší ženy

(srovnej např. Leibert 2016), což se přirozeně promítalo do snižující se porodnosti. Sou-

časně akceleroval proces stárnutí populace, kdy v některých nejvíce marginalizovaných

regionech podíl osob ve věku 65 a více výrazně převyšoval v roce 2030 hodnotu 30 % (ČSÚ

2004). Populační pokles a změna demografické struktury jako „nové normality“ byly

i nadále v politické agendě na všech administrativních úrovních (Syssner 2016) převáž-

ně ignorovány.

Ignorování populačního poklesu se ukázalo býti obzvláště problematickým ve vaz-

bě na strukturu a charakter zastavěného prostředí venkovských sídel a jejich celko-

vé udržitelnosti, která bývá označována jako „infrastrukturní periferizace“ (Naumann

a Reichert-Schick 2012). Snižování již tak nízké hustoty zalidnění se stále negativněji

promítalo do zvyšování nákladů na provoz základní technické a sociální infrastruktury

(Hudeček a kol. 2019). Násobil se tak klasický problém, že se snižujícím se počtem zá-

kazníků roste jednotková cena za službu, protože náklady na infrastrukturu jsou de facto

fixní, zatímco příjmy jsou variabilní (Moss 2008). Absence adekvátních plánovacích

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

227

opatření (například demolice) a nárůst neobydlených domů měl za následek formová-

ní „perforovaných“ venkovských sídel (Linke 2012), což znásobilo negativní efekty

snižující se populační hustoty. Především slabé využívání demolic mělo za následek,

že převis nabídky nad poptávkou snižoval hodnotu existujících nemovitostí a potenciál

jejich renovace. Nebylo proto překvapivé, že řada venkovských sídel připomíná v roce

2030 svou strukturou „švýcarský sýr“, jelikož jejich struktura je rozptýlená s řadou

otvorů (srovnej Hospers 2017).

Počátek třetí dekády byl silně ovlivněn ekonomickou krizí, která posílila implemen-

taci „úsporných opaření“ (viz např. Murphy a Scott 2014) v oblastech podfinancova-

ných veřejných služeb (poštovní služby, školy, zdravotnictví, kultura, doprava apod.).

Uzavírání škol a snižování jejich celkové kvality se promítlo negativně do úrovně

vzdělání samotných žáků a jejich perspektivy na uplatnění na trhu práce, ale taktéž

limitovalo možnost lákání nových (vzdělanějších) obyvatel, jakož i jejich roli v posilo-

vání komunitního života. Identickou situaci bylo možné pozorovat i v oblasti kultury.

Na komunitní život a sociální kapitál obcí měla také negativní vliv skutečnost, že lidé

museli z důvodu ekonomické stagnace (viz níže), dojíždět velké vzdálenosti za prací,

což limitovalo jejich zapojení do místních aktivit a celkově sociální kapitál.

Zhoršila se i základní zdravotní péče, především její dostupnost, což bylo dáno také

tím, že vlivem slabé internetové infrastruktury nemohl být plně využit potenciál tele-

medicíny. Nezvládnutí dobudování kritické digitální infrastruktury uvrhlo tyto regiony

do pasti „digitální chudoby“.

Spolupůsobením omezování veřejné hromadné dopravy a ignorování inovativních

dopravních řešení na straně jedné a zvyšování provozních nákladů na individuální

automobilovou dopravu na straně druhé se rapidně zhoršovala dopravní dostupnost,

a tím rostla jejich celková periferizace. Kombinace jednak stagnujících příjmů domác-

ností a celkového poklesu zákazníků, jednak nedostatečné infrastruktury pro e-commer-

ce jakož i neschopnosti aplikovat nové modely podpory maloobchodu měla následují-

cí dopad. Tyto faktory způsobily zhoršení dostupnosti maloobchodních služeb, která

v nejhorších případech dala vzniknout negativnímu fenoménu tak zvaných „potravino-

vých pouští“ (viz např. Furey a kol. 2001).

Simultánně s „úspornými“ opatřeními byl taktéž posilován meziobecní princip konkuren-

ce na úkor kooperace v souboji o omezené vnější zdroje, což následně podrývalo schopnost

lokálních aktérů nacházet konsensus a realizovat „společnou akci“ (Storper 1997). Obecně

zdůrazňované integrované přístupy k řešení úpadku tak byly využívány omezeně.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

228

Ekonomický vývoj se nesl v duchu dlouhodobé stagnace. Charakter zemědělské pro-

dukce se prakticky nezměnil a přetrvávala dominance velkých zemědělských subjektů,

přičemž diverzifikovanější rostlinná a živočišná produkce se nerozvinula. Taktéž zůsta-

la zachována specifická velikostní a vlastnická struktura zemědělské půdy (Ženka a kol.

2016), přičemž prvně uvedená charakteristika se negativně promítla do udržitelnosti

zemědělské produkce, a to zejména v souvislosti s prohlubujícími se environmentál-

ními problémy. Zděděné slabě adaptabilní struktury a postupující technologizace pro-

dukce měly za následek, že zaměstnanost v zemědělství stagnovala. Vzhledem k nižším

mzdám a sezónnosti prací bude však stále těžší najít potřebné pracovníky. Samotná

zemědělská produkce nebyla ve větší míře napojena na lokální dodavatelské systémy

a zůstává vysoce produktivisticky orientována. Taktéž lesnictví se potýkalo s negativní-

mi dopady kůrovcové kalamity a klimatickými změnami, což se přímo dotklo zaměst-

nanosti v tomto sektoru a sekundárně taktéž snížení atraktivity území pro obyvatele,

ale i pro potřeby cestovního ruchu.

Pokles zaměstnanosti se nevyhnul ani zpracovatelskému průmyslu. Hlavní faktorem

byl nedostatek kvalifikované pracovní síly z důvodu odlivu obyvatel a stárnutí. Činnost

ukončila řada malých a středně velkých podniků, jelikož majitelé firem nenašli nástup-

ce. Bohužel se potvrdily obavy o negativním vlivu digitalizace na pracovní místa ve

zpracovatelském průmyslu, přičemž negativní roli sehrála i pasivita státu v této agendě.

Limitujícím faktorem byl rovněž nárůst cen energií a nezvládnutí energetické tranzice

obecně. Koncept komunitní energetiky díky malé dotační podpoře, nedostatku vlastních

finančních zdrojů, legislativním bariérám a také odmítavému postoji většiny veřejnosti

vůči obnovitelným zdrojům energie nebyl samosprávami podporován a region nadále

zůstává v pozici spotřebitele energie, bez možnosti ovlivnit její cenu. Investováno je

do omezení energetické náročnosti budov, to je ale vzhledem ke špatnému technic-

kému stavu nemovitostí a finanční náročnosti nedostatečné. Lokalizované kapacity

především v kovodělném průmyslu tak postupně zanikaly, přičemž nahrazení novými

či jinými odvětvími byla nedostatečná.

Hlavní očekávání byla spojována s rozvojem služeb, avšak ta nebyla naplněna. Výše

uvedená úsporná opatření a celková ekonomická stagnace limitovaly růst pracovních

míst ve veřejných službách a podvazovaly rozvoj alternativních ekonomických koncep-

tů jako „stříbrné ekonomiky“ (viz např. Enste a kol. 2008) nebo „rezidenční ekonomi-

ky“ (viz např. Segessemann a Crevoisier 2016). Cestovní ruch sice na rozdíl od jiných

odvětví služeb neklesal, ale současně nezvyšoval svůj podíl v lokálních ekonomikách

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

229

a i nadále vyznačoval nízkou mírou udržení přidané hodnoty v území. Již zmiňova-

ná poddimenzovaná digitální infrastruktura pro nové technologie měla za následek,

že perspektivní odvětví jako například znalostně náročné obchodní služby nebo kulturní

a kreativní odvětví nerozvinula svůj potenciál.

Kvůli špatné sociální a ekonomické situaci se prohloubila pasivita, defétismus (pod-

pora nesystémových stran s řešením), nerozvinutost podnikatelského ducha, čili jakási

forma „periferizace v hlavách“ obyvatel (srovnej Burdack a Kriszan 2013).

Pozitivní scénář pro venkovské obce v zázemí zemědělsko-průmyslových regionů:

Menší, multifunkční a propojené obce

Demografické trendy se obecně vyznačují vysokou mírou setrvačnosti (viz např.

Hospers 2014). I z tohoto důvodu pokračoval populační pokles a intenzifikace procesu

stárnutí. Nicméně díky zlepšení kvality života u tohoto typu regionu z pohledu mladších

obyvatel (amenitní migrace, Novotná a kol. 2013) mírně zesílil proces kontraurbanizace

(Šimon 2011). Důležitějším faktorem nežli migrace se však ukázala především stabi-

lizace stávající populace (Leber a Kunzmann 2006) a zejména mladých žen (Larcher

a kol. 2015).

Podstatná změna nastala především ve vnímání a představách o rozvoji obcí. Postup-

ně se začal úspěšněji prosazovat „regionální realismus“ (Hospers 2006) v tom, že popu-

lační pokles byl akceptován jako „nová normalita“, byť po dlouhou dobu vnímána jako

značně kontroverzní (srovnej Dax a Fischer 2018). Nikoliv však ve smyslu rezignace,

nýbrž v implementaci opatření a nástrojů směřujících k udržitelnému fungování ven-

kovského prostoru. Jedním z takových opatření byl efektivní management úbytku oby-

vatel ve smyslu tradičních energeticky úsporných opatření, ale také harmonizace počtu

obyvatel a technické a sociální infrastruktury směrem ke kompaktním venkovským sí-

dlům (Bertling a kol. 2011). Efektivnější a energeticky méně náročný provoz technické

infrastruktury snížil provozní náklady a uspořené prostředky mohly být investovány do

nových perspektivně orientovaných projektů. Jednalo se o typ projektů, které fakticky

transformovaly slabiny na výhody (Schmidt a kol. 2018). V konkrétní rovině například

došlo ke kreativnímu využití prázdných budov/pozemků pro trvalé (kulturní aktivity,

coworkingové prostory apod.) či dočasné využití místními či nově příchozími obyvateli

(viz např. Píša a Hruška 2019).

Dopady krize způsobené pandemií COVID-19 se negativně promítly do financování

veřejných služeb a jejich redukci. Přesto se nejednalo o „ztracené“ období, protože krize

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

230

byla impulzem k rozvoji nových forem zajištění a rozvoje veřejných služeb. Především

bylo, i když s jistým zpožděním, okolo roku 2025 dosaženo dobudování kritické digi-

tální infrastruktury dle cílů EU pro rok 2020 (rychlost připojení 30 Mbit/s) a ke konci

roku 2030 již většina obcí disponovala rychlostí připojení 1 Gbit/s (srovnej Bundesmi-

nisterium für Ernährung und Landwirtschaft 2020). Podstatné bylo, že aktivity nebyly

směřovány jen na stranu nabídky, ale taktéž poptávky, což eliminovalo deficity pro plné

využití internetu u obyvatel (Vaishar a Šťastná 2019). Přestože se vlivem nedostateč-

né generační obměny snižoval počet praktických lékařů, rozvoj telemedicíny a dalších

technologií prevence (například Ambient Assisted Living, Leitner a kol. 2014) zlepšil

kvalitu a úroveň zdravotní péče. Digitalizace napomohla taktéž školství, které mohlo

pomocí nových technologií rozvíjet nové formy výuky, což platilo i pro další služby

jako například knihovny, přičemž obě tyto instituce posílily svoji roli komunitních cen-

ter. Nové technologie se prosadily i v maloobchodu, především ve vazbě na budová-

ní lokálních potravinových sítí, kde plnily funkci harmonizace mezi místní poptávkou

a nabídkou. Správa a rozvoj těchto regionálních platforem byla financována na základě

místních poplatků. V oblasti maloobchodu byla využita široká paleta opatření od fi-

nančních schémat pro dotování provozoven (Küpper a Scheibe 2015), mobilních forem

prodeje, podporu lokálních sítí, a především integrovaných modelů poskytování služeb

(Zibell a kol. 2018). Cenným zdrojem předcházejícím strategické podpoře konkrétních

nástrojů se stalo ustálení praxe ex ante testování funkčnosti a dopadů plánovaných opat-

ření ze strany dotčených aktérů na nadobecní úrovni a taktéž využívání místních zna-

lostí prostřednictvím tzv. „living labs“ (Zavratnik a kol. 2019). Digitalizace umožňující

využití nástrojů na bázi sdílení napomohla i při řešení problémů se zajištěním dopravní

obslužnosti. U individuální automobilové dopravy se částečně rozvinul „car sharing“

(Illgen a Höck 2020) a poptávkově orientovaná doprava (Steinrück a Küpper 2010),

přičemž byla posílena klasická intra- a inter-regionální doprava (Leber a Kunzmann

2006). Ke stabilizaci a rozvoji služeb napomohla i změna diskurzu od odosobněné eko-

nomické efektivity směrem k přístupům akcentujícím lidské potřeby a kvalitu života

jako klíčových ukazatelů rozvoje (Groß a kol. 2011, Dax a Fischer 2018).

Ekonomická výkonost nedosahovala úrovně například metropolitních regionů, nic-

méně většina regionů se zařadila do skupiny tzv. „normálních“ regionů (podrobně

Hassink 2007), což představovalo pozitivní vývojovou trajektorii. Určitých změn do-

znalo zemědělství. Ekonomicky bylo stále silně provázáno s EU a její Společnou země-

dělskou politikou. Jako smysluplným se ukázal tlak na snižování maximální velikosti

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

231

ploch monokultur započatý po roce 2020. Zmenšení průměrné velikosti obdělávané

plochy společně s dalšími adaptačními opatřeními zvýšilo odolnost zemědělské krajiny

na změny klimatu a přibrzdilo degradaci půd. Byť pozvolna, ale úspěšně se zvyšovala

jednak diverzita rostlinné produkce (např. rozvoj zelinářství) a jednak zastoupení podí-

lu ekologického zemědělství či specifických produktových inovací vázaných na tento

sektor (Shearmur 2012, Zagata a kol. 2020). Zaměstnanost zůstala relativně stabilní,

problematické je zajištění sezonních zaměstnanců, které se neobejde bez zahraničních

zdrojů. Podstatně se z kvalitativního hlediska zvýšila integrace produkce (rostlinné

i živočišné) do místního produkčního systému a intenzita jejího navázání na místní

spotřebitele a podniky v odvětví cestovního ruchu. Faktickým zkrácením lokálních do-

davatelských řetězců se navýšila míra zachycení přidané hodnoty na lokální úrovni.

Zkrácení dodavatelských řetězců se nevztahovalo jen k zemědělství, ale také k průmy-

slu, byť se jednalo dominantně o zkrácení globálních produkčních sítí. Toto zkrácení

v kombinaci s digitalizací a robotizací průmyslové produkce využívající úspor z roz-

sahu zvýšilo poptávku po malosériových produktech (úspory ze specializace), které

zůstaly typické pro venkovský zpracovatelský průmysl. Za aktivní asistence veřejného

sektoru se také prohloubila intenzita spolupráce v lokálních produkčních ekosystémech

formovaných okolo místních „skrytých šampionů“ či „lokálních hrdinů“ (Leick a Lang

2018). Existence kritické digitální infrastruktury a rozvoj podnikatelských kompetencí

částečně zvýšil organizační blízkost a napojení na externí znalostní toky (Lagendijk

a Lorentzen 2007, Žitek a Klímová 2016). Dílčí komparativní výhodou (nejen) pro zpra-

covatelský průmysl byl taktéž rozvoj decentralizovaných alternativních zdrojů energie

(Gailing a Röhring 2015) včetně nových organizačních modelů v podobě komunitní

energetiky (Schmid a kol. 2020), což se promítlo do snížení cen vstupů. Participaci obcí

a venkovských komunit v energetickém přechodu umožnilo nastavení národních pod-

por pro komunitní energetiku. Aktivní zapojení samospráv změnilo obecné negativní

postoje veřejnosti vůči obnovitelným zdrojům energie. Proces vzniku a samotný provoz

nových větrných a fotovoltaických elektráren i zařízení na energetické využití biomasy

přinesl nové znalosti a posílil sociální kohezi, zvýšil zaměstnanost a znamenal finanč-

ní impulz pro celou komunitu (Brummer 2018). Zvýšení podnikatelské aktivity bylo

způsobeno mimo jiné i obnovou řemeslné výroby. Řemeslná výroba těžila z dostup-

ných prostor, a především z aktivního využívání strategií (podobně jako cestovní ruch)

orientovaných na tržní mezery při využití lokalizovaných znalostí, přírodních zdrojů

(viz např. Dinis 2006) a kulturních a kreativních odvětví.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

232

I díky výše uvedenému rozvoji digitalizace a posilování lokálních multiplikátorů se

rozvíjely udržitelnější formy cestovního ruchu využívající principy „pomalých inovací“

(Mayer 2020). Relativně se zvýšil taktéž význam, podíl a přínos „stříbrné ekonomiky“

a „rezidenční ekonomiky“ a zapojení žen na trhu práce. Znalostně náročné obchodní

služby se rozvíjely spíše omezeně, a pokud ano, byly dominantně vázány na lokální

produkční systémy. Jejich nižší zastoupení nelimitovalo konkurenceschopnost venkov-

ských firem, protože byly dobře vyvinuty nadregionální znalostní vazby (viz např. Žen-

ka a kol. 2017).

Celkově se změnil také přístup k plánování, které přestalo být vnímáno jako „otravná

formalita“ pro získání finančních zdrojů z EU (Dąbrowski 2014). Etablovaný a respek-

tovaný komunitně vedený rozvoj v kombinaci se srozumitelnými a transparentními sti-

mulačními nástroji napomohl k posilování kooperačních mechanismů nad konkurenč-

ními. Konkrétním výsledkem byla pak implementace integrovaných investic na bázi

funkčních venkovských regionů. V roce 2030 tak tento typ regionů nabízel důstojnější

podmínky pro naplňování životních šancí obyvatel než v roce 2020.

Negativní scénář pro venkovské obce v zázemí metropolitních regionů: Neudrži-

telná noclehárna

Venkovské obce v zázemí metropolitních regionů vstupovaly do třetí dekády s nej-

vyšším demografickým potenciálem (Maier a Franke 2015, Šídlo a Šprocha 2018). Vli-

vem již zmiňované vysoké setrvačnosti demografického vývoje si tyto obce zachovaly

relativně nízkou míru stárnutí a nadprůměrnou porodnost. Přesto se začaly, byť spíše na

počátku čvrté dekády 21. století, (mírněji) projevovat procesy analogické k těm, které

byly identifikovány například v USA (Florida a Adler 2018, Sarzynski a Vicino 2019)

nebo Japonsku (Ohashi a Phelps 2020). Očekávaní, že dopady COVID 19 oslabí do té

doby významnější proces reurbanizace spojený s růstem hustě zastavěných jader me-

tropolitních regionů, se nenaplnila (viz např. Carozzi 2020, Keil 2021). I když proces

reurbanizace byl na území Česka vlivem specifického sociálního kontextu (Ouředníček

a kol. 2015) méně intenzivní, stále byl patrný generační posun. Mladší generace upřed-

nostňovaly atmosféru městského života a atraktivita života v zázemí metropolitních

regionů byla v očích této generace menší nežli u jejich rodičů (viz např. Moos 2016). Na

konci třetí dekády 21. století tak venkovské obce v zázemí metropolitních regionů vy-

kazovaly nižší demografický potenciál, přičemž důsledky pro vybudovanou technickou

a sociální infrastrukturu se viditelněji projevily až ve čtvrté dekádě, ale o to s větší silou.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

233

Bez výrazných změn pokračovala dominance nekoordinované výstavby a intenzivní

zábor zemědělské půdy, tak jak tomu bylo v předcházejících dekádách (viz např. Sýkora

a Stanilov 2014). V oblasti rezidenční suburbanizace se prosazovaly – i vlivem chao-

ticky fungujícího stavebního zákona a absence metropolitní governance – především

velké (monofunkční) developerské projekty. Podobného charakteru nabývala i komerč-

ní suburbanizace, kdy se v souvislosti s dynamickým rozvojem e-commerce budovaly

rozsáhlé logistické a skladovací areály (Hesse 2020). Dalším procesem, který prohlu-

boval fragmentaci zastavěného prostředí, bylo funkční vyprazdňování jader obcí a je-

jich úpadek (Groß a kol. 2011, Mantey a Sudra 2019). Kontinuální snižování hustoty

zástavby při zvyšování požadavků na technickou a sociální infrastrukturu zatěžovalo

obecní rozpočty a snižovalo celkovou udržitelnost (viz např. Hlaváček a kol. 2019).

Zábor půdy a pokles kvality ekosystémových služeb vlivem prostorové expanze se

začal výrazněji promítat i ve vzdálenějších, tzv. periurbánních oblastech v zázemí met-

ropolitních regionů (Spyra a kol. 2020).

Vzhledem ke geografické poloze se venkovské obce nepotýkaly s nedostatečnou

digitální infrastrukturou. Nicméně tyto relativně příznivé předpoklady nebyly využi-

ty pro digitalizaci veřejných služeb. Dostupnost zdravotní péče se dotkla nejcitelně-

ji geograficky hůře položených obcí, které se nacházely v takzvaném aglomeračním

stínu (Burger a kol. 2015). Se zhoršením dostupnosti zdravotní péče se potýkaly, byť

v menší míře, i obce v zázemí měst, protože menší nemocnice čelily přetíženosti ka-

pacit. Vzhledem k slabé míře ekonomického rozvoje lokálních ekonomik (viz níže)

dojížděla většina obyvatel za prací do metropolitních jader, zapojení do místního kul-

turního života bylo slabé a nezájem o kulturní nabídku vyústil v uzavírání kulturní

infrastruktury. Problematický byl také rozvoj školství, kde se nepodařilo překonat spory

a animozity z minulosti. Navíc se školská infrastruktura vybudovaná pro potřeby demo-

grafického boomu ukázala být v řadě případů nadbytečnou, což neúměrně zatěžovalo

obecní rozpočty. Klesající kvalita zdravotnictví a školství prohloubila problém s nehlá-

šením trvalého bydliště v obci (viz např. Macešková a Ouředníček 2008), protože lidé

dávali přednost využívání služeb v jádrovém městě. Posilování fixace na jádro snížila

také poptávku po lokálním maloobchodě.

Jedním z nejpalčivějších problémů v tomto typu regionu byla doprava, přičemž tento

problém se vinou řady příčin nepodařilo vyřešit. V první řadě se nepodařilo budovat

a zlepšovat kvalitu provozu páteřní příměstské železniční dopravy zásadní pro metro-

politní regiony. V souvislosti se žalostným stavem páteřní sítě se nepodařilo rozvinout

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

234

v dostatečném rozsahu nutnou multinodalitu dopravních uzlů. Nedostatek funkčních

alternativ i nadále udržoval historicky existující (viz např. Pešek a Kraft 2019) vysoký

podíl individuální automobilové dopravy.

Z ekonomických výhod plynoucích z pokračující metropolizace čerpaly venkovské

obce v zázemí metropolitních regionů omezeně. I nadále pokračoval zábor zemědělské

půdy pro nekoordinovanou výstavbu a zaměstnanost v sektoru zemědělství klesala. Sta-

bilní zůstala produkce typická pro tento typ regionů, jako například chov drůbeže (viz

např. Bičík a Jančák 2005). Rozvoj dříve charakteristického ovocnářství a zelinářství

byl omezen jen na ekologickou produkci, která však vlivem změny klimatu čelila vel-

kým obtížím.

Podobně jako v případě zemědělství kopírovala průmyslová produkce vývoj z před-

cházejících dekád, který se vyznačoval smršťováním počtu pracovních míst (Mulíček

a Malý 2019). Pokles v tradičním zpracovatelském průmyslu nebyl z důvodu nedo-

statečné přítomnosti potřebných lokalizačních faktorů nahrazován hi-tech odvětvími,

která jsou v zázemí metropolitních regionů zpravidla nadprůměrně zastoupená (Ženka

a kol. 2019). Na identický problém v podobě nízké kvality lokalizačních faktorů narážel

i potenciál znalostně náročných obchodních služeb. Očekávání spojená s dekoncentrací

těchto služeb z jader do zázemí metropolitních regionů se nenaplnila. Naopak počty

hůře placených pracovních míst ve znalostně méně náročných službách se navyšovaly.

Nízká mzdová úroveň měla za následek, že v těchto pozicích byli v nadprůměrné výši

zaměstnáni jednak zahraniční (často agenturní) zaměstnanci a obyvatelé městského já-

dra. V konečném důsledku tak byly i nadále intenzifikovány negativní projevy tak zva-

ného „prostorového nesouladu“ (viz např. Houston 2005).

Rozvoj příměstského cestovního ruchu narážel na nedostatečně rozvinutou dopravní

infrastrukturu a snižování atraktivity krajiny v důsledku degradace ekosystémových

služeb. Naopak v turisticky exponovaných místech se navyšovaly negativní dopady

způsobené nadměrným turismem (Capocchi a kol. 2019).

V rámci zázemí metropolitních regionů se zvýšila sociálně prostorová diferenciace,

a to především mezi venkovskými obcemi, které využívaly výhod půjčené velikosti,

byť jen v podobě lidského kapitálu, a těmi, které se nacházely v aglomeračním stínu

(podrobně viz Malý 2016). Klíčovým handicapem se ukázala ignorace přínosů metro-

politní spolupráce u těchto venkovských obcí.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

235

Pozitivní scénář pro venkovské obce v zázemí metropolitních regionů: Komple-

mentární jádro a zázemí

I po roce 2020 pokračoval demografický růst, avšak již s nižší intenzitou. Proces

suburbanizace byl oslaben dominující reurbanizací, nicméně mladší generace se částeč-

ně vracela v určité fázi životního cyklu zpět do místa svého rodiště. Dalším specifickým

demografickým jevem bylo stěhování obyvatel v důchodovém věku do více odlehlých

venkovských obcí uvnitř metropolitních regionů, což bylo dáno také tím, že změnou

bydliště se nesnížila kvalita a dostupnost služeb.

Zásadním vývojem prošla územní regulace, což se zrcadlilo nejen ve více kompakt-

ním a udržitelném rozvoji, ale taktéž to zvýšilo participaci soukromého sektoru při vý-

stavbě, ačkoliv se tak stalo až ke konci třetí dekády. Díky systematické aktivitě Minis-

terstva pro místní rozvoj a Ministerstva vnitra se podařilo společně s obcemi do praxe

implementovat principy meziobecní metropolitní spolupráce (viz např. Šašinka a kol.

2019) stojící na bázi dobrovolnosti (Slach a kol. 2015). Pozitivní dopady těchto aktivit

byly násobeny skutečností, že se vztahovaly k nejvíce problematickým oblastem jako

byla doprava či územní plánování. Zlepšení procesu územního a strategického pláno-

vání napomohla jednak jejich postupná harmonizace a taktéž aktivnější přístup obcí

k rozvoji nejen na svém území (viz např. Lokšová a Batista 2021). V neposlední řadě

byly k dispozici legislativní nástroje umožňující užší participaci investorů ve vazbě na

zachycení veřejné hodnoty (např. Doleželová a Vejchodská 2018). Přísun finančních

prostředků do obecních rozpočtů tak uvolnil veřejné zdroje, které mohly být alokovány

do jiných, více problémových území.

Postupem času se také zlepšovalo fungování integrovaných dopravních systémů včet-

ně budování RR a PR systémů, což zvýšilo atraktivitu a především využití hromadné

dopravy v obcích v zázemí metropolitních regionů.

Ekonomika obcí byla i nadále úzce napojena na svá jádra, ale doznala určitých změn.

Díky fungující prostorové regulaci nedocházelo k tak intenzivnímu záboru půdy a roz-

víjela se taktéž tradiční produkce (ovocnářství a zelinářství) s narůstajícím podílem

ekologického zemědělství, které využívalo geografické blízkosti poptávky v jádrech.

Produkce byla také úžeji propojena s lokálním produkčním systémem, a to i směrem

k místní poptávce pro běžné spotřebitele, ale i pro produkty (příměstského) cestovního

ruchu. Díky fungující a pestré nabídce služeb se rozvíjela i rezidenční ekonomika, která

se v některých místech začala specializovat na služby pro seniory.

I nadále pokračoval proces relativní deindustrializace, nicméně ten se vyznačoval

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

236

přechodem k produkci s vyšší přidanou hodnotou, přičemž firmy byly úzce zapojeny

do regionálních inovačních systémů, ve kterých se pomocí spolupráce podařilo překo-

nat dlouho přetrvávající fragmentaci. Kvalitativní posun se týkal i segmentu znalostně

náročných obchodních služeb, zejména těch vycházejících ze syntetické a analytické

znalostní báze (Ženka a kol. 2017). Jedním z faktorů jejich růstu byla integrace existu-

jící vědecko-výzkumné infrastruktury.

Celkově se podařilo díky vhodné a cílené podpoře rozvíjet polycentrický charakter

těchto regionů, což zvýšilo nejen územní kohezi, ale také byl redukován prostorový

nesoulad.

Shrnutí

Scénáře pro jakoukoliv zvolenou oblast zájmu by měly být hodnověrné, ambiciózní

a do jisté míry i provokativní. S tímto jsme přistoupili i my k jejich tvorbě, přičemž jsme

si vědomi, že některé scénáře budoucnosti mohou působit až kontroverzně. Nicméně

motivací k takto konstruovaným scénářům bylo podnítit diskuzi o problémech s cílem

ovlivnit nastavení budoucí agendy rozvoje venkova. Pokud se Delfská metoda, z níž

vycházejí i předložené scénáře, snaží o dosažení konsenzu, lze s jistou nadsázkou tvrdit,

že námi využité scénáře spíše cílí na iniciaci diskuze i v podobě nesouhlasu. Je nespor-

né, že venkov v Česku čelí a v budoucnu bude čelit řadě výzev a už dnes je zřejmé,

že ne všechny typy venkovských regionů mají porovnatelnou výchozí pozici. I proto

jsou scénáře spíše problémově orientované a chtějí upozornit na to, že pokud budou

některé, možná dnes ne tolik viditelné problémy ignorovány, jejich řešení bude v bu-

doucnosti o to náročnější. Současně bychom rádi zdůraznili, co již zaznělo v úvodu

této kapitoly, a sice že scénáře nepředpovídají pravděpodobnost výskytu určité události,

ale snaží se nastínit, co můžeme učinit, když nastane. A touto optikou je nutné na for-

mulované scénáře nazírat.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

237

Literatura

BERTLING, H., LÜTKEMEIER, H. (2011): Reduzierung des Flächenverbrauchs durch

nachhaltiges Flächenmanagement–Erfahrungen aus Sachsen-Anhalt. zfv–Zeitschrift

für Geodäsie, Geoinformation und Landmanagement, 136, 5, 281–287.

BRUMMER, V. (2018): Community energy – benefits and barriers: A comparative

literature review of Community Energy in the UK, Germany and the USA, the bene-

fits it provides for society and the barriers it faces. Renewable and Sustainable energy

reviews, 94, 187–196.

BIČÍK, I., JANČÁK, V. (2005): Transformační procesy v českém zemědělství po roce

1990. Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Katedra sociální geografie a regio-

nálního rozvoje, Praha.

BURDACK, J., KRISZAN, A. (2013): Kleinstädte in Mittel-und Osteuropa: Perspek-

tiven und Strategien lokaler entwicklung. Leibnitz-Institut für Länderkunde, Leipzig.

BURGER, M. J., MEIJERS, E. J., HOOGERBRUGGE, M. M., TRESSERRA, J. M.

(2015): Borrowed size, agglomeration shadows and cultural amenities in North-West

Europe. European Planning Studies, 23, 6, 1090–1109.

CAPOCCHI, A., VALLONE, C., PIEROTTI, M., AMADUZZI, A. (2019): Overtou-

rism: A literature review to assess implications and future perspectives. Sustainability,

11, 12, 3303.

CAROZZI, F., PROVENZANO, S., ROTH, S. (2020): Urban Density and COVID-19.

IZA Discussion Papers, No. 13440, Institute of Labor Economics (IZA), Bonn.

DĄBROWSKI, M. (2014): Towards place-based regional and local development strate-

gies in Central and Eastern Europe? EU cohesion policy and strategic planning capacity

at the sub-national level. Local Economy, 29, 4–5, 378–393.

DAX, T., FISCHER, M. (2018): An alternative policy approach to rural development in

regions facing population decline. European Planning Studies, 26, 2, 297–315.

DINIS, A. (2006): Marketing and innovation: Useful tools for competitiveness in rural

and peripheral areas. European planning studies, 14, 1, 9–22.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

238

DITRYCH, O. (2012): Scenáristika jako metoda v mezinárodních vztazích. Mezinárod-

ní vztahy, 47, 4, 93–107.

DOLEŽELOVÁ, L., VEJCHODSKÁ, E. (2018): Mnichovský model: Nastavení

finanční participace investorů na základě zastavitelnosti území, Urbanismus a územní

rozvoj, 3, 21, 22–26.

ENSTE, P., NAEGELE, G., LEVE, V. (2008): The discovery and development of the

silver market in Germany. In KOHLBACHER, F., HERSTATT, C. (eds.): The Silver

Market Phenomenon: Business Opportunities in an Era of Demographic Change. Sprin-

ger, Berlin, Heidelberg, 325–339.

FLORIDA, R., ADLER, P. (2018): The patchwork metropolis: The morphology of the

divided postindustrial city. Journal of Urban Affairs, 40, 5, 609–624.

FRIČ, P., VESELÝ, A. (eds.). (2010): Riziková budoucnost: Devět scénářů vývoje

české společnosti. Matfyzpress, Praha.

FUREY, S., STRUGNELL, C., MCILVEEN, M. H. (2001): An investigation of the

potential existence of “food deserts” in rural and urban areas of Northern Ireland. Agri-

culture and Human Values, 18, 4, 447–457.

GAILING, L., RHRING, A. (2015): Was ist dezentral an der Energiewende? Infra-

strukturen erneuerbarer Energien als Herausforderungen und Chancen für ländliche

Räume. Raumforschung und Raumordnung Spatial Research and Planning, 73, 1,

31–43.

GROß, C., RITZINGER, A., MAGEL, H. (2011): Auf der Suche nach dem Dorf von

Morgen: Szenarien zur Funktionalität bayerischer Dörfer 2020. disP-The Planning Re-

view, 47, 185, 44–55.

HASSINK, R. (2007): The strength of weak lock-ins: the renewal of the Westmünster-

land textile industry. Environment and planning A, 39, 5, 1147–1165.

HÄDER, M., HÄDER, S. (1998): Neuere Entwicklungen bei der Delphi-Methode:

Literaturbericht II.

HESSE, M. (2020): Logistics: Situating flows in a spatial context. Geography Com-

pass, 14, 7, e12492.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

239

HLAVÁČEK, P., KOPÁČEK, M., HORÁČKOVÁ, L. (2019): Impact of Suburbanisa-

tion on Sustainable Development of Settlements in Suburban Spaces: Smart and New

Solutions. Sustainability, 11, 24, 7182.

HOSPERS, G. J. (2006): Silicon somewhere? Assessing the usefulness of best practices

in regional policy. Policy studies, 27, 1, 1–15.

HOSPERS, G. J. (2014): Policy responses to urban shrinkage: From growth thinking to

civic engagement. European Planning Studies, 22, 7, 1507–1523.

HOSPERS, G. J. (2017): People, place and partnership: Exploring strategies to revitali-

se town centres. European spatial research and policy, 24, 1, 65–79.

HOUSTON, D. (2005): Employability, skills mismatch and spatial mismatch in metro-

politan labour markets. Urban Studies, 42, 2, 221–243.

HUDEČEK, T., HNILIČKA, P., DLOUHÝ, M., LEŇO CUTÁKOVÁ, L., LEŇO, M.

(2019): Urban structures, population density and municipal expenditures: An empirical

study in the Czech Republic. Urban Studies, 56, 16, 3450–3465.

ILLGEN, S., HCK, M. (2020): Establishing car sharing services in rural areas:

a simulation-based fleet operations analysis. Transportation, 47, 2, 811–826.

KAHN, H., WIENER, A. J. (1967): The Year 2000: a framework for speculation on the

next thirty-three years. Macmillan, New York.

KEIL, R. (2021): The density dilemma: there is always too much and too little of it.

Urban Geography, 1–10.

KOOIMAN, N., LATTEN, J., BONTJE, M. (2018): Human capital migration: A longi-

tudinal perspective. Tijdschrift voor economische en sociale geografie, 109, 5, 644–660.

KÜPPER, P. (2010): In den strukturstarken ländlichen Regionen ist die Welt noch in

Ordnung-oder etwa doch nicht? Szenarien langfristiger räumlicher Entwicklung am

Beispiel der Deutschsprachigen Gemeinschaft Belgiens. Europa Regional, 16, 1, 28–35.

KÜPPER, P., SCHEIBE, C. (2015): Steuern oder fördern? Die Sicherung der Nahver-

sorgung in den ländlichen Räumen Deutschlands und Südtirols im Vergleich. Raumfor-

schung und Raumordnung Spatial Research and Planning, 73, 1, 45–58.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

240

LAGENDIJK, A., LORENTZEN, A. (2007): Proximity, knowledge and innovation in

peripheral regions. On the intersection between geographical and organizational proxi-

mity. European Planning Studies, 15, 4, 457–466.

LARCHER, M., OEDL-WIESER, T., SCHMITT, M., SEISER, G. (eds.). (2015):

Frauen am Land: Potentiale und Perspektiven. StudienVerlag, Innsbruck.

LEBER, N., KUNZMANN, K. R. (2006): Entwicklungsperspektiven ländlicher Räume

in Zeiten des Metropolenfiebers. disP-The Planning Review, 42, 166, 58–70.

LEIBERT, T. (2016): She leaves, he stays? Sex-selective migration in rural East Germa-

ny. Journal of Rural Studies, 43, 267–279.

LEICK, B., LANG, T. (2018): Re-thinking non-core regions: planning strategies and

practices beyond growth. European Planning Studies, 26, 2, 213–228.

LEITNER, G., FELFERNIG, A., FERCHER, A. J., HITZ, M. (2014): Disseminating

ambient assisted living in rural areas. Sensors, 14, 8, 13496–13531.

LINKE, H. J. (2012): Siedlungsumbau aufgrund des demographischen Wandels. In

HEPPERLE, E. a kol. (eds.): Land Management: Potential, Problems and Stumbling

Blocks Landmanagement. VDF Hochschulverlag, Zürich, 107–120.

LOKŠOVÁ, T., & BATISTA, L. G. (2021): Postsocialist suburban governmentality:

A shift from reactive to proactive discourse in the case of Brno, Czech Republic. Cities,

110, 103074.

LOWE, P., WARD, N. (2009): England‘s rural futures: A socio-geographical approach

to scenarios analysis. Regional Studies, 43, 10, 1319–1332.

MACEŠKOVÁ, M., OUŘEDNÍČEK, M. (2008): Dopad suburbanizace na daňové

příjmy obcí. Obec a finance, 13, 1, 28–29.

MALÝ, J. (2016): Small towns in the context of “borrowed size” and “agglomeration

shadow” debates: The case of the South Moravian Region (Czech Republic). European

Countryside, 8, 4, 333–350.

MANTEY, D., SUDRA, P. (2019): Types of suburbs in post-socialist Poland and their

potential for creating public spaces. Cities, 88, 209–221.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

241

MAIER, K., FRANKE, D. (2015): Trendy prostorové sociálně-ekonomické polarizace

v Česku 2001–2011. Czech Sociological Review, 51, 1, 89–124.

MAYER, H. (2020): Slow Innovation in Europe’s Peripheral Regions: Innovation bey-

ond Acceleration. In DRINGER, S., EDER, J. (eds.): Schlüsselakteure der Regiona-

lentwicklung: Welche Perspektiven bietet Entrepreneurship für ländliche Räume? ISR-

-Forschungsberichte, 51, 9–22.

MOOS, M. (2016): From gentrification to youthification? The increasing importance of

young age in delineating high-density living. Urban Studies, 53, 14, 2903–2920.

MOSS, T. (2008): ‘Cold spots’ of urban infrastructure: ‘Shrinking’ processes in eastern

Germany and the modern infrastructural ideal. International Journal of Urban and Regi-

onal Research, 32, 2, 436–451.

MULÍČEK, O., MALÝ, J. (2019): Moving towards more cohesive and polycentric spa-

tial patterns? Evidence from the Czech Republic. Papers in Regional Science, 98, 2,

1177–1194.

MURPHY, E., SCOTT, M. (2014): Household vulnerability in rural areas: Results of an

index applied during a housing crash, economic crisis and under austerity conditions.

Geoforum, 51, 75–86.

NAUMANN, M., REICHERT-SCHICK, A. (2012): Infrastrukturelle Peripherisierung:

Das Beispiel Uecker-Randow (Deutschland). disP-The Planning Review, 48, 1, 27–45.

NIEDERBERGER, M., RENN, O. (2018): Das klassische Delphi-Verfahren: Konzept

und Vorgehensweise. In Das Gruppendelphi-Verfahren. Springer VS, Wiesbaden, 7–25.

NOVÁČEK, A., SLACH, O., SCHACHLOVÁ, N. (2019): Šetření kvality života (včet-

ně push a pull faktorů) z pohledu obyvatel centra Ostravy. Technical Report. University

of Ostrava, Ostrava.

NOVOTNÁ, M., PREIS, J., KOPP, J., BARTOŠ, M. (2013): Changes in migration to

rural regions in the Czech Republic: Position and perspectives. Moravian Geographical

Reports, 21, 3, 37–54.

OHASHI, H., PHELPS, N. A. (2020): Diversity in decline: The changing suburban

fortunes of Tokyo Metropolis. Cities, 103, 102693.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

242

OUŘEDNÍČEK, M., ŠIMON, M., KOPEČNÁ, M. (2015): The reurbanisation concept

and its utility for contemporary research on post-socialist cities: The case of the Czech

Republic. Moravian Geographical Reports, 23, 4, 26–35.

PACIONE, M. (1999): Applied geography: in pursuit of useful knowledge. Applied

Geography, 19, 1, 1–12.

PERLÍN, R., KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. (2010): Typologie venkovského prostoru

Česka. Geografie, 115, 2, 161–187.

PEŠEK, O., KRAFT, S. (2019): Spatial mobility and current travel behaviour in the

metropolitan hinterland. Geografický časopis, 71, 3, 263–281.

PÍŠA, J., HRUŠKA, V. (2019): Entrepreneurial in-migration and rural development

approaches in Czechia: a challenge of integrating local and extra-local in rural planning.

Geographia Polonica 92, 3, 347–363.

SARZYNSKI, A., VICINO, T. J. (2019): Shrinking Suburbs: Analyzing the Decline of

American Suburban Spaces. Sustainability, 11, 19, 5230.

SEGESSEMANN, A., CREVOISIER, O. (2016): Beyond economic base theory: The

role of the residential economy in attracting income to Swiss regions. Regional Studies,

50, 8, 1388–1403.

SHEARMUR, R. (2012): Are cities the font of innovation? A critical review of the lite-

rature on cities and innovation. Cities, 29, S9–S18.

SCHMID, B., MEISTER, T., KLAGGE, B., SEIDL, I. (2020): Energy cooperatives and

municipalities in local energy governance arrangements in Switzerland and Germany.

The Journal of Environment & Development, 29, 1, 123–146.

SCHMIDT, S., MÜLLER, F. C., IBERT, O., BRINKS, V. (2018): Open region: Crea-

ting and exploiting opportunities for innovation at the regional scale. European Urban

and Regional Studies, 25, 2, 187–205.

SLACH, O., BOSÁK, V., RUMPEL, P. (2015): Metoda scénářů a její využití v kontextu

plánování. In JEŽEK, J. a kol. (eds.): Strategické plánování obcí, měst a regionů. Vybra-

né problémy, výzvy a možnosti řešení. Wolters Kluwer ČR, Praha, 179–194.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

243

SPYRA, M., LA ROSA, D., ZASADA, I., SYLLA, M., SHKARUBA, A. (2020):

Governance of ecosystem services trade-offs in peri-urban landscapes. Land Use Poli-

cy, 95, 104–617.

STEINRÜCK, B., KÜPPER, P. (2010): Mobilität in ländlichen Räumen unter beson-

derer Berücksichtigung bedarfsgesteuerter Bedienformen des PNV, 02/2010. Arbeits-

berichte aus der vTI-Agrarökonomie, Johann Heinrich von Thünen Institute, Federal

Research Institute for Rural Areas, Forestry and Fisheries.

STORPER, M. (1997): The Regional World: Territorial Development in a Global

Economy. The Guilford press, New York and London.

SYSSNER, J. (2016): Planning for shrinkage? Policy implications of demographic dec-

line in Swedish municipalities. AGER, Journal of Depopulation and Rural Develop-

ment Studies, 20, 1, 7–31.

SÝKORA, L., STANILOV, K. (2014): The challenge of postsocialist suburbanizati-

on. Confronting suburbanization: Urban decentralization in postsocialist Central and

Eastern Europe. John Wiley & Sons, Chichester, 1–32.

ŠAŠINKA, P., KUNC, J., FRANTÁL, B., & DVOŘÁK, Z. (2019): Cooperation differs.

Intentions of municipalities towards metropolitan cooperation in post-socialist space–

Brno, Czech Republic. European Planning Studies, 27, 4, 818–840.

ŠIMON, M. (2011): Kontraurbanizace: Chaotický Koncept). Geografie, 116, 231–255.

ŠÍDLO, L., ŠPROCHA, B. (2018): Odkládání mateřství a regionální diferenciace

plodnosti v Česku a na Slovensku. Geografie, 123, 3, 407–436.

VAISHAR, A., ŠŤASTNÁ, M. (2019): Smart village and sustainability. Southern

Moravia case study. European Countryside, 11, 4, 651–660.

WOLTER, K., SCHILLER, D., HESSE, C. (2018): Kreative Pioniere in ländlichen

Räumen. Innovation & Transformation zwischen Stadt & Land. Steinbeis-Edition,

Stuttgart.

WOODS, M. (2012): Rural geography III: Rural futures and the future of rural geogra-

phy. Progress in Human Geography, 36, 1, 125–134.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

244

YOUSUF, M. I. (2007): Using expertsopinions through Delphi technique. Practical

assessment, research, and evaluation, 12, 1, 4.

ZAGATA, L., SUTHERLAND, L. A., HRABÁK, J., LOSTAK, M. (2020): Mobilising

the past: Towards a conceptualisation of retro‐innovation. Sociologia Ruralis, 60, 3,

639–660.

ZAVRATNIK, V., SUPERINA, A., STOJMENOVA DUH, E. (2019): Living Labs for

Rural Areas: Contextualization of Living Lab Frameworks, Concepts and Practices.

Sustainability, 11, 14, 3797.

ZIBELL, B., DIEZ, J. R., HEINEKING, I. (2018): Ohne Nahversorgung? Plädoyer für

einen neuen Gesellschaftsvertrag zur Gewährleistung der Zukunft ländlicher Räume.

disP-The Planning Review, 54, 2, 44–57.

ŽITEK, V., KLÍMOVÁ, V. (2016): Peripheral innovation systems in the Czech Repub-

lic at the level of the NUTS3 regions. Agricultural Economics, 62, 6, 260–268.

ŽENKA, J., NOVOTNÝ, J., SLACH, O., & IVAN, I. (2017): Spatial distribution of

knowledge-intensive business services in a small post-communist economy. Journal of

the Knowledge Economy, 8, 2, 385–406.

ŽENKA, J., SLACH, O., KRTIČKA, L., ŽUFAN, P. (2016): Determinants of micro-

regional agricultural labour productivity–Evidence from Czechia. Applied Geography,

71, 83–94.

ŽENKA, J., SLACH, O., PAVLÍK, A. (2019): Economic resilience of metropolitan, old

industrial, and rural regions in two subsequent recessionary shocks. European Planning

Studies, 27, 11, 2288–2311.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

245

Summary

The aim of this is book is to provide an analytical background for the formulation of

policies and strategic documents for the development of rural Czech communities. The

publication follows upon the Atlas of Rural Development (atlasvenkova.osu.cz), for

which it provides the content section. The focus is on the identification, conceptualiza-

tion, analysis, and evaluation of the most significant challenges and trends that Czech

rural regions are currently facing and are highly likely to be influenced by in a positive

or negative way in the next decade. Cities (centres of nodal regions) and, at a higher

level, especially the cores of metropolitan regions play a key role in the development of

rural communities. We will therefore focus on rural regions defined at the level of ad-

ministrative districts of municipalities with extended competence, including their regi-

onal hub. However, where the nature of the analysed process and the available database

allows, we assess phenomena up to the level of rural municipalities.

In the first part of the book, we analyse the key challenges and trends in the develop-

ment of rural communities, and in the second we present future scenarios for the deve-

lopment of the Czech rural regions and the background for setting policies, strategies,

and instruments. The introductory section is followed by a typology of rural commu-

nities by the main factors of development, which provides a methodology for defining

rural areas and briefly characterises four main types of rural communities: rural muni-

cipalities in the hinterland of metropolitan regions, rural municipalities with significant

specialisation in tourism, rural municipalities in highly industrialised non-metropolitan

regions, and rural municipalities in the hinterland of agro-industrial regions. These ty-

pes will then be analysed from different angles in the individual book chapters and will

serve as a spatial framework for the study of socio-economic processes in rural areas.

The second chapter presents the current regional differentiation of demographic

and socio-economic phenomena in the Czechia at the level of administrative districts

of municipalities with extended competence. It serves as a situational analysis for

comparing the situation in urban and rural regions, distinguishing developing areas

from lagging areas characterised by accumulation of negative social and economic

phenomena. The third chapter assesses the disparity in the distribution of population,

settlements, economic activities and infrastructure, dealing in particular with depopu-

lation of rural municipalities, processes of residential suburbanisation, metropolita-

nisation, and peripheralization. The fourth chapter provides a structural perspective.

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

246

It assesses the restructuring and development potential of individual economic sectors:

agriculture, energy industry, manufacturing, and services, while discussing related en-

vironmental issues. The fifth chapter concludes the section on challenges and long-term

development trends, focusing on strategies, policies, and instruments for rural develop-

ment at both the European and national level. It also discusses local electoral preferen-

ces, local initiatives, and social capital. This is followed by a concluding section, which

summarises the above challenges and formulates scenarios for the future development

of Czech rural areas. The chapter includes an evaluation of the empirical results of

the applied Delphi method, in which selected experts from academia and develop-

ment practice were interviewed about the most important future challenges, trends, and

opportunities that Czech rural areas will face in the next decade.

Ondřej Slach, Jan Ženka a kol.

247

Závěr

Předešlých pět kapitol, respektive tato kniha, představuje příspěvek do diskuze

k rozvoji venkova a venkovských obcí; zejména jako analytický podklad pro nava-

zující odbornou monografii s názvem Adaptační strategie venkovských obcí a mikro-

regionů na budoucí výzvy a rozvojové scénáře. Pro plné pochopení této knihy znovu

čtenáři doporučujeme i důkladné studium Atlasu rozvoje venkova, který je dostupný

na webové stránce atlasvenkova.osu.cz. nebo v knižní verzi. Zatímco u samotného Atlasu

si autoři kladli ambice vytvořit materiál, aplikovatelný k širšímu využití starosty, obcemi,

místními akčními skupinami a dalšími aktéry v rozvoji venkova a informačního zázemí

o něm, tak u této knihy byly ambice jiné. Cílem knihy bylo vytvořit zejména analy-

tický podklad pro formulaci politik a usměrnění budoucích strategických dokumentů

týkajících se rozvoje českého venkova za horizont roku 2030. Z tohoto důvodu byla od

začátku koncipována zejména pro pracovníky Ministerstva pro místní rozvoj či dalších

ministerstev, které se svou agendou venkova dotýkají. Pevně však věříme, že si kni-

ha své uplatnění najde také u krajských úřadů či institucí zabývajících se výzkumem

a rozvojem venkova a venkovských obcí.

Zatímco první část knihy představuje spíše analytický vstup do diskuze, vycházející

z aktuálního poznání a dostupných dat, druhou část lze zhodnotit jako snahu o vytvoře-

ní predikce možných scénářů budoucího vývoje na základě promítnutí různých trendů

v čase a podchycení jejich možných kombinací a dopadů z nich vyplývajících.

Představené scénáře mohou pro některé působit hraničně, nicméně cílem autorů kni-

hy bylo záměrně poukázat na možné negativní dopady zanedbaného či nezvládnutého

řešení aktuálních problémů a zároveň nabídnout skrze pozitivní varianty možný cílený

stav. Budoucnost ukáže, jakým směrem se venkov vyvine, je však na všech čtenářích

této knihy, aby sami zhodnotili, který směr pokládají za žádoucí a čím mohou napomoci,

aby se ze spektra všech možných alternativních výsledků jednalo o ty co nejblíže těm

pozitivním.

Development of Business Activities in Peripheral Parts of Rural Areas, Western Bohemia

Article

Full-text available

Sep 2023

The aim of this paper is to assess the development of business activities in the Czech countryside in the period from 2008 to the present and to show possible limitations and perspectives of this area. The research was conducted by analysing economic entities located in rural municipalities in the peripheral areas of Western Bohemia. The assessment is based on the use of the Public Database of the Czech Statistical Office (statistics on economic entities, number of economic entities, number of economic entities created in 2008–2020) and a dataset on economic entities defunct in 2008–2021 provided by the Czech Statistical Office. We have analysed the economic entities by geographical location, size of municipality and industry specification. We use analysis of variance to assess whether the population size of a municipality has a statistically significant effect on the number of economic entities per 100 residents of the municipality, and we use visualization cartographic methods, density maps and cartograms to assess spatial differentiation. We have found that the nature of business activities in the study area is changing along the lines of urban locations, but, due to a number of factors, many rural economic entities are in a more economically precarious position.

In den strukturstarken ländlichen Regionen ist die Welt noch in Ordnung – oder etwa doch nicht? Szenarien langfristiger räumlicher Entwicklung am Beispiel der Deutschsprachigen Gemeinschaft Belgiens

Article

Full-text available

Feb 2010

Patrick Küpper

In der raumwissenschaftlichen Diskussion über soziodemographische Wandlungsprozesse werden strukturstarke ländliche Räume meist nicht als Problemregionen betrachtet. Für die ländlichen Räume innerhalb des wirtschaftlichen Kernraumes von Europa wird meist demographisches und wirtschaftliches Wachstum in die Zukunft fortgeschrieben. In diesem Beitrag wird diese These hinterfragt. Dazu werden ein Fallstudiendesign und die Szenario-Methode verwendet, um absehbare Entwicklungen und geeignete politische Maßnahmen zu identifzieren. Am konkreten Fall der Deutschsprachigen Gemeinschaft Belgiens wird mit einem Trendszenario verdeutlicht, dass voraussichtlich auch in strukturstarken, ländlichen Regionen langfristig demographische, wirtschaftliche und infrastrukturelle Probleme auftreten werden. Lokal sind Entvölkerung, Alterung, wirtschaftlicher Niedergang und Unterversorgung in der Infrastrukturversorgung zu befürchten. Ein Strategieszenario zeigt, dass adäquates politisches Handeln die spezifsche Ausgangssituation in den verschiedenen Teilregionen berücksichtigen sollte. Differenzierte Strategien für ein strukturstarkes Mittelzentrum, einen suburbanen Raum, einen strukturstarken ländlicher Raum, ein ländlich peripheres Gebiet mit größeren Dörfern sowie ein ländlich peripheres Gebiet mit disperser Siedlungsstruktur scheinen erforderlich. Entsprechende Handlungsansätze zur Reaktion auf den demographischen und wirtschaftlichen Wandel umfassen beispielsweise eine innovationsorientierte Regionalpolitik oder die Schaffung seniorenfreundlicher Raumstrukturen. Um negative Effekte der künftigen Entwicklung vermeiden und entstehende Chancen nutzen zu können, müssen die regionalen Akteure jedoch zunächst erkennen, dass die positive Entwicklung der Vergangenheit nicht einfach in die Zukunft fortgeschrieben werden kann Long-term Scenarios of the Spatial Development using the German Speaking Community of Belgium as a Case In scientifc debates, rural areas with higher socioeconomic viability are not perceived as trouble areas. A positive demographic and economic development is predicted for most rural areas within the economic core of Europe. This article tests this assumption using a case study design and the scenario-method is employed to anticipate future developments and to identify appropriate actions. The concrete case study of the German speaking Community of Belgium reveals in the trend scenario that even in a viable region demographic, economic and infrastructural threats emerge in the long run. Locally, there will be serious problems with depopulation, ageing, economic decline and undersupply in public services. The strategy scenario shows, that adequate strategies should consider the specifc situations in the different subregions. Differentiated treatment of a medium-sized centre, a rural area with high socioeconomic viability, a peripheral rural area with larger villages and a peripheral rural area with a dispersive settlement structure is necessary. Approaches to deal with demographic and economic change include innovation oriented regional policy or creation of senior-friendly spatial structures. However, frst and foremost regional stakeholders must become aware of the problems to be able to mitigate negative effects of future spatial developments and to seize their opportunities.

Mobilising the Past: Towards a Conceptualisation of Retro‐Innovation

Article

Full-text available

May 2020

In this paper we develop a conceptualisation of retro‐innovation, simply defined as the purposeful revival of historic practices, ideas and/or technologies, and apply this conceptualisation to the analysis of the development of the organic farming movement in the Czech Republic. Within the agricultural sector, we argue that retro‐innovation represents a critical practice, undertaken to counter modernisation trends. Retro‐innovation processes are thus often embedded within social movements. We identify four key mechanisms of retro‐innovation: reflexivity, reminiscence, revival, integration and learning. Drawing on 25 key informant interviews, we demonstrate how the growing critique of socialist collective farms in the 1980s coalesced with new policy supports in the 1990s to enable re‐learning and revival of traditional farming practices, situating organic farming approaches as the revitalisation of positive historical practices. However, as the Czech case demonstrates, the numerous options for and social memories of past innovations can lead to fragmentation of efforts and products.

Counterurbanization: Condemned to Be a Chaotic Conception?

Article

Full-text available

Jan 2011

Martin Šimon

This paper presents an overview of past and current debates over the conceptualization of migration into rural areas – counterurbanization. It begins with the history of the term itself, leading us from its original use to the contemporary plurality of its meanings. Key issues in the process of defining counterurbanization are examined, in light of the term’s historical development. The article illustrates a shift in counterurbanization research from the study of the settlement system to the study of local dimensions of counterurbanization and finally to the discursive production of counterurbanization. Secondly, contemporary residential decentralization in Czechia and the theoretical framing of counterurbanization are linked together in order to discuss the relevance of the counterurbanization research agenda in Czechia. The article concludes by stating the need for new ways to approach migration into rural areas.

Logistics: Situating flows in a spatial context

Article

Full-text available

Mar 2020

Markus Hesse

The origins of logistics lie in military and imperial methods of expansion and control of geographical space. It is principally associated with the more recent contexts of business management and engineering. Logistics systems are now the conveyor belts of the global system of trade, commerce and production, and its associated techniques and strategies aim at optimizing flows and throughput within discrete units (such as firms), in economic networks and across geographical space. Because flows are important determinants for the development of places, logistics has the power to structure territories. Therefore, it has raised considerable interest in the field of geography, not only with regard to cities and their dense agglomeration of people, buildings, and infrastructure but also in geopolitical terms as it fosters the exploration, control, and surveillance of areas. The paper presents a critical account of logistics operations and their relevance for the making (and unmaking) of territories, related policy dimensions, and future challenges for research.

Postsocialist suburban governmentality: A shift from reactive to proactive discourse in the case of Brno, Czech Republic

Article

Mar 2021
CITIES

The article brings a perspective of governmentality theory to the studies on residential suburbanization of the European postsocialist cities. By examining the accounts of the mayors of fringe urban districts and municipalities located in the metropolitan area of Brno, the second-largest Czech city, we identify two interlinked discourses – the reactive discourse and the proactive discourse, both underlined by a specific sociospatial imaginary of rurality. The lens of governmentality theory led to the focus on the mayors' understanding of the process, their position within it, the political tools they did (not) apply and the legitimation of their decisions. The two-wave research design (2006–2009 and 2019, 26 interviews in total) enabled us to capture the substantial change in the intensity of these discourses over time to examine how they relate to the construction of the boundaries of municipal responsibility within the challenging suburbanization process.

The density dilemma: there is always too much and too little of it

Article

Jan 2021

Roger Keil

The paper’s main concern are the intersections of the urban fabric and process with their political ecologies and political pathologies. Density is the substrate of core debates we are having in geography, urban studies and urban practice. These debates have oscillated between the states of hope and panic about the role of density in our urban futures and they have been sharpened by the 2020 COVID-19 pandemic. The paper argues for a contextual and relational notion of density and points to a core dilemma of the concept of density: there is always either too much or too little of it.

The design of a policy Delphi

Article

Jan 1970
Technol Forecast

M Turoff

Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy

Book

May 1994

Governance of ecosystem services trade-offs in peri-urban landscapes

Article

Jun 2020
LAND USE POLICY

Peri-urban landscapes (PULs) are specific transitional forms of urban landscapes undergoing dynamic land-use changes. PULs’ transformations are driven by close and significant influence of an urban core, cross-administrative boundary character, and diversity of governance actors. PULs have significant potential to provide ES and respond to the urban and peri-urban demand for ES, but they are also particular contexts where significant and different ES trade-offs can occur. Majority of existing forms of governance are not able to deal and address such trade-offs, which thus call for more innovative and effective governance approaches and mechanisms, aimed at achieving ES synergies and reducing ES conflicts. This paper discusses the characteristics of PULs in the context of governance questions related to the management of ES trade-offs in the urban peripheries. The drivers of ES trade-offs are presented and different trade-off relationships between and within the main ES types are analyzed. The paper drafts a way forward from the current state-of-the-art related to governance of peri-urban ES trade-offs by providing recommendations for more effective governance that would address these trade-offs. Due to the very dynamic character of PULs, it is difficult to manage land-use changes and ES trade-offs. Hence, the governance approaches need to be adaptive and integrative at multiple levels, while engaging diverse actors to balance ES trade-offs that have mixed urban and rural character.

Slow Innovation in Europe’s Peripheral Regions: Innovation beyond Acceleration

Article

Jan 2020

Heike Mayer

Výzvy a scénáře rozvoje venkovských oblastí

Abstract

Recommended publications

Mağrib Diplomasisi: Kuzey Afrika Devletlerinin Dış İlişkiler Tarihi

Atlas rozvoje venkova

Regionální produktivita práce v českém zemědělství

Urban Shrinkage and Sustainability: Assessing the Nexus between Population Density, Urban Structures...

Determinants of microregional agricultural labour productivity - Evidence from Czechia