Content uploaded by Jiří Danihelka
Author content
All content in this area was uploaded by Jiří Danihelka on Jan 18, 2022
Content may be subject to copyright.
Zprávy České botanické společnosti 56: 201–217, 2021 201
Paběrky z moravskoslezských rudišť II: hrachor
řídkokvětý (Lathyrus laxifl orus), silenka přímá
(Silene stricta) a několik oprav
Gleanings from iron ore heaps in northern Moravia and Silesia
(north-eastern Czech Republic) II: Lathyrus laxifl orus, Silene stricta
and some adjustments
Jiří D a n i h e l k a 1, 2) & David H l i s n i k o v s k ý 3)
1) Ústav botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Kotlářská 2,
611 37 Brno; e-mail: danihel@sci.muni.cz
2) Botanický ústav AV ČR, Zámek 1, 252 43 Průhonice
3) Sadová 605, 738 01 Frýdek-Místek; e-mail: david.hlisnikovsky@email.cz
Abstract
In the late 1950s and the 1960s, numerous alien species were introduced with iron ore into the industrial re-
gion in the northeast of the Czech Republic, mainly from southern Ukraine. Their occurrences on iron ore
heaps were carefully documented by the local botanist Zdeněk Kilián and published in a series of four arti-
cles, co-authored by František Krkavec. In the second part of our communication, we deal with the records
of ten species. Lathyrus laxifl orus and Silene stricta, both predominantly Mediterranean species, were
once introduced to the iron ore heaps near the town of Polanka nad Odrou (now part of the city of Ostrava)
and to Vítkovice (also a part of the city of Ostrava), respectively. Both records represent additions to the
Catalogue of alien plants of the Czech Republic as casual neophytes. Among the herbarium specimens of
Artemisia, we recognised A. repens of the A. austriaca agg. as another casual neophyte introduced during
the late 1950s and early 1960s with iron ore to Ostrava-Vítkovice. We further confi rmed the neglected
records of Malcolmia africana (i.e. Strigosella africana), introduced to the town of Třinec probably with
iron ore from Turkey, and so far somewhat doubtful single records of Catapodium rigidum and Puccinellia
gigantea. In addition, we comment on the occurrence of Artemisia pontica: while its records from Ostra-
va-Vítkovice found in the literature are most likely erroneous, based on misidentifi cations of A. annua and
A. repens, A. pontica was probably collected only once from the iron ore heaps near Polanka nad Odrou.
In contrast, we consider some of the records once published by Z. Kilián and F. Krkavec as erroneous. The
record of Artemisia maritima subsp. monogyna (i.e. A. santonicum) is based on misidentifi ed specimens
of A. repens, those of Euphorbia salicifolia and E. ×intercedens (i.e. E. ×pseudovirgata) on misidentifi ed
specimens of E. seguieriana. These corrections were possible only because most (if not all) Kilián’s re-
cords were supported by herbarium specimens stored in several public herbaria.
K e y w o r d s : alien casuals, Artemisia pontica, Artemisia repens, Catapodium rigidum, Czech Republic,
Lathyrus laxifl orus, Malcolmia africana, neophytes, Puccinellia gigantea, Silene stricta
202 Danihelka & Hlisnikovský: Lathyrus laxifl orus, Silene stricta aj. na rudištích
Úvod
V první části našeho příspěvku o exotických rostlinách na rudištích v moravskoslezské
průmyslové oblasti (Danihelka & Hlisnikovský 2021) jsme se zabývali opomenutými
nálezy lnice vonné (Linaria odora) a silenky východní (Silene csereii), jejichž výskyt
zachytil herbářovými doklady regionální botanik Zdeněk Kilián. Výsledky fl oristického
průzkumu uveřejnil ve spolupráci s Františkem Krkavcem, který údajně revidoval většinu
sběrů a pomohl sepsat příslušné zprávy (Kilián & Krkavec 1961, 1962, 1963, Krkavec &
Kilián 1964). Zde upozorňujeme na zapomenutý Kiliánův nález hrachoru řídkokvětého
(Lathyrus laxifl orus), jehož výskyt nejnovější botanická literatura (mj. Danihelka et al.
2012, Pyšek et al. 2012 a Kaplan et al. 2019) z České republiky neuvádí. Zabýváme se
rovněž opomenutým údajem o výskytu silenky hustolisté (Silene muscipula), který se
ve skutečnosti vztahuje k velmi podobné s. přímé (S. stricta). Dále upozorňujeme na
přehlížené nálezy pelyňku plazivého (Artemisia repens), který byl sice opakovaně sbírán
na rudišti v Ostravě-Vítkovicích, ale mylně určován střídavě jako A. maritima subsp. mo-
nogyna (tj. A. santonicum) nebo A. pontica, výjimečně i jako A. scoparia. Další nalezené
herbářové doklady potvrzují správnost literárních údajů o někdejším výskytu tvrdovky
tuhé (Catapodium rigidum), večerničky africké (Malcolmia africana, syn. Strigosella af-
ricana), zblochance velikého (Puccinellia gigantea) a pravděpodobně i pelyňku pontic-
kého (Artemisia pontica). Naopak údaje o výskytu pelyňku slanomilného jednoblizného
(A. maritima subsp. monogyna), pryšce vrbolistého (Euphorbia salicifolia) a p. podlou-
hlolistého (E. ×pseudovirgata) jsou založeny na nesprávně určených rostlinách jiných
druhů, a tedy nejspíš mylné.
Metodika
Revidovali jsme sběry uložené v herbáři Masarykovy univerzity v Brně (BRNU), Muzea Beskyd (FMM),
Muzea Novojičínska (NJM), Slezského zemského muzea v Opavě (OP), Ostravského muzea (OSM),
a Muzea regionu Valašsko (VM). Doklady v herbáři Východočeského muzea v Pardubicích (MP) jsme
studovali podle fotografi í, zatímco doklad z herbáře Muzea východních Čech v Hradci Králové (HR) ci-
tujeme jen z databáze Pladias (Wild et al. 2019). Je pravděpodobné, že duplikáty níže citovaných položek
jsou uloženy v některých dalších herbářových sbírkách, kde mohou být i některé jiné sběry, které jsme
neviděli. Texty herbářových sched citujeme v přesném znění, jež se někdy liší u různých etiket téhož sběru.
Pelyněk slanomilný jednoblizný (Artemisia maritima subsp. monogyna)
Údaj o výskytu tohoto pelyňku, pro který se dnes za správné považuje jméno Artemisia
santonicum (Greuter 2006+), na rudišti v Ostravě-Vítkovicích, byl uveřejněn v poslední
části čtyřdílného fl oristického seriálu (Krkavec & Kilián 1964). Pokud je nám známo, do
žádné další literatury se nedostal.
Kiliánovy sběry pelyňků z rudiště v Ostravě-Vítkovicích určené jako Artemisia mari-
tima, případně jako A. maritima subsp. monogyna, se nacházejí hlavně v herbářích Slez-
ského zemského muzea v Opavě a Východočeského muzea v Pardubicích. V herbáři MP
Zprávy České botanické společnosti 56: 201–217, 2021 203
jsou celkem tři doklady (MP 17263–17265), všechny určené jako A. maritima subsp.
monogyna, přičemž autor determinace, F. Procházka, je jmenovitě uveden jen na etiketě
položky MP 17263 (obr. 1). Jsou to sběry z let 1960 (MP 17264) a 1963 (MP 17263
a MP 17265). V herbáři OP jsme našli celkem tři sběry určené jako A. maritima. Nej-
starší je z roku 1959 (OP 71004). Jeho duplikát (OP 166270) nálezce původně určil jako
A. scoparia, později však někdo (asi sám sběratel) za původní determinaci připojil otazník
a pod ni připsal A. maritima. Druhý sběr je z roku 1960 (OP s. n.); nálezce určil rostlinu na
archu jako „Artemisia pontica nebo maritima“. Třetí sběr je z roku 1963 (OP 100524); na
schedě je jako autor určení uvedena „bot. sp. v Pardubicích“, tedy jistě opět F. Procházka
ve spolupráci s V. Horákem a L. Reitmayerovou. Další Kiliánovy sběry (zčásti duplikáty)
určené jako A. maritima jsou uloženy v herbářích Muzea Novojičínska (NJM 833, 834),
Ostravského muzea (OSM 750) a Muzea regionu Valašsko (VM 2404/3670). Rostliny na
všech jedenácti citovaných herbářových arších (jde nanejvýš o osm sběrů) podle našeho
názoru patří jinému druhu, a to pelyňku plazivému (A. repens). Údaj o zavlečení pelyňku
jednoblizného na vítkovické rudiště je tedy nejspíš mylný, a není proto žádná škoda, že
jej současná literatura ignoruje (cf. Danihelka et al. 2012, Pyšek et al. 2012, Kaplan et al.
2019).
Pelyněk pontický (Artemisia pontica)
Pelyněk pontický patří k domácím druhům květeny České republiky. Jeho přirozené rozší-
ření je omezeno na české a moravské termofytikum. Vzácně byl sbírán také na některých
místech mezofytika, převážně na Moravě, naprostá většina těchto výskytů je však druhot-
ného původu (Grulich 2004). Citovaný autor mezi druhotnými výskyty uvádí také nález na
rudišti v Ostravě-Vítkovicích. Tento údaj se pravděpodobně zakládá na nálezu uveřejněném
v první ze čtyř prací o květeně moravskoslezských rudišť (Kilián & Krkavec 1961), kde je
pelyněk pontický uveden z rudiště Vítkovických železáren KG [= Klementa Gottwalda].
Z rudiště v Ostravě-Vítkovicích jsme našli několik Kiliánových sběrů pelyňků,
které byly původně určeny jako A. pontica. Nejstarší takto určený sběr ze 17. 9. 1959
(OP 71003) je ve skutečnosti pelyněk roční (A. annua), což platí i o rostlině sebrané
28. 9. 1959 (OP s. n.). Sběr ze srpna 1960 (OP 89099, duplikát MP 17264) náleží pelyň-
ku plazivému (A. repens), jeho určení však bylo později opraveno na A. maritima (srov.
výše). Jako A. pontica byly původně určeny také sběry ze září 1960 (OP s. n., duplikáty
NJM 2811, VM 2404/3670) a přesně datovaný sběr z 28. 9. 1960 (BRNU 409910), ur-
čení některých z nich však bylo později rovněž opraveno na A. maritima. Poslední sběr
původně určený jako A. pontica, který jsme našli, je z 1. 9. 1962 (OP 98492) a rostlina
náleží opět druhu A. repens. Vzhledem k datu sběru však na něm údaj v práci z roku
1961 nemůže být založen. Je tedy velmi pravděpodobné, že se údaj o zavlečení pelyňku
pontického na někdejší rudiště v Ostravě-Vítkovicích ve skutečnosti zakládá na mylně
určených sběrech.
Kromě mnoha mylně určených sběrů jsme nakonec našli jeden jediný herbářový do-
klad, o kterém se domníváme, že rostlina na archu je opravdu Artemisia pontica.
204 Danihelka & Hlisnikovský: Lathyrus laxifl orus, Silene stricta aj. na rudištích
O. Vítkovice: na rudišti VŽKG, pobočná skládka rudy v Polance n/Odrou, na rudě z poloostrova Kerč –
SSSR (Z. Kilián 30. 9. 1963 OSM 754 ut A. pontica).
Jde o velmi pozdní sběr (30. září!) posečené rostliny se třemi krátkými výhony (přízem-
ními růžicemi), z jejíhož květenství zbyly jen tři nejdolejší větve laty, každá s několi-
ka úbory. Vedle schedy je lístek s tímto textem: „Velmi pravděpodobně, podle srovnání
s herb. mat. i s popisy listů i zákrovů Art. pontica L. Prosíme, bude-li možno, k této po-
ložce sebrat materiál s vrcholem rostliny. Ing. Horák, L. Reitmayerová, ing. Procházka.“
Rostlinu jsme porovnali s exempláři pelyňku pontického z herbáře BRNU a dospěli jsme
k obdobnému závěru jako před 60 lety kolegové z východočeské pobočky Českosloven-
ské botanické společnosti. Žádnou vhodnější alternativu nenabízí ani Klíč ke květeně
Ukrajiny (Prokudin et al. 1987), z jejíhož území se k nám semena příslušného pelyňku
pravděpodobně dostala. Domníváme se proto, že pokud byl pelyněk pontický před 60 lety
zavlečen na moravskoslezská rudiště (určení rostliny není úplně jisté), nebylo to ve sku-
tečnosti do Vítkovic, ale na pobočnou skládku rudy v Polance nad Odrou.
Pelyněk plazivý (Artemisia repens)
Pelyněk plazivý, který má rozsáhlý areál v jihovýchodní a východní Evropě, v Přední
Asii, na jižní Sibiři a v přilehlých částech východní Asie, je blízce příbuzný pelyňku
rakouskému (A. austriaca). Od něho se liší především mnohem menšími úbory a diploid-
ním počtem chromozomů, zatímco A. austriaca, která v České republice pravděpodobně
nikdy nerostla, je hexaploidní (Grulich 2004).
Pelyněk plazivý, který je v květeně českých zemí hodnocen jako přechodně zavlékaný
neofyt (Pyšek et al. 2012), byl u nás zaznamenán asi na 12 lokalitách, podle literatury
(Feráková 1997, Grulich 2004) naposledy pravděpodobně v letech 1998–2000 v Praze-
Strašnicích a u bývalého městečka Kuřívody v severních Čechách. Nejčerstvější, zatím
neuveřejněný nález existuje z Rychnova nad Kněžnou (Z. Kaplan 2008 herb. Z. Kaplan).
Jak ukazují níže citované doklady, byl p. plazivý na přelomu padesátých a šedesátých let
zavlečen také na rudiště v Ostravě-Vítkovicích. Citované zpracování v Květeně České re-
publiky však tyto nálezy opomíjí. Z někdejšího vítkovického rudiště jsme v pěti sbírkách
našli celkem 15 herbářových archů se sběry Z. Kiliána. Kromě toho zachytil v roce 1970
výskyt tohoto druhu na třineckém rudišti regionální fl orista Emil Burša.
O.-Vítkovice: na rudišti Vítkovických železáren Kl. G. (Z. Kilián 9. 1959 OSM 759 ut A. scoparia). – Vícero
lodyh v jednom vysokém trsu, na rudišti ve Vítkovicích (Z. Kilián 17. 9. 1959 OP 71004 ut A. maritima). – Na
rudišti ve Vítkovicích (Z. Kilián 17. 9. 1959 OP 166270 ut A. scoparia, později opraveno na „?A. maritima“).
– O. Vítkovice: Na rudišti VŽKG (Z. Kilián 28. 9 1959 OSM 750 ut A. maritima). – Na rudišti Vítkovických
železáren Kl. G. na rudě z Krivojrogu – SSSR (Z. Kilián 8. 1960 MP 17264 ut A. pontica, opraveno [rev.
F. Procházka] na A. maritima subsp. monogyna). – Na rudišti ve Vítkovicích. Lodyhy v trsu (Z. Kilián 8. 1960
OP 89099 ut A. pontica). – Na rudišti VŽKG ve Vítkovicích, na rudě z Krivojrogu – SSSR (Z. Kilián 9. 1960
VM 2404/3670 ut A. pontica, opraveno [určovala bot. spol. v Pardubicích] na A. maritima). – Na rudišti ve
Vítkovicích. Lodyhy v trsu (Z. Kilián 9. 1960 OP s. n. ut „A. pontica nebo A. maritima“). – Na rudišti ve
Vítkovicích. Lodyhy v trsech (Z. Kilián 9. 1960 NJM 2811 ut A. pontica). – Na rudišti ve Vítkovicích. Lodyhy
Zprávy České botanické společnosti 56: 201–217, 2021 205
Obr. 1. – Pelyněk plazivý (Artemisia repens) z rudiště v Ostravě-Vítkovicích (Z. Kilián 1963 MP 17263).
Snímek L. Šafářová.
Fig. 1. – A specimen of Artemisia repens from an iron ore heap in Ostrava-Vítkovice (Z. Kilián 1963
MP 17263). Photo L. Šafářová.
206 Danihelka & Hlisnikovský: Lathyrus laxifl orus, Silene stricta aj. na rudištích
v trsu, až 50 cm vysoké, bohatě listnaté, plstnaté (Z. Kilián 7. 9. 1960 NJM 833 ut A. pontica maritima). –
Na rudišti Vítkovických železáren KG (Z. Kilián 28. 9. 1960 BRNU 409910 ut A. pontica). – Na rudišti
VŽKG ve Vítkovicích na rudě z Krivojrogu – SSSR (Z. Kilián 1. 9. 1962 OP 98492 ut A. pontica). – Na
rudišti Vítkovických železáren Kl. G. v O.-Vítkovicích na rudě z Krivojrogu – SSSR (Z. Kilián 4. 9. 1963
MP 17263 ut A. maritima subsp. monogyna, det. F. Procházka, OP 100524 ut „A. maritima typ.“, det. bot. spol.
v Pardubicích). – Na rudišti Vítkovických železáren Kl. G. na rudě z Krivojrogu – SSSR (Z. Kilián 6. 9. 1963
MP 17265 ut A. maritima subsp. monogyna). – Na rudišti Vítkovických železáren Kl. G. na rudě z Krivojrogu
– SSSR („vonný opojně“; Z. Kilián 30. 9. 1963 NJM 834 ut A. maritima, det. bot. spol. v Pardubicích). –
Podbeskydská pahorkatina, Třinec, nehojně, ruda č. 9, rudiště (E. Burša 18. 8. 1970 FMM 3474).
Z přehledu herbářových dokladů je zřejmé, že s určením pelyňku plazivého měl Z. Kilián
i ostatní kolegové značné obtíže. Rostliny uložené dnes v herbářích MP (obr. 1) a zčásti OP
předal k determinaci členům východočeské pobočky Československé botanické společnos-
ti, tedy F. Procházkovi a pravděpodobně i V. Horákovi a L. Reitmayerové (ti však nejsou
na etiketách jmenovitě uvedeni, ale vyplývá to z textu na schedách jiných druhů i z úvodu
k níže citovanému článku), kteří neznámý pelyněk určili jako A. maritima, případně jako
A. maritima subsp. monogyna (= A. santonicum), tedy chybně. Pod tímto jménem byly ná-
lezy také uveřejněny (Krkavec & Kilián 1964; srov. výše). Rostlinu, která je dnes v herbáři
BRNU, a některé sběry uložené v herbáři OP určil samotný nálezce jako A. pontica. Jeden
ze sběrů uložených v herbáři OSM dokonce považoval za habituálně zcela odlišný druh
A. scoparia. Všechny výše citované doklady z vítkovického rudiště však bezpochyby nále-
žejí druhu A. repens z okruhu A. austriaca agg. Výskyt je doložen z let 1959–1963 a poté
ještě v roce 1970 na rudišti v Třinci. Zanikl pravděpodobně se zpracováním uložené rudy.
Tvrdovka tuhá (Catapodium rigidum)
Veškeré údaje o výskytu této mediteránní a západoevropské jednoleté trávy oceánického
rozšíření v České republice (např. Smejkal 1980, Dostál 1989, Pyšek et al. 2002 jako
Desmazeria rigida, Pyšek et al. 2012, Z. Kaplan in Kaplan et al. 2019: 323) se vztahují
k nálezu na rudišti ve Vítkovicích (Kilián & Krkavec 1962 jako Scleropoa rigida). Podle
informace v citované práci rostlinu určil J. Dvořák. Údaj vzbuzoval určitou nedůvěru,
jelikož se příslušný doklad dlouho nedařilo najít, a to ani v herbáři Slovenského národ-
ního muzea v Bratislavě (BRA), kde se nyní nachází herbář J. Dvořáka. Proto je výskyt
na rudištích v Ostravě v Klíči ke květeně České republiky označen jako „údajný“ (srov.
Z. Kaplan in Kaplan et al. 2019: 323). Nakonec se příslušný sběr podařilo objevit v her-
báři Slezského zemského muzea v Opavě.
Zplaněle na dovezené rudě na rudišti ve Vítkovicích (Z. Kilián 8. 1960 OP 166062, det. J. Dvořák ut
Scleropoa rigida).
Na herbářovém archu je jediná, navíc poměrně mladá rostlina, která však svými mor-
fologickými znaky dobře odpovídá popisu v květenách i sběrům z různých částí areálu
druhu, které jsou uloženy v herbáři BRNU. Údaj o zavlečení tvrdovky tuhé na rudiště ve
Vítkovicích je tedy správný.
Zprávy České botanické společnosti 56: 201–217, 2021 207
Pryšec vrbolistý (Euphorbia salicifolia)
Pryšec vrbolistý je uveden jako zavlečený v Třinci (Kilián & Krkavec 1963), a to na
základě sběru, který určil J. Dvořák (Z. Kilián 7. 9. 1962 OP 117024). Údaj přejímá
Dostál (1989), nikoli však Chrtek & Křísa (1992). Podařilo se nám najít ještě další dva
takto určené herbářové doklady z třineckého rudiště (Z. Kilián 8. 1960 BRNU 409915
a Z. Kilián 1. 8. 1960 OP 89085), přičemž v tomto případě se vzhledem k datům na eti-
ketách jedná patrně o jeden sběr, ačkoli se dikce jednotlivých etiket mírně liší. Ve všech
případech rostliny na herbářových arších náležejí pryšci sivému (Euphorbia seguie-
riana), který se na tamních kolejištích dosud vyskytuje poměrně hojně (Hlisnikovský
2011). Údaj je tedy s jistotou mylný. Celkem jsme viděli zatím 22 Kiliánových sběrů
pryšce sivého ze všech tří pojednávaných moravskoslezských rudišť, přičemž 14 jich
bylo původně učeno správně, ostatní pak jako E. esula, E. virgata nebo E. ×pseudovir-
gata (viz níže).
Pryšec podlouhlolistý (Euphorbia ×pseudovirgata)
V české literatuře se tímto jménem označují jak domnělí kříženci hexaploidního druhu
Euphorbia esula a diploidního E. virgata, tak rostliny adventivního druhu E. saratoi,
snad východoevropského původu. Ve starší literatuře (např. Dostál et al. 1948–1950)
se takové rostliny, považované za křížence uvedené rodičovské kombinace, označo-
valy neoprávněným jménem E. ×intercedens Podp.1) Zdeněk Kilián takto určil sběr
z vítkovického rudiště (Z. Kilián 6. 1960 OP 89060, OP 117027) a svůj nález uveřejnil
v prvním z pojednání o květeně rudišť (Kilián & Krkavec 1961). Také tento údaj přejí-
má Dostál (1989), do Květeny České republiky však už nedospěl (srov. Chrtek & Křísa
1992). Rostliny na obou arších však náležejí pryšci sivému (E. seguieriana), z čehož
plyne, že údaj je s největší pravděpodobností mylný. Překvapivě existuje také několik
Kiliánových sběrů z moravskoslezské průmyslové oblasti, které pravděpodobně patří
pryšci zapeklitému (E. saratoi). Nálezce tyto rostliny určil čtyřikrát jako E. esula a dva-
krát jako E. virgata. Jsou to sběry z železničních náspů a nádraží, které nemají přímý
vztah k rudištím v Třinci, Vítkovicích ani Polance nad Odrou.
Hrachor řídkokvětý (Lathyrus laxifl orus)
Lathyrus laxifl orus (Desf.) Kuntze je druh se středně velkým areálem, jehož víceméně sou-
vislá část zaujímá jižní část Balkánského poloostrova, Krétu, Anatolii, přímořské oblasti
Sýrie a Libanonu, Krym, Kavkaz a Zakavkazsko, odkud zasahuje až do severozápadního
Íránu. Izolovaný výskyt se nachází v pohoří Sila v Kalábrii v jižní části Apeninského polo-
ostrova (Ball 1968, Davis 1970, Čerfanova 1987, Pignatti 2017). Roste obvykle v horských
a podhorských lesích, na lesních světlinách a v lesních pláštích (Ball 1968, Čerfanova 1987).
Hrachor řídkokvětý se řadí do sekce Orobus, kam z naší květeny patří např. Lathyrus
vernus, L. niger a L. linifolius (Chrtková & Bělohlávková 1995). Je to snadno určitelný
1) V dodatcích na str. 63 je toto jméno nahrazeno jménem E. ×pseudovirgata.
208 Danihelka & Hlisnikovský: Lathyrus laxifl orus, Silene stricta aj. na rudištích
druh, např. podle klíče ve druhém svazku kompendia Flora europaea (Ball 1968), v Kvě-
teně evropské části SSSR (Čerfanova 1987) a překvapivě i podle Nové květeny ČSSR
(Dostál 1989). Nejsou s ním spojeny žádné taxonomické ani nomenklatorické obtíže; do
synonymiky jména L. laxifl orus náležejí jména L. inermis Friv., Orobus laxifl orus Desf.
(bazionym správného jména) a O. hirsutus L. Níže uvedený popis byl převzat z květeny
Flora europaea (Ball 1968), mírně upraven podle dalších pramenů a ověřen podle rostlin
v herbáři BRNU.
Pýřité nebo téměř lysé vytrvalé byliny. Oddenek hlízovitý, dřevnatý. Lodyhy 20–50 cm dlouhé, poléhavé
nebo vystoupavé, hranaté, ale nekřídlaté. Listy jednojařmé, bez úponků; lístky kopinaté až téměř okrou-
hlé, 20–40 × 10–20 mm velké; palisty kopinaté až okrouhle vejčité, střelovité nebo polostřelovité, 10–30
× 8–15 mm velké. Hrozny 2–6květé. Kališní cípy ± stejné, pýřité, 2–3× delší než kališní trubka; koruna
15–20 mm dlouhá, modrofi alová, přičemž člunek i křídla jsou mnohem světlejší než pavéza. Lusk 30–40
× 3–5 mm velký, pýřitý; semena v počtu 6; hilum o délce 1/10–1/6 obvodu semene.
Hrachor řídkokvětý byl podle literatury nalezen na rudišti v Ostravě-Vítkovicích v roce
1962 (Kilián & Krkavec 1963). Dostál (1989), který tento druh zařadil do klíče, mu vě-
noval samostatný odstavec, jenž uzavírá informace o celkovém rozšíření a výskytu u nás:
„Pův. v jv. Evropě; zavlečen na Opavsku“. V Květeně České republiky (Chrtková & Bě-
lohlávková 1995) je uveden jen ve třířádkové poznámce na str. 424 dole jako zplanělý
v Ostravě-Vítkovicích. Informace o místě nálezu přesně odpovídá tomu, co bylo uveřej-
něno, nikoli však lokalizaci na herbářové etiketě (obr. 2). Je tedy pravděpodobné, že au-
torky sběr neviděly (srov. níže). Příslušný herbářový doklad je uložen v herbáři Slezského
zemského muzea v Opavě.
Na rudišti VŽKG v Polance n. Odrou na rudě z Krivojrogu – SSSR (Z. Kilián 24. 6. 1962 OP 117042, det.
J. Dvořák, obr. 22); Z. Kilián 4. 7. 1962 OP 98435, det. J. Dvořák).
Rostlina na herbářovém archu je podle našeho názoru určena správně. Údaj v Květeně
České republiky (Chrtková & Bělohlávková 1995) je však třeba opravit v tom smyslu,
že nález nepochází z Ostravy-Vítkovic, ale z pobočného rudiště Vítkovických železáren
v Polance nad Odrou. Okolnost, že údaj na etiketě se neshoduje s údajem v primárním
prameni (Kilián & Krkavec 1963), je možné vysvětlit trojím způsobem. Může to být pí-
sařská chyba, ale je také možné, že autoři ne vždy rozlišovali mezi hlavním rudištěm ve
Vítkovicích a pobočnou skládkou v Polance nad Odrou. Třetí možnost, totiž že existuje
ještě sběr přímo z Vítkovic, který jsme neviděli, považujeme za málo pravděpodobnou.
Nesprávný je asi údaj o původu substrátu, poněvadž hrachor řídkokvětý roste na Ukrajině
výhradně na Krymských horách a do okolí města Kryvyj Rih (asi 300 km severně od Sim-
feropolu) jeho areál nezasahuje (Prokudin et al. 1987). Do Polanky se mohl dostat s rudou
z Turecka, ale konkrétní informace nemáme.
2) Na herbářovém archu jsou dvě schedy s různými daty sběru. Zda je správná scheda ta vlevo s datem
24. 6. 1962, anebo ta vpravo s datem 4. 7. 1962, nevíme. V druhém případě by byl výskyt doložen jediným
sběrem.
Zprávy České botanické společnosti 56: 201–217, 2021 209
Obr. 2. – Hrachor řídkokvětý (Lathyrus laxifl orus) z rudiště v Polance nad Odrou (Z. Kilián 1962
OP 117042). Snímek D. Hlisnikovský.
Fig. 2. – A specimen of Lathyrus laxifl orus from an iron ore heap in Polanka nad Odrou (Z. Kilián 1963
OP 117042). Photo D. Hlisnikovský.
210 Danihelka & Hlisnikovský: Lathyrus laxifl orus, Silene stricta aj. na rudištích
Večernička africká (Malcolmia africana)
Večernička africká, v současnosti často řazená do rodu Strigosella (Marhold 2011a+), se
přirozeně vyskytuje ve Středozemí a západní Asii (Dvořák 1992, J. Štěpánek in Kaplan
et al. 2019: 639–940). Adventivní výskyty jsou známy ze střední a severozápadní Evropy
včetně jižního Slovenska. Na území dnešní České republiky byla poprvé nalezena v roce
1935 v Brně, přičemž tento nález se v literatuře uvádí jako jediný (Dvořák 1992). Existuje
však i přehlížený nález z rudiště v Třinci (Kilián & Krkavec 1963), který byl uveřejněn
pod málo známým jménem Wilckia africana, a snad proto zůstal nepovšimnut. Doklady
se podařilo najít zatím ve dvou herbářích.
Na rudišti v Třinci, na rudě dovezené z Turecka (Z. Kilián 20. 6. 1960 OP 98432, det. J. Dvořák). – Třinec:
na rudišti VŘSR na rudě z Turecka (Z. Kilián 20. 6. 1960 OSM 17274, OP 148665).
Podle popisů v literatuře a srovnání se sběry tohoto druhu uloženými v herbáři BRNU
jsou rostliny určeny správně. Výskyt, doložený jediným sběrem, pravděpodobně brzy
zanikl.
Zblochanec veliký (Puccinellia gigantea)
Zblochanec veliký se uvádí bez bližších údajů jako přechodně zavlečený neofyt (Pyšek et
al. 2002, 2012) s odkazem na první vydání Klíče ke květeně České republiky (Kubát et al.
2002). Do citovaného klíče byl tento údaj pravděpodobně přejat z Nové květeny ČSSR
(Dostál 1989), kde se u druhu Puccinellia gigantea píše: „Zavlečen na Ostravsku (haldy
aj.).“ Dostál však jen převzal Kiliánův nález uveřejněný pod jménem Atropis sclerodes
(Kilián & Krkavec 1963): „Vítkovice, na rudě z poloostrova Kerč (det. J. Dvořák)“. Změ-
na jména odráží synonymizaci v kompendiu Flora europaea, jejíhož textu se při práci
Nové květeny ČSSR prof. Dostál dosti těsně držel; nejde tedy o omyl z nedostatku pozor-
nosti. Doklady ke Kiliánovu údaji se podařilo najít v herbáři Slezského zemského muzea
v Opavě.
Na rudišti Vítkovických železáren Kl. Gottwalda v Polance nad Odrou, na rudě z poloostrova Kerč – SSSR
(Z. Kilián 9. 9. 1962 OP 98432, OP 166065; Z. Kilián 4. 9. 1963 OP 100536; vše det. J. Dvořák).
Puccinellia gigantea patří do složité a nedostatečně prozkoumané příbuzenské skupiny
P. festuciformis, která v Evropě zahrnuje celkem pět vytrvalých, dosti statných, převážně
halofi lních druhů (Hughes & Halliday 1980), z nichž přinejmenším P. festuciformis je
značně proměnlivá a člení se na čtyři poddruhy. Rovněž zpracování ve druhém vydání
monografi e Zlaki SSSR, nyní pod jménem Zlaki Rossii (Cvelev & Probatova 2019),
ukazuje, že na území Ruska a sousedních zemí jde o velmi obtížnou skupinu s větším
počtem taxonů, které nejsou vždy jednoznačně vymezeny. Větev klíče v příručce Zlaki
Rossii (Cvelev & Probatova 2019), ve které se rozhoduje mezi blízce příbuznými druhy
P. sclerodes a P. gigantea, má jako jeden ze dvou znaků geografi cký původ rostliny, který
lze v tomto případě použít jen s výhradou, poněvadž na údaj o původ substrátu (rudy)
Zprávy České botanické společnosti 56: 201–217, 2021 211
uvedené na schedě se nelze zcela spolehnout. Navíc může jít o dodatečnou příměs, na-
příklad až při ukládání rudy na skládku. Je-li však informace o importu rostliny s rudou
z Kerčského poloostrova na Krymu spolehlivá, mělo by v našem případě jít o druh P. gi-
gantea, který se vyskytuje na Krymu, zatímco P. sclerodes je charakterizována jako druh
jihovýchodní části evropského Ruska a jihu západní Sibiře. Druhý diakritický znak je
přítomnost buliformních buněk na adaxiálně straně listu, které způsobují podélné svinutí
listu při nedostatku vody. Ty u druhu P. sclerodes provázejí po obou stranách jen střední
žilku, u druhu P. gigantea také postranní žilky (cévní svazky). Rostlina na herbářovém
archu OP 98432 má buliformní buňky jen po stranách střední žilky, což odpovídá popisu
druhu P. sclerodes. Cvelev & Probatova (2019) však považují oba druhy za velmi blízké
a dokonce pochybují o tom, že je možné je od sebe rozlišit, tedy že jsou možná konspeci-
fi cké3). Vzhledem k taxonomické obtížnosti dotyčné příbuzenské skupiny považujeme za
nejvhodnější setrvat u dosavadní taxonomické intepretace ve smyslu šířeji pojatého druhu
P. gigantea (cf. Pyšek et al. 2012, Kaplan et al. 2019), což také odpovídá taxonomickému
pojetí v databázi Euro+Med (Valdés et al. 2009+).
Silenka přímá (Silene stricta)
Silene stricta (pro české jméno navrhujeme překladové epitetum „přímá“) se přirozeně
vyskytuje v západním Středozemí na jihu Pyrenejského poloostrova v jižním a jihozápad-
ním Španělsku, portugalské oblasti Alto Alentejo (jako přechodně zavlečená byla naleze-
na také v Katalánsku), jakož i v severozápadní Africe v Maroku a Alžírsku (Jalas & Suo-
minen 1986, Talavera 1990). Roste nejčastěji jako polní plevel na hlinitých a jílovitých
půdách. Adventivní výskyty silenky přímé jsou známy v několika evropských zemích,
a to na Britských ostrovech (jen nálezy do r. 1930; Clement & Foster 1994), v Belgii
(Verloove 2006), dále pak v Norsku a Švédsku (Jonsell et al. 2001). Nejblíže k území
České republiky byla zavlečena do německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko
(Hand et al. 2020). Tomu odpovídají i údaje dostupné v databázi GBIF (2021), kde se
navíc nachází jeden starý údaj z Nizozemska.
V České republice nebyl adventivní výskyt znám (srov. např. Šourková 1990, Pyšek
et al. 2012, Kaplan et al. 2019), přestože v herbáři Slezského zemského muzea v Opavě
(obr. 3 a 4) a v herbáři Národního muzea v Praze (PR) jsou uloženy celkem tři herbářové
doklady výskytu tohoto druhu na našem území. Je to sběr Z. Kiliána ze srpna 1960 z ru-
diště v Ostravě-Vítkovicích.
Na rudišti ve Vítkovicích („květy červené, drobné“; Z. Kilián 8. 1960 OP 88998, det. V. Skřivánek; obr. 3).
– O. Vítkovice, na rudě na rudišti ve Vítkovicích („květy drobné, červené; určil Dr. V. Skřivánek, Vyškov.
Viz dopis Slezského muzea v Opavě z 20. 3. 1961“; Z. Kilián 8. 1960 OP 116926). – Na rudišti ve Vítko-
vicích („květy červ., drobné“; Z. Kilián 8. 1960 PR 532252, det. P. Mereďa jun. 21. 10. 2011 ut S. stricta).
3) Petitová poznámka za druhem Puccinellia sclerodes zní v překladu takto: „Dříve jsme tento druh spojo-
vali s následujícím [= P. gigantea], kterému je velmi blízký, ale V. Ja. Nagalevskij (o. c.) se domníval, že
je možné tyto druhy rozlišit podle anatomické stavby listu, o čemž ale nejsme zcela přesvědčeni. Zdá se
však, že listy druhu P. sclerodes jsou tužší.“
212 Danihelka & Hlisnikovský: Lathyrus laxifl orus, Silene stricta aj. na rudištích
Rostliny uložené v herbáři OP určil V. Skřivánek jako Silene muscipula, zatímco doklad
v herbáři PR zůstal neurčený. Skřivánkovo určení rostlin uložených v herbáři OP jsme ze
začátku považovali za správné, a to i po srovnání s několika rostlinami z herbáře BRNU.
Rostlinu uloženou v herbáři PR určil teprve v roce 2011 P. Mereďa jun. při revizi dokladů
rodu Silene pro zpracování ve Flóře Slovenska. Správnost určení v roce 2019 potvrdil
Z. Kaplan, který nás jako recenzent této fl oristické zprávy na existenci herbářového do-
kladu upozornil. Nová prohlídka rostlin v herbáři OP ukázala, že také tamní rostliny od-
povídají druhu S. stricta. Následující popis silenky přímé je (s malými úpravami) převzat
z díla Flora iberica (Talavera 1990) a jeho spolehlivost byla ověřena srovnáním s rostli-
nami uloženými v herbáři BRNU.
Rostliny jednoleté, 15–60 cm vysoké. Lodyha přímá, jednoduchá nebo od báze větvená, olysalá, v horní
polovině lepkavá. Listy až 70 × 25 mm velké, na okraji drsné až velmi jemně pilovité, dolní kopisťovité,
horní kopinaté až čárkovité. Květenství vidlan. Listeny delší než květní stopky, čárkovité. Stopka středo-
vého (terminálního) květu vidlanu 4,5–10 mm dlouhá, rovná, lysá. Kalich 16–19 mm dlouhý, za plodu
± vejcovitý, na bázi uťatý, 5žilný; žilnatina s anastomózami, řídce pýřitá, hlavní žilky za květu výrazně
křídlaté; kališní cípy kopinaté, zašpičatělé, chrupavčitě brvité. Čepel okvětních lístků 3–6 mm dlouhá, na
vrcholu vykrojená, růžová; zuby pakorunky vykrojené. Karpofor (1,5–)3,7–4,5(–5,5) mm dlouhý, pýřitý.
Tobolka (9–)11,5–14 mm dlouhá, ± vejcovitá až hruškovitá. Semena 0,6–1 × (0,8–)1–1,2 mm velká, v ob-
rysu ledvinitá, výrazně hrbolkatá, na hřbetě ± plochá, zboku s paprsčitou skulpturou.
Silenka přímá je svým habitem velmi charakteristická rostlina. Určit ji lze například podle
klíče v kompendiu Flora europaea (Chater et al. 1993). Z druhů naší květeny se jí poně-
kud podobá linikolní silenka krétská (S. cretica), u nás zaznamenaná v letech 1941–1943
na třech lokalitách v Hostýnských vrších a Bílých Karpatech (J. Danihelka & Z. Kaplan
in Pladias: Wild et al. 2019). Oba druhy patří do sekce Behenantha, z níž k nám už žád-
ný další druh nebyl zavlečen. Z evropských druhů se jí velmi podobá blízce příbuzná
s. hustolistá (S. muscipula). Jde také o mediteránní druh s poněkud rozsáhlejším areálem
v západním Středozemí, na Apeninském poloostrově, v severní Africe a na Blízkém vý-
chodě (Jalas & Suominen 1986, Marhold 2011b+). Silenka hustolistá se od s. přímé liší
hlavně nekřídlatým kalichem a širšími, vejčitě kopinatými, špičatými (nikoli kopinatými,
zašpičatělými) kališními cípy. U sušených rostlin v herbáři jsou však křídla na kalichu
málo zřetelná, což je příčinou častých záměn (Verloove 2021). Stejného determinačního
omylu jsme se v první verzi této zprávy ostatně dopustili i my. K záměnám přispívá i fakt,
že křídlatý kalich je v některých bodech klíčů uveden jako jediný znak (srov. Chater et al.
1993, Talavera 1990).
Zdeněk Kilián svůj nález z rudiště v Ostravě-Vítkovicích uveřejnil pod jménem Si-
lene muscipula ve třetím díle seriálu o květeně moravskoslezských rudišť (Kilián & Kr-
kavec 1962). Kiliánův údaj do Nové květeny ČSSR převzal Dostál (1989: 172), který
přeložil popis z prvního vydání prvního svazku díla Flora europaea. O výskytu u nás
uvádí: „… k nám vz. zavlékána na haldy a rumiště na Ostravsku“. Vzhledem k tomu, že
příslušné rostliny ve skutečnosti odpovídají druhu S. stricta, je tento údaj mylný. Šourko-
vá (1990) citovaný údaj zcela pomíjí.
Zprávy České botanické společnosti 56: 201–217, 2021 213
Obr. 3. – Silenka přímá (Silene stricta) z rudiště v Ostravě-Vítkovicích (Z. Kilián 1960 OP 88998). Snímek
D. Hlisnikovský.
Fig. 3. – A specimen of Silene stricta from an iron ore heap in Ostrava-Vítkovice (Z. Kilián 1960
OP 88998). Photo D. Hlisnikovský.
214 Danihelka & Hlisnikovský: Lathyrus laxifl orus, Silene stricta aj. na rudištích
Jak se silenka přímá do Vítkovic dostala, nevíme, poněvadž nálezce na etiketě původ
substrátu nepoznamenal. Navíc primární areál tohoto druhu nezasahuje do oblastí, odkud
se, pokud je nám známo, tehdy na Ostravsko dovážely železné rudy. Každopádně to byl
výskyt pomíjivý, a silenka přímá tak představuje jen další položku v seznamu podobných
neofytů.
Závěr
Na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století bylo na rudiště v moravskoslezské
průmyslové oblasti přechodně zavlečeno mnoho cizokrajných rostlin. Výskyty některých
druhů byly efemerní a zprávy o nich byly zapomenuty, ačkoli šlo o první a pravděpo-
dobně zcela výjimečné zavlečení těchto cizokrajných druhů v České republice. Sem pa-
tří nálezy hrachoru řídkokvětého (Lathyrus laxifl orus) a silenky přímé (Silene stricta).
Obr. 4. – Silenka přímá (Silene stricta) z rudiště v Ostravě-Vítkovicích, detail květenství (Z. Kilián 1960
OP 88998). Snímek D. Hlisnikovský.
Fig. 4. – A specimen of Silene stricta from an iron ore heap in Ostrava-Vítkovice, close-up of the infl ores-
cence (Z. Kilián 1960 OP 88998). Photo D. Hlisnikovský.
Zprávy České botanické společnosti 56: 201–217, 2021 215
Hrachor řídkokvětý, který je původní v jihovýchodní Evropě a západní Asii, byl zazna-
menán v roce 1962 na rudišti v Polance nad Odrou. Odlišný případ představuje nález
silenky přímé (S. stricta), původem ze západního Středozemí, na rudišti v Ostravě-Vít-
kovicích v roce 1960. Rostliny byly mylně určeny jako silenka hustolistá (S. muscipula)
a pod tímto jménem byl nález také uveřejněn. Novější literatura tento údaj pomíjí. Revize
příslušných rostlin ukázala, že jde ve skutečnosti o s. přímou, a tedy rovněž o adventivní
druh dosud nezaznamenaný v květeně České republiky.
Současná literatura opomíjí také nálezy pelyňku plazivého (Artemisia repens) na ru-
dišti v Ostravě-Vítkovicích, ačkoli je jeho tamní výskyt bohatě doložen a kromě toho
existuje také pozdější nález z rudiště v Třinci. Přechodně se objevily na rudištích také
další druhy, a to večernička africká (Malcolmia africana), jejíž nález v Třinci současná
botanická literatura nezná, jakož i tvrdovka tuhá (Catapodium rigidum) a zblochanec ve-
liký (Puccinellia gigantea), o jejichž výskytu bylo možné pochybovat vzhledem k ne-
zvěstnosti herbářových dokladů. Nejistý zůstává výskyt pelyňku pontického (Artemisia
pontica) na rudišti v Ostravě-Vítkovicích, neboť takto určené sběry, které jsme viděli,
patří jiným druhům. Je však možné, že byl zavlečen na rudiště v Polance nad Odrou, ale
příslušný herbářový doklad nedokážeme určit s jistotou.
Studium herbářových dokladů dále ukázalo, že zprávy o zavlečení jiných druhů na
moravskoslezská rudiště jsou nejspíš mylné. Sem patří údaj o výskytu pelyňku slanomil-
ného jednoblizného (Artemisia maritima subsp. monogyna, tj. A. santonicum) na rudiště
v Ostravě-Vítkovicích, jakož i údaje o zavlečení pryšce vrbolistého (Euphorbia salici-
folia) na rudiště v Třinci a p. podlouhlolistého (E. ×pseudovirgata) na rudiště v Ostravě
-Vítkovicích. Údaje o výskytu pelyňku slanomilného jsou založeny na nesprávně urče-
ných rostlinách pelyňku plazivého, údaje o výskytu obou uvedených pryšců na sběrech
p. sivého (E. seguieriana). Současná botanická literatura všechny tyto údaje z různých
důvodů ignoruje, což určitě není na škodu.
Výsledky revize vybraných sběrů z moravskoslezských rudišť ukazují, jak důležitá
je dokumentace fl oristických nálezů v herbáři, a to přinejmenším těch, které jsou z fyto-
geografi ckých důvodů neočekávané, případně jinak výjimečné. Totéž samozřejmě platí
o nálezech obtížně určitelných druhů. Jen tak je splněn požadavek reprodukovatelnosti,
kterému musí vyhovět i ten nejjednodušší vědecký výzkum, jakým je terénní fl oristika
v amatérském provedení. Zdeněk Kilián pečlivou dokumentací svých nálezů v herbářích
tomuto požadavku vyhověl víc než bohatě. Je proto možné, že revize herbářových sbírek
přinesou ještě další překvapení v podobě nově rozeznaných zavlečených druhů, případně
budou některá určení opravena nebo upřesněna. To je přirozený důsledek poznání, který
nelze interpretovat v neprospěch autora, jenž před šesti desetiletími pracoval v obtížnějších
podmínkách a s nesrovnatelně horším přístupem k informacím, než máme my dnes.
Poděkování
Děkujeme kurátorům herbářů FMM, MP, NJM, OP, OSM a VM za to, že nám umožnili studium herbářo-
vých dokladů příslušných sbírek. Lence Šafářové (Pardubice) vděčíme za fotografi e herbářových dokladů
216 Danihelka & Hlisnikovský: Lathyrus laxifl orus, Silene stricta aj. na rudištích
z herbáře Východočeského muzea v Pardubicích (včetně fotografi e na obr. 1) a Petru Šmardovi (Brno) za
konzultaci k anatomické stavbě listů xerofi lních rostlin. Zdeněk Kaplan nás upozornil na existenci herbá-
řového dokladu silenky tuhé v herbáři Národního muzea v Praze, a tak předešel opakovanému uveřejnění
nesprávné informace. Jemu i dalšímu, anonymnímu recenzentovi děkujeme za podnětné připomínky k tex-
tu. Autorský příspěvek JD byl zčásti podpořen z institucionálních zdrojů (RVO 67985939).
Literatura
Ball P. W. (1968): Lathyrus L. – In: Tutin T. G., Heywood V. H., Burges N. A., Moore D. M., Valentine
D. H., Walters S. M. & Webb D. A. [eds], Flora europaea 2: 136–143, Cambridge University Press,
Cambridge.
Clement E. J. & Foster M. C. (1994): Alien plants of the British Isles. – Botanical Society of the British
Isles, London.
Cvelev N. N. & Probatova N. S. (2019): Zlaki Rossii. – Tovariščestvo naučnyh izdanij KMK, Moskva.
Čerfanova Z. V. (1987): Čina – Lathyrus L. – In: Fedorov A. A. [ed.], Flora evropejskoj časti SSSR 6:
147–170, Nauka, Leningrad.
Danihelka J., Chrtek J. Jr. & Kaplan Z. (2012): Checklist of vascular plants of the Czech Republic. –
Preslia 84: 647–811.
Danihelka J. & Hlisnikovský D. (2021): Paběrky z moravskoslezských rudišť I: lnice vonná (Linaria
odora) a silenka východní (Silene csereii). – Zpr. Čes. Bot. Společ. 56: 139–154.
Davis P. H. (1970): Lathyrus L. – In: Davis P. H. [ed.], Flora of Turkey 3: 328–369, Edinburgh University
Press, Edinburgh.
Dostál J. (1989): Nová květena ČSSR. Vol. 1. – Academia, Praha.
Dostál J. et al. (1948–1950): Květena ČSR. Vol. 1–2. – Přírodovědecké nakladatelství, Praha.
Dvořák F. (1992): Malcolmia R. Br. – večernička. – In: Hejný S. & Slavík B. [eds], Květena České
republiky 3: 65–66, Academia, Praha.
Feráková V. (1997): Artemisia austriaca – druh kritický z karyotaxonomického hľadiska. – Preslia 69:
95–113.
GBIF (2021): Global Biodiversity Information Facility. – URL: https://www.gbif.org/ (navštíveno 30. 10.
2021).
Greuter W. (2006+): Compositae (pro parte majore). – In: Greuter W. & Raab-Straube E. von [eds],
Compositae. Euro+Med Plantbase – the information resource for Euro-Mediterranean plant diversity,
URL: http://europlusmed.org/ (navštíveno 12. 8. 2021).
Grulich V. (2004): Artemisia L. – pelyněk. – In: Slavík B. & Štěpánková J. [eds], Květena České republiky
2: 163–185, Academia, Praha.
Hand R., Thieme M. & Mitarbeiter (2020): Florenliste von Deutschland (Gefäßpfl anzen), begründet von
Karl Peter Buttler. Version 11. – URL: http://www.kp-buttler.de.
Hlisnikovský D. (2011): Euphorbia seguieriana Necker subsp. seguieriana. – In: Plášek V., Cimalová
Š., Hlisnikovský D. & Prymusová Z. [eds], Zajímavé botanické nálezy z regionu severní Moravy
a Slezska V, Čas. Slez. Muz. Opava, ser. A, 60: 286.
Hughes W. E. & Halliday G. (1980): Puccinellia Parl. – In: Tutin T. G., Heywood V. H., Burges N. A.,
Moore D. M., Valentine D. H., Walters S. M. & Webb D. A. [eds], Flora europaea 5: 167–169,
Cambridge University Press, Cambridge.
Chater A. O., Walters S. M., Akeroyd J. R. & Wrigley F. (1993): Silene L. – In: Tutin T. G., Burges N. A.,
Chater A. O., Edmondson J. R., Heywood V. H., Moore D. M., Valentine D. H., Walters S. M. & Webb
D. A. [eds], Flora europaea, ed. 2, 1: 191–218, Cambridge University Press, Cambridge.
Chrtek J. & Křísa B. (1992): Tithymalus Gaertner – pryšec. – In: Hejný S. & Slavík B. [eds], Květena
České republiky 3: 321–346, Academia, Praha.
Zprávy České botanické společnosti 56: 201–217, 2021 217
Chrtková A. & Bělohlávková R. (1995): Lathyrus L. – hrachor. – In: Slavík B. [ed.], Květena České
republiky 4: 416–437, Academia, Praha.
Jalas J. & Suominen J. (1986): Atlas fl orae europaeae. Vol. 7. Caryophyllaceae (Silenoideae). – The
Committee for Mapping the Flora of Europe and Societas Biologica Fennica Vanamo, Helsinki.
Jonsell B., Kurtto A., Karlsson T. & Prentice H. (2001): Silene L. – In: Jonsell B. [ed.], Flora nordica 2:
180–202, The Bergius Foundation and The Royal Swedish Academy of Sciences, Stockholm.
Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. jun., Kirschner J., Kubát K., Štech M. & Štěpánek J. [eds] (2019): Klíč
ke květeně České republiky. Ed. 2. – Academia, Praha.
Kilián Z. & Krkavec F. (1961): Floristický obraz rudišť na Ostravsku. – Přírod. Čas. Slez. 22: 255–264.
Kilián Z. & Krkavec F. (1962): Druhý příspěvek k poznání květeny rudišť na Ostravsku. – Přírod. Čas.
Slez. 23: 45–50.
Kilián Z. & Krkavec F. (1963): Několik dalších rostlin z rudišť na Ostravsku. – Zpr. Slez. Úst. ČSAV
Opava, ser. sci. natur., 126-B: 7–10.
Krkavec F. & Kilián Z. (1964): Další nálezy rostlin na rudištích Ostravska. – Zpr. Geogr. Úst. ČSAV
1964/8 (137-B): 12–13.
Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. [eds] (2002): Klíč ke květeně
České republiky. – Academia, Praha.
Marhold K. (2011a+): Brassicaceae. – In: Euro+Med Plantbase – the information resource for Euro-
Mediterranean plant diversity, URL: http://europlusmed.org/ (navštíveno 20. 7. 2021).
Marhold K. (2011b+): Caryophyllaceae. – In: Euro+Med Plantbase – the information resource for Euro-
Mediterranean plant diversity, URL: http://europlusmed.org/ (navštíveno 20. 7. 2021).
Pignatti S. [ed.] (2017): Flora d’Italia. Ed. 2. Vol. 2. – Edagricole, Milano.
Prokudin Ju. N., Dobročaeva D. N., Zaverucha B. V., Čopik V. I., Protopopova V. V. & Krickaja L. I. [eds]
(1987): Opredelitel’ vysših rastenij Ukrainy. – Kyev, Naukova dumka.
Pyšek P., Danihelka J., Sádlo J., Chrtek J. Jr., Chytrý M., Jarošík V., Kaplan Z., Krahulec F., Moravcová
L., Pergl J., Štajerová K. & Tichý L. (2012): Catalogue of alien plants of the Czech Republic (2nd
edition): checklist update, taxonomic diversity and invasion patterns. – Preslia 84: 155–255.
Pyšek P., Sádlo J. & Mandák B. (2002): Catalogue of alien plants of the Czech Republic. – Preslia 74: 97–186.
Smejkal M. (1980): Komentovaný katalog moravské fl óry. – Univerzita J. E. Purkyně, Brno.
Šourková M. (1990): Silene L. – silenka. – In: Hejný S. & Slavík B. [eds], Květena České republiky 2:
160–180, Academia, Praha.
Talavera S. (1990): Silene L. – In: Castroviejo S., Laínz M., López González G., Montserrat P., Muñoz
Garmendia F., Paiva J. & Villar L. [eds], Flora iberica 2. Platanaceae–Plumbaginaceae (partim), p.
313–406, Real Jardín Botánico, Madrid.
Valdés B., Scholz H., Raab-Straube E. von & Parolly G. (2009+): Poaceae (pro parte majore). – In:
Euro+Med Plantbase – the information resource for Euro-Mediterranean plant diversity, URL: http://
europlusmed.org/ (navštíveno 20. 7. 2021).
Verloove F. (2006): Catalogue of neophytes in Belgium (1800–2005). – Scr. Bot. Belg. 39: 1–89.
Verloove F. (2021): Silene stricta. – In: Manual of the Alien Plants of Belgium. Botanic Garden Meise,
Belgium, URL: https://alienplantsbelgium.be (navštíveno 30. 10. 2021).
Wild J., Kaplan Z., Danihelka J., Petřík P., Chytrý M., Novotný P., Rohn M., Šulc V., Brůna J., Chobot
K., Ekrt L., Holubová D., Knollová I., Kocián P., Štech M., Štěpánek J. & Zouhar V. (2019): Plant
distribution data for the Czech Republic integrated in the Pladias database. – Preslia 91: 1–24.
Došlo dne 14. 8. 2021
218
