BookPDF Available

Lesníkův průvodce neklidnými časy

September 2021

Publisher: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i.
ISBN: 978-80-87674-41-3; 978-80-7458-128-1

Project: Cooperation on Climate Change Adaptations Within Crucial Areas of Forestry and Agriculture in the Czech Republic (TL02000431)

Authors:

Pavel Rotter

Mendel University in Brno

Lumír Dobrovolný

Mendel University in Brno

Show all 8 authorsHide

Skrze bolestné pohledy na rozsáhlé kalamitní holiny a chřadnutí řady druhů dřevin v našich lesích jsme svědky konce jedné epochy v lesnictví. Tato epocha se opírala o dobrou předvídatelnost přírodních podmínek a výnosů a s tím související schopnost managementu „mít věci pod kontrolou“, z čehož pramenila i možnost velkoobjemové produkce několika málo sortimentů. S tím je konec. Proč? Jelikož les sestává ze živých organismů a z toho vyplývá, že není možno pěstovat libovolný les kdekoliv. Zkrátka jednotlivé druhy mají své limity. Není tak možno ignorovat hluboké změny v přírodních podmínkách, jichž jsme svědky v současné době. Klimatická změna mnohde představovala poslední šťouchnutí k pádu do propasti nestability, kam naše hospodářské lesy již dlouho směřovaly v důsledku uniformního složení, degradace půdy a působení široké palety polutantů.

Content uploaded by Pavel Rotter

Content may be subject to copyright.

215

216





n ekl i dn ým i časy

Pavel Rotter

Lumír Dobrovolný

Milan Hron

Milan Košulič

Antonín Martiník

Marta Urbanová

Tomáš Chabada

Róbert Babuka

Jan Skalík

2021



LESNÍKŮV PRŮVODCE NEKLIDNÝMI ČASY

Mgr.Pavel Rotter, Ph.D., Ing. Lumír Dobrovolný, Ph.D., Ing. Milan Hron,

Ing. Milan Košulič, doc. Ing. Antonín Martiník, Ph.D., Ing. Marta Urbanová,

Mgr. Tomáš Chabada, Ing. Róbert Babuka, MBA, Mgr. Jan Skalík

Doporučená citace publikace

R, P. a kol. (2021): Lesníkův průvodce neklidnými časy. 212 s. Lesnická

práce, s.r.o., Kostelec nad Černými lesy, ISBN 978-80-7458-128-1, VÚKOZ, v.v.i.,

ISBN 978-80-87674-41-3

Poděkování

Kniha byla vytvořena se státní podporou Technologické agentury ČR

vrámci

projektu č. TL02000431 snázvem Spolupráce při adaptacích nazměnu klimatu

vklíčových lesnických azemědělských oblastech (Program ÉTA).

www.tacr.cz

DTP agracká úprava

Ing.Pavla Neuhöferová, CSc.

Antonín Martiník, Marta Urbanová, Tomáš Chabada,

Róbert Babuka, Jan Skalík

Martin Kříž, Lucie Zíbarová, Pavel Rotter, Michal Friedl,

Matúš Sendecký, Jan Skalík a archiv Pro Silva Bohemica

V roce 2021 vydal VÚKOZ, v.v.i. v nakladatelství Lesnická práce, s.r.o.

Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu aokrasné zahradnictví, v.v.i., 2021

ISBN 978-80-87674-41-3

ISBN 978-80-7458-128-1





1. Co je les a jak funguje? .......................................................................... 8

1.1 Pohled na les dříve a dnes (Ing. Milan Hron) ......................................... 8

1.2 Legislativní ukotvení lesa (Ing. Milan Hron) ........................................ 18

1.3 Les jako ekosystém (Mgr. Pavel Rotter, Ph.D.) ..................................... 19

1.4 Jak vůbec fungovaly klíčové celoekosystémové procesy

vezdravém lese? (Mgr. Pavel Rotter, Ph.D.) ...........................................20

2. Chřadnoucí lesy: výzva ke změně (Mgr. Pavel Rotter, Ph.D.) ................. 30

2.1 Podstata přirozené stability lesa ............................................................. 30

2.2 Jak lesní hospodaření a rozvoj technické civilizace

změnily život lesa ...................................................................................... 36

2.3 Smutný případ smrku .............................................................................. 42

2.4 Chřadnutí lesa v Evropě: příčiny a limity vitality ................................ 46

3. Jak změnit hospodaření v tváří tvář novým výzvám? ........................ 54

3.1 Jaké lesy má smysl pěstovat a proč? (Ing. Milan Košulič) .................... 54

3.2 Smysluplné využití domácích dřevin jako adaptace

na environmentální změnu (doc. Ing. Antonín Martiník, Ph.D.) ......... 64

3.3 Principy a předpoklady lesního hospodaření pro 21. století – způsoby

adaptace (Ing. Lumír Dobrovolný, Ph.D.) .............................................. 80

3.4

Konkrétní zkušenosti z kalamitních oblastí (Ing. Milan Košulič) ........ 116

3.5 Adaptujeme lesy podle míry stresu: pár doporučení

naregionální úrovni (Mgr. Pavel Rotter, Ph.D.) ................................. 130

Ekonomické aspekty adaptace .................................................................... 150

4.1 Ekonomika udržitelného hospodaření (Ing. Marta Urbanová) ............... 150

4.2 Kůrovcová kalamita jako příležitost (Ing. Róbert Babuka, MBA) ............ 173

5. Lidé a les ............................................................................................. 184

5.1 Pohled lesníků naproblémy současného lesního hospodaření

amožnosti jeho budoucího vývoje (Mgr. Tomáš Chabada) ............. 184

5.2 Vnímání stavu lesů alesního hospodaření českou veřejností

(Mgr. Tomáš Chabada) ................................................................................... 188

5.3 Co by měla přinést legislativa? (Mgr. Jan Skalík) ............................... 193

6. Závěr ................................................................................................... 198

7. Literatura ........................................................................................... 199





Skrze bolestné pohledy narozsáhlé kalamitní holiny achřadnutí řady druhů

dřevin vnašich lesích jsme svědky konce jedné epochy vlesnictví. Tato epocha

se opírala o dobrou předvídatelnost přírodních podmínek avýnosů as tím

související schopnost managementu „mít věci pod kontrolou“, zčehož prame-

nila imožnost velkoobjemové produkce několika málo sortimentů. S tím je

konec. Proč? Jelikož les sestává ze živých organismů aztoho vyplývá, že není

možno pěstovat libovolný les kdekoliv. Zkrátka jednotlivé druhy mají své

limity. Není tak možno ignorovat hluboké změny vpřírodních podmínkách,

jichž jsme svědky vsoučasné době. Klimatická změna mnohde představovala

poslední šťouchnutí k pádu do propasti nestability, kam naše hospodářské

lesy již dlouho směřovaly vdůsledku uniformního složení, degradace půdy

apůsobení široké palety polutantů. Bude to těžké, ale musíme se naučit pěs-

tovat nový, odolnější les, les pro 21.století. Toto století bude velmi rušné

svyhlídkou častých jarních such, pozdních mrazů, mírných zim, povodňo-

vých událostí, stále přítomného znečištění atmosféry apoškození půd. Musí

se změnit legislativa, výuka istruktura dřevozpracujícího průmyslu. Společ-

nosti snad více začnou oceňovat mimoprodukční funkce, které lesy plní.

Budou muset, pokud naše končiny nechtějí nasměrovat kestavu až polo-

pouštních oblastí. Tato publikace cílí nahlavní aktéry vpéči oles– lesníky.

Pojďme společně tvořit novou vizi, jak založit adaptovaný les, schopný napl-

nit potenciál, který ekologické iekonomické výzvy současných inadcházejí-

cích let přinášejí apřinesou. Pro účely formulování nové vize bude nutné

hledat anajít odpovědi naotázky: Jak znovu začít pokalamitě ajak přizpů-

sobit pěstební postupy změněným podmínkám ajejich nevypočitatelné dyna-

mice? Jaké jsou základní mechanismy, které přispívají kestabilizaci lesa?

Jakým směrem by se vezměněných podmínkách mohl ubírat dřevozpracující

sektor? Na čem postavit ekonomiku nového lesa? Jaké jsou hlavní bariéry

vlegislativě ivmyslích lidí, které brání realizaci změn? Tato publikace chce

knalezení odpovědí natyto otázky akformulaci nové vize přispět azatímto

účelem nabízí zkušenosti, informace a myšlenky sesbírané odlidí různých

profesí majících vztah k lesu, od praktických lesníků přes výzkumníky les-

nické, teoretické asociologické až pozástupce neziskového sektoru. Zakolek-

tiv autorů přeji příjemné čtení apřínosy pro vaši praxi.

Pavel Rotter





Vtéto publikaci považujeme zacíl lesnického hospodaření vytváření tako-

vého lesa, který co nejlépe odolá náporu klimatických změn aznečištění

azachová si důležité funkce stabilizace místního klimatu, zadržování vody,

produkce dříví, zlepšování kvality ovzduší, domova pro četné druhy rostlin

a živočichů i funkci estetickou. Takový les považujeme sdnešní úrovní

poznání v dosažitelné míře za adaptovaný pro podmínky neklidného

21.století. Tohoto cíle se vlivem nepředvídatelných událostí nepodaří vždy

dosáhnout, ale známe cesty, které kněmu vedou, a považujeme zanutné

naně nastoupit. Výchozí situace lesů se rovněž často liší– může se jednat

například o holinu postejnověké smrčině, či zapojený apoměrně homo-

genní bukový porost. Vzhledem kpestrosti možných přístupů považujeme

pro účely této publikace zapotřebné zpřehlednit odbornou terminologii

pomocí tabulek aschémat uvedených vtextu apřesněji denovat shrnující

termín přírodě bližší lesní hospodaření.

Vdalším textu tedy používáme slovní spojení přírodě bližší lesní hospo-

daření (a využíváme pro něj zkratku PBLH, stejnou jako má obsahově

velmi blízký, ale užší pojem přírodě blízké lesní hospodaření) jako

termín zastřešující množinu způsobů hospodaření využívajících tvoři-

vých sil přírody a adaptovaných na projevy environmentální změny.

Způsoby hospodaření představující PBLH vedou zavyužití vhodných dře-

vinných skladeb klesům strukturně adruhově pestrým, atedy iodolněj-

ším, při zachování udržitelné produkční funkce.

V celém textu také poměrně často hovoříme o měnících se podmín-

kách– ktomu se vážou dva pojmy. Prvním znich je globální klimatická

změna (GKZ), která je spojena se zvyšováním koncentrace skleníkových

plynů, snáslednými změnami vklimatickém systému aztoho vyplýva-

jícími regionálními projevy– přibý vajícími extrémy počasí, měnícím se

rozložením srážekatd. Vtextu však používáme ipojem environmentální

změna (EZ) ajejí projevy, které nanašem území zahrnují jak projevy

globální klimatické změny, tak důsledky vyplývající ze znečištění prostředí

(kyselé deště, spad reaktivních forem dusíku, působení ozónuatd.) azdal-

ších změn prostředí (například fragmentace krajiny). Přitom vrámci PBLH

se mimo jiné snažíme adaptovat les nejen vůči projevům GKZ, ale ivůči

dalším důsledkům vyplývajícím zEZ.

















Ing. Mil an Hron



Les je nedílnou součástí našeho bytí, takřka geneticky zapsanou v naší

vnitřní paměti. Téměř každý znás se při vstupu dovzrostlejšího lesa začne

naprosto automaticky cítit achovat jinak. Jedná se o jakési „znovuvciťo-

vání“, „nasávání lesa“, jakoby šlo ojakousi kompenzaci zaprostředí odlesa

velmi vzdálené, vekterém dnes převážně trávíme svůj čas. Vlese vstřebá-

váme vjemy, které pro nás už nejsou běžné. Zejména jsme-li sami aneru-

šeni, naprosto přirozeně vlese očekáváme ty správné barvy, tvary avůně

a nemáme obvykle potřebu zaměstnávat svoje smysly dalšími podněty.

Pokratším či delším časovém úseku se naše vnímání ještě zostří akoncent-

ruje nadění vnejbližším okolí, dokážeme registrovat víc detailů, zachytit

i jemnější zvuky na pozadí a nenápadné pohyby v hloubi porostů. Tato

smyslová zátěž je ale příjemná, protože jsme nani stavěni, atak dokáže při-

nést pocit osvěžení aodpočinku. Naopak situace, při kterých vlese potká-

váme spoustu dalších lidí, doléhají sem civilizační zvuky nebo vidíme

výrazné technologické zásahy vlesním prostředí, nám uspokojení nepřiná-

šejí. Příznivé působení lesa (a přírody obecně) je i vědecky zkoumáno

a potvrzováno. Regenerační vliv přírodního prostředí, motorický rozvoj

aadaptace napřírodní podmínky, estetické zážitky atzv.další vyšší potřeby

budou dolesa přivádět stále více lidí.

Pohled nales závisí rovněž naosobě pozorovatele. Jinak jej budou vnímat

například prázdninoví návštěvníci změsta azcela jinak lidé vlese pracující

a závislí na denním výkonu, za který jsou placeni. Tím se dostáváme

kotázce, jak má vlastně les „fungovat“, tj.jaké užitky má komu přinášet.

Zpreference produkčních funkcí (ty mimoprodukční byly poskytovány při-

rozeně, tzv.úplavem) se vposledních desetiletích přešlo nakoncept multi-

funkčního využití lesů anikdo neví, dojaké míry se těžiště zájmu společnosti

nakonec převáží na stranu mimoprodukčních funkcí, ať už z nutnosti

(ochrana vodních zdrojů astabilizace klimatu), nebo zdemokraticky prosa-



zeného většinového etického postoje (vizbox). Proto je třeba se vpotřebné

míře oprostit od„lesnickocentristického“ pohledu na les, abychom se pak

svolnou myslí mohli věnovat iprodukčním možnostem lesních porostů.

PANSKÝ POSTOJ je spojen s přesvědčením, že člověk může využívat a přizpůsobovat pří‑

rodu svým potřebám podle libosti. Příroda nemá žádnou vlastní hodnotu, záleží jen na tom,

jak ji člověk dokáže využít ve svůj prospěch. Pokud to umožňuje lidský intelekt a důvtip,

není důvod se omezovat – člověk má právo si od přírody vzít, co potřebuje.

SPRÁVCOVSKÝ POSTOJ vychází z biblické představy člověka jako správce Božího stvo‑

ření. Člověk je přírodě nadřazený a ta mu slouží k uspokojení jeho potřeb. On s ní však jako

dobrý správce má hospodařit svědomitě a zodpovědně.

ROMANTICKO-SPIRITUÁLNÍ POSTOJ je spojen se silnou úctou k přírodě. Lidé jsou

součástí přírody, která jim dává mnoho ze svých darů, a člověk by se měl omezit ve svých

potřebách, aby nepoškozoval přírodní svět. Pokud se člověk příčí přírodním dějům, příroda

ho potrestá.

PARTNERSKÝ POSTOJ hledá rovnováhu mezi potřebami lidí a potřebami přírody. Strádání

přírodního světa má podobnou váhu jako strádání lidí. Ideálem je nalezení harmonie mezi

potřebami člověka a přírody.



Plocha astruktura lesa začala být unás ovlivňována již vdobě kamenné– čás-

tečně vypalováním menších partií lesa, částečně záměrnou podporou

některých dřevin (patrně například lísky). Příchod primitivního zeměděl-

ství znamenal vyšší potřebu odlesněných ploch, zatím vnevelkých rozlo-

hách kolem 5–10km2. Další větší zábor lesa přišel již vdobě železné se

zaváděním cíleného chovu dobytka atudíž potřebou zajištění sena. Lidská

sídla se poměrně rychle stabilizovala arozšiřovala ales byl vytlačován

dosvažitých ahorských poloh.

Význam a rozšíření lesů odráží zejména náš místopis, ikdyž se do něj

značně promítly změny vosídlení. Pojmenování nejvýznamnějších dřevin

je ale už poměrně ustálené stovky let ajen se měnil užitý jazyk. Například

slovo „bříza“ má indoevropský původ aje velmi rozšířené, vgermánských

jazycích pak najdeme analogie spojmenováním „klen“, „vaz“, „jíva“, zlatiny

vycházejí „jasan“, „vrba“ či „jedle“.

Ještě vdobě historicky nedávné žila většina obyvatel našich zemí na ven-

kově. Bylo to zejména zdůvodu obživy, silně spjaté s obhospodařováním

vlastních pozemků asnazším získáváním dalších volně dostupných zdrojů

přírody– kromě zemědělských pozemků (pole, louky, pastviny) knim pat-



řily ilesy, ať už vlastní, nebo „panské“. Poskytovaly dříví (zejména pali-

vové– vroce 1847 to bylo celých 90 % ateprve napřelomu 19. a20.století

klesl podíl palivového dříví na36 %), krmivo astelivo pro hospodářská zví-

řata, lesní plody (například bobuloviny, houby), léčivé rostliny, často

s„čarodějnou“ mocí, aprivilegované vrstvě (nebo pytlákům) imaso, popří-

padě zboží pro další obchod (čižba). Zásadní skutečností ale bylo, že lesy

vznikaly avyvíjely se převážně samy odsebe, působením přírodních sil,

abyly ovlivněny jen těžbou. Zjednodušeně řečeno – jak mocné byly tyto

přírodní síly, takový byl iles. Lesy astromy obecně byly přirozenou adůle-

žitou součástí krajiny aživota avmnoha případech ifyzickým ohraničením

„světa“ (většinou byly nahranicích zemí, panství, krajů, katastrů).

Ve středověku a na počátku novověku běžně praktikovaná neřízená těžba dřeva a pastva

v lesích měly stěžejní vliv na odlesnění velké části naší krajiny. S jistou nadsázkou lze říci,

že až využívání kamenného uhlí vedlo k záchraně zbytků lesů konce středověku [1]. Ruku

v ruce s využíváním kamenného uhlí šly významnější snahy o umělou obnovu lesů.

V přelomové době na pomezí 18. a 19. století byly ve velkém na území tehdejšího Rakous‑

ka‑Uherska a větší části současného Německa zakládány borové a posléze smrkové

monokultury. Důvodem byla jednoduchost kultivace těchto dřevin a především poptávka

po jehličnatém dříví (stavební dříví, výztuže do dolů). Borové a smrkové porosty přitom

byly zakládány i na stanovištích, kde se tyto dřeviny přirozeně nevyskytovaly. Vlivem ne‑

vhodných podmínek vykazovaly smrk i borovice na řadě těchto míst už tehdy sníženou

vitalitu a stabilitu. Přestože se o negativech nesmíšených, především smrkových porostů

v nižších, ale i středních polohách vědělo již dlouhodobě, smrk zůstal po celé 20. století

v ČR hlavní hospodářskou dřevinou. Pěstování smrku a borovice na stanovištích mimo svůj

původní areál je přitom dlouhodobě spojeno hlavně s monokulturním modelem lesa věko‑

vých tříd, respektive s holosečným způsobem hospodaření, které představuje samo o sobě

hrozbu pro stabilitu lesa, o čemž se ostatně rovněž mluví již dlouhá léta.

Zpracoval: Antonín Martiník





Na závěr podkapitolky připomeňme alespoň stručně pestrost dřívějšího

využití různých druhů dříví anani navázaná řemesla. Dříví a další pro-

dukty lesa byly pro mnoho lidí navenkově zdrojem obživy aznačné speciali-

zace, která ssebou nesla imnohá výrobní tajemství. Prvotním zpracovatelem

dříví byl tesař, později vznikl stolař čili truhlář, postelník, neckař, stoličník

nebo kolebečník. Ksamostatnému živobytí dospěli šindeláři akoláři neboli

kolodějové, lukaři a kušaři, jenže ti v16.století ustupují, protože střelné

zbraně luky akuše vytlačily. Odtruhlářů se pak odštěpili lištaři, kteří první

vykládali pokoje astropy, řezbáři, kteří jsou umělci vplastice, štítaři, sou-



stružníci, odnichž se oddělili kolovrátníci alůžkaři, kteří dělali lůžka čili

pažby k puškám. Jaký druh dříví akam přesně použít, pak museli vědět

houslaři, koláři i vozáci, kteří naopak vyráběli (nebo kompletovali) celé

vozy. Přední klanice bylo prý nejlepší dělat zbuku azadní zbřízy. Voblas-

tech sbory bylo rozšířeno smolaření adehtářská výroba. Pokud volně ros-

toucí dříví určené na specializovanou produkci přestávalo dostačovat,

majitelé začali lesy nebo jejich složky účelově formovat. Příkladem jsou pře-

vody nízkého lesa (pařezin) nales střední avysoký, produkující vyšší podíl

stavebního dříví, periodické razantní prosvětlování jedlin pro získání odlup-

čivého dříví navýrobu žlabů, zakládání prutníkůatd.



Lesy už zažily několik zlomových okamžiků, vekterých byla ohrožena jejich

podstata či setrvalost. První ohrožení nastalo v souvislosti s rozvojem

hornictví ananěj navazujícího metalurgického odvětví včeských zemích

v15. a16.století. Spotřeba dříví natechnické zabezpečení dolů apro ter-

mické zpracování kovových rud vřádu desetiletí způsobila odlesnění všech

přilehlých oblastí adříví se začalo získávat apřepravovat zoblastí vzdále-

nějších anakonec ihraničních (například krkonošské dříví se dopravovalo

až naKutnohorsko). Stím související rychle stoupající spotřeba dříví naotop

v dynamicky rostoucích městech vedla k prvnímu výraznému omezení

využívání lesů vtereziánských dekretech, které poprvé stanovily některé

zákazy (například pasení dobytka) apovinnosti (obnovit les). Ikdyž některé

historické události, zejména války a epidemie moru, umožnily lesům se

dojisté míry občas obnovit, tlak naně (zejména na produkci dříví) stále

narůstal, až vedl kzásadní změně jejich druhové aprostorové skladby. Stím

přišly inové problémy vmonokulturách. Snížení mechanické iekologické

stability vedlo kevznikajícím polomům a souvisejícím kůrovcovým kala-

mitám (nejznámější se udála naŠumavě vletech 1868–1878, kdy bylo vytě-

ženo tehdy neuvěřitelných 1,3 mil.m3 dříví), případně kalamitám jiných

škůdců (ztěch větších například mnišková kalamita vletech 1920–1926,

přemnožení ploskohřbetky smrkové v období 1956–1958). Tyto události

vedly poroce 1960 kesnahám očástečnou nápravu renesancí přírodě bliž-

šího lesního hospodaření, tyto snahy však byly po roce 1977, bez ohledu

na imisní katastrofu 70. a80. let, opět vráceny do trendu průmyslového

využívání lesů. Odté doby stále převažuje model lesa věkových tříd. Tento

jednotný postup byl mírně narušen restitucí části majetků po roce 1989,

přesto je dosud dominantní.

Současná krizová situace tedy rozhodně není první, která nás potkala, jistý

rozdíl oproti minulým ohrožením tu ale každopádně je. Zatímco dříve byla



zásadní ohrožení (žďáření, lesní pastva) způsobena přímou činností člo-

věka, kterou bylo možno regulovat legislativou, dnešní situace se vymkla

přímé kontrolovatelnosti. Proč? Protože vprocesu oslabení lesa převládly

vlivy jako projevy globální klimatické změny či důsledky degradace půd,

které nelze snadno arychle odstranit. Proto bude samotné udržení lesa

představovat namnoha místech České republiky ve21.století výzvu.



Dnešní podobu lesů musíme hledat již napřelomu 17. a18.století vobdobí

relativní prosperity aprudkého růstu populace (kolem r.1800 cca5 mil.

obyvatel, osto let později již více než 9mil.). Se společenskými změnami,

pokrokem vevědách, průmyslovým rozvojem v českých zemích a vírou

vlidskou vynalézavost anadřazenost nad přírodou se začalo měnit ichá-

pání poslání lesa. Objevily se první metody intenzikace produkce dříví

jako nejpoptávanějšího produktu lesa postavené na matematicko-ekono-

mických modelech (zejména v německojazyčné části Evropy), které

v poměrně krátké době několika desítek let ovládly přístup k lesu jako

výrobnímu prostředku, doněhož je nutno investovat anásledně poaplikaci

předepsaných vkladů apostupů je možno sklidit maximum možného. Teo-

reticky dokonalý model ale narazil na zásadní problém – nedostatečně

respektoval biologickou podstatu lesa. Ačkoliv byl průběžně zdokonalován

(například systémem ochrany smrčin proti škodám způsobeným bořivým

větrem), objevovaly se astále objevují další adalší problémy (globální změna

klimatu a tím isměru, četnosti a síly větru, distribuce aobjemu srážek,

rozvoj domácích i postupně zavlékaných biotických škůdců, poškození

avyčerpání lesních půd), kterým nejsme schopni ani vdnešní době účinně

čelit. Takzvané ostatní funkce lesa byly donedávna považovány za dosta-

tečně řešené souběžně sexistencí lesa samotného (úplavem). Pokud jsou



tyto funkce oslabeny nebo mizejí (apřitom jsou pro společnost zásadní),

nabízejí se otázky:

1) Jsou opravdu tak automatické, jak se předpokládalo? Předtím přece

fungovaly. Proč?

2) Lze tedy ještě porost, který by ostatní funkce měl poskytovat, auž je

neposkytuje, resp. poskytuje je nedostatečně, nazvat lesem vpravém

slova smyslu? Momentálně se nacházíme vzávěrečné, historicky

patrně velmi krátké fázi této kapitoly „dějin lesa“.

Výrazné soustředění vlastníků a lesníků na zvýšení intenzity produkce dříví v 18. století

odsunulo na delší dobu do pozadí další funkce lesů. Zpočátku nižší antropogenní zátěž,

vlastnická struktura, plošně nedokončené přeměny a převody lesů a s tím spojená vyšší

regenerační schopnost lesa tlumily schopnost společnosti pozorovat klesající míru

poskytování mimoprodukčních funkcí, kriticky ji reﬂektovat a činit příslušná opatření,

která mohla vést k nápravě. Úpadek mimoprodukčních funkcí lesa se zpočátku projevoval

pomístně podle míry dopadů na komunitu – povodně a záplavy po odlesnění větších

komplexů, s tím spojené zničení místních zdrojů vody, zánik místního průmyslu kvůli

vytěžení určitých druhů dřevin v dostupném okolí… V některých částech Evropy vedly

tyto problémy dokonce k úpadku civilizací (Středomoří – zde již ve starověku) a přestávaly

být problémem lokálním (imisní kalamita našich pohraničních hor).

Funkce lesů jsou členěny a popisovány nejčastěji ve skupinách podle jisté příbuznosti

na hydricko‑vodohospodářské, ekologicko‑stabilizační, klimatické, sociální, edaﬁcké a pů‑

doochranné, a bioprodukční. Funkce se uvnitř ekosystému lesa silně vzájemně ovlivňují

a řada z nich velmi interaguje s přilehlým okolím.



Obrázek 1.1: Schematizace skupin funkcí lesů.



Následující podoba lesů bude formována nejvíce společenskou objednáv-

kou. Ta je prozatím vlesopolitických dokumentech zposlední doby formu-

lována přibližně takto: „podporovat zvyšování různorodosti druhové,

věkové aprostorové struktury lesa“.

„Účelem tohoto zákona je stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči

oles aobnovu lesa jako národního bohatství, tvořícího nenahraditelnou

složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu

trvale udržitelného hospodaření vněm.“ (zákon č.289/1995Sb.)

„Vsouvislosti spožadavkem naudržitelné obhospodařování lesů stát klade

stále větší důraz nalesnictví jako poskytovatele obnovitelné přírodní suro-

viny (dřeva), biologické rozmanitosti a společensky prospěšných funkcí

veveřejném zájmu.“ (kap.3 NLPII, ÚHÚL2008)

„Lesní ekosystémy jsou nenahraditelnou složkou životního prostředí

pro společnost. Mají nezastupitelný význam pro ochranu půdy, vody,

ovzduší aklimatu, pro krajinu aživotní prostředí lidí, živočichů arost-

lin. Jsou zásadní pro ekonomicko-společenský rozvoj venkova. Jsou

zdrojem dřeva jako obnovitelné suroviny a předmětem ekonomických

Vláda České republiky od roku 1989 přijala dále uvedené dokumenty zabývající se otázkami

státní lesnické politiky:

1. Zásady státní lesnické politiky schválené usnesením vlády ČR č. 249 ze dne

11. května 1994;

2. Koncepce resortní politiky Ministerstva zemědělství pro období před vstupem

ČR do EU, část B – „Koncepce lesnické politiky na období před vstupem ČR

do EU“ – schválená usnesením vlády ČR č. 49 ze dne 12. ledna 2000;

3. Národní lesnický program schválený usnesením vlády ČR č. 53 ze dne

13. listopadu 2003;

4. Národní lesnický program pro období do roku 2013 schválený usnesením

vlády ČR č. 1221 ze dne 1. října 2008;

5. Koncepce státní lesnické politiky do roku 2035 schválená usnesením vlády ČR

ze dne 17. února 2020.

Kromě vládních materiálů vznikly a vznikají materiály resortní, například:

➨ Strategie resortu Ministersva zemědělství ČR s výhledem do roku 2030 (2016);

➨ Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR (2015) a navazující

Národní akční plán;

➨ Adaptace na změnu klimatu v ČR – Aktualizace národní adaptační strategie (2021).





aktivit venkovských obyvatel aprůmyslu. Lesy mají prokazatelně celkově

pozitivní vliv nafyzický, ale hlavně psychický stav obyvatelstva, stabilitu

afunkce krajiny, aproto musejí být spravovány aobhospodařovány tak,

aby mohly vrámci České republiky dlouhodobě adiferencovaně trvale

plnit všechny tyto své ekologické, ochranné, hospodářské aspolečenské

funkce.“ (Koncepce státní (Koncepce státní lesnické politiky do roku

2035, 2020)

Tyto formulace se ale zatím značně liší odreality. Tu naopak formují vevelké

míře jiné faktory: naprosto dominující dosavadní průmyslová poptávka

po jehličnatém (ideálně smrkovém) dříví všech dimenzí a kvalit, tomu

odpovídající technologické zvládnutí těžby alogistiky téhož, masová adobře

technologicky zvládnutá produkce sazenic, momentální nedostatek sil pro

provádění prací svysokým podílem lidské práce avneposlední řadě (ne)

pochopitelná konzervativnost lesnického myšlení.

Současná bezprecedentní kůrovcová kalamita asní související další jevy

nám nalese mj.ukazují, že:

➨dnes pěstované porosty jsou málo odolné / oslabené, namísto pouze

lokálního dopadu se dostavuje dominový efekt,

➨jednoduchá prostorová výstavba (byť ipři střídání věkových tříd

vevětších blocích– porostních skupinách) nezajišťuje zachování lesa

vlokalitě,

➨ani mladé porosty citlivějších dřevin (smrk) nejsou vpřípadě silného

napadení lýkožrouty odolné,

➨silně asymetrické smíšení dřevin rovněž nedostačuje (samotná

stabilizační příměs sice může odolat prvotnímu náporu škůdce, ale

zbývající „les výstavků“ je ničen šokem aabiotickými činiteli),

➨vrozvinuté kůrovcové kalamitě to nemají jisté ani další jehličnany

(vdobě potravní nouze napadají různé druhy lýkožroutů ijiné

dřeviny– borovici, modřín, douglasku…),

➨je-li opravdu sucho, smrk vypadává izvíce smíšených porostů,

➨suchu odolnější dřeviny mají své limity, dané nejspíš hloubkou

prokořenění (existují však ijiné spolupůsobící faktory– například

oslabení kořenového systému reaktivním dusíkem– viz kapito-

lu2.2), ale jejich krize může být daleko vleklejší až dookamžiku

doplnění zásob vody vhlubších horizontech,



➨rychlé zalesnění rozsáhlých kalamitních holin cílovými dřevinami

může vést kopakování dnešní situace,

➨zmlazovací schopnost lesa je naštěstí fantastická, zejména pokud

jsou při pěstebních zásazích ponecháni jedinci jiných druhů dřevin

coby zdroj semenného materiálu.

Zajímavým studijním materiálem je ipomalá anejistá reakce státu aspoleč-

nosti, respektive neschopnost včas asprávně vyhodnotit příčiny krize apři-

jmout potřebná účinná opatření tak, aby byl hájen především veřejný zájem

(astím zároveň poškozeným subjektům alespoň částečně kompenzovány

škody vdůsledku přijatých opatření). Je zřejmé, že:

➨míra naší připravenosti nakalamitu pár let sucha je velmi nízká, což

je vzhledem kpředpokládané povaze klimatu ve21.století alarmující

aměly by ztoho být vyvozeny odpovídající závěry,

➨legislativa, ač je složitá (nebo snad právě proto?), najednou není zcela

použitelná, jsme nuceni být vnouzovém akrizovém režimu,

➨změnila se společenská poptávka/objednávka, ale lesnický obor ji

zcela nezaznamenal nebo nebral vážně,

➨přestože situace je již několik let zcela změněná, stále postupujeme

vtakřka stejném schématu jako dosud (zákon, vyhlášky, státní

správa, myslivost) evoluční cestou změn podružných předpisů,

ačkoliv situace vyžaduje razantnější změny,

➨bývalý lesnicko-dřevařský sektor se zcela rozpadl anení schopen

větší kooperace aspolupráce,

➨řízení kalamity takřka neexistuje (nejsou lidi, nance, sazenice,

nefunguje doprava, obchod, uplatňování práva),

➨stát (společnost) neprosazuje systémové změny ani tam, kde by mohl

či měl (státní podniky),

➨každý druh vlastnictví má svoje specické problémy aspecicky je

řeší (nebo neřeší).

Vesvětle současného vědeckého poznání apredikcí (vývoj globálních změn

klimatu, sociodemogracký vývoj) se jako nejudržitelnější model lesa jeví

ten „nejpestřejší“– druhově, prostorově, geneticky, ovšem nejen vzhledem



khospodářským dřevinám vněm rostoucím, ale i kdalším organismům

udržujícím jeho ekologickou stabilitu, ato rezistenci iresilienci.

Zhlediska intenzivní produkce dříví lze tedy patrně konstatovat, že „dobře

už bylo“ a vřadě lokalit (patrně širší než dříve) se budeme nuceně vracet

khistorickým způsobům obhospodařování lesů ajiným tvarům, případně

„objevovat“ nové. Ideálně to vše budeme formovat podle skutečné spole-

čenské objednávky. To by nemělo znamenat další více či méně rozvinutá

souvětí vlegislativě, ale soubor praktických kroků: rozbor příčin současné

situace, vyvození ponaučení, stanovení modelu, respektive modelů dalšího

vývoje klimatu azněj plynoucích zátěží, ocenění produkčních imimopro-

dukčních funkcí, stanovení prioritních funkcí. Až potom by mělo přijít

nařadu provedení typologie lesních stanovišť anavržení tvarů atypů lesa,

které nadaných stanovištích půjde bezpečně pěstovat, anásledné odvození

jejich schopností plnit požadované funkce. Při zajištění dostatečně velko-

ryse založených porostů (pestrá dřevinná skladba plošně menších skupin)

vznikne širší manévrovací prostor pro další generace lesních hospodářů,

kteří budou muset reagovat najevy audálosti, jež my zatím můžeme pouze

odhadovat.

Momentálně se snažíme přizpůsobit „tekuté době“ plné nejistot avyužít

nahodilých příležitostí, které potkáme. Je to pochopitelné, ale nikoliv

správné.

Posilování hospodářské funkce lesů vedlo ke snahám o zlepšování užitkových schopností

porostů. Ty byly vyjadřovány zejména podílem produkce rovných a pravidelně rostlých

sortimentů. Nejcennější sortimenty vznikají v pařezové části, takže pokřivené a vzájemně

se tísnící výmladky nízkých lesů (pařezin – pařezů obrůstajících výmladky) začaly být

s ustupujícím významem paliva hodnoceny jako nevyužití produkčních schopností lesního

stanoviště a co nejrychleji převáděny na lesy vysoké (semenné, vzniklé ze semen nebo

umělou výsadbou sazenic). Ačkoliv v celkové objemové produkci nemusí být mezi tvary

lesa zásadní rozdíl, v hodnotové produkci je rozdíl velký.

Za úvahu ovšem stojí přehodnocení tvarů lesa z pohledu jejich rezistence a resilience

v období environmentální změny (ve kterém velice vzrůstá riziko nedopěstování cílových

dřevin do předpokládaných sortimentů), a tedy zvážení, zda se na ohrožených stanovištích

raději nespokojit s jistotou sice méně hodnotné, ale objemově uspokojivé produkce dříví

při celkem bezproblémovém zachování lesa.







Ing. Mil an Hron

Uvádí se, že existuje více než 800denic lesa používaných vlegislativě, les-

nických či ochranářských koncepcích, strategiích aprogramech jednotli-

vých států amezinárodních mezivládních organizací avodborné literatuře.

Organizace pro výživu azemědělství (FAO) chápe jako les jakoukoli plochu

souše větší než 0,5ha se zápojem korun stromů přinejmenším 10 %, jež není

prvotně využívána pro zemědělské či jiné nelesnické účely. Porost by měl

být schopen dosáhnout výšky minimálně 5m. Patří sem ivětrolamy aremízky

širší než 20 m za předpokladu výše uvedeného kvantitativního vymezení

zápoje korunového patra avýšky stromů.

Ačkoliv věcně je každému jasné, co je les a jak by měl zhruba vypadat,

zprávního hlediska to zcela jednoduché není. První denice pojmu „les“ se

včeském právu objevila až v zákoně č. 289/1995Sb., o lesích a ozměně

adoplnění některých zákonů, navíc vponěkud nejednoznačné podobě.

Lesem se podle § 2 písm. a) uvedeného zákona rozumějí „lesní porosty

sjejich prostředím apozemky určené kplnění funkcí lesa“. Pojem les tedy

zahrnuje iblíže nepopsané „prostředí lesních porostů“, kterým se patrně

rozumějí obvyklé složky životního prostředí vyskytující se vlese– tedy

zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy a ekosystémy. To je

závěr patrně zcela správný zpohledu lesnické praxe, ale ne dobře deno-

vaný zhlediska práva. Zrozboru aktuální právní úpravy viděné očima

právníka vyplývá, že lesem je vždy pouze pozemek určený kplnění funkcí

lesa– samostatný lesní porost ovšem lesem není. Oles se tedy jedná itehdy,

hovoříme-li o pozemku určeném kplnění funkcí lesa, naněmž se žádný

lesní porost nenachází.

Oskutečnosti, že se přírodní jevy zpodstaty věci těžko dokonale kodikují

a třídí do škatulek, svědčí i související nejasnosti s vymezením pojmu

„holina“, určení růstového stadia skupiny mladých stromů, ve kterém už

můž

e být tato skupina chápána jako prvek „zajištěnosti apřítomnosti

lesa nadaném místě“, popřípadě opačným směrem stanovení minimál-

ního počtu jedinců dřevitého charakteru, při kterém se ještě oles jedná

(například při silném proředění). Co je tedy najednom místě ještě les,

může být opár metrů dál již „nahraně“, případně i zaní. Ovšem při

jistém odstupu

/nadhledu můžeme konstatovat, že vdané lokalitě les exis-

tuje anení otom sporu.





Mgr. Pavel Rotter, Ph .D.

Žijeme vdobě, kdy člověkem zapříčiněné změny životního prostředí jsou

tak rychlé, že je můžeme vnímat v řádu desítek let, někdy i jednotlivých

roků. Jak rychlé asi musejí být pro les, jehož životní cyklus trvá zhruba

100let (ulesa hospodářského), nebo iněkolik stovek let (ulesa přirozeného)?

Dokážou se ještě hospodářské lesy těmto změnám přizpůsobit? Jakým způ-

sobem by je měl lesník případně nasměrovat?

Les je živý organismus a druhově pestrý, věkově strukturovaný les je

mnohem složitější systém než například pole sřepkou. Tato složitost se pro-

jevuje vpočtu organismů, například těch ukrytých vpůdě, arovněž vesple-

titosti vztahů a způsobů komunikace mezi nimi. Zhlediska provozu má

fakt, že les je živý organismus (ať už se díváme najednotlivé stromy, či nales

jako celek), dva důležité důsledky. Zaprvé iles může, stejně jako každý živý

tvor, uhynout, například při dlouhodobé podvýživě či příliš nepříznivých

vnějších podmínkách. Zadruhé je les schopen se změnám prostředí (napří-

klad změnám vesložení půd, netradičnímu průběhu zimy, změnám distri-

buce srážek během roku) do jisté míry přizpůsobit. Pro provoz, který je

vobdobí rychle probíhající globální klimatické změny vystaven velké nejis-

totě, z toho vyplývají například tyto důsledky. Pochopíme-li přirozené

mechanismy přizpůsobení lesa změnám prostředí, můžeme je vhodným

hospodařením podpořit a výrazně tak přispět k vyrovnanosti produkce

idalších ekosystémových funkcí lesa vnásledujících desetiletích. Budeme-li

mít nevhodnou druhovou i věkovou strukturu lesa, například vsadíme-li

opět převážně na jeden druh dřeviny (douglaska, buk…), či budeme-li

pokračovat vpěstování stanovištně již zcela nevhodného porostu, napří-

klad stejnověkých smrkových kultur vpahorkatinách, můžeme mít sebevíc

propracovanou techniku a ochranu lesa, ale problémům se nevyhneme.

Problém zde totiž není technický, ale biologický. Fyzicky sice můžeme vzít

ledního medvěda apřemístit ho z polárních oblastí natropickou pláž, ale

líbit se mu to nebude. Můžeme přijít stechnickým řešením, například mu

vystavět klimatizovaný areál, ale to nás zase bude stát energii, atedy inance

navíc. Stejně tak pěstování lesa proti jeho biologickým zákonitostem bude

vyžadovat velké množství dodatkové energie, atedy zbytečných nákladů.

Nales jako živý organismus se pohledem lesníka můžeme dívat nadvou

úrovních. První je úroveň individuálního stromu, jeho kvality, vitality

avztahů kestromům okolním. Díváme se například, jestli naše cílové



stromy, tedy ty, které nám poskytnou nejcennější sortiment, mají takové

sousedy (druhově iprostorově), kteří jejich růst na příslušném stanovišti

usnadňují, facilitují (facilitace je takové působení mezi dvěma druhy, které

prospívá alespoň jednomu znich azároveň ani jednomu neškodí), nebo jim

pouze konkurují (viz kapitolu2.1). Druhou úrovní je pohled ekosystémový,

při němž nahlížíme na les jako na superorganismus. Tento pohled byl

vyzdvihován už „starou lesnickou školou“ iklasickými ekology, například

prof.Konšelem či H.T.Odumem, aje pro lesníka důležitý, protože les jako

celek vytváří některé pro přežití stromu klíčové fenomény, například recyklaci

limitujících živin, ekologickou rezistenci (odolnost vůči působení streso-

vých faktorů) či lesní mikroklima. Pohled na les jako superorganismus

našel podporu ivnovějším výzkumu propojení stromů skrze symbiotické

houby a kořenové srůsty, ve facilitacích mezi vhodnými druhy dřevin či

vepigenetické paměti stromů, díky níž se mohou dřeviny dojisté míry rela-

tivně rychle přizpůsobovat změnám podmínek.





Mgr. Pavel Rotter, Ph .D.

Jak hospodaří les s důležitými minerálními živinami? Stromy potřebují,

stejně jako člověk astejně jako další organismy lesního ekosystému, pro

svůj zdravý vývoj sadu minerálů (nástin základního významu nutričně

důležitých prvků pro výživu stromu a vývoj dřevní hmoty je uveden

vtabulce1.1). My lidé přijímáme nutričně významné prvky zpotravy. Co

je však chlebem lesa? Dalo by se říct, že lesní půda. Podobně jako vnašem

trávicím ústrojí probíhá rozklad avstřebávání potravy pomocí kyselého

prostředí asady enzymů, tráví stromy vpůdě, ato zapomoci svých koře-

nových výměšků (exudátů), ale především hub amikroorganismů. Koře-

nové výměšky abohatý arzenál výměšků symbiotických ahniložijných

(saprotrofních) hub apůdních mikroorganismů postupně stravují půdní

organickou hmotu či minerální matrici. Stromy následně vstřebávají

uvolněné živiny, ato nejčastěji nikoliv přímo kořeny, ale prostřednictvím

symbiotických– mykorhizních hub, které jemné kořeny stromů obalují.

Zatímco my si potravu většinou pěstujeme, chováme či dnes už nejčastěji

nakupujeme, stromy si – alespoň částečně– pěstují celý aparát půdních

organismů, které zajišťují recyklaci nutričně důležitých prvků. Vstup

prvků do ekosystému je totiž limitovaný. Nejmohutnější zdroj prvků,



jakými jsou Ca, Mg, PaK, tvoří matečná hornina, jejíž přirozená mine-

rální bohatost aodolnost vůči zvětrávání dovelké míry určují charakter

ekosystému. Něco málo prvků se dolesa dostane ise srážkami. Pak tu

máme jeden speciální, velmi důležitý prvek– dusík. Ten se doekosystému

dostává především skrze symbiotické bakterie, které jsou schopny jej

polapit ze vzduchu (N2) apřevést doformy, jež je pro rostliny přijatelná

(tzv.biogenní xace dusíku). Všechny tyto vstupy prvků jsou limitované,

arůst dřevin je proto často také limitovaný. Když se některého znutričně

důležitých prvků nedostává, strom neprosperuje, ikdyž může mít kdis-

pozici luxusní množství ostatních prvků, CO2, vody i světla (Liebigův

zákon minima). Proto je oto důležitější recyklace prvků– schopnost lesa

jako celku nutričně významné prvky udržet (neztrácet je například odto-

kem se srážkovou vodou) aznovu využít. Les se zadlouhou dobu evoluce

stal mistrem vrecyklaci aúroveň recyklace historicky dovelké míry určo-

vala jeho stabilitu audržitelnost. Mezi prvky, které limitovaly růst lesa

v oblasti střední Evropy nejčastěji, patřily dusík a fosfor (viz rámeček

recyklace PaN azměny jejich poměru podobě ledové). Základní schéma

recyklace prvků zahrnuje opětovné využívání prvků různými členy eko-

systému azamezení jejich úniku (například odtokem vpůdním roztoku se

srážkovou vodou).

Představme si nejdříve nachvíli, že jsme se stali atomem fosforu, který je

zabudován vminerálu apatitu, jehož zrno se nachází někde narozhraní

organominerálního a minerálního půdního horizontu. K částici tohoto

minerálu se přiblížilo vlákno mykorhizní houby auvolnilo kyselinu šťavelo-

vou. Ta nás vyvázala znaší minerální kolébky, kde jsme si hověli postatisíce

let. Dostali jsme se tak doblízkosti vlákna (hyfy) mykorhizní houby, která

nás následně vstřebala. Pak jsme se vydali nacestu vláknitým mykorhizním

podhoubím navzdálenost několika metrů[2], až jsme se dostali nazvláštní

místo, kde naše cesta houbou končí, jelikož dál už budeme pokračovat

kořínkem. V tomto místě jsou houbová vlákna vmezeřená mezi buňky

kořene stromu, nebo dokonce dochází kprůniku houby dokořenové buňky.

Toto místo připomíná směnný trh (např.[3], [4]). Stali jsme se zde totiž

zbožím, které houba nabízí výměnou zaenergeticky bohaté produkty foto-

syntézy (například cukry), snimiž na trh přichází rostlina. Poté, co jsme

byli směněni zacukr, vystoupali jsme kmenem, až jsme se dostali dolistové

buňky, kde jsme se stali součástí jejího energetického metabolismu.

Napodzim se list zabarvil, část živin byla zlistu stažena (resorbována) zpět

do stromu[5], ale molekula, jíž jsme byli právě součástí, vlistu zůstala.

Napovrchu půdy kolonizovalo padlý list podhoubí hniložijné houby hel-

movky, amy jsme se opět stali součástí podzemní říše. Zodumřelého hou-



TABULKA 1.1: Vý znam vybraných makronut rientů pro výživu rost lin a projevy dostatečné

a nedostatečné výživy

Prvek Význam pro výživu rostlin Příznaky nedostatku Projev dostatečné

výživy

Kpodpora hydratace pletiv

a osmoregulace, aktivace

enzymů ve fotosyntéze,

antagonismus s Ca, syner‑

gismus s Na a amonným

iontem

zasychání vrcholků, poruchy vodní‑

ho metabolismu, předčasný opad

starých ročníků jehlic, zvlněné

a zasychající okraje starých lis‑

tů, kořenová hniloba, zakrnělé

rostliny, malá semena, případně

zásobní hlízy

dobré vyzrávání a mrazu‑

vzdornost pletiv, cukerna‑

tost plodů

Mg součást chlorofylu, bíl‑

koviny buněčného jádra,

střední lamela buněčné

stěny, regulace hydratace

(antagonismus s Ca), foto‑

syntéza – přenos fosfátů

(synergisté Mn, Zn)

zakrslý růst, chloróza mezi žilna‑

tinou starých listů, nepravidelně

zprohýbané listy, při případném

odumírání purpurové zbarvení listů

jako při nedostatku P

Ca regulace hydratace

(antagonisté K, Mg),

aktivace amylázy, ATPázy,

regulace dlouživého růstu

poruchy při dělivém růstu (malé

buňky), zasychání vrcholků a listů

(místa nejintenzivnějšího prodlužo‑

vacího růstu – nevytvoří se do‑

statečně kvalitní buněčné stěny),

zbrzděný růst kořenů

napomáhá vyzrávání

dřeva

Pzákladní metabolismus

a syntézy, fosforylace –

fotosyntéza, DNA

většinou latentně – nízký obsah

v rostlině – snížená úroveň bio‑

chem. procesů, především se

přestávají tvořit cukry a bílkoviny,

výrazněji se projeví za chladného

nebo suchého počasí

poruchy reprodukce (zpožděné

kvetení, snížené zakládání květů,

špatná tvorba semen), zakrslost,

tmavě zelené nebo bronzově

ﬁalové zbarvení, zasychání špiček

jehlic u jehličnanů, omezený růst

letorostů

urychluje vyzrávání

dřeva, zkracuje vegetační

období, snižuje nega‑

tivní účinky přehnojení

dusíkem



bového vlákna jsme se dostali dopůdních bakterií apodstoupili jsme mnoho

rychlých cyklů obratu bakteriální biomasy (odumřelá bakterie se stala

potravou živé atak dále), až jsme nakonec unikli ztohoto nikdy nekončí-

cího bakteriálního koloběhu a dostali se dostruktury půdního minerálu

asociovaného sorganickou hmotou[6]. Zase jsme vblízkosti kořene stromu,

z organominerálního půdního komplexu nás však tentokrát neuvolnila

dolující mykorhizní houba, ale mikrobiální komunita podporovaná

výměšky cukrů zkořene stromu. Opět tedy bakterie potřebující fosfor pro

výstavbu vlastních těl. I takové bakterie mají své predátory, atak jsme se

ocitli vjednom znich anásledně byli jako anorganický fosforečnan vylou-

čeni v blízkosti kořene a opět vstřebáni vláknem mykorhizní houby.

Mohutný buk, vekterém jsme se nakonec ocitli, si nás pak dokázal vesvém

těle udržet mnoho let.

Dusík a fosfor jsou pro většinu středoevropského lesa dva nejluxusnější prvky, tradičně

limitující jeho produkci (i když dnes už to mnohdy neplatí, především kvůli člověkem

vyvolané depozici dusíku a kyselým dešťům – bude rozebráno dále). Když končila poslední

doba ledová, vznikající mladé půdy byly bohaté na fosfor, ale chudé na dusík. Tento jev

souvisí se zdroji těchto prvků v ekosystému. Hlavním vstupem fosforu je matečná hornina,

proto povrch půdy zerodovaný ledovými větry a ledovci, mnohde s navátým větrným

sedimentem se sbírkou úlomků hornin a prachu ze širého kraje, skýtal mnoho vítaných

zdrojů fosforu pro rozvíjející se vegetaci. Na druhé straně nejvýznamnějším přirozeným

vstupem vstřebatelných forem dusíku do ekosystému je jeho biogenní ﬁxace. V půdě

existují bakterie, ať už žijící volně, či v symbióze s kořeny rostlin (například bakterie rodu

Frankia žijí v symbióze s kořeny stromů z rodu olše), schopné polapit inertní molekulu

atmosférického dusíku N2 a převést ji na formy, které jsou pro rostliny vstřebatelné [7].

S prodlužující se dobou ﬁxace tedy během staletí až tisíciletí přibývá i dusíku. Naproti

tomu zdroje fosforu jsou limitovány dosahem kořenů k matečné hornině a rychlostí jejího

zvětrávání. Přestože jak dusík, tak fosfor jsou v udr žitelném ekosystému efektivně

recyklovány, dochází k nevyhnutelným ztrátám (u hospodářských porostů musíme počítat

i se ztrátou odnosem biomasy). S přibývajícím věkem půdy tedy přirozeně ubývá fosforu.

Dusíku nejdříve přibývá, ale jak z půdy během staletí postupně odchází fosfor a bazické

ionty, půda se stává méně úživnou i pro dusík ﬁxující organismy, takže nakonec ubývá

i dusíku [8]. Nutno podotknout, že tuto situaci známe z prastarých půd v Austrálii. Středoevropské

lesy se do tohoto stavu ještě nedostaly. Dnes jsme naopak v situaci, kdy v důsledku

činnosti člověka máme nadbytek dusíku (atmosférická depozice reaktivních forem), ale

nedostatek fosforu a bazických iontů (kyselé deště, degradace půdní recyklace).





Mykorhizní houby jsou organismy, které s kořeny dřevin spolupracují po miliony let. Za tuto

dobu se význam mykorhizních hub pro stabilitu lesních ekosystémů stal klíčovým. Základní

princip mykorhizní symbiózy je jednoduchý, jedná se v principu opravdu o jakýsi směnný

obchod mezi houbou a rostlinou. Rostlina poskytuje produkty fotosyntézy, tedy sloučeniny

uhlíku bohaté na energii, houba pak nabízí dary podzemního království, důležité živiny,

které vydoluje či vyslídí z půdních minerálů či odumřelých zbytků v půdě, nejčastěji dusík

a fosfor, a také vodu. Jemná houbová vlákna (hyfy) mají totiž mnohonásobně větší

absorpční plochu pro příjem minerálů a vody než nejjemnější kořínky dřevin a jejich

výstavba je z pohledu investic uhlíku ve srovnání s kořínky dřevin mnohem „levnější“.

Uvažme ještě fakt, že mykorhizní houby tvoří v půdě síť, která propojuje stromy různých

věkových stadií i druhů a někdy slouží i k distribuci živin, vody i informací. Pro praktického

lesníka jsou důležité dvě velké skupiny mykorhizních hub: houby arbuskulární, které nad

zemí netvoří hříbky a obecně spolupracují s dřevinami živných stanovišť, jako jsou javor,

jasan, třešeň a další ovocné stromy, částečně také lípa, ale například i jeřáb, a houby

ektomykorhizní, tvořící makroskopické plodnice (například hřiby, kozáky, křemenáče,

suchohřiby, holubinky, klouzky, muchomůrky atd.), jež spolupracují s dřevinami jako buk,

dub, habr, bříza, osika, smrk, borovice, modřín či jedle. Pokud máme les druhově pestrý,

jsou pestré i na dřeviny vázané skupiny mykorhizních hub a celé jejich společenstvo toho

umí více. Hovoříme potom o vyšší funkční diverzitě společenstva mykorhizních hub

v druhově pestrém lese [9]. Máme zde specialisty na dolování fosforu z minerálů (například

houba čechratka podvinutá) [10], mistry ve vyvazování dusíku či fosforu z půdní organické

hmoty. Vedle těchto typů, které živiny dolují pomocí uvolňování organických kyselin či

enzymů, zde nalezneme i funkční typy hub, jež v půdě slídí po ploškách s vyššími

koncentracemi vstřebatelných živin, uvolněných například díky činnosti bakterií [8].

Mykorhizní houby jsou pro dodávání minerálů a vody z půdy často klíčové, například

ektomykorhizní plášť zcela obaluje kořínky spolupracujících dřevin a tvoří 75 % absorpční

plochy a 99 % absorpční délky vhodné k příjmu živin [11]. Podle novějších odhadů

arbuskulární houby obstarávají rostlinám až 90 % přijímaného fosforu a do 20 %

přijímaného dusíku. U ektomykorhizních hub je to pak až 80 % přijímaného fosforu a 70 %

rostlinou přijatého dusíku [12]. Rovněž další služby, které mykorhizní houby dřevinám

poskytují, často rozhodují o schopnosti dřeviny přežít na daném stanovišti. Houbový plášť

obalující kořeny slouží jako jakási bezpečnostní brána chránící kořeny před průnikem

těžkých kovů, volného hliníku i biotických škůdců (například václavky), mykorhizní houby

rovněž zvyšují odolnost dřevin vůči suchu, díky uvolňování látek jako glomalin zvyšují

schopnost půdy vodu zadržovat, a proto budou vítanými pomocníky při adaptacích lesnictví

na dopady globální klimatické změny [11] [4].



Recyklace prvků vlese tedy představuje proces vznikající naceloekosysté-

mové úrovni. Vponěkud hrubém avněkterých ohledech nepřesném přiblí-

žení si ekosystémovou recyklaci můžeme přirovnat kobrazu lidí stojících



vkruhu či hloučku. Je zima, musejí se tedy na sebe přiměřeně tlačit, aby

nepromrzli. Zároveň si podávají bochník chleba a ukusují. V extrémním

příkladu si můžeme představit, že je mezi nimi lakomec, který si nechá boch-

ník pro sebe. Pak ovšem ostatní zahynou hladem aon nakonec též– zimou,

jelikož už nebude zahříván ostatními. Když jsou někteří vhloučku méně

šikovní, drobí, což představuje ztrátu pro všechny. Přestože lidé v kruhu

neztrácejí svoji individualitu, je třeba přičinění všech, aby mezi nimi boch-

ník koloval. Každý organismus se snaží přežít, což nutně zahrnuje reakce

napodněty zprostředí– například pokud by měl onen kruh lidí malý boch-

níček, dávali by si členové při předávání isamotném jídle asi hodně velký

pozor, aby nenadrobili. Tato jejich šetrnost a opatrnost by pak přinesla

užitek všem. Naopak, pokud by byl bochník velký, až neomezený, snažili by

se jej členové posílat rychle, aby nikdo nečekal najídlo zbytečně dlouho

anestrádal nedostatkem energie nutné kzahřívání. Tento obraz nám může

posloužit kpřiblížení podstaty konceptu celoekosystémové výživy, nastíně-

ného vposlední době například Langem[13]. Vtomto pohledu se díváme

nales jako nacelek arovněž tak posuzujeme adaptaci jeho recyklace napří-

slušné podmínky prostředí. Koncept celoekosystémové výživy je pak pod-

pořen objevy provázání stromů skrze mykorhizní houby[14], kořenovými

srůsty či schopností stromu do určité míry poměrně rychle reagovat

nazměny prostředí díky epigenetickým mechanismům[15].

Podobně jako příklad lidí předávajících si chléb můžeme pro recyklaci živin

vlese použít další příměr– biogeochemický recyklační koloběh látek před-

stavuje jakýsi motor lesa složený zmnoha částí apoháněný energií sluneč-

ního záření. Konstrukce tohoto motoru je zadlouhá léta evoluce vyladěna

tak, aby byl přizpůsoben podmínkám prostředí. Pokud bude lesník znát

„konstrukční typ“ pro svá stanoviště, umožní mu to hospodařit s plným

využitím výkonu motoru pro produkci bez zbytečného opotřebení. Před-

stavíme si „dva konstrukční typy“ středoevropského lesa, které reprezentují

mezní příklady sohledem narecyklaci živin.

Prvně se podíváme nasprašové půdy jižní Moravy, kde se idíky dostatku

živin daří bohatému lesu sdubem, javory, jasany, lípou, břekem atřešní.

Tento les využívá rychlé recyklační strategie– prvky kolují mezi jednotli-

vými organismy rychle, aproto jej nazvěme dynamický les. V příměru

slidmi abochníkem by tento les odpovídal velkému bochníku (velké zásoby

dostupných prvků) kolujícímu rychle mezi lidmi (rychlý cyklus). V půdě

dynamického lesa jsou kromě ektomykorhizních hub významně zastou-

peny i arbuskulární mykorhizní houby. Nadzemní opad zde přítomných

druhů dřevin se vtomto lese rychle rozkládá arovněž „kořenový opad“

aodumřelé zbytky mykorhizních hub se vpůdě rozkládají rychle[16]. Tento



podzemní „opad“ je velmi důležitý a svým objemem může převýšit „tra-

diční opad“ listoví avětévek. Listí, které dopadne napovrch půdy, se rychle

rozloží, aproto dloubneme-li do půdy v dynamickém lese, nalezneme jen

tenkou vrstvu organických horizontů, zato však silnější abohatý, černý

azemitě vonící horizont organominerální, vněmž se mísí odolnější orga-

nická hmota, podzemní opad zmykorhizních hub a kořínků a minerální

složka[17]. Sohledem navýživu lesa arecyklaci nacházíme vtomto lese dva

„velké hráče“: dřeviny spojené se svými mykorhizními houbami na jedné

straně apůdní bakterie nastraně druhé. Díky relativně teplému podnebí

aúživné půdě se bakteriím vdynamickém lese daří acelkově je jejich pří-

spěvek kuvolňování živin z odumřelých zbytků v půdě velmi významný.

Naprvní pohled se zdá, že oba velcí hráči se rvou okaždý atom dusíku,

fosforu či vápníku, které potřebují pro konstrukci svých těl. Bakterie vypustí

okolo sebe enzymy, které „rozštípou“ půdní organickou hmotu auvolní zní

prvky jako dusík, fosfor abazické ionty[18]. Takto uvolněné prvky jsou bak-

terie schopny velmi rychle zkonzumovat adostat tak zpět do svých těl.

Vdynamickém lese slídí především arbuskulární mykorhizní houby svými

hyfami vpůdě ahledají přesně ta místa, kde bakterie hodně „štípou“, aby si

mohly uvolněných prvků rovněž cucnout a využít je pro své účely či je

směnit srostlinou za cukry[7]. Oba velké tábory si však rozhodně pouze

nekonkurují – rostliny prostřednictvím kořenů občas vypustí do půdy

sacharidy čili látky bohaté naenergii. Pokud bakterie mají uhlík aenergii

ztěchto cukrů, můžou se rozrůstat. Co jim však chybí, jsou právě prvky

jako dusík afosfor. Pokud tedy rostlina bakterie energeticky přiživí, bakte-

rie začnou o to více „štípat“, ato dokonce ine příliš dobře rozložitelné

zbytky[19], jen aby se dostaly kpotřebným prvkům[18]. Jak se vživné půdě

rozrůstají akypí populace bakterií, vzrůstají ipopulace jejich predátorů,

například háďátek. Jakmile háďátka svoji potravu stráví avyloučí zbytky,

dostanou se dopůdy zpět idůležité prvky, tentokrát už veformě pro rostliny

přijatelné[20]. Vypadá to jako tvrdá konkurence mezi oběma velkými hráči,

jelikož však jdou prvky vpřijatelné formě tak na„dračku“, zůstávají vpůdním

roztoku pouze krátkou dobu, čímž klesá pravděpodobnost jejich vyplavení

aztráty zekosystému. To, že se organismy vživném prostředí odůležité prvky

tak „rvou“, tedy vede kefektivnější recyklaci naceloekosystémové úrovni,

což je výhodné pro všechny.

Zadruhým příkladem se nyní přesuňme zjižní Moravy dohorských smrčin

Šumavy. Kyselé podloží arelativně krátká vegetační doba nepodporují vznik

úživných půd saktivním mikrobiálním životem. Vkyselém prostředí jsou

ntyCa

, Mg

aK

mobilnější avyšší srážky hrozí vyplavením těchto nutr

ientů

způdy aodvedením pryč zekosystému, což může dlouhodobě vést kpro-



hloubení limitace, poklesu produkce a náchylnosti stromů vůči dalším

stresovým faktorům. Recyklace důležitých prvků je vekosystému horské

smrčiny těmto podmínkám přizpůsobena. Horská smrčina představuje pří-

klad konzervativního modelu recyklace. Co to znamená? Dloubneme-li

dopůdy vtomto konzervativním lese, zjistíme, že se vní nachází mocná

vrstva jehličí adalšího opadu vrůzných fázích rozkladu. Právě tato vrstva je

zde největším sejfem nadůležité prvky vpůdě. Prvky, které se vtéto vrstvě

nacházejí, jsou dobře zajištěny proti vyplavení vyššími srážkami. Akdo

vlastní klíč odtohoto sejfu? Vpůdě konzervativního lesa existuje především

jeden velký hráč, který zaideálních podmínek reguluje aktivitu všech ostat-

ních. Jsou to stromy ananě napojené ektomykorhizní houby. Ektomykorhi-

zní houby rozkládají odumřelé organické zbytky a následně vstřebávají

uvolněné prvky[17][21], které pak směňují se stromy zauhlíkaté, naenergii

bohaté látky či je využívají pro vlastní potřebu. Ektomykorhizní houby

nejenže disponují enzymy schopnými „dolovat“ prvky zodumřelých orga-

nických zbytků, ale mají rovněž schopnost vylučovat organické kyseliny,

které mohou uvolňovat prvky z minerálů přítomných v půdě [22]. Tato

„dolující“ aktivita symbiotických hub v lesích s chladnějším adeštivějším

klimatem pravděpodobně převažuje. Role ektomykorhizních hub pro

výživu stromu je vkonzervativním lese klíčová, což naznačuje ivětší objem

energie auhlíku zcelkové produkce fotosyntézy poskytovaný těmto houbám

ze strany stromů, pokud situaci srovnáme sdynamickým lesem. Odumřelé

části ektomykorhizních hub rovněž tvoří významný vstup uhlíkatých slou-

čenin do půdy a pravděpodobně svým objemem převyšují listový a koře-

nový opad[17].

Shrnuto: smrkový les ve svých přirozených podmínkách, tj. v horských

oblastech sbohatými srážkami, představuje systém se silnou kontrolou toku

prvků ze strany dřevin aektomykorhizních hub. Stěžejním úložištěm prvků

jsou organické horizonty, ze kterých mohou být prvky mobilizovány ekto-

mykorhizními houbami. Vchladných asrážkově bohatých podmínkách je

tento systém schopen velmi těsné recyklace důležitých živin, což přispívá

kestabilitě adlouhodobé udržitelnosti. Smíšený les naúživných stanoviš-

tích teplých poloh reprezentuje systém svýznamným zastoupením aaktivi-

tou půdních mikroorganismů, které zajišťují velmi rychlý obrat prvků

vpůdě, což vkombinaci se slídivou aktivitou arbuskulárních mykorhizních

hub přispívá kefektivní recyklaci asnížení ztrát prvků amá vpříslušných

podmínkách podporující vliv naudržitelnost a stabilitu porostů. Známe

imodikaci konzervativního cyklu pro chudé půdy sušších poloh– jsou jí

acidolní doubravy sdominancí ektomykorhizních hub, kde duby doprová-



Projevy globální klimatické změny a další stresové faktory (depozice reaktivního dusíku,

okyselení půd) oslabují jeden ze stěžejních celoekosystémových procesů – recyklaci

nutričně důležitých prvků, tedy opětovné využívání těchto prvků členy ekosystému spolu

se zamezením jejich vyplavení z ekosystému. Jak naopak může lesník přirozenou recyklaci

prvků podpořit, či alespoň nezhoršovat?

Stěžejní je zbytečně nezvyšovat odnos prvků z ekosystému, čili především ponechávat

organické půdní horizonty, kořeny, pařezy, kůru a větve na ploše v co největší možné míře.

A pomůže vůbec ponechání těchto „zbytků“ na stanovišti, pokud stejně časem odvezeme

většinu objemu kmene? Obsahy významných živin v kmeni stromu dosahují hodnot řádově

nižších ve srovnání s listy, kořeny, větvemi a kůrou [23]. Dokonce i když obsahy vyjádříme

absolutně, vyjde nám, že s kmenem odneseme pouze relativně malé množství živin, které

by v časovém horizontu obmýtí mělo být nahraditelné zvětráváním matečné horniny.

Ponechání výše uvedených částí stromu se proto vzhledem k redukci ztrát prvků jeví jako

velmi důležité, a to zvláště na chudých půdách konzervativního recyklačního typu lesa.

Důležitá je ovšem i heterogenita půdního prostředí [24], jež umožňuje udržovat

mikrostanovištní podmínky vhodné pro rozvoj různých funkčních typů mykorhizních hub

a tím pádem i příznivé pro vývoj různých druhů dřevin. Velkoplošná homogenizace

potěžebních zbytků po ploše stanoviště pomocí fréz či štěpkovačů se tedy jeví jako

neefektivní řešení z pohledu snadnosti nástupu i pestrosti obnovy.





zejí dřeviny jako borovice abříza, navlhčích stanovištích pak lípa ahabr,

respektive buk ajedle vevyšších polohách.

Vtextu jsme si představili dvě základní recyklační strategie– dynamický

les se dřevinami jako javor, jasan atřešeň, svýrazným zastoupením arbus-

lárních hub, akonzervativní les se smrkem, v němž dominují ekto-

mykorhizní houby. Pro konzervativní les představují organické půdní

hori

zonty stěžejní zásobárnu důležitých prvků, proto by měl tento kryt

zůstat při těžbě co nejméně poškozen. Holoseč představuje zpohledu zadr-

žení prvků pro konzervativní les „pouštění žilou“. Zrychlený rozklad orga-

nické hmoty naholině amožný odnos tohoto horizontu erozí představují

vysoké riziko ztráty důležitých prvků aztoho plynoucí větší náchylnost lesa

vůči dalšímu stresu v budoucnu. Pokud už holina vznikne, měly by se

k jejímu zalesnění použít prioritně přípravné dřeviny (například bříza,

topol, olše), které umějí půdní podmínky naholině stabilizovat. Ani pro les

dynamický se holina nejeví jako optimální, jelikož větší riziko vysychání



půdního prolu naholině vede ke snížení aktivity půdních mikroorga-

nismů, důležitých aktérů recyklace v dynamickém lese. S ohledem na

dopady environmentální změny aadaptaci vůči nim se jeví jako výhodné

zakládat porosty, vnichž se kombinují obě strategie recyklace, kčemuž při-

rozeně dochází vesmíšených lesích, kde jsou zastoupeny dřeviny obou zmí-

něných ipřechodových strategií (doubravy abučiny se zastoupením javoru,

jasanu, třešně či lípy). Ovšem zdá se, že aby toto prolínání vedlo kodolněj-

šímu lesu, musíme oba funkční typy mísit vmenších hloučcích či skupin-

kách, tedy nikoliv naúrovni jednotlivých stromů. Některé dřeviny, například

lípy, spolupracují jak sarbuskulárními, tak sektomykorhizními houbami.

Olše pak spolupracují jak sarbuskulárními, tak sektomykorhizními hou-

bami, anavíc nakořenech hostí dusík xující bakterie. Takto xovaný dusík

je prostřednictvím mykorhizní sítě potenciálně přístupný i pro další dře-

viny. Lesník tak může využít principy celoekosystémové výživy kpodpoře

odolnosti lesa, snížení pravděpodobnosti investic doochrany lesa vbudoucnu

iposílení produkce porostů.







Mgr. Pavel Rotter, Ph .D.



Stabilita lesa zajišťuje jeho přežití na příslušné lokalitě. Slovem stabilita

nebudeme chápat už poněkud překonanou stabilitu klimaxovou, tedy před-

stavu, že les, který dospěje dostadia klimaxu, se podobně jako muzejní preparát

vevitríně už příliš nemění (pokud jej nenapadne brouk). Stouto představou

stability lesa se můžeme pro nadcházející nestálé období rozloučit. Stabilita

vnašem pojetí bude vlastností ryze dynamickou: půjde nám oto, udržet

navzdory probíhající environmentální změně důležité ekosystémové

funkce, jimiž les prospívá sobě, lidem icelé planetě. Podstatné bude udržení

recyklace prvků, porostního mikroklimatu atím pádem izadržování vody,

půjde ioudržení vyrovnané produkceatd. Vneposlední řadě bude cílem

i udržení krásy abohatosti lesa jako živého organismu. Vprůběhu času

může ivlese, který si zachová zmíněné funkce aatributy, docházet kodum-

ření části stromů či změnám podílu zastoupení jednotlivých dřevin, nemělo

by však docházet kvelkoplošným rozpadům, jaké pozorujeme dnes. To, co je

nasoučasných environmentálních změnách nejhrozivější, je rychlost, sjakou

probíhají. Pravděpodobně zažíváme jednu znejrychlejších „jízd smrti“ vději-

nách života naZemi avědci vyjadřují naprosto oprávněnou obavu, že přiro-

zené ekosystémy se nemusejí stačit novým astále se měnícím podmínkám

přizpůsobovat dostatečně rychle, aniž by docházelo kjejich kolapsům aroz-

vratům. Příkladem může být osud korálových útesů, které se vyskytují až

vetřetině všech druhů moří aoceánů. Začátkem 90.let nejevily žádné pod-

statné známky rozvratu, ale vsoučasnosti už mnohé studie počítají stím, že

tyto gigantické ekosystémy zkolabují azahynou dokonce 21.století[25].

Budeme potřebovat dostatečné plochy lesů ponechaných samovolnému vývoji

(tj. lesů bezzásahových), abychom zjistili, jakými mechanismy se budou lesy

v nových podmínkách stabilizovat. Vhospodářských lesích ovšem bude



potřeba aktivních lesníků, kteří pomohou přetvářet lesy tak, aby byly nanové

pořádky co nejlépe adaptovány. Lesníci by při tom měli využívat apodporovat

nám již známé přirozené stabilizační mechanismy lesních ekosystémů, popsané

vminulosti převážně vbezzásahových lesích. Mnozí tvrdí, že aby vyrostl le

není lesníků třeba. Vsoučasné neklidné době může být naopak práce les-

níka pro přežití lesa zásadní. Důležité je však mít dobrou vizi. Vtéto podka-

pitole si proto vysvětlíme, co vše může podporovat stabilitu lesa.

asto se mluví odruhové pestrosti lesa. Je tomu skutečně tak, že les svíce druhy

dřevin je stabilnější? Výzkumy ukázaly, že ano [26] [27] [28]. Čím to je? Stěžejní

se zdá být werichovské „ten umí to aten zas tohle“, ato vetřech směrech:

a) vesmyslu různé schopnosti různých dřevin odolávat stresu: napří-

klad jedna dřevina odolává lépe pozdním mrazům, jiná snáší lépe

suchá jara ajiná zase nápory větrů. Pokud například vchladnějším

roce jeden druh dřeviny strádá, jiný může naopak prospívat lépe.

Tato rozrůzněnost vreakcích vede vdruhově pestrém lese kvyrov-

nanější produkci akvyšší pravděpodobnosti toho, že se nám ipři

nestabilním klimatu podaří udržet lesní zápoj. Odolnost se liší

ivrámci různých věkových tříd téhož druhu dřeviny arovněž

vrámci přirozené genetické aepigenetické variability uvnitř druhu;

b) vesmyslu různých způsobů, jak různé dřeviny prospívají celku.

Důležitým aspektem pozitivního dopadu druhové bohatosti (biodi-

verzity) nastabilitu je to, že specické kombinace druhů stabilizují

mnohem více než kombinace náhodné. Stabilizace je tu výsledkem

vhodných kombinací specických vlastností těchto dřevin[29].

Hovoříme pak otom, že jedna dřevina facilituje růst druhé, či

facilitují svůj růst oboustranně. Jak si dřeviny mohou vzájemně

pomáhat svými jedinečným vlastnostmi, více rozebereme níže

avtabulce2.2;

c) vesmyslu existence větší funkční diverzity přítomných symbióz. Naše

zažitá představa ofungování přírody je konkurenční apredační– pří-

roda má zuby adrápy odkrve, vpřírodě neustále zuří nelítostný boj

opřežití. Vposledních letech však výzkumy ukazují, že pro přežití lesa

je zcela nezbytné fungování symbióz, čili oboustranně prospěšné

spolupráce mezi organismy. Vtéto publikaci se věnujeme především

pro praktického lesníka velmi důležité symbióze mezi mykorhizními

houbami akořeny dřevin. Význam této symbiózy vobdobích klima-

tické nejistoty narůstá, jelikož mykorhizní houby pomáhají dřevinám

vzískávání vody apro výživu nezbytných prvků apodílejí se velkou

měrou nazvýšení jejich imunity. Typy mykorhiz vázané narůzné



druhy dřevin či jejich různá věková stadia se mohou navzájem

funkčně doplňovat, což vkonečném důsledku zvyšuje stabilitu

porostů vůči suchu.

Pro lepší přiblížení významu věkové adruhové diverzity pro přežití audr-

žení chodu lesa si můžeme představit příklad dvou domorodých vesnic.

Obyvatelé první vesnice se zaměřují pouze najeden druh obživy, například

pěstování řepky zapomoci dotací, ajsou vtom opravdu dobří, takže jejich

vesnice prosperuje. Vesnice není příliš otevřená jiným etnikům aobyvatelé

dbají o„druhovou čistotu“. Druhá vesnice leží vregionu sčastými přesuny

obyvatelstva, ajejí obyvatelé se tak naučili žít se změnou– potkávají se zde

otužilí horalé inahorka adaptovaní jižané. Obyvatelé navíc nežijí zmono-

polně zaměřených dotací, atak se tu rozvíjejí různé druhy obživy, pěstování

plodin iřemesla. Vklimaticky stabilních podmínkách může více prospero-

vat první vesnice, pokud jsou její obyvatelé vpěstování řepky apsaní žádostí

odotace obzvláště dobří. Pak ovšem nastane období srozkolísaným klima-

tem aobyvatelé první vesnice, uvyklí na„svoje klima“, najednou strádají.

Vedruhé vesnici je ipři rozkolísaném klimatu vždy někdo, kdo natom není

tak zle, aby se nezvládal starat ovšeobecně důležité věci, například produko-

vat potraviny, opravit vodovod, hloubit studny, zateplovat domyatd. Navíc

produkce řepky vklimaticky nestabilním období silně kolísá aněkolik posobě

jdoucích „špatných“ let přivede první vesnici napokraj hladomoru. Druhá

vesnice naopak těží z různých schopností svých obyvatel při zajišťování

potravy adosahuje ivrozkolísaném klimatu stabilnější produkce.

Přesně tyto závěry potvrzuje svými výzkumy opakovaně profesor Pretzch[30].

Směsi některých vhodně vybraných dřevin vykazují oproti obdobně pěstova-

ným monokulturám nadprodukci. Platí to především nachudých až normál-

ních stanovištích. Naúživných stanovištích docházelo naopak k mírnému

poklesu produkce oproti monokulturám. Nadprodukce nachudších stano-

vištích byla pozorována usměsi dubu (letního izimního) sbukem či směsi tří

dřevin jedle-buk-smrk (vhorských oblastech) auvelmi perspektivní směsi

sohledem naklimatickou změnu dub-buk-borovice. Dub vesměsi sbukem

nejlépe prosperoval při průměrném přimísení buku okolo 40 %, růst buku byl

nejvíc podpořen příměsí dubu okolo 30 %, obě na chudých stanovištích.

Výzkumníci nesrovnávali pouze různé typy stanovišť, zaměřili se inato, jak

si směsi versus monokultury vedou (vyjádřeno řečí produkce), pokud jsou

stresovány suchem. Směsi ztohoto srovnání opět vyšly lépe. Tak například

hercynská směs (buk-jedle-smrk) si držela svoji nadprodukci oproti mono-

kulturám, ikdyž tato nadprodukce při stresu suchem poklesla (bavíme se

stále orelativních srovnáních, vnichž produkce monokulturních porostů se



bere jako rovna 100 %), naproti tomu usměsi dub-buk-borovice, lépe adap-

tované nasucho, se nadprodukce při stresu ještě zvýšila. Navíc usměsí tří

dřevin byl pozorován silnější efekt facilitace než u směsí dvoudruhových.

Shrnuto apodtrženo, jednotlivé dřeviny se více podporují nachudých stano-

vištích či vobdobích stresu (například suchem)[31]. Využití facilitací dřevin

se tedy stane pro lesní praxi velmi důležitým nástrojem stabilizace, jelikož

a)měnící se klima bude přinášet četnější stresové situace, b)vlivem kyselých

dešťů došlo kochuzení stanovišť, takže dnes máme mnohem více stanovišť

vřadě kyselé, než vyplývá ze starších pedologických průzkumů, ze kterých se

ovšem v lesnické praxi stále vychází. Ubylo rovněž úživných stanovišť

vesmyslu dostatku všech důležitých nutrientů. Ano, jak již bylo řečeno, dnes

máme mnoho stanovišť sluxusní zásobou dusíku, ale dusík už většinou není

prvkem limitujícím růst lesa. Stále častěji se totiž setkáváme slimitací nedo-

statkem fosforu a draslíku[32]. Pokud hovoříme o facilitaci, tedy podpoře

vitality jedné dřeviny dřevinou druhou, jaké mechanismy se přiní nejčastěji

uplatňují? Vliteratuře jsou nejčastěji zmiňovány mechanismy dva:

1) Hydraulický li– jedná se ojakýsi „výtah navodu“, unějž hlouběji

kořenící dřevina dostává vodu dosvrchnějších půdních horizontů,

kde se voda stává přístupnou ipro dřeviny smělčím kořenovým

systémem[33]. Naredistribuci vody vrámci půdního prolu se

podílejí imykorhizní houby, které fungují jako výtah navodu

vmenším měřítku arovněž slouží jako potrubí distribuující vodu

horizontálně [34][14]. Hydraulický li se stává především vobdo-

bích sucha stěžejním mechanismem, jelikož mělčeji kořenícím dřevi-

nám přináší až 50 % spotřebované vody[35]. Mezi dřeviny se silnou

schopností hydraulického liu patří duby, ato díky tomu, že a)hlu-

boce koření, b)mají malou rezistenci proti ztrátě vody zkořenů

vesvrchnějších horizontech. To vede ktomu, že část vody, kterou

načerpají vhlubších vrstvách půdy, ztratí vesvrchnějších horizon-

tech atím přispějí kdostupnosti vody pro mělčeji kořenící rostliny.

2) Stejně jako voda mohou být znižších horizontů „vytaženy“ iprvky,

které se pak sopadem příslušné dřeviny vracejí zpět dosvrchních

horizontů, kde přispívají kregeneraci půdního prostředí, snižují

limitace, stres znedostatku prvků atím přispívají ikvyšší odolnosti

vůči ostatním pro dřeviny škodlivým událostem (sucho, útoky hub

ahmyzu)[9]. Tento mechanismus biologické meliorace půdního

prostředí vhodnými dřevinami je nutné využívat, aby došlo kozdra-

vení nemocných lesních půd, ato jak postránce obnovy zásob prvků

vdosahu kořenových systémů amykorhizních hub, tak postránce

zlepšení půdní struktury atím ischopnosti půdy zadržovat vodu.



TABULKA 2.1: Meliorační efekt dřevin a hloubka jejich prokořenění v závislos ti na půdní struk tuře

(sestaveno dle [37] [38])

Dřevina Meliorační působení

Pravděpodobná hloubka prokořenění

v daném typu půdy

písčité

půdy

mělké

půdy

hlinité

půdy

pod-

zoly

Buk Ef

ekt meliorace stanoviště bukem se značně liší

v závislosti na vlastnostech půdního prostředí.

Buk produkuje nadložní humus s vyššími, ale také

stejnými koncentracemi bází a fosforu ve srovnání

se smrkem, povětšinou však méně kyselý.

– <1,0 m <2,0 m <1,5 m

Bříza Z hlediska pH má na půdu podobný vliv jako buk,

dub nebo jasan. Ve srovnatelných podmínkách

má lepší vliv na půdní prostředí (vyšší pH, vyšší

koncentrace živin) než smrk ztepilý. V horách

může obohacovat humus o bazické živiny.

<2,0 m <1,0 m <2,0 m <1,0 m

Dub Při zvýšené nabídce živin je schopen ve srovnání

s borovicí produkovat humus s vyššími koncentra‑

cemi těchto živin.

<2,0 m <1,0 m <4,0 m <2,0 m

Jasan Je schopen udržet vyšší koncentrace bazických

živin ve svrchní minerální půdě než neopadavé

jehličnany.

<2,0 m – <2,0 m –

Lípa Jedna z nejlepších melioračních dřevin z hlediska

udržení vyšší hodnoty pH a obsahu bází v humusu

a svrchní vrstvě minerální půdy. Výhodou je její

schopnost setrvání v podúrovni.

<2,0 m <1,0 m <1,5 m <1,0 m

Habr Patří mezi dřeviny nejméně acidiﬁkující půdu,

s dobrým rozkladem opadu a rychlým uvolněním

bází do půdy. Dokáže tvořit životaschopnou

podúroveň produkčně zdatnějším dřevinám.

<2,0 m <1,0 m <2,0 m <1,0 m

Javor

mléč

Javory (oba uvedené) patří ke dřevinám nejméně

acidiﬁkujícím půdu. Jejich opad se rychle rozklá‑

dá. Nedochází k hromadění silných vrstev humusu

a bazické živiny jsou rychle uvolňovány do půdy.

<2,0 m – <1,5 m <1,0 m

Javor

klen ––––

Třešeň Příznivý obsah bází v opadu a jeho rychlý rozklad

vedou k obohacení půdy a zlepšení vlastností

humusových vrstev.

– – <2,0 m <1,5 m

Jilm Ačkoliv se opadané listy jilmů snadno rozkládají

a dávají vzniknout příznivé formě nadložního

humusu, jejich meliorační význam vzhledem

k ústupu z porostů je spíše okrajový.

––––

Topol

osika

Osika dodává více bazických živin. Vzhledem

k rychle se rozkládajícímu opadu jsou živiny z listů

dříve dodávány do půdy.

<2,5 m <1,0 m <2,0 m <1,5 m

Smrk Smrk ztepilý je považován za dřevinu, která obec‑

ně zhoršuje půdní vlastnosti, tudíž ji není možné

řadit ke dřevinám melioračním.

<2,0 m <0,5 m <2,0 m <1,0 m



TABULKA 2.2: Příklady facilitací u různých směsí hospodář sky významných dřevin

Dřeviny Popis Další informace Stu-

die

buk a dub

zimní;

buk a smrk

ztepilý

Buk je ve směsi s dubem výrazně odolnější

proti suchu, než pokud roste jako čistá kul‑

tura; směsi buk‑smrk a dub‑buk většinou

na suchých stanovištích v produkci předčí

čisté kultury o zhruba 20 %.

studie z jižního Německa a dalších

oblastí Evropy

[33]

buk, lípa

srdčitá

i velkolis-

tá, habr

Usnadnění růstu buku v přítomnosti lípy

či habru a zmírnění limitace fosforem

a draslíkem.

studie z národního parku Hainich

v Německu

[32]

jedle

bělokorá

a buk

Vyšší odolnost jedle vůči suchu ve směsích,

zvláště ve směsi s bukem; jedle udržuje i bě‑

hem suchých let přírůst. Pozitivní efekt se

projevuje zvláště na suchých stanovištích.

studie provedená na 151 lokalitách

v pohoří Vogézy ve Francii

[39]

dub zimní,

buk, smrk

ztepilý

Podpůrný efekt směsi se projevil v suchém

období, kdy byla pozorována nadprodukce

směsi oproti čistým kulturám.

studie z jižního Německa [40]

buk a dub

zimní či

letní

Nadprodukce ve směsi, kde oba druhy

proﬁtují ze smíšení. Nadprodukce okolo

30 %, vztaženo k okolním nesmíšeným

stanovištím.

údaje ze 37 let dlouhého experimentu

z Polska, Německa, Švýcarska; prů‑

měrný zisk v přírůstu oproti čistým

kulturám o 1,7 t/ha/rok

[33]

buk, jedle

bělokorá

a smrk

ztepilý

Nadprodukce ve směsi okolo 24 %,

vztaženo k nesmíšeným porostům.

údaje z 15 let běžícího experimentu

z Bavorských Alp; průměrný zisk

v přírůstu oproti čistým kulturám

o 1,6 t/ha/rok více; efekt nadprodukce

slábne v suchých obdobích

[30]

dub zimní,

buk a boro-

vice lesní

Nadprodukce ve směsi okolo 43 %,

vztaženo k nesmíšeným stanovištím.

experiment z Německa, průměrný

zisk v přírůstu oproti čistým kulturám

o 1,89 t/ha/rok

[30]

borovice

lesní,

dub zimní

a letní

Smíšení zvyšuje rezistenci a resilienci

dubů vůči suchu a rovněž zvyšuje rezistenci

borovice vůči suchu.

33 tripletů (smíšený a dva mono)

v Evropě, období analýzy 1976–2015;

vyšší úživnost stanoviště snižovala

pozitivní vliv smíšení na rezistence

u borovice; zotavení u borovice vlivem

smíšení ale klesá…

[41]

borovice

lesní,

dub zimní

a letní

Smíšení druhů vede v průměru k objemu

většímu o 15 % a k objemové produktivitě

vyšší o 14 %. Dub proﬁtuje nejvíce ve smě‑

sích a vykazuje nadprodukci 19 % oproti

monokulturám.

7 tripletů v Německu a Dánsku, ob‑

dobí 1997–2017; ale zhoršená kvalita

kmene dubu ve směsích, větší koruna

ve směsi

[42]

buk

a borovice

lesní

Vyšší stabilita produkce ve směsi oproti

monokulturám.

93 experimentálních ploch po Evropě [43]



Oba výše uvedené mechanismy jsou navíc provázány. Je zřejmé, že dřevina

vytahující vodu zvětší hloubky bude zároveň schopna čerpat z hlubin

iprvky. Vyšší vlhkost vesvrchních horizontech zase přispívá klepší vstře-

batelnosti již přítomných prvků, což zase zvyšuje odolnost vůči stresu. Vyšší

vlhkost vesvrchních horizontech rovněž pomáhá udržovat vitální aaktivní

půdní mikrobiom [33]. Propojenost a pestrost procesů v lese je zkrátka

obrovská. Oba výše uvedené mechanismy nejsou rozhodně jedinými.

Hovoří se také například ofunkční komplementaritě mykorhiz, vzájemném

a prospěšném ovlivňování architektury kořenových systémů různých

pospolu rostoucích druhů[36] atak dále. Lesníka budou samozřejmě zají-

mat příklady konkrétních facilitací, což mu umožní volit vhodné kombi-

nace dřevin. Proto přikládáme dvě tabulky. První představuje podklad pro

odhad schopnosti biologické meliorace ujednotlivých druhů dřevin (obecně

platí, že čím hlubší je prokořenění a čím ušlechtilejší je opad, co se týče

obsahu prvků arychlosti rozkladu, tím vyšší je potenciál kbiologické melio-

raci). Druhá tabulka pak shrnuje praktické příklady facilitací.





Poslední geologická epocha se nazývá antropocénem, aby se zdůraznil silný

vliv člověka naplanetu. Kdekoliv se kolem sebe podíváme, vidíme změněný

adále se měnící svět: koncentrace CO2 vzrostla zpředindustriální úrovně

270ppm avsoučasnosti překonala hranici 415ppm[44]. Člověkem vypouš-

těné skleníkové plyny výrazně přispívají ke globální klimatické změně,

která začíná výrazně promlouvat doživota lesníka. Podle našich nejlepších

znalostí způsobí lidstvo svými aktivitami dokonce 21.století vzrůst prů-

měrných teplot o1,5–4 °C asignikantní posun vmnožství adistribuci deš-

ťových srážek [45]. Ještě výrazněji ovlivnily antropogenní aktivity cylus

dusíku afosforu. Používání umělých hnojiv, intenzivní chovy zvířat aspa-

lování fosilních paliv především vdopravě vyprodukují dvakrát větší množ-

ství reaktivních forem dusíku (oxidované, redukované i organické formy

N2) než přírodní procesy[46]. Toto nadbytečné množství reaktivních forem

dusíku pak zkrápí inaše lesy. Tím se vracíme zpátky dolesa aklademe si

otázku: jaké největší změny způsobil člověk zaposledních 200let vživotě

lesa naúzemí dnešní České republiky?

Napočátku stála první systematická snaha olesnické hospodaření, spada-

jící doobdobí vlády Marie Terezie aJosefaII. Šlo ořešení akutního rizika



totálního odlesnění v souvislosti se stoupající spotřebou dřeva vlivem

pomalu nastupující průmyslové revoluce. To, co bylo vytěženo, mělo být

inahrazeno. Hledal se vhodný hospodářský systém anakonec byl vybrán

pasečný les věkových tříd, založený zprvu především napěstování čistých

borových aod19.století pak ismrkových kultur. Tento systém se knám šířil

především z německých zemí a Rakouska. Opad obou výše zmíněných

dřevin se pomalu rozkládá aokyseluje půdu, atak nalokalitách původ-

ních smíšených lesů (lesy v podmínkách, kde by lépe fungoval více

dynamický cyklus), kde je tento hospodářský způsob zaváděn, dochází

kplíživé změně půdního chemismu aochuzení půd odůležité živiny, což

je patrné především oddruhé generace těchto porostů. Vnímavější lesníci

mluví už od19.století orizicích takového hospodaření aoznačují ho jako

mánii borovou asmrkovou.

Další rána doživota lesa v podobě velmi rychlé změny v úživnosti půd

souvisí se silným rozvojem těžkého průmyslu aspalováním uhlí od20.sto-

letí apředevším vobdobí podruhé světové válce. To vedlo kevzniku kyse-

lých dešťů loužících naše půdy. Lesní půda pod našima nohama je jiná než

nazačátku, ale třeba iv60.letech minulého století. Vlivem kyselých dešťů

došlo kjejímu ochuzení odůležité živiny. Část důležitých nutrientů byla spla-

vena sprchou kyselých dešťů pryč ze svrchních horizontů (vnichž je ovšem

nejvíce živo, co se týče dolování aslídění poživinách) dohorizontů spodněj-

ších [47] [48] [49]. Okyselené srážky promývaly lesní půdy, podobně jako

kyselina solná či ocet rozpouští vodní kámen. Tam, kde se okyselený půdní

roztok dostal dostyku spůdními minerály, pak často docházelo kvyplavo-

vání volného hliníku, jež mělo mnoho toxických účinků navitalitu porostu

a zvyšovalo jeho náchylnost vůči ostatním stresovým faktorům [50] [51].

Přestože se během 90.let naúzemíČR vypouštění (emise) oxidů síry, hlavní

okyselující složky srážek, snížilo occa 90 %, změny, které vpůdě nastaly, jsou

doní hluboce zaryty. Předpokládaná regenerace stavu půd nenastala nebo

nenastává s očekávanou rychlostí, což se projevuje v nedostatečném

obsahuMg, KaCa vesvrchních horizontech půd vrozlehlých oblastechČR

[52] [53]. Výsledky rozsáhlého projektu BioSoil se zahrnutím 146vzorkova-

cích lesních ploch v rámci ČR ukázaly posuny ve vlastnostech edackých

kategorií, tradičně užívaných při lesnickém plánování[53]. To znamená, že

půdy se staly méně úživnými zhlediska zásob aschopnosti uvolňovat prvky

významné pro výživu dřevin, což způsobuje zvýšenou citlivost porostů vůči

spadu reaktivního dusíku ivůči působení sucha.

Mimo okyselující sloučeniny síry zde máme zpohledu lesa ještě jeden velmi

významný druh atmosférického znečištění. Jedná se oemise tzv.reaktiv-

ních (tedy pro rostliny vstřebatelných) forem dusíku. Ty se do ovzduší



dostávají nejčastěji kvůli spalování nay abenzinu (jako dusičnany akyse-

lina dusičná) a rovněž v souvislosti s intenzivním zemědělstvím (jako

amonné ionty). Tyto částice jsou v atmosféře poměrně stabilní, a tak

sdeštěm adalšími typy srážek skrápějí naše lesy. Narozdíl odsloučenin síry

nedošlo v 90. letech k tak velké redukci jejich vypouštění do ovzduší,

avposledních letech jejich emise dokonce mírně rostou. Vliv dusíku nalesní

ekosystém je mnohem záludnější než jednoznačně negativní působení „sir-

ných“ kyselých dešťů. V odborné literatuře nalezneme rostoucí množství

dokladů otom, že poškození mykorhizních hub způsobené „přehnojením“

reaktivním dusíkem zhoršuje zásobení dřevin vodou avede tedy květší cit-

livosti vůči suchu [54][55]. Vzhledem ktomu, že příjem dusíku historicky

TABULKA 2.3: Vybrané organismy indikující v yšší, nebo nižší množství reaktivních forem dusíku

v prostředí (sestaveno s pomocí [58] [5 9] [54])

Organismus Reakce na zvyšující se dostupnost dusíku

kakost smrdutý, netýkav-

ka malokvětá, bez černý,

kopřiva dvoudomá

rostliny proﬁtující ze zvýšené dostupnosti dusíku v půdě, přirozeně

v nivách, suťových lesích; v souvislosti se zvyšující se dostupností dusíku

dochází k jejich šíření

terčník zední lišejník indikující svým výskytem zvýšené hladiny reaktivních forem

dusíku v ovzduší

brusnice brusinka ustupující, velmi citlivá vůči depozici reaktivního dusíku; jako kritická

dávka se uvádí už 6 kg reaktivního dusíku na hektar za rok

lakovky, vláknice,

jelenka

relativní zastoupení druhů z těchto rodů se může zvyšovat, tradičně totiž

využívají anorganických forem dusíku, které tvoří i depozice reaktivního

dusíku

pestřec obecný roste v jehličnatých i listnatých lesích i na okrajích lesa, zvýšený přísun

reaktivního dusíku mu prospívá

muchomůrka růžovka druh snášející i vyšší zatížení stanoviště reaktivním dusíkem; jeho relativní

četnost se může na zatížených stanovištích zvyšovat

holubinka hlínožlutá šíří se, depozice reaktivních forem dusíku jí svědčí

pavučince, čirůvky

(Tricholoma), klouzky

druhy z těchto rodů ustupují, tradičně využívají organických forem dusíku

v půdě, proto jim zvýšený vstup reaktivního dusíku (anorganických forem)

depozicí nesvědčí

holubinka jahodová ustupuje, depozice reaktivních forem dusíku ji poškozuje

čirůvka havelka ustupuje při depozicích nad 10 kg reaktivního dusíku na hektar za rok

sluka svraskalá ustupuje už při depozicích pod 10 kg reaktivního dusíku na hektar za rok

ryzec ryšavý roste především na chudých půdách pod jehličnany; s vyšší podkorunovou

depozicí reaktivního dusíku ustupuje



limitoval primární produkci mnoha lesních porostů, především u lesů

stzv.konzervativní recyklací (kapitola1.4), měl zvýšený vstup dusíku zapří-

činěný depozicí nejprve hnojivý efekt, který se projevil vmnoha evropských

zemích zvýšeným přírůstem. Tento hnojivý efekt kulminoval vEvropě pro

smrk jako dřevinu velmi citlivou někdy v80.letech aubuku vletech 90.[56].

Od té doby depozice dusíku škodí, snižuje přírůst, otravuje mykorhizní

houby, rozvrací půdní systém a zvyšuje náchylnost dřevin k poškození

suchem[57]. Působení reaktivního dusíku spolu se sílícími dopady globální

klimatické změny tedy představují pro naše lesy další významné rány

(ojejich kombinovaném působení bude pojednáno vkapitolách 2.3 a2.4).

Obrázek 2.1: Invaze netýkavky malokvěté (Impatien

parviﬂora) v bukovém lese. V tomto lese jde o jasn

signál pro práci s arbuskulárními druhy dřevin

(např. javory, třešeň). Foto: Ing. Michal Friedl, Ph.D.

Obrázek 2.3: Muchomůrka růžovka (Amanita

rubescens) – ektomykorhizní druh snášející

i vyšší zatížení lokality reaktivním dusíkem;

jeho relativní zastoupení se v důsledku toho

může zvyšovat. Foto: Mgr. Lucie Zíbarová

Obrázek 2.2: Pestřec obecný (Scleroderma citri-

um) – ektomykorhizní druh, jemuž svědčí dusíkem

značně obohacená stanoviště. Foto: Mgr. Lucie

Zíbarová

Obrázek 2.4: Holubinka hlínožlutá (Russula ochro-

leuca) – ektomykorhizní druh, z běžnějších druhů

holubinek je nejtolerantnější k zatížení reaktiv-

ním dusíkem (až do cca 20 kg.ha.rok–1); její rela-

tivní zastoupení se v důsledku toho může zvyšovat.

Foto: Mgr. Martin Kříž



Obrázek 2.5:

Ryzec ryšavý (Lactarius rufus) – ekto-

mykorhizní druh kyselých stanovišť, který s na-

růstající depozicí reaktivního dusíku ustupuje.

Foto: Mgr. Martin Kříž

Obrázek 2.7: Kvůli reaktivnímu dusíku z lesů mizejí i zástupci rodu pavučinec; na obrázcích dva

představitelé: vlevo pavučinec náramkovcový (Cortinarius praestans), foto: Mgr. Martin Kříž, a na

snímku vpravo sluka svraskalá (Cortinarius caperatus), která ustupuje už při depozicích nižších než

10 kg.ha.rok–1. Foto: Mgr. Lucie Zíbarová

Obrázek 2.6: Ektomykorhizní čirůvka havelka

(Tricholoma portentosum) je ukázkovým zá-

stupcem čirůvek ustupujících při vyšším zatí-

žení reaktivním dusíkem (nad 10 kg.ha.rok– 1).

Foto: Mgr. Martin Kříž

Obrázek 2.8: Holubinka jahodová (Russula palu-

dosa) – ektomykorhizní druh kyselých stanovišť,

který s narůstající depozicí reaktivního dusíku

ustupuje. Foto: Mgr. Martin Kříž



Čím to, že nadměrný vstup prvku, který historicky limitoval produkci velkých ploch

středoevropských lesů, najednou škodí? Jako pravděpodobné vysvětlení se jeví poškození

mykorhizy. Nadměrný vstup reaktivního dusíku do lesů zřejmě devalvuje jeho cenu

ve směnném obchodu mezi rostlinou a houbou. Když dřevina vnímá, že v půdě je dostupných

forem dusíku nadbytek, přestává vyživovat na sebe napojené mykorhizní houby.

U jehličnatých lesů s konzervativní recyklací rozhoduje velkou měrou právě dostupnost

dusíku o tom, jak moc se bude dřevina o své mykrohizní houby starat, tedy kolik produktů

fotosyntézy jim pošle [60]. Více dostupného dusíku kvůli depozici tedy pro konzervativní

cyklus zpravidla znamená nižší investice do mykorhizních hub. To činí ektomykorhizní

houby jehličnatých dřevin, jako jsou smrk či borovice, velmi citlivými vůči nadměrnému

vstupu dusíku. Naopak, mykorhizní houby dynamického lesa, často arbuskulární druhy,

jsou zvyklé pracovat s vyššími koncentracemi anorganických forem dusíku, které se díky

bohaté činnosti půdních mikroorganismů přirozeně vyskytují v půdě těchto lesů, a proto je

patrně ani depozicí zvýšený vstup dusíku tolik neohrožuje [21]. To se zřejmě odráží i v reakci

stromů s různou mykorhizní asociací či z různého recyklačního typu lesa. U stromů

s arbuskulárními houbami byl pozorován hnojivý efekt, a tedy zvýšený přírůst, naopak

u stromů s ektomykorhizní asociací, především jehličnanů, byl pozorován pokles přírůstu,

případně zvýšení mortality [61]. Jaká depoziční dávka reaktivního dusíku tedy ještě

neškodí? Za účelem odpovědi na tuto otázku byly pro některé typy evropských lesů

stanoveny hodnoty tzv. kritických zátěží, jejichž překročení již způsobí poškození lesa

(tabulka 2.5).

Oproti dusíku je toxicita hliníku přímočařejší. Prvek všudypřítomný v minerální vrstvě půdy

a horninách ve formě hlinitokřemičitanů, oxidů a hydroxidů se okyselením půdního

prostředí, například v souvislosti s kyselými dešti, vyplavuje ve formě akutně toxického

hlinitého iontu. Ten má na život stromu řadu negativních dopadů, například vede

ke zhoršenému příjmu vápníku a hořčíku, potlačení aktivity některých enzymů, snížení

fotosyntetické aktivity a tak dále [62] [63] [7]. Toxický efekt hliníku se nejprve projeví

na kořenech, kde dochází k odumírání jemných kořínků a kořeny nefungují tak, jak by měly.

Pokud si strom nedokáže vzít z půdy, co potřebuje, chřadne a je náchylnější vůči dalším

chorobám. Listy a jehlice žloutnou, vyskytují se nekrózy. Bylo navíc zjištěno, že

k negativnímu působení volného hliníku na rostliny přispívá vyšší teplota [62]. Podobně

jako u kritických zátěží existuje i u volného hliníku indikátor, který udává bezpečnou

hranici. Pro tento případ je to koncentrace volného hliníku vůči sumě bazických iontů

(K+, Mg2+, Ca2+) – poměr Bc/Al. U vyšší hodnoty než prahové se předpokládá, že nedochází

k negativnímu ovlivnění kořenů [64] (tyto prahové hodnoty jsou prezentovány v tabulce 2.5).

Naopak u nižší hodnoty poměru než kritické se předpokládá snížení vitality stromu,

korelující například s menším poměrem Bc/Al v jehličí [65]. Vzhledem ke stanoveným

hodnotám kritických zátěží, zjištěným hodnotám depozic a míře degradace půd na území ČR

je velká část lesů vystavena poškození reaktivním dusíkem a volným hliníkem. To

představuje v kombinaci s projevy probíhající klimatické změny pro mnoho porostů smrtící

koktejl. Naštěstí i na tuto situaci se lze adaptovat zlepšením stavu půd skrze biologickou

melioraci a volbou vhodného druhového a prostorového složení lesa, jak bude uvedeno

dále [59] [55] [45].







Ten den dopadl na suchou zem a odpadající kůra odhalila spletitou síť

kůrovcových chodbiček. Jeho dřevo už zdaleka nemělo takovou cenu jako

před pár lety. Lépe by teď posloužilo vydrancované půdě, která mu kdysi

dala vyrůst, ale znějakých důvodů byl přece jen odvezen pryč. Co by nám

tento smrk povyprávěl osvém životě?

Když ho někdy před první velkou válkou vysadili naholině, kde předtím

rostla směs buku ajedle spříměsí smrku, vypadala lokalita přece jen pří-

větivěji. Nepřevládal zde tak silný pocit vyprahlosti jako v současnosti.

I tenkrát se za horkých letních dnů holina dokázala rozpálit, ale půda

měla zdravější strukturu, která ještě nějaký čas vydržela popředcházející

porostní směsi díky působení bukového a částečně i jedlového opadu.

Smrk má vsobě kus zduše pionýra, aproto inevlídné poměry naholině

snáší relativně dobře. Vedra před sto lety pak nepřicházela tak často či

dokonce hned na jaře, jak to pozorujeme dnes, a navíc krajina byla

mnohem více „nasáklá“ vodou. Náš smrk tedy rostl poměrně rychle.

Napojil se na síť mykorhizních hub, která vpůdě poholoseči postupně

regenerovala. Spolu se svými soukmenovci ze založené stejnověké smr-

činy posouval během desetiletí nastavení recyklace prvků vpůdě směrem

kekonzervativnějšímu modelu. Stím přibývalo surového humusu abyla

potlačována aktivita řady volně žijících půdních mikroorganismů. Jelikož

stanoviště bylo přirozeně chudé, nefungoval tento systém zprvu špatně.

Kdusíku afosforu, uzavřeným popár desítkách let trvání smrkového lesa

převážně vsejfech půdní organické hmoty, se kořeny dostávaly nakonec

převážně zapomoci ektomykorhizních ahniložijných (saprotrofních) hub

[11][21]. Narozhraní organických aminerálních horizontů se vytvořila

hustá síť jemných kořínků napojených namykorhizní houby. Jednalo se

o důležité místo, kde náš smrk pil půdní vodu a doloval prvky, hlavně

fosfor a bazické ionty, iz minerálů (nad rámec recyklace z organických

horizontů). Jelikož stanoviště bylo přirozeně chudé akyselé asmrky sohle-

dem nakyselé produkty rozkladu jejich jehličí tento stav časem ještě více

prohlubovaly, vyskytoval se v blízkosti kořenů smrku i agresivní volný

hliník. Smrk je vprostředí dobře zásobeném vodou natento stav poměrně

uspokojivě adaptován. Jednak jeho kořínky obaluje plášť ektomykorhizních

hub, který velkou část volného hliníku nepustí do kořenových buněk,

jednak vylučuje vblízkosti kořínků látky schopné volný hliník vázat do

méně agresivních komplexů.



Náš smrk přežil idruhou velkou válku. Odkonce 50.let začíná však čím

dál více pociťovat dráždivé ovzduší. To se dále zhoršovalo v průběhu

60. azvláště pak 70.let. Starší ročníky jehlic ze stromů dříve opadly, koruna

se částečně proředila. Co se děje vpůdě? Kyselý déšť uvolňuje zminerální

matrice volný hliník, který se dostává dopůdního roztoku. Organomine-

rální horizont začíná být velmi chudý nabazické živiny, loužené aodplavo-

vané dohlubších vrstev půdy. Smrk se snaží přizpůsobit tím, že přesune část

jemných kořínků dosvrchnějších horizontů tvořených organickou hmotou,

atedy téměř prostých volného hliníku, navíc se zásobou pomocí hub uvol-

nitelných živin. Tyto svrchnější horizonty ale zase rychleji vyschnou, pokud

nastane sucho, ato bude nastávat čím dál častěji. Vkyselých deštích 70.let

je také přítomno stále větší množství reaktivního dusíku. Převážně jedno-

druhová smrčina skonzervativní recyklací zareaguje natento stav dvěma

způsoby: nastartuje přírůst kmene avůbec nadzemní části, což tehdejší les-

níci jistě vnímali pozitivně. Vysoké zastoupení přijatelných forem dusíku

vpůdě si pak smrk „vyloží“ jako indikátor zlatých časů. Přestane se proto

stakovou důsledností starat osvé podzemní království azanedbává ekto-

mykorhizní houby. Mykorhizní houby jsou oslabeny, a část kořenů je tak

zranitelnější vůči agresivnímu volnému hliníku [57]. Oslabení kořene

amykorhizy dále prohloubí decit vdodávkách bazických iontů afosforu

dostromu. Přitom teď by jich strom potřeboval více, jelikož nahoře poměrně

aktivně přirůstá. Tato nerovnováha vevýživě (nadbytek dusíku, nedostatek

fosforu abazických iontů) se projeví snížením poměrů Mg/N čiP/N vjehli-

cích [66][67]. Vitalita stromu se propadá, navětévkách se udrží stále méně

ročníků jehlic, zelená barva koruny se stává poněkud vybledlejší. Oslabení



mykorhizních hub aregulační role smrku v podzemní vrstvě půdy vede

krozvratu principů konzervativní recyklace. To se nakonec projeví vdalším

prohloubení znehodnocení půdy, která ztrácí část své schopnosti zadržovat

živiny avodu.

Vyčištění ovzduší odsloučenin síry vede k nové naději pro oslabený smrk,

který vstupuje do porevolučního období. Přísun dusíku doekosystému je

však stále vysoký. Mykorhizní houby vyklidily část atraktivních míst vblíz-

kosti kořenů, kde se nyní prosazuje václavka[68]. Podhoubí václavky prorůstá

kořeny azpůsobuje vyhnívání vnitřní části báze kmene. Klimatická změna

klepe nadveře. Stále rozkolísanější průběh počasí, rostoucí počet extrémních

měsíců, menší množství sněhu během zimy, suché jarní měsíce, vyprahlo

v letních měsících, přívalové deště…, to vše zastihne smrk pěstovaný

v nevhodné monokultuře, která již dávno neodpovídá povaze stanoviště.

Imunitní systém stromu je už vážně oslaben. Projevy globální změny klimatu

dále prohlubují vodní stres, zvláště když smrk přesunul část kořenů doorga-

nických horizontů, aby se vyhnul volnému hliníku, amykorhizní houby, tolik

důležité ipro příjem vody, jsou oslabeny. Poškozena je také půdní struktura.

Obrázek 2.9: Odumření smrku jako výsledek kombinovaného působení tří primárních příčin (znázor-

něny červeně), jejichž důsledky se vzájemně kombinují a nakonec vedou ke kolapsu imunity stromu.

Právě teď je na nás, zda se cyklus chřadnutí zopakuje, či přejdeme k pěstování odolnějších lesů.



Téměř vše je špatně! Špatné zásobení vodou a podvyživenost stromu

následně vedou i k oslabení ochrany kmene před podkorním hmyzem

pomocí pryskyřice. Malátný smrk nakonec umírá ponapadení kůrovcem.

Je až spodivem, že vzhledem ktomu, co ho vprůběhu života potkalo, se dožil

mýtního věku. Nakonec jej vytěží už coby souš nějaký čas povylétnutí lýko-

žrouta. Kdyby se mohl sám rozhodnout, kde bude žít, utekl by zmísta založení

porostu zřejmě hned vroce 1947, kdy mu výrazný suchý rok dal zakusit, jaké

je to žít nahraně svých možností, daleko mimo stanovištní optimum. Kam by

ale utekl? Výše dohor, kde by možná podlehl akutnímu poškození kyselým

deštěm už v80.letech? Přestože člověk způsobem svého hospodaření, znečiš-

těním ovzduší i prohloubením klimatických změn přežití lesa ve 21.století

značně ztížil, může se pokusit využít nejlepších zkušeností lesníků ivědeckých

poznatků kzaložení lesa, který bude nové situaci co nejvíce přizpůsobený.

Borovice je dřevina tradičně vnímaná jako pionýrská a světlomilná, schopná osídlit chudé

půdy a vysychavá stanoviště. Po konci poslední doby ledové, v období preboreálu, se

borovice stává jednou z průkopnic lesa a znova osidluje donedávna ještě zamrzlá

stanoviště, a to navzdory poměrně suchému klimatu té doby (velká část vody byla doposud

vázána v ledovcích, a klima u nás tak mělo mnohem více kontinentální charakter). Dnes

borovice hyne na velkých plochách po celé České republice, a to na různých typech

stanovišť. Borovice se vyznačuje obecně vysokou adaptabilitou a na současná stanoviště

byla mnohdy sázena právě z důvodu relativní schopnosti vzdorovat suchu a z osvědčených

populací. Je příčinou oslabení stromu skutečně jen sucho, či přesněji řečeno pokles

hladiny spodních vod, jak bývá často zmiňováno? Není to u dřeviny, která má vynikat ve své

adaptaci na suc

ho, podezřelé? Borovice představuje ektomykorhizní druh tradičně dusíkem

limitovaných stanovišť, a má tedy mykorhizu zranitelnou vůči nadbytečnému vstupu

dusíku [69]. Vzhledem k tomu, že role mykorhizy při vstupu prvků a vody do dřeviny je

zásadní [70] [19], předpokládáme, že její poškození zvýší i citlivost borovice vůči suchu.

U borovice bylo prokázáno zvýšení aktivity podkorního hmyzu a vyšší mortalita stromů

způsobená suchem na lokalitách s vyšším vstupem reaktivního dusíku [71]. Bylo rovněž

zdokumentováno, že depozice sloučenin síry a reaktivního dusíku vede ke sníženému

obsahu P, K a Mg v jehlicích, což představuje predispoziční faktor pro snížení rezistence vůči

suchu [72]. Nový výzkum hodnotící chřadnutí borovice potvrzuje přímo z dat pro Českou

republiku, že současnou vlnu chřadnutí borovice nejlépe vysvětluje kombinované působení

depozice reaktivního dusíku a sucha, přičemž depozice má o něco vyšší váhu. K vlně

odumírání pak dochází především na lokalitách zatížených nadměrným vstupem reaktivního

dusíku, jsou‑li zároveň několik let stresovány suchem [73]. Chřadnutí borovice tak

představuje případ časově kumulativního spolupůsobení dvou stresových faktorů, které

vedou k oslabení, až smrti dřeviny. Znalost depozičních poměrů a ohroženost lokalit suchem

(včetně budoucího výhledu) pak lesníkovi napoví, kde se pěstování borovice raději vyhno

ut.







Cílem výše uvedených příkladů smrti smrku a chřadnutí borovice bylo

jednak demonstrovat to, že tyto dvě ekonomicky důležité dřeviny patří

zároveň mezi nejzranitelnější, co se týče kombinovaného působení více

stresových faktorů, jednak přinést svědectví otom, že stresové faktory se

v současné době kombinují a vzájemně sčítají, či dokonce zesilují (obrá-

zek2.9). Podíváme-li se dořady evropských studií zaměřených nachřad-

nutí lesa (tabulka2.4), které se opravdu poctivě snaží odkrýt příčiny tohoto

problému, vidíme stále se opakující motiv– velmi rychlé změny vživotním

prostředí (změny teplot, roční distribuce srážek a ročního chodu počasí

vdůsledku globální klimatické změny), znichž některé jsou jednoznačně

negativní (vyluhování půdy kyselými dešti adepozice reaktivního dusíku či

působení přízemního ozónu) avedou kporuchám vzásobení stromu vodou

anutrienty (nedostatekP, Mg, Ca aK, vysoké poměry N/P, N/Mg). Strom

tento stav vyčerpává ikvůli energii, kterou vynakládá naobranu či snahu

přizpůsobit se. Takto vyčerpaný strom následně „chytne“ některého

zbohaté palety „škůdců“. Když je strom pod stresem zvíce stran, pozoru-

jeme ještě jeden zajímavý fenomén – pomalejší nebo žádnou regeneraci

po odeznění působení jednoho stresového faktoru. To se týká nejčastěji

sucha. Sucho například způsobilo výrazný pokles přírůstu usmrků, které

měly zároveň již podlomené zásobování bazickými ionty afosforem adelší

dobu kvůli tomu vykazovaly známky chřadnutí (například vysokou defo-

liaci). Ani poodeznění sucha pak už tyto stromy nedokázaly plně regenerovat

například navrácením přírůstu naúroveň před suchou periodou[74]. Zpre-

dikcí klimatických modelů zároveň víme, že periody sucha budou četnější.

Co si stím může praktický lesník počít? Základem je znát citlivost jednotli-

vých dřevin vůči třem zmíněným skupinám stresových faktorů (degradace

a ochuzení půdy, zátěž reaktivním dusíkem, globální klimatická změna)

apak pracovat vkontextu dané lokality (otomto více vkapitole3.5).



TABULKA 2.4: Příčiny chřadnutí lesů na severní polokouli spočívají často v kombinovaném

působení různých stresových faktorů

Problém Příčina Zdroj

Nedostatek fosforu, nadbytek

dusíku v jehlicích a listech,

nerovnováha ve výživě

Zvyšování obsahu reaktivních forem dusíku

v lesní půdě, degradace půdy vlivem kyselých

dešťů

[13] [67]

Defoliace u smrku, sucho

způsobuje nevratné poškození

(bez následné regenerace)

Kriticky nízké obsahy vápníku, hořčíku a fosforu

v jehlicích v důsledku degradace půdy vlivem

kyselých dešťů, vyšší náchylnost k napadení

václavkou a kůrovcem

[74]

Četnější škody působené hmyzem

a parazitickými houbami

Zvyšování obsahu reaktivních forem dusíku

v lesní půdě

[75]

Snížení přírůstu smrku, borovice,

buku, modřínu a jasanu (především

hluboké propady s pomalou rege-

nerací během suchých period)

Zvyšování obsahu reaktivních forem dusíku

v lesní půdě a dopady globální klimatické změny

[76]

Snížení vitality a růstu dřevin Zhoršená schopnost dřevin získávat z půdy fosfor

v důsledku zvyšování obsahu reaktivních forem

dusíku v lesní půdě

[11]

Poškození buku suchem v jižních

částech Evropy

Dopady globální klimatické změny [31]

Oslabení vitality listů bukového

zmlazení

Konkurence s ostružinou (ostružina se vlivem zvýše‑

né koncentrace reaktivního dusíku v půdě vzmáhá)

[31]

Zvýšená citlivost listů a jehlic

vůči suchu a mrazu a náchylnost

k chorobám

Vysoký obsah dusíku v listech jako důsledek zvýše‑

né koncentrace reaktivních forem dusíku v půdě

[77]

Zvýšená citlivost buku vůči

negativnímu vlivu sucha

Zvyšování obsahu reaktivních forem dusíku v lesní

půdě a degradace půd vlivem kyselých dešťů

[56]

Slabý rozvoj jemných kořínků

u smrku (predispozice k vyšší

citlivosti vůči suchu)

Nedostatek dostupného fosforu a hořčíku v půdě

kvůli degradaci půdy kyselými dešti a nadměrné‑

mu vstupu reaktivního dusíku

[10]

Prohloubení potlačení růstu dubu

a buku během suchých period

Kombinované působení projevů globální klimatické

změny a depozice reaktivního dusíku

[29]

Snížení růstu a zvýšení mortality

stromů, zvláště na přirozeně

chudých a kyselých půdách

Vyčerpání zásob vápníku a hořčíku vlivem kyselých

dešťů a depozice reaktivního dusíku

[57]

Rychlé odumírání borovice Projevy globální klimatické změny – četnější periody

sucha a tepla, borovice lesní je nahrazována jinými

řevinami, které po suchých periodách lépe regenerují

[78]

Defoliace borovice lesní Středně silné depozice oxidů síry a dusíku

v kombinaci s dopady globální klimatické změny

[79]



Především kyselé deště a nevhodná druhová skladba stojí za okyselením lesních půd. Toto

okyselení způsobilo vyplavení části bazických iontů pryč z lesní půdy či do spodnějších

horizontů a mobilizaci volného hliníku z minerálních půdních matric. Volný hliník v půdním

roztoku pak působí toxicky na jemné kořínky a mykorhizní houby [65]. Co ještě nebylo

zdůrazněno v předešlém textu, je fakt, že rovněž depozice reaktivního dusíku působí

acidiﬁkaci, a to proto, že amonné ionty, které se depozicí do půdy dostaly, v ní mohou být

oxidovány na dusičnan a touto reakcí se do půdy zároveň uvolňují další okyselující částice.

Tento proces může probíhat i v kyselých půdách, což se ještě donedávna považovalo

za nepravděpodobné [80]. Používaným kritériem stupně ohrožení dřevin acidiﬁkací

a nutriční degradací půd je poměr koncentrace bazických iontů (Bc = Ca2+ + Mg2+ + K+)

vůči koncentraci volného hliníku v půdním roztoku. Jako prahová se obvykle bere hodnota

Bc/Al = 1 (bez uvážení citlivostí jednotlivých druhů dřevin, které se však liší – viz dále),

přičemž při této nebo vyšší hodnotě se nepředpokládá poškození jemných kořínků [64].

Údaje o příslušné hodnotě poměru Bc/Al nám pro konkrétní lokalitu pravděpodobně

nebudou známy. Je však možno využít relativního srovnání citlivosti jednotlivých dřevin

(tabulka 2.5) a vzít v úvahu: a) do jaké míry byla moje lokalita postižena acidiﬁkací

v minulosti, b) pokud se moje porosty navíc nacházejí na přirozeně chudých, kyselých

půdách, je riziko poškození volným hliníkem vyšší. V důsledku acidiﬁkace a depozice

reaktivního dusíku došlo k poměrně výrazné proměně chemismu lesních půd, zvláště

ve svrchnějších horizontech. Pro praktického lesníka je důležité uvědomit si, že lesní půda,

po které kráčí, má pravděpodobně už jiné vlastnosti, než by odpovídalo edaﬁcké kategorii,

do níž byla lesními typology kdysi zařazena (zpravidla nižší pH, nižší stupeň saturace

svrchních horizontů bázemi a vyšší obsahy minerálních forem dusíku), jak vyplývá ze studií

provedených na území ČR [81] [53] [52].





Uvažme, že v člověkem neovlivněném prostředí činí příjem dusíku v lesích spadem

z atmosféry (tzv. depozicí) 0,1 až 0,7 kg.ha–1.rok–1, př ičemž 40 % z toho př ipadá

na NH4+ a 60 % na NO3– [82]. Především vlivem dopravy a intenzivního zemědělství

však v současnosti dochází na velkých plochách České republik

Lesníkův průvodce neklidnými časy

Abstract