Content uploaded by Ivana Šitnerová
Author content
All content in this area was uploaded by Ivana Šitnerová on Dec 02, 2020
Content may be subject to copyright.
141
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
https://doi.org/10.5817/AH2020-1-6
ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM PLUŽIN A ZEMĚDĚLSKÝCH TERAS JAKO
FENOMÉNU HISTORICKÉ KRAJINY ČESKÉ REPUBLIKY
IVANA ŠITNEROVÁ – JAROMÍR BENEŠ – BLANKA KOTTOVÁ – JIŘÍ BUMERL –
TEREZA MAJEROVIČOVÁ – KRISTINA JANEČKOVÁ
Abstrak t: Plužina, historický pojem a v přeneseném slova smyslu výrazný krajinný prvek nejen v České
republice, ale i v celé střední Evropě, byla do nedávna z pohledu archeologie opomíjenou součástí historické
kulturní krajiny. Zájem archeologů se upínal především na intravilán zaniklých vsí. Až díky pronikání metod
environmentální archeologie do terénního výzkumu sledujeme v posledním desetiletí soustředění na hos-
podářské zázemí vesnic reprezentované plužinou. Jde nejen o soudobé metody dálkového průzkumu Země,
ale především o kombinované metody datování dosud opomíjených polních systémů. Dalším novým prvkem
je detailní rekonstrukce přírodního prostředí středověké a novověké vsi pomocí archeobotanických metod.
Projekt „Identikace a ochrana dochovaných pozůstatků historických plužin“ si tak klade za cíl poskytnout
informace a vyvinout nástroje směřující k jejich ochraně. Výsledky poskytují podklad pro kvalikovanou
ochranu historických polních systémů, ale i jejich pochopení v kontextu vývoje historické krajiny. Text je
přehledem problemat ik y v rámci současných znalostí o plužině a agrárních terasách a je zaměřen především
na poznatky krajinné archeologie a krajinné ekologie.
Klíčová slova: terasové pole – plužina – environmentální archeologie – krajinná archeologie – krajinná
ekologie.
Archaeological research into eld systems and agrarian terraces as the phe nomena of the his torical land -
scape in the Czech Republic
Abstract: Field systems, a historical term as well as distinct landscape elements both in the Czech Republic
and the whole central Europe, have until recently been a somewhat neglected part of the historical cultural
landscape in terms of archaeology. The interest of archaeologists centred, in particular, on the inner areas
of deserted villages. Thanks to the introduction of the methods of environmental archaeology into eld
survey, the last decade has seen the concentration on the economic hinterland of villages represented by
eld systems. These methods involve not only the modern ones of long-distance land survey but especially
the combined methods of dating the hitherto marginalized eld systems. Another new element is the detail
reconstruction of the natural environment of medieval and modern-age villages by means of archaeobotani-
cal methods. A project entitled “Identication and preservation of the historic eld patterns” seeks to bring
information and to develop tools aimed at their protection. The results provide groundwork for the specialist
protection of historical eld systems, as well as for their understanding in the context of the development of
historical landscape. The article offers an overview of these issues within the framework of the current state
of knowledge about eld systems and agrarian terraces, and predominantly involves information supplied by
landscape archaeology and landscape ecology.
Key words: terrace eld – eld systems – environmental archaeology – landscape archaeology – landscape
ecology.
Úvod
Plužina je napříč vědními disciplínami chápána jako souhrn veškerých agrárních ploch země-
dělského sídliště. Obecně se plužina charakterizuje jako hospodářsky využitelná část krajiny
náležející vesnickému sídlišti; jedná se o souhrn všech polí, luk a pastvin propojených navzájem
sítí cest (Štěpánek 1967; Gojda 2000, 187). Někdy je plužina chápána jen jako zemědělsky obdě-
lávaná část zázemí sídliště rozdělená na jednotlivé parcely a nezahrnuje louky, pastviny a obecní
a dominikální lesy (Dohnal 2003, 10). Základní jednotkou plužiny je polní parcela neboli pole.
Vyšší jednotkou pak svazek parcel. Jimi se rozumí ohraničený soubor vedle sebe ležících parcel,
které mají řadu společných znaků: rozměry, velikost, tvar, směr průběhu, topogracký vztah
k usedlosti (s napojením nebo bez napojení na usedlost). Nejcharakterističtějším znakem plužiny
142
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
je mezní pás, který velmi napomáhá při rekonstrukci zaniklých plužin nebo jejich částí. Mezní
pásy byly často tvořeny kamenným valem či nasypanou hlínou s příměsí kamenů (Černý 1979),
na které se postupně navázala dřevinná či keřovitá zeleň, čímž se tvar plužiny v krajině zaxoval.
Denice do značné míry vychází z pojetí plužiny v tradici německé historické geograe
(Krüger 1967; Born 1979; Denecke 1979; Sperling 1982). Tato škola chápe plužinu (v němčině
die Flur) jako historicky se vyvíjející strukturu držby vesnického sídla, jejíž dnešní podoba je
výsledkem řady dynamických, ekonomických a majetkových změn. Plužina byla v německé
literatuře od 19. století velkým tématem, do značné míry zatíženým etnickým nábojem. V po-
sledních desetiletích se však pozornost soustřeďovala na sledování geneze plužiny a následnosti
blokových, traťových a záhumenicových typů. Soudobé bádání již nesleduje etnickou linii, ale
staví na historických okolnostech sídelních aktivit (Žemlička 2014, 114–115). Na německé školy
agrá rní historie a histor ické geograe navázalo i národopisné a historické bádání v Čechách (Pohl
1934–1935; Dohnal 2003; Klír 2003), sledující v historickém kontextu problematiku specického
regionu. Přehledné dílo o plužině však dosud neexistuje. Transformace krajiny, jejímž klíčovým
prvkem je právě geneze plužiny, je sledována především prizmatem středověké kolonizace (Kláp-
ště 2005; 2012; Žemlička 1997, 2014).
V krajinné ekologii je pak plužina chápána jako významný krajinný prvek zvyšující eko-
logickou stabilitu zemědělské krajiny a zároveň jako významný prvek historický a estetický.
V současné krajině je plužina identikovatelná díky jejím nejviditelnějším projevům, mezním
pásům a agrárním terasám, často pokrytým zapojeným dřevinným porostem (Pittnerová 2008;
Kuča 2014). Ty tvoří hranici mezi parcelovanými poli a hrají v krajině důležitou roli (Burel 1996;
Baundry et al. 2000; Quin–Burel 2002; Bayer–Beneš 2004). Kromě toho zmírňovaly a nadále
zmírňují erozi půdy, zadržují vodu a živiny, čímž plní významnou jak ekologickou, tak i kraji-
notvornou funkci (Poschlod 2015).
Archeologie sledující zemědělská sídla středověku a novověku se majoritně věnovala intra-
vilánu vsí. Objektem zájmu byla nejčastěji zaniklá středověká sídla. To bylo způsobeno hlavně
orientací bádání na archeologizovaná jádra zaniklých vsí jako na předmět tradičního archeolo-
gického pojetí místa s koncentrovanými archeologickými nálezy (Klápště 1978; Smetánka 1988;
Klápště 2005, 163–283; Belcredi 2006), i když s tehdy inovativním pohledem na krajinu vesnic-
kého zázemí v duchu britské paleoekonomické výzkumné tradice a francouzského historického
bádání (Beresford–Hurst 1991; u nás srov. Smetánka 1992). Systematický výzkum středověkých
osad v českých zemích reprezentuje tehdy ojedinělý příklad zaniklé středověké vesnice Pfaffen-
schlag u Slavonic (Nekuda 1975). Pozoruhodné je, že už tehdy byly do výzkumu Pfaffenschlagu
nasazeny metody archeobotaniky a paleoekologie, a to do té míry, že nastolily mezi specialisty
měřítko, jak k problematice přistupovat. Spojení výzkumu intravilánu a přírodního prostředí
středověké vesnice tím dostalo jasnou formu a kvalitní badatelský obsah spočívající v zasazení
středověké vesnice do krajinného kontextu.
V osmdesátých a devadesátých letech se díky rozvoji letecké archeologie počíná zájem ar-
cheologů upínat ke krajině jako subjektu výzkumu. Krajina se začala zkoumat jako celek. Vzniklo
nové odvětví oboru – krajinná archeologie. Kolébkou této specializace se stala Velká Británie.
V teoretickém rámci britské krajinné archeologie našlo pevné místo i téma středověkých polních
systémů. Krajinná archeologie zde navázala na bohatou tradici výzkumu tzv. keltských polí
(celtic elds). Det ailní analýza polních systémů vycházela v Británii z rozdílu mezi tzv. keltskými
a vícepolními systémy (Gray 1959). Za prvního krajinného archeologa, alespoň co se technického
přístupu týče, je považován již o generaci starší O. G. S. Crawford (1886–1957). Právě on objevil
potenciál leteckých snímků a na nich patrného členění agrární krajiny. Jeho mapy vycházející
z leteckého snímkování ukazovaly starší vrstvu tzv. keltských polí překrytých mladšími „sas-
kými“ poli podlouhlého typu ohraničenými mezními pásy (Denecke 1979, 410–411; Kuna et al.
2004, 238).
Samotný termín krajinná archeologie zakořenil až v 70. letech 20. století jako pojmenování
pro směr, kterým se ubírali badatelé v poválečné Anglii (Aston 1985; 2007; Roberts 1996; u nás
143
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
srov. Gojda 2000, 76–89). Silným elementem krajinné archeologie se stalo její fenomenologické
pojetí (Be nder 1992; Ingold 1993), které pa ralelně vstoupi lo i do české vědy o krajině (Beneš 1993;
Beneš–Brůna 1993; Sádlo 1993). Ve stejné době jsme byli v archeologii zemědělského pravěku
svědky koncentrace výzkumu sídelních areálů (Neustupný 1986; Beneš 1993; Gojda 2000).
Tento teoretický koncept, vycházející opět především z britské inspirace (Aston 1985; 2007;
Roberts 1996), chápe zemědělské sídlo v krajině nejen jako geograckou jednotku s pozůstatky
architektury a příslušnou mobilní materiální kulturou, ale hlavně jako kontinuální prostor s kon-
centrací obytné a hospodářské funkce v jádru areálu, který postupně přechází do zahradních,
polních, pastevních a exploatačních zón (Kuna et al. 2004). Od 90. let 20. století začala být
krajinná archeologie populární i v domácí archeologii. Na počátku 90. let vznikl česko-britský
projekt Ancient Landscape Reconstruction in Northern Bohemia, který sledoval sídelní strukturu
a podobu kulturní krajiny severních Čech na základě celoplošných povrchových sběrů. Speci-
kem bylo chápání krajiny jako historického interaktivního prostoru a archeologického záznamu
v krajině jako palimpsestu (Beneš–Zvelebil 1999; Gojda 2000, 76–89). Jednou z nevýraznějších
pozorovaných vrstev tohoto palimpsestu bylo pravěké a raně středověké zemědělské zázemí
sídelních jader, předcházející vrcholně středověké zemědělské transformaci.
V prvním desetiletí nového století pronikly do archeologie ve větší míře geoarcheologické
a bioarcheologické metody. Environmentální archeologie postupně zaujala významné místo
nejen v terénní archeologické praxi, ale stala se žádanou metodologií i v akademickém výzkumu
(Branch et al. 2005). Řada dříve jen náhodně nebo výjimečně použitých metod a konceptů byla
v české archeologii uplatněna rovněž, zejména po vydání knihy Nedestruktivní archeologie
(Kuna et al. 2004). Právě tato publikace alespoň částečně systematizovala přístup k fenoménu
plužiny (Kuna et al. 2004, 237–296) jako součásti chronologické vrstvy kulturní krajiny středo-
věku a raného novověku.
Na rozdíl od koncentrace badatelského úsilí do archeologizovaných jader vsí v druhé polovině
minulého století sledujeme v posledním desetiletí soustředění výzkumu právě na hospodářská
zázemí středověkých a novověkých sídlišť. Hlavní otázky výzkumu byly zaměřeny především
na využití krajiny, přičemž byly použity tradiční historicko-geogracké metody k rekonstrukci
polních systémů, luk a pastvin. Mezi tyto metody paří například písemné záznamy, toponyma,
literární zdroje, historické mapy a ilustrace (Dohnal 2003; 2006). K výzkumu extravilánů při-
spěl i rychlý nástup nových metod dálkového průzkumu Země (Gojda–John edd. 2013; Holata
et al. 2018) a environmentální archeologie (Houfková et al. 2015; 2019; Hejcman et al. 2013a;
2013b), díky níž lze efektivně řešit otázky datování, funkce a charakteru hospodářského zázemí
historických sídel, ke kterým plužina organicky náleží. Především se ukazuje, že přímý terénní
archeologický výzkum plužiny umožňuje řešit i otázky datování vzniku sídlišť a jejich funkčních
charakteristik (Kinnaird et al. 2017; Janovský–Horák 2018; Quirós-Castillo–Nicosia 2019).
V posledních několika desetiletích se na tradiční polní systémy a jejich ekologickou hodnotu
začali soustředit badatelé v oboru krajinné ekologie, kteří zdůrazňují vysokou environmentální
hodnotu těchto částí krajiny (např. Konold et al. 1996; Plieninger et al. 2016). G. Beaufoy a kol.
(1995) zdůrazňují, že pomalé tempo antropogenních změn v těchto krajinách zaručuje jejich vy-
sokou ekologickou stabilitu, a konstatují, že tradiční zemědělské technologie podporují vysokou
strukturální diverzitu vegetace a existenci vysokého procenta přírodě blízkých ekosystémů.
M. F. Heath a G. M. Tucker (1995) také poukázali na schopnost tradičních polních systémů
dlouhodobě odolávat změnám přírodních podmínek, což je v době klimatické změny činí zvlášť
cennými příklady dlouhodobě udržitelné praxe (Hampicke 2006).
Tradiční systémy polí ohraničených mezními pásy (v anglické literatuře je používán pojem
hedgerows) zaujímají v krajinně ekologické literatuře významné místo. Řada studií diskutuje roli
mezních pásů jako koridorů nebo v některých případech i jako matrix v zemědělské krajině (např.
Pollard et al. 1974; Forman–Baudry 1984; Forman–Godron 1986). Studie z tohoto oboru zamě-
řené na středověké polní systémy jsou zatím poměrně vzácné a úzce lokalizované, ale existují.
K. Molnárová a kol. (2008; 2008a) poukázali na vysokou krajinně ekologickou hodnotu mezních
144
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
pásů (pozůstatků středověkých a raně novověkých plužin) a dokumentovali výraznou ztrátu jejich
plochy, konektivity a dalších krajinně ekologických ukazatelů v náhodně vybraných segmentech
v Plzeňském kraji. V souladu s obecnými trendy vývoje evropské kulturní krajiny (např. Plienin-
ger et al. 2016) zanikla část historických krajinných struktur vlivem intenzikace zemědělské
výroby, část vlivem sukcesních procesů v opuštěných částech plužiny. K. Zímová a kol. (2013)
se zabývali vývojem krajinné matrix a mezních pásů relativně dobře zachované plužiny zaniklé
obce Malonín. I zde však konstatovali poměrně výrazné změny krajinného pokryvu směřující
k zániku této historické krajinné struktury.
Spojení archeologie plužin s jejich ekologickým výzkumem vytváří nový, dosud ne zcela
probádaný prostor. Ten nabízí nejen archeologické zacílení na otázku vzniku, funkce a často i zá-
niku původní agrární funkce plužin, ale řeší významnou roli reliktů středověké a raně novověké
krajiny jak v současné společnosti, tak i v udržení ekologické stability krajiny. Archeologický
výzkum plužiny tak dostává novou, nečekanou roli. Více se tomuto tématu věnoval například
R. Schreg (2014).
Následující odstavce se pokouší systematizovat současné znalosti o středověké a raně novo-
věké plužině z hlediska environmentální archeologie a krajinné ekologie a naznačit nové možnosti
jejich výzkumu zejména ve spojení obou teoretických rámců a metodologických postupů. Text si
neklade nárok na detailní a zevrubný popis všech typů přístupů. Jeho cílem je popsat soudobý
stav znalostí a připravit prostor pro informace o probíhajícím výzkumu pokrývajícím celé území
České republiky.
Polní systémy a jejich rozšíření
Geogracké a geologické charakteristiky území, půda a klima, ale především lidské ekonomické
a sociální potřeby zemědělských populací určovaly převládající typ polních systémů v jakémkoli
regionu. Ačkoliv jsou předmětem našeho zájmu v minulosti vzniklé plužiny a polní systémy,
musíme na ně nahlížet v kontextu soudobé krajiny. Proto je vždy třeba studovat středověké polní
systémy jako součást aktuálně přítomné krajiny (Moorhouse–Bond 2016). Kontrast mezi původní
funkcí plužin a jejich současnou rolí je atraktivním interpretačním prostorem, který je užitečné
zaplnit. Abychom dobře pochopili význam a funkční proměny středoevropských polních sys-
témů, bude vhodné je zařadit do nejširšího geograckého kontextu.
Mezi velmi časté typy polních systémů patří terasová pole, polní systémy charakteristické
viditelným ohraničením svých parcel a tz v. open elds. V globálním měřítku jsou první dva
zmíněné systémy krajinným fenoménem již od neolitu, existují napříč celým světem v regionech
s výškovým členěním terénu (Agnoletti et al. 2015) a nejsou specické pro archeologická období
či historické periody. Asijská terasová pole, pro která se používá termín paddy elds, existovala
již od samotného nástupu zemědělství v mladší době kamenné (Iyiama et al. 2005; Beneš 2018).
Na americkém kontinentu byly v předkolumbovské době vytvářeny polní systémy typu chinampa
nebo waru-waru (Preg i l–Volkman 1999), které jsou v současnosti zn ovu objevová ny a obnovovány.
V Evropě vznikala pole ohraničená mezními pásy zpravidla od středověku, příklady krajin zacho-
vaných do současnosti jsou francouzské krajiny bocage (Baundry et al. 2000) s převážně šachov-
nicovitou strukturou nebo české plužiny (Molnárová et al. 2008a; 2008b; Sklenička et al. 2009),
jejichž pole mají většinou charakteristický podlouhlý tvar (obr. 1). Protože jsou všechny výše
jmenované krajiny místně specické, jejich názvy se v anglické literatuře zpravidla nepřekládají
a používají se v originální jazykové verzi (např. Lieskovský et al. 2014; Wiezik et al. 2017).
Pravěké a raně středověké polní systémy, které vzniku vrcholně středověkých a raně novo-
věkých krajinných útvarů předcházely, jsou v České republice velice málo poznány. Existuje totiž
kritický nedostatek přímých dokladů polí a hranic mezi nimi, což je na našem území dáno mnoha
fak t o r y. Předevší m se je d ná o kumulativní efekt dlouhodobého pravěkého až novověkého zeměděl-
ství v úrodných oblastech nížin a o dopad moderní extenzivní orby na případné relikty pravěkých
až raně středověkých polních systémů (Dreslerová 2016). Na rozdíl od jiných evropských krajin,
145
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
kde se dochovaly pravěké polní systémy ve velkém měřítku (Nielsen et al. 2018), nedisponují české
země tímto typem agrárních památek. Ty jsou datovány v severozápadní Evropě do mladší doby
bronzové a doby železné a jsou souhrnně nazývané celtic elds. Kořeny zájmu o tento fenomén,
a tím i o polní systémy obecně, lze vypozorovat především na Britských ostrovech (Aston 1985;
2007). Budování „pravoúhlých“ sítí pravěkých polí je zde prokázáno již z doby bronzové. Pravěká
pole se na mnoha místech Britských ostrovů a v severozápadní Evropě dobře dochovala a budila
již záhy značnou pozornost (Fleming 1988). Bádání o pravěkých polích probíhalo souběžně se
studiem mladších, převážně středověkých polních systémů.
Na mnoha místech světa, většinou v souvislosti se vznikem historických státních útvarů
(Varotto et al. 2019), proběhla zásadní transformace krajiny spočívající v zemědělském využití
podhorských a horských území s větší dynamikou reliéfu. Terasová pole se stavěla za účelem
obhospodařit zemi ve vyšších polohách a na strmých svazích. Podstatnou vlastností těchto polí
bylo, vedle základní agrární funkce, zachytit více vody, podpořit zavlažování a redukovat půdní
erozi (Wei et al. 2016). V Evropě se stavěla terasová pole pro pěstování vína a oliv (např. oblast
Cinque Terre v Itálii, ale i mnoho dalších), zatímco v Asii, Africe a Americe se terasy využívaly
k pěstování obilovin, například kukuřice, rýže, čiroku a prosa v závislosti na oblasti (Varotto
et al. 2019; Tarolli et al. 2019). Obecně zřejmě platí, že budování terasových polí koreluje s popu-
lačním růstem a se snahou účinně zemědělsky využít i méně efektivní prostor.
V Asii patří mezi typická terasová pole paddy elds, na nichž se pěstuje rýže. Příznačná
jsou především pro japonskou oblast Satoyama, která je charakteristická zalesněným a kopcovi-
tým terénem. Celkově tyto polní systémy pokrývají 67 % území Japonska (Iiyama et al. 2005;
Fukamachi 2017). Terasová pole se nacházejí i v Jižní Americe, především v horských oblastech
Peru, Ekvádoru a Bolívie, kde sloužila k pěstování brambor, kukuřice a merlíku chilského
Obr. 1. Letecký pohled na plužinový systém u Nové Vsi (Dolní Moravice, okr. Bruntál). Foto Markét a Hendrychová.
Abb. 1. Flugansicht auf d as Flursystem bei Nová Ves (Dolní Moravice, Bez irk Bruntál). Foto Markéta Hendrychová.
146
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
(Goodman-Elgar 2008). Můžeme je spatřit i v Africe, především v horských oblastech Etiopie,
Ugandy a Rwandy (Tarolli et al. 2014).
V Evropě se terasová pole vyskytují jak v mediteránní oblasti, tak v alpském regionu a jejich
původ sahá až do doby železné (Stanchi et al. 2012). Výzkum je spjat především s jejich zánikem,
který měl za následek erozi půdy (García-Ruiz–Lana-Renault 2011; Dotterweich 2013). Výzkumy
teras byly provedeny například v Řecku (Krahtopoulou–Frederick 2008; Bevan–Conolly 2011),
Portugalsku (Nunes et al. 2016), v oblasti Pyrenejí (Seeger–Ries 2008) a ve Slovinsku (Drago–
Perko 2017; Momirski 2019).
Ve střední Evropě a potažmo i v České republice nejsou terasová pole, vyjma některých
viničných oblastí, tak výrazná jako v oblastech uvedených výše (Štefunková–Hanušin 2019).
Jedná se zde o polní systémy, které jsou situovány ve svažitém terénu a jejichž pásy sledují vrs-
tevnici. V takovém případě jsou tyto pásy odděleny terasováním. Pozemkové úpravy při budování
zemědělských teras výrazně a zásadně ovlivnily obraz středoevropské krajiny. Hlavním účelem
budování terasových polí bylo zvýšení retenční schopnosti tehdy nově budovaných polních
systémů (k tomuto aspektu Bayer–Beneš 2004), dalším důvodem byla snadnější manipulace
orebným náčiním při obhospodařování, například částečnou eliminací sklonu. Důležitý je so-
ciální princip vzniku vrcholně středověké plužiny ve vztahu k morfologii terénu a rozdíl mezi
nížinnými a horskými oblastmi. V nížině původní plužinu často setřel následný složitý vývoj,
zatímco v podhorských a horských oblastech sledujeme parametry plužiny kontrastněji. Její
organizace do dlouhých pásů, často v délce až dva kilometry, měla pozitivní efekt na organizaci
hospodářovy zemědělské aktivity. Vše potřebné měl hospodář pohromadě a mohl regulovat vztah
zasívaných ploch k úhoru, pastvinám a loukám (Žemlička 2014, 110–114).
Druhým fenoménem indikujícím zemědělské využívání krajiny jsou polní systémy, jejichž
parcely jsou ohraničené mezními pásy. V západní Evropě se jim říká bocage či hedgerows. Pole
s mezními pásy nejsou pouze evropským fenoménem. Nacházejí se například i v Africe, kde
tyto rostlinné „ploty“ chrání zahrady obklopující vesnice (Lauga-Sallenave 1997). Rozšířená jsou
i v Jižní Americe – Ekvádoru a Bolívii –, kde oddělují jednotlivé pastviny. V Severní Americe
byla vytvořena prvními evropskými osadníky, kteří si upravovali půdu podle svých zvyklostí
z Evropy (Hewes 1981; Sutton 1985).
Typickým projevem těchto polních systémů jsou mezní pásy. Obecně jsou denovány jako
řada keřů a/nebo stromů, spontánně rostoucích i vysázených, v jejichž prostoru je patrný lidský
zásah, který kontroluje a brání jejich expanzi do přilehlých polí. Nejčastěji se jedná o hranice polí
a jsou součástí managementu zemědělských aktivit (Baundry et al. 2000). Nejstarším rostlinným
druhem využívaným pro stavbu těchto pásů byl hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), dále
se využívala vrba (Salix spp.) či líska (Corylus avellana) (Hoskins 1955; Baudry et al. 2000) a na
území střední Evropy trnka obecná (Prunus spinosa).
Funkce mezních pásů nespočívala pouze v ohraničení pozemků, měly i mnohem důležitější
úlohu v krajině. Především ovlivňovaly fyzické, chemické i biologické procesy, jako například
pohyb vody (odvodňování, zavlažování) nebo částic půdy (snížení eroze). Dále mohly sloužit
jako ochrana před větrem a v neposlední řadě také poskytovaly zdroj palivového dřeva, materiál
na nářadí (např. vrbové proutí) a možnost sběru léčivých bylin (např. kopřiv; Merot et al. 1999;
McCollin et al. 2000; Elsayed Ali 2015). V dnešní době, kdy už většina mezních pásů neplní svůj
původní účel, jsou ceněny pro svoji historickou, vizuální, a především ekologickou hodnotu.
Největší pozornost byla polním systémům věnována ve Velké Británii, kde dominovaly
především polní systémy typu open elds (Pollard et al. 1974; Rackham 1986). Jedná se o roz-
sáhlé systémy orných polí, která mají otevřený charakter, jednotlivé parcely nejsou obklopeny
ploty, zdmi ani jinými viditelnými hranicemi. Typickým projevem těchto polí byly rovné pásy
parcel. Rozdělení pole na paralelní linie bylo tím nejjednodušším způsobem. Tento tvar měl však
i agrárně-technický důvod. Tím bylo používání těžkého a špatně ovladatelného pluhu taženého
voly (Renes 2016). Původ otevřených polí je datován již k 10. století, které se zdá být dobou trans-
formace. Od 13. století docházelo, především v jádrových oblastech, k fragmentaci vlastnictví
147
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
půdy, které se váz alo na populační růst. V časném 14. století dosáhly open elds vrcholu rozkvětu.
Během vrcholného středověku se na Britských ostrovech udály zásadní změny, při kterých začaly
staletí dlouhé procesy jejich přeměny. Tyto procesy vedly k postupnému mizení otevřených pol-
ních systémů na Britských ostrovech (Renes 2016). Od 16. století se začala pole ohraničovat. Tím
končilo tradiční právo na společnou půdu, která tak byla striktně rozdělena vlastníkům. Byla to
doba, kdy došlo ke změně z kolektivního na individuální systém využívání půdy (Rackham 1986).
Vývoj, terminologie a typologie plužinových systémů v České republice1
Mezi 11.–15. stoletím došlo v Evropě ke změnám v sociální, kulturní a ekonomické sféře. Změny
se týkaly i českých zemí a mimo jiné znamenaly kolonizování nových oblastí a transformaci cel-
kového rázu krajiny. První fáze proměny probíhala od 11. do poloviny 13. století (Žemlička 1997,
275–27 7 ). V sociální sféře se vyz n a č ovala spole č e nsko u st ratik a c í a vznikem pozemkové šlechty.
V 11. a 12. století prováděl přemyslovský stát přesuny obyvatelstva především do nejúrodnějších
oblastí země. Do poloviny 13. století osídlení pokrylo prakticky všechny zemědělsky příhodné
oblasti u nás. Druhá fáze osidlování trvající do 14. století posunula kolonizační aktivitu do vyš-
ších nadmořských výšek vrchovin, pahorkatin a do podhůří. Vzniklé vesnice v těchto oblastech
měly nejčastěji tvar dlouhé údolní (lineární) lánové vsi, která se táhla podél toků, a k ní přiléhající
pásové záhumenicové plužiny. V tomto období docházelo k výrazné agrární transformaci krajiny,
která se vyznačovala výrazným odlesňováním za účelem rozšíření zemědělsky využívané plochy
(Černý 1979; Gojda 2000; Löw–Míchal 2003; Klápště 2005; 2012; Sádlo et al. 2008).
Od vrcholného středověku docházelo k radikální proměně zemědělského systému, kdy se
z přílohového zemědělství přecházelo na trojpolní systém. S tímto systémem přišla i inovace
orebné techniky a proměna zemědělské krajiny, která se rozčlenila do protáhlých polí s viditel-
nými hranicemi jednotlivých pozemků (Sádlo et al. 2008; Klápště 2012). Od 15. století začalo
docházet k redukci osídlení a k populačnímu úbytku. Jednalo se o celoevropský fenomén souvi-
sející s válečnými událostmi a morovými epidemiemi, který přesáhl i do století šestnáctého. Toto
období bylo charakteristické zánikem mnoha vsí (Maur 1996; Měřínský 2008; Holata 2014). Další
vlna redukce přišla po třicetileté válce. Mnoho vesnic bylo zničeno a neobnoveno, jejich pozemky
byly zabrány vrchnostenskými dvory a došlo tak k prvnímu výraznému scelování plužin. Během
novodobé kolonizace horských oblastí v 16. a 17. století a především v 18. století došlo k zakládání
tak zvaných „parcelačních“ plužin, které se vyznačovaly geometricky mechanickým členěním
plochy na užší či širší, ale krátké úseky (Kuča 2014).
Vel i kost a tvar plužin byl ovlivněn mnoha různými faktory – charakterem terénu, kvali-
tou půdy, rozvojem zemědělských výrobních nástrojů, které ovlivňují způsob obdělávání půdy
a také vnitřním vývojem společnosti i hospodářských poměrů (Vermouzek 1982; Boháč 1986).
Ústředním pojmem při odvozování velikosti plužiny je lán, jednotka obdělané i neobdělané půdy,
respektive pojem lánová soustava (Graus 1957, 134–135). František Graus upozorňuje na neustá-
lenost velikosti lánu a na fakt, že se velikost lišila podle oblasti. Geomorfologie terénu určovala
průběh lánů, často zformovaných do zemědělských teras. Je patrná tendence probíhání mezních
pásů ve směru vrstevnic. Zamezovalo se tak odplavování půdy při dešťových srážkách, ale účel
byl i praktický – lépe se oralo, sklízelo a svážela úroda. I přesto však většina mezních pásů,
především lánových plužin, je k vrstevnicím kolmá (Černý 1979).
Mezi půdorysem vsi a typem plužiny existuje bezprostřední, neopominutelný vztah
(Němčenko 1970). Na vztah mezi sídlem a plužinou upozorňují také Klír (2008); Kuna et al.
(2004); Nekuda (2002); Černý (1973); Láznička (1946, 1956); Říkovský (1939) aj. Oproti některým
půdorysům plužiny je však půdorys vesnice mnohem stabilnější (Votrubec 1980). U plužiny lze
pozorovat tvary pravidelné, ukazující na plánovitý vznik a vývoj, a tvary nepravidelné, svědčící
1 Projekt Id ent ika ce a ochrana dochovaných pozůstatků historických plužin b yl nas tave n tak , že vyc ház í ze sek und árn í lite rat ury a ty pologie
E. Čer ného. Primár ní literat ura – srov. např. Krü ger 1967; Uhlig–Lien au 1978; Ver hulst 1995 s lit.
148
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
o samovolném vývoji. Plužiny tedy nelze brát jako izolovaný jev a je nezbytně nutné posuzovat
je z mnoha hledisek. Jsou to přírodní poměry, poloha (nížina, vrchovina), teritorium, v němž se
plužina nachází (staré nebo mladé sídelní území), způsob obhospodařování, zemědělské nářadí
a dějinné období, v němž plužina vznikla (Žemlička 2014). Při respektování všech těchto zřetelů
je nutno si v prvé řadě uvědomit, že plužina není útvar neměnný (Vermouzek 1982), proto její
členění do různých typů má v principu formálně třídící charakter a jen zprostředkovaně odráží
její historický vývoj.
Plužinu lze tedy členit do řady typů podle toho, jak v ní byla rozdělena pozemková držba jed-
notlivých usedlostí v rámci sídla, a podle toho, v jakém terénu se rozkládala (Löw–Míchal 2003).
Existuje několik možností, jak lze plužiny dělit. Láznička (1946) dělí plužiny například na sedm
typů, Löw s Míchalem (2003) na šest typů. Černý (1973) představil klasikaci typově nejširší, a to
sedm základních typů, přičemž ještě plužinu záhumenicovou dělí na další tři podtypy. Vzhledem
ke skladbě jednotlivých částí plužiny v terénu pak uvedl další tři podtypy klasikace, a to plužinu
kompaktní, plužinu nesoudržnou rozštěpenou a plužinu nesoudržnou rozptýlenou (tab. 1, obr. 2).
Z tohoto důvodu bylo v rámci studie uvažováno následující členění dle Černého (1973):
• Plužina úseková (obr. 2:1)
• Plužina scelených úseků (obr. 2:2)
• Plužina dělených úseků (obr. 2:3)
• Plužina délková (obr. 2:4)
• Plužina traťová (obr. 2:5)
• Nepravá traťová plužina (obr. 2:6)
• Plužina záhumenicová – typické lineární lánové vsi (obr. 2:7)
• Plužina záhumenicová – pásová a klínová (obr. 2:8)
• Plužina záhumenicová – paprsčitá (radiální) (obr. 2:9)
Samotný pojem záhumenicová plužina je problematický, neboť i například část délkové
plužiny má záhumenicový charakter. V některé literatuře se tak začíná používat přesnější termín
lánová plužina, která se dále dělí na plužiny lineární a radiální (paprsčitou). Pojem lánová plužina
odkazuje na častý výskyt pojmu lán v písemných pramenech (laneus: Graus 1953, 326–327).
Pásová a klínová forma záhumenicové plužiny je pak kombinací obou uvedených typů a nebývá
zahrnuta do základní typologie (Kuča 2014). Kategorizace na lánové lineární a radiální vsi
a k nim příslušné plužiny byla použita například v Atlasu krajiny ČR, kde jsou v mapě zachyceny
všechny lánové vsi a plužiny na našem území (Hrnčiarová–Mackovčin–Zvara 2009).
Tab. 1. Jednotlivé typologie plužin. Podle Lá znička 1946; Čer ný 1973; 1979; Löw–Míchal 2003; uspořádala B. Kot tová.
Tab. 1. Die einzelnen Flurtypen nach Láznička (1946 ), Černý (1973, 1979) und Löw–Míchal (2003); erstellt von B. Kottová.
LÁZN IČKA (1946) ČERNÝ (1973; 1979) LÖW–MÍCHA L (2003)
úseková úseková úseková
scelených úseků scelených úseků dominikální
dělených úseků dělených úseků nepravá traťová
délková délková délková
traťová traťová traťová
scelená nepravá traťová záhumenicová
záhumenicová záhumenicová
• lesní lánové vsi
• pásová a klínová
• paprsčitá
149
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
Utváření hranic plužiny bylo značně závislé na terénu. V krajinách vertikálně bohatě členě-
ných byly hranice vytvářeny nebo ovlivňovány převážně geograckými útvary (svahové hřbety,
rozvodí, vodní toky a okraje potočních nebo říčních teras). V krajinách rovinatých byly hranice
plužin nejčastěji vytvářeny uměle (Žemlička 2014, 115). Umělou hranici tvořily například cesty
nebo okraj sousední plužiny (Černý 1979). Z hlediska kompaktnosti dělí Černý (1973) plužiny do
tří kategorií:
• Plužina kompaktní (obr. 2:10)
• Plužina nesoudržná – rozštěpená (obr. 2:11)
• Plužina nesoudržná – rozptýlená (obr. 2:12)
Obr. 2. Typy plužinových systémů. Podle E. Černého uspořádala B. Kottová.
Abb. 2. Flu rsystemtypen. Von B. Kottová erstel lt nach E. Černý.
1 úseková
4 délková
7 záhumenicová
10 kompaktní
2 scelených úseků
5 tr aťová
8 záhumenicová
11 nesoudržná
3 dělených úseků
6 nepravá traťová
9 záhumenicová
12 nesoudržná
150
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
Základní přehled archeologických výzkumů plužin v České republice2
Pro pochopení současného stavu archeologického výzkumu plužin v České republice je nejprve
nutné zmínit vývoj problematiky vesnic a vesnického osídlení v historické vědě. Po druhé světové
válce se začal rozvíjet historiogracký zájem o středověké venkovské osídlení. Jako stěžejní dílo
této doby je uváděn pětisvazkový slovník Místní jména v Čechách od A. Profouse (1947; 1949;
1951; 1957), který vyšel v letech 1947–1960. Jako analogie tohoto díla pak v roce 1970 vyšel první
díl Místních jmen na Moravě a ve Slezsku a v roce 1980 následoval díl druhý (Hosák–Šrámek 1970;
1980). Zásadní je rovněž dvousvazkové dílo Františka Grause o dějinách venkovského lidu v Če-
chách. Dílo, až poplatné tehdejší ideologii, přineslo zásadní faktogracký materiál k porozumění
středověké vesnici a zemědělství (Graus 1953; 1957). Pro Moravu se stalo důležité jméno Zdeňka
Lázničky, jehož práce zde silně ovlivnily studium středověkého osídlení. Ve svém díle Typy ven-
kovského osídlení na Moravě (Láznička 1946) jako první sepsal typologii plužin. V 50. letech byly
položeny základy archeologie vrcholného středověku. Jedno z jejich hlavních témat se zaměřovalo
na vesnické osídlení, a především na zaniklé středověké vesnice (Čapek–Holata 2017). Ve stejné
době byly zahájeny i terénní průzkumy zaniklých středověkých sídel. Cenné poznatky obecně
k zaniklým vesnicím a jejich plužinám pak shromáždil Ervín Černý (Černý 1973; 1979). Zaměřil
se především na oblast Drahanské vrchoviny, kde se zabýval identikací, klasikací, charakteristi-
kou a rekonstrukcí plužiny v krajině. Celkově podal ucelený přehled o rozdělení plužin a zaniklých
vesnic do několika kategorií a každému typu vsi přiřadil určitý typ plužiny. Z historicko-geogra-
ckého hlediska se na zaniklé vsi a plužiny zaměřili například Miroslav Štěpánek (1967; 1968),
Zdeněk Boháč (1986) či Josef Žemlička (1974; 1980).
Jeden z prvních archeologických výzkumů v Čechách, při kterém došlo k identikaci
plužin, byl proveden Zdeňkem Smetánkou a Janem Klápštěm na zaniklých středověkých
vesnicích na Černokostelecku. I přesto, že zde dlouhodobě probíhal povrchový průzkum, byly
středověké plužiny zachyceny jen omezeně. Plužiny byly kolem vesnic rozloženy v závislosti
na terénní situaci a měnily se v rámci všech etap hospodářského vývoje. Podle indikačních skic
map stabilního katastru ze 30. a 40. let 19. století převládaly na Černokostelecku traťové plužiny,
které byly výsle d kem ra dikální přest avby osídlen í běhe m 13. a 14. století. Stopy starších polí jsou
zachovány jen výjimečně (Klápště 1978; Klápště–Smetánka 1979; Smetánka–Klápště 1981). Na
Moravě, jako jeden z prvních, systematicky zkoumal intravilán i extravilán zaniklé středověké
vsi Pfaffenschlag Vladimír Nekuda. Zde byla na základě indikační skici z roku 1828 rekon-
struována podoba plužiny. Byla zachycena záhumenicová plužina obdélného tvaru, která
byla mnohonásobně delší než širší, což bylo způsobeno primárně půdorysným uspořádáním
vsi a typem plužiny, druhotně i zavedením pluhu. Na západní straně vsi byla identikována
plužina doplňková, která je na indikační skice označena jako malé zahrádky (Nekuda 1975,
164). V dalších letech pak přibyly další výzkumy zaniklých vsí a jejich extravilánů, například
Mstěnice u Hrotovic (Nekuda–Nekuda 1997), Konůvky (Měchurová 1997) či Bystřec u Jedovnic
(Belcredi 2006).
Do archeologie na přelomu 20. a 21. století vstoupily nové metody umožňující prospekci
krajiny a možnou identikaci (nejen) středověkých polních systémů. V první řadě šlo především
o metody leteckého průzkumu, o které se výrazně zasadili Martin Gojda a Zdeněk Smrž pro
území Čech, na Moravě Jaromír Kovárník a Miroslav Bálek (Gojda 2000, 120). Letecká pro-
spekce a dokumentace podnítila, podobně jako kdysi ve Velké Británii, studium krajiny a krajinné
archeologie.
Druhým odvětvím, které se v archeologii stalo fenoménem v prvních deseti letech 21. sto-
letí, byl dálkový průzkum Země, konkrétně letecké laserové skenování povrchu (LIDAR).
Aplikace této metody se stala jedním z nejefektivnějších způsobů průzkumu krajiny a umožnila
tak detekci reliktů minulých lidských aktivit jak v lesním prostředí, tak v otevřené krajině
2 Ucelený pře hled vývoje vý zkumu stř edověkého osídlen í nejnověji shrnul i L. Čapek a L. Holat a (2017, 267–320).
151
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
(Gojda–John–Starková 2011). Mimo jiné se tato metoda využívá i k detekci zaniklých vesnic
a jejich plužin (Malina 2015). Poprvé bylo letecké laserové skenování využito pro zaniklé vesnice
a jejich extravilány na Plzeňsku, Rokycansku a Černokostelecku. Jednalo se o otestování mož-
ností lidarového mapování antropogenních tvarů reliéfu v krajině a zhodnocení jeho efektivity.
Například na Černokostelecku se pomocí LIDARu identikovaly i méně nápadné komponenty,
jakými byly zaniklé cesty a zbytky plužin (Gojda–John–Starková 2011). O něco později byl LI-
DAR použit například pro zmapování zaniklých vesnic Prochod a Žďár ve Velechvínském polesí
v okrese České Budějovice (Gojda–John 2013, 150–159) a pro plužiny zaniklé vsi Spindelbach
v Krušných horách, kde bylo s jeho pomocí identikováno třináct parcel (Horák–Klír 2017).
Kromě samotné identikace vesnic a jejich extravilánů lze letecké laserové skenování využít jako
podpůrnou metodu pro další analýzy, například za účelem modelování eroze půdy na středově-
kých polích (Holata et al. 2018).
První samostatný přímý výzkum agrárních reliktů byl v České republice realizován na
Šumavě v oblasti Vlachova Březí na katastru obce Dolní Kožlí. Zkoumané relikty kamenných
hrazení datovaných do pozdního středověku a raného novověku vznikly při pracích na zemědělské
ploše. Jednalo se o typ hrazení s příkopem, který sloužil k regulaci zvěře na polích (Beneš et al.
1999; Kuna et al. 2004, 280–282). V případě Dolního Kožlí byla nastavena metoda relativního
datování „bývalé“ orné půdy pomocí keramických fragmentů. Toto datování bývalé ornice, dnes
přerostlé lesem nebo proměněné v pastvinu, bylo později použito ve výzkumu Malonína (Houf-
ková et al. 2015). Metoda spočívala ve vyhodnocení artefaktů, tzv. hnojných střepů (mannuring
scatters) typologickou charakteristikou a v sestavení otevřených intervalů ze 12 vzorkovacích
sondáží. Intervaly vymezovaly zhruba období, po které byla půda ve zkoumaném polním systému
ornicí. To bylo v případě Dolního Kožlí v 15.–17. století. Výzkum Dolního Kožlí u Vlachova
Březí nastolil otázku korelace tzv. malého klimatického optima s orným využíváním vyšších
nadmořských poloh v daném období a následně jejich zániku v době ochlazení v tzv. malé době
ledové (Beneš et al. 1999).
Do výzkumu polních systémů postupně v tomto končícím desetiletí pronikly další obory
environmentální archeologie založené především na pedologii a geochemii. Pedologický prů-
zkum byl proveden například na zaniklé vsi Kří. Cílem chemického rozboru půdy bylo zjistit, zda
krátkodobé osídlení (ne delší než 60 let) může nevratně změnit chemické složení půdy a zda se tato
případná změna může odrazit na druhovém složení rostlin. A naopak, zda se podle složení půdy
dá identikovat bývalé osídlení a užívání půdy v zaniklých středověkých vesnicích. Výsledky
analýzy z této studie potvrdily domněnku, že využívaní krajiny v minulosti mohlo způsobit
změny ve složení půdy a v druhovém spektru rostlin a že tuto metodu lze využít i pro odhalení
bývalého osídlení v zalesněném prostředí (Hejcman et al. 2013a). Další geochemické analýzy
půdy byly provedeny například na plužině zaniklé středověké vesnice Lovětín na Českomoravské
vrchovině (Horák et al. 2018), pro plužinu ZSV Hol východně od Prahy (Janovský–Horák 2018)
a Spindelbach v Krušných horách (Horák–Klír 2017). Pro poslední zmíněnou zaniklou ves byla
také provedena kompletní environmentální rekonstrukce, která mimo jiné zaznamenala výrazné
změny ve složení vegetace vlivem lidského využívání horských okrajových oblastí během vrchol-
ného středověku (Houf ková et al. 2019).
Z hlediska hydrologie byla zkoumána středověká pole na Šumavě. Účelem hydropedolo-
gického výzkumu bylo objasnit vliv tehdejších krajinných úprav na vodní režim půdy a také, jak
smysl úprav přetrval do dnešní doby. Byly pozorovány některé souvislosti, zřejmě obecného cha-
rakteru. Bylo zjištěno, že plužiny ve svahu bývají odděleny terasami, které ovlivňují povrchový
a podpovrchový odtok vody, a že různé typy polních systémů mají odlišný vliv na dobu zadržení
vody v půdním prolu. Radiální plužina má výrazně menší retenční funkci než plužina tvořená
ter asov ý m i pol i (Baye r –Bene š 20 0 4). Pr vní detailní multi-proxy analýza polního systému v České
republice byla provedena pro zaniklou středověkou ves Malonín u Frantol na Prachaticku (obr. 3).
V roce 1995 zde proběhl záchranný archeologický výzkum (Beneš 1995) a v roce 2001 byly
z jednoho terasového pole plužiny odebrány vzorky na archeobotanickou analýzu rostlinných
152
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
mikrozbytků. Rozbor pylů a fytolitů prokázal
přítomnost cereálií v půdním prolu dnešní
pastviny (Bayer–Beneš 2004). Systém
v Maloníně začal být dlouhodobě sledován.
Později zde byla provedena analýza land-use
vývoje s použitím map stabilního katastru
a leteckých snímků (Zímová et al. 2013). Ná-
sledoval přímý výzkum tělesa meze. Účelem
multi-proxy analýzy bylo zjistit stáří polního
systému. Byly srovnávány historické doku-
menty a mapy s chronologiemi založenými na
archeologických nálezech, radiokarbonovém
datování a datování za pomoci izotopů olova
210Pb a cesia 137Cs. První písemný záznam o vsi
Malonín pochází z roku 1349. Spálený orga-
nický materiál z nejnižší vrstvy prolu, který
byl přímo spjat s lidskými aktivitami, byl
radiokarbonově datován do let 1154–1271, a předchází tedy první písemnou zmínku o vsi zhruba
o 150 let (Houf ková et al. 2015). Tento značný rozpor mezi písemnými prameny a exaktním
datováním terasy byl jedním ze stimulů systematického šetření velkého souboru dat v České
republice, jeho účelem bylo objasnit princip a rozsah zpožďování písemných pramenů oproti
archeologickému datování (Fanta et al. 2020).
Projekt Identikace a ochrana dochovaných pozůstatků historických plužin
Systematické použití metod environmentální archeologie a krajinné ekologie vedlo k myšlence
většího projektu, který by zkoumal různé typy plužin napříč Českou republikou. Tomuto úsilí
se věnuje projekt z programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje
národní a kulturní identity (NAKI II). Projekt (2018–2022) si klade za cíl poskytnout informace
a vyvinout metody a nástroje směřující k ochraně historických plužin, které patří na území ČR
k nejcennějším, ale také nejopomíjenějším historickým kulturním elementům. Cílem je poskyt-
nout celorepublikové mapové podklady pro kvalikovanou ochranu historických polních systémů.
V rámci projektu probíhá vektorové mapování všech dochovaných pozůstatků historických plužin
v jednotlivých krajích ČR. Historický původ mapovaných struktur je potvrzen pomocí historicko-
-geogracké analýzy. Mapovány jsou struktury se třemi nebo více dochovanými mezními pásy.
Výsledné mapové dílo bude obsahovat informaci o několika tisících území s různě dochovanými
fragmenty historických plužin a sídel, k nimž jsou tyto fragmenty vázány, a s popisem jejich
relevantních atributů. V rámci vybraných katastrů budou získány detailní archeologické a paleo-
ekologické informace, zahrnující datování a popis stavebního a funkčního charakteru vybraného
mezního pásu. Projekt rovněž zahrnuje rekonstrukci a zachycení dynamiky vývoje vegetačního
krytu na základě pylové analýzy u vybraného polního systému.
Projekt je zaměřen na pozůstatky historických plužin v otevřené krajině, které jsou xovány
mezními pásy, zpravidla zarostlými dřevinnou vegetací. Tyto struktury jsou v zemědělské krajině
nositeli jak historických, tak i estetických, ekologických a krajinotvorných hodnot. Do projektu
nejsou zahrnuty relikty zaniklých plužin uchované v lesních terénech. Ty vyžadují zvláštní meto-
dický přístup, neboť jsou ohroženy jiným způsobem (nejčastěji devastací lesní těžbou). Výjimku
tvoří případy, kdy je část rozsáhlejšího celku zachována částečně v otevřené krajině, částečně je
zarostlá lesem. V těchto případech bude zmapována a popsána celá dochovaná struktura.
Na území České republiky se v různé míře dodnes dochovalo několik tisíc fragmentů
plužinových systémů. Jejich charakter byl blíže popsán ve studii Sklenička et al. (2009), jejich
středověký původ pilotně potvrzen v případě Malonína exaktním datováním ve studii Houf ková
Obr. 3. Mapa České republik y s vyznačenými zkoumanými
pluži novými systémy. Vi zualizace J. Bumerl.
Abb. 3. Karte der Tschechischen Republik mit eingezeichne-
ten unter suchten Flursystemen. Vi sualisierung J. Bumerl.
153
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
et al. (2015) a raně novověký původ v případě Valštejna (Šitnerová et al. 2020). Nezastupitelnost
mezních pásů xujících původní hranice pozemků byla sledována ve studii Sklenička et al. (2017).
Mapování v rámci grantového projektu je zaměřeno na identikaci dochovaných pozůstatků kra-
jinné struktury historických plužin, jejich typizaci a analýzu relevantních atributů (např. výměra
segmentu, land-use, rytmus mezí, celistvost mezí, srůstání mezí apod.). Podkladem pro analýzy
jsou mapy stabilního katastru, Základní báze geograckých dat České republiky (ZABAGED),
současné ortofotosnímky a snímky digitálního modelu reliéfu (LIDAR). Analýzy jsou doplněny
terénním šetřením.
V rámci projektu bylo k archeologickému a paleoekologickému výzkumu vybráno pět
plužinových systémů reprezentujících různé typy plužin v různých typech krajiny ČR (nížiny,
pahorkatiny, horské prostředí; obr. 3). Účelem archeologické části projektu je systémy exaktně
datovat a dále získat údaje, které by umožnily detailnější popis a vegetační rekonstrukci. Prv-
ním vybraným systémem v rámci projektu byla záhumenicová plužina obce Valštejn v Nízkém
Jeseníku, vzdálená 6,5 km na severozápad od Města Albrechtic. Jedná se o čistě zemědělskou
horskou obec ve Slezsku v nadmořské výšce 517–550 m n. m. Obec Valštejn byla podle písemných
pramenů založena krátce před rokem 1618 Hanušem Kryštofem z Valdštejna, stejně jako blízká
Stará a Nová Dlouhá Voda (Alt- a Neu-Langwasser). Obec tedy patří k raně novověkým založe-
ním. Součástí je i vedle ležící Ztracená Voda (Verlorenwasser). Plužinové systémy, které se zde
dochovaly (Šitnerová et al. 2020), patří k velmi rozsáhlým a nejlépe dochovaným na území České
republiky (obr. 4).
Pro účely vytyčení sondy a odebrání vzorků k environmentálním analýzám byl vybrán
druhý mezní pás plužiny kopírující vrstevnici a ležící severovýchodně od Valštejnského potoka
v na d mořské výš ce 540 metrů. Hranici terasy vymezovala jihozápadním směrem zídka. Vytyčená
sonda byla 11 metrů dlouhá a metr hluboká. Z každých deseti centimetrů byl odebírán vzorek
pro archeobotanické rozbory a z celkového prolu pak vzorky pro environmentální analýzy
a ke stanovení datace. Během sondáže byl zjištěn intencionálně vytvořený kamenný podklad
bezprostředně navazující na zídku. Po jeho odkrytí v rámci prostoru sondy bylo s překvapením
evidováno, že se jedná o promyšlenou konstrukci složenou z větších plochých kamenů, které do
Obr. 4. Pohled na plužinový systém v Ní zkém Jeseníku, Valštejn, Město Albrechtic e. Mezní pás zkoumaný v roce 2018 je ve
střední část i snímku. Foto T. Jůnek.
Abb . 4. Bli ck auf ein Flu rsys tem im Nieder en Ges enke , Valšt ejn, St adt Al brecht ice. Der im Jah r 2018 untersuchte Grenzstrei-
fen bendet sich im mittleren Teil der Aufnahme. Foto T. Jůnek.
154
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
sebe zapadají a jsou vyskládány v několika řadách pod sebou. Prostor mezi jednotlivými řadami
je vysypán menšími kameny. Celá konstrukce má podpěrný účel, který konstrukci jistí před
sesuvem půdy (obr. 5). Radiokarbonová data získaná z prolu mezního pásu odpovídají době
založení vesnice. Předpokládá se, že zpoždění datování písemnými prameny oproti skutečnému
založení je v 17. století již minimální (Fanta et al. 2020).
Druhým zkoumaným plužinovým systémem jsou úsekové plužiny (Riezner 2011; dle
Kuča 2014 plužiny traťové) v oblasti kolem Oblíku v Českém středohoří patřící k obcím Raná
a Chraberce (obr. 6). Jedná se o reziduální systém, který leží v českém termofytiku v oblasti, která
Obr. 6. Pohled na plužinový systém v okolí O blíku , České st ředohoří . Mezn í pás zkou maný v roce 2018 je v doln í čá sti snímku.
Foto Jan Lohniský, JU ROS s. r. o., Ústí nad Labem.
Abb. 6. Blick auf das Flursystem in der Umgebung von Oblík, Böhmische s Mittelgebirge. Der im Jahr 2018 untersuchte
Grenzstreifen bendet sich im unteren Teil der Aufnahme. Foto Jan Lohniský, JU ROS s. r. o., Ústí nad Labem.
Obr. 5. Řez mezn ím pásem, Valštejn. Vi zualizace J. Bumerl.
Abb. 5. Schnitt durch einen Grenzstreifen, Valštejn. Visuali sierung J. Bumerl.
Val š tejn
155
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
prošla od 50. let 20. století procesem výrazného scelování pozemků. Hora sopečného původu
Oblík s vrcholem v nadmořské výšce 509 metrů a její úboční partie chránily tento systém před
zničením, jež postihlo velké plochy okolní krajiny, kde se nyní nacházejí velmi rozsáhlé lány. Zde
byl vybrán nejnižší horizontální mezní pás plužiny v nadmořské výšce 270 metrů. Skrz mezní
pás byla vytyčena sonda o délce deseti metrů a hloubce 160 cm. I zde se odebíraly vzorky pro
plavení a environmentální analýzy. Stejně jako tomu bylo u výše zmíněné plužiny ve Valštejně,
byla také zde odkryta stabilizační kamenná konstrukce i pod mezním pásem v oblasti Oblíku
(obr. 7 a 8). Systém několika řad vyskládaných plochých kamenů s meziprostorovým výsypem byl
velmi podobný tomu z Nízkého Jeseníku.
Třetí zkoumanou lokalitou je nepravá traťová rozptýlená plužina kolem hradu Rokštejna
v katastrálním území Panská Lhota města Brtnice v nadmořské výšce 450 metrů (obr. 9). První
zmínka Panské Lhoty je datována k roku 1234. Hrad Rokštejn byl údajně založen roku 1270.
Vybraným mezním pásem byla vytyčena sonda o délce sedmi metrů. U severního okraje sondy
se začalo podloží objevovat již v hloubce 60 cm a postupně se svažovalo až do konečné hloubky
jednoho metru. Těsně nad hranou a v prostoru hrany se v úrovni 70 cm začaly objevovat malé
kamínky a pod nimi větší množství velkých kamenů, nenesly však známky intencionálního
Obr. 8. 3D model sondy v mezním pásu plu žinového systému pod Oblí kem. Foto a vizual izace J. Bumerl.
Abb. 8. 3D -Modell des Sondierschnitts im Grenzstrei fen des Flursystems unterhalb von Oblík. Foto u nd Visua lisierung
J. Bumerl.
Obr. 7. Řez mezním pásem, Oblík. Vizualizace J. Bumerl.
Abb. 7. Schnit t durch einen Grenzstreifen, Oblík. Visualisierung J. Bumerl.
Oblík
156
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
uložení (obr. 10). Zde se situace lišila od předchozích mezních pásů zkoumaných ve Valštejně
a na Oblíku. Je tedy možné, že se může jednat o starší typ plužiny. Tuto domněnku potvrdí až
výsledky radiokarbonového datování a dalších relevantních metod.
Poslední vybraný plužinový systém pokrývá katastrální území bývalé vesnice Debrné
u města Trutnova (obr. 11). Poprvé je ves zmiňována v roce 1260 a zanikla po druhé světové válce
vysídlením německého obyvatelstva. Zkoumaný mezní pás záhumenicové plužiny se nachází
v nadmořské výšce 575 metrů. Mezním pásem zde byla vy tyčena sonda o délce 5 metr ů. I v tomto
případě byla odkryta kumulace valounových kamenů, která byla účelně vyskládána, podobně
jako v případě Oblíku a Valštejna. Vzhledem k doposud velice nízkému počtu takto zkoumaných
Obr. 9. Pohled na plu žinový systém u hradu Rokštejna, Panská Lhota, Brtnice. Zkoumaný mezní pás je ve střední části
snímk u. Foto T. Jůnek.
Abb. 9. Blick auf das Flursystem bei Burg Rokštejn, Panská Lhota, Brtnice. Der untersuchte Grenzstreifen bendet sich im
unteren Teil der Aufnahme. Foto T. Jůnek.
Obr. 10. Řez mezním pásem , Rokštejn. Vizualizace J. Bumerl.
Abb. 10. Schnitt durch den Grenzstreifen, Rok štejn. Visualisierung J. Bumerl.
Rokštejn
157
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
mezních pásů a teras lze považovat existenci intencionální konstrukce terasy pod ornicí a akumu-
lační vrstvou za důležité obecné zjištění.
Závěr
Polní systémy a jejich nejtypičtější prvky, zemědělské terasy a mezní pásy, se vyskytují po
celém světě všude tam, kde si vyšší populační hustota obyvatelstva vynutila využití i těch částí
krajiny, kde by jinak agrární produkce nebyla technicky možná. Terasová pole měla a mají řadu
dílčích funkcí, z nichž nejdůležitější jsou vyrovnání terénu, zadržení a bilance vláhových poměrů
a erozní zábrana. Z hlediska ekologie krajiny jsou plužiny se svými mezními pásy důležitým
prvkem zvyšujícím konektivitu a pestrost biotopů.
Archeologický výzkum plužinových systémů se v České republice odehrával především
v kontextu studia středověkých a novověkých vesnických sídlišť. Terénní odkryvy řešící otázku
funkce a datování byly spíše náhodné. Až poslední desetiletí přineslo nové možnosti jejich přímého
terénního studia, a to na bázi nových možností leteckého laserového snímání, archeobotaniky,
izotopového geochemického studia a exaktního datování. Projekt Identikace a ochrana docho-
vaných pozůstatků historických plužin kombinuje metody velkoplošné dokumentace, mapování
a základní klasikace agrárních systémů v otevřené krajině. Archeologický výzkum vybraných
systémů se pak soustředí na plužiny v různých typech krajin České republiky. Dosud provedené
odkryvy odhalily detaily vnitřní konstrukce terasových polí na Šumavě, v Nízkém Jeseníku,
Českém středohoří a v Podkrkonoší. Na příkladu koncentrovaně a dlouhodobě zkoumané plužiny
v Maloníně se ukazuje, že kombinací archeobotanických metod a izotopového datování lze
účinně vyřešit otázku vzniku terasového pole. Samostatnou kapitolou je změna land-use polních
ploch a jejich transformace na pastviny během novověku, zejména vzhledem ke klimatickým
a ekonomickým faktorům.
Článek vznikl za podpory grantu: Identikace a ochrana historických plužin – Identication and preserva-
tion of historic eld patterns NAKI II – DG18P02OVV060.
Obr. 11. Pohled na plužinov ý systém zanik lé vsi Debrné, Trutnov. Zdroj mapy.cz.
Abb. 11. Blick au f das Flursystem an der Dorfwüst ung Debrné, Trutnov. Quelle mapy.cz.
158
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
Literatura
AGNOLETTI, M. et al., 2015: Agnoletti, M.–Conti, L.–Frezza, L.–Santoro, A., Territorial Analysis of the
Agricultural Terraced Landscapes of Tuscany (Italy): Preliminary Results, Sustainability 7, 4564–4581.
htt ps://doi.org/10.3390/s u704 4564
ASTON, M., 1985: Interpreting the Landscape. Landscape archaeology in Local Studies. London – New
York.
– 2007: Interpreting the Landscape. Landscape Archaeology and Local History. London – New York.
BAUNDRY, J. et al., 2000: Baundry, J.–Bunce, R. G. H.–Burel, F., Hedgerows: An international per-
spective on their origin, function and management, Journal of Environmental Management 60, 7–22.
https://doi.org/10.1006/jema.2000.0358
BAYER, T.–BENEŠ, J., 2004: Středověká terasová pole na Šumavě jako hydropedologický fenomén a ar-
cheologický problém, AR LVI, 139–159.
BEAUFOY, G. et al., 1995: Beaufoy, G.–Baldock, D.–Clark, J., The nature of farming. Low intensity farming
systems in nine European countries. Inst. for European Environ. Policy. London.
BELCREDI, L., 2006: Bystřec: o založení, životě a zániku středověké vsi. Brno.
BENDER, B., 1992: Theorising landscape, and the prehistoric landscapes of Stonehenge, Man 27, 735–755.
https://doi.org/10.2307/2804172
BENEŠ, J., 1993: Ke koncepci krajinné archeologie – On the concept of landscape archaeology, AR XLV,
40 4 – 417.
– 1995: Výzkumy archeologického pracoviště Prachatického muzea v roce 1995, Zlatá stezka 2, 159–165.
– 2018: Počátky zemědělství ve Starém světě: Pohled paleoekologie a environmentální archeologie. České
Budějovice.
BENEŠ, J. et al., 1999: Beneš, J.–Hrubý, P.–Michálek, J.–Parkman, M., Kamenná hrazení na Hořejším vr-
chu a vrchu Kokovci u Vlachova Březí. Příspěvek ke studiu agrární krajiny šumavského podhůří, Zlatá
stezka 6, 271–296.
BENEŠ, J.–BRŮNA, V., 1993: Má krajina paměť? In: Archeologie a krajinná ekologie (Beneš, J.–Br ůna, V.,
edd.), 37–46. Most.
BENEŠ, J.–ZVELEBIL, M., 1999: Historical interactive landscape in the hearth of Europe: A case of Bohemia.
In: Archaeology and anthropology of landscape (Ucko, J.–Layton, R., edd.), 73–93. London – New York.
BERESFORD, M.–HURST, J., 1991: Wharram Percy: Deserted Medieval Village. Yale University Press.
BEVAN, A.– CONOLLY, J., 2011: Terraced elds and Mediterranean landscape structure: An analytical case study
from Antikythera, Greece, Ecological Modelling 222, 1303–1314. htt ps://doi.org /10.1016/j.ec olmodel .2010.12.016
BOHÁČ, Z., 1986: Geneze sídla a plužiny jako pramen k dějinám osídlení, HG 25, 7–52.
BORN, M., 1979: Acker- und Flurformen des Mittelalters nach Untersuchungen von Flurwüstungen. In:
Untersuchungen zur eisenzeitlichen und frühmittelalterlichen Flur in Mitteleuropa und ihrer Nut-
zung 1, Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften in Göttingen, Philologisch-Historische Klasse
3/1 (Beck, H.–Denecke, D.–Jankuhn, H., edd.), 310–337. Göttingen.
BRANCH, N. et al., 2005: Branch, N.–Canti, M.– Clark, P.–Turney, P., Environmental Archaeology. Theore-
tical and Practical Approaches. London.
BUREL, F., 1996: Hedgerows and Their Role in Agricultural Landscapes, Critical Reviews in Plant Scien-
ces 15, č. 2, 169–190. https: //doi.org /10.1080/0 7352689.1996 .10393185
ČAPEK, L.–HOLATA, L., 2017: General Overview of Medieval Settlement Research in the Czech Republic:
Emergence and Development of the Field, Main Issues and Adoption of Landscape Context, Revista Ar-
keoGazte Aldizakria 7, 267–320.
ČERNÝ, E., 1973: Metodi ka pr ůzk umu zan iklých stř edověkých osa d a plužin na Dra han ské vrchovině. Zpr á-
vy Československé společnosti archeologické při ČSAV 15. Praha.
– 1979: Zaniklé středověké osady a jejich plužiny. Metodika historickogeograckého výzkumu v oblasti
Drahanské vrchoviny. Praha.
DENECKE, D., 1979: Zur Terminologie ur- und frühgeschichtlicher Flurparzellierungen und Flurbegren-
zungen sowie im Gelände ausgeprägter Flurrelikte, Grundzüge eines terminologischen Schemas. In:
159
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
Untersuchungen zur eisenzeitlichen und frühmittelalterlichen Flur in Mitteleuropa und ihrer Nutzung I,
410–440. Göttingen.
DOHNAL, M., 2003: Historická kulturní krajina v novověku. Vývoj vsi a plužiny v Borovanech u Bechyně.
Praha.
– 2006: Vesnická sídla a kulturní krajina na Táborsku v 15.–19. století. Praha.
DOTTERWEICH, M., 2013: The history of human-induced soil erosion: Geomorphic legacies, early descrip-
tions and research, and the development of soil conservation – A global synopsis, Geomorphology 201,
9–34. http s://doi .org/10.1016/ j.geomorph.2013.07.021
DRAGO, K.–PERKO, D., 2017: Terraced landscapes in Slovenia. In: Terraced landscapes (Kladnik, D. et al.,
edd.). Ljubljana.
DR ESLEROVÁ , D., 2016: Fields in prehistoric Bohemia – fact and ction. In: Agricultural and pastoral
landscapes in pre-industrial society: choices, stability and change, ESF EARTH Monograph 3 (Retame-
ro, F.–Schjellerup, I.–Davies, A., edd.), 109–124. Oxford.
ELSAYED ALI, H., 2015: Plant communities in eld margins of agricultural landscapes: species distributi-
ons, functional traits, and contributions to landscape function. Disertační práce, University of Bayreuth.
FANTA, V. et al., 2020: Fanta, V.–Zouhar, J.–Beneš, J.–Sklenička, P., How old are the historical towns and
villages in Centra Europe? A comparsion of the reliability of dating acquired from written sources and
from archaeological ndings, Journal of Archaeological Science.
FLEMING, A., 1988: Daltmoor Reaves. London.
FORMAN, R. T.–BAUNDRY, J., 1984: Hedgerows and hedgerow networks in landscape ekology, Envi-
ronmental management 8(6), 495–510. htt ps://doi.org/10.1007/BF01871575
FORMAN, R. T. T.–GODRON, M., 1986: Landscape Ecology. New York, USA.
FUKAMACHI, K., 2017: Sustainability of terraced paddy elds in traditional satoyama landscapes of Japan,
Journal of Environmental Management 202, 543–549. ht tps://doi.org /10.1016/j.j envm an .2016.11.061
GARCÍA-RUIZ, J. M.–LANA-RENAULT, N., 2011: Hydrological and erosive consequences of farmland
abandonment in Europe, with special reference to the Mediterranean region – A review, Agriculture,
Ecosystems and Environment 140, 317–338.
GOJDA, M., 2000: Archeologie krajiny – vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha.
GOJDA, M. et al., 2011: Gojda, M.–John, J.–Starková, L., Archeologický průzkum krajiny pomocí leteckého
laserového skenování. Dosavadní průběh a výsledky prvního českého projektu, AR LXIII, 680–698.
GOJDA, M.–JOHN, J., edd., 2013: Archeologie a letecké laserové skenování krajiny. Plzeň.
GOODMAN-ELGAR, M., 2008: Evaluating soil resilience in long-term cultivation: a study of pre-
-Columbian terraces from the Paca Valley, Peru, Journal of Archaeological Science 35, 3072–3086.
https://doi.or g/10.1016/j.jas. 20 08 .06.0 03
GR AY, H. L., 1959: English Field Systems. Cambridge.
GRAUS, F., 1953: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I. Praha.
– 1957: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské II. Praha.
HAMPICKE, U., 2006: Efcient conservation in Europe‘s agricultural countryside: Rationale, methods and
policy reorientation, Outlook on agriculture 35(2), 97–105. https://doi.org/10.5367/000000006777641598
HEATH, M. F.–TUCKER, G. M., 1995: Ornithological value and pastoral farming systems. Farming on the
edge: the nature of traditional farmland in Europe, Joint Nature Conservation Committee, Peterborough,
54 –59.
HEJCMAN, M. et al., 2013a: Hejcman, M.–Karlík, P.–Ondráček, J.–Klír, T., Short-Term Medieval Sett-
lement Activities Irreversibly Changed Forest Soils and Vegetation in Central Europe, Ecosystems 16,
652–663. http s://doi .org/10.1007/s10 021- 013-9638-3
HEJCMAN, M. et al., 2013b: Hejcman, M. –Hejcmanová, P.–Hlásná-Čepková, P.–Horák, J.–Karlík, P.–Pav-
lů, V.–Rosenberg, R.–Součková, K.–Staňková, P.–Stejskalová, M., Environmental Archaeology at the
University of Life Sciences Prague – An Application of New Methods for Interdisciplinary Research,
IANSA 4, č. 2, 223–231.
HEWES, L., 1981: Early fencing on the western margin of the Prairie, Annals of the Association of American
Geographers 71, 499–526. ht tps://doi.o rg /10.1111/j.1467-8306 .1981.tb01371.x
160
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
HOLATA, L., 2014: Změny osídlení v pozdním středověku a raném novověku. Disertační práce, Fakulta
lozocká Západočeské univerzity v Plzni.
HOLATA, L. et al., 2018: Holata, L.–Plzák, J.–Světlík, R.–Fonte, J., Integration of low-resolution ALS and
ground-based SfM photogrammet ry data. A cost-effective approach providing an ‘Enhanced 3D Model’ of
the Hound Tor archaeological landscapes (Dartmoor, South-West England), Remote Sensing 10(9), 1357.
HOLATA, L. et al., 2018a: Holata, L.–Kapička, J.–Světlík, R.–Žížala, D., Risk Management as a Stimulus
for a Settlement and Landscape Transformation? Soil Erosion Thread Assessment in the Fields of Four
Deserted Villages Based on LiDAR-Derived DEMs and ‘USLE’. In: Dynamics in GIscience, GIS Ostrava
2017 (Ivan, I.–Horák, J.–Inspektor, T., edd.), 131–147. [e-book]
HORÁK, J.–KLÍR, T., 2017: Pedogenesis, Pedochemistry and the Functional Structure of the Waldhufen-
dorf Field System of the Deserted Medieval Village Spindelbach, the Czech Republic, Interdisciplinaria
Archaeologica 8, č. 1, 43–57.
HORÁK, J. et al., 2018: Horák, J.–Janovský, M.–Hejcman, M.–Šmejda, L.–Klír, T., Soil geochemistry of
medieval arable elds in Lovětín near Třešť, Czech Republic, Catena 162, 14–22.
HOSÁK, L.–ŠRÁMEK, R., 1970: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Díl I. A–L. Praha.
– 1980: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Díl II. M–Ž. Praha.
HOSKINS, W. G., 1955: The making of the English Landscape. London.
HOUFKOVÁ, P. et al., 2015: Houf ková, P.–Bumerl, J.–Pospíšil, L.–Karlík, P.–Beneš, J.–Bernardová, A.–
Hrabalíková, M.–Janečková Molnárová, K.–Hejcman, M., Origin and development of long-strip eld
patterns: A case study of an abandoned medieval village in the Czech Republic, Catena 135, 83–91.
HOUFKOVÁ, P. et al 2019: Houfková, P.–Horák, J.–Pokorná, A.–Bešta, T.–Pravcová, I.–Novák, J.–Klír, T.,
The dynamics of a non-forested stand in the Krušné Mts.: the effect of a short-lived medieval village on
the local environment, Vegetation History and Archaeobotany 28(6), 607–621.
HRNČIAROVÁ, T.–MACKOVČIN, P.–ZVARA, I. et al. 2009: Atlas krajiny České republiky. Praha.
IIYAMA, N. et al., 2005: Iiyama, N.–Kamada, M.–Nakagoshi, N., Ecological and social evaluation of landsca-
pe in a rural area with terraced paddies in southwestern Japan, Landscape and Urban Planning 70, 301–313.
INGOLD, T., 1993: The temporality of the landscape, World Archaeology 25, 152–174.
https://doi.org/10.1080/00438243.1993.9980235
JANOVSKÝ, M.–HORÁK, J., 2018: Large Scale Geochemical Signatures Enable to Determine Land-
scape Use in the Deserted Medieval Villages, Interdisciplinaria Archaeologica 9, č. 1, 71–80.
https://doi.org/10.24916/iansa.2018.1.5
KIN NAIRD, T. et al., 2017: Kinnaird, T.–Bolòs, J.–Turner, A.–Turner, S., Optically-stimulated luminescence
proling and dating of historic agricultural terraces in Catalonia (Spain), Journal of Archaeological Sci-
ence 78, 66–77. http s://doi.org/10.1016/ j.jas.2016.11.003
KLÁPŠTĚ, J., 1978: Středověké osídlení Černokostelecka, PA LXIX, 423–475.
– 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha.
– 2012: The Czech Lands in Medieval Transformation. Leiden.
KLÁPŠTĚ, J.–SMETÁNKA, Z., 1979: Geodeticko-topogracký průzkum zaniklých středověkých osad, AR
XX XI, 614–639.
KLÍR, T., 2003: Plužiny pozdně středověkých sídel na příkladě severovýchodního Nymburska, Mediaevalia
Historica Bohemica 9, 245–292.
– 2008: Osídlení zemědělsky marginálních půd v mladším středověku a raném novověku. Praha.
KONOLD, W. et al., 1996: Konold, W.–Schwineköper, K.–Seiffert, P., Zukünftige Kulturlandschaft aus der
Tradition heraus, Naturlandschaft–Kulturlandschaft, 289–312.
KRAHTOPOULOU, A.–FREDERICK, CH., 2008: The Stratigraphic Implications of Long-Term Terrace
Agriculture in Dynamic Landscapes: Polycyclic Terracing from Kythera Island, Greece, Geoarchaeolo-
gy: An International Journal 23, č. 4, 550–585. https://doi.org/10.1002/gea.20231
KRÜGER, R., 1967: Typologie des Waldhufendorfes nach Einzelformen und deren Verbreitungsmustern,
(= Göttinger geographische Abhandlungen 42). Göttingen.
KUČA, K., 2014: Oblasti dochovaných strukturálně výrazných plužin v České republice, ZPP 74,
34 – 49.
161
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
KUNA, M. et al., 2004: Kuna, M.–Beneš, J.–Dreslerová, D.–Křivánek, R.–Majer, A.–Prach, K.–Tomá-
šek, M., Nedestruktivní archeologie. Praha.
LAUGA-SALLENAVE, C., 1997: Le Cercle des Haies. Paysages des Agroéleveurs Peuls du Fouta-Djalon
(Plaine des Timbis, Guinée). Thesis, Universite de Paris X.
LÁZNIČKA, Z., 1946: Typy venkovského osídlení na Moravě. Brno.
– 1956: Typy venkovského osídlení v Československu. Práce brněnské základny ČSAV 28. Brno.
LIESKOVSKÝ, J. et al., 2014: Lieskovský, J.–Kenderessy, P.–Špulerová, J.–Lieskovský, T.–Koleda, P.–Kienast,
F.–Gimmi, U., Factors affecting the persistence of traditional agricultural landscapes in Slovakia during the
collectivization of agriculture, Landscape Ecol 29, 867–877. https://doi.or g/10.1007/s10980 - 014- 0023 -1
LÖW, J.–MÍCHAL, I., 2003: Krajinný ráz. Kostelec nad Černými Lesy.
MALINA, O., 2015: Hledání neviditelného. Relikty plužiny zaniklých středověkých vsí a možnosti jejich
detekce a interpretace na datech LLS, ZPP 76, 513–520.
MAUR, E., 1996: Obyvatelstvo českých zemí ve středověku. In: Fialová, L. et al., Dějiny obyvatelstva čes-
kých zemí, 35–73. Praha.
McCOLLIN, D. et al., 2000: Mccollin, D.–Jackson, J. I.–Bunce, R. G. H.–Barr, C. J.–Stuart, R., Hedgerows as ha-
bitat for woodland plants, Journal of Environmental Management 60, 77–90. https://doi.org/10.1006/jema.2000.0363
MĚCHUROVÁ, Z., 1997: Konůvky – zaniklá středověká ves ve Ždánickém lese. Brno.
MEROT, C. et al., 1999: Merot, C.–Gascuel-Odoux, C.–Walter, C.–Zhang, X.–Molenat, J., Inuence du ré-
seau de haies des paysages bocagers sur le cheminement de l’eau de surface, Revue des sciences de l’eau
12, č. 1, 23–44.
MĚŘÍNSKÝ, Z., 2008: Die „Villa Deserta“ als Problem der mährischen mediävistik (Archäologie und
Geschichte), AH 33, 9–26.
MIMORSKI, L. A., 2019: Slovenian Terraced Landscapes. In: World Terraced Landscapes: History, Envi-
ronment, Quality of Life (Varotto, M. et al., edd.), 45–62. Springer.
MOLNÁROVÁ, K., 2008a: Long-term dynamics of the structural attributes of hedgerow networks in the
Czech Republic – three cases studies in areas with preserved medieval eld patterns, Journal of Landsca-
pe Studies 1, 113–127.
– 2008b: Hedgerow-dened medieval eld patterns in the Czech Republic and their conservation – a litera-
ture review, Journal of Landscape Studies 1, 27–47.
MOLNÁROVÁ, K. et al., 2008: Molnárová, K.–Šímová, P.–Kotaška, J.–Ešnerová, J.–Škvárová, Š., Hedge-
row-dened medieval eld patterns in the Czech Republic: a case study of the dendrological and den-
drochronological structure of hedgerows of varying ages in Northern Moravia, Journal of Landscape
Studies 1, 145–158.
MOORHOUSE, S.–BOND, J., 2016: An approach to understanding medieval eld systems across Europe:
the structure and anatomy of township eld systems. In: Agrarian technology in the medieval landscape.
Ruralia X (Klápště, J., ed.), 1–48. Turnhout.
NEKUDA, R., 2002: Zemědělská usedlost ve středověké vesnici na Moravě. Brno.
– 1975: Pfaffenschlag – zaniklá středověká ves u Slavonic: příspěvek k dějinám středověké vesnice. Brno.
NEKUDA, V.–NEKUDA, R., 1997: Mstěnice 2: Zaniklá středověká ves u Hrotovic. Dům a dvůr ve středo-
věké vesnici. Brno.
NĚMČENKO, N., 1970: Dějiny pozemkových úprav II. Praha.
NIELSEN, N. H. et al., 2018: Nielsen, N. H.–Holst, M. K.–Gadd, A. C.–Holst, K. K., The Layout and Internal
Development of Celtic Fields: Structural and Relative Chronological Analyses of Three Danish Field
Systems, European Journal of Archaeology 21(3), 385–410. htt ps://doi.org/10 .1017/ea a. 2017.56
NEUSTUPNÝ, E., 1986: Sídelní areály pravěkých zemědělců – Settlement areas of prehistoric farmers, PA
LXXVII, 226–234.
NUNES, J. P. et al., 2016: Nunes, J. P.–Bernard-Jannin, L.–Rodríguez Blanco, M. L.–Santos, J. M.–Alves
Coehlo, C. O.–Keizer, J. J., Hydrological and erosion processes in terraced elds: Observations from
a humid mediterranean region in northern Portugal, Land Degradation and Developement 29, 596–606.
PITTNEROVÁ, B., 2008: Středověké plužiny – principy jejich ochrany a obnovy v pozemkových úpravách.
Disertační práce, Česká zemědělská univerzita v Praze.
162
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
PLIENINGER, T. et al., 2016: Plieninger, T.–Draux, H.–Fagerholm, N.–Bieling, C.–Bürgi, M.–Kizos, T.–
Kuemmerle, T.– Primdahl, J.–Verburg, P. H., The driving forces of landscape change in Europe: A syste-
matic review of the evidence, Land Use Policy 57, 204–214.
POHL, J., 1934–1935: Typy vesnických sídel v Čechách, Národopisný věstník Československý 27–28,
5–55.
POLLARD, E.–HOOPER, M. D.–MOORE, N. W., 1974: Hedges. London.
POSCHLOD, P., 2015: Geschichte der Kulturlandschaft. Stuttgart.
PREGILL, P.–VOLKMAN, N., 1999: Landscapes in History. New York.
PROFOUS, A., 1947; 1949; 1951; 1957: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny.
1. díl A–H; 2. díl Ch–L; 3. díl M–Ř; 4. díl S–Ž. Praha.
QUIN, A.–BUREL, F., 2002: Inuence of herbaceous elements on buttery diversity in hedgerow agricultural
landscapes, Agriculture, Ecosystems and Environment 93, 45–53. htt ps://doi.org /10.1016/S0167-8809(02)0 00 04-X
QUIRÓS-CASTILLO, J. A.–NICOSIA, C., 2019: Reconstructing past terraced agrarian landscapes in the
Ebro valley: The deserted village of Torrentejo in the Basque Country, Spain, Geoarchaeology 34(6),
68 4 –697. ht tps://doi.o rg /10.10 02 /gea.21730
RACKHAM, O., 1986: The History of the Countryside. London.
RENES, H., 2016: Landscape history and archaeology of open elds in Europe. In: Agrarian technology in
the medieval landscape, Ruralia X (Klápště, J., ed.), 255–265. Turnhout.
RIEZNER, J., 2011: Krajinný ráz území typických agrárními valy a mezemi a jejich vegetací na vybraných
příkladech ze severozápadních Čech, Studia Oecologica 5, č. 2, 65–79.
ROBERTS, B. K., 1996: Landscapes of Settlement. Prehistory to the present. London – New York.
ŘÍKOVSKÝ, F., 1939: Základy k sídelnímu zeměpisu Česko-Slovenska. Brno.
SÁDLO, J., 1993: Krajina jako interpretovaný text? In: Archeologie a krajinná ekologie (Beneš, J.–Brůna, V.,
edd.), 47–54. Most.
SÁDLO, J. et al., 2008: Sádlo, J.–Pokorný, P.–Hájek, P.–Dreslerová, D.–Cílek, V., Krajina a revoluce. Vý-
znamné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha – Malá Skála.
SCHREG, R., 2014: Ecological Approaches in Medieval Rural Archaelogy, European Journal of Archaeolo-
gy 17, č. 1, 83–119. https://doi.org/10.1179/1461957113Y.0000000045
SEEGER, M.–RIES, J. B., 2008: Soil degradation and soil surface process intensities on abandoned -
leds in mediterranean mountain environmets, Land degradation and Developement 19, 488–501.
https://doi.org/10.1002/ldr.854
SKLENIČKA, P. et al., 2009: Sklenička, P.–Molnárová, K.–Brabec, E.–Kumble, P.–Pittnerová, B.–Pixo-
vá, K.–Šálek, M., Remnants of medieval eld patterns in the Czech Republic: Analysis of driving forces
behind their disappearance with special attention to the role of hedgerows, Agriculture, Ecosystems and
Environment 129, 465–473. https: //doi.o rg /10.1016/j. agee.20 08 .10.0 26
SKLENIČKA, P. et al., 2017: Sklenička, P.–Kottová, B.–Šálek, M., Success in preserving historic rural land-
scapes under various policy measures: Incentives, restrictions or planning?, Environmental Science and
Policy 75, 1–9. http s://doi.or g/10.1016/j.envs ci.2017.05.010
SMETÁNKA, Z., 1988: Život středověké vesnice: Zaniklá Svídna. Praha.
– 1992: Legenda o Ostojovi. Praha.
SMETÁNKA, Z.–KLÁPŠTĚ, J., 1981: Geodeticko-topogracký průzkum zaniklých středověkých vsí
v Československu, PA LXXII, 416–458.
SPERLING, W., 1982: Formen, Typen und Genese des Platzdorfes in den böhmischen Ländern: Beiträge zur
Siedlungsgeographie Ostmitteleuropas. Wiesbaden.
STANCHI, S. et al., 2012: Stanchi, S.–Freppaz, M.–Agnelli, A.–Reinsch, T.–Zanini, E., Properties, best ma-
nagement practices and conservation of terraced soils in Southern Europe (from Mediterranean areas to
the Alps): A review, Quaternary International 265, 90–100. https://doi.or g/10.1016/j.qua in t.2011.09.015
ŠITNEROVÁ, I. et al., 2020: Šitnerová, I.–Beneš, J.–Trpáková, I.–Bumerl, J.–Komárková, V.–Majerovi-
čová, T.–Hrabáková, L.–Janečková, K., Landscape Transformed: Archaeological, Historical and En-
vironmental Dating of the Early Modern Field System in Valštejn, Czech Republic, Interdisciplinaria
Archaeologica, 11.1, submitován.
163
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
ŠTEFUNKOVÁ, D.–HANUŠIN, J., 2019: Viticultural landscapes: Localised transformations over the past
150 years through an analysis of three case studies in Slovakia, Moravian Geographical Reports 27(3),
155–168. ht tps://doi .org/10.2 478/mg r-2019-0012
SUTTON, R. K., 1985: Relict rural planting in Eastern Nebraska, Landscape Journal 4, 106–
115. ht tps://doi.org /10.3368/lj.4.2.106
ŠTĚPÁ NEK , M., 1967: Plu žina jako pram en dě ji n osíd lení (Př íspěvk y k dějin ám osídle ní 1), ČČ H 15, 725–746.
– 1968: Plužina jako pramen dějin osídlení (Příspěvky k dějinám osídlení 2), ČČH 16, 247–274.
TAROLLI, P. et al., 2014: Tarolli, P.–Preti, F.–Romano, N., Terraced landscapes: From an old best prac-
tice to a potential hazard for soil degradation due to land abandonment, Anthropocene 6, 10–
25. ht tps://doi.org /10.1016/j.a ncene.2 014.03.002
TAROLLI, P.–RIZZO, D.–BRANCUCCI, G., 2019: Terraced Landscapes: Land Abandonment, Soil Degra-
dation, and Suitable Management. In: World Terraced Landscapes: History, Environment, Quality of Life
(Varotto, M. et al., edd.), 195–211. Springer.
UHLIG, H.–LIENAU, C., edd., 1978: Flur und Flurformen – Types of Field Patterns – Le Finage agricole et
sa structure parcellaire (= Materialen zur Terminologie der Agrarlandschaft, Vol. I). Giessen.
VAROTTO, M.–BONARDI, L.–TAROLLI, P., edd., 2019: World Terraced Landscapes: History, Envi-
ronment, Quality of Life, Environmental History 9.
VERHULST, A., 1995: Le paysage rural: Les structures parcellaires de l’Europe du Nord-Ouest (Typologie
des sources du Moyen Age occidental). Brepols.
VERMOUZEK, R., 1982: Plužina jako datovací pomůcka – Die Flurtrassen als Datationshilfsmittel, AH 7,
265–276.
VOTRUBEC, C., 1980: Lidská sídla, jejich typy a rozmístění ve světě. Praha.
ZÍMOVÁ, K. et al., 2013: Zímová, K.–Pospíšil, L.–Janovská, V.–K arlí k, P.–Houf ková, P.–Bumerl, J.–Molná-
rová, K.–Beneš, J.–Bernardová, A., Analýza vývoje plužiny zaniklé obce Malonín na Prachaticku, Acta
Pruhoniciana 104, 27–37.
WEI, W. et al., 2016: Wei, W.–Chena, D.–Wang, C. L.–Daryanto, S.–Chen, L.–Yua, Y.–Lu, Y.–Sun, G.–
Feng, T., Global synthesis of the classications, distributions, benets and issues of terracing, Earth-Sci-
ence Reviews 159, 388–403. htt ps://doi.org /10.1016/j.earscirev.2016.06.010
WIEZIK, M. et al., 2017: Wiezik, M.–Gallay, I.–Wieziková, A.–Čiliak, M.–Dovciak, M., Spatial structure of
traditional land organization allows long-term persistence of large Formica exsecta supercolony in actively
managed agricultural landscape, J. Insect Conserv. 21(2), 257–266. https://doi.or g/10.100 7/s108 41-017-9973-3
ŽEMLIČKA, J., 1974: Osídlení Zbraslavska od 10. do počátku 15. století, PA LXV, 419–465.
– 1980: Vývoj osídlení dolního Poohří a Českého středohoří do 14. století. Praha.
– 1997: Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha.
– 2014: Království v pohybu. Kolonizace, města a stříbro v závěru Přemyslovské epochy. Praha.
Zusammenfassung
Die archäologische Erforschung von Fluren und landwirtschaftlichen Terrassen als
Phänomen der historischen Landschaft der Tschechischen Republik
Zu den ältesten Feldsystemtypen gehören Terrassenfelder und durch Grenzstreifen abgegrenzte
Felder. Sie sind bereits ab dem Neolithikum ein Phänomen und existieren quer durch die ganze
Welt in Regionen mit einer Höhengliederung des Geländes. Terrassenfelder wurden zu dem Zweck
angelegt, den Boden in höheren Lagen und an Steilhängen zu bewirtschaften. Die Grundeigenschaft
dieser Felder bestand darin, mehr Wasser aufzunehmen, die Bewässerung zu optimieren und die
Bodenerosion einzudämmen. In Europa wurden Terrassenfelder zum Anbau von Wein und Oliven
angelegt (z.B. im Gebiet Cinque Terre in Italien), während man in Asien, Af rika und Amer ika Terras-
sen in Abhängigkeit vom jeweiligen Gebiet zum Anbau von Halmfrüchten wie beispielsweise Mais,
Reis, Sorghum und Hirse nutzte. Ein weiteres Phänomen sind von Grenzstreifen begrenzte Felder.
164
Ivana Šitnerová – Jaromír Beneš – Blanka Kottová – Ji ří Bumerl – Tereza Majerovičová – Kristina Janečková:
Archeologický výzkum plužin a zemědělských teras jako fenoménu historické krajiny České republik y
Die Funktion der Grenzstreifen beruhte nicht nur in der Abgrenzung der Grundstücke, sondern sie
beeinussten auch physische, chemische und biologische Prozesse (Entwässerung, Bewässerung,
Erosionsminderung). Sie dienten auch als Windschutz und gewährleisteten ebenfalls die Bereitstel-
lung von Rohstoffen, vor allem von Brennholz und weiterer Grund stoffe wie Obst (z.B. Waldfrüchte),
Heilkräuter (z.B. Brennesseln) oder Materialien für die Gerätschaften (z.B. Weidenruten). In der
heutigen Zeit, in der die meisten Grenzstreifen nicht mehr ihren ursprünglichen Zweck erfüllen,
werden sie wegen ihres historischen, visuellen und vor allem ökologischen Wertes geschätzt.
Allgemein werden Fluren als bewirtschaftbarer Teil der Landschaft charakterisiert, der ei-
ner Dorfsiedlung angehört; dabei handelt es sich um die Summe aller Felder, Wiesen und Weiden,
die durch ein Wegenetz miteinander verbunden sind. Fluren können in eine Reihe von Typen
untergliedert werden, je nachdem wie der Grundbesitz der einzelnen Anwesen im Rahmen des
Dorfes darin verteilt ist und über welches Gelände es sich erstreckt.
Für lange Zeit waren Fluren in der Tschechischen Republik aus archäologischer Sicht ein
übergangenes Phänomen. Das Interesse der Archäologen heftete sich bei der Erforschung wüster
Siedlungen hauptsächlich auf das Intravillan der Dörfer. In den achtziger und neunziger Jahren
begann sich das Interesse der Archäologen dank des Aufschwungs der Luftbildarchäologie auf
die Landschaft als Forschungssubjekt zu verlagern, die man als Ganzheit zu untersuchen begann.
Es entstand ein neuer Fachzweig – die Landschaftsarchäologie, zu deren Wiege Großbritannien
wurde. Auf diese Weisen begannen in größerem Maße geoarchäologische und bioarchäologische
Methoden in die Archäologie vorzudringen. In den letzten Jahrzehnten begannen sich auch die
Forscher im Fach der Landschaftsökologie auf die traditionellen Feldsysteme und ihre ökologi-
sche Bedeutung zu konzentrieren, die den hohen Environmental-Wert dieses Teils der Landschaft
hervorheben.
Eine der ersten archäologischen Untersuchungen in Tschechien, bei der es zu einer Iden-
tizierung von Fluren kam, wurde von Zdeněk Smetánka und Jan Klápště an mittelalterlichen
Dorfwüstungen im Gebiet von Schwartzkosteletz (Kostelec nad Černými lesy) durchgeführt. Die
erste selbständige direkte archäologische Untersuchung von Agrarrelikten in Tschechien erfolgte
im Böhmerwald in der Gegend von Vlachovo Březí im Kataster der Gemeinde Dolní Kožlí. Die
erste detaillierte Multiproxy-Analyse eines Feldsystems in der Tschechischen Republik wurde für
die Dorfwüstung Malonín in der Region Prachatice durchgeführt.
Gegenwärtig wird ein Förderprojekt des Programms zur Förderung von angewandter
Forschung und experimenteller Entwicklung der nationalen und kulturellen Identität durchge-
führt, das sich zum Ziel gesetzt hat, Informationen zu liefern und Methoden und Instrumente zu
entwickeln, die auf den Schutz von historischen Fluren ausgerichtet sind, die auf dem Territorium
der Tschechischen Republik zu den wertvollsten, aber auch zu den übergangensten historischen
Kulturlandschaften gehören. Die Ergebnisse liefern die Grundlage für einen qualizierten Schutz
historischer Feldsysteme, der in Tschechien, aber auch im weltweiten Maßstab gerade wegen des
multidisziplinären Charakters der Problematik bisher nicht vorhanden ist.
Der vorliegende Artikel entstand im Rahmen des Förderprogramms Identizierung und Schutz historischen
Fluren – Identication and preservation of historic eld patterns NAKI II – DG18P02OVV060.
Mgr. Ivana Šitnerová, Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské
univerzity, Na Zlaté stoce 3, 370 05 České Budějovice; Archeologický ústav Filozocké fakulty Jihočeské
univerzity, Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice, Česká republika, ivana.pravcova@gmail.com
doc. PhDr. Jaromír Beneš, Ph.D., Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jiho-
české univerzity, Na Zlaté stoce 3, 370 05 České Budějovice; Archeologický ústav Filozocké fakulty Jiho-
české univerzity, Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice, Česká republika, benes.jaromir@gmail.com
165
Archaeologia historica 45, 1, 2020, 141–165
Ing. Blanka Kottová, Ph.D., Katedra biotechnických úprav krajiny Fakulty životního prostředí České země-
dělské univerzity, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 – Suchdol, Česká republika, kottovab@fzp.czu.cz
Mgr. Jiří Bumerl, Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity,
Na Zlaté stoce 3, 370 05 České Budějovice; Archeologický ústav Filozocké fakulty Jihočeské univerzity,
Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice, Česká republika, jbumca@gmail.com
Mgr. Tereza Majerovičová, Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské
univerzity, Na Zlaté stoce 3, 370 05 České Budějovice; Archeologický ústav Filozocké fakulty Jihočeské
univerzity, Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice, Česká republika, tmajerovicova@gmail.com
doc. Ing. Kristina Janečková, Ph.D., Katedra biotechnických úprav krajiny Fakulty životního prostředí České ze-
mědělské univerzity, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 – Su chd ol, Čes ká re publika, kristina.janeckova19@gmail.com
Toto dílo lze užít v souladu s licenčními podmí nkami Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Internati-
onal (https://creativecom mons.org/licenses/by-nc-nd/4.0/legalcode). Uvedené se nevztahuje na díla
či prvky (např. obrazovou či fotograckou dokumentaci), které jsou v díle užity na zákla dě smluvní
licence nebo výjimky či omezen í příslušných práv.
