ArticlePDF Available

Proč pouze lidská? Potíže s univerzalitou lidských práv

Authors:

Abstract

Článek je příspěvkem do probíhajících debat o lidských právech a jejich možném rozšiřování i na zvířata. Pokud uznáme existenci přirozených práv, měli bychom zdůvodnit, proč náleží pouze lidem. Snahy určit kritéria se však jeví jako problematické. Argument z marginálních případů nám ukazuje, že vlastnosti, kterými disponuje jenom člověk, nedisponují všichni lidé a vlastnosti, kterými disponují všichni lidé, pak nedisponují výlučně lidé. Pokud se však problém snažíme odsunout tím, že považujeme za směrodatné kritérium lidství jako takové, pak nám do cesty vkročí evoluční teorie. Ta nám říká, že vývoj v současného člověka byl nejen postupný, ale také existovalo několik různých druhů člověka vedle sebe. Zásadním problémem lidských práv je tedy nutnost vytýčit hranice nejen v současné době, ale pro zachování jejich univerzality také pro doby minulé. Nabízí se koncept univerzálních přirozených práv rozšířit i na zvířata, ale problém justifikace zůstane i nadále. Spory o rozsahu a obsahu přirozených práv totiž nejsou neshodou v oblasti empirických faktů, nýbrž neshodou v morálce, kde žádné zjistitelné pravdy neexistují.
956—969
956 Právník 11/2018
DISKUSE
Proč pouze lidská?
Potíže s univerzalitou lidských práv
Oldřich Florian*
Abstrakt: Článek je příspěvkem do probíhajících debat o lidských právech a jejich možném rozšiřování i na
zvířata. Pokud uznáme existenci přirozených práv, měli bychom zdůvodnit, proč náleží pouze lidem. Snahy
určit kritéria se však jeví jako problematické. Argument z marginálních případů nám ukazuje, že vlastnosti,
kterými disponuje jenom člověk, nedisponují všichni lidé a vlastnosti, kterými disponují všichni lidé, pak ne-
disponují výlučně lidé. Pokud se však problém snažíme odsunout tím, že považujeme za směrodatné kritérium
lidství jako takové, pak nám do cesty vkročí evoluční teorie. Ta nám říká, že vývoj v současného člověka byl
nejen postupný, ale také existovalo několik různých druhů člověka vedle sebe. Zásadním problémem lidských
práv je tedy nutnost vytýčit hranice nejen v současné době, ale pro zachování jejich univerzality také pro
doby minulé. Nabízí se koncept univerzálních přirozených práv rozšířit i na zvířata, ale problém justifikace
zůstane i nadále. Spory o rozsahu a obsahu přirozených práv totiž nejsou neshodou v oblasti empirických
faktů, nýbrž neshodou v morálce, kde žádné zjistitelné pravdy neexistují.
Klíčová slova: lidská práva, zvířecí práva, zdůvodnění, argument zmarginálních případů, rozumná neshoda
Úvod
Lidé většinou přijímají nadřazenost člověka jako danost, o které už dále nijak nepřemýš-
lejí. Pod tíhou současného lidskoprávního étosu sice uznávají, že jako lidé máme nějaká
přirozená práva, ale nenapadne je stejným způsobem uvažovat i o dalších stvořeních obý-
vajících naši planetu. Čím dál tím více se však objevují lidé, kteří se nespokojují s život-
ním stylem předešlých generací a prosazují soucit s ostatními živými tvory. Za poslední
půlstoletí se udály také poměrně zásadní debaty v morální filosofii, které přispěly k pro-
měně toho, jak jako lidé přistupujeme k ostatním živočichům. Existují však v těchto deba-
tách správné odpovědi? A co to znamená pro teorie lidských práv?
1. Právo amorálka
Problém justifikace univerzálních lidských práv je jen aplikovaným problémem zdůvod-
nitelnosti morálních hodnot. Můžeme samozřejmě přijmout lidská práva nikoliv proto,
že jsou morálně správná, nýbrž proto, že jsou zakotvena v právních řádech. Pak se však
tato práva stávají pozitivním právem a vytrácí se z nich právě jejich univerzalita.1
* Oldřich Florian, Právnická fakulta Masarykovy univerzity. E-mail: oldrichflorian@mail.muni.cz. orcid.org/0000-0003-1058-2289.
Část příspěvku byla prezentována na konferenci Weyrovy dny právní teorie konané na Právnické fakultě Masarykovy univerzity
ve dnech 7. a 8. června 2018. Tamějšímu publiku, zejména Michalu Šejvlovi a Tomáši Sobkovi, bych rád poděkoval za impulsy
k přemýšlení. Za kritické poznámky k předchozím verzím pak děkuji zejména Martinu Haplovi, Mirkovi Tobiáši Hošmanovi
a Davidu Černému. Anonymnímu recenzentovi bych rád poděkoval za impuls k tomu, abych některé části textu upřesnil.
Děkuji taktéž Jitce Hornofové, protože právě ona ve mně vzbudila zájem o téma zvířecích práv.
1 „[V] případě pak, že by samo positivní právo delegovalo určité metaprávní normy (normy ethické, zásadu spravedlnosti atd.),
nastala by přeměna těchto norem v positivní normy právní.“ KELSEN, H. Ryzí nauka právní: metoda a základní pojmy. Brno:
Orbis, 1933, s. 44.
957Právník 11/2018
PROČ POUZE LIDSKÁ? POTÍŽE SUNIVERZALITOU LIDSKÝCH PRÁV 956—969
Podle mého soudu se nemusíme zabývat obsahem lidských práv, pokud nenalezneme
dobrý způsob zdůvodnění jejich existence.2 Pokud bychom tak činili, pak by byly naše
úvahy na podobné úrovni jako úvahy teologů snažících se interpretovat Boží vůli i přesto,
že je samotná existence Boha sporná. Toto zdůvodnění pak musí být mimoprávní, a to prá-
vě kvůli jejich univerzalitě – deklarace o jejich existenci v právně závazném předpise totiž
není v tomto ohledu směrodatná. Stejný přístup mám také k právům zvířecím. Nepátrám
po tom, jaká přirozená práva zvířata mají, protože to je až druhým krokem. Prvním krokem
je pro mě samotné zdůvodnění, proč by vůbec nějaká přirozená práva měla mít.
Uvědomuji si, že jsou jednotlivé lidskoprávní koncepce obsahově nekonzistentní. Podle
někoho je lidským právem sexuální svoboda, podle někoho zase ochrana křesťanských
hodnot, jejichž interpretace se se sexuální svobodou mnohdy vylučuje. I proto moje kritika
konceptu lidských práv není vedena z ideologických pozic. Nejde mi o obsah lidských práv,
nýbrž o jejich zdůvodnění, ať už si poté za jejich obsah dosadíme cokoliv.
Zároveň si také uvědomuji, že i samotný pojem lidských práv má spoustu různých vý-
kladů. Pokud tedy budu hovořit o lidských právech, nemíním tím pozitivizovaná lidská
práva, nýbrž univerzální práva, která mají (podle jejich zastánců) všichni lidé na základě
toho, že jsou lidé.3 Zastánci lidských práv jsou pak pro mě ti, kteří uznávají existenci prá
těchto práv. Nikoliv ale kupříkladu zastánci pragmatického přístupu k lidským právům
jako Daniel Dennett či v českém prostředí Tomáš Sobek, kteří sice uznávají, že v jistém
ohledu může být víra v lidská práva užitečná, avšak nevěří v jejich existenci.4
Rád bych pak ještě upřesnil další dva pojmy. Prvním z nich je zvíře. Ten zahrnuje
všechny živočichy (organismy taxonu Metazoa) kromě člověka. Dalším pojmem jsou při-
rozená práva (natural rights), který zahrnuje univerzální práva všech stvoření, která mo-
hou či nemusí podle některých názorů být zahrnuta do morální úvahy, ať už jde o lidi
(lidská práva, human rights), zvířata (zvířecí práva, animal rights) či něco jiného.
2. Bolest jako rozhodující kritérium
V prvé řadě je nutno si uvědomit, jaká kritéria by měla být rozhodující pro zahrnutí do
morální úvahy. V tomto by se daly rozlišit dva přístupy. Pro první je směrodatná způsobi-
lost cítit bolest. Pokud ji nějaká bytost cítí, pak jí lze do morální úvahy zahrnout. Takový
přístup můžeme nazvat jako hedonistický.5 Za zastánce hedonistického přístupu lze
2 Uvědomuji si, že názory na to, zdali můžeme vést racionální normativně-etické debaty v případě, že zaujmeme nonkognitivis-
tický postoj v metaetice, jsou různé.
3 „[Jeví se mi] však jako klíčové charakteristiky těchto práv jejich univerzita a teze, že je má člověk (nějakým na první pohled
docela tajuplným způsoben) z toho důvodu, že je člověkem. Obojí spolu úzce souvisí, jelikož je to právě uvedená teze, která
je schopna založit jejich univerzální rozměr. HAPLA, M. Lidská práva bez metafyziky: legitimita v (post)moderní době. Brno:
Masarykova univerzita, 2016, s. 41–42.
4 „Bentham jednou nezdvořile odmítl doktrínu přirozených a nezcizitelných práv jako nesmysl na chůdách. […] [M]ožná je to
skutečně nesmysl na chůdách. Je to však dobrý nesmysl, jelikož je na chůdách a má dostatečnou politickou sílu, aby stál dosta-
tečně vysoko nad metareflexemi. Je pak přesvědčivým ‚prvním principem‘, který slouží k ukončení konverzace.“ DENNET, D.
The Moral First Aid Manual. In: McMURRIN, S. M. (ed.). The Tanner Lectures on Human Values VIII. Cambridge: Cambridge
University Press. 1988, s. 142.
„[M]ůže být velmi lákavé se posmívat naivitě současných lidskoprávníků, kteří své osobní sentimenty […] považují za objektiv-
ní pravdy s univerzální platností. Ale nesměli bychom přitom zapomínat, že bez takové víry by koncept lidských práv nemohl
dobře plnit svoji funkci. Justifikační odkazy na ‚metafyzicky pevný základ‘ lidských práv sice sotva uspokojí analyticky pronika-
vého skeptika, ale z praktického hlediska jsou osvědčenou berličkou křehké psychologie člověka […].“ SOBEK, T. Právní rozum
a morální cit: hodnotové základy právního myšlení. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, s. 77–78.
5 „Podle hedonistických teorií je život dobrý či špatný na základě toho, do jaké míry je charakterizovaný pozitivními či negativními
mentálními stavy. Tedy obecně řečeno, potěšením a utrpením.“ BENATAR, D. Better Never to Have Been: The Harm of Coming
into Existence. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 69.
OLDŘICH FLORIAN 956—969
958 Právník 11/2018
označit zakladatele utilitarismu Jeremyho Benthama. Pro něj totiž není důležité, jestli
nějaká bytost umí přemýšlet či mluvit; důležité pro něj je, jestli umí trpět.6 Utrpení zvířat
je pro něj stejně hodnotné jako utrpení lidí, protože zvířata mohou cítit bolest. Podle
druhého přístupu jsou však rozhodující jiná kritéria, která je nutno naplnit. Za zastánce
takového přístupu lze považovat libertariána Murraye Rothbarda s jeho slavnou tezí, že
uzná práva zvířat, jakmile se o ně přihlásí.7
Francouzský filosof René Descartes přišel s myšlenkou zvířete jakožto stroje (bête ma-
chine), který nezná jazyk a neumí myslet.8 Podle některých interpretací Descartovy filo-
sofie došel Descartes k závěru, že zvířata si neuvědomují sebe sama a nic necítí.9 Pro tuto
myšlenku se vžilo pejorativní označení příšerná teze (monstrous thesis).10 I když některé
současné interpretace Descartovy filosofie popírají, že by si Descartes něco takového mys-
lel,11 obsah příšerné teze se stal předmětem debat.
Australský morální filosof Peter Singer poznamenává, že pokud to vezmeme důsledně,
nemůžeme si schopností cítit bolest být jistí ani u lidí.12 Jediné, co můžeme reálně poci-
ťovat, je totiž naše bolest, nikoliv ostatních.13 Z toho pak odvozujeme, že i ostatní lidé cítí
bolest – mají totiž stejný nervový systém jako my, který za podobných podmínek vytváří
podobné pocity.14 Stejně se dá podle Singera přistupovat k tomu, zdali bolest cítí i zvířata.15
Jejich nervový systém reaguje podobně jako náš, pokud se ocitnou v situacích, které by
pro nás byly bolestivé.16 Zároveň víme, že to nejsou žádní roboti naučení umělým reakcím
na určité podněty, nýbrž živé bytosti, které příroda nadala těmito vlastnostmi.17
Singer vychází z utilitarismu. Ten stojí mimo jiné na myšlence, že každý18 se počítá stej-
ně.19 Stejně jako Bentham, i Singer uznává, aby se počítala i zvířata. Singerovi samozřejmě
nejde o to, aby zvířata měla kupříkladu volební právo do parlamentu. Rozlišuje totiž ohled
(consideration) od zacházení (treatment). Každá bytost je jiná a zvířatům nelze přiznat
kupříkladu zmiňované právo volit, jelikož toho nejsou schopná.20 Není tedy možné zví-
řatům dopřát rovné zacházení. To nám však nebrání, abychom na ně brali rovný ohled
spočívající v tom, že utrpení jedné bytosti počítáme stejně jako utrpení jiné bytosti.21
Předsudečný postoj vedoucí k upřednostňování příslušníků vlastního druhu před ostat-
ními pak Singer označuje jako speciesismus, jakožto analogii k pojmu rasismus.22 Všímá
si totiž, že námitky, které lidé mohou mít vůči rasismu, lze vztáhnout i na diskriminaci
na základě živočišného druhu.23
6 BENTHAM, J. An Introduction to the Principles of Morals and Legislation. Oxford: The Clarendon Press, 1907, s. 311.
7 ROTHBARD, M. N. The Ethics of Liberty. New York: New York University Press, 1998, s. 155.
8 COTTINGHAM, J. The Cambridge Companion to Descartes. Cambrige: Cambridge University Press, 1992, s. 556.
9 „Zvířata jsou bez jakýchkoliv pocitů a uvědomění.“ SENCERZ, S. Descartes on Sensations and Animal Minds. Philosophical
Papers. 1990, Vol. 19, No. 2, s. 119.
10 Ibidem.
11 COTTINGHAM, J. The Cambridge Companion to Descartes, s. 556.
12 SINGER, P. Animal Liberation. New York: Ecco, 2002, s. 10.
13 Ibidem.
14 Ibidem, s. 10–11.
15 Ibidem, s. 11.
16 Ibidem.
17 Ibidem.
18 Každý, koho zahrneme z určitých důvodů do morálních úvah.
19 MILL, J. S. Utilitarianism. Chicago: The University of Chicago Press, 1906, s. 93.
20 SINGER, P. Animal Liberation, s. 2.
21 Ibidem, s. 8.
22 „Speciesism is a prejudice or attitude of bias in favor of the interests of members of one’s own species and against those of
members of other species.“ SINGER, P. Animal Liberation, s. 6.
23 SINGER, P. Animal Liberation, s. 6.
959Právník 11/2018
PROČ POUZE LIDSKÁ? POTÍŽE SUNIVERZALITOU LIDSKÝCH PRÁV 956—969
3. Bezobratlí bez ohledu
I kdybychom přijali právě bolest jako hlavní rozhodující kritérium, podle současných
vědeckých poznatků není jasné, která zvířata ji cítí a která nikoliv. Největší diskuse se
vedou u bezobratlých živočichů. Z hlediska našeho vnímání bolesti je zvláštní, že třeba
taková moucha pokračuje ve své normální aktivitě i napříč mnohačetným zraněním.24
Vědci, kteří se schopností hmyzu cítit bolest zabývají, většinou docházejí k závěru, že
zatím nevíme, zdali hmyz cítí bolest.25
Zvířata používaná pro vědecké účely se snaží chránit Směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2010/63/EU ze dne 22. září 2010 o ochraně zvířat používaných pro vědecké účely.
Přijetí této směrnice je odůvodňováno mimo jiné tím, že „jsou dostupné nové vědecké po-
znatky o skutečnostech ovlivňujících dobré životní podmínky zvířat a o schopnosti zvířat
vnímat a dávat najevo bolest, utrpení, strach a trvalé poškození.26 Do oblasti působnosti
této směrnice spadají obratlovci, a to včetně plodů savců od poslední třetiny jejich běž-
ného vývoje, samostatně se živících larválních forem a kruhoústých.27 Jsou v nich však
zahrnuti také hlavonožci, „jelikož je vědecky doložena jejich schopnost cítit bolest, utrpení
a strach a utrpět trvalé poškození“.28 Na ostatní zvířata se ochrana na základě této směrni-
ce nevztahuje. Subhumánní primáti (zákon tak označuje všechny primáty kromě člověka)
pak mají výhodnější postavení oproti jiným obratlovcům, a to v důsledku jejich genetické
podobnosti s lidmi a jejich vysoce rozvinutých sociálních schopností.29
Dalším z předpisů chránících zvířata je Směrnice Rady 98/58/ES ze dne 20. července 1998,
o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely. Z její působnosti jsou však bezobratlí
živočichové taktéž vyloučeni.30 Co se týče vnitrostátních předpisů, zákon č. 246/1992 Sb.,
na ochranu zvířat proti týrání, taktéž vylučuje bezobratlé živočichy ze své působnosti.
Zvířetem se totiž pro účely tohoto zákona rozumí každý živý obratlovec, kromě člověka,
nikoliv však plod nebo embryo.31
Singer si uvědomuje, že je velice těžké nakreslit dělicí čáru. Schopnost prožívat utrpení
a potěšení však považuje za nejdůležitější.32 Pokud toho nějaká bytost prokazatelně není
schopná, pak zde není nic, co bychom měli zohledňovat.33 Taková bytost pro nás tedy není
morálně relevantní. Výjimkou jsou pro něj bytosti, jejichž (ne)způsobilost trpět je sporná –
tam se kloní spíše k tomu, abychom jejich případné utrpení pro jistotu zohledňovali.34
Pokud to však vezmeme důsledně, sporné je to u všech zvířat. Bolest totiž posuzujeme
z antropocentrického pohledu, kdy je pro nás důležitá podobnost nervového systému
s naším. Právě díky podobnosti procesů, které probíhají v těle lidí a těle zvířat, můžeme
říci, která zvířata bolest cítí a která nikoliv. Avšak co když nějaké zvíře cítí bolest, jenom
se to projevuje jinak než u lidí? V takovém případě nebudeme mít možnost srovnání.
24 EISEMANN, C. H. et al. Do insects feel pain? – A biological view. Cellular and Molecular Life Sciences. 1984, Vol. 40, No. 2, s. 166.
25 ADAMO, S. A. Do insects feel pain? A question at the intersection of animal behaviour, philosophy and robotics. Animal Behaviour.
2016, Vol. 118, s. 78.
26 Odstavec 6 Preambule Směrnice 2010/63/EU.
27 Odstavec 8 Preambule a Čl. 1 odst. 3 písm. a) Směrnice 2010/63/EU.
28 Odstavec 8 Preambule a Čl. 1 odst. 3 písm. b) Směrnice 2010/63/EU.
29 Odstavec 17 Preambule a Čl. 8 Směrnice 2010/63/EU.
30 Čl. 1 odst. 2 písm. d) Směrnice 98/58/ES.
31 § 3 písm. a) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.
32 SINGER, P. Animal Liberation, s. 171.
33 Ibidem.
34 Ibidem, s. 174.
OLDŘICH FLORIAN 956—969
960 Právník 11/2018
V konečném důsledku bude záležet na tom, co je pro nás výchozím stavem – tedy zda
schopnost cítit bolest budeme chtít dokázat, anebo vyvrátit.
4. Psí akočičí práva
Hranice, která je mezi zvířaty způsobilými a nezpůsobilými cítit bolest, není jediná.
V českém kulturním prostředí je nejrozšířenějším domácím mazlíčkem pes, kterého ná-
sleduje kočka.35 Dá se tedy předpokládat, že lidé budou mít právě k těmto mazlíčkům
větší empatii.36
Odlišné vnímání psů a koček (tedy nejpopulárnějších domácích mazlíčků) oproti jiným
druhům zvířat se odráží také v Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1523/2007
ze dne 11. prosince 2007, kterým se zakazuje uvádět na trh, dovážet do Společenství a vy-
vážet z něj kočičí a psí kůže a výrobky obsahující tyto kůže. Nařízení je obhajováno tím,
že občané Evropské unie považují kočky a psy za zvířata chovaná v zájmovém chovu
(pet animals), a proto je prý nepřijatelné používat jejich kůže nebo výrobky obsahující
tyto kůže.37
Zajímavé také je, že se normotvůrce snažil o to, aby do působnosti tohoto nařízení spa-
daly pouze kůže z druhů domácích koček a psů. Vědecky však podle zákonodárce nebylo
možné kůži kočky domácí od kůže jiných poddruhů kočky divoké rozlišit, a proto je ve
zmíněném nařízení stanovena definice kočky jako Felis silvestris, zahrnující také poddru-
hy kočky divoké.38
V západním světě se mnohdy ozývají kritické hlasy vůči východním zemím, protože
se v některých oblastech považují psi určitých plemen za hospodářská zvířata a pokrmy
z nich tvoří součást stravovací kultury obyvatel těchto oblastí.39 Důsledkem obliby psů
a koček jsou také rozsáhlé investice do fungování útulků, které se snaží o dobrý život tak-
to privilegovaných zvířecích druhů. Spotřeba masa je však poměrně stabilní a nedokážou
jí otřást ani všudypřítomné trendy alternativního stravování.40
Ve společnosti je tedy přítomný specifický druh speciesismu41, kdy je zabíjení jednoho
druhu zvířat odsuzováno, zatímco jiných tolerováno, i když probíhá v daleko větším
35 TAGORE, Pushan. Man’s best friend: global pet ownership and feeding trends. In: GfK [online]. 22. 11. 2016 [cit. 2018-04-14].
Dostupné z: <http://www.gfk.com/insights/news/mans-best-friend-global-pet-ownership-and-feeding-trends>.
36 Toho pak využívají média, která při honbě za čteností a sledovaností často velice podrobně informují o jednotlivých excesech
vůči tomuto zvířecímu druhu. Například Blesk.cz informoval (podle fulltextového vyhledávače Google) o případech týrání psů
jen za rok 2017 celkem ve sto čtyřiceti případech. To je v průměru jeden článek za tři dny. Pro porovnání, o zvířatech ve velko-
chovech informoval v roce 2017 pouze ve dvaceti devíti případech, a to s tím, že se téměř všechny tyto články týkaly ptačí chřip-
ky či afrického moru prasat. Zvířata ve velkochovech bulvár zajímají jen v případě, kdy ohrožují člověka, zatímco informování
o násilí na psech je na denním pořádku.
Jediného masovějšího informování o podmínkách zvířat ve velkochovech se v poslední době chopila ČT24, když v červnu 2018
ve svém pořadu 168 hodin odvysílala záběry organizace OBRAZ – Obránci zvířat. Tím spustila lavinu negativních reakcí široké
veřejnosti na tyto praktiky. Viz Obchodníci dávají ruce pryč od klecových chovů: Drůbežárny obviňují autory záběrů ze lží a zlo-
činů. ČT 24 [online]. 25. 6. 2018 [cit. 2018-06-25]. Dostupné z: <http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/2519731-obchodnici-
davaji-ruce-pryc-od-klecovych-chovu-drubezarny-obvinuji-autory-zaberu-ze>.
37 Odstavec 1 Preambule Nařízení č. 1523/2007.
38 Odstavec 2 Preambule Nařízení č. 1523/2007.
39 The countries where people still eat cats and dogs for dinner. BBC Newsbeat [online]. 12. 4. 2017 [cit. 2018-04-14]. Dostupné z:
<http://www.bbc.co.uk/newsbeat/article/39577557/the-countries-where-people-still-eat-cats-and-dogs-for-dinner>.
40 Meat consumption. OECD Data [online]. 2018 [cit. 2018-04-14]. Dostupné z: <https://data.oecd.org/agroutput/meat-consumption.
htm>.
41 Je zde otázkou, zdali skutečně jde o speciesismus v tom tradičním (Singerově) slova smyslu, pokud favorizujeme jeden druh
zvířat oproti jiným druhům zvířat (tedy nikoliv lidi oproti zvířatům). Domnívám se ale, že pro to nemáme lepší pojem.
961Právník 11/2018
PROČ POUZE LIDSKÁ? POTÍŽE SUNIVERZALITOU LIDSKÝCH PRÁV 956—969
množství. Kritérium, na jehož základě toto odlišné zacházení probíhá, však nemá základ
ve vědeckých poznatcích o větší způsobilosti cítit bolest či vyvinutějších kognitivních
schopnostech. Spočívá pouze v tom, k jakému účelu jsou lidé už po spoustu generací
zvyklí tyto zvířecí druhy využívat.
5. Lepší je se vůbec nenarodit
Do diskuse o právech zvířat přispěl také morální filosof Jeff McMahan. Reaguje na postoje,
podle kterých je v pořádku jíst maso, pokud pochází ze zvířat, které jsou až do své smrti
vychovávány v dobrých podmínkách. Zastánci tohoto přístupu se domnívají, že záleží
pouze na zvířecím utrpení a nikoliv životech, a proto je v pořádku jíst zvířata, která se
v době svého života měla dobře.42 Zabíjení hospodářských zvířat je podle těchto názorů
kompenzováno jejich existencí jako takovou, jelikož existovat je lepší než vůbec neexisto-
vat.43 Pokud zvířata díky těmto praktikám existují a zároveň se mají dobře, pak je to pro
ně jedině výhra, ze které prý těží nejen ona, nýbrž v konečném důsledku i lidé.44
Takový postoj McMahan označuje jako vlídnou masožravost (benign carnivorism) a vidí
v něm několik problémů.45 Jeden z nich spočívá v problematičnosti tvrzení, že je existen-
ce jako taková lepší než neexistence. Můžeme prý triviálně říci, že není špatné, abychom
zvířata přivedli na svět.46 Pokud však chceme říci, že je to pro ně lepší, pak zde musíme
mít možnost srovnání. To se však nedá činit s bytostí, která neexistuje.47 Nikdo podle
McMahana nemá zájem na tom existovat, jelikož zájmy mohou vznikat až u existujícího.48
Morální filosof David Benatar nesouhlasí s tím, že je existence dobrá. Hájí pozici jmé-
nem antinatalismus, podle které je sentientní49 bytosti jejím přivedením na svět vždy
způsobena újma.50 Benatar předkládá dva nejdůležitější argumenty na podporu této teze.
Jeden z nich je empirický a spočívá v poukázání na hrůzy, které se dějí ve světě. Druhý je
argument asymetrie, kterým se Benatar snaží prokázat, že scénář, ve kterém bytost X
neexistuje, má výhodu před scénářem, kdy X existuje. Ten se zde pokusím představit.
Argument asymetrie stojí na následujících čtyřech předpokladech:51
1) Přítomnost utrpení je špatná.
2) Přítomnost potěšení je dobrá.
3) Nepřítomnost utrpení je dobrá (i když tohoto dobra není nikým požíváno).
4) Nepřítomnost potěšení není špatná (pokud zde není nikdo, kdo by touto nepřítom-
ností strádal).
Tyto předpoklady jsou znázorněny na obrázku 1.
42 McMAHAN, J. Eating animals the nice way. Daedalus. Vol. 137, No. 1, 2008, s. 66.
43 NOZICK, Robert. Anarchy, State, and Utopia. Oxford: Blackwell. 1974, s. 38.
44 McMAHAN, J. Eating animals the nice way, s. 67.
45 Ibidem, s. 66.
46 Ibidem, s. 67.
47 Ibidem, s. 67–68.
48 Ibidem, s. 71.
49 Sentientní (sentient) je pro Benatara bytost, která nejen existuje, nýbrž svoji existenci i pociťuje. Tedy včetně nepříjemných
prožitků (unpleasantness), které se k ní vážou. BENATAR, D. Better Never to Have Been: The Harm of Coming into Existence,
s. 2.
50 BENATAR, D. Better Never to Have Been: The Harm of Coming into Existence, s. 2.
51 Ibidem, s. 30.
OLDŘICH FLORIAN 956—969
962 Právník 11/2018
Obrázek 1: Grafické znázornění Benatarova argumentu asymetrie52
Ve scénáři A bytost X existuje a pociťuje jak potěšení, tak utrpení. Ve scénáři B bytost X
neexistuje, a tedy nepociťuje ani utrpení, ani potěšení. Zatímco p odle Benatara je přítom-
nost utrpení špatná a jeho nepřítomnost dobrá, v případě potěšení je tomu trochu jinak.
Jeho přítomnost je totiž sice dobrá, avšak nepřítomnost pouze není špatná (tedy je neutrál-
ní). Ve scénáři A je tedy jak pozitivní, tak negativní hodnota, zatímco ve scénáři B žádná
negativní hodnota není – je v něm pouze pozitivní a neutrální. Scénář B, kde X ne existuje,
tedy pro něj vychází lépe než scénář A, kde X existuje. Z toho vyplývá, že existovat je horší
než neexistovat.
O vyvrácení Benatarova argumentu se v českém prostředí pokusil David Černý z Ústa-
vu státu a práva Akademie věd České republiky. Stejně jako McMahan považuje za zavá-
dějící to, že se porovnává existující s neexistujícím. Výrok „Přítomnost utrpení (tj. újmy)
je špatná se podle Černého dá přepsat na „Existuje subjekt X takový, že trpí újmu a trpění
újmy je špatné“.53 Ve scénáři A není problém, ale ve scénáři B už ano. Výrok „Nepřítomnost
utrpení (tj. újmy) je dobrá“ totiž podle Černého nelze analogicky chápat jako „Existuje
subjekt X takový, že netrpí újmou a netrpění újmy (újma aktuálně nenastává) je dobré“.54
Spíše je vhodné ho chápat jako „Neexistuje žádný subjekt X a vzhledem k tomu se v něm
nemůže aktualizovat žádná újma, což je dobré.55 Predikáty „dobrý“ a „špatný“ jsou v pří-
padě, kdy X existuje, osobní – tj. jedná se o dobro či zlo nějakého konkrétního tvora.56
V případě, kdy X neexistuje, však vypovídají v neosobním smyslu – ve smyslu nepřítom-
nosti utrpení na světě.57 Tyto predikáty tedy mají v každém scénáři jiný smysl a Benatarův
argument je podle Černého neplatný.
Podle Benatara však dělá Černý chybu, když považuje predikáty „dobrý“ a „špatný“ ve
scénáři B za neosobní.58 Cílem argumentace je zjistit, zda je správné či nikoliv přivádět X
52 Ibidem, s. 46.
53 ČERNÝ, D. Axiologická asymetrie a antinatalismus. In: Zdravotnické právo [online]. 1. 12. 2016 [cit. 2018-04-14]. Dostupné z:
<https://zdravotnickepravo.info/axiologicka-asymetrie-a-antinatalismus>.
54 Ibidem.
55 Ibidem.
56 Ibidem.
57 Ibidem.
58 ČERNÝ, D. Rozhovor s Davidem Benatarem. In: Zdravotnické právo [online]. 8. 3. 2018 [cit. 2018-04-14]. Dostupné z: <https://
zdravotnickepravo.info/rozhovor-s-davidem-benatarem>.
963Právník 11/2018
PROČ POUZE LIDSKÁ? POTÍŽE SUNIVERZALITOU LIDSKÝCH PRÁV 956—969
na svět. Podle Benatara pak musíme vyhodnocovat nepřítomnost utrpení a potěšení ve
vztahu k X i přesto, že X existuje pouze v alternativním scénáři.59 Neznamená to, že se
ptáme, zdali je nepřítomnost bolesti X dobrá pro svět – stále nám jde o to, jestli je dobrá
pro X.60 Podle Benatara tedy jde o osobní posouzení, nikoliv o neosobní.61
Benatar však netvrdí, že nikdy neexistující jsou na tom lépe; spíše je přesvědčený o tom,
že příchod na svět je vždycky špatný pro ty, kterých se týká.62 Ačkoliv tedy možná nejsme
schopní říci, že neexistence je pro neexistující bytosti dobrá, můžeme prý říci, že existen-
ce je pro existující bytosti špatná.63 To se pak podle Benatara dá vztáhnout na veškeré
vnímající bytosti – tedy i na zvířata, která lidé chovají za účelem prodeje masa a dalších
produktů.64
Benatar tedy taktéž nesouhlasí s vlídnou masožravostí. Dalo by se tím podle něj totiž
ospravedlnit i rození lidských dětí za účelem jejich konzumace.65 Podobný postoj má
McMahan – určitě by nám přišlo absurdní, kdybychom obhajovali zabití padesátiletého
člověka, který se před padesáti lety narodil jen proto, aby nám v tomto věku dal své orgány.66
Další Benatarův důvod je právě již zmiňovaný argument asymetrie, podle kterého je při-
vedení k životu vždycky vážnou újmou, a to nezávisle na tom, jak moc jaká bytost trpí.67
I kdybychom na dobrý život zvířat dbali sebevíc, stejně podle Benatara bude lepší, když
jejich život jako takový vůbec nevznikne. Ačkoliv se McMahan a Benatar neshodnou na
tom, zdali je existence jako taková lepší či horší, dochází k podobnému závěru ohledně
přivádění hospodářských zvířat na svět. Ideu vlídné masožravosti oba odmítají.
6. Lidská versus zvířecí přirozenost
6.1 Uznat práva zvířat, až se oně přihlásí
Odpůrcem práv zvířat je libertarián Murray N. Rothbard. Člověk má podle něj přirozená
práva kvůli své přirozenosti, která pro něj znamená schopnost člověka dělat svědomitá
rozhodnutí, vědomě naplňovat hodnoty, zjišťovat informace o světě, usilovat o přežití
a prosperitu, komunikovat s ostatními lidskými bytostmi a participovat na dělbě práce.68
Žádné zvíře není podle Rothbarda těmito vlastnostmi nadáno, a proto přirozená práva
přísluší pouze člověku.69 Rothbard se hlásí k již uvedené myšlence, že uzná práva zvířat,
pokud se o ně přihlásí.70 Na námitku, že se kojenec o svá práva také nedokáže přihlásit,
Rothbard odpovídá, že kojenec je budoucí dospělý jedinec a na rozdíl od zvířete tuto
schopnost tedy získá.71
To je však problematické – proč by potenciál k získání nějaké schopnosti vůbec měl být
relevantní? A když jdeme ještě o kus dál, co s člověkem, který vyjmenované schopnosti
59 Ibidem.
60 Ibidem.
61 Ibidem.
62 BENATAR, D. Better Never to Have Been: The Harm of Coming into Existence, s. 4.
63 Ibidem.
64 Ibidem, s. 2.
65 Ibidem, s. 3.
66 McMAHAN, J. Eating animals the nice way, s. 69.
67 BENATAR, D. Better Never to Have Been: The Harm of Coming into Existence, s. 3.
68 ROTHBARD, M. N. The Ethics of Liberty, s. 155.
69 Ibidem.
70 Ibidem, s. 156.
71 Ibidem, s. 157.
OLDŘICH FLORIAN 956—969
964 Právník 11/2018
dříve měl, ale v důsledku nemoci je nenávratně ztratil? Má i takový člověk přirozená prá-
va? Nesplňuje totiž přeci kritéria, která jsou pro to, zdali je skutečně má, směrodatná.
Tato otázka je přítomná i v diskusích o euthanasii – jaký je morální status člověka, který
je v trvale vegetativním stavu a již o sobě nedokáže rozhodovat?72 A co teprve člověka,
který o sobě nedokázal rozhodovat nikdy?
Na tuto otázku se snaží odpovědět americký zastánce lidských práv Alan Gewirth, po-
dle kterého mohou být osoby, které nemohou činit rozhodnutí, zastoupeny někým, kdo
to dokáže.73 To jim pak přiznává plná práva, která ostatní musí zohledňovat.74 Je ale otáz-
kou, co by zakládalo právě onu zastupitelnost. Co určuje, že můžeme zastoupit takového
člověka, ale ne třeba robota, zvíře či hromadu uhlí? Nebylo by to právě uznání toho, že je
pro nás morálně relevantní? To se však teprve snažíme zdůvodnit. Argument zastupitel-
ností by tedy byl důkaz kruhem, protože již předpokládáme něco, co se snažíme dokázat.
6.2 Argument zmarginálních případů
Právě to, že nelze vytýčit nějakou specifickou vlastnost, která náleží výlučně všem lidem,
je jedním z nejdůležitějších argumentů zastánců zvířecích práv. Nazývá se argument
z marginálních případů (argument from marginal cases) a jednu z jeho podob prezentuje
i Singer: V mnoha ohledech si lidé nejsou rovni. Pokud tedy chceme najít vlastnost, kterou
budou disponovat všichni lidé, musíme tohoto společného jmenovatele hledat tak nízko,
aby jej skutečně nikdo nepostrádal. Háček je v tom, že pokud najdeme vlastnost, kterou
disponují všichni lidé, nebudou to pouze lidé, kdo touto vlastností bude disponovat. Kupří-
kladu všichni lidé cítí bolest, avšak nikoliv pouze oni. Pak jsou zde lidé, kteří dokážou řešit
rozsáhlé matematické problémy, avšak toto zvládnou pouze někteří z nich.75
Proti argumentu z marginálních případů se staví odpůrce práv zvířat Tibor Machan.
Podle něj se totiž musíme soustředit na zdravé a normální jedince, nikoliv na ty, které jsou
něčím speciální.76 Při posuzování jedince tedy nezáleží na tom, že zrovna on postrádá
nějakou vlastnost, pokud ostatní příslušníci jeho druhu tuto vlastnost mají. David Gra-
ham a Nathan Nobis mu však vyčítají, že nijak nevysvětluje, proč by vůbec měly být pro
posuzování nenormálního jedince směrodatné schopnosti normálního.77 Podle Tonyho
Milligana by pak bylo jenom záležitostí předsudku, pokud bychom s poukazem na nor-
mální případy chtěli upřednostnit život trvale kognitivně nezpůsobilého člověka před
kognitivně způsobilým zvířetem.78
6.3 Problém vědomí
Další problém Rothbardovy argumentace spočívá v otázce, zdali normální jedinci zvířat
takovými schopnostmi skutečně nedisponují. Podle současných vědeckých poznatků se
72 SOIFER, E. Euthanasia and Persistent Vegetative State Individuals: The Role and Moral Status of Autonomy. Journal of Social
Issues. 1996, Vol. 52, No. 2, s. 34.
73 CORRADETTI, C. Relativism and Human Rights: A Theory of Pluralistic Universalism. Dodrecht: Springer, 2009, s. 81.
74 Ibidem.
75 SINGER, P. Animal Liberation, s. 237.
76 GRAHAM, D. – NOBIS, N. Putting Human First? The Journal of Ayn Rand Studies. 2006, Vol. 8, No. 1, s. 92.
77 Ibidem.
78 MILLIGAN, T. Speciesism as a Variety of Anthropocentrism. In: BODDICE, R. (ed.). Anthropocentrism: Humans, Animals, Envi-
ronments. Leiden: Brill, 2011, s. 227.
965Právník 11/2018
PROČ POUZE LIDSKÁ? POTÍŽE SUNIVERZALITOU LIDSKÝCH PRÁV 956—969
Rothbard alespoň zčásti mýlí. Zvířata jsou totiž schopna některé z Rothbardem zmiňova-
ných kategorií naplnit.
Je sporné, zdali můžeme spolehlivě říci, že člověk má schopnost dělat svědomitá roz-
hodnutí či vědomě naplňovat hodnoty, zatímco zvíře nikoliv. Darwin se domnívá, že
vědomí je jedním z nejdůležitějších rozdílů mezi lidmi a zvířaty, avšak zvířata podle něj
mohou vědomí získat také, pokud dosáhnou podobné úrovně intelektuálních schopností,
jako má člověk.79 My však máme přístup jen do našeho vlastního vědomí, nikoliv do vě-
domí ostatních bytostí. Nehledě na to, zdali se jedná o bytosti zvířecí či lidské. Můžeme
pozorovat, jak se bytost jeví navenek, ale nemůžeme posuzovat, jestli má či nemá vědomí.
Darwinovo tvrzení je tedy čistě spekulativní.
A co je vlastně původcem vědomí? Je to naše tělo, nebo existuje nezávisle na něm?
Problému mysli a těla (mind-body problem) se filosofové věnují již stovky let, včetně sou-
časných filosofů mysli. Pokud vezmeme přítomnost vědomí jako kritérium pro to, abychom
s někým počítali ve svých morálních úvahách, dostáváme se tím na velice tenký led.
6.4 Dělba práce
Ostatní Rothbardovy argumenty se dají zkoumat prostředky přírodních věd. Jedním z kri-
térií, které zmiňuje, je dělba práce. Toto slovo však může mít více významů. Může se tím
mínit například dělba práce v rámci eusociálního chování, tedy nejvyšší formy organiza-
ce zvířecích společenství. Takové jednání se však u lidí nevyskytuje. Eusocialita má tři
definiční znaky: reprodukční dělbu práce, překryv alespoň dvou generací a kooperativní
péči o mláďata.80 Společenství eusociálních živočichů je pak vnímáno jako superorganis-
mus. Eusocialita je běžná u různých druhů hmyzu a několika druhů korýšů, avšak ve svě-
tě savců se s ní můžeme setkat pouze u rypoše lysého (Heterocephalus glaber) a rypoše
damarského (Fukamys damarensis).81
Není ale třeba zacházet až k eusocialitě. Dělbou práce by se daly nazvat i základní vnit-
rodruhové vztahy. Například rozdělení rolí u lvů, kdy samice chodí lovit, zatímco samec
chrání ulovenou kořist.82 Obecně by se dělbou práce dala nazvat dokonce také symbióza,
tedy mezidruhová spolupráce, ať už v její mutualistické či parazitní podobě.
Dělbu práce však nemusíme chápat pouze v rámci spolupráce mezi organismy, nýbrž
procesů v mnohobuněčných organismech jako takových. To právě díky procesu buněčné
diferenciace, která má za následek specializace buněk na určité úkoly, aby společně tvoři-
ly funkční mnohobuněčný organismus.83 Z tohoto pohledu jsou všechny mnohobuněčné
organismy schopné dělby práce, jelikož na dělbě práce jsou založeny.
Pokud vezmeme jako kritérium dělbu práce, pak nemusí být v konečném důsledku žád-
ný rozdíl nejen mezi lidmi a zvířaty, ale také mezi lidmi a mnohobuněčnými rostlinami
či houbami.
79 DARWIN, C. The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 70–72.
80 JARVIS, J. U. M. – BENNET, N. C. Eusociality has evolved independently in two genera of bathyergid mole-rats – but occurs in
no other subterranean mammal. Behavioral Ecology and Sociobiology. 1993, Vol. 33, No. 4, s. 253.
81 Ibidem.
82 BENNETT, D. Dierence Between Male & Female Lions. In: Sciencing [online]. 5. 4. 2018 [cit. 2018-04-14]. Dostupné z: <https://
sciencing.com/dierence-between-male-female-lions-8639894.html>.
83 ADAMS, J. U. Tissues Are Organized Communities of Dierent Cell Types. In: O’CONNOR, C. M. – ADAMS, J. U. Essentials of
Cell Biology. Cambridge: NPG Education, 2010.
OLDŘICH FLORIAN 956—969
966 Právník 11/2018
6.5 Zjišťování informací, úsilí opřežití akomunikace
Pokud Rothbard uvádí schopnost komunikovat s ostatními jako přednost člověka oproti
zvířatům, pak se tím omezuje pouze na antropocentrický pohled ve smyslu komunikace
skrz řečové jednání. I zvířata jsou totiž schopná komunikace. Sociální biolog Edward
Osborne Wilson definuje komunikaci jako postup, kdy je působení jednoho či více organis-
mů vnímáno jiným organismem, který je způsobilý na základě tohoto působení přizpůso-
bit své vzorce chování.84 Komunikace mezi zvířaty je pak naprosto standardním jevem,
protože právě schopnost efektivní komunikace s ostatními jedinci hraje důležitou roli
v životech všech živočichů.85
Člověk pochopitelně také není jediným tvorem, který usiluje o přežití. Možností, jak
zvířata usilují o své přežití, je celá řada – od těch, kterými se zvířata snaží vyhnout dů-
sledkům klimatických změn, až po únik před predátory.86 U lidí se v souvislosti s úsilím
o přežití mluví o pudu sebezáchovy. Ačkoliv jsou některé jeho aspekty kulturní záležitostí
(například když rodiče učí malé děti, aby neskákaly pod auta), jako takový má evoluční
základ.87
Rothbardem zmiňovaná schopnost získávat informace o světě pak souvisí se způsobi-
lostí ke všemu, co již bylo zmíněno. A takových argumentů by se dala najít celá řada. U všech
se ale dojde ke stejným závěrům. Buďto se jedná o vlastnosti, které má nejen člověk, anebo
o vlastnosti, které mají pouze někteří lidé. Je pak problematické nějaké z takových kritérií
považovat za směrodatné.
6.6 Společné charakteristiky
Se snahou o nacházení nějakých jedinečných vlastností, kterými bychom segregovali zví-
řata a lidi, nesouhlasí ani americký filosof Tom Regan. Ten navrhuje přijetí kritéria, které
nazývá subjekt života (subject-of-a-life). Tvrdí, že „jednotlivci jsou subjekty života, pokud
mají víru a touhy; vnímání; paměť a smysl pro budoucnost, včetně té vlastní; emocionální
život spolu s pocity potěšení a bolesti; preferenční a sociální zájmy; schopnost prosazovat své
přání a cíle; psychofyzikální identitu v průběhu času; a individuální blahobyt v tom smys-
lu, že jejich zážitky jsou pro ně dobré či špatné nezávisle na jejich užitečnosti pro zájmy
ostatních.88
Kdo toto kritérium subjektu života splňuje, má prý inherentní hodnotu (inherent value),
tedy hodnotu sám o sobě, nikoliv ve spojení s něčím dalším.89 Vymezuje se tak i vůči
utilitaristům, kterým vyčítá, že utilitarismus svým lpěním na maximalizaci souhrnného
užitku může prý v konečném důsledku vést k Singerem odsuzovanému rasismu a spe-
ciesismu.90 Inherentní hodnotu považuje Regan u každého subjektu života za stejnou
a neměřitelnou.91 Zatímco utilitaristé se většinou snaží pouze zdůvodnit, proč někoho
84 GILLAM, E. An Introduction to Animal Communication. In: Nature Education Knowledge [online]. 2011 [cit. 2018-04-14].
Dostupné z: <https://www.nature.com/scitable/knowledge/library/an-introduction-to-animal-communication-23648715>.
85 Ibidem.
86 Animal and plant adaptations and behaviours. BBC Nature [online]. 2018 [cit. 2018-04-14]. Dostupné z: <http://www.bbc.co.uk/
nature/adaptations>.
87 CATANZARO, D. Evolutionary limits to self-preservation. Ethology and Sociobiology. 1991, Vol. 12, No. 1, s. 14.
88 REGAN, T. The Case for Animal Rights. Berkeley: University of California Press, 2004, s. 243.
89 Ibidem, s. 235.
90 Ibidem, s. 227–228.
91 Ibidem, s. 236.
967Právník 11/2018
PROČ POUZE LIDSKÁ? POTÍŽE SUNIVERZALITOU LIDSKÝCH PRÁV 956—969
zahrnovat či nezahrnovat do morálních úvah, Regan se k tomu snaží ještě definovat uni-
verzální práva, která mají podle něj všechny subjekty života, a tedy i zvířata.92
Reganova přirozenoprávní teorie s sebou však nese úplně stejný problém jako teorie,
kterou formuloval Rothbard. Proč zrovna charakteristiky, které kdokoliv z nich zmiňuje,
mají být relevantní?93 Každý z nás může zapojit svoji kreativitu a vymyslet si kritéria,
která buď segregují velkou část zvířat od velké části lidí, anebo zdůrazňují jejich společné
charakteristiky. Otázkou je, proč by nás zrovna tato kritéria měla zajímat a proč by zrovna
tato kritéria měla generovat nějaká práva či povinnosti.
7. Brát evoluční teorii vážně
Jak lze vidět, určení rozhodných kritérií je velice problematické, ať už z jakékoliv strany.
Pokud za každou cenu budeme chtít segregovat zvířata od lidí, nabízí se problém odsu-
nout tím, že za rozhodné kritérium budeme brát lidství jako takové.94 Nebudeme se snažit
nacházet společného jmenovatele, kterými disponují všichni lidé, nýbrž budeme pova-
žovat za důležité to, že některé bytosti jsou lidmi, zatímco jiné jednoduše nejsou. Obstojí
však takový argument v současné době, kdy je obecně přijímanou teorií vývoje života
teorie evoluce?
Charles Darwin ve své publikaci O vzniku druhů z roku 1859 nastínil, že všechny orga-
nismy mají univerzálního společného předka.95 S ideou společného univerzálního předka,
označovaným jako LUCA (last universal common ancestor), se pak pracuje i v současné
vědě.96 Nemusíme však jít takto daleko. Potíž totiž nastává také v případě, kdy si uvědo-
míme existenci blízkých předků a příbuzných současného člověka, tj. živočichů rodu
Homo.
Evoluční biolog Richard Dawkins kritizuje, pokud někdo odmítá potraty lidí, ale záro-
veň mu nevadí zabíjení šimpanzů. Domnívá se, že tento dvojí standard většinou nevadí
pouze proto, že jsou všechny mezičlánky mezi člověkem a šimpanzem mrtvé.97 To, který
druh přežil a který nikoliv, je podle Dawkinse dáno pouze nahodilostí – stačilo málo
a rozdíl mezi šimpanzi a lidmi by třeba nebyl tak velký.98 Pro roztříštění hranic, kterými
segregujeme náš svět, by podle něj stačil nález jediného přeživšího příslušníka rodu
Australopithecus.99
Kanadský filosof David N. Stamos si uvědomuje, že součástí vývoje člověka byla koexi-
stence několika druhů živočichů rodu Homo. Dlouhou dobu totiž příslušníci druhu Homo
sapiens existovali souběžně s příslušníky druhu Homo neanderthalensis (člověk neandrtál-
ský) a Homo floresiensis (člověk floreský).100
92 Ibidem, s. 327.
93 S tím souvisí taktéž Humův Is-Ought problém, který se týká neodvoditelnosti preskriptivního z deskriptivního.
94 Otázkou ovšem stále zůstane, proč zrovna „lidství“ by mělo zakládat práva a povinnosti.
95 „Jsem přesvědčen, že zvířata pocházejí nanejvýše pouze od čtyř nebo pěti předků a rostliny od rovného nebo menšího počtu.
Obdoba mohla by mne vésti […] k víře, že všechna zvířata a rostliny pošly od některého jediného pratvaru.“ DARWIN, CH.
O vzniku druhů přirozeným výběrem čili zachováváním vhodných odrůd v boji o život. Praha: Česká Akademie císaře Františka
Josefa, 1914, s. 384.
96 BAILEY, J. Origin of Life. In: SELLEY, R. C. – COCKS, L. R. M. – PLIMER, I. R. Encyclopedia of Geology: Volume 4. Oxford: Else-
vier, 2005, s. 124.
97 STAMOS, J. Myth of Universal Human Rights: Its Origin, History, and Explanation, Along with a More Humane Way. London:
Routledge, 2013, s. 39.
98 Ibidem, s. 38.
99 Ibidem.
100 Ibidem.
OLDŘICH FLORIAN 956—969
968 Právník 11/2018
Avšak pokud bychom chtěli přiznávat nějaká přirozená práva pouze člověku, kde je ta
hranice? Vztahují se lidská práva pouze na druh Homo sapiens? Nebo také všechny pří-
slušníky rodu Homo? Či snad jít ještě dále a vztáhnout je také na některé příslušníky rodu
Paranthropus, kteří existovali souběžně s příslušníky rodu Homo? Nebo taktéž na již zmi-
ňované příslušníky rodu Australopithecus, kteří existovali před nimi?
Právě Stamos si klade otázku, jak daleko do minulosti lidská práva sahají.101 Vzhledem
k tomu, že lidskoprávní teorie nemohou ustát tíhu evoluční teorie, nevěří v pravdivost či
zdůvodnitelnost jakékoliv z teorií lidských práv.102 Tvrdí tedy, že pokud je evoluční teorie
platná, žádná lidská práva neexistují.103 Domnívám se, že se jedná o možné řešení i pro
zvířecí práva. Nemusíme nutně přemýšlet nad tím, zdali přirozená práva mají i zvířata.
Měli bychom si spíše přiznat, že žádná přirozená práva, ať už lidská či zvířecí, neexistují.
8. Jak ztoho ven?
Pokud nechceme, aby se právní věda stala sluhou morálky,104 musíme neustále kriticky
vyhodnocovat každou teorii, ať už zní sebevíc vznešeně. Jelikož nemáme prostředek, jak
poznat objektivní a univerzální morální pravdy, tak ani nevěřím, že takové vůbec existují.105
Hledání nějakého kritéria, podle kterého bychom mohli zdůvodnit či odmítnout, že mají
zvířata (či lidé) přirozená práva, působí spíše jako snaha racionalizovat již předem roz-
hodnuté morální postoje. Taková snaha však v konečném důsledku stejně narazí na ne-
zdůvodnitelné hodnotové axiomy.106 Debaty, které se v naší pluralitní společnosti vedou
o lidských právech a možnostech jejich vztažení i na zvířata, jsou tedy typickou ukázkou
morální neshody, přičemž mnohdy může tato morální neshoda být považována za rozum-
nou (reasonable disagreement)107 a debaty se tedy už nikam nemohou posunout. Jakéko-
liv příspěvky do nich pak slouží pouze jako nástroje, které účastníci používají proto, aby
sugescí změnili morální postoje druhých lidí.108
Záleží tedy pouze na tom, jak přesvědčivě kdo dokáže své názory obhájit a přimět
ostatní si myslet, že vize světa, kterou nabízí, je ta správná.109 Potom už jde jen o to, jaký
101 Ibidem.
102 Ibidem, s. 263.
103 Ibidem, s. 37.
104 Ideologizovanou právní vědu jako sluhu morálky označuje skandinávský právní realista Axel Hägerström. Viz COLOTKA, P. et al.
Právna filozofia dvadsiateho storočia. Praha: Leges, 2016, s. 98–99.
105 Jako skeptik nemám defaultně důvod věřit v existenci něčeho, co není dokázané.
106 Podle skandinávského právního realisty Axela Hägerströma lze morální normy stanovit pouze jako axiomy, které nelze dále
zdůvodnit. SOBEK, T. Nemorální právo. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010, s. 184.
107 „Neexistuje pouze jedna jediná, objektivně správná koncepce morálky, ale i kdyby existovala, stejně by ji rozum nedokázal iden-
tifikovat. […] Vždy zůstane místo pro rozumnou morální neshodu, tedy morální neshodu mezi rozumnými, dobře informovanými
lidmi.“ SOBEK, T. Právní myšlení: kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2011, s. 47. Je však pochopitelně problém
určit, která názorová neshoda je rozumná a která ještě stále nerozumná. „K dispozici není žádný archimédovský bod, z něhož
by bylo možné kandidáty objektivisticky rozřazovat do jedné či druhé skupiny. Může být nabídnuta pouze ‚domácí půda‘,
obvykle liberální, na níž se má diskuse odehrát.“ DUFEK, P. Lidská práva, ideologie a veřejné ospravedlnění: co obnáší brát
pluralismus vážně. Právník. 2018, roč. 157, č. 1, s. 65.
108 Jedná se o emotivistické vysvětlení účelu morálních výpovědí, které zastává například Charles Leslie Stevenson. Viz RICKEN, F.
Obecná etika. Praha: Oikoymenh, 1995, s. 31.
109 „Sedím na konferenci, řečník vypráví o nějakém institutu ústavního práva. […] [P]osluchač si má představit, jak by naše politika
vypadala, kdybychom použili určité řešení. […] Svůj výklad pak zakončí vyjádřením svého osobního názoru, totiž že určitá před-
stava, jak by věci mohly být, se mu docela líbí. […] Nepředstírá, že svým rozumem odhalil objektivní a univerzální hodnotové
pravdy, způsobem vedení svého výkladu dává jasně najevo, že k dané věci vyjádřil pouze svůj osobní postoj. […] Posluchač
sleduje non-kognitivismus ve své nejryzejší podobě.“ SOBEK, T. Právní rozum a morální cit: hodnotové základy právního myšlení,
s. 75.
969Právník 11/2018
PROČ POUZE LIDSKÁ? POTÍŽE SUNIVERZALITOU LIDSKÝCH PRÁV 956—969
morální postoj bude normotvůrcem převeden do pozitivního práva. Domnívám se však,
že vize dobrého života zvířat není pro většinu lidi tolik přitažlivá – rozhodně ne natolik,
aby byli schopní se kvůli ní omezovat.110 Chování tradované spoustu generací tedy nejspíš
bude ještě dlouhou dobu dominovat nad soucitem hrstky lidí.
Závěr
Tento text nemá za cíl obhajovat změnu pozitivního práva ať už ve prospěch, či v nepro-
spěch zvířat. Má pouze poukázat na to, že je problematické na jednu stranu přijímat exi-
stenci přirozených práv lidí, ale na druhou stranu odmítat existenci přirozených práv
zvířat.
Pokud se tážeme po zdůvodnění, proč by lidé měli mít přirozená práva a zvířata nikoliv,
musíme se vypořádat s otázkou rozhodných kritérií. Při hledání kritérií ale narazíme na
problém. V případě snahy hledat vlastnost jedinečnou pro lidi zjistíme, že se vždy najde
jedinec, který touto vlastností nebude disponovat. Pokud však nikoliv, pak jí nebudou
disponovat výlučně lidé. Jakmile rezignujeme na hledání společného jmenovatele všech
lidí a vezmeme za základní kritérium lidství jako takové, vkročí nám do cesty evoluční
teorie. Zásadním problémem lidských práv je pak nutnost vytýčení hranice a zdůvodnění,
proč by se neměla vztahovat i na předky člověka.
Nabízí se tedy dvě řešení. První řešení je být konzistentní a uznat, že i zvířata mají
přirozená práva. To bychom ale opět měli zdůvodnit, proč zrovna kritérium, které jsme pro
tvrzení o existenci přirozených práv vybrali, je pro existenci takových práv směrodatné.
Druhé řešení, a pro mě přijatelnější, je přiznat, že žádná přirozená práva, ať už lidská či
zvířecí, nejsou. Spory o jejich obsahu a rozsahu totiž nejsou neshodou v oblasti empiric-
kých faktů, nýbrž neshodou v morálce, kde žádné zjistitelné pravdy neexistují.
110 Pokud se tedy nejedná o druhy zvířat, které jsou u lidí oblíbené.
Article
Full-text available
Text kriticky reaguje na článek Marka Káčera Načo sa trápiť s otázkou existencie ľudských práv? (ČPVP 4/2020). Argumentuji, že autorova snaha o vyhnutí se filosofickým kontroverzím spojeným s pojmem lidských práv narazí na stejný typ problémů, s nimiž se potýkají přístupy, jež chce pragmatickým obratem překonat. Nosným neshledávám ani justifikační opření pragmatismu o údajný celosvětový překrývající se konsenzus stran praxe lidských práv. Poukazem na neúplnost právně-centralistického pohledu na lidská práva a zdůrazněním jejich sociálně-morálního podhoubí pak zpochybňuji i související tezi, že jako lidstvo jsme se pro lidská práva díky jejich všeobecné užitečnosti již „rozhodli“, a tudíž není více důvod hledat jejich hlubší ospravedlnění.
Book
Full-text available
Can human rights principles admit degrees of contextual variations? Are our cultures condemned to a formally rigid standard of universalist hegemony? This work provides an innovative contribution to the legal-philosophical understanding of human rights theory. While advancing a post-metaphysical reconstruction for the notion of human rights, it defends an original perspective on the relation between universal validity and cultural pluralism. By rejecting the challenges of relativism and classical abstract universalism, this model reinterprets discursive theory in the light of dialectical recognition and judgmental exemplarity. The result is an enriched substantive notion of universalism oriented to the safeguard of situated authenticity. Pluralistic universalism considers that, while formal filtering criteria constitute unavoidable requirements for the production of potentially valid arguments, the exemplarity of judgmental activity, in its turn, provides a pluralistic and retrospective reinterpretation for the fixity of such criteria. While speech formal standards grounds the thinnest possible presuppositions we can make as humans, the discursive exemplarity of judgments defends a notion of validity which is both contextually dependent and "subjectively universal". According to this approach, human rights principles are embedded within our linguistic argumentative practice. It is precisely from the intersubjective and dialogical relation among speakers that we come to reflect upon those same conditions of validity of our arguments. Once translated into national and regional constitutional norms, the discursive validity of exemplar judgments postulates the philosophical necessity for an ideal of legal-constitutional pluralism, challenging all those attempts trying to frustrate both horizontal (state to state) and vertical (supra-national-state- social) on-going debates on human rights.
Article
A simple mathematical formula can be derived, on the basis of inclusive fitness theory and notions of reproductive value, to represent the residual capacity of an individual to influence his inclusive fitness. This formula involves the individual's remaining reproductive potential in his expected natural lifetime, plus the summated impacts of his continued existence on the remaining reproductive potentials of each of his kin, each weighted by the coefficient of relationship. In theory, this quantity should predict the extent to which self-preservation is optimally expressed in that individual. For asocial species, the value will vary from zero up to the maximal reproductive value observable, and the logic of the Medawar-Williams theory of senescence should apply directly. However, for highly social species like our own, it can be demonstrated that negative values can also obtain, given the conjunction of low residual reproductive potential and burdensomeness toward kin. Much empirical evidence suggests that outright self-destructiveness is often found in circumstances of such conjunction.
Article
This paper offers a philosophical consideration and evaluation of several different criteria of moral standing, and discusses their implications for persistent vegetative state (PVS) individuals who were once competent. It is argued that the only criterion PVS individuals meet is that of being human, which is not the best test of moral standing. Accordingly it is, in principle, morally acceptable to perform passive or active euthanasia on PVS individuals or to use their bodies for research or for organ harvest. Nevertheless, the autonomous choices made by the persons the PVS individuals used to be can still impose moral obligations. Indeed, it is argued that the capacity for autonomy is a particularly appealing criterion of moral standing, and that the implications of this standard for PVS individuals confirm that appeal.
Animal Liberation, s. 237
  • P Singer
SINGER, P. Animal Liberation, s. 237.
Putting Human First?
  • D. -Nobis Graham
GRAHAM, D. -NOBIS, N. Putting Human First? The Journal of Ayn Rand Studies. 2006, Vol. 8, No. 1, s. 92. 77 Ibidem.
An Introduction to Animal Communication
  • E Gillam
GILLAM, E. An Introduction to Animal Communication. In: Nature Education Knowledge [online]. 2011 [cit. 2018-04-14].
Jsem přesvědčen, že zvířata pocházejí nanejvýše pouze od čtyř nebo pěti předků a rostliny od rovného nebo menšího počtu. Obdoba mohla by mne vésti […] k víře, že všechna zvířata a rostliny pošly od některého jediného pratvaru
  • Otázkou Ovšem Stále Zůstane
Otázkou ovšem stále zůstane, proč zrovna "lidství" by mělo zakládat práva a povinnosti. 95 "Jsem přesvědčen, že zvířata pocházejí nanejvýše pouze od čtyř nebo pěti předků a rostliny od rovného nebo menšího počtu. Obdoba mohla by mne vésti […] k víře, že všechna zvířata a rostliny pošly od některého jediného pratvaru." DARWIN, CH. O vzniku druhů přirozeným výběrem čili zachováváním vhodných odrůd v boji o život. Praha: Česká Akademie císaře Františka Josefa, 1914, s. 384.
Myth of Universal Human Rights: Its Origin, History, and Explanation, Along with a More Humane Way
  • J Stamos
STAMOS, J. Myth of Universal Human Rights: Its Origin, History, and Explanation, Along with a More Humane Way. London: Routledge, 2013, s. 39.