BookPDF Available

Po stopách Rusínů v Evropě: Ukrajina, Slovensko, Srbsko, Polsko a Maďarsko. In the footsteps of the Ruthenians in Europe: Ukraine, Slovakia, Serbia, Poland and Hungary

February 2020

Publisher: Nostalgie
ISBN: 978-80-906207-8-0

Authors:

Petr Kokaisl

Czech University of Life Sciences Prague

Andrea Štolfová

Czech University of Life Sciences Prague

Pavla Fajfrlíková

Czech University of Life Sciences Prague

Show all 17 authorsHide

The aim of this research was to describe the current situation regarding Ruthenians in European countries, where, according to official or estimated statistics, their number is the highest - Ukraine, Slovakia, Poland, Hungary, and Serbia. In so doing, efforts were made to indicate the size of the Ruthenian population in the countries surveyed while acknowledging the difficulty of obtaining accurate data. A second goal of the research was to ascertain the main elements of the Ruthenian ethnic identity. Irrespective of geographical differences, the primary element was found to be the religious affiliation or the Byzantine ceremony (Catholic or Orthodox). A second element was the use of the Ruthenian language and changes in its status, along with possibilities for teaching the Ruthenian language and the level of interest in doing so. In addition to these two key aspects of Ruthenian identity, other important elements of Ruthenian material and immaterial culture were also examined. Emphasis was placed on the use of qualitative methods, which refined the available quantitative data. Cílem tohoto výzkumu bylo popsat současnou situaci Rusínů v těch evropských zemích, kde je podle oficiálních nebo odhadovaných statistik jejich počet nejvyšší – Ukrajina, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Srbsko. Výzkum se zaměřoval i na posouzení velikosti rusínské populace ve sledovaných zemích, protože oficiální údaje jsou mnohdy nepřesné a úmyslně zavádějící. Dalším cílem výzkumu bylo zjistit hlavní prvky rusínské etnické identity. Bez ohledu na geografické rozdíly se zjistilo, že hlavním prvkem rusínské identity je náboženská příslušnost, resp. byzantský obřad (katolický nebo pravoslavný). Dalším významným prvkem je používání rusínského jazyka – zde se výzkum zaměřoval na aktuální stav používání jazyka spolu s možnostmi výuky rusínského jazyka a zájmu o něj. Kromě těchto dvou klíčových aspektů rusínské identity byly zkoumány i další důležité prvky rusínské materiální a nemateriální kultury. Důraz byl kladen na použití kvalitativních metod, které zpřesnily dostupné kvantitativní údaje.

Content uploaded by Petr Kokaisl

Content may be subject to copyright.

Petr Kokaisl, Andrea Štolfová, Pavla Fajfrlíková, Veronika Němcová,

Jana Zychová, Irena Cejpová a kolektiv

pá

ác

sí

ín

nů

pě

aď

ďa

Členové autorského kolektivu:

Tereza Braunsbergerová

Irena Cejpová

Kristýna Došková

Pavla Fajfrlíková

Veronika Fučíková

Šárka Hlaváčková

Albina Iskandarova

Petr Kokaisl

Jakub Kovář

Marie Milenovská

Romana Mondryk

Veronika Němcová

Filip Obermajer

Andrea Štolfová

Tanir Tlegenov

Václav Vlna

Jana Zychová

NOSTALGIE

nostalgie.praha@seznam.cz

2020

KOKAISL, Petr, ŠTOLFOVÁ, Andrea, FAJFRLÍKOVÁ, Pavla, NĚMCOVÁ,

Veronika, ZYCHOVÁ, Jana, CEJPOVÁ, Irena a kolektiv. Po stopách Rusínů v

Evropě: Ukrajina, Slovensko, Srbsko, Polsko a Maďarsko. Praha: Nostalgie,

2020. Edice Pestrá Evropa. ISBN 978-80-906207-8-0

Recenzenti:

Paul Robert Magocsi,

Royal Society of Canada (FRSC)

Professor, Chair of Ukrainian Studies,

University of Toronto

doc. PhDr. Anna Plišková, PhD.

Ústav rusínskeho jazyka a kultúry

Prešovskej univerzity v Prešove

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Kokaisl, Petr, 1972-

Po stopách Rusínů v Evropě : Ukrajina, Slovensko, Srbsko, Polsko a Maďarsko / Petr Kokaisl, Andrea

Štolfová, Pavla Fajfrlíková, Veronika Němcová, Jana Zychová, Irena Cejpová a kolektiv - členové au-

torského kolektivu: Tereza Braunsbergerová, Irena Cejpová, Kristýna Došková, Pavla Fajfrlíková, Ve-

ronika Fučíková, Šárka Hlaváčková, Albina Iskandarova, Petr Kokaisl, Jakub Kovář, Marie Milenovská,

Romana Mondryk, Veronika Němcová, Filip Obermajer, Andrea Štolfová, Tanir Tlegenov, Václav Vlna,

Jana Zychová. -- [Praha] : Nostalgie, 2020. -- 278 stran. -- (Pestrá Evropa)

Obsahuje bibliografii a rejstřík

ISBN 978-80-906207-8-0 (brožováno)

* (=161.2) * 94(=161.2) * 316.347 * 811.161 * 316.72/.75 * (4-191.2)+(4-11) * (4-12) * (048.8:082)

– Rusíni -- Evropa střední a východní -- 21. století

– Rusíni -- Evropa jihovýchodní -- 21. století

– Rusíni -- dějiny

– etnicita

– náboženská identita

– rusínština

– kultura a společnost

– kolektivní monografie

316.3 - Globální společnosti. Sociální struktura. Sociální skupiny [18]

ISBN 978-80-906207-8-0

PŘEDMLUVA

Předkládaná monografie si klade za cíl přiblížit současnou situaci Rusínů

v evropských státech, kde je jejich počet podle oficiálních nebo odhadovaných

statistik nejvyšší – na Ukrajině, Slovensku, v Polsku, Maďarsku a Srbsku. Při

mapování situace rusínského obyvatelstva v těchto zemích byla snaha uvést po-

čty rusínského obyvatelstva ve zkoumaných zemích a zároveň poukázat na pro-

blematičnost získání přesných dat týkajících se Rusínů. Dalším výzkumným

cílem bylo zjistit, jaké hlavní prvky tvoří rusínskou etnickou identitu – zde bez

ohledu na geografické odlišnosti na prvním místě vystupovala náboženská pří-

slušnost, respektive byzantský obřad (katolický nebo pravoslavný). Výzkum se

rovněž zaměřoval na používání rusínského jazyka a proměny jeho statusu, mož-

nosti výuky rusínštiny a zájem o tuto výuku ze strany samotných Rusínů. Kromě

těchto dvou hlavních aspektů rusínské identity byly zjišťovány i další stěžejní

prvky rusínské materiální i nemateriální kultury. Zde byl kladen důraz na použí-

vání především kvalitativních metod, které zpřesňovaly dostupné kvantitativní

údaje.

Výsledky v této publikaci jsou založeny na terénních výzkumech i na vý-

zkumech s rusínskými respondenty prováděnými na dálku prostřednictvím elek-

tronické komunikace v letech 2014–2019. Přestože se jedná o pětileté období, je

možné jednotlivé rusínské komunity v pěti zkoumaných zemích alespoň částeč-

ně porovnat synchronním způsobem (tj. tady a teď).

Výzkum na Slovensku prováděli Romana Mondryk, Veronika Fučíková,

Kristýna Došková, Marie Milenovská, Šárka Hlaváčková, Filip Obermajer a

Petr Kokaisl, na zpracování se podílela Irena Cejpová. Výzkum Rusínů na Ukra-

jině prováděli Tereza Braunsbergerová, Albina Iskandarova, Tanir Tlegenov,

Petr Kokaisl, Kristýna Došková, Veronika Fučíková, Marie Milenovská a

Romana Mondryk, která prováděla terénní výzkum i u Huculů. Mezi ukrajin-

skými a rumunskými Huculy prováděla výzkum Olena Povkhanych. Kapitolu

zaměřenou na ukrajinské Rusíny zpracovávala Veronika Němcová. Výzkum v

Polsku prováděli Petr Kokaisl a Václav Vlna, závěrečné zpracování provedla

Pavla Fajfrlíková. Výzkum v Srbsku prováděl Jakub Kovář, získaná data zpra-

covala Andrea Štolfová. Výzkum v Maďarsku prováděli Šárka Hlaváčková a

Filip Obermajer, finální zpracování provedla Jana Zychová.

PETR KOKAISL

Provozně ekonomická fakulta

České zemědělské univerzity v Praze

18. září 2019

1. ÚVOD

1.1. RUSÍNI

1.1.1. Formování rusínského národa

Rusíni jsou v různých ohledech specifickým národem – ačkoli splňují téměř

všechna kritéria pro zařazení do „prestižní“ skupiny uznaných národů, v někte-

rých případech bývá toto zařazení z mnoha důvodů zpochybňováno. Toto zpo-

chybňování vychází (nebo vycházelo) nejen od představitelů států, kde Rusíni

žili a žijí, ale často přímo i ze samotné rusínské komunity. Část Rusínů nejen že

nezdůrazňovala vlastní národní svébytnost, ale toto vyčleňování odmítala a při-

kláněla se k chápání vlastní etnicity jako součást jiného, nejčastěji okolního vět-

šinového národa.

Důvody tohoto stavu můžeme hledat v 19. století, kdy se ve velké míře obje-

vují snahy představitelů malých národů o zvýšení politické nebo alespoň kultur-

ní autonomie. Ne všechny tzv. malé národy ovšem měly při dosahování

obrozeneckých snah stejnou výchozí pozici. Velkou roli při aktivizaci obrod-

ných procesů měl i počet příslušníků daných národnostních skupin a podle toho-

to kritéria byli Rusíni (společně s dalšími malými národy) ve značné nevýhodě.

Předáci malých národů v některých případech již v průběhu 19. století vyjád-

řili jisté národní ambice, většinou ovšem omezené jen na jazykové a kulturní

cíle, v jiných případech zůstalo u skupin na úrovni etnické kategorie, v dalších

opět u regionálně velmi omezené folklorní pospolitosti. Pozoruhodné je, že šlo

vesměs o skupiny, jejichž počet ležel spíše hluboko než těsně pod hranicí 500

tisíc příslušníků, zatímco nejméně početné etnické skupiny, z nichž vyrostlo

úspěšné národní hnutí, se počtem pohybovaly kolem milionu. Šlo tedy o jakési

pozůstatky někdejší etnické různorodosti, kdy se asimilace etnických skupin na

jistém stupni zastavila. Mnohé z nich se přihlásily o slovo v průběhu 20. století.

Nejznámější jsou zřejmě obyvatelé některých údolí na italské i švýcarské straně

Alp: rétorománští Friulové, Grišuni a Ladinové, dále obyvatelé Val ďAosta. Na

francouzském území patří do této skupiny Bretonci a Korsičané, v Nizozemí

(západní) Frísové, v Dánsku severní Frísové a Faeřané, na dalekém severu Sa-

mové, ve střední Evropě Horno- a Dolnolužičtí Srbové, Kašubové, na východě

Evropy Karelové, Ingrové, Livové, Gagauzové, uherští (zakarpatští) Rusíni.

V uvedených případech ovšem národní hnutí – pokud vůbec o něm můžeme

hovořit – nikdy nedosáhlo významnějších úspěchů.

Procesy formování politicky uznaných národů v prostoru střední a východní

Evropy měly výraznou specifičnost. Drtivá většina národů v regionu svou vlast-

...........................................

HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských

národů. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009. ISBN 978-80-7419-010-0.

Úvod Rusíni

ní státnost našla až ve dvacátém století, v důsledku první světové války a v ně-

kterých případech až po kolapsu socialistického tábora. Do té doby byly pod

nadvládou hlavních kontinentálních mocností – rakouské (od roku 1867 rakous-

ko-uherské) a ruské říše, jakož i Pruska a Saska, které se v roce 1871 spolu s

několika dalšími státy spojily do německé říše. Tato situace ovlivňovala nejen

vývoj etnické identity středoevropských a východoevropských národů, ale na-

konec i genezi politických národů v regionu.

V tomto ohledu stáli Rusíni rakouské (rakousko-uherské) říše před obtížnou

volbou: zda se podílet na formování „velkého“ ruského národa jako jedna z jeho

etnografických skupin nebo spolupracovat s ruskými Ukrajinci na vytvoření

samostatného maloruského národa (který se následně stal ukrajinským náro-

dem). Situaci ještě zhoršila politická dominance Poláků v Haliči, v Uherské Rusi

(Zakarpatí) Maďarů, kteří vůči nim jednoznačně uplatňovali územní nároky, a

pokud se nesnažili Rusíny asimilovat, viděli v nich neplnoprávné osoby, schop-

né zastávat jen druhořadé pozice ve všech oblastech veřejného života. Konečně

rakouské orgány dobře věděly o všech těchto rozporech a snažily se je využít

k posílení svých vlastních cílů.

Snahy asimilovat Rusíny v rámci nějakého jiného slovanského národa se ob-

jevují snad od samého začátku deklarací o slovanské vzájemnosti. Příkladem

může být Slovanský sjezd v Praze v roce 1848, před jehož zahájením Ivan Bě-

jickij poukazoval, že jsou mnozí, kdo prý popírají, že by Rusíni byli zvláštní sa-

mostatný národ, a mezi ty patří především Poláci. Ti chtějí míti stát v starých

hranicích od moře Baltického až k moři Černému s jedinými institucemi a

s jediným jazykem, to znamená, že chtějí panovati nejen nad slabými Rusíny, ale

nad Slovany vůbec.

Tento text ukazuje na snahu začlenit Rusíny do polského

národa, ale je ovšem otázkou, nakolik se etnonymem Rusín mysleli Rusíni chá-

paní na přelomu 20. a 21. století – mohlo se stejně tak jednat o skupinu slovan-

ských národů, které bychom dnes označili i jako Ukrajince, Bělorusy nebo

Rusy, protože na jednání sněmu se jednalo o sekci Polskiej i Ruskiej.

Předchozí odstavec ukazoval snahu Poláků zahrnout Rusíny do polského ná-

roda (i když se mohlo kromě Rusínů jednat i o další slovanské národy). O snaze

Rusů zahrnout i další slovanské národy včetně Rusínů mezi ruský národ píše

polský / rakouský vysokoškolský učitel a zároveň politik z Haliče, Stanisław

hrabě Tarnowski. Podle něj, jakmile se moskevská knížata osvobodila z tatar-

ského područí, začala se obracet na ruskojazyčné obyvatelstvo Polska a Litvy a

nechala se titulovat jako carové celé Rusi (carów wszech Rusi). Tím chtěli ruští

carové dát najevo, že všechna území, kde lidé mluví ruským jazykem (ruskim

językiem) patří jim a jakoby bylo totéž, když se používá výraz lud ruski, nebo

...........................................

SOLOVJEV, Kirill Andrejevič. Rusiny Avstro-Vengrii i rossijskoje obščestvo. Vestnik RGGU. Serija:

Politologija. Istorija. Meždunarodnye otnošenija, 2015, 11 (154).

TOBOLKA, Zdeněk V. Slovanský sjezd v Praze roku 1848. Praha: F. Šimáček, 1901, s. 85.

Úvod Rusíni

rosyjski. Podobně je to i s jazykem: język ruski není totéž co język rosyjski.

(V češtině nelze dobře vyjádřit rozdíl mezi přídavnými jmény ruski a rosyjski –

rozdíl je patrný jen u podstatných jmen označujících území: Rus – např. celá

Rus – a Rusko). Tarnowski zdůrazňuje odlišnost těch, kteří žijí na území Ruska

a mimo ruský stát a považuje je za svébytné skupiny. Podle něj se jedná o mos-

kevský podvod, kterému uvěřili i Němci, Francouzi nebo Angličané, totiž že

Rusíni jsou totéž co Rusové.

Další pokus o zahrnutí Rusínů do jiného národa máme ze současnosti – dnes

je Ukrajina jediným státem, kde žijí Rusíni kompaktně a ve větším počtu, ale

rusínská národnost není státem uznaná a lze ji deklarovat pouze jako podmnoži-

nu ukrajinského národa. Pokusy deklarovat rusínskou národnost a snahy o její

oficiální uznání ze strany státu jsou považovány za politický rusínismus, který

bývá spojován s politickým separatismem. Je skutečností, že rusínskou snahu o

uznání rusínského národa podporuje Rusko, a z tohoto důvodu je rusínské hnutí

ze strany mnoha Ukrajinců zcela odmítáno. Situace dnešních Rusínů na Ukraji-

ně se tak podobá situaci Ukrajinců na přelomu 19. a 20. století, kdy byli Ukra-

jinci / Malorusové označováni jako větev velikého národa ruského.

Označení Rusín / Lemko bylo ovšem ještě ve 2. polovině 19. století na někte-

rých místech chápáno ne jako označení národa, ale spíše jako rodová přísluš-

nost, což zmiňuje Kateřina Romaňáková (✵1941), jejíž předkové přišli kolem

roku 1850 do Rumunska a pocházeli z dnešní severoslovenské Kamienky:

Náš rod pochází z Kamienky, která dneska leží na území Slovenska,

kousek od Popradu, u Staré Ľubovny. Naši předkové odtamtud odešli

před čtyřmi pokoleními nebo ještě dřív. Tehdy to v podstatě byla Pod-

karpatská Rus nebo tam prostě žili Rusíni. Náš rod patřil

k Lemkovcům. Oni se vlastně úplně k Rusínům nepočítají, lidi tam roz-

lišovali, jestli patří k Rusínům nebo k Lemkovcům.

Pro Rusíny a jejich národnostní uvědomění měly značný vliv i události po 2.

světové válce – většina z nich se ocitla ve státech, které prosazovaly politiku

neexistence rusínského národa. Z tohoto důvodu byli Rusíni v mnoha ohledech

diskriminováni a nemohli se k rusínské národnosti hlásit. Největší počet Rusínů

žil na Podkarpatské Rusi, která se stala součástí SSSR. Žádné sovětské sčítání

obyvatel neumožňovalo přihlásit se k rusínské národnosti a Rusíni byli považo-

váni za podmnožinu Ukrajinců. Velká sovětská encyklopedie (3. vydání z let

1969–1978) považuje Rusíny jednoznačně za Ukrajince:

...........................................

TARNOWSKI, Stanisław. O Rusi i Rusinach. Krakow, 1891.

Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí.

díl. Praha: J. Otto, 1900, s. 717.

Kateřina Romaňáková [online] © Projekt Sudetské osudy. 3. 5. 2006. [cit. 13. 1. 2020] Dostupné z:

https://www.pametnaroda.cz/cs/romanakova-katerina-20060503-0.

Úvod Rusíni

Rusíni (z Rus'), označení Ukrajinců západo-ukrajinských oblastí – Haliče

(Galičiny), Bukoviny, Zakarpatské Ukrajiny, které mělo největší rozšíření

v dobách, kdy žili pod útiskem Rakouska-Uherska. Zvláštní historické podmínky

pro rozvoj těchto skupin Ukrajinců (dlouhá zahraniční nadvláda, rozdělení stát-

ními hranicemi, sociální a národnostní útlak, asimilační politika zahraničních

feudálních a buržoazních vládců atd.) způsobily určitou zvláštnost jejich jazyka

a kultury.

V podobném stylu je heslo Rusíni v československé encyklopedii Příruční

slovník naučný z roku 1966:

Rusíni, Rusňáci, Malorusové, zastaralé názvy v buržoazní literatuře pro označe-

ní ukrajinského obyvatelstva bývalé Haliče, karpatské oblasti a Bukoviny.

Obrázek 1. Rusínky v Bu-

kovině, začátek 20. století.

Velký ústup: Fotografie poří-

zené rakousko-uherskými

důstojníky při ústupu ruských

jednotek během 1. světové

války.

Převzato z:

https://kulturologia.ru/blogs/1

30516/29395/

Podobně sovětská ideologie přistupovala i k dalším skupinám (Bojkové jako

jedna ze skupin Verchovinců, kteří jsou etnografickou skupinou Ukrajinců)…

Ke změně nahlížení na rusínskou národnost začalo docházet teprve

v souvislosti s pádem socialistických režimů – až od 90. let se tedy v zemích

s rusínským obyvatelstvem objevuje při sčítání obyvatel možnost přihlásit se

k rusínské národnosti. Výjimku tvořila socialistická Jugoslávie, která

v autonomní oblasti Vojvodina rusínskou národnost uznávala. Sčítání obyvatel a

přihlášení se k rusínské národnosti dodnes zůstalo politickou záležitostí na

Ukrajině – Rusíni se mohou deklarovat pouze jako součást ukrajinského národa.

...........................................

Příruční slovník naučný. Třetí díl. Praha: Academia, 1966, s. 911.

Úvod Rusíni

Kvůli určitému zjednodušení se v této publikaci se používá etnonymum Ru-

sín (bez přívlastku), přestože – slovy P. R. Magocsiho – každý karpato-Rusín je

Rusín, ale ne každý Rusín je karpato-Rusín (every Carpatho-Rusyn is a Rusyn,

but not every Rusyn is a Carpatho-Rusyn). To, o jaké Rusíny se jedná, vyplývá

v této publikaci poměrně dobře z kontextu.

Období rozpadu socialistického tábora v Evropě na konci 80. let 20. století

bývá ve vztahu k Rusínům označováno jako 3. národní obrození. V souvislosti

s ním vznikala v jednotlivých zemích rusínská občanská sdružení:

•

1989, duben – Stowarzyszenie Łemków, Polsko

•

1990, únor – Obščestvo karpats´kŷch Rusynov, Ukrajina

•

1990, březen – Rusínska obroda na Slovensku,

•

1990, říjen – Společnost přátel Podkarpatské Rusi, ČR (Československo)

•

1990, prosinec – Ruska Matka, Srbsko

•

1991, březen – Svetový kongres Rusínov, Slovensko

•

1992, květen – Organizace Rusínů v Maďarsku

•

2000, září – Kulturní společnost Rusínů Rumunska

•

2003, červen – Společnost „Rusnak“ v Chorvatsku.

1.1.2. Rusínská státnost

Přes dílčí snahy o vytvoření samostatného rusínského státu (který nikdy nezahr-

noval celé území obývané Rusíny), rusínská „státnost“ měla vždy velmi krátké

trvání. Po rozpadu Rakouska-Uherska Rusíni (v širším národnostním smyslu, tj.

včetně Ukrajinců a dalších slovanských národnostních skupin) vyhlásili:

o Západoukrajinskou lidovou republiku (s představiteli spojenými především

s řeckokatolickou církví). Republika formálně zanikla sloučením

s Ukrajinskou lidovou republikou (vznikla z části území bývalého carské-

ho Ruska), ale fakticky obě části zůstávaly vzhledem k historickému poza-

dí stále naprosto odlišné.

o Západolemkovskou republiku s hlavním městem Florynkou (viz Obrázek

61 na s. 183). Tato republika vznikla po sloučení dvou rusínských / lem-

kovských rad (věče / вече) v Krynici a v obci Gładyszów. Podle vzpomí-

nek účastníků se v radě objevovaly hlasy pro spojení republiky s Ruskem,

pro vytvoření samostatné republiky, a dokonce i pro připojení k Českoslo-

vensku, ale pro spojení s Polskem nehlasoval nikdo. Konečné rozhodnutí o

budoucnosti regionu bylo ponecháno na mírovou konferenci v Paříži, která

ovšem vůči Rusínům / Lemkům nijak vstřícná nebyla. V čele republiky

stáli představitelé věznění rakousko-uherskou vládou.

o Východolemkovskou republiku (Republika Komancza) vzniklou z 33 obcí

s výraznou orientací na Západoukrajinskou lidovou republiku.

Důvodem zániku rusínských republik na území bývalého Rakousko-Uherska

byla do značné míry skutečnost, že byly vytvořeny na konfesijním základě.

Úvod Rusíni

Hlavním konfliktem Ruské lidové republiky Lemků s Východolemkovskou re-

publikou a Západoukrajinskou lidovou republikou bylo to, že představitelé Rus-

ké lidové republiky Lemků byli pravoslavní, zatímco představitelé

Východolemkovské republiky a Západoukrajinské lidové republiky byli řečtí

katolíci.

Další neúspěšný pokus o vyhlášení rusínského státu je z období před začát-

kem 2. světové války, kdy několik dnů trvala vyhlášená samostatná Karpatská

Ukrajina (viz s. 48) – území československé Podkarpatské Rusi. Otázkou ovšem

zůstává, zda lze Karpatskou Ukrajinu v dějinách Rusínů považovat za pokus

o prohlášení rusínského státu.

První podkarpatská vláda byla jmenována v Praze 11. 10. 1938 (ještě před

tzv. Vídeňskou arbitráží, ale už po ztrátě Sudet vynucené Mnichovskou doho-

dou) na základě doporučení podkarpatských představitelů. Šestičlenný kabinet,

v jehož čele stál Andrej Bródy, byl orientován prorusínsky (v tehdejší termino-

logii se jednalo o rusínofily a rusofily). Už za 14 dnů ovšem československá

vláda obvinila některé z členů vlády (včetně Bródyho) ze špionáže pro Maďar-

sko a Polsko.

Jmenováním nové vlády v čele s řeckokatolickým knězem Au-

gustinem Vološinem (Avhustyn Vološyn) se československá vláda v Praze

přiklonila k tzv. ukrajinofilům.

Ani ne šest týdnů po Mnichovské dohodě došlo v rámci tzv. Vídeňské arbit-

ráže k podepsání dalšího protokolu (2. 11. 1938), podle kterého připadlo Maďar-

sku československé území obývané maďarskou menšinou. Původní maďarský

požadavek získat velkou část Slovenska a celou Podkarpatskou Rus byl zredu-

kován na jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi. Postoupené území Pod-

karpatské Rusi ale zahrnovalo dvě nejdůležitější administrativní a kulturní

centra – Užhorod a Mukačevo. Zmenšené území Podkarpatské Rusi (podobně

jako Slovenska) přesto fungovalo ve zmenšeném Československu jako auto-

nomní jednotka s vlastní vládou. Poté, co došlo k „navrácení“ jižní části a hlav-

ního města Podkarpatí Užhorodu Maďarsku, přesunul Vološin sídlo vlády do

Chustu. Vološinovo proukrajinské zaměření se odrazilo ve změně názvu oblasti

(Karpatská Ukrajina) i v zavedení ukrajinštiny jako úředního a vzdělávacího

...........................................

CHAVIČ, Oleg. Děn' v istorii. 5 děkabrja. [online] 5. 12. 2018. [cit. 12. 11. 2019] Dostupné z:

https://ukraina.ru/history/20181128/1021869859.html

Bezprostředně po svém zatčení zahájil Bródy (

✵

2. 7. 1895,

✟

7. 12. 1946) protestní hladovku proti jeho

zadržení a věznění. Byl propuštěn 11. února 1939 a po setkání s prezidentem Československé republiky

(v té době se jednalo o Česko-Slovensko) Emilem Háchou byl poslán k léčbě v Tatrách, odkud uprchl

do Maďarska. Po okupaci celého Podkarpatí Maďarskem v březnu 1939 se Brody vrátil do Užhorodu.

V květnu se stal poslancem (bez voleb) dolní komory maďarského parlamentu, kde až do roku 1944 ve-

dl skupinu zakarpatských poslanců a požadoval pro tento region autonomní práva. Když sovětská vojska

začala obsazovat Pokarpatí, odmítl emigrovat do Spojených států, přestože na poslance maďarského

parlamentu čekalo letadlo. 29. listopadu 1945 byl zatčen sovětskou NKVD. V květnu 1946 byl sovět-

ským soudem odsouzen k trestu smrti za spolupráci s vládou Miklóse Horthyho. Podle různých zdrojů

byl zastřelen 11. června nebo 7. prosince 1946. Na základě čl. 1 zákona Ukrajinské SSR „O rehabilitaci

obětí politických represí na Ukrajině“ ze dne 17. dubna 1991 byl rehabilitován.

Úvod Rusíni

jazyka. S oblastí Podkarpatí měli své plány i představitelé ukrajinské emigrace,

kteří toto území považovali jako odrazový můstek k vytvoření nezávislé Ukraji-

ny. Proti těmto nápadům nebyli ani představitelé nacistického Německa, kteří

udržovali v Chustu konzulát a s autonomní vládou podepsali ekonomické doho-

dy. Protože měl ale Hitler s východní Evropou grandióznější plány, Podkarpatí

později obětoval a fakticky předal svým maďarským spojencům – 15. března

1939, kdy německá vojska pochodovala Prahou, Karpato-ukrajinský sněm vy-

hlásil samostatnost a zároveň tentýž den maďarská vojska vstoupila do Chustu a

během několika dnů získala kontrolu nad celým Podkarpatím.

Pokud se tedy v souvislosti s rusínskou státností hovoří o Podkarpatí v době

těsně před vypuknutím 2. světové války jako o rusínském státu, platí to jen

z velmi malé části. Souvislost s Rusíny má – svým prorusínským zaměřením –

jen první autonomní vláda Podkarpatské Rusi, která trvala pouze několik dnů.

Další autonomní vlády i vyhlášený samostatný stát s jepičím trváním už pro svůj

jasný proukrajinský kurs rozhodně za rusínské označovat nelze.

V současnosti mají Rusíni autonomní status pouze v srbské Vojvodině, kde je

rusínština i jedním z úředních jazyků. Tento status byl zakotven už v Ústavě

Socialistického autonomního kraje Vojvodina z roku 1974 (srbochorvatština

nebo chorvatosrbština, maďarština, slovenština, rumunština a rusínština a je-

jich písmo jsou rovnocenné)

. Tato rovnocennost umožňovala základní vzdělání

v uvedených jazycích i používání v úředním styku.

1.1.3. Počty Rusínů

U mnoha etnických skupin je velmi problematické určit počty jejich příslušníků

a často se setkáváme s dvěma extrémy – oficiální údaje centrálních úřadů bývají

často podstatně nižší (malému počtu příslušníků minority se snáze odmítají je-

jich požadavky týkající se například školství ve vlastním jazyce, kulturní nebo

politické autonomie). Druhým extrémem bývá uváděný počet příslušníků mino-

rity ze strany představitelů národnostních spolků, kteří do těchto počtu často

zahrnují i ty obyvatele, kteří se plně asimilovali a jejich povědomí o příslušnosti

k minoritě je mizivé nebo vůbec žádné.

V případě Rusínů nepřesnost údajů o jejich počtu zvyšuje jejich častá neroz-

hodnost, ke kterému etniku se přihlásit. Jako příklad může posloužit situace zjiš-

...........................................

Podle: MAGOCSI, Paul R. A history of Ukraine: the land and its peoples. 2nd, rev. and expanded ed.

Buffalo: University of Toronto Press, 2010. ISBN 978-1-4426-1021-7, s. 657–569.

У Социјалистичкој Аутономној Покрајини Војводини равноправни су српскохрватски односно

хрватскосрпски, мађарски, словачки, румунски и русински језик и писма. (U Socijalističkoj Auto-

nomnoj Pokrajini Vojvodini ravnopravni su srpskochrvatski odnosno chrvatskosrpski, madjarski, slo-

vački, rumunski i rusinski jezik i pisma.)

KATUNIN, Dmitrij Anatol'jevič. Rusinskij jazyk i jazyki drugich nacional'nych men'šinstv v zakonoda-

těl'stve Vojevodiny / Русинский язык и языки других национальных меньшинств в

законодательстве Воеводины. Stat'ja 1. Rusin, 2015, 4 (42).

Úvod Rusíni

těná během terénního výzkumu na Slovensku. Pro mnoho obyvatel stále není

samozřejmé se při sčítání obyvatel přihlásit k rusínské národnosti, ačkoli se za

Rusíny považují. Naopak někteří se při sčítání zapisují jako Rusíni, ale jedná se

o zvyk a sami se za Rusíny příliš nepovažují. Respondenti v rusínské obci Runi-

na se podle sčítání hlásí k rusínské národnosti z 80 %. Část respondentů se za

Rusíny považuje, a tak se i při sčítání zapisují. Někteří respondenti uváděli, že

rusínská národnost je stejně fiktivní a vymyšlená jako ukrajinská národnost, ale

přesto se při sčítání zapsali jako Rusíni. Jiní respondenti si nepamatovali, jakou

národnost při sčítání uvedli – zda slovenskou, rusínskou nebo ukrajinskou. Další

respondenti sdělovali, že ačkoli jsou Rusíni, při sčítání tuto národnost neuvedli,

protože nechtějí podpořit představitele novodobého rusínského hnutí.

Následující tabulka vychází z údajů Joshua Project. Vzhledem k velkému

množství terénních pracovníků, kteří ověřují oficiální údaje a zpřesňují odhady

počtů příslušníků etnických skupin přímo na místě, se většinou jedná o údaje do

značné míry spolehlivé. Největší rozdíl mezi oficiálními údaji a uvedeným reál-

ným počtem je v případě Ukrajiny.

Tabulka 1. Počty Rusínů v evropských zemích v roce 2019.

Země

Počet Rusínů

Oficiální statistiky

Ukrajina

503

000

Rusíni

183 (r. 2001)

Huculové

400 (r. 2001)

Slovensko

000

482

(r. 20

)

Srbsko

000

905 (r. 2002)

Polsko

000

531 (r. 2002)

Maďarsko

700

3 882

(r. 20

)

Chorvatsko

800

906 (r. 2001)

Černá Hora

700

946

(r. 20

)

Česká republika

800

739

(r. 20

)

Celkem

566

000

https://joshuaproject.net/people_groups/14601; Čysel'nist' osib okremych etnohrafičnych hrup ukra-

156 Obyvateľstvo podľa národnosti, materinského jazyka a pohlavia. Bratislava: Štatistický úrad SR

(http://bit.ly/20SK-stat); Population: data by localities. Belgrade: Statistical Office of the Republic of

Serbia, 2003. ISBN 86-84433-51-3; Ludność. Stan i struktura demograficzno-społeczna. Warszawa:

Głowny urząd statystyczny, 2013. ISBN 978-83-7027-521-1; TÓTH, Ágnes a János VÉKÁS. Natio-

nal and Ethnic Minorities in Hungary in the Period 2001–2011. Statisztikai Szemle. 2014, 92 (17),

95–112.; Stanovništvo prema narodnosti, po gradovima/općinama, popis 2001. [online] Državni

zavod za statistiku. (http://bit.ly/dzs-hr-20); Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u Crnoj Gori

2011. godine. Podgorica: Zavod za statistiku, 2011; Obyvatelstvo podle národnosti, pohlaví a podle

věku. ČSÚ, 2019.

...........................................

KOKAISL, Petr. Co znamená být slovenským Rusínem? Proměna etnické identity rusínské menšiny na

Slovensku. Historická sociologie, 2017, 9.2: 85–102.

Úvod Rusíni

V tabulce nejsou uvedeni rumunští Rusíni. Přestože stále dochází v některých

publikacích k jejich vydělování, při sčítání obyvatel se řadí mezi Ukrajince.

I když se některé vesnice v Rumunsku doposud označují jako rusínské, většina

obyvatel se považuje prvotně za Ukrajince a nedokáže určit zásadnější odlišnosti

mezi Rusíny a Ukrajinci. Samotné ukrajinské etnikum v Rumunsku tvoří tři roz-

dílné, teritoriálně oddělené skupiny. Nejpočetnější z nich žije na severu země

v Maramureši a Suceavě a v rámci ní se vyděluje skupina Huculů. Jedná se o

přesah autochtonního obyvatelstva karpatské části Ukrajiny. V důsledku histo-

rických změn hranic tak žijí na území dnešního Rumunska Ukrajinci a na ukra-

jinské straně hranice žije zase menšina Rumunů.

V oblasti Maramurešе, kde žijí Huculové, všichni respondenti uvedli, že jsou

Huculové a zároveň Ukrajinci. Zde existují školy, kde se ukrajinština vyučuje na

úrovni mateřského jazyka. Ve městě Sighetu Marmației dokonce existuje ukra-

jinské lyceum. Respondentka pocházející z Valea Vișeului, která vyučuje

v místní škole, uvedla, že se snaží výuku ukrajinštiny přizpůsobit i huculskému

dialektu.

Druhou nejpočetnější skupinou tvoří Ukrajinci v Banátu – pro tuto populaci

bývá užíváno i názvu Rusíni. Jde o potomky vystěhovalců z území dnešního

Slovenska (z oblasti Šariše), kteří se sem přesídlili pravděpodobně v období

stěhování řeckokatolických Rusínů (od roku 1745) ze Šariše a Zemplína do

Vojvodiny – do Dolní země.

...........................................

POVKHANYCH, Olena. Etnické vědomí Huculů na Ukrajině a v Rumunsku. Praha: PEF ČZU, 2017,

s. 29–30.

Úvod Rusíni

U místního obyvatelstva dochází k překryvu ještě s další národností – sloven-

skou. Část z nich – ačkoli používá jazyk, který lze označit za rusínský – se po-

važuje za Slováky.

Ne, my jsme Slováci. Sice takoví slabší Slováci, ti opravdoví jsou

z Nadlaku, a Rutjané (Rusíni) jsou tady ti, kteří přišli z Maramureše.

Odlišností zůstává náboženská příslušnost, respektive vlastní obřad – v Ma-

ramureši je v rámci řeckokatolické církve zřízen rusínský vikariát (rum. Vicaria-

tul General Special al Rutenilor).

Mezi ukrajinské obce v Banátu je možné zařadit Copăcele, Zorile, Sălbăgelu

Nou a Cornuțel (okres Caraș-Severin) a Soca, Pogănești, Știuca, Dragomirești

(okres Timiș).

Poslední (a nejmenší) osobitou ukrajinskou skupinu tvoří drobné skupiny

v dunajské deltě v Tulcea (v Tulče). Na rozdíl od Rusů, kteří také žijí v této ob-

lasti, se jedná o potomky kozáků ze Záporoží, kteří se sem přistěhovali na konci

18. století.

Počet rumunských Ukrajinců je možné označit, přes určitý pokles, za relativ-

ně stabilní.

Obrázek 2. Počty Ukrajinců v Rumunsku (1930–2011).

...........................................

MAL'COVSKA, Marija. V objatjach biloho chliba. Narodny novinky 21–24/2005, s. 1, 3. Další dostup-

nost: http://www.rusynacademy.sk/image/21-24.pdf

Úvod Rusíni

Do roku 1948 patřila většina Ukrajinců v Rumunsku do řeckokatolické církve

(31 řeckokatolických farností s 41 kostely a 40 000 věřících). Po jejím zrušení

přešli (přes počáteční odpor, kdy bylo mnoho kněží i věřících odsouzeno

k mnohaletému vězení) její představitelé i s věřícími do rumunské pravoslavné

církve. V rámci rumunského pravoslavného patriarchátu ovšem ukrajinští věřící

disponovali vlastním vikariátem.

Během komunistického režimu byly v roce 1963 zrušeny ukrajinské školy, a

tak ukrajinské chrámy zůstaly jedinými veřejnými institucemi, ve kterých se

používala ukrajinština.

Řeckokatolický ukrajinský vikariát v Rumunsku byl obnoven až v roce 1996.

Dnes už ovšem řeckokatolíci tvoří mezi Ukrajinci v Rumunsku menšinu

(zhruba 14 000 osob), ostatní (přibližně 37 000 osob) patří do rumunské pravo-

slavné církve (Pravoslavný ukrajinský vikariát).

Obrázek 3. Řecko-

katolický ukrajinský

chrám ve Vișeu de

Sus.

Vișeu de Sus,

3. 7. 2017

Úvod Rusíni

Ukrajinci v Rumunsku si uchovali i původní (pravoslavné) slavení Vánoc.

I když je většina Ukrajinců pravoslavných a pravoslavní jsou i Rumuni, církevní

kalendář se odlišuje. Rumunská pravoslavná církev se řídí gregoriánským ka-

lendářem a Vánoce tak slaví 24. a 25. prosince (což je u pravoslavných křesťanů

spíše neobvyklé) – oficiální dny pracovního volna jsou v Rumunsku 25. a

26. prosince. Pravoslavní Ukrajinci se naproti tomu řídí juliánským kalendářem

a Vánoce slaví až v lednu. Oficiální liturgický kalendář řeckokatolíků

v Rumunsku je pak téměř shodný s liturgickým kalendářem římských katolíků.

Obrázek 4., 5. Nedělní pravoslavná ukrajinská bohoslužba.

Bistra (župa Maramureș), 2. 7. 2017

Chrám / cerkev zůstává v některých vesnicích důležitým prostředkem ucho-

vání ukrajinského jazyka. Ne všichni duchovní ukrajinského vikariátu v Rumun-

sku ovšem vedou bohoslužby v ukrajinštině, ale i zde se začíná objevovat stále

více rumunština. Přesto i tito kněží mohou mít velice silné povědomí příslušnos-

ti k ukrajinskému etniku a snaží se ve svých farnostech křísit původní ukrajinské

zvyky, jakými jsou například Betlémské divadelní hry nebo velikonoční zdobení

kraslic – pysanek.

Úvod Rusíni

Obrázek 6. Vánoční Betlémské

divadelní hry v obci Krasna

(Crasna Vişeului).

Přestože Ukrajinci v Rumunsku tvoří souvislé osídlení a ve 27 obcí tvoří ab-

solutní většinu, ne každý vidí vlastní budoucnost a zachování ukrajinských spe-

cifik v růžových barvách. Vše záleží na nastupující generaci – a tady může být

právě kámen úrazu. Zatímco příslušníci starší a střední generace mezi sebou

zcela běžně mluví ukrajinsky, u dětí už to rozhodně není tak samozřejmé. Do-

konce i v některých vesnicích, kde se k ukrajinské národnosti hlásí přes 90 %

obyvatel a jsou zde i ukrajinské školy, děti mezi sebou mluví mnohem více a

častěji rumunsky než ukrajinsky.

Hlavním atributem ukrajinské národnosti tak přestává být specifický jazyk –

ukrajinština s částečnou odlišností a některými starobylými výrazy ve srovnání

se spisovnou ukrajinštinou na Ukrajině. Důležitějším prvkem začíná být histo-

rické povědomí – mnoho Ukrajinců se jednoznačně považuje za Ukrajince,

i když ukrajinštinu nepoužívají, ale jsou si velice dobře vědomi svého odlišného

původu.

Obrázek 7. Ruscova – obec s 94 procenty Ukrajinců.

Ruscova, 3. 7. 2017

...........................................

Ukrajinci v Rumunsku. [online] Pestrá Evropa 2017. Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU v Praze,

www.hks.re [cit. 4. 1. 2020] Dostupné z: http://pestraevropa.hks.re/2017/ukrajinci_v_rumunsku/

Úvod Rusíni

Podobná situace jako v Rumunsku je i v Moldávii. Obyvatelstvo hlásící se při

sčítání obyvatel k ukrajinské národnosti (je v Moldávii podle početnosti mezi

menšinami na prvním místě) má sice v některých případech povědomí o rusín-

ském (případně huculském) původu, ale nejedná se o vyjádření etnické přísluš-

nosti. Respondenti v ukrajinských vesnicích (v roce 2017) zmiňovali své

předky, kteří se na území dnešní Moldávie dostávali různými způsoby – v 19.

století z území dnešní západní Ukrajiny (zůstalo příjmení Gucul), během

1. světové války, kdy bojovali za Rakousko-Uhersko a dostali se do ruského

zajetí, během 2. světové války v souvislosti s postupem 2. ukrajinského frontu

pod velením maršála Malinovského (dnes připomíná název vesnice Malinovs-

coe, oblast Rîșcani). Souvislost s těmito předky (pokud pocházeli z rusínských a

případně huculských oblastí) pak vede k označování Rusín, Hucul. Vůči okolí se

ovšem prezentují jako Ukrajinci, s tím, že se ukrajinská etnicita do značné míry

překrývá s ruskou. To je nejvíce patrné při používání jazyka, kterým je ve velké

míře ruština.

Obrázek 8. Vesnice Răcăria, okres Rîșcani v Moldávii s 80% podílem Ukrajinců.

Dřívější název obce byl Jegorovka / Егоровка. Foto 4. 7. 2017.

Většina Ukrajinců žije na severu a na východě země, kde je mnoho obcí

s nadpolovičním počtem ukrajinského obyvatelstva. Velká část Ukrajinců ovšem

ukrajinský jazyk nepoužívá. S výukou ukrajinštiny v Moldávii se začalo až na

přelomu 80. a 90. let 20. století. V současnosti existuje několik desítek škol

(včetně Podněstří), kde se alespoň vyučuje ukrajinský jazyk a historie.

...........................................

KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakul-

ta, 2014, s. 302–304. ISBN 978-80-213-2524-1.

Úvod Rusíni

Ukrajinci v Besarábii a Moldávii

1897

379 698

2004

282 406

1989

600 366

1979

560 679

1970

506 560

1959

420 820

200 000

400 000

600 000

800 000

1890 1910 1930 1950 1970 1990 2010

Obrázek 9. Ukrajinci v Besarábii a Moldávii (1897–2004).

Zdroj Pervaja Vseobščaja perepis' naselenija Rossijskoj Imperii 1897 g. Raspredělenije nasele-

nija po rodnomu jazyku. S.-Petěrburg: 1903-1905.; Naselenije i děmografičeskaja struktura.

http://bit.ly/2-MD. Rok 1897 se týká celé Besarábie, rok 2004 je bez Podněsterské republiky.

Seznam obcí udává počet Ukrajinců v dané obci a jejich procentuální podíl

podle sčítání obyvatel v Moldávii v roce 2004.

Clişcăuţi 192 94 %

Codreni 902 94 %

Moșana 1633 93 %

Grozniţa 368 93 %

Unguri 1365 92 %

Slobozia Medveja 47 92 %

Halahora de Sus 1053 92 %

Nicolaevca 307 91 %

Ştiubeieni 406 91 %

Tețcani 2525 91 %

Bulăiești 1560 91 %

Calaraseuca 1564 91 %

Ramazan 532 90 %

Mihaileni 775 90 %

Chirilovca 9 90 %

Bogdanovca Veche 1215 90 %

Medveja 1489 90 %

Bocicăuți 34 89 %

Valcinet 2566 89 %

Grimești 200 89 %

Malinovscoe 1112 89 %

Riscani 897 89 %

Soroca 94 88 %

Mihailovca 705 88 %

Usurei 402 88 %

Octeabriscoe 41 87 %

Berlinți 1356 87 %

Bratusenii Noi 527 87 %

Balanul Nou 365 86 %

Sagaidac 318 86 %

Naslavcea 968 86 %

Stolniceni 1284 85 %

Mîndra 683 85 %

Caracușenii Noi 464 85 %

Berezovca 481 85 %

Slobozia-Șirăuți 937 85 %

Tăura Veche 452 84 %

Danu 2969 84 %

Vasileuti 1191 84 %

Ceparia 216 84 %

Beleuti 193 84 %

Luparia 198 84 %

Elizavetovca 412 83 %

Comarovca 239 83 %

Racaria 1557 83 %

Úvod Rusíni

Počty Ukrajinců (v období carského Ruska označovaných jako Malorusové)

mohou zahrnovat i Rusíny. Zatímco Ukrajinci byli při sčítání obyvatel do začát-

ku 20. století řazeni jako podskupina ruského národa (pokud nebyli přímo řazeni

mezi Rusy), Rusíni nebyli často vyčleňováni vůbec. Podle údajů ruských etno-

grafů působících v Besarábii na území dnešní Moldávie na začátku 20. století

můžeme odhadovat, že polovinu obyvatel gubernie Besarábie, kteří byli zahrnuti

do počtu Malorusů, tvořili Rusíni (Rusnaci). Podle farních údajů z poloviny

19. století bylo Rusnaků téměř dvakrát více než Malorusů a tvořili zhruba 15 %

obyvatel celé gubernie.

Obrázek 10. Moldavské obce s podílem Ukrajinců nad 80 % (r. 2004).

...........................................

SULJAK, Sergej Georgijevič. Rusiny Moldavii: osnovnye etapy etničeskoj istorii. Autoreferát disertační

práce. Moskva, 2006.

Úvod Rusíni

Obrázek 11. Současné kompaktní rusínské osídlení v Evropě.

Úvod Rusíni

1.1.4. Rusíni v Americe

Devatenácté století bylo pro mnoho evropských národů charakteristické masivní

emigrací do zámoří a Rusíni v tomto ohledu nebyli výjimkou. Dnes už není

možné určit přesný počet Rusínů, kteří především z hospodářských důvodů od-

cházeli do Ameriky, protože migranti byli většinou evidováni na základě občan-

ského principu, a ne podle národnosti. O rozsahu hospodářské migrace

vypovídají statistické údaje z let 1869–1910, které zaznamenávají na území

dnešního Slovenska úbytek přes půl milionu osob. Kromě migrace v rámci Ra-

kouska-Uherska se jednalo především o emigraci do USA.

Nejvíce Rusínů zpočátku směřovalo do Pensylvánie, která se stala i centrem

rusínské církve. Zatímco v roce 1880 žilo podle odhadů v hornických oblastech

Pensylvánie kolem 1000 Rusínů, o deset let později už to bylo 20 000 osob a za

dalších 10 let (v roce 1900) 40 000 rusínských přistěhovalců. V roce 1884 přišel

první rusínský misionář do Shenandoahu a o dvě desetiletí později vzniklo sídlo

prvního rusínského biskupa ve Filadelfii. I zde je třeba mít na zřeteli, že termín

Rusín označoval jiné etnonymum, než je tomu v současnosti. Etnonymum Rusín

se používalo jako zastřešující pojem pro označení přistěhovalců rozmanitého

původu. Protože národní vědomí mnoha Rusínů se plně nerozvinulo až do doby

první světové války, byl termín rusínský také běžným označením používaným v

amerických imigračních záznamech, což ještě prohlubovalo zmatek ohledně

národnostního původu přistěhovalců. Etnonymum Ukrajinec používali potomci

rusínských přistěhovalců z Rakouské Haliče a Bukoviny, zatímco označení Ru-

sín bylo přijatelné pro většinu potomků přistěhovalců z uherského Podkarpatí.

Rusíni v USA se sdružovali (a vyčleňovali vůči okolí) především na nábo-

ženském základě. Ačkoli neměli vlastní řeckokatolické kněze, vytvořili řeckoka-

tolický spolek a žádali (v roce 1888) prešovského biskupa, aby jim poslal

duchovní. K tomu však byl nutný souhlas amerického biskupa. Ten zřejmě ne-

měl ponětí o Užhorodské unii (zajišťující církvi byzantského obřadu od 17. sto-

letí plnou jednotu s Římem) a ženaté řeckokatolické kněze odmítl. Rusínský

řeckokatolický kněz pak našel přijetí u ruské pravoslavné církve, přijal pravo-

slaví a zároveň se tento krok stal prvním rozkolem mezi americkými Rusíny,

z nichž několik tisíc rovněž přestoupilo k pravoslaví. Řeckokatolickou správu

vytvořil Vatikán až v roce 1916 – jednu pro Rusíny a další uherské řeckokatolí-

...........................................

JAKEŠOVÁ, Elena. Reemigrácia a vysťahovalectvo obyvateľstva Slovenska v období po vzniku Česko-

slovenskej republiky. Slováci v zahraničí. Martin: Matica slovenská, 1988.

PROCKO, Bohdan P. The Establishment of the Ruthenian Church in the United States, 1884-

1907. Pennsylvania history, 1975, 42.2: 137-154.

Úvod Rusíni

ky v Pittsburghu a druhou pro Ukrajince ve Filadelfii (Philadelphia). V obou

působili i řeckokatoličtí Slováci.

Rozkoly mezi Rusíny pocházejících z Haliče, Podkarpatí nebo Bukoviny pre-

ferující orientaci na Rusko, Uhry, Ukrajinu nebo bez národní preference hlásící

se k řeckokatolické nebo pravoslavné církvi vyústily v řadu skandálů, a následně

v některých případech docházelo ke vzniku druhé nebo dokonce třetí farnosti ve

stejné komunitě. Například v Hazletonu v Pensylvánii existovaly tři rusínské

farnosti, každá s vlastním knězem a kostelem. Některá nedorozumění a konflik-

ty musely dokonce řešit i soudy.

Ti Rusíni, kteří v Americe přijali pravoslaví (většina z 29 000 rusínských

konvertitů se stala členy ruské pravoslavné církve), zároveň horlivě přejímali i

ruskou kulturu a opouštěli původní.

Přesto mnozí rusínští vystěhovalci udržo-

vali do roku 1945 časté styky s Rusíny na Slovensku i v Podkarpatí.

Rusínská emigrace nesměřovala jen do Severní Ameriky, ale i do jižní části

amerického světadílu. Významné rusínské osídlení se nacházelo v Brazílii

v Paraná, kde přistěhovalce trápil nedostatek kněží byzantského obřadu.

Obrázek 12. Rusínské vystěhovalectví – rusínské noviny z roku 1914 vydávané v Brazílii.

Zdroj: http://pestraevropa.hks.re/2017/rusini_na_ukrajine, Muzeum ve Lvově, 2017.

...........................................

STOLARIK, M. Mark. Slovak Immigrants Come to Terms with Religious Diversity in North America.

The Catholic Historical Review 2010/96 (1): 56-84, https://doi.org/10.1353/cat.0.0632.

PROCKO, Bohdan P. The Establishment of the Ruthenian Church in the United States, 1884-

1907. Pennsylvania history, 1975, 42.2: 137-154.

ALTER, Peter T. The creation of multi-ethnic peoplehood. Journal of American Ethnic History 1996/15

(3): 3-21.

GUÉRIOS, Paulo Renato. Immigration and the maintenance of the religious moral order. Vibrant. Virtu-

al Brazilian Anthropology, 2014, v10n2.

Úvod Rusíni

Přes významné rusínské vystěhovalectví do Ameriky a snahu udržovat kul-

turní prvky spojené s rusínským původem, ve statistikách národnostních skupin

se američtí Rusíni v současnosti převážně neobjevují. Většinou nedochází

k deklaraci rusínské národnostní příslušnosti, ale k deklaraci příslušnosti nábo-

ženské.

V USA je touto národní rusínskou církví Rusínská byzantská katolická církev

(The Ruthenian Byzantine Catholic Church)

Počty členů Rusínské byzantské katolické církve se od začátku tisíciletí po-

měrně výrazně snížily a tento trend se zastavil až v posledních letech.

Tabulka 2. Počty členů Rusínské byzantské katolické církve v USA

1990

2000

2010

2015

2016

Metropolitan

Archeparchy of Pitt-

sburgh, USA

143 784

75 261

58 997

57 686

57 407

Eparchy of Parma,

USA

22 202

12 680

8 791

9 020

Eparchy of Passaic,

USA

85 050

51 771

17 692

13 367

Eparchy of Holy Mary

of Protection (Pho-

enix)

17 125

3 108

2 613

2 254

2 706

Počty členů The

Ruthenian Byzantine

Catholic Church

USA

270 151

144 820

90 103

84 342

84 516

50 000

100 000

150 000

200 000

250 000

300 000

1990 1995 2000 2005 2010 2015 2020

Počty členů The Ruthenian Byzantine Catholic Church v USA

Zdroj: The Eastern Catholic Churches 2016. [online] Annuario Pontificio 1990–2016, Ronald

G. Roberson, CSP. [cit. 14. 10. 2019] Dostupné z: http://www.cnewa.org/source-

images/Roberson-eastcath-statistics/eastcatholic-stat16.pdf

Úvod Rusíni

Část katolických Rusínů může být členy i dalších katolických církví působí-

cích v Americe – největší je Ukrajinská řeckokatolická církev se zámořskými

eparchiemi: Metropolitan Archeparchy of Philadelphia, USA (14 199 osob

v roce 2016), Eparchy of Saint Josaphat in Parma, USA (10 685 osob), Eparchy

of Saint Nicholas of Chicago, USA (11 000 osob), Eparchy of Stamford, USA

(14 420 osob), Metropolitan Archeparchy of Winnipeg, Kanada (5 103 osob),

Eparchy of Edmonton, Kanada (5 359 osob), Eparchy of New Westminster, Ka-

nada (7 500 osob), Eparchy of Saskatoon, Kanada (6 024 osob), Eparchy of To-

ronto, Kanada (24 000 osob), Eparchy of Saints Peter and Paul of Melbourne,

Austrálie (33 600 osob), Eparchy of São João Batista em Curitiba, Brazílie

(85 700 osob), Eparchy of the Immaculate Conception in Prudentopolis, Brazílie

(rovněž 85 700 osob), Eparchy of Santa Maria del Patrocinio en Buenos Aires,

Argentina (167 800 osob).

Pravoslavní Rusíni v Americe (USA a Kanada) mají rovněž vlastní eparchii /

diecézi – Americká Karpato-rusínská pravoslavná eparchie (American Carpat-

ho-Russian Orthodox Diocese). Počet věřících této eparchie podřízené konstan-

tinopolskému patriarchátu (8 500 osob v 81 farnostech a 91 kněží v roce 2009)

v současnosti skutečný počet Rusínů také neukáže – původně byla sice založena

pro přistěhovalce z karpatsko-rusínské oblasti dnešního Slovenska, Polska a

západní Ukrajiny, ale dnes mezi věřící patří příslušníci různých etnických sku-

pin.

...........................................

The Eastern Catholic Churches 2016. [online] Annuario Pontificio 1990–2016, Ronald G. Roberson,

CSP. [cit. 14. 10. 2019] Dostupné z: http://www.cnewa.org/source-images/Roberson-eastcath-

statistics/eastcatholic-stat16.pdf

patho-Russian Orthodox Diocese of the U.S.A. Webový archiv:

https://web.archive.org/web/20091226063944/http://www.acrod.org/diocese/about

2. UKRAJINA

2.1. ÚVOD

Situace rusínských minorit žijících na Ukrajině je v tematickém celku svým

způsobem specifická. Ve všech ostatních státech zmíněných v předkládané pu-

blikaci se vychází z předpokladu, že Rusíni jsou uznávanou národnostní menši-

nou v daném státu. Vyjma evropských států nalezneme Rusíny ve větším počtu

také v Kanadě, USA nebo Brazílii.

Avšak situace na Ukrajině je problematická

už jen z toho důvodu, že jsou zde z pohledu oficiální politiky Rusíni definováni

jako ukrajinská etnografická skupina, nikoliv národnostní menšina s minoritními

právy.

Ukrajina je jedním z největších evropských států a nejvyšší koncentrace ru-

sínského obyvatelstva žije v západní části v Zakarpatské oblasti,

v historickém

kontextu též nazývané Podkarpatská Rus, jež byla v první polovině 20. století

součástí Československé republiky. Podle autorů, kteří kladou vznik rusínského

národa už do raného středověku, je tato oblast považovaná za původní lokalitu

osidlovanou Rusíny už v období mezi 6. až 8. stoletím.

Ačkoliv jsou Rusíni podle jiných autorů považováni za etnografickou skupi-

nu ukrajinského národa, disponují silným povědomím o své etnické identitě, což

vyjma snah o uznání statutu národnostní menšiny vyústilo i v opakované snahy

o autonomii a separatismus – ten ovšem bývá ze strany ukrajinských Rusínů

odmítán, zatímco ze strany ukrajinských nacionalistů naopak zdůrazňován.

Kromě uvedených historických souvislostí je v následujícím textu kladen důraz

na etnokulturní prvky, a to především jazyk, náboženství, tradice, zvyky a kroje,

charakterizující rusínskou identitu a je zde zahrnut pohled na etnikum ze strany

Ukrajinců žijících v regionu.

Dále byly realizovány výzkumy zaměřené na Huculy žijící v Zakarpatské ob-

lasti. Ti jsou standardně uváděni jako další podskupina rusínských etnik

žijí-

cích na území dnešní Ukrajiny a v části severozápadního Rumunska. Huculská

etnická identita je ale postavená na vymezování se vůči Rusínům a jejich vztah

s Ukrajinci je sporný, protože z pohledu Rusínů se Huculové do ukrajinského

obyvatelstva postupně asimilují a někteří Huculové se sami považují za etnogra-

fickou skupinu Ukrajinců, nikoliv za Rusíny. Z pohledu Ukrajinců jsou pak Hu-

culové se svými kroji a zvyky považováni za skupinu, která si doposud uchovala

starobylé prvky ukrajinské kultury.

...........................................

Například v brazilském tisku jsou zmínky o Rusínech v Brazílii již na počátku 20. století.

Na Ukrajině se můžeme setkat s rusínskými etniky při polské hranici (Bojkové) a při slovenské hranici

(Lemkové), a to převážně v Ivano-Frankivské oblasti. Vzhledem k tomu, že sebraná data pochází přede-

vším ze Zakarpatské oblasti, nejsou další lokality na Ukrajině v této kapitole rozvedeny.

Ukrajina Literární rešerše

2.2. LITERÁRNÍ REŠERŠE

Zřejmě nejrozsáhlejším přehledem a analýzou více než 4 600 studií, které se

objevily v letech 1975 až 2009 a které se týkaly všech aspektů karpato-rusínské

historie a kultury, je pětidílná publikace historika, politologa a vedoucího kated-

ry ukrajinských studií na Torontské univerzitě, čestného předsedy Světového

kongresu Rusínů Pavla Roberta Magocsiho Karpato-rusínské studie: Anotovaná

bibliografie.

Jako další významnou přehledovou publikaci z pera P. R. Ma-

gocsiho lze zmínit knihu Carpathian Rus’: A Historical Atlas (Karpatská Rus:

Historický atlas).

Rusínskou historií, kulturou, náboženstvím a otázkami spojenými

s pojímáním národní identity Rusínů se zabývá Magocsi ve své knize Národ

odnikud: ilustrované dějiny karpatských Rusínů.

Kniha je doplněna bohatými

vizuálními materiály dokumentujícími lokální krajinu, architekturu, zvyky a

tradice, ať už v podobě fotografií, ilustrací či map okolí. Magocsi

tak zprostředkovává čtenáři rusínské prostředí ve svérázné a rozmanité podobě,

s níž se lze na území severních a jižních svahů Karpat setkat. V době, kdy Ma-

gocsi materiály shromažďoval, tvořili Rusíni v oblasti převážnou většinu obyva-

telstva. Slovanský původ Rusínu odvozuje Magocsi od původních Bílých

Chorvatů, obyvatel Haliče a Podolí a rumunských Valachů, mezi nimiž došlo

k asimilaci již v průběhu 5. století. Za zlomovou událost v rusínských dějinách

považuje až příchod sv. Cyrila a Metoděje v 9. století, kdy postupně dochází

k christianizaci a kulturnímu rozmachu.

Dějinami utiskování a uznávání rusínských menšin ve středoevropském areá-

lu se věnuje Magdalena Dembinska v článku Adapting to Changing Contexts of

Choice: The Nation-Building Strategies of Unrecognized Silesians and Rusyns.

Hlavním problémem je historická proměnlivost hranic států ve Střední Evropě

a na ně vázané změny vlád a různých politik, což se nějakým způsobem dotklo

více národnostních menšin. Dembinska ve spojitosti s rusínskou minoritou vy-

zdvihuje fakt absence rusínského státního útvaru, a tak zůstává otázkou, nakolik

je relevantní spojovat tento národ s konkrétní politickou entitou. Poukazuje

na skutečnost, že Rusíni jsou uznávanou menšinou v několika státech, nikoliv

však na Ukrajině, kde jsou považováni za etnografickou skupinu. Uznáním

...........................................

MAGOCSI, Paul Robert. Carpatho-Rusyn studies: an annotated bibliography. New York: NY Columbia

Univ. Press, 2012.

MAGOCSI, Paul Robert. Carpathian Rus': A Historical Atlas. Chair of Ukrainian Studies, University of

Toronto, 2017. ISBN 978-0-7727-5115-7.

MAGOCSI, Paul Robert. Národ odnikud: ilustrované dějiny karpatských Rusínů. Užhorod: Vydavatel-

ství V. Paďaka, 2014. ISBN 978-966-387-092-2.

DEMBINSKA, Magdalena. Adapting to Changing Contexts of Choice: The Nation-Building Strategies

of Unrecognized Silesians and Rusyns. Canadian Journal of Political Science / Revue canadienne de

science politique. Canadian Political Science Association and the Société québécoise de science poli-

tique (Dec., 2008). Vol. 41, No. 4. pp. 915-934. ISSN 0008-4239.

Ukrajina Literární rešerše

by nabyli práv odvozených od jejich statutu, získali by přístup k politické moci

a měli by nárok na finanční podporu (například na vzdělávání) a jiné dotační

programy. Jenže referendum z roku 1991, kdy 78 % hlasovalo pro autonomii

území, bylo ze strany oficiální ukrajinské politické reprezentace ignorováno

a objevila se snaha Rusíny postupně asimilovat. Identita je ze své povahy nejen

konstruovaná, ale lze ji rekonstruovat právě prostřednictvím podpory ze strany

institucí. Dembinska se též věnuje situaci Slezanů v Polsku, ale toto téma nebu-

de vzhledem k povaze příspěvku dále rozvíjeno.

Oleh Protsyk je další autor, který se věnuje vztahům na Ukrajině

a problematice rusínských snah o autonomii ve svém článku Majority-Minority

Relations in the Ukraine.

Protsyk shledává postup ukrajinských orgánů jako

snahu o udržení územní celistvosti, protože tento faktor je jednou

z bezpečnostních priorit státu. Kvůli tomuto důvodu jsou snahy Rusínů

o autonomii vnímány jako latentní úsilí o oddělení od Ukrajiny. Druhou klíčo-

vou otázkou je pojetí etnické identity v regionu, kdy z pohledu autora dochází

ke komplikacím ve vnímání identity, což jsou příčiny, proč se komunita nepro-

sazuje zcela kolektivně jako etnická menšina, čímž dochází

k nejednoznačnostem v pojímání identity samotné, toto je však zakořeněné

v historických územních změnách.

Proces utváření národního povědomí Rusínů reflektuje Alexandra

C. Wiktorek ve své práci Rusyns of the Carpathians: Competing agendas

of identity.

Autorka se zabývá především kulturním obrozením Rusínů a otázce

budování jejich národní identity už od 19. století. Již tehdy Rusíni usilovali pro-

střednictvím národního hnutí o získání státnosti. Jejich identita byla konstruova-

ná po vzoru liberálního nacionalismu, jehož základy jsou vybudovány na teorii,

že národy determinuje jejich kultura a že jednotlivci mohou nabýt sebeurčující

identity v případě, kdy jsou obyvateli státu (nehledě na státní příslušnost)

a je jim na daném území dopřáno uznání a spolu s ním možnosti pro rozvoj. To

vše přispívá k ochraně diverzity a celý proces probíhá zprostředkovaně skrze

různé instituce.

Huculské etnikum nenajdeme pouze na území Ukrajiny a v rumunském po-

hraničí, ale také v oblasti Vojvodina, která se nachází na území dnešního Srbska,

vyjma toho se zde setkáme také s Rusíny. Obecněji se této problematice věnuje

...........................................

PROTSYK, Oleh. Majority-Minority Relations in the Ukraine. Journal on Ethnopolitics and Minority

Issues in Europe. European Centre for Minority Issues (Flensburg, 2008). Vol. 7, Issue 1. ISSN: 1617-

5247.

WIKTOREK, Alexandra C. Rusyns of the Carpathians: Competing agendas of identity. Master‘s Thesis,

University of Georgetown, Faculty of the Graduate School of Arts and Sciences, 2010.

JUNKOVÁ, Karolína; KUBEŠOVÁ, Adéla; BYDŽOVSKÁ, Adéla; HLAVÁČOVÁ, Markéta;

GODOČÍKOVÁ, Zuzana. Rusíni na Ukrajině.[online] Hospodářská a kulturní studia, 2017. Dostupné z:

http://www.hks.re/wiki/ls2017:rusini_na_ukrajine

Ukrajina Literární rešerše

Sven Gustavsson ve své knize Jihoslovanští Rusíni, jejich kultura a jazyk.

Pod-

le Gustavssona jsou vojvodinští Huculové silně věřící, dodržují obřadní zvyklos-

ti a ctí rodinné tradice. Jejich etnická identita je vázaná na pestrou řemeslnou

výrobu, jež zahrnuje kvalitní dřevořezby a lokálně vyráběné tkaniny, obojí

je úzce spjaté s tradičními folklórními motivy, stejně tak jako malby.

Lze tak na tyto předměty, jež jsou historicky zachované, nahlížet jako na vzácné

artefakty reprezentující právě etnickou příslušnost. Gustavsson shledává u Hu-

culů jistá negativa, k nimž patří například špatná finanční gramotnost, která čas-

to vede k tomu, že se Huculové zadlužují u lichvářů, dále zmiňuje minimální

rozsah kvalitní literatury vydávané v huculštině.

Z českých autorů, který se zajímá o rusínská etnika, můžeme jmenovat napří-

klad Petra Kaletu, který s odkazem na badatelskou činnost Františka Řehoře

zpracoval knihu Cesta do Haliče

, kde se zabývá životním stylem Huculů žijí-

cích na historickém území Haliče v 19. století. Halič je historické území rozpro-

stírající se mezi Polskem a Ukrajinou, jejichž centry byly Krakov (Polsko)

a Lvov (Ukrajina). Huculové jsou zde charakterizováni na základě svých pova-

hových vlastností, oceňuje jejich upřímnost a otevřenost, avšak mezi negativa

zařazuje marnivost, lstivost a sklony k alkoholismu, přesto je považuje

za pohostinné. Za huculské národní jídlo označuje „hušlanku“ vyráběnou

z kvašeného mléka (mezi dnešními respondenty zcela neznámou), dále mezi tra-

diční pokrmy řadí kukuřičnou kaši se smetanou. Důležitou součástí každoden-

nosti je též náboženské vyznání a udržování rodinných tradic, včetně

smluvených sňatků rodiči založených na finančních a majetkových výhodách,

nikoliv dle rozhodnutí nevěsty a ženicha.

Etnickou identitou Huculů se zabývá článek Hlavní projevy etnické identity

ukrajinských Huculů

od autorky Romany Mondryk. Autorka hned v úvodu

klade důraz na to, že se sami Huculové z hlediska etnicity považují za Ukrajince

a směrodatnější je pro ně příslušnost k regionu, kde žijí, než aby pojímali svou

příslušnost na základě etnicity. Avšak rozhodně se nepovažují za Rusíny. Mon-

dryk ve svém článku popisuje huculský způsob života a hospodaření, včetně

řemesel, náboženství, církevních svátků, rodinných obřadů a prvků charakterizu-

jících jejich kulturu a umění. Respondenti se z valné většiny shodli na tom,

že mezi hlavní prvky konstitující jejich identitu patří především víra, duchovní

a materiální kultura. Proto Huculové relativně striktně dodržují církevní zvyky

a tradice svých předků a jsou náležitě hrdí na svůj původ.

...........................................

GUSTAVSSON, S. R. Jihoslovanští Rusíni, jejih kultura a jazyk. Praha: FF UK, Ústav slavistických a

východoevropských studií, 2006. ISBN 80-7308-137-7.

KALETA, Petr. Cesta do Haliče. Olomouc: Votobia, 2004. ISBN 80-7220-174-3.

MONDRYK, Romana. Hlavní projevy etnické identity ukrajinských Huculů. Kulturní studia 1/2017,

s. 39-61. ISSN 2336-2766

Ukrajina Prováděný výzkum

2.3. PROVÁDĚNÝ VÝZKUM

Sběr dat a jejich následné zpracování uskutečnili studenti oboru Hospodářská a

kulturní studia na České zemědělské univerzitě v letech 2016 až 2018 a terénní

výzkum proběhl v rámci projektu Pestrá Evropa v roce 2015 až 2018. Sběr dat

proběhl dvojím způsobem, jednak prostřednictvím získávání kvantitativních dat

a zároveň kvalitativním přístupem v podobě dotazníků a polostandardizovaných

rozhovorů uskutečněných na území Zakarpatské oblasti (Podkarpatské Rusi /

Zakarpatí). Mezi užité metody sběru potřebných dat byly zvoleny standardizo-

vané rozhovory, polostandardizované rozhovory a dotazníky rozeslané

v elektronické podobě. Terénní výzkum se uskutečnil na Ukrajině v Zakarpatské

oblasti, konkrétně v Užhorodě, Mukačevu, Svaljavě a v okolí Iršavy. Sebraná a

zpracovaná data z výzkumu jsou doplněna relevantními literárními zdroji.

Pro sběr dat formou rozhovoru s otevřenými otázkami byly využity mobilní

a sociální sítě pro písemné dotazování formou otevřených otázek, kdy otázky

byly respondentům nejprve představeny komplexně a až poté na ně odpovídali.

Povkhanych také zmiňuje, že výzkum byl prováděn v době ozbrojených nepoko-

jů na východě Ukrajiny a sběr dat komplikovali většinou Ukrajinci, kteří pova-

žovali výzkum za pobuřující provokaci, že jsou Rusíni a Huculové vymezováni

mimo ukrajinskou majoritu jako samostatné národy.

Osloveni nebyli pouze příslušníci rusínské a huculské minority, vyjma nich

jsou zde zahrnuti respondenti zastupující nějakým způsobem vnější pohled na

situaci Rusínů na Ukrajině, a to převážně v Zakarpatské oblasti. V následující

tabulce jsou uvedeni pouze respondenti, kteří některé identifikační údaje o sobě

poskytli nebo jsou dostupné i z jiných zdrojů. Výzkumníci zapojení v projektu

Pestrá Evropa apelovali na zachování anonymity příslušníků rodin a místních,

které během terénního výzkumu navštívili.

Jméno Pohlaví Věk Povolání Bydliště Etnická

příslušnost

Jevgen Župan muž - lékař Mukačevo

(UA)

rusínská

Ladislav Lecovič muž - bývalý předseda Mukačevo

(UA)

rusínská

Dmitrij Pop muž - lingvista, regio-

nalista

Užhorod (UA) rusínská

Pavlo Chuchka muž - podnikatel Užhorod (UA) rusínsko-

ukrajinská

Vasyl V. Kapustej muž 22 student Svaljava (UA) ukrajinská

Martin Veličko muž 35 rusínský aktivista Snina (SK) rusínská

Ihor muž 23 - Lvov (UA) ukrajinská

Marjana žena 46 - Chust (UA) rusínská

Oksana žena 35 - Svaljava (UA) rusínská

Ukrajina Stručný historický přehled

Irina Stefanyuk žena - - Praha (ČR) huculská

Tatiana Leta žena 28 - Kobylecka

Poljana (UA)

huculská

Ivan Leta muž 31 - Kobylecka

Poljana (UA)

huculská

Tatiana Stefanyuk žena - důchodkyně (UA) huculská

Tatiana Nazar žena 32 - Černovcy (UA) doliňanská

(hajnalská)

Viktor muž 28 - (UA) ukrajinská

Alexander muž 21 - (UA) ukrajinská

Tabulka se může zdát na první pohled nekompletní, ale neúplnost dat je dána

tím, že zpracovatelé jednotlivých výzkumů přistupovali k získávání informací

o respondentech individuálně, nikoliv řízeně. Prvotní nekomplexnost dat je tak

způsobena snahou o zachování obdobného zpracování a též tím, že respondenti

o sobě uváděli jen ty údaje, které uznali za nezbytně nutné. Také nelze přesně

stanovit přesný počet anonymních respondentů (viz výše), proto jsou některé

pasáže následujícího textu shrnujícího charakteru. Jedna z respondentek je do-

liňanské (hajnalské) etnické příslušnosti – což je dáno tím, že někteří autoři za-

hrnují mezi rusínská etnika i Verchovince, Doliňany / Hajnaly.

Jednou z obtíží kvalitativního výzkumu byla v některých případech určitá ja-

zyková bariéra, se kterou se výzkumníci v terénu potýkali. Část výzkumníků

ovšem ovládala ukrajinský jazyk, pro část výzkumníků byla rodným jazykem

ruština – zde docházelo k občasným a drobným nedorozuměním zejména s ukra-

jinskými respondenty. S respondentkou Irinou se setkali osobně v České repub-

lice, což bylo klíčové vzhledem k tomu, že se stala zároveň jejich informátorkou

a usnadnila jim vstup do prostředí a pomohla jim zprostředkovat kontakt

s respondenty žijícími na Ukrajině.

2.4. STRUČNÝ HISTORICKÝ PŘEHLED

V případě ukrajinského území obývaného Rusíny je nezbytné upozornit

na proměnlivost a vymezení geografického prostoru, spolu s tím také na změny

v pojmenování, jimiž je tato oblast označována od 20. století až po současnost.

2.4.1. Nejstarší dějiny a původ rusínského národa

Rusíni patří mezi slovanské národy, jejichž historie je úzce spjatá s Karpatským

pohořím. Podle Magocsiho během 6. až 9. století na toto území expandovali

...........................................

SYRUČEK, Milan. Rusko-ukrajinské vztahy. Praha: Grada Publishing, 2015. ISBN 978-80-247-5954-8.

Ukrajina Stručný historický přehled

v menších skupinách spolu s kmeny Bílých Chorvatů (později považováno za

historické etnonymum označující rusínský národ). Ti si místní obyvatele podro-

bili, a na zakarpatském území vzniklo Bílé Chorvatsko. Důležitým okamžikem

v dějinách rusínského národa je misie slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Me-

toděje ze Soluně. V té době došlo k rozmachu vzdělanosti a šíření křesťanské

víry. Bílé Chorvatsko postupně zanikalo po nájezdech kočovných Maďarů, kteří

se v Karpatské kotlině usadili, a tak se jižní část Karpat v raném středověku stála

součástí Uherského království a severní část Karpat připadla Polskému králov-

ství, jako tzv. Lemkovina / Lemkovština.

Už v této době bylo striktní vymezení hranic problematické

, protože další

část území, kde žili Rusíni, spadala pod Kyjevskou Rus, která vznikla v 9. století

a rozkládala se na dnešním území Ukrajiny, Běloruska a části Ruska. V posled-

ním období se však interpretace rusínského území jako součásti Kyjevské Rusi

značně modifikovala – dokonce ani aktuální atlasy na Ukrajině již území obýva-

né karpatskými Rusíny jako součást Kyjevské Rusi v 9. století neuvádějí.

V Uherském království byli Rusíni relativně svobodnými obyvateli, jenže po-

stavení ve společenské hierarchii se komplikuje a situace eskaluje s počátkem

13. století, kdy se – vlastně až do roku 1848 – stávají poddanskou vrstvou. Zá-

roveň bylo Uherské království v první polovině 13. století značně zpustošeno

četnými nájezdy Mongolů, kteří vyplenili menší podkarpatská města – například

Užhorod, Mukačevo, Berehovo a Chust.

Politicky nestabilní situace postupně a ve svůj prospěch využívali němečtí

kolonisté – spolu s nimi dochází k zavedení německého práva a v následujícím

století se do horských oblastí zavádí tzv. valašské právo.

2.4.2. Od tureckého vpádu až po rozpad rakousko-uherské monarchie

Vpády Osmanů do středoevropského prostoru ovlivnily dějiny rusínského oby-

vatelstva dvojím způsobem – jednak se území obývané Rusíny proměnilo

v turecko-rakouskou válečnou zónu a zároveň docházelo k hlubokým změnám

v církevním uspořádání. Pravoslavná církev (jejíž součástí Rusíni byli) se měla

vzdát podřízení konstantinopolskému patriarchovi

a uznat jurisdikci římského

papeže. Zároveň měla být zachována byzantsko-východní (církevněslovanská)

...........................................

Kromě Dembinské se problematice hranic v tomto areálu věnuje například K. M. Cantin, která

v Zakarpatí na Ukrajině a v Prešovském kraji na Slovensku prováděla výzkum formou rozhovorů

s respondenty v 10 městech. Zkoumala též každodenní život Rusínů, včetně provázanosti politických

a mocenských sil o území s jazykem, náboženstvím a tradicemi místních obyvatel. In: CANTIN, Kristi-

na M. Process and practice: groupness, ethnicity, and habitus in Carpathian Rus. Nationalities Papers,

2014, 42.5, s. 848-866. ISSN 1465-3923.

POP, Ivan. Dějiny Rusínů. Rusínské národní obrození (počátek 19. století - 1866). [online] Rusyn.sk,

2011. [cit. 15. 12. 2018]. Dostupné z: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-g/

Prestiž konstantinopolského patriarchy v tureckém zajetí beztak utrpěla ztrátou důvěryhodnosti.

Ukrajina Stručný historický přehled

liturgie nové církve.

Tak vznikla v roce 1646 tzv. unijní církev, dnes známá

jako řeckokatolická církev. Mimo jiné se církev významně podílela na změnách

v rusínském školství na konci 18. století.

V období tereziánských a josefínských reforem se ve středoevropském areálu

objevuje mnoho národních obrození, kdy jednotlivé slovanské národy rekon-

struují svou identitu a diferencují se zejména vůči Němcům a Maďarům. U Ru-

sínů pod vedením Andreje Bačinského tomu nebylo jinak. Rusínské národní

obrození je v té době vystavěno primárně na pedagogické a lingvistické tradici,

vzniká revize v oblasti gramatiky a utváření slovníků, situace je de facto para-

lelní s českým národním obrozením jazyka, stejně jako v případě sestavování

národních rusínských dějin. Na základě styků s českými obroditeli sestavují Ru-

síni v čele s Dobrjanským politický program řešící také územní otázky s vizí,

že dojde ke sjednocení Rusínské Uherské Rusi, Haliče a Bukoviny, což nechalo

vzniknout jazykově-kulturnímu regionu pod habsburskou nadvládou.

Druhá polovina 19. století se nese v duchu rusínského národního obrození

a ve dvou klíčových kulturních a farních centrech v Mukačevu a v Prešově

vznikají společnosti šířící povědomí o kultuře a dějinách Rusínů.

Důraz

je primárně kladen na vzdělávání, investuje se do rozvoje škol a učebních po-

můcek, distribuují se rusínské noviny a almanachy. A. Dobrjanskij aktivizoval

činnost své skupiny a začal připravovat další jednání ve Vídni ve věci zřízení

rusínské provincie i uznání Rusínů jako svébytného národa. Činnost jeho skupi-

ny byla zprvu podporována i z Vídně, ale zůstalo jen u návrhů.

Snahy o národnostní statut byly následně zmařeny po roce 1867 s vyhlášením

Rakousko-Uherska. V uherském prostoru se začala uskutečňovat vize jednotné-

ho maďarského národa a lokální slovanské minority byly utiskovány a nuceny

k asimilaci. Určitý tlak zapříčinil nárůst vlivu řeckokatolické církve a její snaha

eliminovat pravoslavné tendence rusínského národa, jehož část inklinovala

k pravoslavnému vyznání. Konec 19. století je úzce spjat s rozvojem regionu

jako takového, hlavně ze strany německých průmyslníků. Přesto se právě eko-

nomické problémy a hladomory staly příčinou četné migrace do USA, Kanady a

Latinské Ameriky. Rusínské rodiny migrovaly přes oceán s vidinou lepšího ži-

vota, ale mnohé z nich čekala ještě složitější situace.

...........................................

POP, Ivan. Dějiny Rusínů. Podkarpatská Rus v Rakousko-Uherské monarchii (1867-1914). [online]

Rusyn.sk, 2011. [cit. 12. 12. 2018]. Dostupné z: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-i/

Ačkoliv se dnes Prešov nachází na východě Slovenska a Mukačevo je na Ukrajině, jsou tato dvě městská

centra, včetně celých regionů, v nichž se nachází, historicky propojená a jejich provázanost je významná

právě z historického hlediska, neboť se jednalo o vzdělanostní a kulturní centra. Svým způsobem plní

tuto funkci dodnes, a to především Prešov, kde vznikla institucionální podpora Rusínů v podobě Ústavu

rusínského jazyka a kultury při Prešovské univerzitě v návaznosti na Centrum jazykov a kultúr národ-

nostních menšín.

POP, Ivan. Dějiny Rusínů. Rusínské národní obrození (počátek 19. století - 1866). [online] Rusyn.sk,

2011. [cit. 15. 12. 2018]. Dostupné z: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-g/

Ukrajina Stručný historický přehled

2.4.3. Podkarpatská Rus za Československé republiky

S rozpadem Rakousko-Uherska se po první světové válce znovu otevřela otázka,

jakého státu bude Zakarpatí součástí, protože nároky se objevovaly z více stran

– Rusko, Rumunsko, Maďarsko a Československo, ke kterému se následně

v roce 1919 připojilo. Jednalo se o politicky nejvýhodnější alternativu pro rusín-

ské politicky angažované aktivisty, ale zároveň bylo toto řešení v kontextu poli-

tiky utvářející se ve středoevropském prostoru uvítáno. Vyřešil se tím i politický

problém na mapě nové Evropy, neboť nebylo žádoucí, aby mezi Polskem a Ma-

ďarskem vedla společná státní hranice. Vznikla tak velice národnostně pestrá

Podkarpatská Rus, jakožto autonomní oblast v rámci Československa. Jednalo

se o území s velikostí 12 617 km

, na kterém se nacházelo 487 obcí, obývaných

585 500 obyvateli, z nichž bylo 372 500 Rusínů, 103 000 Maďarů, 80 000 Židů,

14 000 Rumunů, 12 000 Němců, 2 500 Slováků a kolem 1 500 příslušníků ji-

ných národností.

Dodatečně došlo k podepsání Trianonské mírové smlouvy

řešící vztahy s Maďarskem.

V první polovině 20. století byla oblast rozvíjena po všech stránkách od ag-

rární reformy, přes infrastrukturu a zpřístupnění služeb od zdravotnictví

po školství. Změny se rovněž dotýkají proměn urbánního prostoru měst napří-

klad Užhorodu, Mukačevu, Chustu a dalších.

Podkarpatská Rus náležela k Československu mezi lety 1919‒1945 (fakticky

ovšem pouze do března 1939) a tento český a slovenský oficiální název zavedl

III. článek Generálního statutu Podkarpatské Rusi z 18. listopadu 1919. Týž

název byl následně použit i v československé ústavě z 29. února 1920 v souladu

se smlouvou ze Saint-Germain. Uvažovalo se i o zavedení oficiálního pojmeno-

vání Rusínsko, ale tento název nevyužívalo ani zdejší obyvatelstvo a úřady

od něj upustily.

Podkarpatská Rus byla částí větší historické oblasti označované jako Karpat-

ská Rus / Карпатская Русь (dnes na území Polska, Slovenska, Ukrajiny, Ma-

ďarska a Rumunska). Tato oblast nebyla jednoznačně geograficky definována –

její definicí bylo pohoří Karpat a pak také slovanské obyvatelstvo se specifickou

kulturou.

Je třeba si uvědomit, že před začleněním území Podkarpatské Rusi (jako „ru-

sínského území“) do Československé republiky, tvořili politicky Rusíni velmi

nesourodé skupiny. Ty se často ani náznakem nemohly dohodnout na řešení

správních, politických nebo hospodářských problémů spojených s územím Pod-

karpatské Rusi a jeho obyvatelstvem. Navíc se jednalo i o skupiny rozdělené

...........................................

POP, Ivan. Dějiny Rusínů. Podkarpatská Rus v Československé republice (1919-1939). [online] Ru-

syn.sk, 2011. [cit. 28. 12. 2018]. Dostupné z: https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-i/

Ukrajina Stručný historický přehled

geograficky – kromě Rusínů z Podkarpatské Rusi vystupovala velmi rázně

i skupina Rusínů žijících v Americe.

Připojení Podkarpatské Rusi k Československu rozhodně nebylo aktem, který

by měl jednoznačnou podporu všech rusínských představitelů – v úvahu připa-

dalo ještě spojení s Maďarskem, Ukrajinou, Ruskem nebo vytvoření samostat-

ného státu. Největší roli při jednáních o budoucím uspořádání Podkarpatské

Rusi měli američtí Rusíni.

O připojení území obývaných Rusíny k Československu původně neuvažova-

li ani Rusíni, ani čeští politici. Rychlá změna mezinárodní situace však donutila

české i rusínské politiky, aby provedli vážné úpravy svých původních plánů.

Podkarpatští Rusíni měli v rámci Československé republiky v mnoha ohle-

dech specifické postavení. Jejich původní situace – ještě před vznikem Česko-

slovenska – se podobala Čechům a zejména Slovákům. Právě zahraniční

zástupci především Slováků a Rusínů rozhodli o začlenění území a obyvatelstva

do nově vznikající Československé republiky. Před začátkem první světové vál-

ky žilo v USA přibližně tolik Rusínů, kolik jich zůstalo v původní vlasti. Národ-

nostní hnutí Rusínů se tak do jisté míry paradoxně neformovalo v jejich

domovině, ale v naprosto odlišných kulturně-politických podmínkách Spojených

států amerických.

Nejednotnost rusínských představitelů se projevila už v říjnu 1919, kdy

se i Centrální ruská národní rada v Užhorodě rozdělila na dvě části. Rusofilská

frakce, kterou vedli Dr. Antonij Beskid a Andrej Gagatko, vytvořila 9. října

1919 Ústřední ruskou národní radu. Zaujala ihned opoziční postoj k tehdejší

vládní politice, jejíž vyčítala údajnou podporu ukrajinofilského hnutí. V tomto

smyslu ostře kritizovala činnost dr. G. Žatkoviče. Druhá část (pod silným vli-

vem A. Vološina a dr. J. Braščajka) byla jasně ukrajinofilsky orientovaná.

Připojení Podkarpatské Rusi bylo od samého začátku podmiňováno vytvoře-

ním autonomie – to bylo zakotvené i v mezinárodních dohodách. Podle parla-

mentní odpovědi na poselství prezidenta Československé republiky

z 27. 3. 1919 se uznává požadavek na autonomii rusínského území, což mělo

přinést vítané bezprostřední spojení našeho státu s Rumunskem.

Vytýčení hranice s Rumunskem ovšem vnímali někteří rusínští poslanci ještě

po letech jako křivdu. Jednak rumunské vojsko obsadilo jako okupanti na konci

1. světové války Podkarpatskou Rus a také část pozemků ve vlastnictví Rusínů

zůstala po vytvoření hranic v Rumunsku.

...........................................

ŠEVČENKO, K. V. Rusiny i mežvojennaja Čechoslovakija. K istorii etnokul'turnoj inženěrii. Moskva:

Modest Kolerov, 2006, s. 95. ISBN 5-91159-001-9.

KONEČNÝ Stanislav. Rusíni v prelomoch dvoch tisícročí. In: PLIŠKOVÁ, Anna (ed.) Rusínska kultúra

a školstvo po roku 1989. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, 2008.

Stenografický protokol, 27. 3. 1919. [online] Národní shromáždění československé 1918–1920

(40. schůze). [cit. 18. 9. 2019] Dostupné z: http://bit.ly/psp-cz_stenprot040

Ukrajina Stručný historický přehled

Poslanec Kurťak (3. února 1930). Po převratu rumunské vojsko obsadi-

lo větší část Podkarpatské Rusi, rumunské úřady pod vojenskou dikta-

turou sebraly daně, uložily obyvatelstvu kontribuce, zrekvírovaly ještě

zbývající dobytek, dovolily vojsku svobodně loupiti, a konec konců ne-

vrátily nic, obyvatelstvo náhrady na škody nedostalo – spisy leží

v zemském úřadě již 10 let – naopak Rumunsko obsadilo ruské město

Marmarošskou Sihoť (Сигіт-Мармароський) a jeho ruské okolí, a hra-

nice proti Rumunsku byly ustanoveny tak, že větší množství půdy rus-

kých obcí a československých občanů zůstalo v rukou Rumunů.

Poslanci zastupující obyvatelstvo Podkarpatské Rusi se nemohli domluvit

ani na jednotném používání jazyka – podle příslušnosti k různým politickým

stranám upřednostňovali ruštinu, nebo ukrajinštinu (maloruštinu), nebo jazyk

založený na místních nářečích (jazyčje). Pak docházelo i k nedorozuměním,

například při výběru učebnic. Při místním dotazování v jednotlivých vesnicích,

z jakých knih se mají učit děti, lidé většinou odpovídali, že z ruských, čímž mys-

leli rusínských. Někteří úředníci úmyslně dále nic nevysvětlovali a zavedli rus-

ké, totiž moskevské učebnice. Ty pak byly ovšem vnímány jako nesrozumitelné.

Další nejednota panovala i v názoru na správní uspořádání Podkarpatské Ru-

si. Přes deklarovaná práva pro všechny národnostní menšiny v Československu

platila jednoznačná podmínka vedoucí úlohy českého národa – z parlamentní

odpovědi na poselství prezidenta Masaryka v březnu 1919:

…to vše při vůdčím postavení československého národa a jeho jazyka.

Byl to zajisté český národ, který již v minulosti na témž území vybudo-

val si český stát; byl to český národ, který myšlenku jeho obnovení

udržoval…

V prvním roce trvání Československé republiky se tato vedoucí úloha doka-

zovala mnoha tendenčními až pseudovědeckými důkazy o původnosti slovan-

ského obyvatelstva na československém území. S názory, které nebyly

v souladu s oficiální vládním chápáním historie, případně s požadavky na pro-

vedení plebiscitu v otázkách uspořádání vztahu mezi národy a Československou

republikou se vypořádával například ministr zahraničí (budoucí druhý českoslo-

venský prezident) dr. Beneš zcela jednoznačně:

Co se týče toho, že Maďaři uvádějí, že také slovenské a rusínské a jiné

obyvatelstvo nemaďarské žádá si plebiscitu, musíme konstatovati,

...........................................

Stenografický protokol, 3. 2. 1930 [online] NS RČS 1929-1935 (13. schůze). [cit. 19. 9. 2019] Dostupné

z: http://bit.ly/psp-cz_1930-13

Stenografický protokol, 27. 3.1919. [online] Národní shromáždění československé 1918-1920 (40.

schůze). [cit. 18. 9. 2019] Dostupné z: http://bit.ly/psp-cz_stenprot040

Ukrajina Stručný historický přehled

že není ani jediného Slováka, ani jediného Rusína, který by žádal ple-

biscit, leda že by byl zaprodán.

Správa Podkarpatské Rusi

Přestože Podkarpatská Rus získala v roce 1920 vlastní vládu a československá

vláda jmenovala amerického občana Grigorije Žatkoviče prvním guvernérem,

nejednalo se v žádném případě o autonomii, ale o dosazení úředníka přímo pod-

řízeného vládě v Praze. Navíc faktickou vládu vykonával zástupce guvernéra,

jímž vždy byl Čech.

Jmenování Žatkoviče bylo kritizováno především levicovými poslanci. Ma-

ďarský komunistický poslanec Gáti ve svém parlamentním vystoupení z 5. října

1925 popisuje Žatkovičovu nezkušenost při prvotních jednáních s budoucím

prezidentem Československa Masarykem v roce 1918. Snadno uvěřil slibované

široké autonomii, ze které pak nezůstalo nic.

Podľa usnesenia v Scrantone zo dňa 12. novembra 1918: "Rusíni

v Podkarpatskej Rusi pripoja sa k demokratickej republike

Československej s najširšou samosprávou ako štát na základe

federatívnom pod tou podmienkou, že k ich zemi musia patriť všetky

pôvodné rusínske župy v Podkarpatskej Rusi: Šariš, Zemplín, Abauj,

Gemer, Boršod, Užhorod, Ugoča, Bereg a Maramaroš." Zápisnicu túto

odoslal prezident Masaryk prostredníctvom kapitána Píseckého tiež

ruskej národnej rade v Užhorode ako prijatú podmienku.

Požadavek autonomie Podkarpatské Rusi se nepodařilo naplnit ani po přijetí

Ústavy Československé republiky ze dne 29. února 1920. První guvernér Pod-

karpatské Rusi podává rezignaci a jeho působení je hodnoceno jako neúspěšné.

Největším Žatkovičovým problémem bylo zřejmě nepochopení politiky čes-

koslovenské vlády, která byla jednoznačně nacionalistická ve smyslu upřednost-

ňování slovanských národů (v pořadí Češi, Slováci, Rusíni). Pro Žatkoviče bylo

hlavním cílem dosáhnout autonomie Podkarpatské Rusi primárně na základě

teritoriálního principu. Proto chtěl v tomto ohledu dosáhnout shody

i s maďarskými představiteli na Podkarpatské Rusi. Tím se ovšem v očích mno-

ha československých politiků stal zrádcem, protože „mít rád Maďary“ bylo sa-

mo o sobě diskvalifikující.

K naplnění autonomie nedošlo ani v dalších letech. Naopak opatření přijatá

na unifikaci místní správy (1920), jakož i pozdější reforma politické správy

...........................................

Stenografický protokol, 19. 2. 1920. [online] Národní shromáždění československé 1918-1920 (121.

schůze). [cit. 10. 9. 2019] Dostupné z: http://bit.ly/psp-cz_stenprot121

Stenografický protokol, 5. 10. 1925. [online] NS RČS 1920-1925 (370. schůze). [cit. 10. 9. 2019]

Dostupné z: http://bit.ly/psp-cz_1925-370

Ukrajina Stručný historický přehled

(1927) a vytvoření zemského zřízení, které trvalo až do roku 1938, nemělo nic

společného s realizací autonomní organizace podkarpatskoruského území.

Na první pohled se skutečně mohlo zdát, že vytvořením samostatné jednotky

– země Podkarpatskoruské dojde k naplnění autonomních snah Rusínů. Reálná

situace ale byla odlišná, protože rozdělení na čtyři země posilovalo vliv centrál-

ní vlády, která mohla ve všech ohledech zasahovat do správy jednotlivých zemí.

Poslanci československého parlamentu, kteří dávali důraz na hospodářský

rozvoj, uznávali přínos Československé republiky této oblasti, která byla

ve všech ohledech nejzaostalejší částí Československa, a pro ně svolání auto-

nomního sněmu nebylo prioritou.

Poslanec Ščerecký (20. prosince 1929). Karpatoruské obyvatelstvo

v naprosté většině jest úplně spokojeno s vládou a správou Podkarpat-

ské Rusi. Karpatoruské obyvatelstvo, zvláště zemědělci, ještě nikdy ne-

projevili nepřátelství proti vládě Československé republiky, naopak.

I kdyby vláda Československé republiky nebyla pro Podkarpatskou

Rus nic více udělala, než vystavěla sta domů, otevřela pro nás, sedláky,

desítky a desítky škol a 7 občanských škol, pak by nikdo neměl mrav-

ního práva již více od ní žádati, a kdo by od ní žádal více, jest nepříte-

lem československé vlády a samé republiky. Vláda Československé

republiky od prvého dne své působnosti věnovala vážnou pozornost

Podkarpatské Rusi a 10 let, jak se samo sebou rozumí, nemohlo zahojiti

to, co za tisíc let zničili cizinci, nepřátelé ruského lidu.

Vláda dala nám po prvé možnost kulturního rozvoje, takže dnes po

krátkém čase máme své inženýry, své lékaře, své učence, a to jest dobré

znamení. O tom dobře ví cizina, že vláda Československé republiky

udělala pro Podkarpatskou Rus to, co udělati mohla. Naše požadavky

jsou minimální. Nežádáme nic, co by bylo nemožné. Vláda Českoslo-

venské republiky udělala nám vše, co bylo možné, ale my, sedláci, pře-

devším žádáme, aby zároveň s pomocí po stránce hospodářské šla také

pomoc kulturní. Bez kultury, vědy jest zbytečná pomoc hospodářská.

Pro nacionalistické poslance tomu bylo naopak:

Rusínský poslanec Kurťak (28. června 1927). Věci autonomního území

spravují bez kontroly autonomních orgánů národa a bez odpovědnosti

veskrze exponovaní úředníci, neznající našich poměrů, neznající ducha

a přání lidu, kteří nejednou vystupují přímo proti jeho kulturním

a hospodářským zájmům. Na místa státních a autonomních úředníků

byli přijímáni a přijímají se nikoliv zdejší Rusíni. Úřaduje se skorem

všude česky, z čehož vzrůstá všeobecná nespokojenost lidu, jež se ještě

...........................................

MOSNÝ, Peter. Podkarpatská Rus. Nerealizovaná autonómia. Bratislava, Slovak Academic Press 2001.

Stenografický protokol, 20. 12. 1929. [online] NS RČS 1929-1935 (6. schůze). [cit. 10. 9. 2019] Dostup-

né z: http://bit.ly/psp-cz_1929-6

Ukrajina Stručný historický přehled

zvětšuje smutným hospodářským stavem země a strašnou nezaměst-

naností.

Problémem oblasti Podkarpatské Rusi bylo také nejasné vymezení její hrani-

ce se Slovenskem. Proto docházelo k ostrým sporům i mezi Slováky a Rusíny,

kteří požadovali, aby území jejich budoucí autonomní oblasti zasahovalo

až do oblasti Prešova. Tuto oblast ovšem považovali slovenští poslanci

v československém parlamentu za čistě slovenskou.

Poslanec Hlinka (21. června 1922). My zde veřejně dosvědčujeme,

že ani Polákům, ani bratrům Čechům ani trochu půdy nedáme, poně-

vadž je to zem slovenská a zem slovenská patří nám Slovákům.

Ale můžeme naši vlast trhat proto, že na pohoří, na nějakých vršcích ži-

je několik chudých Rusínů, o kterých je otázka, zda jsou Rusíni, hned

ze slovenského těla kus? To by znamenalo vydat Slovensko novým

otřesům. Ale Rusíni to tak chtějí.

Naopak slovenští poslanci požadovali posunutí slovenské hranice více na vý-

chod, což kritizovali poslanci rusínští.

Poslanec Gagatko (1. července 1927). Také otázka hranic nehnula

se s místa. Místo aby upravila hranice na základě dobrovolné dohody

mezi slovenským národem a karpatoruskými obyvateli, pokouší

se vláda i tyto prozatímní hranice, určené v okupační době, posunouti

na východ. Dočasné hranice, která vedla podél řeky Uže, dnes se ne-

dbá, a čistě ruské obce ležící na levém břehu Uže, jako: Domanince, Pe-

rečín, Kamenice, Berezné atd., mají býti po stránce administrativní

připojeny k veliké košické župě bez zřetele k tomu, že smíšená česko-

slovenská státní komise r. 1919 rozhodla, že hranice, národnostní hra-

nice, jdou mnohem dále na západ a že okresy sninský, mezilaborský

a jiné, nacházející se daleko na západ od nich, jsou po národnostní

stránce nesporně čistě ruské a že tedy mají býti připojeny k autonomní

Podkarpatské Rusi.

Čeho bylo tím dosaženo? Dosáhli toho, že dnes naše ruské obyvatel-

stvo, které se dobrovolně připojilo k Československé republice, jest

proti své vůli rozděleno na dvě oddělené skupiny, na ty, kdož mají

právo na autonomii a nacházejí se v tak zvané autonomní Podkarpat-

...........................................

Stenografický protokol, 28. 6. 1927. [online] NS RČS 1925-1929 (91. schůze). [cit. 12. 9. 2019] Dostup-

né z: http://bit.ly/psp-cz_1927-91

Stenografický protokol, 21. 6. 1922. [online] NS RČS 1920-1925 (150. schůze). [cit. 12. 9. 2019] Do-

stupné z: http://bit.ly/psp-cz_stenprot1922-150

Ukrajina Stručný historický přehled

ské Rusi, a na ty, kdož nemají práva na autonomii podle saint-

germainské smlouvy, to jest na podkarpatské Rusíny na Slovensku.

Rozdělení Rusínů na dvě skupiny, o kterém se zmiňoval poslanec Gagatko,

se v dalších letech prohlubovalo a dnes se již jedná o značně odlišné skupiny.

Propojenost slovenských a podkarpatských Rusínů nebyla nijak fiktivní, pro-

tože například na úrovni církevní správy existovala více než sto let – je zajíma-

vé, že tento argument nikdo z rusínských představitelů nezmiňoval.

Řeckokatolická církev na území dnešního Slovenska byla úzce propojena

s Podkarpatskou Rusí – první biskupství v Prešově zřízené v roce 1815 vzniklo

vynětím z mukačevské eparchie na území dnešní Ukrajiny. Oblast středního a

jižního Zemplína (dnešní východní Slovensko) však zůstala pod správou muka-

čevského biskupa (de facto do r. 1939, právně se však celá záležitost dořešila až

vznikem Košického exarchátu v r. 1997).

Jak uvádí Plišková

, Rusíni na Slovensku, na rozdíl od Podkarpatské Rusi,

neměli status státotvorného národa. Byli považováni jen za národnostní menši-

nu, která měla v souladu s ústavou určité právo na používání mateřského jazyka

ve školství a ve veřejném životě.

Politická roztříštěnost rusínských představitelů a nejasnost definice rusínské-

ho národa pokračovala fakticky celou dobu trvání Podkarpatské Rusi jako části

Československé republiky.

Československý poslanec Husnaj, Rusín z Podkarpatska, dokazoval při svém

projevu v parlamentu 26. listopadu 1931 ukrajinský původ Rusínů:

Pravdu z rusínských skupin má skupina ukrajinská, která se opírá o ži-

vou lidovou mluvu a o ochranu národopisného celku, jak to uznává

učený svět a jak to uznala petrohradská akademie věd a česká akade-

mie věd v Praze. Všichni museli uznat, že náš národ je částí ukrajinské-

ho národa, který žije v Haliči, na Bukovině a na Velké Ukrajině.

Československý ministr Klofáč požadoval v roce 1925 pro Rusíny podporu

ruského školství, které je mělo uchránit před ukrajinským vlivem:

...........................................

Stenografický protokol, 1. 7. 1927. [online] NS RČS 1925-1929 (93. schůze). [cit. 12. 9. 2019] Dostupné

z: http://bit.ly/psp-cz_1927-93

ŠKOVIERA, Andrej, et al. Nad slovenským prekladom božskej liturgie byzantsko-slovanského obra-

du. Slavica slovaca, 1999, 34.2: 137-148.

PLIŠKOVÁ, Anna. Jazyk karpatských Rusínov v područí mocenských ideológií, s. 71–107. In:

WACHTARCZYKOVÁ, Jana; SATINSKÁ, Lucia; ONDREJOVIČ, Slavomír (ed.) Jazyk v politických,

ideologických a interkultúrnych vzťahoch. Bratislava: Veda, 2015.

Stenografický protokol, 26. 11. 1931 [online] NS RČS 1929-1935 (148. schůze). [cit. 19. 9. 2019] Do-

stupné z: http://bit.ly/psp-cz_1931-148

Ukrajina Stručný historický přehled

Bratři! My do rusínských škol nesmíme zavést ukrajinský jazyk. My

musíme v těchto školách učit rusky, a to prostě proto, že Lvov je blízko

a Moskva daleko a do Moskvy se naši Rusíni nikdy nedostanou.

Přiklonění k některé ze stran sporu bylo především vyjádřením politických

postojů a vazbě na odlišné zahraniční spojence. Podpora ukrajinského jazyka

byla vysvětlována jednak zájmem oslabit Rusko vytvořením velké Ukrajiny, ale

na druhou stranu byly ukrajinizační snahy vykládány jako snaha ruských bolše-

viků vytvořit most k ovládnutí Československa.

Poslanec Kurťak 3. 2. 1930. Ukrajinská otázka jest otázkou politickou,

jest otázkou separatismu, jenž chce odtrhnouti od Ruska jeho jihozá-

padní části, chce je spojiti s ruskými částmi Polska a Podkarpatské Rusi,

aby tak povstala veliká Ukrajina. Tato idea narodila a vychovala se

v Rakousku a Německu, a byla částí německé politiky "Drang nach

Osten".

V komunistickém Rusku otázka ukrajinská stala se prostředkem

ke zbolševisování západu. Zřídili sovětskou Ukrajinu, aby s ní přivedli

k sovětské ideji ruské části Haliče, Bukoviny a Československa. Tomu-

to ukrajinskému separatismu slouží úsilí o utvoření ukrajinského jazy-

ka, ukrajinské mluvnice, ukrajinské kultury. Po této stránce ukrajinská

otázka v Československu jest zjevem irredentistickým, neboť koneč-

ným cílem jeho jest odtrhnouti Podkarpatskou Rus od Československé

republiky. Na Podkarpatské Rusi zvláště tři politické strany,

a to čsl. sociální demokraté, komunisté a křesťansko-lidová stra-

na Vološinova, zastávají se ukrajinského pořádku. Pod

Po stopách Rusínů v Evropě: Ukrajina, Slovensko, Srbsko, Polsko a Maďarsko. In the footsteps of the Ruthenians in Europe: Ukraine, Slovakia, Serbia, Poland and Hungary

Abstract