BookPDF Available

Šperky Ulriky baronky von Levetzow (Jewels of Ulrika von Levetzow)

Authors:

Abstract

Knížka Šperky Ulriky von Levetzow (Hanus R. a Hladký P., 2019) vznikla při 120. výročí úmrtí paní baronky. V úvodních kapitolách pojednává velmi podrobně o historii rodu Levetzow, který přišel z Německa, kdy se paní Amalie von Brösigke provdala za Františka Josefa hraběte z Klebelsberg-Thumburgu (jeden ze zakladatelů dnešního Národního muzea v Praze). Spolu se usadili na zámku v Třebívlicích v Českém středohoří. Paní Amalie přišla do Čech i se svými třemi dcerami, přičemž do nejstarší Ulriky (tehdy 17-ti leté) se zamiloval J. W. Goethe (ve věku 72 let). Otčím ale vztahu nepřál, a tak již Goethe nikdy do Čech nepřijel. Pan František J. hrabět z Klebelsbergu byl zároveň velmi podnikavý, a tak organizoval těžbu českých granátů na svém panství. Velmi dobrá produkce podnítila i založení brusírny přímo v Třebívlicích. Takzvaný Ulričin šperk, který je hlavním tématem knížky, byl ve skutečnosti darem hraběte Františka Ulričině matce, a teprve potom ho Ulrika zdědila. České granáty na šperku jsou natolik veliké, že velmi pravděpodobně nemohly být získány těžbou, ale pocházejí nejpíš ze starších šperků. V knížce je zároveň popsána i dobová těžba a brusírny drahých kamenů v Království českém, následuje historie soupravy šperků Ulriky von Levetzow, včetně popisu poslední krádeže. Další kapitoly jsou věnovány velmi detailnímu popisu šperku včetně gemologických charakteristik českých granátů a analýz použitého drahého kovu. Následně je popsán proces restaurování šperku. The book Jewels of Ulrika von Levetzow (Hanus R. and Hladký P., 2019) was written at the occasion of 120th anniversary of baroness's death. The first chapters describe in detail the history of the Levetzow dynasty coming from Germany. Mrs. Amalie von Brösigke married František Josef count of Klebelsberg-Thumburg (one of the National Museum founders). They settled down in the Třebívlice castle in the Central Bohemian Uplands (České středohoří). Amalie came to Bohemia with her three daughters. The eldest daughter was Ulrika. J. W. Goethe (at the age of 72) fell in love with 17 years old Ulrika. However, her step father was not in favour of their relationship, so Goethe never came to Bohemia again. František J. count of Klebelsberg was also very enterprising and organised Bohemian garnets mining in his manor. High production of garnets initiated opening of a grinding shop directly in Třebívlice. So called Ulrika's jewel – the topic of the book – was, in fact, a present of count František to Ulrika's mother and Ulrika inherited the jewel later. Bohemian garnets in the jewel are so big, that mining could hardly be their source. More likely, they originated from older jewels. The book also describes historical mining and gem grinding shops in the Kingdom of Bohemia. History of the set of jewels belonging to Ulrika von Levetzow together with description of their theft is described later. Following chapters describe the jewels in detail. Gemmological characterisation of Bohemian garnets and analysing of the metal used in the set are also described. The story of the restoration process follows (book is in Czech language).
Níže publikovaný text je ukázkou dvou kapitol z této knihy. Jedná se o text před
závěrečnými korekturami a proto se nemusí úplně shodovat s vytištěnou verzí. Také
použitá literatura není kompletní, chybí soupis dobových časopisů a tisků a odkazy na
použité webové zdroje.
Theodora Ulrika Sophie Freiin von Levetzow
(*4. 2. 1804 Löbnitz - †13. 11. 1899 Třebívlice)
Paní Theodore Ulrike Sophie von Levetzow se narodila dne 4. února 1804 v saském Löbnitz na
panství svého dědečka pana Friedricha Johanna Leberechta von Brösigke a jeho ženy Ulriky
Elisabeth, roz.von Loewenklau. Jejím otcem byl Joachim Otto Ulrich von Levetzow (*25. 3. 77-
†28. 1. 1843) a matkou Amálie Theodore Caroline von Levetzow, roz. von Brösigke (*8. 5. 1788-
†10. 6. 1868). Ulrika měla mladší sestru Amálii (*6. 2. 1805-†1. 10. 1831) provdanou na generála
Leopolda von Rauch. Ulričina matka měla ještě s druhým manželem Fridrichem Karlem Ulrichem
von Levetzow, dceru Bertu Ulriku Helenu von Levetzow (*9. 4. 1808-†4. 7. 1884). Ulričin otec
Joachim Otto von Levetzow, dvorní maršál ve Schwerinu, komoří Mecklenburský a Schwerinský,
rytíř Maltézského řádu, soudce v Kassově a pán na panstvích Hohenmistorf, Teschow a Kassow, se
později podruhé oženil s paní Judith Katharine Christiane von Gersdorf, roz. von Sander. Z tohoto
manželství se narodili tři děti. Dcera Helena, synové Theodor Ferdinand a Karl Friedrich Ludwig
Gustav Adolf von Levetzow. Paní Ulrika přežila všechny své sourozence a zemřela na svém zámku
v Třebívlicích dne 13. listopadu 1899.
Po svém narození byla Theodora Ulrika Sophie von Levetzow pokřtěna v saském Löbnitz. Při křtu
bylo přítomno 12 urozených svědků, které uvádí zachovalý křestní list paní Ulriky.
Svědkové při křtu Ulriky:
1. paní vdova Sofie Friederike Freifrau von Levetzow, matka Joachima von Levetzow a
Ulričina babička, nepřitomná a zastoupená při křtu slečnou Wilheminou von Bose aus
Breitingen
2. paní Engel Theodora Franziska Elisabeth von Loewenklau z Löbnitz
3. paní Ulrika Elisabeth von Brösigke na Löbnitz, roz. von Loewenklau, matka paní Amálie a
Ulričina babička
4. paní Albertina Friederika Mariane von Zieghar z Lipska
5. „demouisell“ Johanna Eleonora Base, jediná dcera děkana a prof.medicíny Baseho z Lipska
6. „demouisell“ Johanna Kristiana Coth, jediná dcera městského rady stavitele Cotha
7. Theodosius, Freiherr von Levetzow, královský dánský komoří, nepřítomen a zastoupený
panem Heinrichem Maxem vom Welk
8. Friedrich Johann Leberecht von Brösigke na Löbnitz, otec matky Amálie a Ulričin dědeček
9. Otto August von Loewenklau z Gutmannshausen, příbuzný Ulričiny babičky
10. Gotthard Heinrich Adam von Foelkersam zwe Steiesen v Kurlandu
11. August Christoph von Hartwig von Welzien, rytmistr u regimentu karabinierů
12. Georg Wolfgang von Schrepffer, bankéř v Lipsku
Paní Ulrika a její rodina jsou ve styku i s českým prostředím, jelikož navštěvují česká lázeňská
města (Karlovy Vary, Teplice). Sama Ulrika přijíždí do Čech roku 1821. Před příjezdem do Čech
žila Ulrika v letech 1820 - 1821 ve výchovném dívčím penzionátu ve francouzském Štrasburku,
odkud přijíždí na léto do Mariánských lázní za svými prarodiči a účastní se otevření nového paláce
hraběte Klebelsberga v Mariánských lázních. Při této příležitosti dojde k jejímu seznámení s
básníkem Johannem Wolfgangem von Goethem. Ulrika s rodinou pobývala v Mariánských lázních
v letech následujících, kdy se celkem pravidelně potkávala s J.W. von Goethem. Jestli skutečně J.
W. von Goethe žádal o její ruku je však nejisté. Paní Ulrika to vždy popírala a tak je možné, že
žádost o její ruku u paní Amálie pro básníka Goetha, bez jeho vědomí, učinil Karel August
velkovévoda Saxe-Weimar-Eisenach. Jisté však je, že paní Ulrika byla básníkovou múzou při psaní
jeho básně Mariánskolázeňská elegie (Marienbad Elegy).
V roce 1827 se provdala její sestra Amálie za dlouholetého rodinného přítele generála Gustava
Adolfa Leopolda barona von Rauch (*27. 2. 1787 Königsberg), který se nejdříve dvořil paní Ulrice.
O rok později se jim narodil první syn a Ulričin první synovec Franz von Rauch (*28. 3.
1828 Postupim- †5. 8. 1911 Pnětluky) a později jeho bratr Adalbert (*20.8.1829 Postupim-†
18.2.1907 Ramholz), který se nakonec stane Ulričiným dědicem. Amálie ovšem umírá ve věku
pouhých 26 let v roce 1831 a je pochována v Postupimi v rodinné hrobce von Rauchů. Jako jediná z
celé rodiny tedy není pochována v rodinné hrobce v Třebívlicích.
V roce 1828 byla Ulrika jmenována nadační dámou Svatého hrobu.
Po smrti své sestry Amálie v roce 1831 vychovává Ulrika von Levetzow (tehdy 27. letá) spolu se
svojí matkou Amálií von Levetzow, roz. von Brösigke (tehdy 43 letou) ve Třebívlicích své synovce
Franze a Adalberta von Rauch. Střídavě žijí v Třebívlicích, v zimě pak ve Vídni nebo v Praze
v Klebelsbergském paláci. Část léta prožívají v lázních. Také otec obou chlapců generál Gustav
Adolf Leopold baron von Rauch za nimi do Čech často přijížděl a zdržoval se zde.V Třebívlicích
nakonec 26. listopadu 1860 zemřel a byl pochován ve zdejší rodinné hrobce.
Dne 9. dubna 1839 se vdává její nejmladší sestra Berta Ulrika Helena von Levetzow za pana Jana
barona Mladotu ze Solopysk (*7. 6. 1812). Její manžel byl voják, sloužil u regimentů hulánů, kde se
stal před odchodem do penze majorem. Během jeho vojenské kariéry snášela Berta osud žen
důstojníků, když se stěhovali z jedné posádky do druhé. Po odchodu Jana barona Mladoty ze
Solopysk z aktivní vojenské služby do penze koupili manželé v roce 1852 panství Pnětluky a mohli
tak žít v blízkosti Třebívlic. Manželství paní Berty bylo bezdětné a brzy také ovdověla. Panství
Pnětluky po její smrti v roce 1884 zdědil její synovec Franz baron von Rauch.
V lednu roku 1843 umírá Ulričin otec pan Joachim Otto Ulrich von Levetzow a v dubnu téhož roku
se její matka paní Amálie von Levetzow provdala za svého dlouholetého přítele pana Františka
Josefa hraběte von Klebelsberg Thumburg. Manželství, již bezdětné, trvá do smrti pana
hraběte von Klebelsberga dne 28. prosince 1857. Pan František Josef hrabě von Klebelsberg-
Thumburg je pochován v rodinné hrobce a jeho smrtí končí vláda rodu Klebelsberg-Thumburg na
panství Třebívlice. Panství zdědila vdova, paní hraběnka von Klebelsberg.
Paní Ulrika se po smrti své matky (†10. 6. 1868) stává majitelkou panství Třebívlice. Spolu s
panstvím, kde žije, zdědila spolu se sestrou Bertou i Klebelsbergský palác, v této chvíli již známý
pod jménem „Gasthof zur Stadt Weimar“, později zkráceně Hotel Weimar, v Mariánských lázních.
Hotel byl od roku 1861 pronajat správci Filipu Hammmerschmiedovi a po devíti letech pronájmu
ho v roce 1870 obě sestry prodávají za 2000 zlatých panu Hammmerschmiedovi. Z nevlastních
sourozenců paní Ulriky je naživu pouze sestra Berta baronka Mladotová žijící v Pnětlukách a bratr
Theodor Ferdinand von Levetzow (*16. 2. 1811), syn Ulričina otce z jeho druhého manželství. Paní
Ulrika si se svými sourozenci často psala a nevlastní bratr Theodor často pobýval u paní Ulriky na
zámku v Třebívlicích.
Zajímavostí jistě je sňatek jejího synovce Otty von Levetzow (*1844-†1921) v roce 1874 s
Gabrielou baronkou von Humboldt - Dachröden, vnučkou Wilhelma von Humboldt. Wilhelmův
bratr Alexandr procestoval severní Čechy a popsal zde v roce 1792 těžbu a zpracování českých
granátů i na panství Třebívlice. Otto von Levetzow byl synem jejího nevlastního bratra Karla von
Levetzow.
V létě roku 1884 ve svých 76 letech dne 4. července umírá paní Berta Ulrika Helena baronka
Mladotová ze Solopysk, roz. von Levetzow. Je pochována v rodinné hrobce v Třebívlicích. Její
panství v Pnětlukách dědí její synovec Franz von Rauch, který zde žije se svojí ženou a dvěma
dětmi, synem Josefem a dcerou Louisou.
Paní Ulrika von Levetzow sepisuje dne 30. ledna 1889 závěť, ve které popisuje soupravu
granátových šperků, kterou zdědila po své matce Amálii von Klebelsberg. Ve své závěti také
upravuje nakládání se soupravou šperků pro své dědice a všechny jejich následovníky.
Paní Theodora Ulrika Sophie baronka von Levetzow žila na svém zámku do své smrti 13.
listopadu 1899 ve věku 95 let. Pohřbena je v levetzowské hrobce na hřbitově u barokního kostela
sv. Václava v Třebívlicích.
Komnata paní baronky Ulriky na zámku v Třebívlicích (Expozice Třebívlice,foto P. Škácha)
Hledání českých granátů pod Kuzovem (foto R.Hanus)
Těžba českých granátů
V oblasti Českého středohoří byla první „těžba“ českých granátů prováděna ručním vybíráním
granátů z ornice, nejlépe po dešti, kdy je červená barva granátových zrn v největším kontrastu vůči
tmavému podkladu. Nevýhodou tohoto způsobu získávání granátové suroviny byla časová
náročnost, malá produktivita a sezonní charakter práce, drobnou výhodou byla možnost provádět
sběr granátů i během polních prací při okopávání zasazených plodin. V současné době je hledání
granátových zrn na polích hojně využíváno amatérskými sběrateli minerálů (Hanus et al., 2013).
Jiným raným způsobem bylo hloubení malých a mělkých šachtic a rýh, které pod ornicí odhalovaly
vlastní pyroponosné polohy, jež se v Českém středohoří nazývají křehoť nebo křemeť. Tento velmi
jednoduchý způsob těžby se podle některých autorů v nezměněné formě místy udržel až do začátku
20. století (mj. Klečák a Holásek 1972, Götz et al. 1979, Hanus et al., 2013).
Efektivnějším způsobem dobývání granátů bylo úplné odstranění ornice a podorničí a těžba
pyroponosných poloh do hloubky až 7 m. Po skončení těžby byl štěrk zbavený granátů v částečně
původním vrstevním sledu vracen zpět a pokrýván ornicí, aby byla maximálně zachována úrodnost
těžbou zasaženého záboru, jenž zpravidla zabíral plochu několika desítek čtverečních metrů. Tento
způsob těžby byl prováděn v nejbohatších částech ložiska, kde pyropem bohaté vrstvy vycházejí
téměř na povrch, např. v oblasti tzv. Panských jam u Podsedic a u Chrášťan (Urbánek 1978).
Původně byla těžba prováděna bez vracení vytěžené zeminy v původním sledu, čímž docházelo k
ničení (zanášení štěrkem) zemědělské půdy, na což kriticky upozornil již Reuss (1790a). K dopravě
natěženého materiálu na povrch se využívalo dřevěných žebříků, u hlubších jam i rumpálu s
pletenými koši (Zahálka 1883 in Hanus et al., 2013).
Dokladem toho, že těžba granátů v oblasti probíhala již v 11. století (ústní sdělení prof. A. Křížová,
Moravské zemské muzeum), resp. v 15. století (Pařík 1901), je i nález z roku 1898, kdy byly v
místě dnes již zrušeného hřbitova u třebenického kostela z 15. 16. století objeveny dvě jemně
propracované růžice z bronzového drátku, které měly ve svém středu menší rozety vždy se šesti
granáty o průměru 2 mm (Pařík 1901). Dnes jsou tyto vzácné bronzové šperky nezvěstné. Velmi
zajímavý, i když nepřesně lokalizovaný je i nález z roku 1930, kdy kopáči na granátových polích u
obce Staré našli minci z roku 1460 (Vokáčová 1984). Z 15. století pochází také několik liturgických
předmětů zdobených granáty, které jsou dnes součástí Svatovítského a Loretánského pokladu.
Pokročilejším způsobem těžby granátů bylo hloubení šachtic a podmolů. Tehdejší hledači granátů se
nechtěli zdržovat s odstraňováním skrývky, mocné místy až 7 m, nad celou těženou plochou. Proto
začali razit úzké šachtice, široké pouze natolik, aby jimi bez problémů prošel proutěný koš a později
okov, tj. velký, často okovaný džber. Hloubka těchto děl dosahovala 15 40 m (Pařík 1901,
Sýkora 1952)! Tyto šachtice měly buď kruhový, nebo častěji obdélníkovitý profil. Okov byl na
povrchu napojen na ruční rumpál (žentour), většinou ovládaný dvěma lidmi. Poté co šachtice prošla
svrchními, málo bohatými vrstvami a dosáhla pyroponosných vrstev (křehotě), začali horníci z
šachty razit všemi směry dobývky. Počva (dno) dobývky byla určena silnou vrstvou kompaktního
béžového jílu, v němž a pod nímž se již pyropy nevyskytují. Strop dobývek byl omezen mocností
křehotě a odvahou pracovníků (Hanus et al., 2013).
Bezpečnost podmolů nebyla velká – je třeba si uvědomit, že těžba probíhala ve zcela nesoudržných
horninách. O riskantnosti tohoto počínání svědčí i četné smrtelné úrazy.Zvýšení bezpečnosti těžby
bylo prováděno pomocí zakládek. V těženém materiálu se často vyskytují relativně velké kusy
hornin, které byly ještě v podzevybírány a jimiž byly zakládány vydobyté prostory. Vytváření
zakládek bylo ovšem důležité nejen pro bezpečnost, ale i pro efektivitu těžby. Horník nemusel na
povrch dopravovat hlušinu, kterou by musel nakonec vracet zpět a mohl se plně soustředit na
získávání partií bohatých pyroponosných vrstev.
Zvýšení stability důlního díla sloužilo i ponechávání celíků („sloupků“) křehotě mezi jednotlivými
podmoly. Celíky byly těženy těsně před opuštěním podmolu. Používání dřevěné výdřevy ke zvýšení
stability díla bylo využíváno pouze zřídka. Nebezpečné byly ale také průvaly vod ze sousedních
starých podmolů a velmi časté propady nadloží. Zajímavostí je, že u obce Třebívlice byly granáty
těženy i pod úrovní místního potoka. Silné průsaky vody byly řešeny za použití vodní pumpy
(Zahálka 1883, Zahálka 1884a). Další nebezpečí pro horníky plynulo z osvětlení dobývek, ke
kterému se používaly svíce nebo olejové kahany. Nevýhodou byla špatná větratelnost díla,
hromadění zplodin hoření a s tím spojené nebezpečí udušení horníka, které bylo bohužel poměrně
častou nehodou. Za všechna důlní neštěstí jmenujme smrtelný zával tehdy sedmnáctileté dívky
Terezie Seifertové u Třebívlic, která se spolu s rodiči sběrem granátů snažila zachránit chátrající
statek v Třebívlicích (Hanus et al., 2013).
Po vytěžení pyroponosného materiálu a jeho dopravení na povrch bylo potřeba získaný materiál
dále upravit, aby z něho byly získány pouze žádané české granáty. Nejvíce se osvědčilo pláchnutí
materiálu (promývání vodou na sítech), případně se používala primitivní ruční sazečka, tj. zvláštním
způsobem natřásané síto umístěné ve vodě, jež umožňovalo oddělování českých granátů od
jaloviny. Pláchnutí nebo využití sazečky neprobíhalo téměř nikdy na místě vlastní těžby. Vytěžený
materiál se většinou dopravoval k potokům s dostatečným průtokem (u obcí Staré, Dřemčice,
Leská, Třebívlice a jinde) nebo k místním rybníkům (v Chrášťanech nebo v Podsedicích), protože
tento způsob úpravy suroviny potřebuje dostatečně velké množství vody.
Vlastní proces úpravy vytěžené granátové suroviny měl podle Zahálky (1883) tento postup.
Proplachovač umístil do potoka dřevěný truhlík s vytěženým materiálem, který se samovolně
proudem vody v potoce za občasného promíchání lopatou zvolna zbavoval hlíny a jílu. Poté se
získaná surovina vložila do škopíčku, nádoby se dnem vyrobeným z drátu. Ve dně tak vznikly
otvory 4 mm dlouhé a 1,5 mm široké. Toto voštinové síto umožňovalo získávat pouze kulatá zrna
větší než 1,5 mm, plošší zrna propadala. Granátový koncentrát horníci dopravovali domů, kde byl
finálně vytříděn. Třídění byla většinou práce žen a dětí. Vybírala se pouze klenotnicky
zpracovatelná zrna českých granátů (Hanus et al. 2013)
Nejhlubší podmoly byly u obce Staré na vrchu Linhorka. Hochstetter (1856) uvádí, že v roce 1856
na jednom podmolu pracovalo zhruba 12 mužů. O tvaru, velikosti i prostorové distribuci starých
dobývek se lze v omezené míře přesvědčit v oblasti Panských jam u Podsedic, kde jsou při
současném způsobu těžby podmolové dobývky ve vertikální řezu občas odkryty.
Po opuštění vydobytého podmolu byl celý prostor poměrně pečlivě založen vydobytým materiálem
tak, aby nedocházelo k propadům terénu a celý zábor mohl být znovu využíván pro zemědělské
účely. V dané době bylo zemědělství hlavním způsobem obživy místních lidí, těžba granátů měla
pouze doplňkový, i když vítaný charakter.
První podrobnější popis dobývání českých granátů podal F. A. Reuss v letech 1790 (a, b) a Reuss
1793, roku 1792 o těžbě psal A. Humboldt s C. Freieslebenem. F. Hochstetter roku 1856 uvádí
odhad těžby v témže roce mezi 22 a 24 centy (tj. 1 357–1 481 kg) českých granátů (Hanus et al.,
2013).
Podmolový způsob těžby byl využíván především v oblasti Třebívlic, Solan, Dlažkovic, Podsedic,
Chrášťan, Děčan a Semče. V 18. století vznikly velké právní spory ohledně vlastnictví granátů na
polích: šlo o to, zda kameny patří majitelům polí, nebo vrchnosti. Poté co bylo dekretem z roku
1789 rozhodnuto, že náležejí vrchnosti, začaly vrchnostenské úřady tohoto výsledku silně využívat,
takže docházelo k častému ničení polí poddaných. K narovnání stavu došlo až v druhé polovině 19.
století, kdy bylo ustanoveno, že se těžař s vrchností dělí na polovinu. Právo kopat granáty měli
majitelé pozemků. Hornici, kteří chtěli kopat na cizích pozemcích, museli mít souhlas majitele a
navíc museli odevzdávat polovinu peněz utržených za prodané granáty. Na panských pozemcích
dostávali horníci polovinu ještě nepropláchnutého granátového písku. Před rokem 1848 se granáty
odváděly majitelům panství za předem dohodnutou cenu (Zahálka 1883).
Největšího objemu těžby českých granátů bylo dosaženo v letech 1887–1888, kdy byla získána
granátová surovina za 400 000 korun, přičemž těžbu zajišťovalo zhruba 400 horníků. Vytěženou
surovinu zpracovávaly na 3 000 brusičů a poté přibližně 3 500 pracovníků v asi 500 zlatnických
dílnách. Tak velká produkce se pozitivně odrazila v rozvoji granátového šperku, zejména v
souvislosti s objevem nýtkové a později zrnkové (vysazované) techniky. V následujících letech ale
granátový průmysl zaznamenal propad: v roce 1890 byly vytěženy granáty jen za 160 000 korun, v
roce 1908 pouze za 18 000 korun (Hanus et al., 2013).
Zvláštním typem dobývání byla těžba hornickým způsobem přímo z pyroponosných diatrém
(Brockentuff). Tento způsob těžby se uplatňoval pouze omezeně v 18. (Humboldt a Freiesleben,
1792) a první polovině 19. stol. (Sternberg, 1827). Těžba hornickým způsobem probíhala na vrchu
Linhorka nebo na Granátovém vrchu u Měrunic. žba na Granátovém vrchu probíhala na
lobkovickém panství a u těžených šachet byl instalován také koňský žentour na čerpání důlních
vod. Jedna z posledních šachet na Granátovém vrchu (zvaném též Bota, německy Stiefelberg nebo
Granatenbergel) u Měrunic, kde se tento druh dobývání používal, byla šachta čís. XI. Tato šachta
skončila dne 30. 9. 1865 z důvodu nerentabilní těžby. Oehmichen (1900) shodně s Hibschem (1934)
uvádějí rok skončení těžby na vrchu Linhorka (dříve Líná horka) u Starého v roce 1868. Jak uvádí
Humboldt a Freiesleben (1792) tyto šachty byly 20–30 vídeňských loktů hluboké (15,56–23,34 m).
Podle Čermákové (1972) dosáhla hloubka Leopoldiny šachty 20 sáhů (35,5 m) a šachty Marie č.XI.
18 sáhů (32 m). Šachta Marie č. XI. produkovala větší granáty než sousední šachta Marie č. XIV.
Pyroponosné brekcie, v nichž se dolovalo, jsou velmi tvrdé horniny, a proto těžba na rozdíl od těžby
ze štěrkopísků postupovala jen pomalu a s nízkou výtěžností, což způsobilo několikrát její přerušení
např. v roce 1821 (Zippe in Sommer, 1833). To by částečně vysvětlovalo ojedinělou velikost všech
granátu na popisované kolekci granátových šperku paní Ulriky baronky von Levetzow (Hanus et
al., 2013).
Za první zprávy o získávání českých granátů na panství v Třebívlicích je možné považovat
zachovalou korespondenci české dvorské komory s majitelem panství Dolní Třebívlice Jiříkem
Údrčským z Údrče, v němž žádá v roce 1603 tři velké granátové kameny, o kterých se císař Rudolf
II. dozvěděl. Jiří Údrčský z Údrče následně žádá císaře o svobodu prodeje českých granátů, čemuž
císař vyhovuje s podmínkou, že nejkvalitnější kameny nabídne komoře k přednostnímu odprodeji
jeho císařské milosti (Urban 1976). Zájem o získávání českých granátů na panství potvrzuje i příkaz
císaře Rudolfa II. panu Údrčskému, aby povolil vstup Bartoloměji Berrfortovi, měšťanu Starého
Města a obchodníku drahokamy.
Těžba granátů pokračovala i za dalších majitelů, šlo hlavně o povrchový sběr a dalším způsobem
získávání granátů bylo hloubení malých a mělkých šachtic a rýh, které pod ornicí odhalovaly vlastní
pyroponosné polohy. Výnos z těžby se za Vojtěcha Václava hraběte Klebelsberga pohyboval okolo
1000 dukátů ročně (Sommer 1833). Začátkem roku 1808 provedl krajský úřad v Litoměřicích, z
nařízení českého zemského presidia, průzkum u hospodářských úřadů v kraji, ve kterém zjišťoval
údaje o těžbě českých granátů. Z odpovědi statku Třebívlice se dozvídáme, že výnos těžby je v
posledních letech asi 5 liber granátových zrn a finanční výnos po odečtení nákladů činil 300
zlatých. Těžba probíhala s velkým nákladem a ruinováním vrchnostenských a poddanských
pozemků. Vše toto vede třebívlickou vrchnost k zamyšlení ukončit těžbu granátů pro její malý
výtěžek. Prodávají se granáty surové, ke zpracování na panství nedochází. V posledních letech se
prodávají kameny třebívlickému „Granatenschenker“ Václavu Penschovi. Před lety se
vrchnostenské granáty prodávaly pražskému obchodníku Krinerovi, Moschelesovi. Surové granáty
poté mají putovat dále do Prahy, Kolína a Světlé (Čermáková 1972). Po získání Horních Třebívlic v
roce 1812 se výsledky těžby zřejmě zlepšily, protože místo ukončení těžby pan František hrabě z
Klebelsbergu založil v Třebívlicích v roce 1819 brusírnu českých granátů. Výnos těžby v roce 1825
dosáhl 1000 zlatých vídeňské měny (Sommer 1833). V archivech se také dochovala smlouva mezi
Egidiem (Jiljím) Krinnerem (obchodníkem s drahými kameny) a Františkem hrabětem
z Klebelsbergu (majitelem granátových polí) o pravidelných dodávkách vytěžených českých
granátů. Pro firmu Egidy Krinnera to byla velmi výhodná spolupráce, v granátonosných oblastech
nakupoval granáty a zároveň tam dodával osivo místním sedlákům, protože provozoval semenářský
velkoobchod založený roku 1744.
Souprava šperků paní baronky Ulriky v etui (OMG Most, foto P. Škácha)
Použitá literatura:
Anft Adolf, Wondrák Eduard (1969): Kraj českého granátu a jeho muzeum v Třebenicích, MNV
Třebenice a Muzeum českého granátu Třebenice
Bauer Max (1896): Edelsteinkunde. – Chr. Herm. Tauchnitz, Leipzig.
Bauer Max (1904): Precious Stones – Charles Griffin and Company Ltd., London
Bauer Max (1932): Edelsteinkunde – 3.vyd. doplněné prof. K. Schlossmacherem, Bernhard
Tauchnitz, Leipzig.
Belis J., Hanus R., Hladký P. a Kvapilová A. (2018): Kolekce šperků baronky Ulriky von
Levetzow informace o novodobé historii –Samostatná restaurátorská zpráva. –MS, archiv OMM.
Praha.
Bouška V. (1997): Český granát nejznámější z pyropů a ze skupiny granátů. Sb. příspěvků ze
semináře GRANÁT – PYROP, Okr. muzeum Českého ráje v Turnově, 1 – 9, Jablonec nad Nisou.
de Boodt Anselmus Boetius (1609): Gemmarum et lapidum historia, Hannau
Cogan M. (1997):.Český granát v turnovském kamenářství do konce 19. století. Sb. příspěvků ze
semináře GRANÁT – PYROP, Okr. muzeum Českého ráje v Turnově, 10 -13, Jablonec nad Nisou.
Cogan M., Jakoubě B. (2001): Turnov – Český ráj, Turnov
Collini Cosimo Alesandro (1777): Tagebuch einer Reise welche verschiedene mineralogische
Beobachtungen besonders zu Agate und den Basalt enthält: nebst einer Beschreibung der
Verarbeitung der Agate, Mannheim
Čermáková Anna (1972): Lobkovická těžba českých granátů ve Středohoří v 17.-19.stol.,
Vlastivědný sborník Litoměřicko 1972
Dedeyne R., Quintens I. (2007): Tables of gemstone identification, Glirico, Gent, ISBN 90-78768-
01-0
Durdík Jan et al (1979): The Pictorial Encyclopedia of Antiques, Hamlyn, ISBN 0600 03130 6
Eppler Alfred (1917): Der Diamant im deutschen Gewerbe und auf dem Weltmarkt, Gustav Hahns
Crefeld
Gilbertson Al (2016): Value Factors, Design, and Cut Quality of Colored Gemstones (Non-
Diamond), The GemGuide 2016, GIA 2018
Götz et al. (1979): Granáty Českého středohoří, Monografická studie Krajského muzea v Teplicích,
17, Teplice
Fajt J. edit. (1997): Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV., str.188, Národní galerie
Praha, ISBN 80-7035-142-X
Fajt J., edit. (2006): Karel IV., císař z boží milosti, kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-
1437, str. 242-245, Academia Praha, ISBN: 80-200-1399-7
Fritsch E., Rossman G. R. (1993): The causes of color in garnet.– Min. Rec., 24, 63, Bowie, Md.,
Tuscon.
Hanus Radek et al. (2013): Český granát, Historie, geologie, mineralogie, gemologie a šperkařství,
Granit Praha, ISBN 978-80-7296-088-0
Hanus Radek (2019): Atlas inkluzí v českém granátu a jeho imitacích, Powerpoint Praha, ISBN
978-80-7568-134-8
Hanus R. a Hladký P. (2018): Vrtání granátů původní technologií –Samostatná restaurátorská
zpráva. MS, archiv Oblastní Muzeum v Mostě.
Hanus R. a Hladký P. (2018): Broušení granátů původní technologií –Samostatná restaurátorská
zpráva. MS, archiv Oblastní Muzeum v Mostě.
Hibsch J.E. (1926): Das Granatenbergel bei Meronitz und die böhmischen Granaten, Bílina
Hibsch J.E. (1934): Die Minerale des Böhmischen Mittelsgebirges - Fischer, Jena
Hochstetter F. (1856): Über die Pyropenführenden Ablagerungen im Böhmischen Mittelgebirge,
Jahrb. d. k. k. Geologischen, Reichsanstalt, 844-845, Wien
Hráský Josef (1981): Výrobní značky zlatnických, stříbrnických a ozdobnických mistrů v Čechách
v letech 1806-1860, UPM Praha, ACTA UPM XIV. - řada D. Supplementa 3
Hráský Josef (1987): Zlatníci českého baroka, UPM Praha, ACTA UPM XVII. – řada
D.Supplementa 5
Humboldt A., Freiesleben J.C. (1792): Geognostische Beobachtungen aus einer Reise durch
einen Teil des böhmischen Mittelgebirges, Bergmännisches Journal V.ročník / März, str.257,
Freiburg a Annaberg
Jeffries David (1750): A Treatise on Diamonds and Pearls,Londýn
Ježek B (1914): Drahokamy, první vydání. v edici Duch a svět vydal nakladatel F. Topič
knihkupec, Praha.
Ježek B (1923): Drahokamy, druhé vydání. v edici Duch a svět vydal nakladatel F. Topič
knihkupec, Praha.
Klečák J.,Holásek O. (1972): Český granát, Severočeské nakladatelství Ústí n.Labem
kolektiv (1996): Seznam puncovních značek, Praha 1996
Kopecký L.,Bauerová A. (1972): Český granát, Litoměřice
Kozojed Petr (2009): Kaplířové ze Sulevic na prahu novověku, diplomová práce, FF UK Praha
Křížová Alena (2015): Šperk od antiky až po součastnost, NLN Praha, ISBN 978-80-7422-311-2
Kvapilová A. (1998): Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899) Katalog stálé expozice v
Okresním muzeu v Mostě, Okresní muzeum Most
Kvapilová A. (2009): Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899) Katalog stálé expozice v
Okresním muzeu v Mostě, Dodatky a opravy, Okresní muzeum Most
Laňková Jana (2008): Obyvatelstvo Třebívlic v 17. a 18. století, diplomová práce, FF UK, Praha.
Macek J (1996): Dějiny Třebívlicka a Ulrika von Levetzow.In: Zpravodaj venkova, Obnova
venkova, Praha
Metz Rudolf (1961): Edelsteinschleiferei in Freiburg und im Schwarzwald und deren Rohstoffe,
Lahr
Mrázek Ivan (2017): Drahé kameny Moravy a Slezska od renesance po secesi, Masarykova
univerzita Brno, ISBN 978-80-210-8549-7
Oehmichen H. (1900): Die böhmischen Granatlagerstätten und Edelsteinseife des Senfzergründels
bei Hinterhermsdorf in Sachsen - Zeitschrift f. praktische Geologie, 8., 1-17, Berlin
Pařík V. (1901): O ložiskách pyropových na úpatí českého Středohoří co do rozlohy a výtěžku,
Věst. III.sjezdu čes. přír. a lék. v Praze r.1901, 292-293
Reuss F. A. (1790a): Die Granatengruben bei Triblitz, str. 144
Reuss F. A. (1790b): Orographie des nordwestlichen Mittelgebirges in Bohemia, I. Bd., Dresden
Reuss F. A. (1793): Mineralogische Geographie von Böhmen , I. Bd. Mineralogische Beschreibung
des Leitmeritzer Kreises, Dresden
Rieger F.L. (1865): Slovník naučný, 4.díl, str 681, I. L. Kober Praha
Sedláček August (1998): Místopisný slovník historický království českého, Argo Praha
Sedláčková H. (2016): Krajští hejtmané v Čechách 1537-1848, disertační práce, FF UK Praha
Sejbal J. (1997): Základy peněžního vývoje, Masarykova univerzita, Brno, ISBN 80-210-1734-1
Semian Milan (2002): Broušení granátů na Světelsku, Sborník, Havlíčkův Brod
Schaller J. (1787): Topographie des Königreichs Böhmen, 5.Th., Leutmeritzer Kreis, Prag und
Wien, str. 82 – 85
Schaller J. (1787): Topographie des Königreichs Böhmen, 7.Th., Saatzer Kreis, Prag und Wien, str.
104
Sommer J.G. (1833): Das Koenigreich Böhmen - I Bd.Leitmeritzer Kreis, str.73,74,79,81,88, Prag
Sommer J.G. (1845): Das Koenigreich Böhmen – 13. Bd.Rakonitzer Kreis, Prag
Sommer J.G. (1846): Das Koenigreich Böhmen – 14. Bd.Saatzer Kreis, Prag
Spis ČVS:VV – 196/88) - Krajský soud v Ústí nad Labem
Spis 1T 3/89 - Krajský soud v Ústí nad Labem
Stehlíková Dana (2002): Carbunculus,Granatus,Zrnakoč – katalog výstavy, NLN Praha
Stehlíková Dana (2003): Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví, Libri Praha,
ISBN 80-85983-90-7
Sternberg K. (1827): Rede des Presidenten - Verh.d.Gesel.d. Vater. Mus. in Böhmen, Prag
Sýkora L. (1952): Ložiska pyropů v Českém Středohoří, Geotechnika, sb. prací z praktické
geologie, sv. 14, Přírodovědecké nakladatelství, Praha
Štěpánek Jan (2017): Rod Lažanských ve vztahu k uměleckému prostředí českých zemí, disertační
práce, FF UK Praha
Švandrlík R.(1997): Dům prázdný, ale plný historie, Časopis Hamelika, roč.21, č.2, Mariánské
Lázně
Täubl Karel (1945): Puncovnictví
Täubl Karel (1963): Zlatnictví, SPN Praha
Täubl Karel (1969): Ze slavné doby českého granátu, in Zlatnictví, sborník pro umělecké řemeslo
1/1969, Jílové
Trojek T., Hanus R. a Hladký P. (2018): Rentgenofluorenscenční analýza (XRF) Samostatná
restaurátorská zpráva. MS,archiv Oblastní Muzeum v Mostě
Urban Stanislav (1976): Řezáči drahých kamenů v Čechách v 16. a 17.století, UPM Praha, ACTA
UPM XI. - řada D.Supplementa 2
Urbánek J. (1978): Historie a součastnost žby českého granátu, Sb.Český granát ČSVTS
družstva Granát, 80-89, Turnov
Varcl Josef (1932): O turnovském kamenářství, 50 let Měst.spořitelny v Turnově,Turnov
Vorel P. (2004): Od pražského groše ke koruně české, Nakladatelství Havran, 2.vyd., Praha, ISBN
80-86515-40-0
Vokáčová, Alena (1984): Český granát – katalog výstavy UPM 1984/85, Praha
Vrána S. (2008):Mineral inclusion in pyrope from garnet peridotites, Kolin area, central Czech
republic. Journal of Geosciences 53, 17-30. Praha
Webster R., Read P.G. (1994): Gems, Their Sources, Descriptions and Identification, Elsevier,
Oxford, ISBN 0750616741
Wurzbach von Constantin (1864): Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich, 12.Theil.,
str. 27-31, Wien
Wurzbach von Constantin (1868): Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich, 18.Theil.,
Stammtafel des Herren- und Grafengeschlechtes Mittrovsky von Mittrowitz und Nemischl, Wien
Zahálka Čestmír (1883): Český granát, Časopis Vesmír,12,XII, 136-139, 146-148, Praha
Zahálka Čestmír (1884): Rozšíření pyropových štěrků v Českém středohoří, Zprávy o zasedání
Královské české společnosti nauk v Praze, 396-408, Praha
ResearchGate has not been able to resolve any citations for this publication.
Article
Vyd. 1. Část. přeloženo z angličtiny, němčiny a slovenštiny? Vydáno u příležitosti stejnojmenné výstavy v Obrazárně Pražského hradu 16. února - 21. května 2006
Der Diamant im deutschen Gewerbe und auf dem Weltmarkt
  • Eppler Alfred
Eppler Alfred (1917): Der Diamant im deutschen Gewerbe und auf dem Weltmarkt, Gustav Hahns Crefeld Gilbertson Al (2016): Value Factors, Design, and Cut Quality of Colored Gemstones (Non-Diamond), The GemGuide 2016, GIA 2018
Granáty Českého středohoří, Monografická studie Krajského muzea v Teplicích
  • Götz
Götz et al. (1979): Granáty Českého středohoří, Monografická studie Krajského muzea v Teplicích, 17, Teplice Fajt J. edit. (1997): Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV., str.188, Národní galerie Praha, ISBN 80-7035-142-X
Das Granatenbergel bei Meronitz und die böhmischen Granaten
  • J E Hibsch
Hibsch J.E. (1926): Das Granatenbergel bei Meronitz und die böhmischen Granaten, Bílina Hibsch J.E. (1934): Die Minerale des Böhmischen Mittelsgebirges -Fischer, Jena
Výrobní značky zlatnických, stříbrnických a ozdobnických mistrů v Čechách v letech 1806-1860, UPM Praha, ACTA UPM XIV. -řada D
  • Hráský Josef
Hráský Josef (1981): Výrobní značky zlatnických, stříbrnických a ozdobnických mistrů v Čechách v letech 1806-1860, UPM Praha, ACTA UPM XIV. -řada D. Supplementa 3
Obyvatelstvo Třebívlic v 17. a 18. století, diplomová práce
  • A Kvapilová
Kvapilová A. (1998): Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899) -Katalog stálé expozice v Okresním muzeu v Mostě, Okresní muzeum Most Kvapilová A. (2009): Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899) -Katalog stálé expozice v Okresním muzeu v Mostě, Dodatky a opravy, Okresní muzeum Most Laňková Jana (2008): Obyvatelstvo Třebívlic v 17. a 18. století, diplomová práce, FF UK, Praha. Macek J (1996): Dějiny Třebívlicka a Ulrika von Levetzow.In: Zpravodaj venkova, Obnova venkova, Praha
Drahé kameny Moravy a Slezska od renesance po secesi
  • Mrázek Ivan
Mrázek Ivan (2017): Drahé kameny Moravy a Slezska od renesance po secesi, Masarykova univerzita Brno, ISBN 978-80-210-8549-7
O ložiskách pyropových na úpatí českého Středohoří co do rozlohy a výtěžku, Věst
  • H Oehmichen
Oehmichen H. (1900): Die böhmischen Granatlagerstätten und Edelsteinseife des Senfzergründels bei Hinterhermsdorf in Sachsen -Zeitschrift f. praktische Geologie, 8., 1-17, Berlin Pařík V. (1901): O ložiskách pyropových na úpatí českého Středohoří co do rozlohy a výtěžku, Věst. III.sjezdu čes. přír. a lék. v Praze r.1901, 292-293