Valence verbálních substantiv na příkladu dvojice učení/učení se

Abstract

Tento text pojednává o tom, jak se při nominalizaci chovají reflexivní formy slovesné na příkladu typu sloves učit/učit se, resp. verbálních substantiv učení/učení se. Konkrétně se jedná o elidování klitika se u verbálního substantiva učení, o jeho možné příčiny a následky.V této studii rovněž argumentuji ve prospěch reflexivního se jako prvního objektového doplnění, tedy pro to, že verbální substantivum učení vyžaduje, až na blíže popsaná specifika, vždy dvě valenční doplnění, stejně tak jako sloveso, od kterého je odvozeno. S tím souvisí mnou realizovaný pilotní výzkum, který naznačuje, jak postupují uživatelé jazyka při odvozování verbálních substantiv z příslušných sloves.

Full text

PRACE FILOLOGICZNE, tom LXXII
PF 2018 (LXXII): 87–101
MARTIN JANEČKA
Ústav bohemistiky, Filozocká fakulta
Jihočeská univerzita vČeských Budějovicích
České Budějovice
mjanecka@.jcu.cz
VALENCE VERBÁLNÍCH SUBSTANTIV
NA PŘÍKLADU DVOJICE UČENÍ/UČENÍ SE
KEYWORDS: reexive clitics, object, genitive case, dative case, nominalization
KLÍČOVÁ SLOVA: reexiwa, objekt, genitiv, dativ, nominalizace
VALENCY OF VERBAL NOUNS ON THE EXAMPLE OF UČENÍ/UČENÍ SE
ABSTRAC T: In the rst part of this study Isummarized Czech linguists’ opinions on
the occurrence of reexive pronoun se aer verbal nouns. e rst (the older) line was
dubbed “stylistic opinions” because of argumentation style and stress on aesthetics of
expression. e second (the more recent) line was called “grammatical opinions.” e
second part of this study aims at verifying the following two assumptions on the basis
of the SYN corpus (version 6): 1) as it has been expected, adative noun collocates with
the verbal noun učení se more frequently than agenitive noun; 2) it is surprising that
the reexive pronoun se is more frequently eliminated when adative noun follows
than when agenitive noun follows. Nevertheless, the collected data have not depicted
asignicant dierence neither by 1), nor by 2). is fact corresponds with the results
of apilot study showing how language users operate when they modify verbs to verbal
nouns.

Martin Janečka
88
Úvod
Tento text pojednává otom, jak se při nominalizaci chovají reexivní formy
slovesné1 na příkladu typu sloves učit/učit se, resp. verbálních substantiv učení/
učení se. Konkrétně se jedná oelidování reexiv se uverbálního substantiva uče-
ní, ojeho možné příčiny anásledky. Ve svémtextu (Janečka 2013) jsem nastínil
možnosti, jak přistoupit kelidování reexiv se asi uverbálních substantiv, což
jsem prověřoval vkorpusech SYN 2009pub aSYN 2010. Do jisté míry navazuji na
text Nádeníčkův (2004), který poukazuje pomocí korpusových dat ze SYN2000
na to, že dochází kvyjadřování významu ‘učit se něco/něčemu’ pouze pomocí
verbálního substantiva učení, které by ale mělo být vyhrazeno pro význam ‘učit
někoho něco/něčemu’; tvrdí přitom, že reexivum se uverbálních substantiv
typu učení se již není klitikem, ale vázaným morfémem, byť psaným zvlášť, ne-
nabízí však přitom vysvětlení pro případy, kde se reexivum se neobjevuje, resp.
nenabízí vysvětlení pro to, že se někdy objevuje aněkdy neobjevuje.
Vtomto textu nejprve uvádím valenční rámce sloves učit aučit se, ze kterých
jsou odvozena verbální substantiva učení aučení se. Poté nastiňuji vývoj uvažo-
vání o(ne)přítomnosti reexiva se za verbálním substantivem, ato zpozic vněja-
zykových anásledně ivnitrojazykových (gramatických). Dále ověřuji hypotézu,
že po verbálním substantivu jsou dva genitivy vedle sebe „degradované“, tedy že
co do frekvence vkorpusu SYN verze 6 převažuje po verbálním substantivu uče-
ní doplnění dvěma různými pády – genitivem (v podobě reexiva se) adativem
(vpodobě substantiva), resp. že kelidování se po verbálním substantivu dochází
častěji, pokud za potenciálním se následuje genitiv (oproti dativu). Vtéto studii
rovněž argumentuji ve prospěch reexiva se jako prvního objektového doplnění,
tedy pro to, že verbální substantivum učení vyžaduje ve významu ‘učit se něco/
něčemu’ vždy dvě2 valenční doplnění. S tím souvisí mnou realizovaný pilotní vý-
zkum, který naznačuje, jak postupují uživatelé jazyka při odvozování verbálních
substantiv z příslušných sloves.
Ústředním tématem tohoto textu je valence, kterou rozumím, ve shodě např.
sPanevovou (2002: 517–518), počet apovahu míst (argumentů), které na sebe
sloveso (příp. jiný slovní druh, vpřípadě této studie substantivum) váže jako po-
zice obligatorní nebo fakultativní (potenciální). Podle Urešové (2011: 8) lze rozli-
šovat tři základní typy valence: 1. valenci syntaktickou, čímž se myslí kombinace
1 Jsem si samozřejmě vědom rozsáhlé diskuse otom, jak na české se nahlížet (astím souvi-
sející rozdílné terminologie koznačení takového se), nicméně vtomto textu dále užívám (ve shodě
sNádeníčkem 2004) „neutrální“ označení „reexivum“, výjimkou jsou pak citace nebo parafráze
autorů jiných.
2 Pokud se samozřejmě nejedná oobecné vyjádření, jako např. Proces učení se je celoživotní
záležitost.

V
alence verbálních substantiv na příkladu dvojice učení/učení se
89
několika rekčních vztahů (vlastnost slova spojovat se vtextu s jinými slovy je
dána primárně syntakticky), 2. valenci sémantickou, kde je vlastnost slova spojo-
vat se vtextu s jinými slovy určena primárně sémanticky, tedy významy spojují-
cích se slov (kolokabilitou), kterou preferuje např. Čermákův lexikologický pří-
stup, 3. valenci kombinovanou, kde je vlastnost slova spojovat se vtextu sjinými
slovy určena sémanticky isyntakticky zároveň. Tento přístup je typický např. pro
tzv. funkční generativní popis, pro větné vzorce Daneše aHlavsy nebo Karlíkovu
modikovanou valenční teorii. Vnázorovémsouladu stímto přístupem je imoje
studie.
1. Valenční rámce sloves učit aučit se
Slovník Slovesa pro praxi (dále jen SPP, Svozilová, Prouzová, Jirsová
1997:250–251) eviduje uslovesa učit čtyři valenční rámce, znichž bod č. 4 dále
nereektuji, jelikož zde nedochází ktransformaci objektového doplnění slovesa
na neshodný přívlastek. Valenční rámce3 jsou následující:
1. vést kzískání znalostí, dovedností, vzdělávat
Val 1 – VF – Val 2 (S acc) – Val 3 (S acc /S dat/S loc) (též Val 1 – VF – Val 2)
Někdo/něco – učí – někoho – něco/něčemu/nějak/něco dělat + oněčem (S loc)
2. (výchovně) působit kzískání vlastností, schopností, návyků
Val 1 – VF – Val 2 (S acc) – Val 3 (S dat)
Někdo – učí – někoho – něčemu/něco dělat/aby…
3. působit jako učitel, vyučovat
Val 1 – VF – Val 2 (S acc/S dat?4) – Val 3 (též Val 1 – VF – Val 2; též Val 1 – VF – Val 3;
též Val 1 – VF)
Někdo – učí – něco (? něčemu5) – někde/někdy/po nějakou dobu
4. kniž. Šířit myšlenky, často súmyslem získat stoupence
Val 1 – VF – Val 2
Někdo – učí – že…
3 Ujednotlivých valenčních doplnění je tučně zvýrazněno vše, co je relevantní pro můj vý-
zkum, tedy substantivní doplnění akuzativní či dativní, která při nominalizaci přecházejí do geniti-
vu, resp. zůstávají vdativu.
4 VSPP je na pozici Val 2 uvedeno pouze substantivum vakuzativu, proto jsem (byť s otaz-
níkem) doplnil isubstantivum vdativu, které by podle mého názoru mohlo být na této pozici
realizováno.
5 Vedle zájmena něco jsem (opět sotazníkem) doplnil izájmeno něčemu pro d ativ.

Martin Janečka
90
Uslovesa učit se jsou pak vSPP (Svozilová, Prouzová, Jirsová 1997: 250–251)
uvedeny dva různé valenční rámce. Ten, který reektuji zhlediska svého výzku-
mu, tedy Val 1 – VF – Val 2, disponuje třemi odlišnými významy (body 1. až 3.
níže). Bod č. 4 zde nereektuji, tak jako bod č. 4 uslovesa učit, jelikož se zde opět
netransformuje akuzativní nebo dativní doplnění slovesa na neshodný přívlastek
vgenitivu, resp. dativu.
1. osvojovat si znalosti, získávat vědomosti, vzdělávat se
Někdo – se (S acc) učí – něco (S acc)/něčemu (S dat)/nějak/oněkom (S loc)/oněčem (S
loc)/něco dělat (též Val 1 – VF)
2. cvičením získávat dovednost, návyk
Někdo – se (S acc) učí – něco (S acc)/něčemu (S dat)/něco dělat
3. pěstovat usebe nějakou vlastnost, schopnost
Někdo – se (S acc) učí – něčemu (S dat)/být nějaký
4. připravovat se na budoucí řemeslnické povolání
Někdo – se (S acc) učí – někým (S instr) na někoho (S acc)/někde
Snad nejúsporněji azároveň nejpřehledněji jsou valenční rámce naznačeny
ve slovníku VALLEX 3.0.6 Významy 1–3 ze SPP jsou u slovesa učit shrnuty pod
bodem 1, který jediný reektuji. Další dva rámce již disponují před druhým do-
plněním slovesa předložkou, čemuž se ve svém výzkumu nevěnuji.
1. předávat znalosti / dovednosti
učí své žáky matematice / matematiku / počítat
Tab. 1. Valenční rámec č. 1 uslovesa učit
obl obl obl typ
ACT 1ADDR 4PAT
3, 4,
inf, aby, ať,
zda, že, cont
MAN
2. předávat znalosti / dovednosti
Učitel nás učil oSněžce, že je to nevyšší hora ČR.
Tab. 2. Valenční rámec č. 2 uslovesa učit
obl obl obl obl
ACT 1ADDR 4PAT o+6 EFF 4, že,
cont
6 http://ufal.m.cuni.cz/vallex/3.0.

V
alence verbálních substantiv na příkladu dvojice učení/učení se
91
3. předávat znalosti / dovednosti
učili nás oroli strany ve státě
Tab. 3. Valenční rámec 4. 3 uslovesa učit
obl opt obl
ACT 1ADDR 4PAT o+6
Uslovesa učit se jsou pak ve VALLEXu 3.0 uvedeny dva rámce, přičemž re-
levantní je pro můj výzkum pouze bod 1, do kterého jsou zahrnuty významy
1–3 zeSPP. Rámec č. 2 již uvádí doplnění buď instrumentálové, nebo akuzativní
spředložkou na, což je pro můj výzkum nerelevantní ze stejného důvodu, jaký
jsem uvedl výše uslovesa učit.
1. získávat znalosti / dovednosti
učil se matematice / matematiku na zkoušku
Tab. 4. Valenční rámec č. 1 uslovesa učit se
obl opt typ typ
ACT 1PAT 3,4,inf,zda,že,cont AIM na+4 MANN
2. připravovat se na povolání
učit se zahradníkem; učit se na zahradníka
Tab. 5. Valenční rámec č. 2 uslovesa učit se
obl obl
ACT 1PAT 7,na+4
2. Verbální substantiva
Osubstantivech, jako je např. učení, Čermáková (2009: 36) píše, že patří mezi
substantiva s převažující genitivní valencí, jsou derivována většinou pomocí
suxů -ení nebo -ání, acharakteristická je pro ně určitá významová neúplnost,
přičemž význam je často abstraktní nebo vágní. Uvádí příklady jako vyhlášení,
odstranění, stanovení, udržení, konání aj. ataké to, že jsou typická pro funkční
styly odborný apublicistický. Dále Čermáková píše, že genitiv utěchto substantiv
vpovrchové syntaxi odpovídá akuzativní valenci sloves, znichž jsou tato sub-
stantiva derivována, avyžadují tak další kontextové doplnění, které je realizováno
skrze valenci.
Ve Skladbě češtiny Grepla aKarlíka (1998: 176) uvádějí, že existují deverbál-
ní substantiva (DvS) dvojího typu: I. verbální substantiva (VS) tvořená pomocí
suxů -ěn/-en, resp. -án/-an, nebo -t, jako např. znít – znění, psát – psaní apod.;

Martin Janečka
92
II. dějová substantiva (DS) tvořená pomocí různých suxů adokonce isuxu
nulového, např. číst – četba, vonět – vůně, žádat – žádost apod. Mezi základní
rozdíly mezi oběma skupinami patří ito, že mají citlivost vůči reexivizaci: Pouze
VS si mohou zachovat (zvýraznil M. J.) reexivní formu: koupání /koupání se
ve studené vodě je zdravé X koupel/*koupel se ve studené vodě je zdravá (Karlík
2000: 188). Otom, za jakých okolností si verbální substantiva mohou reexiva
ponechat, se však ve Skladbě češtiny nepíše.
3. Verbální substantiva sreexivy, nebo bez nich?
3.1. Vnějazykové příčinyelidování reexiva se
Vtéto podkapitole stručně uvedu stanoviska kelidování reexiv uverbálních
substantiv, která nazývám jako vnějazyková – ač se některá znich objevují vteh-
dejších gramatických příručkách, jsou to stanoviska řešící (ne)přítomnost re-
exiv uverbálních substantiv zhlediska estetického dojmu, úspornosti při psaní/
čtení adalších hledisek vnějazykových, tedy zpohledu uživatele jazyka.
Připojování reexivního zájmena k substantivům slovesným odsuzoval
už J. Dobrovský (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, Praha
1809:188, cit. z Jelínek 1963: 230), který tvrdil, že rozdíl, jejž někteří hodlají
činit meziučeníaučení se, cvičeníacvičení se, navráceníanavrácení se,je zbyteč-
ná vyumělkovanost, ikdyž je na druhou stranu nutné lišitučiti(lehren) odučiti
se(lernen),cvičiti(üben einen andern) odcvičiti se(sich üben…).
Připojování reexiva se kverbálnímu substantivu bylo do značné míry zapově-
zeno ještě uJ.Gebauera, který v Příruční mluvnici jazyka českého (1904) formuluje
následující omezující pravidlo: „Jenom když má býti vytčeno, že zájmenem zvrat-
ným je vysloven předmět děje, připojuje se zájmeno toto také ke jménu slovesné-
mu; např.drážditi se – dráždění sebe nebodráždění se (s vytčením předmětu) adráž-
dění (bez toho vytčení)…” (Gebauer 1904: 402). Podobně můžeme číst ivErtlově
Gebauerově mluvnici české pro školy střední aústavy učitelské (díl II. Skladba, 1926:
144), asice že reexivum se bývá obyčejně upodstatného jména slovesného vyne-
cháno azůstává pouze vtom případě, když je ho třeba pro zřetelnost, tedy když je
třeba rozlišit např. trápení (trápit někoho něčím) atrápení se (sebe sama něčím).
Bečka (1933: 233) při výkladu této problematiky uvádí např. větu Tohle vychlou-
bání avynášení se nemohu ani poslouchat. Přítomnost reexiva se odůvodňuje tím,
že vynášení je pociťováno jako pasivní, aproto by bylo bez zájmenasevyjádření ne-
úplné, srov. např. ivětuVystříhání se lihových nápojů zdraví jen prospívá.Bečka píše,
že snaha opřesnost adůraz mají vliv na existenci některých odchylek od všeobecné
zásady, že se upodstatného jména slovesného již zájmeno zvratné nepřidává, avšak

V
alence verbálních substantiv na příkladu dvojice učení/učení se
93
těchto odchylek je podle něj poměrně malé množství. Autor však, vduchu názorů
dřívějších, dodává, že Naše řeč již od svého založení nepřestává spisovatele napomí-
nat, aby se drželi jazykového úzu, ipřes to si však někteří autoři přímo libují v tom
klást zájmeno zvratné iuverbálního substantiva is vědomím, „že takové spojení zní
strojeně anezvykle aje při tom úplně zbytečné”. (Bečka 1933: 233).
V Mluvnici spisovné češtinyII. Trávníček (1951: 1406) vyslovuje domněnku,
že na připojení zvratného zájmena k podstatnému jménu slovesnému má vliv
přítomnost druhého předmětu (např.podrobování se činnosti)aže jde tedy osna-
hu vyjádřit oba předměty.
Jelínek (1963: 236, pozn. 9) se však domnívá, že přítomnost druhého před-
mětu zpravidla pouze zvyšuje nebezpečí dvojznačnosti, aproto je třeba připojit
zvratné zájmeno k slovesnému substantivu. Ve svém podnětném článku užití se
po verbálním substantivu do značné míry rehabilituje, když píše (ibid.: 231), že
v některých případech je připojení zvratného zájmena k substantivu slovesnému
utvořenému od zvratného slovesa více nebo méně oprávněno, což lze dobře de-
monstrovat na větě: Budování nenídívání sena práci jiných, ale vlastní práce. Pou-
žitím reexivního zájmena je zde podle něj zvýrazněn protiklad mezi divákovou
trpností postoje aaktivností jiných občanů.
Zájmenosepodle Jelínka uuvedeného podstatného jména vyjadřuje, tak jako
např. substantivumučení se(tj. učení sebe samého), tu skutečnost, že původce
děje „dívání“ vykonává onu činnost pro sebe, pro svůj prospěch. Častěji se pak
podle autora setkáváme sreexivem usubstantiv slovesných, která jsou utvořena
od zvratných podob sloves nezvratných (např.mytí se – mýt se).Utakových slo-
ves disponuje reexivní zájmeno funkcí objektu, který je věcně totožný se subjek-
tem (tak jako myji seznamená ‘myji sám sebe’).
Jelínek (1963: 235–236) dodává, že pokud při substantivním pojmenování
děje plyne jeho zvratnost zkontextu, zvratné zájmeno se obyčejně (zvýraznil
M.J.) ksubstantivu verbálnímu nepřipojuje. Na modikaci zájmena vpouhý sux
(slovotvorný prostředek, morfém) ukazuje podle autora ijeho nepřemístitelnost.
Usubstantiv verbálních zaujímá reexivumsenebosivždy jen postaveníihned
za substantivem, ke kterému náleží. Např. v konstrukci Jeho ustavičnémýlení
sesvědčilo omalém soustředění na obsah projevu není podle Jelínka možné7 pře-
sunout zájmenosena některou jinou pozici ve větě.
7 Ikdyž je zJelínkova výkladu zřejmé, co míní onou nepřemístitelností, jím zvolený příklad
považuji za ne úplně vhodný. Nachází se zde totiž další verbální substantivum (soustředění), za
které by bylo možné umístit reexivum se, resp. přemístit sem toto se od substantiva mýlení, čímž
by byla podle mého názoru reexivita vrámci konstrukce vyjádřena dostatečně. Je dokonce možné
tvrdit, že by vtomto konkrétním Jelínkově příkladu bylo možné beze změny významu celé kon-
strukce realizovat reexivum se pouze usubstantiva soustředění, jelikož vprvní části konstrukce je
souvislost se subjektovým referentem naznačena zájmenem jeho.

Martin Janečka
94
Jelínkova studie tak představuje předěl mezi uvažováním vnějazykových
příčin (ne)přítomnosti reexiva se uverbálních substantiv auvažováním vni-
trojazykových (gramatických) příčin, kterými se budu zabývat vnásledující
kapitole.
3.2. Vnitrojazykové příčiny elidování reexiva se
Vtéto části představuji přístupy kvýskytu reexiv uverbálních substantiv
zpohledů vnitrojazykových, které nazývám pohledy gramatickými, ač se převáž-
ně nejedná ostanoviska zachycená vgramatických příručkách češtiny.
Tato problematika je řešena např. v Encyklopedickém slovníku češtiny (Karlík
– Panevová 2002: 415) vhesle „sloveso reexivní“. Zde jsou reexivní slovesa8
rozdělena následovně:
1) inherentně reexivní slovesa (IRS), tedy reexiva tantum,
2) zv. vlastní reexiva – např. typ vidět se (v zrcadle), kde reexivum (v alternaci
stzv. silnou podobou sobě/sebe) plní funkci předmětu asignalizuje tím, že subjek-
tový referent koná děj sám na sobě (srov. stím podobný výklad vJelínek 1963).
3) inherentně reexivní varianty slovesa (IRVS). IRVS se od IRS odlišují tím
způsobem, že se/si je považováno za součást slovesa, které se vyskytuje rovněž
ve formě bez se/si. Tvar obsahující se/si stojí podle autorů v jisté sémantické re-
laci k tvaru bez se/si, tedy se/si je možné považovat za slovotvorně motivova-
ný morfém atento proces označit jako slovotvornou reexivizaci.9 Přece jen je
však možné postřehnout, že se autoři (Karlík–Panevová 2002: 415) nechtějí zcela
vzdát možnosti nahlížet reexivní se jako objekt, když uvádějí, že morfém se „ab-
sorbuje“ syntaktickou pozici předmětu aIRVS tedy slovotvorně signalizuje, že
činnost vyjádřená verbem se vztahuje jen k subjektovému referentu.10 Ohledně
8 Je však třeba poznamenat, že vtomto hesle je pozornost primárně věnována různým typům
sloves – verbálním substantivům pouze okrajově.
9 Již Jelínek (1963), který se vyjadřuje k reexivům uverbálních substantiv, píše, že reexi-
vum se představuje v případech jako mýlení se pouze sux, slovotvorný prostředek.
10 Argumentem budiž ito, že sami uživatelé (resp. jejich část) pociťují nutnost doplnění nejen
slovesa, ale iverbálního substantiva vpřípadech, kde by to mohlo signalizovat změnu významu,
jako např. právě udvojice učení (Pepy) angličtině / učení se angličtině atp., což naznačuje pilot-
ní výzkum na toto téma, kterého se zúčastnilo 25 osob. Jednalo se otransformace vět s určitým
slovesem na konstrukce s verbálním/dějovým substantivem. Vbaterii deseti vět byly čtyři věty
se slovesem učit se, přičemž dvakrát byl „druhý objekt“ v dativu, dvakrát vakuzativu, např.: Eva
strouhá jablka → Evino strouhání jablek; Jan se učí básničku → Janovo učení (se) básničky. Věty byly
přitom vybrány tak, aby uživatele neovlivňovala jinde/jinak vyjádřená reexivita, tedy např. osobní
zájmeno nebo jiné reexivum patřící kjinému slovesu. Na základě výzkumu lze předběžně tvrdit,
že respondenti buď transformují (téměř) všechny věty bez reexiv, nebo všechny s reexivy, bez
ohledu na pád „druhého objektu“ (genitiv vs. dativ). Vbaterii vět byly idvě obsahujícíreexi-
vum si, ato ve vazbách zkoušet si nový klobouk akupovat si nové auto. Zde reexivum si takřka

V
alence verbálních substantiv na příkladu dvojice učení/učení se
95
spojení s reexivem se však nelze zrůzných důvodů uvažovat některáNádeníč-
kem uvedená verbální substantiva (tedy reexivní slovesa po nominalizaci), tak
např. blednutí, ale *blednutí se, tancování, ale *tancování se nebo zapomínání, ale
*zapomínání se (viz Nádeníček 2004: 127–128).
Ive Skladbě češtiny (Grepl, Karlík 1998: 177) je objektová povaha se do jisté
míry zachována, zde dokonce konkrétně udvojice deverbálních11 substantiv uče-
ní/učení se s tím, že pouze tato substantiva (tedy DvS typu I, viz výše) mohou
„dědit“ slovotvorný formant fundujícího slovesného predikátoru: učení X učení
se. Vztah DvS typu I je tedy podle autorů vzhledem k fundujícím slovesům jiný
než u typu II, což explikoval již Chomsky (1970), který předpokládal, že typ I je
výsledkem syntaktické transformace, zatímco substantiva typu II jsou lexikální
jednotky samy o sobě a transformace zde být uplatněna nemůže.
Podobně uvažuje iVeselovská (2001) – pokládá česká verbální substantiva za
syntaktické deriváty („syntakticky derivovaná substantiva“, SDS) adějová sub-
stantiva za jména derivovaná už ve slovníku (tedy syntakticky „nederivovaná
substantiva“).12 Předpokládá přitom kategoriální hlavu N (substantivum), což
představuje komplex dvou syntaktických hlav: lexikálního verbálního základu
aderivačního nominalizačního suxu (srov. Veselovská 2001: 15–17). Pohybu-
je se tedy v tzv. rámcové teorii generativní gramatiky (Chomsky 1995), podle
které ke kombinaci lexikální hlavy (deverbální substantivum) sargumenty (ob-
jekt) dochází vjiném kroku, než sneargumenty (primárně s argumenty, až poté
s neargumenty). Zatímco však argumentové složky jsou součástí nominalizované
formy, ty neargumentové již nejsou, jelikož ve fázijejich připojení již proces no-
minalizace skončil asubstantiva tak doplnění nevyžadují.
Vzhledem k mé výzkumné otázce je zajímavé to, že podle této teorie sub-
stantiva mít doplnění mohou, ale nemusí, nicméně podmínky, za jakých je mít
mohou (nebo nemusí), se vliteratuře neuvádějí – srov. inapř. Karlík (2000: 188).
vždy zůstalo iuverbálního substantiva zkoušení, resp. kupování. Důvodem je podle responden-
tů zejména to, že klobouk zkouší většinou subjekt sám sobě, stejně tak je to s nákupem auta.
11 Některá literatura používá utěchto substantiv označení „deverbativní“, což pokládám za
zcela synonymní koznačením „deverbální“.
12 Tuto tezi nepodporuje názor Hrona (2007: 12), podle kterého se reexivní substantivum
nederivuje zpříslušného reexivního slovesa, nýbrž zpříslušného nereexivního verbálního sub-
stantiva. Hron tvrdí, že proces nominalizace nemůže být včeštině syntaktický, ato kvůli různému
chování klitik ve verbálním anominálním kontextu (dále např. proto, že česká dějová jména ne-
mohou být modikována adverbii atd.) Věnovat se však této problematice přesahuje rámec tohoto
textu.

Martin Janečka
96
4. Výzkumná otázka
Vnásledující kapitole, po představení vnějazykových avnitrojazykových po-
hledů na (ne)přítomnost reexivního se uverbálních substantiv, stanovuji vý-
zkumnou otázku sestávající ze souboru několika hypotéz, které se vzájemně do-
plňují. Můj výzkumný záměr je možné dobře demonstrovat na následující ukáz-
ce, kde je dvakrát diskutováno to, že se „kluk/kluci učí hrát na housle“, zcela jasně
se tedy jedná ovýznam č. 2 valenčního rámce Val 1 – VF – Val 2 uslovesa učit se:
(1) V mé rodné obci Žilov se tehdy nabízela možnostučení hryna housle pod ve-
dením pana učitele Jana Bíby. Chodilo to tenkrát asi takto: ‚Kluku zlobíš, půjdeš
se učit hrát na housle.‘ Tak se nás někdy sešlo uBíbů v kuchyni až pět najednou.
(SYN V6)
Zásadní otázka je následující: Proč zde (a v podobných příkladech) není
uverbálního substantiva učení přítomno reexivum se? Předpokládám, že re-
exivum se (např. zde uslovesa učit se) je akuzativní předmět, který se při nomi-
nalizaci stává neshodným přívlastkem. Ve prospěch tohoto předpokladu hovoří
to, že zvratné se potenciálně alternuje spředmětem vyjádřitelným substantivem,
resp. uverbálního substantiva spřívlastkem neshodným (učit se/učit Petra/učit
kamarádku X učení se/učení Petra/učení kamarádky). Nominalizace učení se hry
(na housle) může být považována za vjistém slova smyslu „degradovanou“ vzhle-
dem ke skutečnosti, že se vedle sebe vyskytují dva neshodné atributy vgenitivu.
Vyslovuji tedy předpoklad, že konstrukce typu učení se hře (na housle) budou
vkorpusových datech zastoupeny více vzhledem k různým pádům neshodných
atributů (1. genitiv, 2. dativ).
Vkonstrukci uvedené výše „objektové“ se při nominalizaci mizí aučení hry
na housle by tak mělo odpovídat významu 3. uslovesa učit v SSČ (tedy „působit
jako učitel, vyučovat“, 464), ale v kontextu výše tomu tak není. Spojení učení hry
(na housle) tak může být potenciálně dvojznačné, může tedy jít jak o1. ‘vyučo-
vání hry (na housle)’, tak 2. ‘učení se hry na housle’. Vkonstrukcích, jako je výše
uvedená, řeší potenciální dvojznačnost kontext, nicméně je namístě se ptát, proč
se reexivum se neztrácí vtakových případech uverbálního substantiva učení
vždy aza jakých konkrétních podmínek ktomu dochází. V souvislosti s dří-
vějšími zjištěními (Janečka 2013: 104) předpokládám, že vliv na nepřítomnost
reexiva se uverbálního substantiva má přítomnost jiného reexiva vblízkém
kontextu, resp. ijiné možné vyjádření příslušnosti děje (vyjádřeného verbálním
substantivem) ksubjektovému referentu.
Tyto předpoklady se opírají jak opohledy vnitrojazykové, tak opohledy vně-
jazykové, přičemž obojí pohledy se zdají být, podle pilotního průzkumu, přibliž-
ně stejně důležité ipro uživatele jazyka.

V
alence verbálních substantiv na příkladu dvojice učení/učení se
97
5. Korpusová data
Jako materiálovou bázi13 pro tento výzkum jsem zvolil korpus SYN verze 614.
Analyzoval jsem vždy 200 náhodně vybraných výskytů následujících konstrukcí:
1) učení se sgenitivem substantiva, 2) učení se sdativem substantiva, 3) učení
sgenitivem substantiva a4) učení sdativem15 substantiva. Zatímco ukonstrukcí
typu 1) a2) se nedá hovořit otom, že by se reexivum vyskytovalo tam, kde se
jedná ovýznam ‘vyučovat někoho/něco’, ukonstrukcí typu 3) a4) jsem sledoval,
vkolika případech a vjakých kontextech je možné hovořit otom, že dochází
kelidování reexiva se, čímž je vyjádřen jiný význam. Nedochází totiž kreferenci
ksubjektu akonstrukce má potenciál být víceznačnou, ikdyž je často možné
tvrdit, že reexivita je vyjádřena ve výpovědi jinde ajinak.
V konstrukcích typu 1) a2) dochází ve všech případech kdoplnění verbál-
ního substantiva učení reexivem se, které značí, že děj se vztahuje k subjektu,
tedy že se jedná ovýznam ‘učit se něco/něčemu’. Pouze vpříkladu (5) by se dalo
hovořit otom, že reexivum za verbálním substantivem je již nadbytečné, jelikož
je vblízkém kontextu realizováno ještě jednou, avšak zvratné zájmeno ve spojení
mladým se nechce se podílí na realizaci tzv. zvratného pasiva.
1) Učení se + S gen
(2) Zatím mě tedy nepřesvědčila. Smysl školství tkví v učení se údajů nazpaměť, kte-
ré nemají do budoucna význam.
(3) …odpověď na zákonitosti vyučovací situace, mezi ně patří učení se gramatiky
pro její budoucí praktické využití.
(4) Co je při učení se jazyku nejdůležitější? Píle, trpělivost, dobrý učitel? (SYN V6)
2) Učení se + S dat
(5) Do učení se řemeslu se dnes mladým příliš nechce. Přitom jde často o…
(6) Den v kempu začíná pěknou prudou alias učením se základům surngu. Vštěpu-
jí nám do hlavy, že…
(7) Pro mě byla taková práce učením se řemeslu, které pak někde zúročím, ať už šlo
o…
(8) Myslím si, že všeobecně rozvíjející pohybová příprava se zaměřením na učení se
dovednostem má jiné prováděcí podmínky, než vrcholový sport (SYN V6)
13 Tučně opět zvýrazňuji to, co sleduji ve svém výzkumu, tedy verbální substantiva (ajejich
doplnění reexivním zájmenem se).
14 Tento korpus, uveřejněný vroce 2010, spojuje synchronní psané korpusy řady SYN adalší
texty ačítá přes 4 miliardy slov.
15 Vtomto případě se výjimečně jednalo pouze o 192 vzorků, jelikož více vazeb substantiva
učení snásledujícím substantivem vdativu se vkorpusu SYN verze 6 nevyskytovalo.

Martin Janečka
98
Příklady (9) a(10) ukazují, že reexivum uverbálního substantiva není mož-
né realizovat, neboť se jedná o‘vyučování někoho’, zatímco příklady (11) a(12)
již ukazují situace, kde se jedná o‘učení se něčeho’. Reexivum se sice vtěchto
případech realizováno není, nicméně reexivita (vztaženost ksubjektu) je reali-
zována jinak/na jiném místě než těsně za verbálním substantivem, jako např. v
(11) zájmenem si nebo ve (12) zájmenem se, které však náleží ke slovesu věnovat
se atedy ikjinému významu16.
3) Učení + S gen
(9) …vyučovat na střední škole ve Vysokém Mýtě. S učením Čechů má letité zku-
šenosti.
(10) Nejde zde jen ovzdělávání aučení lidí, kteří momentálně stojí mimo zaměst-
nání,…
(11) Tehdy si pomáhal španělštinou, na učení jazyka neměl kdy. Všechen čas mu
vyplnil fotbal.
(12) Zkuste stanovit pravidelnou čtvrt nebo půlhodinu, kdy se budete učení jazyka
intenzivně věnovat. Zkraťte třeba čas strávený klábosením s kolegy. (SYN V6)
Příklady (13) a(14) opět ukazují, že reexivum uverbálního substantiva není
možné realizovat, neboť se jedná o‘vyučování někoho’, zatímco příklady (15)
a(16) již ukazují situace, kde se jedná o‘učení se něčemu’. Reexivum se sice
vtěchto případech opět realizováno není, nicméně reexivita (vztaženost ksub-
jektu) je realizována jinak/na jiném místě než těsně za verbálním substantivem.
Příklad (15) je zajímavý tím, že reexivita není vyjádřena vblízkém kontextu
(v rámci konstrukce, resp. úseku ohraničeném interpunkcí), ale až vnásledující
konstrukci (po interpunkčním předělu), vpříkladu (16) je pak vztaženost ksub-
jektu naznačena pomocí se, které však náleží ke slovesu věnovat se atedy ikjiné-
mu významu.
4) Učení se + S dat
(13) Je nezbytné učinit ze vzdělávání nejen učení znalostem, ale ivýchovu k demo-
kracii ahodnotám občanské společnosti.
(14) …nás univerzitních učitelů pak nespočívá jen v předávání poznatků aučení do-
vednostem, ale možná především ve zprostředkování této otevřenosti.
(15) …programem, který formuje ucho pro cizí zvuky ausnadňuje učení jazykům.
Padesátiletý Jacky Munger, který se s jazyky trápil…
(16) Mám tady počítač, začal jsem se opět intenzivně věnovat učení angličtině ašpa-
nělštině, apak mám dvě malé dcery… (SYN V6)
16 Autor článku upříkladů (12) a(16) uvažuje nad tím, co motivuje uživatele jazyka krealizaci
pouze jednoho reexiva se vdaných korpusových příkladech, asám tedy nezastává názor, že by
mohlo jedno reexivum se vyjadřovat reexivitu dvakrát..

V
alence verbálních substantiv na příkladu dvojice učení/učení se
99
5.1. Shrnutí korpusové sondy
Předpokládal jsem, že se za verbálním substantivem učení se bude častěji vy-
skytovat substantivum vdativu, ato proto, že dva neshodné přívlastky v genitivu
(se + substantivum) těsně za sebou jsou nahlíženy jako konstrukce „degrado-
vané“. Rozdíl ve frekvenci však není nijak zásadní – vkorpusu SYN verze 6 se
vyskytuje 296 případů výrazu učení se snásledujícím neshodným přívlastkem
vdativu oproti 230 případům výrazu učení se snásledujícím neshodným přívlast-
kem vgenitivu.
Analýza 200 náhodně vybraných příkladů verbálního substantiva učení sge-
nitivem substantiva (resp. uučení sdativem substantiva 192) přinesla zajímavé
zjištění, že data jsou vrozporu spředpokladem. Častěji totiž dochází kelidování
reexiva tam, kde by byl druhý neshodný přívlastek vdativu (75 případů) než
vgenitivu (55 případů), ato ipřesto, že by vpřípadě realizace reexiva se s dati-
vem substantiva vedle sebe stály dva různé pády. Pokud se za verbálním substan-
tivem učení nachází jméno vgenitivu, data ukazují, že je častěji vyjádřen význam
‘vyučovat někoho/něco’ (35 případů), než když se za verbálním substantivem
učení nachází jméno v dativu (17 případů). Srovnatelný je pak počet případů,
které byly zařazeny do kategorie „ostatní“. Stalo se tak u110 případů17 substantiva
učení s následujícím jméném v genitivu, resp. u 100 případů18 substantiva učení
snásledujícím jménem vdativu.
Závěr
Vteoretické části této studie jsem uvedl přístupy kvýskytu reexiva se uver-
bálních substantiv zpohledů vnějazykových avnitrojazykových (gramatických).
Ač se oba pohledy podstatně liší vargumentaci, nerozcházejí se, možná poněkud
překvapivě, ve svých závěrech, asice že přidávat kverbálnímu substantivu re-
exivní zájmeno se je nadbytečné (ať už zdůvodů estetických nebo proto, že to
nevyžadují různé jazykové mechanismy/pravidla). Je nejednoznačné určit, který
pohled na výskyt reexiv uverbálních substantiv je relevantnější, každopádně lze
vliteratuře pozorovat ústup od stanovisek vnějazykových a„přesun“ této proble-
matiky na pole gramatiky, což naznačila již studie M. Jelínka (1963).
Ani zpilotního průzkumu uuživatelů jazyka nelze pozorovat výraznější pří-
klon kjednomu typu argumentace – zastánci přítomnosti reexiva za verbálním
substantivem přitom argumentují převážně „gramaticky“ (reexivum se za ver-
bálním substantivem potenciálně alternuje se substantivem, je tedy nutným do-
plněním), odpůrci přítomnosti reexiva za verbálním substantivem argumentují
17 Jedná se zejména ogenitivy subjektové jako např. v1) Právo je navíc třeba, aby povinnost
mlčenlivosti byla tradiční součástí učení církve nejméně 50 let. Dále se jedná ozjevné chyby jako
v2) Místo učení houby arybník Moravské Knínice.

Martin Janečka
100
převážně faktory vnějazykovými (reexivum se je zde nadbytečné, působí rušivě
apod.). Názory obou protichůdných skupin nijak neovlivňuje to, zda se za spoje-
ním učení se vyskytuje další substantivum vgenitivu, nebo dativu. To znamená,
že pokud uživatel reexiva eliduje, činí tak (téměř) systematicky, stejně tak pokud
je ponechává, činí tak (téměř) systematicky. Ve shodě sChromým (2012) pouka-
zuji na to, že se nabízí prostor pro experimentální ověřování toho, jak postupují
uživatelé jazyka při rozhodování odoplnění, resp. doplněních verbálních sub-
stantiv, atvrdím, že je třeba evidovat iprocesy, nikoliv jen rezultáty.
Vkorpusu SYN verze 6 jsem ověřoval dva předpoklady: první byl potvrzen
(více výskytů učení se snásledujícím dativem substantiva než sgenitivem sub-
stantiva), byť se nejednalo onijak zásadní rozdíl ve frekvenci (296 : 230 výskytů),
druhý předpoklad (dochází kčastějšímu elidování reexiva se, když následuje ge-
nitiv substantiva, oproti tomu, když následuje dativ substantiva) potvrzen nebyl,
byť se opět nejednalo ozásadní rozdíl (55 : 75 výskytů).
Bibliograa
Bečka, J.V. (1933). Kapitoly očeském slovese. „Naše řeč“ 17, 225–233.
Čermáková, A. (2009). Valence českých substantiv. Praha: NLN.
Ertl, V. (1926). Gebauerova mluvnice česká pro školy střední aústavy učitelské, díl II. Sklad-
ba. Praha: Československá gracká unie.
Gebauer, J. (1904). Příruční mluvnice jazyka českého. Praha: Československá gracká unie.
Grepl, M., Karlík, P. (1998). Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.
Hron, D. (2007). On the Derivation of Reexive Nouns: the Case of Czech (unpublished
MA thesis). Tel Aviv University, Tel Aviv. Dostupné zhttp://test.rusgram.ru/sites/de-
fault/les/liter/reexivity/hron_derivation.pdf
Chomsky, N. (1970). Remarks on nominalization. In: R. Jacobs, P.S. Rosenbaum (eds.),
Readings in English Transformational Grammar (184–221). Waltham, Mass: Ginn.
Chomsky, N. (1995). e Minimalist Program. Cambridge, Mass.: e MIT Press.
Chromý, J. (2012). Koncepce stylotvorných faktorů v československé lingvistice: rozbor, kri-
tika, nástin řešení.„Naše řeč“ 95, 57–69.
Janečka, M. (2013). Proč (akam) se ztrácejí reexivní klitika se/si při procesu nominaliza-
ce? In: A. Urkom (ed.), Proceedings from 3rd Conference for Young Slavists in Budapest
(101–104). Budapest: Eötvös Loránd University.
Jelínek, M. (1963). Podstatná jména slovesná se zvratným zájmenem. „Naše řeč“ 46,
229–237.
Karlík, P. (2000). Valence substantiv v modikované valenční teorii. In: Z. Hladká, P. Karlík
(eds.), Čeština – univerzália aspecika 2 (181–192). Brno: Masarykova Univerzita.

V
alence verbálních substantiv na příkladu dvojice učení/učení se
101
Karlík, P., Panevová, J. (2002). Sloveso reexivní. In: P. Karlík et al.., Encyklopedický slovník
češtiny (414–416). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Nádeníček, P. (2004): Několik postřehů k vnitřní struktuře amikrosyntaxi verbálních sub-
stantiv podle SYN2000. In: P. Karlík (ed.), Korpus jako zdroj dat očeštině (127–133).
Brno: Masarykova Univerzita.
Panevová, J. (2002). Valence. In: P. Karlík akol., Encyklopedický slovník češtiny (517–518).
Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu aveřejnost. Daneš, F. et al. Praha: Academia 2004.
Svozilová, N., Prouzová, H., Jirsová, A. (1997). Slovesa pro praxi. Praha: Academia.
Trávníček, F. (1951). Mluvnice spisovné češtiny II. Praha: Slovanské nakladatelství.
Urešová, Z. (2011). Valence sloves v Pražském závislostním korpusu. Praha: ÚFAL MFF UK.
Veselovská, L. (2001). K analýze českých deverbálních substantiv. In: Z. Hladká, P. Karlík
(eds.), Čeština – univerzália aspecika 3 (11–27). Brno: Masarykova Univerzita.
Elektronické zdroje
VALLEX 3.0. Dostupný zhttp://ufal.m.cuni.cz/vallex/3.0/
SYN v6. Dostupný zhttps://kontext.korpus.cz/