BookPDF Available

JAK CHÁPAT MODERNÍ A SOUČASNÉ UMĚNÍ A PROČ?

Authors:

Abstract

Studijní text nabízí základní přehled konkrétních vybraných směrů a uměleckých tendencí, které moderní a současné umění stvořilo. Text je orientován na kresebné a malebné projevy výtvarného umění, ovšem charakteristiky a rysy představovaných částí jsou platné i v sochařství či architektuře. Důležitou součástí textu jsou také kapitoly věnované novým médiím a výtvarným postupům mimo klasické výtvarné druhy
Zuzana Pechová
Univerzita třetího věku
2017
JAK CHÁPAT MODERNÍ
A SOUČASNÉ UMĚNÍ A PROČ?
STUDIJNÍ TEXT PRO POSLUCHAČE KURZU VÝTVARNÉ
POSTUPY MODERNÍHO A SOUČASNÉHO UMĚNÍ
Technická univerzita v Liberci
recenzent: doc. PaedDr. Hana Stehlíková Babyrádová, Ph.D.
© Mgr. Zuzana Pechová, Ph.D. - 2017
ISBN 978-80-7494-227-3
OBSAH
Úvod do moderního a současného umění,
jeho vnímání a interpretace 4
Co bylo na začátku a moderní moderna
Futurismus 5
Dadaismus 6
Surrealismus 7
Expresionismus 8
Když se není čeho chytit
Abstraktní umění 9
Věda a kultura
Pop art 10
Op art 11
Kinetické umění 12
Hyperrealismus 13
Můj divák je důležitý
Konceptuální umění 14
Minimalismus 15
Arte povera 16
Happening 17
Performance 18
Intermédia: Fluxus 19
Body art 20
Síla prostředí
Land art 21
Umění ve veřejném prostoru 22
Instalace 23
Odkdy a co je teď
Angažované a politické umění 24
Umění českého undergroundu 25
Postmodernismus 25
Street art 27
Site specific art 28
České umění 90. let 29
Nová média: videoart 30
Nová média: sound art 31
Nová média: internet art 32
Současné české umělecké skupiny, sociální umění 33
Feminismus a ženy v umění 34
Současné umění 35
Slovník dalších použitých pojmů 36
Literatura 38
Claude Monet, Dojem: Vycházející slunce, 1974
Egon Schiele, Sedící mužský akt (autoportrét), 1910
Wassily Kandinskij, Kruhy v kruhu, 1923
Clari Reis, Cefuroxin, 2009
4
ÚVOD
Po dlouhá staletí bylo úlohou akademií určovat pravidla pro rozlišování
děl výtvarného umění a řemesla. Po dlouhá staletí vládlo v umění
přesvědčení, že jeho úlohou je nápodoba přírody, obohacené o ideál.
Studenti umění se učili anatomii, geometrii, osvojovali si pevně
stanovená pravidla a konvence týkající se estetiky, kresby, kompozice či
nanášení barvy. Vnímatel umění potřeboval alespoň nějaké znalosti
o historii, symbolice, technikách umění, aby byl schopen výtvarnému dílu
porozumět.
Devatenácté století jako by do trvajícího řádu hodilo bombu. A od té doby
již nikdy takový řád nastolen nebyl. Nikdo (tedy po určité době) o to
nestál. V roce 1939 vznikla fotografie. Na jednu stranu by se mohlo zdát,
že živobytí umělce bylo ohroženo: jestliže fotografie udělá jeho práci,
bude ještě výtvarné umění potřeba? Samozřejmě, že to byl pouze
jednostranný pohled na věc. Nebyl tím umělec spíše osvobozen od
paradigmatu platónské nápodoby? Začala tedy dodnes nekončící etapa
vývoje umění, definovaná otázkou „Co je a co není umění?“. Potřebu
vizuální nápodoby postupně od 70. let 19. století do počátku druhé
světové války vystřídalo přesvědčení, že umění schopnost vyjádřit
lidskou zkušenost, aniž by muselo napodobovat nebo ztvárňovat reálné
předměty, osoby či události.
Pravidla, které akademie předkládaly svým studentům, byla čím dál více
porušována. Umělci začali vystavovat mimo oficiální akademické spolky
a zakládali své vlastní. Politické a ekonomické události měly stejný vliv
na umění, jako na společnost. Umění odráželo svou dobu, jakkoli byly
nové směry zpočátku pranýřovány odbornou i laickou veřejností.
Spolu se změnou svého záměru umění se ve 20. století umění začalo
zabývat také tím, pro koho je tvořeno: divákem. Interakce s divákem,
jeho role, postoje a názory formovaly jeho úlohu v umění samotném,
spočívající především v odklonu od pasivity k aktivnímu vnímání, popř.
dokonce jeho participaci na uměleckém díle samotném.
Absence vystopovatelné umělcovy myšlenky, spojitosti se známou
symbolikou, komentáře autora, technické propracovanosti tvoří dodnes
překážky ve vnímání a chápání umění, se kterým se dnes můžeme
setkávat nejen v knihách a výstavních síních. Umění se stalo součástí
vizuální kultury a v podstatě jej nelze míjet bez povšimnutí. Stojíme tedy
zase a stále před otázkou, jak umění chápat, nebo můžeme změnit svůj
úhel pohledu na celý tento fenomén a začít s tím, že se umění pokusíme
třeba jenom vnímat?
JAK SE ORIENTOVAT
Každá strana představuje určitý
směr, styl, tendenci, období.
V hlavní části je uvedena
základní charakteristika.
V bočních sloupcích pak
významné, či zajímavé
osobnosti, zajímavosti, odkazy,
či citace. Spodní část obsahuje
ilustrativní ukázku děl
výtvarného umění.
O STUDIJNÍM TEXTU
Studijní text, který držíte
v rukou, si neklade ambice
nahradit odborné statě
kunsthistorických odborníků
a množství studijní literatury,
která je na našem trhu běžně
dostupná. Nabízí však
základní přehled konkrétních
vybraných směrů a
uměleckých tendencí, které
moderní a současné umění
stvořilo. Text je orientován na
kresebné a malebné projevy
výtvarného umění, ovšem
charakteristiky a rysy
představovaných částí jsou
platné i v sochařství či
architektuře. Důležitou
součástí textu jsou také
kapitoly věnované novým
médiím a výtvarným postupům
mimo klasické výtvarné druhy.
Cílem této publikace je
posluchačům našeho kurzu
poskytnout podporu pro
orientaci ve světě vybraných
etap výtvarného umění a pro
doplnění informační základny
pro diskuse, přednášky a
tvůrčí aktivity v prezenční
výuce.
5
FUTURISMUS
Futurismus (z lat. futurus budoucí) se zaměřuje na budoucnost (opak
tzv. pasatismu), odmítá vše staré. Manifest futurismu představil v Paříži
v únoru 1909 italský básník Filippo Tomasso Marinetti. Narozdíl od
většiny moderních směrů, které své názvy získaly posměškem kritiků,
futuristé si své jméno zvolili sami. Heslem futurismu se stalo: Bojujme
proti tradici. Tradiční umění ztuchlo, zplesnivělo a nevyhovuje
dvacátému století. Tento směr vznikl v Itálii, nejvíce ovlivnil ruské umění
(konstruktivismus, lučismus, suprematismus), orfismus, rayonismus,
metafyzické malířství. Ovlivněn neoimpresionismem a kubismem se
tento směr pokouší vytvořit iluzi rychlosti pomocí lehkých dotyků štětce,
kdy se výsledné odstíny spojují až v divákově oku. Rozvoj městské
civilizace
a techniky počátku století podporuje jejich zájem o pohyb, rychlost, sílu,
rytmus moderního života, krásu strojů v umění.
Pro zobrazení mechanizovaného pohybu užívají futuristé roztříštěné
roviny, mnohonásobné úhly pohledu a střídavě uspořádané opakování
stejného motivu. Jejich paleta je jasně barevná, na obraze se objevují
silové linie, vtahující diváka do centra dění. Náměty futuristických
obrazů a soch se stávají pohybující se předměty nebo postavy, pohyb
je fázově rozdělen.
Futurismus u nás
V roce 1921 Marinetti vystoupil v Praze se svou přednáškou
o futurismu. Vliv výtvarných principů futurismu se projevil v díle Oty
Gutfreunda, Bohumila Kubišty, v pojetí tzv. civilismu, české varianty
futuristických snah.
„Zatímco impresionisté malovali
obraz, aby podali jedinečný
okamžik a podřídili celý život
obrazu souhlasu s tímto
okamžikem, pak my chceme
vytvořit syntézu času, místa,
formy, barvy, tónu.“
U. Boccioni
KDY?
1909-1918
KDO?
Umberto Boccioni, 1882-1916
Giacomo Balla. 1871-1958
Gino Severini, 1883-1966
Carlo Carrá, 1881-1966
Natalia Gončarovová, 1881-1962
Kazimir Malevič, 1878-1935
Vladimír Tatlin, 1885-1953
Alexandr Rodčenko, 1891-1956
Michail Larionov, 1881-1964
BIACOMO BALLA, DYNAMISMUS PSA
NA VODÍTKU, 1912
LUIGI RUSSOLO, DYNAMIKA
AUTOMOBILU, 1911
6
DADAISMUS
Dadaismus (náhodně zvolené slovo z Laroussova slovníku, z fr. tský
koníček) je mezinárodní hnutí, které vzniklo z odporu k válce, proti
dosud uznávaných hodnotám a zvykům ve švýcarském Curychu
v kavárně Voltaire. Smyslem dadaistické tvorby je cílená provokace
člověka a společnosti pomocí negace a destrukce hodnot, která je
vlastně odmítnutím lidského egocentrismu. Absurdita je vyjádřena
nesmyslem pomocí náhody, spontánnosti, hravosti a humoru tak, aby
šokovala a provokovala. Hnutí se snaží rozbít stanovený žebříček
hodnot a zvyků, dokázat, že náhoda může vytvořit stejně krásné dílo,
jako umělec génius.
Dadaističtí umělci pro výtvarné umění objevili (nebo rozvedli) tvůrčí
metody, jako je koláž, ready-made, koláž z roztrhaných papírů,
asambláž, fotomontáž. Dadaismus ruší ustálené hranice mezi
výtvarnými druhy, mezi uměními, mezi uměním a životem. Čerpá
z kubismu, expresionismu, futurismu, abstrakce. Svým iracionálním
stanoviskem a odporem ke konvenčním hodnotám a užíváním techniky
psychického automatismu formuje a ovlivňuje surrealismus a celkově
umění 20. století. Byli to totiž právě dadaisté, kteří pro další umění a
umělce otevřeli otázku, skrývající se v jejich přístupu k dílu: Umělecké
dílo je to, co o něm říká, a myslí si autor.
Hnutí bylo velmi provokativní, a policií bylo považováno za nebezpečné.
Nezřídka se stávalo, že při výstavách šokované publikum exponáty
strhávalo přímo ze zdí. V různé míře a s různými obměněnými
podmínkami svých zemí se hnutí stalo vývojovým úsekem téměř všech
národních dějin umění Evropy a rozšířilo se i do Ameriky (především do
New Yorku).
„Dada chtělo zničit podvody
lidského rozumu a opět najít
nerozumný pořádek.“
H. Arp
„Naše hlava je kulatá, aby
myšlení mohlo měnit směr.
Kreativita znamená vidět to, co
vidí ostatní, ale něco jiného si u
toho myslet“
F. Picabia
KDY?
1916-1923
KDO?
Hans Arp, 1887-1966
Max Ernst, 1891-1976
Kurt Schwitters, 1887-1948
Marcel Duchamp, 1887-1968
Francis Picabia, 1879-1953
Man Ray, 1890-1971
MARCEL DUCHAMP,
FONTÁNA, 1907
HANS ARP, KOLÁŽ
SE ČTVERCI USPOŘÁ-
DANÝMI PODLE
ZÁKONŮ NÁHODY,
1916-17
KURT SCHWITTERS, BEZ
NÁZVU, OKOLO
1939-1944
7
SURREALISMUS
Původně šlo o literární styl skupiny francouzských avantgardních
básníků, který se později rozvinul v nedílnou součást evropského
kulturního myšlení. Surrealismus (z fr. surréalisme nadskutečno)
v sobě zahrnuje díla čisté fantazie, snové vidiny, složité alegorie,
snaží se spotnánně a bez rozumové kontroly vypovídat o tom, co se
děje v lidském podvědomí. Surrealismus nedůvěřuje rozumovému
přístupu a rozumové hodnotě života, reaguje na zklamání moderní
civilizací, hledá nové inspirace.
Umělci, ovlivněni psychoanalýzou Sigmunda Freuda a teorií
archetypů C.G. Junga, vytvářejí díla spontánně, bezprostředně, za
pomoci tzv. psychického automatismu, která se zakládá na úplném
osvobození lidského myšlení od vědomého záměru. Druhou tendencí
je veristický surrealismus, snažící se o vizuální přepis představ a snů,
či halucinací.
Surrealismus využívá širokou škálu technik, napřů koláž, frotáž,
dekalk, asambláž, olejomalbu, fotogram.
Surrealismus u nás
Český surrealismus ve zformoval z poetismu. Surrealistická skupina
rozvíjela svou činnost od roku 1938. Největšími představiteli
surrealistické malby u nás jsou Jindřich Štýrský a Marie Čermínová
(Toyen), kteří vytvořili vlastní směr natzvaný artificialismus. Roku
1939 se zformovala surrealistická skupina Sedm v říjnu, snažící se
o návrat k expresivitě. Skupina 42 a skupina Ra spojovala umělce se
surrealistickými tendencemi v tvorbě.
„Zachytit myšlenky živelně, bez
iracionálního a estetického
nátlaku, uplatnit paranoickou
kritiku k osvobození člověka od
tyranie racionálního světa.“
S. Dalí
KDY?
Vznik ve 20. letech 20. století
KDO?
Salvador Dalí, 1094-1989
Max Ernst, 1891-1976
René Magritte, 1898-1967
Yves Tanguy, 1900-1955
Joan Miró, 1893-1989
Hans Arp, 1887-1966
Alberto Giacometti, 1901-1966
Karel Teige, 1900-1951
Jindřich Štýrský, 1899-1942
Toyen, 1902-1980
František Muzika, 1900-1974
František Janoušek, 1890-1943
Josef Šíma, 1891-1971
SALVADOR DALÍ,
PERSISTENCE PAMĚTI,
1931
TOYEN, SPÍCÍ, 1937
8
EXPRESIONISMUS
Na expresionismus (z lat. expressio výraz) lze nahlížet ze širšího
a užšího hlediska. To prvé vyjadřuje obecný názor, stojící proti
rozumovému, snažící se o vyjádření podstaty (ne reality) a označuje
umění po impresionismu tedy veškeré dosavadní moderní umění.
Druhé v sobě obsahuje umění především německých uměleckých
skupin Die Brücke a Der Blaue Reiter z let 1905-1920 a umělců,
reagujících na blížící se válečné dění, celkovou krizi a nebezpečí
materialismu. Své silné předchůdce mají v osobnostech Van Gogha,
Paula Gauguina, Edvarda Muncha či Jamese Ensora.
Expresionističní umělci pro svůj výraz používají čistou subjektivní
barevnost, působící agresivně. Barva je nositelem výrazu pocitů,
duševních stavů a dojmů. Realistické rozbrazení je deformováno,
redukováno na základní tvary, nahrazeno zkratkou, nadsázkou.
Vnitřní stav, který umělec do díla promítá, nebo chce vyvolat
v divákovi, je často evokován temnými stránkami naší osobnosti
a společnosti.
Expresionismus u nás
Pro vývoj českého expresionismu je zásadní Munchova výstava
v Praze v roce 1905. Vzniknuvší skupina Osma (1907) sdružovala
umělce, kteří měli k expresionismu blízko, dále pak Skupina
výtvarných umělců a kolektiv umělců Sursum. Specifikum
expresionismu u nás je jeho propojení s kubismem do tzv.
kuboexpresionismu, projevující se také v architektuře (Jiří Kroha,
Josef Gočár).
„Patří k nám každý, kdo dokáže
bezprostředně a nefalšovaně
vyjádřit to, co ho nutí k tvorbě.“
E.L. Kirchner
KDY?
1905-1920
KDO?
Ernst Ludwig Kirchner,
1880-1938
Emil Nolde, 1867-1956
Visilij Kandinskij, 1866-1944
Franc Marc, 1880-1916
August Macke, 1887-1914
Paul Klee, 1897-1940
Oskar Kokoschka, 1886-1980
Egon Schiele, 1890-1918
Alfred Kubin, 1877-1959
Josef Váchal, 1884-1969
Václav Špála, 1885-1946
Rudolf Kremlička, 1986-1932
EGON SCHIELE,
ADELE HERMS, 1917
ERNST LUDWIG KIRCHNER, OBÝVÁK, 1920
9
ABSTRAKTNÍ UMĚNÍ 1. POLOVINY 20. STOLETÍ
Též označováno jako nefigurativní, nepředmětné, nezobrazující.
Abstrakcionismus je směr, který vytváří formy nezobrazující
(nepřipomínající) skutečnost. Odklon od realistického zobrazování
postupnou eliminací detailů vedl k jejich úplnému odstranění,
abstraktní umění v raných letech 20. století tak svým způsobem
navázalo na stupňující se tendence umělců upravovat vizuální
informace ve snaze zachytit nepředmětné kvality, jako je atmosféra
impresionistů, emotivní kvalita barvy fauvistů,ceúhlová pohledovost
kubistů, apod. Tyto skryté, neviditelné děje umělec znázorňuje
pomocí barev, tvarů, linií, struktur, …
Podle vztahu k realitě lze nahlížet na abstraktní umění ve dvou
základních typech: ten první realitu abstrahuje tak, jak jsme popsali
výše. Druhý je na realitě úplně nezávislý a vzniká pomocí kompozic
tvořených vzájemnými vztahy linií, tvarů, barev a dalších prvků
výtvarného umění. tak či tak, abstraktní umělecké vizuální
vyjadřování není v našich dějinách novinkou.
Na abstraktní umění 1. poloviny 20. století se vlivem vývoje jeho
předchůdců a rozvojem zájmu o člověka jako individuum, ale také
vědních objevů v oblasti optiky, fyziky, psychologie rozvinulo v mnoha
formách či směrech. Některé jsou založeny na racionální konstrukci,
technoidní povaze (např. neoplasticismus, konstruktivismus), jiné
jsou inspirovány přírodou, organikou, hudbou, intuicí (např. orfismus).
„Umění a věda ruku v ruce
otřásly světem a vše, co až
dosud platilo, ztratilo smysl.“
V. Kandinskij
„Co chci vyjádřit svým dílem?Nic
jiného než to, co hledá každý jiný
umělec: harmonii, jíž lze
dosáhnout rovnováhou vztahů
linií, barev a ploch. Ale pouze
nejzřetelnějším
a nejintenzivnějším způsobem.“
P. Mondrian
KDY?
1909-1918
KDO?
Visilij Kandinskij, 1866-1944
František Kupka, 1871-1957
Piet Mondrian, 1872-1944
Kazimír Malevič, 1878-1935
Constantin Brancusi, 1876-1957
Vladimír Tatlin, 1885-1953
El Lisickij, 1890 - 1941
Theo van Doesburg, 1883-1931
Georges Vantogerloo,
1886-1965
VASILIJ KANDINSKIJ, ŽLUTÁ – ČERVENÁ – MODRÁ,
1925
FRANTIŠEK KUPKA,
LA FORME DU BLEU, 1924
10
POP ART
Samotný název pop art byl použit poprvé roku 1955 anglickým
kritikem Lawrencem Allowayem.
Hnutí, označované jako „velkoměstský folkór“, vzniklo nezávisle na
sobě jako reakce na úsporná opatření v poválečné Británii,
společenské a ekonomické změny v USA a tamější dominanci
abstraktního expresionismu, kterému tvůrci populárního umění
vytýkali ztrátu kontaktu s realitou.
Pop art zpracovává témata a problematiku poválečného konzumního
života, komerce a masovosti, absence pocitů v životě člověka
zahlcovaného množstvím podnětů. V jeho námětech se objevuje
fascinace mládím, módou, médii, technickými vymoženostmi, světem
celebrit a reklamou. V zobrazování předmětů každodenní potřeby se
odráží víra, že kulturu nelze dělit na vysokou a nízkou, že hranice
mezi uměním a obyčejnou věcí je nejasná. Toho dosahuje ta
sériovou produkcí svých děl, která tím zároveň zpřístupňuje běžným
lidem, jimž nastavuje také zrcadlo jejich vkusu zobrazováním
křiklavosti, lacinosti, vulgárnosti líbivým způsobem, na první pohled
přitažlivým.
Výtvarní umělci používají velké formáty, zářivé či naopak mdlé barvy,
využívají a zpracovávají komerční metody tvorby obrazu (sítotisk,
stochastický rastr). Kromě malby často využívají techniky koláže
a kombinovaných technik i materiálů. Dohromady netvoří jasnou
koncepci ani nevystavují společně.
Hnutí bylo zpočátku puritánskou veřejností nepřijímáno, v USA bylo
dílo např. Andy Warhola akceptováno dlouho s rozpaky.
„To je neuvěřitelné, kolik lidí si do
pokoje pověsí obraz elektrického
křesla – zvlášť když barva obrazu
ladí s barvou závěsu.“
A. Warhol
KDY?
1955-1970
KDO?
Robert Rauschenberg,
1925-2008
Roy Lichtenstein, 1923-1997
Claes Oldenburg, 1929
Jasper Johns, 1930
George Segal, 1924-2000
Andy Warhol, 1928-1987
Richard Hamilton, 1922-2011
David Hockney, 1937
ROY LICHTENSTEIN, DÍVKA
SE STUHOU, 1965
ANDY WARHOL, CAMPBELLOVY POLÉVKY, 1962
11
OP ART
Op art (z angl. optical art optické umění, jinak geometrická,
vjemová abstrakce) spatřil světlo světa výstavou The Responsive Eye
v roce 1965, čímž vytvořil jakýsi protipól k pop-artu a neorealismu.
V této době se věda prosazuje jako klíč k naplnění progresivní
společenské vize a op artoví umělci usilují o vizuální zachycení této
skutečnosti. Vědecký přístup, technické dovednosti a matematické
principy se snaží v tvorbě op artu o vymezení vůči komerčním vlivům.
Přesto se právě vizuální povaha tohoto směru brzy dostala do
hledáčku módních návrhářů, reklamy a užitého designu.
Přirozeným vývojem od svých předchůdců pointilistů (Seurat), orfistů
(Delaunay), Mondriana, Alberse (a jeho myšlenky, že to, co divák
vidí, je ovlivněno tím, jak mozek zpracovává informace obsažené
v obraze) se díla optického umění vyjevila v různých variantách
zpracovávajících optický klam, iluzi vibrace, pohybu, nestability,
prostoru. Využívá k tomu většinou černobílé geometrické obrazce,
rastry, lineární a plošné útvary, které se vzájemně překrývají.
Obrazy podněcují k vizuální aktivitě, čehož dosahují optickou
nestabilitou, při níž dochází ke konstelaci, pro oko neřešitelné. Dojem
mobility je formován kmitavým účinkem vznikajícího kontrastem
černých a bílých ploch. Statický obraz tak na sítnici našeho oka
a v mozku vyvolává zajímavé hry pohybu i barev, které se
v černobílém obraze objevují soustředěným sledováním obrazu ve
fázi únavy receptorů sítnice.
U nás chybí programová koncepce op artu. Infiltrací různých tendencí
a syntézou domácích vlivů má český op art eklektický charakter.
„Nehledáme tolik osobní výraz,
jako spíše elementy nové řeči,
která je přizpůsobená vědě,
neboť věda je jednou z mála
hodnot, jimiž jsme si ještě jisti.“
V. Vasarely
KDY?
Od 60. let 20. století
KDO?
Victor Vasarely, 1908-1997
Bridget Riley, 1931
Josef Albers, 1888-1976
Richard Anuszkiewicz, 1930
František Hudeček, 1909-1990
Jiří Hylmar, 1937
VICTOR VASARELY, VEGA-
NOR, 1969
BRIDGET RILEY, POHYB VE
ČTVERCÍCH, 1961
12
KINETICKÉ UMĚNÍ
Kinetismus (z lat. kinézis pohyb) je časoprostorové umění, které
využívá skutečného pohybu a světla jako své součásti. Ze širšího
pohledu se jedná o syntézu druhů umění, spolupracujících také
s vědou a technikou. Z užšího pohledu jej chápeme jako směr
vznikající na počátku 50. let 20. století. Od op artu jej odlišuje reálnost
pohybu, tedy neiluzivnost optického triku, který vyvolává dojem
pohybu v oku diváka.
Autory kinetismu spojuje zájem o řešení problematiky světla
a prostoru a jejich vzájemných vztahů prostřednictvím pohybu. Tu
vyjadřují vytvářením hýbajících se prostorových objektů (kinetická
plastika, mobil) poháněných mechanicky, ručně či působením
přírodních sil: závan větru, magnetické pole, …). Některé objekty
fungují v interakci s divákem, vybízejí k aktivnímu vnímání (např.
hmatovému pohybu). Kinetické světelné objekty k prostorovosti
a pohybu přidávají ještě světelný, mnohostranně využívaný, prvek
(např. světelné kinetické fontány) za použití neonových trubic, laserů,
rtuťových par, apod. Kinetický environment spojuje výtvarný
kinetismus s baletem, hudbou.
Pohyblivé objekty nám zprostředkovávají překvapení působením
náhody, vícesmyslovou zkušenost, technický optimismus, souhru
vtipu a humoru v kombinaci s rozumovým řádem a vyspělou
dovedností.
Kromě uměleckých směrů byl podmínkou vývoje kinetického umění
rozvoj uměleckých druhů, jako jsou např. film, hudba, divadlo
a architektura, ale také vývoj technických vynálezů používaných
v umění.
Předchůdci
-ohňostroje ve staré Číně
-pohybující se sochy ve
starém Řecku
-otáčející se klenba
znázorňující oblohu císaře
Chozrola v Persii
-1750 barevný klavír
- dadaismus, futurismus,
konstruktivismus
KDY?
50. a 60. léta 20. století
KDO?
Jean Tinguely, 1925-1991
Lev Nusberg, 1937
Alexander Calder, 1889-1936
Milan Dobeš, 1929
Stanislav Zippe, 1943
Karel Vratislav Novák, 1942
ALEXANDER CALDER,
PAST NA HUMRY A RYBÍ
OCAS, 1939
JEAN TINGUELY,
METAMECHANICS, 1954-1959
13
HYPERREALISMUS
Směr, který vznikl v roce 1968 v USA, je sdružením umělců, tvořících
vedle dosavadního umění pop artu, abstrakcionismu i konceptu.
Vymezuje se vůči realismu, přestože také napodobuje skutečnost
a to dokonce (řemeslně) co nejdokonaleji. Iluzi, kterou hyperrealismus
vytváří, nevypracovává podle skutečnosti, ale podle fotografie.
K vytváření svých fiktivních skutečností se využívají speciální
fototechniky, fotomontáže a jejich přenos na plátno. V malířství (i
grafice) se najednou objevuje odosobněnost, jejímž nositelem byla
dosud hlavně fotografie. V sochařství umělci často používají odlitků
skutečných lidí či věcí, které převádějí do plastů, polyesteru,
sklolaminátu, pryskyřice i bronzu. Skutečnost podtrhuje např. použití
opravdových vlasů, skleněných očí, nebo reálného oblečení.
Umělci na svá plátna malují náměty z všedního života akrylovými
barvami či americkou retuší za použití tradičních malířských postupů:
výlohy, gesta lidí, výrazy tváří, auta a to tak, aby vzniklo dílo
"realističtější než skutečnost sama". Ve svých námětech vyjadřují
fascinaci efekty odlesků, které se vytvářejí na soudobých materiálech,
jako je sklo, kov aut, fasády architektur. Postoje a gesta lijsou
zachycovány v nestřeženém okamžiku. Fotorealistická díla nám tyto
náměty podávají ostřeji a detailněji, než jak je můžeme vnímat
pouhým okem. Malířská technika také dovoluje měnit detaily
fotografie, přidávat či ubírat elementy, upravovat barevné schéma.
Sochy tohoto směru jsou často satirické, zobrazující nelichotivé
moderní lidské typy, které nám umělci předkládají bez podstavců,
tedy tak, abychom alespoň na chvilku zapochybovali o jejich
ne/skutečnosti.
Hyperrealismus vs.
Fotorealismus
Pojmy se částečně překrývají,
protože hyperrealismus (USA)
byl poprvé použitý jako fr. překlad
pro fotorealismus (Evropa).
Pozdější hyperrealismus
nezjednodušuje, maluje
s naprostou hloubkou ostrosti.
Někdy značí časovou
posloupnost po fotorealismu. Pro
hyperrealismus se také užívá
označení superrealismus.
KDY?
Od 60. let 20. století
KDO?
Donald Eddy, 1944
John de Andrea, 1941
Robert Bechtle, 1932
Howard Kanovitz, 1929-2009
Chuck Close, 1940
Theodor Pištěk, 1932
CHUCK CLOSE,
AUTOPORTRÉT, 1968
JOHN DE ANDREA, LINDA, 1983
14
KONCEPTUÁLNÍ UMĚNÍ
Konceptuální umění (z angl. concept pojem) vzniklo z pokusu
výstavních institucí a uměleckých skupin o redefinici toho, co je
umění. Zájem o toto téma má kořeny v dadaismu, tzv. „ready
made“ (např. Duchampova Fontána), vyvolávající také otázku po
autenticitě uměleckých děl v galeriích, po chápání uměleckého díla
jako obchodného artiklu jakožto součásti masové kultury
a konzumního způsobu života.
Konceptualismus je možné nahlížet šířeji jako uměleckou činnost,
vznikající podle předem daného schématu či pravidel. Z užšího
pohledu je to metoda rezignující na výsledné dílo v jeho hmotné
podobě. Tato dematerializace uměleckého díla vyzdvihuje především
jeho myšlenku, sdělení, poselství, které je možné prezentovat samo
o sobě. Velmi často se tak děje prostřednictvím náčrtů, projektových
plánů či jazykového vyjádření: slovní formulace, návody. Texty,
jejichž jazyk je tedy materiálem konceptuálního umění, v prostorách
galerií nabývají také své estetické funkce. Právě prostor se pak stává
významovou složkou díla.
K působení díla je nutným předpokladem divák, který jej dotváří ve
své mysli. Rozšířená účast vnímatele z rozumové složky na duchovní
jej nutí k zamyšlení o otázkách toho, jak jsou umění a kultura tvořeny
jazykem a ideou spíše, než krásou a stylem. Přínosem
konceptuálního umění je bezpochyby právě ono zmíněné
podněcování debat a diskusí o podstatě umění, které daly základ pro
vznik a rozvoj instalace, performance, apod., tedy druhů tzv. akčního
umění.
„Myšlenka sama, i když není
viditelná, je stejně tak uměleckým
dílem jako jakýkoli výsledný
produkt.“
J. Kosuth
KDY?
Od pol. 60. let 20. století
KDO?
Robert Barry, 1936
Joseph Kosuth, 1945
Jannis Kounellis, 1936
Jenny Holzer, 1950
Jiří Valoch, 1946
Dalibor Chatrný, 1925-2012
JOSEPH KOSUTH, JEDNA A
TŘI ŽIDLE, 1965
JIŘÍ VALOCH, INSTALACE VE FAIT
GALLERY, 2015
15
MINIMALISMUS
Díla směřující k minimalismu můžeme vysledovat v průběhu celých
dějin umění. V tomto smyslu hovoříme o snaze v umění o vytvoření
(zachycení) řádu z chaosu (např. organizace děl De Stijl, rovinné
plány kubismu). Minimalismus 60. a 70. let 20. století je spřízněn
s konceptuálním uměním, pop artem, land artem, performace,
Bauhausem či ruským konstruktivismem, inspirován japonským
uměním a vzniká jako přímá reakce na abstraktní expresionismus. Je
tvořeno převážně americkými umělci, muži. Zřeknutím se
ilusionistického obrazového prostoru se rozvíjí se především
v sochařství.
Snaha odstranit z díla stopu po autorovi, veškeré irelevantní detaily,
subjektivitu, se projevuje ve vytváření strohých, neosobních děl, která
často vznikají podle instrukcí umělce, ale v rukou pomocníků (či
dokonce strojově). Umělec používá dostupné, často industriální
materiály k vytvoření sochy v základních, jednoduchých
geometrických tvarech, dosahujících velkých rozměrů. K vyjádření
své myšlenky využívá repetitivnosti struktur a tvarů, neutrální čisté
povrchy a základní barvy Jeho cílem je nechat diváka zakusit vnímat
objekt tak, jak je a ne jako vyobrazení něčeho jiného. Z tohoto důvodu
je také důležité okolí díla, příp. interakce (např. haptická) diváka
s dílem.
K myšlenkám minimalismu se v 70. letech vrací post minimalismus
(např. Richard Serra). Jeho renesanci koncem 80. letech vyvolává
reakce na postmodernismus.
Synonyma minimalismu
- Literalist art
-ABC art
- Reduktivismus
- Rejective Art
KDY?
1960-1975
KDO?
Sol Le Witt, 1928-2007
Robert Morris, 1931
Donald Judd, 1928-1994
Dan Flavin, 1933-1996
Radek Kratina, 1928-1999
Stanislav Kolíbal, 1925
DONALD JUDD, BEZ NÁZVU,
1968
DAN FLAVIN, BEZ NÁZVU,
1969
TONY SMITH, THE
ELEVENS ARE UP,
1963
16
ARTE POVERA
Chudé umění (z it. arte povera, odvozeného z chudého divadla
Jerzyho Grotowského) se ve svém názvu vyjadřuje k postoji ve volbě
materiálů, která pro své umění (převážně sochařské) využívá:
materiály jednoduché, přírodní povahy, banální či každodenní. Díla
převážně italských umělců tohoto hnutí jsou tak tvořena ze dřeva,
kovu, kamene, hadrů, plsti, sádry, neonových trubic, apod., často
v kombinaci např. se zlatem, sklem, hedvábím. Ukazuje tak na
zrušení hierarchie materiálů. Umělci reagují na hospodářský kolaps
v zemi po druhé světové válce a ekonomický progres v 50. a 60.
letech. Fakticky hnutí vzniklo roku 1967 perem kritika Germana
Celanta, sjednocujícího tak kulturněkritické a antiinstitucionální
umělce, přestože jednotná skupina nikdy neexistovala.
Stejně jako jejich futurističtí předchůdci se zabývají budoucností, ale
moderní život chtějí propojovat s minulostí a vzbuzovat o ni zájem.
Stejně jako pop art reagují na konzumní společnost. Stejně jako
dadaisté upozorňují na lidskou lhostejnost. Kromě snahy odbourávat
bariéry mezi uměním a životem se také umělci snaží odstranit
překážky mezi uměleckými žánry, což vede ke vzniku metody
kombinované techniky (mixed-media).
Sochařství arte povera ve svých námětech zpracovává mytologii,
dějiny kultury, reflektuje minulost skrze přítomnost. Vyjadřuje se
v metaforách a symbolech.
„Umělecké dílo musí být jen
zajímavé.“
D. Judd
KDY?
60. léta 20. století
KDO?
Mario Merz, 1925-2003
Jannis Kounellis, 1936
Michelangelo Pistoletto, 1933
Giovanni Anselmo, 1934
Gilberto Zorio, 1944
Pino Pascali, 1935
Stanislav Kolíbal, 1925
Eva Kmentová, 1928-1980
MICHELANGELO POSTOLETTO, VENUŠE
Z HADRŮ, 1967
MARIO MERZ, IGLŮ SE
STROMEM, 1968-69
17
HAPPENING
Happening (z angl. happen přihodit se, udát se) je otevřená akční
umělecká forma, mající svůj základ v dadaistických kabaretech
a futuristických večírcích, často také přesahující do dalších
uměleckých forem (performance, body art, land art).
Za první happeningy jsou považovány dvě akce: za prvé „koncert“
v Black Mountain College v roce 1952, uspořádaný skladatelem
Johnem Cagem. Na jevišti (a zároveň přímo mezi diváky) byly
promítány filmy, světelné obrazy, přednášeny literární texty
a vystavovány obrazy Roberta Rauscheberga, působil zde tanečník
Merce Cunningham, klavírista David Tudor. Za druhé je to tvorba
japonské skupiny Gutai, založené v roce 1954, spojující informální
malbu s různými akcemi.
Specifiky happeningu, jakožto kolektivní akce založené na sledu
událostí, se postupně stala záměrná připravenost události,
realizovaná ale bez zkoušek a repríz, s flexibilitou k neplánovanému
vyznění a především divácká účast. Divák je v rámci happeningu
zapojen do jeho průběhu, účastní se v něm dílčích činností.
Happening není ohraničen místně (probíhá kdekoli) ani časově (trvá
libovolnou dobu), využívá jakéhokoli materiálu, existujícího či uměle
vytvořeného. Stejně tak mohou akce mít charakter zcela všední, či
zkonstruovaný, pracují s náhodou, improvizací a bezprostředností.
Happening stírá hranici mezi životem a divadlem, běžným a umělým,
umělcem a divákem, aktivizuje lidské vnímání a vybízí ke spoluúčasti.
V rámci happeningu vnímatel nemá pouze přijímat informace, ale
zvědomovat si obsahy vlastní mysli a existence.
„Asambláž událostí, předváděná
či vnímaná ve více časech
a místech. Jeho nemateriální
prostředí mohou být vytvářena
buď uměle, anebo přebírána
z toho, co je po ruce, eventuálně
nepatrně pozměněna, také jeho
aktivity mohou být vynalézány,
anebo jsou zcela všední.
Happening se na rozdíl od
jevištní hry může přihodit
v obchodním domě, za jízdy na
silnici…a to buď najednou, nebo
postupně.“ A. Kaprow
KDY?
Od 50. let 20. století
KDO?
George Maciunas, 1931-1978
Allan Kaprow, 1927-2006
Carolee Schneemann, 1939
Robert Whitman, 1935
Milan Knížák, 1940
Jan Mach, 1943
Soňa Švecová, 1946
Eugen Brickius, 1942
Olaf Hanel, 1943
MILAN KNÍŽÁK,
DEMONSTRACE JEDNOHO,
1964
ALAN KAPROW,
DOMÁCNOST, 1964
18
PERFORMANCE
Performance (z angl. představení, čin, výkon, hra) lze chápat dvojím
způsobem. Buďto obecně jako uměleckou formu, která (od poč. 60.
let) jako svůj výrazový prostředek používá představení před diváky, či
za jejich účasti. Z užšího pohledu na ni nahlížíme jako na mladší
formu akce, která se vyvíjí z happeningu. Na rozdíl od něj se ale divák
akce neúčastní, zůstává divákem a průběh představení neovlivňuje.
Performance se stává více divadlem, protože oddělenost herce
a diváka nevní jako překážku pro možnost předání sdělení. Na
druhou stranu se také nejedná o divadlo jako takové, protože sdělení
je vždy konstruováno tak, aby ke konečné realizaci díla docházelo
v mysli vnímatele. Stejně jako happening jej můžeme vidět v celé
škále přístupů, od body artu k tanci, malbě, elektronickému umění,
hudbě.
Mnohdy je představení realizováno bez přítomnosti diváka, pro
kterého je přístupná fotografická, nebo filmová dokumentace.
Důvodem je sepjetí akce s osobní tělovou zkušeností autora, důraz
na osobní prožitek a soustředěný proces a pak jeho následné
sdílení s veřejností. Jindy jsou akce neosobního charakteru,
zprostředkovávající obecné společenské nebo politické problémy.
Za první performance je považován Skok do prázdna Yvese Kleina
z roku 1960, prezentovaný fotografií autora ve skoku z římsy domu
na ulici. Jedná se ovšem o fotomontáž, zatímco performeři 70. let
akcentovali právě autentický prožitek akce i s možnými důsledky.
Mezi průkopníky performance patří hnutí Fluxus, jemuž je věnována
samostatná kapitola.
„Mnohá díla jsou zaměřena
sociopoliticky, mají kontroverzní
téma a konfrontují odlišné
názory. Další z obvykle platných
znaků performance art je osoba
tvůrce konceptu shodující se
s performerem osobou
performance uskutečňující.
Oproti divadlu se performance
odehrává často mimo divadelní
prostory a nebývá připravena
podle scénáře.“
R. Goldberg
KDY?
Od 70. let 20. století
KDO?
Dennis Oppenheim, 1938-2011
Bruce Naumann, 1941
Herman Nitsch, 1938
Chris Burden, 1946-2015
Marina Abramovič, 1946
Tomáš Ruller, 1957
Jan Mlčoch, 1953
TOMÁŠ RULLER,
OTEVŘENÁ SITUACE,
2007
DENNIS OPPENHEIM,
PARALLEL STRESS, 1970
19
FLUXUS
Mezi lety 1960 1970 působilo v západní Evropě a v USA
neodadaistické hnutí navazující na odkaz futuristických
a dadaistických kabaretů: Fluxus („věčné plynutí“). Přestože George
Maciunas napsal „Fluxus Manifesto“, ve kterém požaduje očistu světa
od „buržoazní zvrhlosti, intelektuální, profesionální a komerční
kultury“, nejednalo se o organizovanou skupinu s danými členy, ale
spíše o životní postoj a jeho vyjádření formou uměleckých
happeningů. K Fluxu tedy náležel každý, kdo takové akce pořádal.
Jaké akce? Mezinárodní koncerty a festivaly, spontánní, hravé,
humorné, naplňované rozličnými aktivitami, samozřejmě
interdisciplinární, akční představení zkrátka mohla obsahovat úplně
cokoli, od trhání papíru po vyluzování nejfantastičtějších tónů.
Publikum, platící vysoké vstupné, bylo zvědavé na nezvyklé zážitky
panoptické podívané. I když všeho se jednou lidé nasytí, a tak se
dokonce stalo, že jeden student v horlivé diskusi rozbil nos
vysokoškolskému pedagogovi a umělci Josephu Beuysovi. Proč
takové akce umělci pořádali? Byla to demonstrativní odmítnutí
konkrétní tvůrčí doktríny a obrana proti „hlouposti, smutku,
zabedněnosti, které neustále sužují náš život“, to byl důvod konání
akcí hnutí Fluxus. A také přesvědčení o svobodě výrazu.
Fluxus mělo vliv na hnutí Arte povera, Mail art, dal základ hudebním
aktivitám pracujícím formou zvukové koláže, ovlivnil design.
„Cílem Fluxus bylo nastolit tvořivý
zmatek použitím absurdních
nebo humorných esencí. Hnutí
mělo pochopení k domácí tvorbě,
mělo poskytnout domov právě
pro takové umělce, kteří
vyhledávali koncepční nebo
minimalistická sdělení a
překonávala hranice umění a
bytí.“
M. Bracewell
KDY?
Zal. 1960
KDO?
Georg Maciunas, 1931-1978
Yoko Ono, 1933
Joseph Beuys, 1921-1986
Wolf Vostell, 1932-1998
Naum June Paik, 1932-2006
Milan Knížák, 1940
GEORGE MACIUNAS,
MANIFEST FLUXUS,
1963
FLUX YEAR BOX 2, 1967
20
BODY ART
Název body art (z angl. tělové umění) byl poprvé použit na samém
počátku 70. let. Označuje akční tvorbu, která si za svůj tvůrčí výtvarný
prostředek volí lidské tělo, fenomenologicky chápané jako „pole
událostí“. Nejedná se však o hnutí ve smyslu organizované skupiny
umělců. Body art mnohdy splývá s happeningem, dadaistickou
provokací, veřejnou i individuální performancí.
Tělová díla vytvářeli umělci po staletí: průvody s živými obrazy
Leonarda da Vinci, živé sochy antických skulptur v baroku či
manýrismu, surrealistické slavnosti, … V 60. letech se Tim Ulrich
vystavil jako exponát, dvojice Gilbert a George se exhibicionisticky
přetvářela na lidské sochy. V další dekádě pak Yves Klein používal
modelky místo štětců, nebo jejich těla otiskoval na plátna, otiskem těla
se zabýval i Vito Acconi či Rudolf Němec.
Lidské tělo je zde přetvářeno na umělecké dílo přímo i nepřímo, se
záměrem rozšiřování obzorů umělce či publika či uchopení tématu
času a prostoru. Přímo či nepřímo je také přítomen divák. Některé
krajní podoby body artu testují možnosti lidského těla a vůle, bolesti
nebo utrpení. Takové akce jsou často diváku přístupné ve fotografické
(či slovní, filmové apod.) dokumentaci, zatímco samotný průběh je
čistě privátní záležitostí umělce. Body artové happeningy
a performance většinou nemají podobu příběhu, jde spíše
o akcentovaný prožitek těla. Naopak veřejné akce pak někdy
získávají společensky kritický a aktivistický rozměr.
Pojem Body art dnes
Body art se úzce dotýká také
mimouměleckých oblastí
spojených se zdobením a
rituálními úpravami těla, jako je
například tetování, piercing,
obřízka, rituály přechodu, apod.
KDY?
Od 60. let 20. století
KDO?
Marina Abramovič, 1946
Gilbert a George, 1943 a 1942
Ulay, 1943
Michel Jurniac, 1935-1995
Ondřej Brody, 1980
Petr Štembera, 1945
Milena Dopitová, 1963
Václav Stratil, 1950
PETR ŠTEMBERA, ŠTĚPOVÁNÍ,
1975
GILBERT A GEORGE, ZPÍVAJÍCÍ SOUSOŠÍ,
1973
21
LAND ART
Land art (z angl. zemní umění), nebo také Earth art či Earthworks,
se zformoval v reakci na komercializaci umění v USA. Tvorba land
artistů vzniká v přírodě a s přírodou, je osvobozena od obchodníků
s uměním a galerií, je naopak přístupná široké veřejnosti.
Z uměnovědného hlediska je tento směr spjatý s minimalismem,
s nímž společně věnuje pozornost dostupným materiálům, ale na
rozdíl od něhož je realizován mimo umělé prostory.
Umělci svým dílem transformují (hloubí, přemisťují, vrší, přestavují,
ozvláštňují) krajinu, využívají ji jako výtvarný materiál a dílo je
součástí místa aniž by často obsahovalo cokoli jiného, než přírodu
samu. Vzniká tak rozmanité množství výtvarných realizací, od
monumentálních soch a děl vyžadujících použití těžké techniky, přes
environmentální instalace po subtilní, téměř neznatelné zásahy např.
do geometrie přírodních forem nebo stop člověka v krajině.
Rozmanité jsou také způsoby setkávání se s land artem. Někdy jej
mohou oceňovat celé generace lidí, jindy je dílo pouze dočasné
a podléhá např. vlivům počasí. Jindy je instalace land artu dočasná
již ve své koncepci a po uplynutí plánované expozice je zase
odstraněna. Velmi často se nám tato umělecká díla dochovávají ve
fotografických či filmových dokumentacích, nákresech, doprovodných
textech.
Land artoví umělci svými díly často zpracovávají témata regionální
historie místa, vztahu člověka a přírody či vlivu člověka na přírodu,
vztahu jedince k celku, přírodních jevů a plynutí času.
„Umělecké dílo umístěno v galerii
ztrácí svůj náboj a stává se
přenosným předmětem
odpojeným od vnějšího světa.“
R. Smithson
KDY?
Od 60. let 20. století
KDO?
Robert Smithson, 1938-1972
Christo, 1935
Richard Long, 1945
Andy Goldsworthy, 1956
Dennis Oppenheim, 1938-2011
Zorka Ságlová, 1942-2003
Miloš Šejn, 1947
Ivan Kafka, 1952
ROBERT SMITHSON, SPIRÁLOVÉ MOLO, 1970
RICHARD LONG, ČÁRA
VYTVOŘENÁ CHŮZÍ, 1967
22
UMĚNÍ VE VEŘEJNÉM PROSTORU
V angl. public art (veřejné umění)
Tato kapitola nepředstavuje žádné hnutí ani uměleckou tendenci, ale
snaží se podat snadný (a samozřejmě stručný a zjednodušený)
pohled na moderní a současné umění, které vzniká pro veřejný
prostor (veřejností běžně užívaná místa) a je v něm umisťováno. Tak
se totiž dělo i dříve (sochy světců, pomníky, jezdecké sochy, apod.) a
účel zůstává tentýž: společenský. Umění ve veřejném prostoru
vždy svou funkci estetickou, reprezentuje člověka, instituci, pointuje
veřejné prostranství, podtrhuje význam důležitých veřejných budov.
Přítomnost umění ve veřejném prostoru odráží politické i urbanistické
myšlení lidí v určitých místech a zárov je formuje.
Propojování sfér umění a veřejnosti je, jak jsme již zmínili dříve,
uměleckou tendencí již od 60. let minulého století. Snaha vyvést dílo
z izolace od diváka, zpřístupnit jej i těm, kteří nenavštíví galerii či
nejsou primárně zainteresovaní, v public artu své kořeny
v Chicagu a jeho nástěnných politizujících malbách, protestních či
manifestačních dílech. Řada vládních programů v USA začala
podporovat partnerství mezi umělci, architekty, urbanisty, vládou a
veřejností, přestože setkávání uměleckých děl s širokou veřejností
samozřejmě občas otevírá otázky... Do jaké míry se slučuje invence
umělce s očekáváním veřejnosti? Otázky o svobodě umění
a vlastnictví díla ve veřejném prostoru.
Do oblasti public art je dnes zahrnována široká škála uměleckých
postojů a výrazových prostředků. Jeho projevy je možné pomyslně
rozdělit na oblast objektů instalovaných „venku“ a aktivity umění,
stírající hranice mezi formami uměleckého projevu a zasahující i do
politických, sociálních, etnických sfér.
„Umělecké dílo ve veřejném
prostoru nemá být dekorací nebo
vatou, ale musí do místa přinést,
nebo v něm odkrýt doposud
přehlížený význam. Jestli se zvolí
figurální, nebo abstraktní forma,
je závislé jen a jen od vize
autora/autorky. Důležité je, aby
byl zásah dobře promyšlenou
otázkou, která kolemjdoucí
probudí z letargie a přiměje je
těšit se z otevřeného sdíleného
veřejného prostoru.“
D. Zahoranský
KDY?
Od 60. let 20. století
KDO?
Wolf Vostell, 1932-1998
Michael Heizer, 1944
Donald Judd, 1928-1994
Suzanne Lacy, 1945
David Černý, 1967
Jiří Sozanský, 1946
Jaroslav Róna, 1957
Kurt Gebauer, 1941
MICHAEL HEIZER,
VZNÁŠEJÍCÍ SE HMOTA,
2012
JAROSLAV RÓNA, ODVAHA, 2015
23
INSTALACE
Instalace ve vztahu k umění je všeobecně chápána jako sestavení,
umístění a prezentace díla ve výstavním prostoru. Dnes tento pojem
vnímáme ale také jako svébytnou uměleckou formu, a to díky
avantgardě, která dala základ pro instalační umění 70. let 20. století.
Připomeňme si znovu Duchampův pisoár, ready-made, jeh
součástí „povýšení“ na umění měl být prostor, kde se bude nacházet:
galerie. Od něho ke vzniku instalačního umění vedla cesta také přes
kulisy (environmenty) Alana Kaprowa pro své happeningy, Merz
koláže dadaismu, rozměrná minimalistická díla často utvářející celý
prostor, instalace materiálů hnutí Arte povera.
Instalace je založena na práci s reálnými předměty (židle, televizory,
apod.) v kontextu, který jim ponechává svou materiálovou i ideovou
funkci. V kombinaci s prostředím, ve kterém jsou umístěny, však
vyvolávají nové konotace. Zde do děje (jako často v této době)
vstupuje divák, který je nutnou součástí díla, protože osnovou
instalace je komunikace. Umělec totiž nechce dál vytvářet díla
sloužící jako prodejní předměty, svou uměleckou tvorbu realizuje tím,
že formuje prostor. Zprvu se jednalo o výstavní sály, později umění
expanduje za jeho hranice (do ulic, krajiny, industriálních objektů, …)
a pojem instalace nabývá mnoha forem (např. v USA se používá
pojem site specific art).
Dnes bychom mohli umění instalace vymezit oproti land artu jeho
zařazením do interiérového umístění. Každopádně tuto uměleckou
tendenci tvoří kontext místa, formovaný reálnými předměty
a prostorem a také jeho intermedialita, používající různé materiály.
„Tři čtyři hodiny se soustředím
a pak teprve přijde okamžik, kdy
se dám do práce. Když ten
okamžik propásnu, už se k tomu
nemůžu vrátit. A když začnu
pracovat příliš brzy, tak je to
nenaplněné.“
A. Šimotová
KDY?
Od 70. let 20. století
KDO?
Rachel Whiteread, 1963
Allan McCollum, 1944
Hans Hacke, 1936
Jonathan Borofsky, 1942
Zdeněk Pešánek, 1896-1965
Alena Kupčíková, 1976
Adriena Šimotová, 1926-2014
Margita Titlová, 1957
RACHEL WHITEREAD,
NÁBŘEŽÍ, 2005
MARGITA TITLOVÁ,
NEBEŠTÍ CHODCI, 1999
JONATHAN BOROFSKY,
ZATLOUKAJÍCÍ MUŽ,
1992
24
ANGAŽOVANÉ A POLITICKÉ UMĚNÍ
Politické umění je problematický pojem s nejednoznačnou definicí.
Z jednoho pohledu je politické umění specifický směr ustavený v USA
v 80. letech. Vznikl jako reakce na proměnu institucionálního
charakteru umění, které se stalo předmětem obchodu a rozvinul se
vstupem do politického prostoru ulic, náměstí, na veřejná
shromáždění. Druhý pohled tento pojem u nás spojujeme s odporem
k dlouhodobému režimu, v němž umělci museli řízeně svým dílem
vyjadřovat politickou ideu. Dnes je často politické umění spojováno
s uměním aktivistů, hájících například menšiny. V užším významu je
politické umění tvorbou vyjadřující se k sociálním a politickým
problémům současného světa, případně ještě úžeji ke specifickým
skupinám problémů spojených s politickou mocí. Krajním případem
tohoto směru je aktivistické umění. Zatímco politické umění může na
situaci reagovat bez předkládání čitelného postoje, aktivismus se
snaží hledat a navrhovat svou tvorbou řešení, motivovat vnímatele ke
změně postoje.
Politické umění je možné také chápat synonymicky s angažovaným
uměním, nebo jako jeho podmnožinu. Angažované umění reflektuje
nějaký společenský problém bez ohledu na zaměření. Cílem
angažovaného či politického umění je otevřít diskusi o tématech,
která jsou málo (či nedostatečně) veřejně diskutována, nebo jsou
dokonce tabuizována, o tématech vnímaných jako rozporuplná.
Veřejnost se každopádně v názorech na toto umění neshoduje.
Jedna část za to, že umění by mělo být absolutně autonomní,
nezainteresované, nesloužící politice. Druhé části je jasné, že jakýkoli
umělecký projev je politický, protože je vždy reakcí na stav, v jakém
se tvůrce díla nachází: reaguje na veřejný prostor, kulturní,
genderové, apod. podněty.
„…služebnost umění je zrada
samotné podstaty. Umění
neslouží nikomu, v tom přeci
netkví jeho pravá svoboda: v jeho
nezainteresovanosti.“
Advojka.cz
KDO?
Adbusters
Negativeland
Denzil Machado
Yes Men
Ztohoven
Gumaguar
Camera Scura
Pode Bal
Milan Kohout, 1955
Jiří Černický, 1966
ZTOHOVEN, OTAZNÍK NAD PRAŽSKÝM
HRADEMÍ, 2003
JIŘÍ ČERNICKÝ, BURKA, 2002
25
UMĚNÍ ČESKÉHO UNDERGROUNDU
Hnutí undergroundu (z angl. podzemní kultura) vzniklo v 60. letech
v USA a řadí se k němu různé skupiny, jako např. hippies, punkeři,
beatnici…a další volná uskupení lidí nejrůznějšího zaměření (zatímco
disent je organizovaná politická aktivita). Tato uskupení nemají žádné
oficiální vedení, jsou antiautoritářská a antielitářská.
V českém prostředí vznikl underground poměrně organizovaný.
Vlivem pronásledování odpůrců komunistického režimu se
k undergroundu uchýlili i lidé, kteří o to prvořadě neusilovali,
a undergroundové aktivity byly často pořádány pod nějakou
záminkou, jako je svatba, apod. Český underground se oproti USA
nevymezuje proti konzumu a je vytvářen společně s mladými lidmi,
kteří nebyli puštěni ke studiu a tak pracovali manuálně. Umělecké
projevy undergroundu byly neoficiální, tudíž nepovolené, vznikaly
v izolaci, mimo zájem oficiálních medií i veřejnosti. Periodizaci
českého undergroundu můžeme rozdělit na dvě období – od roku
1948 do zrušení cenzury v roce 1968 a období normalizace do roku
1989.
Výtvarný underground byl často politický, ale ne apriorně. První
projevy umění tohoto proudu jsou díly solitérů, jako je Reynek či
Váchal. V 60. letech se pak formují uskupení, jako Křižovnická škola
čistého humoru, realizující se formou umění akce, především
happeningů (Knížák, Koch, Brabenec, Pánek, Jirous), následující
dekáda je ve znamení konceptuálního umění a české grotesky
(Topol, Krchovský). Jedním z nejvýraznějších výtvarných projevů
bylo jeho propojení s hudbou, iniciovanou Ivanem Jirousem
a spoluprací výtvarníků s bigbítovými skupinami (The Primitives
Group, Aktual, The Plastic People of the Universe). V jeho rámci
vznikaly originální pódiové prezentace, výtvarné realizace kostýmů,
doplňků, scény.
„Nebuďte dogmatiční…Absolutní
volnost je ten neprůzračnější
vzduch.“
M. Knížák
KDY?
70. léta 20. století
KDO?
Křižovnická škola čistého
humoru bez vtipu
Milan Knížák, 1940
Zorka Ságlová, 1942-2003
Jan Ságl, 1942
Dušan Kadlec, 1942
Joska Skalník, 1948
ZORKA SÁGLOVÁ, KLADENÍ PLÍN U
SUDOMĚŘE, 1970
DRUHÁ DEMONSTRACE
AKTUÁLNÍHO UMĚNÍ, 1965
ZORKA SÁGLOVÁ, KLADENÍ PLÍN U
SUDOMĚŘE, 1970
DRUHÁ DEMONSTRACE
AKTUÁLNÍHO UMĚNÍ, 1965
26
POSTMODERNISMUS
Tento pojem (vzniknuvší dle díla J. F. Lyotarda O postmodernismu
z r. 1979) je dnes chápán poměrně široce, budeme se jím tedy
zabývat pouze z pohledu výtvarného umění. Postmoderní výtvarné
umění je směr poslední třetiny 20. století, vymezující se vůči
moderně, exkluzivitě, zaměření na elitu, obecné nesrozumitelnosti
v umění.
Důležitějším než umělec, se stává způsob tvorby, který vytváří díla
často poetická, emocionální, interpretovatelná vícerým způsobem.
Oblíbená malba se mísí s jinými žánry, druhy a styly umění, umělec
využívá ironie. Vymezení postmodernismu proti syntéze a konstrukci
svých časových předchůdců se projevuje v práci s neurčitostí,
zlomkovitostí, dekonstrukci obrazu reálného života. Později se
výtvarné umění často vyjadřuje více v náznaku: divák zkoumá,
porovnává, uvádí do vztahů sám to, čeho je vnímatelem, nedostává
jediné řešení a správné provedení, to totiž neexistuje.
Nejvýrazněji se postmoderna realizuje v architektuře, která také
bojuje s elitností rozšířením jazyka architektury do různých směrů.
Architektura má totiž oslovovat nejen odborníky, ale i obyčejné lidi a
to tak, aby si udržela zájem obou skupin. Na dílo je tedy možný dvojí
pohled: odborník vnímá vlivy slohů a jejich použití v díle, laik nachází
podobnosti s tím, co je mu známé. Ve svém oboru se jistým
způsobem vymezuje vůči racionálnímu, abstraktnímu
a mezinárodnímu funkcionalismu a Bauhausu a tak vznikají stavby
reagující na jedinečnosti míst a jejich zvláštnosti, navrací se
k ornamentu. Realizace děl probíhá v několika tendencích: v USA
vznikají slavné mrakodrapy, high-tech stavby přiznávají stavební
konstrukci a technické vybavení, dekonstruktivní architektura
deformuje budovy náklonem, natáčením, prostupy.
Hlavní body postmoderního
umění
1. Regionalismus místo
internacionalismu
2. Fikce a obrazové vyprávění místo
geometrické abstrakce
3. Už nejen funkce, ale též fikce, příběh
4. Už ne stroj, ale množství významů
5. Překonání utopie techniky ve
prospěch poezie
6. Místo stereotypu spontánnost
7. Znovunalezení dějin
8. Forma závislá na historických a
regionálních podmínkách
H. Klotz
KDY?
Od 70. let 20. století
KDO?
Richard Meier, 1934
Robert Venturi, 1925
Friedrich Hundertwasser,
1918-2000
Vlado Milunič, 1941
Frank Gehry, 1929
Jean Michel Basquiat, 1960-
1988
Jan Šrámek, 1924-1978
Vladimír Merta, 1957
Vladimír Kokolia, 1957
FRIEDRICH HUNDERTWASSER,
DOMY JSOU ZAVĚŠENÉ POD LESEM,
1971
VLADIMÍR KOKOLIA, BEZ NÁZVU, 1956
27
STREET ART
Street art (z angl. pouliční umění, n. umění ulice) je nejčastěji
vnímaný ve formě graffiti (z řec. graffein psát), přestože tento pojem
používáme pro jakékoli umění vytvářené na veřejných místech.
Kromě graffiti jsou jeho časté techniky např. stickers (nálepky),
stencils (šablony), posters (plakáty), malba, mozaiky či instalace. Je
tedy zřejmé, že street art je do značné míry univerzální a zahrnuje
celou řadu projevů, dokonce na obou pólech legality.
Objasňováním různých interpretací a vzájemným vymezováním
vztahů street artu a jeho podob se zabývá řada odborných textů, které
se zmiňují také o vztahu právě street artu a graffiti. Zatímco první je
vázáno na frekventované ulice a založeno na obrazech, druhé je
realizováno na periferiích a stojí na písmu. Oba pojmy můžeme
chápat časově odděleně (street art po graffiti v pol. 80 let), či graffiti
jako podskupinu street artu.
Různost vizuálních forem a výtvarných postupů se vyvinula z tagů,
podpisových značek prvních tvůrců z přelomu 60. a 70. let. S rostoucí
oblibou se vyvíjela i kvalita těchto prvních graffiti od jednoduchých
nápisů k rozměrným barevným malbám.
Projevy street artového umění jsou známy již z antiky (Efez,
Pompeje), dokonce z pravěku, zahrneme-li paleolitické jeskynní
malby do veřejného prostoru, nicméně nápisy na zdech se objevovaly
ve středověku stejně jako ve 20. století (např. legendární „Jdi domů
Ivane!“). Stejně jako v 70. letech (nejprve v USA: Philadelphii, New
Yorku) i později jsou projevy street artu vázány na potřebu sdělení,
vyjádření necenzurované představy či názoru, jedná se tedy zároveň
o způsob komunikace tvůrce s vnějším světem.
„Street art je typ jazyka. Když
pokreslíte celou zeď, musíte
vědět, co tím chcete sdělit.“
Gaia
Synonyma street artu
Urban art
Street deco
Post-graffiti
KDY?
Od 70. let 20. století
KDO?
Keith Haring, 1958-1990
Richard Hambleton, 1954
René Moncada, 1943
Banksy
Haze
Space Invader
BLU
Pasta Oner
BANKSY, OBJÍMAČKA
BOMBY
BLU, PÁSMO GAZY
28
SITE SPECIFIC ART
Název (z angl. site místo, specific zvláštní, určité) označuje
umění vytvářené pro zvláštní místo nebo umění pracující s určitým
místem. Je to tedy prostor, který je klíčový pro dílo, stává se jeho
součástí, vymezuje jej, stává se nástrojem k tvorbě. Umění site
specific navazuje na dílo Kurta Schwitterse,
environmenty, happeningy i minimalismus a land art. Vzniká v USA.
Site specific díla jsou vytvářena pro konkrétní prostory, ať se jedná o
volnou krajinu, veřejný prostor měst, nevyužívané objekty světské
i sakrální, industriální architekturu apod. Umělci se často zaměřují na
místa, která chátrají, jsou opuštěná. Umělecká intervence jim může
vdechnout nový život. Zde pak tvoří díla bez dalších zásahů
nepřenosná a tedy neopakovatelná (a neprodejná), časově omezená.
Tomu odpovídají výtvarné postupy, zaměřené především
intermediálním směrem, tedy směšující např. výtvarné umění
s hudbou či divadelní tvorbou. Z tohoto pohledu je možné na umění
site specific nahlížet jako na multimediální disciplínu. Některé
realizace jsou veřejné, jiné probíhají v uzavřeném okruhu účastníků.
Místo, se svým geniem loci, tvoří rámec poskytující kontext dílu. Ten
je velmi široký: historický, kulturní, politický, psychologický, apod.
V konkrétním kontextu je místo transformováno ideálně tak, aby
s dílem splynulo v jeden celek, prostor je propojován, rozdělován,
přetvářen v architekturu v architektuře.
Cílem umění site specific je (samozřejmě kromě splnění záměru
uměleckého) aktivizace určitého místa, ovlivnění jeho osudu, pozitivní
zásah do jeho existence, třeba i směrem do budoucnosti, či vyvolání
zájmu komunity na dalším dění konkrétních míst.
Synonyma
Umění místa, umění ve veřejném
prostoru, umění specifického
prostoru, urbánní divadlo,
komunitní umění, site-art, art on
location, artistic intervention,
environmental
arts/theatre/projects.
KDY?
Od 60. let 20. století
KDO?
Robert Irwin, 1928
Eberhard Bosslet, 1953
TEJN, 1976
Olafur Eliasson, 1967
Nancy Holt, 1937
Mamapapa
Čtyři dny
Miloš Šejn, 1947
Kryštof Kintera, 1973
Kateřina Šedá, 1977
ROBERT IRWIN, SCRIM-VEIL, 1977
OLAFUR ELIASSON, JEDNOSMĚRNÝ
BAREVNÝ TUNEL, 2007
29
ČESKÉ UMĚNÍ 90. LET
Změny v umění na počátku devadesátých let byly analogické ke
změnám celé naší společnosti. Především odstranění cenzury
umožnilo svobodné vystavování a legalizaci tvorby autorů, kteří byli
nuceni zůstat v ústraní. Přesto si veřejnost na současné výtvarné
projevy zvykala poměrně dlouho a soukromé galerie vznikaly opatrně.
V polovině 90. let začala tvořit generace, u níž porevoluční euforii
vystřídalo zklamání (z nadměrných očekávání). Umělci svá díla
vystavovali v omezeném galerijním provozu, skládajícím se
z okrajových galerií a alternativ k nim, poskytující omezené podmínky
i trvání pro výstavy. Svou tvorbou umělci 90. let často vyjadřují
ironický i zábavný a snivý odstup od obyčejného života
a společenských stereotypů. Snaha vymanit se z pout stereotypů
vedla k narušování kategorií a žánrů umění, mísení vysokých
s nízkými, vážné s humorných, výtvarné s literárním.
Ještě na konci 80. let se zformovala skupina Tvrdohlaví, parafrázující
svým názvem modernistickou kuboexpresionistickou skupinu
Tvrdošíjných. Umělci této skupiny (Skála, Milkov, Nikl, Gabriel a další)
svou tvorbou vyjadřovali, pro tuto dobu typický, zájem o hru,
podivnost, pohádku a utopie myšlení.
V polovině této dekády se postupně vysoké školy naplnily studenty,
nezatížených minulým režimem, z jejichž tvorby se vytrácí trauma
a tvorba umělců se přiklání k sociálním tématům, snaží se
v rozmanitosti přístupů hledat sjednocující prvky. Umění se masivně
projevuje pomocí nových médií, důležitou roli hraje asambláž,
instalace, práce s nalezeným materiálem. Výraznou tendencí je také
tvorba manipulovaného autoportrétu, zabývání se intimitou,
prezentací fragmentů reality a soukromí.
FRANTIŠEK SKÁLA,
Z NÁKUPŮ, 1997
JÁN MANČUŠKA, 10 CM NAD ZEM, 1998
Po čtyřiceti letech totalitního režimu
ve východní Evropě zmizel
ideologický tlak na výtvarné umělce
a změnilo se jejich společenské
postavení a role. Zmizelo dělení
na oficiální a neoficiální kulturu
a proměnilo se hodnocení
autenticity uměleckého postoje.
Nastala doba bezprostřední
konfrontace se světovým uměním
a v globalizovaném světě bylo
nutné nově definovat vlastní
identitu.
KDO?
Jakub Špaňhel, 1976
Petr Písařík, 1968
Jiří Surůvka, 1961
Jan Šerých, 1972
Ján Mančuška, 1972 -2011
Josef Bolf, 1971
Tvrdohlaví
Pondělí
Pode Bal
Bezhlavý jezdec
30
NOVÁ MÉDIA
VIDEO ART
Slovník cizích slov definuje médium jako zprostředkujícího činitele
nebo prostředí. Pro umělce je to prostředek k vyjádření určité ideje:
hardware pro software. Umění nových medií využívá techniku:
kameru, video, počítač, internet, apod.
Po polovině 20. století vstoupila do života lidí masmédia: televize,
později možnost natáčení a přehrávání, kamera či video a také umělci
si těchto nových prostředků všímají, a to především pro možnost
okamžitého přenosu obrazů, okamžité zpětné vazby, čím dál lepší
dostupnost a samozřejmě také oblíbenost mezi lidmi a vymanění
z obchodu s uměním. Umělci televizi vytrhávají ze spotřebního
průmyslu a využívají video k vytváření video artu (zahrnující
především krátké filmy – video artové klipy, které nejsou určené
k prodeji ani k masové konzumaci a jsou založeny na využití
a kombinaci výtvarných vyjadřovacích prostředků). Vznikají
elektronické obrazy, nové reality manipulující s pohybem či časovým
rozměrem.
Postupně se umělci zaměřují také na projekce v, pro video,
netradičním prostředí galerií a muzeí. Tyto videoinstalace získávají
propracovanější podobu, pracují s širším kontextem, počítají
s divákem a jeho prožitkem. Množí samotná media, kombinují jejich
velikosti a vzájemné postavení a tím pádem pracují také se
zmnožením či rozrůzněním obrazů promítaných simultánně. Video
artová díla využívají vlastností videa, pracují s cykličností smyček,
videa mají povahu performance.
Současný video art je využívaný nejen výtvarníky, ale i dramatiky,
využívá prvků architektury, designu, divadla.
„Lidé mívají pocit, že videu
nerozumí, že klíč není, že to
nestojí za námahu, anebo že
prostě není pro ně. Někdy stačí
se tomu vystavit, někdy je dobré
mít další informace.“
S. Sobotovičová
KDY?
Od 1960
KDO?
Nam June Paik, 1932-2006
Shigeko Kubota, 1937-2015
Steina Vasulka, 1940
Woody Vasulka, 1937
Alžběta Bačíková, 1988
David Možný, 1963
Radim Labuda, 1976
Pavel Mrkus, 1970
DAVID MOŽNÝ, RAHOVA, 2009
NAUM JUNE PAIK, TV
CELLO, 1971
DAVID MOŽNÝ, RAHOVA, 2009
NAUM JUNE PAIK, TV
CELLO, 1971
31
NOVÁ MÉDIA
SOUND ART
Sound art (z angl. zvukové umění, umění zvuku) je především
hudební záležitostí s úzkým vztahem k vizuálnímu umění.
Z opačného hlediska se jedná o vizuální umění, které je podmíněno
zvukem. Jeho kořeny můžeme nalézat ve futurismu, u hnutí Fluxus,
v minimalismu, elektroakustické hudbě.
Dodnes je sound art těžko definovatelnou oblastí, tvořící množství
forem (např. zvukové instalace, radioart, ars acoustica, apod.),
vyskytující se ve třech kategoriích: instalované zvukové prostředí,
vizuální umělecké dílo produkující zvuk nebo zvuk vyrobený
výtvarnými umělci k rozšíření díla. Sound art se tedy pohybuje někde
na pomezí hudby a výtvarného umění. Ale nemusí být nutně spjato
s hudbou, autorem je také často vizuální umělec, architekt,
divadelník.
Jisté je, že tento umělecký obor funguje na bázi experimentu, pracuje
se zvukem a zvukovým prostředím nově a neobvykle. Sound artové
dílo je vymezeno prostředím, ve kterém existuje, původcem zvuku,
který jej generuje, formuje a zvukem jako takovým. Také zde je divák-
posluchač často součástí uměleckého vyjádření, může být do
tvůrčího procesu zapojen aktivně i pasivně. Sound artové dílo staví
zvuk do jiné roviny, než na kterou jsme byli zvyklí, není již
doprovodnou složkou objektů, je samotným dílem. Zvuk a zrakový
stimul jsou si rovny.
Stále rostoucí oblibu sound artu dokazuje množství výstav a akcí
pořádaných po celém světě i u nás, v Římě existuje muzeum sound
artu a zvukové instalace a sound artové expozice jsou součástí již
i regionálních uměleckých scén.
JANET CARDIFF, ZVUKOVÁ INSTALACE
MARTIN JANÍČEK, ZVUKOVOD, 1997
Ke shlédnutí:
Bill Fontana Bílý zvuk, 2011
https://www.youtube.com/watch?
v=jANuvENKMRk
Christina Marclay, 1989
https://www.youtube.com/watch?
v=IIFH4XHU228
KDY?
Od poloviny 80. let
KDO?
Christian Marclay, 1955
Alvin Lucier, 1931
Paul Panhuysen, 1934
Bill Fontana, 1947
Christina Kubisch, 1948
Václav Kořínek
Martin Janíček, 1961
Michal Cimala, 1975
JANET CARDIFF, ZVUKOVÁ INSTALACE
MARTIN JANÍČEK, ZVUKOVOD, 1997
32
NOVÁ MÉDIA
INTERNET ART
Internet se k veřejnosti dostává až v devadesátých letech a tak je
internetové umění poměrně mladou součástí umění nových
médií. Jako své výhradní médium využívá principy, technologie
a možnosti internetu pro vytvoření uměleckého díla, svou povahou je
zcela digitální, většinou propojující vizuální stránku se zvukem,
textem, animací, apod.
U projektů tohoto směru, které vznikají výhradně na internetu
(neexistují mimo prostředí internetu), je technologická stránka stejně
důležitá jako ta výtvarná a umělec své dílo vystavuje nejen pomocí
výtvarně vyjadřovacích prostředků, ale také jazykem informatickým
(programuje, využívá hypertextu, apod.). Výrazným rysem
internetového umění je opět důležitost diváka, který má možnost
s dílem interagovat, resp. jeho interakce je součástí díla. Divák
možnost ovládat určité prvky obrazu, zvuky, zasahovat do děje,
rozhodovat o vizualitě díla, čímž jej spoluutváří. Charakteristikou
internetového umění je jeho nemateriálnost, jistá všudypřítomnost
a a působivost na dálku.
Podle způsobu zacházení s internetovými prostředky dnes
rozlišujeme celou řadu projektů, např. internetový aktivismus (např.
RTMArk, Irational), interaktivní koláže (např. Shulgin, Mouchette),
komunikační projekty (např. S. Collins, Communimage), zvukové
projekty (např. Sound Creatures).
Projekty tohoto směru jsou velmi široké. Z konceptů, kterým se věnují,
jmenujme všední zkušenost a její alegorizaci, sociální komunikaci,
kritický přístup k informacím.
Formy internetového umění
(dle způsobu zacházení
s internetovými prostředky)
-Prohlížeče
-Internetový aktivismus
- Dada struktury
-Zvukové projekty
-Komunikační projekty
-Zaměření na text
-Multimediální interaktivní
projekty
KDY?
Od 90. let 20. století
KDO?
Penelope Umbrico, 1957
Peter Stemmler
Tabor Robak, 1986
Golan Levin, 1972
Mary Flanagan, 1969
Mark Tribe, 1966
Olia Lialina, 1971
Markéta Baňková, 1969
Skupina
Silver
OLIA LIALINA, AGATHA APPEARS, 1997
MARY FLANAGAN, VĚČNÁ POSTEL,
1998
33
SOUČASNÉ ČESKÉ UMĚLECKÉ SKUPINY
SOCIÁLNÍ UMĚNÍ
Umělecká skupina je seskupení lidí, které spojuje třeba společný
obor, nebo ne, rozhodně ale názory, postoje, zájem na určitých
tématech nebo umělecký program. Důvodem ke vzniku uměleckých
skupin je často potřeba reakce na dění ve společnosti a touha po
změně. Historické avantgardní skupiny (Osma, Skupina 42, apod.)
spojovaly manifesty, skupiny 50. a 60. let měly tendenci vystupovat
proti oficiální kultuře (Máj 57, Trasa, Blok, Radar, apod.), v době
útlaku 70. a 80 letech čekali mladí umělci na příležitost sdružit se
mimo oficiální Svaz českých výtvarných umělců (12/15 Pozdě ale
přece, Nová skupina, apod.). Sociální a politické problémy aplikované
do veřejného prostoru jsou typické pro skupiny 90. let (Pondělí,
Luxsus, Mina, Bezhlavý jezdec, apod.).
Současná seskupení spojuje (na sebe navázané) výrazná
angažovanost, vymanění ze závislosti na galerijním provozu
a uplatnění ve veřejném prostoru. Seskupování současných umělců
je také pragmatickou snahou o podporu uplatnění v uměleckém
provozu. Sociální protest dnešních skupin je oproštěn od potřeby
vzdoru proti omezování svobody a stává se uměleckou součástí
plurality politických názorů.
Aktivity současných českých uměleckých skupin jsou velmi
různorodé. Skupina PAS (Produkce aktivit současnosti) pomáhá
prosazovat realizace zajímavých výtvarných projektů, Ládví se
zaměřuje na spojení uměleckého projektu s běžnými užitečnými
činnostmi, Pode Bal, Rafani, Ztohoven jsou výrazně aktivistické,
politizující. Všechny skupiny současnosti se svou činností snaží
podporovat sociální komunikaci a aktivizovat názory veřejnosti.
„Zkoumáme mezní možnosti
demokratického systému, hranici
mezi využíváním a zneužíváním,
rozporný vztah mezi právy a
povinnostmi občasnů vůči státu.
Hledáme dnešní obsah pojmů
morálka a zodpovědnost. Zajímá
nás napětí mezi formou akce
a jejím obsahem.“
Rafani
KDY?
Po roce 2000
KDO?
Pode Bal
Rafani
Ztohoven
Ládví
Matky a otcové
Guma Guar
GUMA GUAR, KOLEKTIVNÍ
IDENTITA, 2008
PODE BAL, BURKA NIKE,
2005
34
FEMINISMUS A ŽENY V UMĚNÍ
V uměleckém světě byly ženy vždy menšinou, často nebyly
dostatečně doceňovány, získat podporu patriarchy bylo pro ženu
téměř nemožné. Přestože dnes je, díky feministickým hnutím, pozice
žen diametrálně odlišná od situace před sto lety, stále je rozdíl patrný:
např. naše republika má jeden z nejnižších Gender Gap indexů
v Evropě, a v roce 2012 byly méně než 4 % umělců, jejichž díla jsou
vystavena v sekci moderního umění Metropolitního muzea v New
Yorku, ženy, ale 76 % nahých postav zobrazených ve vystaveném
umění bylo ženských.
Feminismus začal jako hnutí v 60. a 70. letech 20. století, mající za
cíl změnit vnímání ženy jako objektu umělecké tvorby a konfrontovat
podřadné postavení žen. Vnímáme jej buď jako umění tvořené
výhradně ženami, nebo obsahující anti-mužské postoje, vyjadřující
ženská témata, jako je ženské tělo, sexualita.
Ženy se na uměleckou scénu dostávaly zvolna, prostřednictvím
alternativních prostor a také alternativních medií (video, performance,
apod.), které pro svou novost neobsahovaly historický precedens
media mužů.
Na umění žen umělkyň je dnes často pohlíženo automaticky jako
na ženské umění. Tento pojem ovšem nemá jasné vymezení a
zároveň vlastně dokládá, že na umění tvořené ženami je stále
pohlíženo jakýmsi stereotypním pohledem: žena tvoří pro ženy
a o ženách, ostatní formy patří mužům.
Zajímáme-li se ale opravdu o ženské umění, pak jeho časté náměty
se jich opravdu týkají, v dílech je využívána menstruační krev,
zpracováváno téma mateřství a další témata týkající se postižení
prožitku vlastní rodové role.
„Dnes jsou to ženy, od nichž
pochází nejodvážnější umění
posledních (…) let. Jejich dílo je
z psychologického hlediska
mnohem extrémnější než umění
mužů.“
J. Holzer, U. Grosenik
KDY?
Od 60. let 20. století
KDO?
Cindy Sherman, 1954
Margaret Harrison, 1940
Louise Bourgeois, 1911-2010
Chisa Anetta Mona, 1975
Lenka Klodová, 1969
Tamara Moyzes, 1975
Lucia Tkáčová, 1977
Eva Kmentová, 1928
LENKA KLODOVÁ, ŽENIN, 2005
CINDY SHERMAN, BEZ
NÁZVU (MARILYN), 1978
35
SOUČASNÉ UMĚNÍ
Pro současné umění (cca od poloviny 90. let 20. století) do
současnosti neexistuje (zatím) žádný všeobecně přijímaný termín,
který by mohl shrnovat pluralitu přístupů k nynějším výtvarným
projevům. Přesto se pokusme popsat některé příznaky, které
současné umění vykazuje. V prvé řadě je to množství produkce, která
nikdy nebyla tak vysoká jako dnes. Ve druhé řadě nikdy nebylo tak
velkou součástí obchodního světa.
Zároveň máme obrovské množství příležitostí, jak se s uměním setkat
nejen osobně, ale i díky pozornosti, kterou výtvarnému umění věnují
média i města. Monumentální sochařská díla ve veřejném prostoru
rostou jako houby po dešti. Výstavní instituce obsahují nejen umění,
ale také zážitek, ze stěn s obrazy se stávají interaktivní expozice
nabízející aktivity ne nepodobné zábavnímu průmyslu. Někdy se
s tímto přístupem můžeme setkat pod pojmem vztahová estetika.
Současné umění také překračuje dříve nepřekročitelné hranice
vkusu, slušnosti, etiky. Pornografie, sexuální deformace, extrémy
lidské tělesnosti se objevují zcela oficiálně. Umělci mnohem více než
dříve experimentují, mohou sdílet svá díla po celém světě velmi
jednoduše a zároveň se projevovat regionálně, subkulturně,
pluralismus forem výtvarné projevy tříští na miliardy možností, kterými
se my, jako diváci, můžeme vydat.
Současné umění nemusí respektovat tradiční spojení formy a
obsahu, často překračuje tradiční pojetí umění, otevírá nové
horizonty, je nepředvídatelné, bezbřehé. Právě proto je někdy
nechápáno, vysmíváno a kritizováno. Jenže to se výtvarnému umění
nestalo poprvé. Za pár desítek let pravděpodobně budeme vědět,
jaké to naše současné umění vlastně bylo.
Kde sledovat opravdu současné
umění?
Artmix
http://www.ceskatelevize.cz/pora
dy/10123096165-artmix/
Artyčok
http://artycok.tv/
Dox
http://www.dox.cz/cs/
Centrum pro současné umění
Praha
http://cca.fcca.cz
Národní Galerie
http://www.ngprague.cz/kontakt-
veletrzni-palac
KDY?
Po 2000
KDO?
John Burgerman, 1979
Daniel Arsham, 1980
Lucien Smith, 1989
Petr Š. Adamec
Petr Pavlík, 1945
Lucie Svobodová
Pavla Sceranková, 1980
Jan Stoss, 1964
Vladimír Véla, 1980
VLADIMÍR VÉLA, DVA, 2014
LUCIEN SMITH, VYČIŠTĚNÍ, 2013
36
SLOVNÍK DALŠÍCH POUŽITÝCH POJMŮ
Abstraktní expresionismus První samostatný americký umělecký směr. Vznik po 2. světové válce.
Pocit, emoce a spontaneita jsou vyjadřovány abstraktně uvolněnou
malířskostí, umělec je přijímán jako nekonformní individualita.
Americká retuš Neboli airbrush Výtvarná technika založená na nanášení barev
pomocí rozprašovače.
Artificialismus Český malířský směr ovlivněný poetismem, definovaný jako ztotožnění
malířství s poezií ve smyslu svobodné tvorby.
Asambláž Prostorové obrazy tvořené kombinací trojrozměrných předmětů
a malby.
Avantgarda Kulturní a umělecké hnutí první poloviny 20. století, spojené
antitradicionalismem a společenskou revoltou.
Civilismus Tendence konce 19. století a prvního dvacetiletí 20. století. Soustřeďuje
se na zobrazení technických vymožeností, moderního života
a civilizace. Oslavuje všední věci a lidskou práci.
Česká groteska Tendence českého výtvarného umění zejména 70. let, která absurdním
způsobem reflektuje paradoxní pocity existenciální krize.
Dekalk V malířství a grafice obtiskovací postup známý ze zdobení keramiky
nebo monotypového obtisku, založen na nanesení a opětovném
částečném snesení barvy.
Fotogram Fázovaný simultánní obrazový záznam pořizovaný bez kamery přímo
na fotografický papír.
Fotomontáž Výtvarné dílo vytvořené montáží stejnorodého materiálu, tj. z fotografií
či jejich částí, popř. doplněné kresbou, koláží jiného materiálu.
Frotáž Z fr. frotter setřít. Tiskový postup spočívající na přiložení papíru na
jakoukoli reliéfně strukturovanou předlohu a jeho přetírání tužkou,
grafitem, křídou apod.
High-tech architektura Architektura pokročilé technologie, vznikla koncem 60. let 20. stol.
Klade důraz na technologickou a technickou složku. Inspiraci našla ve
funkcionalismu a konstruktivismu.
Lučismus Viz. Rayonismus.
Koláž (z fr. collage nalepit) V malířství a grafice technika komponující dílo
z papírových výstřižků nalepováním na podložku.
37
Kuboexpresionismus Syntéza kubismu a expresionismu v Čechách, nalezla největší uplatnění
v grafickém designu, plakátové a knižní tvorbě.
Metafyzické malířství V novodobém malířství klasicistně orientovaný směr soustředěný na
zobrazivé podání pravého, smyslů skrytého významu věcí a jevů.
Merz Koláže a asambláže Kurta Schwitterse složené z odpadu
a každodenních předmětů
Neoimpresionismus Ve francouzském malířství 80. let 19. stol. Směr, jehož cílem je nalézt
nové a vědecké zákonitosti výstavby obrazu. Malířským prostředkem
k tomu je pointilismus.
Rayonismus Raná forma abstraktního umění ovlivněná kubismem, futurismem,
orfismem. Tento avantgardní směr se vyvinul v Rusku v letech 1910-
1920.
Ready-made Běžný předmět každodenní potřeby zbavený svého účelu. Tím, že se
předmět vystaví a opatří názvem, stává se z něj výtvarné dílo popírající
jedinečnost uměleckého díla.
Tag Podpis jednoduchý jednobarevný monogram nebo logotyp, jednou nebo
několika tahy, často více vedle sebe (série), účelem je mimo jiné nácvik
kresby, předností je rychlost.
38
LITERATURA
Doporučená literatura
MRÁZ, Bohumír a Marie ČERNÁ. Dějiny výtvarné kultury.. Praha: Idea servis, 1995, ISBN 80-85970-
01-5.
FRYČ, Martin. Současné umění očima Martina Fryče. Hradec Králové: HereLove, 2014, [203] s. ISBN
978-80-905776-6-4.
LUCIE-SMITH, Edward. Art today - Současné světové umění. Přeložil Jana SOLPEROVÁ, přeložil
Zbyněk HEŘMÁNEK. Praha: Slovart. Praha, 1996, ISBN 80-85871-97-1.
ZYKMUND, Václav. Stručné dějiny moderního malířství. Praha: SPN, 1971.
Použitá literatura
BALEKA, Jan. tvarné umění: výkladový slovník: (malířství, sochařství, grafika). Praha: Academia,
1997, ISBN 80-200-0609-5.
BAUER, Alois. Dějiny výtvarného umění. Olomouc: Rubico, 1998, ISBN 80-85839-25-3.
BELTING, Hans. Konec dějin umění. Praha: Mladá fronta, 2000, 244 s., 48 s. obr. příl. Souvislosti.
ISBN 80-204-0856-8.
DUMBADZE, Alexander, HUDSON, Suzanne. Contemporary Art: 1989 to the Present, Chichester
2013.
FAIRS, Marcus. Design 21. století: nové ikony designu, od masového trhu k avantgardě. Autor úvodu
Marcel WANDERS. V Praze: Slovart, 2007, ISBN 978-80-7209-970-2.
FOSTER, Hal. Umění po roce 1900: modernismus, antimodernismus, postmodernismus. V Praze:
Slovart, 2007, ISBN 978-80-7209-952-8.
GOLDBERG, RoseLee. Performance Art. From Futurism to the Present. London: Thames&Hudson,
2001.
GOLDING, John. Cesty k abstraktnímu umění: Mondrian, Malevič, Kandinskij, Pollock, Newman,
Rothko a Still. Brno: Barrister & Principal, 2003, ISBN 80-86598-48-9.
GOMPERTZ, Will. Na co se to vlastně díváme?: 150 let moderního umění v cuku letu. Praha: Lidové
noviny, 2014, ISBN 978-80-7422-300-6.
GREENE, Rachel. Internet art. London: Thames and Hudson, 2004, 224 s. ISBN 05-002-0376-8.
39
GROSENICK, Uta. Ženy v umění: Women artists : 20. a 21. století. Praha: Slovart, c2004, 191 s.
Ikony. ISBN 80-7209-626-5.
HEARTNEY, Eleanor. Art and Today. London: Phadion, 2008. ISBN 978-0-7148-45142.
HODGE, Susie. Proč to je umění: 100 moderních děl od Muncha po street art. V Praze: Slovart, 2014,
223 s. ISBN 978-80-7391-876-7.
HOLZER, Jenny, GROSENIK, Uta. Ženy v umění 20. a 21. století, Praha, Taschen/Slovart, 2004.
HORÁČEK, Radek. Umění bez revolucí: proměny soudobého výtvarného umění. Brno: Barrister &
Principal, 2015, ISBN 978-80-7485-066-0.
CHALUMEAU, Jean-Luc.: Přehled teorií umění, Portál, 2003. ISBN 80-7178-663-2.
CHALUPECKÝ, Jindřich. Evropa a umění. Praha: Torst, 2005, ISBN 80-7215-264-5.
JOHNSON, Paul. Dějiny umění: nový pohled. Praha: Academia, 2006, ISBN 80-200-1320-2.
KHOLEIF, Omar. You are Here: Art After the Internet. Cornerhouse Publications, 2013. ISBN 978-
0956957177.
KOCUR, Zoya, LEUNG, Simon., Theory in Contemporary Art Since 1985, Malden: Blackwell 2005.
MIRZOEFF, Nicholas. Úvod do vizuální kultury. Praha: Academia, 2012, 318 s. Vizuální studia. ISBN
978-80-200-1984-4.
MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury. Praha: IDEA, 2002, ISBN 80-85970-32-5.
PAUL, Christiane. Digital Art. London: Thames & Hudson, 2003. ISBN ISBN 0-500-20367-9.
RAFANI. Rafani. Fra: Praha, 2012. ISBN 978-80-86603-52-0.
RAIMANOVÁ, Ivona. V prostoru 2000, Generace 1989–2009, Liberec: Spacium, 2009. ISBN
9788025457511.
ŠEVČÍK, Jiří, Pavlína MORGANOVÁ a Dagmar DUŠKOVÁ. České umění 1938-1989: programy,
kritické texty, dokumenty. Praha: Academia, 2001,. ISBN 80-200-0930-2.
Umění: od počátku do současnosti. Editor Stephen FARTHING, autor úvodu Richard CORK. V Praze:
Slovart, 2012, ISBN 978-80-7391-622-0.
VÁVRA, Jiří. Od impresionismu k postmoderně: dějiny vizuálního umění. Olomouc: Nakladatelství
Olomouc, 2001, 127 s. ISBN 80-7182-120-9.
WELSCH, Wolfgang, Ivan OZARČUK a Miroslav PETŘÍČEK. Naše postmoderní moderna. Praha:
Zvon, 1994, ISBN 80-7113-104-0.
ZÁLEŠÁK, Jan. Umění spolupráce. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Vědecko-výzkumné
pracoviště, 2011, Edice VVP AVU. ISBN 978-80-210-5707-4.
40
ZHOŘ, Igor, Radek HORÁČEK a Vladimír HAVLÍK. Akční tvorba. Olomouc: Pedagogická fakulta
University Palackého, 1991, ISBN 80-7067-074-6.
Internetové zdroje
Dílo ve veřejném prostoru nemá být dekorací nebo vatou - Artalk.cz. Artalk.cz [online]. Copyright ©
COPYRIGHT 2007 [cit. 09.06.2017]. Dostupné z: http://artalk.cz/2015/03/04/dilo-ve-verejnem-
prostoru-nema-byt-dekoraci-nebo-vatou/.
Feministické hnutí v umění MedKult. MedKult - média a kultura * mediální kultura * mediální a
kulturální studia [online]. Copyright © 2017 MedKult. All rights reserved. [cit. 09.06.2017]. Dostupné
z: http://medkult.upmedia.cz/2017/02/23/feministicke-hnuti-v-umeni/.
HARANTOVÁ, Anna. Internetové umění [online]. Brno, 2006 [cit. 2017-06-09]. Available from:
<http://theses.cz/id/2e0w Feministické hnutí v umění – MedKult. MedKult - média a kultura * mediální
kultura * mediální a kulturální studia [online]. Copyright © 2017 MedKult. All rights reserved. [cit.
09.06.2017]. Dostupné z: http://medkult.upmedia.cz/2017/02/23/feministicke-hnuti-v-umeni/3o/>.
Bachelor's thesis. Masaryk University, Faculty of Arts. Thesis supervisor PhDr. Aleš Filip, Ph.D.
MIKULÁŠTÍK, Milan. 2008. Tak trochu jiná reklama. A2 [online]. 39/2008 [cit. 2011-01-05]. Dostupné
z: <http://www.advojka.cz/archiv/2008/39/tak-trochu-jina-reklama>. ISSN 18036635.
O pojmu politické umění | | A2 – zvíře nikdy nespí. A2 zvíře nikdy nespí [online]. Copyright © 2005
[cit. 09.06.2017]. Dostupné z: https://www.advojka.cz/archiv/2006/48/o-pojmu-politicke-umeni
Postmoderna Wikisofia. [online]. Copyright © 2013 ISSN [cit. 09.06.2017]. Dostupné
z: https://wikisofia.cz/wiki/Postmoderna
SCHMELZOVÁ, Radka. Site specific art: Lekce z landartu, performance a konceptuálního umění,
Culturenet.cz. Culturenet [online]. Dostupné z: http://www.culturenet.cz/aktuality/radka-schmelzova-
site-specific-art-lekce-z-landartu-performance-a-konceptualniho-umeni/n:3480/.
SOBOTOVIČOVÁ, Sláva. „Videoart je divácky nepřátelský formát“. Literární noviny [online]. Dostupné
z: http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/13690-slava-sobotoviova-videoart-je-divacky-nepatelsky-
format.
ZUDOVÁ, Hana. Sound Art - umělecký směr 20. století [online]. Brno, 2009 [cit. 2017-06-09].
Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/105068/pedf_m/>. Diplomová práce. Masarykova univerzita,
Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Marek Sedláček.
41
Seznam obrázků
Úvodní strana Koláž krajiny, Jaroslava Gollová, 2016, foto: archiv autorky
Obsah http://www.leggievai.it/cento-anni-futurismo/, http://heinz-stieglitz.blogspot.cz/
str. 3 http://2013sound.blog.ntu.edu.tw/category/references/,
http://edu.vos-kh.cz/ucebnice/ucebnice_cjl/eul/avantgardni_expresionismus.html,
http://www.wassilykandinsky.net/work-247.php, http://aphelis.net/art-klari-reis/
str. 4 http://www.gallerytalk.net/oui-non/, http://moma.org, http://www.mam-st-etienne.fr/,
str. 5 http://www.art-partner.com/epochen/surrealismus/,
http://www.ruzove-bryle.cz/2015/12/toyen-navod-k-pouziti.html
str. 6 https://cs.wikipedia.org/wiki/Egon_Schiele#/media/File:Egon_Schiele_-
_Seated_Woman_with_Legs_Drawn_Up_(Adele_Herms)_-_Google_Art_Project.jpg,
http://www.thegreatcat.org/the-cat-in-art-and-photos-2/cats-in-art-20th-century/ernst-
ludwig-kirchner-1880-1938-german/
str. 7 http://totallyhistory.com/yellow-red-blue/,
http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/treti-nejdrazsi-kupka
str. 8 https://paddle8.com/artists/roy-lichtenstein/,
http://www.nestaso.com/new-blog/2013/12/10/andy-warhol-irony-in-art
str. 9 https://www.wikiart.org/en/victor-vasarely/vega-nor-1969
str. 10 http://the-indie-pendent.com/piece-week-lobster-trap-fish-tail-alexander-calder/,
http://www.swissinfo.ch/eng/25th-anniversary-of-tinguely-s-death_jean-tinguely--the-
sculptor-of-machines/42408192
str. 11 https://alchetron.com/Chuck-Close-466138-W,
http://denverartmuseum.org/exhibitions/starring-linda-trio-john-deandrea-sculptures
str. 12 https://en.wikipedia.org(wiki/Jospeph_Kosuth#/media/
File:Kosuth_OneAndThreeChairs.jpg
str. 13 http://www.mnuchingallery.com/exhibitions/donald-judd,
https://www.wikiart.org/en/tony-smith/the-elevens-are-up-1963,
https://www.wikiart.org/en/dan-flavin
str. 14 http://www.tate.org.uk/art/artworks/pistoletto-venus-of-the-rags-t12200,
https://cz.pinterest.com/pin/527976756286921273/
str. 15 http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-
underground/412235100221008-aktual/,
42
http://www.tate.org.uk/context-comment/blogs/performance-art-101-happening-allan-
kaprow
str. 16 http://www.ruller.cz/situace.html, http://www.mutanteggplant.com/vitro-nasu/2016/07/
str. 17 https://en.wikipedia.org/wiki/Fluxus#/media/File:Gmaciunas-manifesto.jpg,
https://en.wikipedia.org/wiki/Fluxus#/media/File:FluxYearBox2.jpg
str. 18 http://www.pametnaroda.cz/witness/photo/id/5147?locale=de_DE,
http://blogdesmontagnarts.over-blog.com/tag/archives%202012-2013/3
str. 19 https://www.robertsmithson.com/, http://edufrac.chez.com/noyal_limoges/ligne.htm
str. 20 https://mblcatlarge.wordpress.com/2013/02/11/on-the-way-out-of-town-a-stop-at-
lacma/,
http://hodoninsky.denik.cz/galerie/foto.html?mm=socha-odvaha1-ste&s=50
str. 21 https://en.wikiquote.org/wiki/Installation_art#/media/File:Whiteread_tate_1.jpg,
http://www.artmikulov.cz/sbirka/dle-autora.html?SeG=46,
http://dazzlingplaces.com/Seattle/SeattleAttractionsArchitectureMasterFolder/Seattle
AttractionsArchitectureHammeringMan.html
str. 22 http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/hlavni-mesto-praha/1587834-ztohoven-
kritizuji-zemana-nad-prazskym-hradem-vyvesili-obri-rude,
https://divus.cc/cs/eshop/product/umeni/1543/jiri-cernicky-videus.html
str. 23 http://www.earch.cz/cs/akce/landscape-festival-praha-2014,
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-
underground/412235100221008-aktual/
str. 24 http://kunsthauswien.com/en/exhibitions/archive/33-ausstellungs-archiv-2011/97-
hundertwasser-kunst-des-gruenen-weges,
http://www.sypka.cz/bez-nazvu/a66/d17581/
str. 25 http://www.stencilrevolution.com/banksy-art-prints/bomb-hugger/,
https://en.wikipedia.org/wiki/Street_art#/media/File:BLU_prag.jpg
str. 26 http://twi-ny.com/blog/2013/08/23/robert-irwin-scrim-veil-black-rectangle-natural-light-
whitney-museum-of-american-art-new-york-1977/,
https://artmap.com/mcasydney/exhibition/olafur-eliasson-2009
str. 27 http://www.artlist.cz/frantisek-skala-139/,
http://art.ihned.cz/umeni/c1-52226940-zemrel-vizualni-umelec-jan-mancuska-drzitel-
ceny-jindricha-chalupeckeho
str. 28 https://divus.cc/cs/eshop/product/film-a-multimedia/1651/pocatkem-muze-byt-nula-
kompilace.html,
43
http://news.medill.northwestern.edu/chicago/charlotte-moorman-shattering-barriers-
between-art-and-technology/
str. 29 http://www.widewalls.ch/sound-art/,
http://www.divus.cc/praha/cs/article/sounds-like-art
str. 30 https://www.youtube.com/watch?v=8SZJ3haDT1k,
http://maryflanagan.com/work/perpetual-bed/
str. 31 https://magazin.aktualne.cz/kultura/guma-guar-s-kym-vsim-jsme-v-narodnim-
tymu/r~i:gallery:6860/r~i:photo:197607/?redirected=1486546814
str. 32 http://www.artlist.cz/dila/zenin-710/,
https://www.google.com/culturalinstitute/beta/u/0/asset/xAEw-
dR44IhTNg?utm_source=google&utm_medium=kp&hl=cs
str. 33 https://www.pragueauctions.com/nakup-prodej/primy-prodej/vladimir-vela/?id=40-
12913&rezerve=1,
http://artobserved.com/2013/06/new-york-lucien-smith-a-clean-sweep-at-suzanne-
geiss-company-through-june-22nd-2013/
44
Název Jak chápat moderní a současné umění a proč?
Autor Zuzana Pechová
Určeno pro posluchače kurzu Výtvarné postupy moderního a současného umění U3V TUL
Vydavatel Technická univerzita v Liberci, Studentská 1402/2, Liberec
Schváleno Rektorátem TU v Liberci dne xxx , čj. RE 50/15
Vyšlo v září 2017
Počet stran 44
Vydání 1.
Rok prvního vydání 2017
Tiskárna Vysokoškolský podnik Liberec, spol. s r.o., Studentská 1402/2, Liberec
Číslo publikace 55-050-15
Tato publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou.
Vydání odborné knihy schválila vědecká redakce TUL.
ISBN 978-80-7494-227-3
ResearchGate has not been able to resolve any citations for this publication.
Article
Goldberg provides a survey of performance art of the 20th century tracing the tradition's evolution from futurism through constructivism, Dada, surrealism and the Bauhaus. The practice in the United States (beginning with Black Mountain College through the New York scene of the 1950s and 1960s to the influence of conceptual art and the work of "the media generation") is also examined. Bibl. 2 p.
Article
5. vyd., V Idea servis 4. vyd. Chronologický přehled Terminologický slovník Obsahuje rejstřík
Article
Vyd. 1. Vydáno ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR v rámci projektu Literatura a autoři České republiky
Article
Vyd. 1. Obsahuje rejstřík
Article
1. vyd Bibliogr. s. 276-277
Art today -Současné světové umění. Přeložil Jana SOLPEROVÁ, přeložil Zbyněk HEŘMÁNEK
LUCIE-SMITH, Edward. Art today -Současné světové umění. Přeložil Jana SOLPEROVÁ, přeložil Zbyněk HEŘMÁNEK. Praha: Slovart. Praha, 1996, ISBN 80-85871-97-1.