ŠEĎ PUTINOVY HISTORICKÉ POLITIKY

Abstract

The Greyness of Vladimir's Putin Historical Policy Russia's historical policy under President Yeltsin was strongly anti-communist. In contrast, Vladimir Putin uses some motives from the past, be it Russian or Soviet. The country's historical policy forms a wide range of tools stemming from the establishment of a special presidential commission for the support of films on historical topics from the Russian state budget. The Great Patriotic War plays a prominent role as something unquestionably positive in Putinist Russian state memory. It is particularly obvious when compared with its perceptions in other countries in the region, such as Ukraine, Estonia or Latvia.

Full text

49
ŠEĎ PUTINOVY HISTORICKÉ POLITIKY
KAREL SVOBODA
Abstract
The Greyness of Vladimir’s Putin Historical Policy
Russia’shistorical policy under President Yeltsin was strongly anti-communist. In contrast, Vladimir
Putin uses some motives from the past, be it Russian or Soviet. e country’shistorical policy forms
awide range of tools stemming from the establishment of aspecial presidential commission for the
support of lms on historical topics from the Russian state budget. e Great Patriotic War plays
aprominent role as something unquestionably positive in Putinist Russian state memory. It is partic-
ularly obvious when compared with its perceptions in other countries in the region, such as Ukraine,
Estonia or Latvia.
Keywords: Russia, Vladimir Putin, politics and government, historical policy, ideology
Úvod
Od nástupu do čela státu vroce 1999, respektive 2000, usiloval Vladimir Putin
oto podřídit veškerou politiku takzvané vertikále moci. Prakticky celý veřejný
prostor včetně politiky, ekonomiky či sdělovacích prostředků se dostal pod kon-
trolu státu. Spolu stím došlo kunikaci politického prostředí, kde volnou sou-
těž stran ahnutí nahradila byrokratizace. Podobně ihistorická politika směřuje
kjednotnému výkladu dějin, který má být vlastní všem. Lze souhlasit stvrzením
významné ruské socioložky Olgy Kryštanovské, která tvrdí, že budování vertiká-
ly moci, které Vladimir Putin zahájil okamžitě po nástupu do Kremlu, způsobi-
lo „sovětizaci“ ruské společnosti, tedy podřízení politického prostředí jednomu
centru a vymizení charismatických vůdců ve prospěch šedivých gur.1 Historická
politika plně zapadá do tohoto konceptu.
1 Olga Kryshtanovskaya, „e Sovietization of Russian Politics“, Post-Soviet Aairs 25, 4 (2009): 303.
2014 ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE PAG. 49 – 68
STUDIA TERRITORIALIA 1–2

50
Tato stať se bude zabývat tím, jak byla formována historická politika za vlády
Vladimira Putina, ato jak jako prezidenta, tak jako premiéra. Takový přístup je
možný ztoho důvodu, že Vladimir Putin tvořil vtandemu sDmitrijem Medve-
děvem důležitější část, byť se po určitou dobu nacházel vnominálně podřízené
pozici. Článek se věnuje vnímání novodobých ruských dějin, tedy období od zru-
šení nevolnictví do současnosti. Zvýčtu jsou vynecháni například Petr Veliký či
Kateřina II. Záměrně nepokrývá dějiny jednotlivých částí Ruské federace; pohled
vnímá Rusko jako celek. Pojem historická politika je pro účely stati chápán jako
státem cílená strategie formování azměn percepce historie ze strany občanů. His-
torická politika zahrnuje celkovou strategii formování povědomí ohistorii, ato
včetně komemorace historických událostí aosobností, školní výuky či umělec-
kých děl. Dochází kpotlačování některých událostí; jiné jsou naopak vynášeny
do popředí.2
Ačkoli text vypráví ohistorické politice, nemá ambice být historickou teo-
rií; zaměřuje se spíše na její přesah do politiky. Jednou zpodstatných otázek je,
nakolik vůbec může cílená státní politika historické vědomí ovlivnit či nakolik
jde spíše oreakci na nálady ve společnosti. Nakolik je Vladimir Putin, respektive
Kreml, tvůrcem historického vědomí, nakolik je spíše vjeho vleku, popřípadě jak
je historická politika vytvářena avyužívána pro politické účely? Ve stati podrobuji
zkoumání hypotézu, že historická politika je součástí celkového Putinova systému
vládnutí ajejí formování sleduje momenty, které se snaží ve svém režimu zdůraz-
ňovat isám Vladimir Putin.
Putinovo pojetí historické politiky je zpravidla chápáno jako prostředek sjed-
nocování národní identity. Například Richard Sakwa spatřuje vPutinově poje-
tí historie součást šířeji pojaté představy pomyslného mostu mezi jednotlivými
obdobími ruské historie (sovětským acarským), který je překlenuje asmiřuje.
Putinův důraz na formování pocitu národní jednoty je založen na patriotismu,
tedy na lásce kvlasti ajejí historii, dále na etatismu, na důrazu na lásku ke státu
jako opozici vůči regionalismu aza čtvrté na sociální spravedlnosti. Historická
politika tvoří silnou součást prvního pilíře.3 Podobně iLilija Ševcova či Andrew
Kuchins nacházejí vPutinově historické politice, respektive vužití symbolů car-
ských (Romanovský dvouhlavý orel), sovětských (hymna, rudá vlajka pozem-
ních vojsk) ipostsovětských (trikolóra, původně zavedená Petrem I., která se
stala ruskou vlajkou po roce 1991), snahu uspokojit veškeré složky obyvatelstva.
2 Alexei Miller, „Russia: Power and History“, Russian Politics and Law 48, 4 (červenec–srpen 2010):
8–34.
3 Richard Sakwa, Putin: Russia’sChoice (London: Routledge, 2004), 164.

51
Celek těchto tří symbolik má utvářet jednotu Rusů jako politického národa zahr-
nujícího všechny etnické národy státu.4 Přímo za propagandu, která je součástí
jednotné linie státní politiky vertikály moci, kam patří iomezení médií, označuje
pak historickou politiku prezidenta Putina Miguel Vásquez Linán.5 Cliord Gaddy
aFiona Hill si všímají Putinova zájmu ohistorii jako politického nástroje; pod-
le nich se Putin vyvinul ze studenta historie vjejího vykladače amanipulátora.
Podle jejich názoru je Putin ajeho odkazy na historické předobrazy jednou ze
šesti součástí jeho osobnosti.6 Pravděpodobně jako nejsilnější vidí užívání historie
uPutina omas Sherlock. Podle něj podávají ruské asovětské dějiny názorný pří-
klad toho, jak politici manipulují dějinami pro vlastní politický prospěch. Sherlock
vtéto souvislosti uvádí: „Vruském isovětském kontextu sloužily mýty jako mocné
normativní asymbolické konstrukce pro elity ispolečnost. Například snahy opře-
hodnocení sovětské historie jsou motivovány daleko silněji než jen Putinovými
osobními preferencemi.“7
Studie využívá pro své závěry výzkumy respektovaných ruských sociologic-
kých center, jmenovitě Centra Levady aRuského centra pro výzkum veřejného
mínění (VCIOM). Unich se zaměřuje především na reakce ruské veřejnosti na
historickou politiku. Pro analýzu názorů prezidenta Putina na historické události
ajeho pohled na ně byly využity primárně jeho veřejné projevy, texty arozhovory.
Užívá hlavně projevů, které nejsou vázány kjediné určité události, ale mají spíše
obecné vyznění. Důležitost té či oné osobnosti tak lze odvozovat od četnosti zmí-
nek vprojevech.
Vývoj historické politiky za Jelcina a Putina
Historická politika představovala vRusku, respektive Sovětském svazu, vždy
důležitou otázku. Jejím prostřednictvím stát zdůrazňoval určité hodnoty, ideje,
ale také přetvářel historickou realitu ve svůj prospěch. Stalin osobně revidoval
znění učebnic arazantně promlouval do podoby historických děl. Pro Stalina
4 Lilia Shevtsova, „Vladimir Putin’s Political Choice: Towards Bureaucratic Authoritarianism“, in
Leading Russia: Putin in Perspective, ed. Alex Pravda (Oxford: Oxford University Press, 2005),
229–54; Anders Aslund aAndrew Kuchins: Russia: Balance Sheet (Washington D.C.: Peterson Insti-
tute for International Economics, 2009), 37.
5 Miguel Lopez Linan, „History as apropaganda tool in Putin’sRussia“, Communist and Post-Commu-
nist Studies 43 (2010): 167–78.
6 Fiona Hill aCliord Gaddy, „Putin and the Uses of History“, e National Interest, January 4, 2012,
http://nationalinterest.org/article/putin-the-uses-history-6276 (přístup 10. září 2013).
7 omas Sherlock, Historical Narratives in the Soviet Union and Post-Soviet Russia (New York: Pal-
grave Macmillan, 2007), 149.

52
představoval Ivan Hrozný ideálního panovníka Ruska, neboť svými až brutální-
mi metodami dokázal zlomit moc odbojných bojarů amodernizovat zemi.8 Stát
upravoval ivdalších letech pohled na historii, ať již prostřednictvím nepokryté
falzikace či zamlčování některých událostí, tak iprostým posouváním akcentů či
změnou výkladu událostí.9 Boris Jelcin, ač sám bývalý komunistický funkcionář,
zaujal silně antikomunistickou ideologii. Změnil ruskou státní hymnu ze sovětské
na Patriotickou píseň zroku 1833, změny doznala iruská vlajka adalší státní atri-
buty. Zároveň ale narážel ina silnou opozici. Nepodařilo se mu například dosáh-
nout odstranění Leninova těla zmauzolea na Rudém náměstí.
ZJelcinova hlediska byl antikomunismus přirozeným alogickým tahem, pro-
tože komunisté, respektive konzervativci, představovali jeho největší soupeře. Již
vletech 1991–1992 došlo ke sporu, kdy se ruský prezident svými dekrety pokusil
rozpustit komunistickou stranu azakázat její činnost. Spor došel až kústavnímu
soudu. Ten vlistopadu 1992 stanovil, že Jelcin jednal vsouladu se zákonem vpří-
padě centrálních orgánů komunistické strany, ale nikoli již vpřípadě místních
poboček.10 Po celá devadesátá léta znamenala komunistická strana nejviditelnější
ohrožení Jelcinovy moci.
Jelcin svedl největší volební souboj při prezidentských volbách vroce 1996,
kdy došlo ina využití historických motivů pro politické účely.11 Jelcin ajeho tým
opakovaně strašili obyvatelstvo návratem komunismu, jakož ivšemi negativy,
která tato ideologie ssebou nesla. Paralelně stím se Jelcinova politika nesla ve
znamení snahy ohledání nové ruské idey, která by nahradila předchozí komunis-
tickou.12 Specikem jelcinského období bylo ito, že ruská hymna nebyla, podobně
jako ostatní státní symboly, nikdy kodikována prostřednictvím ústavního zákona
tak, jak si to žádá ruská ústava, nýbrž pouze vyhlášena prezidentským dekretem.
To působilo další zmatky apodporovalo snahy zavést jiné symboly. Vroce 1997
hlasovala ruská Duma ve prospěch navrácení státních symbolů, jako je sovětská
hymna či sovětská vlajka. Jen fakt, že konzervativní část nedisponovala dostateč-
nou většinou, zamezil jejich návrat. Nebylo následně překvapením, když Jelcin ve
8 Karel Svoboda, „Význam Ivana Hrozného pro Stalina“, in Rozvoj české společnosti vEvropské
unii, 3, eds. Jakub Končelík, Barbara Köpplová, Irena Prázová aJiří Vykoukal (Praha: Matfyzpress,
2004), 350.
9 Osovětském přístupu khistorii například Joseph Zajda aRea Zajda, „e Politics of Rewriting
History: New History Textbooks and Curriculum Materials In Russia“, International Review of Edu-
cation / Internationale Zeitschri für Erziehungswissenscha 49, 3–4 (July 2003): 363–85.
10 Richard Sakwa, Russian Politics and Society (New York: Routledge, 2008), 135.
11 Aleksej Miller, „Labirinty istoričeskoj politiki“, Rossija vglobal’noj politike 3, 009 (2011): 50.
12 Kathleen Smith, Mythmaking in the New Russia: Politics and Memory During the Yeltsin Era (Ithaca,
NY: Cornell University Press, 2002), 158.

53
svém počínání narazil na odpor levicových stran, které vlednu 1998 odmítly jeho
návrh zákona ostátní hymně avlajce. Návrh nicméně nevzbudil příliš velké nad-
šení ani ujiných skupin. Problémem byl fakt, že se jednalo osymboly imperiální,
atudíž jen stěží atraktivní pro jednotlivé porobené národy.13
Historickou politiku Borise Jelcina bylo lze označit za nedůslednou. Jelcin,
ikdyž bylo možné zaznamenat určité pokusy oformulaci státní politiky voblasti
historie, nebyl schopen tuto politiku výrazněji prosazovat. Centrem jeho zájmu
byly spíše přeměny vpolitické aekonomické oblasti ana historickou politiku jako
takovou nekladl příliš důraz. Jelcin provedl dokonce několik kroků, které šly spí-
še proti státem formované jednotné historické politice. Dopustil například zpří-
stupnění sovětských archivů, ato dokonce vněkterých velmi citlivých otázkách
(Maďarsko vroce 1956, Československo vroce 1968). Jak ale zdůrazňuje omas
Sherlock, „Jelcin nebyl schopen mobilizovat politickou imaginaci pro zformování
narativu minulosti, který by nasměroval hodnoty, zájmy aenergii ruské společnos-
ti kliberálnědemokratickému projektu.“14
Naproti tomu Vladimir Putin, popřípadě tvůrci jeho politiky, si již zcela zjevně
uvědomuje význam historie pro současné události ajejich zdůvodnění. Vykazoval
již od mládí velký zájem ohistorii, což také líčí jeho biografové.15 Jeho blízký spo-
lupracovník Dmitrij Peskov soblibou zdůrazňuje, že Putin věnuje čtení historic-
kých prací amemoárů velkou část svého volného času. Na druhou stranu ale výběr
knih, které uvádí jako svou četbu, je silně tradiční. Například vpohledu na velkou
vlasteneckou válku neuvádí jako svou četbu knihy Vasilije Grossmana či Viktora
Někrasova, které nepoužívaly obvyklé hrdinské schéma.16 Jeho projevy jsou plné
různých narážek na historická období, ať již předrevoluční nebo sovětské. Putin
často zdůrazňuje, že bez ukotvení ve slavné minulosti ztratí ruský národ pocit
národní hrdosti acti anebude již nikdy schopen dosáhnout velikosti.17
Pro Vladimira Putina představují hlavní pilíře jeho systému stabilita, moder-
nizace asíla moci. Obzvláště revoluční otřesy představovaly pro Putina období
ruského úpadku.18 Putin se nijak netají, že revoluce jsou zlem, proti kterému je
nutné bojovat, protože přinášejí chaos. Vedle toho podstatnou roli vjeho pojetí
hrají osobnosti. Ikdyž uznává působení objektivních faktorů, síla osobnosti je pro
13 Vera Tolz, „AFuture Russia? ANation-state or aMulti-national Federation?“ In e Legacy of the
Soviet Union, ed. Wendy Slater aAndrew Wilson (London: Palgrave-Macmillan, 2004), 27.
14 Sherlock, Historical Narratives in the Soviet Union, 159.
15 Sakwa, Putin: Russia’schoice, 4.
16 Elizabeth A. Wood, „Performing Memory: Vladimir Putin and the Celebration of WWII in Russia“,
e Soviet and Post-Soviet Review 38 (2011): 188.
17 Sherlock, Historical Narratives in the Soviet Union, 162.
18 Sakwa, Putin: Russia’schoice, 47.

54
něj rozhodujícím faktorem, schopným změnit chod dějin. Staví na kontrastu vůči
svému předchůdci Jelcinovi, který vládl vchaotických devadesátých letech azvláš-
tě během druhého volebního období nepředstavoval silnou osobnost.
Leccos ojeho preferencích vypovídá anketa onejvětšího Rusa (nešlo jen
oetnické Rusy, ale iopředstavitele státu– Stalin, Brežněv atd.), která se odehrála
vroce 2008 pod názvem Imja Rossii. Anketa byla uspořádána televizním kanálem
Rossija ve spolupráci sInstitutem ruské historie Ruské akademie věd aFondem
veřejného mínění. Ačkoli šlo ociálně ovolbu, jíž se účastnili samotní ruští obča-
né, výsledky vzbudily rozpaky. Vítězem ankety se stal Alexandr Něvský, který ve
třináctém století porazil Němce aŠvédy. Umístění Petra Stolypina na druhé příčce
bylo pak ještě překvapivější, neboť vjiných výzkumech řadili Rusové Stolypina
mezi nejvýznamnější osobnosti jen velmi výjimečně. Na třetím místě, což bylo
velmi hojně reektováno ve světovém tisku, se umístil Josif Stalin.19 Podle všeho
odrážely tyto výsledky spíše přání Kremlu než reálné preference obyvatel.
Institucionalizace historie
Vprvním roce svého působení vprezidentském úřadu inicioval Vladimir
Putin změnu ruské hymny aněkterých státních symbolů. Původní hymna zJel-
cinova období, tedy Glinkova Patriotická píseň zroku 1833, byla problematic-
ká zněkolika důvodů. Pravděpodobně nejdůležitější úskalí představoval fakt, že
se sní ruské obyvatelstvo nikdy příliš nesžilo. Navíc, hymna postrádala islova,
anebylo ji tak možné zpívat při sportovních či jiných událostech. Byť se takové
kritérium může zdát na první pohled zvláštní, představovalo vzhledem ke špatné-
mu stavu země aPutinově snaze dodat obyvatelstvu nové sebevědomí podstatný
problém.
Nově zvolená symbolika, přijatá zákonem vprosinci 2000, musela tedy stavět
na kompromisu mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva. Vycházela zhistoric-
kých symbolů Ruska, respektive Sovětského svazu. Nejviditelnějším znich se stala
hymna, která vycházela ze sovětské předlohy shudbou Alexandra Alexandrova
zroku 1943. Slova nové hymny upravil autor původního znění, Sergej Michalkov
(otec známého režiséra), tak aby již neobsahovala odkazy na Sovětský svaz, natož
pak na Stalina jako úplně první verze. Naopak mluví ovelkém Rusku. Novou vlaj-
kou pozemních sil ruské armády se pak stala rudá vlajka jako odkaz na sovětské
období, následně vroce 2003 doplněná odvojhlavého orla symbolizujícího před-
revoluční Rusko. Ruská státní vlajka, kterou Putin nijak neměnil, pochází ještě
19 Imja Rossii, 2008, http://www.nameofrussia.ru (přístup 27. července 2013).

55
zdob Petra Velikého ajejí význam spíše odkazuje na události roku 1991, kdy se
stala symbolem odporu proti puči konzervativních sil. Jistým paradoxem je fakt, že
symbolika má zdůrazňovat hodnoty společné všem národům Ruska, aimperiální
symboly mohou na ně jen stěží zapůsobit, jak již ukázal Jelcinův příklad.
Ještě výraznějším příkladem snahy osjednocení výkladu ruské historie se sta-
lo vroce 2009 zřízení Komise pro boj proti pokusům ofalšování historie vnepro-
spěch Ruska. Jejím hlavním úkolem měl být boj proti alternativním výkladům
přinášejícím negativní pohled na ruské asovětské dějiny, hlavně na dějiny druhé
světové války.20 Propojení mezi státem apolitikou bylo dáno skladbou komise,
kdy většinu tvořili nikoli historici, nýbrž státní úředníci, vojáci, popřípadě poli-
tici. Včele komise stanul Sergej Naryškin (zároveň ipředseda ruské státní dumy
ablízký spolupracovník Vladimira Putina), podle kterého byly ve světě patrny
snahy orevizi výkladu událostí druhé světové války, zejména svalování viny za
vypuknutí války, jakož iza zločiny, knimž vprůběhu války došlo, na Sovětský
svaz, anásledné pretenze vůči Rusku jako jeho nástupci.21 Vtomto ohledu dochá-
zelo ktřenicím zvláště sněmeckými, ale ispobaltskými historiky apolitiky. Před-
stavitelé těchto zemí požadovali od Ruska omluvu za zločiny sovětské armády na
německém území, což naráželo na ruský odpor tyto zločiny vůbec přiznat. Sama
činnost komise nenaplnila úplně nejhorší obavy oosud možné svobody výkla-
du historických událostí. Ze zápisu jejích schůzí je patrné spíše zaměření na pro-
blematiku otevírání ruských archivů ajejich digitalizaci.22 Vúnoru 2012 byla
prezidentským dekretem zrušena.
Státem unikovaný výklad historie byl zformulován vnávrhu zákona zaka-
zujícího kritizovat činnost vojsk protihitlerovské koalice zroku 2013. Měl by
postihovat vysokými pokutami každého, kdo zpochybní zákonnost Norimberské-
ho procesu, činnost vojsk antihitlerovské koalice ajejich zásluhy na zachování
míru obviňováním vojáků ze spáchání zločinů, ato za pomoci vytváření lživých
důkazů.23 Jak ostatně uvedla ijedna zpředkladatelek návrhu zákona, od nyní již
nebude možné poukazovat na zločiny vojáků Rudé armády: „Nedopustíme pře-
pisování historie. Sovětský voják zůstane osvoboditelem, obráncem před morem
fašismu.“24 Během projednávání návrhu byl ztextu vypuštěn bod kritiky spojenců
20 Rozdílu mezi druhou světovou válkou aVelkou vlasteneckou válkou se věnuji později vtextu.
21 Zasedanije komisii po protivodejstviju popytkam fal’sikacii vuščerb interesam Rossii, Ocial’nyj
sajt Prezidenta Rossii, 28. srpna 2009, http://state.kremlin.ru/face/5336 (přístup 10. září 2013).
22 Zajímavý přehled ovzniku komise ajeho okolnostech dává například: Miller, „Russia: Power and
History“, 8–34.
23 „Gosduma zapretit kritikovat’ Krasnuju armiju“, Vedomosti, 24. června 2013.
24 Ibid. Vruské tradici se pojmy fašismu anacismu stírají.

56
aponechána pouze část okritice sovětské politiky. Návrh zákona sice stanovil, že
se musí jednat ovědomě lživý výklad, samotný fakt vědomé lživosti ovšem umož-
ňuje různé interpretace. Zvláštností bylo, že se zákon setkal snepochopením ze
strany prezidentské administrace, která jej označila za právnický zmetek. Ruská
duma jej přesto 4. dubna 2014 přijala, ato jednohlasně.25
Specickým momentem, který vystupuje za samotný rámec užití historie pro
politické účely, bylo zrušení svátku Říjnové revoluce 1917 ajeho nahrazení Dnem
národní jednoty. Posun byl pouze kosmetický: 7. listopad byl nahrazen 4. listopa-
dem. Ačkoli byla změna některými komentátory interpretována jako výraz proti-
polských nálad, daleko reálnějším vysvětlením byla snaha oco nejmenší dopady
zrušení svátku. Vzhledem ktomu, že jediné alespoň trochu „vhodné“ datum před-
stavovalo vyhnání Poláků zMoskvy vroce 1612, bylo zvoleno právě ono. Svátek
byl zaveden již vroce 2005, přesto dosud nevstoupil do bližšího povědomí běžných
Rusů. Pouhých 12 % znich bylo schopno správně odpovědět na otázku, jaký svátek
se vtento den slaví.26
Podstatným posunem ve vnímání historické politiky bylo jmenování Vladimi-
ra Medinského ministrem kultury Ruské federace. Medinskij se nijak netají tím, že
stát by měl aktivně zasahovat do toho, jak je utvářeno vnímání historické reality
ze strany ruského obyvatelstva. Medinskij prosazuje, aby měl stát kontrolu nad his-
torickými lmy či učebnicemi. Jak umělecká díla, tak učebnice mají zjeho pohledu
podávat jednoznačné hodnocení avychovávat kpatriotismu.27
Masová kultura a školství
Působení na nejširší vrstvy se kromě zavádění státní symboliky projevuje
ivoblasti výkladu historie ve školách či vmasové kultuře. Vytváří jasnou předsta-
vu ohistorickém faktu, dodává konkrétní podobu historickému obrazu. Včeském
prostředí představuje typický příklad podoba Jana Husa jako Zdeňka Štěpánka
zlmu Otakara Vávry. Na tomto lmu je možné vidět, jak se historická realita
může od umělecky zobrazované reality lišit, často jít ipřímo proti ní. Podobně
lze mluvit oposunuté realitě husitského hnutí, vnímaného zcela jednostranně
25 Opřijímání zákona adiskusi kolem něj viz Sergej Koposov, „Pamjať vzakone“, Russkij žurnal, http://
www.russ.ru/Mirovaya-povestka/Pamyat-v-zakone (přístup 10. dubna 2014).
26 Kakoj prazdnik otmečajetsja 4 nojabrja? Levada Centr, 1. listopadu 2011, http://www.levada.ru
/01-11-2011/den-narodnogo-edinstva-4-noyabrya (přístup 10. září 2013).
27 Například Medinskij vrozhovoru pro ociální tiskový orgán ruské vlády „Suščestvujet li sejčas spros
na patriotizm?, Rossijskaja gazeta, 22. ledna 2014; „Medinskij: Otkaz gosudarstva od vozdejstvija na
istoričeskuju pamjať obščestva přivodit kotkazu ot časti suvereniteta“, Vedomosti, 22. ledna 2014.

57
prizmatem boje dobra proti zlu přicházejícímu zvenčí. Pochopitelně ivruském
prostředí má takový obraz své vyjádření, kdy Ivan Hrozný bude mít podobu,
jakou měl ve stejnojmenném Ejzenštejnově lmu zroku 1944; představa oútoku
na Zimní palác bude vypadat podobně jako ve lmu Okťjabr zroku 1928, ato
ipřes obecně známý fakt, že tato scéna, jak je vykreslena ve lmu, neodpovídá
skutečnosti. Podobně uvádí Medinskij jako příklad historické nepřesnosti seriál
Trestný prapor, který, ač prý tvrdí, že vykresluje historii, ve skutečnosti podává její
nepravdivý obraz.28
Do masové kultury zasahují iučebnice dějepisu pro základní astřední školy.
Zásadním rozdílem, který je odlišuje od působení umělecké tvorby, je přeci jen
jejich dlouhodobější dopad. Zatímco zmiňovaný lm Alexandr Veliký podal rus-
kému diváku prakticky okamžitou představu otom, jak hrdina vypadal, uučeb-
nic jde ovzorce, které si člověk teprve přenáší do dospělého života. Vučebnicích
dochází kformování pohledu jednotlivců na historii vlastní země či na jednotli-
vé události, jevy. Zpravidla neposkytují prostor pro alternativní výklad, ale jejich
znění je normativní. Tím se odlišují od akademické literatury, jejímž úkolem je
naopak vystavovat zavedené pravdy neustále novým zkouškám azpochybněním.
Není nijak neobvyklé, že se stát snaží prostřednictvím různých komisí kontrolovat
obsah vydávaných učebnic apřípadným doporučením jim dodat punc ociality.
Podobně funguje iruská praxe, podle níž jsou učebnice doporučovány minister-
stvem školství. Jejich počet ovšem nedovoluje udržovat jednotnou linii; minis-
terstvo má tak spíše pasivní funkci omezování výstřelků než aktivního vytváření
závazné linie.
Vedle standardu, který má sloužit jako vodítko pro učitele dějepisu na základ-
ních astředních školách, inicioval Vladimir Putin také vydání učebnic pro jed-
notlivé ročníky. Ty by měly, podle prezidenta, podávat „objektivní hodnocení
historie“ avést mládež kpatriotismu. Výslovně odmítl, že by měl takový posun
znamenat návrat ktotalitarismu, na druhou stranu ale trval na jednotě výkladu.
Podle něj je nutné, aby stát poskytl kanonický výklad historie, to přitom nijak
nebrání různým výkladům většiny událostí.29 Vtéto souvislosti zmiňoval Putin
obrovské množství učebnic dějepisu, jejichž počet jen za rok 2012 narostl ze 41 na
65 knih, které podávají různý výklad ruských dějin avytvářejí zmatek, čemuž je
nutné učinit přítrž.30 Současně však nelze tvrdit, že by ruské učebnice vznikaly
28 Ibid.
29 „Prezident: Učebniki istorii dolžny imet’ jedinuju koncepciju“, Rossijskaja gazeta, 25. dubna 2013.
30 „Putin expects unied history textbook to be ready soon“, RIA Novosti, 12. července 2013, http://
en.rian.ru/russia/20130712/182209711.html (přístup 10. září 2013).

58
zcela bez dohledu státu. Na jejich znění, jak již bylo zmíněno, dohlíží minister-
stvo školství. To následně uděluje doporučení, že kniha může být používána jako
učebnice.
Na základě prezidentova příkazu byl dále vypracován projekt standardu
pro přednášení historie na ruských školách. Sám projekt standardu byl publiko-
ván 17. června 2013 vnovinách Vedomosti apo celý rok 2014 probíhala diskuse
kjeho znění. Standard obsahuje nejen pochvalné, ale ikritické zmínky oruské
historii aakcentuje nutnost výuky nejen politických, ale ikulturních dějin. Sám
osobě představuje relativně moderně pojatý koncept výuky historie. Dokonce ani
tematicky nestaví dokument, kromě výhradně pozitivních hodnocení vítězství
ve válkách 1812 a1941–1945, žádnou zudálostí či osobností výlučně nekritic-
ky. Podobně nejednoznačně je vykreslen iStalin, Říjnová revoluce je označována
za převrat.31 Vedle toho vynechává iněkteré události, které byly svým způsobem
významné, jako bylo polské povstání 1830–31 nebo sovětská role při obsazení
Polska vroce 1939. Znovodobých jde například okauzu Chodorkovského; tu
dokument ponechává stranou. Standard je doveden až do současnosti. Období
vlády Vladimira Putina však neobsahuje detailnější hodnocení, ale pouze zkrácený
výčet událostí. Zjevně tak ještě čeká na zpracování, není však úplně jisté, zda bude
vučebnici vůbec obsaženo. Idea jednotné učebnice samozřejmě vzbudila protesty
hlavně ze strany liberálních kruhů, které jí vyčítají tendence komezování prostoru
ke svobodné diskusi. Podobně isnahy omezit záběr do roku 2000 je zvláště vlibe-
rálních kruzích chápáno jako snaha oočernění jelcinské éry asvalení problémů
putinského období právě na něj.
Tvorba standardu pro vytváření učebnic byla podrobena, alespoň podle pre-
zidentova návrhu, co nejširší diskusi. Zároveň, poté, co bude text vypracován, by
mělo dojít iksociologickým šetřením ohledně vztahu ruské populace kjednotli-
vým datům zruské historie, ale ijejím sporným momentům. Samotný jednotný
text učebnice přitom podle vyjádření ruského ministra školství Dmitrije Livanova
snejvětší pravděpodobností nevznikne.32
Podobné pojetí historie, které upozaďuje represe stalinského režimu ve pro-
spěch pozitiv socialistické industrializace, nebylo použito poprvé. Vroce 2007
vyšla publikace „Nejnovější Dějiny Ruska 1945–2006: Kniha pro učitele“ autor-
ství Alexandra Filippova, která se měla stát základem pojetí historie Ruska pod
vedením Vladimira Putina. Náklad knihy orozsahu 250 tisíc kusů, když průměrný
31 „Delo Jukosa vnovejšuju istoriju ne popadet“, Vedomosti, 17. června 2013.
32 „Putin ne doros do istorii“, Gazeta.ru, 17. června 2013, http://www.gazeta.ru/social/2013/06
/17/5383365.shtml (přístup 10. září 2013). „Ot redakcii: Jedinyj učebnik po novomu“, Vedomosti,
28. srpna 2014.

59
náklad podobně zaměřených knih dosahuje maximálně 15 tisíc, ukazoval na její
důležitost azávažnost.33 Výklad sám osobě přinesl kontroverzní pohled na osobu
Josifa Stalina aobdobí jeho vlády vůbec. Filippov se sice přímo nedopouštěl
zamlčování represivní povahy stalinského režimu, oproti předchozím knihám
aučebnicím ale dostal daleko větší prostor pozitivní náhled na období stalinismu.
Vcelkovém hodnocení Stalin vystupuje jako člověk, který snaprostou bezohled-
ností vybudoval mocný Sovětský svaz, jako efektivní manažer. Nutnost mobilizo-
vat zdroje iza cenu nejbrutálnějších metod byla podle učebnice způsobena vnější-
mi podmínkami anebezpečím ohrožení ze strany vnějšího nepřítele.34 Filippovova
učebnice nepřinášela jednoznačně pozitivní pohled na stalinské období; jeho vyz-
nění vní má spíše tendenci nikoho neurazit.35 To ale nic neubralo na negativním
hodnocení, kterého se jí dostalo ze strany některých organizací, hlavně ze strany
centra Memorial, dlouhodobě se zabývajících problematikou stalinských represí
aruské historie vůbec.36
Včervnu 2013 Vladimir Putin navrhl, aby byly ve školách znovu zavedeny
jednotné uniformy. Ty, jak poznamenal list Vedomosti, byly přítomny vruských
školách od Mikuláše I., zatímco vturbulentních obdobích dvacátých adevade-
sátých let se na tyto uniformy zapomnělo. Uniformy přinášejí symboliku stabi-
lity apořádku, tedy atributů, které zdůrazňuje iprezident Putin.37 Novelizaci
školského zákona z5. června 2014 předcházela poměrně živá diskuse. Výsledná
verze zákona tak sice uniformu zavádí, ale jednotlivé požadavky si může škola
určit sama.38 Ačkoli přímo nejde ohistorickou politiku jako takovou, jedná se
odůležitou součást celkového systému moci.
Politizace historických témat pronikla také do umělecké sféry. Stát přímo
podporuje „společensky významné“ projekty kinematograe zoblasti historie.
Vletech 2010 až 2012 šlo na tato díla ze státního rozpočtu 2,9 miliardy rublů
zcelkových 7,1 miliardy jdoucích na celkovou podporu kinematograe. Stát takto
podpořil celkem 27 projektů.39 Do dané částky ovšem nejsou zahrnuty příspěvky
33 Alexey Miller, „e Politics of the Past in Russia“, Russian Analytical Digest 72 (2010): 2.
34 Miller, „e Politics of the Past in Russia“, 3.
35 David Wedgwood Benn, „e teaching of History in Putin’sRussia“, International Aairs 84, 2
(2008): 365–70.
36 Simon Pirani, Change in Putin’sRussia (New York: Palgrave Macmillan, 2010), 127.
37 „Ot redakcii: Škol’naja forma trebujet ideologii“, Vedomosti, 30. srpna 2013.
38 Tatjana Škvel, „Vse po forme“, Rossijskaja gazeta, 26. května 2014; Tatjana Sudakova, „Klassnyj
prikid. Počemu klassnaja forma?“, Rossijskaja gazeta, 21. srpna 2014.
39 „Ob ispolnenii poručenija prezidenta po nansirovaniju obščestvenno značimych kinoproektov ob
istorii Rossii“, Ocial’nyj sajt Prezidenta Rossii, 29. prosince 2012, http://kremlin.ru/assignments
/18594.

60
státem vlastněných rem, což může celkové číslo navyšovat výrazným způsobem.
Zřetelnou podporu získávají projekty, které znázorňují významná období ruské
státnosti, přičemž vheroickém tónu. Typickým příkladem takového díla je lm
1612 zroku 2007, zachycující okolnosti vpádu polských vojsk do Ruska ajejich
vyhnání. Podobně bylo natočeno iněkolik dalších lmů shistorickou tematikou.
Zde je nicméně nutné zmínit, že podobná tvorba ajejí podpora ze strany států
není nijak výjimečná, jak ukazuje například polská kinematograe. Navíc, zpra-
vidla se lmy shistorickou tematikou pro svoji nanční náročnost bez podpory
státu neobejdou. Specickou situaci ovšem navodil Sergej Naryškin, když hovořil
onutnosti, aby stát kontroloval scénáře historických lmů tak, aby neobsahovaly
chyby adezinterpretace.40
Témata historické politiky
Pojetí historie jako státní politiky se dá rozdělit do několika částí podle témat,
popřípadě osobností. Vtomto případě je materiál pro zkoumání velmi obšírný,
neboť zahrnuje jak samotné Putinovy projevy, tak iprůzkumy veřejného míně-
ní. Témata jsou hned několikeré povahy. Jedná se ovýznamné události vruských
dějinách (vítězství nad fašismem ve druhé světové válce, stalinské čistky, let do
kosmu, rozpad Sovětského svazu atd.), dále ocelá historická období (předrevo-
luční Rusko, stalinismus, poststalinské období, devadesátá léta atd.), popřípadě
ohistorické osobnosti.
Vtematické rovině naprosto dominuje ruskému historickému narativu dru-
há světová válka, respektive Velká vlastenecká válka. Dané rozlišení je naprosto
zásadní, protože ukazuje ina pojetí historie vsoučasném Rusku, respektive ze
strany současného Kremlu. Období po 22. červnu 1941, tedy po vstupu Sovětského
svazu do války, je široce akcentováno, hlavně sdůrazem na sovětská vítězství,
úsek dějin mezi 1. zářím 1939 a22. červnem 1941 širokého ohlasu nedochází.
Jak uvádí profesorka MIT Elizabeth A. Wood, zVelké vlastenecké války se stala
událost posvátná, atedy nekritizovatelná anezpochybnitelná.41 Prezident Putin
učinil zobrany „historické pravdy“ odruhé světové válce středobod historické
politiky státu. Zaměřil se na do značné míry nesporný, významný okamžik rus-
kých asovětských dějin. Toto období je spolu sválkou vroce 1812 jmenováno ive
standardu pro tvorbu učebnice ruské historie jako nejméně sporné, nepodléhající
navíc žádnému zpochybnění.
40 „Naryškin: Scenarii istoričeskich lmov dolžny proverjat’ eksperty“, Vedomosti, 17. června 2013.
41 Wood, „Performing Memory“, 198.

61
Na nezpochybnitelnost obrazu Velké vlastenecké války doplatila nedávno
iopoziční televize Dožď, když byla vystavena atakům za její anketní otázku ze dne
26. ledna 2014: „Neměl být raději Leningrad přenechán Němcům, aby se zachráni-
ly tisíce životů?“ Televize ipřes to, že otázka byla během dvanácti minut smazána
adošlo kokamžité omluvě, byla postupně vyřazena znabídek televizních operá-
torů, čímž ztratila asi 80 % diváků. Ociálním zdůvodněním přitom byl nesou-
lad obchodního modelu operátora azaměření kanálu.42 Další ranou se stal zákon
ozákazu reklamy vplacených televizních kanálech, který připravil televizi až o80
% příjmů adonutil ji své služby výrazně zdražit. Historie, respektive její vnímání,
se tak stala instrumentem tažení proti opoziční televizi. Podobná hrozba nad ní
visí ina základě rozhodnutí soudu, který přiznal náhradu nemateriální újmy dvě-
ma veteránům Velké vlastenecké války vsouvislosti stímto výzkumem. Kdykoli
tak může padnout podobný rozsudek znovu.43
Nedotknutelnost obrazu Velké vlastenecké války se projevuje ivzahraničně-
politické rovině. Rusko vede poměrně časté spory hlavně spobaltskými země-
mi, jmenovitě Lotyšskem aEstonskem, opovahu obsazení těchto států Rudou
armádou, stejně jako ovidění druhé světové války vůbec. Nejsilněji se projevil
tento spor na jaře 2007, kdy došlo vTallinu kpřesunu bronzového památníku
neznámého vojína zcentrální části města na vojenský hřbitov ležící na okraji měs-
ta. Ruská strana spatřovala vdaném kroku jednoznačnou provokaci, ivzhledem
ktomu, že se přesun odehrával před 9. květnem, který je vRusku slaven jako Den
vítězství nad fašismem. Do sporu se záhy vložilo iprokremelské hnutí Naši, které
dokonce napadalo estonské diplomaty sídlící vRusku.44 Lotyšský zákon osovětské
aněmecké okupaci vyvolal další vlnu iniciativ vedoucích ke kodikaci pohledu na
historii Velké vlastenecké války.45
Události zjara 2014 na Ukrajině se pak dočkaly ohlasu ivtvorbě učebnic.
Podle Jurije Petrova, ředitele Institutu ruské historie Ruské akademie věd, již
pracovníci akademie připravují nové knihy dějin Krymu adějin Novoruska.46
Podobně dochází ikúpravě paradigmatu ve prospěch připojení Krymu kRusku.
42 Ana Afanasjeva, Anastasija Golicyna aMaxim Glikin, „Dožd’ otključajut ot 86 % auditorii,“ Vedo-
mosti, 5. února 2014.
43 Anastasija Agamalova aJekaterina Bryzgalova, „Dožd’ objazali vyplatit’ 200 000 rublej za opros pro
blokadu Leningrada“, Vedomosti, 7. srpna 2014.
44 Ivo Mijnssen, „e Victory Myth and Russia’sIdentity“, Russian Analytical Digest 72 (2010): 6–9.
45 Ruský pohled na problematiku interpretace historie jako politické zbraně představuje například
Alexandr Djukov, „Istoričeskaja politika ili političeskaja pamjat’“, Meždunarodnaja žizň 1 (2010):
133–48.
46 „Zasedanije soveta po mežnacional’nym otnošenijam“, Ocial’nyj sajt Prezidenta Rossii, 3. července
2014, http://www.kremlin.ru/news/46144 (přístup 8. srpna 2014).

62
Zřetelně se projevuje tendence kpojetí těchto regionů jako odedávna spjatých
sRuskem. Na Krymu dochází knaprosté přeměně výkladu historie poloostro-
va. Nejvíce se taková přeměna dotýká událostí spojených sVelkou vlasteneckou
válkou. Zatímco ukrajinská historiograe vduchu evropských tradic psala odru-
hé světové válce vletech 1939–1945, ruská historiograe cíleně vyděluje události
Velké vlastenecké války let 1941–1945.47 Dochází tím kaplikaci ruského ociál-
ního pohledu na historii namísto ukrajinského. Ukrajinské osvobozenecké hnutí
během druhé světové války je nahrazeno viděním téže skupiny jako kolaborantů
sfašismem; pojetí hladomoru vletech 1932–33 jako „holodomoru“, tedy národ-
nostně zaměřeného vraždění, je nahrazeno pojetím stalinské represe vůči sociální
třídě.
Sovětské epoše, hlavně jejím počátkům, se nedostává jednoznačného hod-
nocení. Ikdyž Vladimir Putin označil vroce 2005 rozpad Sovětského svazu za
„největší geopolitickou katastrofu dvacátého století“, nelze se vjeho případě ome-
zit na bezvýhradnou chválu. Samotné zrušení státního svátku na 7. listopadu či
debaty opřesunu těla Vladimira Lenina zmauzolea na Rudém náměstí ukazují
na nejednoznačnost pohledu. Putin sám ve svých projevech sovětskou minulost
neglorikuje, respektive, nezastává vůči ní vyhraněný názor. Ani podle průzkumů
veřejného mínění nepředstavoval konec 7. listopadu jako státního svátku žádné
výraznější téma; Rusové jej prostě vzali jako fakt.
Zvláštním obdobím je pak stalinismus ajeho zločiny. Jak bylo zmíněno
včásti oinstitucionálním rámci historické politiky, jedná se ojistý posun od čistě
negativního pohledu na tuto část dějin knázoru, že šlo opodstatně složitější obdo-
bí. Stalinovy zločiny nejsou zamlčovány, alespoň co se čistek týče, přesto stále více
na povrch vystupuje Stalin jako vojevůdce, popřípadě Stalin jako tvůrce mocného
Sovětského svazu. Zmotivu zločinů vystupuje jako podstatný moment hladomor
vletech 1932–33. Ten byl předmětem sporů mezi Ruskem aUkrajinou, zvláště pak
vdobě působení Viktora Juščenka ve funkci ukrajinského prezidenta. Spor se vede
opodstatu hladomoru. Ukrajinská strana zdůrazňovala tažení proti ukrajinské-
mu národu, zatímco ruská podtrhuje spíše povahu stalinského režimu jako tříd-
ního. Hladomor podle ní nebyl pouze záležitostí Ukrajiny, ale jednalo se oširoký
jev, který postihl rozsáhlé oblasti ivjižním Rusku. Objevují se také interpretace
katyňského masakru, které zpochybňují sovětskou vinu za tento zločin, na druhou
47 „Putin: VKrymu vsjo pronizano obščej istoriej“, Rossijskaja gazeta, 20. března 2014; Jelena Novose-
lova, „Učebnaja trevoga“, Rossijskaja gazeta, 6. května 2014.

63
stranu jsou ale materiály kpopravě polských důstojníků uveřejněny na ociálních
stránkách Archivy Rossii.48
Vladimir Putin sám neprojevuje žádné bezvýhradné sympatie kJosifu Stali-
novi. Jeho pozici lze pravděpodobně nejlépe charakterizovat jako neujasněnou,
což plně souzní sdominantním sentimentem vruské společnosti. Alexej Miller
zRuské akademie věd takový přístup nazývá steskem po všem sovětském, ale bez
komunismu.49 Putin se kosobě sovětského diktátora vroce 2001 vyjádřil takto:
„Samozřejmě, že byl Stalin diktátor. Ale vyhrál válku abylo by hloupé to igno-
rovat.“50 Osobnost Josifa Stalina je pravděpodobně nejkontroverznější postavou
ruských, potažmo sovětských dějin. Vladimir Putin je na vyjádření oněm velmi
skoupý; použil jeho jméno vsouvislosti se srovnáním mezi americkou aruskou
kulturou: „Stalin, pokud by měl vroce 1945 atomovou bombu, na Německo by
ji nepoužil.“51 Takové výroky zaznívají pouze vpřípadech, kdy dochází ke kon-
frontaci se zahraničními partnery, zatímco ve většině případů je jeho hodnocení
Stalinovy role negativní.52
Jak uváděl Jegor Gajdar, vnímání stalinské vlády se po nástupu Vladimira
Putina výrazně proměnilo, kdy pozitivní pohled na Stalina ve společnosti vzrostl
z19 % vroce 1998 na 53 % vroce 2003.53 Gajdar připisoval vzestup popularity
sovětského diktátora hlavně Putinově politice obnovy impéria, zvláště pak jeho
rétorice posouvající vnímání stalinského režimu jako zločinného krežimu, kte-
rý dokázal zvítězit nad Německem ve válce avybudovat silný stát. Podle jiného
výzkumu, provedeného centrem Jurije Levady vprůběhu několika let, lze sledovat
stále patrnější tendenci kupozaďování Stalinovy osobnosti. Zatímco vroce 2001
vyjádřilo neutrální názor vté či oné podobě (neutrální, neodpovědělo, nevědělo,
okoho jde) 18 % respondentů, vroce 2012 to již bylo plných padesát procent.54
Bezesporu nejoblíbenější osobností ruských dějin pro Vladimira Putina je
Petr Stolypin. Vjeho případě se jedná osituaci, kdy došlo ke snaze ozměnu vní-
mání této postavy obyvatelstvem. Petr Stolypin byl zpravidla vsovětské historio-
grai označován za tyrana; zdůrazňována byla hlavně jeho represivní činnost proti
48 Po rešeniju Prezidenta Rossijskoj Federacii razmeščeny elektronnyje obrazy podlinnikov dokumentov
„Po probleme Katyni“ iz „Paketa No. 1“, Archivy Rossii, http://www.rusarchives.ru/publication
/katyn/spisok.shtml (přístup 9. srpna 2014).
49 Miller, „Labirinty istoričeskoj politiki“, 59.
50 Citováno podle Pirani, Change in Putin’sRussia, 126.
51 „Ot redakcii: Začem Putin vspomnil Stalina“, Vedomosti, 13. června 2013.
52 Marija Cvetkova, „Medvedev: Vojnu vyigral narod, ane Stalin“, Vedomosti, 7. května 2010.
53 Jegor Gajdar, Gibel’ imperii (Moskva: ROSSPEN, 2007), 17.
54 „Kak vy vcelom otnosites’ kStalinu?“, Levada Centr, http://www.levada.ru/archive/pamyatnye-daty
/kak-vy-v-tselom-otnosites-k-i-stalinu (přístup 8. srpna 2014).

64
revolučnímu hnutí. Ruskou veřejností pak nebyl vnímán ani jako příliš význam-
ný činitel. Podle průzkumu veřejného mínění uskutečněného Moskevskou kon-
zultační skupinou vMoskvě aMoskevské oblasti vroce 2003 scílem zjistit, kdo
je považován za největšího Rusa historie, se Stolypin umístil až na sedmnáctém
místě. Ačkoli se jednalo pouze oMoskvu ajejí okolí, nelze očekávat, že by výsled-
ky podobného průzkumu provedeného vjiné oblasti přinesly výrazně odlišnější
pořadí. Vkontextu ankety „jméno Ruska“ je příznačné, že její údajný vítěz, tedy
Alexandr Něvský, se umístil až na 22. místě, až za Brežněvem či Mendělejevem.55
Vladimir Putin poprvé zmínil Petra Stolypina ve svém Poselství kFederální-
mu shromáždění vroce 2000.56 Na inspiraci, kterou pro Vladimira Putina Petr Sto-
lypin představuje, ukázala jeho řeč při představování výsledků práce ruské vlády
vroce 2011. Ruský prezident zde hovořil otom, že „Rusko potřebuje desetiletí sta-
bilního rozvoje bez otřesů anepromyšlených experimentů“.57 Zřetelně tím narážel
na Stolypinův slavný výrok „Dejte státu dvacet let klidného vnitřního ivnějšího
vývoje anepoznáte Rusko“. Nejčastěji odkazuje na Petra Stolypina ajeho reformy
vzemědělství, ale ivjiných oblastech uskutečňovaných po roce 1905. Putin přímo
parafrázoval výrok ruského premiéra zroku 1907: „Nepotřebujeme velké změny.
Potřebujeme velké Rusko.“58
Součástí propagace ruského reformátora se staly oslavy jeho 150. naroze-
nin vroce 2012. Během nich se odehrálo na 60 různých akcí, jejichž cílem bylo
sebrat nance prostřednictvím celonárodní sbírky. Ikdyž ministři vyhověli návrhu
tehdejšího premiéra Putina, aby věnovali jeden svůj měsíční plat na zbudování
památníku, jeho odhalení muselo být zdůvodu nedostatku peněz dokonce odlo-
ženo zdubna na prosinec.59 Návrh náměstka ministra pro hospodářský rozvoj
Andreje Klepače na natočení lmu oStolypinovi byl zatím ponechán stranou, ale
je jen otázkou, zda nedojde naplnění. Putin několikrát Stolypina vydával za svůj
vzor, když jej nazval „velkým patriotem amoudrým státníkem, který chápal nejen
to, že jsou pro zemi nebezpečné extremistické tendence, ale istagnace“. Vzývání
Stolypina ajeho podobnosti sPutinem dovedl do krajnosti režisér Nikita Michal-
kov, který Putina nazval „Stolypinem současnosti“.60
55 „Samyje velikije russkije“, Kommersant, 19. května 2003.
56 Poslanije Federal’nomu Sobraniju Rossijskoj Federacii, Ocial’nyj sajt Prezidenta Rossii, 8. července
2000, http://archive.kremlin.ru/appears/2000/07/08/0000_type63372type63374type82634_28782
.shtml (přístup 8. srpna 2014).
57 „Putin: Rossii nužno 10 let ustojčivogo razvitija, bez šarachanij“, RIA Novosti, 20. dubna 2011, http://
ria.ru/economy/20110420/366402349.html (přístup 8. srpna 2014).
58 Gaddy aHill, „Putin and the Uses of History“, 23.
59 „Otkrytije pamjatnika Stolypinu perenesli iz-za Putina“, Izvestija, 25. prosince 2012.
60 Artem Krečetnikov, „Nikita Michalkov prizval Putina brat’ primer so Stolypina“, BBC. Russkaja

65
Sám Putin byl již od počátku své vlády srovnáván se Stolypinem, ato jak pro
„bezpečnostní“ minulost (Putin vedl FSB, Stolypin ministerstvo vnitra), slabost
pozice (na počátku vlády byl Putin považován za loutku vrukách oligarchů, Stoly-
pin neustále čelil útokům ze všech stran) či „dokončovatelské“ misi (Putin dokon-
čuje reformy prezidenta Jelcina, Stolypin ty učiněné za Alexandra II.).61 Utohoto
ruského premiéra se vtematické oblasti objevují dva momenty, ato jeho reformá-
torství spolu skonzervativními postoji. Podle Putina nastoupil Stolypin do čela
ruského státu ve složité situaci adokázal zemi stabilizovat anásledně moderni-
zovat.62 Putin ovšem ponechává stranou zásadní fakt stolypinských reforem, ato
ten, že tento ruský premiér byl zavražděn ve chvíli, kdy jeho reformy již ztratily
na síle. Paradoxní také je, že ačkoli se Vladimir Putin nijak netají obdivem kpřed-
revolučnímu reformátorovi avelmi často poukazuje na jeho roli vruské historii,
sami Rusové si Putina se Stolypinem příliš nespojují. Navíc, jak ukázaly problémy
se shromážděním dostatečného množství peněz na jeho památník, osobnost Sto-
lypina není ani nijak přehnaně populární.63
Pro ideu konzervativního reformátorství byl Vladimir Putin na počátku své
vlády spojován sJurijem Andropovem. Sním ho pojí iminulost včele tajné služby,
zároveň snaha okonzervativní reformy evolučním způsobem namísto revolučních
proměn. Putin ovšem případnou podobnost sAndropovem, respektive jeho sty-
lem vládnutí, nijak nepropagoval. Postupně se stále více vytrácelo toto propojení;
vsoučasné době již nemá velkou relevanci ajeho styl je označován za svébytný.
Podle průzkumů veřejného mínění vroce 2000 přirovnávalo Putinův styl vládnutí
kAndropovovi 24 % Rusů, zatímco vroce 2013 to bylo už pouhých 9 %. Na dru-
hou stranu, toto číslo je zdaleka nejvyšší, zatímco tolik propagovanému Stolypino-
vi se Putin podobal podle pouhého jednoho procenta respondentů.64
Reakce ze strany obyvatelstva
Podle výsledků průzkumu provedeného v roce 2008 se Rusko pohybova-
lo správným směrem nejvíce během vlády Vladimira Putina (80 %). Hned na
služba, 13. dubna 2012, http://www.bbc.co.uk/russian/russia/2012/04/120413_russia_mikhalkov
_stolypin.shtml (přístup 8. srpna 2014); Kira Latuchina, „Prem’jera Stolypina“, Rossijskaja gazeta,
14. července 2012.
61 Svjatoslav Rybas, „Pjotr Stolypin kak zerkalo dlja Vladimira Putina“, Nezavisimaja gazeta, 22. února
2001, http://www.ng.ru/style/2001-02-22/16_stolypin.html (přístup 8. srpna 2014).
62 Gaddy aHill, „Putin and the Uses of History“, 1.
63 Vladimir Putin: Itogi goda na postu glavy gosudarstva, WCIOM, 4. března 2013, http://wciom.ru
/index.php?id=459&uid=113688 (přístup 8. srpna 2014).
64 Ibid.

66
druhém místě, což může být překvapením, se umístilo období vlády Leonida
Brežněva (41 %). Takový výsledek nijak nekoresponduje sociálním pojetím, kte-
ré období Leonida Brežněva nepropaguje. Rozpor je svysokou mírou pravděpo-
dobnosti způsoben jednak specikem paměti, která má tendence si připomínat
hlavně pozitiva, ajednak faktem, že toto období bylo dobou stability. Vprudkém
kontrastu sním je pak období perestrojky aobdobí vlády prezidenta Jelcina, která
jsou hodnocena zdaleka nejhůře. Velmi podobně dopadl ivýzkum zroku 2011
týkající se ideálního vládce Ruska, kde se na prvních dvou místech umístili Putin
aMedveděv (61 resp. 54 %), vzávěsu za nimi pak Brežněv (39 %).65 Podobný
výzkum Centra Jurije Levady ukázal totožné výsledky, stím že Brežněv dosáhl vyš-
ších hodnocení (56 % odpovědí hodnotících pozitivně nebo převážně pozitivně).66
Brežněvovské období není ociální mocí nijak výrazně propagováno, respek-
tive ne přímo. Oto větším překvapením byl krátký exkurz do historie ze strany
Putinova blízkého spolupracovníka Dmitrije Peskova, který označil Brežněva za
pozitivní postavu ruských dějin, jež navíc vybudovala základy ekonomiky azemě-
dělství. Podle Peskova nebyl Brežněvův režim režimem stagnace, ale naopak roz-
květu.67 Takové hodnocení bylo jednoznačně odmítnuto historickou obcí, která
právem poukazovala na padající tempa hospodářského růstu či neschopnost
sovětského zemědělství zajišťovat vplném rozsahu obživu obyvatelstva. Pravdě-
podobně, pokud nedošlo kzáměně za jinou historickou osobnost (zde se nabízí
Stalin), spíše reektoval poměrně pozitivní pohled na Brežněva ze strany Rusů.
Pozitivní hodnocení ze strany obyvatelstva vyplývá znegativní zkušenosti
sobdobím devadesátých let, kdy došlo khlubokému propadu země. Brežněvov-
ské období slouží jako kontrast vůči této epoše, jako období stability arelativní-
ho rozkvětu.68 Společné nejsou osobnosti, ale spíše hodnoty, na kterých Sovětský
svaz stál, respektive jejich interpretace. Brežněvovské období je vnímáno jako
stabilní, srozvojem společnosti, zároveň mělo Rusko (respektive Sovětský svaz)
nezpochybnitelnou pozici světové supervelmoci. Paradoxně je zapomenut konec
brežněvovského období spojený schronickým nedostatkem čehokoli či sčasto až
65 „Ideal’nyj pravitel’ Rossii – včera isegodnja“, WCIOM, 2. února 2012, http://wciom.ru/index
.php?id=459&uid=112381 (přístup 8. srpna 2014).
66 „Otnošenije rossijan kglavam rossijskogo gosudarstva raznogo vremeni“, 22. května 2013, Levada Centr
http://www.levada.ru/22-05-2013/otnoshenie-rossiyan-k-glavam-rossiiskogo-gosudarstva-raznogo
-vremeni (přístup 8. srpna 2014).
67 Nadežda Petrova, „Začem otkopali Brežneva“, Kommersant, 10. října 2010; Peter Reddaway, „Is
Putin’sRegime Becomming more like Brezhnev’s?“ Demokratizatsiya 20, 2 (2012): 98.
68 Jurij Levada, Sočinenija, izbrannoje, sociologičeskije očerki 2000–2005 (Moskva: Izdatel’ Karpov Je. V.,
2011), 133.

67
tragikomickým vystupováním vládnoucí kliky.69 Oproti stalinskému či chruščo-
vovskému období, která by mohla nést podobné charakteristiky, platí, že nedochá-
zelo knáhlým společenským převratům.70
Závěr
Jak se studie snažila ukázat, historická politika vsoučasném Rusku je plně
součástí širšího systému státní ideologické politiky. Oproti předchozímu období
dochází kmnohem aktivnější politice vtéto oblasti. Jmenování nového ministra
kultury, který otevřeně mluví oužívání historie ve prospěch státních zájmů, jen
posílilo danou tendenci.
Ruský prezident se nerozhodl historické vědomí ruské společnosti vytvářet,
natož pak jít přímo proti němu. Vmomentech, kde dochází ke zjevnému pokusu
opropagaci jistých historických osobností, které nejsou doposud příliš populární
(Stolypin), jsou jeho úspěchy jen velmi omezené. Pokud nepočítáme problematic-
kou anketu onejvětšího Rusa konanou vroce 2008, lze říci, že jeho snaha nena-
chází prakticky žádnou odezvu. Vychází tak spíše ze zažitých stereotypů avzorců
vnímání. Ty následně využívá ve svůj prospěch. Názorným příkladem je operování
spojmem fašismu, které staví nikoli na evropském vnímání autoritativního hnutí,
ale na sovětském pojetí nepřítele sovětského (posléze ruského) státu.
Náhled ruského prezidenta Putina na ruské dějiny je silně eklektický. Formo-
vání historického vědomí spočívá vzužování prostoru pro hlasy zpochybňující
pozitivní či negativní obraz toho kterého období či jevu vněkterých oblastech,
ale také relativizace vjiných. Velká vlastenecká válka nese vpodání ociální his-
toriograe bezvýhradně pozitivní hodnocení činnosti Rudé armády azamlčení
iněkterých negativních rysů. UStalina je situace naopak složitější. Ociální výklad
stále více poukazuje na to, že vedle obrovských obětí Stalin vybudoval silnou zemi,
která odolala inejvětší síle své doby, tedy německé armádě. Stále zřetelnější je
posun směrem ktomuto aspektu, zatímco represe, byť nejsou vžádném případě
zamlčovány, jsou zatlačovány do pozadí. Stále častěji je akcentována stabilita, boj
proti vnějšímu nepříteli ataké jeho pojetí modernizace země, tedy rysy, které jsou
současné vládě prezidenta Putina vyčítány poměrně často.
Ruská politika voblasti historie nepodléhá za vlády Vladimira Putina žád-
ným výrazným extrémům. Nelze mluvit ojakési rehabilitaci Stalina, neboť se
69 Lev Gudkov, „Vremja iistoria vsoznanii rossijan“, Vestnik obščestvennogo mnenija 2 (duben–červenec
2010): 16, http://www.levada.ru/sites/default/les/vom_2010.2_104.pdf (přístup 8. srpna 2014).
70 „Sovok: živeje vsech živych?“, Levada Centr, 11. září 2012, http://www.levada.ru/11-09-2012
/sovok-zhivee-vsekh-zhivykh (přístup 8. srpna 2014).

68
pouze mění akcenty. Putin sám nikdy nevyjadřoval bezvýhradný obdiv ke Sta-
linovi. Zatímco vjelcinském období představoval antikomunismus jednu znej-
důležitějších linií politiky Kremlu avhodnocení stalinského období byly zdů-
razňovány hlavně represe, nyní se situace posunula ve prospěch akcentování jeho
zásluh na vybudování silného státu. Zhlediska západních liberálních hodnot jde
samozřejmě oposun zásadní, nicméně vruském kontextu se takové hodnocení
notně tlumí. Lze to přičítat tomu, jak se Vladimir Putin stále více stylizuje do role
konzervativního aautoritativního reformátora vzývajícího silný stát. Podobně ani
uBrežněvova obrazu nedošlo krehabilitaci, jako spíše kposunu důrazu na stabi-
litu oproti stagnaci.
Hlavním motivem Putinovy historické politiky je zdůrazňování hned několika
momentů rozvoje ruského státu. Prvním znich je klidný rozvoj (atedy vyzdviho-
vání role konzervativních reformátorů), druhým modernizace (iStalin je vtomto
ohledu hodnocen pozitivně), třetím stabilita jako opak přehnaného liberalismu
(ten bývá dokonce dáván do spojitosti sfašismem) akonečně čtvrtým role silné
osobnosti. Ztéto kombinace faktorů následně vychází ipodpora konkrétní osob-
nosti, tedy Stolypina, který jako silná osobnost podporoval klidný rozvoj cestou
modernizace adokázal uklidnit zemi, jež byla do té doby zmítána nepokoji. Na
druhou stranu je zjevné, že ipřes snahu ojeho propagaci se prozatím jeho kult
neujal.