Content uploaded by Filip Grygar
Author content
All content in this area was uploaded by Filip Grygar on Jun 07, 2018
Content may be subject to copyright.
FILOSOFIE DĚJIN
Pracovní listy pro pedagogy
Homo faber
Naděžda Pelcová
Politická filosofie
Aleš Prázný
Univerzita Pardubice
2010
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem
České republiky.
Publikace vznikla v rámci projektu Religionistické a filosofické vzdělávací centrum,
CZ.1.07/1.3.12/01.0007.
Cílem je poskytnout pedagogům pomůcku pro výuku v rámci vzdělávací oblasti Člověk
a společnost.
Další informace o projektu: http://projekty.upce.cz/rfc
Recenzovaly:
Mgr. Tereza Kantová
doc. PhDr. Ilona Semrádová, CSc.
© Naděžda Pelcová, Aleš Prázný
ISBN 978-80-7395-266-2
ISBN 978-80-7395-260-0 (soubor)
ISBN 978-80-7395-261-7 (1. sv.)
ISBN 978-80-7395-262-4 (2. sv.)
ISBN 978-80-7395-263-1 (3. sv.)
ISBN 978-80-7395-264-8 (4. sv.)
ISBN 978-80-7395-265-5 (5. sv.)
ISBN 978-80-7395-267-9 (7. sv.)
ISBN 978-80-7395-268-6 (8. sv.)
ISBN 978-80-7395-269-3 (9. sv.)
OBSAH:
Homo faber ............................................................................................................................ 5
Naděžda Pelcová
Politická filosofie ....................................................................................................................13
Aleš Prázný
- 5 -
Homo faber
HOMO FABER
I. Cíle hodiny
Cílem lekce je seznámit studenty s pojetím člověka jako HOMO FABER, člověka vyrábějící-
ho. Jde o jednu z figur moderního lidství, která převládla v určitých filosofických konceptech
(pragmatismus, pozitivismus, marxismus), ve filosofické antropologii 19. a první poloviny 20.
století, v pozměněné a posunuté podobě je jádrem i současných konceptů technokratických.
Je pro ni typická představa postupného růstu vlády člověka nad přírodou. V konceptu homo
faber je nejvýše ceněna lidská racionální vynalézavost a schopnost vyrábět prostředky vlast-
ního života.
Cílem bude promyslet a kriticky zhodnotit tento koncept lidství a s ním spjaté vize pokroku
a postupného ovládání světa a přírody. Půjde o to porozumět smyslu a povaze lidské práce
proměňující tvářnost světa a dále promýšlet fenomén techniky spjatý s konceptem homo
faber.
II. Vazba na vzdělávací oblasti
Člověk a společnost
• téma přinese studentům řadu poznatků z filosofie (filosofické antropologie, pragmatismu,
marxismu, fenomenologie), které mohou být využitelné i v dalších součástech vzděláva-
cích oblastí Člověk a společnost a Občanský a společenskovědní základ
Osobnostní a sociální výchova (průřezové téma)
• odhaluje dvě dimenze vlastní každému lidskému jednání. Jedna je ta technická (odkazuje
k nalezení správné strategie nebo technologie vyřešení praktického úkolu), druhá je etická
(staví nás před problém odpovědnosti za důsledky lidského konání)
Člověk a svět práce
• žák pochopí problematičnost práce v životě člověka
• téma vytváří prostor pro reflexi samotné povahy lidské činnosti, její specifické podoby –
práce, vyrábění, zhotovování, tvorby
Délka hodin a jejich využití:
Tématu může být věnována jedna vyučovací hodina (A. Část základní). Širší zpracování nabízí
využití aktivizujících metod, samostatné práce a interpretací ve speciálním semináři s časo-
vou dotací 1 vyučovací hodiny (B. Část rozšiřující).
III. Použité metody a pomůcky
Pracovní listy s texty k analýze, ukázka z filmu na DVD, doporučená literatura.
Frontální výklad, diskuse, analýza textu i ukázek z filmů.
- 6 -
doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc.
IV. Seznámení s tematikou
A. Část základní
Pojetí práce do počátku novověku
Antikou všeobecně sdílené ideály života teoretického (bios theoretikos) a politického (bios
politikos) vylučovaly kladné ocenění aktivních činností, práce, tvorby nebo zhotovování. Byly
považovány za nesvobodné a tedy nedůstojné, protože sloužily k opatřování prostředků ne-
zbytně nutných k životu. Život řemeslníků ani obchodníků není, podle Aristotela, formou svo-
bodného života.
V židovské starozákonní tradici je práce jako bytostně lidská činnost vnímána zprvu bez ne-
gativních konotací (Adam byl stvořen k tomu, „aby obdělával úrodnou zemi“), aby byl spolu-
pracovníkem božím a pokračovatelem díla božího. Trestem se práce (stejně jako rození) stala
až kletbou uvalenou na člověka po spáchání prvotního hříchu. Tehdy se práce stává krušnou
a porod bolestivým. Služba, ke které byl člověk stvořen, se stává lopotou a dřinou.
Křesťanští teologové považují práci za činnost, která odvádí člověka od spásy. Zaneprázdně-
nost prací byla vnímána jako obrat k pozemským věcem, jako odvrat od boha. (Sv. Augusti-
nus s odvoláním na text Bible zdůrazňuje, že přece nebeští ptáci také nesejí a nesklízejí a bůh
je živí.) Ale už v následujícím století, kdy byl založen benediktinský řád, zaznívá motto: Ora et
labora (Modli se a pracuj). Benediktini se v souladu s tímto heslem věnovali nejen modlitbě,
meditaci, studiu, ale též práci v zemědělství a rozvíjeli nejrůznější oblasti výroby. Také se nejví-
ce zasloužili o rozvoj výrobních postupů v době středověku. Od té doby práce a racionální čin-
nost patří k životu smrtelného člověka a mají své neopomenutelné místo v pozemském životě.
Člověk je „toolmaking animal“ (živočich vyrábějící nástroje)
Vznik nového filosofického myšlení v 17. století spjatý se subjekt-objektovým rozvrhem světa
emancipuje subjektivitu člověka nejen v oblasti myšlení (Descartovo „ego cogito“), ale také v
ocenění typicky lidských činností (například osvícenská Encyklopedie věd, řemesel a umě-
ní). John Locke ve Druhém pojednání o vládě hovoří v pozitivním smyslu o „dílu lidských
rukou“. Franklinovo označení člověka jako toolmaking animal (bytost vyrábějící nástroje) na-
jdeme u hesla člověk ve všech dobových naučných slovnících. V okamžiku, kdy je práce
odpovědí na otázku po původu bohatství národů (Adam Smith), dostává se jí výjimečného
postavení a pozornosti a to především v teoriích Karla Marxe. Dále je potom podstatným způ-
sobem promýšlena především v pragmatismu. Z myslitelů 20. století se jí věnovala především
Hannah Arendtová, a to v kritické distanci jak k marxismu, tak k pragmatismu.
Nejobecněji je práce pojata jako proces vztahování se člověka k přírodě, jako proces formo-
vání, ovládání, přivlastňování a přizpůsobování si přírody.
Specifický je předmětný charakter lidské práce. Člověk si zpředmětňuje přírodu (jako nástroj,
technický přístroj nebo surovinu). Právě způsobem zpracování přírody, vyráběním předmět-
ného světa, se člověk stvrzuje jakožto člověk. Zvíře sice také produkuje, staví si hnízda, avšak
jeho produkce je jednostranná – produkuje jen to, co bezprostředně vyžaduje okamžitá situ-
ace (zabezpečení mláďat, ochrana vlastního života apod.), produkuje pouze proto, aby uspo-
kojilo svou životní, fyzickou potřebu.
Homo faber
V kontextu homo faber (pojem se pravděpodobně poprvé objevil u Henriho Bergsona v díle
Vývoj tvořivý) člověk produkuje jinak. Povaha jeho činnosti je univerzální. Univerzalita lidské
činnosti, práce spočívá v překračování té pouze utilitární stránky výroby. Člověk produkuje
i bez bezprostřední fyzické potřeby, a doopravdy produkuje teprve tehdy, když je na fyzických
potřebách nezávislý. Proto neprodukuje jako zvíře pouze sebe sama, nýbrž si vytváří své ne-
organické tělo. Vytváří si svět, ve kterém žije a zároveň si tímto svým vztahem ke světu vytváří
vztah k sobě samému i k jiným lidem.
- 7 -
Homo faber
Lidská práce je činností vědomou a tedy nutně účelnou. Člověk dělá svoji činnost předmětem
svého chtění a svého vědomí. To znamená, že se svoji činností bezprostředně nesplývá, jako
včela nebo mravenec, v práci uskutečňuje vědomý cíl, účel a pro dosažení tohoto cíle mobi-
lizuje celý svůj fyzický, intelektový, volní potenciál. Práce tak ve svém nejpůvodnějším určení
je „vlastní projev života“ lidského rodu.
To platí tak zhruba do 19. století. Rozvoj vědy, nové objevy a potřeba masového charakteru
výroby znamenaly definitivní konec řemesla, vznik prvních továren, manufaktur a nakonec
vznik nového fenoménu, tovární pásové výroby. V ní se mění postavení živé práce, člověk se
stává pouhým článkem výrobního mechanismu, nepodařeným, často selhávajícím doplňkem
stroje. Dehonestace živé práce a vykořisťování přivedlo potom Marxe k učení o odcizené prá-
ci, které učinil základem svých politických konceptů žádajících osvobození práce.
Hannah Arendtová provádí v knize Vita activa, na rozdíl od svých filosofických předchůdců,
rozlišení na tři základní lidské činnosti: práci, zhotovování a jednání a uvádí, že každá z nich
odpovídá jedné ze základních podmínek, za nichž je lidskému pokolení dán život na zemi.
Účelem práce je zajistit živému organismu obživu z přírodních zdrojů, zhotovování produkuje
umělý svět věcí a jednání je činnost odehrávající se přímo mezi lidmi bez zprostředkování
matérií. Vita activa je velikou polemikou proti konceptu homo faber, jakožto jednostranné
představě člověka jako bytosti, která se zmocňuje světa, má svůj osud ve vlastních rukou,
re-konstruuje svět a neomezeně ho formuje podle svých představ a plánů. Jakoby byl člověk
mimo tento svět, jakoby byl schopen ho nahlédnout z jakéhosi Archimédova bodu někde ve
vesmíru.
V literární podobě nalezneme podobnou kritiku iluzorní představy člověka jako tvůrce světa
a vlastního života v románu Maxe Frische Homo Faber.
Techné, technika, technokracie
Tyto tři pojmy odrážejí proměnu představ člověka o možnostech aktivního života ve světě.
Aristotelés označoval pojmem techné praktické, tvořivé vědění, které se realizuje v poiésis,
v činnosti vytvářející věci. Dnešnímu člověku sice ve starořeckém techné zaznívá technika,
nástrojnost, ale původně to nebyla především instrumentální činnost, nýbrž mistrovství – po-
rozumění nejen tomu, co má být zpracováno (materiálu) a vytvořeno (dílo, věc), nýbrž vědou-
cí vyznání se v celku – rolníka ve správné době setby, počasí a ročních obdobích, v půdě
a zrání; námořníkova znalost lodí, proudů, větrů, vírů, cest i pokojných přístavů, schopnost
vyrobit určitou zbraň i použít lsti v boji. Proto je „technit“ označením pro řemeslníka – výrobce,
ale i mistra a znalce. Techné v sobě podržovalo smysl pro celek a radost člověka z tvorby,
z materiálu, kterým se nechává ve své práci vést. Prakticky až do renesance byl i umělec,
třeba sochař, pokládán za řemeslníka. I Michelangelo v podobném duchu vnímal svoji tvorbu
jako řemeslnou práci, jako techné. A jako Sókratova techné maieutiké, metoda porodnická
v dialogu pomáhala pravdě na svět stejně jako porodní bába děcku, analogicky chápal Mi-
chelangelo svou tvorbu jako pokorné asistování při zrození sochy z kamene. Řemeslná práce
vyžaduje tuto intimní znalost, lásku, fyzickou zručnost, patří k ní i pýcha řemeslníka-tvůrce na
výrobek, který nese punc jeho jedinečné tvorby.
Novověká technika je povětšinou vnímána buď jako prostředek (nástroj, instrument) sloužící
k dosažení vytýčených cílů nebo antropologicky jako konání člověka. V kontextu moderní
filosofické antropologie vystupuje obojí, technika je vnímána jako prostředek umožňující člo-
věku překonat orgánovou nedostatečnost díky vlastní aktivitě. Arnold Gehlen v knize Duch ve
světě techniky rozlišuje 3 funkce techniky: substituční – nahrazující nedostatečnost fyzické
výbavy (zbraně, oheň), umocňovací (nástroje vyrábějící nástroje, pohonné stroje) a odlehčo-
vací (zbavuje fyzické námahy). Tak letadlo nahrazuje křídla, která nám nenarostla, překonává
letový výkon živých zvířat a nevyžaduje žádnou námahu. To zásadní, co však k technice patří,
je její ambivalentní charakter: je užitečným a prospěšným prostředkem zhodnocení lidského
života a zároveň je možnou nezvládnutou hrozbou života.
- 8 -
doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc.
Jednu z nejhlubších filosofických reflexí techniky nalezneme v Heideggerově filosofii. Podle
něho nestačí si techniku pouze představovat nebo ji provozovat, vyrovnávat se s ní nebo se
jí vyhýbat. Ať už techniku náruživě schvalujeme či odmítáme, všude jsme k technice „nesvo-
bodně připoutáni“. Nesmíme se spokojit s používáním a provozováním techniky, ale musí-
me se ptát po její podstatě. Podle Heideggera je podstatou moderní techniky Gestell, toto
prakticky nepřeložitelné slovo znamená, že podstatou techniky je ustanovující zjednávání,
vymáhání. Příkladem takového zjednávání je energie vyrvaná přírodě, přetvořená, hromaděná,
to nahromaděné je opět rozděleno a rozdělené znovu přeměňováno. Člověk prostřednictvím
techniky zjednává, vymáhá, exploatuje.
Václav Bělohradský uvádí příklady takového Gestellu na činnostech lidí, které mají tento pou-
ze technický, ambivalentní, necitelně objektivizující vztah ke všemu živému (jako příklad uvádí
zacházení se zvířaty ve velkochovech, zacházení s lidmi a jejich sídly při stavbách měnících
krajinu). Člověk se pohybuje jakoby na pokraji srázu, neboť se vydává nebezpečí, že i on už
bude vymáhán jako pouze použitelný stav (nejhroznějším novodobým příkladem je holokaust).
Naději v epoše technovědy Heidegger neočekává od vědců a vědy, od expertů či technokra-
cie, nýbrž v tom, že se technika znovu stane co do svého podstatného učení oním původním
odkrýváním (techné jako alétheia) toho, co se neodkrývá samo sebou, co není prostě dáno.
To hlavní tedy není zhotovování a užívání prostředků, nýbrž právě odkrývání pravdy (alétheia)
věcí. Člověk je svázán se Zemí, je „bytím ve světě“, nemáme svět, ale svět má nás. Svázanost
světa, krajiny s námi, naším životem znamená, že člověka nelze převést do jednoho vzorce;
že nelze podlehnout iluzi, že bychom byli svrchovanými pány světa. Naopak, jsme světem
utvářeni: „Každý kraj je poněkud odlišný a vytváří trochu jiné lidi,“ říká Václav Cílek, „vnitřní
krajiny“ (krajiny duše) jsou utvářeny „krajinami vnějšími“ a jenom jejich sejití a harmonie je
nadějí budoucího života.
Shrnutí:
• práce je vztah člověka k přírodě
• práce je činnost předmětného charakteru
• práce je činností univerzální – nezávislá na bezprostředních potřebách člověka a vytváří
tzv. neorganické tělo člověka (dílo, výrobek, nástroj)
• práce je činnost vědomá a účelná – člověk nesplývá se svou činností
• homo faber se zmocňuje světa, manipuluje jím a formuje ho podle svých plánů a záměrů
• technika a její funkce
• techné a alétheia
V. Ukázky, cvičení
První cvičení:
Přečtení příběhu z knihy Antoina de Saint Exupéry Citadela nebo jeho volné vyprávění:
Jde poutník krajinou a dorazí na místo, kde lidé cosi staví. Přijde k prvnímu z nich a ptá se: Co
děláš? Dostane se mu odpovědi: otesávám kámen. Druhý mu na tutéž otázku odpoví: pracuji
na stavbě, protože tu dobře platí. A třetí mu na otázku Co děláš?, odpoví otázkou, což nevidíš,
jaký tu stavím krásný chrám?“
- 9 -
Homo faber
a) Zformulujte spolu se studenty základní významy příběhu:
• opracovávání přírody
• zajišťování životních potřeb
• smysl konaného
b) Vyjasněte rozdíl významů pojmu zaměstnání, povolání a poslání, na který z významů příbě-
hů se hodí a proč?
B. Část rozšiřující
Druhé cvičení:
Společné čtení a interpretace textu Jacquesa Derridy: Budoucnost profese aneb co by v bu-
doucnu mohlo nastat díky „humanitním studiím“, FČ 6/2001 má pomoci rozlišit povahu anga-
žování člověka v závislosti na povaze skutečnosti, k níž se vztahuje nebo svou prací přetváří.
„Práce předpokládá, angažuje a situuje živé tělo. Přiděluje mu stabilní a identifikovatelné mís-
to, i když jde o práci „nemanuální“, „intelektuální“ a nebo „virtuální“. Práce tudíž předpokládá
jistou oblast pasivity, trpnosti, stejně jako produktivní činnost. Z druhé strany musíme také
rozlišovat mezi společenskou prací obecně, zaměstnáním a povoláním. Ne každá práce se
organizuje podle jednoty zaměstnání nebo podle statutární a uznané kompetence. Co se „za-
městnání“ týče, i tehdy, když jsou tato zaměstnání spojena pod jedno označení legitimními
institucemi, korporacemi, nejsou všechna v našich jazycích jednoznačně označována za po-
volání, aspoň v těch jazycích, které si uchovaly jisté dědictví latiny. I když to není nemožné, ne-
mluví se snadno o profesi sezónního zemědělského dělníka, faráře nebo boxera, neboť jejich
dovednost, jejich kompetence a jejich aktivita nepředpokládá ani trvalost, ani společenskou
odpovědnost přiznávanou v principu laickou společností někomu, kdo vykonává profesi tím,
že se svobodně angažuje, aby v ní plnil nějakou povinnost. Snadněji tudíž mluvíme o profesi
lékaře, advokáta, profesora, jako by tato profese, která je více spjata se svobodnými, a nikoli
námezdními uměními, implikovala angažovanost nějaké odpovědnosti vyhlašované svobodně,
takřka pod přísahou, jedním slovem: hlásané. Ve slově „hlásat“ nezdůrazňuji tolik autoritu,
předpokládanou kompetenci a ujištění profesnosti profesora, jako spíše ještě jednou – záva-
zek, který je třeba dodržet, vyhlášení odpovědnosti a přihlášení se k ní.“
a) Znovu, tentokrát v novém kontextu se vraťte k motivu vztahu mezi prací a odpovědností.
b) Jaký rozdíl stanoví Derrida pro zaměstnání a povolání? Formulujte svůj osobní názor na
toto odlišení.
c) Co je pro něho práce? Jak rozumíte zde zmíněné pasivní a aktivní stránce práce?
Třetí cvičení:
Učitel promítne krátké ukázky z Chaplinova filmu Moderní doba.
Nejprve spolu se studenty zařaďte ukázku časově. O které dějinné období se jedná? Potom
si formou volné diskuse ujasněte:
• Co s člověkem dělá, když se stane pouhou částečkou mechanismu? Člověk – stroj, člo-
věk jako součást stroje, člověk jako tvůrce a výrobce strojů.
• Kde je člověk pracující na páse skutečným člověkem, kdy se tak cítí?
• Promýšlejte tělesnost a tělesné prožívání spjaté s výkonem práce odlišného charakteru
(řemeslná práce, strojová práce, práce s lidmi).
• Co je zde technika? Jak vystupuje vůči živému člověku?
• S jakými očekáváními je technika spjata? Tehdy? Dnes?
- 10 -
doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc.
VI. Samostatná práce – úkoly
První úkol:
a) Pečlivě si pročtěte texty a ukázky z děl obou autorů. Ujasněte si nejprve, co se nám snaží
říci. Vyjádřete obsah těchto dvou sdělení.
CÍLEK V. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán 2005. ISBN 80-7363-042-7.
„Paměť je něco, co nás v časech turbulentních změn ukotvuje, dává nám mysl a někdy nás
i zachraňuje před prázdnem nejistot a možností. Krajina i místo mají paměť, jež má složku pří-
rodní a složku kulturní. Přírodní paměť je dána substrátem, reliéfem a klimatem. Kulturní paměť
je dána obhospodařováním, posvěcováním a znesvěcováním krajiny.“ (str. 224)
Tvorba geodiverzity
„V euroamerické civilizaci dojde za rok k přesunům asi 20 tun hornin a zemin na osobu. Jed-
ná se zejména o stavební materiály, náspy dálnic, základové horniny, vápenec, asfalt a další
suroviny. Na jedné straně je geodiverzita ničena, ale na druhé straně je rovněž vytvářena. Na-
kolik je tvorba nové geodiverzity žádoucí, závisí na tom, zda podstatně proměňuje ráz krajiny,
anebo zda spíš zvýrazňuje a obohacuje její přirozené prvky. Mnoho zejména malých a tvarově
členitých lomů obohacuje krajinu, ale lineární násep dálnice potlačuje její ráz. Obecně platí,
že vytváření spíš menších vodních ploch a skalnatých odkryvů (tedy právě těch prvků, které
postupně v minulých stoletích mizely) je žádoucí, ale větší změny jsou problematické a musí
být posuzovány pro každý případ a pro každou krajinu zvlášť.“ (str. 28–29)
(pojem geodiverzita znamená rozrůzněnost krajiny)
Obrázek krajina s Troskami
(str. 73)
FINK E. Zahrada Epikurova. In Fink E. Oáza štěstí. Praha MF 1992. ISBN 80-204-0224-1.
„Zahrada – v přímém i v přeneseném smyslu – je nám podnětem k přemýšlení. Jak rozumět
tomu, že zahradě nacházíme trojí rozdílné bytí: bytí přírody o sobě, člověkem vytvořené bytí,
v němž byla příroda přetvořena prací – a bytí „krásna“, toto zvláštní světlo, jež náleží hned
přírodě samé, hned uměleckým dílům? Tyto tři způsoby bytí, které tvoří zahradu, se zjevně ne-
vyskytují vedle sebe nebo nad sebou: spojují a prostupují se těžko nahlédnutelným způsobem.
Příroda není zakrývána ani zastírána tím, že v ní člověk zpředmětňuje díla myšlení a svobody,
a třpyt krásy nepůsobí jako odcizující médium – naopak vyzdvihuje, stupňuje a povyšuje. A na
- 11 -
Homo faber
druhé straně lidský výtvor, artefakt, jejž člověk vyrobil, nikdy neztrácí vztah k přírodnímu zá-
kladu, – nejen k látce, z níž je stvořen a jejíž bytí o sobě není přece odstraněno, jen přetvoře-
no, – umělá věc, jako je obdělaná země se svými vybranými a pěstěnými rostlinami, se svými
šlechtěnými stromy a pletým trávníkem, zůstává přírodou, je kusem zemského povrchu; vanou
přes ni větry z širých dálav, je vystavena času i nečasu, a střídají se nad ní podle Běhu Slunce
a hvězdných drah noc a den, horko a chlad. Příroda zůstává všudypřítomná i v produktech
člověka. Krása zahrady není onou divokou krásou přírody, kterou obdivujeme na vzpínajících
se velehorách nebo ve vzedmutém přílivu oceánu, zahrada má lidskou míru, byť i zde ještě
platilo to, čemu Stifter říká „jemný zákon“. Také ve čtveřině zahrady platí čtveřina světových
stran, univerzum se odráží v sebezapadlejším koutku, ve stéble trávy se děje totéž, co v mo-
hutném dubu, v malém potoce totéž, co v širokém proudu, v komáru totéž, co v člověku, jenž
je vyznamenán vědomím, duchem a činorodostí. Všude se odehrává totéž, byť různým způso-
bem. Zahrada je pro nás matoucí hádankou, jelikož se v ní různě způsoby bytí prolínají, mohou
být odlišeny, a přece neexistují odděleně. Zahrada je cele přírodou, tj. bytím o sobě, je cele
lidským artefaktem, tj. něčím námi vytvořeným a pro nás jsoucím, a je cele oblastí zjevující se
krásy.“ (str. 38–39)
b) Jde o dva různé texty od autorů odlišné profese. Uhádli byste z textů, jaké profese zde
zastupují? Co je v důsledku jinakosti profesí odlišného v těchto dvou textech (přístup, tázání,
jazyk)?
c) Můžeme, vzhledem ke společnému tématu (krajina, vztah člověka k přírodě, význam kraji-
ny pro život člověka) nalézt ve formulaci problému, v myšlení těchto dvou autorů cosi společ-
ného? Jak se má toto společné k probíranému tématu HOMO FABER?
VII. Závěrečná reflexe
Doplňující otázky a náměty k zamyšlení:
• Co znamená, že práce je činností předmětného charakteru?
• Co se v práci zpředmětňuje?
• Co znamená univerzalita činností člověka?
• Co znamená, že práce je vědomou a záměrnou činností?
• Co patří k určení člověka jako homo faber?
• Co je to technika? Jaký má vztah k původnímu starořeckému techné?
Dnes prakticky neexistuje technický objev, který by nebylo možno využít a zneužít k nejhroz-
nějším atakům proti lidstvu. Odpovědnost člověka za hrozivé úkazy dnešní doby – lokální
války, ekologické katastrofy, utrpení velké části obyvatel Země nás nutí přehodnotit původní
optimistické vize, vzniklé z osvícenských představ počátku novověku o člověku, který by
dokázal racionálně využívat svých možností ve prospěch celku a účelnou, vědomou, před-
mětnou činností (prací, vědou a technikou) dokázal postupně rozvíjet své vlastní možnos-
ti. Poznání smyslu sebepojetí člověka jakožto homo faber ukazuje, jak se člověk zklamal
ve svých odvážných vizích. Je čas odhodit laciný triumfalismus, porozumět jednostrannosti
homo faber a vrátit se pokorně k hledání smyslu lidského snažení, k němuž nejednoznačnost
a neuzavřenost provždy patří.
- 12 -
doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc.
odborné publikace
ARENDTOVÁ, H. Vita activa neboli O činném životě. Praha 2007.
MARX K. Kapitál I. Praha 1977.
BERGSON H. Vývoj tvořivý. Praha 1919.
PEŠKOVÁ J. Já, člověk... Jak dělat vědu o člověku dnes a zítra. Praha 1991.
HEIDEGGER, M. Věda, technika a zamyšlení. Praha 2004.
GEHLEN A. Duch ve světle techniky. Praha 1972.
JONAS H. Princip odpovědnosti. Praha 1997.
literární odkazy
CÍLEK V. Krajiny vnitřní a vnější. Praha 2005.
de SAINT-EXUPÉRY A. Citadela. Praha 2008.
FRISCH M. Homo Faber. Praha 1967.
Ukázky z Chaplinova filmu Moderní doba.
- 13 -
Politická filosofie
POLITICKÁ FILOSOFIE
I. Cíle hodiny
Předkládaný kurs v rozsahu dvou až tří vyučovacích hodin přibližuje význam a smysl politiky
v západní tradici, a to od antických počátků politického života, které jsou v kontrastu se si-
tuací současnou. Kromě toho, že kurs přiblíží zásadní rozdíl mezi původním společenstvím
rodinně organizovaným a tím politickým, ukáže také hlubší význam politického života – ne
jako technologii vládnutí, ale jako projev svobodného a odpovědného lidského jednání ve
společenství sobě rovných občanů. V této souvislosti se politika stává tématem filosofie od
antiky po současnost.
Cílem kursu je:
a) přispět ke kritickému postoji k politice tak, aby studenti byli s to politické skutečnosti hod-
notit v širších filosoficko-historických souvislostech;
b) přiblížit význam některých pojmů jako veřejný – soukromý, svoboda, svět, statečnost, práce aj.
Kurs je vhodný do seminářů pro budoucí studenty vysokých škol humanitního zaměření.
II. Vazba na vzdělávací oblast
Kurs proniká do oblasti filosofie, historie, politologie, (základů společenských věd).
III. Použité metody a pomůcky
Ukázky z textů a práce s literaturou, slovník cizích slov, etymologický slovník, články a ko-
mentáře z časopisů, případně z internetových zdrojů, diskuse.
IV. Seznámení s tematikou
Politika jakožto starost o „věci veřejné“ je už od antiky zájmem filosofických úvah. Politika
i filosofie se objevují v určité vzájemnosti nejzřetelněji v antickém Řecku. Politiku i filosofii lze
považovat za projev téhož ducha nové odpovědnosti člověka, který se vymanil z pouhého
vegetativního žití a objevil možnost problematizovat daný stav společnosti. Smyslem politi-
ky je tak svoboda. Svoboda znamená, že si je člověk vědom míry své odpovědnosti za běh
událostí, za to, že nepodléhá slepému osudu a že za svůj život – i ten společenský – je s to
přijmout vlastní odpovědnost. Lidské společenství tak už není jen formou přírodního uskupení
živých lidí, ale výrazem naděje, že člověk je s to organizovat své bytí v politické (obecní) od-
povědnosti.
Po zkušenosti s politikou – zejména ve 20. století – vyvstávají otázky, zda moderní člověk
může vůbec něco zásadního od politiky očekávat. Pro lepší porozumění a orientaci v dané
problematice následuje pohled na počátky politického myšlení.1
Filosofické počátky
Vznik řecké polis (mezi 8. a 7. stol. př. Kr.) představuje pro vývoj západního myšlení rozhodující
událost. Polis jako nový vynález s sebou přináší mimořádné postavení slova – to se stává po-
litickým nástrojem. Vernant ukazuje, že vše, co spadalo do kompetencí panovníka-vládce, se
od té doby podrobuje řečnickému umění; řeč získává novou politickou funkci, bez umné řeči
není politika možná. Polis se vyznačuje nově veřejností společenského života – otevřeným
jednáním. Od 5. stol. př. Kr. stál již řecký politický život mimo okruh theokratické myšlenky
(i když řecký člověk věřil v rozhodující úlohu božstva v životě, nebyl pojat jako otrok či služeb-
1 Text tohoto pracovního listu vychází především z díla Vita activa od H. Arendtové.
- 14 -
PhDr. Aleš Prázný, Ph.D.
ník božských sil). Požadavek veřejnosti tak s sebou přináší demokratizaci a profanaci toho, co
bylo dříve pouze výsadou panovníka. Hodnoty se vystavují veřejné kritice, argumentaci, po-
lemice – nejsou uchovávány pouze v rodinných tradicích. Kritické myšlení je možné jen tam,
kde jsou stanoviska, která lze veřejně posuzovat. Duchovní činnost i působení státních úřadů
jsou vystaveny kontrole veřejnosti; správnost zákonů se prosazuje dialektickým postupem2.
V takovéto situaci proběhl i soudní proces se Sókratem, který v obci probouzel kritické myš-
lení, tj. vydával počet ze svého počínání – což je předpokladem svobodné politické činnosti
(athénští občané žádali od svých politiků skládání účtů). Sókratova poprava (roku 399 př. Kr.)
je mnohými považována za poskrvnu demokratického režimu v Athénách. Sókratés poža-
doval, aby athénský lid více dbal o vlastní duši než o majetek a postavení. Vystupoval proti
relativistickým soudům a inspiroval mnohé k tomu, aby za princip lidského soužití považovali
zřetel k Dobru. Sókratovi následovníci – Platón a Aristotelés – dále rozvíjejí tradici myšlení
o polis. Sókratův žák a přítel Platón sepsal spis Ústava, v něm se mj. zabývá otázkou spra-
vedlivé obce, tj. takové obce, v níž by už filosofové (ti, kteří hledají pravdu) nebyli vystavováni
pronásledování a smrti; spravedlivá obec se mu proto jeví jako politicky nejvýznamnější.
Platón se zabývá otázkou vztahu pravdy a politiky. Ukazuje, že dobrý politik je ten, který mi-
luje pravdu – moudrost, tzn. že je filosofem. Pojem filosof (řecky filosofos) tak nepředstavuje
nějakého odborníka, ale milovníka moudrosti. Je to pojem, který v antice neoznačuje žádnou
profesi, ale spíše způsob života.
Platónův stát, který představil ve spise Ústava, není pouhá utopie, ale je pokusem o obec,
v níž by hlavním úkolem státu bylo probouzet člověka k duchovnímu životu, k vlastní autono-
mii. Stát tu člověka vychovává – Platónův stát je tak říší výchovy, kde vládne filosof-král. Tyto
myšlenky pak propagovala Platónem založená Akademie.
Úkol pro studenty: Jaký význam má řeč pro rozvoj polis? Vyhledejte, proč byl Sókratés
odsouzen (např. Obrana Sókrata) a co Platón sděluje o spravedlnosti ve svém spise Ústava
– první kapitola.
Pokusy o vymezení člověka – zoon politikon
Lidská skutečnost je podmíněna tím, že lidé žijí pospolu. Aristotelés v duchu řeckého myšle-
ní hovoří o člověku jako o politickém živočichu (zoon politikon), lat. animal sociale (Seneka).
U Tomáše Akvinského se později setkáváme rovněž s tím, že člověk je tvor politický – ale
pojmu „politický“ už rozumí také ve smyslu slova společenský. Původní smysl pro to, co vysti-
huje řecký termín politikon, se tak pomalu vytrácí: mezi řeckým pojmem politikon a latinským
sociale není původně rovnost. Řecký pojem politikon odkazuje především k svobodnému ve-
řejnému působení (jednání) v obci, zatímco sociale označuje společenství v širším významu
(např. i život člověka nesvobodného je společenský).
Platón i Aristotelés věděli, že člověk je tvor společenský, ale to není nic, čím by se odlišoval od
ostatních živočichů, není to vlastnost specificky lidská. Společenský život je člověku uložen
– plyne z povahy jeho biologické konstituce. V řeckém myšlení je to teprve vznik polis, který
znamená nové porozumění člověku: vedle soukromého života, který se odehrává v rodině, je
to ještě život politický (bios politikos). Občan tak žije ve dvou řádech bytí – soukromém, vlast-
ním (idion) a společném (koinon).
Aristotelés je znám také dalším určením člověka, který je nejen zoon politikon, ale rovněž zoon
logon echon (tvor mající rozum), lat. animal rationale. Aristotelés zde jasněji vyjadřuje běžné
mínění Řeků, kteří se domnívali, že ústředním zájmem lidí, kteří žijí v polis, je vzájemná roz-
mluva. Teprve v polis se člověk může prosadit na základě rozumné řeči.
Úkol pro studenty: Je vymezení člověka jako živočicha politického a živočicha majícího řeč
ještě dnes aktuální? Jaké jiné definice člověka znáte a jak byste člověka vymezili dnes?
2 Vernant, P. Počátky řeckého myšlení. Praha 1993.
- 15 -
Politická filosofie
Dvojí život – oikos a polis
Podle Aristotela tak politický život vzniká s rozbitím a oslabením spolků, které fungují na zá-
kladě pokrevního příbuzenství. Se vznikem polis občan získává navíc ke svému soukromému
životu také život druhý, politický (veřejný), který se odehrává na veřejném prostranství agory –
kde se společně probírají věci obecního zájmu. Právě veřejné prostranství činí obec obcí. Po-
litický život je založen na společenském promlouvání a jednání – toto představuje dvě největší
lidská nadání. Politické jednání probíhá prostřednictvím promlouvání – již nalezení správného
slova je jednáním. Později se promlouvání a jednání stále více oddělují. (Promlouvání se více
zaměřuje na přemlouvání a přesvědčování, na rétoriku.) Poroučet za použití násilí namísto
přesvědčení – to považovali Řekové za ne-politické zacházení s lidmi, které bylo obvyklé
mimo hranice polis, totiž u barbarských despotických vládců.
Odlišnost politického života od života domácnosti spočívala v tom, že v domácnosti vládla
nerovnost, nesvoboda. (Analogicky se hovoří o despotických říších jako o „velkých domác-
nostech“.) Naproti tomu skutečně politický život spočívá na svobodném vztahu k druhému,
sobě rovnému. Být svobodný znamenalo být svobodným od nerovnosti. Tzn., že svobodné-
mu nikdo neporoučí, nemá žádné nadřazené panstvo a je rovněž svobodný od tlaků pouze
živočišných. Svoboda tu tedy znamená nebýt sám nikým (ničím) despoticky ovládán – a dnes
lze dodat: ani sám nikomu despoticky nevládnout.
Na rozdíl o oblasti politické se domácnost jakožto soukromá sféra soustřeďovala na zabez-
pečení základních, nezbytných potřeb pro život jedince a rodu. Antika dokonce nesmírně
pohrdala těmi, kdo nevystupovali z této soukromé sféry, v níž člověk existoval pouze jako
exemplář rodu. Teprve novověk přináší zásadně nové porozumění intimní oblasti života.
Nedorozumění, které ztotožnilo politickou a společenskou dimenzi, se k nám dostalo pro-
střednitvím římsko-křesťanského myšlení. Např. Tomáš Akvinský srovnává podstatu domác-
nosti s vládou veřejné politické oblasti. „Tomáš se domnívá, že hlava domácnosti se podobá
hlavě královské říše, pouze s tím rozdílem, jak dodává, že její moc je méně dokonalá než moc
krále. To, co vyslovuje Aristotelés na jedné a Tomáš na druhé straně, jsou pouze všeobecně
rozšířená přesvědčení jejich doby, která oba považují za samozřejmá. V jejich rozdílném pojetí
tak před námi zcela jasně vystupuje rozdíl mezi všeobecným veřejným míněním celé západní
antiky a středověku. Nejenom pro polis, ale pro antiku vůbec nebylo nic samozřejmějšího než
přesvědčení, že dokonce i moc tyrana je omezená a méně dokonalá ve srovnání s mocí, jíž
‚hlava domácnosti‘ (pater familias), která byla skutečným ‚pánem‘ (dominus), vládla nad svými
otroky a svou rodinou. Tímto způsobem však nebyla moc politického vládce nahlížena proto,
že by byla držena v šachu mocí vzájemně spolčených občanů, ale proto, že absolutní, nezpo-
chybnitelná vláda v rámci politické oblasti byla považována za contradictio in adiecto.“3
Dnes je pro nás obtížné si představit, co vlastně původně znamenala politika: pro nás je už
samozřejmé, že neodlišujeme sféru ekonomickou, která se dříve týkala pouze rodiny (oikos =
domácnost, dům) a politickou. „To, co dnes nazýváme společností, je rodinný kolektiv, jenž si
rozumí ekonomicky, jako neekonomicky organizovaná gigantická nad-rodina a jehož politickou
organizační formu tvoří národ. Proto si můžeme jen stěží představit, že podle antického myš-
lení by byl pojem politické ekonomie sám v sobě sporný. To, co bylo ‚ekonomické‘, náleželo
k pouhému životu jednotlivce a sloužilo k přežití rodu, a tím bylo ex definitione považováno
za ne-politické.“4 Je pravděpodobné, že polis a veřejná oblast vznikly poté, co se omezila
soukromá sféra rodiny a domácnosti. Polis však nikdy nezničila soukromou oblast rodiny.
Vždy si uvědomovala, že bez zajistěného vlastnictví se nikdo nemůže věnovat záležitostem
společného světa.
Rodinná pospolitost vycházela z přirozenosti a ovládaly ji dvě nejzákladnější (nutné)
funkce: práce muže, který obstarává potravu, a rození potomstva, jakož i péče o krb, což
obstarává žena. Naopak vůči tomu znamenala polis oblast svobody; domácnost pod taktov-
3 Arendtová, H. Vita Activa. Praha 2007, s. 39.
4 Tamtéž, s. 41.
- 16 -
PhDr. Aleš Prázný, Ph.D.
kou přirozenosti připravovala podmínky pro svobodné jednání v polis. Zasvětit život veřejným
záležitostem znamenalo opustit ochranné stěny domova a vystavit se politickému „dobro-
družství“. Předpokladem takového kroku bylo svobodně se zříci domácího závětří, ba méně
se starat jen o to své rodinné soukromí. Politické společenství představovalo život jiného řádu
a kvality, a v tom převyšovalo pouhé spolužití, které se zakládalo na přirozené potřebě. V po-
litickém prostoru se na rozdíl od domácnosti nemohlo objevit nic, co by sloužilo jen živobytí
a zaopatřování životních funkcí.
Úkol pro studenty: Vysvětlete rozdíl mezi způsobem života v rodinném společenství a v po-
litickém. Jak byste charakterizovali svobodu a nutné zaopatření života?
Odvaha jako kardinální politická ctnost
Svobodné jednání pak předpokládalo odvahu „dát všanc vlastní život“ (nadměrná láska k ži-
votu byla příznakem otrocké duše; otroctví bylo v Řecku považováno za něco horšího než
smrt). To, co je k politickému životu zapotřebí, je proto odvaha, která se stává ústřední ctností.
Jde o odvahu vystoupit z „temnoty domu“ do „plného světla veřejného politického života“.
Vykročení ze sféry domácnosti k politickému životu znamenalo stát se ve vlastním smyslu
člověkem.
Odvaha (statečnost) představuje odolnost proti pokušení dávat přednost příjemnému. Význam
statečnosti se tak neosvědčuje pouze při zřejmém ohrožení, např. v boji, ale jde o schopnost
a ochotu odolávat příjemnému, které se o člověka uchází – v politické oblasti to je nejen licho-
cení, ale také odolnost vůči tomu, co člověka korumpuje. Statečnost je tak vědění o bezpeč-
ném a nebezpečném.
Úkol pro studenty: Jak byste definovali odvahu?Znáte nějaké odvážné politiky – ze součas-
nosti i z minulosti? Na základě čeho je považujete za odvážné? – najděte příklady.
Privátní sféra, konformita a vláda „Nikoho“
V novověku nabývá soukromá sféra života zcela jiný význam, totiž stává se především garancí
intimity; v antice se soukromý život ukazuje jako „privátní“ v tom smyslu, že v něm je člověk
zbaven svých nejvyšších možností, které se projevují právě v politickém jednání.
Prvním objevitelem intimní sféry byl švýcarský filosof Jean-Jacques Rousseau. Ten a později
éra romantiky obhajují intimitu života proti společenskému konformismu, který znamená na-
prostou jednomyslnost. Konformismus umožňuje vládu jakéhosi „Nikoho“. Despotická vláda
„Nikoho“ se v současnosti nejvýrazněji projevuje v byrokracii. Konformní společnosti pak jde
o to, aby jednotlivec byl dostatečně normován a aby byl společensky způsobilým, tzn. vyhnul
se autentickému spontánímu jednání.
Moderní masové společnosti, v níž se současník nachází, už jde pouze o funkce, s nimiž
se člověk identifikuje. Masová společnost ohlašuje vítězství „zmechanizované“ společnosti
jako takové; v tomto stadiu už nejsou žádné skupiny, které by stály mimo tuto společnost:
charakterizuje ji mj. nivelizace. Nivelizace v součastnosti odpovídá potřebě rovnosti, která je
založena na konformismu.
Moderní egalita se však naprosto odlišuje od rovnosti antické: náležet k nevelkému počtu
rovných znamenalo privilegium, v němž každý člověk musel vynikat nad průměr a musel se
projevovat znamenitými činy, slovy a výkony; politický prostor byl vyhrazen jen těm ne-prů-
měrným, kteří dovedli vykázat, v čem kdo vyniká. A tak v moderní době nastupuje na mís-
to neprůměrných jedinců průměrnost, která se ráda odvolává na „neviditelnou ruku trhu“
(A. Smith). Místo skutečné vlády pak nastupuje pouhá byrokratická správa, kterou lze označit
jako „odumírání státu“ (K. Marx).
- 17 -
Politická filosofie
V novověku bylo jednání nahrazeno chováním. Velkému významu se tak těší různé behavio-
ristické teorie, pomocí nichž se masová společnost zmocňuje člověka. Jakkoli se však v ta-
kové společnosti daří globálně garantovat přežití lidstva, lidství člověka je ohroženo a může
odumírat.
Konformismus, na němž spočívá dnešní společnost, je jedním ze základů ekonomické vědy
– národohospodářství. Nejdůležitější metodou této vědy je statistika, která předpokládá, že
lidské záležitosti lze vypočítat. Dříve byly ekonomické teorie součástí etiky či politiky, avšak
v situaci, kdy byla ve společnosti prosazena jednotná forma chování, je možné ji zkoumat
a systematizovat (zde se objevuje to pojetí normality a abnormality, jehož kritériem je spo-
lečnost – viz např. pojem sociální a asociální). V souvislosti s rozvojem ekonomie se zvyšuje
význam statistiky jakožto její vědecké metody. Avšak zákony statistiky jsou platné jen tam,
kde se berou v potaz velké časové úseky a velká čísla. Jednotlivé činy jsou pak z jejího hle-
diska pouze odchylkami. Neuvážená aplikace statistiky pak může snadno předměty svého
zkoumání eliminovat, tj. degradovat na pouhé odchylky.
„Staří Řekové, jejichž městský stát dodnes představuje ‚nejindividualističtější‘ a nejméně kon-
formní politické těleso, jaké z dějin známe, nevěděli sice nic o statistice, ale byli si dobře vědo-
mi skutečnosti, že polis, která upřednostňovala jednání a promlouvání přede všemi ostatními
činnostmi, může existovat jen tehdy, když se počet občanů drží v určitých mezích. Velká na-
hromadění lidí se vyznačují takřka samovolnou tendencí k despotickým formám vlády, ať už jde
o despotickou vládu jednoho muže, nebo o despotismus majorit. Statistika, tj. matematická
manipulace se skutečností, byla před úsvitem novověku neznámá, ale první projevy společen-
ských fenoménů umožňujících takovouto manipulaci v oblasti lidských záležitostí – totiž velké
počty, s nimiž do lidských záležitostí zcela nevyhnutelně pronikají konformismus, behavioris-
mus a automatismus – znali Řekové velmi dobře. Podle Řeků právě tyto fenomény odlišovaly
perskou civilizaci od řecké.“5
Úkol pro studenty: Najděte v etymologickém slovníku význam slova konformita a objasněte
jeho roli v moderní společnosti. Vysvětlete rozdíl mezi pojetím intimity v antice a v novověku.
Politika jako práce?
Revoluční proměna porozumění tomu, co znamená práce, charakterizuje moderní státy, které
se velice brzy proměnily ve společnosti pracujících (dělníků a jiných zaměstnanců). To zname-
ná, že se organizační princip těchto států odvozuje od toho, co slouží úživě. Všichni – i politici
– nahlížejí na svou činnost jako na obživu pro sebe a své blízké. Dokonce i radosti života si
moderní člověk ospravedlňuje tím, že si je zaslouží po práci. Prací je tak určena fyziognomie
veřejného prostoru. Práce se vykonává ve veřejném prostoru. Do soukromé sféry byly naopak
zatlačeny schopnosti jednat a promlouvat. Mnozí tak umí pracovat, ale neumí jednat a veřejně
promlouvat (a veřejně myslet). Člověk se odcizuje svému lidství, tedy sobě samému, tomu,
kdo přinesl vědecko-technický rozvoj. Odtud vychází představa o nezbytnosti společenských
věd, které tuto propast překlenou novým porozuměním člověku. Studenti jsou ve školách
školeni jak ve vědách přírodních, tak společenských, ale děje se tak nezávisle na veřejném
prostoru, na politice v původním slova smyslu.
Úkol pro studenty: Jaký byl vztah k práci v antice a jaký vztah k práci zaujímá současnost?
Svět a veřejnost
Veřejný prostor představuje sféru společného. Veřejné je vše, co se každému bez rozdílu uka-
zuje, je vidět a slyšet: druzí jsou potom svědky reality světa i nás samotných. Veřejný prostor
je projasněn přítomností druhých, uznává se v něm jen to významné a to, co ostatní uznají
5 Arendtová, H. Vita Activa. Praha 2007, s. 58.
- 18 -
PhDr. Aleš Prázný, Ph.D.
jako nahlédnutelné. Soukromé záležitosti jsou méně relevantní až irelevantní, např. láska na
rozdíl od přátelství; láska nestrpí veřejné vystavení – zde se okamžitě stává klamnou, ba bez-
nadějně prolhanou.
Moderní industriální věk s sebou přinesl rozklad veřejné sféry a zatlačil lidi do sféry intimní –
soukromé: „v níž se pak tento lid osvědčil jako mistr v umění být šťastný mezi vlastními čtyřmi
stěnami, mezi postelí a skříní, stolem a židlí, obklopen psem, kočkou a květináčem. Nežná sta-
rost a péče, která vládne v této nejužší oblasti, může snad ve světě, jehož prudká industrializace
neustále ničí věci včerejška, aby utvořila místo pro produkci nového, budit dojem, jako by se
sem uchýlila poslední, čistě lidská radost ze světa věcí. Nicméně toto rozšíření soukromé sféry,
toto kouzlo, které takřka celý národ rozestřel nad všedním dnem, neposkytuje žádný veřejný
prostor, ale naopak znamená, že ze života národa takřka úplně zmizela veřejná sféra, takže
všude převládá uchvácení a kouzlo, a nikoli velikost nebo význam.“6 Slovo veřejný označuje
svět. Svět je tím, co je společné. Svět leží mezi lidmi, kteří jsou „okolo“ něj shromážděni jako
kolem stolu. To, co shromažduje lidi, je veřejný prostor, společný svět. Avšak v masové spo-
lečnosti ztratil svět sílu shromažďovat, tzn. spojovat a také rozdělovat. Historicky je doloženo
pouze jediné stanovisko, které dokáže společenství lidí, kteří ztratili zájem o společný svět,
udržet pohromadě: je to křesťanské bratrství; Augustin přišel s tím, aby se na všechny lidské
vztahy nahlíželo prizmatem lásky k bližnímu – láska má panovat mezi všemi lidmi.
To, že je člověk pozorován druhými, znamená, že je vždy viděn z perspektivy jiné než té
vlastní. Právě takováto pluralitní proměnlivost perspektiv je to, co nikdy nemůže perspektiva
rodiny nahradit, a co vlastně vytváří veřejný prostor. Veřejné spolubytí se skládá z lidí, kteří
mě pozorují z mnoha perspektiv. Masová společnost, která se uskutečňuje prostřednictvím
konformity, se vyznačuje tím, že „žádá“ jedno hledisko a tím v podstatě ruší veřejný prostor.
Úkol pro studenty: Zdůvodněte význam veřejného prostoru pro politickou činnost. Co
v současnosti ohrožuje veřejný prostor?
Ukázky textů:
V současnosti se politika v nemalé míře stala nedůvěryhodnou: lidé politikům zpravidla nevěří
a často politika nepřinášívá to, co se od ní očekává – totiž uspokojivé a rozumné řešení věcí
veřejných. Jakmile se totiž občan ocitne ve světě politiky, nalézá se ve sféře mnoha perspek-
tiv a zájmů a je pro něj obtížné v nich vždy odhadnout to nejpotřebnější a nejdůležitější pro
celek i pro jednotlivce. Snad proto tolik nadaných i méně nadaných lidí, kteří vstupují do veřej-
ného života s velkým očekáváním od svých voličů, „selhává“ a stává se průměrnými politiky:
„Lidová moudrost nám praví, že politici jsou neschopní, že se jim nedá věřit a že se přinej-
lepším na nás jen přiživují a přinejhorším nám svou zkorumpovaností působí více škody než
užitku. Politika, říká se tautologicky, přitahuje jen určité typy lidí, kteří nejsou k ničemu dobří.
Média, jimž také lidová moudrost často nemůže přijít na jméno, se pak často snaží zvyšovat
svůj vliv obecnými útoky na politiky. To, co víme o psychologii, sociologii a historii lidského
chování se ale s lidovou moudrostí příliš neshoduje. Ostatně i trochu hlubší zamyšlení by nás
mělo zarazit. Většina politiků začala svou kariéru reptáním v hospodě u piva o tom, jak je řešení
toho či onoho problému tak jasné, že jen pitomý politik ho nevidí. Stačí ale jen jedny úspěšné
volby a bývalý inteligentní reptal se stává pitomcem v reptání jiných. Co se stalo? Má snad vo-
lební proces nějaký vliv na mentální kapacitu zastupitelů? Nebo volbami morálně oslabeného
jednotlivce hned na začátku nakazila korupce? Ne. Politik najednou musí řešit problémy, které
mají tolik perspektiv, že buď často žádné dobré ‚logické‘ řešení nemají, nebo, pokud takové
řešení existuje, lze jej rozpoznat až z pohledu eventuálního řešení špatného. To, co je z restau-
račního zařízení nade všechno jasné, se v kontextu skutečného rozhodnutí stává mlhavou
záležitostí. A to jsme ještě nevzali v potaz, že politik je poplatný veřejnému mínění a jakékoli
6 Arendtová, H. Vita activa. Praha 2007, s. 69.
- 19 -
Politická filosofie
řešení musí odpovídat dobovým normám a očekáváním.“ (Dominik Lukeš. Věřme politikům.
Lidové noviny, Orientace, 11. 7. 2009, s. 20)
Vztah filosofie a světa politiky může ilustrovat příběh, který prožil Platón během své cesty na
Sicílii, kde se setkal s tyranem Dionysiem. Pokud tam však Platón přišel s nějakou nadějí na
to, že se podaří filosoficky ovlivnit vladaře, byl brzy zklamán – jakkoli je o této údálosti mno-
ho různých zpráv, lze se snad domnívat, že Platón si svou podivuhodnou svobodou ducha
a přímostí vladaře znepřátelil natolik, že musel Syrakusy opustit. Zkušeností s politikou je pak
ovlivněn Platónův spis Ústava, kde charakterizuje typ tyrana těmito vlastnostmi: závistivost,
nevěrnost, nespravedlnost, nedružnost, bezbožnost (Ústava 9,580).
„Když jsem přišel na Sicilii, nijak se mi nelíbil tamnější prý šťastný život, plný italských a syra-
kusských hostin, dvakrát za den si naplňovat žaludek a nikdy v noci nespat sám i všechny jiné
zvyky, které náleží k tomuto životu. Neboť při takovém způsobu života by se žádný člověk na
světě, který by tak od mládí žil, nikdy nemohl stát moudrým – jeho přirozenost nebude složena
tak podivuhodným způsobem – a státi se uměřeným, o to by ani nestál; právě tak by tomu bylo
i s ostatními ctnostmi. A stejně žádná obec ani se sebe lepšími zákony by si nezajistila klidné-
ho trvání, kdyby její mužové soudili, že se má vésti výstředně nákladný život, a kdyby myslili,
že mají být jinak ke všemu neteční vyjímajíc hodování, pitky a horlivou službu lásce.“ (Platón,
7. list, 326 b)
„Když jsem byl mlád, vedlo se mi jako mnohým: myslil jsem, jakmile bych se stal vlastním
pánem, že se ihned věnuji obecním záležitostem. A tu se mi postavily do cesty určité okol-
nosti v osudech státu, které vylíčím. Jelikož tehdejší státní ústava byla velkou částí veřejnosti
nepříznivě posuzována, došlo k převratu. Tento převrat vedlo jedenapadesát mužů, jedenáct
ve městě, deset v Peiraiu – ti obojí dohlíželi na agoru a na vše, co bylo potřeba organizovat ve
městech – třicet však utvořilo nejvyšší vládu s neomezenou pravomocí. Mezi nimi pak jsem měl
některé příbuzné a známé, a ti mne zvali k účasti na tom jako na věci, která mi náleží. Já jsem
si při tom počínal, jak při mém tehdejším věku není divné: myslil jsem si, že budou vládnout
obci tak, že ji přivedou od nespravedlného života na cestu spravedlnosti, a tak jsem dychtivě
pozoroval, co budou dělat. Ale když jsem nyní viděl, že ti lidé za krátký čas poslali mého star-
šího přítele Sókrata, kterého bych neváhal nazvat nejspravedlivějším mužem své doby, ještě
spolu s jinými za jedním občanem, aby jej násilím přivedli na smrt, aby se tak volky či nevolky
zúčastnil jejich politiky, Sókratés však neposlechl, nýbrž raději podstoupil krajní nebezpečí, než
by se s nimi zúčastnil těch bohaprázdných činů, – když jsem tedy viděl to všecko a ještě jiné
takové nemalé věci, zošklivil jsem si to a odvrátil jsem se od té tehdejší ohavnosti. Zanedlou-
ho pak vláda třiceti a celý tehdejší politický stav byl vyvrácen; a tu mne znovu, sice s menším
elánem, ale přece jen táhla touha k činnosti veřejné a politické. Sice i tentokráte, jelikož byl
zmatek, dělo se mnoho věcí, které budí hnus, a nebyl žádný div, že se vyskytovaly akty velké
msty v době převratu. Nicméně navrátilci si počínali velmi umírněně. Ale zlý osud chtěl tomu
znovu, že toho našeho přítele Sókrata někteří předáci poženou na soud, útočíce naň žalobou
zcela zločinnou a k tomu Sókratovi méně patřičnou než všem ostatním: jedni ho pohnali na
soud jako svatokrádežníka, druzí odsoudili a dali popravit člověka, který se kdysi odmítl zú-
častnit bezbožného činu vůči jednomu z jejich přátel, dlících tehdy ve vyhnanství, když sami žili
v emigrantské bídě. Když jsem tedy viděl tyto věci a obhlédl lidi věnujícící se politice, dále zá-
kony a obyčeje, čím více jsem to zkoumal a čím jsem byl starším, tím těžší se mi zdálo správně
vládnout v obci. Neboť to nelze bez přátel a spolehlivých druhů – přičemž nebylo snadné najít
je ani mezi těmi, kteří tu již byli k dispozici, neboť naše obec se již nespravovala obyčeji a činy
otců, ani získati nové bez obtíží. – Dále pak psané zákony se stále více kazily, až ku podivu, až
mne, který jsem zprvu byl pln zápalu k věřejné činnosti, když jsem se na to díval a viděl, jak se
všecko motá sem a tam, pojala z toho konečně závrať. Sice jsem neustával v přemýšlení, jak
by se v tom a vůbec ve věcech celého státu mohlo dojít k nápravě, ale zároveň jsem s jedná-
ním vyčkával, až se dostaví vhodný čas, až jsem nakonec poznal, že všecky nynější obce jsou
spravovány špatně – neboť jejich zákonodárství je téměř v beznadějném stavu, nesetká-li se tu
ohromný myšlenkový aparát se štěstím – a byl jsem nucen říci ke chvále pravé filosofie, že je
- 20 -
PhDr. Aleš Prázný, Ph.D.
jedině jejím úkolem nalézat, co je spravedlné ve státě i ve všech věcech soukromých. Násled-
kem toho pokolení lidská nepoznají úlevy, dokud okruh lidí, kteří správně a pravdivě filosofují,
nedojde vlády v obcích, nebo pokud ti, kdo vládnou ve státech, nějakým údělem božím nebu-
dou správně filosofovat.“ (Platón, 7. list)
„Řeč je však určena k tomu, aby objasňovala, co je prospěšné a co škodlivé, a tedy i co je
spravedlivé a co nespravedlivé. To je totiž zvláštností člověka proti ostatním živočichům, že je-
dině on má smysl pro dobro a zlo, pro to, co je spravedlivé a co nespravedlivé, a pro podobné
věci; společenství v těchto věcech vytváří domácnost (oikos) a obec (polis).
A obec je také na základě přirozenosti původnější než domácnost a než každý z nás. Neboť
celek je nutně původnější než jeho části; zruší-li se totiž celek, nebude už ani noha, ani ruka,
leda podle jména, jako když někdo mluví o ruce z kamene jako ruce; jen v tom smyslu bude
mrtvá ruka ještě rukou. Každá věc je přece určena svým úkolem a svou způsobilostí, a když již
není taková, nesmí se o ní říkat, že je táž, nýbrž jen, že je stejnojmenná.
Je tedy zjevné, že obec existuje na základě přirozenosti a že je původnější než jednotlivec.
Není-li totiž jednotlivec sám soběstačný, bude k obci v témž poměru, v jakém jsou jiné části
k celku. Kdo však nemůže žít ve společenství anebo pro svou soběstačnost ničeho nepotře-
buje, není částí obce a je buď zvíře nebo bůh.
Ve všech lidech je tedy na základě přirozenosti pud k takovému společenství a ten, kdo je
založil jako první, je původcem největších dober. Neboť jako je dokonalý člověk nejlepší živou
bytostí, tak je nejhorší ze všech, žije-li mimo zákon a právo. Nejhorší je totiž bezpráví, které je
vybaveno prostředky. Člověk se rodí vybaven praktickou rozumností a ctností, může jich však
velmi snadno užívat k opačným účelům. Proto bez ctnosti je bytostí nejbezbožnější a nejdivo-
čejší a v pohlavních požitcích a v jídle nejhorší. Spravedlnost však patří k obci, neboť řádem
občanského společenství je právo a spravedlnost je rozhodováním o tom, co je podle práva.“
(Aristotelés. Politika, 1253a15-1253a39)
„Nikdo nikdy nepochyboval o tom, že politika a pravda spolu nevycházejí právě dobře, a pokud
má znalost sahá, nikdo také mezi politické ctnosti nikdy neřadil pravdomluvnost. Odedávna se
soudí, že lhaní je nutným a ospravedlnitelným nástrojem v ruce nejen politika a demagoga, ale
právě tak i státníka. Proč je tomu tak? A co odtud plyne na jedné straně pro podstatu a důstoj-
nost politické sféry, a na straně druhé pro podstatu a důstojnost pravdy a pravdomluvnosti?
Je nevlastnější podstatou pravdy bezmocnost? Je nejvlastnější podstatou moci nepoctivost?
Jakou skutečnost má vůbec pravda, je bezmocná právě ve veřejné sféře, jež přece více než
kterákoli jiná oblast lidského života zaručuje skutečnost existence lidem rodícím se a umírají-
cím – jinými slovy, bytostem, jež vědí, že se vynořily z nebytí a po krátkém čase se do něj zase
vrátí? A konečně, není takto bezmocná pravda hodna opovržení právě tak jako moc, která se
na pravdu nijak neohlíží? To všechno jsou zneklidňující otázky. (Arendtová H. Mezi minulostí
a budoucností. Brno: CDK, 2002, s. 197)
„Statistická nivelizace dějinných procesů totiž již dávno přestala být nevinným vědeckým ide-
álem, ale spíše je již drahnou dobu zjevným politickým ideálem společnosti, která nechce znát
nic než ‚štěstí‘ každodennosti, a proto ve společenských vědách právem hledá a nachází prav-
dy, jež odpovídají její vlastní existenci.“ (Arendtová, H. Vita activa, s. 58)
„Když se tudíž objevuje politická věda, nezačíná s žádnou tabula rasa, na níž by mohla psát své
pojmy, nýbrž chtě nechtě musí vycházet z rozsáhlého souboru sebeinterpretací společnosti,
aby pak pokračovala kritickým objasněním těchto symbolů, jež ve společnosti existují dávno
před ní. Když Aristotelés psal Etiku a Politiku, když konstruoval své koncepty polis, ústavy,
občana, různých forem vlády, spravedlnosti, štěstí a podobně, nešlo vůbec o to, že by tyto
termíny vynalézal a plnil je libovolnými významy. Aristotelés spíše přijímal symboly, jež nacházel
ve svém společenském prostředí, pečlivě zkoumal nejrůznější významy, které měly v běžném
používání, a tyto významy pak seřadil a objasnil na základě kritérií své teorie.“ (Voegelin, E.
Nová věda o politice. Brno: CDK, s. 29)
- 21 -
Politická filosofie
V. Referáty, samostatná práce a literatura
Referáty a samostatná práce
Studenti mohou na základě probraného tématu a další literatury vypracovat referát či semi-
nární práci a dále si prohloubit dané znalosti.
Vybraná doporučená literatura:
ARENDTOVÁ, H. Vita activa. Praha 2007.
ARENDTOVÁ, H. Mezi minulostí a budoucností. Brno 2002.
ARISTOTELÉS. Politika. Praha 1999.
DAVID, R. Politologie – základy společenských věd. Olomouc 1996.
GADAMER, H-G. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. Praha 1994.
VERNANT, J-P. Počátky řeckého myšlení. Praha 1993.
VI. Závěrečná reflexe, doplňující otázky a hodnocení studentů
1. Reflexe: studenti se v hodinách seznámili s původním významem politického života, který
se odlišuje od života soukromého. Pozoruměli tak nově smyslu (ideálu) politiky jako odvážné-
ho a rozvážného nasazení pro věci veřejné.
V této souvislosti je alarmující současný stav politické reprezentace, vzhledem k němu hro-
zí nebezpečí narůstající lhostejnosti občanů k „politickému“ dění. Předkládaný kurs usiluje
o opětovné porozumění politice jako veřejnému jednání a myšlení, a nikoli jako pouhé techno-
logii vládnutí (často s despotickými tendencemi); jde o to ukázat, že od antiky nabývá člověk
svého lidství právě jako tvor politický, který překonává starosti o úživu a usiluje o svobodnou
existenci mezi sobě rovnými.
2. Doplňující otázky
Vyučující otevře diskusi se studenty v níž si budou moci položit otázky a upřesnit další pro-
blémy spojené s tématem.
3. Hodnocení studentů
Vyučující podle vlastního uvážení zvolí způsob hodnocení studentů.
Poznámky:
INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky
Publikace Filosofická propedeutika vznikla v rámci projektu Religionistické a filosofické vzdě-
lávací centrum, CZ.1.07./1.3.12/01.0007.
Vydala: Univerzita Pardubice
Autoři: doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc.; PhDr. Aleš Prázný, Ph.D.
Jazyková redakce: Filip Mikuš
Editor: Tomáš Hejduk
Adresa redakce:
Univerzita Pardubice
Filozofická fakulta
Projekt Religionistické a filosofické vzdělávací centrum
Studentská 95
532 10 Pardubice
Tel.: 466 036 773; 466 036 779
e-mail: info.rfc@upce.cz
Vydání: první
Rok vydání: 2010
Náklad: 360 ks
Počet stran: 24
