Psychosociální aspekty rizikového chování sportujících dětí

Abstract

V této přehledové studii se zabýváme některými rizikovými faktory ve sportu dětí a mládeže. Na příkladech výzkumů zabývajících se dopingem, násilím a fair play ukazujeme, jak mohou normy vrcholového sportu zdůrazňující soutěžní výsledky, maximální výkon a vítězství za každou cenu přispívat k rizikovému chování sportujících dětí a mládeže, jako je například zneužívání dopingu, nepřiměřené agresivitě či porušování pravidel a zásad fair play. Toto rizikové chování pak nezůstává omezeno pouze na kontext sportu, ale může se přenášet i do běžného života mimo sport.

Full text

84 85
STUDIA SPORTIVA 2013 / č. 2
Sociálněvědní sekce
Psychosociální aspekty rizikového chování sportujících dětí
Psychosocial aspects of a risk behavior in sporting children
Pavel Slepička, Jiří Mudrák
Fakulta tělesné výchovy a sportu, Univerzita Karlova v Praze
Abstrakt:
V této přehledové studii se zabýváme některými rizikovými faktory ve sportu dětí a mládeže. Na příkladech
výzkumů zabývajících se dopingem, násilím a fair play ukazujeme, jak mohou normy vrcholového sportu
zdůrazňující soutěžní výsledky, maximální výkon a vítězství za každou cenu přispívat k rizikovému chování
sportujících dětí a mládeže, jako je například zneužívání dopingu, nepřiměřené agresivitě či porušování
pravidel a zásad fair play. Toto rizikové chování pak nezůstává omezeno pouze na kontext sportu, ale může se
přenášet i do běžného života mimo sport.
Abstract:
In present overview study, we focus on some possible risk factors in child and youth sport. In the overview
of contemporary research focusing on doping, violence and fair play, we show how the norms of contemporary
competitive sport emphasizing results, maximal performance and victory at all cost may support risk behavior
in sporting children and youth, such as doping abuse, inappropriate aggression, or breaking rules and fair play.
It seems that this risk behavior is not limited only to the context of sport but translates also in the life outside
sport.
Klíčová slova: sport, děti, mládež, doping, agrese, fair play
Key words: sport, children, youth, doping, aggression, fair play
Studie vznikla s podporou výzkumného záměru VZ MŠMT ČR MSM 0021620864 a projektu PRVOUK P39.
ÚVOD
Sport dětí a mládeže představuje významný společenský jev s celou řadou pozitivních funkcí. Sportujícím
dětem slouží jako zábava naplňující volný čas, je aktivitou poskytující možnost odreagování a psychického
uvolnění, obohacuje prožitkovou sféru o intenzivní emocionální i estetické prožitky. Sportovní aktivita nabízí
příležitost k navazování sociálních kontaktů a rozvoji sociálních dovedností. Poskytuje také řadu možností
pro seberealizaci, přináší prožitky úspěchu i zklamání. Pro dosažení sportovních cílů je nezbytné vynaložení
úsilí a překonávání překážek, což ovlivňuje osobnost sportujícího jedince a pomáhá dotvářet jeho hodnotovou
orientaci.
Toto pozitivní působení sportu dětí a mládeže však bývá často překrýváno některými závažnými negativními
jevy, které mají vazbu na celospolečenské prostředí. K těmto jevům, stále více se vyskytujícím i ve sportu dětí
a mládeže, lze přiřadit především tendence k užívání podpůrných látek, projevy agrese a násilí či nedodržování
pravidel – podvádění. Sport dětí a mládeže tak může představovat také sociální mikroklima umožňující takové
formy chování, které lze označit za rizikové, a to jak z hlediska celospolečenského, tak z hlediska osobnostního
rozvoje sportujících dětí. Ukazuje se při tom, že zejména výkonnostně orientovaný sport dětí a mládeže
s často enormním tlakem na okamžitý úspěch a jeho ekonomické zhodnocení vytváří prostředí stimulující rozvoj
uvedeného rizikového chování. Sportu a jeho sociálnímu prostředí se pak klade za vinu, že ve jménu úspěchu
mnohdy toleruje projevy agrese a násilí, nedostatečně se vypořádává s tendencí užívat podpůrné prostředky či
s podváděním a překračováním sportovních pravidel. Tím se vytváří nestejné podmínky pro sportující jednice

86
Pavel Slepička, Jiří Mudrák
a ztrácí se kredit sportu jako činnosti spojované s principy fair play, které byl přisuzován pozitivní formativní
vliv na sportující děti a mládež.
Závažné jsou tyto skutečnosti zejména proto, že vzorce chování osvojené v dětství se přenášejí do dospělosti,
a proto nelze očekávat, že chování, které jsme označili v uvedených souvislostech za rizikové, vymizí samo
od sebe s postupným dospíváním či opuštěním prostředí sportu. Sportovní praxe nasvědčuje, že toto rizikové
chování se často přenáší z oblasti sportu do běžného života a může se stát i trvalou součástí vzorců chování.
Proto se v dalších částech stati budeme věnovat problematice užívání dopingu a rovněž se zaměříme na projevy
násilí a porušování zásad fair play mezi sportující mládeží.
Doping a sportující mládež
Problematika užívání podpůrných látek ve sportu dětí a mládeže se stává stále závažnějším problémem,
který přitahuje pozornost sociálněvědních i medicínských oborů. Ty se snaží tuto problematiku analyzovat jak
z hlediska příčin, tak z hlediska možných psychosociálních a zdravotních dopadů.
V českém kontextu je možné uvést množství výzkumů, které se této problematice věnovaly jak z hledisek
psychosociálních, tak medicínských. Celá řada studií (např. Nekola, Chlumský, 1994; Slepička, Slepičková,
1996, 1997; Pyšný, 1999; Slepička, Slepičková, Pyšný, Ludviková, 1998; Slepička, Pyšný, 2000; Kabiček, 2005)
přináší množství poznatků o příčinách zneužívání dopingu, jeho souvislostech s pronikáním komercionalizace do
oblasti sportu dětí, o vlivech sociálního mikroklimatu, reprezentovaného zejména rodiči, trenéry či školou. Jsou
v nich prezentovány také zjištění týkající se informovanosti dětí a mládeže o dopingu, zejména o zdravotních
důsledcích jeho užívání, a jsou hledány i nejdůležitější zdroje těchto informací. V některých uváděných studiích
jsou patrné snahy komparovat zjištěná data o užívání podpůrných prostředků v našich podmínkách se situací
v některých evropských zemích. Slepička, Slepičková, Pyšný, Ludviková (1998) či Slepička, Pyšný (2000)
se zabývají i otázkami užívání podpůrných prostředků v rekreačním sportu a upozorňují na možnost prevence
a tvorby preventivních programů, z nichž některé se snaží v rámci uvedených studií i ověřovat v praxi.
Ješke, Nekola, Chlumský (2002) přinášejí statistická data získaná z výsledků dopingových kontrol, která
mohou ilustrovat tento problém. Zjistili, že 2 % provedených testů na užívání dopingových látek v různých
sportech bylo pozitivních. Tato studie, i když se týká dospělých výkonově orientovaných sportovců, je
významná i v kontextu problematiky dopingu u sportující mládeže, zejména proto, že situace ve vrcholovém
sportu má svůj odraz i v mládežnickém sportu. Úspěšní vrcholoví sportovci se stávají vzorem pro sportující
mládež, a podporují tak tendence napodobit i cesty, které vedly k jejich úspěchu. To se může projevovat
především v situacích, kdy požadavky na úspěch přicházející z nejbližšího sociálního okolí nelze naplnit
běžnými tréninkovými prostředky.
Situaci v rekreačním sportu mapuje např. studie Pyšného (2005) zaměřená na mládež, zejména chlapce
navštěvující tcentra. Zjistil silnou tendenci užívat podpůrné prostředky urychlující nárůst svalové hmoty v
rámci „body buildingu”. Za hlavní důvody užívání těchto prostředků se uvádí sociální prostředí tcenter s
možnou nabídkou podpůrných prostředků a tolerance k jejich užívání ze strany dalších, věkově podobných
návštěvníků. Významnou roli hrála i potřeba uznání, pozitivní odezvy od vrstevníků v kombinaci s pocitem
tělesné nedostatečnosti.
Závažnost problematiky dopingu se projevila i v celoevropském kontextu koncipováním Evropské
antidopingové konvence, která stimulovala výzkum dopingu ve sportu dětí a mládeže v mezinárodním kontextu.
Vznikla řada studií zaměřených na analýzu tohoto jevu z různých hledisek. Například Yesalis a Bahrke (2000)
provedli metaanalýzu mezinárodních studií zaměřených na tuto oblast a uvádějí, že 3 až 12 % dospívajících
chlapců a 1 až 2 % dospívajících dívek příležitostně užívají zakázané dopingové prostředky zlepšující výkonnost.
Kindlundh et al. (1998) zkoumající švédskou mládežnickou populaci uvádí, že 2,7 % chlapců a 0,4 % děvčat
někdy užilo dopingové prostředky. Ještě větší procento uvádělo znalost, jakým způsobem lze tyto prostředky
opatřit, i když je zatím neužívalo. K obdobným výsledkům dospěli Lucidi a kol. (2008) při zkoumání tohoto
problému v Itálii či Pedersen a Wichstrom (2001) v Norsku.
Vedle uvedených studií, které byly zaměřeny na užívání dopingu, se jiní autoři zaměřili na výzkum
obeznámenosti mládeže s problematikou dopingu a jejich postojů k jeho užívání. Sas-Nowosielski (2006) zjistila,

86 87
Psychosocial aspects of a risk behavior in sporting children
Psychosociální aspekty rizikového chování sportujících dětí
že nadpoloviční většina participantů její studie neměla ani elementární informace o účincích dopingových
prostředků, nicméně 10 % chlapců a 2 % dívek připustilo užívání dopingových prostředků. K obdobným
výsledkům došel i Johnson et al. (1989) ve studii realizované na amerických adolescentech, kdy 11 % z nich
přiznalo užívání anabolických steroidů.
Uvedené studie v mezinárodním kontextu ilustrují závažnost problematiky rizikového chování sportující
mládeže v oblasti užívání různých dopingových prostředků. Proto se mnohé studie zabývaly i otázkami motivace
takového chování sportující mládeže. Například Kindlund a kol. (1999) uvádí jako jeden z nejsilnějších motivů
pro adolescenty potřebu zlepšit tělesný vzhled a zvýšit sportovní výkonnost. Kanayama, Hudson & Pope (2008)
dosaženými výsledky své studie potvrzují výskyt uživatelů podpůrných prostředků i v rekreačním sportu, kdy
hlavním motivem bývá potřeba zlepšit tělesný vzhled tak, aby odpovídal dobovým (módním) požadavkům.
Autoři rovněž zmiňují škodlivé účinky užívání dopingu v období dospívání, kdy se v pozdějších letech objevují
oběhové, neurologické i psychické obtíže. K obdobným závěrům došla citovaná studie Sas-Nowosielské
prezentující jako nejdůležitější motivy užívání „změnit své tělo”, zvětšit svalový objem, změnit body mass
index, zvětšit svalovou sílu. Přestože většinu respondentů trápily vedlejší účinky jako akné, ztráta vlasů či
deprese, pokračovali v užívání dopingu, zejména anabolických steroidů, paradoxně kvůli zlepšení svého
tělesného vzhledu.
Komparativní studie 11 evropských zemí (DeKnop a kol., 1996) dochází k závěru, že sport včetně sportu
dětí a mládeže stále ve větší míře zdůrazňuje soutěživost a výsledky, přičemž vítězství má narůstající sociální
a ekonomickou významnost. Tyto skutečnosti naznačují, že ve výkonnostně orientovaném sportu je tendence
porušovat normy a s tím související tendence užívat dopingové prostředky pro dosažení vítězství se stává stále
častějším jevem pronikajícím do sportu dětí a mládeže. K obdobným závěrům dochází i studie Ehrborg & Rosen
(2009) přicházející s názorem, že hlavním motivem pro užívání dopingu je zlepšení tělesných funkcí nezbytných
pro výkon v souladu s psychologickým tlakem na dosažení úspěchu a jeho ekonomickým oceněním. Důležitou
roli při tom hraje i přístup „vítězství za každou cenu“ často reprezentovaný nejbližším sociálním okolím,
a to zejména ve spojení s motivační orientací na výkon a úspěch u samotných mladých sportovců (Petroczi,
2007). Lze uvést zjištění autorů Lentillon-Kaestner & Carstairs (2010), kdy mladí cyklisté účastnící se jejich
studie odmítali užívání dopingu na amatérské úrovni, ale věřili, že je akceptovatelné v profesionální cyklistice,
a připustili jeho užívání, pokud by jim pomohl v další cyklistické kariéře na profesionální úrovni.
Pozorovatelný je i vliv širšího sociálního prostředí (Kindlundh et al., 1999), zejména tolerance k překračování
sociálních norem v kombinaci s tlakem vrstevníků. Ukazuje se, že silový trénink, rodinné problémy a záškoláctví
souvisely s pravděpodobností užívání dopingu. Rovněž užívání jiných drog (marihuany, amfetaminů, opiátů)
signalizovaly i možné užívání dopingových látek. Autoři zdůrazňují, že užívání dopingu zahrnuje více než
jen snahu o zlepšení tělesné výkonnosti, ale má souvislost i s konzumací alkoholu, kuřáctvím a užíváním
psychotropních látek. V našem prostředí potvrdila tyto souvislosti i studie Slepičky a Slepičkové (1996, 1997).
Pedersen, Wichstrom a Blekesaune (2001) zjistili, že adolescenti užívající doping inklinují k projevům násilí
a jsou mnohem častěji členy skupin orientovaných na projevy násilí.
Pokud si povšimneme psychologických faktorů ovlivňujících užívání dopingu, lze uvést řadu studií, které
se tímto tématem zabývají (Kindlundh et al., 2001; Laure, Bissinger, 2007; Zelli, Malia, & Lucidi, 2010). Jsou
uváděny takové faktory jako výsledky školní docházky, vnímaný status, sebejistota, nízké sebeocenění, rysová
úzkost, kvalita vnitřních norem a hodnot. Užívání dopingu bylo spojeno zejména s nízkým sebehodnocením,
depresemi (včetně tendencí k sebevraždám) a velmi malými znalostmi o zdravotních důsledcích užívání. Kromě
toho hrála roli intenzivní účast na sportovních aktivitách, kde byla zdůrazňována svalová síla, váha a tvar těla,
spojená s pozitivním rodičovským postojem k těmto charakteristikám.
Z výsledků uváděných studií je patrné, že vliv na výskyt rizikového chování, za které je možné užívání a
dopingových prostředků sportující mládeží považovat, má především sociální prostředí. Zejména se jedná o širší
společenské prostředí s orientací na výkon a jeho ekonomické zhodnocení vyplývající z komercionalizace sportu,
ale i o prostředí mikrosociální, ať jde o rodiče, trenéry či vrstevníky, kteří tyto požadavky přenášejí na sportující
jedince, a tím zvyšují jejich psychickou zátěž. K prohloubení problému ještě přispívá malá informovanost
případných uživatelů o dlouhodobých účincích užívání a mnohdy značná tolerance k problematice užívání
různých drog v celospolečenském měřítku.

88
Pavel Slepička, Jiří Mudrák
Projevy násilí sportujících dětí jako rizikové chování
Násilí a agrese projevované v rámci sportu dětí a mládeže lze rovněž přiřadit k rizikovým formám chování
často se vyskytujícím zejména v těch sportovních odvětvích, která umožňují přímý fyzický kontakt. Jde
zejména o sportovní hry, jejichž popularita mezi mládeží je dlouhodobě na vysoké úrovni. Proto budeme
věnovat pozornost zejména těmto sportovním aktivitám, kde se projevuje sociálně psychologická podmíněnost
uvedených jevů v nejširší míře.
I když tato stať není zaměřena na objasnění teoretických koncepcí násilí a agrese, je možné konstatovat,
že teoretické přístupy k problematice násilí lze shrnout pod dva základní přístupy. Na jedné straně se uvažuje
o vnitřních faktorech například ve formě nahromaděné energie (Lorenz, 1966) nebo obecného drivu (Bandura,
1973). V psychologii sportu je často uváděna jako příčina uvedených jevů frustrace (Slepička, Hošek, Hátlová,
2009) ve spojení s principem katarze, přinášející násilníkovi určitý stupeň uvolnění, uspokojení. Důležitou
roli zde hraje i dynamika, kontrola emocí spolu s hedonistickým principem prožívání (Nevin, 1973). Vedle
těchto spíše vnitřních determinant projevů násilí a agrese se stále častěji věnuje pozornost vnějším sociálním
determinantám, které souvisejí s učením agresivních vzorců chování pod vlivem modelů obdobného chování
jak ve společnosti, tak ve sportu, s vlivem sdělovacích prostředků nebo se sociálním zázemím projevů násilí
(Dunning, 1982; Matějček, Bubleová, 1996).
Se sportem dětí a mládeže byla spojena i myšlenka, že integrace do „organizovaného sociálního klimatu“
sportu vytváří předpoklady pro redukci agrese a násilí. Vycházelo se při tom z předpokladu o preventivním
účinku sportu plynoucího z faktu, že integrovaná sportovní skupina má vytvořené kontrolní mechanismy, které
spoluurčují chování jedince, aby respektoval dané skupinové normy. Vedle toho se uvažovalo o pozitivním
vlivu vzájemných vazeb členů skupiny sdílejících stejné cíle, a mnohdy i obdobné prožitky. V uvedených
souvislostech je zajímavá studie Vilhjamsona Thorlinsona (1992), která poukázala na rozdíl mezi rekreačním
a organizovaným klubovým sportem, kdy se u klubového sportu více projevovaly prvky skupinového chování
pod vlivem skupinových norem.
Výzkumné studie zaměřené na problematiku násilí a agrese (Slepička, Slepičková, 1995, 1996; Nuwer,
2000; Lemieux, McKelvie, Stout, 2002; Fields, Collins, Comstock, 2010) ukazují na nutnost odlišit i ve sportu
dětí a mládeže pojem „žádoucí agresivita“, která je často chápaná jako bojovnost, průbojnost a určitá míra
tolerované tvrdosti, plynoucí z podstaty provozovaných kontaktních sportů. V těchto případech je agresivní
chování přímou podstatou některých sportů (úpolové sporty) nebo nezbytnou součástí mnoha dalších sportů
(sportovní hry), a je proto nezbytné rozlišovat mezi agresí v rámci pravidel, kterou lze považovat za žádoucí,
a nežádoucí agresivitou a násilím jdoucími nad rámec pravidel. Cílem nežádoucí agrese je získat nedovolenou
výhodu, často způsobem, který ohrožuje zdraví a někdy i život soupeře. Lze pozorovat i projevy agrese,
jejichž prvotním cílem je fyzicky poškodit soupeře, zranit ho, vyřadit ze hry. V těchto případech nabývá agrese
podoby „kvazikriminálního násilí“ překračujícího hranice ociálních pravidel daného sportu, mnohdy i zákony
a neformální hráčské a divácké normy, a je neakceptovatelné (Smith, 1983, Slepička a kol., 2010). Do žádoucí
agresivity ve sportovních hrách podle Gerische (1992) či Pappase a kol. (2004) patří tvrdá, ale fair hra tělem,
energické napadání ve snaze získat míč, rozhodnost a průbojnost v zakončování akcí, snaha nepřipustit soupeře
k akci. Do nežádoucí pak zařazují brutální fauly směřující k „likvidaci“ soupeře.
Je patrné, že pohybové aktivity mohou na jedné straně redukovat projevy násilí vytvořením norem, pravidel
a tlaku na jejich dodržování, na straně druhé se mohou sportující děti násilí učit. Některé výzkumy potvrzují
spíše pozitivní vliv pohybových aktivit. Buhrman (1977) či Thorlindsson (1989) nalezli souvislost mezi
negativním vztahem mládeže ke sportu a zvýšenou delikvencí, Norris a kol. (1992) pak zjistili, že pravidelná
pohybová aktivita snižuje u mládeže hostilitu. Blancarte & Azaková (1992) poukazují na socializační potenciál
sportu pozitivně ovlivňující násilí u mladistvých redukcí možností vedoucích k narušení vrstevnických vztahů
a komunikace.
V souvislosti s úvahami o rizikovosti výskytu násilí a agrese se objevují studie zkoumající frekvenci výskytu
násilí v mládežnické populaci v posledních letech. Například Fitzgerald, Stevens a Hale (2004) uvádí, že
v zemích Evropské unie vzrostly mezi lety 1995 a 2000 případy napadení či přepadení mezi mládeží ve věku
do 18 let. McAdams (2002) zjistil v rozsáhlé studii, že zaměstnanci amerických škol udávali signikantní
nárůst záměrné agrese mezi školní mládeží v průběhu posledních deseti let. Příčinami tohoto trendu se
zabývali například Ferguson a kol. (2009), kteří zjistili, že násilné chování studovaných dětí ve věku 10-14 let
nejvíce predikovala přítomnost delikventních vrstevníků, antisociální osobnostní rysy, deprese a zanedbávání
a zneužívání dětí. Fraser (1996) ve svém ekologickém přístupu předpokládá, že agresivní chování je důsledkem

88 89
Psychosocial aspects of a risk behavior in sporting children
Psychosociální aspekty rizikového chování sportujících dětí
interakce dítěte se sociálními systémy, ve kterých probíhá jeho vývoj.
V oblasti sportu se obdobnými problémy zabývali mimo jiné Pilz (1993), Slepička (1995), Conroy a kol.
(2001), Loughead a Leith (2001), Collins, Fields a Comstock (2008). V závěrech těchto prací je možné nalézt
celou škálu názorů na projevy násilí sportující mládeží. Často se vyskytuje tvrzení, že mezi sportující mládeží
mají větší tendenci k hrubosti a násilí jedinci, kteří nestačí výkonnostním požadavkům na ně kladeným.
Volba těchto prostředků je vedena snahou vyhnout se negativnímu psychickému tlaku, který je na ně vyvíjen
v případě neúspěchu. Ukázalo se rovněž, že projevy násilí jsou vnímány jako legitimnější v případě, že agrese
poskytovala vyšší výhodu a byla malá pravděpodobnost potrestání. V těchto případech hraje rozhodující roli
sociální mikroklima, kdy zejména rodiče a trenéři tolerují projevy agrese a násilí jako jednu z cest, jak dosáhnout
úspěchu. Přitom se rodiče i trenéři se rovněž dostávají pod tlak zejména pod vlivem komercionalizace sportu,
která chápe výkon jako rozhodující cílovou kategorii již u mládeže. Bylo také poukázáno na význam zvyšující
se role výkonnostní úrovně, kdy se na mladých hokejistech prokázalo, že se zvyšující úrovní hry rostl výskyt
hostilních, násilných zákroků. Starší děti také nepovolené zákroky více schvalovaly a ve větší míře považovaly
agresi za běžnou součást sportu, které se nelze vyhnout. Závažným faktorem při výskytu agrese a násilí je
imitační učení. Uvedené studie přinášejí i zjištění o vlivu nápodoby chování úspěšných sportovců, kdy jsou
napodobovány i projevy násilí. Přitom agresivní, násilné chování modelu působí jak ve smyslu imitačního
učení, tak aktivizuje agresivní reakce, které imitátor již znal. Jde tedy o to, že potlačené, utlumené agresivní,
násilné chování bývá opětovně aktivováno působením sportovního vzoru, který toto chování veřejně a bez
sankce předvádí.
V uvedených souvislostech se objevuje otázka, nakolik se toto ze společenského hlediska rizikové chování
přenáší i mimo oblast sportu. Je možné nalézt řadu výzkumných studií tematicky zaměřených na možný přenos
agrese a násilí do běžného života sportující mládeže. Pro ilustraci uvádíme výzkum realizovaný Forbesem
a kol. (2006), kteří zjistili, že studenti věnující se na střední škole kontaktním sportům (například zápasu či
americkému fotbalu) udávali ve srovnání se svými vrstevníky častější výskyt agresivního chování vůči svému
nejbližšímu sociálnímu okolí. Huang a kol. (1999) v rámci laboratorní studie zjistili, že středoškolští studenti,
kteří se účastnili kontaktních sportů (jako například amerického fotbalu či basketbalu) vykazovali vyšší
agresivní reakce než jejich vrstevníci účastnící se nekontaktních sportů (např. atletiky). Endersen a Olweus
(2005) v longitudinální studii zjistili, že účast v silových sportech (powerlifting, kulturistika, box, zápas, bojové
sporty) pozitivně souvisela u chlapců ve věku 11-13 let s vyšším výskytem agresivního a anti-sociálního
chování. Autoři pak zvažují, nakolik je tato situace ovlivněna specickými podmínkami sportovního prostředí
a jakou roli hrají osobnostní dispozice. Konstatují však v souladu s výsledky studie, že značný podíl na tom má
přímo účast v daném sportu. Roli podle nich hraje především zprostředkování norem, postojů a ideálů, které
převažují v těchto pohybových aktivitách. Na roli norem a postojů pokazují i Lakes a Hoyt (2004), kteří zjistili,
že děti účastnící se bojového sportu taekwondo projevovaly ve srovnání s dětmi navštěvujícími pouze hodiny
školního tělocviku vyšší schopnost seberegulace v kognitivní a emoční oblasti a také vyšší úroveň prosociálního
chování. Na základě uvedených skutečností lze konstatovat, že agresivní chování projevované v rámci různých
pohybových aktivit (např. bojová umění), kde je zdůrazňován hodnotový, prožitkový a výchovný prvek, může
být postupně utlumováno. Naopak tam, kde je akcentována soutěžní stránka, souvisí délka provozování aktivit
s projevovanými agresivními tendencemi pozitivně, a riziko přenosu do ostatních sfér života sportujících dětí
se zvyšuje.
Fair play jako prvek regulující rizikové chování
Rizikové chování sportující mládeže, jak bylo prezentováno v předchozích částech stati, patří rovněž
k formám chování překračujícím hranice sportovních pravidel, a tudíž i přístup shrnutý pod pojem fair play, ale
mnohdy i sociální normy platné mimo oblast sportu. Mezi obdobné chování překračující tyto hranice se zařazuje
i podvádění a nedodržování stanovaných pravidel v průběhu sportovní činnosti. I na tuto problematiku spojenou
s tendencemi překračovat stanovená pravidla ze strany sportující mládeže byla zaměřena řada studií zjišťujících
zejména příčiny takových reakcí. Pro ilustraci problému je možné uvést studii realizovanou Boixadosem a kol.
(2004), kteří zjistili ve studii 472 španělských fotbalistů ve věku 10-14 let, že pokud vnímali motivační klima
v rámci tréninkové skupiny jako zaměřené na činnost samotnou (task climate), tak udávali také větší spokojenost
s tréninkem, cítili se kompetentnější a udávali negativní postoje k nečisté hře mimo rámec pravidel. Naopak
když vnímali motivační klima jako zaměřené na soutěž s druhými a málo na činnost samotnou, tak udávali
pozitivnější postoje k agresivní hře mimo rámec pravidel. K obdobným výsledkům došli Miller a kol. (2004),

90
Pavel Slepička, Jiří Mudrák
kteří zjistili ve studii 705 norských fotbalistů a fotbalistek ve věku 15-16 let, že pokud vnímali motivační klima
v týmu jako silně zaměřené na soutěž, tak současné udávali nižší úroveň morálního usuzování – schvalovali
používání soutěžních praktik mimo rámec fair play, jako například zastrašování, faulování či podvádění.
Na možné souvislosti tolerance k překračování pravidel s narůstajícím věkem sportujících dětí a rozvojem
jejich sportovní kariery poukázaly studie Pilze (1993) či Slepičky (1994). U mladých hráčů hokeje a kopané byla
zjištěna s délkou sportovní kariery narůstající tolerance k porušování pravidel, s cílem zvýšit pravděpodobnost
úspěchu. U dvanáctiletých hráčů, stojících na začátku své kariery, připustila porušení pravidel pro dosažení
úspěchu jen třetina, mezi osmnáctiletými to bylo již 65 %. Byla patrná tendence s postupujícím věkem
posuzovat nutnost respektovat pravidla zejména ve vazbě na možnosti dosažení cíle. Ukázalo se rovněž, že
mezi osmnáctiletými sportovci jich 10 % uvedlo, že agrese „ohleduplně provedená“ je součástí fair play hry.
Zajímavé bylo i porovnání těchto na výkon orientovaných sportujících dětí s jejich vrstevníky nesportujícími
anebo sportujícími jen rekreačně. Výkonově sportující jedinci vykazovali vyšší tendenci k účelovému
překračování stanovených sociálních norem, mezi něž lze zařadit i sportovní pravidla. Zajímavou studií byl
výzkum provedený na 279 fotbalistech ve věku 12−14 let pocházejících z různých evropských zemí. Ten ukázal,
že hráči, kteří vnímali motivační klima v rámci svého klubu jako zaměřené převážně na soutěž, udávali vyšší
výskyt amorálního chování a spíše odmítali zásady fair play (Ommundsen, Roberts, Lemyre, Treasure, 2003).
Potvrdila se tak významnost orientace na výkon a jeho ocenění pro tolerování překračování pravidel, podvádění
jako prostředku k dosažení cíle, kterým je sportovní úspěch.
Na důležitost hodnotové orientace ve vztahu k fair play chování ve sportu dětí a mládeže poukazují
například Lee a kol. (2008), kteří zjistili ve své rozsáhlé studii zaměřené na mladé sportující jedince ve věku
12-15 let, že pokud zastávali hodnoty zdůrazňující sportovního ducha, fair play a pomoc druhým, tak s větší
pravděpodobností odmítali negativní chování, jako například podvádění či agresivní chování vůči protivníkům.
Naopak pokud udávali výraznou orientaci na soutěž a získání sociálního statusu prostřednictvím sportu, tak
s větší pravděpodobností takovéto negativní chování schvalovali.
Pro vztah k sociálním normám obecně a v případě sportu k sportovním pravidlům je velmi důležitý vliv
sociálního mikroklimatu (rodiče, učitelé, trenéři). Ti zprostředkovávají přenos těchto norem na své svěřence
a jsou i reprezentanty požadavků nejbližšího sociálního prostředí pro sportující děti a mládež. Ntoumanis
a Standage (2009) zjistili na vzorku více než tří set respondentů, že pokud trenéři podporovali jejich autonomii
a dávali jim prostor činit vlastní rozhodnutí, tak sportovci udávali vyšší identikaci se sportovními ideály,
zásadami fair play a prosociálními postoji, než když se trenéři projevovali jako kontrolující, jednoznačně
určující výkonnostní cíle.
ZÁVĚRY
Na základě poznatků představených studií lze konstatovat, že chování, které je v souladu s principy shrnutými
pod pojem fair play, se dostává pod tlak sociálního prostředí i ve sportu dětí a mládeže. Společnost vytváří určitý
systém hodnot, sociálních norem, regulujících její život. Společenská praxe však tomuto systému hodnot a
norem mnohdy neodpovídá. Nezbytná adaptace jedince na dané sociální prostředí včetně specického prostředí
sportu vede k tomu, že obecně proklamované hodnoty, normy nedokáže plně akceptovat. Jak z uvedeného
vyplývá, stále více je i ve sportu dětí a mládeže oceňován především úspěch, při jehož dosažení je tolerováno
i překračování obecně proklamovaného fair play přístupu. Přestože se ve sportu dětí a mládeže obecně uznává
nutnost všestranného rozvoje jejich osobnosti, většinou se rozvíjí tělesné funkce, stimuluje se odolnost, tvrdost
k sobě i druhým, a ostatní je pokládáno za nadbytečné. Malá stimulace hodnotových, normotvorných aspektů
sportu vede k výskytu takových jevů jako je užívání dopingu, násilí a podvádění i v mládežnickém sportu.
Chování z toho vyplývající je možno označit za rizikové, zejména z hlediska rozvoje osobnosti mladých lidí,
a přenos tohoto chování do jejich dalšího života je, jak ukazují výsledky studií, velmi reálný.
LITERATURA
Bandura, A. (1973). Agression: A social learning analysis. Englewood Cliffs. New Jersey: Prentice-Hall.
Blancarte, S., & Azeka, B.J. (1992). A pluralistic approach to gang prevention: The long beach model. Journal
of P. E., recreation and dance, 63, 4, 31-33.
Boixadós a kol. (2004). Relationships Among Motivational Climate, Satisfaction, Perceived Ability, and Fair
Play Attitudes in Young Soccer Players. Journal of applied sport psychology, 16, 301-317.

90 91
Psychosocial aspects of a risk behavior in sporting children
Psychosociální aspekty rizikového chování sportujících dětí
Buhrman, H. G. (1977). Athletic and deviance. Review of sport and Leisure, 2, 17-35.
Collins, C.L., Fields, S.K., & Comstock, R.D. (2008). When the rules of the game are broken: what proportion
of high school sports-related injuries are related to illegal activity?. Injury Prevention, 14, 34-38.
Conroy, D.E., Silva, J.M., Newcomer, R., Walker, B., & Johnson, M. (2001). Personal and Participatory
Socializers of the Perceived Legitimacy of Aggressive Behavior in Sport. Aggressive Behavior, 27, 405-418.
DeKnop P. (1996). European Trends in Youth Sport: A Report from 11 European Countries. European Journal
of Physical Education, 1, 36-45.
Dunning, E., a kol. (1982). The social roots of footbal hooligan violence. Leisure studies, 1, 14-28.
Ehrborg, C., & Rosen, T. (2009). The psychology behind doping in sport. Growth Hormone and IGF Research,
19, 285-287
Endersen, I.M., & Olweus, D. (2005). Participation in power sports and antisocial involvement in preadolescent
and adolescent boys. Journal of child psychology and psychiatry, 46, 5, 468-478.
Ferguson, C.J., San Miguel, C., & Hartley, R.D. (2009). A Multivariate Analysis of Youth Violence and
Aggression: The Inuence of Family, Peers, Depression, and Media Violence. Journal of pediatrics, 155, 6,
904-908.
Fields, S.K., Collins, C.L., & Comstock, R.D. (2010). Violence in youth sports: hazing, brawling and foul play.
British journal of sport medicine, 44, 32-37.
Fitzgerald, M., Stevens, A., & Hale, C. (2004). A Review of the knowledge on juvenile violence: trends, policies
and responses in the EU member states. European Crime Prevention Network.
Fraser, M.W. (1996). Aggressive behavior in childhood and early adolescence: an ecological-developmental
perspective on youth violence. Social Work, 41,4, 347-361.
Forbes, G.B. (2006). Dating Aggression, Sexual Coercion, and Aggression-Supporting Attitudes Among College
Men as a Function of Participation in Aggressive High School Sports. Violence against women, 12, 441-455.
Gerisch, G. (1992). Positive Aggression – Einstellung und Verhalten im Wettkampf. BDFL Journal, 4, 21-24.
Huang, D.B. a kol. (1999). Laboratory measurement of aggression in high school age athletes. Psychological
reports, 85, 1251-1262.
Lakes, K.D., & Hoyt, W.T. (2004). Promoting self-regulation through school-based martial arts training. Applied
Developmental Psychology, 25, 283-302.
Jeschke, J., Nekola, J., & Chlumský, J. (2002). Doping v číslech a komentářích. Medicina Sportiva Bohemica
et Slovaca, 11, 1, 1-20.
Johnson. M. D., Jay, M. S., Shoup, B., & Riekert, V. 1. (1989). Anabolic steroid use by male Adolescents.
Pediatrics, 3, 91-92.
Kanayama, G., Hudson, J.I., & Pope, H.G. (2008). Long-term psychiatric and medical consequences of
anabolic–androgenic steroid abuse: A looming public health concern? Drug and Alcohol Dependence, 98, 1-12.
Kabiček, P. (2005). Zneužívání anabolických steroidů u dospívajících . Vox Pediatriae, 3,5, 14-16.
Kindlundh, A.M.S., Isacson, D.G., Berglund, L., & Nyberg, F. (1998). Doping among high school students in
Uppsala, Sweden. Scandinavian Journal of Public Health, 26,1, 71-74.
Kindlundh, A.M.S., Isacson, D.G., Berglund, L., & Nyberg, F. (1999). Factors associated with adolescent use
of doping agents. Addiction, 94,4, 543-553.
Kindlundh, A.M.S., Hagekull, B., Isacson, D.G.L., & Nyberg, F. (2001). Adolescent use of anabolic-androgenic
steroids and relations to self-reports of social, personality and health aspects. European Journal of Public
Health, 11,3, 322-328.
Laure, P. & Binsinger, C. (2007). Doping prevalence among preadolescent athletes: a 4-year follow-up. British
Journal of sports medicine, 41, 660-663.
Lee, M.J., Whitehead, J., Ntoumanis, N., & Hatzigeorgiadis, A. (2008). Relationships Among Values,
Achievement Orientations, and Attitudes in Youth Sport. Journal of sport and exercise psychology, 30, 588-610.
Lentillon-Kaestner, V., & Carstairs, C. (2010). Doping use among young elite cyclists: a qualitative
psychosociological approach. Scandinavian Journal of Medicine and Science in Sports, 20, 336-345.
Lemieux, P., McKelvie, S.J., & Stout, D. (2002). Self-reported Hostile Aggression in Contact Athletes, No
Contact Athletes and Non-athletes. Athletic Insight, 4,3, 42-56.
Lorenz, K. (1966). On aggression. New York: Harcourt, Brace and World.
Loughead, T.M., & Leith, L.M. (2001). Hockey coaches‘ and players‘ perceptions of aggression and the
aggressive behavior of players. Journal of Sport Behavior, 24, 4, 394-407.

92
Pavel Slepička, Jiří Mudrák
Lucidi, F. et al. (2008). The social-cognitive mechanismus regulating adolescents’ use of doping substances.
Journal of Sport Sciences, 26, 5, 447-456.
Matějček, Z., & Bubleová, V. (1996). Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Československá
psychologie, 2, 81-93.
McAdams, C. R. (2002). Trends in the Occurrence of Reactive and Proactive Aggression Among Children and
Adolescents: Implications for Preparation and Practice in Child and Youth Care. Child and youth care forum,
31,2, 89-109.
Miller, B.W., Roberts, G.C., & Ommundsen, Y. (2004). Effect of perceived motivational climate on moral
functioning, team moral atmosphere perceptions, and the legitimacy of intentionally injurious acts among
competitive youth football players. Psychology of sport and exercise, 6, 461-477.
Nevin, J.A. (1973). Stimulus control. In Nevin, J.A. (Ed.). The study of behavior: Learning, motivation, emotion
and instinct. Glenview, Il. : Scott, Foresman.
Norris, R., a kol. (1992). The effect of physical activity and exercise training on psychological stress and well-
being in adolescent population. Journal of psychosomatic research, 36, 1, 55-65.
Ntoumanis, N., & Standage, S. (2009). Morality in Sport: A self-determination theory perspective. Journal of
applied sport psychology, 21, 4, 365-380.
Nuwer, H. (2000). High school hazing. When rites become wrong. New York: F. Watts.
Ommundsen, Y., Roberts, G.C., Lemyre, P.N., & Treasure, D. (2003). Perceived motivational climate in male
youth soccer: relations to social-moral functioning, sportspersonship and team norm perceptions. Psychology
of sport and exercise, 4, 397-413.
Pappas, N.T., McKenry, P.C., & Catlett, B. S. (2004). Athlete Aggression on the Rink and off the Ice. Men and
Masculinities, 6, 3, 291-312.
Pedersen, W., & Wichstrom, L. (2001). Adolescents, Doping Agents, and Drug Use: A Community Study.
Journal of Drug Issues, 31, 2, 517-542.
Pedersen, W., Wichstrom, L., & Blekesaune, M. (2001). Violent behaviors, violent victimization, and doping
agents. Journal of Interpersonal Violence, 16, 8, 808-832.
Petroczi, A. (2007). Attitudes and doping: a structural equation analysis of the relationship between athletes‘
attitudes, sport orientation and doping behaviour. Substance abuse treatment, prevention, and policy, 2, 34.
Pilz, G. (1993). Social factors inuencing sport and violence. Lisbon: Proceedings of 8th congress of sport
psychology.
Pyšný, L. (1999). Doping, zdraví, výkon. Karolinum: Praha.
Pyšný, L. (2005). Motivace a demotivace příjmu anabolických steroidů. Vox Pediatriae, 3,5, 20.
Sas-Nowosielski, K. (2006). The abuse of anabolic-androgenic steroids by polish school-aged adolescents.
Biology of Sport, 23, 3, 225-235.
Slepička, P., & Pyšný, L. (2000). Problematika dopingu a možnosti antidopingové prevence. Karolinum: Praha.
Slepička, P., Hošek, V., & Hátlová, B. (1999). Psychologie sportu. Praha: Karolinum.
Slepička, P., Slepičková, I., Pyšný, L., & Ludvíková, M. (1998). Sociální aspekty dopingu. Česká kinantropologie,
2, 1, 21-40.
Slepička, P., & Slepičková, I. (1997). Antidoping prevention for children and youth. Acta Facultatis Educationis
Physicae Universitatis Comenianae, 127-137.
Slepička, P., & Slepičková, I. (1996). Social Aspects of Doping and Antidoping Prevention Possibilities in
Children and Youth. Acta Universitatis Carolinae Kinanthropologica, 32, 2, 23-34.
Slepička, P. (1994). Fair play a současnost. Sport report, 33, 9, 94-97.
Slepičková, I., & Slepička, P. (1996). Problems of aggression and violence with sporting and non sporting
youth. In Muthian, H., Mohan, J. (Eds.) Perspectives of Sports Science. Friends publications: New Delhi.
Slepičková, I., & Slepička, P. (1995). Problems of aggression and violence with sporting and non sporting
youth. Acta Universitatis Carolinae Kinatropologica, 31,2,29-37.
Smith, M.D. (1983). Violence and sport. Toronto: Butterworths.
Thorlindson, T. (1989). Sport participation, smoking and drug and alcohol use among Icelandic youth. Sociology
of Sport, 6, 183-195.
Vilhjalmson, R., & Thorlindson, T. (1992). The integrative and physiological effects of sport participation:
A study of adolescents. The sociological quarterly, 33,4, 637-647.

92 93
Psychosocial aspects of a risk behavior in sporting children
Psychosociální aspekty rizikového chování sportujících dětí
Yesalis, C.E., & Bahrke, M.S. (2000). Doping among adolescent athletes. Clinical Endocrinology and
Metabolism, 14, 1, 25-35.
Zelli, A., Mallia, L., & Lucidi, F. (2010). The contribution of interpersonal appraisals to a social-cognitive
analysis of adolescents’ doping use. Psychology of Sport and Exercise, 11, 304-311.