BookPDF Available

Po stopách keltojazyčných obyvatel Evropy: Irsko, Skotsko, Wales, Cornwall, ostrov Man a Bretaň

December 2016

Edition: Pestrá Evropa, http://pestraevropa.hks.re
Publisher: Nostalgie
ISBN: 978-80-906207-3-5, 978-80-906207-4-2 (e-book)

Authors:

Petr Kokaisl

Czech University of Life Sciences Prague

Andrea Štolfová

Czech University of Life Sciences Prague

Pavla Fajfrlíková

Czech University of Life Sciences Prague

Irena Cejpová

Czech University of Life Sciences Prague

Show all 23 authorsHide

The main goal of this monograph is to map and compare the current status of Celtic language groups in France (Brittany), Great Britain (Cornwall, Wales and Scotland), the Isle of Man and Ireland. The research identified the numbers of Celtic language speakers and the proportion of the population claiming to be a specific ethnic identity, comparing official data (e.g. population census) with unofficial data (estimates of associations or educational institutions). It also fo-cused on the use of Celtic languages as one of the important elements of ethnic identity. Another point of interest of the research lay in identifying the elements of ethnic identity, how national or linguistic associations operate and how edu-cation in the minority language is developed. Employing the results obtained from field research conducted in the years 2009–2016 allows comparison of the status of Celtic-speaking populations in Europe over the same period, discussed in this publication.

Content uploaded by Petr Kokaisl

Content may be subject to copyright.

Petr Kokaisl, Andrea Štolfová, Pavla Fajfrlíková

Irena Cejpová, Jana Zychová a kolektiv

pá

ác

yč

čn

ný

ýc

aň

Členové autorského kolektivu:

Julie Benátská

Jana Brejchová

Irena Cejpová

Jan Čimera

Ivan Dillinger

Michal Ekl

Martina Elicarová

Pavla Fajfrlíková

Kateřina Hassmanová

Filip Ivanov

Eva Jirešová

Lucie Javůrková

Lucie Kanciánová

Petr Kokaisl

Linda Kolářová

Jakub Kratochvíl

Adéla Macalová

Lukáš Rybka

Andrea Štolfová

Vojtěch Václavík

Hana Vávrová

Veronika Volfová

Jana Zychová

NOSTALGIE

nostalgie.praha@seznam.cz

2016

KOKAISL, Petr; ŠTOLFOVÁ, Andrea; FAJFRLÍKOVÁ, Pavla; CEJPOVÁ,

Irena; ZYCHOVÁ, Jana a kol. Po stopách keltojazyčných obyvatel Evropy:

Irsko, Skotsko, Wales, Cornwall, ostrov Man a Bretaň. Praha: Nostalgie, 2016.

254 s. Edice Pestrá Evropa.

ISBN 978-80-906207-3-5.

ISBN 978-80-906207-4-2 (e-kniha).

Recenzent:

prof. PhDr. Leoš Šatava, CSc.

Ústav etnologie

Filosofická fakulta

Univerzita Karlova v Praze

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Kokaisl, Petr

Po stopách keltojazyčných obyvatel Evropy : Irsko, Skotsko,

Wales, Cornwall, ostrov Man a Bretaň / Kokaisl, Petr - Štolfová,

Andrea - Fajfrlíková, Pavla - Cejpová, Irena - Zychová, Jana a

kolektiv. -- Praha : Nostalgie, 2016. -- 254 stran. -- (Pestrá Evropa)

ISBN 978-80-906207-3-5 (brožováno)

ISBN 978-80-906207-4-2 (e-kniha)

(=15) * 314.116 * 316.347 * 061.2 * 81:37.0 * 811.15 * 39 * (4-15)

- Keltové -- Evropa západní

- demografický vývoj

- etnicita

- národní identita

- spolky

- jazyk a vzdělávání

- keltské jazyky -- Evropa západní

- Keltové -- etnografie

- monografie

316.3 - Globální společnosti. Sociální struktura. Sociální skupiny

[18]

ISBN 978-80-906207-4-2

PŘEDMLUVA

Hlavním cílem předkládané monografie bylo zmapování a srovnání aktuální

situace keltojazyčných skupin ve Francii (Bretaň), Velké Británii (Cornwall,

Wales, Skotsko), na ostrově Man a v Irské republice. Mezi hlavní zkoumané

prvky patřilo zjišťování početnosti keltojazyčných skupin a porovnávání oficiál-

ních údajů (například ze sčítání obyvatel) s neoficiálními údaji (například odha-

dy spolků nebo vzdělávacích zařízení).

Výzkum se dále zaměřoval na používání keltských jazyků jako jednoho

z důležitých prvků etnické identity – zda se používá v každodenním styku, nako-

lik podléhá asimilaci, jaká specifika si jazyk zachoval, jaké mohou být jeho další

funkce. Dalším bodem zájmu prováděného výzkumu bylo zjišťování prvků et-

nické identity, na jaké úrovni fungují národnostní nebo jazykové spolky a jak je

rozvinuté školství v menšinovém jazyce.

Tato publikace prostřednictvím získaných výsledků z provedených terénních

výzkumů z let 2009–2016 umožňuje mezi sebou alespoň částečně porovnat ev-

ropské keltojazyčné obyvatelstvo v jednom období.

Výzkum v Bretani prováděli Martina Elicarová, Jakub Kratochvíl, Lucie Ja-

vůrková a Veronika Volfová. Finalizaci získaných výsledků provedla Irena Cej-

pová. Výzkum v Cornwallu prováděli Lucie Javůrková, Filip Ivanov a Kateřina

Hassmanová, konečné zpracování prováděla Andrea Štolfová. Výzkum

ve Walesu prováděly Lucie Kanciánová, Hana Vávrová a Adéla Macalová, fi-

nální zpracování připravila Jana Zychová. Výzkumu ve Skotsku se účastnili

Lukáš Rybka a Vojtěch Václavík, finální zpracování připravil Petr Kokaisl. Te-

rénní výzkum na ostrově Man prováděli Michal Ekl a Ivan Dillinger, opakovaný

výzkum prováděl Jan Čimera. Konečné výsledky zpracovala Pavla Fajfrlíková.

Kapitola týkající se keltojazyčného obyvatelstva v Irské republice vychází

z terénního výzkumu, který prováděly Jana Brejchová, Linda Kolářová, Eva

Jirešová a Julie Benátská, konečné zpracování získaných výsledků prováděl Petr

Kokaisl.

PETR KOKAISL

Provozně ekonomická fakulta

České zemědělské univerzity v Praze

19. prosince 2016

1. ÚVOD

1.1. KELTOVÉ

Z evropských národů jsou zřejmě největší tajuplností obestřeni Keltové. Ně-

které etnické skupiny na západě Evropy se dodnes považují za jejich přímé po-

tomky, jiné evropské národy vysoce hodnotí podíl keltské kultury na jejich

historii, kultuře či jazyku. Dodnes se v některých částech západní Evropy hovoří

keltskými jazyky (skotská a irská gaelština, velština, kornština, manština, bre-

tonština).

Možná to někoho zklame, ale Keltové nebyli jedním národem – jednalo se o

větší počet zřejmě značně nesourodých skupin. Přestože se Keltové na určitém

území mohli svým způsobem života, materiální kulturou a jazykem jevit do ur-

čité míry jednotně, svým rozšířením na velké části Evropy, častými vnitřními

mezikmenovými spory a velmi malou centralizací vlády nebyli schopni vytvořit

jednotný celokeltský státní útvar.

Nejednoznačné je i samotné označení Keltů. Kdo jsou vlastně Keltové? Mů-

žeme pokládat rovnítko mezi starověkými lidmi, kteří byli označováni jako Kel-

tové a současnými lidmi, kteří hovoří jazykem označovaným jako keltský?

Mnoho nejednoznačností vyplývá používáním stejného pojmu v naprosto od-

lišných disciplínách, jakými jsou archeologie, lingvistika, genetika nebo etnolo-

gie. To, že se nějaký archeologický nález může označit jako keltský, ještě vůbec

nemusí znamenat, že jej vytvořili lidé hovořícím keltským jazykem. To, že ně-

jaká skupina hovořila nebo hovoří keltským jazykem, vůbec nemusí znamenat,

že má i shodné prvky v genografických testech, které se pokouší určit na gene-

tickém základě blízkost nebo vzdálenost různých populací. To, že u některé

skupiny můžeme dokumentovat specifické zvyky a náboženské prvky, ještě vů-

bec nemusí znamenat, že zde najdeme i souvislost jazykovou.

Skutečnost je ovšem jiná – archeologické artefakty označené jako keltské ve-

dou k označení celé geografické oblasti jako keltské a obyvatel žijících v této

oblasti jako Keltové, u kterých se jaksi samozřejmě předpokládá, že používali

keltský jazyk.

Ukazuje se, že jednotné označení Keltové pro velmi rozdílné skupiny lidí je

velmi zjednodušující, ale podobných zjednodušení se dopouštíme i dnes (napří-

klad: v Londýně žijí Angličané, v Berlíně Němci – i když se ve skutečnosti jed-

ná o velice pestrou národnostní i jazykovou mozaiku).

Respondent vyučující keltská studia. Na Britských ostrovech žili lidé,

kteří tyto ostrovy obývali ještě před anglosaskou invazí. Jejich jazyky se

dodnes používají a jejich identity jsou doposud živé, navzdory tomu,

že došlo k jejich dobytí ze strany předchůdců Angličanů. Ale historii

píší vítězové. Potřebujeme kolektivní jméno k popisu těchto autoch-

tonních jazyků a těchto národů. Výraz Keltové (Celtic) má sice vady,

ale je to asi nejlepší, co máme.

Úvod Keltové

S označením „Keltové“ zřejmě přišli jako první starověcí Řekové. Otec děje-

pisu Hérodotos ve svém díle Histories Apodeixis z 5. století př. n. l. (kdy Kelto-

vé ještě nebyli na vrcholu své slávy) píše o národu na území střední Evropy

Keltoi v zemi Keltiké. Pro Hérodota to byli „barbaři“ žijící na sever od antické

civilizace.

I když je pojem „barbaři“ hanlivý a ukazuje na nevzdělanost a nekulturnost,

případně na surovost a hrubost, pro Kelty byly typické i vlastnosti jiné. Jejich

šperky vykazují značnou preciznost zpracování a i další výrobky už z doby

označované jako období raného keltského umění (na území Británie kolem roku

350 př. n. l.) s typickým spirálovitým dekorem laténského (La Tène) stylu jsou

pečlivě opracované – od osobních ozdob, zbraní, štítů, výstrojí pro koně a jezd-

ce, přes nejrůznější předměty jako zrcadla a krbové rošty.

Pohřební zvyklosti jsou klíčovým pramenem k poznání tehdejších společen-

ských poměrů. Podle hrobu se dá rozpoznat, zda šlo o bojovníka, ženu či pohřeb

chudého. Typickým zvykem Keltů bylo vkládat do hrobu část vepře – tento

zvyk vydržel od doby halštatské (zhruba od 8. do 6. století př. n. l.) a byl udržo-

ván i po navazující dobu laténskou. Časté bylo také vkládání různých milodarů,

například šperků, drahých kovů, keramiky (spíše až ve druhém století př. n. l.),

bronzových nádob a mincí. V důsledku pohybu Keltů se ujal zvyk pohřbívat

nespálená těla v hrobových jámách, obvykle nijak neoznačených. V místech,

kde k těmto pohybům nedocházelo, se udržel starý zvyk pohřbívat do mohylo-

vých hrobů. Způsob uložení těla se v různých oblastech rozchází, někde je tělo

položeno hlavou k jihu, jindy hlavou k severu, některá těla jsou dokonce po-

hřbena ve skrčené poloze. Zemřelí byli také často pohřbíváni v rakvích či v hro-

bech vyložených dřevem. Významné postavení zesnulého bylo zdůrazněno

vymezením hrobu kruhovým či čtvercovým příkopem. Od 3. století se ujímá i

žeh, zvláště v okupovaných oblastech.

Mezi výstižné charakteristiky starověkých Keltů patří kromě mimořádné ře-

meslné zručnosti i krutost, která děsila od 4. století před naším letopočtem vel-

kou část Evropy. Keltské hroby na českém území mluví strohou vojenskou řečí.

Vypovídají, že zbraň byla nepostradatelným společníkem Kelta, jizvy a zranění

běžnou památkou po přestálých bojích. Pokud se našly v hrobech pozůstatky

žen, tak dosvědčují, že tyto průvodkyně keltských bojovníků byly vznešené dámy,

ověšené šperky a bohaté. Tyto dámy ovšem dovedly vzít do rukou i zbraň, a být,

když ne rovnocennými, tak aspoň velice platnými bojovými družkami mužů vá-

lečníků.

...........................................

CHITTOCK, Helen. Arts and Crafts in Iron Age Britain: Reconsidering the Aesthetic Effects of Weaving

Combs. Oxford Journal of Archaeology. (33) 3. August 2014, s. 313–326. DOI:10.1111/ojoa.12039.

FILIP, Jan. Keltská civilizace a její dědictví. 4. rozšířené vyd. Praha: Academia, 1995, s. 181–183. ISBN

80-200-0526-9.

VESELÝ, Josef. Toulky českou minulostí: Keltská města – o obyvatelích keltských oppid. [online] Český

rozhlas, 28. 5. 1995 [cit. 17. 9. 2016] Dostupné z: <http://bit.ly/rozhlas_cz-keltska-mesta>.

Úvod Keltové

Na krutost Keltů ukazují i další archeologické nálezy. Keltské svatyně obsa-

hují výklenky na lebky a mohou být důkazem, že lidské oběti byly pro Kelty

velice důležité (viz Obrázek 5 na s. 15).

Je celá řada chronologických dělení keltské kultury a ve většině z nich se ob-

jevují tyto hlavní milníky, které ovlivňují naše informace o duchovní kultuře a o

keltském náboženství:

•

Zhruba od 5. století př. n. l., kdy máme první pojmenování Keltů přes je-

jich obrovský rozmach po velké části Evropy od 3. století př. n. l. Kultur-

ní rekonstrukce tohoto období je možná pouze z archeologických nálezů a

výzkumů.

•

Dobytí a podrobení Keltů a keltských území Římany (v 1. století př. n. l.)

a následné období římské nadvlády spojené se značnou asimilací keltské-

ho obyvatelstva. Kromě archeologických nálezů máme v tomto období

k dispozici zprávy starověkých geografů, historiků, ale i vojevůdců.

•

Křesťanské období – folklórní díla především ostrovních Keltů, k jejichž

písemnému záznamu došlo až po příchodu křesťanství.

Keltský postup Evropou z jejich předpokládané pravlasti severně od Alp je

impozantní – přichází na území dnešní Francie, Německa, Britských ostrovů, na

území Čech i Slovenska, Maďarska, na Balkán. Keltové v roce 386 př. n. l.

(podle různých způsobů datace se uvádí i rok 387 nebo 390 př. n. l.) dobývají

Řím, obsazují i území dnešní jižní Itálie, postupují do Řecka, kde vyplenili

delfskou věštírnu a přichází dokonce až na území dnešního Turecka, kde zaklá-

dají stát Galatii.

Jedna z epištol apoštola Pavla z 1. století našeho letopočtu adresovaná Ga-

laťanům je tedy určena pro Kelty. Někteří autoři se domnívají, že na některých

místech tohoto apoštolského listu naráží sv. Pavel právě na keltskou identitu

Galaťanů. Místo Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil (Gal 3,1 Český eku-

menický překlad) lze podle těchto autorů přeložit i jako Vy pošetilí Keltové, kdo

vám dal uhrančivý pohled

, kde narážka na uhranutí může mít původ v kelt-

ských magických praktikách doposud používaných v irských a skotských ven-

kovských oblastech.

Je třeba ovšem podotknout, že očarování a uhranutí

rozhodně není jen keltské specifikum. Etnickou identitu Galaťanů ovšem zmiňu-

je komentátor Pavlova listu Galaťanům sv. Jeroným (Hieronymus) ze 4. století

našeho letopočtu, který si všímá jejich jazyka a píše, že Galaťané z Malé Asie

...........................................

You foolish Celts! Who has given you the evil eye? nebo v jiných překladech O ye senseless Gauls, what

bewitchment is this?

ELLIOTT, John H. Bevare the Evil Eye. Cascade Books: Eugene, Oregon 2016, s. 236. ISBN 978-1-

4982-0500-9.

Úvod Keltové

mluví stejným jazykem jako lidé v Treves

(Trevíru) – na území dnešního Ně-

mecka.

Obrázek 1. Rozšíření keltských kmenů v Evropě.

Převzato z: <http://brigitsfeast.com/wp-content/uploads/2016/04/map-768x569.jpg>.

Keltský rozmach zastavili Římané, kteří Keltům dřívější dobytí Říma i

s úroky oplatili – jejich území dobyli a přičlenili ke své říši. Završení tohoto

procesu můžeme datovat přibližně do posledních desetiletí starého letopočtu.

V této době končí samostatnost většiny keltských skupin – někdy bývá období

od 5. do 3. století př. n. l. označováno jako období svobodného keltského světa –

a začíná významná proměna jejich způsobu života.

Římané označovali Kelty jako „Galové“ (kohouti). Caesar ve svých zápiscích

o válce Galské (z 1. století př. n. l.) píše, že se Keltové tak sami nazývají – Galie

v širším slova smyslu se dělí na tři části. Jednu z nich obývají Belgové, druhou

Aquitanové a poslední kmeny, které si samy říkají Keltové, ale my je nazýváme

...........................................

JONES, Rowland. The Origin of Language and Nations. J. Hughs: 1764. (cit. Preface).

Úvod Keltové

Galy.

Caesarovo sdělení o tom, že se Keltové tak sami označují, je třeba brát se

značnou rezervou (sám v zápiscích zmiňuje názvy jednotlivých kmenů – např.

Helvéciů – a jako Galy označuje veškeré obyvatelstvo Galie).

Obrázek 2. Rozdělení

Galie před obdobím

galských válek.

Převzato z:

<http://bit.ly/MapGallia>.

Diodóros Sicilský (rovněž z 1. století př. n. l.) také poukazuje na nejasnost

v označování Keltů a Galů ze strany Římanů:

Je také užitečné objasnit, co je pro mnohé neznámé. Obyvatelstvo, které žije

ve vnitrozemských oblastech za Massalií (dnešní Marseille v Provence) a u Alp,

jakož i na této straně Pyrenejí, nazývají Kelty, a národ žijící na území na sever

od této Keltiky, v blízkosti Oceánu a Hercynských hor a pak až do Skýtie, ozna-

čovali jako Galy. Římané dali všem těmto kmenům jeden společný název, Galo-

vé. Nejdivočejší Galové žijí na severu, stejně jako v zemích sousedících se Skýtií,

a někteří dokonce říkají, že jí lidské maso, podobně jako Britové, kteří obývají

tzv. Iris (Irsko).

...........................................

CAESAR, Gaius Iulius. Zápisky o válce galské. Překlad Jan Kalivoda. Praha: Naše vojsko, 2009, s. 25,

ISBN 978-80-206-1050-8.

DIODOR, Sicilijskij. Grečeskaja mifologija. Překlad: O. P. Cybenko. Moskva: Labirint, 2000, s. 33.

ISBN 5-87604-091-6. Další dostupnost:

<http://ancientrome.ru/antlitr/t.htm?a=1454005000#sel=106:1,106:35>.

Úvod Keltové

S velice zajímavou metodou zjišťování keltského vlivu v Římské říši přišel

Patrick Sims-Williams

. Pro popis starověkých kultur nechtěl používat data ze

současnosti, ale použil lingvistické údaje ze starověku. Na základě soupisu

z Onomasticon Provinciarum Europae Latinarum, který obsahuje 125 000 jmen,

vytvořil mapu výskytu keltských jmen v Římské říši – nepřesnosti samozřejmě

vznikají na místech, které nebyly součástí Římské říše.

Obrázek 3. Latinské nápisy v Římské říši, s keltskými jmény (jako procentuální podíl

všech latinských nápisů).

Mapa ukazuje hustotu latinských nápisů v části Římské říše, které obsahují keltská osobní jména

(jako procentuální podíl všech latinských nápisů).

Převzato z: Sims-Williams, Patrick. Bronze- and iron-age Celtic-speakers: What don’t we know,

what can’t we know, and what could we know? Language, genetics and archaeology in the

twenty-first century. The Antiquaries Journal, 92, 2012, s. 427–449.

Podobně zkoumal Sims-Williams i 20 000 místních názvů (podle Barrington

Atlas of the Greek and Roman World) a i přesto, že některé názvy mohly být

...........................................

SIMS-WILLIAMS, Patrick. Bronze- and iron-age celtic-speakers: What don’t we know, what can’t we

know, and what could we know? Language, genetics and archaeology in the twenty-first century. The

Antiquaries Journal, 92, 2012, s. 427–449.

Úvod Keltové

keltským jen podobné, obě mapy se příliš nelišily. Tento výzkum nám může

ukázat keltskou jazykovou oblast v Evropě před dvaceti stoletími zase z jiného

pohledu než z archeologického nebo ze zpráv antických cestovatelů, geografů a

historiků.

Z přelomu letopočtu máme ještě jednu zmínku o Keltech, a to od starořecké-

ho filosofa a geografa Strabóna. Ten považuje za jádro keltského osídlení oblast

Narbonitis (Narbonensis), odkud se označení Keltové rozšířilo i na okolní oby-

vatelstvo. Narbonitis má podle jeho popisu tvar rovnoběžníku a je ohraničena

Pyrenejemi na západě, Alpami na východě, pohořím Cemmenus na severu

mořem na jihu.

Lidé v dávných dobách označovali obyvatele Narbonitidy jako Kelty; domní-

vám se, že jako Kelty začali označovat Řekové i všechny další obyvatele Galie

jednak kvůli tomu, čím se Keltové proslavili a jednak tím, že obyvatelé (antické

řecké osady) Massalie (dnešní Marseille v Provence) a další řečtí sousedé

k tomu přispívali na základě jejich blízkosti k nim.

Obrázek 4. Oblast Narbonitis (Narbo-

nensis) v rámci Římské říše.

Strabónova zpráva o Galii dává do protikladu minulost Keltů a jejich součas-

nost. Hlavním protikladem je pokojný vývoj země po dobytí Caesarem a poz-

dější Augustovou administrativní správou. Keltové, dříve zcela zaměření na

umění války, se obrací na rozvoj země a na duchovní vzdělávání. Ústředním

tématem je romanizace, podrobnější zmínky věnuje pouze těm kmenům, které

měly v Galii dříve zvláštní mocenské postavení, a tak se staly hlavním protivní-

...........................................

Cevenny, franc. Cevennes [sevèn], lat. Cebenna, Cemmenus mons, řec. Kemenon oros, v širším smyslu

horská soustava střední a jižní Francie. (Podle Ottova slovníku naučného).

DUECK, Daniela, Hugh LINDSAY a Sarah POTHECARY. Strabo's cultural geography: the making of

a kolossourgia. New York: Cambridge University Press, 2005. s. 168–169, ISBN 0-521-85306-0.

STRABON. Geografija v 17 knigach. Kniga IV. Reprintnoje vosproizveděnije těksta izdanija 1964 g.

Moskva: Ladomir, 1994, s. 181. ISBN 5-86218-054-0. Další dostupnost:

<http://ancientrome.ru/antlitr/t.htm?a=1260040000#sel=69:255,69:304>.

Úvod Keltové

kem Říma v době dobývání. Přestože je Strabón Řek, jeho popis vyznívá jedno-

značně ve prospěch Říma.

Na dalším místě Strabón nepoužívá přímo označení Keltové, ale popisuje Lu-

sitánce, keltský (možná keltoiberský

) kmen na části území dnešního Portugal-

ska a kousku Španělska. Obyvatelé hor se živí dvě třetiny roku žaludy: suší je a

drtí, pak je melou a pečou z nich chleba.

Kromě záliby v pojídání žaludů se

setkáme s ještě větším podivínstvím, a to čištěním zubů vlastní močí.

Tuto Strabónovu zmínku přejímá ve svém díle ze 17. století německý lékař

Johann Gufer, ale v jeho podání se už nejedná ani o Kelty, ani o Lusitánce, ale

rovnou o Španěly – Španělé si ráno čistí zuby vlastní močí…

Tato zmínka je poučná nejen poukazem na netradiční možnost ranní hygieny

(čištění zubů vlastní močí zaujalo rovněž Diodora, řeckého historika z 1. století

př. n. l., který tento zvyk ovšem nepopisuje u Keltů, ale u Keltiberů: Mají velice

zvláštní a podivný zvyk: při své pečlivosti na čistotu si myjí tělo a čistí zuby

vlastní močí, protože si myslí, že to upevňuje jejich zdraví

), ale i tím, že

s přesným označením etnik si příliš starostí nedělali autoři antičtí, ani novověcí.

Německý filolog 19. století A. Baumstark poukazuje na nejednoznačnost

v názvech starověkých národů na příkladu Germánů – starověcí Řekové je vů-

bec nezmiňovali a spojovali je (včetně území, kde germánské obyvatelstvo žilo)

s Kelty (Keltoi) a keltskou zemí (Keltiki), s Galaťany (Galatai) a Galacií (Gala-

tía), ale i se Skythy (Skythai) a Skýthií (Skythía). Teprve Caesarovy vojenské

úspěchy přivedly k širšímu povědomí i Germány.

Snaha vytvářet jednotné názvy pro značně rozrůzněné obyvatelstvo se netý-

kala jen Keltů, nebo výše zmiňovaných Germánů. Velice podobná situace je i u

Thráků (kteří podle historických zpráv mnohokrát bojovali s Kelty). Je totiž

velmi zřetelné, že mnohem přesnější a správnější není hovořit o bojích mezi

Thráky a Kelty, ale o bojích mezi jednotlivými thráckými a keltskými kmeny.

Není totiž vůbec jasné, zda lze thrácké kmeny jako celek považovat za jakýsi

historický „národ“, nebo pouze jako nesouvislý konglomerát mnoha desítek

„politicky“ na sobě nezávislých kmenů, které se (výhradně) za určitým účelem

...........................................

KREMER, Bernhard. Das Bild der Kelten bis in augusteische Zeit: Studien zur Instrumentalisierung

eines antiken Feindbildes bei griechischen und römischen Autoren. Stuttgart: Steiner, 1994, s. 316.

ISBN 978-3-515-06548-1.

Diodoros popisuje Keltibery takto: S Kelty sousedí Keltiberové. V dávných dobách Iberové i Keltové

spolu válčili, ale pak spory přestaly a začali žít společně, uzavírat manželství, a jako výsledek tohoto

mísení dostali své jméno.

Strabo's Geographie. Překlad: Karl Kärcher, professor zu Karlsruhe. Stuttgart, 1829, s. 297.

GUFER, Johann. Tabulae medicae seu medicina domestica: euporista ac facile parabilia experientia

atque authoritate comprobata medicamenta continens. Augspurg, 1670, s. 62.

DIODOR, Sicilijskij. Grečeskaja mifologija. Překlad: O. P. Cybenko. Moskva: Labirint, 2000, s. 33.

ISBN 5-87604-091-6. Další dostupnost:

<http://ancientrome.ru/antlitr/t.htm?a=1454005000#sel=106:1,106:35>.

BAUMSTARK, Anton D. Urdeutsche Staatsalterthumer zur schutzenden Erlauterung der Germania des

Tacitus. Berlin: Verlag von W. Weber, 1873, s. 6.

Úvod Keltové

spolu buď spojovaly, nebo spolu naopak soupeřily. Jen velmi zřídka se pak sta-

lo, že nějaký thrácký kmen nabyl takové převahy nad ostatními, že by byl ale-

spoň v kratším časovém úseku schopen vytvořit politicky stabilní entitu, snad

jen vzdáleně na bázi státu. Toto se na území evropské Thrácie stalo ve větším

rozsahu (alespoň dle stavu našich dnešních znalostí o Thrácích) prakticky pouze

v případě královské Odryské říše… Keltové v Thrácii napáchali obrovské ško-

dy, jejich jiný „loupeživý stát“, který r. 278. př. n. l. založili Tylitové vedení

Kommontiriem (druh Brenna, který byl poražen po vyplenění Delfské věštírny

téhož roku). Tento keltský stát s centrem v údolí Marice trval až do r. 213 př. n.

l., kdy Thrákové Tylity vyhnali, ti se následně spojili se svými příbuznými Gala-

ty, sídlícími v Malé Asii.

Je třeba také stále mít na paměti i zcela odlišný způsob chápání pojmu národ

v různých dobách a na různých místech. K vytváření národní identity, která

mohla být vázána na území, na mateřský jazyk, náboženství, na osobu panovní-

ka nebo na striktně ohraničený státní útvar docházelo (a dochází) často značně

odlišně. Dnes jsme zvyklí definovat národ zejména podle jazyka (i když výjim-

ky existují) a v dnešní době má mnoho lidí pocit, že i Keltové musí být defino-

váni jejich jazykem. To, co ale platí v současné době, rozhodně neplatilo ve

starověkém světě – tam byly naopak jazyky mnohem více pojmenovávány podle

národů.

Z toho, co o Keltech v současnosti víme (nebo se domníváme, že víme), vy-

plývá, že Keltové netvořili národ v našem současném chápání, ale spíše se jed-

nalo o mnohem méně sourodou skupinu (podobně jako jsou v současnosti

například poměrně odlišné mnohé slovanské národy mající označení Slované).

Politické nejednotnosti Keltů a jejich roztříštěnosti do mnoha kmenů nebo do

ještě menších skupin, které sice mezi sebou uzavírali spojenectví, ale častěji

mezi sebou bojovali, si všímá například již zmiňovaný Caesar ve svých zápis-

cích o válce Galské.

Mohlo by se zdát, že o Keltech máme z děl antických autorů hodně informa-

cí, ale realita je mnohem složitější. První nesnáz zde již byla zmíněna – popisy

Keltů se nemusí týkat skutečných Keltů (tedy těch, kteří svou etnickou identitu

spojovali s Kelty), ale může se jednat o obyvatelstvo, které s Kelty mělo pramá-

lo společného.

Z popisu každodenního života Keltů zde již bylo zmíněno čištění zubů močí,

ale i dalších keltských zvyků máme celkem dost například v Diodorově zprávě

z 1. století př. n. l.:

...........................................

HELÁN, Miroslav. Thrácké kmeny: „síla v početnosti“. Svět člověka, 26. 7. 2006. ISSN 1801-7622.

DIODOR, Sicilijskij. Grečeskaja mifologija. Překlad: O. P. Cybenko. Moskva: Labirint, 2000, s. 33.

ISBN 5-87604-091-6. Další dostupnost:

<http://ancientrome.ru/antlitr/t.htm?a=1454005000#sel=106:1,106:35>.

Úvod Keltové

Jak vypadají. Galové jsou velmi vysocí, tělo mají jemné a bílé, od přírody hně-

dé vlasy, jejichž přirozenou barvu se snaží ještě zvýraznit pomocí umělých pro-

středků. Proto si Galové často myjí vlasy vápennou kaší, a češou je od čela k

temeni hlavy a krku, připomínají tak svou vizáží satyry a pany

. Díky takové

péči se jejich vlasy stávají hustými a nijak se neliší od koňské hřívy.

Někteří si holí vousy, a někteří si je nechávají růst do určité velikosti. Vý-

znamní muži si holí vousy na tvářích a nechávají si kníry zakrývající rty, takže

při jídle kousky potravin zůstávají v kníru, a když pijí, nápoj se doslova cedí

přes síto.

Zdobení. …V Galii nemají stříbro, zato zlata je tam mnoho ve zlatonosných

řekách…

Zlatem se zdobí ve velké míře nejen ženy, ale i muži. V Horní Gallii (oblast

kolem dnešní Paříže) se ve svatyních jejich bohů nachází mnoho zlata, ale nikdo

z místních ho nebere.

I když mají ženy krásného vzhledu, Galové jim věnují malou pozornost a mají

vášeň pro mužské objetí: běžně spí na zemi na zvířecích kůžích, válí se společně

se svými miláčky, kteří jsou z jedné i druhé strany. Nejpřekvapivější ze všeho je,

že lehce dávají ostatním k dispozici krásu svého těla a nepovažují to za ostudné,

ale dokonce považují za špatnost, když někdo odmítne takový navrhovaný dárek.

Jídlo a stolování. Jsou to nezřízení opilci, kteří používají nemísené víno přivá-

žené kupci a tento nápoj pijí bez jakékoliv míry. Když se opijí, usnou, nebo zle

řádí. Proto mnozí italičtí kupci kvůli vlastní touze po penězích považují galskou

náklonnost k vínu za dar boha Herma. Plují po splavných řekách Galie, nebo

jedou vozy přes roviny a přiváží víno, které prodávají za neuvěřitelně vysokou

cenu: za hliněný sud s vínem dostávají otroka, a za nápoj tak získávají sluhu.

Během oběda nesedí na židlích, ale na zemi pokryté kůžemi vlků a psů a ob-

sluhují je malé děti – chlapci i dívky. Vedle nich jsou pece s velkým ohněm, na

kterých stojí kotle a rožně s celými zvířecími trupy.

1.1.1. Náboženství Keltů

Pokud se objevovala při zkoumání Keltů a keltské etnické identity celá řada

hádanek, pak úplně nejvíce neznámých (a největší množství spekulací) se obje-

vuje v souvislosti s keltským náboženstvím. Zřejmě největší problém

s rekonstrukcí života Keltů vyplývá z toho, že o duchovní kultuře Keltů máme

informace pouze zprostředkované. Keltové prvky své duchovní kultury neza-

znamenávali, ale předávali je pouze ústně.

...........................................

Satyrové, panové – antická lesní božstva, často byli součástí Dionýsovy (Bakchovy) družiny vyhlášené

všestrannou nevázaností.

Úvod Keltové

To ovšem nebylo jen keltské specifikum – Aristoteles o severothráckém

kmeni Agathyrsů zmiňuje, že své „zákony“ uchovávaly formou písní, v čemž

lze hledat pozornost s keltskými druidy.

Máme tedy k dispozici poměrně velké množství předmětů keltské materiální

kultury v časovém rozpětí od 5. století př. n. l. vlastně až do současnosti, ale

nemůžeme se opřít o keltské záznamy týkající se jejich etiky, víry, náboženství,

a představách o posmrtném životě. Často právě jen prostřednictvím předmětů

materiální kultury můžeme usuzovat na panteon keltských pohanských božstev

– jako příklad může posloužit keltský bůh Abandinus, jehož jméno se objevilo

pouze na jediném archeologickém nálezu z roku 1971 v britském Godmanches-

teru – na bronzovém pírku je nápis:

DEO|

ND|[I]NO V

T|I

VCVS| D(E) S(VO) D(EDIT)

Bohu Abandinovi Vatiaucus toto dává ze svých zdrojů.

Přestože o tomto božstvu nejsou žádné další údaje, můžeme se v literatuře se-

tkat s poměrně širokou škálou jeho charakteristik – bůh vodních toků (říční

bůh)

, bůh války a boje

… Tato malá ukázka poukazuje nejen na bujnou fanta-

zii tvůrců literatury o keltských božstvech, ale i na to, že podvody a manipulace

s keltskou historií rozhodně neskončily u Macphersonova Ossiana v 18. století

(s. 19).

K popisu a hodnocení keltského pohanského náboženství, často označova-

ném podle kněžské skupiny druidů jako druidismus, je zapotřebí velké obezřet-

nosti – neměli bychom se nechat zmást širokou literární nabídkou popisující do

detailů keltské obřady a náboženství. Velice přesně situaci s druidismem popsal

autor 1. poloviny 19. století:

O druidismu je toho vlastně známo velmi málo, a toto málo bylo shromáždě-

no pouze od řeckých a latinských autorů. Byl to nepochybně hluboce tajemný

systém. Jeho kněží, druidové, měli podle svých nedotknutelných pravidel zaká-

záno prozradit laikům jakékoliv ze svých dogmat, a ani nesměli zapsat jakoukoli

část svého učení. To bylo předáváno pouze ústně ve verších a uchováváno jen

v mysli po namáhavém průběhu studia. Místy uctívání a náboženského zasvěce-

ní byly osamělé háje. Mimořádnou úctu projevovali dubu. Jejich odvaha v boji

byla údajně inspirovaná vírou v převtělování, čímž projevovali nějakou slabou

představu o nesmrtelnosti duše. Mezi historiky panuje obecná shoda, že drui-

...........................................

HELÁN, Miroslav. Thrácké kmeny: „síla v početnosti“. Svět člověka, 26. 7. 2006. ISSN 1801-7622.

WILSON, D. R.; WRIGHT, R. P.; HASSALL, M. W. C. Roman Britain in 1972. Britannia, Vol. 4

(1973), pp. 270–337, s. 325.

MOUNTAIN, Harry. The Celtic encyclopedia. Parkland: Universal-Publishers, 1998. ISBN 978-1-

58112-894-9, s. 271.

WHITAKER, Lawrence. Mythic Britain: Roleplaying in Dark Ages Britain. Karnac Books, 2016. ISBN

978-1-911471-08-0, s. 155.

Úvod Keltové

dismus byl prvním náboženstvím v Británii, ale jak vzniklo a jak vznikly ostatní

pověry, je navždy zahaleno v temnotě věků. Zdá se však, že toto náboženství

bylo rozšířeno v mnoha částech Evropy a před římskou vládou bylo velmi popu-

lární a vzkvétalo.

Kromě obětí druidové také předpovídali budoucnost a snažili se ovlivňovat

nepříznivé předpovědi. Z děl starověkých autorů je zřejmé, že druidové měli i

další rozmanité funkce, například byli vychovateli mládeže či soudci. Mládež

byla druidy vyučována výhradně ústně, výuka se skládala z výkladu tradic obsa-

žených v básních, které se žáci museli naučit nazpaměť.

V římské říši si keltské skupiny ponechávaly své náboženské zvyklosti a tra-

dice. Přetrvávání domorodých kultů v provinciích se obvykle vysvětluje řím-

skou tolerancí k jiným náboženstvím do té míry, dokud neohrožovaly římskou

bezpečnost. Jedná se tak o zobrazování Římanů jako shovívavých imperialistů.

Římská božstva ovšem v nápisech původní keltská božstva dvojnásobně převy-

šují a objevují se (společně s původními božstvy) jak na venkově, tak i ve měs-

tech. Je sice vidět soužití původních a římských kultů, kde mohlo docházet

k uctívání keltských a klasických bohů bez zjevného rozporu, ale je neoddisku-

tovatelné, že ve městech římské náboženství vzkvétalo – včetně chrámů v řím-

ském stylu, kněžími, obětním vybavení.

Náboženské obřady vyžadující lidské oběti byly příznačné svou krutostí (kult

uťaté hlavy). Vedle krvavých obětí byly běžné i oběti užitných předmětů – vo-

tivní uložení na nedotknutelných posvátných místech kmene (viz výše – s. 14).

Původní zdroje náboženských představ jsou zastřeny nebo překryty řeckou a

římskou interpretací (ztotožňování keltských božstev s řeckými a římskými bo-

hy). Archeologické objekty označované jako keltská kultovní místa jsou dolože-

ny v celé keltské Evropě

a často ukazují na lidské oběti.

Obrázek 5. Keltská svatyně s výklenky pro

lebky z useknutých hlav.

Keltské oppidum v Entremontu, 2. století př.

n. l., Bouches-du-Rhône, Provence, Francie.

Převzato z: <http://bit.ly/skull_niches>.

...........................................

Druidism. The Dublin Penny Journal, Vol. 4, No. 158 (Jul. 11, 1835), s. 15–16.

MAUDUIT, J. A. Keltové. 1. vyd. Praha: Panorama, 1979.

CURCHIN, Leonard A. The Romanization of Central Spain: Complexity, Diversity and Change in a

Provincial Hinterland. London, New York: Routledge: 2004. ISBN 0-415-28548-8.

Malá československá encyklopedie. Heslo keltské náboženství a mytologie. III. díl. Praha: Academia,

1986.

Úvod Keltové

Obrázek 6. Gundestrupský kotlík.

Keltský stříbrný kotlík (objem 100 litrů) zhru-

ba z 2. století př. n. l. objevený v 19. století

v Dánsku (Gundestrup).

Detail může být interpretován jak ohromný

bůh-kuchař vhazuje člověka do vařící vody

nebo jako ukázka krvavých lidských obětí.

Usuzuje se, že samotný kotlík sloužil

k náboženským rituálům keltských druidů.

Převzato z: <http://ec-

dejavu.ru/images/d/druids_17.jpg>.

Popis keltského náboženství máme od již zmiňovaného Diodora z 1. století

př. n. l.:

Vlivem učení Pythagora věří v nesmrtelnost lidských duší, a za nějaký čas

budou znovu žít, protože jejich duše vstoupí do jiného těla. Proto při pohřbu

někteří vhazují do pohřební hranice dopisy psané pro své mrtvé bližní, jelikož

věří, že si je zemřelí přečtou.

Pobitým nepřátelům usekávají hlavy a zavěšují je na šíjích svých koní… Nej-

lepší část kořisti přibíjí na stěny svých domů, podobně jako to dělají lovci

s trofejemi.

Bohům obětují i zajatce. Někteří Galové zabíjí nejen lidi, ale také zvířata zís-

kaná ve válce. Všechny pak spalují, hubí a podrobují dalšímu mučení.

Jsou mezi nimi i básníci a uchovávatelé písní, které označují „bardové“. Zpí-

vají písně za doprovodu nástroje podobného lyře, jedny opěvují, jiné odsuzují.

Mají také velmi respektované mudrce (filosofy) a teology, nazývané druidové.

Využívají také věštce, kteří mají velkou vážnost. Věštci předpovídají budoucnost

podle letu ptáků nebo podle vnitřností obětovaných zvířat a celý národ je po-

slouchá … Při důležitých věštbách udeří člověka nad bránici, a když smrtelně

raněný padá, pak podle pádu a vytékání krve určují budoucnost.

Keltské křesťanství

Keltové nebyli proslulí jen svými tajuplnými pohanskými obřady, ale území

s keltskou kulturou se později proslavilo svým velice specifickým křesťanstvím,

které ovlivnilo i velkou část Evropy. Přes označování křesťanství

v keltojazyčných zemích jako keltské, se jednalo už spíše o národní záležitost.

...........................................

DIODOR, Sicilijskij. Grečeskaja mifologija. Překlad: O. P. Cybenko. Moskva: Labirint, 2000, s. 28.

ISBN 5-87604-091-6. Další dostupnost:

<http://ancientrome.ru/antlitr/t.htm?a=1454005000#sel=106:1,106:35;94:44,94:91>.

Úvod Keltové

Specifikou irského křesťanství (rozšířeného především v Irsku a Skotsku) byl

zřejmě poprvé v křesťanských dějinách jeho národní charakter – ne ve smyslu

vytvoření nové národní církve, jak bylo dříve běžné v ortodoxní tradici a později

poměrně častým jevem v protestantské tradici – irské křesťanství si ponechalo

značnou část svých národních specifik, ale na druhou stranu vždy udržovalo

jednotu s římským papežem. Když byl vydaný v roce 313 milánský edikt, který

legalizoval nové náboženství … přijímal křesťanství do Říma, nikoli Řím do

křesťanství. … Ale při patrikovské výměně náboženství bylo Irsko postrádající

moc i nezměnitelné tradice Říma přijato do křesťanství.

Další charakteristikou irského křesťanství byl mnišský charakter církevního

života (který do určité míry vycházel z benediktýnské řehole). Kláštery se staly

součástí irské kmenové společnosti a jejich chod byl spojen s fungováním kme-

nů (ne diecéze). V čele církevní jednotky v Irsku totiž stál představený kláštera a

církev řídili opati nejdůležitějších klášterů, kteří buďto sami byli biskupy, anebo

měli biskupa mezi členy své komunity. (Papež byl v Irsku nazýván římský

opat).

Irské kláštery (monastýry) se staly centry vzdělanosti. Irské klášterní „uni-

verzity“ přijímaly obyčejné lidi stejně jako šlechtice a také ty, kteří chtěli jen

studovat, ale ne vstoupit do kláštera. Irští mniši opisovali a uchovávali význam-

ná vědecká, filozofická a umělecká díla včetně antických autorů a filosofů, a to

bez cenzury. Proto irským klášterům a mnichům vděčí evropská civilizace za

zachování celé řady antických děl, i těch které mohly být z hlediska křesťanství

přinejmenším pochybné. Ačkoli mnohá díla irští mniši odsuzovali, stejně je opi-

sovali. V Leinsterské knize, která obsahuje květnatý překlad Táinu (legendárního

příběhu ze začátků irské literatury), končí báseň klášterním „Amen“, po kterém

písař napsal irsky dřívější ústní bardskou formuli: „Požehnání každému, kdo se

naučí zpaměti Táin věrně v této podobě, a nebude do něj vkládat nic jiného.“

Hned nato zanechal stejný písař svou stručnou a jasnou kritiku: „Já, který jsem

opsal tento příběh či přesněji výmysl, nevěřím podrobnostem tohoto příběhu,

tohoto výmyslu. Některé věci zde jsou ďábelskými lžemi a některé jsou básnic-

kými smyšlenkami…“

Mnišství mohlo mít i formu poustevnictví, které se nechalo inspirovat egypt-

skými poustevníky. Zároveň docházelo k bohaté misijní činnosti (tzv. „vyhnan-

ství pro Krista“), při kterém misionáři šířili křesťanství a zakládali kláštery na

velké části Evropy – především na území dnešní Francie (Bretaň, Alsasko), Ně-

mecka (Bavorsko, například skotský klášter v Řezně), Belgie, Švýcarska, ale

iroskotská misie se dostala i na území Čech a možná i mnohem dál na východ.

...........................................

CAHILL, Thomas. Jak Irové zachránili civilizaci: neznámý příběh hrdinské role Irska v období od pádu

Říma do vzniku středověké Evropy. Praha: Pragma, 1998, s. 146. ISBN 80-7205-497-X.

CAHILL, Thomas. c. d., s. 156–157.

Úvod Keltové

Irské křesťanství přišlo i se soukromou svatou zpovědí (což byl rozdíl oproti

tehdejšímu pevninskému modelu převažující veřejné zpovědi), která je

v katolické církvi praktikována dodnes. Mezi další specifika patřila liturgie

v národním jazyce, místo soch a obrazů se používaly více kamenné kříže). Ost-

rovní styl architektury měl významný podíl při vzniku románské i gotické archi-

tektury v západní Evropě. Pro irské kostely jsou typické vysoké okrouhlé věže,

které sloužily jako obrana před vikingskými nájezdníky.

Obrázek 7. Kostel z 8. století, Irsko, Aranské ostrovy, 2010.

Obrázek 8. Kostel sv. Kevina (Saint Kevin / Saint Cóemgen / Caoimhín of Glendalough).

Převzato z: <http://bit.ly/Caoimhín>.

Úvod Keltové

1.1.2. Keltské národní obrození

Okouzlení keltskou kulturou je záležitost již konce 17. století. Ve Walesu je

keltské národní obrození v této rané obrozenecké době spojeno s Owenem Jone-

sem a v Irsku s Charlesem O'Conorem. Dochází ke katalogizování a překladu

rukopisů, práci s archeologickými nálezy, ale i oživování keltských příběhů a

hudby. Začátky keltského obrození jsou ovšem spojené i s mnoha podvody. Ed-

ward Williams (Iolo Morganwg), velšský starožitník, zveřejnil celou řadu ruko-

pisů ze středověké velšské literatury, ale po jeho smrti se ukázalo, že mnohé

z nich byly podvrhy. Se svými tezemi o přetrvání keltského náboženství přes

římskou dobu až do jeho současnosti se zasadil i o vznik druidského hnutí a no-

vodobého pohanství – od 18. století začal stoupat zájem o původní keltské nábo-

ženství v souvislosti s romantismem a ve 20. století došlo k založení druidských

řádů nejprve ve Velké Británii, později i v Severní Americe a dnes je druidský

řád oficiálně uznaným pohanským náboženstvím ve Velké Británii (s počtem

několika set členů).

Z podvrhů v souvislosti s romantismem a keltským obrozeneckým hnutím je

zřejmě nejznámější (mezi folkloristy) epos o Ossianovi, se kterým přišel ve 2.

polovině 18. století skotský básník James Macpherson. Epos (údajně ze 3. století

n. l.) vzbudil velkou senzaci, byl srovnáván s Homérem a dokonce docházelo

k neshodám mezi irskými a skotskými obrozenci, zda se jedná o dílo „irské“,

nebo „skotské“.

R. 1760 vydal totiž v Edinburce malou knížku básní, nadepsanou Fragments of

ancient poetry, collected in the Highlands and translated from the Gaelic or Erse

language, jež rozhlásila jméno jeho po celém Skotsku a brzo potom i po celé Ev-

ropě, zvláště když k prvním zlomkům přibyl Fingal, epos v šesti zpěvích, v němž

Ossian, syn Fingalův, pěvec a hrdina zároveň (II. stol. po Kr.), opěval vítězství

svého otce nad Swaranem, králem Lochlinským (vyd. 1762), epos Temora v osmi

zpěvích, slavící jiné vítězství Fingalovo a zároveň hrdinskou smrt Oscara, syna

Ossianova (vyd. 1763), a ještě další nálezy (souborně vše vydáno r. 1765). Dojem

těchto »Ossianových zpěvů« byl ohromný. Jejich pěkné, citem provanuté obrazy

horské, lesnaté, nedotknuté přírody, idyllická nálada, stupňovaná kouzlem dávno-

věku, láska k svobodě, postavy národních hrdin, jichž kultura sotva se dotkla, drs-

né jako ta příroda a přece s citem rozvinujícím se každým nárazem, jenž dodává

celku zvláštního nádechu tesklivé bolného, to vše uchvacovalo nejen krajany Ma-

cphersonovy, nýbrž všechen vzdělaný svět evropský té doby. Nacházelť tu každý

v cizím rouchu obraz vlastních tužeb a zálib, obraz vlastního nitra právě tak, jak

jej nacházel v Rousseauovi, Gessnerovi, Thomsonovi, Youngovi aj. Již r. 1763 na-

stoupil Ossian svou pouť po Evropě. Vedle četných drobnějších článků a rozborů,

vyznívajících skoro vesměs v obdiv a chválu — Ossian kladen někdy až nad Ho-

méra! — objevily se všude překlady veršované i prosaické a záhy také hojná na-

podobení (jen Němci mají na 15 překladů a sám Herder a Goethe přeložili

ukázky). Ossian stal se heslem všech a zůstal jím přes půl století, třeba že po růz-

nu ozývaly se hlasy nedůvěry hned po objevení. Někteří soudili, že vše je novým

padělkem, jiní, že snad jen několik zlomků je opravdu starých. Macpherson, vy-

zván, aby předvedl svědky, dokládal se originálu uloženého u nakladatele v Lon-

dýně. Nevraživostí mezi Angličany a Skoty stávala se diskusse vždy palčivější.

Úvod Keltové

Když Macpherson r. 1796 zemřel, zvláštní komité sestaveno k prozkoumání zpěvů

Ossianových. Jím po 8 letech zjištěno, že Macpherson velmi volně vzdělal pověsti

a zpěvy skotské, tudíž že jsou to nové umělé ohlasy lidové poesie skotské. Uve-

řejnění »originálu« z pozůstalosti Macphersonovy (1807) potvrdilo názor ten. Ru-

kopisu opravdu starého nenalezeno, pouze Macphersonovy přepisy s množstvím

chyb v jazyku i anachronismy v obsahu, o nichž sami Skotové Oreilly a Drumra-

ond dokázali, že nepocházejí ani od Ossiana ani vůbec ze staré doby; Macpherson

tudíž své anglické »přeložení« pouze převedl do gaelštiny.

Nejen epos o Ossianovi, ale i vliv evropského romantismu způsobil v 18. a

19. století vlnu keltománie, která měla téměř celoevropský rozměr. Ve Francii

docházelo (za Napoleonovy podpory) k zakládání keltských studií a v roce 1805

došlo k založení Keltské akademie (Académie Celtique). Na této akademii do-

cházelo k rozvíjení spekulací o vztahu mezi keltskou a římskou identitou. Napo-

leonova podpora sledovala i politický cíl: ideologické ospravedlnění vojenské

expanze za hranice francouzského impéria. Prostřednictvím série brilantních

vítězství mělo docházet k obnově všech starověkých území Galů.

Keltské prvky se vlivem romantismu začaly objevovat v literatuře. François-

René de Chateaubriand, jeden z nejvýznačnějších francouzských romantických

spisovatelů (přelom 18. a 19. století) ve svém románu Les Martyrs z roku 1809

vypráví o lásce druidské kněžky a římského vojáka. Paradoxem je, že i když

z příběhu vyplývá triumf křesťanství nad pohanskými druidy, román vzbudil

velký zájem o keltské pohanství, respektive druidismus.

Další paradox v keltském národním obrození na území Francie je možné

ukázat na vztahu k Bretani, Bretoncům a bretonštině. Zatímco dnes je tato oblast

považována za „keltskou“ především v ohledu používání bretonštiny jako kelt-

ského jazyka, na přelomu 18. a 19. století tomu bylo zcela jinak. V rámci fran-

couzské keltománie (podporované státem) byla keltština prohlášena za původní

jazyk lidstva (de La Tour d'Auvergne, 1792), všichni byli potomci Keltů, ovšem

bretonština (považovaná často za jazyk „hloupých venkovanů“) z keltské slávy

těžit nemohla. Byla prohlášena za pouhý dialekt (jazyk nemající písemnou for-

mu), který vznikl až v 15. století.

S dalším zvýšením zájmu o keltský původ se setkáváme na přelomu 19. a 20.

století. V tomto období docházelo v umění k oživení keltských obrazů a témat

z keltské mytologie, které se znázorňovaly ve stylu rané italské renesance – pro-

to se toto období rovněž označuje jako keltská renesance. Zároveň se zde uplat-

...........................................

Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Heslo Macpherson. Díl 17: Medi-

an–Navarrete. Praha: J. Otto, 1901.

DIETLER, Michael. "Our Ancestors the Gauls": Archaeology, Ethnic Nationalism, and the Manipulation

of Celtic Identity in Modern Europe. American anthropologist 96, 1994, s. 584–605.

Podle KOCH, John T. (ed.). Celtic culture: a historical encyclopedia. Heslo Celtomania. Santa Barbara:

ABC-Clio, 2006. ISBN 1-85109-440-7.

Úvod Keltové

ňoval styl hnutí Arts and Crafts konce 19. století, vycházející z lidových tradic a

romantismu.

Obrázek 9. Královna víl a

Merlin

John Duncan (1866–1945)

Obrázek 10. Aoife

Kněžna-bojovnice z keltské

mytologie

Obrázek 11. Štěstí

Obdivné vzhlížení ke keltské kultuře, jazyku, původu vystřídal druhý extrém

– Keltové neexistovali (jsou pouze společenským, vědeckým, politickým…

konstruktem) a vykonstruovaná je i keltská identita. Vystřídání keltománie hlu-

bokou skepsí vůči všemu keltskému se objevuje v určitých cyklech – po obrov-

ském úspěchu a rozšíření podvrhů eposu o Ossianovi a označování Keltů za

předky všeho kulturního se už v první polovině 19. století začíná zvedat vlna

nesouhlasu. Na přelomu 19. a 20. století přichází opět vlna zájmu o Kelty a vše

keltské, ale tato vlna je překryta důrazem na národní etnické identity – spojující

keltská identita zůstává v pozadí.

V 90. letech 20. století se opět objevuje celá řada skeptiků vůči všemu kelt-

skému. Raimund Karl uvádí tyto keltoskeptické výhrady (nejednoznačnost

v umístění místa původu Keltů, idea Keltů ve Velké Británii je moderním kon-

struktem, používání pojmu Kelt je na základě lingvistických kritérií chybné,

používání pojmu Keltové pro lidi hovořící keltskými jazyky nelze aplikovat

zpětně do historie, interpretace laténských (La Tène) výrobků jako keltských

vychází z moderní definice Keltů a nemůže být akceptovatelná, vztah laténské

kultury s Kelty je založený na sporné interpretaci antických zdrojů, metodolo-

gický přístup shodnosti laténské kultury s keltským jazykem a Kelty je založen

...........................................

Podle The Celtic Renaissance. [online] The City of Edinburgh Council Museums and Galleries. [cit. 2.

11. 2016] Dostupné z: <http://www.edinburghmuseums.org.uk/Collections/Art-Collections/Fine-

Art/Scottish-Art-Movements/The-Celtic-Renaissance>.

Úvod Keltové

na nepřijatelných metodách německého archeologa Kossiny (1911)

, tato meto-

da je prostředek politické a rasistické interpretace archeologie). Mnohé tyto vý-

hrady považuje Raimund Karl za správné, ale na druhou stranu kritizuje

skeptiky (Celtosceptics) za to, že sami lpí pouze na vybraných, zejména archeo-

logických metodách a velmi málo zohledňují zdroje mimo archeologii.

Na začátku 21. století se opět objevuje zvýšený zájem o keltské záležitosti –

ty však mají často jen velmi málo společného s tím, co se běžně vyučovalo

v univerzitních odděleních keltských studií. Objevují se nová keltská duchovní

hnutí, a to jak pohanská, tak i křesťanská. Společným znakem těchto hnutí je

zájem o přírodu a respekt k životnímu prostředí, spontánnost vyžadující liturgic-

kou svobodu, začleňování umění, tance a hudby do liturgie…

1.1.3. Keltské jazyky

Keltské jazyky se dělí na kontinentální a insulární (ostrovní). Kontinentální

keltské jazyky již neexistují, insulární keltské jazyky můžeme stále nalézt

v některých oblastech na Britských ostrovech, v Irsku a Bretani. Insulární jazyky

se většinou dále dělí na goidelské neboli Q-keltské, kam patří irština, skotská

gaelština a manština, a P-keltské neboli britanské, mezi něž řadíme velštinu,

bretonštinu a kornštinu.

• Q-keltské: gaelština (následující samostatné jazyky jsou kodifikované)

o irská (irština)

o skotská (někdy označována pouze jako gaelština)

o manxská (manština)

• P-keltské

o velština

o bretonština

o kornština

Příbuznosti některých jazyků, dnes označovaných jako keltských, si všímal

již v 10. století Cormac mac Cuillennáin (†908), podle kterého má velština stej-

ný základ jako řečtina a latina.

Ke stejnému závěru dospěl ve 12. století Gerald

...........................................

Keltové tvořili jeden národ (Volk).

KARL, Raimund. Celtoscepticism. s. 185–199. In SAUER, Eberhard W. (ed.) Archaeology and Ancient

History: Breaking Down the Boundaries. Routledge, 2004. ISBN 978-1-134-41619-6.

POWER, Rosemary. A Place of Community: "Celtic" Iona and Institutional Religion. Folklore, Vol. 117,

No. 1 (Apr., 2006), s. 33–53.

CUNLIFFE, Barry. Keltové: průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2009, s. 72–74.

EOIN Mac, Gearóid. What Language was Spoken in Ireland before Irish? In: TRISTRAM, Hildegard L.

C. (ed.). The Celtic languages in contact: papers from the workshop within the framework of the XIII In-

ternational Congress of Celtic Studies, Bonn, 26-27 July 2007. Potsdam: Postdam university, 2007.

ISBN 978-3-940793-07-2.

Úvod Keltové

z Walesu (Giraldi Cambrensis). Podle něj je velština příbuzná s latinou a řečti-

nou. Zároveň je podle něj velština velmi blízká s bretonštinou a kornštinou.

Keltské jazyky do indoevropské rodiny poprvé zařadil dánský lingvista Ras-

mus Christian Rask v roce 1818. Ke stejnému závěru dospěli nezávisle na Ras-

kovi i nezávisle na sobě Adolphe Pictet (1836) a Franz Bopp (1837). Ve

středověku ovšem mluvčí irštiny neměli povědomí o nějakém zvláštním vztahu

mezi irštinou a dalšími jazyky označovanými dnes jako keltské.

Označení jazyků jako keltských ovšem nebylo vždy jednoznačné a například

John Crawfurd ve 2. polovině 19. století zpochybňuje blízkou příbuznost údajně

keltských jazyků. Podle něj je irská a skotská gaelština fakticky jediným jazy-

kem, zatímco velština je již výrazně odlišná. Autor rovněž připisuje mluvčím

irské gaelštiny a velštiny odlišné rasové znaky.

Podle Ottova slovníku naučného z konce 19. století byly keltské jazyky již

tenkrát před brzkým zánikem: Keltské jazyky dnes žijí již jen v skrovných zbyt-

cích, a i tyto zaniknou asi v nedlouhé době jednak v angličtině, jednak ve

frančtině … Jazyk kymerský (Welsh), jehož skromné památky (hlavně glossy)

počínají se VIII. až IX. století po Kristu a kterým se mluví i píše dosti hojně ještě

v dnešním Walesu; jazyk kornský s památkami o něco mladšími, vymřelý počát-

kem XIX. století (v dnešním Cornwallu); jazyk bretonský (aremorský) v severo-

západní Francii.

K větvi gälské patří jazyk irskogälský čili irský, který podle všeho se blíží

svému zániku, ale vykázati se může nejhojnějšími památkami spisovnými (počá-

tek od VIII. století, nejprve glossami, později zvláště hojnými spisy výpravnými a

církevními) a jest také ze všech keltských jazyků nejlépe znám.

Dále jazyk skotský čili gälský v užším smysle slova, jehož památky dosti

skrovné a nesamostatné počínají se o něco později a jazyk manx na ostrově Ma-

nu. Jazyky gälské jeví navzájem velkou příbuznost a ještě asi v IX. století byly

jazykem v podstatě jednotným.

Opouštění keltského jazyka a specifické kultury obyvatel oblastí, kde žilo

keltojazyčné obyvatelstvo nebylo vždy důsledkem státních zásahů a tlaku vlád-

noucí skupiny na asimilaci. Často k opouštění kultury a jazyka docházelo i dob-

rovolně, protože keltské jazyky byly považovány za synonymum zaostalosti.

...........................................

Giraldi Cambrensis opera edited by James Francis Dimock. Volume 6. London: Longmans, Green,

Reader and Dyer, 1868, s. 165, 177.

EOIN Mac, Gearóid. What Language was Spoken in Ireland before Irish? In: TRISTRAM, Hildegard L.

C. (ed.). The Celtic languages in contact: papers from the workshop within the framework of the XIII In-

ternational Congress of Celtic Studies, Bonn, 26-27 July 2007. Potsdam: Postdam university, 2007.

ISBN 978-3-940793-07-2.

CRAWFURD, John. On the So-Called Celtic Languages in Reference to the Question of Race.

Transactions of the Ethnological Society of London, Vol. 4 (1866), s. 71–100.

Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Díl 14: Kartel–kraj. Praha: J.

Otto, 1899, s. 153.

Úvod Keltové

Existovala ovšem i další varianta – právě tlak státních struktur na asimilaci

vedl ke zvýšenému zájmu o původní kulturu. Ve Walesu se podnětem k nástupu

národního hnutá počátkem čtyřicátých let 19. století stal parlamentní návrh, aby

v zájmu povznesení životní úrovně obyvatelstva byla ve škole jako povinný vyu-

čovací jazyk zavedena angličtina.

Teprve situace, kdy bylo evidentní mizení keltských jazyků, vedlo národní

buditele (často i ze zahraničí) k tomu, aby začali podnikat kroky k záchraně ja-

zyka. Mnohem větší aktivitu přebíral v záchraně jazyka stát po získání samo-

statnosti – to je příklad Irska, kdy dochází ke všestranné podpoře irské gaelštiny.

Podobná situace je i ve Skotsku, kde po ustavení skotského parlamentu a skot-

ské vlády rovněž dochází k podpoře skotské gaelštiny a specifických kulturních

tradic. I v keltojazyčných oblastech, které disponují mnohem slabší, nebo žád-

nou autonomií, jsme v posledních letech svědky zvyšujícího se zájmu o původní

jazyk nebo o nalézání nové etnické identity.

...........................................

HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských

národů. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009. ISBN 978-80-7419-010-0. Další do-

stupnost: <http://www.hks.re/wiki/narody_nejsou_dilem_nahody>.

2. IRSKO

2.1. ÚVOD

Přestože mají Irové svůj vlastní stát, v některých ohledech je jejich situace

velmi specifická. Irů je dnes více v zahraničí, než v samotném Irsku. Jedná se

ovšem většinou o osoby – potomky vystěhovalců –, kteří dnes většinou nemluví

irsky, ale anglicky. Irové směřovali od 17. století (po zhoršení politické situace

ze strany Anglie) a po hladomorech v 18. a 19. století do dalších evropských

zemí, ale především do zámoří. Kromě Velké Británie je dnes velice početná

irská komunita v Kanadě a USA, v Jižní Americe pak v Brazílii, Argentině a

Uruguayi. Určit počet „Irů“ mimo Irsko je dnes nemožné, protože máme

k dispozici naprosto nesourodé statistiky (a často spíše jen velmi hrubé odhady).

Ve Velké Británii máme k dispozici poměrně přesné statistiky ze sčítání oby-

vatel v roce 2011 – k tomuto datu zde žilo téměř 870 tis. Irů, kteří se narodili

v Irsku.

Do Kanady přišlo v období let 1825–1970 1,2 milionu irských přistěhovalců,

(nejméně polovina z nich v období 1831–1850). Od roku 1867 byli Irové druhou

největší etnickou skupinou (po Francouzích), a tvořili 24 % populace Kanady.

Celostátní sčítání lidu v roce 1931 uvádělo 1 230 000 Kanaďanů s irským půvo-

dem, z nichž polovina žila v Ontariu. Asi jedna třetina z nich byla katolická a

dvě třetiny protestantů

, v roce 2006 uvedlo irský původ přes 4,5 mil. kanad-

ských občanů

. Ve Spojených státech se v roce 2015 hlásilo k irskému původu

přes 30 mil. obyvatel, což je více než 10 % státních příslušníků USA.

V Argentině údajně žije 500 000 Argentinců, kteří uvádí, že mají irské před-

ky (přes 1 % argentinské populace).

Podle řady jiných statistik se můžeme

dostat až k počtu kolem 1 milionu.

Dnes je podle irské ústavy irština prvním úředním jazykem Irské republiky a

vyučuje se povinně ve všech školách – rodilých mluvčích ovšem existuje jen

málo a přítomnost irštiny ve veřejném životě Irska je nepatrná. Z tohoto důvodu

můžeme považovat irsky mluvící Iry za irskou jazykovou minoritu. Tradiční

základna irsky mluvící kultury se nachází na venkově, hlavně na západním po-

břeží.

...........................................

Census home. [online] Office for National Statistics, 2011. [cit. 19. 11. 2016] Dostupné z:

<http://www.ons.gov.uk/census/2011census>.

WILSON, David A. Irish nationalism in Canada. Ithaca: McGill-Queen's University Press, 2009, s. 165.

ISBN 978-0-7735-7639-1.

National Household Survey. [online] National Household Survey, Canada, 2011. [cit. 19. 11. 2016]

Dostupné z: <http://www12.statcan.gc.ca>.

Selected Social Characteristics in the United States. [online] U.S. Census Bureau, 2015. [cit. 19. 11.

2016] Dostupné z:

<http://factfinder.census.gov/faces/tableservices/jsf/pages/productview.xhtml?src=bkmk>.

LAFFEY, James. Flying the Irish flag in Argentina. [online] Western People, 14. 3. 2007. [cit. 14. 7.

2011] Dostupné z: <http://www.westernpeople.ie/news/mhgbauojey>.

Irsko Úvod

Používání irštiny ve Velké Británii je omezeno především na oblast Severní-

ho Irska.

Za tento stav mohou kromě špatných vztahů s Anglií doprovázených vystě-

hovalectvím i místní podmínky. V 18. století postihla zemi, která byla potravi-

nově závislá na pěstování brambor, neúroda způsobená zničením sklizně plísní

bramborovou. Údaje o počtu obětí hladomoru převyšují půl milionu osob (část

z tohoto počtu se zachránila před smrtí hladem vystěhováním). Druhý brambo-

rový hladomor spadá do poloviny 19. století – počet obyvatel Irska klesl

z původních téměř 7 milionů osob na zhruba polovinu na začátku století dvacá-

tého. Do této doby je možné datovat i prudký pokles významu a užívání irštiny,

která byla stále více nahrazována angličtinou.

2.1.1. Severní Irsko

Tato součást Velké Británie s hlavním městem Belfastem (nacházející se

v severní části Irského ostrova) bývá někdy označována jako Ulster [alstr]. Ul-

ster je ovšem historická oblast Irska a kromě Severního Irska zasahuje i do Irské

republiky.

Od 12. století, tedy dávno před anglikánsko-protestantským církevním rozko-

lem, se angličtí králové snažili Irsko dosídlovat, aby je snáze ovládali. Tehdejší

angličtí kolonizátoři se však integrovali do domácí irsko-keltské kultury. Nebylo

ještě konfesijních rozdílů a docházelo ke smíšeným sňatkům. Účinným nástro-

jem britské koruny se stali teprve Angličané a Skotové, jimiž Londýn osídloval

Irsko v 16. a 17. století. Byli už „protestanty“, a proto si uchovávali odstup od

domácího katolického obyvatelstva. Církevní ani světské zákony nepřipouštěly

sňatky mezi Angloskoty a Iry. Pouze potud má severoirská otázka jakýsi vztah

k náboženskému rozkolu.

Jinak jde o konflikt mezi dvěma etniky, která se sice definují konfesijně, ale

reálný rozdíl – kromě původu – spočívá v tom, že jedni bojovali stále usilovněji

za samostatné Irsko, protože se jako Irové a katolíci cítili ve Velké Británii dis-

kriminováni (jejich masivní diskriminace byla faktem), zatímco druzí se obávali

o svá privilegia.

Tyto poměry vedly ve 20. století k rozdělení Irska, k osamostatnění jeho větší

části, zatímco v té menší, severní (Ulsteru), která zůstala součástí britské koru-

ny, vzplála občanská válka, nikoli však o katolickou či protestantskou víru –

kořeny konfliktu je třeba hledat v politickém uspořádání a po staletí trvající ne-

vraživosti.

Rozdíly mezi „katolíky“ a „protestanty“ vyplývají (v Severním Irsku)

mnohem více z historického pozadí jejich komunit, než z náboženských

obřadů nebo víry. Někteří mí respondenti byli ateisti, nebo dokonce

výrazně protikatoličtí a protináboženští, přestože (nebo právě proto),

žili v katolickém prostředí. Proto když mluvím o katolících nebo pro-

testantech, tak mám na mysli jejich původ a pokud chci ukázat na ná-

Irsko Úvod

boženskou příslušnost, pak používám pojem praktikující katolík nebo

praktikující protestant.

Obrázek 12. Oblasti v Severním Irsku s převahou katolíků a protestantů (census v roce

1991 a 2011).

Severní Irsko (které je administrativně součástí Spojeného království) mělo

v roce 2001 při sčítání lidu 1 617 957 obyvatel. Hlavním dorozumívacím jazy-

kem v Severním Irsku je angličtina, 167 490 (10,35 %) uvedlo, že mají alespoň

nějakou znalost irštiny – oproti 40 % v Irské republice. (Irština v Severním Irsku

má specifický dialekt, který je blízký skotské gaelštině). Frekvence používání se

ve sčítání nezkoumala. Z jiného průzkumu veřejného mínění v roce 1987 vyply-

nulo, že alespoň nějakou znalost irštiny má 11 % obyvatelstva mezi 16 a 69 lety,

tedy zhruba 100 000 lidí. Z nich 15 % (zhruba 15 000 lidí, tedy 0,9 % celkového

obyvatelstva) prý používá irštinu občas a 1 % (zhruba 1 000 lidí, tedy 0,06 %

celkového obyvatelstva) prý používá irštinu denně.

Podle sčítání obyvatel v roce 2011 žilo v Severním Irsku 1 810 863 obyvatel

(nárůst oproti roku 2001 téměř o 12 %), z nichž se téměř 90 % také v Severním

Irsku narodilo. Z Irské republiky pochází (ve smyslu místo narození) 2 % oby-

vatel Severního Irska. Z obyvatel Severního Irska uvedlo 11 %, že mají nějakou

znalost irštiny (nárůst oproti roku 2001 o 1 %) a 8,1 % obyvatel má nějakou

znalost ulsterské skotštiny (specifický dialekt skotštiny – germánského jazyka).

Přestože v Severním Irsku hovoří irštinou podstatně menší podíl lidí než v Ir-

sku, místní irština je mnohem pevnější součástí etnické identity místních Irů.

Hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem postupně vytváří dvě stále

více odlišné irské skupiny. To se projevovalo už v 70. letech 20. století – násle-

...........................................

ZENKER, Olaf. Irish/ness is all around us: language revivalism and the culture of ethnic identity in

Northern Ireland. New York: Berghahn Books, 2013. ISBN 978-0-85745-914-5, s. 7.

Irsko Literární rešerše

dující ukázka je výpovědí bývalého severoirského vězně, příslušníka IRA (Irské

republikánské armády, která bojovala za připojení k Irské republice).

Gaelštinu, kterou jsme se učili, jsme používali s naším vlastním akcen-

tem, který zní hrubě. Když k nám po protestech přišla jedna žena ze

Svobodného státu (the Free State, označení Irské republiky), měla strašně

elitářský náhled na používání jazyka. Jednou mně říkala, že když po-

prvé ve vězení slyšela mluvit gaelsky, naskakovala jí husí kůže. Já jsem

jí říkal, že když tady slyší gaelštinu, tak je to živý jazyk. Mluví se s ním

a vyvíjí se v jeho přirozeném prostředí. Její gaelština je jako nějaký vý-

stavní kousek ve vitríně. My máme živý jazyk, váš jazyk je umělý. Pro

vás je to akademická záležitost, ale pro nás je to něco, co žije a používá

se v každodenních situacích.

O tom, že Severní Irsko je velice specifickou oblastí, ukazuje i poslední sčí-

tání obyvatel, které se dotazovalo na etnickou identitu. I zde můžeme vidět, jak

státní hranice rozděluje Iry (jejich identita již není jen irská, ale irská a severoir-

ská). Navíc se k severoirské identitě hlásí i někteří obyvatelé Severního Irska,

kteří se za Iry nepovažují. Dvě pětiny (40 %) obyvatel Severního Irska uvedly,

že mají britskou národní identitu, čtvrtina (25 %) uvedla jen irskou etnickou

identitu a zhruba pětina (21 %) uvedla jen severoirskou etnickou identitu.

V Severním Irsku (v hlavním městě Belfastu) žijí i poměrně početné komuni-

ty přistěhovalců – v největší míře se jedná o Číňany a Poláky.

2.2. LITERÁRNÍ REŠERŠE

Jeden typ publikací týkající se keltojazyčného obyvatelstva a Keltů na území

Irska jsou historické, kde se autoři zabývají osídlením irského ostrova a zabývají

se možnými způsoby, jak se do Irska dostali Keltové, případně původem obyva-

tel Irska obecně.

Příkladem autora, který se zabývá původem irského obyvatelstva, může být

James Patrick Mallory se svou publikací The Origin of the Irish

. Autor kromě

teorií o oddělení Irska od Británie a pevninské Evropy zmiňuje první kolonisty,

kteří se v Irsku objevili kolem roku 8000 př. n. l. a předkládá analýzu tehdejších

zdrojů obživy. Při srovnání Irska a Británie uvádí, že se Irsko celkově odlišovalo

...........................................

MAC GIOLLA CHRIOST, Diarmait. Jailtacht: the Irish language, symbolic power and political violen-

ce in Northern Ireland, 1972–2008. Cardiff: University of Wales Press, 2012. ISBN 978-0-7083-2497-

4, s. 149.

Census 2011. [online] Northern Ireland Neighbourhood Information Service. [cit. 15. 11. 2016] Dostup-

né z: <http://www.ninis2.nisra.gov.uk/public/Home.aspx>.

MALLORY, J.P. The origins of the Irish. London: Thames & Hudson, 2013. ISBN 978-0-500-29184-9.

Irsko Literární rešerše

od Británie. Publikace uvádí zavedení zemědělství, které měli přinést osadníci

jak z Británie, tak i částečně z Bretaně. V návaznosti na tyto osadníky objevuje

podobnost v památkách i v keramice. Zmíněno je i kovoobrábění a náboženské

praktiky, které byly přejaty z další vlny přistěhovalců ze severní Británie a kon-

tinentální Evropy. V posledních kapitolách je zmíněna doba bronzová a železná,

která ovlivnila irskou kulturu a v neposlední řadě se zabývá mytologií, geneti-

kou a jazykem.

Historii osídlení Irska popisují velmi dobře i přehledové publikace, které se

v přiměřených detailech věnují všem částem irské historie od prehistorie až do

současnosti – příkladem může být kniha Dějiny Irska.

Další skupinou publikací jsou texty lingvistické, které se zabývají jak nejstar-

šími texty v gaelštině, tak i současnou jazykovou situací. Stav používání irského

jazyka bývá někdy zkoumán v závislosti na etnickém uvědomování obyvatel

Irska.

Jako příklad publikací zaměřených na keltskou lingvistiku je možné uvést

The Development of Celtic Linguistics

(Vývoj keltské lingvistiky), kde autor

ukazuje možnosti používání srovnávací metody v období let 1850–1900 pro

přesné vyjádření vztahu keltských jazyků k jiným jazykům indo-evropské jazy-

kové skupiny.

John Edwards se ve své knize The Irish language: an annotated bibliography

of sociolinguistic publications

(Irský jazyk: komentovaná bibliografie socio-

lingvistických publikací) snažil sestavit odkazy na zveřejněné sociolingvistické

texty týkající se irského jazyka. Záměrem autora nebylo zachytit publikace za-

bývající se jazykem jako takovým, ale spíše jazykem v jeho sociálním kontextu.

V knize analyzuje úpadek jazyka, úsilí o jeho obnovu, zabývá se vztahem jazy-

ka, národnosti a náboženství a předkládá i studie významných osobností v hnutí

za jazykovou obnovu.

Důležitou částí odborných textů jsou ty, které se zabývají konstrukcí etnické

identity – ať se jedná o obyvatelstvo minulých století, nebo i v současnosti. Tyto

prvky se mohou v průběhu času výrazně proměňovat a je zajímavé sledovat fak-

tory, které spouští zvýšený zájem o národnostní otázky, nebo naopak vedou

k důrazu na prvky zcela jiné.

Anne Kane analyzuje ve své knize Constructing Irish National Identity

(Vytváření irské národní identity) vzájemnou provázanost kulturní, politické a

sociální transformace, které se projevuje v průběhu různých historických událos-

...........................................

MOODY, T. W. a F. X. MARTIN. Dějiny Irska. Praha: NLN, 1996. ISBN 80-7106-151-4.

DAVIS, Daniel R. The development of Celtic linguistics, 1850-1900. New York: Routledge, 2002. ISBN

978-0-415-22490-1.

EDWARDS, John. The Irish language: an annotated bibliography of sociolinguistic publications, 1772–

1982. 2014. ISBN 978-1-317-91882-0.

KANE, Anne. Constructing Irish national identity discourse and ritual during the land war, 1879-1882.

New York: Palgrave Macmillan, 2011. ISBN 978-1-137-00116-0.

Irsko Prováděný výzkum

tí. Kniha se zaměřuje konkrétně na období během a po irské tzv. pozemkové

válce (Land war), která probíhala od 70. do 90. let 19. století. Tento boj se uká-

zal jako jedna ze stěžejních událostí při formování moderního irského národa.

Irskou identitou v Irsku a v mezi potomky Irů žijících v zámoří srovnává

Cian McMahon v knize The Global Dimensions of Irish Identity

(Globální

rozměry irské identity). Zhruba 70 milionů lidí na celém světě se hlásí k irskému

původu. Ve své knize zkoumá autor kořeny této nadnárodní identity a ukazuje,

jak hromadný exodus Irů vedl k jejich výraznému smyslu pro nacionalismus,

i když už žili daleko od své původní vlasti.

Proměnu keltské identity v Irsku dává do souvislosti s rozvojem cestovního

ruchu Eric Zuelow ve své knize Making Ireland Irish: tourism and national

identity since the Irish Civil War.

Zuelow ukazuje, jak poměrně malá skupina

Irů spojená s cestovním ruchem může proměňovat náhled na národní identitu.

Situaci v Irsku srovnává se zeměmi, které je tradice rozvinutého cestovního ru-

chu hlubší (Francie, Španělsko).

2.3. PROVÁDĚNÝ VÝZKUM

Tato kapitola vychází jednak

z provedeného střednědobého terénního

výzkumu v roce 2010 v Irsku, který

probíhal především v oblastech

Gaeltachtu – Ballyvourney, Tralee,

Dingle, Ventry, Galway, Aranské

ostrovy (Aran Isle) – Inis Mór, Spiddal,

Donegal a Glencolumbkille (Ulster).

Na tento výzkum pak navazovalo

několik dalších prací studentů oboru

Hospodářská a kulturní studia, kteří

prováděli v letech 2013–2016

distanční výzkum zaměřený na irskou

identitu. V této části monografie

zaměřené na Irsko je kladen důraz na

kvalitativní výzkum, který vychází ze sekundárních kvantitativních údajů (statis-

tické údaje irského statistického úřadu a irských vládních institucí, část statistic-

...........................................

McMAHON, Cian T. The global dimensions of Irish identity: race nation, and the popular press, 1840-

1880. Chapel Hill, NC: University of North Carolina Press, 2015. ISBN 978-1-4696-2010-7.

ZUELOW, Eric. Making Ireland Irish: tourism and national identity since the Irish Civil War. Syracuse,

N.Y.: Syracuse University Press, 2009. ISBN 978-0-8156-3225-2.

Národnostní menšiny v Evropě. [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU, HKS 2005–2016.

Dostupné z: <http://www.hks.re/wiki/narodnostni_mensiny_v_evrope#irsko>.

Irsko Stručný historický přehled

kých údajů týkající se školství poskytli respondenti pracující ve vzdělávacích

institucích).

Původní záměr výzkumu se týkal zjišťování, nakolik přetrvává u keltojazyč-

ných obyvatel Irska keltská identita, která byla zdůrazňována během irského

národního hnutí. Tato identita je už ovšem dávno opuštěna a je překryta identi-

tou irskou, která se stále více spojuje s používáním irského jazyka (irské gaelšti-

ny). Přestože používání irské gaelštiny je v posledních letech na vzestupu, stále

tvoří počet mluvčích angličtinou velmi výraznou většinu. Irové hovořící gaelsky

ovšem netvoří specifickou národnostní menšinu, protože se spíše jedná o lidi,

kteří mají zájem o udržení jejich jazyka, v čemž jim často fandí i Irové, kteří

hovoří pouze anglicky.

Pasportizační údaje respondentů jsou uvedené vždy u každého sdělení v roz-

sahu, který sami respondenti sdělili a byli ochotni publikovat. Kromě přímého

dotazování respondentů v rámci terénního výzkumu byli respondenti dotazováni

v rámci distančního výzkumu nejčastěji prostřednictvím sociálních sítí, emailu

nebo telefonu.

2.4. STRUČNÝ HISTORICKÝ PŘEHLED

Nejstarší památky týkající se osídlení irského ostrova se obvykle datují už do

období let 8000–6000 př. n. l. Vznik mohutných megalitických staveb v Irsku

datují dnešní archeologové většinou přibližně do 4. tisíciletí př. n. l.

Další skupinou, která se objevila v Irsku kolem roku 2000 př. n. l. byli zpra-

covatelé kovů – noví kolonizátoři měli při hledání zdrojů mědi úspěch, protože

brzy začali vyrábět předměty z bronzu. První zpracovatelé kovů také do Irska

přinesli nový druh překrásně vypracované a zdobené keramiky.

2.4.1. Příchod Keltů

Keltové se objevili v Británii a v Irsku kolem 5. stol. př. n. l. Během několika

století bronzová kultura v Irsku vymizela a keltská kultura se rozptýlila přes celý

ostrov. Keltové měli jednu hlavní výhodu – objevili železo. Keltské národy za-

čaly využívat železo v Evropě kolem roku 1000 až 700 př. n. l., což jim umožni-

lo technický náskok, který se šířil spolu s nimi.

Současní historikové podporují teorii, že Keltové přišli do Irska v průběhu

několika staletí, na začátku pozdní doby bronzové. Zda byl příchod Keltů do

Irska skutečná invaze, nebo spíše postupná asimilace, není zcela zřejmé. Před-

pokládá se, že Římané napadli a převzali kontrolu nad kontinentálním keltským

...........................................

MOODY, T. W. a F. X. MARTIN. Dějiny Irska. Praha: NLN, 1996, s. 23. ISBN 80-7106-151-4.

Irsko Stručný historický přehled

územím Galií (Francie) a Iberií (Španělsko a Portugalsko), někteří z vysídlených

Keltů cestovali do nedobyté keltské země, jako byla Británie a Irsko.

Irský ostrov rozhodně nebyl v keltské době politicky sjednocený, naopak celý

ostrov byl rozdroben na malá území – 150 království a 5 provincií, z nichž kaž-

dá měla rovněž svého krále.

Dá se říci, že je Irsko bohaté i na keltské památky. Po roce 500 př. n. l. se na

území Irska začaly objevovat mohutnější stavby a dodnes se zachovalo mnoho

pevností různých tvarů a typů. Nejznámější a nejnavštěvovanější z nich je Dún

Aengus na Inis Móru, největším z Aranských ostrovů v Galwayském zálivu. Je

to kruhová pevnost postavena na útesu ve výšce asi 100 metrů nad mořem. Jed-

na z teorií ji pokládá za obranou pevnost, avšak nikdo neví, kdo měli být těmi

tolik obávanými útočníky, jiná teorie mluví o tom, že pevnost neměla obranný

význam, ale byla centrem kultury pro místní obyvatelstvo. Na irském ostrově je

pak nejdochovalejší kruhovou pevností Aileachův Grianán v Donegalu nebo

Staigue Fort v hrabství Kerry.

Obrázek 13. Keltská kamenná hlava.

Celtic and Prehistoric Museum, Slea Head Route, Dingle,

hrabství Kerry, 12. 9. 2010. Foto Julie Benátská.

Jedním z exponátů v rodinném keltském a prehistorickém

muzeu na poloostrově Dingle byla tato keltská kamenná

hlava, která měla pravděpodobně znázorňovat boha Beala a

pochází z Irska z 1. století našeho letopočtu. Exponáty,

které se v muzeu nacházely, byly opravdu rozmanité – od

keltských sošek, přes mamutí lebku s obrovskými kly, až

po krejčovskou pannu s hlavou divokého prasete.

Určitým paradoxem může být, že zakladatelem a zároveň

provozovatelem muzea je Američan Harris Moore. Podle

něj v Irsku nikdy pořádní Keltové nebyli, a Češi (spolu

s dalšími středoevropany) mají prý ke Keltům mnohem

blíže, než Irové.

Přestože je irský ostrov jednoznačně považován za geografickou součást Ev-

ropy, částí kulturní Evropy poměrně dlouhou dobu nebyl. Na rozdíl od Británie

nebylo Irsko nikdy dobyto římskou říší – přestože zde neexistovala silná ústřed-

ní moc. Zatímco po pádu Říma na mnoha územích bývalé říše docházelo

k chaosu, na území Irska naopak vzkvétala předliterární tradice, ze které později

čerpala irská literatura.

...........................................

The Celtic Iron Age [online] Wesley Johnston, History of Ireland [cit. 24. 10. 2010] Dostupné z:

<http://www.wesleyjohnston.com/users/ireland/past/pre_norman_history/iron_age.html>.

Historický vývoj Irska. [online] © Martin Loužecký [cit. 6. 11. 2010] Dostupné z: <http://www.irsko-

aktualne.cz/historie>.

Irsko Stručný historický přehled

2.4.2. Křesťanství v Irsku

Na začátku našeho letopočtu začalo do Irska proudit křesťanství a s postavou

svatého Patrika, jehož příchod je datován v roce 432 n. l., se zde ujalo natrvalo.

Největším významem mise sv. Patrika bylo trvalé přinesení křesťanské kultu-

ry do Irska, latinského jazyka a abecedy a vytvoření specifické kultury

v keltojazyčném prostředí. Od 5. století tedy hraje křesťanství v Irsku poměrně

velkou roli – právě sv. Patrik zavádí v této keltské oblasti latinku, oslabuje vliv

druidů (keltských duchovních vůdců s výsadním postavením v celé společnosti),

zakládá kláštery.

Patrik, římský občan, byl odvlečen do Irska jako otrok. Podařilo se mu

uprchnout a po studiích v Galii se do Irska vrátil jako misionář. Mimořádný je

způsob christianizace Irska – udála se tak mírumilovně, že není dochována

zpráva o žádném mučedníkovi. Zásluha patří jednak Patrikovi, rozenému diplo-

matovi, který ovládal umění kompromisů, a jednak králům, kteří mu dovolili

účastnit se veřejných debat s druidy o přednostech obou náboženství. Staré ná-

boženské zvyklosti žily často dál pod záštitou křesťanství, a právě proto se rané

křesťanství zpočátku vyvíjelo jinak než v Evropě a Británii. Nejlepším příkla-

dem, jak svatý Patrik postupoval, je irská svatá hora Croagh Patrick v hrabství

Mayo, kam ještě dnes poslední červencovou neděli putují tisíce věřících, aby se

na vrcholu účastnili mše a činili pokání. Když Patrik přišel k této hoře, zjistil, že

se tu lidé klanějí pohanskému bohu Cromu Cruachovi. Čtyřicet dní se na vrcho-

lu postil a bojoval s nejrůznějšími zlými duchy – podle lidových pověstí také

s ďáblovou matkou – potom sestoupil dolů a oznámil lidem, že v poutích mohou

pokračovat, ale jen k uctění křesťanského Boha. V irsky mluvících oblastech se

poslední červencové neděli dodnes říká neděle Černého Croma. O osobě sv.

Patrika svědčí i skutečnost, že je jednou z mála náboženských postav uznáva-

ných katolíky i protestanty.

Irové přijali křesťanství, ale zároveň si do značné míry uchovali svoji dosa-

vadní kulturní identitu. Na rozdíl od kontinentálních církevních otců se Irové

nikdy přespříliš netrápili s vymycováním pohanských vlivů, nad nimiž měli sklon

přimhuřovat oči a radovat se z nich. Nadále se konaly pohanské slavnosti, a to

je důvod, proč dodnes slavíme irské svátky První máj a Halloween.

V jiných evropských zemích docházelo s příchodem křesťanství

i k postupným (ale výrazným) změnám v uzavírání a chápání manželství – ideá-

lem se stávalo monogamní trvalé manželství. V Irsku byla dlouhou dobu i po

...........................................

O hEITHIR, Breandan. Kapesní dějiny Irska. Brno: Zvláštní vydání, 1995, s. 11–12. ISBN 80-85436-44-

CAHILL, Thomas. Jak Irové zachránili civilizaci: neznámý příběh hrdinské role Irska v období od pádu

Říma do vzniku středověké Evropy. Praha: Pragma, 1998, s. 146–147. ISBN 80-7205-497-X.

Irsko Stručný historický přehled

příchodu křesťanství situace jiná. Manželství byla velmi nestabilní, běžné byly

rozvody a nové sňatky, běžné bylo i mnohoženství (polygynie).

Pro irské křesťanství byly typické kláštery, které se staly významnými centry

vědy a kultury a ovlivňovaly prostřednictvím svých misií i Anglii a pevninskou

Evropu (díky nim se v raném středověku udržela nejen latinská kultura, ale

umožnily i zachování mnoha antických spisů – viz s. 17).

Stavění klášterů, latina a křesťanská vzdělanost se sžila s tradiční kulturou a

navzájem si vyměňovaly své znalosti. V 7. a 8. století došlo ke spojení starého

keltského a nového křesťansko-latinského pohledu na svět. Tehdy nastalo obdo-

bí, kterému se často říká zlatý věk Irska. Tehdejší společnost žila v poměrném

blahobytu, vytvořila mnoho krásného a Irové se o svou vzdělanost i o své umění

ochotně dělili s jinými národy. Anglický církevní historik Beda Ctihodný vyprá-

ví, jak sv. Áedán odešel z ionského kláštera do Northumbrie, aby tam obracel

pohany na víru. V Anglii vznikaly kláštery i školy a do Irska po určitou dobu

jezdili angličtí studenti za dalším vzděláním. Od Bedy se dovídáme, že Irové

přivítali nové žáky laskavě, poskytli jim knihy i učitele a za výuku nevyžadovali

žádnou odměnu.

Zlatý věk křesťanské irské kultury pomalu končí na konci 8. století

v souvislosti s nájezdy Vikingů (zejména z oblasti dnešního Norska), kteří za-

kládají své osady na pobřeží i v oblasti dnešního Dublinu (9. století).

2.4.3. Postupná ztráta irské samostatnosti

Přestože byli Irové v průběhu svých dějin vystaveni vikingskému tlaku, do-

být a získat vládu nad celým ostrovem se Vikingům získat nepodařilo. Založená

vzkvétající vikingská města se však stávala nedílnou součástí irského ostrova,

ale sami Vikingové ve velké míře přijímali irskou kulturu.

Ve 12. století se objevil mnohem nepříjemnější protivník – Anglie. Konflikty

s Anglií byly i předtím relativně časté, ale 12. století je tím mezníkem, kdy je

ostrov fakticky dobytý (ve spolupráci s Normany), a stává se součástí anglické

koruny, byť stále ještě s jakousi autonomií.

K největším třenicím dochází až poté, co se Jindřich VIII. prohlašuje hlavou

anglikánské církve (a také irským králem – 1546).

Irové jako přesvědčení katolíci se s tím nesmiřují a začínají podnikat mnoho

povstání, jejichž společným jmenovatelem je jejich mizivý úspěch. Mnoho Irů

muselo emigrovat na evropskou pevninu a po odchodu hrabat z Ulsteru (1607)

se na uvolněné půdě usazují skotští a angličtí protestanti. Irové v této oblasti

znovu povstávají a znovu s velice špatným výsledkem – tato povstání pouze

...........................................

MOODY, T. W. a F. X. MARTIN. Dějiny Irska. Praha: NLN, 1996, s. 60–61. ISBN 80-7106-151-4.

Irsko Stručný historický přehled

přinesla (přes počáteční dílčí úspěchy) další masakrování Irů. 17. století se stalo

zcela jistě nejkrvavějším obdobím v celých irských dějinách.

Anglická vláda irským katolíkům upírala základní občanská práva, zabírala

jejich půdu, což zase vedlo k irským protestům. Na začátku 17. století byli

z Irska vyhnáni františkáni, kteří pak v Evropě připravovali nové řeholníky pro

misie v Irsku (svůj klášter měli irští františkáni – hybernové – i v Praze).

V roce 1782 došlo k přijetí řady právních změn, které umožnily irskému par-

lamentu zvýšit svou nezávislost (která byla již dříve omezována Normany, Ang-

ličany i britskou vládou). Ohlasy Velké francouzské revoluce (1789) se spolu

s vlnou nepokojů šířily i do Británie a Irska, kde rovněž docházelo

k protivládním (protibritským) protestům a vojenským střetům. Důsledkem bylo

zrušení irského parlamentu (r. 1800), čímž se Irsko stalo na základě zákona o

Unii plnou součástí Británie a zároveň vznikl fakticky unitární stát Spojené krá-

lovství Velké Británie a Irska.

Irsko patřilo na začátku 19. století mezi velice chudé země, z největší míry

závislé na zemědělství. Revoluce v evropském zemědělství, způsobená zavede-

ním pěstování brambor, se v Irsku projevila zřejmě nejvíce. Bramborový zázrak

změnil irské osevní postupy a zcela proměnil stravovací návyky.

Přestože se brambory do Irska dostaly ze Španělska již v 16. století

, k jejich

masovému rozšíření došlo během 18. století. Angličan Arthur Young, který ces-

toval v Irsku v roce 1770, píše

: pracující člověk sní 14 liber (6,5 kg) brambor

denně. Rodina se 4 dětmi spotřebuje 5 tun brambor ročně včetně přebytku pro

krmení prasat nebo slepic. Z jednoho akru (1 akr = 0,405 hektarů) hnojené půdy

je výnos zhruba 12 tun brambor.

Irští rolníci měli k dispozici jen velmi malé plochy políček a půdu pro pěsto-

vání si museli pronajímat. Zanedlouho se ukázalo, že bramborový zázrak není až

takovým zázrakem a hospodaření s obrovskou převahou jedné plodiny může

přinést tragické důsledky.

Už na začátku 18. století popisuje irskou bídu anglický spisovatel Jonathan

Swift žijící v Dublinu:

Jonathan Swift, 1727. Ten, kdo cestuje po této zemi a sleduje přírodu,

nebo tváře, zvyky a obydlí místních obyvatel, bude těžko přemýšlet o

zemi, kde funguje právo, náboženství či obyčejná lidskost. Ubohé šaty,

strava a obydlí lidí, úplné zpustošení většiny království, rodiny žijící ve

špíně a ošklivosti jen na podmáslí a bramborech, bez jediné boty nebo

...........................................

McNEILL, William H. The Introduction of the Potato into Ireland. The Journal of Modern History, Vol.

21, No. 3 (Sep., 1949), s. 218–222.

Ireland’s Potato Culture. [online] The Great Irish Potato Famine: Images and Stories from The Irish

Potato Famine. [cit. 8. 6. 2013] Dostupné z: <http://irishpotatofamine.net/potatoes-and-irish>.

Irsko Stručný historický přehled

čehokoliv na nohy, nebo v domě tak pohodlném jako anglické prasečí

chlívky.

O poměrech v Irsku v 1. polovině 19. století se zmiňují dobové cestopisy

Gustave de Beaumont, francouzský spisovatel, 1837. Viděl jsem Indiá-

ny v jejich lesích, černochy v jejich řetězech, a myslel jsem, že jsem viděl

nejhorší lidskou bídu, ale to jsem nevěděl o osudu Irska…

Vévoda z Wellingtonu, 1838. Nikdy neexistovala země s chudobou

v takové míře, jako v Irsku.

Thackeray, anglický autor cestopisů, píše o Irsku v roce 1843 v Irish

Sketch Book …miliony lidí trpí a hladoví.

Německý spisovatel píše roku 1844 v Travels in Ireland: Pochybuji, že

na celém světě je nějaký národ, který by tak fyzicky strádal jako rolníci

v některých částech Irska.

Tyto zprávy ovšem pochází z doby před zřejmě největší katastrofou irských

dějin, bramborovým hladomorem, který vypukl v roce 1845.

Frederick Douglass, americký sociální reformátor, bývalý otrok, 1845.

Slyšel jsem hodně o bídě a ubohosti irského lidu … ale musím přiznat,

že moje zkušenost mě přesvědčila, že ani polovina nebyla řečena. Zde

máte irská obydlí, ve kterých žijí miliony lidí v Irsku, stejně degrado-

vaných jako američtí otroci.

Bramborový hladomor vypukl jako důsledek zničení sklizně plísní brambo-

rovou. Škody způsobené neúrodou brambor byly v Irsku zaznamenané již dříve,

ale ne v takových rozměrech, jako od roku 1845 do roku 1848. Je paradoxní, že

během bramborového hladomoru bylo v Irsku dostatek potravin, které si ovšem

Irové z důvodu vysoké ceny nemohli koupit a vyvážely se do Anglie. Irové za-

čali houfně opouštět zemi – nejprve nejchudší obyvatelé, kteří hospodařili na

pronajaté půdě, později odcházeli i drobní farmáři.

...........................................

When Ireland Starved. American Irish Newsletter. Vol. 21 (10), Oct. 1996. Další dostupnost:

<http://digitalcommons.sacredheart.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1076&context=irish_ainews>.

Potato Famine-Eye Witness Accounts. [online] The Great Irish Potato Famine: Images and Stories from

The Irish Potato Famine. [cit. 8. 6. 2013] Dostupné z: <http://irishpotatofamine.net/potato-famine-eye-

witness-accounts>.

Irsko Stručný historický přehled

Během ledna 1847 jen z Liverpoolu vyplulo šest tisíc vystěhovalců. Liver-

pool bylo první velké město, které doslova zaplavila armáda uprchlíků. Počet

jeho obyvatel dosahoval asi čtvrt milionu a za jediný lednový týden roku 1847

muselo dostat chudinskou pomoc přes 130 000 lidí. Do července do města podle

odhadů přijelo 300 000 zoufalých Irů. Značná část jich sice brzy pokračovala dál

do Severní Ameriky, ale ti nejchudší pochopitelně zůstali. V roce 1847 odjelo

přes 100 000 emigrantů do Kanady. Má se za to, že alespoň pětina z nich cestou

podlehla strádání a chorobám.

Obrázek 14. Bramborový hladomor, 1846 a 1850.

Převzato z: National Library of Ireland <http://catalogue.nli.ie/Record/vtls000171329> a

<http://bit.ly/Famine1850>

Ilustrace z „Pictorial Times“, 22. srpna 1846, zobrazuje členy rodiny před jejich obydlím kolem

hromady zničených brambor. U vstupu do zahrady jsou dvě kachny. Za obydlím jsou prasata a

slepice. (Popisek National Library of Ireland). Na druhém obrázku (London News, 1850) opuš-

těná a zničená irská vesnice.

Ekonomický propad byl obrovský, lidské ztráty nelze přesně vyčíslit, ale od-

haduje se, že zemřelo přibližně milion Irů. Další tisíce Irů emigrovali do Anglie

a Ameriky. Původního počtu obyvatel (před bramborovým hladomorem) Irsko

nedosáhlo až do současnosti. K nepříznivému demografickému vývoji přispívaly

další nepokoje a prohlubující se snahy o nezávislost, které trvaly až do konce

první světové války.

Populační otřesy se podepsaly také na tom, že ubylo irsky mluvících obyva-

tel. Zatímco před hladomorem mluvilo irsky přes 4 miliony osob, po něm to již

byly jen necelé dva miliony. Angličtina se stala oficiálním vyučovacím jazykem

v národních školách, jazykem všech, kdo se chtěli sociálně pozvednout.

...........................................

MOODY, T. W. a F. X. MARTIN. Dějiny Irska. Praha: NLN, 1996, s. 207. ISBN 80-7106-151-4.

FRANK, Jan. Irsko. Praha: Libri, 2006, s. 84. ISBN 80-7277-294-5.

Irsko Stručný historický přehled

Irský hladomor byl velkým tématem i mnoho let po jeho skončení. V době ir-

ského hnutí za nezávislost koncem 19. století mohli Irové poukazovat na to, jak

se k nim zachovala Anglie, a z druhé strany bylo možné slyšet hlasy, jak je za-

potřebí anglické ochrany, protože Irové nejsou schopni se sami o sebe postarat.

Obrázek 15. Památník Rowana Gillespieho v Dublinu jako připomínka velkého hladomo-

ru (1845–1849).

Převzato z: Brian Aslak, <http://bit.ly/famine1848>.

2.4.4. Samostatné Irsko

Boje za autonomii vedly k osamostatnění Irska v roce 1921 (1922)

. Irsko

má status dominia (je v této době součástí Commonwealthu), ale po 2. světové

válce z tohoto volného společenství vystupuje a je samostatné úplně.

Součástí nově vzniklého Irska se ovšem nestalo Severní Irsko (s převahou

„protestantů“), které je součástí Velké Británie dodnes. Přesto ústava Irské re-

publiky z roku 1937 (která je platná dodnes) uvádí, že území Irska zahrnuje tři-

cet dvě hrabství, i když je to ústava státu s dvaceti šesti hrabstvími.

Ze tří hlavních úkolů, které si předsevzala nově vzniklá Irská republika –

znovusjednocení Irska, obrodu irštiny jako běžně užívaného státního jazyka a

...........................................

Odlišná data vyplývají z prodlevy mezi podepsáním dokumentů a jejich ratifikací.

O hEITHIR, Breandan. Kapesní dějiny Irska. Brno: Zvláštní vydání, 1995, s. 62. ISBN 80-85436-44-2.

Irsko Identita obyvatel

ukončení emigrace se podařilo splnit pouze poslední, a to jen částečně. Teprve

poslední roky totiž irskou emigraci zmírnily.

Dějiny Irska pro nás mohou být poučné především v tom, že necitlivé zásahy

a nepřirozené přesuny obyvatelstva mohou vyvolávat problémy ještě po několi-

ka staletích.

2.5. IDENTITA OBYVATEL

Přestože Irsko i irština má souvislost s Kelty a v historii se na tuto souvislost

často odkazovalo, současná identita Irů se v současnosti od Keltů neodvíjí. Nazí-

rání na keltskou minulost se ovšem liší mezi generacemi. Pro starší generaci

byla keltská kultura důležitější než pro současnou společnost. Dříve si lidé po

večerech vyprávěli staré příběhy, kde hráli hlavní roli keltští hrdinové. V dnešní

době vlivem televize a počítačů vyprávění příběhů mizí, nová média ale mohou

být i novým zdrojem prohlubování národní identity.

Podle některých Irů Keltové do Irska vůbec nedošli, a s Kelty mají mnohem

více společného než místní lidé spíše obyvatelé střední Evropy. Do Irska prý

přišla „jen“ keltská kultura a keltský jazyk.

Na druhou stranu je hmotné keltské kulturní dědictví pro mnoho Irů velmi

důležité a dochovaná keltská sídla považují nejen za turistické památky, ale i za

součást novodobé irské identity. Příkladem může být neolitická stavba New-

grange ve východním Irsku, datovaná do 4. tisíciletí př. n. l. (a která by tak moh-

la být starší než anglický Stonehenge nebo egyptské pyramidy). Vzhledem

k předpokládanému stáří je zde souvislost s Kelty velmi diskutabilní. To ale

nijak nevadilo, aby již od začátku 19. století byly starověké památky v Irsku (a

zejména Newgrange), popisovány jako památky irského původu. Tyto památky

měly být důkazem vyspělé starobylé a homogenní gaelské kultury.

Tento ná-

hled přejímá mnoho Irů až dodnes, do 21. století.

Muž, 62 let, z Kellsu, jeden ze zakladatelů komunity Strana keltských

obyvatel v Irsku. Tara a Newgrange – to je domov starých králů Irska.

Dnes je považován za pohřební místo, a to ve stejném slova smyslu ja-

ko jsou považovány pyramidy. Ale já si myslím, že Newgrange měl

pro původní obyvatelstvo Irska mnohem důležitější použití. Například

se tam nachází galerie, která je kompletně osvětlená paprsky slunce, ale

jen na jeden den v roce, a to během zimního slunovratu.

...........................................

HARVEY, David C. 'National' Identities and the Politics of Ancient Heritage: Continuity and Change at

Ancient Monuments in Britain and Ireland, c.1675–1850. Transactions of the Institute of British Geo-

graphers, Vol. 28, No. 4, 2003, s. 473–487.

Keltojazyčná minorita v Irsku. [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU, 2015. [cit. 18. 11. 2016]

Dostupné z: <www.hks.re/wiki/2015:keltove_v_irsku>.

Irsko Identita obyvatel

Obrázek 16. Tara a

Newgrange.

Převzato z:

<http://bit.ly/loveireland_

com>.

Většina Irů se necítí být Kelty, je to pouze součást jejich historie – „my jsme

přece Irové“. Slovo Kelt často označují pouze za akademický termín. O tom, zda

někdo ví něco více o Keltech, rozhoduje jeho zájem o historii, zda ho to baví.

Keltskou minulost považuje mnoho z nich za podstatnou kvůli památkám, mezi

které patří i irský jazyk.

Steve a Margaret, anglicky hovořící Irové z Dublinu. Irové si jsou

svých keltských kořenů vědomi, ale nepřikládají tomu patřičnou váhu.

Různé prvky keltské kultury lze pozorovat v různých odvětvích kultu-

ry – určité taneční skupiny se zaměřují na keltské tance a využívají jak

tradiční keltskou hudbu včetně tradičních irských nástrojů, tak i tradič-

ní oděvy.

Obchodníci také velmi vydatně používají keltské motivy

na svých výrobcích – v klenotnictvích se prodávají

prstýnky, náramky, náušnice a jiné šperky s keltskými

motivy a symboly. To je zajímavé i pro turisty.

Přesto v Irsku existují (ve velmi mizivém počtu) lidé, kteří se stále ztotožňují

s keltskými kořeny a keltskou tradicí a irské národní povědomí s keltským.

Muž, 62 let, z Kellsu, jeden ze zakladatelů komunity Strana keltských

obyvatel v Irsku. V dnešní době se každý s irským pasem může nazývat

Irem. Jak se Nigerijec může na sebe dívat jako na Ira, to jde mimo mě.

Nicméně, jsou to pouze Keltové, kteří se mohou opravdu nazývat Iry.

Samozřejmě nesmíme zapomenout, že existují Keltové ve Skotsku, Wa-

lesu, Baskicku, Francii atd. Rozdíl mezi ostatními Iry a sebou vidím

v tom, že většina obyvatelstva Irska se v dnešní době za Kelty nepova-

žuje, kdežto já ano. Kdykoli mám možnost, tak se snažím předat dál

...........................................

Keltové v Irsku. [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU, 2013. [cit. 18. 11. 2016] Dostupné z:

<http://www.hks.re/wiki/keltove_v_irsku>.

Irsko Identita obyvatel

keltskou kulturu. Je velmi důležité předávat povědomí o našem etnic-

kém původu svým dětem. Například máme spoustu pohádek s kelt-

skými motivy - The Children of Lir (Děti Lira), Tir na N'Og (Země

nekonečného mládí), Fionn MacCumhaill and The Fianna (pohádky o

dávných bojovnících.)

Lidé mluvící irsky většinou mají nějaké povědomí o tom, že je to keltský ja-

zyk. Irština jako keltský jazyk pro ně znamená irskou identitu, ale ne tu kelt-

skou. Keltství je pouze částí jejich dávné historie. Nic víc, nic míň. V tomto

ohledu jsme zde svědky velkého posunu oproti době keltského obrození, kdy se

obyvatelstvo považovalo za Kelty, aby se vyhranilo vůči Britům.

Harris Moore, Američan žijící trvale v Irsku. Asi před 200 lety, když

probíhalo keltské obrození, tak přihlášení se ke Keltům bylo politickou

záležitostí, které znamenalo vyhranění se proti Velké Británii (We are

Celts because we are not English / Jsme Keltové, protože nejsme Ang-

ličané). Irsko je nejzazší místo, kde je keltská kultura, vlastně sem ani

Keltové nedošli – podle testů DNA není v Irsku nic pevninsky evrop-

ského.

Učitelka secondary school, Spiddal. I když byli Keltové ve Skotsku, Ir-

sku, Walesu, necítíme se být Kelty. Keltství je pouze součástí naší histo-

rie.

Irové považují za důležitější bod v historii jejich země příchod sv. Patrika.

Svou identitu odvozují především od něho. Nejznámější znak spojovaný

s Irskem, zelený trojlístek, rovněž odkazuje na svatého Patrika – na něm vysvět-

loval místním obyvatelům svatou Trojici.

2.5.1. Náboženství

Jedním z nejvýznamnějších ukazatelů určujících identitu obyvatel Irska je

náboženství. Podle sčítání obyvatel z roku 2011 je v Irské republice 84 % oby-

vatel (3 861 300 osob) římskokatolického vyznání.

Proto nás nepřekvapí, že po

celém Irsku je rozeseto velké množství katolických kostelů. V žádné vesničce

nechybí kostel, ke kterému je téměř vždy připojen i hřbitov, kde můžeme zhléd-

nout opravdu velmi staré i nové hroby s nápisy v irštině zdobenými keltskými

kříži.

...........................................

Keltojazyčná minorita v Irsku. [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU, 2015. [cit. 18. 11. 2016]

Dostupné z: <www.hks.re/wiki/2015:keltove_v_irsku>.

This is Ireland: highlights from Census 2011, part 1. Dublin: Stationery Office, Central Statistics Office,

2012. ISBN 978-1-4064-2650-2. Další dostupnost: <http://bit.ly/2fL5Mp5>.

Irsko Identita obyvatel

Obrázek 17. Keltské kříže a náhrobky na hřbitově.

Glencolumbkille, pobřeží hrabství Donegal, 20. 9. 2010, Eva Jirešová

Na hřbitovech se nachází mnoho pomníků s keltskými kříži, které patří k nejtypičtějším znakům

keltského křesťanského umění. Irské kříže pocházejí z doby těsně po příchodu křesťanství do

Irska. Zde jsou bohatě zdobené typickými keltskými ornamenty, jako jsou např. mřížky, spirály

a uzly. Dalším specifikem irských hřbitovů jsou náhrobky. Ty zdejší měly nápisy hlavně

v angličtině, ale i v irštině.

Přestože je katolicismus považován za hlavní pilíř irské etnicity, je možné na

základě čísel ukázat, že jeho role (pomalu) slábne. Zatímco v 70. letech 20. sto-

letí navštěvovalo v Irsku katolické bohoslužby alespoň jednou týdně 90 % oby-

vatel (téměř všichni, kdo se hlásili ke katolicismu)

, v 80. letech to bylo stále

více než 80 % obyvatel, ale v dalších dvaceti letech se podíl pravidelných ná-

vštěvníků bohoslužeb snížil na méně než polovinu. Ještě zajímavějším se může

jevit statistika nárůstu počtu protestantů, jejichž počet se v období let 1980–

2006 ztrojnásobil (z 10 000 na 30 000 osob, stále ovšem netvoří ani 1 % irské

populace) – protestanti patřili v minulosti mezi ty, kterým se Irové spíše vyhýba-

li. Velká část protestantů ovšem nepochází z Británie, ale jsou to cizinci přichá-

zející do Irska.

Počet příslušníků téměř všech křesťanských církví (včetně katolické) se

v období 2006–2011 sice zvýšil, ale jejich procentuální podíl v irské společnosti

je nižší. Je to tím, že na zvyšování absolutních i relativních počtů příslušníků

...........................................

OLSEN, Ted. Why Catholicism Is Dying in Ireland. [online] Christianity Today, 10. 7. 2006. [cit. 19. 11.

2016] Dostupné z: <http://www.christianitytoday.com/ct/2006/julyweb-only/128-11.0.html>.

CAGNEY, Mary. Ireland's Evangelical Moment. [online] Christianity Today, 13. 3. 2007. [cit. 19. 11.

2016]. Dostupné z: <http://www.christianitytoday.com/ct/2007/april/7.21.html>.

Irsko Identita obyvatel

nekřesťanských náboženství (především muslimů a dále též hinduistů a buddhis-

tů) podílí největší měrou cizinci.

Druidismus, respektive pohanství, jako keltské náboženství, má mezi obyva-

teli naprosto bezvýznamné zastoupení a může spíše působit jako odtažitý folklór

– v celém Irsku se k pohanství hlásí méně než 2000 osob (podle sčítání obyvatel

z roku 2006 a 2011)

Na některých místech Irska bylo tradicí zapalovat v noci před 1. květnem

velké ohně, které mají původ v předkřesťanském období – svátek Beltane, nebo

Samhuinn na přelomu října a listopadu. Tyto dny v Irsku svátkem, který si na-

prostá většina obyvatel nijak s pohanstvím nespojuje, ale naopak je má propoje-

né s křesťanstvím.

Luke O’Dowd, muž, 24 let, vyrůstal na území Gaeltachtu. Na Beltane a

Samhuinn je volno, tradice se však žádné nedodržují, prostě si užíváme

volný den. Slavíme křesťanské svátky. Dodržuji katolické tradice jako

nepít alkohol a nejíst maso na Velký pátek. Také se každý den v poled-

ne a v šest večer každý den modlím.

2.5.2. Jazyk

Irštinou se v současnosti mluví v Irské republice a Severním Irsku jako men-

šinovým jazykem (vedle angličtiny). V Irsku však získala status národního a

úředního jazyka, angličtina je až druhým oficiálním jazykem. Všechny oficiální

dokumenty jsou tedy vydávány v irštině i v angličtině.

Irština se stala úředním jazykem EU teprve od roku 2007, přitom Irsko do té-

to organizace vstoupilo již v roce 1973. Status irštiny však zůstal dlouho nevy-

jasněný a teprve od roku 2015 se postupně stává i pracovním jazykem EU.

Před příchodem křesťanství se jazyk obyvatel irského ostrova psal keltským

oghamem. Nejranější zápisy pochází ze 4. století n. l. (jak se domnívá většina

lingvistů), ale někteří autoři se snaží dokazovat, že zápisy pochází již z 1. století

...........................................

This is Ireland: highlights from Census 2011, part 1. Dublin: Stationery Office, Central Statistics Office,

2012. ISBN 978-1-4064-2650-2. Další dostupnost: <http://bit.ly/2fL5Mp5>.

Keltojazyčné skupiny v Irsku. [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU, 2016. [cit. 22. 11. 2016]

Dostupné z: <http://www.hks.re/wiki/ls2016:odkaz>.

Ireland [online] Encyklopedia Britannica [cit. 5. 11. 2010]. Dostupné z:

<http://www.britannica.com/EBchecked/topic/293754/Ireland/234219/Settlement-

patterns?anchor=ref800320>.

MORGAN, Samuel. Irish to be given full official EU language status. [online] Efficacité et Transparence

des Acteurs Européens. EurActiv.com, 2015 [cit. 14. 11. 2016] Dostupné z: <htt-

ps://www.euractiv.com/section/languages-culture/news/irish-to-be-given-full-official-eu-language-

status/>.

Irsko Identita obyvatel

př. n. l.

Nejvíce oghamových nápisů se dochovalo na kamenech. Nápisy (ně-

které jsou dvojjazyčné s latinou nebo starou norštinou zapisovanou runovým

písmem) představují většinou jména lidí a byly pravděpodobně používané

k označení vlastnictví, území a hrobů.

Obrázek 18. Oghamové písmo.

Zdroj: Ancient Ireland: Ogham Stones. [online] Kos

Media, LLC. 15. 7. 2012. [cit. 16. 11. 2016] Dostupné

z: <http://bit.ly/Ogham-Stones>.

V moderní době (od 19. do 21. století) lidé přesunuli

mnoho (možná většinu) kamenů s oghamovými nápisy

z původních míst do svých domovů. Pro některé lidi je

symbolem společenského postavení mít ogham ve dvo-

ře. I když na jednu stranu toto přesouvání znemožnilo

určit archeologický kontext kamenů, na druhou stranu je

pravděpodobně pomohlo uchovat.

Irština se až do konce 60. let minulého

století psala ostrovní variantou latinské

polounciály, užívané v západní Evropě v 1. tis.

n. l.

Přechod na latinku byl dlouho

předmětem sporu, podobně jako v Německu

přechod od fraktury k latince.

Irština (označovaná také jako irská gaelština), je insulární (ostrovní) keltský

jazyk patřící do indoevropské jazykové rodiny. Insulární jazyky se většinou dále

dělí na goidelské neboli Q-keltské, kam patří irština, skotská gaelština

a manština, a P-keltské neboli britanské, mezi něž řadíme velštinu, bretonštinu a

kornštinu.

Rozdělení keltských jazyků na P-keltské a Q-keltské je součástí lingvistické

teorie o jejich vývoji z původní indoevropštiny. Zatímco některá slova jsou stále

společná na obou stranách (P i Q), u Q-keltských jazyků se stalo v mnoha slo-

vech převládající tvrdé „k“, zatímco u P-keltských jazyků bylo u stejných slov

častější písmeno „p“. Například slovo kdo (v angličtině who) je odvozeno z la-

tinského qui. U Q-keltských jazyků se toto slovo vyvinulo jako cia [kia] a

v dnešní irské gaelštině je to cé [ke]. U P-keltských jazyků se slovo změnilo na

pwy.

...........................................

O'KELLY, Michael J. a Claire. O'KELLY. Early Ireland: an introduction to Irish prehistory. New York:

Cambridge University Press, 1989. ISBN 978-0-521-33687-1, s. 250.

BLAŽEK, Václav. Keltské jazyky [cit. 5. 11. 2010]. Dostupný z:

<http://www.phil.muni.cz/jazyk/files/keltjaz.pdf>

CUNLIFFE, Barry. Keltové: průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2009. s. 72 - 74

The Celtic Language – the basics and what it sounds like. [online] GaelicMatters.com, 2011 [cit. 11. 11.

2016] Dostupné z: <http://www.gaelicmatters.com/celtic-language.html>.

Irsko Identita obyvatel

Mezi nejstarší staroirské texty patří komentáře k latinským textům a někte-

rých veršů datovaných do 7. a 8. století našeho letopočtu, z nichž nejvýznamněj-

ší jsou Würzburgské glosy (Würzburg Glosses).

Obrázek 19. Würzburgské glosy (Würzburg Glosses).

Převzato z: <http://bit.ly/Würzburg_Glosses>.

Irština se také stala prvním zapsaným mateřským jazykem na Britských ost-

rovech. Stará irština ustoupila raně novověké irštině (v období let 1200–1600),

kterou vystřídala od roku 1600 moderní irština.

Rozvoj a útlum jazyka souvisel se vztahy s Anglií. Angličané se snažili o

podmanění Irska už od konce 12. století – normanští a angličtí osadníci ovšem

přebírali irský jazyk i kulturu. To měl změnit zákon z roku 1367 (Statutes of

Kilkenny), podle kterého měli přijít o půdu ti vlastníci, kteří nemluvili anglicky.

Další zákon z roku 1537 se pokusil o totéž, a navíc zaváděl ve farnostech ang-

lické školy. Konečné dobytí Irska (1603) a obsazování Severního Irska (1609)

vedlo k útlumu výuky staré irštiny a ke stagnaci irského jazyka. Pokusy převést

obyvatele k protestantismu byly spojeny s překladem Nového zákona do irštiny

v roce 1602, Starého zákona v roce 1675. Irštinou jako všeobecně používaným

jazykem mluvila většina lidí na irském ostrově zřejmě až do 18. století, kdy

ovšem úřední útlak a masová emigrace vedly k dramatickému poklesu.

Mizení irštiny a fakticky její vymírání začalo již od 16. století, kdy se po-

stupně nahrazovala angličtinou jako mluveným jazykem Irů. Proti používání

irského jazyka byly ze strany Anglie přijímány přísné zákony, docházelo k zá-

kazům výuky v irštině, ale přesto se jazyk v určité míře udržoval. V irské gael-

štině chyběla literatura, která by se šířila mezi lidmi a napomáhala jazyk

rozvíjet. V 19. století už byla angličtina na naprosté většině irského území jazy-

kem každodenního života Irů a irština přestávala být mluveným a jazykem.

Irsko Identita obyvatel

Podle prvního sčítání mluvčích v roce 1851 dosahoval počet gaelsky hovoří-

cích 1 524 286 osob (24 % irské populace).

Teprve v roce 1877 došlo v Dublinu k založení společnosti pro ochranu ir-

ského jazyka (Society for the Preservation of the Irish Language). Členové spo-

lečnosti rozhodně nebyli jen irští učenci, kteří si uvědomovali potřebu záchrany

irské gaelštiny, ale i celá řada dalších akademiků z Anglie, Francie, Rakouska,

Dánska, Pruska nebo USA. Tato společnost vydala tři menší knihy pro výuku

irského jazyka, které se tiskly také v USA. Přestože vydané učebnice měly ome-

zenou použitelnost kvůli obtížně zaznamenatelné výslovnosti, jednalo se o po-

měrně významný krok v záchraně jazyka.

V roce 1893 byl založen Gaelský svaz Irska (Gaelic League of Ireland). Ten-

to svaz si kladl za cíl obrodu irské gaelštiny a také působit na obyvatele Irska,

aby začali uvažovat o svém rodném jazyce.

Svaz byl založen jako nepolitický,

ale postupně se mnozí jeho členové zapojovali do irského nacionalistického

hnutí. Do vzniku Irska hrál tento svaz hlavní roli v irském národním hnutí, ale

po vzniku Irska začal jeho význam upadat, zřejmě i proto, že irština se už vyu-

čovala na školách a nemuselo se bojovat za její prosazování.

I když se irština stala prvním oficiálním jazykem nezávislého Irska, vytvoře-

ného v roce 1921, a přes její všestrannou podporu, stále pokračoval její pokles.

Přestože znalost irštiny je nutná pro zaměstnání ve státní správě i v dalších ob-

lastech, skutečný počet lidí, kteří denně používají irštinu, je jen asi 30 000, vět-

šinou v Gaeltachtu – oficiálním územím s „výhradním“ používáním irské

gaelštiny.

Díky řadě lingvistů a národně uvědomělých Irů se podařilo jazyk zachovat a

v dnešní době zažívá určitou renesanci. Dokonce i v zahraničí, kde žijí potomci

irských emigrantů (především v USA), existuje řada škol, kde se dá jazyk stu-

dovat a na mnohých z nich se i danou řečí vyučuje. Školy jsou velmi populární

mezi irskou elitou a vlastenci – důkazem toho jsou dlouhé čekací seznamy na

umístění do těchto škol. Právě z těchto institucí vycházejí generace mladých

bilingvních Irů, kteří by se mohli stát dalším stavebním kamenem pro zachování

jazyka.

...........................................

Q-Celtic Languages. [online] Scots Language Centre, A K Bell Library, York Place, Perth, 2016. [cit.

11. 11. 2016] Dostupné z: <http://www.scotslanguage.com/The_Languages_Our_Neighbours_Speak/Q-

Celtic_Languages>.

Podle: MONAGHAN, Charles P. The Revival of the Gaelic Language. Modern Language Association.

Vol. 14, 1899, s. xxxi-xxxix.

Q-Celtic Languages. [online] Scots Language Centre, A K Bell Library, York Place, Perth, 2016. [cit.

11. 11. 2016] Dostupné z: <http://www.scotslanguage.com/The_Languages_Our_Neighbours_Speak/Q-

Celtic_Languages>.

VISE de, Daniel. A modest revival for the Irish language. Pittsburgh Post – Gazette, 11 Mar 2012.

Irsko Identita obyvatel

Gaeltacht

Gaeltacht je označení vládou podporovaných oblastí, kde dodnes větší část

obyvatel hovoří irsky. Tyto regiony se kvůli historickému vývoji nachází na

venkově, především na západním pobřeží – v hrabstvích Donegal, Mayo, Ga-

lway a Kerry. Menší oblasti můžeme nalézt i v hrabstvích Cork, Meath

a Waterford. V roce 2006 byl počet obyvatel Gaeltachtu 91 862.

Gaeltacht se od zbytku země liší např. tím, že

pouliční značení má být výhradně v irštině a ne

dvojjazyčně, jak je tomu mimo něj, vyučování

má být pouze v irštině a státní a samosprávné

úřady mají vykonávat svou práci taktéž v irštině

a ve styku s veřejností dávat irštině přednost.

Realita tomu ale úplně neodpovídá.

V Gaeltachtu je mnoho oblíbených turistických

destinací a ani všichni obyvatelé Gaeltachtu

irštinu neovládají. Pouliční značení je často ang-

lické, školy tolerují výuku v angličtině, protože

sehnat irsky psané učebnice a dobré irsky

mluvící učitele je obtížné, a úřady

Po stopách keltojazyčných obyvatel Evropy: Irsko, Skotsko, Wales, Cornwall, ostrov Man a Bretaň

Abstract