BookPDF Available

Malá knížka o odborném psaní. Praktický průvodce pro začínající autory

June 2016

Edition: 1
Publisher: Univerzita Palackého v Olomouci
ISBN: 978-80-244-4975-3

Authors:

University of Ostrava

Publikace je určena začínajícím autorům odborných textů z oblasti sociálních, huma-nitních a pedagogických věd. Ačkoliv jsou mezi jednotlivými disciplínami určité rozdí-ly, většina znaků odborného textu bývá stejná a autoři mívají s psaním podobné pro-blémy. Publikace má čtyři části. První část se zabývá otázkami, které autoři často řeší před samotným psaním odborného textu. O čem vůbec psát? Může mít náš text nějaký smysl či dopad? Pokud ano, jaký? Je pro nás lepší napsat článek nebo kapitolu v knize? Druhá část se věnuje smyslu jednotlivých částí textu. Co by mělo být jejich ob-sahem. Probírány jsou název, klíčová slova, abstrakt či souhrn, úvod, strukturování textu, diskuse a závěry, literatura, přílohy a poznámky pod čarou. Třetí část se soustředí na literární zdroje. Jakými se inspirovat? Jak pracovat s myšlenkami druhých? A kde zdroje vůbec najít? Čtvrtá část se zaměřuje na řemeslo psaní a jak se v něm zlepšit. Zdůrazněna je ústřední role příběhu, a jakou formou může být tento příběh vyprávěn. Dále je věno-ván prostor stylu psaní, argumentaci, vylepšování textu a publikačnímu procesu. Cílem publikace je vše předat v ucelené a stručné formě a dodat autorům sebe-důvěru, že psaní odborného textu není až tak složité, pokud víme jak na to a máme dostatečnou motivaci.

Content uploaded by Aleš Neusar

Content may be subject to copyright.

Malá knížka o odborném psaní

Praktický průvodce pro začínající autory

Aleš Neusar

Univerzita Palackého v Olomouci

Filozofická fakulta

Malá knížka o odborném psaní

Praktický průvodce pro začínající autory

Aleš Neusar

Olomouc 2016

Oponenti: PhDr. Jan Vančura, Ph.D.

Bc. et Bc. Kateřina Hanáková

Vznik tohoto textu byl podpořen grantem FPVČ, Filozofická fakulta, Univerzita Palac-

kého (2014). Název a číslo grantu: Selhání při psaní odborného článku v sociálních vě-

dách (452100651).

1. vydání

Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občan-

skoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.

ISBN 978-80-244-4975-3 (online)

Poděkování

Děkuji Tereze Částkové, Martině Friedlové, Kateřině Hanákové, Radomíru Masary-

kovi, Martině Michailidisové, Barboře Orlíkové, Aleši Roubalovi, Evě Šeré a Janu Van-

čurovi za cenné komentáře a podporu.

 
 
OBSAH 
 
Komu je kniha určena a tři přání ....................................................................................... 7 
Než začneme psát ............................................................................................................... 9 
1 Proč vůbec odborně psát? ........................................................................................... 10 
2 Dopad a smysl našeho textu ...................................................................................... 13 
3 Kde hledat inspiraci, o čem psát ................................................................................ 16 
4 Jaký typ publikace zvolit? .......................................................................................... 18 
Části odborného textu ...................................................................................................... 21 
1 Název ............................................................................................................................. 22 
2 Klíčová slova ................................................................................................................ 24 
3 Abstrakt / Souhrn......................................................................................................... 25 
4 Úvodní věty .................................................................................................................. 30 
5 Struktura textu ............................................................................................................. 33 
6 Diskuse a závěry .......................................................................................................... 38 
7 Použitá literatura ......................................................................................................... 41 
8 Přílohy a poznámky pod čarou ................................................................................. 42 
Práce se zdroji .................................................................................................................... 43 
1 Jakými zdroji se inspirovat? ....................................................................................... 44 
2 Jak pracovat s myšlenkami druhých? ....................................................................... 47 
3 Kde najít zdroje? .......................................................................................................... 50 
O psaní ................................................................................................................................ 56 
1 Jak zvládnout proces psaní ........................................................................................ 57 
2 Klíčový je příběh .......................................................................................................... 63 
3 Kdo text píše? Jak oslovujeme čtenáře? .................................................................... 64 
4 Pár poznámek o stylu .................................................................................................. 67 
5 O argumentaci .............................................................................................................. 70 
6 Jak zlepšit hotový text? ............................................................................................... 73 
7 Publikační proces ......................................................................................................... 74 
Epilog................................................................................................................................... 78 
Souhrn .................................................................................................................................... 79 
Summary ................................................................................................................................ 80 
Literatura ................................................................................................................................ 81 
 
 

Komu je kniha určena a tři přání

Při psaní této knihy jsem myslel na začínající badatele (zejména doktorandy), jejichž

často jedinou zkušeností s psaním bylo sepsání jedné či více závěrečných prací. Kniha

je určena primárně pro autory z oblasti sociálních, humanitních a pedagogických věd.

Ve většině případů nerozlišuji, o jaký typ odborné publikace jde. Odborný text je „od-

borným“ a je jedno, zdali jde o vědecký článek nebo kapitolu v knize. Ze stejného dů-

vodu je většina informací relevantní také pro autory závěrečných prací. U jednotlivých

typů prací se liší jen složitost a některé formální požadavky. Z tohoto důvodu budu

většinou psát obecně o „textu“, „publikaci“ nebo „díle“. Při sepisování jednotlivých

kapitol jsem vycházel primárně ze svých zkušeností s vedením publikačních

workshopů pro doktorandy a akademické pracovníky, rozhovorů s akademickými

pracovníky a četby literatury.

A teď ke třem přáním. Na medicíně se začínající lékaři učili, a snad i dosud učí,

že už jen samotné setkání s lékařem by mělo přinášet úlevu. Pokud prý úlevu setkání

nepřinese, nesetkal se pacient s lékařem. Já mám podobné přání. Přeji si, aby vám čte-

nářům tato malá kniha přinesla úlevu. Úlevu od úzkosti z vlastní nekompetence

i úlevu, že se odbornému psaní dá naučit. Úleva je prvním krokem k tomu něco napsat.

Když se bojíme, ke psaní si ani nesedneme a odkládáme ho a odkládáme, moderně

řečeno „prokrastinujeme“. Odkládání nakonec často vede k selhání anebo k sepsání

blábolu na poslední chvíli pod velkým tlakem. Ten pak netěší nás, čtenáře, ani pří-

padné recenzenty. (Množství tipů, jak proces psaní co nejlépe zvládnout obsahuje ka-

pitola 4.1.)

Mým druhým přáním je nabídnout vám zamyšlení, jaký by pro vás mohlo mít

odborné psaní smysl a o jaký typ dopadu se můžete snažit. Chcete posunout poznání?

Zpřehlednit poznatky ve vaší oblasti? Něco jiného? Překvapivě často vídám studenty

i zkušené akademiky, kteří nevěří, že by jejich texty mohly k něčemu být. Psaní vnímají

pouze jako „nutnost“ nebo nevidí možnost cokoliv přidat k ohromnému množství pu-

blikací, které již existují. To se samozřejmě projevuje i na samotné kvalitě odborného

textu.

Mým třetím a posledním přáním je předat vám jednoduchý a stručný návod,

jak odborný text vytvořit. Ne všechna doporučení vám musí vyhovovat. Každý máme

své zkušenosti a preference. Nebojte se proto najít svou vlastní cestu, jak odborné texty

psát.

Jelikož mezi jednotlivými obory existují určité rozdíly, půjde hlavně o „obecný

přístup“ ke psaní. Jinými slovy, proč píšu text způsobem, jakým ho píšu, a jaký to má

význam. Připadá mi, že význam psaní a smysl jednotlivých částí textu, je podceňova-

ným tématem v manuálech o odborném psaní. Jsem přesvědčen, že to je jeden z dů-

vodů, proč mnohým textům chybí „duše“ a jakýkoliv dopad na cokoliv. Ačkoliv to tak

nemusí na první pohled vypadat, naplnit všechny povinné normy odborného textu

není až tak složité. Smysl textu neplyne z jeho formy. Smyslem je zapsat se do srdce

čtenáře a něčím jej obohatit.

Konec řečí. Jdeme na to.

V Olomouci 20. května 2016

Aleš Neusar

1. NEŽ ZAČNEME PSÁT

1.1 Proč vůbec odborně psát?

Úkolem odborného textu je hledat pravdu v labyrintu, o kterém leckdy nikdo neví, jak

vypadá a snažit se o to znovu a znovu, abychom postupně poodkrývali, co nám dříve

zůstalo utajeno.

Proč odborně psát? Zkusme se na tuto otázku podívat nejprve z pohledu čtenáře. Proč

například nestačí číst blogy nebo články v novinách?

Ano, v mnohých situacích to opravdu stačí. Někdy si ale chceme být více jisti,

jak moc tomu, co čteme, věřit. Příkladem může být, jak internetová média informovala

o jednom zajímavém výzkumu. Možná jste při brouzdání internetem či na sociálních

sítích narazili na 36 magických otázek, které když položíte neznámému člověku, tak se

do sebe oba zamilujete. Pokud tyto otázky neznáte, zkuste si zadat do vyhledávače

„36 otázek“ a vyjede vám spousta odkazů s lákavými názvy typu: „Kouzelný test:

36 otázek, díky nimž se zamiluje do kohokoliv“ nebo „36 otázek, díky kterým se do

vás zamiluje na prvním rande“. Zde jsou dva příklady otázek: „Jaká je vaše nejhorší

vzpomínka?“ nebo instrukce „Řekněte jeden druhému, co se vám na tom druhém líbí.

A buďte opravdu upřímní, řekněte i to, co máte pocit, že se nesluší říkat někomu, koho

jste zrovna potkali.“ Podobné internetové příspěvky působí na naše emoce a mohou

znít i přesvědčivě. Opravdu se ale zamilujeme, když si s neznámým člověkem navzá-

jem položíme výše uvedené otázky? Toto téma nedávno znovu otevřela Carton (2015)

v deníku New York Times, kde ve svém článku píše, že se na základě těchto otázek

opravdu zamilovala a našla si partnera.

V takové chvíli může být užitečné podívat se do původní studie (Aron, Melinat,

Aron, Vallone & Bator, 1997), na kterou autorka navazovala. Cílem autorů nebylo „pro-

dukovat“ zamilované lidi, byť se to v jednom případě stalo. Autoři se snažili ověřit,

zdali se dá otázkami ovlivňovat sympatie mezi lidmi.

Jak píší autoři studie, otázky byly chytře vytvořeny. Člověk se během rozho-

voru postupně stále více před druhým otevírá a nejenom v tom dobrém, ale také v růz-

ných nepříjemnostech (např. pocit trapnosti či bolesti). Po určité době se tak pocit blíz-

kosti často dostaví, neboť o druhém víme spoustu detailů, které mnohdy neznáme ani

u přátel.

Zkreslení, kterého se dopustilo mnoho internetových článků, bylo zejména

v tom, že tyto otázky nevedou samy o sobě k vytvoření dlouhodobého vztahu (a ob-

vykle ani k zamilovanosti). To by bylo příliš jednoduché. Jak autoři studie uzavírají, je

nepravděpodobné, že by podobné otázky vytvořily např. oddanost či pocit závazku

vůči druhému partnerovi, což je znakem dlouhodobých vztahů. Na to je potřeba vztah

delší dobu rozvíjet.

Shrnuto, uvedené otázky opravdu často zvyšují pocit blízkosti mezi cizími

lidmi, byť mluvit hned o zamilovanosti či dlouhodobém vztahu je přemrštěné. Otázky

také nefungují na každého a nemají nutně dlouhodobý účinek. V tomto případě tedy

internetové články úplně nelhaly, přestože k mnoha zkreslením došlo. Pro základní

informace či pobavení by mohly podobné články stačit. Pro seriózní analýzu, proč

daný fenomén existuje, jak je častý, a proč k němu dochází, už ale nestačí. K takovému

účelu potřebujeme znát mnohem více detailů, které internetové články obvykle vyne-

chávají, neboť tyto detaily vše komplikují a relativizují. Předpokládám, že pravdivější

titulek: „36 otázek, po kterých se většinou nezamilujete“ by tolik pozornosti nevyvolal.

Specifika odborného textu

Neodborné články na internetu mohou být sice působivé, ale často vynechávají některé

důležité informace, a také si ne vždy dělají starosti s věrohodností či přesností.

Právě kvůli těmto nedostatkům využíváme při odborném psaní primárně od-

borných zdrojů (neodborné zdroje můžeme také použít, ale pro jiné účely; viz kapitola

3.1).

Odborný text se snaží popsat realitu co nejpřesněji a nejobjektivněji v rámci

omezení, která jsou dána např. přístupem, který jsme zvolili nebo fenoménem, kte-

rému se věnujeme. Vše popisujeme tak, aby se náš text dal jednoznačně interpretovat.

Vyjadřujeme se co nejvíce explicitně, věty jsou formulačně jasné, logicky konzistentní

a myšlenky jsou vzájemně provázány (měly by mít svůj příběh).

Každá myšlenka by měla být podpořena argumentací, kdy jasně poukážeme,

jakým způsobem uvažujeme, jakou má naše uvažování podporu (např. ve výzkumu,

v argumentech jiných autorů), a jaký přístup jsme pro svou argumentaci zvolili. Argu-

mentace je ovlivněna také znalostí, jak poznatky v naší disciplíně vznikají (tj. znalost

výzkumné metodologie). V argumentech zmiňujeme nejenom evidenci podporující

náš pohled, ale i evidenci, která je v rozporu s naším pohledem. Volbu, proč preferu-

jeme určité zdroje, myšlenky a pohled, musíme náležitě zdůvodnit. Naše postoje by

neměly mít vliv na to, že některé relevantní zdroje budeme ignorovat.

Pokud například nějaká interpretace již nevychází přímo z dat, ale přesto ji

chceme zmínit, uvedeme to. Nemusíme popisovat jen jevy, které máme dokonale pod-

ložené. Věda se posouvá i díky prostoru, který dáváme nepodloženým hypotézám.

Musíme ale dát čtenáři vždy najevo, jak přesvědčivá je současná evidence a poukázat

na možné limity.

Specifikem odborných textů je, že popisujeme vše do takového detailu, aby pří-

padní další autoři mohli náš postup zopakovat a dojít k podobným výsledkům. Nic

důležitého by čtenáři nemělo být zatajeno.

Jako autoři jsme také zodpovědní za to, že informace náležitě ověřujeme, argu-

menty vycházejí z evidence, kterou jsme popsali, a využili jsme k tomu věrohodné

zdroje, které citujeme.

Právě díky těmto vlastnostem má věda, šířící se mimo jiné pomocí odborného

psaní, takový úspěch. Badatelé pomocí odborných textů informují odbornou komunitu

i zbytek světa, na co přišli (laickou veřejnost pomocí tiskových zpráv či popularizač-

ních textů). Sepsané poznání pak mohou využít další badatelé a navázat na naši práci,

popřípadě mohou tyto poznatky být aplikovány v praxi. Nové teorie nahrazují nebo

doplňují ty stávající. Naše poznání se tak neustále vyvíjí (významu vědeckého poznání

se věnuje např. Masaryk, 2016).

Proč píšeme?

Mnoho autorů se jistě snaží psát kvůli rozvoji poznání, radosti ze sdílení poznatků

v rámci komunity či pro ovlivnění praxe na základě evidence z výzkumů. Jak si ale

ironicky všímá Billig (2013), do zhruba 50. až 60. let 20. století, nebylo psaní na většině

akademických institucí vyžadováno. Publikovali proto převážně jen ti, kteří měli sil-

nou vnitřní motivaci psát. Od té doby se situace výrazně změnila a zejména po roce

1989 se i u nás neustále zvyšoval tlak na psaní odborných publikací. To na jedné straně

zvýšilo kvalitu části publikací (autoři byli nuceni se naučit psát a zvýšit kvalitu bádání),

ale na druhou stranu se produkuje obrovské množství bezvýznamných odborných

textů. Jediným cílem je něco sepsat. Vyšší cíle chybí.

Předpokládám proto, že poměrně velká část z nás by nejspíše nic odborného

nenapsala, kdyby nemusela (gratuluji těm, kteří to tak nemají). Důvodem pro psaní

může být získání titulu nebo to máme v popisu naší práce. To by ale nemělo vést k cy-

nismu, že je odborné psaní k ničemu. Vnější motivace sama o sobě nevadí. Určitý tlak

na začátku může nahradit nedostatečnou vnitřní motivaci a pomoci nám se do něčeho

vůbec pustit. Podmínkou je ale myslet na smysl a dopad našeho textu, o čemž je další

kapitola.

1.2 Dopad a smysl našeho textu

Každý text by měl mít dopad na „něco“ a „někoho“.

Představme si člověka, který bude náš text číst. Kdo to bude? Čím mu bude náš text

připadat užitečný? To, co píšeme, by jednoduše mělo mít určitý dopad. A ten „někdo“

bychom neměli být pouze my sami a to „něco“ by neměl být např. pouze náš titul či

splněná „čárka“ za publikaci. Smysl textu roste právě z tohoto přesahu, byť i splnění

povinností je samozřejmě pochopitelné.

Pro část lidí není dopad důležitý. Jediným cílem je něco pragmaticky sepsat

a splnit tak úkol. V těchto případech se přimlouvám za to psát co nejstručněji a nesli-

bovat v abstraktu našeho textu mnoho, ať jej mohou čtenáři odložit co nejdříve. Věřím

ale, že pokud už se něčemu věnujeme, chceme zároveň, aby to mělo alespoň nějaký

dopad a smysl. Přijde mi to rozumné. Když už něčemu věnujeme tolik času a úsilí,

mělo by to k něčemu vést.

Typem dopadu je dobré začít se zabývat ještě předtím, než vůbec začneme psát.

Pro koho píšeme? Máme aspiraci posunout poznání? Chceme měnit zavedenou praxi

k lepšímu? Chceme sbírat příběhy druhých a inspirovat jimi další lidi? Pracujeme v ne-

ziskovce a chceme jí nějak pomoci? Je naše téma nějak důležité pro náš osobní příběh?

Může tento příběh ovlivnit i další lidi? Ujasnění si typu dopadu nám také pomůže ne-

stanovovat si nereálné cíle a neztratit se. Nelze mít najednou dopad na všechny

a všechno. Je třeba si vybírat. Cílit na všechny a všechno obvykle znamená nezasáh-

nout žádný cíl.

Otázkou je také, na jak velkou skupinu či na jaký typ lidí chceme mít dopad.

Naše práce může být užitečná pro a) pět úzce zaměřených akademiků v České repub-

lice nebo dokonce na světě (např. srovnání dvou méně známých teorií ve filozofii);

b) organizaci, ve které pracujeme (např. zjištění, jak jsou klienti spokojeni se službami

a co by se dalo vylepšit); c) lidi určité profese (např. jaké alternativy mohou učitelé

používat místo klasických odměn a trestů, které často nefungují tak, jak bychom si

přáli); d) obyvatele našeho města (např. když dáme dohromady historické prameny,

které před námi nikdo nepropojil). Pokud náš text má určitou primární cílovou sku-

pinu, zmiňme to hned v úvodu.

Pro mne osobně je zajímavá skupina lidí v ČR i v zahraničí, kteří píší odborné

texty. Proto jsem napsal článek o dilematech, která musí řešit autoři odborných textů

během publikačního procesu (viz Neusar, 2015) a několik dalších textů včetně tohoto

(viz Neusar, 2016; Neusar, 2014; Neusar, 2012; či Neusar & Smetáčková, 2012). Dopad

mých textů je tedy mimo jiné právě na začínající autory v sociálních a humanitních

vědách, kteří se chtějí orientovat ve světě odborného publikování.

S dopadem souvisí i volba jazyka. Pokud chceme oslovit širší skupinu lidí nejen

u nás, ale i v zahraničí, první volbou je ve většině oborů angličtina, popřípadě jiný ja-

zyk, ve kterém je naše téma dominantně rozvíjeno.

Pokud chceme oslovit lidi z praxe, pak je samozřejmě vhodnější národní jazyk.

Možná ale volbu nemáme, protože jiný jazyk na dostatečné úrovni neumíme. V tako-

vém případě nám často nezbyde než publikovat pouze v našem jazyce anebo si nechat

text přeložit (pokud máme pocit, že naše dílo má potenciál oslovit i někoho v zahraničí,

rozhodně má smysl to zkusit). Zde bych rád zdůraznil, že pokud se chceme věnovat

psaní odborných textů i do budoucna, pak se bez jednoho či více světových jazyků

neobejdeme, protože většina kvalitních zdrojů (kromě těch vyloženě lokálních) je v an-

gličtině. Výjimkou je např. historie, kde je spousta starších pramenů pouze v národních

jazycích.

Dopadu našeho textu pomáhá, když přestaneme příliš myslet na splnění povin-

nosti nebo formality typu, jak správně citovat, formátovat text apod. Na to přijde čas

později. Po většinu času mysleme primárně na obsah a čtenáře. Čím pro čtenáře mů-

žeme být přínosem? Nemusí to být něco objevného. Přijít na něco nového je obtížné

a často se to nezdaří, ani když se snažíme. Přínosem může být například i čtivě a peč-

livě sepsaný přehled poznatků o určitém tématu pro zvolenou cílovou skupinu.

Znát dopad našeho díla nám také pomůže zachovat si kus motivace, ve chvílích,

kdy pro nás bude psaní těžké. Pak může pomoci představit si zaujatého čtenáře, kte-

rého inspirujeme našim textem.

Na závěr bych rád zmínil, že náš text nedopadne vždy, jak bychom si předsta-

vovali. Reálný dopad možná nebude velký či žádný. To ale nemusí vadit. Psát je po-

třeba se naučit a bez zkoušení to jednoduše nejde. Psaní je řemeslo, ve kterém dosáh-

neme vyšší úrovně, jen když popíšeme stovky stran a budeme na svém stylu průběžně

pracovat a zlepšovat se pomocí zpětné vazby a vzdělávání se. Na své publikační za-

čátky proto můžeme pohlížet také jako na určitou formu „cvičení“, ve kterém se po-

koušíme ukázat, že už do určité míry zvládáme řemeslo a zároveň si tak prohlubujeme

naši kompetenci psát, což je smysluplné samo o sobě. Nesmyslnou prací je potom je-

nom ta, která nemá dopad na druhé a ani na rozvoj našich kompetencí psát či porozu-

mění naší disciplíně a tématu. Snažme se proto, co nám naše aktuální síly a kompetence

dovolí. Smysl a dopad se pak dostaví.

1.3 Kde hledat inspiraci, o čem psát

Pišme o čemkoliv relevantním pro nás či druhé – ideálně pak pro nás i druhé.

Očekávám, že většina z vás ví, o čem psát. Možná jste získali grant, jehož výstupem

mají být odborné publikace. Možná chcete publikovat část vaší závěrečné práce. Nebo

jste začali pracovat ve výzkumném týmu, který se zaměřuje na určitou oblast. Problé-

mem potom není ani tolik o čem psát, ale spíše, jak váš text zaměřit.

S otázkou o čem psát, do značné míry souvisí typ dopadu, o který stojíme (viz

předchozí kapitola). Dopad a obsah textu jsou neoddělitelné. Proto bychom při volbě

tématu našeho textu měli vždy uvažovat i o potencionálních čtenářích. To také pomůže

specifičtějšímu zaměření našeho textu.

Kde se mohou vzít témata pro náš text? První možností je zamyslet se, jestli

existuje nějaké téma, které nás opravdu baví. Téma, o kterém si čteme, i když nemu-

síme. Téma, nad kterým často přemýšlíme. Téma relevantní pro náš životní příběh.

Takovému předmětu může být radost se věnovat. Jen je potřeba dát si pozor, abychom

měli od tématu i určitý odstup. Příliš osobní téma s sebou přináší fenomén „slepé

skvrny“. Ta se může projevit například ignorováním důkazů, které jsou v rozporu

s naší zkušeností nebo přehlížením témat, která jsou pro nás příliš citlivá (více o psaní

osobních témat a o sobě např. Ellis & Bochner, 2003).

Další možností je četba odborné literatury. Při čtení často narazíme na něco,

s čím nejsme spokojeni, úplně chybí, nebo by mělo být napsáno jinak. Inspirací nám

může být sekce diskuse v článcích, kde obvykle autoři uvádějí, co se ještě neví a záro-

veň by stálo za další prozkoumání.

Můžeme se také bavit s lidmi z praxe. Co jim chybí? Co by mohli využít k ze-

fektivnění své práce nebo pro lepší život svých klientů? Co by potřebovali ověřit? Práce

na tématu relevantním pro lidi z praxe může být velmi obohacující, protože jasně vi-

díme využitelnost toho, co děláme. Navíc nám tito lidé mohou dávat zpětnou vazbu,

zdali text, který píšeme, má potenciál být v praxi užitečný.

Mnohá témata vyvstanou z diskuse s jinými badateli. Jaká témata jim přijdou

relevantní? Co by jim přišlo užitečné? Z diskuse může vzniknout i spolupráce a zapo-

jení se do už rozjetého či nového projektu. Nejlépe se člověk naučí psát s pomocí dru-

hého člověka, který už to umí. Než se ale k někomu přidáte, zkuste se pobavit s dalšími

lidmi o tom, jak se s tímto člověkem spolupracuje a přečtěte si jeho či její texty. Chcete

psát podobně? Inspirují vás tyto texty? Pokud ano, možná jde o správného člověka.

V praxi vzniká mnoho odborných textů na základě zkušeností, které získáme

na konferencích. Nejdříve předneseme konferenční příspěvek, na základě příspěvku

připravíme článek do sborníku, ten pak významně přepracujeme do podoby článku či

kapitoly v knize. Tento postup je výhodný, neboť v celém procesu získáme mnoho

zpětné vazby, což nám umožnuje naše dílo neustále vylepšovat.

Může se také stát, že máme problém opačný. Témata máme, ale neumíme si

z nich žádné vybrat. Pak může pomoci zhodnocení jednotlivých témat, jak doporučují

Glatthorn a Joyner (2005). Podle autorů můžeme hodnotit témata pomocí těchto krité-

rií: a) význam pro odbornou obec a obor; b) aktuálnost tématu a jeho udržitelnost;

c) osobní vztah k tématu; d) význam pro osobní kariéru; e) možnost využití vlastních

zkušeností a dovedností; f) pravděpodobnost finanční i odborné podpory; g) časová

náročnost; h) přístupnost k tématu a možnosti spolupráce. Jak ale autoři doplňují,

téma, které zahrnuje nejvíce bodů, nemusí být nutně to nejlepší. Zvažme proto také

relativní váhu každého z bodů. Někdy pro nás může být klíčový čas – pak volíme téma,

kde už máme načteno. Někdy může být klíčem možnost spolupracovat s někým, kdo

nám pomůže růst.

Volbě tématu se do hloubky věnuje Charvát (2012). Autor popisuje výběr té-

matu u disertačních prací, většina bodů je nicméně univerzálních.

1.4 Jaký typ publikace zvolit?

Každý typ publikace se hodí lépe k nějakému účelu a pro určitý okruh čtenářů. Špatně

zvoleným typem publikace můžeme výrazně snížit naději, že si náš text někdo přečte.

Zde se stručně věnuji rozdílům mezi základními typy odborných publikací – článkem,

sborníkovým příspěvkem, kapitolou v knize a odbornou knihou. Dále budu psát vět-

šinou pouze o knize či článku, ale budu mít na mysli „odbornou“ knihu nebo článek.

Kromě těchto typů odborných textů existuje v jednotlivých oborech i spousta dalších

typů, např. katalog nebo výzkumná zpráva.

Rozdíl mezi článkem a knihou je velký. Na článek se můžeme dívat jako na cih-

ličku, která naše poznání posunuje, ale abychom měli ucelený pohled na určitou oblast

či problém, je potřeba vidět také celý dům. Ten sice článek může načrtnout, ale nemůže

ho obvykle vykreslit do veškerých detailů. Tímto pomyslným domem je pak často od-

borná kniha, která se pokouší různé cihličky integrovat do uceleného výstupu a může

nabídnout dostatečnou hloubku, šířku i komplexnost. Typický článek má obvykle limit

na počet znaků (např. 5000 až 8000 slov), zatímco kniha si může dovolit délku, kterou

si „téma žádá“.

Dalším rozdílem je, že články jsou často velmi svázány různými formálními po-

žadavky – např. jakou strukturu má text mít. Kniha naproti tomu může mít volnější

strukturu a autoři ji tak mohou jednodušeji přizpůsobit obsahu. Knihy i články mohou

být psány pro širší obecenstvo, což znamená také menší použití odborného žargonu

anebo mohou být úzce zaměřeny na odborníky. Potom si můžeme dovolit i více od-

borný jazyk.

Sborníkový příspěvek bývá výsledkem naší prezentace na konferenci, kterou

později rozvineme do textové podoby a zveřejníme ji ve sborníku příspěvků z dané

konference. Sborníkové příspěvky jsou často hodnoceny jako publikace „nižší hod-

noty“, neboť jejich zpracování bývá méně náročné a také kritéria minimální kvality pro

zveřejnění bývají nižší než u knih či článků.

O něco výše jsou v současnosti hodnoceny sborníky, které jsou zařazeny do da-

tabáze Conference Proceedings Citation Index od společnosti Thompson Reuters (tato

databáze je součástí Web of Science). Otázkou je ovšem, zdali to tak zůstane, neboť

pravidla hodnocení vědeckých publikací se často mění.

Sborníkový příspěvek se často podobá článku nebo kapitole v knize, jen ob-

vykle nemusí dodržovat tolik pravidel. Z tohoto důvodu mám sborníkové příspěvky

rád, protože mi dávají spoustu svobody napsat text, jak se mi chce. Sborníkové pří-

spěvky tak poskytují dobrou příležitost, jak si například vyzkoušet něco nestandard-

ního či nového. Pokud se nám to osvědčí, můžeme následně vše rozpracovat do článku

nebo kapitoly v knize.

Kapitola v knize má oproti sborníkovému příspěvku jednu záludnost – naši ka-

pitolu musíme provázat s textem dalších autorů, aby kniha vytvářela jednotný celek.

Toho dosáhneme odkazováním na kapitoly dalších autorů, sladěním stylu jazyka

s ostatními příspěvky a také podobným způsobem strukturace textu. Náročnost těchto

úprav činí z kapitol v knize náročnější typ publikace než sborníkový příspěvek, kde

editoři na větší provázanost příspěvků podle mé zkušenosti obvykle rezignují.

Kapitola v knize je váženějším žánrem také proto, že se odborné knihy někdy

dostanou do běžných knihkupectví a mohou tak ovlivnit širší skupinu čtenářů. Velká

část akademických knih ovšem vychází v univerzitních vydavatelstvích, a proto se ne-

dostane do běžné distribuce mezi širší skupinu čtenářů. Důvodem pro volbu univer-

zitního vydavatelství může být např. malá zajímavost pro komerční vydavatele (více

o publikačním procesu v kapitole 4.7).

V současné době začínají být stále více populární i online publikace (články,

sborníky i knihy), což zvyšuje dostupnost dané publikace, zejména pokud je zdarma.

Náklady na vydání se tak rapidně snižují, což dává autorům velkou svobodu. Na dru-

hou stranu to také vede k nadprodukci méně kvalitních textů.

Jaký typ publikace vybrat záleží na průsečíku cílové skupiny čtenářů, materi-

álu, který chceme prezentovat, a také zájmu instituce, v rámci které daný text píšeme.

Někdy může jít o dilema. Instituce po nás může chtít psát do časopisu s impakt fakto-

rem, ale pro nás může být relevantní psát pro profesionály, kteří dané časopisy nečtou,

protože jsou pro ně příliš odborné, plné žargonu, s neprakticky prezentovaným mate-

riálem. V takovém případě může být užitečné napsat texty dva. Jeden odborný a druhý

populární.

2. ČÁSTI ODBORNÉHO TEXTU

2.1 Název

Název upoutá naši pozornost natolik, že nejsme schopni text odložit a musíme se do něj

začíst.

Jaký zvolit název, aby čtenáře zaujal a přiměl ho naše dílo alespoň prolistovat? Máme

dvě základní možnosti. Název může popisovat, o co v našem textu půjde:

Nejčastější chyby ve výslovnosti u moderátorů veřejnoprávní televize.

Diskurz o Romech v regionálních novinách.

Úzkost a strach dětí v ústavní péči.

Popisné názvy jsou populární. Umožňují čtenáři odhadnout, o čem text bude. A od

autora nevyžadují skoro žádnou kreativitu. Prostě hutně popíšeme, o co se v textu

jedná, můžeme u toho použít jedno či dvě klíčová slova a je hotovo.

Popisné názvy mohou mít ale i své nevýhody. Nalákají totiž zejména lidi, kteří

přesně hledají to, o čem píšeme. Co ale ostatní lidé, které by mohl náš text inspirovat,

ale nejsou odborníci na naše téma? Můžeme něco udělat, abychom neztratili šanci oslo-

vit i tyto možné čtenáře? V tomto případě se můžeme do názvu pokusit vložit nějaký

problém (otázku), který je univerzálnější a zajímavý pro širší spektrum čtenářů:

Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínáme.

Věřit či nevěřit? Interpretace v kvalitativním výzkumu.

Moje žena to ví nejlépe: Porovnání přesnosti datace osobních událostí u žen a mužů.

Nejspíše si myslíte, že tento článek je o vás: Jak vnímají svou osobnost narcisté.

Názvy, které se snaží upoutat i čtenáře mimo svou oblast, obvykle využívají dvou částí.

Hlavní název se snaží zachytit čtenáře a podnázev vše dále upřesňuje a blíží se názvu

popisnému. Osobně mám tyto názvy nejraději, protože jsou dostatečně popisné, aby

čtenář věděl, o čem text bude a zároveň jsou i dostatečně „sexy“. Samozřejmě je potom

nutné článek i zajímavě napsat. Jinak by šlo o zradu čtenáře, který si na základě názvu

může myslet, že nejsme akademickými suchary.

Pokud je náš text velmi odborný a relevantní pouze pro úzkou skupinu čtenářů,

nemá smysl se tvorbou originálního názvu tolik zabývat. Takový název by mohl více

mást a odborníci by si náš článek nemuseli přečíst, protože by očekávali, že bude příliš

popularizující a pro jejich účely banalizující.

Pokud by název neobsahoval i upřesňující podnázev (např. u „Věřit či nevěřit“),

čtenář by nemusel vůbec pochopit, o čem text je. Proto bych podobné názvy bez pod-

názvů u odborných textů nedoporučoval používat. Výjimkou jsou pouze názvy, které

jsou samy o sobě dostatečně zajímavé a zároveň popisné, což je ale velmi obtížné. Tak

obtížné, že jsem na takový název při své rešerši nenarazil.

Shrnuto, optimální název by měl mít především tyto vlastnosti:

- maximalizuje počet lidí, kteří začnou číst náš text a dozvědí se, co zhruba čekali

a ideálně i něco navíc;

- neodradí naši primární cílovou skupinu přílišnou suchostí či naopak nevhod-

nou „originálností“;

- je jasně pochopitelný sám o sobě;

- není příliš dlouhý (nad cca 12 slov raději ne, pokud to není nutné);

- je často kompromisem mezi „extra zajímavým“ a „extra výstižným“;

- obsahuje důležité klíčové slovo či slova.

Ne každý název bude mít všechny výše uvedené vlastnosti. Někdy jde o volbu mezi

odlišnými kritérii. A vliv má samozřejmě i cílová skupina, pro kterou píšeme. Někteří

čtenáři např. nemají populární názvy rádi a vnímají je jako nedostatečně odborné.

2.2 Klíčová slova

Nepodceňujme klíčová slova. Klíčová slova naznačují, o čem náš text bude, zvyšují jeho

dohledatelnost v online vyhledávačích a pomáhají, aby se objevil poblíž jiných kvalitních

textů na podobné téma.

Klíčová slova jsou vyžadována zejména u odborných článků či sborníkových pří-

spěvků a mají tři hlavní role.

První rolí je několika slovy čtenáři naznačit, o čem náš text bude, protože sa-

motný titul nemusí poskytnout dostatek informací. K této roli ovšem lépe slouží ab-

strakt (popřípadě souhrn; viz dále), který bývá také dostatečně stručný a nenechá již

čtenáře na pochybách, zdali je pro něj text určen.

Druhou rolí je zvýšit dohledatelnost našeho textu v online vyhledávačích. Vět-

šina časopisů a odborných databází abstraktů či plných textů (např. EBSCO, ProQuest

či ScienceDirect, Web of Science) využívá klíčových slov k tzv. indexaci našich textů

(vyhledávání zdrojů se věnuji v kapitole 3). Podobně jako na blogu přidáváme štítky

(tagy) příspěvkům, abychom sdružili příspěvky na podobná témata, fungují i klíčová

slova u odborných textů. Když si badatel zadá do vyhledávače „autobiografická pa-

měť“ a „gender“, vyhledávač nejprve najde všechny texty, ke kterým byla přiřazena

obě hesla zároveň. Většina databází obsahuje také tezaurus se všemi hesly, kde je

možné si ověřit, zdali naše klíčové slovo již v databázi existuje.

Třetí, často opomíjenou rolí klíčových slov je, aby se náš text objevil v co „nej-

lepší společnosti“ jiných kvalitních textů. K tomu může dopomoci, pokud budou naše

klíčová slova podobná klíčovým slovům jiných textů, poblíž kterých bychom chtěli,

aby se i náš text objevil. Neznamená to samozřejmě, že bychom měli okopírovat klíčová

slova z nejlepšího článku, který se zabývá podobným tématem. Nicméně podívat se,

jaká klíčová slova autoři volili a inspirovat se alespoň těmi relevantními pro nás, může

zvýšit naši šanci, že se ve vyhledávači objevíme poblíž těch „správných“ textů.

Vhodně zvolená klíčová slova by měla zvýšit šanci, aby náš text objevili i lidé,

kteří nehledají přímo náš text (obvykle ani neví, že existuje), ale zajímají se o naše téma.

Jaká klíčová slova zvolit (upraveno a rozšířeno dle Rodrigues, 2013):

- pročtěme si důkladně svůj text a vypišme si relevantní termíny či fráze (slovní

spojení), které se nejvíce opakují;

- pokud existují dva termíny (či fráze) a jsou oba běžné, uveďme oba;

- můžeme také zahrnout běžné zkratky (např. HIV, ADHD);

- podívejme se, jaká klíčová slova jsou v textech, které jsou kvalitní a poblíž kte-

rých bychom se chtěli objevit ve vyhledávači – inspirujme se těmi relevantními

pro nás;

- zkontrolujme, zdali klíčová slova, která jsme vybrali, jsou běžná pro naši disci-

plínu. Ověřit si to můžeme srovnáním klíčových slov s texty na podobná témata

a ověřením existence daného termínu či fráze v tezauru relevantních databází;

- nakonec si zkusme zadat zvolená klíčová slova do vyhledávače odborných

textů (např. Google Scholar) a také přímo do databází odborných textů, které

jsou pro nás relevantní (pro psychology v angličtině například PsycInfo). Obje-

vily se texty, vedle kterých chceme, aby se i ten náš objevil? Pokud ano, nejspíše

jsme klíčová slova volili správně.

Téma vyhledávání zdrojů na internetu či ve specializovaných odborných databázích je

uvedeno v kapitole 3.3.

2.3 Abstrakt / Souhrn

Kdo nahlédne do abstraktu (souhrnu), dozví se ve zkratce to nejdůležitější a zahoří tou-

hou dozvědět se více.

Abstrakt se píše zejména u článků a jde o více zhuštěné sdělení (často mezi 600 a 1000

znaky včetně mezer) nežli souhrn, který může být i delší (cca půl strany až dvě strany).

Souhrn se píše zejména u knih.

Podle APA (2010) by měl abstrakt splňovat tato kritéria:

- sdělení je zhuštěné. Každá věta má svou funkci a přináší specifickou informaci.

Abstrakt nemusí popisovat vše, na co jsme přišli. Stačí vybrat 4 až 5 hlavních

bodů a ty stručně v jedné větě či dvou popsat;

- jsou v něm zmíněna klíčová slova. Abstrakty článků i knih bývají indexovány

v různých odborných databázích;

- přesně popisuje, o čem text je. Nepíše se zde o ničem, čemu se věnujeme pouze

okrajově. Co v abstraktu slíbíme, to by se měl čtenář dozvědět;

- nehodnotí. Cílem abstraktu je popis, ne hodnocení, jak je náš text úžasný. Ma-

ximálně zde můžeme zmínit určitou klíčovou informaci, např. že jde o první

text v dané oblasti, zcela nový způsob řešení apod.;

- je koherentní, čtivý, jasně napsaný. Abstrakt by měli jednoduše pochopit

všichni potencionální čtenáři našeho textu. Pokud cílíme na širší skupinu čte-

nářů, měli bychom se vyhnout žargonu, popřípadě uvést jen to nejnutnější

a zmínit i běžnější výraz.

Abstrakt empirické studie

Pokud popisujeme empirickou studii (čili výsledky nějakého výzkumu) abstrakt má

typicky tyto náležitosti (APA, 2010):

- popis zkoumaného problému. Na co se zaměřujeme, proč je to relevantní;

- charakteristiky účastníků výzkumu a/nebo materiálů, které analyzujeme;

- metody. Stručně popíšeme, jakými metodami jsme zpracovávali naše data;

- hlavní výsledky. Stručný popis, na co jsme přišli;

- závěry, implikace a aplikace plynoucí z našeho výzkumu.

Struktura abstraktu empirické studie se příliš neliší mezi jednotlivými obory, byť je

dobré si ověřit pro účel našeho díla, jaké náležitosti má abstrakt splňovat. Pro souhrn

platí totéž a můžeme si navíc dovolit popsat více detailů a shrnout i případné vedlejší

výsledky. I souhrn by ale měl být co nejvíce stručný a hutný.

Následuje ukázka abstraktu empirické studie a její zhodnocení:

Cíle. Fenomén ohrožení stereotypem je považován za jednu z příčin genderových rozdílů

v matematice. Vyskytuje se ve výkonových situacích, v nichž si dívky uvědomují nižší

očekávání, které vůči nim okolí má. Článek prezentuje výsledky experimentální studie

ohrožení genderovým stereotypem v matematice. Studie si kladla za cíl ověřit, zda tento

fenomén existuje také v případě českých žákyň.

Soubor a procedura. Výzkumný soubor tvořili žáci a žákyně 8. ročníků základ-

ních škol a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií, kteří byli rozděleni do experi-

mentální a kontrolní skupiny. V první fázi byla zjištěna míra identifikace s matematikou

a míra genderové stereotypičnosti. O několik týdnů později byl studujícím zadán test

z matematiky, jehož úvod obsahoval experimentální manipulaci, která měla za cíl akti-

vovat u dívek genderový stereotyp.

Hypotézy. Autoři očekávali, že aktivace genderového stereotypu povede u dívek

k nižšímu výkonu v testu z matematiky.

Statistické analýzy. Data byla analyzována pomocí série čtyř hierarchických re-

gresí, v nichž společnými prediktory byla v prvním kroku známka z matematiky, ve

druhém kroku skupina a ve třetím byly do jednotlivých modelů přidány faktory dalších

sledovaných proměnných.

Výsledky. Výsledky studie potvrdily fenomén ohrožení stereotypem u českých

žákyň: aktivace genderového stereotypu vedla u dívek ke snížení výkonu v testu z mate-

matiky, u chlapců se podobný vztah neobjevil.

Limity studie. Potenciálním limitem této studie může být vysoká heterogenita

souboru daná různými typy školních vzdělávacích programů a používaných učebnic.

(Smetáčková & Rubín, 2015, s. 521)

Zde jde o příklad silně strukturovaného abstraktu výzkumné studie, kde se autoři drží

doporučení daných časopisem. Část hypotézy, statistické analýzy a limity studie se

často v abstraktech přeskakují, neboť na to není dostatečný prostor. Nicméně pokud to

časopis vyžaduje (jako v tomto případě), nezbývalo autorům, než je popsat. Abstrakt

by nicméně fungoval dobře i bez těchto částí, protože očekávání naznačili autoři již

v úvodu abstraktu a limity či statistické zpracování se nedá obvykle takto stručně po-

psat.

Abstrakt stati

V sociálních i humanitních vědách je mnohem častějším útvarem stať (více v kapitole

2.5), která může být výsledkem bádání (potom se do určité míry podobá empirické

studii) anebo různé formy přehledových či teoretických statí (v psychologii či sociolo-

gii bychom spíše mluvili o přehledové studii či teoretické studii).

Osobně se ale domnívám, že u abstraktu statí můžeme postupovat velmi po-

dobně jako u empirické studie. I ve stati řešíme určitý problém a můžeme poukázat na

to, proč bylo třeba sepsat tuto stať. I zde zpracováváme určité materiály (např. literární

zdroje, archiválie) a některé vybíráme, jiné vynecháváme. I ve stati máme určitý cíl

a ten potom naplňujeme. Naše závěry jsou pak pro někoho užitečné. Zde je ukázka

abstraktu na pomezí přehledové stati a původní teoretické stati:

Studie si klade za cíl doplnit a opravit dosavadní soupis rektorů středověké třífakultní

univerzity v Praze (do roku 1409). Zatímco na juristické univerzitě, která se vydělila

z dosud alespoň formálně jednotné univerzitní korporace roku 1372, známe díky docho-

vané matrice všechny její rektory, řadu rektorů třífakultní univerzity je třeba postupně

sestavovat z jednotlivých nalezených dokladů. Autor do seznamu zapracoval rektory

zmíněné v novější literatuře, sám přispěl objevem listu dosud neznámého rektora z roku

1394, zaslanému do Göttingen. Výsledná, stále ještě značně neúplná rektorská řada se

vyznačuje jistou nepravidelností v počtu rektorátů na rok (zejména v roce 1383 a 1394).

Na základě tohoto zjištění autor zpochybňuje dosud v literatuře tradovanou představu

semestrálních rektorátů a upozorňuje na možnost alespoň dočasné aplikace pařížského

modelu rektorátů čtvrtletních, který se v druhé polovině 80. let 14. století uplatnil na

univerzitách v Heidelberku a Kolíně nad Rýnem. Pro jakýkoliv jednoznačný závěr však

zatím není dostatek důkazů. (Stočes, 2009, s. 533)

Tento abstrakt příhodně provádí čtenáře celým článkem. Na začátku autor uvádí, že

soupis rektorů třífakultní univerzity v Praze je na rozdíl od juristické univerzity neú-

plný. Tuto neúplnost se autor snaží zaplnit syntézou poznatků i vlastním bádáním.

Výsledkem je pak plnější soupis rektorů a jako „bonus“ navíc ještě zpochybnění, zdali

byly rektoráty semestrální či čtvrtletní. U tohoto abstraktu je vidět, jak autor postupuje

od nastínění problému k jeho částečnému vyřešení, což by mělo být cílem každého

článku. Poslední věta o nejednoznačných závěrech je podle mne zbytečná. Autor

ostatně píše, že chce „zpochybnit“ představu semestrálních rektorátů a ne, že by ji vy-

vrátil.

Následující ukázka se týká abstraktu přehledové stati:

Přehledový článek shrnuje současné poznatky o indikované prevenci užívání návyko-

vých látek a programech indikované prevence v zahraničí, kde jsou tyto programy čím

dál tím více zaváděny do praxe a je prováděna jejich evaluace, zároveň poukazuje na

situaci v oblasti indikované prevence v České republice, kde je její koncept teprve na

počátku. Cílem článku je dále vysvětlit podstatu indikované prevence jako relativně nové

oblasti prevence. Vymezit její postavení vzhledem ke všeobecné a selektivní primární

prevenci a vzhledem k sekundární prevenci. Dále představit přehled rizikových

a ochranných faktorů, především psychosociálních a individuálních, uvedení souvislostí

mezi dětskou psychopatologií a vyšším rizikem rozvoje užívání návykových látek. (Ne-

voralová & Šťastná, 2013, s. 25)

V tomto případě jde o standardně sepsaný abstrakt přehledové stati. Jelikož jde o abs-

trakt v odborném časopise pro lidi zabývající se závislostmi, tak v abstraktu nejsou

vysvětlovány termíny jako „indikovaná prevence“ či „sekundární prevence“. Jde o ter-

míny všeobecně známé lidem z oboru. Vše je navíc znovu vysvětleno v textu samot-

ného článku. Abstrakt jasně naznačuje, proč je třeba se tématem zabývat (indikovaná

prevence není příliš v ČR rozvinuta) a také stručně nastiňuje všechny hlavní cíle

článku. Určitým nedostatkem abstraktu je zejména první věta, která je příliš dlouhá

a mohla být rozdělena na několik samostatných vět.

2.4 Úvodní věty

Úvodní věty by měly polapit čtenáře a vytížit pozornost, že ho nebo ji ani nenapadne

náš text odložit.

Úvodní věty mají dvě role. První je co nejrychleji vtáhnout čtenáře do děje a druhou je

motivovat jej k dalšímu čtení.

Jak můžeme čtenáře vtáhnout do děje? Mnoho úvodů začíná typickým vyjme-

nováním různých autorů: „Novák (2014) přišel na toto a Peclovská (2013) na tamto…“

Jiné zase začínají definicemi konceptů: „Osobnost je dle Nováka (2014) toto a dle

Peclovské (2013) tamto.“ Podobný úvod není vyloženě špatný a je běžný, ale je otáz-

kou, zdali jde o nejvhodnější zahájení našeho textu. V několika úvodních větách by

nemělo jít o představování teorií a autorů, ale o problém, který řešíme! „Přehled“ na

co se přišlo, může následovat až v dalším odstavci. Úvod by jednoduše neměl „zadu-

sit“ čtenáře, měl by být inspirativním předkrmem, který navnadí čtenářovy chutě.

Motivace k dalšímu čtení je důležitá. Čtenáře může zaujmout název našeho

textu a stručný popis v abstraktu, ale nemusí si být jistý, zdali má pokračovat. A k tomu

jsou právě vhodné úvodní věty, kde se ještě čtenář může stále rozhodnout náš text

odložit.

Zde je ukázka úvodu jednoho mého přehledového článku o přemýšlení nad pří-

činami našeho chování (poznámka: první část je kurzívou, protože jde o citaci z knihy

Muž, který si pletl manželku s kloboukem od Olivera Sackse; druhá část úvodu je pro

odlišení bez kurzívy):

„Co to bude dnes?“ Zamnul si ruce jako správný obchodník. „Půl unce viržinského

a pěkný kousek sýra?“ Takže dnes jsem byl jeho zákazníkem ... „Pane Thompsone, zase

se mýlíte!“ „To ano,“ souhlasil bez rozpaků. „Proč by Tom nosil bílý plášť, že ano. Je to

Hymmie, košer řezník odvedle. Dnes není na tvém plášti žádná krev, Hymmie. Obchody

jdou špatně?“ ... Připadal jsem si v tom víru různých postav trochu ztracený; ukázal

jsem prstem na stetoskop, který mi visel na krku. ... „Vy mechanici teď ze sebe naděláte!

Oblékáte se jako lékaři – ten bílý plášť a ještě stetoskop! Ten určitě potřebujete k poslou-

chání těch svých motorů! ... Mám si sundat košili? Budete mě asi chtít poslouchat jako

obvykle?“ „Ne, ne jako obvykle. Já nejsem váš obvyklý lékař.“ „Ale samozřejmě nejste!

Že jsem to neviděl hned? ... Vypadáte jako Sigmund Freud – to jsem se najednou zbláz-

nil?“ „Ne pane Thompsone. Jenom máte nějaké potíže s pamětí. Zapomínáte lidi, nepo-

znáváte je.“ Souhlasil. „Paměť mi občas provede všelicos. Někdy se pletu – pletu si lidi

... Tak co to bude dál? Sýr a viržinský tabák? ... Támhle, pod oknem, jde můj mladší

bratr Bob.“ Řekl to se stejně vzrušeným, ale naprosto nezaujatým tónem jako všechno

ostatní, a tak mě opravdu ohromilo, když za chvilku vešel muž a představil se „Jsem

Bob, Willův mladší bratr.“ ... náhle se z toho zástupu přízraků, fantómů, vynořil sku-

tečný, živý člověk. (Sacks, 1993, s. 117-118, 122)

Will Thompson, bývalý kupec, o kterém vypráví O. Sacks (1993) trpí Korsako-

vým syndromem a má narušenou schopnost něco si zapamatovat. Jeho pra-

covní paměť, stejně jako většina ostatních kognitivních funkcí, je nicméně v po-

řádku a pan Thompson chvílemi působí naprosto normálně. Lidé s Korsako-

vým syndromem si poruchy paměti nejsou vědomi a své mezery vyplňují oka-

mžitými nápady – konfabulacemi (Sacks, 1993; Raboch, Zvolský, 2001). Kde se

tyto nápady mohou brát, ukazuje názorně úryvek. Pan Thompson se chytá růz-

ných vodítek, která odpozorovává v daném prostředí (bílý plášť) nebo mu je

někdo řekne (stetoskop). Když je upozorněn, že se mýlí, okamžitě hledá nová

kontextuální vodítka a domýšlí celou situaci znovu. Podobný proces se neustále

opakuje.

V analogické situaci jako pan Thompson se může ocitnout každý z nás

a ani to nemusí být způsobeno poruchou paměti. Běžně se stává, že se člověk

bez přemýšlení nějak zachová a až zpětně usuzuje (pokud ho toto chování nějak

překvapilo), co ho k tomu mohlo vést. Najednou si například uvědomíme, že

stojíme u ledničky a napadá nás, že máme asi hlad. S takovým vysvětlením se

nejspíše spokojíme a nebudeme pátrat po dalších možných příčinách našeho

chování. Pokud se ale dozvíme, že samotný fakt, že jdeme kolem lednice, v nás

může vyvolat chuť jíst, aniž bychom si toho do té doby byli vědomi, pak už si

nemusíme být svým pocitem hladu a jeho naléhavostí tolik jisti.“ (Neusar, 2009,

s. 1)

V této ukázce jsou úvodní věty o něco delší, než bývá zvykem. Přesto si ale myslím, že

jde o vhodnou ukázku, jak může úvodní část vypadat. Text nejdříve popisuje jednoho

z pacientů Olivera Sackse, který si není schopen cokoliv nového dlouhodobě zapama-

tovat. To mu přesto nezabraňuje usuzovat, proč se on a lidé kolem něj chovají určitým

způsobem. Jednoduše se chytá vodítek, které vidí – např. zmíněného stetoskopu.

V další části se snažím tento úryvek propojit s běžnou zkušeností každého z nás, kdy

projdeme kolem ledničky a dostaneme hlad, aniž jsme jej předtím pociťovali. Další text,

který již není součástí ukázky, se pak věnuje různých zdrojům, které používáme

k tomu, jak si vysvětlujeme své chování a do jaké míry těmto zdrojům můžeme věřit.

Zde se již objevují i citace dalších autorů.

Využití příběhu nebo ukázky z rozhovoru jsou pro úvodní věty jako stvořené.

I člověk, který si neuměl představit, o čem téma bude, se může vžít do jedince, který

trpí daným problémem. Podobně dobře může v úvodu působit i zajímavý citát, na

který v textu navážeme, nějaká otázka, záhada, zajímavý fakt apod. Vše ale samozře-

jmě musí souviset s obsahem našeho dalšího textu.

Po úvodních větách pak obvykle následuje vymezení, čím se v textu budeme

zabývat a literární rešerše, na co přišli jiní autoři a čím chceme přispět my. Struktuře

textu po úvodních větách se věnuji v následující kapitole.

Já v úvodu této knihy mluvím nejprve o jejím zaměření a hned na to o třech

přáních. Volba třech přání není náhodná. Tři přání měla vyvolat kontext pohádkového

světa (vyvolala?). Chtěl jsem, aby ve vás vyvolala pocit, že napsat odborný text je

možné, že i vy můžete získat čarovnou moc a ze strašáka se může stát něco zvládnu-

telného. Na základě třech přání pak seznamuji čtenáře s cíli této knihy.

2.5 Struktura textu

Dobrá struktura vede čtenáře od začátku po konec textu a neustále se drží hlavní linie,

která je dána ústředním tématem našeho textu.

Jak text strukturovat? Jaké části má obsahovat? Možná vám někdo řekl, že je třeba mít

předem strukturu celého textu v bodech a pak už jen stačí plnit jednotlivé body. Ačko-

liv se to jeví logicky, psaní je málokdy takto přímočaré a příliš brzké vytváření struk-

tury dokonce i brzdí naši kreativitu (Goodson, 2013). Proč? V úvodních fázích psaní

potřebujeme generovat co nejvíce myšlenek a být svobodní, aby materiál, který máme

„sám“ postupně vytvořil strukturu, která je pro daný materiál nejvhodnější. Místo toho

doporučuji psát si lístečky s myšlenkami a ty si nalepit na místo poblíž stolu, kde pra-

cujeme. Lístečky se nesnažme hned nějak organizovat. Prostě je tam mějme jako men-

tální mapu, nad čím vším uvažujeme.

Jak uvádí Richardson (2003), o čem ve skutečnosti píšeme, velmi často zjistíme

až při samotném psaní. Dojde nám, že se chceme tématu věnovat úžeji a pro speci-

fičtější skupinu čtenářů. Nebo naopak chceme rozšířit naši práci o další témata. Anebo

zjistíme, že se z vedlejšího cíle stal hlavní apod. Také až při samotném psaní nám ně-

kdy dojde, že naše argumentace není dostatečně silná a je třeba dále přemýšlet.

Základem struktury každého textu jsou jednotlivé odstavce, které by dohro-

mady měly postupně vytvářet příběh našeho textu. Pokud už víme, jaký „příběh“ vy-

právíme, měli bychom také zvážit, jestli se všechny odstavce dostatečně drží hlavní

linie a jsou na správném místě. Příběh by se měl logicky vyvíjet a provázet čtenáře od

začátku po konec textu (více viz kapitola 4.2).

U struktury odstavců nám může pomoci tzv. PEEL struktura (pochází z anglic-

kých slov „point“, „evidence“, „explanation“ a „link“). Podle tohoto doporučení by-

chom měli nejdříve uvést naše tvrzení. Potom poskytnout pro naše tvrzení evidenci

(čím naši myšlenku podporujeme, naše argumenty). Následuje interpretace se zhod-

nocením (např. relevance, síly, slabiny, implikace) a nakonec napojení na předchozí

text a taky následný (napojení může být také součástí dalšího odstavce). PEEL struk-

turu není třeba rigidně dodržovat. Pro některé odstavce se samozřejmě nehodí. Je ale

dobrým návodem pro psaní plnohodnotných odstavců, abychom nic podstatného ne-

opomněli.

Z důvodu odlišné struktury textu, budu dále texty velmi hrubě dělit na dvě zá-

kladní kategorie. Do první kategorie budu řadit ty, kde je prováděn výzkum, ve kterém

zpracováváme určitá empirická data (např. výsledky dotazníkového šetření). Podobné

typy výzkumů provádějí např. sociologové, psychologové, ekonomové či pedagogové

a říkáme jim často „empirická studie“. Druhou kategorii budu nazývat statí. Statě se

objevují ve všech oborech (typicky pak např. ve filozofii) a jde často o více teoretické

příspěvky. Statě mohou být ale také výsledkem bádání a pak jde de facto o alternativu

empirické studie, jen pracujeme s jiným typem dat (např. texty, archiváliemi).

Struktura empirické studie

U empirické (výzkumné) kvantitativní studie bývá struktura obvykle blízká následov-

nému členění uvedenému v Tabulce 1 (APA, 2010; podle Neusar, 2012, s. 174–175;

upraveno pro účely tohoto textu). Jasná struktura činí z empirických studií relativně

jednoduchý žánr k sepsání. Stačí se vyjádřit ke všem bodům uvedeným v tabulce

a máme článek hotov. Více kreativity je třeba pouze v úvodu a diskusi.

Kromě kvantitativních studií, kde využíváme často statistické zpracování dat,

můžeme provést také studii kvalitativní, kde obvykle pracujeme s menším vzorkem

(v případě kazuistiky s jedním případem), jdeme více do hloubky a interpretaci nelze

zobecňovat v klasickém slova smyslu (viz Mason, 2002). Struktura kvalitativních studií

může být podobná jako u empirických studií (s rozdílem, že si nestanovujeme hypo-

tézy ale pouze výzkumné otázky), ale existují i různé alternativní formy (např. poe-

tické), které potom mají svou originální strukturu.

Tabulka 1: Struktura empirické studie

Abstrakt

Úvod

Důležitost problému, teoretické i praktické implikace

Přehled relevantních zdrojů (vztah našeho textu k již zveřejněným publikacím,

na co přišli ostatní autoři, co chybí, co přidáváme my)

Cíle, výzkumné otázky (popřípadě i konkrétní hypotézy, pokud nejde o explora-

tivní výzkum bez hypotéz), jak byly otázky formulovány, jak souvisí s výzkum-

ným designem

Metody

Charakteristiky účastníků výzkumu (vzorku)

Výběr účastníků výzkumu

Zamýšlená velikost vzorku, síla testu (jak byla určena)

Měřené proměnné a kovariáty (způsob měření, sběr dat, validizace nástrojů

– jak např. vznikl dotazník a jak jsme ověřovali, že je vhodný, trénink tazatelů)

Design studie (experiment, korelační studie atd.)

Výsledky

Počet účastníků studie, změny počtu u různých studií a proměnných

Kdy proběhl nábor a měření

Analýza dat – hlavní výsledky

Vedlejší výsledky – další relevantní vedlejší výsledky

Diskuse (a závěry)

Závěry, na co jsme přišli, naplnění cílů, podpora hypotéz, post-hoc vysvětlení

Podobnosti a odlišnosti s jinými pracemi (a proč k tomu nejspíše došlo)

Interpretace výsledků (bere v úvahu možné zdroje zkreslení)

Generalizace výsledků – na cílovou populaci, kontext (jak moc může čtenář vý-

sledkům věřit, v jakých situacích, u jakých lidí)

Implikace pro budoucí výzkum, implikace pro teorii, praxi apod.

Struktura statí

Statě mohou být např. přehledové (přehled poznání v dané oblasti), komparativní (po-

rovnáváme např. dvě různé teorie či přístupy) či původní teoretické statě (přicházíme

s něčím novým). Struktura statí není předem daná, byť logikou může někdy odpovídat

empirické studii.

Na nejobecnější úrovni můžeme obvykle stať rozdělit na tři části: úvod, jádro

sdělení a závěr. V úvodu vymezíme, čemu se budeme věnovat a proč, uvedeme čtenáře

do problematiky a objasníme, jakou perspektivu budeme volit (např. pomocí které te-

orie či přístupu budeme k problému přistupovat). V jádru pak rozebereme daný pro-

blém pomocí argumentů jiných autorů, vlastního kritického úsudku a zvolené per-

spektivy. A na závěr shrneme, na co jsme přišli, naše přínosy a případné limity. Dis-

kuse, jak ji známe z empirických studií (viz dále), je tak rozpuštěna mezi jádro a závěry.

Určitým vrcholem žánru statě je původní teoretická stať, kde „autor přichází

s vlastním, v nějakém ohledu novým, teoretickým pojetím nebo zpracováním určitého

problému, se zobecněním konkrétních poznatků“ (Šanderová, 2009, s. 82). V tomto pří-

padě nejde o kompilaci či komparaci zdrojů, ale o něco úplně nového, byť text samo-

zřejmě vychází i ze zdrojů, se kterými autor pracuje.

Začínající autoři častěji píší určitý typ přehledové stati, které se proto budu vě-

novat obšírněji. Totéž ale platí jak pro práce kompilační, tak pro práce komparativní.

Pro ilustraci uvedu několik možných cílů přehledových statí (dle Mareš, 2013;

APA, 2010; příklady jsem si vymyslel):

- identifikace nejasností, kontraindikací v určitém tématu a snaha o odhalení, čím

jsou dány. Např. jak je možné, že se píše pozitivně o vzdělávacích cílech v pe-

dagogice a zároveň je množství zdrojů, které se k vzdělávacím cílům staví kri-

ticky. Odkud vycházejí jejich stanoviska? Dají se oba pohledy integrovat?;

- syntéza či porovnání poznatků rozštěpených do malých studií či mnoha zdrojů.

Např. dáme dohromady relevantní studie týkající se genderových stereotypů

vůči výkonu v matematice u chlapců a děvčat a budeme sledovat, zdali stereo-

typy mají vliv na výkon v matematice. Nebo srovnáme zdroje zabývající se Nie-

tzschem a jeho postojem ke smyslu života;

- syntéza poznatků pro určitou cílovou skupinu. Např. shrneme pro učitele po-

znatky studií o vlivu známkování a jeho alternativ na motivaci dětí učit se na

prvním stupni.

Cíl by měl být vždy explicitně uveden a měl by tomu být přizpůsoben také vý-

běr pramenů, které do stati zahrneme.

Mezi časté chyby v přehledových statích patří (Sternberg & Sternberg, 2010; Ma-

reš, 2013):

- selektivita. Zahrnujeme pouze určité zdroje, které se nám hodí, a nezahrnujeme

zdroje, které přišly na jiné závěry či potlačujeme určité části závěrů, které se

nám nehodí;

- příliš široký záběr. Věnujeme se tématům povrchně a závěry nejsou prakticky

využitelné;

- nerozlišování kvality citovaných publikací. Autor přehledové stati by měl ručit

za to, že zahrnuty byly pouze kvalitní zdroje;

- nakupení různých poznatků, výzkumů či argumentů za sebe. Klíčová je dosta-

tečná integrace, syntéza a zhodnocení s jasným cílem k čemu a komu je text vy-

užitelný nebo jinak přínosný.

Jakou strukturu volit pro přehledovou stať? Jakmile máme sepsáno dostatek textu, mů-

žeme se pokusit vypsat si hlavní argumenty na lístečky a pokusit se je uspořádat do

logické struktury (do příběhu), která vychází z našeho cíle. Lehce tak zjistíme, že nám

ve struktuře například něco chybí. Možnou strukturou je například: a) upozornit nej-

prve na problém nekonzistence v literatuře; b) potom prezentovat názory jedné sku-

piny autorů; c) následně prezentovat názory druhé skupiny autorů; d) a na závěr se

pokusit, oba směry integrovat a zhodnotit, v čem se integrace daří a v čem ne. Dobrá

struktura textu plyne. Text se dá číst od A do Z jako příběh, aniž bychom se více zara-

zili. Pokud něco z textu vyčnívá, je možné, že jde o část, která do textu nepatří – ačkoliv

může být obecně relevantní.

Na struktuře se také podílí způsob psaní v jednotlivých zemích. V ČR bývala

typická německá tradice psaní, kde o všem píšeme zeširoka a nebojíme se ani různých

odboček a leckdy má čtenář pocit, že je text o všem a zároveň do hloubky o ničem

(Antes, 2007). Naopak v anglosaské tradici je typické rychlé zaměření textu bez výraz-

nějších odboček a někdy se stává, že nám chybí širší zakotvení, na které jsme u nás

zvyklí (o volbě jazyka píšu více v článku, Neusar, 2015). Poslední desetiletí se nicméně

tradice přibližují a i u nás začíná převažovat anglosaská tradice. U některých témat,

např. ve filozofii má nicméně německá tradice psaní stále své místo. Přesto bychom ale

měli myslet i na čtenáře a snažit se, aby byl text nejen rigorózní, ale také dostatečně

srozumitelný.

2.6 Diskuse a závěry

V diskusi dáváme vše, o čem píšeme, do kontextu. Porovnáváme, na co jsme přišli

s ostatními autory, a hodnotíme, jak se nám podařilo naplnit naše cíle, jaký má naše

práce přínos.

Diskuse, jak napovídá název, by měla „diskutovat“. Kvalitní diskuse kriticky propojuje

vše, co zmiňujeme od jiných autorů s tím, na co jsme sami přišli do organického celku

a souvislostí. Diskuse je tak nejdůležitější částí našeho textu – jeho vrcholem. Diskuse

se objevuje zejména u výzkumných studií, kde lze lehce porovnávat naše závěry se

závěry jiných autorů. U přehledových studií/statí někdy nebývá diskuse oddělená od

zbytku textu a jednotlivé problémy jsou diskutovány rovnou u daných částí (nebo je

celý text kritickou diskusí). Nicméně i u těchto statí je vhodné v závěru alespoň zhod-

notit, jak se nám dařilo naplnit naše cíle.

V „klasické“ diskusi bychom měli zmínit následující:

- zopakovat, na co jsme přišli neboli naše závěry. Pro zopakování závěrů bývá

někdy vyžadována i zvláštní část „závěry“, která následuje po „diskusi“ a delší

formou shrnuje, na co vše jsme v naší práci přišli. Ve většině případů se ale po-

užívá pouze část „diskuse“ (popřípadě „diskuse a závěry“) a závěry jsou její

automatickou součástí a začíná se jimi. Někdy se také objevuje část „závěry“, jíž

je diskuse součástí;

- interpretovat naše závěry;

- uvést jak dobře se nám podařilo dosáhnout našich cílů;

- srovnat naše výsledky s podobnými pracemi;

- vyjasnit limity naší práce. Jak moc a ve kterém kontextu lze věřit našim závě-

rům. Jak by mohli další badatelé rozvíjet naši práci a překonat její limity;

- popsat využitelnost naší práce pro rozvoj poznání, popřípadě pro rozvoj praxe

apod. V čem jsou výsledky zajímavé, nové, prakticky využitelné?

V diskusi by se měli objevit autoři, na které navazujeme a se kterými kriticky porovná-

váme naše závěry. I kdyby neexistovaly v naší oblasti žádné zdroje (což je v dnešní

době těžko myslitelné), stále budou existovat prameny, které se zabývají něčím obdob-

ným, a může být užitečné s nimi srovnat naše závěry. Dále uvedu několik ukázek

z části diskuse. První se týká limitů výzkumu:

V našem výzkumu jsme pracovali pouze s muži. Nepopíráme hraní u žen, ale vzhledem

k menšímu zastoupení žen v rámci pobytových léčeb oproti mužům jsme se soustředili

pouze na mužské pohlaví. Malé zastoupení žen v pobytové léčbě popisuje i … (Maie-

rová, Charvát, 2015, s. 39)

Autoři zde zmiňují, proč nemají ve vzorku studie zabývající se hazardním hráčstvím

žádné ženy. V pobytových léčbách jich bylo málo, a proto se autoři soustředili pouze

na muže. Tento limit dále podporují argumentem, že podobné omezení mají i další

studie prováděné na této cílové skupině.

Druhá ukázka popisuje srovnávání výsledků vlastní studie a z části také inter-

pretaci:

Výsledky naší studie jsou v souladu se zahraničními výzkumy, které také ukazují, že

ohrožení genderovým stereotypem snižuje výkony dospívajících dívek a dospělých žen

v matematice (např. Schmader, 2008; Spencer et al., 1999). Ovšem rozdíl oproti před-

chozím zahraničním výzkumům (Schmader, 2002) se projevil u vztahu mezi aktivací

stereotypu a identifikací s matematikou, který v našem vzorku nebyl prokázán. To zna-

mená, že ohrožení stereotypem působilo na dívky bez ohledu na jejich vztah k matema-

tice (i při kontrole známky z matematiky). (Smetáčková & Rubín, 2015, s. 531)

V této ukázce autoři porovnávají své výsledky s jinými výzkumy a uvádějí, že u nich

byl fenomén genderového stereotypu prokázán, ale na rozdíl od předchozích vý-

zkumů nebyla nalezena souvislost mezi vztahem k matematice a aktivací stereotypu.

V další větě autoři vhodně dovysvětlují své závěry, aby byla interpretace úplně jasná.

Dále by mohlo následovat vysvětlení, proč v jejich výzkumu k danému rozdílu došlo.

Tato interpretace by mohla být založena na datech anebo by také mohla být spekula-

tivní na základě poznání autorů, pokud podpora v datech není dostatečná. Spekula-

tivní interpretace by mohla znít např. následovně: „Proč neměla obliba matematiky

vliv, jsme ve výzkumu nezjistili. Jedním z důvodů by mohlo být například ….“

Třetí ukázka se týká využití výsledků výzkumu a možností navazujícího vý-

zkumu:

Tato zjištění ohledně specifického charakteru autobiografické čichové paměti by mohla

být využita v psychoterapeutickém kontextu; například při práci s reminiscencemi kli-

entů s narušenými verbálními schopnostmi by mohly být čichové podněty využívány

jako pomocná vodítka při vybavování emočního doprovodu vzpomínek. Přestože se naše

závěry zakládají na vzpomínkách spojených převážně s pozitivními emocemi, mohou

rovněž přispět k diskuzi ohledně využití čichových podnětů ve forenzním kontextu, kon-

krétně ohledně použití čichových informací jako kontextuálních nápověd k lepšímu vy-

bavování detailů u očitých svědků (např. Larsson, Melinder, 2007) … Navazující vý-

zkum by se mohl zaměřit na ověření platnosti zjištění v rámci vzpomínek spojených

silněji s negativním prožitkem. Bylo by vhodné použít jinou metodu k hodnocení vzpo-

mínek, jež by nebyla natolik závislá na jazykovém zpracování (např. neverbální obráz-

kovou hškálu). (Valkovská & Michalčáková, 2015, s. 416)

V této ukázce se autorky snaží nalézt využití pro své výsledky. Jde o základní výzkum,

který nebyl dělán s cílem ovlivnit praxi. Přesto je užitečné, když se autoři i v takové

situaci zamyslí nad možnou využitelností výsledků nejen pro rozvoj poznání. Autorky

zde nacházejí hned dvě možnosti: v rámci psychoterapie a ve forenzní praxi (např.

práci vyšetřovatelů), kde by čichové podněty mohly sloužit k hlubšímu znovuprožití

určité události. Dále autorky zmiňují možnosti, jak by se dalo na jejich výzkum navázat

(více pracovat s negativními vzpomínkami) a překonat limity jejich výzkumu – např.

závislost hodnocení na jazykovém zpracování.

2.7 Použitá literatura

Literatura obsahuje všechny zdroje, které zmiňujeme v textu. Vše je uvedeno v jednot-

ném formátu citační normy, kterou jsme si vybrali, či nám byla předepsána.

V literatuře by měly být uvedeny všechny zdroje, které jsme ve svém textu zmínili.

Literatura bývá obvykle abecedně řazena (někdy je řazení dle pořadí uvedení v textu)

a měla by dodržovat jednotnou citační normu, která je pro daný typ publikace vyža-

dována. V ČR je běžná norma ISO 690, a stále oblíbenější je i norma APA (2010), která

byla původně určena pro psychology, ale je využívána i mnoha dalšími obory. Jak psát

správně citace se můžeme dozvědět např. na stránkách univerzitních knihoven

a mnoha dalších odkazech na internetu. Proto se tématem citačních norem nebudu

hlouběji zabývat. Klíčové je zejména držet se normy v celém textu.

Přehled použité literatury naznačí, jak moc se autor snažil nalézt relevantní li-

teraturu. Obsahuje literatura pouze přehledové studie? Obsahuje pouze české zdroje?

Obsahuje převážně slovníky a encyklopedie? Je počet zdrojů dostatečný? Necituje au-

tor pouze sám sebe?

Pokud daný zdroj existuje jak v online podobě, tak ve fyzické kopii, tak citujme

ten, který je nám dostupný. Osobně bych se přimlouval za citování online zdroje, neboť

může být pak lépe dohledatelný (můžeme dodat webový link na článek či alespoň DOI

– unikátní digitální číslo článku).

Souhrn literatury doporučuji dělat až na úplný závěr. Nikdy nevíme, jaké zdroje

budou součástí finálního textu a je proto zbytečné vytvářet seznam literatury předem.

Stačí si zapsat jméno autora, rok a případně i stranu (pro citace v textu). Do literatury

si navíc můžeme vložit i název díla pro pozdější dohledání celé citace. Citace si zejména

u zahraničních článků lehce stáhneme ve správném formátu přímo z odborných on-

line databází. Můžeme k tomu využít nějaký specializovaný citační software (např.

placený EndNote či Mendeley, který je zdarma), ale stačí také, když si jednoduše pře-

kopírujeme z databáze text s citací ve zvoleném formátu. U českých zdrojů se můžeme

z části inspirovat citacemi z Google Scholar, nicméně tento nástroj obsahuje velké

množství chyb, takže je třeba citace pečlivě kontrolovat a obvykle také doplnit chybějící

údaje.

2.8 Přílohy a poznámky pod čarou

Do příloh a poznámek pod čarou dáváme vše, co by v běžném textu zbytečně odvádělo

pozornost, ale zároveň je to důležité.

Do poznámek pod čarou bychom měli dávat vše, co by narušovalo přirozené plynutí

textu a zároveň je důležité. Mohou to být například dodatečné zdroje či myšlenky,

které nesouvisí úplně s hlavní myšlenkou našeho textu, ale přesto je chceme zmínit.

V některých oborech (např. historii) se poznámky pod čarou využívají také pro uvá-

dění citací, kterých bývá velké množství.

Do příloh se dávají např. ukázky zpracování dat, detailní popis složitějšího vý-

zkumného designu či dotazníky, které jsme si sami vytvořili.

Přílohy i poznámky pod čarou nejsou v některých publikacích povoleny, což je

dobré si zjistit předem, neboť umazávání poznámek pod čarou a přepisování do běž-

ného textu by mohlo být velmi náročné. Pokud přílohy nemůžeme použít, můžeme je

dát na online úložiště (např. náš profil na ResearchGate) a v publikaci odkazovat na

toto úložiště.

3. PRÁCE SE ZDROJI

3.1 Jakými zdroji se inspirovat?

Koho a co citujeme, odhaluje, zdali umíme odlišit kvalitní zdroj od nekvalitního a jestli

jsou naše argumenty adekvátně podpořeny.

Co je to kvalitní zdroj? Většina z nás se, očekávám, setkala s názorem, že v odborném

textu bychom měli citovat pouze odborné zdroje (např. monografie a vědecké články)

a ne např. nějaké blogové příspěvky či beletrii. Osobně s tímto pohledem nesouhlasím.

Myslím si, že zdrojem, který citujeme ve svém díle, může být ve skutečnosti cokoliv,

pokud ovšem víme, proč.

Ano, je pravda, že primárním zdrojem by pro nás měly být především odborné

zdroje (viz kapitola 1.1). Proč tedy číst a citovat i jiné zdroje – beletrii, poezii, texty

písní, blogové příspěvky apod.? Důvodů je několik: odborné texty nemusí dát prostor

extrémnějším názorům, které mohou být přesto inspirativní; v odborných textech se

neobjevují novinky, neboť o nich ještě nikdo nenapsal; některé originální argumenty se

nemusejí objevit v odborné literatuře, protože jsou příliš odvážné nebo v rozporu

s hlavním proudem; kvalitní beletrie či poezie, umí některé jevy přesněji popsat a vtá-

hnout tak čtenáře více do děje a zapůsobit na jeho emoce.

Když chceme například popsat, jak působí člověk po cévní mozkové příhodě,

můžeme použít úryvku z románu Vlčí jáma od Jarmily Glazarové:

Po půlhodině otevře teta oko. Druhé víčko se nechce pozdvihnout. Vztáhne ruku a pro-

mluví. Ale zní to, jako by těžce mluvila nějakým cizím jazykem, naprosto nesrozumi-

telně. Ruka a noha jsou bez vlády. Toho zděšení, toho nevýslovného zděšení v obličeji

zdůrazněném, v oku zdivočelém a strachu šíleném. Nesrozumitelné slabiky, uškrcené

hrůzou a zalykající se děsem. (Glazarová, 1986, s. 163)

Podobně by mohl posloužit i úryvek z diskusního fóra lidí s určitou nemocí. Tyto

úryvky pomohou čtenáři spoluprožít, jaké to může být vidět člověka, který právě pro-

dělal těžkou cévní mozkovou příhodu. Kdybychom podobnou věc popsali běžnou od-

bornou mluvou, text by sice podával dostatek informací, ale nepůsobil tak silně:

Po cévní mozkové příhodě mohou mít lidé narušenou schopnost řeči, trpět psychotic-

kými stavy a často nemohou hýbat končetinami na jedné straně těla. To může být trau-

matizujícím zážitkem nejen pro člověka, který prodělal mozkovou příhodu, ale i pro jeho

blízké.

Ideální mi proto přijde kombinovat různé druhy zdrojů (s převahou těch odborných)

a využít přitom silných stránek všech zdrojů. Samozřejmě si také musíme dát pozor,

aby čtenář jasně pochopil, že se jedná o citaci z krásné literatury.

U jednotlivých odborných zdrojů je také užitečné znát typické síly a slabiny.

Silou článků bývá, že podávají současné vědění a poskytují dostatečné detaily, aby-

chom zhodnotili, do jaké míry jsou pro nás informace v nich obsažené relevantní a jak

moc jim můžeme věřit a zobecňovat je. Nevýhodou naopak může být, že články jsou

příliš stručné a úzce zaměřené a nemusí být vhodné, pokud se chceme o tématu něco

dozvědět ve větších souvislostech. V takových případech může být lepší sáhnout po

odborné knize. V knize mají autoři dostatek prostoru uvést všemožné odbočky, aby-

chom získali ucelený obraz o dané problematice. Nevýhodou knih ovšem může být

zkreslený pohled daný jedním autorem, který si může vybírat pro podporu svých ar-

gumentů pouze informace, které zapadají do jeho či jejího pohledu. Autoři článků mo-

hou sice také zkreslovat svůj pohled, ale je to mnohem těžší vzhledem k množství de-

tailů, které uvádějí a také vzhledem k recenznímu řízení, které bývá u odborných

článků náročnější, než u knih. Navíc v případě článků si můžeme vzájemně porovnat

více článků a rychle tak zjistit, zdali jsou mezi autory výrazné odlišnosti.

Dalším zdrojem jsou také různé sborníky. Kvalita sborníkových příspěvků bývá

kolísavá. Mnozí autoři v nich recyklují své starší příspěvky anebo se příliš nesnaží,

neboť recenzní řízení u sborníků často není žádné nebo je pouze formální. Na druhou

stranu výhodou sborníků je větší volnost pro autory, což může dávat dostatek flexibi-

lity např. pro různé experimentální příspěvky či novinky, které by běžné odborné ča-

sopisy neuveřejnily, přestože jsou kvalitní. Více o specificích různých typů publikací

v kapitole 1.4.

Různé disciplíny samozřejmě využívají i mnoho dalších zdrojů – např. historici

mohou používat různé archivní materiály, uměnovědci výtvarné katalogy, žurnalisté

diskuse v médiích či noviny.

Dá se odpovědět na to, jaký odborný zdroj je kvalitnější a měli bychom ho cito-

vat? Obávám se, že se to úplně nedá říci. Přesto se pokusím naznačit několik kritérií,

podle kterých můžeme zdroje vybírat:

- relevantnost zdroje pro náš účel. Relevance zdroje je tím nejdůležitějším krité-

riem. Je daný zdroj klíčový pro naši argumentaci? Je stěžejní pro zapůsobení na

čtenáře? Vyberme zdroj, který konkrétní účel nejlépe naplňuje;

- odbornost zdroje. Cituje autor správně? Jsou argumenty dostatečně přesvěd-

čivé a náležitě podložené? Volí autor relevantní přístup a metodologii? Ověřuje

informace? Popisuje všechny detaily, abychom mohli dojít ke stejným závěrům?

- aktuálnost zdroje. Pokud existuje podobně kvalitní novější zdroj, měli bychom

ho citovat. Věda by na sebe měla navazovat a rozvíjet se. Někdy samozřejmě

můžeme mít důvod citovat i starší díla – např. při upozornění, že některá opo-

menutá teorie je dnes stále aktuální nebo při citaci přelomového díla;

- původnost myšlenky. Citujme zdroj, který s danou myšlenkou přišel jako první.

Vedle původního zdroje můžeme citovat také klíčové přehledové studie, které

poznání v určité oblasti integrovaly;

- specifičnost zdroje. Pokud existují, citujme spíše díla, která se zabývají přímo

našim problémem. V úvodu textu může být naopak užitečné někdy citovat

i obecnější zdroje, např. pro dotvoření širšího kontextu, ve kterém se budeme

pohybovat;

- kvalita autora. Někteří autoři obecně píší kvalitněji a provádějí lepší výzkumy.

Určitým kritériem je např. h-index. Pokud je deset, tak to znamená, že daný

autor má deset děl, která byla minimálně desetkrát citována v časopisech, ze

kterých se h-index vypočítává. Podobné scientometrické ukazatele jsou ale do

určité míry oborově zkreslené – někteří autoři např. nemají šanci mít vysoké

ukazatele, protože pracují v oblasti, které se věnuje málo autorů, nebo píší

pouze v národním jazyce;

- kvalita vydavatele. Některá vydavatelství produkují kvalitnější publikace.

I u renomovaných vydavatelů může ale kvalita kolísat. Vliv na nižší kvalitu

může mít kromě autora např. i redaktor, který může publikaci věnovat méně

času a nemusí sehnat důkladné oponenty;

- kvalita časopisu. Časopisy s pečlivým recenzním řízením obsahují obvykle kva-

litnější články, než časopisy nerecenzované. Vyšší impakt faktor z části také

souvisí s kvalitou časopisu (články v časopisu jsou v průměru častěji citovány).

Vyšší impakt faktor ovšem neznamená nutně vyšší dopad každého článku

v časopisu;

- dostupnost zdroje. Vybírejme pokud možno zdroje, které jsou jednodušeji do-

stupné co nejširšímu počtu čtenářů v jazyce, ve kterém text píšeme.

Výše uvedená kritéria nám někdy pomohou vybrat ten správný zdroj. Vždy ale bu-

deme muset také uplatnit naši schopnost kritického úsudku a zhodnotit, jak autoři ar-

gumentují, jakou poskytují evidenci, jak kvalitní zdroje citují, a jak důvěryhodně na

nás výsledný text působí. K tomu je také nutné fakta a argumenty zmiňované ve zdro-

jích ověřovat a porovnávat a mít také dostatečně dobrou znalost metodologie, jak by

měly poznatky v našem oboru vznikat.

3.2 Jak pracovat s myšlenkami druhých?

Práce se zdroji odhalí, jestli jen formálně „dokladujeme“ anebo myšlenky druhých smys-

luplně využíváme a syntetizujeme je. Správné citování také ukazuje, zdali jsme pocho-

pili řemeslo odborného psaní.

V tomto textu cituji méně, než je v odborném textu zvykem. Důvodů mám několik.

Většina informací, o kterých píšu, jsou obecně platné poznatky, které lze najít v mnoha

zdrojích. V tomto ohledu jde o informace podobné tomu, že „Země obíhá kolem

Slunce“, které nemusíme citovat. Dalším důvodem je, že hodně vycházím ze svých

zkušeností s psaním a zkušeností z workshopů pro začínající autory. A posledním je,

že jde o učební text, který nechci zamořit velkým množstvím citací, které by snížily

čtivost textu.

Citace mají v odborných publikacích dvě základní role, které by měly být napl-

něny. První je doložit, čím jsme se v našem textu inspirovali. Zmínění našich inspirací

by ale nemělo být pouhým dokladováním, kdy do závorky vypíšeme soupis různých

zdrojů. S myšlenkami druhých autorů bychom měli aktivně pracovat, syntetizovat je,

vyhrazovat se vůči nim kriticky. Jen tak ukážeme, že jsme dané zdroje opravdu pocho-

pili a integrovali do našeho textu.

Druhou rolí je doporučení. Každý zdroj by měl být tím nejlepším doporučením,

kde se čtenář může o dané věci dozvědět více. Proto by měly být citovány ty nejvíce

relevantní zdroje (viz výše).

Pokud uvádíme nějakou myšlenku, mělo by být vždy jasné, jestli někoho citu-

jeme nebo jde o naši myšlenku. K tomuto účelu stačí např. prosté uvedení myšlenky

slovy „domnívám se, že“.

Často se stane, že některé autory citujeme ve více větách. V takovém případě

stačí citaci uvést pouze v první větě a v dalších větách už můžeme jen zmínit „dle au-

tora je také důležité”. Jméno autora či autorů už nemusíme uvádět znovu. Jen je po-

třeba zajistit, aby čtenář věděl, že se stále jedná o citování z daného zdroje. Někdy ne-

musíme zmiňovat ani slovo „autor“, neboť je z kontextu jasné, že používáme stále je-

den zdroj.

Samotné citace můžeme uvádět na začátku věty, v jejím průběhu či na konci.

Doporučuji místo citace měnit, ať je text pestřejší. Dalším důvodem pro změnu místa

je také umístění důrazu. Pokud chceme zdůraznit, že jde o nosnou myšlenku autora,

pak může být vhodné začít například takto: „Dle Nováka (2014) má kouření silné rela-

xační účinky, které jsou dány zejména hlubokým dýcháním.“ Pokud jde ale o fakt,

který bývá uveden ve více zdrojích, může být vhodnější dát citaci až nakonec: „Silné

relaxační účinky kouření jsou způsobeny zejména hlubokým dýcháním (viz např. No-

vák, 2014).“ Anebo můžeme dát Nováka doprostřed, kde bude význam podobný

s první ukázkou: „Silné relaxační účinky kouření jsou dle Nováka (2014) způsobeny

zejména hlubokým dýcháním.“

V další části uvedu některé nevhodné či nepřípustné praktiky práce se zdroji.

Plagiátorství a jiné nevhodné praktiky

Plagiátorství znamená, že využíváme myšlenky, ideje, design výzkumu či text od ji-

ného autora bez uvedení zdroje, kde jsme se inspirovali. Roig (2006) uvádí mnoho způ-

sobů, jak se můžeme dopustit plagiátorství, self-plagiátorství či jiných nevhodných

praktik, z nichž některé dále rozvedu (tyto praktiky porušují etiku vědecké práce). Po-

kud neuvedu jinak, budu čerpat z Roiga:

1) Plagiátorství idejí. Někdo vymyslel např. určitou metaforu, teorii, závěr, hy-

potézu a my neuvedeme, kde jsme se inspirovali. Ve všech těchto případech bychom

měli uvést zdroj.

2) Plagiátorství textu. Půjčíme si kus textu od jiného autora a neocitujeme ho.

Pokud využíváme cizí text doslova, měli bychom jej uvést v uvozovkách a citovat ne-

jen autora a rok vydání díla, ale také stranu (např. Novák, 2015, s. 265). Stejného pro-

hřešku se dopouštíme, i když parafrázujeme dílo jiného autora bez uvedení zdroje.

Správná parafráze sumarizuje v našich vlastních slovech hlavní poselství, co řekl jiný

autor. Parafráze by nikdy neměla dojít k závěrům, které jsou v rozporu s vyzněním

původního zdroje a pokud k tomu dojde, měli bychom zdůraznit, že se odchylujeme

od původního smyslu citovaného textu.

3) Plagiátorství sebe sama. I půjčování vlastního textu bez udání zdroje je pova-

žováno za plagiátorství! Někdy se tomu samozřejmě nevyhneme. I já se v tomto textu

věnuji na některých místech tématům, kterým jsem se již věnoval v minulosti (např.

typy argumentů) a jelikož používám ty samé zdroje, text uvedený zde se do určité míry

překrývá s textem, který jsem již publikoval dříve (viz Neusar, 2012). Pokud bych

nicméně vzal text z roku 2012 a přepsal ho sem tak, jak je, dopustil bych se plagiátorství

sebe sama. Jelikož jsem ale vše napsal znovu a inspiroval se u stejných autorů (Luns-

ford, Ruszkiewicz & Walters, 2001), tak se domnívám, že již o plagiátorsví sebe sama

nejde. Hranice je však někdy neostrá.

4) Mezi další neduhy citování, které zmiňuje Roig (2006) patří například cito-

vání zdrojů, které jsme nečetli, nebo jsme jim nerozuměli a necitování originálního

zdroje, který je dohledatelný (citujeme např. obecnou učebnici místo původního au-

tora, který na danou teorii přišel). Výhodou nalezení originálního zdroje je i další citace

do seznamu literatury, pokud ho nemáme dostatečně dlouhý. Pozor ale na excesivní

citování. Obvykle stačí jedna či dvě citace na jeden argument. Pokud bychom citovali

přílišné množství zdrojů, již by citace nebyla doporučením (příliš mnoho doporučení

ztrácí svůj význam) a text by se stal nečitelným (obsahoval by více citací, než původ-

ního textu). Tento neduh je dnes velmi častý.

Kromě výše uvedených problémů jsem si ještě všiml, že mnozí začínající autoři

příliš často citují z jednoho zdroje (pokud to není vyloženě nutné, neměli bychom cito-

vat déle než zhruba půl strany) a uvádějí mnoho sekundárních citací (tj. citací, kdy si

nepřečteme původní zdroj, ale pouze sekundární zdroj, který primární zmiňuje). Příliš

mnoho sekundárních citací prozrazuje, že jsme si s hledáním zdrojů nedali moc práce.

3.3 Kde najít zdroje?

Zdrojů je dnes tolik, že je spíše problém se v nich neutopit a zároveň najít, co je pro nás

nejvíce relevantní.

Když začínáme hledat zdroje, můžeme se cítit zavaleni. Proto je užitečné nechat si na

začátku doporučit zkušenějšími autory stěžejní díla v naší oblasti a na ta se nejdříve

zaměřit. Anebo můžeme udělat rychlý průzkum, která díla jsou v našem tématu nej-

častěji citována a ta si pak důkladně přečteme (zjistíme to např. v aplikaci Google Scho-

lar).

Důkladným přečtením několika děl získáme základní přehled, který se nám

později bude hodit při vyhledávání dalších zdrojů. Nelze přečíst všechny zdroje, ale

bez určité základní znalosti nebudeme schopni u ostatních zdrojů rychle odlišit, jestli

se jimi vůbec zabývat. Pokud už máme o tématu určité povědomí, obvykle stačí přečíst

si abstrakt a letmo několik úryvků textu, abychom zjistili, jestli se daným dílem zabývat

hlouběji.

Zdroje pro naši práci můžeme hledat buďto fyzicky např. v knihovnách (či ar-

chivech) anebo v elektronické podobě na internetu. Pokud mám čas, tak se snažím zajít

i do klasické knihovny, kde jsou knihy i časopisy ještě uložené v regálech a nemusí se

objednávat u pultu. Často tak narazím na různé skvosty, které bych jinak neobjevil.

Doporučuji navštěvovat i obory příbuzné, neboť našemu tématu se mohou věnovat

i autoři z jiných oborů a jejich pohled může být inspirující.

Znalost angličtiny je velkou výhodou, neboť v angličtině najdeme pro většinu

témat dostatek kvalitních zdrojů. V češtině se lehce stane, že nic specifického o našem

tématu dosud nebylo napsáno, anebo zdroje nenajdeme, protože jsou obtížně dohle-

datelné (v češtině neexistuje ucelená databáze všech odborných textů). Nepišme pak

ale do textu, že „žádné zdroje neexistují“ anebo „tématu se nikdo nevěnoval“. To

opravdu nemůžeme vědět. Je vhodnější přiznat, že jsme žádné české zdroje i přes

snahu nenašli.

Elektronické zdroje

Pro každý obor mohou být užitečné jiné elektronické zdroje, a nejlepší bude zeptat se

přímo v knihovně či zkušenějších lidí v našem oboru, které databáze jsou pro vás rele-

vantní.

Zajímavé databáze s českými texty mohou být např. tyto:

- http://full.nkp.cz/ – databáze z českých novin a časopisů (plný přístup k člán-

kům je v rámci Národní knihovny);

- http://www.caslin.cz/ – databáze dokumentů velké část českých knihoven a in-

stitucí. Pomocí tohoto katalogu zjistíme, ve které instituci se daná publikace na-

chází;

- http://www.anopress.cz – databáze plných textů z České republiky (noviny, ča-

sopisy, přepisy z rozhlasu a z některých televizních pořadů);

- http://theses.cz/ – mnoho zajímavých publikací vzniklo také jako kvalifikační

práce a stále více institucí je sdílí skrze tento portál.

Pokud umíme anglicky a zabýváme se tématem relevantním i mimo Českou republiku,

můžeme využít spousty databází odborných textů. Každá z databází obsahuje svůj

specifický výběr zdrojů, a proto vyhledávání v každé z nich může přinést jiné vý-

sledky. Osobně rád využívám zejména velkých multioborových databází jako např.

EBSCO, Academic Search Complete či ProQuest, kde si zatrhávám, ve kterých pod-

databázích chci, abych vyhledával. Tyto velké databáze obsahují většinu textů a ušetří

čas, který bychom trávili postupným prohledávání menších databází. Pokud jsme

v univerzitní síti či síti jiné akademické instituce, můžeme vyhledávat tyto zdroje

přímo skrze odkazy elektronických zdrojů na naší instituci. Pokud jsme ale doma,

bude nutné připojení přes tzv. vzdálený přístup (VPN). Pokud jsme připojeni přes

vzdálený přístup, databáze si „myslí“, že jsme na akademické síti a umožní nám vstup

do databází k plným textům, které si naše instituce předplácí.

Pokud jsme připojeni k internetu v rámci akademické sítě, pak může být také

velmi užitečným nástrojem Google Scholar (https://scholar.google.cz/). Scholar se totiž

umí propojit s databázemi, do kterých má naše instituce přístup a stává se z něj jedi-

nečný nástroj, který nám umožní najít plné texty v rámci jediného vyhledávače nebo

nám oznámí, ve které databázi publikaci hledat (někdy je potřeba kliknout na nasta-

vení služby Scholar a zakliknout, ať se zobrazují knihovní odkazy; u vyhledaných

článků pak přibude tlačítko, „najděte na + jméno vaší instituce“ či tlačítko „SFX“ na

dohledání fulltextu).

I když služba Google Scholar nemá takové možnosti prohledávání jako profesi-

onální databáze, je to rozhodně velmi užitečný nástroj na zjištění, jaké publikace vůbec

existují, jak moc jsou citované (což do určité míry souvisí s dopadem publikací i jejich

kvalitou) a kde je můžeme případně dohledat. Služba Scholar najde mnoho plných

textů, i pokud nejsme připojeni na internetu žádné instituce, takže má rozhodně smysl

tuto službu použít. Mnohé plné texty najdeme také na stránkách jednotlivých autorů

(např. na stránkách ResearchGate).

Pro neodborné články, blogy apod. můžeme použít i klasické vyhledávače typu

Google či Seznam. Výhodou těchto vyhledávačů je, že mají obvykle svou logiku vyhle-

dávání a do určité míry umí číst i naše myšlenky, co asi tak chceme hledat, takže někdy

může být hledání pomocí těchto nástrojů (včetně Scholaru) efektivnější, než hledání

v odborných databázích, kde musíme zadat klíčová slova přesněji – aby odpovídala

tezauru (hesláři) dané databáze.

Při vyhledávání je často potřebné nějakým způsobem zúžit či rozšířit, kolik vý-

sledků se nám bude zobrazovat. K tomu se používají tzv. operátory, kterých je spousta

a některé fungují pouze v některých databázích a vyhledávačích. Níže uvedené Boole-

ovské operátory (AND, OR, NOT) fungují ve většině běžných vyhledávačů a databá-

zích:

- Václav Havel AND dramatik = všechny výsledky, kde se píše o Havlovi a zároveň

je zmíněno i slovo dramatik. Podobný výběr může být u Havla užitečný, neboť

počet textů, kde není role dramatika zmíněna, ale zabývají se pouze politickou

kariérou, může být obrovský.

- Václav Havel OR dramatik = tento výběr by našel všechny výsledky, kde je zmí-

něn Havel nebo dramatik, ať už jde o Havla či nikoliv.

- Václav Havel NOT dramatik = v tomto případě nás zajímá Václav Havel, ale ne-

chceme, aby v textu byla zmíněna i jeho role dramatika.

Mnohé databáze ještě využívají další vyhledávací operátory, např. „?“, „#“ či „*“. Tyto

operátory například nahrazují některé znaky nebo nám umožňují hledat slova s růz-

nými koncovkami:

- comput* = např. computer, computing;

- colo#r = např. color, colour;

- ne?t = např. neat, nest, next

Každá databáze bohužel využívá trošku jiných operátorů nebo v nich mají ope-

rátory jinou funkci, a proto je užitečné podívat se do nápovědy. Tyto operátory nalez-

neme obvykle v sekci „Truncation and wildcards“. Česky se jim říká zástupné, rozši-

řovací či maskovací znaky.

Organizace zdrojů

Po čase se nám stane, že zejména těch elektronických zdrojů, začne být mnoho a bude

je potřeba nějak třídit. Osobně mi přijde vhodné si elektronické texty smysluplně na-

zvat a dávat je do adresářů a podadresářů podle obsahu. Začínám obvykle příjmením

autora, pokračuji rokem a krátkým popiskem obsahu pomoci klíčových slov. Např.

Novak_2015_autobiografie_pamet_rozdil_vek. Když pak chceme daný zdroj vyhledat,

dáme do průzkumníku v počítači ten údaj, který si u daného textu pamatujeme – např.

rok nebo nějaké klíčové slovo a vyjedou nám všechny články s daným rokem či klíčo-

vým slovem.

V textech je také užitečné si alespoň některé důležité části zatrhnout, ať je příště

vyhledáme rychleji (i běžný Acrobat Reader už umí vkládat do PDF poznámky či pod-

trhávat). Na stranu si také můžeme napsat klíčové slovo, popisující, co si zatrháváme.

Sofistikovanější verzí je pak přidávání štítků v různých specializovaných pro-

gramech. Tyto programy umí např. prohledávat PDF, vystřihovat úryvky z textů, při-

dávat různé štítky s klíčovými slovy a spravovat citace (viz např. velmi užitečné free-

ware programy Mendeley, Qiqqa či Zotero). Sám tyto programy nepoužívám, neboť

naučit se je používat stojí mnoho času a také se někdy vyskytují různé problémy, když

přecházíme z jednoho programu na druhý, kde nemusí být vše kompatibilní. Proto

využívám jen ty nejběžnější postupy, u kterých je šance, že budou dlouhodobě funkční

– adresáře, poznámky v PDF, pečlivé názvy online zdrojů. Znám ale také mnoho lidí,

kteří výše uvedené programy využívají a jsou s nimi velmi spokojeni, takže má určitě

smysl je vyzkoušet. Nejrychlejší cestou k jejich zvládnutí je podívat se na instrukční

YouTube videa či se nechat zaškolit někým, kdo je již umí ovládat.

U zdrojů, které mám ve fyzické kopii, si píšu tužkou na boční stranu klíčová

slova pro rychlou orientaci a v textu podtrhávám důležité pasáže. U zdrojů, které mám

u sebe jen na chvíli (např. zdroje z knihovny) si obvykle udělám do mobilního telefonu

fotku pasáže, která mne zaujala a připíšu si k ní několik klíčových slov (užitečná je

k tomu např. aplikace Evernote), abych poznámku později lehce našel. Poznámku

s popisem a fotkou pak uložím do specifické kategorie poznámek, kterou si k tomuto

účelu vytvořím (poznámky s fotkou mám pak dostupné nejenom v mobilu, ale také

v aplikaci na počítači). Obvykle se ale snažím mít většinu zdrojů v elektronické po-

době, a pokud je to možné, zdroje si naskenuji a uložím do počítače.

4. O PSANÍ

4.1 Jak zvládnout proces psaní

Proces psaní nemusí být tak úmorný a bolestný, když víme, jak na to.

Napsat delší odborný text může být náročné. Proto je užitečné si brzy osvojit ty správné

návyky, aby nedošlo k selhání anebo zbytečnému znepříjemnění našeho života. Násle-

dující doporučení vycházejí z mé zkušenosti i zkušenosti dalších autorů (např. Boice,

1997; Silvia, 2007; Sternberg & Sternberg, 2010; Neusar, 2015, 2016).

Priorita psaní

Pokud máme něco napsat, musíme si z psaní udělat prioritu a ideálně se psaní věnovat

jako první činnosti v daném dni. Jen tak se nám nestane, že psaní odsune něco důleži-

tějšího či urgentnějšího. To platí i pro sovy. I když se nám může lépe psát v noci, není

špatné z výše uvedených důvodů zkoušet psát i dříve. Navíc je otázkou, zdali není

lepší večer a v noci dělat něco jiného, než psát.

Pravidelnost

Klíčem k úspěchu je věnovat se psaní co nejvíce pravidelně. Psaní přichází po kapkách,

a pokud každý den či obden něco přibude, budeme brzy překvapeni, že už se blížíme

ke konci. Psaní si vyhraďme určitý blok, který celý věnujme práci na našem textu. Do-

poručuji, aby tento blok byl dostatečně dlouhý (cca 3–4 hodiny), neboť chvíli trvá, než

se do psaní dostaneme.

Je pravdou, že někteří autoři sepsali své texty za jeden dva víkendy v pracov-

ním záchvatu. Takto lze uspět pouze v případě, že máme hodně načteno a přesně víme,

o čem chceme psát. Podobná strategie obvykle vede k nekvalitní práci, neboť jak zmi-

ňuje Goodson (2013), je sice dobré psát co nejrychleji, ať práce přibývá, ale editace ru-

kopisu našeho textu by naopak měla být pomalá a pečlivá. A právě nedostatek času na

editaci a nedostatek odstupu mohou mít za vinu nižší kvalitu. A to nemluvím o tom,

že můžeme až v průběhu psaní přijít na nějakou díru v našem argumentu, kterou ne-

budeme umět vzhledem k časovému omezení smysluplně zaplnit.

Existují ovšem také autoři, mezi něž Crabbe (2015) řadí i sám o sebe, kterým

nevyhovuje psát v pravidelných, několik hodin dlouhých blocích. Tito autoři píší

v dlouhých blocích (i několik dnů dlouhých), kdy se do psaní hluboce ponoří a ne-

přestanou, dokud nenapíší velký kus práce a pak mají třeba týden i déle pauzu. Myslím

si ale, že zejména pro méně zkušené autory jsou velké pauzy (více jak týden) mezi

tvůrčími návaly nebezpečné. Lehce se totiž mohou protáhnout. A navíc velkou část

toho, o čem jsme psali, zapomeneme, a může být obtížné v textu navazovat. Proto bych

obecně doporučoval mít v každém týdnu několik psacích bloků.

Psaní v klidové zóně

Pokud jsme neustále vyrušováni emaily, SMS zprávami, Facebookem apod. stěží na-

píšeme nějaký kloudný text. Na to se potřebujeme soustředit. Každé vyrušení snižuje

naši koncentraci a musíme se do textu znovu dostávat. Proto doporučuji vypnout

všechna upozornění a zvuk na mobilu (mobil ideálně schovat z očí, neboť touha kon-

trolovat, zdali nám něco nepřišlo, je příliš velká). Klidová zóna nemusí nutně znamenat

úplný klid. Mnoha lidem vyhovuje např. i prostředí kavárny, kde je mírný šum, který

pohltí část naší těkavé pozornosti. Pokud k některé části práce nepotřebujeme internet,

může také pomoci víkend na nějaké opuštěné chatě bez signálu, kde sepíšeme vše, co

máme v hlavě a později doplníme potřebné citace, které si nepamatujeme.

Rozložení textu na malé části

Když jsme na začátku, může napsání článku nebo knihy působit jako obrovská hora,

na kterou nikdy nevystoupíme. Proto je užitečné rozložit si práci na malé kousky

a věnovat se vždy jednomu z nich. To je jednoduché zejména u empirických studií,

které mají jasně danou strukturu a jeden psací blok můžeme např. popsat náš způsob

analýzy, jiný den cíle naší práce, další design našeho výzkumu apod. U přehledového

textu je to složitější. Zde bych doporučoval začít částmi, kde jsme si více jisti, že budou

součásti finálního textu – začít tedy tou částí, kde jsme nejsilnější, máme nejvíce na-

čteno a už tušíme, jak chceme argumentovat. Po napsání každé části si můžeme od-

škrtnout splněný úkol a odměnit se za to.

Psát skoro finální text

Jak už jsem zmínil, je dobré psát rychle, ale zároveň bychom měli psát náš text jako by

byl skoro finální. Jinak se může stát, že náš text bude plný různých poznámek (dohle-

dej toto, přidej tamto) a skončíme s desítkami stran poznámek a žádným hotovým tex-

tem. Psaní skoro finálního textu nám navíc umožní vidět, zdali náš text již má nějaký

obsah a odhalit případné mezery (Richardson, 2003). Styl samozřejmě nemusí být hned

vytříbený. Dá se doladit i později.

Psát vedle někoho pracovitého

Většina lidí má problém věnovat se pravidelně a dlouhodobě nějaké činnosti, která je

navíc složitá. Proto může být užitečné psát vedle někoho, komu psaní jde a má vytvo-

řeny dobré pracovní návyky. Nic tak dobře nemotivuje, jako vidět někoho, kdo neu-

stále klape do počítače a každý den mu přibývají nové a nové řádky.

Průběžná konzultace textu

Pokud máme nějakého konzultanta, je užitečné si nechat text průběžně komentovat, ať

zjistíme co nejdříve, že je něco špatně. Předejdeme tak mnoha problémům a nebudeme

ladit text, který se později vyřadí. Na institucích, kde se hodně a kvalitně píše, většinou

autoři pracují alespoň ve dvojicích či malých týmech, aby se nestalo, že se psaní zarazí.

Když jeden autor nemůže, pokračuje další. S druhým člověkem se můžeme také vzá-

jemně motivovat – dávat si termíny, malé odměny či tresty (např. kdo zaplatí pivo).

Pomáhají také pravidelné porady, kde autoři mluví o svých textech, co se jim daří

a nedaří a ostatní jim k tomu dávají zpětnou vazbu a inspiraci.

Jak zdůrazňuje Goodson (2013) v různých fázích psaní potřebujeme různý typ

zpětné vazby. V počátečních fázích např. pomáhá zpětná vazba, která nehodnotí celek

práce (protože ten je ještě ve fázi rozpracování), ale zdůrazňuje, které části, myšlenky

či argumenty jsou silné a stály by za další rozpracování, a které jsou naopak slabé

a bylo by nejspíše vhodné je úplně opustit. Podobně nesmyslné by v takové fázi bylo

jít do detailů, že text na sebe nenavazuje nebo v něm jsou gramatické chyby. Až v poz-

dějších fázích, kdy máme víceméně celý text v první verzi rukopisu, se zpětná vazba

může více soustředit na způsob sdělení myšlenek, a jaký dopad to má na čtenáře. Au-

torka také zdůrazňuje, ať se snažíme využívat co nejvíce zpětné vazby jiných začínají-

cích autorů a necháme si zpětnou vazbu od expertů, kteří jsou ochotni si náš text přečíst

zejména na nejdůležitější části. Tou je na počátku samotné směřování textu a následně

zpětná vazba na první verzi rukopisu, kdy ještě může docházet k větším změnám.

Střídání psaní a čtení

Někteří autoři mají problém, že pořád čtou a málo píší. Jiní naopak vůbec nečtou

a pouze píší. Oba přístupy jsou nebezpečné. Pokud budeme pořád jen číst, nikdy se

nedozvíme, co víme my sami, a co je našim přínosem – to zjistíme až při samotném

psaní. Pokud naopak nebudeme vůbec číst, nepůjde de facto o odborný text, protože

nevyužíváme zdroje druhých lidí, a také přijdeme o spoustu inspirativních podnětů.

Obecně se doporučuje z počátku více číst a postupně čtení ubírat a věnovat se stále více

psaní. S psaním bychom měli začít relativně brzy a nečekat, až budeme všechno vědět

(takový stav ostatně málokdy přichází a pokud ano, jde často spíše o nevědomost, kolik

toho ještě existuje).

Občas změnit prostředí

Změna prostředí může pomoci překonat tvůrčí blok a také zvýšit kreativitu. Psát pořád

na stejném místě přináší ty samé podněty a může to naše psaní omezovat. Pokud vám

ale psaní na jednom místě vyhovuje, následujte své instinkty.

Přestávky

Každý z nás je jedinečný a někdo potřebuje přestávky každých 45 minut, zatímco ně-

kdo jiný vydrží soustředěně sedět a pracovat i po dlouhé hodiny. Dobrou přestávkou

je ta, kdy děláme něco naprosto jiného a navíc něco, co nás pohltí. Můžeme si třebas

zacvičit. Nebo zaběhat na místě. Nebo běhat a boxovat u toho do prázdna – to je moje

oblíbená aktivita, která mi vždy zlepší náladu. Užitečné je se také protáhnout, ať ne-

máme ohnutá a bolavá záda. Vše můžeme doplnit nějakou oblíbenou hudbou. Pokud

máme možnost se jít proběhnout někam ven do přírody na čerstvý vzduch, těžko bu-

deme hledat lepší odreagování.

Nečekat, až přijde múza

Pokud máte psát, tak si prostě sedněte a donuťte se psát. Schopnost psát se do značné

míry podobá tréninku svalů. Čím více píšeme, tím lehčeji nám psaní jde. Někdo zažívá

před psaním úzkosti nebo nechuť. Je to přirozené. Psaní je pro většinu z nás náročné

a o to více pro začínající autory. Dobrá zpráva je, že pokud si k psaní sedneme, úzkost

i nechuť se poměrně rychle vytratí. Stačí jenom dostatečně dlouho sedět a zkoušet psát.

Moje osobní zkušenost je, že nepříjemné pocity se vytrácí zhruba do půl hodiny. Pokud

psaní opravdu nejde, tak mnoho profesionálů přesto doporučuje věnovat se ve vyhra-

zeném bloku psaní – např. psaní deníku či básniček. To nám pomůže vytvořit si uži-

tečnou rutinu, že v určitou dobu píšeme.

Začít na text myslet dříve než je potřeba

Když víme, že máme na práci tři měsíce, je dobré na ni začít myslet již pět měsíců pře-

dem. Stačí například přemýšlet hodinu o struktuře a někdy jindy zase o cílové skupině,

pro kterou chceme psát. I když se textu reálně nebudeme více věnovat, je důležité mít

čas na inkubaci (King, 2015). Spousta věcí se stane v našem nevědomí, a když si později

sedneme k textu, zjistíme, že se do něj dostaneme mnohem rychleji, než kdybychom

o něm nikdy nepřemýšleli.

Překonání úzkosti

Jak jsem psal, k překonání vlastní úzkosti často pomůže si ke psaní jednoduše sednout.

Dále můžeme využít některých meditačních technik, které pracují s dechem – často

stačí několikrát se zhluboka nadechnout a soustředit se pár minut na náš dech a úzkost

je pryč. Funguje také, když se úzkosti přestaneme bránit a jednoduše přijmeme, že tu

je, ale nevěnujeme jí zbytečnou pozornost. Čím více pozornosti úzkosti věnujeme, tím

více „přikládáme pod kotel“. Užitečnou knihou plnou různých prakticky využitelných

technik sepsal Tan (2014).

Jak zmiňuje Hayot (2014), úzkost je také přirozenou součástí procesu psaní. Po-

kud píšeme něco nového, vždy to přináší chvíle, kdy nevíme, jak pokračovat, kdy si

nejsme jisti sami sebou, kdy zjistíme, že nejsme schopni dosáhnout plně svých původ-

ních ambicí. Určitá úzkost nás podle Hayota nutí být otevřenými k tomu, jak text bude

pokračovat a je tak součástí kreativního procesu.

Je to naše práce, naše volba, náš život

Pokud chodíme do práce nebo na brigádu, přijde nám divné do ní nepřijít. Pokud ale

píšeme text, který má být hotový za měsíce, je velmi lehké se od něj odvrátit a odkládat

jej na neurčito. Pokud si ale uvědomíme, že jde vlastně o naši práci (ať už reálnou anebo

je to povinná součást studia), tak psaní nevynecháme, protože do práce se přece chodí

a musí být udělána. Když nic neuděláme, nedostaneme zaplaceno. Když nic nenapí-

šeme, další den můžeme být více úzkostní a ohrožujeme tak i úspěch celého procesu

psaní. Psaní je přirozenou součástí života v našich profesích a tu jsme si, očekávám,

vybrali z nějakého důvodu. Jde tedy o naši volbu. Do této činnosti nás nikdo nenutil

a jenom my jsme za naše životní volby zodpovědní. Pokud se nám to nelíbí, je samo-

zřejmě možné práci změnit a pak nebudeme muset psát.

Je to jenom odborný text

Zachovejme si určitou lehkost bytí. Každý odborný text má své limity. Nikdo z nás

není dokonalý a psaní je potřeba se naučit. Proto neuškodí nadhled. Ostatně méně kva-

litní odborný text nenapáchá mnoho škod. Důležité je v textu hlavně nelhat a nepře-

krucovat realitu a snažit se v rámci našich možností, které jsou vždy nějak omezeny.

Pokud odborný text nic inspirativního nepřinese, jednoduše skončí na ohromné

skládce nikdy nevyužitých textů. Příště se to možná podaří lépe.

4.2 Klíčový je příběh

V odborných textech často chybí příběh. Text obsahuje spoustu poznatků, ale nikam ne-

směřuje, málo na sebe navazuje, nemá zápletku a úderné zakončení.

Asi největším neduhem odborných textů začínajících autorů je, že struktura celé práce

postrádá příběh. Celý text je pak souborem různých citací, definicí, odstavců, kapitol

a podkapitol, které na sebe nenavazují. U textu popisujícího výzkum se tak stane, že

autoři uvádějí v teoretickém přehledu, na co přišli jiní autoři a pak se naráz objeví

vlastní výzkum, aniž víme, proč se objevil a jak navazuje na předchozí práce.

Proto mi přijde užitečné uvažovat, že celý odborný text je jeden dlouhý příběh,

který někde začíná a následně končí. A ústřední téma tohoto příběhu bychom neměli

ani na vteřinu ztratit z dohledu. Když například píšeme o vlivu osobnosti učitele na

učební styl, není třeba psát obsáhlou část popisující různé teorie osobnosti. Ne, cílem

je věnovat se rovnou tématu vlivu osobnosti na učební styl a cokoliv bude nutné zmínit

z teorií osobnosti, napíšeme, až to bude potřeba.

Příběh by neměl být narušovaný přílišnými odbočkami. Pokud je třeba nějakou

odbočku uvést, můžeme ji dát do poznámek pod čarou, pokud jsou poznámky pod

čarou povoleny normou, kterou máme dodržovat. Do poznámek pod čarou se v někte-

rých publikacích dávají i citace autorů, aby příliš nenarušovaly plynutí textu.

Podle Schimela (2012) je nedostatek „příběhovosti“ jedním z důvodů, proč často

vědecké publikace nikdo mimo odbornou komunitu nečte. Podle autora bychom se

měli snažit být lepšími vypravěči a zprostředkovateli našich sdělení, čehož se dá do-

sáhnout i při zachování rigoróznosti textu. Stačí jen odhodit část zbytečného forma-

lismu, který texty spíše zamotává a myslet více na kvalitu příběhu. To neprospěje jen

lepší čtivosti našich textů, ale také se sníží riziko, že naše texty budou ignorovány či

špatně pochopeny (více v kapitole 4.4 o stylu).

4.3 Kdo text píše? Jak oslovujeme čtenáře?

Kdo text píše? Já? My? Vy? On? Nebo ono? Jak budeme psát o sobě jako o autorovi

a jak oslovovat čtenáře? Ne všechny způsoby jsou stejně vhodné a některé mohou i mást.

Autorský plurál: my = já

Osobně nemám rád tzv. autorský (skromnostní) plurál, kdy jeden autor píše o sobě

v 1. osobě množného čísla a text působí, jakoby ho napsalo více lidí:

V našem příspěvku se zaměříme na srovnání…

Volbou takto rozmanitého vzorku se chceme vyhnout efektu stropu.

Pokud by šlo o dva či více autorů, je to naprosto v pořádku. Tento styl psaní ale bývá

běžný i v případě jednoho autora a dokonce často doporučován např. manuály pro

psaní závěrečných prací. Setkáme se s ním také v odborných článcích. Podle mne nejde

o dobrou praxi. Tento styl je typický pro bývalý východní blok a říkám si, jestli naduží-

vání „my“ nebylo způsobeno strachem. Pokud budu psát něco sám za sebe, mohou

mne za to popotahovat. Pokud nás bude více, rozmělní se i odpovědnost.

Tento styl psaní je velmi matoucí zejména v případech, kdy chce např. autor

vyjádřit v textu osobní názor či zkušenost – „tuto situaci jsme si zažili sami na sobě

během praxe na druhém stupni ZŠ“. V takovémto případě je „my“ vysloveně ne-

vhodné, neboť čtenář může mít pocit, že autor mluví za určitou skupinu lidí. Anebo

takový výrok zní směšně.

Inkluzivní plurál: my = autor + čtenáři

Kromě autorského plurálu existuje ještě plurál inkluzivní, což je forma, která mi nao-

pak přijde vhodná. V tomto případě nejde o to mást čtenáře, že je autorů více (v tako-

vém případě se obvykle používá singulár „já“), ale vtáhnout čtenáře do děje, odvolat

se na pocity, zkušenosti, postoje, které by autor rád sdílel a spoluprožíval se čtenářem.

Proto i já v tomto textu používám většinou tento plurál:

…zároveň bychom měli psát náš text jako by byl skoro finální.

Věřím ale, že pokud už se něčemu věnujeme, chceme zároveň, aby to mělo alespoň nějaký

dopad a smysl.

Singulár pak používám pro doplnění v případě, kdy chci zdůraznit, že teď mluvím

hlavně sám za sebe (např. „Já mám podobné přání. Přeji si, aby vám čtenářům tato

malá kniha přinesla úlevu.“)

2. osoba množného čísla: vy čtenáři

Kromě „já“ a „my“ v tomto textu výjimečně také používám 2. osobu množného čísla

„vy“:

Nebojte se proto najít svou vlastní cestu, jak odborné texty psát.

Tuto formu používám ve chvílích, kdy chci mluvit přímo k vám čtenářům – přímo vás

oslovit. Tato kniha by mohla být napsána skoro celá ve formě „vy“, ale nerozhodl jsem

se proto. Častá forma „vy“ mi přijde příliš konfrontační a taky nechci skrývat, že

mnohé problémy s psaním mám i já sám. Proto vnímám inkluzivní plurál jako lepší

možnost. Jsme v tom prostě spolu.

Ačkoliv se nedoporučuje míchání stylů, osobně si myslím, že např. občasné „já“

nebo „vy“ v textu, který je napsaný inkluzivním plurálem nevadí, ba naopak, příjemně

to text zpestřuje.

1. osoba jednotného čísla: já autor

Dále je možnost psát v singuláru – první osobě jednotného čísla (Ich-forma):

Jsem přesvědčen, že doktorandům by se měl poskytnout dlouhodobý trénink v odborném

psaní. Pokud se tak nestane…

Psaní v první osobě mám rád, nicméně všeho moc škodí. Pokud v textu zní příliš „já“,

může text znít až arogantně a navíc může být obtížnější vtáhnout čtenáře do děje. První

osoba se o něco častěji používá v anglosaské tradici psaní.

3. osoba jednotného čísla: on, ona, ono autor

Další méně častou možností je tzv. Er-forma, psaní v třetí osobě jednotného čísla, kdy

o sobě mluvíme například takto:

Autor je toho názoru, že…

Jak bylo zmíněno v předchozí podkapitole… (v tomto příkladu jde o 3. osobu střed-

ního rodu).

Er-forma se používá např., když jsou v textu dva autoři a mají na něco odlišný pohled

– např. „E. K. je názoru, že,… zatímco M. N. je zastáncem…“ Více se používá také

v beletrii, kdy se autor staví do role nezaujatého pozorovatele.

Někdy můžeme využít také 3. osobu středního rodu, jak je uvedeno v úryvku

výše – např. při navazování, co bylo zmíněno v jiné části textu.

Použití pasivu: text se píše sám

Poměrně často se také používá pasivní konstrukce, kdy se věty jakoby tvoří samy. Při

tomto stylu badatel přestává být autorem. Text se píše sám, věci se dějí samy o sobě:

První dvě kapitoly jsou věnovány osobnosti a paměti.

Pasivní způsob psaní je velmi běžný v odborných pracích, ale podle mne je zbytečně

nadužíván. V anglosaské tradici se používá o něco méně než v tradici české, východní

či německé. Výše uvedená věta by se dala klidně přepsat: „První dvě kapitoly se vě-

nují“ (zde by se dalo vytknout, že kapitoly se ničemu věnovat nemohou) anebo

„V prvních dvou kapitolách se věnuji“. Pasivní způsob může být samozřejmě někdy

nenahraditelný a vhodný – např. „Temperamentem se v psychologii typicky myslí…“

je zcela v pořádku.

4.4 Pár poznámek o stylu

Dobrý styl je bonusem. Zvyšuje čtivost a srozumitelnost textu a tím také jeho dopad.

Psát o stylu je pro každého autora nepříjemné, neboť většina z nás si uvědomuje, že

hřešíme i proti vlastním doporučením. Každý máme své limity. Limitují nás naše

schopnosti, uzávěrky i důkladnost recenzentů. Dále zmíním několik doporučení, která

pomáhají styl zlepšit. Nevadí, když se jich nebudete vždy držet. Jakékoliv zlepšení se

počítá.

King (2015) zmiňuje prostý fakt, že dobře píše ten, kdo také dost čte. Pokud jsme

nečetli mnoho a zároveň kvalitních odborných textů, jen těžko můžeme psát kvalitní

odborné texty. Do odborného jazyka nejpřirozeněji pronikneme vystavením se textům

druhých. Manuály typu APA (2010) mohou pomoci styl dále vybrousit, ale základem

je čtení (a samozřejmě i psaní). A obávám se, že tento základ nelze přeskočit. Ostatně,

proč by někdo měl číst náš text, když mi sami nejsme ochotni číst texty druhých? Tím

bychom sdělovali, že dobré texty jsou pouze ty naše, což je málo pravděpodobné. Zá-

roveň tím ale nechci zastřít fakt, že na světě bylo a bude napsáno spousta zbytečností

(Frankfurt, 2005 ve své filozofické eseji používá mnohem ostřejší výraz).

Následující doporučení jsou inspirována zejména těmito zdroji (Orwell, 1946;

Zinsser, 2006; Strunk & White, 2000; King, 2015):

1) Pokud to jde, používejme krátká slova místo dlouhých či větných spojení.

Krátká slova bývají srozumitelnější. Behún (2011) uvádí tyto příklady:

Z jakého důvodu (varianta: proč)

Jakým způsobem (varianta: jak)

Pravděpodobně, přibližně (varianta: asi)

Podle mého soudu, troufám si tvrdit (varianta: myslím, řekl bych)

Zajistíme komplexní realizaci projektu (varianta: uděláme)

Odborné texty jsou plné dlouhých slov, které znějí „vědecky“, ale zároveň činí text

méně srozumitelným. Co je našim cílem? Zatemňovat smysl našich textů (nejspíše

proto, že tam není?) anebo jasně sdělit, co máme na srdci. Ano, je pravda, že náš text

pak bude „obnažený“ a lépe se v něm najdou různé chyby. Zároveň ale budeme více

přístupní čtenářům a naše sdělení bude jasnější. Buďme odvážní být srozumitelnými.

Podobně to platí i pro příliš dlouhá souvětí. Pokud jdou zkrátit, udělejme to.

2) Pokud jde nějaké slovo, věta, téma, vynechat, vždy to udělejme. Začínající

autoři se často bojí, že nenaplní počet stran a úhozů, ale nakonec bývá obvykle opačný

problém – práce bývají i o třetinu delší, než je třeba. Vynechávání se netýká jenom

zbytečných slov, ale také zbytečných odstavců či podkapitol. Ptejme se vždy „Je tato

část nezbytná pro pochopení? Nepřináší text jen zbytečnou odbočku? Není příliš

obecný? Dobrá otázka také je: „Když danou část vynechám, bude text dávat pořád

smysl“? Jak píše Zinsser (2006), většina autorů neví, kdy má skončit.

3) Nepoužívejme žargon či cizojazyčný obrat, pokud existuje běžný a srozumi-

telný český ekvivalent. V odborném textu je někdy nutné žargon použít, aby bylo jasné,

o čem konkrétně píšeme – ale tento pojem musí být náležitě vysvětlen. Často je ale

žargon naprosto zbytečný (nejde o nutný termín) a spíše poukazuje na naši snahu znít

„vědecky“ a chlubit se kolik neobvyklých slov známe. Tato snaha může opravdu fun-

govat, jak si vyzkoušel fyzik Sokal (1996a), který napsal smyšlený článek, který neměl

žádný obsah, ale přesto mu vyšel v odborném časopise. Článek pouze zněl odborně

a měl závěry, které se líbily redakci časopisu. Autor se k tomu přiznal v následovném

článku (Sokal, 1996b), což vyvolalo v odborném světě velkou aféru. Jak je možné, že

článek vyšel? Kritizovat se dá např. recenzní řízení, které neodhalilo mnohé nelogič-

nosti a nesmysly. Nicméně, recenzenti nečekají, že by jim autor odborného textu mohl

lhát a mnohé nepravdy znějí na první pohled věrohodně, pokud jsou zařazeny do

textu, který působí logicky, badatel cituje ty správné autory a polopravdy jsou nami-

xovány s pravdami.

4) Omezme příliš velká slova – možná je někdy budete potřebovat. Podle někte-

rých autorů je vše úžasné, obrovské, nekonečné, grandiózní apod. Jde o slova důležitá,

ale pokud je budeme nadužívat, už nám nikdo nemusí věřit, že tentokráte je myslíme

vážně. Navíc do odborného textu taková silná slova až na opodstatněné výjimky ne-

patří.

5) Nepišme žoviálně, nepoužívejme zbytečně metafory. Text není potřeba ener-

getizovat podobnými silnými prostředky. Ty pak z textu zbytečně „trčí“ (zhruba jako

slovo „trčí“). Energie v textu je dosahována mnohem jemnějšími prostředky. Např.

dobrým příběhem, používáním aktivních sloves, navazováním mezi jednotlivými od-

stavci či způsobem argumentace (viz část o argumentaci).

6) Uvědomujme si specifika české tradice psaní a její přednosti a limity. V České

republice i na Slovensku bývalo dříve typické psaní, které jde do šířky, je gramaticky

složité a obsahuje dlouhá souvětí. Text není často příliš logicky strukturovaný a autor

moc nemyslí na čtenáře – čtenář musí spoustu věcí pochopit sám, není veden autorem.

Naproti tomu v anglosaské tradici, která udává tón současné vědě, je důležité být

jasný, srozumitelný a text je velmi pečlivě strukturován kolem ústřední myšlenky

a příliš nezabíhá do různých odboček (viz např. Antes, 2007; Neusar, 2015). Každá tra-

dice psaní má své síly a slabiny, ale domnívám se, že čeští autoři by se měli anglosas-

kou tradicí přinejmenším inspirovat, neboť to může pomoci lepšímu zaměření textů

a také srozumitelnějšímu sdělení myšlenek.

7) George Orwell (1946) završuje svá pravidla o stylu psaní názorem, že každé

z pravidel můžeme porušit, pokud bychom měli říci něco „vysloveně barbarského“.

Někdy je zkrátka potřeba porušit jakékoliv pravidlo stylu, protože danou větu jedno-

duše nelze napsat jinak.

Jak si všímá Schimel (2012), být vědcem znamená, že jsme také profesionálními

spisovateli. Náš úspěch pak nesouvisí tolik s tím, kolik jsme toho napsali. Klíčovým je,

jestli si našich publikací někdo všimne a inspiruje se jimi. Dobrý styl tomu může napo-

moci.

4.5 O argumentaci

Fakta a racionální argumenty jsou základem odborného textu. Pokud ale přidáme emoce

a hodnoty, bude náš text silnější. Musíme se přiblížit pravdě, jak ji chápe nejenom ro-

zum, ale také srdce.

Argumenty jsou základem odborného textu. Nestačí napsat, že něco nějak je. Je třeba

toto tvrzení také podpořit přesvědčivým argumentem (Poznámka: z didaktického hle-

diska jsem v této části zvolil smyšlené příklady, neboť argumenty v reálných textech

často navazují na předchozí tvrzení a nejsou pochopitelné bez náležitého vysvětlení

kontextu). Argumentům se nejlépe naučíme, když budeme důkladně číst texty dru-

hých autorů a sledovat jakým způsobem přesvědčují čtenáře.

Dle Lunsforda, Ruszkiewicze a Walterse (2001) může být argumentem tvrdý

fakt, který je podložen výsledkem jiného výzkumu: „Spokojenost Čechů s členstvím

v EU neustále klesá a propadla se dle průzkumu CVVM (2016) na jednu třetinu.

I přesto ale chce dle výzkumu 51 % Čechů v EU zůstat.“ Pokud byl výzkum kvalitně

proveden a je možné dohledat, co to např. znamená „spokojenost“ s EU, málokdo bude

potřebovat další evidenci, aby byl přesvědčen.

Na všechny naše otázky ale nelze odpovědět tvrdou evidencí a tak v odborných

textech velmi často využíváme i našeho racionálního usuzování. Racionální argumen-

tace by mohla navazovat na předchozí fakt například tímto způsobem: „Z těchto čísel

můžeme vyvodit, že spokojenost s EU není jediným důvodem setrvání v EU. Setrvání

v EU proto musí přinášet i nějaké výhody…“ Tyto informace nám citovaný výzkum

neposkytuje, ale můžeme je vydedukovat. Naše závěry čtenář může považovat za do-

statečně silné. Kritického čtenáře ale může napadnout, že důvodem setrvání v EU ne-

musí být pouze nějaká výhoda, ale může to být např. i obava ze ztrát, které by přineslo

odštěpení od EU. Každý argument má tedy určitou sílu přesvědčit a taky své limity.

Podobným způsobem se můžeme snažit syntetizovat různé teorie dohromady,

hledat rozpory v argumentaci druhých, najít analogie v nesourodých přístupech,

zhodnotit aplikovatelnost určité teorie v praxi apod. V mnohých oborech je racionální

usuzování hlavním způsobem argumentace (např. ve filozofii), neboť tvrdá fakta

chybí.

Jak ale zdůrazňují Lunsford, Ruszkiewicz a Walters (2001) fakta a racionální ar-

gumenty jsou pouze jednou z možností, jak můžeme v odborném textu argumentovat.

Jsou sice složkou stěžejní, která odlišuje, jestli jde o text odborný či popularizační, ale

ne složkou jedinou.

Druhou možností jsou tzv. argumenty od srdce, jejichž účelem je vzbuzovat

emoce (např. empatii, soucit, pohoršení). Pomocí těchto argumentů můžeme posílit

dopad našeho textu. Můžeme např. poukázat na obtížnost života po cévní mozkové

příhodě zmíněním stručného příběhu konkrétního člověka s tímto postižením. Pokud

ve čtenáři nevzbudíme emoce, může se stát, že náš text nedočte, protože emoce jsou

jednou z hybných sil, která nám dává sílu číst dále. Pokud by texty byly pouze suché

a neutrální, mnohé z nich bychom nedočetli. Jen si musíme dát pozor, abychom čtenáře

argumenty od srdce nemanipulovali a nezkreslovali realitu.

Třetím typem argumentů jsou podle autorů tzv. hodnotové argumenty. Na

hodnoty můžeme poukázat tak, že svůj výzkum např. přizpůsobíme i pro lidi s růz-

nými handicapy a umožníme jim dát svůj hlas. Na hodnoty také bude poukazovat

způsob, jak o těchto lidech mluvíme. Můžeme mluvit o postiženém člověku anebo

o člověku s určitým postižením. Už jen to, že dáme „člověka” na první místo, nazna-

čujeme, co si o svých respondentech myslíme. Text, který propaguje dobré hodnoty,

může mít i vyšší šanci být přijat, protože recenzenti takové texty rádi podporují.

Posledním typem jsou tzv. charakterní argumenty, pomocí kterých se snažíme

vzbudit důvěru. Důvěru našeho textu můžeme zvyšovat, např. vydáním v dobrém vy-

davatelství nebo citacemi kvalitních zdrojů. Důvěru může také vyvolávat naše jméno,

které si lidé mohou časem spojit s kvalitními publikacemi. Důvěru vzbuzuje i pečlivá

formální úprava, která napovídá, že měl autor čas text vyladit. Některému textu jed-

noduše věříme více a jinému méně.

U argumentů musíme odlišit, zdali jde o něco, co si myslíme sami, anebo jde

o myšlenky druhých. Obojí je možné, ale čtenář by měl vždy vědět, o čí myšlenku jde

a jak silné dané argumenty jsou. Např. „Dle Nováka (2005) je předem vytyčený vzdě-

lávací cíl nutným předpokladem pro tvorbu kvalitní hodiny. S Novákem souhlasím

pouze částečně. Vzdělávací cíl hodiny mi přijde také důležitý, neboť bez něj bychom

nevěděli, k čemu má hodina směřovat. Přesto se ale domnívám, že někdy mohou

striktně definované cíle učitele příliš svazovat, což se může negativně projevit na malé

flexibilitě učitele a nemožnosti reagovat na to, co se aktuálně děje v hodině.“

Sternberg a Sternberg (2010) také upozorňují, že je nutné ověřit, jestli si námi

zmíněné argumenty vzájemně neodporují. To nemusí být vždy jasné na první pohled,

protože každý argument má své předpoklady a implikace (důsledky). Autoři také zdů-

razňují, že ne každý argument je důležitý. Má smysl zmiňovat argument, který není

pro náš text podstatný? Lepší je určitě věnovat se více do hloubky těm stěžejním a ve-

dlejší argumenty buď vynechat anebo dát do poznámek pod čarou.

Nakonec bych rád připomněl, že by v textech měl také zaznít náš osobní hlas.

Často se setkávám s tím, že v odborných textech jsou všechny myšlenky dokládány

citacemi děl druhých, ale jakoby se v textu ztratil autor, který by řekl: „na této teorii mi

připadá užitečné toto, protože...“ Náš názor je velmi cenný a měl by být v práci vidět.

Jen si je potřeba dát pozor na to, aby bylo jasné, kdy jde o náš názor, kritiku či hodno-

cení a kdy citujeme druhé autory.

4.6 Jak zlepšit hotový text?

Jak text zlepšit? Stačí ho na čas odložit, dát ho přečíst někomu z oboru či mimo obor

anebo si ho přečíst nahlas.

V ideálním světě dokončíme náš text měsíc dva před uzávěrkou. To je vhodná chvíle

na to text odložit a získat k němu určitý odstup. Z odstupu si uvědomíme mnohem

lépe, co do textu patří a co naopak ještě doladit. Také budeme lépe vnímat samotný

jazyk a styl, které, pokud jsme příliš ponořeni do obsahu textu, moc nevnímáme.

Nicméně v ideálním světě většina z nás nežije, a proto musí pomoci ke zlepšení

textu i jiné strategie. Kromě odložení textu doporučují APA (2010) a Sternberg

a Sternberg (2010) přečíst si text nahlas a poslat ho někomu z našeho oboru a někomu

mimo obor.

Čtení nahlas pomáhá najít chyby, které bychom při tichém čtení nenašli.

Zejména vhodné je pro sledování, zdali náš text vhodně plyne, nepoužíváme-li příliš

mnoho odboček, nezneužíváme-li závorky apod. Funguje to překvapivě dobře.

Čtení někým z oboru nám může pomoci odhalit nedostatky v argumentaci či

odborné nesrovnalosti. Člověk mimo obor nám zase může dát zpětnou vazbu, jestli

nepoužíváme příliš mnoho žargonu, jak těžký náš text je, a zdali má potenciál být uži-

tečný i pro lidi „zvenku“. Zpětnou vazbu berme pouze jako doporučení pro možné

změny. Dvacet lidí má leckdy dvacet různých názorů. Ne každá změna vede k lepšímu

výsledku.

Pokud narazíme na nutnost dělat opravy, tak nejdříve dělejme větší strukturální

změny a pak až opravujme styl, gramatiku apod. Byla by škoda času upravovat části,

které nakonec ve výsledném textu nepoužijeme.

Nakonec zkontrolujme, zdali náš text odpovídá normě, kterou je potřeba dodr-

žet (katedrová norma; norma časopisu; APA styl apod.).

Zlepšení našeho textu pomůže také recenzní řízení. Nicméně do recenzního ří-

zení by měl text jít až ve chvíli, kdy je dostatečně vyladěný a nemá výraznější opravi-

telné vady. Jinak hrozí, že nám text vrátí bez hlubšího přečtení.

4.7 Publikační proces

V této kapitole popíšu specifika publikačního procesu u článků, sborníkových pří-

spěvků a knih.

Volba časopisu

U výběru časopisu musíme porovnat váhu několika kritérií (viz Neusar, 2016 pro více

kritérií). Osobně vnímám jako nejdůležitější kritérium vhodnost časopisu pro náš text,

byť je dnes toto kritérium díky online publikování o něco méně relevantní, než dříve.

Každý časopis má obvykle určité čtenáře a mnozí odborníci stále ještě čtou časopisy

jako celek. Zaměření časopisu zjistíme na oficiálních stránkách časopisu a také explo-

rací jaké články v daném časopise bývají uveřejněny.

Některé časopisy vypisují dopředu tematicky zaměřená čísla. Publikování na-

šeho textu v těchto speciálních číslech velmi doporučuji, protože tato čísla bývají úzce

zaměřená, texty v nich jsou vzájemně propojené a čtenáři proto často čtou všechny

texty v daném čísle.

Mnoho důležitých neformálních informací můžeme také zjistit od zkušenějších

kolegů. Zjišťování neformálních informací bych rozhodně nepodceňoval. Existují ča-

sopisy, kde může např. neznalost nepsaných pravidel znamenat nezveřejnění článku.

Ve většině časopisů se za publikování článku nic neplatí, ale autor také nedo-

stane žádný honorář. Poplatek za opublikování je častý u tzv. open access časopisů (ty

pokrývají své náklady poplatky od autorů). Výhodou poplatku je obvykle volná do-

stupnost plné verze článku na internetu.

Instituce preferují psaní do časopisů, které mají formálně vyšší kvalitu – jde

často o časopisy recenzované a zejména časopisy s tzv. impakt faktorem. Seznam všech

časopisů s impakt faktorem lze nalézt v databázi Web of Science (v databázi Journal

Citation Reports). Publikování v těchto časopisech bývá hodnoceno výše, neboť mají

často kvalitnější recenzní řízení, bývají častěji citovány a publikují se v nich obvykle

kvalitnější odborné články. Mnohé obory v Čechách ovšem nemají žádný impaktovaný

časopis a je proto nutné publikovat v angličtině či jiném světovém jazyce. (Poznámka:

impakt faktor je jako kritérium často kritizovaný a je otázkou, zdali toto kritérium bude

relevantní i v budoucnu. Impakt faktor je závislý na oboru, ve kterém publikujeme,

a také nemusí souviset s dopadem jednotlivého článku.)

Při volbě bychom měli zvážit i naše reálné šance publikovat v daném časopisu

vzhledem k tomu, co nabízíme. Pokud nás ale netlačí čas, vždy stojí za zvážení zkusit

publikovat v co nejlepším časopise. Maximálně budeme odmítnuti, ale i to může náš

článek vylepšit.

Volba časopisu je také ovlivněna délkou a náročností recenzního řízení, maxi-

mální délkou článku, jazykem časopisu či přístupností článků na internetu. Mnohé ča-

sopisy nejsou volně a bezplatně přístupné a nalezneme je pouze ve specializovaných

databázích či ve fyzických kopiích časopisů. To může snížit dopad našeho článku, ne-

boť si jej mnozí lidé nepřečtou, protože nebudou ochotni za přístup ke článku platit.

Recenzní řízení u časopisů

Odborné články se zasílají e-mailem či skrze specializovanou online stránku časopisu,

kde se autor musí registrovat. Často je třeba vytvořit anonymizovanou verzi článku

– tj. umazat všechny odkazy, které by mohly určit naše autorství. Tento úkon je v čes-

kých podmínkách často zbytečný, neboť počet odborníků na dané téma bývá tak malý,

že se většina autorů mezi sebou dobře zná a recenzent proto ví nebo alespoň tuší, čí

text hodnotí. Časopisy také někdy vyžadují doporučení možného recenzenta pro náš

článek. Doporučením se časopis nemusí řídit.

Článek musíme upravit přesně dle pokynů pro autory, které jsou na webové

stránce časopisu. Nedodržení formálních pravidel obvykle znamená, že článek není

přijat ani do recenzního řízení a je rovnou zamítnut. Proto má smysl tato doporučení

brát opravdu vážně.

Recenzní řízení trvá obvykle týdny až měsíce. O délce recenzního řízení svědčí

údaj v časopisech, kde bývá často napsáno, kdy článek dorazil do redakce a kdy byl

finálně přijat. Autor obvykle na svůj článek obdrží dva až tři posudky od anonymních

recenzentů. V některých časopisech jsou recenzenti neanonymní, ale obvyklá praxe je

spíše anonymní recenzent.

Málokdy se stane, aby byl článek přijat bez výhrad. Posudky obvykle obsahují

mnoho návrhů na úpravy. Článek může být přijat s tím, že je třeba ho „jen“ doupravit

anebo mohou recenzenti žádat větší úpravy, popřípadě mohou článek úplně zamít-

nout. V případě úprav recenzenti po opětovném zaslání zkontrolují změny v článku,

a buď článek opět vrátí k přepracování či finálně přijmou. Autor nemusí souhlasit se

všemi navrhovanými změnami v článku, ale je povinen se ke všem změnám vyjádřit.

Recenzní řízení můžeme vnímat jako dialog mezi námi a recenzenty. Můžeme např.

anonymnímu recenzentovi skrze redakci napsat, že navrhovanou úpravu nemůžeme

provést, protože by to znamenalo udělat zcela nový výzkum, což nejde vzhledem

k tomu, že vzorek lidí již nám není dostupný. Někdy můžeme mít také pocit, že recen-

zent má na článek jiný pohled a chce po nás změny, které již nejsme ochotni udělat.

I v tomto případě má smysl se ozvat a dát jasně najevo, proč už další úpravy nechceme

provádět. (Pozn. jednou se mi stalo, že „kosmetických“ návrhů přicházelo opakovaně

tolik, že už jsem nebyl ochoten článek dále upravovat a napsal jsem editorovi časopisu,

ať už článek přijmou v této podobě – pokud ne, tak článek stáhnu a opublikuji jej jinde.

Obratem mi dorazil e-mail, že už nemusím žádné změny dělat a článek byl přijat).

Sborníkový příspěvek

Publikační proces u sborníkových příspěvků nebývá obvykle moc náročný. Stačí se

zúčastnit konference, která uvádí, že vybrané příspěvky budou zveřejněny ve sborníku

a potom svůj příspěvek rozpracovat do podoby textu a odeslat jej editorům sborníku.

Recenzní řízení u sborníků bývá méně náročné než u časopisů. Posudek bývá

často pouze jeden a někdy je recenze pouze formálního charakteru a nezabývá se

mnoho či vůbec obsahem textu. Recenzní řízení si často dělají autoři navzájem, popří-

padě ho provádějí organizátoři konference.

V současnosti mnoho sborníků vychází také online, což urychluje publikační

proces a také zvyšuje dostupnost sborníků a jejich snadnou vyhledatelnost na inter-

netu.

Odborná kniha

Vznik odborné knihy může být iniciovaný vydavatelem, který nás požádá o sepsání

knihy na určité téma, anebo můžeme my sami hledat vydavatele pro naši knihu.

U kolektivních monografií je obvykle určen jeden či více editorů, kteří pak vyhledávají

autory pro jednotlivé kapitoly knihy.

U knih bývají recenzenti (někdy se jim říká oponenti) častěji neanonymní a ko-

munikují přímo s autorem či autory kapitol. Výhodou je možná spolupráce s oponen-

tem či oponenty již v průběhu přípravy publikace, což může pomoci opravit spoustu

chyb ještě před dopsáním knihy. Typicky bývají dva až tři oponenti.

Vydavatelem knih bývá často instituce, na které autoři pracují či studují. Insti-

tuce (např. univerzity) nemusejí na knize zbohatnout a můžeme tak vydat knihu i ve

velmi malém nákladu. Nevýhodou bývá malá distribuce těchto knih, kdy se kniha jen

výjimečně dostane do běžných knihkupectví. Proto také mnoho institucí začalo své

knihy vydávat v elektronické podobě ve formátu pdf či jako e-book.

Komerční nakladatelství odborné literatury (např. Grada, Portál) musejí více

vybírat, kterou knihu vydají. Kritériem pro komerční vydavatele často bývá potenciál

prodat alespoň 500 a více výtisků. Nicméně i s komerčními vydavateli se dá někdy

domluvit a kniha může být vydána i v nižším nákladu, pokud se autor či zaměstnava-

tel autora podílí na nákladech na vydání. Vydavatelství pak dodá svoji „značku“. S vý-

běrem vydavatele je dobré se poradit u zkušenějších kolegů, kteří se znají s redakcemi

a vědí, kde může být vhodnější knihu vydat.

Pokud nenapíšeme bestseller, tak obvykle za vydání odborné knihy či sepsání

kapitoly v ní nic nedostane. Odměnu autor může dostat od instituce, kde bude danou

publikaci vykazovat.

Knihy, které jsou kolektivním dílem více autorů, mají obvykle jednoho či více

editorů, kteří dohlíží, aby jednotlivé kapitoly na sebe navazovaly a kniha tvořila uce-

lené dílo. Editoři by měli mít již na začátku jasnou představu o struktuře knihy, aby

jednotliví autoři věděli, na co se mají zaměřit a co už bude součástí kapitoly jiného

autora. Z tohoto důvodu si autoři jednotlivých kapitol musí obvykle přečíst i kapitoly

ostatních autorů a své texty provázat vzájemnými odkazy a na závěr doladit některé

části, aby na sebe lépe navazovaly. Po finalizaci všech kapitol pak editoři ještě dolaďují

celý text, aby působil více jednotně, a dohledávají další možnosti většího provázání

jednotlivých kapitol.

Epilog

A toto je konec Malé knížky o odborném psaní. Doufám, že vám pomohla se lépe ori-

entovat v oblasti odborného psaní a přinesla i kousek slibované úlevy.

Ať se vám daří nejen při psaní odborných textů! Váš A. N.

SOUHRN

Publikace je určena začínajícím autorům odborných textů z oblasti sociálních, huma-

nitních a pedagogických věd. Ačkoliv jsou mezi jednotlivými disciplínami určité roz-

díly, většina znaků odborného textu bývá stejná a autoři mívají s psaním podobné pro-

blémy. Publikace má čtyři části.

První část se zabývá otázkami, které autoři často řeší před samotným psaním

odborného textu. O čem vůbec psát? Může mít náš text nějaký smysl či dopad? Pokud

ano, jaký? Je pro nás lepší napsat článek nebo kapitolu v knize?

Druhá část se věnuje smyslu jednotlivých částí textu. Co by mělo být jejich ob-

sahem. Probírány jsou název, klíčová slova, abstrakt či souhrn, úvod, strukturování

textu, diskuse a závěry, literatura, přílohy a poznámky pod čarou.

Třetí část se soustředí na literární zdroje. Jakými se inspirovat? Jak pracovat

s myšlenkami druhých? A kde zdroje vůbec najít?

Čtvrtá část se zaměřuje na řemeslo psaní a jak se v něm zlepšit. Zdůrazněna je

ústřední role příběhu, a jakou formou může být tento příběh vyprávěn. Dále je věno-

ván prostor stylu psaní, argumentaci, vylepšování textu a publikačnímu procesu.

Cílem publikace je vše předat v ucelené a stručné formě a dodat autorům sebe-

důvěru, že psaní odborného textu není až tak složité, pokud víme jak na to a máme

dostatečnou motivaci.

SUMMARY

The publication is intended for beginning academic authors from the social sciences,

humanities and educational sciences. Although there are differences among disci-

plines, most characteristics of scholarly writing are the same and authors tend to have

similar problems with writing. The publication has four parts.

The first part deals with issues that authors think about before the actual writing

of a scholarly text. What will they write about? Can the text have any meaning or im-

pact? If yes, what? Is it better to write an article or chapter in a book?

The second part deals with the meaning of the individual parts of the text, and

what their content should be. The title, keywords, abstract or summary, introduction,

text structure, discussion and conclusions, literature, annexes and footnotes are dis-

cussed.

The third part focuses on literary resources. Where can one seek inspiration?

How can one work with the ideas of others? And where can one find resources?

The fourth section focuses on the craft of writing and how to improve it. It em-

phasizes the central role of the story, and how to tell this story. Next, the style of one’s

writing, argumentation, text enhancement and the publishing process are discussed.

The aim is to have everything in a compact and concise form and boost authors’

self-confidence that scientific writing is not so difficult if you know how to do it and if

we have enough motivation.

LITERATURA

Antes, P. (2007). Scientific Writing. French, German and English Compared. In B. Ho-

ryna, J. Krob, Cesty k vědě. Jak správně myslet a psát, 9–14. Olomouc: Nakladatelství

Olomouc.

APA (2010). Publication Manual (6. vydání). Washington, DC: American Psychological

Association.

Aron, A., Melinat, E., Aron, E. N., Vallone, R. D., & Bator, R. J. (1997). The experimen-

tal generation of interpersonal closeness: A procedure and some preliminary find-

ings. Personality and Social Psychology Bulletin, 23(4), 363–377.

Behún, D. (2011). 6 tipů pro psaní od George Orwella – 2. tip. Dostupné na

http://www.proofreading.cz/6-tipu-pro-psani-od-george-orwella-2-tip

(Staženo 13. 2. 2016)

Billig, M. (2013). Learn to write badly: How to succeed in the social sciences. Cambridge:

Cambridge University Press.

Boice, B. (1997). Which is More Productive, Writing in Binge Patterns of Creative

Illness or in Moderation? Written Communication, 14, 435–459.

Catron, M. L. (2015, January 9). To Fall in Love With Anyone, Do This. The New York

Times. Dostupné na http://www.nytimes.com/2015/01/11/fashion/modern-love-to-fall-

in-love-with-anyone-do-this.html?_r=0 (Staženo 3. 4. 2016)

Crabbe, T. (2015). Proč nikdy nestíhám. Jak najít rovnováhu mezi prací a soukromím. Brati-

slava: Noxi.

Ellis, C., & Bochner, A. (2003). Autoethnography, Personal Narrative, Reflexivity, Re-

searcher as Subject. In N. K. Denzin, Y. S. Lincoln (Eds.), Collecting and Interpreting

Qualitative Materials. Thousand Oaks: Sage Publications.

Frankfurt, H. G. (2005). Sračka. Praha: Columbus.

Glatthorn, A. A., & Joyner, R. L. (2005). Writing the Winning Th esis or Dissertation.

A Step-by-Step Guide (2. vydání). Thousand Oaks: Corwin Press.

Glazarová, J. (1986). Vlčí jáma. Praha: Československý spisovatel.

Goodson, P. (2013). Becoming an academic writer: 50 exercises for paced, productive, and

powerful writing. London: Sage Publications.

Hayot, E. (2014). The Elements of Academic Style. Writing for the Humanities. Chichester:

Columbia University Press.

Charvát, M. (2012). Volba tématu a výzkumný záměr. In A. Neusar, M. Charvát

a kol., PhD existence v oboru psychologie v České republice a na Slovensku, 65–77. Olo-

mouc: Univerzita Palackého.

King, S. (2015). O psaní. Praha: Beta.

Lunsford, A., Ruszkiewicz, J. J., & Walters, K. (2001). Everything’s an Argument (2. vy-

dání). Boston: Bedford/St. Martin.

Maierová, E., & Charvát, M. (2015). Léčení patologičtí hráči z pohledu inventáře stylů

a poruch osobnosti. Adiktologie, 15(4), 342–352.

Mareš, J. (2013). Přehledové studie: jejich typologie, funkce a způsob vytváření. Peda-

gogická orientace, 23(4), 427–454. DOI: 10.5817/PedOr2013-4-427.

Masaryk, R. (2016). Cesty k lepšej vede. In V. Čajovová a kol., Rozum: návod na pou-

žitie. Psychológia racionálneho myslenia. Bratislava: Iris.

Mason, J. (2002). Qualitative researching (2. vydání). London: Sage Publications.

Neusar, A. (2009). Jaké zdroje informací používáme při usuzování o příčinách vlast-

ního chování. E-psychologie [online]. 3(2), 22–39.

Neusar, A. (2012). Psaní odborného článku. In A. Neusar, M. Charvát a kol., PhD exis-

tence v oboru psychologie v České republice a na Slovensku, 170–185. Olomouc: Univerzita

Palackého. Dostupné na https://www.researchgate.net/profile/Ales_Neusar/publicati-

ons [Staženo 7. 2. 2016].

Neusar, A. (2014). To trust or not to trust? Interpretations in qualitative research. Hu-

man Affairs, 24(2), 178–188. DOI: 10.2478/s13374-014-0218-9.

Neusar, A. (2015). From burgers to tenure: Preserving quality amid the choices and

dilemmas facing authors of scientific articles. Human Affairs, 25(3), 327–341. DOI:

10.1515/humaff-2015-0027.

Neusar, A. (2016). Jak minimalizovat trápení při odborném psaní. In E. Maierová,

L. Viktorová, M. Dolejš (2016). PhD existence 2016. Česko-slovenská psychologická konfe-

rence (nejen) pro doktorandy a o doktorandech. Sborník odborných příspěvků, 70–75. Olo-

mouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Neusar, A., & Smetáčková, I. (2012). O publikování. In A. Neusar, M. Charvát a kol.,

PhD existence v oboru psychologie v České republice a na Slovensku, 150–169). Olomouc:

Univerzita Palackého v Olomouci. Dostupné na https://www.researchgate.net/pro-

file/Ales_Neusar/publications [Staženo 7. 2. 2016].

Nevoralová, M., & Šťastná, L. (2013). Indikovaná primární prevence užívání návyko-

vých látek v praxi. Adiktologie, 13(1), 24–37.

Orwell, G. (1946). Politics and the English language. London: Penguin (dostupné také na

http://www.orwell.ru/library/essays/politics/english/e_polit).

Richardson, L. (2003). Writing. A method of inquiry. In N. K. Denzin, & Y. S. Lincoln,

Collecting and interpreting qualitative materials (2. vydání), 499–541. Thousand Oaks,

CA: Sage Publications.

Rodriguez, V. (2013). How to write an effective title and abstract and choose appropriate

keywords. Dostupné na http://www.editage.com/insights/how-to-write-an-effective-

title-and-abstract-and-choose-appropriate-keywords (Staženo 4. 3. 2016).

Roig, M. (2006). Avoiding plagiarism, self-plagiarism, and other questionable writing practi-

ces: A guide to ethical writing. Dostupné na http://www.cse.msu.edu/~alexliu/plagi-

arism.pdf. (Staženo 1. 3. 2015).

Silvia, P. J. (2007). How to write a lot: A practical guide to productive academic writing. Wa-

shington DC: American Psychological Association.

Schimel, J. (2012). Writing Science: How to Write Papers That Get Cited and Proposals That

Get Funded. Oxford: Oxford University Press.

Smetáčková, I., & Rubín, T. (2015). Když se dívky srovnávají s chlapci: Aktivace gen-

derového stereotypu a výkon v matematice v prostředí českých škol. Československá

psychologie, 59(6), 521–533.

Sokal, A. D. (1996a). Transgressing the Boundaries : Towards a Transformative Her-

meneutics of Quantum Gravity. Social Text, 46–47, 217–252.

Sokal, A. D. (1996b). A Physicist Experiment with Cultural Studies. Lingua Franca,

6(4), 62–64.

Sternberg, R. J., & Sternberg, K. (2010). The psychologist’s companion: A guide to writing

scientific papers for students and researchers (5. vydání). Cambridge: Cambridge Uni-

versity Press.

Stočes, J. (2009). Rektorská řada předhusitské pražské třífakultní univerzity (do vy-

dání Dekretu kutnohorského). Nové poznatky a otazníky. Český časopis historický,

107(3), 533–558.

Strunk, W., & White, E. B. (2000). The Elements of Style (4. vydání). Needham Heights,

MA: Allyn & Bacon.

Šanderová, J. (2009). Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Praha: Slon.

Tan, Ch.-M. (2014). Hledej ve svém nitru. Nečekaná cesta k dosažení úspěchu, štěstí (a světo-

vého míru). Praha: Knižní klub.

Valkovská, P., & Neužilová Michalčáková, R. (2015). Autobiografická čichová paměť.

Československá psychologie, 59(5), 406-418.

Zinsser, W. (2006). On writing well: The classic guide to writing nonfiction (30. vydání).

New York, NY: HarperCollins.

Mgr. Aleš Neusar, Ph.D.

Malá knížka o odborném psaní

Výkonný redaktor: doc. Mgr. Jiří Špička, Ph.D.

Odpovědný redaktor: Mgr. Jana Kreiselová

Technická redakce: Mgr. Aleš Neusar, Ph.D.

Jazyková korektura: Mgr. Martina Michailidisová

Návrh a grafické zpracování obálky: Mgr. Aleš Neusar, Ph.D.

Publikace ve vydavatelství neprošla redakční technickou a jazykovou úpravou.

Vydala Univerzita Palackého v Olomouci

Křížkovského 8, 771 47 Olomouc

www.vydavatelstvi.upol.cz

www.e-shop.upol.cz

vup@upol.cz

Olomouc 2016

1. vydání

Ediční řada – Skripta

ISBN 978-80-244-4975-3 (online)

Neprodejná publikace

VUP 2016/0181

ResearchGate has not been able to resolve any citations for this publication.

Rozum: návod na použitie. Psychológia racionálneho myslenia.

Book

Full-text available

May 2016

„Nič neprekvapí ľudí viac ako zdravý rozum a jasné jednanie.“ Stefan Zweig Na Slovensku je dostatok odborných publikácií, ktoré sa zaoberajú myslením. Je však málo takých, ktoré by zrozumiteľne a na základe dôkazov pomáhali aplikovať metódy vedeckého myslenia v každodennom živote. Kolektív autorov ponúka túto „príručku zdravého rozumu“ nielen študentom a ich učiteľom, ale všetkým záujemcom o psychológiu. Ide o súbor esejí, ktoré prezentujú názory vedcov a pedagógov. Z rôznych pohľadov poukazujú na dôležitosť kultivovania racionality v bežnom živote a vzdelávaní. Autori presvedčivo ukazujú, že veda neochudobňuje veci o tajomstvá a „zázraky“, z čoho ju mnohí obviňujú. Veď otvorenosť voči kritickému mysleniu umožňuje odhaľovať stále viac a fascinujúcejších záhad než sú tie, ktoré sa nachádzajú v zjednodušených a jednoznačných výpovediach pseudovedeckých teórií. Realita je zložitejšia než si niekedy myslíme, alebo sme ochotní pripustiť. Kniha je „povinným čítaním“ pre všetkých, ktorí sa chcú vydať dobrodružnou cestou poznania, plnou rizík i neistoty.

Přehledové studie: jejich typologie, funkce a způsob vytváření

Article

Full-text available

Aug 2013

Jiri Mares

Studie seznamuje čtenáře s tím, jak napsat kvalitní přehledovou studii, která by shrnula soudobé poznatky o zvoleném výzkumném tématu. Cílem studie je předložit typologii přehledových studií; charakterizovat různé funkce, jež mohou jednotlivé typy přehledových studií plnit; ukázat, jak se má postupovat při výběru témat, při přípravě podkladů a při vlastním sepisování přehledové studie. V první části je představeno 11 typů přehledových studií, jak těch obecně známých, tak i méně známých. Ve druhé části je podán stručný přehled žánrů, které nepatří do kategorie přehledových studií. Třetí část charakterizuje rozdílné funkce, které přehledové studie plní (usnadňují porozumění předkládanému výzkumu, jsou přínosem pro autora studie, pro vývoj oboru, pro ostatní badatele). Čtvrtá část textu přibližuje problémy, před nimi stojí autor při volbě tématu pro přehledovou studii a nabízí možná řešení. Pátá část shrnuje postup při přípravě podkladů pro přehledovou studii (rešerše literatury, zúžení prvotního výběru prací, kritické čtení, analýza textů, tvorba přehledových tabulek). Šestá část nabízí rady, jak postupovat při samotném sepisování přehledové studie. Tam, kde je to účelné, jsou vedle doporučení, jak správně postupovat, zmiňovány i typické chyby, jichž by se měl autor vyvarovat. Ve vyspělých zemích mají zájemci k dispozici tři typy materiálů, které učí studenty a mladé vědecké pracovníky, jak mají psát přehledové studie. Jsou to doporučení, která lze nalézt na webových stránkách univerzit (obvykle v rámci tzv. Writing Centres), jsou k dispozici časopisecké články na toto téma anebo vycházejí obsáhlejší příručky. V České republice zatím takový soubor doporučení nebyl k dispozici. Předkládaný přehled se snaží tuto mezeru zaplnit. Kromě obecných rad a doporučení je přehled doplněn konkrétními ukázkami.

Learn to Write Badly: How to Succeed in the Social Sciences

Article

Full-text available

Jan 2010

Michael Billig

Modern academia is increasingly competitive yet the writing style of social scientists is routinely poor and continues to deteriorate. Are social science postgraduates being taught to write poorly? What conditions adversely affect the way they write? and which linguistic features contribute towards this bad writing? Michael Billig's witty and entertaining book analyses these questions in a quest to pinpoint exactly what is going wrong with the way social scientists write. Using examples from diverse fields such as linguistics, sociology and experimental social psychology, Billig shows how technical terminology is regularly less precise than simpler language. He demonstrates that there are linguistic problems with the noun-based terminology that social scientists habitually use - ‘reification’ or ‘nominalization’ rather than the corresponding verbs ‘reify’ or ‘nominalize’. According to Billig, social scientists not only use their terminology to exaggerate and to conceal, but also to promote themselves and their work.

From Burgers to Tenure: Preserving Quality Amid the Choices and Dilemmas Facing Authors of Scientific Articles

Article

Full-text available

Jul 2015
Hum Aff

Aleš Neusar

Writing an article isn't a straightforward process. It involves difficult decisions, dilemmas and even politics, and these have a substantial effect on article quality and impact. This is even more true now than used to be the case due to the massification of science and pressure to publish. The author explores six common dilemmas and offers guidance on how to deal with them: a) why we should (not) write at all; b) which language to choose—English, the national language or another suitable language; c) how to credit resources in times of resource abundance; d) how to deal with authorship disputes; e) whether to write clearly and concisely or to represent the "messy reality" as closely as possible; and f) which journal to choose.

Jaké zdroje informací používáme při usuzování o příčinách vlastního chování

Article

Full-text available

Jan 2009

Aleš Neusar

O příčinách svého chování v běžném životě zpravidla nepřemýšlíme, pokud k tomu nemáme závažný důvod. Zájem o příčiny může vzbudit výzkumníkův (terapeutův) dotaz či situace, kdy je motiv našeho jednání rozhodující například proto, abychom mohli mít pocit úspěchu nebo naše chování hodnotit jako morální. Námi atribuované příčiny vlastního jednání se nemusí nutně shodovat s příčinami skutečnými. Nikdy neznáme všechny vlivy působící na naše chování a proces usuzování o jeho příčinách je vždy interpretačním procesem ovlivněným nejen dostupnými informacemi, ale i typem položené otázky, naším vzděláním, obrannými mechanismy, způsobem uvažování atd. O příčinách svého jednání často usuzujeme až zpětně a naše usuzování mohou ovlivnit nedostatky naší paměti i způsob výběru vzpomínek, kterými se budeme zabývat. Usuzování o příčinách není obvykle zdlouhavým racionálním procesem, ve kterém zvažujeme všechny dostupné informace. Typicky využíváme rychlejších a efektivnějších heuristik, což bývá vzhledem k časovému i kapacitnímu omezení vědomého zpracování vhodnější. Některé informace o příčinách jednání jsou přístupné pouze nám (prostřednictvím introspekce), jiné mají i ostatní lidé (např. sdílené kauzální teorie v naší společnosti). Obecně máme sklon přeceňovat právě introspektivní informace, kvůli jejich „autentičnosti“. I když neznáme klíčový vliv na naše chování, nemusí nám to bránit ve schopnosti o příčinách svého chování vypovídat, ani v přesvědčení, že tyto příčiny známe. Zdá se, že pro naše usuzování není podstatné, zda jsme si daný podnět uvědomili či nikoliv, ale to, zda věříme, že tento podnět na nás může působit. Neusar, A. (2009). Jaké zdroje informací používáme při usuzování o příčinách vlastního chování. E-psychologie [online]. 3(2), 22-39 [cit. vložit datum citování]. Dostupný z WWW: <http://epsycholog. eu/pdf/neusar.pdf>. ISSN 1802-8853.

PhD existence v oboru psychologie v České republice a na Slovensku

Book

Full-text available

Jan 2012

http://www.ff.upol.cz/fileadmin/user_upload/FF-katedry/psychologie/publikace/Neusar/PHD_existence_Neusar-Charvat-kol.pdf - FULL TEXT Co si představit pod titulem „PhD existence“? Existence znamená „bytí“. Jaké to je být doktorandem či doktorandkou? Autoři monografie na podkladě dat z dotazníkových studií a narativních rozhovorů zachycují reflexe, očekávání, dilemata, zvládací strategie a dramata studentů doktorských studijních programů v oboru psychologie. PhD existence je pro mnohé i „živobytím“ a přípravou na budoucí profesi. Tato příprava nemusí být snadná a ani zisk Ph.D. titulu nezaručuje automaticky uplatnitelnost. Kniha se proto věnuje také tématům, jak se co nejlépe připravit na tuto cestu od přijímacího řízení přes volbu tématu a školitele, zvyšování klíčových kompetencí, jako je výuka, prezentace, odborné publikování, psaní disertace či budování vlastní nenahraditelnosti.

To trust or not to trust? Interpretations in qualitative research

Article

Full-text available

Mar 2014
Hum Aff

Aleš Neusar

Interpretations of data in qualitative research may be biased for many reasons. This paper explores three commonly overlooked problems from a rather positivist point of view and deals with them mainly through the lens of cognitive psychology and survey methodology. The first problem is that researchers and readers of the research tend to trust retrospective data too much even though it is known that our memory is highly reconstructive. The second problem is that we often create interpretations too quickly and do not ground them in data well. The third problem is inappropriately generalising our findings because we underrate the variability of the phenomena studied. The aim is not to employ quantitative criteria in qualitative research but to show that especially in cases where we seek more objectivity (e.g., factual information about events) and less about the subjective phenomenal world (e.g., how people perceive these events from today’s perspective), cognitive psychology or survey methodology can offer valuable insights. Recommendations about what researchers should be careful of and how to increase the objectivity of the interpretations are offered.

The Elements of Academic Style: Writing for the Humanities

Book

Aug 2014

Eric Hayot

The Psychologist's Companion: A Guide to Writing Scientific Papers for Students and Researchers

Article

Jan 2010

The Psychologist’s Companion is intended for students as well as young professionals and writers at all stages of their careers seeking inspiration and guidelines for better scientific writing. This book is also a resource for researchers in related fields. It has been comprehensively updated, revised, and extended for its fifth edition and includes the latest style guidelines of the American Psychological Association’s Publication Manual (sixth edition, 2009) as well as chapters encompassing the entire research process from doing literature research and planning an experiment to writing the paper. It features new chapters on literature research; ethics; and generating, evaluating, and selling ideas. The Psychologist’s Companion also provides information on writing book proposals, grant proposals, and lectures.

Qualitative Researching

Article

Dec 1997

Malá knížka o odborném psaní. Praktický průvodce pro začínající autory

Abstract

Recommended publications

Kodex von Neutra : geistige Erbschaft der italienisch-griechischen Mönche und ihrer Nachfolger von A...

Židovská gramatická literatura v českých zemích : (od poloviny 18. do poloviny 19. století) /

Legendární parník Bohemia /

Poesie bengálského modernismu v komparativním kontextu : návrh periodizace dominantního diskursu /