Content uploaded by Dagmar Vorlíček
Author content
All content in this area was uploaded by Dagmar Vorlíček on Aug 15, 2017
Content may be subject to copyright.
Mezinárodní
politická sociologie:
výzkum praxe bezpečnosti
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
International Political Sociology: Researching the Practice of Security
Abstract: Critical security studies have become increasingly popular among Czech scholars,
but most studies in this field are based on securitization theory and other discursive approaches to
security analysis. This paper argues for broadening the scope of theoretical approaches to security
studies and introduces International Political Sociology as a promising strand of research in this
respect. International Political Sociology is based on the study of security as practice, and offers
a more complex understanding of how security is constructed and performed. The article discusses
the theoretical roots of this approach, reviews the main strands of contemporary International
Political Sociology research, and introduces its analytical tools. Finally, the paper critically reflects
on the theoretical, methodological and empirical aspects of International Political Sociology and
outlines possible avenues for this research in the Central European context.
Key words: International Political Sociology, security practices, securitization, methodology,
field analysis.
Kolik francouzských sociologů potřebujeme ještě objevit k tomu,
abychom konečně pochopili klíčové problémy mezinárodních vztahů
a (mezi-)národní bezpečnosti?1
Jak se při návštěvě letiště v letech následujících po září roku 2001 přesvědčilo asi mno-
ho z nás, hrozbou se pro leteckou bezpečnost stává celá řada běžných věcí denní potřeby.
Od kovových přezek pásků přes lahve s kolou až po počítače zapomenuté v batohu, bez-
pečnostní skenery nemilosrdně identifikují potenciální rizika, která jsou následně kontro-
lována znuděnými zaměstnanci soukromých bezpečnostních firem. Jak vlastně došlo k to-
mu, že zatímco dříve byli jako potenciální hrozba pro bezpečnost chápáni lidé, dnes jsou
to mnohem více právě různé věci (tekutiny, přístroje ad.), a dokonce se seriózně diskutu-
je o tom, že na letišti bude třeba prokázat funkčnost osobního počítače či mobilu?
Zatímco mnohé přístupy ke studiu bezpečnosti hledají odpověď v rétorice stavu výji-
mečného ohrožení a nutných protiopatření, současné kritické bezpečnostní teorie se spíše
soustředí na detailnější reflexi rutinních praktik bezpečnostních profesionálů, prostředí, ve
kterém operují, a nástrojů, jež mají k dispozici. Ukazují pak, že pro pochopení současných
bezpečnostních praktik a jimi vytvářeného chápání hrozeb a rizik si se studiem politické-
ho diskurzu nevystačíme, ale musíme se pokusit otevřít „černou skříňku“ státních i ne-
státních bezpečnostních agentur a jejich jednání.
Cílem tohoto článku je proto představit výzkumný program tzv. mezinárodní politic-
ké sociologie (MPS). Ta v oblasti zkoumání bezpečnosti nabízí komplexní pohled na
praxi vytváření chápání bezpečnosti a bezpečnostních hrozeb prostřednictvím běžných
26 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
26 45
každodenních diskurzivních i nediskurzivních praktik spojujících různé aktéry v rámci
specifického společenského prostředí se svébytnými pravidly a principy fungování. V tom-
to článku se pokusíme vysvětlit, jakým způsobem může tento teoretický proud obohatit
současný bezpečnostní výzkum i jeho společensko-politický přesah – jinými slovy, proč
věříme, že číst francouzské sociology má smysl i pro české výzkumníky bezpečnosti a me-
zinárodních vztahů.
Mezinárodní politická sociologie je součástí kritického přístupu ke studiu bezpečnosti,
jež zažívá v posledních dvou dekádách silný rozvoj. Současně s konsolidací bezpečnost-
ních studií jako výzkumného oboru a převzetím nových konceptů a teorií z jiných disci-
plín, například antropologie, sociologie či výzkumu genderu, došlo k výraznému rozšíře-
ní a obohacení akademických debat o bezpečnosti (Buzan – Hansen 2009: 224–225). Tento
vývoj se relativně rychle promítl i do nově vzniklých oborů politologie a mezinárodní
vztahy v Česku a kritická bezpečnostní studia se zde etablovala jako součástí studijních
oborů i výzkumu samého. Nejspíše nejrozšířenějším kritickým přístupem ke studiu bez-
pečnosti se v českém akademickém prostředí stala lingvisticky pojatá teorie sekuritiza-
ce, kterou představila tzv. kodaňská škola (Buzan – Wæver – de Wilde 1998; Wæver
1995). Konceptem sekuritizace se v českém akademickém prostředí již zabývala napří-
klad Waisová (2004), skrz sekuritizaci pak vysvětluje Druláková (2006) vývoj boje pro-
ti terorismu v Evropské unii, Hynek a Střítecký (2010) dynamiku české debaty o proti-
raketové obraně, Lupták (2011) přenos bezpečnostního diskurzu do prostředí slovenské
zahraničně-politické byrokracie2či Eichler (2010) specifika strategické kultury Spoje-
ných států.
Sekuritizace nabízí jednoduchý a elegantní rámec pro analýzu bezpečnosti, nicméně od
doby svého vzniku prošla již značnou revizí a široké spektrum kritiků poukázalo na její
omezenou empirickou aplikaci i pnutí uvnitř teorie samé (viz níže). Mimo to je dobré spe-
cificky v Česku upozornit také na určitý nesoulad mezi oblibou sekuritizace na jedné
straně a akademickou reflexí české zahraniční a bezpečnostní politiky na druhé straně.
Ačkoli tento typ výzkumu má bezesporu své místo v akademickém prostředí, domníváme
se, že obzvlášť při studiu české politiky bezpečnosti je přínosné reagovat i na jiné – a pro
praxi zásadní – mechanismy, které jsou obtížně zachytitelné prostřednictvím diskurzivní
analýzy, respektive prostřednictvím analýzy politického či mediálního diskurzu, na který
se z praktických důvodů studenti a výzkumníci většinou zaměřují.
Těmito mechanismy rozumíme na jedné straně zejména silnou roli byrokratického apa-
rátu při tvorbě a výkonu politiky a na druhé straně velmi málo politizovanou a ve veřejné
diskusi (až na určité výjimky) probíranou zahraniční a bezpečnostní politiku (Drulák 2010).
Jak upozorňuje například Hynek (2013), zahraniční a bezpečnostní politika České repub-
liky prochází dlouhodobě určitou krizí, charakterizovanou výrazně reaktivním přístupem
politiků, rezignovaností a absencí dlouhodobější vize. I témata, která jsou v mnoha ev-
ropských zemích předmětem společenské debaty, tak v podstatě formují – ať již cílenou
aktivitou nebo každodenní praxí – aktéři mimo sféru politických elit. V tomto kontextu
proto nabývá na důležitosti schopnost analyticky uchopit tyto komplexní struktury aktérů
a institucí, vztahy mezi nimi, způsoby, jakými se chovají, a co je výsledkem tohoto jed-
nání. Z tohoto důvodu v tomto článku vysvětlujeme přínos tzv. obratu k jednání (Schatzki –
Knorr-Cetina – von Savigny 2001), který v současné době probíhá ve společenskovědním
výzkumu a v mezinárodních vztazích, a představujeme s ním propojenou MPS jako ino-
vativní přístup ke studiu bezpečnosti. Ačkoli některé práce českých akademiků se MPS
inspirují (Lupták 2011; Druláková 2006; Bureš 2014; Hynek 2012), v českém prostředí
doposud není tento typ výzkumu příliš reflektovaný.
Mezinárodní politickou sociologii bezpečnosti lze pokládat za subdisciplínu politické
sociologie, která se zakládá na studiu bezpečnostní praxe – tedy jak je chápání bezpeč-
nosti vytvářeno praktickým jednáním sítě státních a nestátních aktérů, a nikoli pouze jak
je formována v diskurzu politických elit.3Tento výzkum navazuje především na tradici
27
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
francouzské sociologie, nicméně v současnosti je hojně rozšířen zejména v evropské
a částečně i severoamerické (především kanadské) akademické obci. Jedná se o velmi he-
terogenní proud výzkumu inspirovaný sociologií a stále více i antropologií, jehož hranice
je z důvodu silného akcentu interdisciplinarity obtížné přesně určit. Vývoj tohoto výzku-
mu pak lze sledovat na stránkách odborných časopisů, jako jsou například International
Political Sociology, Security Dialogue či francouzského Cultures & Conflits. Ukázkou to-
hoto rozvoje může být i ustavení samostatné sekce pro mezinárodní politickou sociologii
v rámci International Studies Association, asi nejvýznamnější odborné společnosti pro
studium mezinárodních vztahů.
V článku nejprve stručně shrneme základní rysy diskurzivního přístupu k výzkumu
bezpečnosti a vývoj teorie sekuritizace. Poté představíme teoretická východiska MPS,
současné proudy i empirické zaměření tohoto výzkumu bezpečnosti a možnosti výzkum-
ných metod. Nakonec shrneme silné a slabé stránky tohoto výzkumného proudu a nastí-
níme možnosti výzkumu v českém kontextu.
DISKURZIVNÍ KONSTRUKCE BEZPEČNOSTI A JEJÍ LIMITY
Zejména v evropském akademickém prostředí se výzkum bezpečnosti v posledních
dvou dekádách výrazně inspiruje u sociálního konstruktivismu a poststrukturalismu. Ši-
roké spektrum přístupů staví na myšlence, že bezpečnostní hrozby nejsou objektivně
dané, a bezpečnostní politiku tedy nelze chápat jako snahu racionálních aktérů optimálně
reagovat na podněty zvenčí, ale že aktéři svým jednáním a vystupováním (spolu)vytvářejí
bezpečnostní hrozby. Většina výzkumníků se pak obrací ke studiu jazyka, tedy analýze bez-
pečnostního diskurzu a argumentují, že užití specifických termínů, metafor či analogií má
zásadní význam pro to, jakým způsobem chápeme svět kolem nás, a tedy i jak na něj rea-
gujeme (srov. Buzan – Hansen 2009: 141). Campbellův výzkum (1992) problematizující
koncept národního zájmu a dekonstruující zahraniční politiku Spojených států představu-
je jeden z nejvýznamnějších raných kritických příspěvků do studia mezinárodní bezpeč-
nosti. Jeho analýza zahraniční politiky jako specifické praktiky utvářející národní identi-
tu na základě vymezení se vůči Druhému se stala podnětnou pro další generaci autorů,
kteří navazují na chápání zahraničněpolitického a bezpečnostního diskurzu jako na kon-
strukci jinakosti. Práce Lene Hansenové (2006) jde v tomto ohledu nejdále zejména svým
rozpracováním metodologie poststrukturalistické analýzy ve studiu bezpečnostní politiky
a explicitním poukázáním na to, jak konstrukce identity, hrozby a vymezení se vůči její ji-
nakosti legitimizuje specifickou politiku.
Asi největší popularity dosáhla v rámci konstruktivistické tradice v bezpečnostních
studiích kodaňská škola a to zejména svým konceptem sekuritizace (Buzan – Wæver –
de Wilde 1998; Wæver 1995). Podle kodaňské školy jsou bezpečností hrozby intersub-
jektivně vytvářené v procesu sekuritizace. Jakýkoli problém či téma mohou být sekuri-
tizovány tak, že jej nějaký společensky významný aktér prohlásí za bezpečnostní hrozbu
pro určitou hodnotu (tzv. referenční objekt), a pokud tento krok přijme relevantní pub-
likum, sekuritizující aktér může sáhnout k použití mimořádných prostředků k řešení
daného (bezpečnostního) problému. V teoretické rovině staví kodaňská škola na post-
strukturalismu J. Derridy a teorii řečových aktů J. L. Austina a J. R. Searla, nicméně je
zasazená do tradičního realistického kontextu v oblasti chápání politické organizace
a společenských vztahů a v úzkém vymezení bezpečnosti a suverenity jako politiky vý-
jimečného stavu. Kodaňská škola využívá tradičně lingvistické analýzy zaměřené na se-
kuritizující řečové akty. Analýza sekuritizace se tak zaměřuje na to, jak sekuritizující
aktéři v rámci diskurzu formulují danou hrozbu, tedy vůči čemu se vymezují, ochranou
jakého referenčního objektu sekuritizaci legitimizují a jaké mimořádné prostředky na-
vrhují použít.
Diskurzivní přístupy ke studiu bezpečnosti ovšem mají své odpůrce nejen v řadách tra-
dičního pozitivistického výzkumu, ale i v rámci konstruktivismu a kritické teorie. Tato
28 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
KONZULTACE: MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE
kritika se opírá o v praxi velmi zúžené vnímání diskurzu a jeho analýzy (Williams 2003).
Ačkoli ve většině teorií pracujících s tímto konceptem pokrývá diskurz různé typy
„výpovědí“ z celého spektra lidské komunikace (pro různá pojetí srov. např. Wodak –
Chilton 2005; Foucault 1994; Derrida 1978), diskurzivní analýza je v (nejen) českém vý-
zkumu bezpečnosti a mezinárodních vztazích často aplikována pouze na studium textů
a to zejména těch, které jsou produkované v oblasti „vysoké“ politiky (politická pro-
hlášení, parlamentní debaty, volební programy aj.). Chceme-li však pochopit, jak dochází
ke konstrukci bezpečnostních hrozeb a jak je vůbec taková konstrukce možná, diskurziv-
ní analýza a především její ustálená praxe nabízí cenné poznatky, ale je mnoho otázek, na
které odpovědět neodkáže.
Vývoj výzkumu v oblasti sekuritizace silně reflektuje tuto kritiku. Sekuritizace byla
brzy po uvedení kodaňskou školou přejata a dále rozpracována dalšími výzkumníky. Po-
dobně jako se Pierre Bourdieu vymezil v obecné rovině vůči teorii řečových aktů Johna
Searla (Bourdieu 1991), mnozí dnešní teoretici bezpečnosti kritizují kodaňskou školou za
velmi specifickou konceptualizaci konstrukce, respektive produkce bezpečnostních hro-
zeb skrz sekuritizující řečové akty, jež dostatečně neakcentuje sociální kontext. S tím sou-
visí i kritika úzkého a historicky podmíněného chápání společenských vztahů a zejména
vztahu mezi politikou a veřejností v oblasti tvorby bezpečnostní politiky. V souhrnu tak
kodaňská škola nedostatečně objasňuje sociální podmínky úspěšné sekuritizace a nenabí-
zí analytické nástroje k bližšímu zkoumání toho, kdo produkuje řečové akty, jakou má
autoritu a moc ve společnosti a jakým způsobem, za jakých podmínek a kým mají být ty-
to sekuritizující kroky přijaty, aby bylo možné sekuritizaci hodnotit jako úspěšnou. Urči-
tým krokem k tomuto vysvětlení jsou tzv. usnadňující podmínky sekuritizace (Buzan –
Wæver – de Wilde 1998: 31–33), nicméně v teoretické ani v analytické rovině nejsou
tyto faktory dále příliš rozvinuty.
Tento typ kritiky je spojen zejména s tzv. druhou generací výzkumníků sekuritiza-
ce (např. Balzacq 2005; Ciută 2009; Stritzel 2007; Salter 2008; McDonald 2008), kteří
poukazují na pnutí uvnitř teorie sekuritizace a na velmi strnulý rámec pro analýzu, který
privileguje státocentrické a vojenskopolitické pojetí bezpečnosti. V této generaci je pak
možné identifikovat dva hlavní proudy pokoušející se o uchopení sekuritizace jako kom-
plexnějšího a potenciálně dlouhodobějšího společenského procesu, v rámci kterého do-
chází ke změně rolí a kompetencí aktérů zapojených do sekuritizace a k vývoji chápání
spojených konceptů a identit.
Stritzel (2007, 2014) rozpracovává teoretický i analytický rámec pro studium sekuriti-
zace na základě aplikace konceptů a mechanismů z oblasti Giddensovy teorie strukturace
a kritické diskurzivní analýzy. V chápání společenských vztahů a role prostředí se opí-
rá o konstruktivistické pojetí struktury a aktérství a pracuje se sekuritizací jako s aktem,
který lokalizuje (doslova překládá) hrozbu do společenského i lingvistického kontextu.
Úspěšnou sekuritizaci pak vnímá jako změnu diskurzu v nejširším slova smyslu, tedy
změnu na obou rovinách kontextu. Konstrukce hrozeb v průběhu času tak může přispívat
k transformaci jak struktury společenských vztahů a rozložení moci, tak i „systému vědě-
ní“, tedy užívaných narativů, konceptů či jazykových rámců. Další aplikaci nástrojů jazy-
kové analýzy při výzkumu sekuritizace nabízí např. Watson (2012) či Eriksson (2001),
kteří přirovnávají sekuritizaci k analýze rámování zaměřené na lingvistické rámování
tzv. hrozbotextů,4tedy sekuritizujících textů popisujících nové hrozby. Výzkum sekuriti-
zace lze propojit zejména s analýzou ‚rámů kolektivní akce‘ (Benford – Snow 2000), jež
zkoumá konstrukci specifických jazykových schémat, která mají mobilizovat publikum
ke kolektivní akci založené na společném chápání určitého problému, jeho závažnosti
a ideálním řešení.
Na druhé straně autoři jako Balzacq či Salter přichází s reformulací sekuritizace zalo-
žené na politické sociologii a inspiraci z Bourdieuovy teorie jednání. Kodaňské škole vy-
čítají, že podceňuje roli publika při sekuritizaci a nenabízí analytické nástroje, které by
29
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
reflektovaly, v jakém společenském prostředí sekuritizace probíhá. Například Salter (2008)
ukazuje, že sekuritizace může mít zcela jinou dynamiku a úspěšnost v různých sociálních
prostředích – prostředí politických elit, byrokracie, expertů a veřejnosti. Balzacq (2005,
2011) či Bigo (2002) pak poukazují na to, že sekuritizace prostřednictvím řečových aktů
je jen jedna z možných cest, jak určité téma konstruovat jako hrozbu, a zkoumají další –
i nediskurzivní – praktiky sekuritizace. Balzacq pak konkrétně navrhuje se v analýze seku-
ritizace soustředit více na aktéry sekuritizace, jejich společenský kapitál, pozici a samo-
zřejmě na úzké i širší společenské prostředí, ve kterém sekuritizace probíhá (Balzacq 2011).
Sekuritizaci tak vnímá jako pragmatický proces, jenž se řídí fungováním sociálního pole,
ve kterém se sekuritizující aktéři pohybují a v němž hledají podporu (Balzacq 2005). Po-
chopení fungování daného pole je pak klíčové pro konkrétní analýzu sekuritizace i samu
identifikaci toho, které procesy lze vnímat jako sekuritizaci. Nejzásadnější rozpracování
sekuritizace v tradici sociologické analýzy pak nabízí autoři spojení s takzvanou MPS, je-
jíž teoretické základy představí navazující sekce.
MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE: TEORETICKÉ VYMEZENÍ5
Mezinárodní politickou sociologii6lze vymezit jako interdisciplinární výzkum mezi-
národních vztahů a bezpečnosti vycházející z kritických a poststrukturalistických přístu-
pů v sociální teorii, jehož cílem je rozkrývání společensky zakotvených základů politic-
kého jednání a moci (Bigo – Walker 2007b; Peoples – Vaughan-Williams 2010: 69). Tento
heterogenní teoretický proud je do velké míry založen na teoriích a konceptech francouz-
ských filozofů a sociologů jako Michel Foucault, Pierre Bourdieu či Gilles Deleuze
(pro přehled srov. tabulku č. 1), ale využívá i odlišné metody a ptá se na jiné otázky
(C.A.S.E. 2006: 446–449). V návaznosti na prolínání a smazávání hranic mezi různými
sociálními a humanitními vědami v současné francouzské sociální teorii (Balzacq et al.
2010) se MPS snaží propojit politologický výzkum nejen se sociologií, ale také s poznat-
ky pocházejícími například z kriminologie, politické antropologie, filozofie či historie
(Bigo 2008a).
30 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
KONZULTACE: MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE
Tabulka č. 1
Teoretici inspirující výzkum mezinárodní politické sociologie
Klíčové koncepty Využití
Pierre pole, kapitál, habitus, Zachycení nerovných vztahů mezi jednotlivými
Bourdieu doxa aktéry a jejich sociální zakotvenosti v určitém
sociálním poli.
Gilles asambláž a její různé Zachycení efektu současného působení řady
Deleuze podoby menších prvků a různé způsoby, jakými jsou
stabilizovány, či naopak narušovány.
Michel diskurz, dispozitiv, Zachycení nahodilosti, mocenského pozadí
Foucault biopolitika, racionalita a důsledků dominantních racionalit a způsobů
vytváření pravdy a vědění.
Bruno síť aktérů, překlad, Zachycení vzájemných interakcí mezi lidskými
Latour jednání aktéry a materiálními objekty, jejich vytváření
a udržování prostřednictvím jednání aktérů
a objektů a důsledků těchto interakcí.
Zdroj: Autoři.
Ačkoliv se tento článek věnuje specificky MPS bezpečnosti, využívání kontinentálních
(a specificky francouzských) sociologických a antropologických přístupů samozřejmě ne-
ní jen otázkou mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií. Díky celé řadě výzkumníků
stojících na pomezí sociologie, antropologie a mnoha dalších disciplín sahajících od roz-
vojových studií přes geografii až po politickou ekonomii bylo otevřeno mnoho témat, kte-
rá lze zahrnout pod MPS. Jako příklad je možné uvést sledování konkrétních manifestací
globalizace v lokální praxi (Ong – Collier 2008), výzkum diskurzů a praktik mezinárod-
ních rozvojových agentur a kritika jejich dopadů na daný stát (Ferguson 1994) nebo zkou-
mání dopadů globalizované ekonomiky na proměny státní autority a jejího vztahu k sub-
státním autoritám a prostorům typu měst a regionů (Brenner 2004).
Na rozdíl od klasického výzkumu v oblasti mezinárodních vztahů klade MPS důraz na
zkoumání mikroúrovně politických a mocenských vztahů a praktického jednání aktérů –
jednotlivců, skupin, institucí aj. V duchu tezí Michela Foucaulta (a dalších) je odmítnuto
chápání moci jako vycházející z jediného suverénního centra a výzkum se místo toho za-
měřuje na studium rozptýlených praktik výkonu moci různými státními i nestátními akté-
ry, ať již uvnitř státu nebo v mezinárodním prostředí, a jejich důsledky. Praktiky je pak
možné popsat jako rutinní vzorce jednání skládající se z několika navzájem propojených
částí – fyzických aktů, mentálních procesů, využívání nástrojů, věcí či různých forem zna-
losti, pochopení své situace a prožívání emocí (Reckwitz 2002: 249). MPS předpokládá,
že konkrétní praktiky konstituují řadu širších společenských jevů, a studium každodenní
praxe má proto poskytnout vhled do způsobů, jakými jsou klíčové jevy mezinárodních
vztahů a bezpečnosti v běžném světě „praktikovány“ a jak je vytvářeno jejich každoden-
ní chápání (Bigo – Walker 2007a: 728). To vytváří cennou protiváhu jejich instrumentál-
nímu využívání ve většině klasických teorií mezinárodních vztahů a poskytuje prostor
pro jejich kritiku. Zajímá-li výzkumníka například praxe výkonu státní suverenity a mo-
ci, může se zaměřit na praktiky spojené s vymezováním a hájením hranic (Vaughan-Wil-
liams 2009) či na studium diplomatických praktik (Adler-Nissen 2008). Zkoumání tvor-
by evropského občanství se pak může opírat o zachycení praktik mezinárodní mobility
(Aradau – Huysmans – Squire 2010) a další.
Data využívaná v rámci výzkumu MPS jsou většinou kvalitativního charakteru a jsou
často zaměřena na konkrétní jednání (practice, pratique) jednotlivých aktérů.7Součástí za-
měření na praxi je pak i snaha o pochopení zdrojů daného jednání, prostředí, v němž se
odehrává, a aktérů, kteří ho realizují (Bigo – Walker 2007b: 5; Huysmans – Nogueira
2012: 1). Většina přístupů ke studiu MPS proto nepracuje s přímou kauzalitou a hledá-
ním nutných a postačujících podmínek (effective causality), ale spíše se snaží zkoumat
podmínky vysvětlující vznik konkrétního jevu a „vznikající“ kauzální vztahy (emergent
causality) (Salter 2013a: 2–3).
Od diskurzu k praxi: studium praktik bezpečnosti a sekuritizace
V rámci bezpečnostních studií představuje MPS reakci na vývoj různých přístupů ke
kritickému studiu bezpečnosti v Evropě na konci 90. let 20. století a snahu o jejich inte-
graci a další rozvoj (C.A.S.E. 2006). Navazuje na kodaňskou školu, jejíž teoretická vý-
chodiska byla diskutována výše, tzv. velšskou školu, vycházející z tradice neomarxistické
kritické teorie (např. Booth 2007), a především sociologicky orientovanou tzv. pařížskou
školu (Balzacq et al. 2010; pro vymezení jednotlivých škol srov. tabulku č. 2 a C.A.S.E.
2006; Wæver 2004; Van Munster 2007).8
Mezinárodní politická sociologie uznává bezpečnost jako sociálně vykonstruovanou,
nicméně neztotožňuje tento proces pouze s osobami nadanými politickou autoritou a je-
jich řečovými akty. Sekuritizaci vnímá jako výrazně komplexnější společenský proces,
který je založen na jednání rozptýlených (státních i nestátních) byrokratických bezpeč-
nostních agentur, jejich vzájemných vztazích a využívaných nástrojích. Chápání bezpeč-
nosti, hrozeb a rizik tak není vytvářeno konkrétním aktérem a sekuritizačním aktem, ale
31
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
32 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
KONZULTACE: MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE
Tabulka č. 2
Přehled základních proudů kritického bezpečnostního výzkumu
(Ne)bezpečnost Data Teoretická Aktéři
inspirace a vztahy
Kodaňská konstruována textové John Searle, Politicky
škola řečovými akty materiály, John Austin, a společensky
mluvené Jacques Derrida relevantní
projevy aktéři, kteří
a obrazové jsou schopni
materiály vykonat
sekuritizační
pohyb,
a jejich vztah
s publikem
schvalujícím
sekuritizační
pohyb.
Pařížská vytvářena praktiky Pierre Bourdieu, Bezpečnostní
škola jednáním a diskurzy Michel Foucault agentury, jejich
bezpečnostních bezpečnostních zaměstnanci
profesionálů profesionálů a každodenní
praktiky;
vztahy
mezi aktéry
v sociálním poli.
Velšská bezpečnostní relevantní Karl Marx, Odmítnutí
škola hrozby jsou situace, Antonio důrazu pouze
objektivní představující Gramsci, na státní
a je možné hrozby Theodor Adorno bezpečnost;
je překonat pro lidskou osvobození
bezpečnost lidských
bytostí
(jednotlivců
i skupin)
od hrozeb
a nebezpečí.
Mezinárodní vytvářena diskurzy, Michel Foucault, Bezpečnostní
politická vztahy mezi praktiky, Bruno Latour, agentury, jejich
sociologie praktikami, interakce Gilles Deleuze, zaměstnanci
diskurzy s materiálními Pierre Bourdieu, a každodenní
a materiálními aktanty Judith Butlerová praktiky;
objekty (neživými interakce
objekty) s ostatními
aktéry
a neživými
objekty.
Zdroj: Autoři.
je výsledkem rutinních – i zdánlivě nevýznamných – diskurzivních i nediskurzivních
praktik. MPS si proto všímá spíše než politické rétoriky „malých bezpečnostních nicot-
ností“ (Huysmans 2011; Bigo 2008a), jako je vytváření racionalizovaných databází ne-
bezpečných kategorií osob a materiálů, manuálů k rozpoznání rizikových osob, rozhodo-
vání o dodatečném dohledu nad určitými oblastmi aj.
Důraz na zkoumání praxe bezpečnosti a jednání bezpečnostních byrokratů a „profesio-
nálů“ je však motivován nejen teoreticky, ale i empiricky. Mnozí výzkumníci si všímají,
že současné vnímání bezpečnostního prostředí je charakterizováno velkou mírou nezna-
losti a nejistoty (Aradau – Van Munster 2007; Petersen 2011). Společnost chce na jednu
stranu předcházet hrozbám, ale na druhou stranu o nich mnoho neví – snahy čelit např. te-
rorismu se setkávají s problémem, že neznáme potenciální pachatele, jejich přesné úmysly
ani kapacity. V tomto kontextu pak roste význam bezpečnostních profesionálů, jakými
jsou například byrokraté udržující bezpečnostní aparát v chodu, bezpečnostní agentury,
ale i experti a vědci. Ti hrají díky svým specifickým typům znalosti (například přístupu
k mezinárodním databázím a informacím či výhradní odbornosti v určité oblasti) a dů-
věře, kterou má společnost k jejich expertize, důležitou roli při rámování konkrétních hro-
zeb a navrhování protiopatření (Villumsen Berling 2011; Bigo 2002; Scherrer 2009). Stu-
dium fungování těchto komunit a toho, jak v nich dochází k tvorbě znalosti a formování
bezpečnostních praktik, je proto nedílnou součástí tohoto typu bezpečnostního výzkumu.
Na rozdíl od tzv. pařížské školy ale není limitováno jen na bezpečnostní profesionály
uvnitř státních orgánů, ale je při odmítnutí výlučné pozice státu při vymezování bezpeč-
nosti zaměřeno také na nestátní aktéry, jejich praktiky a využívané nástroje a na roli ma-
teriálních faktorů (Bigo 2008a: 124–125). Právě poslední zmíněné téma – tedy význam
„materiálna“ pro bezpečnost a mezinárodní vztahy – zažívá v posledních letech velmi
významný rozvoj.
Výsledky výzkumu v oblasti MPS ukazují, že v éře boje proti terorismu dochází ke
změně tvorby znalosti v bezpečnostní politice, směšování liberálních a neliberálních prak-
tik vládnutí, depolitizaci bezpečnosti a roztříštění odpovědnosti za politiku bezpečnosti.
Tato „praktická“ sekuritizace se tak stává problematičtější než diskurzivní sekuritizace,
neboť konstruuje určité fenomény (např. imigraci) a sociální skupiny (např. muslimy) ja-
kožto rizikové na základě „neviditelné“ politiky a každodenních byrokratických praktik
různých aktérů a organizací. Těmi mohou být například policejní agentury zaměřené na
boj s organizovaným zločinem, celní správa, různé migrační agentury, protiteroristické or-
gány a další (Huysmans 2006; Bigo 2008a).
Na rozdíl od výše zmíněné velšské školy, která chápe holistické zajištění bezpečnost ja-
ko progresivní emancipační prvek, je emancipace v pojetí mezinárodní politické sociolo-
gie naopak spojena s rozkrytím nahodilosti obrazu bezpečnosti vytvářeného bezpečnost-
ními profesionály, jeho politizací a desekuritizací (C.A.S.E. 2006: 456–457). Tato linie
kritiky má pak své pokračování v dílech některých autorů vycházejících z marxistické či
gramsciovské tradice, jež poukazují na komplexní a vzájemně propojený vztah mezi libe-
ralismem, bezpečností a svobodou. Tito autoři chápou bezpečnost jako buržoazní koncept
a základ utlačujícího politického řádu. V rámci emancipace proto odmítají celkový dis-
kurz a praktiky bezpečnosti a usilují o promyšlení společenského řádu jiným způsobem
(srov. Neocleous 2008).
Základní teoretické koncepty
Mezinárodní politická sociologie předpokládá, že bezpečnost je konstruována nejen dis-
kurzivními akty, ale také celou řadou různých rozptýlených praktik, technologií a dalších
nástrojů, které dohromady formují určité společenské prostředí a poskytují podmínky pro
rozvoj specifického chápání bezpečnostních hrozeb a (ne)bezpečnosti. Jak lze ale zkoumat
takto komplexně pojaté procesy sekuritizace? V návaznosti na kritickou sociologii navr-
huje Bigo (1996, 2013) a následně i řada dalších autorů (Salter 2010; např. Mérand 2008)
33
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
popsat tyto vztahy a logiku bezpečnostních praktik za pomoci konceptů pole a habitu
Pierra Bourdieua, doplněných o koncept dispozitivu Michela Foucaulta. Další autoři pak
využívají také koncept asambláže z konceptuálního aparátu Bruno Latoura či Félixe
Guattariho a Gillesa Deleuze, jež umožňuje zachytit mnohost jednajících aktérů a jejich
propojení. Nyní tyto základní koncepty a jejich přínos pro analýzu bezpečnosti stručně
přiblížíme, nicméně je třeba zdůraznit, že se nejedná o ucelený teoretický rámec, ale spíše
o soubor konceptů, jež pomáhají rozšířit výzkum (nejen) bezpečnosti a mezinárodních
vztahů.
Pole lze vymezit jako objektivně daný, strukturovaný sociální prostor, jenž je defino-
ván vztahy a vzájemně nerovnými pozicemi různých aktérů. Aktéři, kteří se pohybují
v tomto sociálního prostoru, pak soupeří o určitý kapitál, který definuje jejich pozici v po-
li (například prestiž, ekonomický kapitál či politický vliv) a poskytuje zdroje pro prak-
tické jednání (Bigo 2011: 239– 240; Bourdieu – Wacquant 1992: 97–98). Pole, respekti-
ve pravidla, kterými jsou vztahy v něm řízena, zároveň pomáhá vytvářet společná chápání
společenských situací a odpovídající reakce.
Habitus popisuje chování jednotlivců a jejich subjektivního chápání daného sociálního
pole. Habitus charakterizuje logiku jednání a rozhodování daného aktéra, jež je relativně
stabilní a zdánlivě „přirozená“, neboť vychází z charakteristických rysů postavení aktéra
v rámci pole a jeho minulých zkušeností (Bourdieu 1998: 14–16).9Na základě internali-
zovaného „praktického rozumu“ tak aktéři v rámci jednoho pole mohou směřovat k urči-
tému cíli, jako je například snaha získat specifický druh kapitálu, aniž by si to uvědo-
movali a rozmýšleli (Pouliot 2008: 261). Habitus tak vysvětluje, proč například vědec se
zkušeností z akademického pole jedná a chápe svět kolem sebe jiným způsobem než
kariérní diplomat se zkušeností z pole zahraničněpolitické byrokracie. Oba aktéři totiž
internalizovali praktiky charakteristické pro dané pole a v rámci pravidel tohoto pole jed-
nají tak, aby maximalizovali uznávaný typ kapitálu. V Bourdieuem inspirovaném vý-
zkumu pak sekuritizace probíhá na základě těchto principů – sekuritizující jednání (spíše
než konkrétní řečový akt) vychází z intersubjektivně vnímané logiky sociálního pole a je
mu dávána konkrétní podoba specifickým habitem sekuritizujícího aktéra (Balzacq et al.
2010).10 Praktiky sekuritizace proto mají zcela jiný charakter v rámci různých polí a pro
jejich identifikaci je třeba nejprve pochopit pravidla fungování daného pole a habitus re-
levantních aktérů.
Dispozitiv (jinak též apparatus - aparát) oproti tomu pomáhá objasnit výsledky jednání
množství aktérů společně s prostředky a omezeními, které k němu mají (Vávra 2007).
Dispozitiv vysvětluje konkrétní uspořádání v určité oblasti života společnosti – v tomto
případě v oblasti bezpečnosti – které orientuje různé rozptýlené jednání a jeho výsledky
určitým směrem. Foucault (1980: 194) definuje dispozitiv jako heterogenní uspořádání
různých diskurzů, institucí, zákonů, architektonických forem, administrativních procesů
a dalších jevů, které dohromady vytváří síť vztahů mezi těmito prvky. Dispozitiv tak za-
chycuje bezpečnost jako výsledek působení rozptýlených sekuritizačních praktik, jež jsou
zároveň určitým způsobem propojeny a reprezentují dohromady specifickou logiku (či
Foucaultovými slovy strategii). V Bigově propojení tohoto konceptu s Bourdieuovými
teoriemi pak není tato logika intencionálním programem nejsilnějších aktérů, ale je vý-
sledkem vývoje v rámci pole bezpečnostních profesionálů a do jisté míry i mimo něj (Bal-
zacq et al. 2010). Pro Biga je tak dispozitiv prostředkem k identifikaci změn bezpečnost-
ních praktik a transformace pole bezpečnostních profesionálů, které dohromady vedou
k nové vizi bezpečnostního vládnutí založené na řízení rizika spíše než na tradiční ochraně
před známými hrozbami (Bigo 2008b).
Nejen v souvislosti s bezpečnostními tématy se stále častěji využívá v MPS také kon-
cept asambláže.11 Ten označuje soubor heterogenních a v podstatě autonomních elemen-
tů (lidských aktérů, organizací, ale i materiálních faktorů či v některých přístupech i ide-
jí), které zároveň fungují společně a jejichž společná existence má určitý efekt. Asambláž
34 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
KONZULTACE: MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE
tedy společně vykazuje vlastnosti, které její součásti odděleně nemají (Acuto – Curtis
2014: 3).12 Výzkum asambláží proto klade důraz na historickou nahodilost propojení jed-
notlivých složek asambláže, jejich rozkrývání („mapování“) a na mocenský efekt a prak-
tiky, které kolektivní uspořádání dané asambláže tvoří. Výzkum Rity Abrahamsenové
a Michaela C. Williamse (2011) například používá tento koncept za účelem pochopení fun-
gování komplexní sítě aktérů, praktik, technologií a idejí charakteristických pro propojování
státních a soukromých agentur v rámci bezpečnostního vládnutí. I přes odlišná teoretická
a do jisté míry také ontologická východiska zde v důrazu na heterogenitu a společnou kon-
stituci jednotlivých prvků existuje u řady přístupů zřejmá souvislost a návaznost s Fou-
caultovým konceptem dispozitivu (Loughlan – Olsson – Schouten 2014: 40, 50).
Na závěr této kapitoly je nicméně dobré poznamenat, že způsob kombinování foucaul-
tovského a bourdieuovského teoretického rámce, který využívá například právě Didier Bi-
go, rozhodně není nekontroverzní a bez vnitřního napětí. Problémy s tím spojené je mož-
né ilustrovat právě na pojmu strategie, který oba francouzští teoretici využívají výrazně
odlišně. Zatímco pro Foucaulta je strategie do jisté míry nezamýšleným efektem speci-
fické logiky souboru určitých praktik (Heller 1996: 87–88), pro Bourdieua tento termín
označuje způsoby jednání, které jsou v logice daného sociálního pole orientované na re-
produkci nebo změnu pozic v poli (Mérand – Forget 2013: 96–97). Strategie by tak měla
být zároveň do jisté míry neintencionálním, ale společensky regulovaným efektem kolek-
tivního jednání, stejně jako samotným jednáním orientovaným v určitém sociálním kon-
textu na daný cíl.
Výzkumná témata mezinárodní politické sociologie
Pro přiblížení MPS jako výzkumného programu nyní představíme stěžejní literaturu to-
hoto teoretického proudu. Jak již bylo zmíněno, jedná se o různorodý výzkumný proud,
a ne všichni autoři se proto shodují na užitečnosti všech výše zmíněných konceptů. Pojít-
kem tohoto výzkumu je ale v kritické a interpretativní tradici důraz na širší pojetí bezpeč-
nosti, chápané jako sociálně vykonstruované sítěmi různých aktérů prostřednictvím dis-
kurzů, sociálních praktik a technologií.
Mezinárodní politická sociologie (bezpečnosti) se jako specifický proud zkoumání zfor-
movala na základě výzkumu Didiera Biga a jeho kolegů, kteří se zaměřovali na evropské
bezpečnostní organizace a jejich proměny od 90. let v souvislosti s prohlubováním evrop-
ské integrace (Bigo 1996) a válkou proti terorismu (Bonelli – Deltombe – Bigo 2008). Za
pomoci analýzy konkrétních praktik a nástrojů využívaných pro zajišťování bezpečnosti
identifikovali vznik nového transnacionálního pole bezpečnosti propojující sítě různých
národních i evropských bezpečnostních agentur („manažerů nejistoty“) a nového bezpeč-
nostního dispozitivu založeného na prolínání logik a praktik původně oddělených policej-
ních a vojenských organizací (Bigo 2000). Toto nové pole charakterizuje Bigo na základě
sporu mezi „modernisty“, spoléhajícími se na pokročilou technologii (například databáze
a sledovací systémy) a argumentujícími pro nutnost deteritorializace bezpečnosti (tj. jejího
zajišťování i mimo území státu), a zastánce tradiční bezpečnosti, státní suverenity a práva
na výlučnou pozici státu a jeho agentur (Bigo et al. 2010). Oba tyto tábory s sebou záro-
veň nesou odlišnou vizi bezpečnosti, jejího zajišťování a aktuálních hrozeb, založenou na
rozdílných habitech aktérů.
Na Bigův výzkum následně navázala celá řada dalších autorů analyzujících například
praktiky konkrétních agentur (např. Léonard 2010), bezpečnostní experty existující mimo
jasně vymezené sociální pole (Stampnitzky 2013) nebo výsledný diskurz a praktiky vlád-
nutí, které reflektují zapojení bezpečnostních profesionálů do dalších oblastí politiky,
např. týkající se migrace a azylu v Evropské unii (Huysmans 2006). V této tradici pokra-
čuje např. i Mark Salter, který se zaměřuje na bezpečnostní praktiky na hranicích a na le-
tištích, jež představují „praktickou“ ukázku výkonu suverenity v dnešním světě (Salter
2007). Trine Villumsen Berlingová (2011) se pak zabývá mobilizací vědeckých faktů
35
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
v rámci sekuritizace a ukazuje na pronikání odborných diskurzů a praktik, podpořených
aktéry s vědeckým kapitálem, do pole bezpečnostních profesionálů.
Výrazným výzkumným tématem se stalo zapojení soukromých bezpečnostních společ-
ností do současného bezpečnostního vládnutí. Nejvýznamnější představitelé tohoto vý-
zkumu Rita Abrahamsenová a Michael C. Williams (2011) analyzují, jakou roli hrají tyto
firmy při zajišťování veřejné i soukromé bezpečnosti v subsaharské Africe. Pro zachyce-
ní vztahů mezi soukromými a státními ozbrojenými silami využívají Bourdieuův koncept
pole a různých druhů kapitálu, přičemž sledují konkrétní bezpečnostní praktiky, jež sou-
hra polí a kapitálu přináší. Zároveň ukazují, jak dochází v bezpečnostním vládnutí v sub-
saharské Africe k prolínání státních a nestátních aktérů, jimi využívaných technologií a ná-
strojů a vzniku globálních bezpečnostních asambláží,13 v nichž je hranice mezi soukromou
a veřejnou kontrolou a odpovědností možné určit jen obtížně (Abrahamsen – Williams
2011: 217–218). Jiný přístup nabízí Anna Leanderová (2005), jež zkoumá praktiky zapo-
jování soukromých bezpečnostních agentur do vytváření vědění o mezinárodní bezpeč-
nosti a zaměřuje se mj. na studium habitů těchto aktérů. Jana Hönkeová (2013) studuje
prolínání logiky tržního jednání zaměřeného na zisk, diskurzu dobrého vládnutí a pozůs-
tatků koloniálních praktik vládnutí, při němž dochází hybridizaci praktik zajišťování bez-
pečnosti. Práce Oldřicha Bureše (2014) je pak jednou z mála studií z českého prostředí,
které by se daly zahrnout do agendy MPS. S využitím konceptu asambláže sleduje pře-
kreslování hranic mezi soukromým a veřejným politickým a bezpečnostním vládnutím
a pronikání soukromých společností do státních institucí.
Na stále materiální dimenzi bezpečnostních praktik se pak zaměřuje Claudia Aradauo-
vá (2010), která na případu evropské kritické infrastruktury ukazuje, jakou roli hrají při
sekuritizaci materiální faktory, jak jsou propojeny se specifickým chápáním bezpečnosti
a jak dochází během sekuritizace k přetváření jejich významu. Podobně Peer Schouten
(2014) na příkladu bezpečnostních opatření na amsterodamském letišti poukazuje na ros-
toucí význam technologických nástrojů (skenerů, bezpečnostních rámů aj.) pro výkon
bezpečnostních praktik a na to, jak přispívají k vytváření a udržování specifického chá-
pání hrozeb a bezpečnosti v současných asamblážích (pro podobný přístup srov. např.
Bellanova – Fuster 2013). V abstraktnější formě se různé materiální faktory stávají sou-
částí asambláže, která vytváří určité chápání rizika a praktik zaměřených na jeho omeze-
ní. Nadine Voelknerová (2011) do této asambláže ve své studii praktik lidské bezpečnos-
ti v Thajsku nezahrnuje pouze databáze a další nástroje bezpečnostních profesionálů, ale
také zdroje potenciálních hrozeb – tedy moskyty přenášející nemoci, přeplněné ubytovny
migrantů, močály a další.
Podobně jako analýza zahraniční politiky MPS poukazuje na význam byrokracie a ex-
pertů a jejich význam pro vytváření (ne)bezpečnosti. MPS ale jde v této linii výzkumu
dále a na základě kritického zkoumání poukazuje na slepá místa a konkrétní mocenské do-
pady praktického fungování abstraktních konceptů a dichotomií (vnitřní vs. vnější bez-
pečnost, státní vs. soukromé, politika vs. byrokracie atd.). Na rozdíl od tradičních teorií
mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií tak MPS nebere tyto koncepty jako samo-
zřejmé, ale podrobuje jejich praktické naplňování a dopad kritickému zkoumání. Tento
přístup jí umožňuje upozornit například na „odvrácenou stranu“ bezpečnostních analýz,
které při snaze zajistit bezpečnost pro určité kategorie obyvatel vytváří nebezpečí pro jiné,
jež jsou označeny jako rizikové.
METODY VÝZKUMU MEZINÁRODNÍ POLITICKÉ SOCIOLOGIE
Mezinárodní politická sociologie usiluje o pochopení praxe bezpečnosti, a její výzkum
je proto založený na získávání různorodých dat a analýze diskurzivních i nediskurziv-
ních praktik zajišťování bezpečnosti. Cílem výzkumu je pochopit kontext, v němž je bez-
pečnost praktikována, a popsat praktiky aktérů, kteří jsou zapojení do konstrukce bez-
pečnosti a hrozeb. Výzkum má proto za cíl nejen popsat fungování daného společenského
36 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
KONZULTACE: MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE
prostředí, ale i rekonstruovat vnitřní a veřejně nevyjadřované znalosti aktérů. Ty jsou pak
vodítkem k tomu, jak aktéři chápou specifické situace, jakým způsobem v nich jednají
a proč (Balzacq et al. 2010; Pouliot 2008; Bueger – Mireanu 2014: 127–128). Badatelé by
proto v případě empirického výzkumu měli používat metody, které umožňují co nejbližší
setkání se studovanými aktéry, jejich jednáním, nástroji, které k němu využívají, a ideálně
i s těmi, na které mají dané bezpečnostní praktiky dopad (Bueger – Mireanu 2014: 119;
Schatz 2013: 308–309).
Analýza sociálního prostředí a praktik
V oblasti MPS a kritických bezpečnostních studií obecně v posledních letech dochází
k posunutí diskuze od teoretických otázek (co je to bezpečnost?) k tomu, jakými metoda-
mi ji lze prakticky zkoumat (Aradau et al. 2014: 1–2). I přes některé obecnější výzkumné
strategie14 se postup výzkumu praktik a jeho metodologie zpravidla odvíjí primárně od
využitých teorií. Pro ilustraci zde uvedeme dva druhy různých metodologických přístupů
k rozkrývání sítí vztahů vytvářejících jednotlivé sekuritizační praktiky, které si v posled-
ních letech získaly poměrně významnou popularitu.
Prvním z nich je mapování jednotlivých asambláží aktérů, jejich praktik a jimi vy-
užívaných nástrojů ve stylu Bruno Latoura, pro které je klíčové především detailně „sle-
dovat aktéry“, jejich jednání a vazby mezi nimi – ideálně v krizových momentech, kdy se
vytváří nové rutiny (Loughlan – Olsson – Schouten 2014: 38–39). Výzkumník by se pro-
to měl ptát samotných aktérů, jak a komu (či vzhledem k roli materiálních faktorů čemu)
jsou příčiny a následky jednotlivých aktivit přisuzovány, jaká spojení existují mezi jed-
notlivými aktéry a nástroji a jak jsou silná, kdo je autoritou oprávněnou mluvit za celou
(předchozími dotazy identifikovanou) asambláž, a v neposlední řadě jak se mění uspo-
řádání dané asambláže během krizových nestabilních momentů – Latourovým jazykem
„kontroverzí“ (Latour 1987: 202). V případě výzkumu bezpečnosti jsou tak hledána na-
příklad spojení aktérů a nástrojů, která vytvářejí sekuritizační praktiky a dávají vzniknout
chápání potenciálních hrozeb v určité oblasti. Tou může být například výše zmíněné letiš-
tě s jeho skenery a bezpečnostními rámy, jež sekuritizují „rizikové tekutiny“ spíše než ri-
zikové osoby, ale také agentura pro boj s nelegální migrací s jejími databázemi, čtečkami
biometrických dat z pasů nebo geografickými informačními systémy (Schouten 2014).
Jiný příklad mapování představuje analýza sociálního pole a v něm zapojených aktérů
dle Pierra Bourdieua. Ta zkoumá specifické rozdělení zdrojů v rámci pole a subjektivní
znalostní a zkušenostní dimenzi jednání aktérů, které společně vytváří určité praktiky
(Bourdieu – Wacquant 1992: 105). Postup výzkumu je obecně zhruba následující: 1. na
základě prvotního seznámení s danou oblastí výzkumník formuluje výzkumnou otázku,
2. zmapuje prostřednictvím diskurzu a praktik strukturu daného pole a jeho pozici v šir-
ším společenském prostředí (tzv. poli moci), 3. prostřednictvím rozhovorů a/nebo pozo-
rování rekonstruuje praktiky aktérů, jejich habitus a dynamiku soupeření o kapitál v da-
ném poli a 4. na základě empirického pozorování upraví výzkumnou otázku a výzkumný
rámec (Salter 2013b: 87–88). Výzkumník se tak má zajímat o historický vývoj pole, re-
konstrukci logiky „hry“ (tedy sociálního pole), ve které se aktéři pohybují, zdroje, jež ma-
jí k dispozici ve vztahu k ostatním aktérům (Pouliot 2013), ale i o praktické znalosti
aktérů, jejich chápání světa a vlastnosti, které musí mít, aby jednali daným způsobem.15
Prostřednictvím analýzy pole je tak možné například analyzovat vztahy a praktiky v rám-
ci určité sociální sféry nebo profesně propojených organizací, jejich vývoj nebo vzestup
a dominance určitého typu aktérů vybaveného specifickým kapitálem. Kromě několikrát
zmíněného Bigova výzkumu je zde typickým výsledkem pak např. mapování sítě evrop-
ských bezpečnostních profesionálů a agentur při vytváření společné zahraniční a bezpeč-
nostní politiky (Mérand 2008).
I když lze oba přístupy popsat jako „mapování vztahů“ (Loughlan – Olsson – Schouten
2014) mezi jednotlivými aktéry (a technologiemi) a jsou zaměřeny na studium praktik
37
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
vytvářejících (ne)bezpečnost, jsou mezi nimi zásadní rozdíly a dobře ukazují na rozdílnost
různých přístupů v rámci MPS. Společné jsou jim ovšem sociologické a antropologické
metody detailního empirického zkoumání, důraz na jednání a jeho reflexi a převážně in-
terpretativní pojetí výzkumu, které se snaží o zachycení podmínek, za nichž vzniká bez-
pečnost, a její specifické chápání.
Data
V rámci mapování daného sociálního prostředí, ať již pomocí studia asambláží či so-
ciálních polí, se výzkumník seznamuje s praktikami a habitem aktérů. V tomto kontex-
tu se proto hovoří často nikoli o sběru dat, ale spíše o jejich tvorbě, což má zdůraznit
výzkumníkovo aktérství při provádění empirického výzkumu a vymezit se proti poziti-
vistickému pojetí dat jako objektivní reprezentaci vnějšího světa. Tento přístup pak po-
ukazuje na to, jak důležitá je otevřenost různým typům dat. Na rozdíl od studia sekuri-
tizace v pojetí kodaňské školy, které se ve své původní verzi prakticky omezuje na
konstrukci bezpečnosti řečovými akty, MPS vybízí k různorodosti dat, což ve výsledku
podává výzkumníkům mnohem pestřejší výpověď o tom, jak je bezpečnost vytvářena ce-
lou řadou dalších praktik mimo veřejný politický diskurz.16
Koncept habitu sekuritizujících aktérů je užitečným vodítkem pro pochopení konkrétní
podoby bezpečnostních praktik, jak se váží k existující praxi a zažitému chování aktérů,
na něž se bezpečnostní praktiky vztahují, a jak jsou v tomto úspěšné či neúspěšné. Klíčo-
vými metodami tvorby těchto dat jsou v návaznosti na etnografickou tradici dlouhodobá
zúčastněná pozorování praktik a hloubkové (ideálně opakované) rozhovory s bezpečnost-
ními profesionály. Prostřednictvím rozhovorů je možné zjistit, jakým způsobem daní
aktéři reflektují své jednání a jeho dopady, což by bylo obecně velmi obtížné zachytit
z dostupných bezpečnostních manuálů či regulací. Různé postoje či principy chování, tedy
například chápání limitů bezpečnostních praktik, které jsou jejich recipienti ještě schopni
akceptovat, zůstávají často v dané komunitě nevyřčené a předávají se spíše aktivním uče-
ním a napodobováním než formálním vzděláním či školením (srov. Leander 2008). Roz-
hovory a pozorování zároveň poskytují o něco komplexnější obrázek o rozložení moci
a fungování společenských struktur na pozadí těchto praktik. Jejich prostřednictvím je tak
možné lépe pochopit, kteří aktéři a které instituce hrají jakou roli v procesu sekuritizace,
jaké jsou mezi jednotlivými aktéry vztahy a jak jejich sociální pozice a zvyky pomáhají
formovat podobu toho, co je chápáno jako bezpečnost.
Vzhledem k pochopitelným omezením (limitovaná doba výzkumu, přístup k utajova-
ným informacím aj.) je však zpravidla nutné je doplnit i o prameny v podobě dokumentů,
manuálů, zpráv o aktivitách a případně také sekundárních zdrojů v podobě žurnalistických
reportáží, publikovaných vzpomínek klíčových aktérů a dalších, jež zároveň mohou po-
moci pochopit významová schémata, ve kterých se zkoumaní aktéři pohybují. Pro některé
typy výzkumu lze využít také videa (například na oficiálních Youtube kanálech), fotogra-
fie či materiální zdroje dat v podobě architektury či městského plánování (například pro
výzkum bezpečnostních praktik na letištích, rozmisťování kontrolních stanovišť ve měs-
tech ad.) (Bueger 2014; Wedel et al. 2005: 149). Podle konkrétního teoretického a meto-
dologického rámování jsou pak tyto materiály chápány spíše jako „stopy diskurzu“, ja-
ko je tomu u poststrukturalistů, nebo jako samy vyjadřující určité jednání či jej alespoň
zachycující a odkazující na něj, jako je tomu u přístupů více orientovaných na praxi
(Bueger 2014: 389).
Abduktivní přístup k výzkumu
Jak jsme ukázali v předchozích částech, výzkum bezpečnosti v podání MPS se opírá
o teoretická a metodologická východiska, která již mají v sociologii a antropologii jistou
tradici. V praxi se nicméně jedná o výzkum výrazně komplexnější a méně přímočarý než
například studium sekuritizace založené na diskurzivní analýze (Aradau et al. 2014). MPS
38 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
KONZULTACE: MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE
nenabízí žádný ucelený teoretický či analytický rámec, který by bylo možné „aplikovat“
na určitý typ problémů. Ačkoli každý výzkum samozřejmě vychází z určitých teoretic-
kých předpokladů, klíčový je empirický výzkum a schopnost badatele neustále kriticky
reflektovat propojení teorie a empirických pozorování. Často je zde tak využíván abduk-
tivní přístup k tvorbě poznání. Na rozdíl od indukce či dedukce je abdukce charakteris-
tická oscilací mezi obecným a konkrétním, mezi teorií a empirií, která vede k vytříbení
teoretického vysvětlení na základě konvergence pozorování „světa okolo nás“ a snahy to-
to pozorování uchopit v abstraktní podobě (Friedrichs – Kratochwil 2009). Kritická refle-
xe je tak vyžadována nejen při interpretaci dat, ale i při práci s teorií a koncepty, tedy bě-
hem celého výzkumného procesu (Guillaume 2013).
Komplexnější postup zkoumání, zahrnující ideálně i přímý kontakt se zkoumanými ak-
téry, poskytuje důležitou zpětnou vazbu výzkumu samému, neboť poukazuje na důležitost
neustálé reflexe výzkumu a konfrontace teoretických východisek, nevyřčených očekávání
a předsudků s empirickým pozorováním a objevováním. V této souvislosti je klíčové si
uvědomit, že výzkumník není nestranným pozorovatelem, který má v rukou ty „správné“
teoretické nástroje k objektivnímu vysvětlení reality, ale že je sám také součástí výzkumu.
Podobně jako je standardem v antropologii a některých sociologických tradicích, výzkum-
ník by měl být schopen reflektovat pozici, ze které výzkum provádí, a být otevřený tomu
svá teoretická východiska, analytické nástroje a koneckonců i osobní postoje upravovat
tak, aby dávaly smysl i při přímé konfrontaci se zkoumanou realitou (Bueger – Mireanu
2014). Zejména při výzkumu mocenských institucí vlastní společnosti by měl být badatel
pozornější vůči svým předpokladům (naturalizovaným například vzděláním) a dbát jejich
kritickou reflexi. Toto pojetí výzkumu je možné chápat jako upřímnější a bližší realitě ba-
datelské práce a to i mimo kritický výzkum.
LIMITY A KRITIKA
Přístup MPS ke studiu mezinárodních vztahů a bezpečnosti má samozřejmě své limity,
byť vzhledem k jeho značné heterogenitě a teoretické eklektičnosti je obtížné jej napadat
jako celek. Kritizovány jsou tak spíše konkrétní přístupy jednotlivých výzkumníků, jejich
teoretické argumenty či případně limity teoretických přístupů, ze kterých vycházejí. Lisa
Stampnitzká (2013) či Loughlanová, Olsson a Schouten (2014) poukazují například na
problematičnost využití Bourdieuovy teorie polí pro kontext dnešního globalizovaného
světa, zatímco kritiku rigidního determinismu teorie jednání a její nedostatečné akcen-
tování materiálních faktorů shrnuje kupříkladu Leanderová (2011) či z etnografických
a pragmatických pozic Kurowska a Tallis (2013). Na autory využívající přístupy Bruna
Latoura pak směřuje kritika ohledně absence širšího normativního kritického zakotvení
jejich výzkumu či nedostatečného akcentování moci přítomné v jednotlivých asamblážích
(Chandler 2014).
Další kritika se týká selektivního přenosu sociologických a antropologických konceptů
a přístupů do jiných oborů, jež nerespektuje komplexnost původních teorií a ustálené me-
todologie – Vrastiová (2008) tak například kritizuje užití etnografie v mezinárodních vzta-
zích. Výzkumníci používající koncepty a metody vycházející z jiných disciplín se tak oci-
tají na pomezí obou z nich, kdy ale nevyužívají metodologicky korektně nástroje ani jedné
a nejsou seznámeni s širší debatou a vývojem v oboru, z něhož přejímají své teorie – to je
ale často i problém výzkumníků z jiných oborů, kteří studují politická témata (Lie 2013:
218–219).
Mezinárodní politická sociologie přináší ve většině svých studií velmi detailní a výraz-
ně kontextuálně zakotvený pohled, který je navíc často zaměřený na různé kontroverzní
aspekty současné bezpečnosti, což ale v mnoha případech znesnadňuje širší zobecnění po-
znatků vzešlých z jednotlivých případových studií a omezuje kritickou reflexi jen na urči-
tá témata a úrovně analýzy. Z různých důvodů – například kvůli dosavadnímu zaměření
primárně na evropské prostředí – má MPS paradoxně jen málo co říct k tak zásadnímu
39
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
fenoménu bezpečnostních studií, jakým je válka (Barkawi 2011).17 Stejně tak díky vy-
užívání teorií, které vycházejí primárně z výzkumu zejména na lokální či národní úrovni
(Latour, Bourdieu), není MPS příliš schopná holisticky zachytit vývoj na systémové úrov-
ni a kriticky jej reflektovat (Koddenbrock 2014). Bigovy výzkumy transnacionálních po-
lí v Evropě pak tvoří výjimku z tohoto pravidla především proto, že do nich bylo možné
zapojit po delší dobu rozsáhlé mezinárodní výzkumné týmy. I po více než deseti letech
práce ale tento výzkumný projekt ještě zdaleka není u konce (Bigo 2013). Zde tedy
prozatím leží jasné limity tohoto přístupu. Mezinárodní politická sociologie tak dokáže
nabídnout podnětnou reflexi partikulárních témat a poskytnout nástroje pro detailní empi-
rické studie praktického fungování konkrétních konceptů, ale – alespoň prozatím – nena-
bízí novou „velkou“ teorii mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií.
* * *
Jak tedy hodnotit přínos francouzské filozofie a sociologie pro studium mezinárodní
politiky a bezpečnosti? Stejně jako kterýkoli jiný teoretický proud, ani MPS nepřináší
definitivní řešení politických a bezpečnostních problémů. To však ani není jejím cílem. Me-
zinárodní politická sociologie místo toho destabilizuje ustálené pojetí toho, co je a co není
politika a bezpečnost a kdo a jak je formuje, a poskytuje tak výrazně plastičtější a kritič-
tější obrázek sekuritizačních procesů ve společnosti. Díky svému konceptuálnímu a me-
todologickému rámci a důrazu na výzkum různých praktik a aktérů (spolu)vytvářejících
bezpečnost poskytuje MPS nové a užitečné nástrojů pro výrazně kontextuálně zakotvenou
analýzu konstrukce bezpečnosti a hrozeb, která bere v potaz nové způsoby a techniky za-
jišťování bezpečnosti. Reaguje tím na zásadní kritiku teorie sekuritizace, která tomuto dis-
kurzivně zaměřenému výzkumu vyčítá neschopnost akcentovat širší lingvistický, sociální
a politický kontext procesu sekuritizace a ignorování rozdílné dynamiky sekuritizace v růz-
ných prostředích. Výzkum šířeji pojatých bezpečnostních (a sekuritizačních) praktik pak
zároveň – a dle našeho mínění přínosně – nutí výzkumníky vstoupit do interakcí s jimi
studovanými „objekty“ a být jim výrazně blíž, než je často při studiu bezpečnosti zvykem.
To s sebou sice nese určité praktické výzvy a komplikace, ale zároveň umožňuje vý-
zkumníkům cennou reflexi jejich vlastních pozic a předpokladů (Kurowska – Tallis 2013).
V normativní rovině navazuje MPS na kodaňskou školu a argumentuje pro rozkrytí
bezpečnostních praktik, analýzu jejich vývoje a praktických důsledků a vybudování pro-
storu pro otevřenou debatu spojenou s nacházením alternativních praktik a umožněním
desekuritizace. Kritické zaměření MPS by (s výjimkou zmíněné radikální marxistické li-
nie) ale zároveň nemělo vést k totální relativizaci bezpečnosti jako spíše k reflexi její kon-
struovanosti a citlivějšímu přístupu k jejímu zajišťování. Označení určité oblasti jako spa-
dající do sféry bezpečnosti a pod bezpečnostní expertizu má praktické následky v reálném
světě – v některém případě směřující k odvrácení skutečné hrozby, jindy k excesům pře-
kračující hranice liberální demokracie. Empirické zkoumání praxí vytváření bezpečnosti
pak umožňuje přinejmenším detailní poukázání na tento stav a jeho nesamozřejmost.
Jak bylo naznačeno v úvodu, domníváme se, že přístupy MPS mají velký potenciál pro
výzkum českého politického a bezpečnostního prostředí. Diskurzivní analýza zahraniční
a bezpečnostní politiky naráží na velmi omezený rozsah a hloubku veřejné debaty k těm-
to tématům a, jak již poukázalo mnoho českých výzkumníků, při tvorbě a výkonu této po-
litiky hrají klíčovou roli byrokraté a experti, jejichž diskurz je však bez přímé interakce
s nimi často obtížné zachytit. Přestože prošla Česká republika a její politické instituce
v posledních dvou desetiletích zásadními proměnami spojenými s demokratickou trans-
formací, integrací do Evropské unie, NATO a obecně zcela odlišných kulturně-politických
struktur mezinárodní politiky, kritická reflexe těchto proměn zasazená do širšího kontex-
tu praxe bezpečnostní politiky není příliš velká. Ačkoli politologie nabízí cenný pohled
na český přechod k demokracii, kritická analýza mikro-procesů transformace v oblasti
40 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
KONZULTACE: MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE
zahraničněpolitické a bezpečnostní byrokracie a zejména pak důsledků těchto změn zů-
stává omezená. Z tohoto důvodu navrhujeme bližší pozornost tomuto typu bádání.
Jako možné objekty dalšího výzkumu se nabízí například 1. transformace „pravidel
hry“ existujících polí bezpečnostních profesionálů daná novými typy střetů v poli, změ-
nami v rozložení kapitálu a střetů habitů vycházejících z různých profesních drah a zku-
šeností (daných na rozdíl od Západu i proměnou režimu), 2. rozvoj nových transverzál-
ních vazeb s evropskými, americkými či globálními aktéry a poli a jeho důsledky pro
lokální pole, 3. vzestup nových typů aktérů vybavených specifickými znalostmi, motivo-
vaný zejména snahou reagovat na nové bezpečnostní hrozby a rozvoj nových technologií
(například v rámci kybernetické či energetické bezpečnosti) či 4. nové vazby mezi sou-
kromými a státními bezpečnostními aktéry, například související s důrazem na nové bez-
pečnostní hrozby, a transformace jejich pozic v rámci státních praktik. Relativně snadný
přístup českých studentů a výzkumníků do sféry české byrokracie, daný přinejmenším
specifiky malého státu, vnímáme pak jako velkou výhodu při realizaci tohoto typu vý-
zkumu. Studium toho, jak specifické byrokratické procesy mění samotnou praxi vytváře-
ní a zajišťování bezpečnosti, může přinést cenné poznatky nejen v rámci akademické re-
flexe české zahraniční a bezpečnostní politiky, ale i pro výzkum mezinárodní politické
sociologie jako takový, jenž stále trpí velmi úzkým geografickým a tematickým zaměře-
ním. Pohled z postkomunistického kulturního bloku by tak mohl přispět nejen k empi-
rickému rozšíření tohoto výzkumu, ale potenciálně i k rozvoji teorií a konceptů užívaných
v rámci této subdisciplíny a v důsledku i k větší internacionalizaci českého výzkumu me-
zinárodních vztahů a bezpečnostních studií.
1Za motto tohoto článku děkujeme jednomu z recenzentů.
2Práce Drulákové a především Luptáka nicméně reflektují i další vývoj výzkumu sekuritizace.
3Na podobná témata se zaměřuje také bohatý výzkum v oblasti analýzy zahraniční politiky a výzkumu role by-
rokracie a dalších aktérů při formování státních zájmů (srov. např. Allison 1971; Moravcsik 1998; Haas 1992).
Tato literatura však vychází spíše z racionalistické tradice, a přistupuje tedy k chování aktérů (a jeho zdrojům)
z výrazně jiného pohledu, nezabývá se širšími dopady jejich jednání a zpravidla ani charakterem sociálního
prostředí, ve kterém se tito aktéři pohybují. Z tohoto důvodu na ni MPS prakticky nenavazuje a spíše hledá
vlastní konceptuální a metodologický aparát, vycházející z kritické sociální teorie.
4Pojem threat text zavádí Stritzel, do slovenštiny (češtiny) jej jako hrozbotext překládá Lupták (2011).
5V tomto textu se nevěnujeme přístupu, který chápe MPS jako komparativní verzi tradiční politické sociologie
srovnávající politické fenomény mezi různými státy (pro toto použití viz Braungart – Braungart 2000).
6Přesnější, ale mnohem méně elegantní překlad tohoto původně francouzského termínu by mohl znít „politic-
ká sociologie mezinárodna“ – viz Salter (2013b).
7Důrazem na jednání v každodenních interakcích má MPS velmi blízko k méně teoreticky koherentnímu
„obratu k praxi“, který v posledních letech probíhá ve výzkumu mezinárodních vztahů (Adler – Pouliot
2011b; Neumann 2002; Ringmar 2014). Na rozdíl od něj se ale odvolává specificky na kritickou tradici so-
ciálního výzkumu spíše než na „praktické jednání“ jako jednotku analýzy pro výzkum mezinárodních vztahů
(srov. Adler – Pouliot 2011a).
8V některých textech bývá MPS označována pouze jako přístup v rámci bezpečnostních studií (např. Peoples –
Vaughan-Williams 2010), protože tento teoretický proud se vyvinul a byl prozatím nejpodrobněji rozpraco-
ván právě v rámci výzkumu bezpečnosti. S tímto pojetím se ale vzhledem k čím dále širšímu použití přístupů
MPS neztotožňujeme.
9Bourdieu se k otázce kreativního jednání, které překračuje limity vymezené jeho koncepty, prakticky nevy-
jadřuje, a bývá proto obviňován z přehnaného determinismu (Leander 2011).
10 Sekuritizace ve smyslu vymezování zásadní hrozby pro referenční objekt (jak ji chápe kodaňská škola) však
nemusí být vždy sama o sobě cílem jednání, a i pokud ano, sekuritizující aktéři si vzhledem k dalším aktérům
přítomným v poli nikdy nemohou být jisti výsledkem sekuritizujícího jednání (Bigo 2008a).
11 V některých českých textech je pojem asambláž (assamblage, u Deleuze také agencement) překládán také ja-
ko montáž (viz např. Bureš et al. 2013).
12 Je třeba poznamenat, že mezi asamblážemi, jak je chápou různí autoři pracující s tímto konceptem (Latour,
Deleuze, DeLanda ad.), existují výrazné rozdíly. Zde představená obecná charakteristika by měla nicméně od-
povídat většině z nich (srov. Acuto – Curtis 2014).
13 Pojetí asambláže v pojetí Abrahamsenové a Williamse a na ně navazujících prací vychází především z prací
Saskie Sassenové (2006) zhruba se inspirující u Deleuze a Guattariho (1987).
41
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
14 Jako příklad lze uvést detailní analýzu místa, kde se dané praktiky odehrávají, či zaměření se na klíčové ob-
jekty, které praktiky umožňují – více viz Bueger (2014).
15 Pragmaticky ovšem často tvoří praktiky data, která jsou výzkumníku přístupná jako první a ze kterých „čte“
jejich logiku a původ.
16 Za cenné postřehy k potenciálním problémům etnografického výzkumu děkujeme prvnímu recenzentovi.
17 Na druhou stranu také zde již existují studie, které se věnují například konfliktu na Kavkaze a jeho proměně
při využití teorií MPS (Ratelle 2013). Stejně tak existují návrhy, jak některé přístupy MPS využít pro výzkum
bezpečnosti v post-koloniálním prostředí a i některé úspěšné aplikace (Hönke – Müller 2012; Hönke 2013;
Abrahamsen – Williams 2011).
Literatura
• Abrahamsen, Rita – Williams, Michael C. (2011): Security Beyond the State: Private Security in International
Politics. New York: Cambridge University Press.
• Acuto, Michele – Curtis, Simon (2014): Assemblage Thinking and International Relations. In: Acuto, Michele –
Curtis, Simon (eds.): Reassembling International Theory: Assemblage Thinking and International Relations.
New York: Palgrave MacMillan, s. 1–15.
• Adler-Nissen, Rebecca (2008): The Diplomacy of Opting Out: A Bourdieudian Approach to National Integra-
tion Strategies*. JCMS: Journal of Common Market Studies, Vol. 46, No. 3, s. 663–684.
• Adler, Emanuel – Pouliot, Vincent (2011a): International practices: introduction and framework. In: Adler,
Emanuel – Pouliot, Vincent (eds.): International Practices. Cambridge: Cambridge University Press, s. 3–35.
• Adler, Emanuel – Pouliot, Vincent (eds., 2011b): International Practices. Cambridge: Cambridge University Press.
• Allison, Graham T. (1971): Essence of Decision: Explaining the Cuban Missile Crisis. Boston: Little, Brown.
• Aradau, Claudia (2010): Security that matters: critical infrastructure and objects of protection. Security Dialogue,
Vol. 41, No. 5, s. 491–514.
• Aradau, Claudia – Van Munster, Rens (2007): Governing Terrorism Through Risk: Taking Precautions,
(un)Knowing the Future. European Journal of International Relations, Vol. 13, No. 1, s. 89–115.
• Aradau, Claudia – Huysmans, Jef – Squire, Vicki (2010): Acts of European citizenship: a political sociology
of mobility. JCMS: Journal of Common Market Studies, Vol. 48, No. 4, s. 945–965.
• Aradau, Claudia – Huysmans, Jef – Neal, Andrew – Voelkner, Nadine (2014): Introducing critical security
methods. In: Aradau, Claudia – Huysmans, Jef – Neal, Andrew – Voelkner, Nadine (eds.): Critical Security
Methods: New frameworks for analysis. London and New York: Routledge, s. 1–22.
• Balzacq, Thierry (2005): The Three Faces of Securitization: Political Agency, Audience and Context. European
Journal of International Relations, Vol. 11, No. 2, s. 171–201.
• Balzacq, Thierry (2011): Enquiries into methods: A new framework for securitization analysis. In: Balzacq,
Thierry (ed.): Securitization Theory: How Security Problems Emerge and Dissolve. London and New York:
Routledge, s. 31–53.
• Balzacq, Thierry – Basaran, Tugba – Bigo, Didier – Guitter, Emmanuel-Pierre – Olsson, Christian (2010):
Security Practices. International Studies Encyclopaedia, Vol. Oxford: Blackwell.
• Barkawi, Tarak (2011): From War to Security: Security Studies, the Wider Agenda, and the Fate of the Study
of War. Millennium-Journal of International Studies, Vol. 39, No. 3, s. 701–716.
• Bellanova, Rocco – Fuster, Gloria González (2013): Politics of disappearance: Scanners and (unobserved)
bodies as mediators of security practices. International Political Sociology, Vol. 7, No. 2, s. 188–209.
• Benford, Robert D. – Snow, David A. (2000): Framing Processes and Social Movements: An Overview and
Assessment. Annual Review of Sociology, Vol. 26, s. 611–639.
• Bigo, Didier (1996): Polices en réseaux: l’ expérience européenne. Paris: Presses de Sciences Po.
• Bigo, Didier (2000): When Two Become One: Internal and External Securitisations in Europe. In: Kelstrup,
Morten – Williams, Michael C. (eds.): International Relations Theory and the Politics of European Integration:
Power, Security, and Community. London: Routledge, s. 171–204.
• Bigo, Didier (2002): Security and immigration: Toward a critique of the governmentality of unease. Alternatives,
Vol. 27, No. 1, s. 63–92.
• Bigo, Didier (2008a): International Political Sociology. In: Williams, Paul D. (ed.): Security Studies: An Intro-
duction. London and New York: Routledge, s. 116–128.
• Bigo, Didier (2008b): Globalized (in)security: the field and the ban-opticon. In: Bigo, Didier – Tsoukala, Ana-
stassia (eds.): Terror, Insecurity and Liberty: Illiberal Practices of Liberal Regimes after 9/11. Oxon and New
York: Routledge, s. 10–48.
• Bigo, Didier (2011): Pierre Bourdieu and International Relations: Power of Practices, Practices of Power.
International Political Sociology, Vol. 5, No. 3, s. 225–258.
• Bigo, Didier (2013): Security: Analysing transnational professionals of (in)security in Europe. In: Adler-Nissen,
Rebecca (ed.): Bourdieu in International Relations: Rethinking key concepts in IR. London and New York:
Routledge, s. 114–130.
• Bigo, Didier – Walker, R.B.J (2007a): Political Sociology and the Problem of the International. Millennium-
-Journal of International Studies, Vol. 35, No. 3, s. 725–739.
• Bigo, Didier – Walker, R.B.J (2007b): International, political, sociology. International Political Sociology, Vol. 1,
No. 1, s. 1–5.
42 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
KONZULTACE: MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE
• Bigo, Didier – Carrerra, Sergio – Guild, Elspeth – Walker, R.B.J (2010): Europe’s 21st century challenge:
delivering liberty. Farnham: Ashgate Publishing.
• Bonelli, Laurent – Deltombe, Thomas – Bigo, Didier (2008): Au nom du 11 septembre... Les démocraties
à l’épreuve de l’antiterrorisme. Paris: La Découverte.
• Booth, Ken (2007): Theory of World Security. Cambridge: Cambridge University Press.
• Bourdieu, Pierre (1991): Language and Symbolic Power. Cambridge, MA: Harvard University Press.
• Bourdieu, Pierre (1998): Practical Reason: On the Theory of Action. Stanford: Stanford University Press.
• Bourdieu, Pierre – Wacquant, Loďc JD (1992): An invitation to reflexive sociology. Chicago and London: Uni-
versity of Chicago Press.
• Braungart, Richard G. – Braungart, Margaret M. (2000): International Political Sociology. In: Quah, Stella R. –
Sales, Arnaus (eds.): The International Handbook of Sociology. London: SAGE, s. 197–217.
• Brenner, Neil (2004): New State Spaces: Urban Governance and the Rescaling of Statehood. Oxford: Oxford
University Press.
• Bueger, Christian (2014): Pathways to practice: praxiography and international politics. European Political
Science Review, Vol. 6, No. 3, s. 383–406.
• Bueger, Christian – Mireanu, Manuel (2014): Proximity. In: Aradau, Claudia – Huysmans, Jef – Neal, Andrew –
Voelkner, Nadine (eds.): Critical Security Methods: New frameworks for analysis. London and New York:
Routledge, s. 118–141.
• Bureš, Oldřich (2014): Private security companies in the Czech Republic: Rearticulating the security field and
transforming politics. Security Dialogue, Vol. 45, No. 1, s. 81–98.
• Bureš, Oldřich – Juříček, Petr – Král, Jiří – Krulík, Oldřich – Ludvík, Zdeněk – Makariusová, Radana – Nedvě-
dická, Vendula – Pernica, Bohuslav – Šníld, Vladimír (2013): Privatizace bezpečnosti: České a zahraniční zku-
šenosti. České Budějovice: Grada Publishing.
• Buzan, Barry – Hansen, Lene (2009): The Evolution of International Security Studies. Cambridge: Cambridge
University Press.
• Buzan, Barry – Wæver, Ole – de Wilde, Jaap (1998): Security: A New Framework for Analysis. Boulder, Colo.;
London: Lynne Rienner Publishers.
• C.A.S.E. (2006): Critical Approaches to Security in Europe: ANetworked Manifesto. Security Dialogue, Vol. 37,
No. 4, s. 443–487.
• Campbell, David (1992): Writing security: United States foreign policy and the politics of identity. Minneapolis:
University of Minnesota Press.
• Ciută, Felix (2009): Security and the problem of context: a hermeneutical critique of securitisation theory.
Review of International Studies, Vol. 35, No. 02, s. 301.
• Deleuze, Gilles – Guattari, Félix (1987): A thousand plateaus: Capitalism and schizophrenia. Minneapolis:
University of Minneapolis Press.
• Derrida, Jacques (1978): Writing and difference. Chicago University of Chicago Press.
• Drulák, Petr (2010): Czech Foreign Policy: Ideologies, Prejudices and Co-ordination. In: Kořan, Michal (ed.):
Czech Foreign Policy in 2007–2009: An Analysis. Prague: Institute of International Relations, s. 371–384.
• Druláková, Radka (2006): Postdemokracie v Evropské unii: bezpečnost versus občanské svobody? Mezi-
národní vztahy, Vol. 41, No. 2, s. 5–22.
• Eichler, Jan (2010): Bezpečnostní a strategická kultura USA v letech 2001–2008. Mezinárodní vztahy, Vol. 45,
No. 2, s. 48–70.
• Eriksson, Johan (2001): Cyberplagues, IT, and Security: Threat Politics in the Information Age. Journal of
Contingencies and Crisis Management, Vol. 9, No. 4, s. 200–210.
• Ferguson, James (1994): The anti-politics machine. Minneapolis: University of Minnesota Press.
• Foucault, Michel (1980): Power/knowledge: Selected interviews and other writings, 1972–1977. New York:
Pantheon.
• Foucault, Michel (1994): Řád diskursu. In: Týž: Diskurs, autor, genealogie. Praha: Nakladatelství Svoboda,
s. 7–39.
• Friedrichs, Jörg – Kratochwil, Friedrich (2009): On acting and knowing: How pragmatism can advance inter-
national relations research and methodology. International Organization, Vol. 63, No. 4, s. 701–731.
• Guillaume, Xavier (2013): Criticality. In: Salter, Mark B. – Mutlu, Can E. (eds.): Research Methods in Critical
Security Studies: An Introduction. London and New York: Routledge, s. 29–32.
• Haas, Peter M. (1992): Introduction: Epistemic Communities and International Policy Coordination. Interna-
tional Organization, Vol. 46, No. 1, s. 1–35.
• Hansen, Lene (2006): Security as Practice: Discourse Analysis and the Bosnian War. London: Routledge.
• Heller, Kevin Jon (1996): Power, subjectification and resistance in Foucault. SubStance, Vol. 25, No. 1, s. 78–110.
• Hönke, Jana (2013): Transnational Companies and Security Governance: Hybrid Practices in a Postcolonial
World. London and New York: Routledge.
• Hönke, Jana – Müller, Markus-Michael (2012): Governing (in) security in a postcolonial world: Transnational
entanglements and the worldliness of ‘local’practice. Security Dialogue, Vol. 43, No. 5, s. 383–401.
• Huysmans, Jef (2006): The politics of insecurity: fear, migration and asylum in the EU. London: Routledge.
• Huysmans, Jef (2011): What’s in an act? On security speech acts and little security nothings. Security Dialogue,
Vol. 42, No. 4-5, s. 371–383.
43
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ
• Huysmans, Jef – Nogueira, Joao Pontes (2012): International political sociology: Opening spaces, stretching
lines. International Political Sociology, Vol. 6, No. 1, s. 1–3.
• Hynek, Nik (2012): The domopolitics of Japanese human security. Security Dialogue, Vol. 43, No. 2, s. 119–137.
• Hynek, Nik (2013): Coping with U.S. and EU’s challenges? Strategic confusion in the Czech foreign and
security policy. Communist and Post-Communist Studies, Vol. 46, No. 3, s. 373–385.
• Hynek, Nik – Střítecký, Vít (2010): Český diskurz o protiraketové obraně a národní zájem. Mezinárodní vzta-
hy, Vol. 45, No. 1, s. 5–32.
• Chandler, David (2014): The onto-politics of assemblages. In: Acuto, Michele – Curtis, Simon (eds.): Reassem-
bling International Theory: Assemblage Thinking and International Relations. New York: Palgrave MacMillan,
s. 99–105.
• Koddenbrock, Kai Jonas (2014): Strategies of critique in International Relations: From Foucault and Latour
towards Marx. European Journal of International Relations, publikováno online 26. srpna 2014.
• Kurowska, Xymena – Tallis, Benjamin C. (2013): Chiasmatic crossings: A reflexive revisit of a research
encounter in European security. Security Dialogue, Vol. 44, No. 1, s. 73–89.
• Latour, Bruno (1987): Science in action: How to follow scientists and engineers through society. Cambridge,
MA: Harvard University Press.
• Leander, Anna (2005): The Market for Force and Public Security: The Destabilizing Consequences of Private
Military Companies. Journal of Peace Research, Vol. 42, No. 5, s. 605–622.
• Leander, Anna (2008): Thinking Tools: Analyzing Symbolic Power and Violence. In: Klotz, Audie – Prakash,
Deepa (eds.): Qualitative Methods in International Relations: A Pluralist Guide. New York: Palgrave, s. 11–28.
• Leander, Anna (2011): The Promises, Problems, and Potentials of a Bourdieu-Inspired Staging of International
Relations. International Political Sociology, Vol. 5, No. 3, s. 294–313.
• Léonard, Sarah (2010): EU border security and migration into the European Union: FRONTEX and securiti-
sation through practices. European Security, Vol. 19, No. 2, s. 231–254.
• Lie, Jon Harald Sande (2013): Challenging Anthropology: Anthropological Reflections on the Ethnographic
Turn in International Relations. Millennium-Journal of International Studies, Vol. 41, No. 2, s. 201–220.
• Loughlan, Victoria – Olsson, Christian – Schouten, Peer (2014): Mapping. In: Aradau, Claudia – Huysmans,
Jef – Neal, Andrew – Voelkner, Nadine (eds.): Critical Security Methods: New frameworks for analysis. Lon-
don and New York: Routledge, s. 21–56.
• Lupták, Ľubomír (2011): Bezpečnostný diskurz v SR: lokalizácia ne(o)liberálneho vládnutia v postsocialistic-
kom barbaricu. Nepublikovaná disertační práce. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni.
• McDonald, Matt (2008): Securitization and the Construction of Security. European Journal of International
Relations, Vol. 14, No. 4, s. 563–587.
• Mérand, Frédéric (2008): European Defence Policy: Beyond the Nation State: Beyond the Nation State.
Oxford: Oxford University Press.
• Mérand, Frédéric – Forget, Amélie (2013): Strategy. In: Adler-Nissen, Rebecca (ed.): Bourdieu in International
Relations: Rethinking key concepts in IR. London and New York: Routledge, s. 93–113.
• Moravcsik, Andrew (1998): The Choice for Europe: Social Purpose and State Power from Messina to
Maastricht. Ithaca: Cornell University Press.
• Neocleous, Mark (2008): Critique of Security. Edinburgh: Edinburgh University Press.
• Neumann, Iver B. (2002): Returning Practice to the Linguistic Turn: The Case of Diplomacy. Millennium-Jour-
nal of International Studies, Vol. 31, No. 3, s. 627–651.
• Ong, Aihwa – Collier, Stephen J. (2008): Global assemblages: technology, politics, and ethics as anthropolo-
gical problems. Malden, MA: Blackwell Publishing.
• Peoples, Columba – Vaughan-Williams, Nick (2010): Critical Security Studies: An Introduction. London:
Routledge.
• Petersen, Karen Lund (2011): Risk Analysis – a Field Within Security Studies. European Journal of Internati-
onal Relations, Vol. 18, No. 4, s. 693–717.
• Pouliot, Vincent (2008): The Logic of Practicality: A Theory of Practice of Security Communities. International
Organization, Vol. 62, No. 2, s. 257–288.
• Pouliot, Vincent (2013): Methodology. In: Adler-Nissen, Rebecca (ed.): Bourdieu in International Relations:
Rethinking Key Concepts in IR. London and New York: Routledge, s. 45–58.
• Ratelle, Jean-François (2013): Making sense of violence in civil war: challenging academic narratives through
political ethnography. Critical Studies on Security, Vol. 1, No. 2, s. 159–173.
• Reckwitz, Andreas (2002): Toward a Theory of Social Practices: A development in culturalist theorizing.
European Journal of Social Theory, Vol. 5, No. 2, s. 243–263.
• Ringmar, Erik (2014): The search for dialogue as a hindrance to understanding: practices as inter-paradigmatic
research program. International Theory, Vol. 6, No. 01, s. 1–27.
• Salter, Mark B. (2007): Governmentalities of an Airport: Heterotopia and Confession. International Political
Sociology, Vol. 1, No. 1, s. 49–66.
• Salter, Mark B. (2008): Securitization and desecuritization: a dramaturgical analysis of the Canadian Air Trans-
port Security Authority. Journal of International Relations and Development, Vol. 11, No. 4, s. 321–349.
• Salter, Mark B. (2010): Mapping Transatlantic Security Relations: The EU, Canada, and the war on terror.
New York: Routledge.
44 MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
KONZULTACE: MEZINÁRODNÍ POLITICKÁ SOCIOLOGIE
• Salter, Mark B. (2013a): Introduction. In: Salter, Mark B. – Mutlu, Can E. (eds.): Research Methods in Critical
Security Studies: An Introduction. London–New York: Routledge, s. 1–23.
• Salter, Mark B. (2013b): The practice turn: Introduction. In: Salter, Mark B. – Mutlu, Can E. (eds.): Research
Methods in Critical Security Studies: An Introduction. London and New York: Routledge, s. 85–91.
• Sassen, Saskia (2006): Territory, authority, rights: From medieval to global assemblages. Princeton: Princeton
University Press.
• Schatz, Edward (2013): What kind(s) of ethnography does political science need? In: Schatz, Edward (ed.): Po-
litical ethnography: What immersion contributes to the study of power. Chicago: University of Chicago Press,
s. 303–318.
• Schatzki, Theodore R – Knorr-Cetina, Karin – von Savigny, Eike (2001): The practice turn in contemporary
theory. London and New York: Psychology Press.
• Scherrer, Amandine (2009): G8 against transnational organized crime. Farnham and Burlington: Ashgate
Publishing.
• Schouten, Peer (2014): Security as controversy: Reassembling security at Amsterdam Airport. Security Dialogue,
Vol. 45, No. 1, s. 23–42.
• Stampnitzky, Lisa (2013): Experts, États et théorie des champs. Sociologie de l’expertise en matière de terro-
risme. Critique internationale, Vol. 59, No. 2, s. 89–104.
• Stritzel, Holger (2007): Towards a Theory of Securitization: Copenhagen and Beyond. European Journal of
International Relations, Vol. 13, No. 3, s. 357–383.
• Stritzel, Holger (2014): Security in Translation: Securitization Theory and the Localisation of Threat. London:
Palgrave Macmillan.
• Van Munster, Rens (2007): Review Essay: Security on a Shoestring: A Hitchhiker’s Guide to Critical Schools
of Security in Europe. Cooperation and Conflict, Vol. 42, No. 2, s. 235–243.
• Vaughan-Williams, Nick (2009): Border politics: the limits of sovereign power. Edinburgh: Edinburgh Uni-
versity Press.
• Vávra, Martin (2007): Sociologické aspekty díla Michela Foucaulta. In: Šubrt, Jiří (ed.): Historická sociolo-
gie. Teorie dlouhodobých vývojových procesů. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 338–359.
• Villumsen Berling, Trine (2011): Science and securitization: Objectivation, the authority of the speaker and
mobilization of scientific facts. Security Dialogue, Vol. 42, No. 4–5, s. 385–397.
• Voelkner, Nadine (2011): Managing pathogenic circulation: Human security and the migrant health assemblage
in Thailand. Security Dialogue, Vol. 42, No. 3, s. 239–259.
• Vrasti, Wanda (2008): The strange case of ethnography and international relations. Millennium-Journal of
International Studies, Vol. 37, No. 2, s. 279–301.
• Wæver, Ole (1995): Securitization and Desecuritization. In: Lipschutz, Ronnie D. (ed.): On Security. New
York: Columbia University Press, s. 46–86.
• Wæver, Ole (2004): Aberystwyth, Paris, Copenhagen. New ‘Schools’ in Security Theory and their Origins
between Core and Periphery. Příspěvek na Annual Meeting of the International Studies Association, Montreal.
• Waisová, Šárka (2004): Od národní bezpečnosti k mezinárodní bezpečnosti. Kodaňská škola na křižovat-
ce strukturálního realismu, anglické školy a sociálního konstruktivismu. Mezinárodní vztahy, Vol. 39, No. 3,
s. 66–86.
• Watson, Scott D. (2012): ‘Framing’ the Copenhagen School: Integrating the Literature on Threat Construction.
Millennium – Journal of International Studies, Vol. 40, No. 2, s. 279–301.
• Wedel, Janine R – Shore, Cris – Feldman, Gregory – Lathrop, Stacy (2005): Toward an anthropology of public
policy. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science, Vol. 600, No. 1, s. 30–51.
• Williams, Michael C. (2003): Words, images, enemies: Securitization and international politics. International
Studies Quarterly, Vol. 47, No. 4, s. 511–531.
• Wodak, Ruth – Chilton, Paul (2005): A new agenda in (critical) discourse analysis: theory, methodology and
interdisciplinarity. Amsterdam: John Benjamins Publishing.
Poznámka
Autoři by rádi poděkovali Michalu Parízkovi, Jakubu Záhorovi, šéfredaktorovi MV Vítu
Benešovi a dvěma anonymním recenzentům za cenné podněty a připomínky k článku.
Výzkum Dagmar Rychnovské k tomuto textu byl podpořen z grantového projektu GAUK
č. 536312.
45
MEZINÁRODNÍ VZTAHY 1/2015
JAN DANIEL, DAGMAR RYCHNOVSKÁ