Content uploaded by Jakub Macek
Author content
All content in this area was uploaded by Jakub Macek on Jan 28, 2016
Content may be subject to copyright.
Média v pohybu
K proměně současných českých publik
Jakub Macek
Masar ykova univerzita
Brno 2015
Média v pohybu
K proměně současných českých publik
Jakub Macek
„Edice: Media“
Kniha je součástí postdoktorského výzkumného projektu „New and old media in
everyday life: media audiences at the time of transforming media uses“ (Grantová
agentura České republiky, GP13-15684P).
Plný text publikace v interaktivním formátu pdf a ve formátu pro čtečky
je k dispozici na stránkách http://medzur.fss.muni.cz.
Odborně posoudila:
PhDr. Irena Reifová, Ph.D.
© 2015 Jakub Macek
© 2015 Masarykova univerzita
Publikace podléhá licenci Creative Commons:
CC-BY-NC-ND 3.0
(Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko)
ISBN 978-80-210-8033-1 (brož. vaz.)
ISBN 978-80-210-8034-8 (online : pdf)
Lucii Bittalové (1988–2015),
české online aktivistce, která měla dojít dál.
OBSAH
7
OBSAH
ÚVO DEM 11
Struktura a cíl knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
K metodologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
I. SOUŘADNICE NOVÉ SITUACE 19
Každodennost: svět v dosahu jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Mediální publika bez mediálních publik: obyčejní uživatelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Proměna mediálních publik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
II. PROBLÉM HLEDÁNÍ NOVÉHO 33
Problém dichotomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
Kontextualizace nového . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
Problém ohniska a diskontinuity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .38
III. PROMĚNA PUBLIK OPTIKOU STRUKTURAČNÍHO MODELU MÉDIÍ 43
Strukturační model médií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .44
Mediální celky: každodennost z pohledu strukturačního modelu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .47
Vědění, moc a diskur zy ve strukturačním modelu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .49
Anatomie změny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .54
IV. ČTYŘI LINIE ZMĚNY 57
Publika konvergentní: aktivní a fragmentární. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
Publika rozptýlená: permanentní, interakční, performativní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
Publika politická . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .67
Nová pravidla každodenního časoprostoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
V. POST-TELEVIZNÍ PUBLIKA?
STAHOVÁNÍ A KONVERGENTNÍ VZTAH KPOPULÁRNÍM OBSAHŮM 73
Volba typu tex tu a rozhraní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .75
Stahování obsahu: praxe a motivace k nim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
Kurace stahovaných obsahů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Televize po televizi? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
8
OBSAH
VI. ONLINE PARTICIPACE NA TEXTU 95
Vůle k textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
Vůle ke konformitě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .99
Vůle k sebe-performanci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Emancipace? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
VII. ROZPTÝLENÁ POLITICKÁ PARTICIPACE 105
Političtí „my“: propojení a konformní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .107
Participace permanentních a performativních publik sociálních médií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
Politika: mezi závazkem a pocitem odtrženosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .112
Sociální média jako vedlejší postava? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
VIII. ZÁVĚREM 117
K soukromí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
K důvěře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
Literatu ra � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 125
Anotace� � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 135
Summary � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 135
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
OBSAH
9
SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A ILUSTRACÍ
Ilustr. 1.1: Média v české společnosti (v r. 2014) .................................................20
Schéma 2.1: Strukturační model médií .........................................................45
Schéma 2.2: Diskurz ve struk turačním modelu médií ..........................................53
Ilustrace 4.1: Alternativní zdroje obsahů (v r. 2014) .............................................60
Graf 4.1: Kde sledují nebo čtou zprávy? (v r. 2014) ..............................................61
Graf 4.2: Kde zprávy recipují nejčastěji, pokud využívají více než jeden mediální kanál?
(v r. 2014) .....................................................................................61
Tab. 4.1: Zdroje zpráv v rámci věkových skupin (v r. 2014) .......................................62
Tab. 4.2: Frekvence používání vybraných online sociálních sítí (v r. 2014) ...................... 64
Tab. 4.3: Respondenti užívající online sociální sítě jednou týdně a častěji (2014) ................65
Ilustrace 4.2: Recepce zpráv českou populací (v r. 2014) ........................................68
Tab. 4.4: Kde respondenti čtou / sledují zprávy o politice? (v r. 2014) ............................68
Tab. 4.5: Kde respondenti na internetu sledují / čtou zprávy? (v r. 2014) .........................69
Tab. 5.1: Frekvence vybraných mediálních praxí (v r. 2014) (% z celého vzorku) .................76
Tab. 5.2: Prostřednictvím jakého zařízení sledují diváci lmy a seriály? (v r. 2014) ................78
Tab. 5.3: Jaké zařízení při sledování lmů/seriálů používají nejčastěji,
pokud používají více než jedno? (v r. 2014). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .78
Tab. 5.4: Sledují lmy jinak než prostřednictvím TV vysílání – diváci podle věkových skupin
(v r. 2014) .....................................................................................80
Tab. 5.5: Sledují seriály jinak než prostřednictvím T V vysílání – diváci podle věkových skupin
(v r. 2014) .....................................................................................80
Tab. 5.6: Zdroje obsahů využívané diváky lmů a diváky seriálů (bez T V vysílání) .............. 84
Tab. 5.7: Zdroje obsahů využívané posluchači reprodukované hudby
a mluveného slova (bez rozhlasu a TV vysílání) ................................................85
Tab. 5.8: Stahování a věk ......................................................................85
Tab. 5.9: Rozložení kuračních praxí – srovnání diváků nekonzumujících
akonzumujících obsahy z online zdrojů (v r. 2014) .............................................91
Tab. 5.10: Struktura sociální kurace – interakce tváří v tvář a interakce
na online sociálních sítích (v r. 2014) ...........................................................91
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
11
ÚVODEM
Každá generace věří, že je ve své zkušenosti s rychlými a monumen-
tálními sociálními a technologickými změnami unikátní. Naše gene-
race není výjimkou. Na začátku 21. století naši epochální jedinečnost
vymezuje „Internet“. Internet [...] je symbolem i zdrojem na pohled
nekončícího přívalu realitou a světem hýbajících změn. A tento příval
nejenže nezpomaluje, ale dle všeho nadále akceleruje.
Nancy K. Baym a Annette N. Markham, s. vii
Na počátku léta 2015 jsem spolu se svými kolegyněmi publikoval výzkumnou
zprávu (Macek a kol. 2015), která, jak jsem pochopil, některé mé přátele a známé
mírně překvapila a snad i rozladila. Čím? Ta zpráva shrnuje základní data z výbě-
rového šetření věnujícího se tomu, jak česká populace používá masová a nová
média. Jejím základním poselstvím je, že všem novým komunikačním technolo-
giím navzdory je to stále stará dobrá televize, která v životech českých mediálních
publik hraje prim. Televizní vysílání je nejčastějším zdrojem zpráv, a to i pro tu
nejmladší generaci. Televizní vysílání je nejčastějším zdrojem zábavy – právě pro-
střednictvím televize Češi v polovině druhé dekády 21. století nejčastěji sledují
lmy, seriály isport. Televizorů v českých domácnostech zjevně neubývá. Právě
naopak – s tím, jak se k čím dál tím větším televizním obrazovkám připojují další
zdroje obsahů, zdá se být pozice ústředního objektu českých domácností možná
ještě silnější než vminulosti. Už totiž není jen oknem do světa televizního vysí-
lání. Je zároveň oknem do světa nejrůznějších konvergentních síťových obsahů
aergodických textů.
Ono mírné rozladění, které jsem zmínil, pramenilo nejspíše z nepatřičných
očekávání těch, kdo je pocítili. Očekávali doklad razantní a jasně pojmenovatelné
změny. Zčásti snad proto, že televizi – tradičně spojované s gaučovou pasivitou
akonzumní nekreativitou – nebývá mezi mými známými přáno mnoho hezkého.
Ato přesto (nebo právě proto?), že mnozí pro ni pracují. Zčásti jistě na základě
vlastní zkušenosti s rychlým, relativně nedávným a v řadě ohledů velmi viditelným
příchodem celé řady nových technologických objektů, síťových platforem auži-
vatelských aplikací. Očekávali zkrátka, že se ukáže, že televize je na ponižujícím
ústupu a že chytré mobilní telefony, notebooky, tablety, online sociální sítě a vůbec
ŮVODEM
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
12 MÉDIA V POHYBU
ŮVODEM
„všechny ty internety“1 získaly v pomyslném zápase o prostor v našich životech nad
televizí konečně navrch.
Neukázalo se to. Překvapení ovšem není na místě, a rozladění už vůbec ne.
Změna probíhá – a vůbec není malá. Příběh probíhající proměny mediální kra-
jiny a mediálních publik je jen složitější a v klíčových konturách současně jemnější
amnohoznačnější než očekávaná anekdota o kýženém konci televize.
Příběh, který zde vyprávím, je otevřený a fragmentární. Jiný ani být nemůže.
Vtéto knize vycházející z tříletého výzkumu českých mediálních publik vyprávím
z pozic mediálních studií a sociologie o transformačních procesech, které právě
probíhají a dosud se neuzavřely. Jejich další vývoj totiž může být spojen s takovými
překvapeními, jakým byl před necelou dekádou nástup online sociálních sítí.
Do té doby převládající přesvědčení, že výzkum uživatelů internetu je primárně
spojen s tématy alternativních realit, čistě virtuálních identit a všeobjímající ano-
nymity toho nového, k fyzickým kontextům paralelního online světa, tehdy vzalo
rychle za své. A do teoretického i výzkumného perimetru sociologů zabývajících
se online kolektivitami a identitami se obratem dostala (respektive vrátila) témata
v sociologii dobře zavedená, témata spojená například se jmény Pierra Bourdieuho
a Ervinga Gomana a s prověřenými koncepty kulturního a sociálního kapitálu,
sociálních sítí či sociálních interakcí a rolové performativity. Může podobný obrat
odehrát znovu? Patrně může. Proto by bylo krátkozraké formulovat příběh jinak
než otevřeně.
Fragmentární je pak mé vyprávění ve dvou významech. Předně proto, že je
dílčí–věnuji se primárně tomu, jakou roli nová a stará média hrají v současnosti
vživotech a recepčních praxích českých mediálních publik. Soustředím se tedy jen
na vybrané aspekty onoho širokého pole změn, kterých jsme s nástupem nových
médií svědky – a i když v některých momentech překračuji hranice, jež obvykle stu-
dium publik vymezují, jsou to právě takříkajíc běžní uživatelé médií, kteří stojí ve
středu vyprávění. Teoretická a empirická zpráva, kterou v této předkládám, je tedy
fragmentem většího obrazu.
Současně je kniha fragmentárně vyprávěna – člením ji do kapitol, které jsou
provázány co do datových zdrojů i teoretických východisek, ale mohou být čteny
jako víceméně autonomní texty. Dohromady tvoří tyto kapitoly mozaiku vykrýva-
jící klíčová zjištění proběhnuvšího (byť v některých liniích dosud neukončeného)
výzkumu.
1 Zde pochopitelně odkazuji na populární výrok „Já bych všechny ty internety a počítače zaká-
zala“, který se objevil v anketě deníku Metro v roce 1999 a jenž byl připsán důchodkyni Věře
Pohlové.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
13
Tématem i formou vyprávění je tedy tato kniha pokračováním knihy Poznámky
ke studiím nových médií (Macek 2013a), jež původně vznikla jako disertační práce
a kterou jsem následně, v návaznosti na první výsledky svého výzkumu mediálních
publik, aktualizoval. Poznámky shrnuly vývoj společenskovědní (především medio-
logické a sociologické) reexe nových médií od jejích počátků v šedesátých letech
dvacátého století po výzkumnou normalizaci tohoto interdisciplinárního metapole
a po hledání uměřené teoretické syntézy v první dekádě století jednadvacátého.
Vnávaznosti na kritickou evaluaci stávajících pohledů na nová média (a média jako
taková) jsem pak v Poznámkách formuloval teoretický model nových médií – při-
čemž tento model založený na principech Giddensovy teorie strukturace (Giddens
1976, 1984) jsem následně předložil jako otevřenou teoretickou matrici schopnou
inkorporovat a teoreticky usouvztažnit většinu z klíčového konceptuálního aparátu,
s nímž studia nových médií aktuálně pracují.
Ačkoli jsem již v Poznámkách částečně stavěl na vlastní empirii (a to především
ve čtvrté kapitole, kde jsem krom jiného představil empiricky podložený koncept
mediálních celků), za klíčovou v nich považuji právě teoretickou přípravu. Tu, akon-
krétně tedy zmíněný teoretický model médií, zúročuji v knize této. V Poznám-
kách jsem o teoretickém modelu médií hovořil jako o třídimenzionálním (takovým
ostatně skutečně je) a s jistou opatrností jsem jej aplikoval pouze na média nová.
Vtéto knize se k němu vracím – je mým základním teoretickým východiskem
ajako takový bude dále v přiměřené stručnosti připomenut a zčásti i rozvinut.
Vnávaznosti na výzkumné aktivity, na nichž jsem se v uplynulých letech podí-
lel, a vnávaznosti na reakce svých kolegů nicméně o svém modelu mluvím trochu
odlišně, než jak jsem činil v Poznámkách. Abych podtrhl souvislost modelu sGid-
densovou obecně pojatou teorií strukturace (Giddens 1976, 1984), vzhledem k níž je
aplikací středního dosahu, hovořím zde o něm jako o strukturačním modelu médií.
A současně opouštím opatrný tón a aplikuji model na mediální technologie jako
takové – v rámci probíhajícího výzkumu role nových a starých médií v každoden-
nosti českých publik se osvědčil jako přiměřený analytický nástroj dobře vykrývající
a propojující rovinu jednání (užití mediálních objektů a recepci textuality) a rovinu
struktur (vlastnosti mediálních objektů a textů i kontextů každodennosti a širšího
sociálního světa). Doplnění si přitom vyžádal jen dílčí, a to především ve vztahu
kroli diskurzu a moci, k čemuž se dále podrobněji vrátím.
Struktura a cíl knihy
V této knize se tedy, řečeno stručně, znovu vracím k hledání odpovědi na otázku, co
je nového na nových médií – respektive co nového s užíváním nových médií přišlo
Struktu ra a cíl kníhy
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
14 MÉDIA V POHYBU
ŮVODEM
do života mediálních publik. V Poznámkách jsem otázku zodpověděl jen částečně:
ve čtvrté kapitole jsem denoval distinktivní vlastnosti novomediálních artefaktů
a textů, a to v návaznosti na letitou diskuzi o povaze digitální informace, nemate-
riálních technologických vlastnostech informačních a komunikačních technologií,
ergodické textuality a technologické, textuální a formální konvergence.
Současně jsem pojmenoval některé klíčové kontextuální proměnné (pod kte-
rýmžto slovem si zde, prosím, představme komplexní jevy, nikoli proměnnou
vmetodologickém slova smyslu), které „novomediální situaci“ rámují a spoluutvá-
řejí. Sama nová média a jejich užití souvisejí s těmito proměnnými nepřímo, ale
zásadně: ukazuje se, že v řadě momentů sehrávají především roli katalyzátorů
starších trendů spíše než přímočarých zdrojů sociální inovace. Konkrétně jsem
se věnoval interaktivnímu podílení se na textualitě (Cover 2007), konvergentní
kultuře a proměně mocenských vztahů mezi vysílateli a členy mediálních publik
(Jenkins 2006), narcistně-performativní a permanentní povaze současných publik
(Abercrombie – Longhurst 1999) a proměnám relací mezi soukromými a veřejnými
sociálními prostory.
Výklad v Poznámkách měl nicméně za cíl především ilustrovat vnitřní členitost
strukturačního modelu médií a jeho schopnost pojmout existující koncepty souvi-
sející s reexí nových médií – systematičtější hledání vztahu mezi těmito koncepty
(ajimi zachycenými jevy) a mediálními publiky zůstávalo mimo ambici onoho textu.
V sedmi kapitolách této knihy se o systematičtější pohled na proměnu součas-
ných mediálních publik pokouším, a to s oporou v kvalitativním a kvantitativním
výzkumu členů českých mediálních publik, který proběhl mezi lety 2012–2015.
Moje studie má ovšem obecnější teoretickou ambici – v klíčových parametrech se
totiž česká mediální publika nijak výrazněji nevymykají trendům charakterizují-
cím proměny publik jako takových, a proto text chápu a koncipuji jako teoretickou
poznámku s takříkajíc přeshraniční platností.
V kapitole „Souřadnice nové situace“ pojmenovávám základní parametry
probíhající transformace mediálních praxí a vyjasňuji denice mediálních
publik a každodennosti, tedy dvou ústředních konceptů, kolem nichž se
celé mé vyprávění stáčí.
V kapitole „Problém hledání nového“ se obracím k tematizaci a zkoumání
nového – a ukazuji, že cestou z pasti mytologizace nového je důraz na kon-
textuální podmíněnost a s ní související kontinuitu sociálních jevů.
V kapitole „Proměna publik optikou strukturačního modelu médií“ se vra-
cím ke stručnějšímu připomenutí svých teoretických východisek, jejichž cí-
lem je vyhnout se rizikům spojeným s mediocentrickým, voluntaristickým
nebo sociocentrickým pohledem na média a jejich uživatele.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
15
V kapitole „Čtyři linie změny“ se důkladněji věnuji čtyřem spojitým di-
menzím, v nichž se proměna mediálních publik a jejich praxí po nástupu
nových médií odehrává – proměně vztahu členů publik k textualitě a jejím
producentům, proměně postavení mediálních praxí v každodennosti, pro-
měně vztahu členů publik k veřejnému a politickému prostoru a proměně
časoprostorového uspořádání každodennosti.
Kapitola „Post-televizní publika? Stahování a konvergentní vztah k popu-
lárním obsahům“ se detailněji věnuje konvergentním recepčním praxím.
Na problematice stahování lmů a seriálů v ní ilustruji víceznačnou povahu
„post-televizní“ recepce audiovizuálních obsahů.
Kapitola „Online participace na textu“ se podrobněji soustředí na recirku-
laci mediálních obsahů v prostředí online sociálních sítí a pojmenovává
specika, s nimiž je performativní nakládání s texty na online sociálních
sítích spojeno.
A konečně kapitola „Rozptýlená politická participace“ je věnována politic-
kému a veřejnému jednání v mediálně prosyceném prostředí. Ukazuji zde,
že trvalá přítomnost médií a současně síťová povaha interakcí generuje spe-
cickou situaci, v níž je trvalé nejen bytí publikem, ale i bytí politickým
aveřejným aktérem.
Některé části knihy přitom byly anebo v blízké době budou publikovány formou
časopiseckých statí nebo kapitol v jiných knihách (Macek 2013b; Macek 2015;
Macek [v tisku]; Macek – Zahrádka [v tisku]), a to většinou v anglickém jazyce.
Průběžně v textu navíc odkazuji na výzkumné zprávy Stará a nová média v každo-
dennosti českých publik (Macek a kol. 2015) a Stará a nová média, participace a česká
společnost (Macková – Macek 2015a), v nichž jsme s kolegyněmi shrnuli vybraná
základní popisná data týkající se témat, jimž se tato kniha věnuje.
K metodologii
Přestože má tato kniha povahu především teoretického textu, opírá se o několi-
kaletý výzkum členů mediálních publik – a to nejen v tom ohledu, že v některých
kapitolách ilustruji své teze tabulkami, grafy či citacemi respondentů, ale především
v tom smyslu, že mé vyprávění je formováno empirickou evidencí. Proto je, řekl
bych, patřičné v úvodu načrtnout základní metodologické obrysy tohoto výzkumu.
Ve většině klíčových ohledů lze výzkum, o který se v této knize opírám, chápat
jako výzkum velmi konvenční: své bádání jsem, jak už bylo řečeno v úvodu, zalo-
žil na dvoustupňovém smíšeném designu kombinujícím kvalitativní a kvantitativní
technik sběru a analýzy dat.
K metodologii
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
16 MÉDIA V POHYBU
ŮVODEM
Kvalitativní část výzkumu probíhající s různou intenzitou v letech 2012–2015
byla koncipována jako induktivní – jejím cílem bylo důkladněji pochopit, co, jak
a proč vlastně členové současných mediálních publik s mediálními technologiemi
a texty dělají, jak svému počínání rozumějí a jakou roli používání médií a recepce
textů hraje v jejich každodenních soukromých i pracovních životech. Celkem bylo
vedeno 107 rozhovorů s dospělými respondenty v produktivním věku (20–60 let)
a 25 rozhovorů s dětmi a dospívajícími (6–16 let) z 18 rodin. (Přímo v této knize
přitom pracuji s analýzou necelých osmi desítek z těchto rozhovorů.) Vzorek byl
průběžně konstruován tak, aby přiměřeně zohlednil variace dvou klíčových pro-
měnných, které do mediálních praxí vstupují – tedy aby pokryl jednak nejrůznější
formy vztahového statusu a soužití, jednak formy disponibilního času odvíjející se
mimo jiné od intenzity pracovních nebo rodinných či rodičovských povinností
respondentů. Vzorek tedy zahrnuje singles a rozvedené (žijící s rodiči nebo dětmi,
se spolubydlícími i samostatně), nesezdané i sezdané bezdětné páry (bydlící oddě-
leně, žijící společně v samostatné domácnosti i žijící společně s dalšími spolubyd-
lícími) a manželské páry s dětmi. Část respondentů zároveň – vedle respondentů
zaměstnaných – tvoří vysokoškolští studenti, respondentky na rodičovské dovo-
lené a dlouhodobě nezaměstnaní. Se sběrem rozhovorů mi přitom v nemalé míře
pomohli tazatelé z řad proškolených kolegyň a kolegů studujících magisterské stu-
dium na katedře mediálních studií a žurnalistiky. Někteří z nich pak pod mou
supervizí obhájili analýzy jimi zpracovaných rozhovorů jako diplomové práce.2
Kvantitativní výběrové šetření české populace, jež proběhlo v říjnu a listopadu
2014, pak na kvalitativní fázi výzkumu navazovalo. Sběr dat zajistila společnost
Median, vzorek o počtu 1998 respondentů byl vybrán kvótním způsobem. Využití
CAPI nástrojů (tedy sběr dat za využití nikoli papírových dotazníků, ale za využití
počítačů) umožnilo pracovat s výrazně strukturovaných dotazníkem založeným na
intenzivním využívání ltračních otázek. Dotazník se tak soustředil především na
pokrytí těch forem mediálních praxí, jež byly v kvalitativní fázi výzkumu vyhod-
noceny jako relevantní, a jejich spojení s používáním konkrétních forem obsahů
amediálních technologií. Menší část dotazníku nancovaná ze zdrojů projektu
„Proměna veřejné a politické participace v kontextu měnících se mediálních tech-
nologií a praxí“ (MUNI/A/0903/2013) se pak zaměřila na indikátory občanské
apolitické participace v online a oine kontextech.3
2 Konkrétně se jednalo o Evu Syrovátkovou (2015), Veroniku Žurovcovou (2015), Elišku Kubíko-
vou (2014) a Michaelu Závodnou (2014).
3 Podrobnější informace k dotazníkovému šetření jsou k dispozici v již odkazovaných veřejně
dostupných výzkumných zprávách (Macek a kol. 2015; Macková – Macek 2015a).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
17
Poděkování
Knihy nejsou čteny jako izolované texty – a v izolaci nejsou ani psány. V případě
této publikaci si mezi jinými jistě zaslouží celá řada kolegů a přátel, kteří k jejímu
vzniku nějakým způsobem přispěli:
Maria Bakardjieva z University of Calgary, v jejíž společnosti jsem během
projektu mohl strávit více času, než jsem doufal, a s níž jsem mohl v konver-
zacích přemýšlet důkladněji, než jsem v některých momentech snad i chtěl.
Irena Reifová, která se ujala lektorského posouzení a kolegiálně rýpavého
opoznámkování celého textu, a Radovan Plášek, který na rozdíl ode mě
ovládá jazyk český důkladně a je v tom docela nesmlouvavý. (Chyby, které
v knize zůstaly, jdou na vrub mě, nikoli jim.)
Katederní a fakultní kolegyně a kolegové, bez nichž bych se tváří v tvář ad-
ministrativě spojené jak s výzkumem, tak s publikováním dozajista pomátl.
Konkrétně tedy šéf mé katedry Rudolf Burgr a vedoucí sekretariátu Pavlína
Brabcová a ekonomky mého projektu Lenka Javůrková, Irena Schindlerová
a Kateřina Foretová.
Všichni ti – často mnohem zkušenější a velkoryse vstřícní – kolegové
ochotní ke konverzaci. Mezi jinými tedy Nico Carpentier, Peter Dahlgren,
C. Michael Elavsky, Henry Jenkins, František Kalvas, Petr Lupač, Johana
Kotišová, Monika Metyková, Jan Motal, Klaus Schönbach, Petr Szczepanik,
Kateřina Škařupová, Jaroslav Švelch, Lenka Waschková Císařová...
Kolegyně a kolegové z výzkumného týmu VITOVIN vedeného Davidem
Šmahelem, kteří tvořili a tvoří národnostně i co do disciplinárních výcho-
disek velmi barvitou a inspirativní partu.
Studentské kolegyně a studentští kolegové z Masarykovy univerzity a Uni-
verzity Karlovy, kteří se svou prací na výzkumu podíleli buď nepřímo, a to
v konverzacích a při řešení svých vlastních výzkumných problémů, anebo
přímo, když se ujali sběru části dat. Krom jiným bych tak měl jistě poděko-
vat Lence Adamíkové, Lukáši Bauerovi, Marku Bothovi, Michaele Fische-
rové, Markétě Gojné, Lucii Jandové, Elišce Kubíkové, Petře Maršálkové,
Miroslavě Ondrušové, Veronice Pírkové, Veronice Svobodové, Evě Syro-
vátkové, Martinu Šarochovi, Janu Švelchovi, Jaroslavu Tylichovi, Martině
Vyroubalové, Štěpánu Žádníkovi, Veronice Žurovcové, Michaele Závodné...
Dík v tomto smyslu patří i studentům kurzu Vybraná témata studiích no-
vých médií.
A zvláštní poděkování si zaslouží má sestra Alena Macková. Z důvodů, jež žádný
z nás neměl příliš pod kontrolou, jsme se v uplynulých třech letech stali týmo-
vými kolegy – a k našemu oboustrannému překvapení nás naše poměrně intenzivní
Poděkování
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
18 MÉDIA V POHYBU
ŮVODEM
spolupráce baví a zjevně přináší své plody. Naše společné zájmy se potkaly přede-
vším v tématech politického a občanského jednání mediálních publik, ale nevyhnu-
telně se naše tandemové úsilí v dobrém promítá do práce každého z nás více, než
jsme byli v minulosti zvyklí. A to bez ohledu na to, že si jako všichni sourozenci
někdy prostě lezeme na nervy.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
19
I. SOUŘADNICE NOVÉ SITUACE
Každodenní život, který prožíváme tu s rutinní samozřejmostí a jindy se zneklid-
něním či příjemným vzrušením z nečekaných turbulencí, prošel v posledních
vposledních dvou dekádách proměnou – a to proměnou vlastně velmi pozoru-
hodnou. Dotkla se způsobů, jimiž interagujeme s druhými, jimiž si budujeme
obraz okolního světa, jimiž zakoušíme sebe sama jako bytosti současně soukromé
a intimní i veřejné a politické. A promítla se i do způsobů, jimiž se ve volném čase
bavíme, jimiž pracujeme, jimiž práci od volného času oddělujeme či neoddělujeme
a jimiž vůbec oddělujeme či naopak propojujeme jednotlivé situační rámce vyme-
zené různými časy, různými místy a prostory a (ne)přítomností různých lidí.
Na pohled nejzjevnější ilustrací této změny je, že v našich kapsách, obývacích
pokojích, ložnicích a dětských pokojících, v kancelářích a školních třídách i auto-
mobilech během posledního čtvrtstoletí přibyla celá řada technologických objektů
určených především k interakci s druhými a k recepci textů.4 Technologických
objektů, které na počátku své cesty do naší každodennosti vzbuzovaly právě tak
vzrušení, jako odpor – a nakonec se staly banální, samozřejmou součástí našich
rutin. Ve většině domácností tak dnes najdeme stolní počítače a notebooky připo-
jené k internetu. Naprostá většina české populace používá mobilní telefon, který
se v druhé polovině devadesátých let minulého století rychle zbavil nálepky mana-
žerské hračky a získal si pozici nevyhnutelné, vždypřítomné extenze. Takřka polo-
vina Čechů již navíc klasický mobilní telefon vyměnila za telefon označovaný jako
chytrý, tedy telefon spojující v sobě funkcionality klasického mobilního telefonu
sfunkcionalitami osobních počítačů. A část populace repertoár svých mediálních
objektů doplnila i tabletem, elektronickou čtečkou nebo například herní konzolí
ai s těmito zařízeními svázala řadu praxí, které byly ještě nedávno spojeny spíše
sosobními počítači.
Krom materiálních objektů přibyla i nemateriální interakční rozhraní, jež jsou
s těmito objekty nutně spojená, ale která zakoušíme nejen jako svébytné tech-
nologické entity, ale současně jako prostředí, jako prostory: těmi nejvýrazněj-
šími jsou vdobě psaní této knihy bezpochyby technologie rozšiřující možnosti
4 Česká společnost se v tomto ohledu víceméně neodlišuje od ostat ních zemí vyspělého světa, jak
uka zuje srovnávací vý zkum Reuter s Institute for the Study of Jour nalism, zabý vající se konkrétně
přístupem onli ne publik ke zpravodajství (F letcher – Radcli e a kol. 2015; Newman a kol. 2015).
Ukazatele RISJ se – ve vztahu k české popu laci – v tomto výzkumu liší od ukazatelů, které jsme
získali v šetření našem, protože výzkum RISJ je v ystavěn na odlišné konstrukci vzorku a speci-
ckém sběru dat, v důsledku čehož jsou v něm nadreprezentovány online aktivity.
I. KAPITOLA
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
20
I. KAPITOLA SOUŘ ADNICE NOVÉ S ITUACE
MÉDIA V POHYBU
interpersonální a případně skupinové interakce. Na jedné straně tedy email, textové
zprávy, tzv. instant messengery a alternativní formy telefonie (jako jsou aktuálně
např. Skype nebo Viber), na straně druhé pak online sociální sítě (prezentované
dnes včeském prostředí především Facebookem) a polyfunkční portály (jako jsou
Seznam a Google), spojující obvykle funkce internetových vyhledávačů, emailových
klientů, zpravodajských rozcestníků atd.
V neposlední řadě je příznačnou ilustrací probíhající změny i transformace tex-
tuálních forem a technologických formátů, jimiž jsou texty neseny. Rutinní součástí
života většiny z nás se tak staly kongurovatelné, více či méně interaktivní formy
textů: hypertexty a ergodické texty (jako jsou například videohry). Textualita stá-
vající přišla o svou pevnou vazbu na konkrétní fyzické nosiče a stala se textualitou
konvergentní: psaný text, vizuální a audiovizuální obsahy i hudba se spolu s tím, jak
byly přeneseny do empétrojek a avíček (tedy zvukových a lmových kompresních for-
mátů), pédéefek a ertéefek a wordovských dokumentů (tedy textových formátů) agifů
a džejpegů (obrazových kompresních formátů), vydaly na cestu napříč nejrůznějšími
mediálními objekty a recepčními rozhraními. Náš každodenní svět zkrátka vedle
materiálních mediálních objektů rutinně zabydlely i nemateriální datové soubory.
Ilustr. 1.1: Média v české společnosti (v r. 2014)
92 % populace vlastní nebo používá televizor
86 % žije v domácnosti se dvěma a více televizory
92 % sleduje nebo čte zprávy
66 % sleduje zprávy denně
90 % sleduje zprávy v TV
46 % sleduje zprávy na internetu
89 % vlastní mobil nebo smartphone
41 % vlastní smartphone
84 % vlastní nebo používá PC/ notebook
78 % populace je online
20 % je online i v pohybu
41 % populace používá online sociální sítě
38 % používá Facebook, 26 % používá Facebook každodenně
28 % hraje počítačové hry
7,9 % je hraje každý den
20 % vlastní tablet
5 % vlastní ebook, 5 % vlastní herní konzoli
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
21
Případný vyčerpávající seznam nových mediálních objektů, služeb, rozhraní afor-
mátů hrajících v proměně každodenního života jistou roli by byl proměnlivý
adlouhý. Podstatné ovšem je, že po technologické a textuální stránce ona změna
vprvní řadě stojí na digitalizaci komunikačních technologií. Ostatně nejen ony
nové objekty, které zakotvily v naší každodennosti, ale i klasická masová média jsou
dnes přinejmenším ve své produkční fázi plně digitalizovány.
Současně je změna našich mediálních praxí spojena s tím, že mediální tech-
nologie se staly součástí konvergentních sítí metonymicky většinou reprezentova-
ných internetem – sdílený technologický, digitální základ umožňuje propojování
dříve separátních objektů a textů do síťových struktur zakoušených a označovaných
obvykle jako online prostředí.
A v neposlední řadě důležitou vlastností těchto technologií je, jak ilustruje napří-
klad rostoucí poměr laptopů nebo chytrých telefonů a tabletů, že s pokračující mini-
aturizací se stále větší část mediálních praxí provazuje s technologickými artefakty,
jež mají mobilní, přenositelnou povahu, a nejsou již tedy xovány například na
soukromý prostor domova.
Digitalizace, síťový charakter a fyzická mobilita současných médií přitom zásad-
ním způsobem formují to, jak a k čemu jsou média používána, a tedy jak intera-
gujeme s druhými a jak nakládáme s obsahy. Technologické a textuální vlastnosti
ustavující jednatelnost5 digitálních, zasíťovaných a mobilních materiálních objektů,
síťových interakčních prostředí, digitálních recepčních rozhraní a konvergentní
apřípadně i kongurovatelné textuality se totiž mnohdy zásadně odlišují od vlast-
ností předdigitálních, analogových technologií a textualit.
Proměnu mediálních praxí současných publik nicméně nelze redukovat na její
technologickou a textuální dimenzi. Taková redukce by byla krátkozraká a zavádě-
jící, jak jsem v návaznosti na letitou a důkladnou diskuzi o redukcionismu a tech-
nologickém determinismu konstatoval v Poznámkách (Macek 2013a): vyvozovat
přímo a pouze z technologické a textuální povahy digitálních technologií a z vlast-
ností online prostředí povahu probíhajících změn není možné už proto, že techno-
logie a texty jsou jen jednou z proměnných v komplexnějším vztahovém systému.
Na probíhajících změnách a jejich konkrétních manifestacích a důsledcích se totiž
současně podílí jednak i sama mediální publika vedená svými potřebami a návyky,
jednak kontextuální vlivy ztělesněné jak zájmy ekonomických aktérů či národního
5 Termínu jednatelnost, kter ý dále v knize používám poměrně frekventovaně, jsem se věnoval již
v Poznámkách (Macek 2013a: 107–108). Tímto neologismem – který se překrý vá s anglickými
termíny aordances (Norman 1988; Lister a kol. 2009) nebo selectivity (Chand ler 1996) – odka-
zuji ke skutečnosti, že technologický design a textuální vlastnosti médií specicky strukturují
a„preferují“ jisté formy našeho jednání. Tedy to, jakým způsobem a k čemu to které médium
může být a je používáno jako objekt a jako text.
Souřadnice nové situace
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
22
I. KAPITOLA SOUŘ ADNICE NOVÉ S ITUACE
MÉDIA V POHYBU
státu, tak i fyzickým a vztahovým prostředím každodenního života soustředěného
kolem soukromí domova.
Mediální publika a každodenní život (či každodennost) jsou přitom kategoriemi,
s nimiž musím srovnat účty předtím, než se pustím do jakéhokoli dalšího
výkladu–nevyhnutelně totiž tvoří páteř celé knihy.
Oba koncepty odkazují k poměrně rozsáhlým společenskovědním debatám,
vedeným napříč obory a dekádami. Obě tematické linie se navíc v řadě momentů
prolínají, přičemž v posledních dvou desetiletích – a to právě i vzhledem k probí-
hajícím proměnám spojeným se vznikem a akulturací nových médií – se dočkaly
celé řady nových impulzů, které už tak dost členitá konceptuální pole vcelku svižně
znepřehlednily. Mým úkolem zde, řekl bych, ovšem není zevrubně rekonstruovat
genealogii teoretického a výzkumného chápaní mediálních publik ani každoden-
nosti. Už proto, že obé již učinili – a to v míře z mého pohledu více než uspoko-
jující – jiní a povolanější.6 Mým úkolem na tomto místě je toliko objasnit, v jaké
pozici vůči těmto diskuzím stojí můj text a jak jsou v něm oba koncepty uchopeny.
Každodennost: svět v dosahu jednání
Mediálněvědní rozprava o každodennosti a roli médií v každodenním životě
obvykle rozvíjí celou řadu teoretických tradic: fenomenologické a sociálněkon-
struktivistické pojetí každodennosti, přístupy ke každodennosti vycházející z kri-
tické teorie neomarxistického a poststrukturalistického typu a etnogracké přístupy
kmédiím (spojující akcent na empirický a současně výrazně hermeneutický kon-
takt s žitou realitou členů mediálních publik s kritickými východisky britských kul-
turálních studií). Všechny tyto přístupy každodennost tematizují jako sféru, v níž
se odehrává běžný život sociálních aktérů, naplněný a současně utvářený povětši-
nou rutinním jednáním – a o každodennosti hovoří jako o nenahodilé, tedy jako
o sféře disponující určitým časovým a prostorovým řádem, habituálními pravi-
dly regulujícími jednání i symbolickou a mocenskou strukturovaností vztahů mezi
6 V č eském – respekti ve středo- a východo evropském – mediá lněvědní m oborovém prostředí an a-
lýze publik příliš pšenka nekvetla, ja k v úvodu tematického čísla Mediálních studií věnovaného
postsoc ialistick ým publiků m konstatují Irena Reifová a Tereza Pavl íčková (Reifová – Pavlíč ková
2013). Přesto ale nejde o téma v českém kontextu netk nuté. Tématu se krom překladových
ipůvodních učebnicových a slovníkových publikací (viz např. McQuail 2009; Reifová a kol.
2004; Jirák – Köpplová 2997 aj.) v roce 2004 soustředěněji věnovalo i jedno z čísel Revue pro
média (Metyková 2004; Morley 2004 [1998]; Numerato 2004). Z českých medioložek a medio-
logů se pa k různým aspektům problematik y publik věnují například Iva Ba slarová (2014), Irena
Reifová (Reifová 2009; Reifová – Pavlíčková 2013; Vittadini – Siibak –Reifová – Bilandzic 2014;
Reifová 2014) nebo Jaromír Vol ek (2015).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
23
jednotlivými aktéry i jejich materiálním prostředím. Zjednodušeně řečeno: medi-
álněvědní rozprava okaždodennosti se zajímá o všední, každodenní život a o to,
jakou roli vněm hrají komunikační média a s nimi spojené praxe. Jednotlivé výše
zmíněné přístupy se nicméně liší jak v teoretickém aparátu, který při analýze me-
diální každodennosti využívají, tak pochopitelně v důrazech na tu kterou rovinu
každodennosti.
Fenomenologické a sociálněkonstruktivistické přístupy reprezentované přede-
vším teorií Alfreda Schütze (Schütz – Luckmann 1974) a na ni navazující prací Petera
Bergera a omase Luckmanna (1999) pohlížejí na každodennost jako na životní
svět, který je ve zkušenostním dosahu sociálního aktéra (a to buď v dosahu přímém,
nebo – třeba právě médii – zprostředkovaném). Tematizují přitom otázku, jak so-
ciální aktéři tento svět zakoušejí a jak jej, jednoduše řečeno, svým jednáním a svými
interakcemi s druhými a s okolním prostředím spoluutvářejí a udržují vchodu.
Kritické přístupy ke každodennosti – reprezentované například tezemi
Henryho Lefebvera (2002), Michela de Certeaua (1984) nebo Jürgena Habermase
(1987)–oproti tomu akcentují mocenské a nerovnostní uspořádání každodennosti,
v níž spatřují primární sféru reprodukce nerovností obecnějších, systémových. So-
ciální aktéry a jejich jednání přitom dialekticky staví do opozice vůči reglementu-
jícímu řádu vnější moci: každodennost je prostorem, nad nímž se sociální aktéři
snaží mít kontrolu a v němž se navzdory vnější moci snaží udržet autonomii svého
jednání. Každodennost je ale současně sférou, kterou se vnější moc– ztělesněná
státem, kapitalistickým systémem – snaží kolonizovat jak prostřednictvím strate-
gického rozvržení světa každodennosti, tak například skrze organizovaný dohled
nebo redukci každodennosti na sféru konzumu.
Etnogracké přístupy k mediální každodennosti vycházející především z práce
britského nestora kulturálních a mediálních studií Davida Morleyho a jeho kolegů
rozvíjejících takzvaný domestikační výzkum (srv. Berker a kol. 2006) pak obě tyto
tradice ve svých východiscích propojují a současně obohacují o nové inspirace.
Jednak svůj pohled na každodennost doplňují o kulturální přístup k textualitě
ajejí recepci (srv. Hall 2005; Morley 1995) i k roli masových médií jako kulturních
forem (srv. Williams 1974), jednak se inspirují v etnogracké metodologii a v jejím
důrazu na porozumění sociálním aktérům a jejich vlastnímu ritualizovanému kaž-
dodennímu prostředí (Morley 1992; Moores 1993; Bakardjieva 2005). Výsledkem
je zřetelně plastický obraz mediální každodennosti: ta je fenomenologicky chápána
azkoumána jako svět v dosahu sociálních aktérů, který je právě tak ritualizovaný
apravidelný a propsaný hodnotami, sociálními a genderovými rolemi a sociálními
vztahy, jako potenciálně nestabilní a procesuální, otevřený vyjednávání o pravi-
dlech, hodnotách i rolích. Média v takto chápané každodennosti sehrávají krom
jiného úlohu rozhraní: každodennost jedince je sice soustředěna okolo soukromí
Každod ennost: svět v dos ahu jednání
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
24
I. KAPITOLA SOUŘ ADNICE NOVÉ S ITUACE
MÉDIA V POHYBU
ztělesněného obvykle domovem, leč nutně interaguje s vnějším veřejným prosto-
rem zahrnujícím politickou sféru, sféru sdílené národní kultury a sféru ekonomic-
kých vztahů. Vnější veřejný svět disponující zřetelnou, ale mnohdy neproblematicky
zakoušenou či odtažitou mocí tak do každodennosti formativně vstupuje nejen pro-
střednictvím explicitních pravidel a tlaků nebo konzumu, ale rovněž prostřednic-
tvím mediálních reprezentací veřejného.7
Mediálně-etnogracký přístup ke každodennosti se ve své otevřenosti komplex-
nosti zřetelně promítá do pohledu, který jsem zvolil i ve svém výzkumu – a proto
si dovolím tvrdit, že při aplikaci strukturačního modelu médií na problém každo-
dennosti (viz dále) se opírám právě o tuto tradici. Podrobný a současně přiměřeně
přehledný výklad jednotlivých přístupů ke každodennosti můžeme nalézt uautorů,
kteří ve svém díle a v přímé návaznosti na Morleyho studie pracují se syntézou
těchto jednotlivých přístupů – jmenovitě zde odkážu na Rogera Silverstonea (1994)
a Mariu Bakardjievu (2005), na jejichž syntetizující a k mediálním publikům expli-
citně vztažené pojetí každodennosti propojující jednotlivé teoretické pozice v kom-
plexnější celek de facto navazuji.
Mediální publika bez mediálních publik: obyčejní uživatelé
Diskuze o mediálních publicích jako takových je oproti té věnující se každoden-
nosti o poznání turbulentnější. Její současný průběh lze do značné míry chápat jako
reakci na skutečnost, že s nástupem nových médií se z pohledu mediálních studií
denitivně komplikuje dříve alespoň přiměřeně přehledná situace – situace zalo-
žená na důrazu na výzkum masových médií, na jednoznačných distinkcích mezi
jednotlivými typy médií a textualit a na právě tak jednoznačném rozlišení zkou-
maných aktérů.
S jistým zjednodušením lze říci, že před fragmentací západních televizních trhů
v osmdesátých letech 20. století a před nástupem nových médií v dekádě následující
bylo vcelku únosné a zároveň pragmatické nazírat mediálních publika jako empiricky
separátně mapovatelné agregáty televizních diváků, rozhlasových posluchačů, poslu-
chačů hudby, čtenářů novin a časopisů a čtenářů knih – a v rámci hlavního proudu
mediálněvědní rozpravy uzávorkovat jak technologicky zprostředkované interakční
praxe, tak zjevně marginální formy recepce obsahů. Obdobně bylo přiměřené stavět
7 Úloze médií v utváření soukromého a veřejného prostoru a jejich vzájemných, poměrně dyna-
mických v ztahů jsem se – před evším v návaznost i na Habermasov y a William sovy teze – zev rub-
něji věnoval již v Poznámkách v kapitole „Rekongurace privátního a veřejného prostoru“
(Macek 2013a: 149–155).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
25
zkoumání mediálních publik na jednoznačné distinkci mezi členy mediálních publik
a vysílateli. Všechny tři způsoby tematické a konceptuální redukce – redukce publik
na agregáty recipientů jednotlivých masových médií, redukce tématu na problema-
tiku masové komunikace a redukce škály aktérů na publika a vysílatele – byly samo-
zřejmě podrobovány setrvalé kritice pramenící jak zreexe samotného klasického
výzkumu publik (Ang 1991, Abercrombie–Longhurst 1998, Alasuutari 1999), tak
z alternativních epistemologických akcentů kladených na každodenní rovinu jed-
nání jednotlivých členů mediálních publik, na genderovanost a třídní podmíně-
nost recepce mediálních obsahů či například na specika subkulturních publik (viz
např. Lull 1990; Morley 1986, 1995; Silverstone 1994, 2006; Livingstone 1998; Rad-
way 1991; Ang 1985, 1996; Jenkins 1992, 1998; Hills 2002). Administrativní výzkum
publik8 – do značné míry odpovídající ekonomicky a politicky motivované potřebě
vysílatelů a vydavatelů znát a rekonstruovat svá cílová publika – si s výše nastíněním
zjednodušením ovšem vystačit mohl.
Nová média otevírající cestu k novým, decentralizovaným formám distribuce
obsahů a ke konvergentní textualitě, jež není nutně vázaná na jeden typ materiálního
nosiče, ale situaci změnila poměrně radikálně – a spolu s tím zpochybnila i přiměře-
nost stávajícího pohledu na mediální publika. V Poznámkách (Macek 2013a) jsem
v tomto smyslu již konstatoval, že zmnožení mediálních praxí, textuálních rozhraní
a distribučních kanálů, doprovázené rozmlžením hranice mezi členy publika apro-
ducenty mediálních obsahů a proměnou jejich vzájemných mocenských vztahů, nás
nutně tlačí k přehodnocení celého konceptuálního aparátu, které při studiu členů
mediálních publik užíváme. K tomuto závěru dochází ijedno znejaktuálnějších
asoučasně nejplastičtějších shrnutí aktuálních proměn diskuze o mediálních pub-
licích, jež nabízejí Nico Carpentier, Kim Christian Schrøder aLawrie Hallett (Car-
pentier – Schrøder – Hallett 2014b). Autoři zde konstatují, že vysvětlení aktuální
proměny mediálních publik musí v první řadě zohledňovat rostoucí se diverzitu
mediálního světa:
Zásadní zmnožení mediálních výstupů a technologií, hnané ďábelsky
spřaženými silami komercionalizace, profesionalizace a demokrati-
zace, generuje na úrovni produkce a na úrovni obsahu diverzitu, jež
má současně dopad na praxe a identity publika, a to například v tom
8 Admin istrativn ím výzk umem je míněn konvenčn í kvantitat ivní akadem ický i mimoa kademický
(komerční) výzkum mediálních publik, tedy výzkum povětšinou deskriptivní a instrumentál-
ně-deduktivní povahy, do protikladu vůči němuž bývá stavěna kriticky orientovaná analýza.
Oběma pojmům vycházejícím z epistemologického a ideového střetu eodora Adorna a Paula
F. Lazarsfelda se podrobněji věnovala např. Irena Reifová (1999).
Mediální publika bez mediálních publik: obyčejní uživatelé
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
26
I. KAPITOLA SOUŘ ADNICE NOVÉ S ITUACE
MÉDIA V POHYBU
smyslu, že užití médií činí [...] ještě více kros-mediálním a že produ-
kuje nekonečný tok formátů a žánrů.
(Carpentier – Schrøder – Hallett 2014b: 7)
Taková multiplicita se totiž nutně odráží v další fragmentaci a barvitosti jednání
mediálních publik – a poměrně logicky tak znesnadňuje aplikaci klasických modelů
mediálních publik, tedy modelů nepřipravených na situaci, v níž jsou hranice mezi
jednotlivými mediálními kanály i obsahovými formáty dynamicky stírány a měněny.
Co více: jedná se o situaci, v níž jsou námi zkoumaní sociální aktéři současně členy
publik i více či méně tvůrčími uživateli produkčních a interakčních nástrojů, záro-
veň konzumenty i občany a politickými a veřejnými aktéry. Avneposlední řadě se
jedná o situaci, v níž se například jednání čtvrtiny diváků, jež bychom dříve ozna-
čili za televizní, ocitá nejen mimo dosah peoplemetrů, ale současně imimo hranice
autorizované distribuce ((tímto se dále zabývám v kapitole věnované post-televiz-
ním publikům).
Druhou klíčovou oblastí proměny mediálních publik je pak podle Carpentiera,
Schrødera a Halletta oblast mocenských vztahů – zde se transformace mediálních
publik odvíjí od toho, že „spojená logika individualizace a demokratizace (adopl-
něná dotekem globalizace) obecně posílila schopnost publik komunikovat“
(Carpentier – Schrøder – Hallett 2014b: 7). Mocenská dispozice mediálních publik
se zde přitom projevuje jak ve vztahu k mediálním producentům, tak i ve vztahu
kpolitické sféře, protože nová média přinášejí nové možnosti participace jak na
textualitě, tak i na veřejném prostoru a politické sféře. A i když tyto nové možnosti
dle všeho nenaplňují leckterá optimistická očekávání s novými médii spojovaná
(srv. Macek 2013a: 81–90), rozhodně není možno je přehlížet, jak uvidíme později.
Detailněji a strukturovaněji se jednotlivým klíčovým aspektům proměny pub-
lik věnuji na následujících stranách. Již předchozí řádky nicméně ilustrují klíčový
problém současného výzkumu publik: současná mediální publika jsou – použiji-li
termín Ien Angové (1991) – nepolapitelná nejen metodologicky, ale do značné
míry i konceptuálně. Zdá se totiž, že s tím, jak se publika stala plně rozptýlenými
(abytí publikem se stalo čímsi permanentním, srv. Abercrombie – Longhurst
1998, viz dále), konvergentními (a konkrétní obsahy přestaly být svázané s kon-
krétními monopolními distribučními kanály a recepčními rozhraními, srv. Jenkins
2006, viz dále) a interakčními (protože nová média dovolila recepci obsahů posta-
vit vedle mediovaných interakčních praxí, viz dále), přestalo dávat smysl pohlížet
na publika (pouze) jako na agregáty jedinců spojené v té které chvíli tou stejnou
recepční praxí. Recepční praxe jako takové – tedy recepce konkrétního typu tex-
tuality prostřednictvím obdobného mediálního rozhraní v obdobných sociálních
situacích–zůstávají v analýze recipujících publik dobrým jednotícím prvkem, a to
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
27
i přesto, že se spostupující konvergencí fragmentují a do jisté míry individualizují.
Problém je nicméně vtom, že praxe spojené s používáním komunikačních tech-
nologií dnes vedle recepce obsahů zahrnují právě i praxe interakční, distribuční
aprodukční, které jsou zásadní a neuzávorkovatelnou součástí jednání členů sou-
časných mediálních publik.
Během svého výzkumu jsem proto došel k závěru, že současné situaci je nej-
přiměřenější vypůjčit si takový přístup k mediálním publikům, jenž nahlíží
členy mediálních publik primárně jako individuální obyčejné uživatele [ordinary
users]–čili přístup, který v mírně odlišném kontextu aplikuje Maria Bakardjieva
(2005) opírajíc se o Feenbergovu kritickou teorii technologií (Feenberg 2010)
ao koncepty obyčejného člověka [ordinary man] (de Certeau 1984) a prostého
zákazníka [simple customer] (Latour 1987).9 Tento pohled svou logikou odpovídá
domestikačnímu výzkumu, ke kteréžto tradici se ostatně Bakardjieva fakticky hlásí
(srv.Bakardjieva 2006 in Berker 2006): je založený nikoli na primárním hledání
agregovaných charakteristik publika jakožto rekonstruovatelné – či modelově kon-
struované –skupinové entity oslovované v procesu masové komunikace, ale vychází
z akcentu kladeného na analýzu mediálních praxí individuálních sociálních aktérů.
A tyto aktéry nahlíží jako situované v kontextech každodennosti a jako disponující
jistými (byť povětšinou omezenými) možnostmi aktivně se podílet jak na formo-
vání mediálních technologií, tak mediovaných obsahů.
Hovořím-li tedy o publicích nebo o členech mediálních publik, hovořím o nich
jako o sociálních aktérech a jejich mediálních praxích – o obyčejných uživatelích
mediálních technologií, jejichž jednání se odehrává v souvislostech jejich každoden-
ních životů a kteří s využitím mediálních technologií recipují, produkují a recirku-
lují textualitu. Takový pohled samozřejmě nevylučuje hledání obecnějších vlastností
toho, co to znamená být obyčejným členem mediálních publik (což podtrhuji dále,
když například do svého výkladu inkorporuji koncept rozptýleného publika for-
mulovaný Abercrombiem a Longhurstem [1998]). A nevylučuje ani identikaci
skupinových charakteristik, identit nebo zájmů a nerezignuje ani na pohled, který
by se dal označit za „populační“ (to nakonec naznačuje i to, že část mého výzkumu
probíhala formou kvantitativního šetření české společnosti). Přístup, který volím,
pouze výrazněji a jaksi induktivně akcentuje individuální jednání členů mediálních
publik a jeho každodenní situovanost a proměnlivost, tekutost – což je strategie,
kterou v situaci probíhající sociální a technologické změny považuji za přiměřenou.
9 Oběma konceptům se Bakardjieva podrobněji věnuje ve své studii domestikace internetu
(Bakardjieva 2005: 10–35). Ve stručnosti zde poznamená m, že oba autoři „své“ aktéry nahlížejí
jako aktéry „obyčejné“, tedy neexpertní, každodenní a taktizující, kteří k technologiím přistu-
pují jako k oněm příznačným černým skříňkám a k prostředí je obklopujícímu jako k danému
řádu, s nímž je nutno tím či oním způsobem v yjít.
Mediální publika bez mediálních publik: obyčejní uživatelé
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
28
I. KAPITOLA SOUŘ ADNICE NOVÉ S ITUACE
MÉDIA V POHYBU
Proměna mediálních publik
Co tedy mediální praxe obyčejných členů publika po nástupu nových médií charak-
terizuje? Více či méně úspěšné, tu spíše partikulární a jindy generalizující pokusy
ozachycení a vysvětlení změn, jež s novými médii a s jejich užíváním přicházejí,
se objevují již od poloviny osmdesátých let. Těm starším – z dnešního pohledu
často problematickým s ohledem na jejich staří (a tedy s ohledem na to, že zachy-
cují specickou situaci raného šíření postupně narůstající množiny technologic-
kých asociokulturních inovací) i s ohledem na jejich mnohdy redukcionistickou
povahu (a tedy na to, že jako zdroj nového jednostranně zdůrazňovaly povětši-
nou právě technologická nebo textuální specika nových médií) – jsem se věnoval
vPoznámkách (Macek 2013a: 67–94). Aktuálnější vysvětlení probíhající proměny
mediálních publik se do značné míry od těchto neduhů oprostila. Přispěla k tomu
i skutečnost, že na rozdíl od zřetelně spekulativní rané reexe nových médií sou-
časná rozprava je explicitněji provázaná s usazenými sociálněvědními disciplínami
a má navíc voporu ve výzkumech, jež se zabývají již poměrně stabilizovanou situ-
ací, v níž jsou nová média úspěšně domestikována nemalou částí běžné populace.
Carpentier, Schrøder a Hallett (2014b) hovoří, jak jsme viděli, o multiplicitě
afragmentaci jednání publik a o posílení jejich mocenské pozice, tedy o rozší-
ření možností participovat jak prostřednictvím médií, tak na médiích jako tako-
vých. Vpodobném duchu – tedy o posílení mediálních publik a o rozšíření pole
jejich textuálních praxí – hovoří ostatně i další autoři (viz např. Jenkins 2006; Jen-
kins–Ford– Green 2013; Bruns 2005). Komplexní pohled na proměnu konver-
gentní mediální krajiny, pohled zohledňující právě i posílení publik a soustředící se
především na proměny v oblasti mediální produkce a žurnalistiky, pak ve své Nové
ekologii médií nabízí Karol Jakubowicz (2013).
Jiný akcent můžeme najít u autorů zohledňujících proměnu role médií v kaž-
dodennosti: Mark Deuze (2012) výstižně konstatuje, že s adopcí nových médií
apředevším online sociálních sítí se některá média proměňují z našich souputníků
vprostředí, v němž žijeme. Fenomenologický sociolog Shanyang Zhao (2006) a psy-
choložka Sherry Turkleová (Turkle 2011) přitom upozorňují – byť každý s oporou
vjiných teoretických východiscích – na to, že každodennost spoluutvářená přítom-
ností takto žitých síťových médií se proměnila v tom smyslu, že nyní jednáme nejen
v rámci aktuálních, fyzicky rámovaných situací, ale i v rámci vzájemně se překrý-
vajících situací a interakcí zprostředkovaných.
Širší pohled na sociální svět měnící se v souvislosti s užíváním nových médií pak
nabízejí například Annette N. Markhamová a Nancy K. Baymová (Markham–Baym
2009) a Lee Rainie a Barry Wellman (2012). Podle Markhamové a Baymové hraje
internet – a coby etnogray mají na mysli uživatelské a komunikační praxe spojené
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
29
s užíváním internetu – „přímou roli ve čtyřech zásadních transformacích typic-
kých pro naši epochu: (1) v mediální konvergenci, (2) v mediovaných identi-
tách, (3) vredenici sociálních hranic a (4) v překročení hranic geograckých“
(Markham–Baym 2009: x).
Lee Rainie a Barry Wellman (2012) docházejí v knize Networked: e New Social
Operating System k ještě ambicióznějšímu závěru – s užíváním nových médií se podle
nich završuje dlouhodobý trend směřující k síťové a povětšinou technologicky zpro-
středkované povaze sociálních vztahů, tedy k takzvanému síťovému individualismu
(networked individualism). Ten Rainie a Wellman poněkud provokativně a za vyu-
žití technologické metafory konceptualizují jako „nový sociální operační systém“.
Denice síťového individualismu je přitom v klíčových parametrech velmi podobná
Castellsovu pojetí síťové společnosti (Castells 2010). Současná topologie sociálních
vztahů se totiž podle Rainieho a Wellmana ve svém geogracky disperzním, decen-
trovaném a síťovém charakteru odlišuje od oné klasické moderní, jež byla založena
na hierarchických organizačních systémech a „malých, pevně svázaných skupinách,
jako jsou domácnosti, komunity a pracovní skupiny“ (Rainie–Wellman 2012: 7).
Rainieho a Wellmanův teoretický popis nové situace je sice postaven na empirii
a velmi dobře rozlišuje klíčové polohy, které ve sledované změně hrají nové tech-
nologie, osobně jej nicméně chápu jako principiálně problematický. A to kvůli roz-
hodnutí hovořit o síťovém individualismu jako o sociálním operačním systému, jež
Ranie a Wellman obhajují a vysvětlují tak, že sousloví „sociální operační systém“
[...] popisuje způsoby, jimiž se lidé propojují, jimiž komunikují
asměňují informace. Tento obrat zároveň používáme proto, že pod-
trhuje skutečnost, že společnosti jsou – podobně jako počítačové
systémy– založeny na síťových strukturách, jež zajišťují možnosti
aomezení, pravidla a procedury.
(Tamtéž.)
Koncept „sociálního operačního systému“ příliš šťastný není, protože je v klíčovém
ohledu, ve využití analogie s technologickým systémem, zřetelně zavádějící. So-
ciální jednání se totiž – jak na rozdílu mezi lidskými a strojovými jazyky ukazuje N.
Katherine Haylesová (1999, 2000) a na příkladu strojových protokolů ilustrují napří-
klad Lawrence Lessig (2006) nebo Galloway a acker (2007) – podřizuje radikálně
odlišné logice než strojové procedury. Sociální jednání a jeho regulační rámce jsou
založeny na proměnlivé, mocensky strukturované a setrvale vyjednávané povaze
významů a vztahů a jsou performativně otevřené. V případě technologických kódů
a protokolů je oproti tomu vztah mezi regulací a performancí striktní a přímočarý:
technologie nezná „možná“ a mimo protokol neexistuje akce. Hovořit o pravidlech
Proměna mediálních publik
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
30
I. KAPITOLA SOUŘ ADNICE NOVÉ S ITUACE
MÉDIA V POHYBU
lidského světa jako o operačním systému proto ve svém důsledku hrozí redukcí lid-
ského jednání na pouhé mechanické naplnění předpisu – což se samozřejmě nesmysl.
Podobně formulačně nepřiměřené je i Rainieho a Wellmanovo vysvětlení zdrojů
síťového individualismu. Sledovanou proměnu sociálních vztahů a sociálního jed-
nání totiž primárně nahlížejí jako důsledek „trojí revoluce“. Ta podle nich sice není
spojena výlučně s novými komunikačními technologiemi, má hlubší historické
kořeny a souvisí s bytostně moderními trendy rozvolňování komunitních vztahů
a individualizace, ale zároveň má v jejich podání nakonec má primárně technolo-
gický charakter. Sociálněsíťová revoluce (the Social Network Revolution), spojená
s rozvojem dopravy a komunikačních sítí a rozvolněním soustředných vztahových
uskupení, otevřela možnost faktického vykročení z uzavřených komunit; interne-
tová revoluce (the Internet Revolution) rozšířila komunikační a interakční možnosti
sociálních aktérů, v důsledku čehož se středem komunikace namísto domácností
a pracovních skupin stali sami jednotlivci; a mobilní revoluce (the Mobile Revolu-
tion) fyzicky připjala trvale dostupné komunikační technologie k sociálním akté-
rům a učinila tak trvale dostupným i kontakt s ostatními a se sférou mediovaných
informací. Proč je Rainieho a Wellmanova vyprávění o trojí revoluci problema-
tické? Právě v oné revolučnosti – a v argumentaci prostřednictvím dopadů (více-
méně technologických) revolucí, vůči nimž jsou sociální změny v pozici důsledků.
I přes zmíněné výhrady jsou ale Rainieho a Wellmanovy postřehy velmi cenné.
Spolu s tezemi dalších výše zmíněných autorů – k nimž se dále vracím podrob-
něji–totiž pomáhají vyznačit klíčové koordináty proměny mediálních publik,
kterou zde sleduji. Současně podtrhují, že některé z těch nejvýraznějších změn
přinejmenším zčásti leží mimo samotné recepční praxe, mimo pole vztahů mezi
recipienty avysílateli a mimo oblast symbolické reprodukce sdíleného veřejného
apolitického prostoru – a tedy mimo hranice toho, co je obvykle chápáno jako tema-
tické teritorium mediálních studií. Jde o změnu, která se dotýká zároveň isociálních
interakcí a obecněji vztahu k zakoušení a (re)konstrukci každodenního světa.
Je tedy možno souhrnněji a současně s nárokem na přiměřené teoretické zobec-
nění konstatovat, co nová – digitální a síťová – média přinesla do života mediálních
publik nového? Nepochybuji o tom, že možné to je. I v návaznosti na stručně nastí-
něnou oborovou diskuzi předznamenám, že probíhající proměna mediálních publik
se odehrává v těchto dimenzích:
1. První klíčovým znakem transformace současných publik je technotex-
tuální, distribuční a kulturní konvergence, s níž je spojena proměna
vztahu členů mediálních publik k textualitě a její recepci a k producen-
tům mediálních obsahů. Mediální praxe, jež zahrnují recepci, produkci
arecirkulaci digitálních, konvergentních textů, tak odhalují, že s užíváním
nových médií došlo v mediálních praxích k rozpojení dříve pevné vazby
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
31
mezi konkrétním ty pem obsahu a konkrétním typem mediálního artefaktu:
recepce televizního seriálu tak například přestala být spojena se sledováním
vysílání prostřednictvím televizoru. Spolu s tím došlo ke zmnožení a indi-
vidualizaci konkrétních mediálních praxí spojených jednak s multiplikací
užívaných distribučních kanálů a technologických objektů, jednak s posí-
lením kontroly členů publik nad časovostí recepce (což platí především pro
ty obsahy, jež byly dříve svázány s vysílacími médii). A v neposlední řadě
oslabila schopnost producentů držet monopolní kontrolu nad procesem dis-
tribuce a nad monetizací obsahů.
2. Za druhé se proměnilo postavení mediálních a mediovaných praxí v kaž-
dodennosti členů mediá lních publik: spolu s užíváním nových médií rozši-
řujících pole mediálních praxí o praxe interakční zintenzivňuje mediatizace
každodennosti. Být členem publika se s rostoucím významem technolo-
gicky mediovaných sociálních interakcí a sociálních vztahů a ve spojení
smobilitou mediálních artefaktů stalo pro část společnosti permanentní
a performativní zkušeností, jež prostupuje celou každodenností.
3. Za třetí jsme svědky proměny vztahu členů mediálních publik ke sdí-
lenému symbolickému veřejnému a politickému prostoru a sdílenému
vědění: nová média jednak posilují trend multiplikace zdrojů informací
oveřejném apolitickém dění, jednak rozšiřují možnosti veřejné a politické
interakce a participace, jednak otvírají nové možnosti kolektivní správy
sdíleného vědění. Praxe spojené s novými médii tak mají na jednu stranu
potenciál kfragmentaci veřejné sféry a veřejného mínění a spolu s tím
koslabení veřejné apolitické deliberace a posílení vnitroskupinových zdrojů
postojové konformity; na stranu druhou pak mají tyto praxe potenciál slou-
žit novým formám aktivní účasti na veřejném a politickém.
4. V neposlední řadě pak zakoušíme časoprostorovou transformaci každo-
dennosti: užívání mobilních komunikačních technologií, síťová povaha
sociálních vztahů a mediovaný charakter části sociálních interakcí oteví-
rají sociální aktéry tomu, že jsou komunikačně dosažitelní. Jsme tak svědky
mobilizace a delokalizace privátního prostoru a vrstvení sociálních
situací v permanentním situačním mixu.
Tyto změny proběhly a probíhají, jak uvidíme dále, s různou intenzitou a s různou
mírou jednoznačnosti a je nutné je chápat jako procesy, jež jsou většinou součástí
dlouhodobějších sociálních trendů spojených povětšinou s povahou modernity.
Což mimo jiné implikuje, že studie transformace publik se neobjede bez zasazení
těchto změn do širších kontextů. Hledání onoho nového, jež přišlo s novými médii,
si s novými médii jako takovými zkrátka nevystačí.
Proměna mediálních publik
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
33
II. PROBLÉM HLEDÁNÍ NOVÉHO10
Diskuze o nových médiích byla tradičně problematická v tom smyslu, že hledání
nového – tedy hledání transformativních důsledků nových médií – bylo často zatí-
ženo nejen technologickým determinismem předpokládajícím jednoznačné a uni-
verzální dopady nových technologií (Feenberg a Bakardjieva v tomto ohledu hovoří
o mylném hledání „vražedné implikace“ nových médií, srv. Feenberg – Bakardjieva
2004), ale i dědictvím mytologizujících dichotomií online/oine a staré/nové. I když
při rozumném užití tyto dichotomie mohou vcelku dobře sloužit (a také slouží) jako
konceptuální zkratky, už sama logika dichotomizace vede k takovým typům zobec-
nění, jež řád spíše vytvářejí, než aby jej v lidském jednání pomáhaly hledat. Proto se
na tomto místě zastavím u tohoto obecnějšího epistemologického problému –tedy
u hledání nového.
V roce 2014 publikoval v časopise Biograf sociolog a mediolog Michal Šimůnek
výtečnou, převážně metodologickou stať „Interaktivní dokument a digitální etno-
grae: Zpráva ze světa nových technologií a inovativních přístupů v etnograi“
(Šimůnek 2014). Šimůnek – autor důkladný a provokativně inspirativní – se v tomto
textu věnuje primárně uplatnitelnosti nových médií jakožto výzkumných nástrojů.
Ale nejen jí, pochopitelně: velmi solidně také své vyprávění rámuje zachycením
azpřehledněním diskuze o nových směrech v oblasti etnograe. V této podkapitole
nicméně volněji nenavazuji na hlavní téma Šimůnkova textu, ale jen na jeho závě-
rečné teze o faktické i analytické tenzi mezi online a oine jednáním a kontexty.
Zde se totiž Michal Šimůnek dotýká obecnějšího problému, který v jistém ohledu
charakterizuje společenskovědní rozpravu o nových médiích jako takovou. Tím
problémem je ohledávání toho, jaké místo nová média mají jak v sociálním světě,
tak v sociálních vědách – a je to ohledávání již dobré tři dekády spojené právě se
snahou deničně a empiricky zachytit, co nová média vlastně přinášejí nového.
Šimůnek v tomto ohledu patřičně odmítá ty normativní přístupy k online pro-
středí, jež například předpokládají neautentičnost jednání v síťovém prostředí,
ataké velmi případně problematizuje i samu dichotomii online/oine, která patří
k emblematické pojmové výbavě diskuzí o sociálních a kulturních aspektech nových
médií. S odkazem na existující studie Šimůnek navrhuje jednak volit příhodnější
terminologii (konkrétně online a onground), jednak při promýšlení této dichotomie
10 Text této kapitoly je – v mírně přepracované podobě a pod názvem „Dichotom ie online / oine
a problém hledání nového“ – připraven k publikaci v časopisu Biograf, a to jako disk usní příspě-
vek ke stati Michala Šimůnka (2014).
II. KAPITOLA
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
34
II. KAPITOLA PROBLÉM HLEDÁNÍ NOVÉHO
MÉDIA V POHYBU
doporučuje brát v úvahu vzájemnou provázanost „obou sociálních světů“, kterou
„lze možná stanovit jako podmínku sociální (a sociálněvědní) smysluplnosti digi-
tální etnograe“ (Šimůnek 2014).
Rezervovanost vůči naivně nostalgickému pohledu na „autentičtější“ předdigi-
tální časy s Michalem Šimůnkem bez výhrady sdílím – a právě tak se s ním shodnu
na nutnosti soustředit se na provázanost online a oine jednání. Mým cílem ale je
(a Michal Šimůnek jistě odpustí, že zde k tomu jako odrazový můstek zneužívám
jeho text) zkomplikovat dichotomii online/oine jako takovou, a to ve dvou ohle-
dech. Předně poukazuji na to, že tato dichotomie brání jasnějšímu pohledu na pro-
blematiku nových médií, protože implikuje nepřiměřené a zavádějící zobecnění.
V případě oine i online prostředí je patřičnější, jak se pokouším ukázat, hovořit
nikoli o homogenních „světech“ či „realitách“, ale o rozmanitých a členitých vrst-
vách sociálních kontextů různě vzájemně prostoupených a současně do různé míry
podmíněných a strukturovaných mediovanou i bezprostřední povahou komuni-
kačních interakcí. V druhém kroku pak poukazuji na to, že udržování dichoto-
mie online/oine může ve výzkumu vést k přecenění role nového, a k mnohdy ne
zcela opodstatněnému důrazu na diskontinuitní povahu změn spojených se šířením
aužíváním nových médií.
Svou argumentaci přitom stavím na zkušenosti s designově smíšeným výzku-
mem současných mediálních publik, který tvoří jeden z pilířů této knihy. Vzhledem
k povaze mého výzkumu by ode mě bylo drzé označovat se za etnografa nebo vyja-
dřovat se k etnograi jako takové. Jednak proto, že etnogracké metody sice mají ve
studiích mediálních publik své snad již pevné místo, ale obvykle v podobě, kterou
„důsledněji etnogračtí“ kolegové z příbuzných oborů mohou chápat jako limitova-
nou (srov. Bakardjieva 2005: 76–80). A současně proto, že v rámci mého výzkumu
jen zřetelně menší část interakcí se zkoumanými aktéry měla etnograckou ambici
v tom smyslu, že zahrnovala systematičtější a důkladnější vstup do každodenního
prostředí respondentů, doprovázený snahou o plnější pochopení a zdokumento-
vání jak fyzických, tak online kontextů jejich každodennosti. Část výzkumu zkrátka
měla podobu kvantitativního šetření, a byť většina dat zahrnutých do kvalitativní
fáze mého výzkumu byla založena na nestrukturovaných nebo polostrukturova-
ných rozhovorech (a terénních poznámkách), část rozhovorů se s ohledem na přání
respondentů odehrávala mimo jejich domovy, nezahrnovala přístup k prolům na
online sociálních sítích nebo byla jiným způsobem redukovaná. Nemálo z těchto
rozhovorů navíc vznikalo v rámci dílčích studií, v nichž se pod mým vedením kon-
taktu s respondenty ujali mladší kolegové z řad magisterských nebo doktorských
studentů. Proto se k etnograi – i té mediální – obracím spíše opatrně.
Role technologicky mediovaných komunikačních praxí – zahrnujících získá-
vání, recepci a případně i recirkulaci textuality, interakce s druhými a interakce
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
35
sergodickými (herními) typy textů – nicméně v centru mého výzkumného zájmu
stojí, takže věřím, že mé poznámky by jistou relevanci mít mohly.
Problém dichotomie
Snaha uspokojivě zachytit rozdíl mezi online a oine (ať už jde o jednání, o prostředí
nebo o formy textu) patří, jak už jsem naznačil, ke stálicím tematického repertoáru
výzkumu nových médií a jejich uživatelů. Příznačné přitom je, že jde oproblém,
který většinou pálí více společenskovědní badatele než samotné sociální aktéry –ti
totiž, jak s odkazem na další výzkumy připomíná Michal Šimůnek (2014) a jak
naznačuje i výzkum můj, zakoušejí věc spíše jednoznačně a povětšinou neproblema-
ticky. V případě, že tu kterou interakční platformu nebo materiální objekt úspěšně
domestikovali, nejenže rutinně mezi online a oine kontexty rozlišují (abylo by
vlastně zvláštní, kdyby nerozlišovali), ale zároveň docela úspěšně usmiřují napří-
klad situační konikty plynoucí z toho, že síťové a mobilní technologie rozmlžují
fyzické hranice mezi dříve fyzicky oddělenými situacemi a umožňují tak zmnožení
situačních plánů, a tedy i rolových závazků.
Z pohledu výzkumného a teoretického je snaha o zachycení rozdílu mezi online
aoine nepochybně velmi případná: je zjevné, že mezi technologicky – tedy
novými médii – zprostředkovanými a nezprostředkovanými interakcemi a pro-
středími jakýsi rozdíl je. A s jeho identikací se pojí snaha o zachycení distinktiv-
ních vlastností online prostředí a online jednání, tedy snaha spojená s potřebou
pojmenovat, co specického a nového online přineslo a přináší do sociálního světa
(k tomu se vrátím záhy) a jaké nové nároky a jaká dilemata přineslo společensko-
vědnímu výzkumu.
Výtečnou práci v hledání různých epistemologických poloh ve vztahu k dichoto-
mii online/oine odvedly v diskuzi Shani Ograd (2009a), Maria Bakardjieva (2009)
a Radhika Gajjala (2009).11 I v návaznosti na tuto konkrétní debatu vnímám jako
problematické, že dichotomizace té věci – coby formulační zkratka jistě užitečná
záležitost – snadno implikuje, že se potýkáme se dvěma sice více či méně prováza-
nými, ale v klíčových ohledech homogenními realitami (či světy). Problém je, že
se – bez ohledu na to, jak senzitivně či výstižně dichotomické kategorie pojmenu-
jeme – o homogenní či monolitické světy nebo reality nejedná. V případě fyzických
11 Jejich diskuze nazvaná „How Can Researchers Make Sense of the Issues involved in Collecting
and Interpreting Online and Oine Data?“ tvoří jednu z částí kvalitativnímu zkoumání online
problematiky věnované publikace Internet Inquiry: Conversations About Methods
(Markham–Baym 2009). Kniha je pojata jako konverzace zkušených výzkumnic a výzkum-
níků o šesti tématech týkajících se specik kvalitativního výzkumu uživatelů nových médií.
Problém dichotomie
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
36
II. KAPITOLA PROBLÉM HLEDÁNÍ NOVÉHO
MÉDIA V POHYBU
kontextů onu nemonolitičnost tradičně dokumentuje právě i etnograe (či spole-
čenskovědní výzkum jako takový) – a online prostředí se snahám o velkou strate-
gickou denici vzpírá obdobným způsobem, jakým se mu vzpírají reality kotvené
ve fyzických kontextech. I jeho „empirická cena“ spočívá totiž mimo jiné v různosti
abarvitosti jednotlivých konkrétních online platforem, komunikačních kanálů, her-
ních prostředí a podobně.
Tím jediným, co online prostředí – a čeština zde poněkud zakrývá, že ono slovo
zde užívám v plurálu – souhrnně charakterizuje, je, že se jedná o prostředí techno-
logicky zprostředkovaná, založená na užití digitálních dat a síťových a počítačových
technologií. Ve svých designových (technologických a textuálních) vlastnostech,
atedy jednatelnostech, jsou nicméně velmi proměnlivá, jak jsem před časem nako-
nec argumentoval i v Biografu (Macek 2009). Po designové stránce mohou být
fyzicky mobilní v prostoru i provázaná s pracovním nebo domácím prostředím.
Mohou být otevřená synchronní i asynchronní komunikaci, individuální i skupi-
nové interakci. Některá jsou ve svém explicitním propojení na fyzické kontexty
identitně více či méně vázaná (jako například Facebook, Tinder apod.) a další iden-
titně performativní (Second Life, MMORPG projekty). Mohou být konstruována
jako platformy rozšiřující sféru soukromých interakcí, nebo naopak jako veřejné
arény, mohou mít podobu jednoduchých interakčních kanálů (mobilní telefonie
a VOIP služby, textové zprávy a messengery), recepčních rozhraní (zpravodajské
portály, audio/video streaming), publikačně-interakčních kanálů (blogy) i komplex-
ních a velkému množství forem jednání otevřených prostorů (online sociální sítě).
Variabilní jsou tato prostředí nejen po stránce svých technologických dispozic,
jimiž strukturují jednání svých uživatelů, ale pochopitelně i v rovině toho, jak jsou
tyto dispozice performativně naplňovány – v jednání interpretovány – samotnými
sociálními aktéry. Technologie jsou, jak upozorňuje například Andrew Feenberg
(2010) ve své kritické teorii technologií, otevřeny uživatelskému driu obdobně
(srv. Eco 2005), jako jsou texty otevřeny driu čtenářskému – nebo přímo abe-
rantním formám užití, jak na příkladu Facebooku ilustruje Štěpán Žádník (2015).
Lucie Paseková pak ve vztahu k Facebooku konstatuje, že jeho užívání jako sou-
kromé, polosoukromé nebo veřejné platformy variuje podle toho, s jakými motiva-
cemi ten který uživatel Facebook užívá a do jaké míry k němu přistupuje právě jako
ksoukromému nebo veřejnému prostředí (Paseková 2012). Facebook tak může být
současně platformou veřejného aktivismu, stranické politické komunikace imar-
ketingovým jevištěm, platformou užívanou pro udržování kontaktů napříč sítí sla-
bých vazeb i ke koordinaci dění v lokální komunity nebo prostředím spojujícím
geogracky rozptýlenou rodinu.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
37
Kontextualizace nového
Jak s touto diverzitou naložit? Maria Bakardjieva v již zmíněné knižní diskusi lapi-
dárně konstatuje, že záleží na tom, co je cílem konkrétního výzkumu (Bakardjieva
2009a: 55–56). Zabývat se obsahem blogů a jejich vymezením vůči dalším for-
mám textuální produkce je, ilustruje Bakardjieva svou tezi, zkrátka jiný úkol než
zabývat se blogery, jejich motivacemi k blogování a tím, jakou roli hraje blogování
vjejich životech. V tomto má Bakardjieva bezpochyby pravdu: v prvním případě,
kdy sběr dat probíhá toliko v online prostředí, pak ovšem nehledáme ideálněty-
pické online, ale analyzujeme či srovnáváme konkrétní mediální nebo textuální
formy disponující konkrétními textuálními a technologickými vlastnostmi (blogy
srovnáváme smikroblogingem nebo ručně psanými deníkovými záznamy). A v pří-
padě druhém se pak – prostřednictvím rozhovorů i za využití analýzy obsahu blogů
ana nich navázaných online interakcí – snažíme porozumět postavení dané praxe
vkaždodennosti blogera a tomu, jak se jednatelnost konkrétního publikačního roz-
hraní protíná s blogerovými potřebami a publikačními a interakčními praxemi. Ať
už se ale zabýváme primárně textualitou, nebo jednáním sociálních aktérů, jedno
je zjevné: generalizující a dichotomizující důraz na rozdíl mezi online a oine je
vobou případech jen málo produktivní.
Produktivní se naopak zdá být – což Michal Šimůnek (2014) připomíná
sodkazem na závěry výzkumů i teoretických výprav do problematiky nových
médií– zohledňování často zásadní provázanosti online a oine. Ne tedy online
aoine vonom dichotomickém a generalizujícím duchu, který kritizuji, ale právě
jednotlivých online prostředí a jednání s jednotlivými prostředími a praxemi
fyzické, nemediované povahy, k čemuž Maria Bakardjieva odkazuje připomenu-
tím své studie věnované domestikaci internetu (Bakardjieva 2005). Při snaze pocho-
pit například roli nových médií v jednání mediálních publik, což je případ mého
výzkumného projektu, je tak produktivní brát v potaz specika fyzických kontextů
(zahrnujících jak každodenní kontexty bezprostředně strukturující zkoumané jed-
nání, tak i širší kontexty kulturní, politické a ekonomické), specika užívaných
komunikačních technologií a textualit a jejich vzájemné prolínání.
Právě taková kontextualizace je produktivní v tom smyslu, že je, řekl bych, jedi-
nou cestou ke smysluplnému a plnokrevnému zachycení toho, co nového online
technologie přinášejí. Odmítnutí dichotomie online/oine jako zjednodušu-
jící gury totiž neznamená a nemělo by znamenat rezignaci na hledání odpovědi
ohledně transformativní povahy nových médií. Právě naopak. A kontexty hrají
vtomto hledání důležitou roli, stejně jako vlastnosti samotných nových techno-
logií i jednání a motivace sociálních aktérů (v případě mého výzkumu nazíraných
jako členů mediálních publik).
Kontextualizace nového
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
38
II. KAPITOLA PROBLÉM HLEDÁNÍ NOVÉHO
MÉDIA V POHYBU
Hledání nového je kontextualizací zkrátka podmíněno. Transformace, kterou
rozšíření a užívání nových digitálních médií přinesly, se odehrávala a odehrává
vkontextech, které již byly přítomností médií a dalších technologií velmi výrazně
spoluutvářeny – a tyto „staré kontexty“, jak ukazuje příklad televize, jež ne a ne
opustit jeviště naší každodennosti, nebyly vymazány, přeformátovány, zapomenuty.12
Tyto kontexty – širší kontexty ekonomické a produkční na jedné straně a bezpro-
střední kontexty každodenních rutin a diváckých a uživatelských praxí a zvyků
straně druhé – jsou základem, v němž postupně krystalizují nové praxe a v němž
nové materiální i nemateriální technologické objekty i nové či nově transformované
textuality nacházejí své místo vedle objektů a textualit starších.
Problém ohniska a diskontinuity
Při hledání nového je proto potřebné nesoustředit se pouze na to nové, k čemuž
iona dichotomie online/oine, v zásadě zastupující dichotomii staré/nové, snadno
svádí. Naopak je nutno, což kontextualizace podtrhuje, dbát na to, že nové/online
sice může být v ohnisku našeho vyprávění, ale je více než pravděpodobné, že není
ohniskem reality, kterou se snažíme zachytit a interpretovat.
Smysluplnost takového pohledu, který je primárně zaostřený jinam než na nová
média, i když právě jejich roli rekonstruuje snad přiměřeně plasticky, si dovolím
ilustrovat na dvou studiích, na nichž jsem měl možnost se v nedávné době podílet.
První z těchto studií se věnuje brněnské aktivistické skupině Žít Brno a její postupné
proměně z taktického ve strategického politického hráče (Macková – Macek 2014),
ve druhé studii jsme se s kolegyněmi zabývali rolí nových médií v lokální politické
a občanské participaci (Macek – Macková – Kotišová 2015).
Případová studie aktivistické skupiny Žít Brno, vystavěná na dlouhodobém
mapování mediovaných i nemediovaných praxí členů skupiny a na rozhovorech
s nimi, dochází k závěru, že úspěch těchto online aktivistů nelze jednoduše spo-
jovat jen s jejich umným využitím webu a online sociálních sítí. Expertní zna-
lost webových technologií byla v jejich případě stejně důležitá jako to, že aktivisté,
znichž někteří působili jako novináři a profesionálové v oblasti PR a marketingu,
byli ve svém protestním jednání jednak schopni uplatnit své profesionální komuni-
kační a kreativní dovednosti a současně dokázali využít svého zapojení do místního
12 Jak uvidíme dále, pat ří televize i nav zdory rozšíření nových médií a internetu stá le v české spo-
lečnosti mezi dominantní zdroje mediálních obsahů – a to jak v případě recepce zpravodajství,
tak i v př ípadě recepce populá rních obsahů, j ako jsou lmy, televi zní seriály neb o sport (viz kapi-
tolu věnovanou post-televizním diváckým praxím).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
39
veřejného a kulturního dění i svých kontaktů v profesionálních médiích. Jejich
online aktivismus, přenášející se od samého začátku i do fyzického městského pro-
storu a vedoucí nakonec k proměně skupiny v institucionalizované politické hnutí
úspěšné v komunálních volbách, tedy nebyl redukovatelný na online jednání. To
naopak smysl získává až ve chvíli, kdy je nazíráno jen jako jedna ze součástí širšího
repertoáru akcí (Tilly 1984).
Ještě výrazněji pak „neostření na nové“ rezonuje ve studii druhé. V kvalitativním
výzkumu založeném na rozhovorech s veřejně a politicky aktivními respondenty
amapujícím rozdíly mezi praxemi obyvatel vesnic a měst jsme se rozhodli postavit
do středu dotazování a analýzy nikoli novomediální praxe, ale jednak praxe poli-
tického a občanského zapojení, jednak s nimi související každodenní komunikační
praxe jako takové, a v neposlední řadě postoje respondentů k politice akangažmá
ve veřejném prostoru. Takto kontextualizované užití nových médií – a především
tedy online sociálních sítí – se ukázalo být nikoli páteřní a nikoli výrazně trans-
formativní praxí, ale jen jednou z voleb činěných ať už v souvislosti s interakcemi
sdruhými, v organizaci participativních událostí, nebo v recepci a šíření politicky
a veřejně relevantních obsahů. Současně jsme dospěli k závěru, že užití online
sociálních sítí v rámci politického a veřejného zapojení je v případě našich respon-
dentů strukturováno povahou sociálního prostoru, respektive povahou a prosto-
rovým rozložením sociálních vazeb. Online sociální sítě tak nacházely své místo
spíše vurbánním, geogracky rozptýleném sociálním prostoru, v němž pomáhaly
substituovat absenci prostorově soustředné komunity. Respondenti žijící ve vesnic-
kých společenstvech oproti tomu preferovaně využívali jednak osobního kontaktu
s druhými, jednak takových zdánlivě obsoletních komunikačních kanálů, jakými
jsou místní nástěnky nebo obecní rozhlas.
Zkoumání nového může být – jak naznačují právě i ony nástěnky – retardováno
nejen dekontextualizací, ale i tím, že důrazy, s nimiž při analýze společenských jevů
obvykle hledáme to nové, směřují mnohdy k identikaci diskontinuity–knale-
zení bodů zlomu, momentů před a po, k jasnému (třebaže ideálnětypickému) rozli-
šení vlivu intervenujícího nového. Akcent na diskontinuitu nicméně může–budu-li
parafrázovat Raymonda Williamse (1974) – snadno zastřít skutečnost, že naše me-
diální praxe jsou možná ještě výrazněji než diskontinuitami charakterizované
naopak kontinuálními trendy, přetrvávajícími preferencemi a nikterak novými
kulturními a sociálními a politickými potřebami. Výlučné soustředění na novost
tak sice nemusí vést k opomenutí již zmíněného a poněkud nepřehlédnutelného
dominantního postavení televize, kterou vlastní a každodenně sleduje drtivá vět-
šina Čechů, ani k ignorování úlohy komunikace tváří v tvář v rámci lokální parti-
cipace, ale jistě může vést k jejich podcenění: k podcenění toho, že některé zásadní
věci se ani s přítomností nových/online forem komunikativního jednání (zatím?)
Problém ohniska a diskontinuity
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
40
II. KAPITOLA PROBLÉM HLEDÁNÍ NOVÉHO
MÉDIA V POHYBU
zkrátka nemění. Doyen mediálních studií a výzkumu mediálních publik David
Morley vnávaznosti na britského historika technologií Davida Edgertona (2006)
vtomto smyslu konstatuje:
Většina historiků má sklon soustředit se výlučně na technologickou
novost, zatímco ve skutečnosti našim životům i nadále dominují tech-
nologie starší. Způsoby, jimiž k technologii přistupujeme, jsou navíc
zásadním způsobem nevyvážené, a to kvůli tendenci soustředit se spíše
na vynalézání než na užívání technologií, na jejich získávání spíš než
na jejich udržování, na nevyhnutelnost spíš než na možnosti volby.
Ačkoli důležitější je to, jak jsou technologie užívány a kým, jak jsou
proměňovány a „znovuvynalézány“ v hybridních formách a jak se způ-
soby jejich užití v různých kontextech proměňují.
(Morley 2014: 45)
V oblasti společenskovědního výzkumu (ať už sociologického, mediálněvědního,
psychologického, politologického nebo třeba antropologického) přinesla nová
média v časech svého nástupu, tedy v devadesátých letech a na počátku nového
století, vzrušení ne nepodobné tomu, které zakoušeli i uživatelé nových médií zřad
raných osvojitelů: online prostředí a mobilní technologie se zdály být právě tak
zdrojem revolučních možností stran interakcí, budování vztahů a identit, tvůrčích
počinů nebo politického jednání, jako zřetelnou výzvou pro hledání nových meto-
dologií i nových oborových enkláv.13 V atmosféře takové excitace byla tendence ono
nové online – výlučné a v daném momentu banální každodennosti stále poněkud
vzdálené – disciplinárně, analyticky i konceptuálně vydělovat, izolovat a stavět proti
starému oine více než pochopitelná.
V situaci, kdy jsou nová média a s nimi spojené praxe ve své mnohosti a roz-
manitosti integrálně a rutinně vpleteny do našich každodenních životů, je ovšem
patrně na čase onen pocit výlučnosti opustit. Tak jako jej už nezakoušíme v roli uži-
vatelů, neměli bychom jej udržovat při životě ani jako sociální analytici. V lepším
případě je to pocit neužitečný, v horším případě komplikuje cestu k úspěšnému stu-
diu „sociálních interakcí v online prostoru či šířeji sociálních a kulturních důsledků
digitalizace“, o němž mluví Michal Šimůnek (2014). Pokud tedy chceme uspokojivě
identikovat, v čem online komunikační média ve vztahu k sociálnímu jsou (nebo
byla) nová, transformativní, musíme je studovat jako velmi nevýlučnou, banální
součást širšího pole komunikačních a mediálních praxí – tedy jednání zahrnujícího
13 Důkladněji jsem se obojímu, a to s důrazem na základní r ysy společenskověd ní reexe, věnoval
v prvních třech kapitolách Poznámek ke studiím nových médií.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
41
jak interakce tváří v tvář, tak užití technologií a textů, s nimiž žijeme již po dekády
a déle. A zároveň je na místě i tyto mediální praxe vztáhnout ke každodennosti
jako takové, k poli mediální produkce a profesionálních médií i k širším kontextům
sociálním, kulturním, politickým a ekonomickým.
Rozhodně je smysluplné hledat nové a lepší metody pro zkoumání typů jed-
nání, textualit a kontextů specických svou technologicky mediovanou povahou.
Jen málo smysluplné ale je držet se mytologizujících a složitost zkoumaného snadno
zastírajících dichotomií online/oine a staré/nové – koordináty probíhajících změn
jsou totiž, jak už jsem naznačil v předchozí kapitole a jak zevrubněji ukážu v kapi-
tole následující, natolik komplexní, že se s dichotomizací jednoduše míjejí.
Problém ohniska a diskontinuity
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
43
III. PROMĚNA PUBLIK OPTIKOU
STRUKTURAČNÍHO MODELU MÉDIÍ
Kořeny probíhajících proměn publika nelze, jak už jsem poznamenal, spojovat
výlučně s technologickými inovacemi. Důraz na kontextualizaci, o němž v souvis-
losti s hledáním nového píšu v předchozí kapitole, takové jednorozměrné vidění
vylučuje. Krom rozšíření digitálních komunikačních technologií jsou totiž tyto
proměny současně spojeny se zásadními kontextuálními proměnnými, jež formují
pole každodennosti, konkrétní formy jednání i recepční a interakční potřeby členů
mediálních publik a jež na rozdíl od technologických inovací nejsou ani zdaleka
nové.
Jak ovšem s kontextualizací naložit? Aby bylo možno zvážit, jakým způsobem se
kontextuální proměnné a mediální technologie do proměny komunikačních praxí
promítají, je nutné mít jasno v tom, jaký jejich vzájemný vztah je – a též, co ony
kontexty a mediální technologie vlastně zahrnují. Tuto kapitolu proto věnuji nástinu
teoretických východisek, o něž se ve svém výkladu opírám. Promýšlení komplex-
ního vztahu mezi technologickými inovacemi reprezentovanými zde novými médii,
jednáním sociálních aktérů a formativními kontexty se totiž nemůže obejít bez pev-
nější opory v obecné sociální teorii. V teorii, jež nejenže ošetřuje vztah mezi jed-
náním a technologií, ale systematicky vztahuje konstitutivní, individuální rovinu
společenského (spojenou s konceptuálním zachycením individuálních sociálních
aktérů a jejich jednání) k jeho intersubjektivní povaze (tedy k tomu, že společenské
je sdíleno sociálními aktéry a jako takové reprodukováno a objektivizováno v inter-
akcích) i k systémové rovině společenského (tedy k tomu, co má povahu pozitivně
zkoumatelných systémů vztahů).
Obecnou sociální teorií, o níž další výklad opírám, je Giddensova teorie struk-
turace (Giddens 1976, 1984), respektive z ní vycházející strukturační model médií.
Tento model poskytuje teoretickou konstrukci, jež mi dovoluje udržet v konzistent-
ním celku všechna jednotlivá tematická vlákna mé narace: dovoluje klást důraz jak
na sociálního aktéra, povahu jeho jednání a jeho motivační zdroje, tak i na materia-
litu a textualitu komunikačních technologií a na materiální, vztahové a symbolické
kontexty, v nichž jednání spojené s těmito technologiemi probíhá.
Jedním z pozitiv strukturačního modelu médií (respektive Giddensovy teorie
strukturace) je, že umožňuje snížit riziko nereektované redukce zkoumaného
apromýšleného tématu na některou z jeho konstitutivních složek. Každý teore-
ticko-výzkumný příběh lze vyprávět mnoha způsoby a s různými akcenty –volba
akcentu je přitom vždy nutná a pokaždé nese jistou míru zkreslení. Strukturační
III. KAPITOLA
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
44
III. KAPITOLA PROMĚNA PUBLIK OPTIKOU STRUKTURAČNÍHO MODELU MÉDIÍ
MÉDIA V POHYBU
model nicméně pomáhá udržet rozvahu v celostním ukotvení. Tak je tomu ivpří-
padě výzkumu mediálních publik: v této knize se primárně soustředím právě na ně,
na každodenní uživatele mediálních technologií, na recipienty mediálních obsahů.
Strukturační model ovšem nejenže dovoluje, ale především vynucuje setrvalou kon-
textualizaci jejich jednání a v napětí mezi materiálními a symbolickými strukturami
technotextuálních artefaktů na jedné straně a kontextuálními strukturami každo-
dennosti i širšího milieu neustále připomíná, že příběh mediálních publik a jejich
jednání je jen jednou z fazet příběhu většího.
Strukturační model médií
Strukturační model médií – tehdy nazvaný jako třídimenzionální model nových
médií – jsem spolu s Giddensovou teorií strukturace zevrubněji představil již
vPoznámkách (Macek 2013a: 95–106). Je nicméně případné jej alespoň ve struč-
nosti přiblížit i zde, a to i proto, že považuji za dobré rozšířit jeho explikaci o některé
původně poněkud upozaděné momenty. Prvotně byl zkrátka formulován především
pro účely teoretického popisu nových médií, ale jeho aplikace v analýze užití médií
jako takových mě ujistila, že není výraznější důvod nechápat jej a nevyužívat jako
teoretický popis komunikačních médií vůbec.
Strukturační model k médiím přistupuje ve třech vzájemně konstitutivních
aontologicky specických dimenzích, čímž v zásadě vylučuje mediocentrický,
sociocentrický nebo voluntaristický pohled: při analýze média totiž zohledňuje
(1)existenci a vlastnosti artefaktu, který je současně materiálním objektem i tex-
tem, (2) užití tohoto artefaktu coby objektu i textu sociálním aktérem a (3) povahu
materiálních, symbolických a vztahových kontextů, jež užití objektu a recepci, pro-
dukci a distribuci textu obklopují a formují. Model tedy v principu rozlišuje mezi
jednáním intencionálního aktéra a strukturami, jež toto jednání formují – tedy
materiálními a textuálními vlastnostmi mediálního objektu (ať už jím je televize,
kniha nebo mobilní telefon) a vlastnostmi kontextů (těch bezprostředních, jimiž
jsou například prostředí domova nebo pracoviště, i těch širších, jako jsou ekono-
mický nebo politický systém).
Model v tomto ohledu sleduje logiku Giddensovy teorii strukturace, tedy na
obecné sociologické teorii, v níž jsou plodně usmířeny strukturalistické, funkcio-
nalistické a interakcionistické přístupy k sociálnímu světu a sociálním aktérům.14
14 Teorie str uktura ce samozřejmě ve své a mbici není jedinou ob ecnou sociologickou te orií – obdob-
nou míru obecnosti je jistě možné přiznat i teoriím, jejichž autory jsou například Pierre Bour-
dieu, Niklas Luhmann či Manuel Castells.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
45
Giddens tyto přístupy propojuje prostřednictvím „lingvistického“ důrazu na
rekurzivní vztah mezi sociálním jednáním a strukturami: jednání je strukturo-
váno materiálními a symbolickými strukturami, které jsou naopak aktualizovány
arestrukturovány prostřednictvím jednání (srv. Giddens 1976, 1984).15
Schéma 2.1: Strukturační model médií
(Zdroj: Macek 2013a, upraveno)
Giddensem postulovaný vztah mezi jednáním a strukturou dovoluje v rámci struk-
turačního modelu objasnit, jaký je mezi technotextuálními artefakty (struktury),
kontexty (struktury) a uživatelskými praxemi (jednání) vztah. Jednání – užití média
pro recepci, produkci a recirkulaci textu – je podmíněno sociálně formovanými
15 V kontrastu vůči některým jiným sociálněkonstruktivistickým pohledům na technolo-
gie–ajmenovitě na rozdíl od Latourovy Actor Network eory (Latour 2008) – strukturační
model coby aplikace Giddensovy teorie nepohlíží na technologické objekty jako na aktéry, ale
jako na struktury. Aktérem ve smyslu jednajícího subjektu zde zůstává pouze volní aktér – jed-
nání tot iž teorie stru kturace na hlíží jako intencioná lní performat ivitu. Tím str ukturační model
ani neopomíjí komplexitu vztahů mezi intencionálními ak téry, jejich jednáním a systémy tech-
nologických objektů a s nimi souvisejících kontextuálních infrastruktur, ani nijak nezastírá
schopnost technologick ých objektů vykonávat i akt ivity, jež jsou v menší či v yšší míře nezávislé
na přímém zásahu lidského aktéra – jen takto rozlišuje mezi subjektem a objektem. Což je roz-
lišení, které má, řekl bych, mimo jiné explicitní morální konsekvence: zdůrazňuje totiž
intencionální rozměr volby a jedná ní na straně subjek tu, což v normativní rovině dovoluje uva-
žovat ozodpovědnosti, kterou subjekt nese za své jednání.
Strukturační model médií
JEDNÁNÍ
UŽITÍ / PRAXE
Produkce / distribuce / recepce textu
Interakce s druhými
Konzumace materiálního objektu
STRUKTURY
ARTEFAKT
Text
Kód (nemateriální jednatelnost)
Hardware (mat. jednatelnost)
STRUKTURY
KONTEXTY
Kontexty 1. řádu (každodennost)
Kontexty 2. řádu (ekonomické,
politické, právní a kulturní systémy)
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
46
III. KAPITOLA PROMĚNA PUBLIK OPTIKOU STRUKTURAČNÍHO MODELU MÉDIÍ
MÉDIA V POHYBU
intencemi, věděním, potřebami i osobnostními, sociokulturními a ekonomickými
dispozicemi sociálního aktéra. Jednání je současně strukturováno textuálními
amateriálními a nemateriálními technologickými vlastnostmi média, tedy jeho
textuální a technologickou jednatelností.16
Současně je jednání strukturováno kontextuálními strukturami dvou katego-
rií. Bezprostřední kontexty prvního řádu ustavují časoprostorovou, vztahovou
asituační organizaci samotného každodenního prostředí, jež sociálního aktéra
obklopuje. Kontexty prvního řádu tak zahrnují soukromí domova a domácnost
jako ekonomickou jednotku, kontexty zaměstnání a školy a poloveřejné a veřejné
prostory, jako jsou ulice, kavárny, obchodní centra apod. Nedílnou součástí kon-
textů prvního řádu jsou i systémy sociálních vztahů, jež tato místa a tyto prostory
vyplňují.
Zároveň – byť často méně explicitně – je jednání strukturováno i širšími kontexty
druhého řádu, jež zahrnují kulturní a sociální systém, politickou sféru, ekonomický
systém, systém národního státu.
Vztahy mezi třemi dimenzemi modelu jsou – jak naznačuje výše přetištěné
schéma i jak implikuje Giddensova teorie strukturace – vzájemně konstitutivní. Struk-
turační model médií, jinak řečeno, explicitně zohledňuje to, že technologické atex-
tuální vlastnosti médií strukturující jednání jsou například regulovány legislativou
nebo ovlivněny ekonomickými či politickými zájmy vysílatelů a poskytovatelů služeb,
výrobců technologií a národního státu. Nebo že bezprostřední, každodenní kontexty
jsou utvářeny a reprodukovány jednáním sociálních aktérů (a tedy i jednáním založe-
ným na užívání médií) a že i širší kontexty jsou či mohou být (povětšinou postupně
azpětně) transformovány praxemi spojenými s užitím mediálních technologií.
V jakém smyslu takto vystavěný model k výzkumu mediálních publik a jejich
proměny ale vlastně přispívá? V první řadě jasněji a vlastně poměrně jednoduše
vymezuje základní koncepty, kterými jsou každodennost a členové mediálních
publik. Každodenností je míněn pochopitelně region v dosahu jednání sociálních
aktérů–tedy region vymezený kontexty prvního řádu. Členy mediálních pub-
lik jsou pak sociální aktéři, kteří v rámci svých komunikačních praxí – tedy
vrámci ustálených, institucionalizovaných forem jednání17 zahrnujících produkci,
16 Mater iálními t echnologický mi vlastnos tmi média jsou po chopitelně „hardwa rové“ kval ity medi-
álního artefaktu a nemateriálními technologickými vlastnostmi pak jednatelnosti vtělené do
kódu, protokolů, operačních systémů, sowarových a online aplikací či například vlastností
online rozhraní.
17 Užití médií chápu – v návaznosti na pojmový aparát Petera Bergera a omase Luckmanna
(1999) – jako sociá lně institucion alizované je dnání, tedy ja ko jednání ust álené, sociál ně závazné
povahy. (K užití médií jako sociá lní instituci podrobněji viz Macek 2013a: 129–131.)
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
47
recepci arecirkulaci textů a interakce s druhými aktéry nebo s technologickými
objekty–užívají jisté mediální technotextuální artefakty.
Současně si strukturační model vynucuje klást otázky, proč a k jakým účelům je
to které médium užíváno a jiné z užívání vyloučeno – a při hledání odpovědí obrací
pozornost nejen k technologii a textualitě samotné, ale i k individuálním motiva-
cím, k praktickému vědění, jímž sociální aktér stran svých praxí disponuje, a ke
kontextům. Například rozhodnutí poslouchat hudbu nikoli z cédéček nebo vinylů,
ale na počítači z neautorizovaných internetových zdrojů nebo prostřednictvím
služby, jako je například Spotify, tak musí být interpretováno nejen jako důsledek
technologické inovace, ale, jak podrobněji ukážu v kapitole věnované post-tele-
vizním praxím, i jako důsledek morálně-ekonomických a kulturně podmíněných
textuálních motivací a toho, že se taková recepce odehrává v kontextech konkrétní
domácnosti a konkrétní mediální a legislativní krajiny.
Strukturační model médií tedy dovoluje vystavět celostní obraz mediálních
praxí, protože umožňuje zahrnout technotextuální jednatelnost média i formativní
roli kontextů prvního a druhého řádu, přičemž ale stále drží ve středu pozornosti
sociální aktéry a jejich jednání.
Mediální celky: každodennost z pohledu strukturačního
modelu
Strukturační model implikuje jeden klíčový postřeh, zohledněný v konceptu
mediálních celků (Macek 2013a: 136–143): zkoumání mediálních praxí nevy-
hnutelně naráží na skutečnost, že naše každodennost je zabydlena celou řadou
mediálních praxí a v nich gurujících objektů a textů. A na to, že tyto tvoří pro-
měnlivý a provázaný celek. Na příkladu konkrétního dvojice respondentů jsem
vPoznámkách ilustroval, že praxe, artefakty a texty stojí vedle jiných praxí, objektů
atextů–avněkterých případech si „konkurují“ (kdy praxe, artefakt nebo typ tex-
tuality substituují jinou praxi, artefakt), v jiných případech se doplňují a jindy zcela
míjejí. Užití či neužití toho či onoho mediálního objektu nebo textu je výslednicí
potřeb, možností a k nim vztažených voleb toho kterého aktéra – s tím že všechny
jeho mediální praxe dohromady tvoří mediální celek, tedy více či méně exibilní,
včase proměnlivý klasikační systém, tvořící jednu z os kontextů prvního řádu
toho kterého aktéra.
Mediální celky tak lze charakterizovat jako individuálně specické sestavy praxí,
mediálních objektů a textů – individuálně specické do té míry, do jaké jsou indi-
viduálně specické ostatní sociálně a kulturně podmíněné individuální dispozitivy.
Logika konceptu mediálních celků je otevřena některým nezbytným analytickým
Mediální c elky: každo dennost z pohle du stukturačn ího modelu
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
48
III. KAPITOLA PROMĚNA PUBLIK OPTIKOU STRUKTURAČNÍHO MODELU MÉDIÍ
MÉDIA V POHYBU
krokům, bez nichž se naše pochopení vztahů nového a starého neobejde: vynucuje
si hledání extramediálních (sociokulturních, ekonomických, politických) proměn-
ných formujících ten který mediální celek a v posledku mediální celky jako takové.
A současně dovoluje systematicky odlišit různé textuální praxe spojené sjedním
objektem, právě tak jako pomáhá zohlednit, že řada textuálních praxí je spojena
svíce než jedním mediálním artefaktem.
Ilustrovat je to možno na příkladu sledování televize, k němuž se podrobněji
vrátím ještě v dalších kapitolách. Využití konceptu mediálních celků zde pomáhá
mapovat a vysvětlit situaci, v níž dochází ke zmnožení užívaných mediálních arte-
faktů a distribučních kanálů a v níž recipované obsahy mají konvergentní povahu
(ajejich recepce tedy není svázána s jedním konkrétním technologickým objektem).
Hledání odpovědi na otázku, jak a zda je sledování televize ovlivněno a proměněno
užíváním nových médií, tak například ukázalo, že dochází k rozbití této dříve spíše
monolitické praxe do praxí konkrétnějších – do praxí zohledňujících žánrové typy
recipovaných textů. Rozhovory v kvalitativní fázi našeho výzkumu totiž ukázaly,
že naši respondenti spíše než televizi jako takovou sledovali zprávy, sledovali lmy,
sledovali seriály, sledovali sport... a recepce každého z těchto typů textů se mnohdy
pojila s různými situacemi, rozličnými časovými rituály a distinktivními potřebami,
a podřizovala se tedy jiným motivacím. Druhý krok – a dále se pro zjednodušení
přidržím jen sledování lmů, což je praxe, jíž se, jak víme, alespoň jednou měsíčně
věnuje takřka devět desetin české populace (srv. Macek a kol. 2015) – nevyhnu-
telně vede k otázce, které artefakty a proč jsou při recepci textu užívány. Naprostá
většina, tedy 90 % diváků, lmy sleduje v televizi, prostřednictvím televizního vysí-
lání (srv. tamtéž), ale část z nich používá i jiná zařízení a jiné distribuční zdroje.
Takřka třetina diváků lmy v době psaní této knihy sleduje na televizoru z připoje-
ného DVD přehrávače, osobního počítače nebo nejrůznějších fyzických datových
nosičů, 8%diváků lmy sleduje na stolním počítači a 14 % na displeji notebooku
nebo tabletu. A zdroje lmů? Pětina diváků lmy stahuje z internetu, 14 % diváků si
kupuje lmy na DVD, 13 % lmy sleduje zadarmo online ve webovém prohlížeči...
přičemž tyto konkrétní variace sledování lmů se nikterak nevylučují – řada diváků
kombinuje různé typy recepčních rozhraní i zdrojů lmů. Volba rozhraní i volba
zdroje přitom podléhají u různých diváků různým motivacím, obvykle spojeným
s potřebou kontroly časovosti recepce a s prostou dostupností kýženého obsahu.
(Podrobněji se k tomuto vracím dále.) Je zjevné, že to nové, co nová média přiná-
šejí v souvislosti se sledováním televize, ústí v erozi a fragmentaci praxe, která sice
nikdy nebyla zcela kompaktní, ale která do jisté míry jako kompaktní mohla být
modelována. Konkrétní mediální praxe zkrátka mají– viděny optikou strukturač-
ního modelu amediálních celků – v čase proměnlivý, uidní charakter. Drobí se do
praxí dílčích, slévají se, metamorfují.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
49
To samé platí pro mediální celky takové. Ty jsou, jak jsem už řekl, individu-
álně konstruovanými klasikačními systémy, v nichž se krom jiného odráží a zčásti
reprodukuje řád každodenního života. Současně jsou ale nestabilní, jsou otevřené
disruptivním změnám i pozvolnějším transformacím. Chantal Moueová ve zdán-
livě odtažité souvislosti (totiž v souvislosti s tenzí mezi politickým a sociálním) for-
muluje konstruktivistický postřeh, který dobře vystihuje i povahu mediálních celků
coby zdrojů a současně produktů řádu každodennosti:
Věci se mohou kdykoli změnit, a proto každý řád přepokládá vylou-
čení jiných možností. [...] Co je v daném momentu pokládáno za „při-
rozený“ řád – a to v souladu se „zdravým rozumem“, který jej vždy
provází – je výsledkem sedimentovaných praxí; takový řád nikdy není
manifestací hlubší objektivity, která by byla vůči praxím, které ji usta-
vují, vnější.
(Moue 2005: 18)
Samy tyto praxe ale samozřejmě nelze, jak ukazuje strukturační model, voluntaris-
ticky nahlížet ani jako nahodilé, ani jako výchozí determinantu řádu – vztah mezi
řádem reprezentovaným organizovanými strukturami a praxemi je, jak jsme viděli,
vztahem dialektickým. Důležitou součástí řádu přitom jsou – a roli v tom, jak jsou
média používána a jak jsou formovány mediální celky, tedy hrají – spojité fenomény
vědění, moci a diskurzu.
Vědění, moc a diskurzy ve strukturačním modelu
Vědění a moc jsou v původní formulaci strukturačního modelu denovány
poměrně uspokojivě (srv. Macek 2013a: 99–102). Sdílené praktické vědění i vědění
expertní (odkazující mimo jiné k tomu, že mediální technologie a organizace mají
povahu expertních systémů, srv. Giddens 2003) hrají svou roli v dimenzi užití, pro-
tože jsou fakticky jednou z jeho podmínek. Jednání přepokládá, že sociální aktér
ví, jak jednat. Že umí ten který mediální objekt použít a ten který text číst. Sdílená
povaha vědění přitom odkazuje k institucionalizovanému, sdílenému charakteru
praxí: formy užití či recepce jsou, jak jsem podrobněji argumentoval v Poznám-
kách, více či méně sociálně závazné a vymahatelné. Vědění je tedy jednou ze struk-
tur strukturujících jednání – a právě v tomto smyslu se k němu vztahuje například
debata o technologické, mediální nebo digitální gramotnosti, tematizující napří-
klad znalostní nerovnosti promítající se do nerovného přístupu k novým médiím.
Vědění, mo c a diskurzy ve str ukturačním mo delu
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
50
III. KAPITOLA PROMĚNA PUBLIK OPTIKOU STRUKTURAČNÍHO MODELU MÉDIÍ
MÉDIA V POHYBU
Moc pak v teorii strukturace a ve strukturačním modelu označuje schopnost
sociálního aktéra jednat strukturám a intencím ostatních aktérů navzdory, trans-
formovat existující struktury nebo intence ostatních aktérů anebo formovat struk-
tury a intence zcela nové (srv. Macek 2013a: 102). Jako taková je moc podmíněná
právě i patřičným věděním – ale nejen jím, samozřejmě. Z tohoto pohledu můžeme
konvergentní jednání členů publik, kteří umí stahovat obsahy z internetu, vlastní
patřičné technologie a mají přístup k patřičné infrastruktuře, chápat jako jednání
směřující k získání vyšší moci: sledování lmů a seriálů z neautorizovaných online
zdrojů divákům umožňuje získat větší kontrolu (a tedy moc) nad časovostí i obsa-
hem recepce. A to navzdory záměrům vysílatelů a producentů obsahů, kteří se
naopak snaží omezit alternativní jednání členů mediálních publik: na straně jedné
prostřednictvím aplikace regulativních pravidel (a tedy prostřednictvím využití
autorského zákona k označení neautorizovaných online zdrojů jako ilegálních)
a využití svého vlivu na ekonomické a politické struktury; na straně druhé pak
adaptací vlastních distribučních a produkčních praxí na podmínky konvergentních
distribučních prostředí (a tedy tak, že vycházejí vstříc očekáváním konvergentních
členům mediálních publik tím, že nabízejí digitální archivy vysílání a další rozma-
nité autorizované online zdroje populárních i zpravodajských obsahů).
Podstatné je, že moc (nad strukturami a jednáním vlastním i jednáním dru-
hých) i vědění jsou ve společnosti rozloženy zřetelně nerovnoměrně a současně jsou
současně provázány s právě tak nerovným přístupem k materiálním a symbolic-
kým zdrojům. V nejzákladnější rovině tuto nerovnost ilustruje de Certeaův (1984)
postřeh o rozdílu mezi slabými taktickými aktéry (jimiž zde jsou řadoví členové
mediálních publik), kteří nedisponují schopností denovat struktury pro druhé
asvé jednání spíše uzpůsobují strukturám existujícím, a silnými strategickými aktéry
(kterými jsou zde jednak národní stát a jednak vysílatelé a další korporátní aktéři),
jež jsou charakterističtí právě svou schopností svět struktur denovat. V jemněj-
ších odstínech pak nerovnost pojmenovává rozprava o kulturně a politicky eman-
cipačním potenciálu nových médií, k níž se opakovaně vracím v dalších kapitolách.
V původní formulaci strukturačního modelu médií jsem se ovšem vyhnul jed-
nomu z klíčových konceptů, bez nichž se analýza médií a mediálních praxí neo-
bejde, protože je klíčový nejen ve vztahu k vědění a k moci, ale k problematice
médií jaksi obecně. Tím termínem je diskurz.18 Anthony Giddens ve výkladu teo-
rie strukturace s diskurzem pracuje spíš implicitně (a právě tak s ním pracoval ijá
vPoznámkách). Giddens tak sice poměrně zevrubně diskutuje s Foucaultovým poje-
tím disciplinační moci a její rolí v kontrole nad organizací času a prostoru (Giddens
18 K následujícím odstavc ům mě přivedla kores pondence s kolegou Jaroslavem Švelchem, kterému
jsem zavá zán za jeho trp ělivost i za ochotu k ta kovému dialogu a z a to, že téma explicit ně otevřel.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
51
1984: 145–158), ale Foucaultovým pojetím diskurzu se již nezabývá. Pokud odis-
kurzu hovoří, tak buď velmi obecně ve smyslu věcí týkajících se různých sociálních
forem jazyka (Giddens 1976), nebo mírně konkrétněji ve vztahu k jazykově kot-
venému diskurzivnímu vědomí kladenému do protikladu k nevědomí akvědomí
praktickému (Giddens 1984).
Ve strukturačním modelu médií nicméně diskurz musí mít a má své explicitní
místo. Diskurzivní povahu totiž má většina konstitutivních (hodnotových) a regu-
lativních (normativních) pravidel utvářejících kontextuální dimenzi strukturač-
ního modelu a diskurzivně je xována i část sdíleného vědění spojeného s užitím
mediálních technologií. Koncept diskurzu tak ve strukturačním modelu vyplňuje
důležité bílé místo: odkazuje k symbolickému řádu nesenému v jazyce a k jeho
mocenské (nejen ideologické) a strukturující roli, k sociální a zároveň nestabilní
povaze vědění i ke konstituci subjektu. S diskurzy se tak pojí některé klíčové otázky,
které musíme klást těm vyprávěním obklopujícím technologie, jež Roger Silvers-
tone (1994: 79) trefně charakterizuje jako onen batoh s kulturním nákladem, který
si každá mediální technologie při svém vstupu do našich životů přináší s sebou na
zádech: Jaká role je té které praxi či technologii přisuzována? Jaké benety a jaká
ohrožení nám to které médium má přinášet? Jak a proč je patřičné to které médium
užívat? Komu by technologie sloužit měly a jak a komu ne? Kde je jejich patřičné
místo v našem každodenním životě?
Pro potřeby strukturačního modelu přebírám konceptualizaci diskurzu, kterou
jsme s kolegy v minulosti formulovali v návaznosti na pojetí Foucaultovo (Foucault
1994). Tato konceptualizace, původně sloužící tematické analýze zpravodajských
diskurzů, byla formulována již s přihlédnutím k základním aspektům teorie struk-
turace a diskurzy chápe jako
popisy (určitého segmentu) světa, jež mají charakter souborů výpovědí
podřizujících se stejným pravidlům svého výskytu, a tedy patřících
ke stejné diskurzivní formaci. [...] S diskurzem pracujeme jako s kon-
ceptem, který umožňuje pochopení a klasikaci symbolického řádu
strukturujícího instituce a jednání [...], a nikoli jako s entitou per se. [...]
Pravidla diskurzivní formace [...] zahrnují Foucaultem zdůrazňovaný
mocenský rozměru diskurzu. Pravidla diskurzivní formace jsou totiž
funkcí způsobu kontroly produkce a šíření diskurzu – ve stručnosti
řečeno totiž určují, kdo smí mluvit o čem, s jakým nárokem na prav-
divost, ke komu může mluvit a ve jménu čeho (a současně tak vylučují
některé mluvčí, některé náměty / témata, některé posluchače a některé
nároky na to být slyšen).
(Macek – Škařupová – Kouřil 2007: 154–155)
Vědění, mo c a diskurzy ve str ukturačním mo delu
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
52
III. KAPITOLA PROMĚNA PUBLIK OPTIKOU STRUKTURAČNÍHO MODELU MÉDIÍ
MÉDIA V POHYBU
Při hledání místa diskurzu ve strukturačním modelu médií je nutné zohlednit „více-
pozičnost“ diskurzů: média jsou na rozdíl od ostatních technologií v jednání svých
uživatelů dvojitě artikulována (Silverstone 1994; Livingstone 2007), protože jsou
vždy současně materiálním objektem i textem.19 Média jsou tak nositelem i objektem
diskurzů – vyprávějí a současně je o nich vyprávěno. A proto je v souvislosti s dis-
kurzy dobré a nutné se ptát, které diskurzy – zda diskurzy médii nesené či diskurzy
vyprávějící o médiích – máme na mysli. Diskurz nesený médii (respektive textualitou
artefaktu) je ten, na který se obvykle soustředí analýzy mediálních obsahů – analýzy
toho, jak mediální obsahy vyprávějí svět a jak se tedy podílejí na jeho ustavování.
To je typ diskurzů, který zde můžeme uzávorkovat: o ten nám tu teď vlastně nejde.
Důležitější jsou na tomto místě ty diskurzy, jež promlouvají o médiích, tedy
mediálních technologiích, textech a s nimi souvisejících praxích – zkrátka dis-
kurzy strukturující užití. Diskurzy jak nesoucí praktické i expertní vědění o tom,
jak média používat a k čemu a proč, tak i umisťující média a s nimi související jed-
nání do sociálního světa.
Na diskurzy strukturující užití médií je možno analyticky pohlížet jako na
(1)specické symbolické struktury, které jsou (2) jak součástí dimenzi jednání,
(3)tak součástí kontextů. Co to znamená?
(ad 1) Samy diskurzy tematizující média a jejich užití jsou (tak jako všechny dis-
kurzy) v první řadě jednou z forem jednání – diskurzy vykonávané/promlouvané
aktérem, tedy syntagmatické promluvy (parole), jsou strukturované pravidly (tedy
pravidly diskurzivní formace), jež mají svou paradigmatickou dimenzi analogickou
k artefaktu (langue) i rovinu kontextuální. Jinak řečeno: i na diskurz jako takový
je možno aplikovat třídimenzionální strukturační model. A to vcelku nepřekva-
pivě, řekl bych, protože ten je postaven na logice strukturální lingvistiky. Diskurz
je strukturovaný i strukturující, je dynamický ve smyslu procesuální duality struk-
tur i historické proměnlivosti.
(ad 2) Na takový diskurz je – a to je pro strukturační model médií klíčové–záro-
veň možno pohlížet tak, že je coby struktura přítomen v ostatních typech jednání.
Užití technologie i recepce a produkce textu jsou mimo jiné umožněny astruk-
turovány sdíleným praktickým i expertním věděním, jež je k tomuto jednání
vázáno. Praktické vědění v řadě případů není nutně diskurzivní, tedy není xo-
váno jazykem, vědění expertní pak patrně bez výjimky v jazyce zakotveno je: a dis-
kurz je tak–jako „nosič“ praktického a expertního vědění a jako základní kámen
19 Maren Hartmann (2006) k dvojí artikulaci doplňuje, že média jsou – jak ostatně uvidíme
idále–zakoušena a artikulována nejen jako objekt a text, ale i jako prostředí, a navrhuje tedy
hovořit raději o trojí artikulaci (triple articulation).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
53
ikonstrukční pravidlo širších systémů vědění a jako jeden ze zdrojů moci, legiti-
mizací, rolí, motivací atd. – klíčovou konstitutivní složkou institucionalizovaného
jednání.
(ad 3) Diskurz je samotným aktérem „praktikován zevnitř“ (ve smyslu bodu2),
ale zároveň, stejně jako technologie nebo recipovaný text, „přichází zvenku“.20 Ztě-
lesňuje intersubjektivní povahu sociálního světa: diskurzy jsou jedněmi zkontex-
tuálních struktur. A to jak na úrovni každodenních kontextů prvního řádu (zde
jsou reprezentované například návodem pro používání telefonu, morální ekono-
mií domácnosti nebo normativními diskurzy vrstevnické skupiny), tak na úrovni
širších kontextů druhého řádu (zde jsou reprezentované mnohdy právě mediova-
nými veřejnými diskurzy představující obecnější kulturní a politické pole, právní
regulací nebo diskurzy informačních nebo edukačních politik; to vše jsou právě ony
diskurzy, o kterých mluví například Roger Silverstone v teorii domestikace, když
říká, že mediální objekty přicházejí z veřejného kulturního světa, srv. Silverstone
akol. 1992; Silverstone 1994, 2006).
Schéma 2.2: Diskurz ve strukturačním modelu médií
20 Diskurz spolust rukturující jedná ní aktéra – tedy diskurz, o kterém m luvím v bodě 2 – je selekc í
z nabízejících se diskurzů z bodu 3: když zkoumáme, jak naši respondenti chápou to, co dělají,
ptáme se de facto na diskurz ja ko na strukt uru struk turující jejich jednání – a zároveň se ptá me
či snaž íme se identikov at, z jakého širší ho pole možných disku rzů ten jejich konkr étní přichází .
Vědění, mo c a diskurzy ve str ukturačním mo delu
AKTÉR
DISKURZY O ARTEFAKTU /
TEXTU / JEDNÁNÍ
LANGUE
DISKURZY O ARTEFAKTU /
TEXTU / JEDNÁNÍ
LANGUE
DISKURZY NESENÉ MÉDII
LANGUE
DISKURZY NESENÉ MÉDII
PAROLE
JEDNÁNÍ
UŽÍTÍ / PRAXE
STRUKTURY
TECHNOTEXTUÁLNÍ ARTEFAKT
STRUKTURY
KONTEXTY
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
54
III. KAPITOLA PROMĚNA PUBLIK OPTIKOU STRUKTURAČNÍHO MODELU MÉDIÍ
MÉDIA V POHYBU
Anatomie změny
Zachycení proměny členů jednání mediálních publik je díky aplikaci strukturačního
modelu a z něj vycházejícího konceptu mediálních celků opatřeno poměrně jasnými
vodítky. Sledujeme zkrátka vztahy mezi technotextuálními mediálními artefakty,
jejich užitím členy mediálních publik a kontexty tohoto jednání, přičemž bereme
vúvahu jak strukturační sílu struktur, tak mocenskou dimenzi jednání. Probíhající
proměně publik přitom nejspíše porozumíme tehdy, pokud zohledníme (1)jaká
média nově tvoří současné mediální celky současných českých publik, jaká je mate-
riální a textuální jednatelnost těchto médií a jaká je v mediálních celcích jejich
pozice vůči médiím starším, (2) jakými způsoby je jednatelnost starších i novějších
médií zahrnutých v mediálních celcích aktualizována či neutralizována v jednání
sociálních aktérů, (3) jak se praxe spojené s užíváním nových médií podílejí na
alternaci kontextů prvního řádu, tedy každodenních časoprostorových, vztahových
a situačních struktur, a (4) jak naopak tyto struktury vstupují do mediálních praxí,
(5) jak se mediální praxe promítají do vztahu členů mediálních publik k veřejnému
a politickému prostoru reprezentujícímu důležitou součást kontextů druhého řádu
a (6) jaké obecnější, extramediální kontextuální vlivy dominantně formují aktuální
mediální praxe v tom smyslu, že spoluutvářejí specické typy praxí, které lze chá-
pat jako inovativní.
V prvním bodě – tedy v rovině vlastností samotných médií – bychom přitom
měli mít poměrně jasno. V rovině technotextuálních objektů jsou, jak jsem podrob-
něji ukázal v první kapitole, mediální celky současných členů mediálních publik
poměrně razantně rozšířeny o širokou paletu objektů a rozhraní, která jsou zalo-
žena na digitálním zpracování obsahů a na síťové architektuře. Ve zvyšující se míře
jsou přitom tyto nové mediální technologie fyzicky mobilní a v rovině technolo-
gické itextuální mají konvergentní charakter. A v neposlední řadě jde o technologie,
které jsou designované jak pro účely šíření a recepce obsahů, tak pro interperso-
nální askupinové interakce synchronního i asynchronního typu. Tyto vlastnosti
nových médií otevírají jednání členů mediálních publik dvěma rozpojením, jež
tvoří osy probíhajících změn mediálních publik. Technologická a textuální kon-
vergence umožňuje takové konvergentní recepční, produkční a interakční praxe,
v jejichž rámci dochází k rozpojení textů a objektů. Mobilita a síťová povaha části
nových médií pak otevírají prostor pro praxe akcentující permanentní dostupnost
síťových interakcí – a tedy pro proměnu časoprostorového ukotvení praxí a inte-
rakčních situací a související reorganizaci každodenního prostoru, což pochopitelně
neodkazuje k ničemu jinému než k rozpojení časoprostorovému (Giddens 2003).
Sama o sobě ale tato dvě rozpojení k vysvětlení probíhajících změn nepostačují,
pokud odkazují primárně k potenciálu nových médií, a nikoli již k tomu, jak je tento
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
55
potenciál naplňován s ohledem na působení kontextuálních proměnných. V ostat-
ních bodech – tedy bodech zahrnujících právě praxe a kontextuální proměnné – se
totiž výklad nutně komplikuje a vyžaduje důkladnější argumentaci, které se věnuje
následující kapitola.
Anatomie změny
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
57
IV. ČTYŘI LINIE ZMĚNY
První kapitolu jsem zakončil stručnou charakteristikou čtyř základních linií, vnichž
se současná proměna mediálních publik odehrává. Jsou jimi (1) konvergence a sní
spojená proměna vztahu členů publik jak k textualitě, tak k jejím producentům,
(2) proměna postavení těch praxí, jež jsou spojeny s mediálními technologiemi,
vkaždodenním životě, (3) proměna vztahu členů mediálních publik ke sdílenému
symbolickému veřejnému a politickému prostoru a (4) proměna v zakoušení
časoprostorové organizace každodennosti. Tyto linie jsou v zásadě konkretizova-
nými, ke kontextům a k jednání vztaženými variacemi časoprostorového rozpojení
a rozpojení objektů a textů, o nichž v souvislosti s jednatelností nových médií hovo-
řím v závěru kapitoly předchozí.
V této kapitole se komplexní, provázané a současně v řadě ohledů subtilní
povaze proměny současných mediálních publik věnuji zevrubněji, a to s oporou
jak v datech, tak v existujících teoretických výkladech současných publik. Je důležité
zde ovšem zopakovat to, co jsem řekl již v kapitole věnované problému zkoumání
nového: proměna současných mediálních publik se odehrává v kontextech propsa-
ných takříkajíc starými mediálními praxemi, tedy praxemi spojenými s tištěnými
a především vysílacími masovými médii. A od nich se – a to především v rovině
recepčních praxí – odvozují i praxe nové.
Právě proto, že se v této a dalších kapitolách soustředím na inovativní povahu
praxí spojených s užíváním nových (konvergentních a síťových) médií, je nutné
zopakovat a zdůraznit toto: současná česká publika jsou stále publiky především
televizními. Tendence zejména mladších uživatelů k „post-televizním“ – konver-
gentním – praxím, jež vedle vysílání zahrnují i využití jiných, nekontinuálních
zdrojů obsahů, je sice nepřehlédnutelná, ale televizní vysílání je i v nejmladších
kohortách nadále dominantním zdrojem jak zpravodajství, tak populárních obsahů.
To pochopitelně neznamená, že se mediální publika ve svém vztahu k televizi
neproměňují nebo že proměna jejich jednání je jen marginální a anekdotická – to
by jistě nebyla pravda. Z kapitoly této i příští by ovšem mělo být zřejmé, že ve vztahu
k televizním obsahům se inovativnější členové mediálních publik chovají většinou
jaksi podvojně: část obsahů recipují klasickým „televizním“ způsobem a část způ-
sobem novým, „post-televizním“.
Těžiště změn souvisejících s novými médii je ale v tuto chvíli patřičné vidět pře-
devším v té oblasti, jež televizním praxím (a ani praxím spojeným s ostatními kla-
sickými masovými médii) „nikdy nepatřila“, tedy (1) v oblasti individuální textuální
produkce členů mediálních publik (tedy produkce zahrnující nejrůznější praxe od
IV. KAPITOLA
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
58
IV. KAPITOLA ČT YŘI LINI E ZMĚNY
MÉDIA V POHYBU
psaní textových dokumentů přes publikování blogů po sdílení lmů a focení obli-
gátních seles) a (2) v oblasti interpersonálních a skupinových interakcí. Mediální
publika se zkrátka proměnila v publika uživatelská a interakční. Jejich praxe dnes
zahrnují širší portfolio jednání než pouhou recepci obsahů distribuovaných pro-
fesionálními masovými médii. Užívání nových médií – v současnosti především
online sociálních sítí (coby interakčních a performačních platforem) a mobilních
technologií (jako materiálních rozhraních) – navíc přepsalo kontury naší každo-
dennosti, a to způsobem, vedle nějž transformativní síla konvergentního sledování
lmů a seriálů skutečně působí jen jako drobná variace na zažité televizní návyky.
Publika konvergentní: aktivní a fragmentární
Jistým způsobem jsme konvergentní byli do určité míry vždy – ve vztahu k textům
a vyprávěním bezpochyby. Zpravodajství i populární obsahy jsme samozřejmě již
před nástupem nových médií recipovali prostřednictvím různých mediálních roz-
hraní. Na lmy jsme se dívali v kině, v televizi i prostřednictvím videonahrávek.
Hudbu jsme poslouchali prostřednictvím rozhlasového vysílání, z vinylů, kotoučů,
kazet a cédéček. Zpravodajství jsme četli v novinách, poslouchali v rozhlase, sledo-
vali v televizi – anebo pročítali v archivech na mikroších. A nakonec ani medio-
vané interakce se neomezovaly na jediný mediální kanál a zahrnovaly psanou
korespondenci, telegramy a telefonní hovory. Konvergence umožněná digitalizací
je ovšem specická – sdílený digitální základ a síťová architektura nových médií,
o nichž jsem zde již opakovaně mluvil a jimž se zevrubně věnuji v Poznámkách
(Macek 2013a: 107–127), umožnily rozpojení textů a objektů, které Karol Jaku-
bowicz (2013) přiléhavě označuje jako dematerializaci médií. Právě důsledkem této
dematerializace je zmnožení možných způsobů recepčního a distribučního naklá-
dání s textualitou– a tedy multiplikace konkrétních komunikačních praxí.
Diskuze o konvergenci – odvíjející se od raných postřehů Ithiela de Sola Poola
o prolínání distribučních mediálních infrastruktur (de Sola Pool 1983) – pokrývá
široký repertoár spojitých jevů zasahujících do nejrůznějších dimenzí mediální
recepce a produkce. Literatura tak nabízí celou řadu konkrétních denic konver-
gence a typologií jejích jednotlivých dimenzí (viz např. Murdock 2000; Jenkins
2006; Jensen 2010; Meikle – Young 2012; Jakubowicz 2013), které lze snad shrnout
s tím, že rozlišují mezi konvergencí technologickou (spočívající v prolínání techno-
logických platforem), textuální (spojenou s rozpojením vazby mezi materiálními
médii a texty), formální (jinak též remediací, tj. přebírání formálních vlastností
mediálních forem jinými médii, srv. Bolter – Grusin 1999), kulturní (odkazující
krecepčním praxím spojeným s konvergentními texty), organizační (projevující se
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
59
v proměně organizace produkční a novinářské práce), tržní (odkazující k proměně
ekonomických modelů a tržních vztahů v konvergentní mediální krajině) a regu-
lační (kterou je legislativní odpověď na předchozí typy konvergence).
Ve vztahu k proměně mediálních publik jsou přitom nejzásadnější ty dimenze
konvergence, o nichž detailněji hovoří například Henry Jenkins (2006) nebo
Klaus Bruhn Jensen (2010) a které zohledňují konvergentní textuální praxe členů
mediálních publik a vztahy mediálních publik a producentů mediálních obsahů:
tedy dimenze textuální, kulturní a tržní.
Jak už jsme v předchozí kapitole, v pasáži věnované mediálním celkům, viděli
na příkladu fragmentace sledování televize, konvergentní členové mediálních pub-
lik jsou charakterističtí tím, že v rámci svých recepčních praxí alternují jak zdroje,
z nichž získají mediální obsahy, tak recepční rozhraní. Různí členové mediálních
publik tak recipují identický typ obsahu – například televizní seriál – prostřednic-
tvím různých zdrojů a za využití různých materiálních artefaktů. Mediální celky
konvergentních diváků jsou proto co do zahrnutých materiálních objektů i kon-
krétních praxí zřetelně členitější a současně proměnlivější než u těch členů publik,
kteří preferují divergentní vztah k recepci. Takové „zmnožení“ recepčních praxí je
nicméně do jisté míry jen zdánlivé – svým způsobem totiž jen dokladuje, jak vnitřně
barvité a členité vlastně mediální (a zde především tedy recepční) praxe vždy byly.
Konvergentní praxe jsou přitom strukturovány nejen technologickou a textu-
ální jednatelností konvergentních médií, ale současně i textuálními a netextuál-
ními potřebami vztaženými ke každodenním a širším kontextům. Volba obsahů
vyvázaných z lineárního vysílání má například zřetelný mocenský aspekt – ve
vztahu ke každodennosti umožňuje divákům mít kontrolu nad časovostí a pro-
storovými aspekty spotřeby, a tedy i nad časovou strukturou, ritualizací a situační
organizací každodennosti. Konvergentní praxe – strukturované mj. i disponibilním
časem apotřebami spojenými například s partnerským vztahem nebo rodičovskou
rolí–zkrátka dávají členům publika výraznější moc nad průběhem a situačním
ukotvením recepce. Tedy nad tím, kdy a kde, případně v jaké společnosti recepce
probíhá.
Současně lze konvergentní praxe chápat i jako posílení publika ve směru volby
obsahů – a tedy ve směru ke kontextům ztělesněným distribučními strategiemi pro-
ducentů obsahů. V českém prostředí je patřičné chápat konvergentní praxe ijako
reakci na distribuční politiku poskytovatelů obsahů: část konvergentních praxí
se obrací k neautorizovaným zdrojům obsahů proto, že dané obsahy buď nejsou
vdaném čase či regionu nabízeny vůbec, nebo jsou nabízeny v podobě, kterou
ti kteří členové publika chápou jako nepatřičnou či neuspokojivou (detailněji se
ktomuto vracím v následující kapitole).
Publika konvergentní: aktivní a fragmentární
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
60
IV. KAPITOLA ČT YŘI LINI E ZMĚNY
MÉDIA V POHYBU
Patrně nejviditelněji se dnes konvergentní vztah k textualitě projevuje právě
vpřípadě sledování lmů a televizních seriálů a poslechu hudby. Členitost terénu
lze ilustrovat na výčtu aktuálně užívaných alternativních zdrojů těchto obsahů.
Ilustrace 4.1: Alternativní zdroje obsahů (v r. 2014)
Čísla uvedená v ilustračním rámečku zároveň ukazují, že konvergentní nakládání
spopulárními obsahy je v současnosti vlastní jen menšině členů českých mediálních
publik. Převládajícím zdrojem těchto obsahů ve všech věkových kohortách nadále
zůstává, jak už jsem napsal, televizní (a v případě hudby rozhlasové) vysílání. Domi-
nantní úlohu televize hraje i v případě sledování sportu a ostatních „nelmových“
a „neseriálových“ populárních obsahů. A podobně i v případě čtení knih aktuálně
volí alternativní zdroje a recepční rozhraní jen skutečně marginální segment čtená-
řů.21 To odkazuje jednak ke skutečnosti, že transformace praxí v praxe konvergentní
probíhá poměrně pozvolna a ani zdaleka není uzavřená, jednak k tomu, že přede-
vším kontinuální televizní vysílání (tj. televizní tok sloužící jako zdroj strukturace
času i jako kulisa k dalším aktivitám) není konvergentními praxemi nahrazováno,
ale daleko pravděpodobněji pouze doplňováno.
Výraznější zastoupení nacházejí online média v těch praxích, které již jaksi tra-
dičně vícekanálové byly – například v recepci zpravodajství. I v tomto případě je ale
televizní vysílání nadále převládajícím zdrojem obsahů. Více než dvě třetiny respon-
dentů našeho kvantitativního šetření (68 %) sice zprávy získávají prostřednictvím
21 Jen necelá de setina těch čte nářů, kteř í čtou knihy ale spoň jednou měsíčně, v yužívá ke č tení knih
čtečku nebo jiné alternativní rozhraní.
26 % respondentů si stahuje nebo si nechává stahovat lmy nebo seriály
13 % respondentů si lmy kupuje na fyzických nosičích
12 % respondentů lmy sleduje online zadarmo
2 % respondentů sledují lmy online za poplatek
6 % respondentů sleduje seriály online zadarmo
méně než 1 % sleduje seriály online za poplatek
32 % respondentů si stahuje nebo nechává stahovat hudbu
21 % respondentů si kupuje fyzické nosiče
21 % respondentů poslouchá hudbu online zadarmo
9 % respondentů využívá autorizovaných online služeb (Spotify apod.)
zhruba 1 % respondentů hudbu kupuje online
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
61
více než jednoho mediálního kanálu, ale i mezi těmito „vícekanálovými“ recipienty
je nejčastějším zdrojem zpravodajství televizní vysílání. Přesto je možné, jak
ilustruje tabulka zachycující preference různých zdrojů zpravodajství v různých
věkových kohortách, sledovat trend postupného oslabování pozice rozhlasu a tisku
a zčásti i televizního vysílání (které si svou dominantní pozici přesto drží) a naopak
posilování role online zdrojů.
Graf 4.1: Kde sledují nebo čtou zprávy? (v r. 2014)
Graf 4.2: Kde zprávy recipují nejčastěji, pokud využívají více než jeden mediální
kanál? (v r. 2014)
Publika konvergentní: aktivní a fragmentární
100 %
0 %
89,80 %
46,20 %
35,60 %
28,20 %
9,70 %
0,10 %
V televizi Na internetu V rozhlase V tištěných
novinách
V časopisech Jinde
Televizní
zpravodajství
54,80 %
Zpravodajství
na internetu
28,80 %
Rozhlasové
zpravodajství
10,70 %
Tištěné noviny
5,30 %
Časopisy
0,30 %
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
62
IV. KAPITOLA ČT YŘI LINI E ZMĚNY
MÉDIA V POHYBU
Tab. 4.1: Zdroje zpráv v rámci věkových skupin (v r. 2014)
Konvergentní praxe jsou ale i přes své stále spíše minoritní postavení zdrojem
zřetelného napětí ve sféře mediálního průmyslu – jsou totiž spojené s proměnou
vztahu části členů publika k vysílatelům a producentům obsahů, a to ve dvou pro-
vázaných ohledech. Předně dochází k opakovaně vyzdvihovanému rozmlžení dříve
poměrně striktní hranice mezi vysílateli a publiky. Síťová média otevřela cestu ktako-
vým mediálním formám a způsobům distribuce obsahů, které ve své nenákladnosti
atechnické nenáročnosti dávají členům mediálních publik možnost utvářet a recir-
kulovat vlastní mediální produkci a aktivně vstupovat do mediovaného veřejného
prostoru. Zároveň síťová média dovolují podílet se stejně snadno i na recirkulaci
obsahů produkovaných profesionálními producenty. Tyto produkční a distribuční
praxe zřetelně variují nejen po žánrové a technické stránce, ale i v míře své insti-
tucionalizovanosti a případné profesionalizace, v individuálním nebo kolektivním
charakteru konkrétních projektů, ve své legalitě i v tom, zda směřují například do
politického prostoru či do sféry populárních nebo lajfstajlových obsahů.22 Letitá
avelmi výrazná diskuze zahrnující například teze o produžívání médií (produs-
age, Bruns 2008), o kolektivní inteligenci, vědomostních komunitách a participativní
kultuře (Lévy 1997; Jenkins 2006), o občanské žurnalistice (Allan – orsen 2009)
nebo o online pirátství (Ingram – Hinduja 2008; Lysonski – Durvasula 2008; Yar
2008 aj.) přitom zohledňuje právě různé aspekty toho, že se s užíváním konvergent-
ních síťových médii výrazně rozšířila možnost podílet se na mediálních produkci
a distribuci.
22 Paleta těchto mediálních a distribučních forem je skutečně široká a velmi proměnlivá. Aktuálně
tak zahrnuje individuální a skupinové publikační platformy (jako mikroblogy, blogy a videob-
logy, alternativní zpravodajské portály, wiki projekty apod.), kooperativní datové projekty (jako
jsou databáze lmů, knih, lmových titulků apod.) nebo například distribuční platformy (ať už
založ ené na peer-to-peer sys témech, jako jsou torrent y, nebo na bázi s tream server ů a le server ů).
TV Rozhlas Tisk Internet
18–29 let 65,9 % 14 % 16,8 % 54,6 %
30–39 let 77,7 % 26,6 % 22,5 % 54,7 %
40–49 let 84,5 % 37,5 % 31 % 50,3 %
50–59 let 86,6 % 39,7 % 31,2 % 42 %
60–69 let 94 % 43 % 33,5 % 27,8 %
70 let a více 90,4 % 41,5 % 45,4 % 13,8 %
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
63
Ruku v ruce s tím se nevyhnutelně proměňují i způsoby, jimiž si konvergentní
členové mediálních publik vybírají recipované obsahy – a to ať už jde o obsahy
populární, či například zpravodajské, obsahy produkované profesionálními mediál-
ními producenty, nebo obsahy generované ostatními členy publik. Konvergentní
členové publika tak (jak podrobně ukážu v následující kapitole) při výběru obsahů
výrazněji spoléhají na sociální kuraci, založenou na doporučení svých sociálních
vazeb a zprostředkovanou mnohdy prostřednictvím online sociálních sítí, a na
datověkonzultační kuraci, spojenou s využíváním online dostupných databázových
nástrojů.
A konsekventně k tomu jsme svědky znejistění mocenské pozice vysílatelů a tra-
dičních mediálních producentů. Část taktizujících mediálních publik totiž – jak uka-
zují například Rob Cover (2007) nebo Henry Jenkins (2006) – vykazuje zřetelnou
neochotu respektovat strategické nároky mediálních producentů na kontrolu nad
distribucí a monetizací obsahů, a to spolu s tím, jak tito strategičtí hráči fakticky
ztratili distribuční monopol. Mediální producenti tak mají kontextuální oporu jak
v legislativě, tak v triviální skutečnosti, že vytvářejí právě ty obsahy, které mediální
publika chtějí konzumovat. Jejich mocenská pozice – tedy jejich schopnost účinně
strukturovat jednání členů mediálních publik – je ale zjevně oslabena.
Publika rozptýlená: permanentní, interakční, performativní
Spolu s nástupem síťových a mobilních médií se mění nejen vztah členů publik
ktextualitě a k jejím producentům, ale mění se i postavení komunikačních tech-
nologií v každodennosti: média již nejsou jen zdrojem obsahů (a tedy rezervoá-
rem sdílených témat a oknem do společného veřejného a politického prostoru), ale
stala se současně setrvale přítomnou extenzí individuálního soukromí i prostředím,
v němž se část každodenního života odehrává. Sama každodennost je tedy v nebý-
valé míře mediatizována.
V první řadě významně posílila role mediovaných sociálních interakcí – a to jak
interpersonálních, tak skupinových. Nová média se tak stala jedním z klíčových
prostředků i prostředí pro interakční a performativní rozvíjení sociálních vazeb.
Současně dochází – a to především za přispění mobilních komunikačních techno-
logií– ktomu, že se jak kontakt s mediálními obsahy, tak technologicky zprostřed-
kovaná dostupnost druhým stávají setrvalými.23 Mark Deuze (2012) tuto proměnu
23 V prosinci 2014 takřka 90 % Čechů pou žívalo mobiln í telefon a 41 % pak takz vaný smartphone,
který umožňuje setrvalé připojení k internetu. Pětina respondentů pak připustila, že perma-
nentně online skutečně je. (Srv. Macek a kol. 2015.)
Publika rozptýlená: permanentní, interakční, performativní
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
64
IV. KAPITOLA ČT YŘI LINI E ZMĚNY
MÉDIA V POHYBU
pozice médií v každodennosti trefně charakterizuje tak, že uživatelé nových
informačních a komunikačních technologií nežijí s médii, ale (současně i) v mé-
diích–nová média jsou zakoušena jako symbolické sociální prostory, do nichž je část
života situována. Nová média se tak podle Deuze stávají do jisté míry neviditelnými.
Klíčovou pozici v této proměně sehrává vedle mobilní telefonie a s ní spojených
interakčních praxí především užívání online sociálních sítí (respektive sociálních
médií). Ty jsou v současnosti – což odpovídá logice šíření inovací (Rogers
2010)–používány spíše lidmi mladšími, nicméně lze předpokládat, že jejich roz-
šíření (nebo rozšíření funkčně obdobných platforem) bude nadále růst. Zároveň je
zřejmé, že většina uživatelů aktuálně nejrozšířenější online sociální sítě, Facebooku,
je aktivní na každodenní bázi, což naznačuje, že se tato platforma stala víceméně
rutinní součástí jejich každodennosti.
Tab. 4.2: Frekvence používání vybraných online sociálních sítí (v r. 2014)
Zásadními vlastnostmi sociálních médií se zdají být jejich provázanost s fyzic-
kými kontexty uživatelů a performativní povaha jimi neseného interakčního pro-
středí: sjistým zjednodušením lze říci, že jednatelnost sociálních médií velmi dobře
odpovídá sociálním potřebám spojeným jak s udržováním a kultivací kulturního
asociálního kapitálu (srv. Bourdieu 1996, 1998), tak s rolovou a performativní pova-
hou sociálních interakcí (srv. Goman 1999). Oproti starším online prostředím,
která byla založena na volnějším či zcela absentujícím vztahu online budovaných
identit s fyzickými kontexty, jsou totiž online sociální sítě identitně vázané – jsou
založeny na tom, že inkorporují již existující a k fyzickým kontextům explicitně
odkazující sociální vazby a identity. Sociální aktéři jsou v nich zkrátka „za sebe“
aobklopují se zde „svými lidmi“, kteří většinou již patří mezi jejich silné nebo
Denně+
Alespoň jednou
za měsíc Méně často Celkem
Facebook 26,4 % 10,2 % 1,2 % 37,7 %
Twitter 0,6 % 1,3 % 2,8 % 4,6 %
LinkedIn 0,5 % 2,1 % 2 % 4,6 %
Google+ 4,2 % 5,1 % 4,5 % 13,7 %
Lide.cz 0,8 % 1,7 % 4,6 % 7,1 %
Spolužáci.cz 0,7 % 5,8 % 14,4 % 20,8 %
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
65
slabé sociální vazby.24 Online sociální sítě tak mohou posilovat – a dle všeho i posi-
lují–tlak na sociální konformitu.
Tab. 4.3: Respondenti užívající online sociální sítě jednou týdně a častěji (2014)
(Zdroj: Macek a kol. 2015, kráceno)
24 Problému jsem se v kontextu proměny diskuze o virtuálních komunitách zevrubněji věnoval
včasopise Biograf (Macek 2009).
Publika rozptýlená: permanentní, interakční, performativní
FB Twitter LinkedIn Google+
Celý vzorek 33,5 % 1,3 % 1 % 6,3 %
18–29 let 76,2 % 5,1 % 1,6 % 15,7 %
30–39 let 53,5 % 1,2 % 1,2 % 9,4 %
40–49 let 26,5 % 0,3 % 0,6 % 5,1 %
50–59 let 15 % 0,3 % 2,6 %
60–69 let 8,9 % 1,3 % 0,6 %
70 let a více 3,1 % 0,8 % 0,8 %
p< 0.001 < 0.001 < 0.001 < 0.001
n1996 1999 1998 1999
Muži 30,9 % 1,1 % 1 % 6 %
Ženy 35,9 % 1,5 % 0,9 % 6,5 %
p< 0.05 n.s. n.s. n.s.
n1998 1998 1998 1998
ZŠ 28,4 % 1,2 % 0,5 % 4,5 %
SŠ 39,8 % 1,2 % 0,9 % 7,3 %
VŠ 36,4 % 1,6 % 2,4 % 9 %
p< 0.001 n.s. < 0.01 < 0.01
n1998 1998 1998 1998
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
66
IV. KAPITOLA ČT YŘI LINI E ZMĚNY
MÉDIA V POHYBU
Současně online sociální sítě amplikují performativní povahu lidského jed-
nání–jsou vystavěny na specické topologii, kdy v jejich středu stojí uživatelské
proly sledovatelné a interakčně konfrontovatelné druhými. Takto strukturované
prostředí, jež je navíc otevřeno sdílení nejrůznější typů obsahů, umožňuje perfor-
movat sebe sama (a svůj vkus, své postoje) před publikem složeným z vlastních
sociálních vazeb a současně sledovat performance druhých.
Při snaze o plastičtější charakterizaci Deuzova „života v médiích“ se zdá být
velmi přiměřené obrátit se, tak jak jsem to učinil již v Poznámkách (Macek 2013a:
143–147), k Abercrombieho a Longhurstovu (1998) konceptu rozptýleného publika.
Abercrombie a Longhurst v jeho rámci identikují dva klíčové moderní kulturní
zdroje, jež ustavují pozici moderních subjektů jak vůči společnosti jako takové, tak
vůči médiím – kulturní narcismus (zde Abercrombie a Longhurst navazují na práci
Christophera Lasche, 1991) a utváření sociálního světa jako spektáklu (kde navazují
na Guye Deborda, 1983). Tyto dvě kontextuální síly procházející celou moderni-
tou se jednak vzájemně sytí a jednak podtrhují, jak zásadní roli v životě sociálních
aktérů hraje skutečnost, že „jsou publikem“.
V mediálně prosycených prostředích, v nichž jsou mediální objekty a texty
doslova všudypřítomné, se „bytí publikem“ podle Abercrombieho a Longhursta
stalo performativní, permanentní a konstitutivní zkušeností. „Bytí publikem“ je
spojeno s konstrukcí každodenního života (ve smyslu jednání i ve smyslu kon-
strukce kontextů prvního řádu) jako spektáklu a současně jako setrvalé perfor-
mance – „jsme publikem a performerem současně“, konstatují Abercrombie
aLonghurst (1998: 73). Každodenní mediální praxe ztratily – na rozdíl například
od návštěvy divadelního nebo lmového představení – striktní ritualitu vydělených,
výjimečných situací a prolnuly do ostatních každodenních rutin. „Bytí publikem“
tak na tvoří jednu z os každodenního života, a to jak úrovni individuální úrovni,
tak na úrovni kolektivních identit.
Ačkoli Abercrombie a Longhurst ve své knize píší o situaci před masovým roz-
šířením mobilních a sociálních médií a sociální performanci chápou v goma-
novském smyslu jako implicitní a skrytou, jejich koncept rozptýleného publika
vužívání mobilních a sociálních médií zjevně našel nové, doslovné naplnění. Uži-
vatelé sociálních médií (v České republice tedy především Facebooku) performují
vtechnologicky mediovaných prostředích, k nimž jsou ve stále se zvyšující míře při-
pojeni permanentně. Přičemž ta část jejich sociálního prostředí, která je sociálními
médii zprostředkovaná, je i díky využívání vizuálních forem textů spektakulárnější
než kdy dříve. Zatímco masová média si udržují pozici společných symbolických
rezervoárů, jež performanci sytí, užívání sociálních médií posunuje zkušenost „bytí
publikem“ na novou kvalitativní úroveň a proměňuje původně „neviditelnou“ per-
formanci v explicitní a očekávanou. Kontextuální principy kulturního narcismu
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
67
aspektáklu se zde přitom protínají s jednatelností sociálních médií a posouvají
subjekt, sociálního aktéra, do středu jeho vlastního – mediovaného – perimetru
snad zřetelněji než v minulosti. Sociální aktéři se tak skutečně stali médii, ačkoli
vponěkud jiném duchu než v jakém tato slova v minulé dekádě zvolil Dan Gillmore
v souvislosti se sociálními médii a občanskou žurnalistikou (srv. Gillmore 2004).
Ke konkrétním konsekvencím v každodennosti rozptýleného, performativního
užívání sociálních médií se vracím dále v kapitolách věnovaných online participaci
na textualitě a rozptýlené politické participaci. V obou (nutně souvisejících) přípa-
dech je přitom zřetelné, že se setkání členů rozptýleného publika s online sociálními
sítěmi promítá především do zvýšeného tlaku na konformitu jednání a na perfor-
mativní sebevyjádření.
Publika politická
Mediální praxe se podílejí nejen na (re)konstrukci struktur každodennosti
asociálních vazeb, ale i na utváření vztahu členů mediálních publik k širšímu veřej-
nému prostoru a politické sféře. Masová média jsou – coby rezervoár veřejné tema-
tické agendy, tedy informací o dění za hranicí soukromé domácnosti – vmoderní
společnosti jednou z klíčových platforem sdíleného sociálního a politického vědění
(Curran a kol. 2009): ustavují společný symbolický veřejný a politický prostor
národního státu a podílejí se na produkci veřejného mínění. Mediální publika je
proto na místě vždy chápat i jako publika politická, přičemž už recepce zpravodaj-
ství– aspecicky pak zpravodajství o politickém dění – může být chápána jako
jeden z indikátorů obecnějšího vztahu k politice i obecněji politickému.25 Praxe spo-
jené s médii novými ovšem vstupují do proměnlivé dynamiky vztahů mezi soukro-
mými a veřejnými prostory26 a do našeho vztahu k veřejnému a politickému nejen
prostřednictvím nových online zpravodajských zdrojů: nová média jsou současně
platformami veřejných a politických interakcí a navíc proměňují vztah ke sdílenému
veřejnému vědění a jeho hierarchizaci.
25 Abych nebyl p odezříván z př ípadného politické ho utopismu: hovořím-li zde o p olitickém, odk a-
zuji zde k onomu chápá ní toho slova, s ním ž pracuje Chantal Mou eová (2005). Ta politické vidí
jako prostor „moci, koniktu a antagonismu“ (tamtéž: 9), přičemž rozlišuje mezi „politickým“
a „politi kou“: politickým označuje systém antagonistických vzta hů ustavujících sociální prostor
a politikou pak jednání a instituce, skrze něž je politické fakticky naplňováno a reprodukováno.
26 Tématu jsem se věnoval již v Poznámkách, srv. Macek 2013a: 149–155, a dále se k němu vracím
v následující podkapitole.
Publika politická
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
68
IV. KAPITOLA ČT YŘI LINI E ZMĚNY
MÉDIA V POHYBU
Recepce zpravodajství jsem se dotkl již v souvislosti s konvergentními pra-
xemi–v této souvislosti jsme viděli, že česká mediální publika jsou ve svých pra-
xích stále zřetelně „televizní“. Online média jsou v Česku v současnosti nicméně
druhým nejvyužívanějším zdrojem nejen zpravodajství jako takového, ale i zpra-
vodajství chápaného členy mediálních publik jako politické a podobně jako v pří-
padě recepce populárních obsahů nebo ostatních zpravodajských témat jsme i zde
svědky fragmentace konkrétních recepčních praxí.
Ilustrace 4.2: Recepce zpráv českou populací (v r. 2014)
Tab. 4.4: Kde respondenti čtou / sledují zprávy o politice? (v r. 2014)
(Zdroj: Macková – Macek 2015)
Tištené
noviny
Tištěné
časopisy Televize Rozhlas Internet
N (649) 232 57 591 259 334
Zajímají se ozprávy
opolitice (%) 35,8 8,7 91,1 39,8 51,5
Celkově (%) 11,6 2,9 29,6 13,0 16,7
92 % respondentů sleduje nebo čte zprávy alespoň jednou měsíčně,
66 % zprávy čte nebo sleduje každý den, 5 % zprávy vůbec nečte ani
nesleduje.
90 % konzumentů zpráv sleduje (jiné než lokální) zprávy v televizi,
46 % čte zprávy na internetu, 28 % čte tištěné noviny.
35 % lidí deklaruje, že se při sledování, poslouchání či čtení zpráv zajímají
ozprávy politické.
91 % z těch lidí, kteří se o politické zprávy explicitně zajímají, informace
o politice získává právě z televize. Za svůj nejdůležitější zdroj ji pokládá
více než polovina z nich.
51 % lidí, kteří se zajímají o informace o politice, je získává z internetu
(zejména ze zpravodajských serverů).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
69
Tab. 4.5: Kde respondenti na internetu sledují / čtou zprávy? (v r. 2014)
(Zdroj: Macková – Macek 2015)
Fragmentace a dehierarchizace zdrojů zpráv, která doprovází přechod k online
zpravodajským zdrojům, může být na jednu stranu chápána jako příznak pozi-
tivní informační plurality a významové netotality, o níž již v devadesátých letech
entuziasticky mluvil například Pierre Lévy (2000). Na stranu druhou ovšem může
vést jak k fragmentaci veřejného prostoru jako takového, tak i k postojové pola-
rizaci a vzájemné izolaci jeho segmentů (v selektivním online prostředí je jedno-
dušší vyhnout se postojově disonantním informacím i interakcím) a k nejistotě
stran důvěryhodnosti zpravodajských zdrojů (v informačně přesyceném prostředí
může být problematické vyhodnotit relevanci a důvěryhodnost konkrétních infor-
mací ijejich zdrojů).
Vzrůstající množství alternativních zpravodajských médií, vznikajících v souvis-
losti s rozmlžením hranice mezi profesionálními médii a amatérskými mediálními
publiky, totiž na členy publika klade ohledně hodnocení zpravodajských ainfor-
mačních zdrojů specické požadavky, jak jsme viděli už v předminulé podkapitole.
Důležitou roli zde přitom opět sehrávají i online sociální sítě, a to jednak jako plat-
formy sloužící i k politicky motivovaným interakcím a ke sdílení a recepci veřejně
a politicky relevantních obsahů, jednak coby prostředí nakloněné skupinové posto-
jové konformitě a s ní spojené sociální kuraci obsahů.27 Online sociální sítě vtomto
27 Relativně nízká čísla týkající se recepce politických zpráv a informací v prostředí online
sociálních sítí mohou být v tomto mírně matoucí. Jsou nicméně odrazem toho, že respondenti
našeho výzkumu online sociální sítě chápali nikoli jako primární zdroj zpráv (tím byly povět-
šinou online zpravodajské portály), ale povětšinou jako prostředí, v němž jsou odkazy na zpra-
vodajství šířeny.
Publika politická
Na zpravodajském
portálu
Na stránkách
shromažďujících
zprávy ze zprav.
portálů
Na online
sociálních
sítích Jinde
N (334) 284 42 38 2
Sledují zprávy
na internetu
(%)
84,9 12,6 11,3 0,6
Sledují zprávy
o politice (%) 43,7 6,5 5,8 0,3
Celkově (%) 14,2 2,1 1,9 0,1
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
70
IV. KAPITOLA ČT YŘI LINI E ZMĚNY
MÉDIA V POHYBU
směru – jak postřehla například Lucie Jandová (2014) rozvíjející ve vztahu k Face-
booku přístup k veřejnému mínění formulovaný Elisabeth Noelle-Neumanno-
vou (1993) – specicky proměňují způsoby, jimiž se v souhře mezi sociální aktéry
amasovými médii formuje názorové klima.
Online sociální sítě totiž mohou být viděny nejen jako zesilovač hodnotové
apostojové konformity (jsme na nich zkrátka obklopeni především lidmi, kteří jsou
nám ve svých postojích podobní). Zároveň jsou specickým prostředníkem mezi
dílčími bublinami veřejného mínění a profesionálními žurnalisty, jak ilustrujeme
vnaší studii věnující se aktivistickému hnutí Žít Brno (Macková – Macek2014):
novináři sledující veřejné dění a postoje svého publika například prostřednictvím
Facebooku a Twitteru mohou i marginální, ale v konkrétním segmentu online pro-
středí výrazné mluvčí a postoje prosadit do agendy zpravodajských médií, a tím
ustavit či posílit jejich pozici v širším veřejném a politickém prostoru. A to tím
spíše, že tyto zpravodajské obsahy jsou dále opět recirkulovány v jimi sledovaných
segmentech online sociálních sítí. Online sociální sítě mohou, jinak řečeno, zřetelně
akcelerovat dynamiku veřejného mínění popsanou Noell-Neumannovou v souvis-
losti s teorií spirály mlčení.
V neposlední řadě pak mají nová média své místo i v politických a veřejných pra-
xích jako takových. Sama nová média sice dle všeho nevedou ke zvýšení občanské
apolitické participativity jako takové (srv. Macková – Macek 2015a), ale krom toho,
že rozšiřují pole recepčních praxí, zdrojů zpravodajských obsahů a politicky moti-
vovaných komunikačních interakcí, nepochybně rovněž rozšiřují repertoár dostup-
ného politického a veřejného jednání (Tilly 1984; Rolfe 2005). Specikem zapojení
se do veřejného a politického prostřednictvím novomediálních praxí přitom je, že
se toto zapojení odehrává v podmínkách bytí rozptýleným publikem–aje tedy
právě tak performativní a permanentní jako ostatní mediální praxe spojené sužitím
mobilních a síťových médií. V jedné z následujících kapitol, kde se tomuto jednání
věnuji důkladněji, proto hovořím o rozptýlené participaci.
Nová pravidla každodenního časoprostoru
Za nejvýznamnější a současně nejsubtilnější ze čtyř linií proměny mediálních pub-
lik si dovolím považovat změnu, jíž jsem se zde již několikrát dotkl a která se odvo-
zuje od již opakovaně pojmenované permanentnosti našeho bytí publikem (atedy
od nových variací časoprostorového rozpojení): mediatizace části sociálních inte-
rakcí a trvalá komunikační dostupnost sociálních aktérů umožněná používáním
mobilních médií transformují časoprostorové a situační uspořádání každodennosti.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
71
Rozpojení času a prostoru stejně jako oddělení místa a prostoru28 nejsou pocho-
pitelně ničím novým. Jsou, jak upozorňuje Giddens, jedněmi z příznaků modernity,
jejíž dynamika se mimo jiné odvozuje právě „z oddělení času a prostoru a jejich opě-
tovného spojováních ve formách, které umožňují přesné časoprostorové ‚zónování‘
sociálního života“ (Giddens 2003: 23). Současně pro modernitu podle Giddense
platí, že její „vzestup [...] stále více a více odtrhuje prostor od místa, a to tím, že pod-
poruje vztahy mezi ‚nepřítomnými‘ druhými, kteří jsou místně vzdáleni od situací
bezprostřední interakce“ (tamtéž: 25). Giddens zde samozřejmě mluví v obecnějším
duchu nikoli jen o komunikačních interakcích, ale o důsledcích individuálního jed-
nání jako takového. O komunikačních interakcích nicméně jeho slova platí rovněž.
Nijak nový není ani postřeh, že používání komunikačních technologií může
generovat – a generuje – nové sociální situace a nové interakční kontexty, a to právě
skrze proměny zakoušení místa a situovanosti. Ve vztahu ke sledování televize to
ostatně velmi inspirativně ukazuje Joshua Meyrowitz (2006 [1985]).
Důležité nicméně je, jakým konkrétním způsobem k proměně časoprostorového
rozpojení a situovanosti interakcí dochází – a v tomto ohledu je používání nových
médií bezesporu transformativní. Shanyang Zhao (2006), navazující na teze Ber-
gera a Luckmanna (1999 [1966]) a Schütze a Luckmanna (1974), hovoří o tom, že
nová média (v Zhaově argumentaci primárně internet) rozšiřují svět v dosahu osvět
vmediovaném dosahu. Dvě klíčové zóny každodenního života – zóny „tady a teď“,
jež je vyhrazena aktuálnímu zakoušení světa aktérem a je středem jeho aktuální
zkušenosti, a zóna „tam a tehdy“, která je vyhrazena druhým a je od zóny první pro-
storově oddělena – jsou podle Zhaa s posílením role mediovaných interakcí rozší-
řeny o transformativní zónu „tam a teď“:
Vznik této zóny „tam a teď“ proměnil časoprostorovou strukturu
reality každodenního života. Realita každodenního života se již
nesoustředí na „‚tady‘ mého těla a ‚teď‘ mé současnosti“, ale je nyní
organizována okolo ono „tady“ mého těla a „tam“ mého zprostředko-
vaného dosahu.
(Zhao 2006: 548)
Zhao v této souvislosti mluví primárně o internetu a odkazuje k tomu, že svět
vmediovaném dosahu se formoval již v souvislosti s užíváním pevných telefonních
28 Pro v yjasnění: místem zde rozumím konkrétní lokaci spojenou s konkrétním jednáním, kon-
krétními významy, konkrétními aktéry, a tedy konkrétními situacemi. Prostor oproti tomu
chápu jako dispozitiv – jako vztahovou matrici produkující a souřadící jednotlivá aktuální
ipotenciální místa.
Nová pravidla každodenního časoprostoru
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
72
IV. KAPITOLA ČT YŘI LINI E ZMĚNY
MÉDIA V POHYBU
linek a sledováním televize. Jako zásadnější si zde ale, spíše než internet, dovo-
lím označit mobilní komunikační technologie (a především tedy mobilní telefony).
Právě praxe s nimi spojené učinili zónu „tam a teď“ trvalou, protože právě díky
nim– díky tomu, že se spolu s nimi pohybuje ve fyzickém prostoru naše delokali-
zované soukromí – jsme stále dostupní druhým a druzí dostupní nám.
Obecnějším důsledkem toho je, že ve vztahu k zakoušení časoprostorového
uspořádání každodennosti spolu s užíváním mobilních a síťových médií dále osla-
buje prostorové oddělení jednotlivých sociálních situací, o čemž v souvislosti s tele-
vizí hovoří v polovině 80. let již Meyrowitz (2006): žijeme v situačním mixu, v němž
situační kontexty spojené se zónou „tam a teď“ trvale vstupují do zóny „tady a teď“.
To pochopitelně činí vztah mezi soukromým a veřejným (mezi jevištěm a zákulisím,
řekl by Goman, srv. Goman 1999) i mezi jednotlivými situacemi velmi dynamic-
kým, tekutým a současně křehkým – v prostorovém i interakčním slova smyslu.29
Časoprostorové rozpojení zde navíc vede k rozvolnění rituality zónovaní každo-
denního časoprostoru: svět situačního mixu je otevřený prostorové improvizaci,
protože permanentní dostupnost otevřela nové možnosti časoprostorové regulace.
Není nutné (a často již ani není možné) tedy již spoléhat na to, že konkrétní místa
jsou spojena s očekávatelnou přítomností konkrétních lidí – protože oni konkrétní
lidé jsou, abych zneužil název českého překladu Meyrowitzovy knihy, všude a nikde.
Jeden z respondentů to lapidárně shrnuje slovy, že když zrovna nemusí hlídat své
děti, tak je mu jedno, kde kdo právě je, protože svou manželku i kamarády vždy
snadno lokalizuje „jednou blbou esemeskou, jedním zavoláním“.
29 Nutno p odotknout, že te nto vzta h byl křehký a d ynamický v ždy, od počátku mode rnity (Giddens
2003), a současnou mobilizaci individuálního soukromí, jež se „rozpohybovalo“ ve fyzickém
veřejném prostoru a zčásti se odpoutalo od soukromí domova, musíme chápat i jako důsle-
dekdlouhodobých trendů charakterizujících modernitu jako takovou (podrobněji viz Macek
2013a: 149–155).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
73
V. POST-TELEVIZNÍ PUBLIKA?
STAHOVÁNÍ A KONVERGENTNÍ VZTAH
KPOPULÁRNÍM OBSAHŮM30
Jedním z příznačných motivů probíhající proměny jak mediální krajiny, tak divác-
kých praxí je – jak už před takřka deseti lety ukázala ve své analýze Amanda
D.Lotzová (2007) – přesun části členů mediálních publik od televizního vysílání
k formám recepce založeným na využití online zdrojů obsahů. A spolu s tím pře-
chod od televizní obrazovky k počítačům, tabletům a mobilním telefonům. Pro
zjednodušení takové divácké praxe označuji jako post-televizní – jakkoli televizor
samotný z nich coby recepční rozhraní nutně nemizí, sledování televizního vysílání
povětšinou zůstává jednou ze součástí post-televizních mediálních celků a obsahy
konzumované mimo televizní tok většinou produkčně pocházejí z televizní nebo
lmové výroby. V této kapitole se na post-televizní praxe podívám podrobněji, ato
s důrazem na proměnu recepce lmů a televizních seriálů a na praxe spojené se sta-
hováním těchto obsahů z internetu (což je aktuálně jedna z takříkajíc ikonických
praxí spojených s proměnou sledování televize).
Jak takové post-televizní praxe vlastně vypadají? Modelově si to můžeme ilust-
rovat na zvycích Marty a Martina, mladého páru, který spolu bydlí v pokoji ve sdí-
leném bytě a jehož mediální praxe jsou co do frekvence poměrně intenzivní. Marta
a Martin – blíží se jim třicítka – spolu nežijí déle než několik měsíců, ale jejich sdí-
lené recepční praxe jsou již usazené právě tak, jako praxe individuální: při společ-
ném jídle se obvykle dívají na seriály, společné večery obvykle tráví buď společným
sledováním lmů, anebo tak, že Martin hraje hry na herní konzoli a Marta si čte
nebo pracuje na notebooku. Filmy a seriály, které společně sledují, Martin většinou
stahuje z internetu – nedívají se na ně ale na počítači, ale na „chytré“ televizi, která
má své místo ve společné kuchyni. K této televizi je ostatně připojena i Martinova
herní konzole.
Televizní vysílání má v jejich každodennosti své pevné místo i přesto, že Marta
s Martinem stahují – televize je zapnutá po celý den a tvoří nezbytnou kulisu
30 Text této kapitoly je v přepracované a rozšířené verzi připraven k publikaci v knize The Aesthe-
tics and Ethics of Copying, a to pod názvem „Online Piracy and the Transformation of the
Audiences’ Practices: e Case of the Czech Republic“ (Macek – Zahrádka, v tisku). Anglicky
psaný text, jehož spoluautorem je Pavel Zahrádka z Univerzity Palackého v Olomouci, je rozší-
řen oanalýzu korpusu dalších rozhovorů, dodatečně uskutečněných kolegou Za hrádkou a jeho
týmem, a soustředí se primárně na problém etiky stahování.
V. KAPITOLA
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
74
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
domácímu dění. Marta je tak na to zvyklá z domácnosti svých rodičů – říká, že
zapnutá televize jí „dělá pocit domova“. A televize jako příposlechová kulisa tak
běží i v těch momentech, kdy si Marta vezme počítač s prací ke kuchyňskému
stolu, naproti němuž televize stojí, anebo když se na svém laptopu individuálně
dívá na některý ze seriálů, které si pouští ze serveru Serialycz.cz. Pokud Marta –jejíž
zaměstnání umožňuje práci z domova – pracuje u psacího stolu ve svém pokoji, kde
televizor není, pouští si jako kulisu právě seriály ze stream serverů. Využívá k tomu
druhý monitor, který si připojuje ke svému notebooku – na jedné obrazovce pra-
cuje, na obrazovce druhé běží kulisa.
Společné sledování lmů a seriálů je pro Martu a Martina klíčové nejen proto,
že jim umožňuje vytvářet sdílený čas, ale i proto, že jeho prostřednictvím budují
své párové soukromí i v prostorovém smyslu: večerní sledování stahovaných lmů
u televize v kuchyni proměňuje jinak společný prostor v prostor jejich párové inti-
mity, ve střed jejich tranzitivního, dosud „cvičného“ domova. Dveře do kuchyně,
v níž obsahy sledují, v takových situacích většinou zavírají, a to proto, aby nerušili
svého spolubydlícího – vcelku přirozeně s ohledem na svou potřebu ritualizovaného
párového soukromí tak ale především fyzicky demarkují svůj privátní časoprostor.
Marta s Martinem jsou ve svých recepčních praxích typickými reprezentanty
post-televizních diváků – už jen letmý a dílčí pohled do jejich mediální každoden-
nosti nicméně ukazuje, že post-televizní situace nutně neznamená ani mizení tele-
vizoru ze středu domácího prostoru, ani opouštění televizního vysílání. (Marta by
ostatně, vzhledem k míře svého příposlechového sledování televize, byla v klasic-
kých měřeních označena za extenzivní televizní divačku.) Proto je přinejmenším
zajímavé podívat se na podobu současné domácí recepce lmů a seriálů důkladněji,
a to právě s důrazem na ony sice menšinové, leč inovativní praxe „nové“.
V současné debatě o post-televizních praxí povětšinou rezonují dvě prolínající se
témata, dva akcenty. Jedním je normativně laděná diskuze, v jejímž středu stojí téma
obsahového pirátství spojené s problémem stahování obsahů z neautorizovaných
zdrojů (Ingram – Hinduja 2008; Lysonski – Durvasula 2008; Yar 2008 aj.). Jednání
Marty a Martina by v rámci této rozpravy bylo posuzováno s důrazem na jeho etic-
kou a právní rovinu a na ekonomické motivace, které mladý pár vedou k obcházení
pravidel ztělesněných distribučními strategiemi vysílatelů a distributorů obsahů
azakotvených autorskými zákony. Druhá linie debaty je pak kulturálně a textuálně
laděná – v jejím rámci by divácké praxe Marty a Martina byly nahlíženy jako mani-
festace toho, o čem Jenkins (2006) mluví jako o kultuře konvergence. A tedy jako
jednání demonstrující emancipační potenciál konvergentních médií, umožňující
našemu diváckému páru takticky se vzpírat strategickým plánům velkých hráčů.
Druhý z těchto akcentů je mi – jak ostatně ukazuje už předchozí kapitola – zře-
telně bližší. Je nicméně spojen s rizikem jisté idealizace post-televizních praxí.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
75
Idealizace, jež si vynucuje otázku, na kterou průběžně odpovídám v této a násle-
dujících dvou kapitolách: Není ono kriticky optimistické ladění celé té diskuze
oposilujících hrdinských publicích přemrštěné, nepřiměřeně entuziastické? Mám
podezření, že je – právě tak, jako je nepřiměřená nálepka „jsou to zločinci“.
Abych se nástraze nepřiměřeného entuziasmu vyhnul, zasadím proto post-tele-
vizní jednání do širšího kontextu recepce populárních obsahů – na příkladu čes-
kých mediálních publik se tedy podíváme na to, jak jsou tyto nové recepční praxe
ve společnosti distribuovány, tedy jak běžné a četné jsou a jak si stojí vedle praxí
klasických. A současně se zaměřím nejen na stahování a samotnou podobu post-te-
levizních praxí, ale též na věci, které s tím nevyhnutelně souvisí a které konkrétně
stahování jako intencionální a v kontextech zasazené jednání podmiňují: tedy na
volbu typu textů a recepčních rozhraní a na způsob, jímž si post-televizní publika
vybírají konkrétní obsahy. Mým cílem je tedy zachytit, jakým způsobem členové
post-televizních publik konstruují své mediální celky – jak a proč se vjejich praxích
proměňují vztahy mezi texty, objekty a jednáním v situaci, kdy se „sledování tele-
vize“ fragmentuje v celou řadu specických praxí (sledování lmů, sledování seriálů,
sledování zpráv atd.) zahrnujících rozmanité konstelace konkrétních typů obsahů
atechnologických objektů. Klíčové přitom je, že stahování lmů atelevizních seriálů
i v povídání našich respondentů stále odkazuje ke „sledování televize“– respek-
tive k jeho setrvalé a respondenty mnohdy velmi intenzivně reektované proměně.
Ajako takové – tedy jako variace na „klasické“ televizní diváctví – musí být ana-
lyzováno. Post-televizní recepce stahovaných audiovizuálních obsahů zkrátka není
vydělenou, inherentně svébytnou praxí. Je naopak součástí většího příběhu, rámo-
vaného celou řadou praxí provozovaných členy mediálních publik – rámovaného
jejich mediálními celky.
Volba typu textu a rozhraní
V české populaci patří recepce lmů a seriálů k nejrozšířenějším populárněkultur-
ním praxím. Filmy pravidelně (tedy přinejmenším několikrát týdně) sledují necelé
dvě třetiny české populace, seriály více než polovina. Vůbec nejčastějšími recepč-
ními praxemi jsou pak – pro srovnání – sledování zpráv a poslech hudby. Přinej-
menším několikrát týdně zprávy sleduje, poslouchá nebo čte 86 % populace a hudbu
pak takto často poslouchá 78 % Čechů (srv. Macek a kol. 2015).
Na základě čeho si členové mediálních publik typy recipovaných obsahů vybí-
rají? Kvalitativní rozhovory, soustředící se krom jiného právě na motivace, jež me-
diální praxe strukturují, dávají tušit, že takový výběr (nepřekvapivě) není nahodilý.
Recepce populárních obsahů je zkrátka sociálním jednáním, které je podloženo
Volba typ u textu a rozhraní
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
76
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
koherencí každodenních praxí a sociodemograckých ukazatelů (habitem), a tedy
svou pozicí v rámci mediálních celků respondentů: strukturováno je jak textuál-
ními motivacemi, tak i motivacemi kontextuálními, které jsou vůči textualitě vnější
a které souvisejí jak se sociokulturní pozicí respondentů, tak se strukturami jejich
každodennosti.
Tab. 5.1: Frekvence vybraných mediálních praxí (v r. 2014)
(% z celého vzorku)
(Zdroj: Macek a kol. 2015)
Textuální motivace souvisejí s „čistě textuálními“ preferencemi týkajícími se napří-
klad konkrétních žánrů, námětů, narativních struktur nebo například hereckých
představitelů – odkazují, jinak řečeno, k obsahům jako takovým a k jejich intratex-
tuálním, intertextuálním a extratextuálním charakteristikám. Do jisté míry souvi-
sejí s kulturním kapitálem respondentů, a to nejzřetelněji v těch momentech, kdy
recepce té které formy obsahu má povahu identitně-konstitutivní praxe (ktomuto
se ostatně ještě vrátím). Současně ale tyto preference dle všeho odkazují i k těm
individuálním osobnostním charakteristikám respondentů, které sociolog obvykle
nechává uzávorkované. Pětadvacetiletá Anna tak například preferuje seriály oproti
lmům, protože jí konvenuje, že seriály nabízejí větší narativní prostor: „Film je
prostě jeden lm o hodině a půl maximálně a ta postava se tam prostě tolik nevyvine.
Nikdy
Méně
než 1x
měsíčně
Obvykle
několikrát
během
měsíce
Obvykle
několikrát
během
týdne
Obvykle
jednou
denně
Více kr át
během
dne
Čtení
časopisů 25,6 % 14,8 % 25,3 % 22,7 % 8 % 2,8 %
Čtení knih 35,1 % 21,1 % 13,4 % 13,1 % 11,8 % 5,5 %
Sledování
seriálů 23,2 % 6,5 % 14,8 % 33,5 % 15,1 % 6,8 %
Sledování
lmů 4,7 % 8 % 27,3 % 40,6 % 15,1 % 4,4 %
Poslech
hudby 8,2 % 4,2 % 10,1 % 20,5 % 17,2 % 39,9 %
Hraní počí-
tačových her 71,9 % 6,3 % 6,8 % 7,1 % 4 % 3,9 %
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
77
Tolik k ní prostě nemůžu přirůst jako k tomu seriálu.“ A její vrstevnice Zora, vyso-
koškolská studentka ze Slovenska žijící v Česku, prezentuje preference spíše opačné:
„Radšej si asi vážne pozriem lm. Lebo proste vieš, je tam začiatok, je tam koniec,
seriál musím vkuse pozerať, aby som vedela, čo sa deje.“
Motivace kontextuální oproti tomu stojí „mimo text“ a odkazují obvykle ke
strukturám konstituujícím každodennost toho kterého respondenta: nejčastěji kjejí
časové dimenzi a ke vztahovému životu respondentů (respektive k jeho neexistenci
u těch, kteří jsou nezadaní). Jeden z respondentů tak to, že přestal sledovat lmy
ajen sporadicky sleduje v televizi seriály, spojuje s nedostatkem disponibilního času
souvisejícím s jeho aktuální rodinnou situací: „Tak na to není čas, protože máme
dvě děti. To dáš spát a máš tak akorát na to, aby ses podíval na nějakýho Mentalistu,
anazdar.“ Respondentka Tereza z podobných důvodů přestala sledovat seriály – ty
jsou podle ní oproti lmům „strašnej žrout času“. Toho sice měla dost, když ještě
relativně nedávno žila sama, ale se vstupem do vztahu a se založením rodiny už
nestrukturovaný, individuální čas prostě zaplňovat nepotřebuje. Studentka Zuzana
naopak přiznává, že především během zkouškového období jí nestrukturovaného
času, a tedy i prostoru pro seriály přibývá: „No, tak když je zkouškové, tak mám
hrozně moc času na seriály. Big Bang eory všechny série několikrát, já to naprosto
nekriticky žeru.“
Důležitou kontextuální motivací je samozřejmě – jak jsme viděli už na příkladu
Marty a Martina – potřeba sdílených partnerských aktivit a s ní spojené stvrzování
sdíleného soukromí, sdílených konverzačních témat i sdíleného kulturního kapi-
tálu. V reverzní podobě to ilustruje i respondent, jehož vztah v nedávné minu-
losti prošel poměrně výraznou krizí: „Na lmy jsme se přestali koukat… [...] prostě
poslední, co by bylo, je ještě s tím člověkem se dívat na nějakej lm, proboha. [smích]“
Krom typu textuality si ti diváci lmů a seriálů, kteří patří mezi konvergentní
recipienty, pochopitelně volí i to, jak obsahy sledují – tedy v jakých situacích a pro-
střednictvím jakého mediálního objektu.31 Konvergentní praxe jsou, jak už jsme
viděli v předchozí kapitole, stále spíše menšinovou záležitostí, a to navzdory ros-
toucímu podílu recepce z online zdrojů a prostřednictvím počítačů nebo tabletů
(více než jedno zařízení k recepci obsahů používá 35,1 % lmových diváků a 11,3 %
diváků seriálů). Televizní vysílání tak pro většinu české populace zůstává hlavním
zdrojem jak lmů, tak seriálů. Sám televizor – tj. objekt – je nicméně intenzivně uží-
ván i v post-televizních praxích, tedy v rámci konvergentní recepce z jiných zdrojů
31 Chození do kina jako poměrně specickou záležitost související s jiným pojetím „bytí publi-
kem“, než je ono spojené s převážně domácí recepcí obsahů, na tomto místě uzávorkuji a čás-
tečně se k němu vracím dále.
Volba typ u textu a rozhraní
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
78
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
než televizního vysílání. Což jen ilustruje, že bez ohledu na fragmentaci recepčních
praxí si tento dobře zavedený artefakt drží v našich každodennostech své místo.
Tab. 5.2: Prostřednictvím jakého zařízení sledují diváci lmy a seriály? (v r. 2014)
(Zdroj: Macek a kol. 2015, upraveno)
Tab. 5.3: Jaké zařízení při sledování lmů/seriálů používají nejčastěji, pokud
používají více než jedno? (v r. 2014)
Těm z respondentů, kteří sledují lmy a seriály v televizi, v zásadě plní jejich recepce
tu stejnou roli a sytí ty stejné potřeby, které identikují klasické studie, jež se sle-
dování televize věnují (Silverstone 1994; Morley 1986; Lull 1988, 1990 aj.). Televize
nicméně i u těch respondentů, jejichž praxe lze označit i jako post-televizní, stojí ve
Filmy (n=1897) Seriály (n=1530)
V televizi – prostřednictvím
televizního vysílání 90,4 % 92,4 %
Na televizoru – ale z DVD, USB, jiných
nosičů nebo připojeného počítače 28,5 % 7,2 %
Na monitoru / stolním počítači 7,6 % 4 %
Na displeji notebooku nebo na tabletu 13,5 % 8,1 %
Na projektoru připojeném kpočítači 1,4 % 0,8 %
Jinak 0,2 % 0,4 %
Filmy (n=611) Seriály (n=159)
V televizi – prostřednictvím
televizního vysílání 53,9 % 67,9 %
Na televizoru – ale z DVD, USB, jiných
nosičů nebo zpřipojeného počítače 32,4 % 8,8 %
Na monitoru / stolním počítači 4,9 % 6,3 %
Na displeji notebooku nebo na tabletu 7,9 % 16,4 %
Na projektoru připojeném kpočítači 0,7 % 0,6 %
Jinak – –
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
79
středu jejich domovů, a to právě v tom smyslu, v jakém o ní píše Roger Silverstone
(1994): je jedním z klíčových zdrojů ritualizace domácího času, zdrojem relaxace
a sdílených domácích praxí, je převládajícím zdrojem zpravodajských informací
(jak jsme ostatně viděli v minulé kapitole) i populárních obsahů (což krom lmů
a seriálů platí i pro sport, který v TV sleduje 94 % jeho českých diváků). Své cent-
rální místo si v prostoru domova drží i televizor jako objekt – a to i v těch domác-
nostech, v nichž fakticky neslouží k příjmu televizního vysílání, ale kde sehrává roli
„hlavní obrazovky“ sloužící jak ke sledování lmů a seriálů z materiálních nosičů
nebo online zdrojů, tak například jako rozhraní k herním konzolím. V neposlední
řadě je televize – jak ukázal úvodní příklad Marty a Martina – užívána jako kulisa
spoluutvářející domov, a to jak k „zahánění prázdna“ (20 % respondentů), tak
jako kulisa k domácím pracím (20 % respondentů).32 Jinak řečeno: i přes existenci
recepčních alternativ (a zároveň jim bok po boku) televize – ve smyslu televizoru
itelevizního vysílání – zůstává zásadní součástí našich domovů.
Přesto ale platí, co zaznělo již výše: post-televizní praxe jsou zjevně nezane-
dbatelné, jakkoli jsou ve srovnání s podílem recepce prostřednictvím televizního
vysílání menšinové. Kvantitativní data přitom stejně jako v případě zpravodajství
ukazují, že rozložení netelevizních praxí souvisí s věkem členů mediálních pub-
lik33–a to jednoduše proto, že nová média jako taková jsou mladšími používána
více. Iv případě televizních seriálů a lmů tedy do hry vstupuje inovační hypotéza:
nová média coby prostředek recepce těchto obsahů jsou stále v pozici šířící se ino-
vace a inovační křivka (kde věk hraje roli jedné z klíčových proměnných, srv. Rogers
2010) ještě nedosáhla vrcholu. Stejně jako v případě zpravodajství tak lze i ve vztahu
ke sledování lmů a seriálů vyslovit předpoklad, že dominantní pozice televizního
vysílání s časem bude dále oslabovat, respektive že recepce audiovizuálních obsahů
prostřednictvím klasického televizního vysílání bude dále doplňována o post-tele-
vizní typy diváckých praxí.
Analýza rozhovorů vedených v kvalitativní fázi výzkumu ilustruje, že volby
rozhraní mohou být – stejně jako volba typu obsahů – interpretovány jako sou-
část (re)konstruování a aktualizace mediálního celku. Vstupují do nich motivace
spojené s kulturním kapitálem respondentů (Bourdieu 1996), morální ekono-
mie té které domácnosti (Selverstone a kol. 1992; Silverstone 1994, 2006), potřeba
32 Ča stěji jsou nicméně v roli k ulisy použív ána média poslechov á, a to nejen při vy plňování domá-
cího ticha (37 % respondentů) a při domácích pracích (39 % respondentů), ale i při práci nebo
studiu (18 %), surfování na internetu (9 %) a nepřekvapivě i při jízdě autem (33 %).
33 Vztah mezi věkem respondentů a sledování lmů/seriálů mimo televizní v ysílání je statisticky
významný (Pearsonův korel. koef. je v případě sledování lmů –.395, v případě seriálů –.314.).
Volba typ u textu a rozhraní
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
80
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
organizace a ritualizace domácího času i leckdy arbitrárnější instrumentální potřeby
arozhodnutí.
Tab. 5.4: Sledují lmy jinak než prostřednictvím TV vysílání – diváci podle
věkových skupin (v r. 2014)
(Zdroj: Macek a kol. 2015)
Tab. 5.5: Sledují seriály jinak než prostřednictvím TV vysílání – diváci podle
věkových skupin (v r. 2014)
(Zdroj: Macek a kol. 2015)
Vztah mezi volbou rozhraní a těmito motivacemi – symptomatický i pro další
podobné volby – může být v případě lmů ilustrován na rozhodování ohledně
praxí, které stahování lmů historicky předcházejí, současně je dodnes doprová-
zejí a jež stojí v kontrapunktu vůči „banální“ televizi: na sledování lmů v kinech
TV vysílání
Jinak než prostřednictvím
TV vysílání
18–29 let 79,6 % 68,1 %
30–39 let 88 % 52,2 %
40–49 let 89 % 43,2 %
50–59 let 94,9 % 31,6 %
60–69 let 95,6 % 18,4 %
70 let a více 100 % 11,5 %
TV vysílání
Jinak než prostřednictvím
TV vysílání
18–29 let 78,1 % 37,1 %
30–39 let 93,1 % 13,2 %
40–49 let 91,4 % 11,3 %
50–59 let 97,2 % 8 %
60–69 let 98,4 % 3,8 %
70 let a více 97,9 % 1,9 %
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
81
a z koupených nebo vypůjčených materiálních nosičů (kterými jsou v současnosti
především DVD a blu-ray disky).
Role kulturního kapitálu, jenž ustavuje spotřební vkus a posiluje identitní dis-
tinkce, je nejzřetelnější v těch případech, kdy respondenti sami sebe denují jako
lmové fanoušky obecně, jako milovníky artové kinematograe nebo například
jako subkulturní diváky specializující se třeba na vědeckofantastické snímky. Pro
tyto respondenty je sledování lmů – ve vztahu k sociokulturní identitě – jed-
nou z konstitutivních praxí. Pro takové diváky ustavuje sledování lmů z originál-
ních nosičů nebo návštěva kina patřičnější zakoušení obsahu – byť se často jedná
opraxi spíše idealizovaně manifestovanou nežli skutečně provozovanou. Respon-
dentka Silva, označující se za fanynku artových lmů, tak opakovaně zmiňuje, že
předtím, než měla děti (jež jsou nyní v předškolním věku), chodila se svým man-
želem pravidelně do malého artového kina, protože „na tom vyrostla“. Její manžel
nicméně připouští, že tyto návštěvy byly i v minulosti spíše příležitostné. Patřičný
způsob sledování lmů je často rovněž spojen i s důrazem na vlastnictví náležitých
materiálních médií – s vlastnictvím a sledováním originálních DVD nosičů, v pří-
padě hudby cédéček a vinylů či v případě četby knih. Silná čtenářka, kterou man-
žel (sodkazem na nerozumnost hromadění knih a nutnost nerozšiřovat z důvodu
nedostatku prostoru dále objem domácí knihovny) podaroval elektronickou čteč-
kou knih, si i nadále oblíbené tituly po přečtení kupuje v tištěné podobě. A respon-
dent, který sám sebe denuje především jako posluchače hudby, konstatuje: „Ten
origoš tomu dodává takovej punc trošku víc jako no. [K]dyž něco se mi hodně líbí
nebo mám k něčemu hodně takovej blízkej vztah, tak si koupím ten originál. Nebo si
ho přeju třeba. Že je mi koupen.“
Motivace opírající se o rozumnost či patřičnost té které praxe odkazují ke spe-
cické racionalitě rozhodování, a tedy k morální ekonomii konkrétní domácnosti.
Koncept morální ekonomie – formulovaný Rogerem Silverstonem a jeho kolegy
vsouvislosti s výzkumem domestikace mediálních technologií (srv. Silverstone
akol. 1992; Silverstone 2006; Pierson 2006) – pojmenovává onu „alternativní“
logiku ekonomie domácnosti, jež se rodí v interakci mezi „vnitřním“ prostorem
soukromým a „vnějším“ prostorem veřejným (ekonomickým, kulturním, politic-
kým) a jež vyrůstá z domácích vyjednávání rozumnosti a přiměřenosti konkrét-
ních praxí. „Morální“ v tomto slovním spojení přitom, jak upozorňuje Jo Pierson,
„odkazuje ke způsobu, jímž jsou v rámci domácnosti prostřednictvím vědění, hod-
not, norem, hodnocení a estetických soudů vyjednávány významy veřejných akti-
vit, jako je práce, relaxace nebo nakupování“ (Pierson 2006: 213). V souvislosti se
sledováním lmů je to zřetelné právě i v reexi toho, nakolik přiměřená je nanční
ačasová nákladnost návštěvy kina, nákupu originálního DVD nebo používání legál-
ních online půjčoven lmů. Ilustrovat to lze například na slovech pětadvacetileté
Volba typ u textu a rozhraní
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
82
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
Anny: „Jo, chodim do kina. Teď jsme byli naposledy na X-menech v kině. Ale tam si
už musim vybírat, když už chci jít do kina na lm, tak už to musí bejt lm, kterej chci
opravdu opravdu vidět, za kterej jsem ochotná utratit tolik peněz. Jinak si to stáhnu,
že jo.“
V neposlední řadě respondenti podřizují svou volbu recepčního rozhraní–atedy
i způsob, jímž recepci obsahů situačně rámují – potřebě kontroly nad časovou
dimenzí každodennosti a potřebě ritualizace svého času. Ritualizace času odkazuje
jednak k repetetivnosti a cirkularitě každodenních aktivit (Silverstone 1994) a sou-
časně k durkheimovskému rozlišení mezi profánním a sakrálním (Durkheim 2002).
Zatímco rozhodnutí ke stahování obsahů z internetu je – jak uvidíme dále– často
motivováno vůlí respondentů ke kontrole nad profánní časovostí domácí recepce
a domácích rituálů, volba kina je obvykle spojována se zvláštní událostí odkazující
k výjimečnému textuálnímu zážitku a leckdy i k udržování a reprodukci sociálních
vztahů.
Všechny fazety tohoto rozhodování se ilustrativně překrývají ve slovech respon-
dentky Kristýny, která do kina chodí jen příležitostně a která lmy sleduje přede-
vším v televizi a na počítači:
[O]d té doby, co v podstatě existujou akorát multiplexy, tak mi připadá
strašně zbytečný platit nějakých 140 nebo kolik korun za prostě lm, kte-
rej si za á můžu stáhnout doma a za bé v tom kině stejně… podle mě to
tam maj šíleně nahlas a to plátno je až moc velký. [...] [K]dyž prostě už
strašně dlouho jsem nebyla a kamarádka řekne, hele, půjdem do kina,
a je to víceméně taková jako společenská událost, tak jako dobře, jdu…
Televize je oproti kinu i přehrávači okamžitým a nenákladně dostupným zdro-
jem obsahů; televize sice neztělesňuje „specický“ zážitek jako kino ani vlastnický
vztah k ceněnému obsahu jako DVD, ale je pevnou, dávno domestikovanou sou-
částí domova. Bez ohledu na centralitu televize ve většině českých domácností se
ovšem ti respondenti, kterým jsou vlastní post-televizní praxe, v rozhovorech opa-
kovaně vracejí k problémům, které s televizním vysíláním mají.
V čem podle nich problémy tohoto média spočívají? První problém je spojen
s potřebou kontroly nad domácím časem – přičemž tok televizního vysílání tlačí
diváky k tomu, aby se podřídili časové struktuře programového schématu. Třicát-
ník Adam, který lmy ani seriály prakticky nestahuje, si v souvislosti s časovostí
televize stěžuje vlastně podobně jako jiní post-televizní respondenti: „Je tam pro-
stě jako hodně dobrejch věcí, na který bych se chtěl dívat v tý televizi, ale jako je to
pozdě. Nebo je to v čas, kdy se to naprosto nehodí.“ Na televizi se tak dívá spíše jeho
partnerka, a to v době, kdy se on stará o děti nebo zastává partnerkou přidělené
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
83
domácí práce. Ke stahování obsahů ho to nicméně nevede – nechce sledovat lmy
na počítači, protože počítač spojuje především s prací, ne s volným nebo rodinným
časem: „Protože když jsem u toho komplu, tak pracuju.“
Druhým problémem je, že většina post-televizních diváků zahrnutých v našem
kvalitativním výzkumu se s Adamem jaksi neshodne na tom, že vysílání českých
televizních stanic nabízí „hodně dobrejch věcí“. Právě naopak. S větší či menší mírou
expresivity se vyjadřují podobně jako Cyril, coby fanoušek sportovních přenosů
poměrně silný televizní divák, který ve vztahu ke sledování lmů lakonicky pozna-
menává: „Stahujeme občas. Protože v televizi prd dávaj.“ Programová nabídka se mu
jednoduše zdá nedostatečná.
Potřeba kontroly nad časovostí recepce a nad výběrem obsahu nás vrací zpátky
k tématu stahování. Nejvýraznější vlastnost klasické televize – tedy tok vysílání
strukturující časovost domácího prostoru a činící z televize ideální relaxační, pří-
poslechové i ritualizační médium – je zjevně i jedním z hlavních důvodů, proč část
diváků své praxe přesouvá k nekontinuální konzumaci obsahů z online zdrojů.
Stahování obsahu: praxe a motivace k nim
Kvantitativní data zachycující užívání zdrojů audiovizuálních obsahů dokládají, co
už bylo řečeno výše – na podzim roku 2014 byly ty zdroje audiovizuálních obsahů,
které můžeme chápat jako alternativní vůči televiznímu vysílání, zdroji menšino-
vými. Obsahy stahovalo, nechávalo si stahovat či sledovalo online zadarmo nebo
za poplatek 31,8 % diváků lmů a 30,1 % diváků televizních seriálů. Při bližším
pohledu na konkrétní praxe je navíc zřejmé, že obraz zdrojů alternativních vůči
televiznímu vysílání může být jen těžko zjednodušen na problém stahování–aže
ipraxe stahování jako takového není praxí jednolitou vzhledem k tomu, že se
protíná s různými sociálními vztahy. A to samé nakonec platí i o užívání alterna-
tivních zdrojů hudby.
Je důležité osvětlit, že nízká procenta zachycující míru sledování lmů a seriálů
zplacených online zdrojů – a to samé se týká online kupování hudby a mluveného
slova – jsou odrazem prosté kontextuální skutečnosti, jež v dalším výkladu hraje
podstatnou roli: až donedávna byl český trh se službami nabízejícími legální online
přístup k obsahům mezinárodními distributory víceméně ignorován a i současné
portfolio autorizovaných online služeb je (a to především právě v oblasti lmových
a seriálových obsahů) v Česku ve srovnání se zahraničím zřetelně limitované. Čle-
nové mediálních publik jsou tak odkázáni na nabídku televizního vysílání nebo
na neautorizované zdroje. Rozhodnutí ke stahování obsahů z online zdrojů je tak
pro ty, kdo je praktikují, v zásadě integrální součástí výběru recepčního rozhraní.
Stahování obsahu: praxer a motivace k nim
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
84
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
Tab. 5.6: Zdroje obsahů využívané diváky lmů a diváky seriálů (bez TV vysílání)
(Zdroj: Macek a kol. 2015)
Nepřekvapivě i rozšíření stahování je přitom provázáno s věkem respondentů.
Data z kvalitativních rozhovorů přitom dávají tušit, že především starší respon-
denti – ale nejen oni – stahování nechápou jako jednoznačně se nabízející či rutinní
volbu. Stahování totiž předpokládá jisté praktické vědění – znalosti ohledně užívání
počítače, hledání zdrojů obsahů, hledání titulků a podobně. Ať už absence tohoto
vědění, nebo nejistota s ním spojená jsou jedněmi z klíčových bariér, které řadu
členů mediálních publik od stahování odrazují nebo které vedou k tomu, že respon-
denti– tak jako například devětadvacetiletá Zdena, komentující to se zřetelnou iro-
nií vhlase–stahování delegují na své blízké či přátele:
Dokonce já vůbec nevím, jak se to dělá, a vím, že je nějaký program
[nesrozumitelné], kterým se stahují písničky, ale todle jako… to když, tak
to dělá manžel [...]. [...] Ale tady ty věci, stahovačky, to jako dělá maxi-
málně manžel a mně to nějak jako… Když potřebuju, tak to nahlásím
na tom správném místě a ono se mi to pak nějak doručí. [smích] Třeba
na ešce, protože s eškou umím zacházet. [smích]
Filmy (n=1897) TV seriály (n=1530)
Kupujete na DVD či jiných nosičích 13,7 % 1,4 %
Půjčujete v půjčovně na DVD
či jiných nosičích 2,6 % 0,7 %
Půjčujete od přátel na DVD
či jiných nosičích 11,9 % 1,1 %
Stahujete z internetu 20,1 % 8,6 %
Necháváte stahovat z internetu
od partnera/ partnerky 5 % 1,5 %
Necháváte stahovat z internetu od přátel 6,7 % 1,4 %
Sledujete zadarmo prostřednictvím
webového prohlížeče (z YouTube či dalších
stránek, kde lze lmy/ seriály najít)
12,6 % 8,2 %
Sledujete za poplatek prostřednictvím
webového prohlížeče 2 % 0,9 %
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
85
Tab. 5.7: Zdroje obsahů využívané posluchači reprodukované hudby a mluve-
ného slova (bez rozhlasu a TV vysílání)
(Zdroj: Macek a kol. 2015)
Tab. 5.8: Stahování a věk
Stahování obsahu: praxer a motivace k nim
Hudba (n=1829) Mluvené slovo (n=1175)
Kupují na CD, deskách či jiných
nosičích 23,4 % 7,0 %
Půjčují v knihovně na CD, deskách
či jiných nosičích 1,8 % 2,5 %
Půjčují od přátel na CD, deskách či
jiných nosičích 13,6 % 4,2 %
Stahují zadarmo z internetu 27,8 % 9,7 %
Nechávají stahovat z internetu
od partnera/partnerky 5,3 % 5,0 %
Nechávají stahovat z internetu
od přátel 10,1 % 2,4 %
Poslouchají zadarmo prostřednictvím
webového prohížeče (z YouTube
adalších stránek, kde lze hudbu najít)
23,1 % 12,1 %
Poslouchají online prostřednictvím
autorizovaných hudebních služeb
(Spotify, Deezer, Last FM apod.)
9,6 % –
Kupují online (prostřednictvím služeb
jako jsou iTunes apod.) 1,6 % 1,1 %
stahuje lmy nebo seriály stahuje hudbu
18–39 let 45,70 % 54,20 %
40+ let 12,90 % 17,90 %
p< 0.001 < 0.001
n1998 1998
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
86
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
Motivace vedoucí k tomu, že se respondenti i přes tuto případnou překážku roz-
hodli pro stahování, jsou povětšinou vcelku banální a instrumentální a jsou větši-
nou komplexem vícera vzájemně provázaných motivů. Jak už jsem naznačil výše,
respondenti svým rozhodnutím stahovat obvykle reagují buď na (1) jinak nenapl-
nitelnou potřebu (tedy na nedostatečnou distribuční nebo programovou nabídku),
(2)nebo na potřebu legálně naplnitelnou pouze s neakceptovatelnými náklady
(tedy na cenu nerozumně drahých lístků do kina a originálních fyzických nosičů),
anebo na (3) kontextuální potřeby spojené s časovou strukturací každodenních
rutin. Jednatelnost online zdrojů obsahů i novomediálních recepčních rozhraní
těmto reakcím vychází vstříc lépe nežli klasická vysílací média: obsahy jsou zde
relativně snadno dostupné, respondenti mají přístup k širšímu rezervoáru obsahů
a v neposlední řadě disponují, jak už jsem řekl, kontrolou nad časovostí recepce.
Pro post-televizní respondenty je stahování zkrátka nejsnazším a co do nákladů
nejdostupnějším způsobem uspokojení textuálních (i všech dalších výše zmíně-
ných) potřeb.
Případné nanční náklady na online pořizování obsahů – a zde se opět setká-
váme s logikou morální ekonomie – respondenty jako takové odmítány nejsou.
Respondenti spíše poplatky požadované distributory za online obsahy považují za
nepřiměřeně vysoké či neopodstatněné, a to především vzhledem omezené nabídce
i k nepatřičné kvalitě dodávaných obsahů. Když respondenti o nabídce a patřičné
kvalitě hovoří, povětšinou narážejí na to, že legální online distribuce v Česku podle
nich nabízí nikoli aktuální, ale několik let staré tituly (a to jak v případě lmů, tak
v případě seriálů), a u zahraniční produkce navíc obvykle nenabízejí možnost volit
kromě dabované verze i verzi v původním znění s českými titulky. Neautorizované
online zdroje provozované většinou přímo diváckými fanouškovskými komuni-
tami přitom nabízejí oboje – jak aktuální seriálové a lmové tituly, tak české titulky.
Několik respondentů se v tomto ohledu vyjádřilo v tom smyslu, že jsou ochotni pla-
tit rozumné částky, jež by měly být zřetelně nižší než ceny lístků do kina (kde vyšší
cenu legitimizuje specická povaha zážitku). I v takovém případě nicméně očeká-
vají onu patřičnou kvalitu s tím, že přístup k obsahu by měl být přinejmenším stejně
jednoduchý a pohodlný, jako přístup k neautorizovaným online zdrojům.
Zdá se být nicméně zjevné, že stahování z online zdrojů není primárně motivo-
váno snahou minimalizovat náklady nančního, ale právě jednoduchostí přístupu
k obsahům a povahou a šíří nabídky. Proto některé z respondentů od stahování
odvádí i snaha některých poskytovatelů kabelových služeb nabízet služby takové,
které alespoň šíří nabídky a nelineárním přístupem k obsahům kopírují některá
očekávání post-televizních diváků. Příkladem může být Matěj, muž ve středním
věku, který má se stahováním jisté zkušenosti. „Jo, někdy stahujeme,“ odpovídá na
otázku, jakým způsobem získává lmy, na které se dívá. „Ale už dlouho ne, teď jak
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
87
máme tu O2 televizi,34 tak už méně. Tenkrát [když jsme stahovali] jsme měli, asi před
rokem, jen základní nabídku programu.“ A podobně nakonec mohou motivovat
ilegální distribuce levných originálních DVD, jak ukazuje případ třicátníka Adama:
A pak mám dévédéčka, co si kupuju za padesát korun, protože proč?
Protože je to prostě mnohem pohodlnější, než si to stahovat. Za tydlety
love? Jako je to mnohem pohodlnější než si stahovat, instalovat nějaký
kodeky, shánět si titulky a takový věci, takže si to prostě radši koupím
za pade.
Je patrně na místě rovněž explicitně říci, že vyjma několika výjimek kvalitativní
rozhovory nenaznačují, že by respondenti – tedy obyčejní členové mediálních pub-
lik– pojímali stahování jako reexivní revoltu proti vysílatelům, korporátnímu prů-
myslu nebo kapitalistickému tržnímu systému. A nezdá se ani, že by respondenti
praktikující stahování byli jaksi „patologickými nonkonformisty“. Většina prakti-
kujících považuje stahování nikoli za nonkonformní záležitost, ale naopak za jed-
nání odpovídající sociálním normám, za jednání normativně akceptovatelné, tedy
za legitimní a konformní přístup k mediálním obsahům.
Kurace stahovaných obsahů
V kapitole „Čtyři linie změny“ jsem se v souvislosti s charakterizací konvergentních
diváckých praxí zmínil o proměnách kurace mediálních obsahů – tedy o proměně
způsobů, jimiž si členové mediálních publik vybírají recipované obsahy. V této pod-
kapitole se k tématu obracím podrobněji, protože kurační praxe post-televizních
diváků jsou bezpochyby specické.
V tomto ohledu se vrátím k postřehům Jiřího Fialy, konkrétně k jeho již odka-
zované etnogracké studii českých konvergentních publik a jejich recepce obsahů
získávaných z nelegálních zdrojů (Fiala 2012). Fiala dochází k závěru, že členové
publika při volbě, získávání a recepci obsahů z online zdrojů využívají taktiky, které
se liší od postupů využívaných při recepci obsahů šířených klasickými masovými
médii. Fiala proto navrhuje rozlišovat mezi expertní kurací (typickou pro vysílací
média) a sociální kurací (charakteristickou pro online prostředí). Expertní kurace
je založená na programových strategiích vysílatelů:
34 O2 televize, o níž Matěj mluví, dovoluje předplatitelům služby zpětně sledovat již odvysílané
programy a současně umožňuje přístup k limitovanému archivu odvysílaných programů.
Kurace stahovaných obsahů
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
88
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
Televizního diváka vede při výběru pořadů především rozdělení vysí-
laných obsahů do televizních kanálů, od nichž na základě předchozí
zkušenosti čeká určitý typ obsahu. Může se proto spolehnout na jistou
expertní kuraci neboli třídění, výběr a publikování obsahů, které v tele-
vizních stanicích provádějí programová oddělení na základě znalosti
jednotlivých cílových skupin.
(Fiala 2012: 62)
Diváci opírající se o expertní kuraci tak typicky spoléhají na televizní programy
publikované v printových médiích, na průběžně vysílané informace o programové
struktuře vysílání, na teletext a další podobné zdroje informací.
Kurace sociální je oproti kuraci expertní založena na aktivitách samotných členů
mediálních publik. Ti při online recepci – a především pak při online participaci
na textech, k níž se vracím v následující kapitole – užívají vlastní taktiky výběru
obsahů založené primárně na důvěře v doporučení od svých sociálních vazeb. Od
kamarádů, příbuzných, kolegů v práci, od známých na Facebooku. Proč tak činí?
Tváří v tvář mnohosti mediálních artefaktů a zdrojů obsahu i s ohledem na sláb-
noucí či v některých kontextech zcela mizící centrální autoritu vysílatelů (ztrativších
někdejší monopol na distribuci obsahů do domácností) pozbývá expertní kurace
zčásti na účelnosti.
Závěry Fialovy pilotní studie – soustředící se na relativně mladé (výjimkou je
jedna starší informantka) a poměrně aktivní konzumenty online obsahů – nicméně
nevykrývají celé pole kuračních praxí. Analýza praxí šířeji koncipovaného vzorku,
s nímž jsme pracovali v kvalitativní části výzkumu a který mimo jiné zahrnuje jak
extenzivní, tak i spíše sporadické konzumenty mediálních obsahů, ukazuje, že vedle
expertní a sociální kurace stojí ještě jedna forma kuračních praxí, kterou je možno
nazvat jako kuraci datověkonzultační. V případě párů a společného párového sle-
dování je navíc výběr obsahu nevyhnutelně vyjednáván mezi partnery a reektuje
dynamiky jejich vztahu stejně jako kompatibilitu či disonanci jejich individuálních
kulturních kapitálů.
Datověkonzultační kurace je založena na využívání online dostupných databázo-
vých zdrojů – v českém prostředí a v případě lmů a seriálů jsou jimi dnes většinou
servery ČSFD a FDB a mezinárodní server IMDb. „...pokud nemáme žádnou inspi-
raci, tak si otevřem ČSFD, podíváme se [s manželem] na premiéry čtvrt roku zpátky,“
říká třiatřicetiletá Tereza. Online databáze jsou Terezou i dalšími respondenty vyu-
žívány jako rutinní konzultační zdroj, protože dovolují přístup k externí autoritou
organizovaným klasikačním systémům dat pokrývajících mnohdy – jako je tomu
právě třeba u lmové a seriálové tvorby – fakticky celý dostupný textuální rezer-
voár. Jako takové navíc slouží jako zdroj například extratextuálního vědění, které
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
89
některým respondentům umožňuje konzumované obsahy kýženě kontextualizovat.
Terezina vrstevnice Věra, která spolu se svým manželem sleduje lmy poměrně pra-
videlně, kontextualizační praxi ilustruje slovy: „My když ten lm… začne třeba běžet
a my tam uvidíme nějakej obličej, tak manžel se okamžitě letí podívat na net, kde ten
dotyčný herec hrál, kde jsme ho viděli. … Jo, dohledáváme.“
Datověkonzultační kurace může mít v některých případech podobně nahodi-
lou podobu jako přepínání mezi televizními kanály – může být zdrojem aktuálních
inspiračních impulzů, cestou ke zkusmým kontaktům s obsahem. „Občas tak stří-
lím jenom, protože se dívám na Seriály.cz nebo co to je a tam je toho mrtě, tak zku-
sím podle názvu něco,“ konstatuje například čtyřiadvacetiletý Petr. Zároveň jsou ale
databáze cíleně užívány i jako nástroj předběžné klasikace kvality obsahů – povět-
šinou totiž využívají možností folksonomie, kdy svým uživatelům umožňují obsahy
zařazené v databázi škálově (typicky procenty nebo hvězdičkami) i slovně hodnotit.
Věra v tomto ohledu říká: „Tak on [manžel] se podívá na název, co to stáhl, a teď se
podívá, zhruba jaký to má asi hodnocení [smích] a zhruba o čem to je.“ Konzultace
databází tak bývá jedním z prvních a klíčových rozhodovacích ltrů vedoucích ke
konečnému rozhodnutí, zda se do recepce pustit či nepustit.
Jakkoli datověkonzultační kurace (a to právě s ohledem na to, že mnohdy zahr-
nuje principy folksonomie) odkazuje i k sociálně sdílenému vkusu, od kurace so-
ciální se liší. Folksonomická hodnocení nejsou tím stejným doporučením, jakým je
doporučení prostřednictvím konkrétních sociálních vazeb – nejenže jsou do značné
míry již anonymizovaná, ale především jsou vnímána jako kolektivně generovaný
hlas té které databáze spíše než jako reálné, individualizované doporučení (což
ilustruje opakující se variace na konstatování „...a kouknu se, kolik to na ČSFD
má...“). Někteří respondenti proto k databázím jako ke kuračnímu východisku při-
stupují poměrně reexivně – coby zdrojům kuračního hodnocení jim nepřiznávají
ani pozici „nezávislé“ expertní autority, ani roli sociálně prověřených doporučení,
jakými jsou doporučení zahrnutá v sociální kuraci, ale akceptují je jako jistou formu
generalizovaného veřejného mínění. Charakteristické praxe datověkonzultační
kurace tak mohou ilustrovat slova vysokoškolských studentů Eriky a Radovana:
Vím, že to [ČSFD] není uznávané lmovými vědci, ale... já si dost často
ráda čtu názory těch lidí, že si z toho pak taky udělám nějaký svůj...
nebo třeba, když nevím, tak se mám čeho chytit. Jako když si s tím nevím
rady, s tím hodnocením, sama, a prostě že si zhodnotím i to, co oni říkají,
atřeba si řeknu, že je to pravda a je to zajímavý, anebo že to je pitomost,
že s tím nesouhlasím.
Erika
Kurace stahovaných obsahů
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
90
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
Procentuální hodnocení neznamená, že je to správně. Ty uživatelé
nemusí mít vkus podobnej tomu mýmu. Takže si radši přečtu popis
ktomu lmu, buď teda na ČSFD, nebo spíš na IMDb. A když ten lm
má takovej popis a takový reference, že existuje možnost, že bych se na
něj rád podíval, tak se na něj podívám.
Radovan
Patrně je namístě zopakovat, co platí obecně o většině praxí spojených s užíváním
nových médií – sociální kurace obsahů ani datověkonzultační kurace obsahů nejsou
v případě post-televizních členů publik výlučné v tom smyslu, že by to byly jediné
jimi provozovaná kurační praxe. Diváci sledující například lmy a seriály z online
zdrojů kurační praxe povětšinou kombinují a expertní kuraci rozhodně ze svých
praxí nevylučují. Sociální a datověkonzultační kurace nejsou výlučné ani v tom
ohledu, že by se jednalo o praxe spojené toliko s konzumací obsahů z online zdrojů.
Obě skutečnosti ilustruje tabulka č. 5.9, zachycující rozložení všech tří typů
kuračních praxí v české populaci a konfrontující kurační praxe lmových aseri-
álových diváků, kteří obsahy z online zdrojů nesledují, a těch, kteří je naopak sle-
dují. S jistotou je možné říci tolik, že diváci, kteří seriály a lmy stahují nebo sledují
online, deklarují vyšší využití sociálních a datověkonzultačních kuračních praxí
než diváci sledující lmy a seriály konvenčním způsobem, tedy prostřednictvím
televizního vysílání.
V sociální kuraci post-televizních diváků také nachází výraznější zastoupení pou-
žívání online sociálních sítí. Tabulka č. 5.10 ukazuje, že v současnosti v rámci sociál-
někuračních praxí tyto sítě využívá zhruba pětina lmových a seriálových diváků
získávajících obsahy z online zdrojů. Vlastnosti online sociálních sítí acharakte-
ristiky jednání s nimi spojeného – v kapitole „Čtyři linie změny“ se jimi zabývám
v souvislosti s jejich schopností amplikovat sociální tlak ke konformitě, sjejich
konvergentní otevřeností k recirkulaci nejrůznějších typů textů a s jejich perma-
nentní povahou – z nich činí prostředí, jež je pro sociální kuraci poměrně přívětivé.
Zároveň je ale zřejmé, že výraznější roli v sociální kuraci hrají interakce tváří v tvář.
Specickou úlohu pak v kontextu post-televizních praxí hrají ty kurační praxe,
jež stojí na rozhraní mezi kurací datověkonzultační a sociální. Mám na mysli ty
praxe, vjejichž rámci aktivní členové publika vystupují z rolí taktizujících příjemců
obsahů a – povětšinou kolaborativně – vytvářejí více či méně sostikované online
platformy, jež jsou věnovány specickým mediálním obsahům a slouží jako kurační
nástroje ostatním členům publika. V důsledku toho se sociální kurace jako tak-
tická forma jednání zčásti proměňuje v jednání strategické: již nemá povahu toliko
individuální, v každodenních rutinních praxích ukotvené reakce na strategie „sil-
ných vysílatelů“, ale v některých případech se proměňuje v organizované formy
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
91
symbolické produkce, jež aspirují na to být označovány za otevřenou a strategicky
plánovanou strukturaci mediálního pole.
Tab. 5.9: Rozložení kuračních praxí – srovnání diváků nekonzumujících
akonzumujících obsahy z online zdrojů (v r. 2014)
Tab. 5.10: Struktura sociální kurace – interakce tváří v tvář a interakce na
online sociálních sítích (v r. 2014)
Na tomto jevu lze demonstrovat, že s novými médii provázaná konvergentní kultura
umožňuje – tak jak o tom hovoří například Jenkins (2006) – vznik takových vědo-
mostních, kolem mediálních obsahů soustředěných komunit, které byly v minulosti
vlastní jen více či méně exkluzivním subkulturám, jakou je například fandom (Hills
2002; Jenkins 1992; Macek 2006). Jenkins v tomto směru nabízí řadu příkladů z ang-
lického jazykového prostředí (Jenkins 2006), ale české online prostředí – jež, jak
už bylo řečeno, v roce 2015 stále zaznamenává jen malý zájem ociálních distribu-
torů obsahů o monetizaci českých online publik – má k dispozici příklady neméně
výmluvné. Jsou jimi takové projekty jako například Titulky.com (nabízející české
titulky k zahraničním lmům a seriálům a soustředící kolem sebe poměrně živou
komunitu aktivních titulkářů) nebo Edna.cz (web systematicky se věnující převážně
angloamerické seriálové produkci a nabízející mimo jiné právě i titulky, hodnocení
Kurace stahovaných obsahů
Nestahují lmy ani seriály /
nesledují online (n=1302)
Stahují nebo nechávají si
stahovat lmy a seriály /
sledují online (n=636)
Expertní kurace 76,30 % 45,40 %
Sociální kurace 26,40 % 61,00 %
Datověkonzultační
kurace 6,70 % 37,90 %
Nestahují lmy ani seriály /
nesledují online (n=1302)
Stahují lmy a seriály /
sledují online (n=636)
O lmech a seriálech se
dozvídají od přátel nebo
známých (ne na online
sociálních sítích)...
27,6 % 55,20 %
...na online sociálních sítích 2,20 % 19,20 %
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
92
V. KAPITOLA POS TTELEV IZNÍ PUBLIK A? STAHOVÁNÍ A KONV ERGENTNÍ V ZTAH K POPULÁ RNÍM OBSAHŮ M
MÉDIA V POHYBU
jednotlivých seriálových epizod atd.). A na obdobné bázi původně vznikla i mezi
českými publiky oblíbená Československá lmová databáze.
Televize po televizi?
Televize zjevně neumírá, televize zjevně neodchází – a to ani jako producent a dis-
tributor populárních obsahů, ani jako materiální objekt. Zčásti se televize trans-
formuje jako vysílací médium, o tom nemůže být sporu – základní rysy proměny
produkčních a distribučních strategií reagujících na post-televizní zachycují jak již
zmíněná Amanda D. Lotzová (Lotz 2007), tak například Henry Jenkins se svými
kolegy (Jenkins a kol. 2013) a zřetelně je ilustruje vznik takových produkčních
aobchodních modelů, jaký ztělesňuje například společnost Netix. Osobní zku-
šenost s argumentací zástupců evropských televizních producentů, kterou jsem
vletech 2014 a 2015 měl možnost učinit v rámci konferencí Producers and Audiences
a Media Engagement pořádaných Univerzitou v Lundu, mě nicméně zlehka utvrzuje
v tom, že představa řady vysílatelů o očekávání jejich publik je spíše rozpačitá–čísla
sledovanosti klasického vysílání je na jednu stranu chlácholí, že se zásadnější revo-
luce neodehrává, vlastní zkušenost s post-televizními praxemi je naopak oklid
obírá. Anekdotická tak může být reakce tvůrců švédsko-dánského detektivního
seriálu Most (Bron, 2011), kteří se zjevným zadostiučiněním přijali od kteréhosi
zmediálních výzkumníků informaci, že jejich seriál je jedním z nejstahovanějších
obsahů na torrentových sítích – aby obratem konstatovali, že fakticky neznají způ-
sob, jak na takový zájem diváků vlastně odpovědět.
Aby televizní vysílatelé a producenti obsahů takovou odpověď – odpověď
vpodobě distribuční strategie i smysluplných ekonomických modelů – měli, musí
nutně reagovat na to, jak vypadají ony post-televizní praxe. Tedy praxe těch diváků,
kteří jimi vyráběné obsahy již tak jako tak sledují, ale činí tak způsobem, který bývá
v normativní debatě označován za obsahové pirátství. Konkrétně v českém pro-
středí je v roce 2015 pro takovou reakci prostoru více než dost: jedním z klíčových
faktorů, který strukturuje jednání českých post-televizních publik, je totiž, jak jsme
viděli, právě nedostatečná ochota především komerčních poskytovatelů populár-
ních obsahů dělat alespoň tolik, aby post-televizní diváci byli ochotni brát jejich
nabídku jako jakkoli relevantní alternativu vůči stahování obsahů. Dosud to – na
rozdíl například od televize veřejné služby – nedělají.
Porozumět post-televizním divákům přitom, jak jsme viděli, není nijak složité:
v první řadě chtějí sledovat „své“ obsahy. Čili ty stejné „čerstvé“ seriály a ty stejné
lmy, které v ten stejný moment chtějí a mohou sledovat publika ve Spojených
státech, v Británii, v Norsku nebo Kanadě. Post-televizní publika jsou ve svých
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
93
požadavcích radikálně globalizovaná: globalizované jsou totiž i jejich kurační zdroje
a spolu s nimi i jejich požadavky.
Post-televizní publika současně požadují kontrolu nad svou recepcí: chtějí mít
možnost „své“ obsahy sledovat kdykoli, kdekoli a na jakémkoli zařízení. Chtějí je
sledovat za cenu, která bude bezbolestná – a bude tedy odpovídat tomu, že se jedná
o jednorázovou spotřebu a že cena digitální kopie je (jak moc dobře vědí) fakticky
cenou přenosových datových služeb. A v neposlední řadě chtějí mít takový přístup
ke „svým“ obsahům, který je jednoduchý a okamžitý – a to ve smyslu nutného prak-
tického vědění, které je v případě stahování z neautorizovaných online zdroj pro
řadu diváků nejvýraznější překážkou. U řady typů obsahů – konkrétně u publicis-
tiky, zpravodajství a dalších nekčních žánrů – se post-televizním divákům tako-
vých služeb už dostává. V případě lmů a seriálů to ale platí jen velmi omezeně.
Z tohoto úhlu pohledu není entuziasmus spojený s tezemi o emancipaci
mediálních publik úplně relevantní, řekl bych – post-televizní diváci lmů a seriálů
jsou v první řadě neobsloužení (spíše než emancipovaní). A jejich stávající emanci-
pace projevující se zejména obcházením ociálních distribučních zdrojů je přede-
vším reakcí na to, že jsou ve svých potřebách poněkud nepochopitelně ignorováni.
Televize po televizi?
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
95
VI. ONLINE PARTICIPACE NA TEXTU35
Jedním z tematickým pilířů studií nových médií je již od 80. let minulého století
rozprava o roli nových médií v politice a o jejich demokratizačním a emancipačním
potenciálu. Tato rozprava byla především ve své rané fázi rozštěpena na vyhraněně
optimistické a naopak pesimistické postoje (srv. Macek 2013a: 81–91). Přestože
jakoukoli vyhraněnost nakonec zmírnila obligátně mnohoznačná povaha sociální
a politické reality, do jisté míry rozdvojenost diskuzi o nových médiích a participaci
provází dodnes: na jedné straně se tak setkáváme s umírněně optimistickým konsta-
továním, že nová média především rozšiřují pole politických a participačních praxí
(Bakardjieva 2009; Dahlgren 2013; Papacharissi 2010), kterým na straně druhé kon-
trují pochyby ohledně toho, zda jakékoli jednání v online prostoru vůbec může mít
nějaké dopady na politickou sféru nebo na „skutečné“ politické jednání (Morozov
2011). Příznačné přitom je, že obě linie debaty jsou rámovány normativně – a věnují
se primárně participaci jako prodemokratické aktivitě.
V této a následující kapitole se novým formám participačních aktivit spojeným
s používáním nových médií (především pak online sociálních sítí) věnuji. Partici-
paci specicky politické se věnuji až v kapitole další, ale následující odstavce tomuto
vyprávění tvoří nezbytnou předehru – ještě jednou se zde vracím k jednoduché
otázce, odkazující ke sféře každodenních mediálních praxí, a totiž k tomu, co členy
mediálních publik motivuje k tomu, aby v prostředí online sociálních sítí více či
méně aktivně recipovali, vytvářeli a recirkulovali mediované obsahy. Samotná poli-
tická participace zahrnující užití nových médií dnes přitom do značné míry stojí
právě na těchto textuálních praxích.
V původní stati, z níž tato kapitola vychází, jsem reagoval na konverzaci mezi
Henry Jenkinsem a Nico Carpentierem, kteří se v návaznosti na setkání v roce
2012 pustili na stránkách časopisu Convergence do velmi zajímavé a současně čte-
nářsky velmi přístupné, deničně orientované konverzace o vztahu nových médií
a participace (Jenkins – Carpentier 2013). Jejich důraz na participaci na politice
jsem se tehdy rozhodl doplnit o několik poznámek týkajících se participace na
35 Text této k apitoly je přepracovanou verzí statě „More t han a desire for tex t: Online par ticipation
and the social curation of content“, publikované časopise Convergence (Macek 2013b). Vychá-
zím zde z a nalýzy čá sti týchž kva litativn ích rozhovorů, s nim iž pracuji v kapitole předcho zí, text
zde nicméně primárně koncipuji jako teoretickou poznámku.
VI. KAPITOLA
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
96
VI. KAPITOLA ONLIN E PARTICIPACE NA TE XTU
MÉDIA V POHYBU
textu.36 Tu totiž chápu nejen jako nevyhnutelnou součást diskuze o nových mé-
diích a s nimi souvisejících proměnách mocenských vztahů (a stejně to nakonec
vidí iJenkins, což dokladuje jeho teorie kultury konvergence, srv. Jenkins 2006),
ale ijako jistý korektiv diskuze o online participaci na politice. Proč? Jistě nejen
proto, že participace na textu co do svého rozšíření je – přinejmenším tedy v české
populaci – výrazně běžnější aktivitou než online participace na politice. Lepším
důvodem je, že participace na textu dovoluje snadněji nahlédnout, že motivace
kparticipativnímu jednání se nutně nemusí protínat s normativními očekáváními,
jež se k rozpravě o participaci obvykle vážou. V případě participativního jednání
zkrátka nemusí jít, a povětšinou patrně ani nejde, (nutně a jen) o snahu o demokra-
tizaci mocenských vztahů obepínajících a formujících to které jednání.
Specické praxe, jimž se v této kapitole věnuji a které se odehrávají v poloveřej-
ných a veřejných mediovaných interakčních prostorech, utvářených v současnosti
především online sociálními sítěmi, zahrnují šíření vlastních, samotnými členy
mediálních publik produkovaných obsahů, recepci obsahů vytvářených ostatními
aktéry (a to jak ostatními uživateli online sociálních sítí, tak profesionálními médii)
a třídění a recirkulaci obsahů vytvářených ostatními aktéry. Tyto praxe přitom ozna-
čuji jako online participaci na textu, a to s přihlédnutím k tomu, jak participaci ve
svých textech navazujících na teorie radikální demokracie chápe Nico Carpentier
(2011). Jeho denice akcentující mocenskou dimenzi a v principu koniktní povahu
participativního jednání je pro tuto a následující kapitolu konstitutivní – a to jed-
nak proto, že je bez větších problémů aplikovatelná v rámci strukturačního modelu
médií, jednak proto, že dále dovoluje (jak ukážu v následující kapitole) poměrně
jednoznačně odlišovat participativní a neparticipativní formy jednání.
Carpentier (2011) participaci denuje jako takové jednání, jehož cílem je získat
nebo udržet kontrolu nad procesy rozhodování. Online participace na obsazích pak
v tomto duchu odkazuje ke skutečnosti, že některé typy textuálních praxí provo-
zovaných mediálními publiky v prostředí online sociálních sítí mají – přinejmen-
ším potenciálně – participativní dimenzi. Jsou totiž spojené s mocenskými vztahy
obepínajícími textualitu a s rozhodovacími procesy, jež se textuality a její produkce
a recirkulace týkají, a jako takové jen těžko mohou být popsány pouze jako praxe
recepční nebo interakční.
36 Považuji za užitečné rozlišovat – v návaznosti na již výše připomínané teze Chantal Moueové
(2005) – mezi politickou participací na je dné straně a participací na politice (a participací na tex-
tualitě) na straně druhé. V souladu s rozdílem mezi politickým a politikou, s nímž Moueová
pracuje (viz v ýše, na s. 73), můžeme politickou participaci chápat obecně jako jakoukoli snahu
o kontrolu mocenskými procesy a vztahy; participací na politice pak rozumím participaci
vrámci politické sféry. Participace na textu je pak samozřejmě funkčním protikladem partici-
pace na politice – a politická participace je pak vůči nim konceptem nadřazeným.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
97
Současně jsou tyto praxe zakotveny v každodennosti mediálních publik a na
online sociálních sítí se odehrávají v sociálně silně kontextualizovaném prostředí:
odehrávají se před očima publika složeného ze silných a slabých sociálních vazeb,
tedy z příbuzných, přátel, známých, kolegů... a jim jsou tyto praxe coby perfor-
mance sebe sama rovněž určeny. Při hledání odpovědi na otázku položenou v úvodu
kapitoly se právě to zdá jako klíčový moment – kvalitativní rozhovory se členy
mediálních publik, o jejichž analýzu se i v této kapitole opírám, a série starších
pilotních studií totiž dávají tušit, že praxe označované zde jako online participace
na textu nelze dost dobře chápat jen jako výraz touhy publika nakládat neomezeně
a svobodně s textualitou a zpochybňovat tak legitimitu mocenského monopol vysí-
latelů. Henry Jenkins (2006) se určitě nemýlí, když takové motivy identikuje jako
jedny zdistinktivních rysů konvergentní kultury. Současně je ale velmi užitečné
podívat se blíže na další dvě roviny motivací, které takovou „vůli k textu“ (tedy
jako kulturně podmíněnou touhu mít kontrolu jak nad textem samotným, tak nad
formou jeho recepce) doplňují – a rozšířit obraz participativního nakládání s tex-
tualitou o„vůli ke konformitě“ a „vůli k performanci“. Takový pohled totiž podtr-
huje, že ve vztahu k textům, k mediálním obsahům, nejde jen o texty jako takové,
ale současně jde io sociální interakce a vztahy, jež je a jejich recepci obklopují a jež
jim dávají širší sociální rozměr.
Vůle k textu
Ačkoli je mým cílem ukázat, že online participace na obsahu vychází nejen z „čistě
textuální“ touhy produkovat a recipovat texty, textualita a potřeby vztahující se
přímo k ní zde zůstávají ve středu příběhu. Patrně je zbytečné zde shrnovat roz-
sáhlou rozpravu o textualitě a její recepci – diskuzi o specicích novomediální tex-
tuality jsem se ostatně již věnoval ve čtvrté kapitole Poznámek ke studiím nových
médií (Macek 2013a: 116–128), problému recepce se pak důkladně věnují jiní. Zde
si místo toho dovolím konstatovat, že ohledně „touhy po textu“ je – jak naznačuje
náš výzkum – patřičné položit si dvě zdánlivě banální, ale zásadní otázky, odkazu-
jící ke dvěma typům potřeb vztahujících se k textům. Tyto otázky znějí: Jaké texty
lidé do svých praxí zahrnují a proč? A proč požadují kontrolu nad textem a jak tuto
kontrolu praktikují?
Odpovědi na otázku, co strukturuje volby konkrétních mediálních technolo-
gií atextů a jaké potřeby a jak jsou jejich prostřednictvím syceny, jsem se věno-
val vpředchozí kapitole – a mířila přímo do hájemství každodennosti, jíž jsou
média atexty jedněmi z konstitutivních prvků a v jejímž rámci se vztahy členů
mediálních publik k textům formují, realizují a stvrzují (srv. Bakardjieva 2005; Sil-
verstone 1994).
Vůle k text u
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
98
VI. KAPITOLA ONLIN E PARTICIPACE NA TE XTU
MÉDIA V POHYBU
Pro vyprávění o online participaci na textualitě je nicméně důležitější otázka
druhá – tedy: Proč členové publik požadují kontrolu nad textem a jak tuto kontrolu
praktikují? I tuto otázku jsem zodpovídal v minulé kapitole, ovšem jen částečně, ato
s odkazem na potřebu kontroly nad časovostí recepce. Taková odpověď nicméně
není zcela uspokojivá. Otázka totiž zároveň směřuje k tématu interaktivity, interak-
tivního vztahu s textem – a posunuje nás mimo vnitřní kruh každodenní, privátní
sféry směrem k „externí“ moci textuality.
Interaktivitu zde chápu jinak než například Henry Jenkins (2006), Denis
McQuail (2009) nebo Lelia Greenová (2002), kteří ji vidí primárně jako techno-
textuální vlastnost mediálních technologií: „Interaktivita,“ konstatuje konkrétně
Jenkins (2006: 133), „odkazuje ke způsobům, jimiž jsou technologie designovány
tak, aby byly responzivnější ke zpětné vazbě ze strany konzumenta.“ Jako interak-
tivní tedy chápou takové technologie, které ke svému fungování vyžadují aktivitu
na straně čtenáře či uživatele. Pro rozvažování o vztahu k textualitě se nicméně zdá
být účelnější pracovat s takovým pojetím interaktivity, které k ní přistupuje jako
kjednomu z aspektů komunikačního procesu (a tedy jako k formě jednání), nikoli
jako k jednatelnosti technotextuálního artefaktu (a tedy jako ke struktuře). Tento
přístup k interaktivitě si vypůjčuji z konceptualizace, kterou představil Rob Cover
(2006) a které jsem se zevrubněji věnoval již dříve (Macek 2013a: 122–124). Cover
interaktivitu denuje jako kulturně motivovanou a historicky proměnlivou touhu
participovat na textu:37
V kontextu rozvíjejících se teorií interaktivity jde o výrazně obec-
nou koncepci, avšak současně jde o pojetí, ve kterém je interaktivita
chápána nikoli jako determinovaná technologií, programováním,
produkcí či autorským „svolením“ k úpravě textu, ale jako utvářená
vrámci kultury coby prostředek nebo požadavek spoluúčasti na tex-
tualitě textu, na jeho naraci, na průběhu či časovosti jeho toku nebo na
jeho strukturaci. Jinými slovy, jedná se o určitý stupeň účasti na textu
během aktu čtení nebo použití, jež zásadně a vědomě ovlivňuje text
nebo zkušenost s jeho recepcí.
(Cover 2007: 196)
37 Aby nedošlo k nedorozumění způsobenému podobností termínů interaktivita a interakce: při
jejich záměně se totiž může zdát, že se s Coverovým pojetím interaktivity jako participace na
textu dostávám do rozporu s Carpentierovou denicí part icipace. Carpentier, jak uv idíme dále,
totiž participaci strik tně odlišuje o d pouhé interakce – intera govat (s druhý mi, s objekty, s text y)
zkrátka ještě neznamená participovat. Věřím ale, že je zjevné, že interakce není interaktivita.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
99
Cover v návaznosti na argumenty formulované Rafaelim a Sudweeksovou (1997)
interaktivitu chápe jako významovou provázanost dvou po sobě následujících pro-
mluv. Taková provázanost může být popsána jako (kulturně motivovaná) účast sub-
jektu (čtenáře) na vyprávění vytvořeném jiným subjektem (autorem) nebo objektem
(strojem). Technotextuální vlastnosti nových médií – jejich jednatelnost – zde při-
tom hrají důležitou, ale zprostředkující úlohu: nová a digitální média činí intervenci
do textuality jednodušší než například média tištěná, ale zdrojem interaktivity je
zpohledu toho přístupu komunikativní jednání aktéra.
Coverův přístup k interaktivitě je založen na poststrukturalistickém pojetí vztahu
mezi autorem, textem a čtenářem, v němž čtenář a autor, oba kulturně konstruo-
vaní, svádějí boj o legitimní kontrolu nad nakládáním s textem. To Coverovi dovo-
luje explicitně spojit koncept interaktivity s otázkou moci, a to způsobem, který je
velmi blízký tomu, jak Henry Jenkins popisuje v souvislosti se svou teorií konver-
gentní kultury tenzi mezi konvergentními členy mediálních publik a vysílateli (Jen-
kins 2006). Takto pojatá interaktivita ale současně – coby výraz touhy mít kontrolu
nad rozhodováním o textualitě – otevírá možnost pohlížet na interaktivní naklá-
dání s textem jako na participaci na textu, a lze ji tedy chápat jako textuální variaci
na Carpentierovo pojetí participace (2011). Nebo snad lépe: interaktivní nakládání
s textem má svou participativní dimenzi, protože předpokládá kontrolu nad proce-
sem produkce nebo recirkulace mediálních obsahů.
Vůle ke konformitě
Sdílení obsahů i zkušeností a postojů spojených s těmito obsahy ovšem má – ať už
se odehrává v prostředí online sociálních sítí, nebo ve fyzických kontextech – vedle
zřetelně textuální dimenze i rozměr „obecnější“, sociální. Lidé s textualitou nepři-
cházejí do kontaktu jen pro potěšení z recepce (ne pro jiná, takříkajíc „přímo tex-
tuální“ uspokojení)38 a nejen v rámci privátní sféry. Konzumace kulturních objektů
bývá namnoze veřejně či poloveřejně vystavena, performována – a taková konzu-
mace musí být chápána nejen jako výraz kulturně strukturovaného vkusu, ale i jako
jeden ze zdrojů a výrazů sdílených a v kolektivní interakci (re)produkovaných sku-
pinových, subkulturních a třídních identit. Detailně a ve vztahu k mnoha partiku-
lárním tématům se tímto zaobírala řada autorů, ale stručně a v intencích Bourdieho
teorie sociálních distinkcí (Bourdieu 1996) to snad lze shrnout slovy, že partici-
pace na textualitě odehrávající se v online prostředí (a dnes nejobvykleji v pro-
středí online sociálních sítí) je jedním ze způsobů, jimiž rozvíjíme a spravujeme svůj
38 Která pochopitelně též mají svou sociá lní dimenzi vzhledem k tomu, že jsou sociálně konstruo-
vaná a že odrážejí habitus toho kterého člena mediálních publik.
Vůle ke konformitě
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
100
VI. KAPITOLA ONLIN E PARTICIPACE NA TE XTU
MÉDIA V POHYBU
kulturní a sociální kapitál. Skrze participaci na textech ustavujeme společný zájem
o sdílené obsahy, čímž se ujišťujeme, že kulturní kapitál náš (a tedy naše hodnoty,
preference, postoje a vkus) je kompatibilní s kulturním kapitálem těch, kteří patří
k okruhu našich sociálních vazeb. Že jsme – jak už jsem v této souvislosti napsal
v kapitole „Čtyři linie změny“ – obklopeni svými lidmi disponujícími patřičným
(nebo alespoň akceptovatelným) vkusem a že naše textuální zájmy a potěšení jsou
konzistentní s naším habitem jako takovým.39
Kultivace sdílených textuálních zájmů nemusí nutně nabývat takových expli-
citních, aktivních či reexivních podob, s nimiž se setkáváme například u tex-
tově orientovaných subkultur a vědomostních komunit (Jenkins 1992, 2006; Hills
2002) nebo aktivistických skupin a sítí (Macková – Macek 2014). Obvyklejší je,
že se projevuje mnohem banálnějšími způsoby – například sdílením a stahová-
ním obsahů nebo aktivní účastí na jejich sociální kuraci, což dokládá například
předchozí kapitola nebo další studie věnující se recepci nelegálně distribuovaných
televizních seriálů a lmů (Studýnková 2010; Fiala 2012). Příznačné přitom je, že
konkrétně post-televizní diváci si mohou dovolit svou volbu obsahů krajně indi-
vidualizovat a stahovat a sledovat prakticky jakékoli myslitelné obsahy – a přesto
si, jak naznačilo vyprávění o kuraci obsahů, svou obsahovou agendu často volí na
základě doporučení získaných buď v interakci tváří v tvář, anebo v online prostoru,
v důsledku čehož sledují s jistou nadsázkou „všichni totéž“. Tato konformita přitom
vychází z „touhy po sdílení stejného prožitku se sociálními kontakty“ a z potřeby
s nimi „držet krok“ (Studýnková 2010: 52–53). Jiří Fiala k tomu ve své kvalitativní
studii českých konvergentních publik dodává:
Stažení lmu či seriálu z nelegálních zdrojů na základě doporučení
je v současnosti nejrychlejším způsobem, jak naplnit potřebu sdí-
lení tématu s vrstevníky. [...] [P]řinejmenším v oblasti seriálů se pro-
jevuje značná uniformita, daná zřejmě [...] mechanismem sociálního
výběru– zjednodušeně řečeno, většina lidí sleduje totéž právě proto,
že to sleduje většina. [...] [J]de, stejně jako v případě televize, o společně
sdílené téma, o něco, o čem lze konverzovat a co znovupotvrzuje so-
ciální vazby.
(Fiala 2012: 67–86)
39 Bourdieuho pojetí habitu coby souboru individualizovaných, individuálně sedimentovaných
sociokulturních dispozic strukturujících jednání aktérů (srv. Růžička – Vašát 2011) není s Gid-
densovou ek lekticky v ystavěnou teorií st ruktura ce principálně nekompatibil ní – právě naopak.
Giddens jen, oproti francouzskému mysliteli, klade větší důraz na rekurzivně strukturující roli
jednání.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
101
Podobné vzorce sociálně motivovaného výběru obsahů je možno identikovat
ivpřípadě hudby – což je o to zřetelnější, pokud jsou skladby nebo hudební video-
klipy získávány nebo sdíleny prostřednictvím online sociálních sítí (Facebook),
videoserverů (YouTube) či autorizovaných streamových služeb, jako jsou například
Last FM nebo Spotify (srv. Okáč 2011; Fridrich 2011).
Jak už bylo řečeno ve vztahu k sociální kuraci jako takové: tato vůle k sociální
akulturní konformitě není jako taková ničím novým či specickým pro online pro-
středí. Vůle ke konformitě je samozřejmě jednou z klíčových sil, které na úrovni kaž-
dodennosti ustavují sociální kohezi. A to samé může být řečeno o roli mediálních
textů – Raymond Williams (1975), David Morley (1986) či například James Curran
(Curran 2004; Curran a kol. 2009) demonstrují úlohu, již mediální obsahy hrají
vkonstrukci sociální a kulturní konformity a sdílené tematické agendy, na příkladu
televize. Specické pro nová média je tedy spíše to, jakým způsobem strukturují
konkrétní praxe, jež potřebu konformity sytí.
Tyto praxe jsou umožněny jednatelností nových médií, v poslední dekádě pak
především online sociálních sítí. Ego-centrická síťová topologie založená na pře-
kladu sociálních vazeb do prostředí technologické platformy umožňuje vznik kul-
turně a sociálně homogenní sociální arény propojující dříve oddělené situační
kontexty veřejných a soukromých prostorů. Okamžitá a setrvalá viditelnost
adostupnost sociálních druhých (a setrvalá viditelnost jejich aktivit spojených
sobsahy) dovoluje okamžitou a setrvalou kontrolu exponovaného jednání, vnáší
poloveřejný mediovaný prostor do domácího soukromí a domácí soukromí naopak
v pečlivě aranžované formě zobrazuje poloveřejnému a veřejnému světu. Konver-
gentní povaha těchto platforem (daná možností kdykoli a nekomplikovaně recipo-
vat, zveřejňovat a recirkulovat nejrůznější typy mediálních obsahů) navíc, jak už
jsme viděli, umenšuje překážky stojící mezi členy mediálních publik a jejich případ-
nou textuální participací a současně staví recipované texty hned vedle uživatelských
negociací stran jejich hodnoty. Design online sociální sítí, jinak řečeno, svědčí jak
konformitě a jejímu vyjednávání, tak i rozptýlenému, permanentnímu a současně
interakčnímu vztahu k obsahům.
Vůle k sebe-performanci
Vůle ke konformitě nachází v rámci online participace – a jak uvidíme v násle-
dující kapitole, platí to i pro participaci politickou – svůj dialektický protějšek ve
vůli k sebe-performanci. Konformita je v prostředí online sociálních sítí performo-
vána, vystavena – je artikulována a reprodukována v performativní interakci sdru-
hými. Online participace na obsazích, v předchozích odstavcích zachycená jako
Vůle k sebe-performanci
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
102
VI. KAPITOLA ONLIN E PARTICIPACE NA TE XTU
MÉDIA V POHYBU
demonstrace kulturního vkusu, tak musí být současně nahlížena jako spektakulární
a reexivní performance, v níž aktéři performují sebe samé.
Praxe spojené se sociálními médii jsou totiž vedeny nejen potřebou konsenzu se
sociálními druhými (či potřebou vymezit se vůči těm, kdož jsou viděni jako sociální
antagonisté), ale zároveň komplementární potřebou performovat tento konsezus (či
konikt), své vlastní postoje a svůj vkus unikátním a oceňovaným způsobem: kon-
formita sama nestačí, vystavení vlastního vkusu a postojů a „očekávaná“ konfor-
mita musí být obohaceny a vylepšeny „neočekávanou“ performancí. Lidé aktivně
používající online sociální sítě se pochopitelně neliší od ostatních – na jednu stranu
nechtějí být vyloučeni ze svého sociálních milieu a umlčeni pro případně neakcep-
tovatelnou jinakost, zároveň ale chtějí být viditelní a jedineční. A pečlivě a reexivně
spravují svou sebeprezentaci tak, aby odpovídala i na tuto potřebu – pouze s tím
rozdílem, že tak činí ve specickém mediovaném prostředí. Online participace –ta
na obsazích i ta na politice – se tak rozvíjí okolo tenze mezi těmito dvěma proti-
lehlými potřebami.
Je nutno zdůraznit, že v logice strukturačního modelu médií vůle k sebe-perfor-
manci odkazuje nejen k osobnostním dispozicím sociálního aktéra, ale výrazně i ke
kontextům prvního řádu jako k přímému jevišti performativního jednání a k šir-
ším kontextům druhého řádu: vůle k sebe-performanci nachází své vysvětlení, jak
navrhuji kapitole „Čtyři linie změny“, v Abercrombieho a Longhurstově (1998) teo-
rii rozptýleného publika. Zdroje motivace k této sebe-perfomanci se tedy nacházejí
v kulturním narcismu a spektakularitě mediálně prosycené společnosti.
Sherry Turkleová (2011) v tomto ohledu jednání na online sociálních sítích
poměrně ostře kritizuje jako jednání ve své podstatě neautentické, protože zalo-
žené na konstrukci a prezentaci idealizovaného obrazu sebe sama. Tak jako nám,
říká Turkleová, nová média berou „opravdové tady“, obírají nás i o autenticitu
sebeprezentace:
[M]yslíme si, že na online sociálních sítích, jako je Facebook, budeme
prezentovat sami sebe, ale náš prol je nakonec někým jiným – vět-
šinou fantazií toho, kým bychom být chtěli. Distinkce se rozplývají.
(Turkle 2011: 153)
Obávám se, že proti tomuto mírně nostalgickému stesku po mizející autenticitě
(stesku, který jsme v souvislosti s nástupem různých nových mediálních technologií
a hledáním nového slyšeli a četli už tolikrát) lze v latourovské parafrázi namítnout:
nikdy jsme nebyli autentičtí. Slova o idealizované sebeprezentaci totiž nemohou
nepřipomenout teze dramaturgické sociologie. Tu jistě nelze podezřívat z toho, že
by vyprávěla o Facebooku, a přesto se lze na interakce na online sociálních sítích
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
103
bez větších problémů dívat optikou Gomanových postřehů ohledně interakcí
asociálních setkání jako takových – a tedy postřehů stran řízené sebeprezentace
arolové sebeidealizace, o nichž Goman hovoří v souvislosti s interakcemi ode-
hrávajícími se v kontextu fyzicky situovaných sociálních jevišť (Goman 1999).
Vprostředí online sociálních sítí sociální aktéři zkrátka jinými prostředky pokra-
čují v tom, co dělali vždy – pokračují v řízení dojmů, udržování fasád a rolově kot-
vené sebeidealizaci.
Pokud je prostředí online sociálních sítí vzhledem ke Gomanem popsaným
fyzicky kotveným situacím specické, pak nikoli v míře (ne)autenticity, ale právě
v těch ohledech, v nichž interakce na online sociálních sítích podtrhují rozptýlený
charakter „bytí publikem“. Performativní interakce zde v první řadě většinou pro-
bíhají nikoli před situačně jednoznačně vymezeným publikem,40 ale naopak před
publikem nesegmentovaným – a současně probíhají v mediovaném sociálním pro-
středí, jež je „situačně neukončené“, permanentní, setrvalé. Sociální prostředí vytvá-
řené online sociálními sítěmi se tak podobá nikdy nekončící zahradní slavnosti, na
níž jsou přítomni nejrůznější naši přátelé a známí, reprezentující nejrůznější a často
nespojité roviny našeho života – stále jsme zde viděni a k zaslechnutí všemi hosty,
a to bez ohledu na to, s kým a o čem konkrétně v daný moment zapřádáme hovor
nebo otevíráme hádku. To na sebeprezentaci klade zvláštní nárok, který v souvis-
losti s jinou sociotechnickou konstelací, s televizním prostředím, pojmenoval už
Meyrowitz (2006): jasné hranice mezi sociálními situacemi a jasnými rolovými oče-
káváními situačně denovaných segmentů publika se v mediovaném prostředí pro-
měňují nebo do určité míry stírají. Vzniká tak specický region jednání, v němž je
nutno buď hledat „univerzální“ polohu stylizované sebeprezentace, jež bude „vyho-
vovat všem“, anebo riskovat konikt s tou částí publika, jíž konkrétní performance
nebyla určena.
Emancipace?
V přechozí kapitole jsem se online participaci na textualitě de facto již věnoval,
ato v souvislosti se sociální kurací obsahů – tedy s takovým výběrem konzumo-
vaných obsahů, při němž členové online publik využívají právě principů textuální
participace. Sociální kurace i online participace na textualitě mohou snadno evo-
kovat optimistický obraz participativního a razantně emancipačního potenciálu
40 Zeynep Tufekciová v tomto ohledu konst atuje, že interakce na onli ne sociálních sítích probíhají
před publikem „neznámým“ (Tufekci 2007). Spíše než o „neznámé“ publikum se jedná o publi-
kum slož ené ze známých, přič emž není v ten kter ý moment jasné, kdo všechno z e známých právě
naslouchá.
Emancipace
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
104
VI. KAPITOLA ONLIN E PARTICIPACE NA TE XTU
MÉDIA V POHYBU
takových diváckých praxí, které jsem označil za post-televizní: obraz, na němž sub-
verzivní diváci zpochybňují moc vysílatelů a legitimitu jejich požadavků a svým
vztahem ktextualitě manifestují svou touhu po demokratizaci vztahu s producenty
obsahů. Byl by to obraz jistě pěkný. Byl by ale naivní a míjel by se poněkud s reali-
tou. Patřičnější je říci, že aktivity online publik (participaci na textualitě a sociální
kuraci nevyjímaje) stále na prvním místě odkazují k jistým zdrojům moci, kiden-
titám, ksociální kohezi a konformitě a současně k performativní, kulturním nar-
cismem aspektáklem rozezvučené povaze současné, médii prosycené společnosti.
Pokud se v tomto obraze emancipace objevuje, pak bohužel jen ve formě dílčích
motivů–rozhodně ne jako hlavní téma. Nico Carpentier v diskuzi s Henrym Jen-
kinsem poznamenává, že kurace je jednou z „oblastí, v nichž je možno participativní
procesy najít“ (Carpentier – Jenkins 2013). V tom má bezesporu pravdu, ale opatrná
volba slovesa „je možno“ naznačuje i to, že tam vlastně být nemusí. Přinejmenším
ne v tom normativně demokratickém smyslu, který Jenkins s Carpentierem velmi
záslužně a vzhledem k jejich velmi rozdílným teoretickým východiskům vpřekva-
pivé shodě hájí. Lidé totiž, jak jsem se pokusil ukázat, k participaci na textu– aplatí
to nakonec ioparticipaci na politice – směřují i s motivacemi, které mají jen málo
co do činění onou s participací inherentně „emancipativní“ nebo „demokratickou“,
jež stojí ve středu normativně laděné debaty o tématu. Jejich motivace se zkrátka
velmi často az větší části nacházejí mimo hranice diskuze odemokracii, byť na
procesy s demokracií spojené mají nutně vliv. Co víc: důsledky některých ztěchto
motivací (mimo jiné bubliny kulturní a postojové homogenity zrozené vůlí ke kon-
formitě) mohou mít pro demokratický potenciál online participace na textualitě ina
věcech politických a veřejných spíše neblahé než jakékoli jiné důsledky.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
105
VII. ROZPTÝLENÁ POLITICKÁ PARTICIPACE41
Není patrně překvapivé, že v principu obdobná optika, kterou v předchozí kapitole
aplikuji na problém online participace na mediálních obsazích, je aplikovatelná i na
promýšlení role nových médií v participaci veřejné a politické. Zde se přitom snad
nejzřetelněji odhaluje, co jsem již několikrát zopakoval: jakkoli jsou nová média
poměrně logicky středem zájmu všech těch, kdož se ptají na proměny, které s nimi
přicházejí, neznamená to, že jako taková jsou středem sociálního světa. A nezna-
mená to ani, že jsou středem politické participace.
V této kapitole hledám kontextualizovaný pohled na vztah nových (a to pře-
devším sociálních) médií a politické participace, a to v souvislosti se dvěma jed-
noduchými a provázanými otázkami: Proč a jak lidé používají sociální média ve
svých politických praxích? Nevyhnutelně dílčí, neúplnou odpověď na tyto otázky
sice stavím na datech z kvalitativního výzkumu průběžně probíhajícího mezi
lety 2012 a 2015 a na dílčích studiích, na nichž jsem se v této době mohl autor-
sky podílet. Stylizuji ji ale – stejně jako text kapitoly předchozí – jako teoretickou
poznámku. V tomto případě přitom vycházím z úvahy, k níž mé kolegyně a mě
dovedla empirická studie věnující se úloze nových a starých médií v každoden-
ních občanských a participačních praxích obyvatel českého venkova a českých měst
(Macek–Macková–Kotišová 2015): při promýšlení role nových médií v politickém
jednání se zdá být záhodno brát v úvahu to, že sociální aktéři jsou současně (1) členy
mediálních publik, (2) členy kolektivit (tedy konkrétních organických, virtuálních
aimaginovaných společenstvech i sítí sociální vztahů) a (3) občany, jejichž jednání
se formuje v kontextech konkrétní politické sféry a konkrétního veřejného prostoru.
Tyto tři perspektivy se vzájemně rozhodně nevylučují – naopak jsou komple-
mentární v tom smyslu, že odkazují ke třem distinktivním typům kontextů, a tedy
ke třem typům motivačních zdrojů strukturujících s novými médii spojené partici-
pativní jednání. Jejich propojení mi umožňuje formulovat koncept rozptýlené par-
ticipace, kterým jsme spolu s Alenou Mackovou a Johanou Kotišovou ve stručnosti
představili ve zmíněné empirické studii a který odkazuje ke každodenním politic-
kým a veřejným praxím spojeným s využitím online sociálních sítí a mobilních
technologií (tamtéž).
41 Text této kapitoly je zkrácenou a přepracovanou variantou studie, jež byla pod názvem „Social
Media and Diused Participation“ (Macek 2015) publikována v knize Living in the Digital Age:
Self-Presentation, Networking, Playing and Participating in Politics (Lorentz a kol. 2015).
VII. KAPITOLA
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
106
VII. KAPITOLA ROZPTÝLENÁ POLITI CKÁ PARTICIPACE
MÉDIA V POHYBU
Aplikace strukturačního modelu médií přitom, jak jsme viděli ve třetí kapitole,
podtrhuje, že sociální a mobilní média nelze ve vztahu k participačním praxím
promýšlet jako izolovaný fenomén – tím zkrátka nejsou. V první řadě jsou tato
média zasazena do bezprostředních a širších kontextů: jsou součástí sociálního,
kulturního, politického a ekonomického řádu jak na úrovní každodennosti, tak na
úrovni kontextů širších. Současně jsou sociální média součástí mediálních celků
participujících aktérů, a tedy součástí rostoucího portfolia disponibilních komu-
nikačních technologií a praxí a jejich místo v rámci naší žité zkušenosti je – stejně
jako v případě dalších praxí spojených s mediálními technologiemi – nevyhnutelně
spoluvymezeno i jejich pozicí vůči dalším mediálním objektům, textům a praxím.
Koncept rozptýlené participace si předtím, než se zaměřím na konkrétní kon-
texty spojující jej s mediálními publiky, kolektivními identitami a politickou sférou,
zaslouží několik vstupních poznámek.
Předně: užití slova „participace“ je v případě sousloví „rozptýlená participace“
užitím synekdochickým – ve vztahu ke konceptuálnímu aparátu, s nímž pracuji,
není terminologicky úplně precizní. V již odkazované analýze politicky a veřejně
orientovaného jednání (Macek – Macková – Kotišová 2015) jsme v návaznosti
na argumenty Nika Carpentiera (2011) rozlišovali mezi komunikačními praxemi
recepce (reception) a interakce (interaction) a konativními praxemi zapojení (eng-
agement) a participace (participation). Lidé v rámci svého politického a veřejného
jednání:
recipují obsahy a informace týkající se věcí politických a veřejných;
interagují – hovoří spolu, diskutují tváří v tvář i prostřednictvím technolo-
gií – o těchto tématech;
aktivně se zapojují do dění ve spolcích a komunitách, ve veřejných či poli-
tických organizacích, do veřejných či politických událostí;
a v neposlední řadě mohou usilovat o participaci na rozhodování o těchto
událostech a organizacích atd.
Tyto čtyři typy jednání spolu vzájemně souvisí: zapojení předchází participaci
apodmiňuje ji a konativní praxe zapojení a participace se nemůže rozvíjet bez
komunikativních praxí recepce a interakce. Termín rozptýlená participace pak ve
skutečnosti zastřešuje celý tento soubor praxí, nikoli jen participaci jako takovou.
Zadruhé: politické, občanské a veřejné praxe konstituující rozptýlenou partici-
paci jsou typicky zakoušeny jako formativní součást každodennosti těch, kdož je
provozují. Jedním z důvodů je i to, že se tyto praxe opírají o takové užití komuni-
kačních médií, které rozpouští v minulosti fyzicky zjevné hranice mezi jednotli-
vými situacemi a mezi soukromými a veřejnými prostory. Díky užití nových médií
– a konkrétně především online sociálních sítí a mobilních technologií – je tak
rozptýlená participace na politice (a platí to i pro participaci na textech) spíše než
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
107
jako distinktivní událost zakoušena jako permanentní, jako rozptýlená v každo-
denních rutinách. Koncept rozptýlené participace, jinak řečeno, přímo odkazuje
kAbercrombieho a Longhurstově teorii rozptýleného publika (Abercrombie – Lon-
ghurst 1998). Podrobněji se k tomuto vrátím níže.
Zatřetí: koncept rozptýlené participace odkazuje k takovým formám každoden-
ních politických, veřejných a občanských praxí, které jsou zakoušeny jako více či
méně spektakulární performance, tedy jako jednání odehrávající se před předpoklá-
daným publikem. Což je další aspekt, jímž koncept rozptýleného publika odkazuje
ke konceptu původnímu, formulovanému Abercrombiem a Longurstem (tamtéž).
Koncept rozptýlené participace zde podtrhuje roli online sociálních sítí – v českém
prostředí a v době psaní této knihy tedy především Facebooku – coby performa-
tivních sociálních arén a současně zdůrazňuje skutečnost, že i ve vztahu k poli-
ticky motivovanému jednání sociální média sytí starou a bytostně moderní potřebu
sebe-performance.
A za čtvrté: koncept rozptýlené participace odkazuje k těm politickým a občan-
ským praxím, které jsou ukotveny v každodenních životech takříkajíc běžných
sociálních aktérů. Je tedy na místě říci, že pracuje nejen s explicitním politickým
aveřejným aktivismem, ale současně i s fenomény, o nichž Ulrich Beck (2004)
hovoří jako o „subpolitice“ a Maria Bakardjieva (2009) jako o „subaktivismu“. Tímto
jsme se nicméně důkladněji zabývali v již zmiňované studii (srv. Macek–Mac-
ková– Kotišová 2015). Zde tedy pouze poznamenám, že praxe, které jsou označi-
telné jako rozptýlená participace, variují od explicitního aktivismu směřujícího do
politické a veřejné sféry až po subtilní subaktivistické formy veřejného a politic-
kého zapojení performované v rámci soukromých vazeb a v rámci každodenních
rutinních praxí.
Političtí „my“: propojení a konformní
Kolektivní dimenze rozptýlené participace se v zásadě prolíná s tím, co jsem vsou-
vislosti s participací na textualitě nazval vůlí ke konformitě. Odkazuje zkrátka ke
kolektivním identitám a sociálním tlakům na konformitu. Politické a občanské
praxe jsou s kolektivními identitami a s příslušností ke kolektivitám (a tedy s kon-
strukcí, zakoušením a reprodukcí „my“) nevyhnutelně spojeny. Nejrůznější formy
kolektivit – od velkých imaginovaných komunit národa, třídy, genderu a generací
přes subkultury, politické strany, hnutí a nevládní organizace až po lokální komu-
nity, místní včelařské spolky a prosté sítě sociálních vztahů – jsou jak zdrojem sku-
pinových zájmů, tak jevištěm politického a veřejného jednání. A zároveň jsou tyto
kolektivity udržovány – byť nikoli výlučně, samozřejmě – prostřednictvím komu-
nikačních praxí (tedy prostřednictvím recepce a interakce).
Političt í „my“: propojení a k onformní
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
108
VII. KAPITOLA ROZPTÝLENÁ POLITI CKÁ PARTICIPACE
MÉDIA V POHYBU
Jednatelnost médií – tedy jejich technotextuální vlastnosti vymezující pole možný
forem jednání – hraje v tomto ohledu klíčovou roli. Jednatelnost masových médií
(čili tisku, rozhlasu a televize) spojená především s jejich schopností sloužit jako
prostředky centralizované a současně celou společnost vykrývající masové komu-
nikace se relativně dobře proťala s potřebami imaginovaných komunit, jak uká-
zala řada klasických textů zabývajících se touto problematikou (srv. např. Anderson
2008, Williams 1974, Curran 1998 atd.). Masová média rovněž spolustrukturovala
moderní formy politického zapojení a participace navázané především na instituci-
onalizovanou stranickou politiku. A i když masová média zjevně nedokázala zajis-
tit vznik a udržení ideální habermasovské veřejné sféry (Habermas 1992), už od
19.století sehrávají nezastupitelnou úlohu v utváření sdíleného symbolického–kul-
turního a politického – prostoru moderní společnosti. V důsledku své schopnosti
nastolovat na celospolečenské úrovni tematickou agendu tak masová média sloužila
a slouží jako platformy umožňující formování kulturního a ideologického konsenzu
(srv. Herman – Chomsky 1988), artikulaci sociálních distinkcí ipotvrzování a sedi-
mentaci společenských pozic těch kterých kolektivních identit. Současně masová
média propojovala a propojují privátní světy domovů s veřejným prostorem a tím,
že symbolicky přemosťují prostorové distance, otevřela národní stát horizontální
mobilitě (Williams 1974). V principu tak jsou masová média klíčová pro ty kolek-
tivní identity, které se vynořily spolu modernitou a s imaginovanými komunitami,
a mohou být tedy chápána jako jeden ze zdrojů „tradiční“ moderní politické parti-
cipace a moderního občanského zapojení.
Jak je to ovšem s médii novými, a konkrétně pak tedy s médii označovanými jako
média sociální nebo jako online sociální sítě? Jejich jednatelnost se od jednatelnosti
masových médií zjevně liší, jak jsme viděli. Tato média svým uživatelům umož-
ňují především ustavovat a prostřednictvím interakcí udržovat a spravovat inter-
personální vazby a v rámci těchto interakcí sdílet obsahy produkované jak právě
samotnými uživateli, tak masovými médii. V rámci těchto online sociálních arén
samozřejmě dochází i k expresi a reprodukci kolektivních identit spjatých s imagi-
novanými komunitami (dominantně patrně s národem), a to už proto, že nemalá
část obsahů šířených uživateli online sociálních sítí má svůj původ vmasových
médiích a odkazuje ke sdílenému národnímu veřejnému a politickému prostoru.
Online sociální sítě mají nicméně – s ohledem na svou jednatelnost – tendenci pod-
porovat primárně identikaci se sociálními vazbami, a to skrze sdílení sociálního
a kulturního kapitálu, a s komunitami. Tlak na identity národní a třídní je pak
vtěchto prostředích těmito vazbami druhotně katalyzován.
V předchozí kapitole jsem v tomto smyslu poznamenal, že produkce a recir-
kulace textuality v prostředí online sociálních sítí může být nahlížena jako cílené
vystavení individuálního kulturního vkusu a individuálních postojů očím svého
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
109
sociálního okolí, a tedy jako jednání zčásti motivované vůlí ke konformitě (čili
potřebou ujistit sebe sama i své online publikum, že se ve svém vkusu a ve svých
postojích neliším od „nás“, od „našich lidí“, od „svých“ sociálních vazeb). Tento
postřeh vycházel z etnogracké zkoumání každodenního užívání nových médií,
které se zabývalo textualitou obecně – nikoli tedy jen politicky a veřejně orientova-
nými textuálními praxemi, ale zároveň a především praxemi souvisejícími s popu-
lárními obsahy. Další výzkum naznačil, že tento závěr by mohl být plausibilní i ve
vztahu k online politickému aktivismu a k subpolitickému zapojení. Příběh online
aktivistů ze skupiny Žít Brno (Macková – Macek 2014), který jsem zmínil již v kapi-
tole „Problém hledání nového“, tak například ukazuje, že pro pochopení úspěš-
ného začlenění Facebooku a dalších online nástrojů do jejich repertoáru kolektivní
akce (Tilly 1984) je nutno brát v potaz to, že jejich politické jednání odehrávající se
aspektakulárně vystavované v online prostředí bylo jejich místními příznivci jako
takové přijímáno a očekáváno. Povaha kontextů prvního řádu – reprezentovaných
sociálními vazbami utvářejícími „brněnskou kavárnu“ a sdílenými normativními
očekáváními – se zde zkrátka potkala s jednatelností sociálních médií.
K podobnému závěru lze dospět i v případě aktivních občanů, jimiž jsem měl
spolu s kolegyněmi možnost zabývat se v druhé ze zde již zmiňovaných studií
(Macek – Macková – Kotišová 2015). V tomto případě tedy motivace k občansky
apoliticky orientovanému užívání online sociálních sítí souvisely s tím, jakým způ-
sobem naši respondenti zakoušeli svou příslušnost k místní komunitě. Došli jsme
tedy s Alenou Mackovou a Johanou Kotišovou k poněkud nepřekvapivé pointě –
totiž že specické kontexty sociálních vztahů a sdílených hodnot mohou být zdro-
jem sociálního tlaku na konformitu, která může motivovat ke konkrétnímu jednání
(jakým je například zapojení se do občanských aktivit). Současně jsme ale zformulo-
vali i hypotézu samozřejmou možná již o něco méně: analýza kvalitativních roz-
hovorů naznačuje, že online sociální sítě se zdrojem sociální tlaku k „patřičnému“
jednání stávají spíše v kontextech s oslabenou organickou komunitou, tedy komu-
nitou založenou na fyzické blízkosti.
V takových kontextech (patrně typičtějších pro městská sídla) jsou sociální vazby
rozvíjeny a udržovány ve fyzickém prostoru, který postrádá jednoznačné prosto-
rové ohnisko a v němž jako hlavní zdroj „my-identity“ neslouží místní, prostorově
koncentrovaná a na fyzické blízkosti založená komunita. V takových kontextech
pak sociální média mohou sehrávat substituční roli: s ohledem na své vlastnosti
dovolují přemosťovat fragmentovaný sociální prostor a v mediované formě zno-
vuutvářet situaci permanentní sociální viditelnosti a dostupnosti, jež je ve formě
nemediované typická pro fyzické, organické komunity. Charakteristicky se to uka-
zuje například na způsobu, jímž byla organizována takzvaná Brněnská májová blo-
káda, jejíž účastníci se 1. května 2015 pod vedením skupiny Brno blokuje neúspěšně
Političt í „my“: propojení a k onformní
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
110
VII. KAPITOLA ROZPTÝLENÁ POLITI CKÁ PARTICIPACE
MÉDIA V POHYBU
pokusili narušit pochod krajní pravice centrem jihomoravské metropole. Kvanti-
tativní terénní výzkum, který jsme mezi účastníky blokády během akce provedli
(Macková – Macek 2015b), se pokusil zmapovat jednak postoje blokujících k poli-
tice a jednak komunikační kanály, jimiž se blokující o plánované události dozvěděli
a jimiž o ní s druhými komunikovali jak před jejím začátkem, tak během samotné
akce. Data ukazují, že ačkoli na blokující – z nichž většina žila, pracovala nebo
studovala v Brně – bylo možno hledět jako na poměrně provázanou societu (dvě
třetiny respondentů prohlásily, že na blokádě, jíž se účastnilo zhruba 1500 protes-
tujících, znají více než deset lidí), sehrály online sociální sítě při šíření informací
oakci stejně důležitou roli jako přímé interakce. A tomu odpovídala i strategie
organizátorů, kteří své koordinační a mobilizační úsilí primárně soustředili právě
na facebookových stránkách.
Ilustrativní ve vztahu k tomuto argumentu může být na druhou stranu i skuteč-
nost, že respondenti zapojení do lokálních vesnických a maloměstských komunit
zaujímají k užívání online sociálních sítí postoj jiný: pro kontakt se svou komunitou
Facebook zkrátka nepotřebují, a tak jej ve vztahu k místnímu dění jako zásadnější
informační a interakční kanál nepoužívají a jako zdroj tlaku ke konformitě neza-
koušejí (Macek – Macková – Kotišová 2015). Jejich komunity jsou – coby zdroje
lokálních „my-identit“ a kolektivních motivací k politickému a občanskému jed-
nání– jednoznačně a fyzicky ustavené a vymezené. Sociální média jsou v jejich
případě chápána nikoli jako akceptovatelný, rutinní nástroj interakční reprodukce
společenstva, ale spíše jako prostředek spojení s vnějším, mimo hranice komunitní
reality se nacházejícím sociálním prostorem, případně jako nástroj pro interakci
sněkterými specickými (převážně tedy mladými) členy společenstva.
Pokud hovořím o kategorii „my“ a o politických a občanských praxích, nemohu
se nevrátit alespoň v krátkosti ke komunitám imaginovaným – a především tedy
knárodu. Je přinejmenším zajímavé, že – jak už jsem naznačil – motivace k (ne)uží-
vání sociálních médií v praxích (recepce, interakce, zapojení a participace) vztahu-
jících se k imaginovaným komunitám se patrně rovněž podřizují sociálními médii
amplikovanému sociálnímu tlaku. Imaginované komunity do prostředí sociálních
médií vstupují krom jiného prostřednictvím uživatelské recirkulace obsahu maso-
vých médií (výběrově reprezentujícího sdílenou veřejnou agendu) a prostřednic-
tvím souvisejících interakcí. Oboje, sdílení obsahů i interakce, se přitom odehrává
před permanentním publikem, rekrutujícím se pochopitelně ze slabých isilných
sociálních vazeb uživatelů online sociálních sítí – čili v poloveřejném kontextu
strukturovaném očekáváním podobnosti a konformity druhých a s druhými. Vztah
imaginovaných komunit a online sociálních sítí zatím nicméně zůstal spíše stra-
nou našeho výzkumu. V souvislosti s nacionalistickými a xenofobními resenti-
menty, které v době psaní této knihy v české společnosti sílí napřed v souvislosti
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
111
srusko-ukrajinskou krizí a následně s kulminujícím odporem části české společ-
nosti vůči islámu a imigraci, se toto téma nicméně stává zřetelně urgentním.
Participace permanentních a performativních publik
sociálních médií
Vzhledem k tomu, že politicky a veřejně aktivní aktéři praktikující rozptýlenou par-
ticipaci používají sociální média k recepci, produkci a recirkulaci obsahů, k hod-
notové a postojové expresi, k vystavení sebe samých coby politických a veřejných
postav, je nutno na ně hledět i jako na členy mediálních publik – tedy nejen jako na
politicky či kolektivně motivované uživatele technologického rozhraní. Zde se vra-
cím k tomu, co jsem v minulé kapitole pojmenoval vůlí k performanci. Té, jak jsem
ukázal, vycházejí interakčně orientovaná sociální média svou topologií soustředně
obepínající proly individuálních uživatelů velmi vstříc. Online sociální sítě jsou
designované jako ego-soustředná komunikační prostředí, umožňující svým uži-
vatelům pojímat recepci, produkci a recirkulaci jako kontrolovanou performanci
určenou ostatním uživatelů, tedy ostatním členům publika.
Je to právě performativní charakter recepce a recirkulace obsahů a k nim se vážící
interakce, jímž se ve vztahu k politickému a veřejnému jednání členů mediálních
publik tyto mediální platformy odlišují od médií masových nejvýrazněji. V kon-
trastu vůči „kolektivní“ perspektivě předchozí podkapitoly takový pohled pocho-
pitelně akcentuje performativní pozici individuálního subjektu: být politicky
aobčansky aktivním členem sociálněmediálního publika znamená být sebe-per-
formativním členem rozptýleného publika. A tedy aktérem, který dokáže svou per-
formancí zaujmout.
Ilustrativní je v tomto ohledu výzkum mé sestry a kolegyně Aleny Mackové,
která se dlouhodobě věnuje způsobům, jimiž čeští celostátní politici využívají online
sociální sítě při interakci se svými voliči (Macková 2015). Zde se vůle k perfor-
manci– anebo naopak její absence, spojená s neochotou otevírat v sociálních mé-
diích svůj privátní prostor sebe-performativnímu stylu komunikace očekávanému
ostatními uživateli – projevuje velmi zřetelně jako motivační faktor pro používání
online sociálních sítí. Relativně úspěšní jsou v prostředí online sociálních sítí ti
zpolitiků, kteří jsou performanci sebe sama naklonění – tedy ti, kteří komunikaci
směrem k ostatním uživatelům (a tedy svým potenciálním voličům) koncipují jako
komunikaci osobní. Současně ale platí, jak Alena Macková poznamenává, že pro-
blém většiny českých politiků v prostředí sociálních médií je ten, že jejich – třeba
iperformativní – jednání zde jejich publika jednoduše příliš nezajímá:
Participace permanentních a performativních publik sociálních médií
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
112
VII. KAPITOLA ROZPTÝLENÁ POLITI CKÁ PARTICIPACE
MÉDIA V POHYBU
Skutečnost, že přítomnost většiny českých politiků v online prostředí
je většinou ignorována a že jejich přítomnost v sociálních médiích jim
v kontaktu s občany příliš nepomáhá, je spojena pravděpodobně nejen
s neschopností těchto politiků tato média používat. Pravděpodobněji
je to dáno tím, že většina Čechů o kandidáty nejeví přílišný zájem [...].
(Macková 2015: 178)
Politické a občanské praxe, které se buď v prostředí online sociálních sítí odehrávají,
anebo jsou do jisté míry založeny na jejich využívání, pochopitelně nejsou ve své per-
formativní rovině výlučné. V tomto lze ostatně odkázat na patřičné pasáže minulé
kapitoly a dodat, že tyto praxe jsou dalšími zřetelnými příklady takového jednání,
které je typické pro rozptýlené publikum (Abercrombie – Longhurst 1999)– tedy
jednání syceného kulturním narcismem a zakoušením života jako spektáklu. Poli-
tici, které Alena Macková ve své studii identikuje jako relativně úspěšné uživatele
sociálních médií (Macková 2015), spravují online performance svých politických
asoukromých životů se stejně explicitní reexivitou, s níž tak činili online aktivisté
ze skupiny Žít Brno (Macková – Macek 2014; Jelečková 2012) nebo ti znašich
respondentů, kteří se aktivně zapojovali do lokálního veřejného apolitického dění
(Macek–Macková – Kotišová 2015). I hra politicky orientovaných statusů, lajků,
komentů, fotek, vytvořených a podporovaných událostí a petic se tak – stejně jako
ostatní formy textuální participace – podřizuje snaze naplnit rolová očekávání dru-
hých aperformovat roli kontrolovaným a idealizovaným způsobem. Tedy tomu, co
Goman tak trefně charakterizoval jako management dojmů (Goman 1999).
Politika: mezi závazkem a pocitem odtrženosti
Nezájem většiny Čechů o politiky na sociálních sítích otevírá téma poslední.
V neposlední řadě je totiž nutné věnovat pozornost kontextům celonárodní
alokální politiky – sociální aktéři praktikující to, co zde označuji jako rozptýle-
nou participaci, jsou nejen členy rozptýleného publika, lokálních a imaginovaných
komunit a sítí sociálních vztahů, ale zároveň jsou občany. Zatímco dvě výše promýš-
lené roviny kontextů umožňují porozumět tomu, v jakých ohledech se online poli-
tické a občanské jednání vlastně neliší od ostatních online praxí spojených sonline
sociálními sítěmi, pak politická kontextualizace dovoluje nahlédnout politickou
participaci jako součást politické sféry – a tedy dotknout se jejího specicky poli-
tického rozměru.
Bezprostřední i širší politické kontexty sestávají z autoritativních (mocenských)
zdrojů, regulativních pravidel práva (začínajících konstitucí a končících například
volebním zákonem), zvykových norem regulujících (v užším slova smyslu) politické
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
113
jednání a konstitutivních pravidel (zahrnujících i politické ideologie akulturní
hodnoty) formujících politické postoje a politicky artikulované kolektivní zájmy.
Zároveň do těchto kontextů patří systémy sociálních, politických a ekonomických
vztahů– od formalizovaných systémů politických stran po neformální a proměn-
livé sítě osobních a ekonomických vztahů. Dohromady tyto kontexty konstituují
politickou sféru, tedy pole, které hraje zásadní roli jako referenční rámec každoden-
ních politických a veřejných aktérů: lidé praktikující rozptýlenou participaci se od
„profesionálních“ politiků i explicitních politických aktivistů liší tím, že do veřejné
sféry vstupují „zvenku“, že ve svých ambicích a konkrétních cílech i praxích zůstá-
vají mimo pole institucionalizované politiky.
Pro rozptýlenou participaci je příznačné, že ti z našich respondentů, kdož ji
vsoučasnosti praktikují, tedy jak aktivisté, tak subpoliticky a subaktivisticky činní
občané, se vůči národní politické sféře povětšinou vymezují – svou pozici a pozici
svého jednání velmi často explicitně artikulují v kontrastu vůči tomu, co sami chá-
pou jako politické. V již zmiňované studii role médií v každodenních participač-
ních praxích jsme s kolegyněmi došli k závěru, že vztah těchto aktérů k politickému
jednání (a to k politicky motivovaným online praxím) a jejich ochota participo-
vat na veřejném prostoru jsou do značné míry strukturovány právě tím, jak tito
aktéři institucionalizovanou politiku vnímají a jak zakoušejí sebe sama coby občany
(Macek – Macková – Kotišová 2015). Vzhledem k institucionalizované národní
politice naši respondenti v řadě případů velmi explicitně vyjadřovali nespokojenost:
celonárodní politiku vnímali jako odcizenou, odtrženou od jejich žitých problémů.
Demokratické instituce viděli jako jen stěží funkční, masová média jako selhávající
ve svém poslání a ostatní občany jako apatické a pasivní.
V kontrastu vůči tomu své vlastní veřejné a politické aktivity chápali jako občan-
skou povinnost, jako formu morálního závazku vůči státu, municipalitě i lokál-
nímu společenstvu – přičemž pasivitu přisuzovanou ostatním většinou odmítali
jako reziduum byvšího komunistického režimu. Na politické a občanské praxe
našich respondentů tak může být nahlíženo jako na reexivní adaptaci na nevy-
hnutelnou tenzi mezi pocitem závazku vůči obci a státu na jedné straně a pocitem
odtrženosti od institucionalizované politiky na straně druhé. Důsledkem této tenze
je, že naši respondenti přesměrovávají naplňování onoho občanského závazku od
politiky celostátní k politice lokální – a k lokálnímu veřejnému prostoru. Důležité
přitom je, že užití (nebo odmítání) sociálních médií jako nástroje takových praxí
se pak ukazuje být spíše sekundárním motivem – je jen jedním z nabízejících se
instrumentálních rozhodnutí, jež praxe jako takové dále strukturují. Nezdá se nic-
méně, že by bylo motivací k tomu být vůbec aktivní.
Proč lokální politika a lokální veřejný prostor? Kontextuální struktury lokální
politiky se od kontextů politiky celostátní nevyhnutelně liší. S oporou ve zmiňované
Politika: m ezi závazkem a po citem odtržen osti
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
114
VII. KAPITOLA ROZPTÝLENÁ POLITI CKÁ PARTICIPACE
MÉDIA V POHYBU
studii si dovolím předpokládat, že lokální kontexty rozptýlenou participaci struk-
turují přímočařeji a intenzivněji, a to vzhledem k tomu, že jsou součástí kontextů
prvního řádu. Spoluutvářejí totiž bezprostřední prostor lokálního veřejného apoli-
tického života, a tedy ty regiony sociální reality, které jsou (anebo potenciálně
mohou být) v přímém dosahu aktérů.
Přesto i lokální kontexty mohou produkovat (a produkují) vzorce motivací
podobné těm, které jsme identikovali v kontextech politiky celostátní – a to nejspíše
tehdy, jedná-li se o kontexty městské, tedy kontexty prostorově a vztahově disperzní
a vykazující výraznější distanci mezi občany a místní politickou sférou. To lze opět
ilustrovat na příkladu aktivistické skupiny Žít Brno (Macková – Macek 2014). Ačkoli
se tato online aktivistická skupina stala populární především díky svému úspěšnému
využívání sociálních médií v politice protestu a pro humoristický charakter svých
útoků na brněnskou municipální politiku, dospěli jsme k závěru, že nová média
hrála v jejich aktivismu „důležitou, ale stále pouze dílčí roli, a to jako zdroj konkrét-
ních taktik“ (tamtéž). Klíčem k vysvětlení politického úspěchu Žít Brno tak v naší
studii byla především „schopnost skupiny obracet se vůči [brněnské] městské poli-
tice způsobem, který odpovídal očekávání místní veřejnosti“ (tamtéž) – a tedy to,
že aktivisté zkrátka rozuměli jak místní politice, tak především lokální veřejné sféře
ajejímu aktuálnímu postojovému a hodnotovému klimatu. Příznačné přitom je, že
Žít Brno se proti lokálním politickým elitám vymezovalo a obracelo s podobnými
argumenty, s nimiž se respondenti z druhého zmiňovaného výzkumu stavěli k poli-
tice celostátní – a tedy s kritikou místní politické sféry coby sféry odtržené od občanů
a s kritikou neschopnosti politiků jakkoli reagovat na občanský zájem o participaci.
Sociální média jako vedlejší postava?
Odpověď na otázku položenou v úvodu této kapitoly (tedy proč a jak lidé použí-
vají sociální média v rámci svých politických praxích) rozhodně není vyčerpávající,
ato už proto, že se zde soustředím jen na určité specické aspekty celého problému.
Bližší pohled na tyto aspekty – tedy na trojici kontextuálních fenoménů strukturu-
jící užití online sociálních sítí v rámci subpolitických praxí – mi nicméně dovoluje
formulovat několik postřehů, které podobně jako ve vyprávění o online participaci
na obsazích poněkud umenšují případný nepřiměřený entuziasmus stran politic-
kého potenciálu nejnovějších z nových médií.
Koncept rozptýlené participace a aplikace strukturačního modelu médií ilustrují,
proč je nutné odmítnout čistě mediocentrický přístup – tedy přístup stavící do
středu příběhu média (a zde tedy média sociální). Dílčí výzkumy, na kterých jsem
se spolu s kolegyněmi podílel, a související teoretická práce podporují argument,
který jsem v této knize i knize přechozí formuloval opakovaně: totiž že je nezbytné
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
115
k novým médiím – a v souvislosti s jejich rolí v každodenních politických a veřej-
ných praxích to platí bezvýhradně – přistupovat jako k dílčí a zdaleka nikoli nejdů-
ležitější fazetě mnohem většího obrazu.
V první řadě totiž platí, že rozptýlená participace a s ní související užití sociálních
médií jsou kontextuálně strukturovány příslušností ke kolektivitám a sociálními
vztahy a že sociální tlak k postojové a hodnotové konformitě je amplikován díky
vlastnostem online sociálních sítí. Zdroj tohoto tlaku nicméně stojí mimo tyto
komunikační platformy – a jejich skutečný význam tedy bez kontextualizace zůstává
zastřen.
Zadruhé: je sice zjevné, že v takových každodenních kontextech, v nichž jsou
mediální technologie a textuality a k nim vztažené praxe doslova všudypřítomné,
se veřejné a politické praxe nevyhnutelně pojí s bytím publikem. A jako takové
mají tyto praxe performativní a permanentní povahu a jsou konstitutivní součástí
každodennosti. „Bytí publikem“ ovšem nelze zredukovat na používání sociálních
médií. Obě zkušenosti – zkušenost s veřejným a politickým jednáním a zkušenost
s „bytí publikem“ – jsou sice v případě rozptýlené participace navzájem provázané
prostřednictvím komunikativních (recepčních a interakčních) praxí realizovaných
i prostřednictvím sociálních médií, ale nejen jich. Neméně důležitou roli zde hrají
jak přímé, nezprostředkované komunikačních interakce (a to i v městském pro-
středí, jak ukazuje případ Brněnské májové blokády, viz Macková – Macek 2015b),
tak i zřetelně tradičnější komunikační kanály, kterými jsou v menších sídlech napří-
klad nástěnky nebo místní rozhlas (viz Macková – Macek – Kotišová 2015). „Bytí
publikem“ tak – v tom smyslu, jak tuto zkušenost v konceptu publika rozptýleného
zachycují Abercrombie a Longhurst (1998) – odkazuje především ke specickým
motivacím a širším kontextuálním podmínkám, které komunikativní praxe formují
bez ohledu na existenci sociálních médií a vzhledem k nimž sociální média opět
sehrávají především úlohu katalyzátoru, ale nikoli determinujícího faktoru.
A za třetí: odkazované studie mediální každodennosti a participativního jed-
nání, na nichž jsem se se svými kolegyněmi podílel, nás ve svých závěrech opako-
vaně vracejí k politické sféře i politickému jako takovému. A tedy i k tezím Petera
Dahlgrena (2011), který na základě švédské zkušenosti hovoří o tom, že nové formy
občanských a politických praxí je obvykle třeba chápat jako reakci na zkušenosti
občanů s institucionalizovanou politikou. Tu podle něj – a naše data naznačují, že
obdobně je tomu i v českém prostředí – sociální aktéři zakoušejí jako neuspokojivou
a odcizenou, přičemž snaha o pochopení politického jednání provázaného s novými
médii se neobejde bez toho, abychom tento vztah politicky a občansky zapojených
uživatelů nových médií k politické sféře brali v potaz. Úloha nových médií – a spe-
cicky online sociálních sítí – v utváření vztahu k politické sféře nicméně v tomto
okamžiku zůstává stále spíše nejasná.
Sociální média jako vedlejší postava?
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
117
VIII. ZÁVĚREM
Zpráva o probíhající proměně mediálních publik, kterou v této knize předkládám,
je nepochybně – jak už jsem předznamenal v úvodu – neúplná. Přinejmenším dvě
zásadní témata, s nimiž jsem se ve svém výzkumu nevyhnutelně setkal a jichž jsem
se dotkl v kapitole „Čtyři linie změny“, zde totiž zůstávají spíše otevřena a každé
zjiných důvodů. Tématem prvním je proměna zakoušení a konstrukce soukromí
a soukromé sféry, tématem druhým pak problém konstrukce důvěry ve zpravo-
dajské a informační zdroje. Krátká poznámka ke každému z těchto témat je, řekl
bych, právě tak případným uzavřením této knihy, jako i předznamenáním další
výzkumné práce.
K soukromí
Téma reprodukce soukromí se v knize důkladněji neobjevuje nikoli proto, že by
nebylo mým výzkumem pokryto, ale jednoduše proto, že „není hotovo“. Data by
byla, času je méně, než bych chtěl a potřeboval – a složka pracovně nazvaná Proce-
dury soukromí si dosud drží status rozpracovaného problému. Jaké jsou, ve struč-
nosti, předběžné závěry této části výzkumu? Téma je primárně spojeno s novými
pravidly sociálního prostoru mobilizovaného a situačně zvrstveného v důsledku
používání mobilních a síťových technologií. Odvíjí se od předpokladu formulova-
ného například Rogerem Silverstonem, který konstatoval, že staré dobré stabilní
atransparentně vymezené soukromí je s nástupem nových médií v sázce – „dobře
známá hranice mezi veřejným a soukromým již není zřetelná“, říká Silverstone
(2006: 244), přičemž problém je v tom, že domov podle něj „již není singulární,
není statický, v čím dál tím mobilnějším a rozrušenějším světě už jej není možno
brát jako samozřejmý“ (tamtéž: 242). Jistou slabinou tohoto předpokladu je, že se
zdá, že se tento problém podobá problému denice publika zmiňovanému v první
kapitole této knihy – mám za to, že jej zakouší spíše výzkumníci než sami sociální
aktéři. Ti druzí totiž, jak naznačují naše kvalitativní data, s konstrukcí a udržová-
ním hranic svého soukromí a domova výraznější obtíže nemají.
Předpokládal jsem patrně, že mi budou – svobodnému, bezdětnému třicátní-
kovi s hračičkovským vztahem k technologiím – více podobní, než ve skutečnosti
jsou. Předpokládal jsem, částečně v návaznosti na vlastní osobní zkušenosti, zčásti
v návaznosti na starší výzkumy, že mě uvedou do křehkého post-televizního světa,
v němž probíhá zápas v hledání a ustavování tekutých hranic mezi privátními,
poloveřejnými a veřejnými prostory. Do světa, v němž jsme (jak to nazývá Sherry
ZÁVĚREM
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
118
VIII. KAPITOLA ZÁVĚREM
MÉDIA V POHYBU
Turkleová, 2011) sami spolu. Očekával jsem zkrátka, že se budu setkávat s životem
problematizovaným právě v rovině soukromí, a že tedy budu muset pochopit, jak
a proč byl život respondentů problematizován skrze komunikační praxe spojené
sadopcí nových komunikačních médií.
Nicméně – zjevně jsem se pletl. Jistě, někteří z mých respondentů – jako napří-
klad (rovněž třicátník) Bohumil, typický raný osvojitel se slabostí pro nové tech-
nické hračky – si na svých chytrých telefonech hrají s geolokačními aplikacemi,
recipují obsahy velmi konvergentním způsobem a jejich facebookové messen-
gery aúčty na Skypu jsou trvale online. Obraz, který mi setkání s respondenty
nabídlo avněmž nová média hrají roli rozhodně důležitou, byl ovšem poměrně
nedramatický.
Nemalá část respondentů měla stabilní vztahy, někteří z nich děti. Budovali si
audržovali solidně opevněné domovy, v nichž hranice privátna byly víceméně xní
a jejichž časoprostor byl víceméně pod kontrolou. A používání nových médií pro
ně nebylo ničím novým nebo problematickým – setkával jsem se s nimi ostatně
v momentě, kdy jimi užívaná média byla povětšinou plně domestikována. Jinak
řečeno: nenašel jsem problém. Což bylo fascinující.
Klíčem k tématu tak nemohlo být nic jiného než hledání odpovědi na otázku,
jak to tedy vlastně dělají, že problém nemají – a tedy jaké procedury soukromí
(tedy typy praxí) jim umožňují zachovávat soukromou sféru v relativní stabilitě
iv momentě, kdy by měla být, a dle všeho i je, pod setrvalým tlakem zesíleným
právě novomediálními praxemi. Předběžná odpověď přitom zní, že tyto procedury,
sloužící k reprodukci sdíleného párového nebo rodinného soukromí a jeho vyme-
zení vůči poloveřejným a veřejným kontextům, s novými médii souvisí jen čás-
tečně. Ty obecnější, s novými médii související nepřímo nebo okrajově, zahrnují
(1) lokalizaci, tedy budování soukromí jako fyzického místa, (2)oddělování pro-
storu, času a situačních kontextů obklopujících sdílené soukromí a (3)odstupňování
sociálních vztahů (a tedy odstupňování blízkosti druhých) asociálních prostorů.
Výrazněji snovými médii (či médii jako takovými) pak souvisí procedury zahrnu-
jící (4)ritualizaci privátního – individuálního aspolečného – času, (5)sdílení kul-
turního kapitálu manifestované ve společných symbolických praxích, (6)kontrolu
prostřednictvím vlastnictví, tedy kontrolu nad sdíleným nebo individuálním vlast-
nictvím té které mediální technologie a spolu s tím i kontrolu nad hranicí mezi indi-
viduálním a párově sdíleným soukromím, (7)kontrolu vystavení soukromého, tedy
kontrolu nad tím, jak je soukromí prezentováno druhým akdo „do něj“ a za jakých
podmínek smí nahlížet, a (8) vyloučení těch technologií apraxí, které sdílené sou-
kromí narušují nebo přímo ohrožují, zmediálního celku.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
119
K důvěře
Téma druhé – tedy téma důvěry v média jako zdroje vědění, zpráv, informací–nara-
zilo na jiný problém. Na problém zásadnější, než jakým je nedostatek času. Zkrátka:
něco se stalo. V průběhu závěrečných fází výzkumu – v době, kdy již byla sebrána
kvantitativní data a právě tak i většina dat kvalitativních – se sociální realita s tur-
bulencí hodnou sociologova mírně pozdviženého obočí poměrně razantně promě-
nila. A to do té míry, že mé původní úvahy a analytické akcenty jednoduše ztratily
na relevanci. Otázka, jak technologicky a vztahově amplikovaná performativita
zasahuje nejen samotné zakoušení politického a veřejného prostoru individuálními
aktéry, ale i způsoby, jimiž politický a veřejný prostor fungují coby prostory artiku-
lace a uplatňování mocenských vztahů, ve stávajících datech nemohla najít jinou
než jen velmi obecně formulovanou odpověď.
Evropská uprchlická krize a zvyšující se vliv Ruské federace ukázaly v době
psaní této knihy křehkost (nejen) české demokratické veřejné a politické sféry. Jsme
svědky explicitní radikalizace a polarizace veřejných diskurzů, doprovázené klesající
důvěrou v institucionalizovaná média a institucionalizovanou politiku arostoucí
inklinací části členů mediálních publik k alternativním zpravodajským a infor-
mačním zdrojům. Tento posun ve veřejném a politickém prostoru znovu oživuje
otázky ohledně demokratické role médií coby zdrojů sdílené agendy, důvěryhod-
ných obsahů a veřejného vědění (Curran a kol. 2009) a jako platforem veřejného
vyjednávání společenského a politického konsenzu. Je přitom zjevné, že nová média
i klasická vysílací a printová média – jako komunikační platformy i jako organi-
zace – mohou sehrávat roli jak v umírňování, tak v radikalizaci postojového kli-
matu. Detailní, datově podložené a teoreticky plné pochopení situace ovšem zatím
postrádáme.
Situaci, jíž jsme v čase, kdy píši tento závěr, svědky, může být zčásti vysvětlena
dlouhodobou krizí demokracie spojenou s nedůvěrou demokratické instituce. Toho
jsem se ostatně dotkl v sedmé kapitole. Tato krize – zřetelná jak ve „starých“ západo-
evropských demokraciích, tak i v těch „nových“ středo- a východoevropských–je
spojena s poklesem klasických forem moderní politické participace (jako jsou účast
ve volbách, členství v politických stranách atd.) a s posilováním alternativních forem
politického a veřejného zapojení, tedy forem často spojených i s používáním nových
médií (viz např. Dahlgren 2013; Linek 2013; Bakardjieva 2009; Bentivegna 2006).
Takové vysvětlení nicméně není úplné. V úvahu musí být současně brána i spe-
cika širších (politických, historických i ekonomických) kontextů strukturujících
život v České republice. Výzkumy a promýšlení role sociálních médií v produkci
veřejného mínění navíc ukazují, jak jsme již viděli, že sociální média formují veřejný
prostor jiným způsobem než média masová – jejich používání může generovat
K důvěře
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
120
VIII. KAPITOLA ZÁVĚREM
MÉDIA V POHYBU
fragmentované, více či méně izolované postojové subsféry, a tím dále oslabovat
potenciálně demokratický charakter veřejné diskuze. A například studie konspi-
račních teorií – jejichž popularita časech, kdy je veřejný a politický prostor v krizi,
roste – pak v neposlední řadě naznačují, že nedůvěra v mainstreamová média apre-
ference alternativních informačních zdrojů (a to například takových, jež pracují
shoaxy a právě s konspiračními teoriemi) by mohla být spojena s nejistotou zakou-
šenou sociálními aktéry (Abalakina-Paap et al. 1999; Swami et al. 2010). Tato nejis-
tota by přitom mohla mít svůj zdroj jak v každodenních, tak i širších politických
a ekonomických kontextech a mohla by být rekurzivně zesilována právě i recepcí
obsahů ze specických mediálních zdrojů.
Mám tedy za to, že bychom se měli zaměřit na obecný pocit nejistoty zakoušené
sociálními aktéry a na to, zda a jak je propojen s recepcí mediálních agend. Asou-
časně na to, zda a jak je amplikován diskurzy nesenými prostředím sociálních
sítí i takzvanými alternativními informačními zdroji (reprezentovanými v české
mediální krajině jak nezávislými prodemokratickými žurnalistickými projekty, tak
například i projekty se zřetelně proruskou, protiislámskou nebo konspirační agen-
dou). Je nezbytné, jinak řečeno, zkoumat vztah mezi (a) ne/důvěrou sociálních
aktérů vkonkrétní informační/ zpravodajské zdroje, (v) přístupem těchto aktérů
kpolitické sféře a (c) jejich zakoušením těžiště kontroly, respektive jejich zakoušení
pocitu ontologického bezpečí (Giddens 1991).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
121
JMENNÝ REJSTŘÍK
JMENNÝ REJSTŘÍK
A
Abalakina-Paap, M. 120
Abercrombie, N. 14, 25, 26, 27,
66, 102, 107,
112, 115
Alasuutari, P. 25
Allan, S. 62
Anderson, B. R. 108
Ang, I. 25, 26
B
Bakardjieva, M. 17, 23, 24, 27,
33, 34, 35, 37,
95, 97, 107, 119
Baslarová, I. 22
Baym, N. K. 11, 28, 29
Beck, U. 107
Bentivegna, S. 119
Berger, P. L. 23, 71
Berker, T. 23, 27
Bilandzic, H. 22
Bolter, D. J. 58
Bourdieu, P. 12, 64, 79, 99
Bruns, A. 28, 62
C
Carpentier, N. 17, 25, 26, 28,
95, 96, 99, 104,
106
Castells, M. 29
Certeau, M. de 23, 27, 50
Cover, R. 14, 63, 98, 99
Curran, J. 67, 101, 108,
119
D
Dahlgren, P. 17, 95, 115, 119
Debord, G. 66
Deuze, M. 28, 63, 64
Durkheim, E. 82
Durvasula, S. 62, 74
E
Eco, U. 36
F
Feenberg, A. 27, 33, 36
Fiala, J. 87, 88, 100
Fletcher, R. 19
Ford, S. 28
G
Gajjala, R. 35
Galloway, A. R. 29
Giddens, A. 13, 43, 44, 45,
46, 49, 50, 51,
54, 71, 120
Gillmore, D. 67
Goman, E. 12, 64, 66, 72,
103, 112
Green, J. 28
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
122
JMENNÝ REJSTŘÍK
MÉDIA V POHYBU
Green, L. 98
Grusin, R. 58
H
Habermas, J. 23, 108
Hallet, L. 25, 26, 28
Hall, S 23
Hartmann, M. 52
Hayles, N. K. 29
Herman, E. 108
Hills, M. 25, 91, 100
Hinduja, S. 62, 74
Ch
Chandler, D. 21
I
Ingram, J. R. 62, 74
J
Jakubowicz, K. 28, 58
Jandová, L. 17, 70
Jenkins, H. 14, 17, 25, 26,
28, 58, 59, 62,
63, 74, 91, 92,
95, 96, 97, 98,
99, 100, 104
Jensen, K. B. 58, 59
Jirák, J. 22
K
Köpplová, B. 22
Kotišová, J. 17, 38, 105, 106,
107, 109, 110,
112, 113, 115
Kubíková, E. 16
L
Lasch, C. 66
Latour, B. 27, 102
Lefebvre, H. 23
Lessig, L. 29
Lévy, P. 62, 69
Linek, L. 119
Lister, M. 21
Livingstone, S. 25, 52
Longhurst, B. 14, 25, 26, 27,
66, 102, 107,
112, 115
Lotz, A. 73, 92
Luckmann, T. 23, 71
Lull, J. 25, 78
Lysonski, S. 62, 74
M
Macková, A. 15, 17, 38, 68,
69, 70, 100, 105,
106, 107, 109,
110, 111, 112,
113, 114, 115
Markham, A. N. 11, 28, 29
McQuail, D. 98
Meikle, G. 58
Metyková, M. 22
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
123
JMENNÝ REJSTŘÍK
Moores, S. 23
Morley, D. 23, 24, 25, 40,
78, 101
Morozov, E. 95
Moue, Ch. 49
N
Newman, N. 19
Noelle-Neumann, E. 70
Norman, D. A. 21
Numerato, D. 22
O
Ograd, S. 35
P
Papacharissi, Z. 95
Paseková, L. 36
Pavlíčková, T. 22
Pierson, J. 81
R
Radclie, D. 19
Radway, J. A. 25
Rainie, L. 28, 29, 30
Reifová, I. 22, 25
Rogers, E. 64, 79
Rolfe, B. 70
Růžička, M. 100
S
Schrøder, K. C. 25, 26, 28
Schütz, A. 23, 71
Siibak, A. 22
Silverstone, R. 24, 25, 51, 52,
53, 78, 79, 81,
82, 97, 117
Sola Pool, I. de 58
Swami, V. 120
Syrovátková, E. 16
Š
Šimůnek, M. 33, 34, 35, 37,
40
T
acker, E. 29
orsen, E. 62
Tilly, C. 39, 70, 109
Tufekci, Z. 103
Turkle, S. 28, 102, 118
V
Vašát, P. 100
Vittadini, N. 22
Volek, J. 22
W
Wellman, B. 28, 29, 30
Williams, R. 23, 39, 101, 108
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
125
LITERATURA
LITERATURA
Abercrombie, N. – Longhurst, B. 1998. Audiencies: a Sociological eory of Per-
formance and Imagination. London: SAGE.
Abalakina-Paap, M. – Stephan, W. G. – Craig, T. – Gregory, W. L. 1999. „Beliefs
in conspiracies.“ Pp. 637–647 in Political Psychology, 20.
Alasuutari, P. (ed.). 1999. Rethinking the media audience: the new agenda. London:
Sage.
Allan, S. – orsen, E. (eds.) 2009. Citizen journalism: Global perspectives. New
York: Peter Lang.
Anderson, B. R. 2008. Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionali-
smu. Praha: Karolinum.
Ang, I. 1996. Living room wars: Rethinking media audiences for a postmodern
world. London: Routledge.
Ang, I. 1991. Desperately seeking the audience. London: Routledge.
Ang, I. 1985. Watching Dallas: Soap opera and the melodramatic imagination.
London: Routledge.
Bakardjieva, B. 2009a. „A Response to Shani Orgad.“ Pp. 54–60 in Markham,
A.N. –Baym, N.K. (eds.) Internet Inquiry: Conversations About Methods. London:
Sage.
Bakardjieva, M. 2009b. „Subactivism: Lifeworld and Politics in the age of the In-
ternet.“ Pp. 91–104 in e Information Society, 25.
Bakardjieva, M. 2005. Internet Society: e Internet in Everyday Life. London:
Sage.
Baslarová, I. 2014. „Divačka ‚růžové knihovny‘: ‚U sci- žehlím, u Růžovky si
sednu, ani se nehnu.‘ Preference postav na základě genderového vztahování se
publika.“ Pp. 37–59 in Mediální studia, 8(1).
Beck, U. 2004. Riziková společnost. Praha: SLON.
Bentivegna, S. 2006. „Rethinking politics in the world of ICTs.“ Pp. 331–343 in
European Journal of Communication, 21(3).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
126
LITERATURA
MÉDIA V POHYBU
Berger, P. L. – Luckmann, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK.
Berker, T. – Hartmann, M. – Punie, Y. – Ward, K. J. (eds.) 2006. Domestication
of media and technology. Maidenhead: Open University Press.
Bolter, D. J. – Grusin, R. 1999. Remediation: Understanding New Media. Cam-
bridge: MIT Press.
Bourdieu, P. 2006. Distinction: a social critique of the judgement of taste. London:
Routledge.
Bourdieu, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
Bourdieu, P. 1996. Distinction: a social critique of the judgement of taste. London:
Routledge.
Bruns, A. 2008. Blogs, Wikipedia, Second Life, and beyond: From production to
produsage. New York: Peter Lang.
Carpentier, N. – Schrøder, K. C. – Hallett, L . (eds.) 2014a. Audience Transforma-
tions: Shiing Audience Positions in Late Modernity. London: Routledge.
Carpentier, N. – Schrøder, K. C. – Hallett, L. 2014b. „Audience / Society Trans-
formations.“ Pp. 1–13 in Carpentier, N. – Schrøder, K. C. – Hallett, L. (eds.) Au-
dience Transformations: Shiing Audience Positions in Late Modernity. London:
Routledge.
Carpentier, N. 2011. „e concept of participation: If they have access and interact,
do they really participate?“ Pp. 13–36 in Časopis za upravljanje komuniciranjem /
Communication Management Quarterly, 6(1).
Castells, M. 2010. e Rise of the Network Society. e Information Age: Economy,
Society, and Culture, volume I. (2nd ed.) Oxford: Blackwell.
de Certeau, M. 1984. e Practice of Everyday Life. Berkeley: University of Cali-
fornia Press.
Cover, R . 2007. „Inter/aktivní publikum: Interaktivní média, narativní kontrola
a revize dějin publika.“ Pp. 195–207 in Mediální studia, 2(2).
Curran, J. 2004. „Přehodnocení krize veřejné komunikace.“ Pp. 20–31 in Revue
pro média, 7.
Curran, J. – Iyengar, S. – Lund, A. B. – Salovaara-Moring, I. 2009. „Media Sys-
tem, Public Knowledge and Democracy A Comparative Study.“ Pp. 5–26 in Eu-
ropean Journal of Communication, 24(1).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
127
LITERATURA
Dahlberg, L. 2007. „Rethinking the fragmentation of the cyberpublic: from con-
sensus to contestation.“ Pp. 827-847 in New Media & Society, 9(5).
Dahlgren, P. 2013. e political web. Media, participation and alternative de-
mocracy. London: Palgrave Macmillan.
Debord, G. 1983. Society of the spectacle. Detroit: Black and Red.
Deuze, M. 2012. Media life. Cambridge: Polity.
Durkheim, E. 2002. Elementární formy náboženského života: systém totemismu
vAustrálii. Praha: Oikoymenh.
Eco, U. 2005. Meze interpretace. Praha: Karolinum.
Feenberg, A. 2010. Between reason and experience: Essays in technology and mo-
dernity. Cambridge: MIT Press.
Feenberg, A. – Bakardjieva, M. 2004. „Virtual community: no ‚killer implica-
tion‘.“ Pp. 37–43 in New Media & Society, 6(1).
Fiala J. 2012. „Nelegálně distribuované video z hlediska mediální etnograe.“
Pp.60–75 in Mediální studia, 6(1).
Fletcher, R. – Radclie, D. a kol. 2015. Reuter Institute Digital News Report 2015:
Supplementary Report. Oxford: Reuters Institute for the Study of Journalism.
Gajjala, R. 2009. „Response to Shani Orgad.“ Pp. 60–67 in Markham, A.N. –
Baym, N.K. (eds.) Internet Inquiry: Conversations About Methods. London: Sage.
Galloway, A. R. – acker, E. 2 007. e Exploit: a eory of Networks. Minnea-
polis – London: University of Minnesota Press.
Gillmore, D. 2004. We the media: Grassroots journalism by the people, for the peo-
ple. Sebastopol: O’Reilly Media.
Giddens, A. 2003. Důsledky modernity. (2. vydání.) Praha: SLON.
Giddens, A. 1991. Modernity and self-identity: Self and society in the late modern
age. Cambridge: Polity.
Giddens, A. 1984. e Constitution of Society: Outline of the eory of Structura-
tion. Cambridge: Polity Press.
Giddens, A. 1976. New Rules of Sociological Method. London: Hutchinson.
Goman, E. 1999. Všichni hrajeme divadlo: sebeprezentace v každodenním životě.
Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
128
LITERATURA
MÉDIA V POHYBU
Green, L. 2002. Communication, Technology and Society. St. Leonards: Allen &
Unwin.
Habermas, J. 1992. „Further Reections on the Public Sphere.“ Pp. 421–461 in
Calhoun, C. (ed.) Habermas and the Public Sphere. Cambridge: MIT Press.
Habermas, J. 1987. eory of Communicative Action Volume Two: Liveworld and
System: A Critique of Functionalist Reason. Boston: Beacon Press.
Hall, S. 2005. „Kódování/dekódování.“ Pp. 41–58 in Teorie vě dy, 27(2).
Hartmann, M. 2006. Pp. „e triple articulation of ICTs. Media as technological
objects, symbolic environments and individual texts.“ Pp. 80–102 in Berker, T. –
Hartmann, M., – Punie, Y. – Ward, K. J. (eds.) Domestication of media and tech-
nology. Maidenhead: Open University Press.
Hayles, N. K. 2000. „Flickering Connectivities in Shelley Jackson‘s Patchwork
Girl: e Importance of Media-Specic Analysis.“ In Postmodern Culture, 10(2).
http://pmc. iath.virginia.edu/text-only/issue.100/10.2hayles.txt (15.8.2013).
Hayles, N. K. 1999. How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics,
Literature and Informatics. Chicago: e University of Chicago Press.
Hemran, E. – Chomsky, N. 1988. Manufacturing consent: e political economy
of the mass media. New York: Pantheon.
Hills, M. 2002. Fan cultures. London: Routledge.
Chandler, D. 1996. „Engagement with media: Shaping and being shaped.“ In Com-
puter-Mediated Communication Magazine, 3(2).
http://visual-memory.co.uk/daniel/Documents/short/determ.html (1.10.2015)
Ingram, J. R. – Hinduja, S. 2008. „Neutralizing Music Piracy: An Empirical Exa-
mination.“ Pp. 334–366 in Deviant Behavior, 29(4).
Jakubowicz, K. 2013. Nová ekologie médií: Konvergence a mediamorfóza. Zlín:
Radim Bačuvčík – VeRBuM.
Jandová, L. 2014 . Online sociální sítě jako platformy veřejného mínění: příklad fa-
cebooku. (Diplomová práce.) Brno: Masarykova univerzita.
Jenkins, H. 2006. Convergence Culture: Where Old and New Media Collide. New
York: New York University Press.
Jenkins, H. 1998. From Barbie to Mortal Kombat: Gender and Computer Games.
Cambridge: MIT Press.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
129
LITERATURA
Jenkins, H. 1992. Textual Poachers: Television Fans & Participatory Culture. New
York: Routledge.
Jenkins, H. – Carpentier, N. 2013. „eorizing participatory intensities: A con-
versation about participation and politics.“ Pp. 265–286 in Convergence, 19(3).
Jenkins, H. – Ford, S. – Green, J. 2013. Spreadable media: Creating value and me-
aning in a networked culture. New York: NYU Press.
Jensen, K. B. 2010. Media convergence: e three degrees of network, mass and in-
terpersonal communication. London: Routledge.
Jirák, J. – Köpplová, B. 2 0 07. Média a společnost: Stručný úvod do studia médií
amediální komunikace. (2. vydání.) Praha: Portál.
Kubíková, E. 2014. Bedroom culture – role médií v dětském pokoji. (Diplomová
práce.) Brno: Masarykova univerzita.
Lasch, C. 1991. e culture of narcissism: American life in an age of diminishing
expectations. New York: W.W. Norton & Company.
Latour, B. 2008. Reassembling the Social: An Introduction to Actor-Network-
-e or y. New York: Oxford University Press.
Latour, B. 1987. Science in Action: How to Follow Scientists and Engineers through
Society. Maidenhead: Open University Press.
Lefebvre, H. 2002. Critique of everyday life (Vol. 2). London: Verso.
Lessig, L. 2006. Code: Version 2.0. http://codev2.cc/ (15.10.2015).
Lévy, P. 2000. Kyberkultura. Praha: Karolinum.
Lévy, P. 1997. Collective Intelligence. Cambridge: Perseus Books.
Linek, L. 2013. Kam se ztratili voliči? Vysvětlení vývoje volební účasti v České re-
publice v letech 1990-2010. Brno: CDK.
Lister, M. a kol. (ed.) 2009. New Media: a Critical Introduction. New York:
Routledge.
Livingstone, S. 2002. Young people and new media: Childhood and the changing
media environment. London: Sage.
Livingstone, S. 1998. Making sense of television: e psychology of audience inter-
pretation. London: Routledge.
Lotz, A. 2007. e television will be revolutionized. New York: NYU Press.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
130
LITERATURA
MÉDIA V POHYBU
Lull, J. 1990. Inside Family Viewing: Ethnographic Research on Television‘s Audi-
ences. London: Routledge.
Lull, J. 1988. World Families Watch Television. London: Sage.
Lysonski, S. – Dur vasula, S. 2008. „Digital Piracy of MP3s: Consumer and Ethical
Predispositions.“ Pp. 167–178 in Journal of Consumer Marketing, 25(3).
Macek, J. [V tisku.] „Dichotomie online / oine a problém hledání nového.“ In
Biograf.
Macek, J. 2015. „Social Media and Diused Participation.“ Pp. 196–209 in Lorentz,
P. – Smahel, D. – Metykova, M. – Wright, M. F. (eds.) Living in the digital age: Self-
-presentation, networking, playing, and participating in politics. Brno: MUNI Press.
Macek, J. 2013a. Poznámky ke studiím nových médií. Brno: MUNI Press.
Macek, J. 2013b. „More than a desire for text: Online participation and the social
curation of content.” Pp. 295–302 in Convergence, 19(3).
Macek, J. 2009. „Poznámky k teorii virtuálních komunit.“ Pp. 3-31 in Biograf, 50.
Macek, J. 2006. Fandom a text. Praha: Triton.
Macek, J. – Macková, A. – Kotišová, J. 2015. „Participation or New Media Use
First? Reconsidering the Role of New Media in Civic Practices in the Czech Re-
public.“ Pp. pp. 68–83 in Medijske Studije, 6(11).
Macek, J. – Macková, A. – Škařupová, K. – Waschková Císařová, L. 2015. Stará
a nová média v každodennosti českých publik (výzkumná zpráva). Brno: Masary-
kova univerzita.
Macek, J. – Zahrádka, P. [V tisku.] „Online Piracy and the Transformation of the
Audiences’ Practices: e Case of the Czech Republic.“ In Hick, D. – Schnücker,
R. (eds.) e Aesthetics and Ethics of Copying. London: Bloomsbury.
Macková, A. – Macek, J. 2015a. Stará a nová média, participace a česká společnost
(výzkumná zpráva). Brno: Masarykova univerzita.
Macková, A. – Macek, J. 2015b. Výzkum účastníků brněnské májové blokády (vý-
zkumná zpráva). Brno: Masarykova univerzita.
Macková, A. – Macek, J. 2014. „‚Žít Brno‘: Czech online political activism from
jokes and tactics to politics and strategies.“ In Cyberpsychology: Journal of psycho-
social research on cyberspace, 8(3).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
131
LITERATURA
Markham, A. N. – Baym, N.K. (eds.) 2009. Internet inquiry: Conversations about
methods. London: Sage
McQuail, D. 2009. Úvod do teorie masové komunikace. 4. vydání. Praha: Portál.
Meikle, G. – Young, S. 2012. Media Convergence: Networked Digital Media in Eve-
ryday Life. New York: Palgrave Macmillan.
Metyková, M. 2004. „Premeny akademického výskumu mediálneho publika.“ Pp.
2–6 in Revue pro média, 10.
Morley, D. 2014. „On living in a techno-globalized world.“ Pp. 41–49 in Servaes, J.
(ed .) Technological determinism and social change: Communication in a tech-mad
world. London: Lexington Books.
Morley, D. 2004. „Domácí souvislosti: rámec rodinného sledování televize ve
Velké Británii.“ Pp. 20–26 in Revue pro média, 10.
Morley, D. 1992. Television, audiences, and cultural studies. London: Routledge.
Morley, D. 1986. Family Television Cultural Power and Domestic Leisure. Hobo-
ken: Taylor.
Morozov, E. 2011. Net delusion: e dark side of Internet freedom. New York: Pu-
blic Aairs.
Moores, S. 1993. Interpreting audiences: ethnography of media consumption.
London: Sage.
Moue, Ch. 2005. On the Political. London: Routledge.
Newman, N. a kol. 2015. Reuter Institute Digital News Report 2015: Tracking the
Future of News. Oxford: Reuters Institute for the Study of Journalism.
Noelle-Neumann, E. 1993. e spiral of silence: public opinion – our social skin.
(2.vydání.) Chicago: University of Chicago Press.
Norman, D. A. 1988. e Design of Everyday ings. New York: Basic Books.
Numerato, D. 2004. „Jak aktivní je aktivní publikum?“ Pp. 6–11 in Revue pro mé-
dia, 10.
Ograd, S. 2009. „How can researchers make sense of the issues involved in co-
llecting and interpreting online and oine data?“ Pp. 33–53 In Markham, A. N.
– Baym, N.K. (eds.) Internet inquiry: Conversations about methods. London: Sage.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
132
LITERATURA
MÉDIA V POHYBU
Papacharissi, Z. 2010. A private sphere: Democracy in a digital age. Cambridge:
Polity.
Paseková, L. 2012. Vnímání a reexe privátního a veřejného prostoru u uživatelů
online sociálních sítí. (Diplomová práce.) Brno: Masarykova univerzita.
Pierson, J. 2006. „Domestication at work in small businesses.“ Pp. 205–226 in Ber-
ker, T. – Hartmann, M., – Punie, Y. – Ward, K. J. (eds.) Domestication of media
and technology. Maidenhead: Open University Press.
Radway, J. A. 1991. Reading the romance: Women, patriarchy, and popular litera-
ture. Chapel Hill: University of North Carolina Press.
Rainie, L. – Wellman, B. 2012. Networked: e new social operating system. Cam-
bridge: MIT Press.
Reifová, I. 2014. „Ontological Security in the Digital Age: e Case of Elderly Pe-
ople Using New Media.“ In Media Practice and Everyday Agency in Europe.
Reifová, I. 2009. „Rerunning and‘Re-watching‘Socialist TV Drama Serials: Post-
-Socialist Czech Television Audiences Between Commodication and Reclaiming
the Past.“ Pp. 53–71 in Critical Studies in Television, 4(2).
Reifová, I. 1999. „Adorno a Lazarsfeld: setkání skeptika a těšitele.“ Pp. 181–191 in
Sociologický časopis, 35(2).
Reifová, I. a kol. 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál.
Reifová, I. – Pavlíčková, T. 2013. „Invisible Audiences: Structure and Agency in
Post-socialist Media Studies.“ Pp. 130–136 in Mediální studia, 7(2).
Rogers, E. 2010. Diusion of Innovations. 4. vydání. New York: e Free Press.
Rolfe, B. 2005. „Building an electronic repertoire of contention.“ Pp. 65–74 in
Social Movement Studies, 4(1).
Růžička, M. – Vašát, P. 2011. „Základní koncepty Pierra Bourdieu: pole–kapitál–
habitus.“ Pp. 129–133 in AntropoWebzin, 7(2).
Schütz, A. – Luckmann, T. 1974. e structures of the life-world. London:
Heinemann.
Silverstone, R. 2006. „Domesticating domestication. Reections on the life of
aconcept.“ Pp. 228–248 in Berker, T. – Hartmann, M., – Punie, Y. – Ward, K. J.
(eds.) Domestication of media and technology. Maidenhead: Open University Press.
Silverstone, R. 1994. Television in Everyday Life. London: Routledge.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
133
LITERATURA
Silverstone, R. – Hirsch, E. – Morley, D. 1992. „Information and communication
technologies and the moral economy of the house- hold“ Pp. 15–31 in Silverstone,
R. – Hirsch, E. (eds.) Consuming Technologies: Media and Information in Domes-
tic Spaces. London: Routledge.
de Sola Pool, I. 1983. Technologies of Freedom. Cambridge: Harvard University
Press.
Syrovátková, E. 2015. Role starých a nových médií v každodenním životě blue co-
llars. (Diplomová práce.) Brno: Masarykova univerzita.
Swami, V. – Chamorro-Premuzic, T. – Furnham, A. 2010. „Unanswered ques-
tions: a preliminary investigation of personality and individual dierence pre-
dictors of 9/11 conspiracist beliefs.“ Pp. 749–761 Applied Cognitive Psychology, 24.
Šimůnek, M. 2014. „Interaktivní dokument a digitální etnograe: Zpráva ze světa
nových technologií a inovativních přístupů v etnograi.“ In Biograf, 60.
Tilly, C. 1984. „Social movements and national politics.“ Pp. 297–317 in Bright C.
– Harding, S. (eds.) Statemaking and social movements. Ann Arbor: University of
Michigan Press.
Tufekci, Z. 2007. „Can you see me now? Audience and disclosure regulation in
online social network sites.“ Pp. 20–36 in Bulletin of Science, Technology & Soci-
ety, 28(1).
Turkle, S. 2011. Alone together. New York: Basic Books.
Vittadini, N. – Siibak, A. – Reifová, I. – Bilandzic, H. 2014. „Generations and
media: e social construction of generational identity and dierences.“ Pp. 65–88
in Carpentier, N. – Schrøder, K. C. – Hallett, L. (eds.) Audience Transformations:
Shiing Audience Positions in Late Modernity. London: Routledge.
Volek, J. 2015. „Televizní publika ve věku digitální fragmentace.“ Pp. 31–50 in
Kaňka, P. – Kofránková, V. – Mayerová, I., Štoll, M. a kol. (eds.) Autor–Vize–
Meze–Televize. Praha, Bratislava: USTR - Ústav pro studium totalitních režimů
aVŠMU – Bratislava.
Williams, R. 1974 . Television: Technology and cultural form. London: Collins
Yar, M . 2008. „e Rhetorics and Myths of Anti-piracy Campaigns: Criminali-
zation, Moral Pedagogy and Capitalist Property Relations in the Classroom.“ Pp.
605–623 in New Media & Society, 10(4).
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
134
LITERATURA
MÉDIA V POHYBU
Závodná, M. 2014. Domácí vyjednávání pravidel o užívání počítače/internetu
dětmi. (Diplomová práce.) Brno: Masarykova univerzita.
Zhao, S. 2006. „e Internet and the transformation of the reality of everyday life:
Toward a new analytic stance in sociology.“ Pp. 458–474 in Sociological Inquiry,
76(4).
Žádník, Š. 2015. Aberantní užití Facebooku. (Bakalářská práce) Brno: Masary-
kova univerzita.
Žurovcová, V. 2015. Role starých a nových médií v každodenním životě dlouhodobě
nezaměstnaných. (Diplomová práce.) Brno: Masarykova univerzita.
LITERATURA
OBSAH
REJSTŘÍK
!
135
ANOTACE
Kniha shrnuje zjištění autorova tříletého výzkumného projektu „Nová a stará média v každodenním
životě: mediální publika v čase proměny mediálních praxí“. V návaznosti na kvalitativní a kvantitativní
šetření a s oporou v Giddensově teorii strukturace se věnuje čtyřem základním dimenzím transfor-
mace současných českých mediálních publik: (1) dematerializaci mediálních obsahů a s ní související
fragmentaci mediálních praxí a změně vztahů mezi členy mediálních publik a producenty mediálních
obsahů, (2) sílící mediatizaci každodennosti a sociálních interakcí, (3) proměnám ve vztahu členů pub-
lika ke sdílenému veřejnému a politickému prostoru a (4) časoprostorové proměně každodenního života.
KLÍČOVÁ SLOVA
■ Mediální studia ■ výzkum mediálních publik ■ mediální publika ■ masová média ■ nová
média ■ teorie strukturace
Mgr. Jakub Macek , Ph.D. pracuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde působí jako
odborný asistent na Katedře mediálních studií a žurnalistiky ajako výzkumný pracovník na Institutu
pro výzkum dětí, mládeže a rodiny. Ve své odborné práci se zabývá především sociologií nových médií.
Tato kniha je součástí jeho postdoktorského výzkumného projektu “New and old media in everyday life:
media audiences at the time of trans- forming media uses” (GAČR, GP13-15684P).
SUMMARY
is book presents the research ndings from a three-year project entitled “New and Old Media in
Everyday Life: Media audiences in the time of transformational media usage”. Utilizing qualitative and
quantitative insights and drawing upon Anthony Giddens’ eory of Structuration, the author identi-
es four primary dimensions to the evolving transformation of current Czech media audiences: (1) the
dematerialization of media content linked with the increased fragmentation of media-related practices
as well as transforming relations between audiences and media producers, (2) the increasing mediati-
zation of everyday life and social interactions, (3) notable shis in audiences’ attitude towards shared
public and political spheres and (4) a spatiotemporal transformation of everyday life.
Keywords
■ Media studies ■ audience studies ■ media audiences ■ mass media ■ new
media ■ digital media ■ theor y of structuration
Jakub Macek, Ph.D. is a senior researcher at the Institute on Research of Children, Youth and Family
and an assistant professor in the Department of Media Studies and Journalism, both at Masaryk Uni-
versity, Czech Republic. His research focuses on the sociology of new media. is book is part of his
post-doctoral research project entitled “New and old media in everyday life: media audiences at the time
of trans- forming media uses” (Czech Science Foundation, GP13-15684P).
ANOTACE/SUMMARY
OBSAH
REJSTŘÍK
!
LITERATURA
„Edice: Media“
Média v pohybu
K proměně současných českých publik
Mgr. Jakub Macek, Ph.D.
Jazyková redakce: Mgr. Radovan Plášek
Gracký návrh, obálka: Bc. Pavlína Suchánková
Sazba: Bc. Petr Barták
Vydala Masarykova univerzita, Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno
1. vydání, 2015
Náklad 300 výtisků
Tisk: Stuare, s. r. o., Heinrichova 16, 602 00 Brno
ISBN 978-80-210-8033-1 (brož. vaz.)
ISBN 978-80-210-8034-8 (online : pdf)
