Content uploaded by Marian Svetlik
Author content
All content in this area was uploaded by Marian Svetlik on Jun 08, 2015
Content may be subject to copyright.
216
ZÁZRAKY FORENZNÍHO ZKOUMÁNÍ
S PODTITULEM „…SE NEKONAJÍ”
MIRACLES OF FORENSIC
EXAMINATIONS WITH SUBTITLE „ ...DO NOT TAKE
PLACE“
MARIÁN SVETLÍK
Abstract
Using examples in area of forensicexamination of digital data, I will discuss more general
issues of quality of forensic examinations.
I will discuss expectations that such an investigation should fulfill, problems we have to solve
today and every day, I will discuss the causes, which, in my experience, such problems cause,
including impacts on both the applicability of such expertise, and on the subsequent status and
evaluation experts and in conclusion I will try to outline possible, even hypothetically,
feasible solution.
Keywords
digital forensic analysis, quality of forensic examinations, forensic science
Abstrakt
Na příkladech z prostředí znaleckého zkoumání digitálních dat se budu věnovat obecnější
problematice kvality znaleckého zkoumání.
Postupně proberu očekávání, která by taková zkoumání měla naplňovat, problémy, se kterými
se dnes a denně potkáváme, rozeberu příčiny, které podle mých zkušeností takové problémy
způsobují, včetně dopadů jak na použitelnost takových znaleckých posudků, tak na následné
postavení a hodnocení znalců a v závěru nastíním možné a hypoteticky i realizovatelné
způsoby řešení.
Klíčová slova
digitální forenzní analýza, kvalita forenzního zkoumání, forenzní věda
Úvod
Nejdříve je nutné si vyjasnit alespoň jeden základní pojem, který jsem použil v anotaci. Je to
„znalecké zkoumání digitálních dat”, jinak také pojem „digitální forenzní analýza”.
217
Digitální forenzní analýza je exaktní forenzní věda, která zkoumá procesy a zákonitosti
vzniku, existence a zániku digitální informace a interpretuje tyto poznatky na
objasňování dějů a procesů s tím souvisejících.
Úmyslně není v definici uvedeno, že se jedná o prostředí počítačů, informačních technologií
nebo jinde, protože digitální informace je fenomén, který se vyskytuje i mimo výše
uvedených prostředí (respektive museli bychom si nejdříve vyjasnit, co přesně ve vztahu
k digitálním informacím znamená pojem počítač, ale to už by bylo na jiné a mnohem delší
pojednání).
Také není v definici použita klauzule o účelu takové analýzy, byť se v moha obdobných
definicích apriori uvádí, že forenzní analýza se používá pro poskytnutí důkazů pro soudy.
Jednak to je nadbytečné, protože už z názvu je jasné, že forenzní analýzy vznikly primárně
pro tyto účely, a jednak digitální forenzní analýza je unikátní právě tím, že její metody
a výsledky nacházejí široké uplatnění i pro další účely, které nemají žádnou přímou souvislost
s řešením trestné činnosti.
Původně nechtěným, ale zjevně logickým výstupem výše uvedené definice je na tomto místě
asi první veřejná deklarace požadavku, aby se digitální forenzní analýza oficiálně
zařadila jako samostatný znalecký obor do seznamu znaleckých oborů, které vede
Ministerstvo spravedlnosti ČR. Neuváděl bych pro tento obor odvětví, ale jen specializace
(jako tomu je aktuálně u oboru „kriminalistika”), stačí se jen podívat do některých prací, které
už v poslední době byly i u nás publikovány. Např. specializace „analýza statických dat”,
„analýza volatile dat - živých dat paměti počítačů”, „analýza síťových dat”, „analýza
programového kódu”, „analýza databázových systémů”, „analýza mobilních telefonů” a mohl
bych pokračovat až do konce tohoto článku výčtem specifických skupin digitálních dat,
přičemž každá z nich má svá specifika a vyžaduje speciální vědomosti a zkušenosti.
Očekávání
Asi tím nejdůležitějším očekáváním, které by znalecké zkoumání digitálních dat mělo
naplňovat, je jeho pravdivost. Z filozofického pohledu je sice pojem „pravda” pojmem
relativním, ale existují určité skutečnosti, které nejsou filozofickými kategoriemi a které mají
jednoznačně definované atributy. Například že těleso, které neodráží žádné světlo, je černé
nebo že jeden bajt má 8 bitů.
Digitální forenzní analýza je exaktní forenzní technická věda a tedy může jednoznačně
dokumentovat existenci nebo neexistenci určitých informací a parametrů. Je jen potřebné si
tuto skutečnost uvědomit a dokumentování těchto faktů nekompromisně vyžadovat. Aby
nedocházelo k takovým situacím, kdy znalec v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika
porovnával dva digitální videozáznamy tak, že si je postupně zobrazoval na monitoru
počítače. A aby dodal na přesnosti (a tedy hodnověrnosti svých závěrů) tvrdil, že pro
porovnání použil monitor s vysokým rozlišením (který si jako přímý náklad na znalecké
zkoumání nechal proplatit).
Pak můžeme očekávat, že digitální forenzní analýza bude splňovat i další obecné parametry,
jakými jsou (sice regulativně nevyžadované a tudíž často nedodržované) požadavky na
legalitu, integritu, objektivitu, opakovatelnost, přezkoumatelnost a pod. Tyto požadavky jsou
sice poměrně často deklarovány v odborných a akademických kruzích, avšak v reálném životě
218
to bývá až neuvěřitelně často jinak. Ale to je opět problematika, která je na jiné téma a která
si vyžaduje samostatné pojednání [1][2].
Asi jako u každého znaleckého oboru, vyskytují se situace, kdy objektivně zjištěné
skutečnosti vyžadují určitou odbornou interpretaci, kterou lze podložit v zásadě pouze
odbornou zkušeností a odborným názorem znalce. Zdá se být tedy opodstatněným
očekáváním, že objektivní nálezy a odborné názory budou jednoznačně identifikovatelné
a tedy bude možné jejích důkazní sílu hodnotit odděleně, resp. nezávisle (aniž bych přirozeně
naváděl, že odborný názor by měl mít apriori menší důkazní sílu než objektivně zjištěná
skutečnost). Hodnocení důkazů mi však, jako znalci, nepřísluší. Ale to neznamená, že by
nemělo být mou povinností tyto dvě kategorie (objektivní skutečnost a odborný názor)
jednoznačně oddělovat [3]. Už jenom proto, že u odborně náročných oblastí nemohu toto
oddělení dvou kategorií závěrů nechat na objednateli posudku nebo na soudci.
Z mnoha dalších bych na tomto místě uvedl ještě jedno očekávání. Je jím naplnění
požadavku na opakovatelnost nebo přezkoumatelnost. Znalecký posudek by měl být
opakován nebo přezkoumán vždy, když vzniká jakákoliv pochybnost ohledně použitých
metod nebo závěrů. Má to ale jeden podstatný háček, který je způsobem leností a šetřením na
nepravém místě. Téměř vždy pro prozkoumání/zopakování zkoumání nelze vytvořit stejné
výchozí podmínky, protože nikdo se nenamáhal zachovat vstupní data. Obrazy paměťových
médií nebyly vytvořeny vůbec nebo nebyly zachovány, nelze tedy vytvořit stejné výchozí
podmínky a tedy ani přezkoumat/zopakovat původní posudek. Původní zajištěná data lze
přitom velice jednoduše a levně uchovávat alespoň do doby pravomocného ukončení případu.
Problémy
Postavení znalce je dáno aktuálně platným zákonem z roku 1967 (tedy s platností téměř půl
století). Aniž bych vnucoval někomu svůj názor z pohledu praktického výkonu znalecké
činnosti za posledních cca 25 let, já vidím znalce podle dikce tohoto zákona, jako osobu
kvalifikovanou ve svém civilním oboru a znalectví vykonávající jako koníčka, resp. jako
„veřejnou službu” [4].
Přestože je „jmenovací listina znalce” zatížena 1000Kč kolkem jako živnost, k žádné
profesionalizaci nedochází, pořád je to „veřejná služba” vykonávaná jako služba státu nebo
jako koníček mimo řádného zaměstnání znalce. Aby bylo možné prohlásit, že znalectví je
profesí, tak v systému, který je apriori řízen státem, by musely existovat objektivně
hodnotitelné profesní kritéria a parametry (viz např. v [5] o hodnocení, str. 10).
Jenže, nezávisle na tom, jak se postavení znalců (ne)vyvíjelo podle zákona už téměř
půlstoletí, problematika znaleckého zkoumání doznala (zejména, ale nejenom, v oboru
digitální forenzní analýzy) převratných změn, které, alespoň podle mne, již nelze pokrýt
stávající dikcí zákona (např. v [5], str. 7).
Aby mohly být naplněny současné požadavky na znalecké posudky, znalci musí být na tak
špičkové úrovni, která odpovídá vysoké profesionalizaci jejich práce. Nejenom složitost
problematiky (tedy obecná znalost problematiky), ale i specifika metod a postupů již
neodpovídají běžným „civilním” profesím. Tak, jako se (pravděpodobně oddělením
z kriminalistiky) vyčlenili samostatné vědecké forenzní disciplíny, stejně se vytvořili
specifické plnohodnotné profese - forenzní vědci a forenzní znalci. A tyto profese už nelze
219
vykonávat jen jako „něco navíc” k běžné civilní profesi, jak to chápe aktuálně platný zákon
o znalcích.
Dá se samozřejmě namítat, že nikomu není bráněno, provozovat znalectví jako profesi a že
právě proto je jmenovací listina znalce postavena na úroveň živnostenského listu. To by ale
nesměla být tato „živnost” takovým restriktivním způsobem ekonomicky regulována státem.
I na to by se dal najít argument (a kdo chce, ten vždy najde formální argumenty, které se od
zeleného stolu ministerstva zdají být zcela logické), že znalec může vykonávat tuto „živnost”
nejenom pro orgány státní moci (kde je stanovena směšná částka za hodinu práce), ale i na
smluvním základě pro komerční subjekty. Výsledek takového pojetí, které je odtrženo od
reality, je tristní a způsobuje zjevnou nerovnost postavení znalců v různých oborech (blíže
viz. [5], str. 6 vlevo dole). Praxe je bohužel taková, že právě ty ekonomicky nejnáročnější
obory znalectví reálně nemají velké uplatnění v tzv. „volné konkurenci na trhu”, protože je
nejvíce využívají právě orgány státní moci kde je jejich odměna restriktivní a naopak, obory,
které nejsou až natolik ekonomicky náročné na výkon, mají (paradoxně i ze zákona) dostatek
možností uplatnit se i mimo regulované cenové zakázky od orgánů státní moci a tudíž mohou
stanovovat smluvní ceny za výkon.
Znalecká činnost je organizována a řízena státem. To vyplývá jak ze zákona, tak např.
i z výkladu v [4]. Prakticky ale stát znaleckou činnost neřídí, pouze stanovuje podmínky
zápisu znalců do jakéhosi seznamu nedefinovaných oborů a odvětví a dále stanovuje
pravidla využití znalců pro orgány státní moci.
Asi by se patřilo, abych se hned na tomto místě vyjádřil k použitému pojmu „jakýsi seznam
nedefinovaných oborů a odvětví”. Problematika taxonomie znaleckých oborů je oblast, která
by (opět, v tomto článku už několikrát) vyžadovala samostatné zkoumání. Jenomže jestliže
rozdělení znaleckých oborů je jedním ze základních kritérií pro výběr a ustanovení
znalce (a odvozeně pak i pro hodnocení jeho práce), a jestliže ani tento základní kámen
není podložen erudovanou definicí, celý systém, který se od něj odvíjí, je potom postaven
na vodě. Pak už o systému (jako entitě, obsahující vzájemně cíleně a účelově propojené
prvky) mluvit nelze. Trochu více je o systému znaleckých oborů pojednáno v [5]. Tady jen
uvedu paradox, který se objeví hned po několika kliknutích na web MSp s evidencí znalců.
Když bychom chtěli najít znalce, který by měl zkoumat digitální data, našli bychom např.
pojem „výpočetní technika” v oborech ekonomika, elektrotechnika, elektronika, kybernetika a
kriminalistika (a možná i v některých dalších, kde jsem už nehledal). Celkem lehce také
zjistíme, že máme:
- 75 znalců, kteří mají ve specializaci „výpočetní technika”
- 17 znalců, kteří mají ve specializaci „informační systémy”
- 4 znalce, kteří mají ve specializaci „mobilní telefony”
Ale už nezjistíme, na co specificky se např. znalec na mobilní telefony specializuje, zda
ohodnotí závadu tlačítka na mobilu pro účely reklamace nebo prozkoumá možnost „padělat”
přijatou výhružnou SMS.
Jaký je tedy rozdíl v tom, když je znalec sice v odvětví “Výpočetní technika”, ale pro různé
základní znalecké obory, jako je např. “EKONOMIKA” (asi dělá nějaké odhady cen),
“ELEKTRONIKA” (asi měří proudy a napětí na číslicových integrovaných obvodech),
“ELEKTROTECHNIKA” (asi zkoumá zátěž nebo spotřebu velkých informačních systémů
nebo datových center), “KYBERNETIKA” (tady si moc dobře nedovedu představit jeho
220
zaměření vzhledem k definici vědního oboru kybernetiky) nebo “KRIMINALISTIKA” (tady
jsem také na vážkách, co by mělo být popisem takového zkoumání a to i přesto, že já sám
jsem zapsán v tomto oboru, přičemž odvětví není určeno, pouze specializace je
“kriminalistická počítačová expertíza”). Na toto téma je k přečtení také článek [6].
Nedá se říct, že by se zákon o znalcích nenovelizoval. To, že byly přijaty novely, ale nic
nemluví o tom, že tyto novely měly vliv na kvalitu. Přestože se u každé novelizace zákona
deklaruje, že je namířena zejména na zvýšení kvality výkonu znalectví (protože to je to, co je
na výkonu znalectví kritizováno zejména), o podmínkách zvyšování kvality se určitě nedá
mluvit.
Kvalita znaleckého posudku závisí od toho, jaké podmínky jsou vytvořeny k tomu, aby
byla naplněna stanovená očekávání (např. ta, která byla uvedena v úvodu tohoto článku).
O tom ale zákon mlčí. A, jak už bylo uvedeno výše, opět platí, že jestli chceme něco hodnotit
(v tomto případě kvalitu - posudků a/nebo znalců), musíme mít nejdříve stanoveno, podle
čeho má být hodnocení realizováno. Jestliže nejsou stanovena relevantní a měřitelná
hodnotící kritéria, nelze nic měřit, výsledek bude vždy jen blábol. Jestliže jsou znalecké
obory jenom deklarovány ale nejsou definovány, nelze pro ně stanovit ani kritéria, podle
kterých by měli být jmenováni znalci (kromě velice obecných požadavků). Ale bez takových
konkrétních a měřitelných kritérií ani nelze hodnotit kvalitu jejich výkonu.
Forenzní zkoumání je dnes již dávno speciální profese, jen si to mnozí neuvědomují. Když
to někdo dělá jako koníčka, nemůže odpovídajícím způsobem plnit náročná kritéria, která se
ve světe pro práci znalce používají. Možná nás v mnoha případech situace ve světe nepálí,
protože většina řešených případů má jenom lokální dopad v rámci naší jurisdikce. Ale neplatí
to paušálně. Kybernetická kriminalita nezná hranice. Když nic jiného, tak alespoň zajišťování
a zkoumání digitálních dat musí mít úroveň srovnatelnou ze světem.
Jestliže ve světě jsou obecně známá kritéria a požadavky na práci s digitálními stopami a
u nás je to doslova pole neorané, jak potom můžeme spolupracovat na mezinárodním poli?
Jak vypadají výsledky práce našich znalců, když:
jejich odbornost je u nás posuzována paušálně a obecně (viz předchozí kapitola)
specifické forenzní vzdělávání neexistuje (ono už ve světě celkem běžně existuje,
jenomže za odměnu, kterou znalec od státu za svoji práci dostává, si takové vzdělání
nemůže dovolit, nemluvě o tom, že k tomu potřebuje (mimo prostředků) jako
minimální požadavek také dobré jazykové vybavení)
neexistuje podle oborů osvěta, výměna a předávání zkušeností (a když, tak jenom jako
individuální aktivita několika zapálených dobrovolníků, ale na tom se systém budovat
nedá)
ohodnocení práce znalce je marginální (na úrovni 14% průměru EU, jsme poslední
v EU a na ostudné úrovni minimální mzdy Německa)
Jaké výkony potom za takovýchto podmínek lze od znalců očekávat?
Když to dovedeme do důsledků - stát zneužívá odbornost, vědomosti a zkušenosti znalců,
které tito získali dlouholetou vlastní pílí. Znalec, aby udržel špičkovou profesní úroveň a
byl schopen podávat kvalitní znalecké posudky (jinak mu hrozí ze zákona sankce), investuje
značné prostředky do svého vlastního vzdělávání, do přístrojové techniky, která je pro výkon
nutná, do prostor pro výkon znalecké činnosti, do své jazykové výbavy, protože v ČR se
221
k posledním poznatkům forenzních věd prakticky nedostane. Jsou to stovky tisíc ročně.
Jediné, co je stát ochoten uhradit, jsou prakticky pouze přímé náklady na zpracování posudku
(nebudu se na tomto místě ani snažit rozebírat, jaké možnosti má znalec, aby si přeúčtoval
např. 100 stránek barevně potištěného papíru a dalších 200 stran, které spotřeboval v průběhu
zkoumání, amortizaci počítače apod.) a ušlý čas, který při zpracování posudku stráví a i to
jenom na úrovni platu řemeslníka. A o té skutečné realitě proplácení jednotlivých znaleckých
úkonů orgány státní moci tady vůbec ani nechci hovořit, je to často až ponižující.
Investice do odborné kvality a do prostředků, které pro výkon znalectví znalec potřebuje (aby
se minimálně sám před sebou nemusel stydět), musí získat jinde, v rámci své „civilní”
profese. Tím se ochuzuje o řádně vydělané prostředky, které by jinak použil pro svoji vlastní
potřebu. On to ale je nucen (fakticky ze zákona) investovat do toho, aby zajistil kvalitu své
znalecké práce.
Právě v tom je zásadní rozpor aktuálně platného zákona o znalcích. V chápání postavení
znalce. Před bezmála padesáti lety byly jiné podmínky a i postavení znalce bylo jiné, na
znalce byly kladeny objektivně jiné nároky, byla to prostě úplně jiná situace. Dnes stát,
prosazováním stejného přístupu k výkonu znalectví, diskriminuje znalce odborně a
ekonomicky a pokřivuje základní zásady fungování naší společnosti.
Aby to nebylo jenom obecné povídání a nebylo to chápáno jako stěžování si, dovolím si
odkaz na vývoj situace v oblasti digitální forenzní analýzy za posledních 10 let [7]. Na
v článku uvedeném příkladě je vidět, jak současná dikce zákona o znalcích vůbec není
schopna pokrýt reálnou situaci. Dopady takového přístupu k výkonu znalecké činnosti jsou
zřejmé. Ani desetinásobné pokuty za nekvalitní výkon znalecké práce nezapůsobí na její
úroveň, ba naopak, bude způsobovat její degradaci a jen ještě víc odborníků opustí řady
znalců.
Jak řešit problém?
Pro řešení složitých problémů neexistují jednoduché recepty. Při úvahách možného řešení,
tedy průběžného a trvalého zajišťování kvality znaleckého zkoumání a jejího neustálého
dalšího zdokonalování, je potřebné udělat politické (resp. strategické) rozhodnutí, kdo bude
mít tuto oblast na starosti, resp. kdo bude za ni odpovědný.
V současnosti to je MSp ČR, které řídí výkon znalecké služby ze zákona a které stanovuje
veškerá další kritéria a požadavky pro realizaci tohoto výkonu. Platí tedy, že v ČR je výkon
znalecké služby řízen výhradně státem.
Nabízí se i další modely, které jsou běžně v Evropě používané, a to řízení znalectví pomocí
profesní komory (ať už zřízené ze zákona nebo na dobrovolné bázi) nebo ponechání výkonu
znalectví na znalcích samotných (resp. na tržních principech). Všechny modely se v Evropě
používají.
Rozhodnutí, kdo bude mít odpovědnost za znalectví v ČR, ale je možné učinit až poté, co
budou známá všechna kritéria a požadavky, která se na fungující systém (a tady cíleně myslím
systém jako souhrn prvků a jejich vzájemných vazeb, vytvořený s určitým cílem) vztahují.
Není mi známo, že by se u nás někdo takový fungující systém pokoušel vytvořit. Pro takové
tvrzení mám minimálně jeden důležitý argument:
222
Jestliže mají znalci vykonávat znaleckou činnost kvalitně a na úrovni současných vědeckých
požadavků, musí být vytvořeny podmínky, aby takové vědecké požadavky byly znalcům
dostupné, aby byl někdo schopen je implementovat jak do našeho právního prostředí, tak do
technických a procesních podmínek, odpovídajících naší současné situaci. Nikdo takový u nás
není. Formálně by to sice mohla být např. Policejní akademie ČR, Kriminalistický ústav PČR
nebo nějaká jiná akademická instituce nebo třeba i státem zřízený ústav, ale žádnou takovou
instituci, která by cíleně pokrývala požadavky na rozvoj a implementaci forenzních věd do
znalecké, kriminalistické a soudní praxe neznám. Asi stát nemá na tom zájem?
Teprve až budou známy parametry systému (nazveme jej s velkým S - „Systém výkonu
znalecké činnosti”) lze zodpovědně zvážit, jakým způsobem je možné takový systém (byť
postupně) realizovat v praxi. Více je tato otázka rozebírána např. v [8].
Takže bychom měli teď zapomenout na žabomyší války o tom, jestli má být pokuta za špatně
vedený znalecký deník 1000 nebo 100 000 Kč nebo zda by měl být znalec komerčně pojištěn
a na jakou částku, a na podobné prkotiny.
Závěr
Jsem přesvědčen, že právě problematika digitálního forenzního zkoumání, díky své dynamice
vývoje, šíři záběru, novosti přístupu, širokému uplatnění nejenom v trestním řízení a dalším
specifickým vlastnostem, vyvolává ve stojatém rybníce našeho znalectví vlnobití. Dynamický
obor zkoumání digitálních dat se neslučuje se zkostnatělým přístupem a salámovou metodou
přizpůsobování platného zákona o znalcích novým podmínkám. Takový přístup k řešení
systému výkonu znalectví nemůže přinést žádný pokrok. Zaváděním různých „opravných
kliček” do nefungujícího systému nezpůsobí jeho zkvalitnění - naopak - povede k ještě větším
problémům. Při neznalosti reality vždy (byť drobná) změna v jedné entitě systému způsobí
mnohdy výraznou a nepredikovatelnou změnu v úplně jiné jeho části.
Nechci tvrdit, že stát by se měl vzdát své role v oblastí řízení výkonu znalectví v ČR. Aby ale
systém fungoval podle záměru jeho tvůrce, takový systém musí být nejdříve profesionálně
navržen a posléze nalezen optimální způsob jeho realizace. Tím, že (např. jako na Slovensku)
lehce „zmodernizujeme” stávající pojetí zákona o znalcích, nevyřešíme ten základní problém
- problém vytvoření podmínek pro neustálé zvyšování kvality znaleckého zkoumání.
Literatura
[1] Svetlík, M., Digitální forenzní analýza a bezpečnost informací, Data Security
Management, ISSN 1211-8737, 1/2010, str. 20-23.
[2] Hološka, J.,Svetlík, M., Sedm hříchů digitální forenzní analýzy, Digital Forensic
Journal, ISSN 2336-4750, 2/2014, str. 5-11
[3] Porada, V., Bruna, E., Digitální svět a dokazování obsahu elektronických dokumentů,
Bezpečnostní technologie, systémy a management, 11. - 12. září 2013, UTB ve Zlíně,
dostupné z http://trilobit.fai.utb.cz/Data/Articles/PDF/37bacb88-3602-4ea7-b9c8-
7864970f89e7.pdf
[4] Musil, J., Hodnocení znaleckého posudku, Kriminalistika, ISSN 1210-9150, 3/2010
223
[5] Svetlík, M., Profesionalita znaleckého zkoumání, Digital Forensic Journal, ISSN 2336-
4750, 1/2014, str. 5-14
[6] Svetlík, M., Kolik máme soudních znalců. [online], 5. 3. 2013. Dostupné z:
https://msvetlik.wordpress.com/2013/03/05/kolik-mame-soudnich-znalcu/
[7] Hološka, J., Svetlík Jr., M., Kam kráčí digitální forenzní analýza, Digital Forensic
Journal, ISSN 2336-4750, 1/2014, str. 29-32
[8] Svetlík, M., Kriminalistická technika, znalectví a forenzní vědy, sborník příspěvků
konference „Počítačová kriminalita - juristické,kriminalistické a kriminologické
aspekty”, Košice, 2014, ISBN 978-80-8152-146-1
Kontakt
Ing. Marián Svetlík
Risk Analysis Consultants, s.r.o.
Španělská 2
120 00 Praha 2
Česká republika
svetlik@rac.cz