ArticlePDF Available

Fidži: Neúspěšný případ volebního inženýrství

Article

Fidži: Neúspěšný případ volebního inženýrství

Fidži: Neúspěšný případ volebního inženýrství
Ivan Jarabinský
Úvod
Změna volebního systému (VS) na Fidži je jak z hlediska volebního inženýrství, tak
z pohledu způsobů řešení problémů v rozdělených společnostech velmi zajímavou praktickou
ukázkou přístupu k provádění volebních reforem. Cílem předkládané práce je zjistit, jak
naplňuje(ovala) reforma volebního systému pro volby do Sněmovny reprezentantů na Fidži
z roku 1997 účel, ke kterému byla přijata. K jeho dosažení je tedy nutné zodpovědět
následující otázky: Jaké byly cíle volební reformy? Vedla schválená změna volebního
systému k dosažení těchto cílů? Jestliže ne, proč tomu tak nebylo? K tomu je z hlediska
volebního inženýrství nutné zasadit projednávané změny VS do kontextu stávající situace,
v níž byl přijat.
Změna VS může významně ovlivnit jak podobu stranického systému, tak potažmo i
fungování politického systému jako celku. S tímto předpokladem vznikal v první polovině
devadesátých let návrh na změnu volebního systému na Fidži jako reakce na tehdejší, avšak
dlouhodobou, vypjatou společensko-politickou situaci tohoto oceánského soustátí. Výsledná
podoba volebního systému byla přijata v rámci ústavy v roce 1997 a právě touto změnou, kdy
byl volební systém prvního v cíli (FPTP) nahrazen Alternativním hlasováním (AV) se práce
zabývá.
Práce analyzuje cíle volební reformy a účinky nového volebního systému tak, aby bylo
dosaženo cíle práce, tedy zjištění jakou měrou nový VS naplňuje účel, ke kterému byl
sestrojen. To je sledováno teoreticko-praktickým hodnocením (možných) výstupů.
Neexistuje konsensus, který volební systém je nejlepší. Je pravděpodobné, že žádný
takový univerzální systém ani neexistuje a při použití v různých společenských podmínkách
se může jevit jeden VS lepší než jiný. Hlavní tématickou linii této problematiky dlouhodobě
tvoří především práce Giovanniho Sartoriho a Arenda Lijpharta. Druhý jmenovaný obhajuje
využívání proporčních VS ve vztahu k fungování konsociační (a později konsensuální)
demokracie (Lijphart 1977, Lijphart 2007). V reakci na vyzdvihování poměrných výstupů VS
1
vystupují jiní autoři, vedeni Sartorim, kteří oponují ve smyslu vlivu na vládu, která pod
takovýmto systémem tíhne k neodpovědnosti a neúčinnosti (Sartori 2001: 82–89, Novák
2006: 69–87). Volební systémy je možné posuzovat podle toho, jak naplňují očekávání, která
do nich byla vložena. Podle Shugarta je možné od každého VS očekávat nějaký druh výstupu.
Jestliže je společnost i politická elita s takovýmito výstupy, které formují a svým způsobem i
rámcují fungování politického (stranického) systému, seznámena a určitým způsobem je
přijala, je vše v pořádku. Pakliže je však identifikováno systémové selhání (systemic failure),
které charakterizuje jako „neschopnost VS produkovat normativně očekávaná spojení mezi
(odevzdanými) hlasy a formováním exekutivní autority“ (Shugart 2006), mohou se začít
objevovat různé tlaky na změnu systému. Shugart odlišuje dva typy faktorů iniciujících
změnu a to inherentní a kontingenční. Inherentní faktory reagují právě na systémové selhání
(dlouhodobější), avšak samy o sobě nezaručují změnu VS rovněž jako kontingenční faktory.
Ty jsou naopak spíše reakcí na nepředvídanou skutečnost jako anomální výstup nebo tlak
veřejného mínění (Shugart 2006). Změna VS pak nastává spojením obou těchto faktorů, avšak
je možná jakmile za strany uvidí výhodu (pakliže je jejich souhlasu zapotřebí). Ke
stejnému závěru dochází i Kenneth Benoit (Benoit 2004: 363–389), který dále, v souladu se
Shugartovými faktory, rozpracovává motivace, které vedou zmocněné aktéry ke změně VS.
Rozlišuje vlastní zájem aktérů (v rámci policy–seeking, office–seeking a personálního zisku),
obecný zájem (reprezentativita, vládnutelnost, sociální a politické inženýrství ve smyslu
uklidnění vyhrocených situací a další obecné motivace jako zjednodušení volebních pravidel,
přístupnosti atp.) a neinstrumentální motivace vzniku VS (historický precedens, sociologická
motivace reakce na zájmy minorit, ekonomická motivace, technokratické rozhodnutí,
veřejná poptávka, externí vlivy a faktory výstřednosti/jedinečnosti).
Z hlediska hledání vhodných typů fungování VS při konstruování nové ústavy, která
na Fidži vešla v platnost v roce 1997, se způsob uvažování o novém nastavení orientoval
hlavně na dva modely a to konsociační model Arenda Lijpharta (Lijphart 2007: 3–9) a
inkluzivní majoritarianismus Donalda Horowitze (Horowitz 1993: 18–38, Reilly 2001: 20–
24) (Kozák 2008: 28–29, Reilly 2001: 100). Z hlediska aplikovaného VS byla dána přednost
druhé alternativě, která mj. předpokládala zavedení preferenčního hlasování, v tomto případě
AV. V odborné literatuře je tento systém na teoretické bázi relativně slušně prozkoumán, i
když ve srovnání s jinými typy systémů se mu nevěnuje taková pozornost. Díky jeho sporému
využití při volbách do legislativních komor, koncentrovaného spíše do oblasti Austrálie a
Oceánie, se jeho fungováním a účinky zabývají především autoři/výzkumníci z této oblasti
2
jako Benjamin Reilly nebo Jon Fraenkel. Horowitz s Reillym AV nejčastěji zkoumají
z hlediska jeho možného dopadu na rozdělené společnosti (Horowitz 2004, Reilly 1997: 1–11,
Reilly 2001). Reilly přitom identifikuje výhody použití AV v 1) absolutně většinovém zisku
vítězné strany, 2) agregaci společných zájmů skrze přenositelnost hlasu, 3) opatření proti
tříštění hlasů (vote-splitting), 4) rozsahu informace, kterou voliči vyjevují a 5) podněcování
umírněné politiky prostřednictvím přesunu preferencí (Reilly 2004: 253–266), přičemž oba
zdůrazňují především schopnost tlačit voliče k volbě umírněnějších kandidátů a moderaci
politiky vůbec, vycházejíce přitom hlavně z příkladu Austrálie. Jak poukazuje Roman
Chytilek, který sumarizuje znalost tohoto systému pro české prostředí (Chytilek 2007,
Chytilek et al. 2009: 125–141), velká část politologické obce tomuto systému věnuje pouze
omezenou pozornost a je vůči němu spíše skeptická (Chytilek 2007: 103).
Práce se v první kapitole zabývá výchozím kontextem, do kterého je nutné zasadit
změnu volebního systému tak, aby bylo zřejmé, co je nutné touto změnou sledovat. Druhá
kapitola pojednává o příčinách a motivacích vedoucích k reformě volebního systému.
Z hlediska kontextu jsou dále ve třetí kapitole identifikovány jak teoretické, tak praktické cíle
volební reformy a způsob, jakým měly být v praxi naplněny, na což reaguje krátká teoretická
diskuse o schopnosti zvoleného nástroje prosadit takovéto změny. V poslední kapitole je pak
zkoumán přijatý volební systém, jeho výstupy a problémy, které se s ním v praxi pojí.
3
1. Kontext a výchozí situace
Fidži se osamostatnilo na Velké Británii v roce 1970. Jako postkoloniální stát si však
s sebou nese do dnešních dnů problémy spjaté s koloniální érou. Fidžijská společnost je
rozdělena na etnickém základě do tří základních komunit, z nichž sice žádná není vnitřně
zcela homogenní, navenek však fungují poměrně homogenně a každá ve společnosti zastává
svoji funkci. Největší zastoupení mají původní Fidžijci (475739 obyvatel)1, kteří vlastní
většinu půdy a kteří dříve převážně disponovali politickou mocí. Druhou nejpočetnější
skupinou jsou Indo–Fidžijci (313798 ob.)1, potomci dělníků přivážených Brity za koloniální
éry (Reilly 2001: 96). Tito byli nejdříve zdrojem levné pracovní síly, avšak později získali
značný ekonomický vliv. Vztahy těchto dvou etnik jsou klíčové a tvoří hlavní společenskou
štěpící linii. S růstem ekonomického vlivu a svého počtu Indo-Fidžijci rovněž stupňovali své
politické požadavky, jelikož byli vyloučeni od moci. Mezi třetí, avšak heterogenní, skupinu
obyvatel pak řadíme ostatní národnosti jako Číňany, Evropany nebo Rotumany (Reilly 2001:
97–98), kteří jsou však početně spíše zanedbatelní (47734 ob.)1.
Po osamostatnění zažilo Fidži koncem 80. let dva puče pod vedením podplukovníka
(později generála) Rabuky. První byl reakcí na výsledek voleb z dubna 1987. Vznikla totiž
vládní koalice stran National Federation Party (NFP) a Fiji Labour Party (FLP), která byla
vnímána jako ohrožení zájmů původních Fidžijců. NFP zastupovala především Indo-Fižijské
obyvatelstvo a FLP mohla identifikovat podporu napříč etniky (Reilly 2001: 98).
Předpokládala se totiž koncentrace politické moci do rukou původních Fidžijců, kteří se cítili
ohroženi silnou ekonomickou pozicí druhého etnika. Druhý puč byl proveden v reakci na
spolupráci dvou největších stran (Deuba Accord), které měly za cíl návrat k demokracii (Lal
2006: 73). V roce 1990 pak byla přijata nová ústava ovšem s rasovým podtextem. V dolní
komoře dvoukomorového parlamentu totiž zajišťovala původním Fidžijcům absolutní většinu
křesel (37/70), přičemž výrazně podreprezentovávala Indo-Fidžijce (25/70), kteří se však co
do počtu výrazně přibližovali původnímu etniku. Jeden mandát byl přidělen Rotumanům,
kterým tak bylo nově zajištěno zastoupení a posledních 5 mandátů mělo připadnout ostatním
etnikům (Reilly 2001: 100). Navíc ústava zajišťovala další privilegia (posty) původním
Fidžijcům. Způsob a výsledek volební soutěže se tak jevil značně předvídatelný. V reakci na
to se stupňoval mezinárodní tlak a Fidži bylo dokonce vyloučeno z Commonwealthu.
V kombinaci s rostoucími ekonomickými problémy a zvýšením emigrace Indo-Fidžijského
1 Sčítání lidu z roku 2007 ( Fiji Island Bureau of Statistics 2007).
4
obyvatelstva byla ustavena Komise pro revizi ústavy (Constitutional Review Commission–
CRC) s cílem navrhnout jiné ústavní uspořádání (Reilly 2001: 100). Výsledkem její práce byl
dokument „The Fiji Islands: Towards a United Future“ z roku 1996, ve kterém byly
identifikovány změny potřebné pro zprostředkování funkční multietnické politiky. Dokument
se stal předlohou nové ústavy přijaté v roce 1997, ačkoli nebyl přejat ve všech klíčových
bodech.
5
2. Příčiny změny
Tlak na změnu VS v první polovině 90. přicházel z mnoha stran. Systém založený na
ústavě s rasovým podtextem sám o sobě nutně produkoval systémové selhání. Byl totiž
navržen tak, že prakticky neexistovalo reálné ovlivnění výsledků voleb ze strany
kandidujících stran, kdy každé etnikum mělo vyhrazeno předem daný počet křesel ve
Sněmovně reprezentantů a volba voličů se odvíjela od etnické příslušnosti (Lal 2006: 81) (viz
výše). Tento stav byl inherentním faktorem pro změnu fungování VS, po čemž volali nejen
zastupitelé a voliči menšinových etnik, ale i mezinárodní společenství. Jako kontingenční
faktory můžeme uvést vnější tlak mezinárodních organizací a dalších států, což doprovázelo
vyloučení z Commonwealthu. Vnitrosystémová kritika byla rovněž na místě a to především ze
strany Koalice (NFP a FLP), která ústavu označovala za „rasistickou, feudalistickou,
nedemokratickou a autoritářskou“ (Lal 2006: 82). V neposlední řadě můžeme mezi
kontingenční faktory tlačící na změnu přidat i potřebu zisku podpory pro Rabuku ze strany
FLP při vyjednávání o obsazení postu premiéra po volbách 1992. FLP totiž, mimo jiné, za
případnou podporu požadoval „změnu ústavy společně jmenovaným týmem(…)ve prospěch
indické komunity, urbánních Fidžanů a Západních Fidžanů“ (Jokapeci Koroi 1992 cit. z Lal
2006: 97). Po volbách v roce 1994, se tlaky ještě více stupňovaly a rostla rovněž
vnitrostranická kritika Rabuky. Špatná ekonomická situace v kombinaci s krizí ve vedení
Fidžijské Politické Strany (SVT) (Lal 2006: 82–87) přinutily Rabuku k iniciaci změny
volebního systému podobou vytvoření speciální komise s úkolem navrhnout ústavní úpravy
nejpozději do roku 1997.
Z hlediska Benoitovy klasifikace (Benoit 2004) můžeme identifikovat několik
konkrétních možných příčin vzniku nového systému. Co se týče sledování vlastního zájmu
(self–interest) nemohlo se jednat ani o policy–seeking, ani o office–seeking motivovanou
změnu. Pouze osobní zisk z tohoto hlediska mohl motivovat Rabuku, který pro sebe
vyjednával různé výhody (výše zmíněný premiérský post) postupným podvolováním se
různým tlakům.
Sledování obecných zájmů bylo v případě sledované reformy klíčové. Kritika
stávajícího systému směřovala především na nereprezentativnost jednotlivých etnik (složek)
společnosti. Otázka vládnutelnosti se mírně liší od Benoitova pojetí. Ten ji spojuje se snahou
o vysoký zisk nejsilnější strany, který usnadňuje vládnutí (Benoit 2004: 369). V tomto případě
6
je však zapotřebí umožnit vládnutí i jiným než Fidžijským stranám, to znamená systém více
„otevřít“. Hlavním důvodem pro nový VS ovšem byla snaha o usmíření etnických skupin na
Fidži. Kritériu společenské a politické inženýrství, které právě k tomuto účelu sloužit,
Benoit věnuje v určitých situacích nadřazené postavení, což v tomto případě platí dvojnásob.
Z neinstrumentálních motivací ke změně můžeme identifikovat sociologické podmínky
jako reakci na postupnou proměnu zastoupení jednotlivých etnik ve společnosti a
nereflektování této situace v politickém životě. V první fázi reformy částečně pozorujeme i
snahu o technokratické rozhodnutí, kdy nezávislá komise měla navrhnout fungování systému,
avšak nakonec tato snaha byla narušena procesem přijímání ústavy, jíž byl volební systém
součástí. Za relevantní ve Fidžijském případě pak můžeme pozorovat i vnější vlivy. Vyloučení
z Commonwealthu a ostrá mezinárodní kritika stávajících poměrů měla za následek široké
veřejné diskuse CRC jak s domácími aktéry, tak v rámci zahraničních odborných debat a
konzultací. Ostatní motivace změny VS se v případě Fidži spíše neprojevily nebo byly velmi
marginální.
7
3. Cíle volební reformy a postup při jejich naplňování
Pro identifikování cílů, ke kterým měla být ústava přijata, se můžeme pohybovat jak
v teoretické tak praktické rovině. Nemá smysl aplikovat klasické typologie cílů reforem
(Reynolds et al. 2005), které se sice nevylučují se zkoumaným případem, avšak jsou příliš
náročné na plnění a za daných podmínek se jeví výhodnější vyžití klasifikace Donalda
Horowitze, která, ačkoli není v rozporu s předchozí klasifikací, identifikuje žádoucí cíle
volebních reforem v rozdělených společnostech. Podle Horowitze je zapotřebí: „1)
fragmentovat podporu jedné nebo více etnických skupin, zvláště většinové skupiny,
k zabránění její permanentní dominance, 2) přimět etnickou skupinu, zvláště majoritní,
k umírněnému chování k jiné skupině a zajistit mezietnické vyjednávání, 3) podněcovat
formování multietnických koalic, 4) uchovat míru pružnosti nebo multipolární rovnováhu
mezi několika skupinami k zabránění rozdělení a permanentního vyloučení zbývající
minority, 5) redukovat nesourodost mezi získanými hlasy a mandáty, tak jako redukovat
možnost, aby minoritní nebo pluralitní etnická skupina mohla pro sebe získat nadpoloviční
většinu křesel“.
V praxi byl účel volební reformy obdobný. CRC totiž možné změny mimo jiné
diskutovala i se zástupci akademické sféry a volebními experty. Výsledný dokument
požadoval rasově rovnocennou ústavu (jejíž součástí měl být volební systém) založenou na
centripetálním přístupu. Působení volebního systému se mělo projevit na formování
multietnického vládnutí, uznání důležitosti politických stran, pobídkách ke spolupráci mezi
etnickými skupinami, efektivní reprezentaci jednotlivých složek a rovnost hlasovacího práva
se musela přizpůsobit mezinárodním normám (Reilly 2001: 100–101, Lal 2006: 146).
K dosažení zmíněných požadavků mělo dojít za využití alternativního hlasování.
Takovýto způsob hlasování doplňoval centripetální přístup k řešení situace v rozdělené
společnosti. Předpokladem pro volbu AV byla jeho tendence k formování umírněných
kandidátů, u kterých se předpokládá hledání podpory i jinde než u svého tradičního elektorátu.
To za následek umírnění kandidátů (hlavně v rozdělených společnostech), kteří se snaží
oslovit i příznivce jiných stran. V případě použití AV je totiž nutné udělovat preferenční hlasy
a v případě, že kandidát nezíská nadpoloviční většinu hlasů (prvních preferencí), je vyřazen
jedinec s nejnižším počtem prvních preferencí a jeho hlasy jsou přerozděleny dalším
kandidátům na základě jeho druhých preferencí a tak dále dokud někdo nezíská (většinou)
8
nadpoloviční počet hlasů. Rovněž se předpokládá, že strany budou navzájem nabádat své
voliče k udělování preferencí i jiným stranám (kandidátům) tak, aby byly schopny s těmito
stranami později vládnout (Horowitz 2004: 507–508, Reilly 1997: 2–3). Volební systém měl
být využit v podmínkách větších volebních obvodů, které měly zahrnovat obě etnika a neměly
být, jako doposud, vytyčeny na základě jednotlivých etnik (Reilly 2001: 103). V případě Fidži
navíc bylo nutné systém více otevřít, k čemuž měl dopomoci větší počet křesel (45/70), o
která se mělo soutěžit v „otevřených“ volebních obvodech mezi všemi etniky. Mělo se jednat
o 15 obvodů po třech mandátech. Zbývající mandáty pak měly být voleny na komunálním
základě, kde se v jednomandátových obvodech předpokládalo 12 mandátů pro původní
Fidžijce, 10 pro Indo-Fidžijce, 1 pro Rotumany a 2 pro ostatní voliče (Reilly 2001: 103).
3.1. Teoretická diskuse nad způsobem naplňování cílů: Zpochybnění
podstaty AV?
Výše zmíněná obhajoba alternativního hlasování, které naplňovat podmínky
stanovené Horowitzem, se váže na pojetí fungování stran a voličů v politickém prostoru
vycházející z Downsovy ekonomické teorie (Downs 1957) přetavené do teorie středového
voliče (Fraenkel a Grofman 2004). Přestože–li budeme akceptovat předpoklady
jednodimenziálnosti politického prostoru (v tomto případě na ose Fidžané vs. Indo-Fidžané),
unimodálního rozložení preferencí (které však fakticky neexistuje) a volby nejbližší
preference (k maximalizaci užitku voliče) nelze teoreticky Horowitzova očekávání v případě
Fidži obhájit.
Horowitz s Reilym předpokládají, že AV bude podněcovat umírněnější jednání jak
politických stran, tak voličů (z hlediska udělování preferencí umírněnějším kandidátům jiného
tábora). Takový předpoklad se sledovat hlavně v politickém prostoru, kde mezi sebou
soupeří 2 hlavní soupeři (obrázek 1, ve kterém každý z aktérů zaznamenává zisk 50 %).
Strany racionálně stojí ve středu, aby zastupovali svoji stranu kontinua a tak maximalizovaly
své zisky, pakliže jedna strana není schopna oslovit voliče druhé (za dané situace).
Obrázek 1:
9
V případě, že vzroste počet aktérů v prostoru, získávají tito další aktéři podporu pro sebe na
úkor jiného hráče. To znamená, že strana B si podrží zisk 50 %, ale strana A ztratí na úkor C a
zůstane pouze 25 % stejně jako straně C (obrázek 2). Výsledek volby tak v tomto
konkrétním případě ovlivní počet aktérů na dané straně kontinua, kteří si přebírají jednotlivé
voliče. Z teoretického hlediska je korektní se domnívat, že pro stranu A je nejvýhodnější
snažit se zatlačit B zpět a pokusit se získat jeho elektorát, avšak pakliže by se to podařilo,
rostla by logicky zároveň síla strany C, což by politiku nikterak neumírňovalo, naopak by
zároveň posílila extrémní (extrémnější) strana.
Obrázek 2:
Z toho plyne, že výsledek volby silně ovlivňuje fragmentace dané části spektra a Horowitzovo
umírňování politiky může směřovat spíše k posilování extrémnějších stran. Předpoklad
výměny preferencí mezi hlavními stranami A a B totiž není jistý a z tohoto pohledu se jedná
spíše o přání než o pravidlo. Je jasné, že tento příklad je pouze ilustrativní v návaznosti na
princip Horowitzovy dedukce, avšak některé problémy s ním spjaté můžeme pozorovat i
v praxi, jak uvidíme dále.
10
4. Přijatý volební systém a jeho praktické problémy
Přes vyčerpávající doporučení CRC nová ústava z roku 1997 v případě nastavení
volebního systému doznala některých na první pohled malých, avšak velmi podstatných
změn. Byla stanovena volební povinnost od 21 let, kdy volič musí udělit preference všem
kandidátům na kandidátní listině, popřípadě vybrat stranu, která o preferencích rozhodne.
Celkový počet mandátů se zvedl na 71 volených v jednomandátových obvodech. Rovněž
poměr „otevřených“ mandátů se výrazně lišil od návrhu CRC. VS předpokládá pouze 25
mandátů volených v „otevřených“ volebních obvodech, kde voliči volí bez ohledu na etnickou
příslušnost. Tím se prostor pro možnou interakci mezi stranami poměrně zmenšil na rozdíl od
návrhu CRC (45:70 x 25:71). Zbylých 46 mandátů se totiž volilo na úrovni volebních obvodů
vytyčených na základě etnické příslušnosti. Pro Fidžijce bylo vyhrazeno 23 mandátů, pro
Indo–Fidžijce 19 mandátů, 1 mandát pro Rotumany a ostatní etnika si rozdělovaly 3 mandáty
(Fiji Constitution 1997).
Přestože se předpokládá větší počet mandátů pro etnicky založené volební obvody, než
tomu bylo v návrhu CRC, můžeme v tomto smyslu kladně hodnotit větší „narovnání“
reprezentace jednotlivých etnik, respektive mandátů jim vyhrazených, vůči jejich zastoupení
ve společnosti. Naopak výsledky v jednomandátových obvodech v kombinaci s jejich etnicky
vymezenými hranicemi se jeví z teoretického hlediska dosti předvídatelné, na což poukazuje i
Ramesh, který tvrdí, že očekávání od takovéhoto systému nemusí být naplněna v případě
volebních obvodů s výraznou převahou jednoho etnika (Ramesh 2007a: 3). Způsob volby,
ačkoli se jedná o preferenční hlasování, umožňuje jednak určit pořadí jednotlivých kandidátů,
avšak volič může namísto toho také označit stranu v horní části volebního lístku, čímž přijímá
pořadí kandidátů, které navrhuje strana. Druhé možnosti využívá drtivá většina voličů
(Chytilek 2007: 136). Toto opatření tak evidentně jde proti záměru umírňování kandidátů,
kteří v těchto obvodech nemají důvod se něčemu/někomu přizpůsobovat, přičemž systém
nenutí voliče se nad svou volbou více zamýšlet. Způsobilost k takovémuto kroku tedy dává
stranám velmi silný nástroj jakým „korigovat“ výsledek voleb.
Jestliže tak můžeme předpokládat, a v praxi i pozorovat, výsledky v etnicky
vymezených obvodech, kterých mají Fidžijci o 4 více, bylo by logické rovněž očekávat, že
volby by v případě proporčního zastoupení etnik i vesledcích v tzv. „otevřených“
volebních obvodech vyhrávala hlavní Fidžijská strana. Při použití systému AV však vysoká
11
proporcionalita zaručena není. Různí autoři se shodují, že tento systém vykazuje v oblasti
proporcionality horší výsledky než poměrné VS (např. Lijphart 1984: 160). Někteří autoři
poukazují na fakt, že je možné pozorovat „proporčnější“ reprezentaci kandidáta uvnitř
volebního obvodu než je tomu v případě FPTP, ale je rovněž možné, že se takovýto výsledek
nemusí projevit celostátně (Kestelman 2009: 31). Proporcionalita výstupů „otevřených“
volebních obvodů tak zaručena není a zde se teoreticky otevírá prostor pro menší etnikum pro
získání několika mandátů navíc. Tato možnost však byla limitována gerrymanderingem, kdy
byly některé „otevřené“ obvody sestaveny ve prospěch původního etnika. V některých
obvodech (alespoň ve volbách 1999) tak byli původní Fidžijci zvýhodněni 2:1, ale i 5:1 a
dokonce až 10:1 (Ramesh 2007a: 17).
4.1. Volby 1999
Indo–Fidžijská strana v roce 1999 musela na takovýto systém reagovat takticky. To se
podařilo s využitím kombinace možnosti volby strany na hlasovacím lístku a fungování
systému na principu Downsova modelu představeného výše (obrázek 2). Předpokládáme–li,
že hlavní Indo–Fidžijská strana FLP bude zastupována stranou B na schématu, bude pro ni
z hlediska office–seeking výhodnější (v případě nutnosti udělování preferencí všem voličům)
spojení se slabším subjektem na opačné straně kontinua. Dá se totiž předpokládat, že takováto
menší strana nezíská v obvodě větší počet prvních preferencí než strana A nebo B, které jsou
hlavními stranami zastupujícími zájmy jednotlivých etnik (od obrázku 2 se tato situace liší
větším počtem aktérů), a její případná podpora straně B by tak straně B mohla zajistit mandát.
Předpoklad policy–seeking (tedy volba nejbližší alternativy/preference), se kterým počítá
Downsův model a vlastně i Horowitzovy předpoklady, je v tomto případě obcházen. První
strana, která je ochotna překročit jakýsi status–quo (tedy přeorientovat se z primárně policy-
seeking na office–seeking) je tedy výrazně zvýhodněna. Uzavřením dohody se
slabší nacionalistickou stranou VLV (ale i dalšími stranami FAP, PANU) tak FLP dokázala
dostatečně oslabit dříve vládnoucí fidžijskou stranu Soqosoqo Ni Vakavulewa Ni Taukei
Party (Fidžanská politická strana–SVT). Ačkoli je realita komplikovanější a v daném modelu
existuje více aktérů, tato logika „zneužití“ systému AV se v roce 1999 potvrdila. Rovněž se
potvrdil předpoklad, že větší fragmentace stan na jedné části kontinua výrazně ovlivňuje
volební výsledek. 23 mandátů vyhrazených pro Fidžijské volební obvody si rozdělilo 5 stran
(+ 1 nezávislý kandidát), naopak všechny mandáty v Indo-Fidžijských obvodech připadly
12
FLP. Situace vypadala obdobně i v „otevřených“ volebních obvodech a proto volby jasně
vyhrála menšinová strana FLP (viz. tabulka 1).
Tab. 1: Mandátové výsledky stran v etnicky vymezených volebních obvodech v roce 1999
Strana/ vol.
obvody
Fidžijsk
é
Indo-
Fidžijské
Všeobecn
é
Rotuma
n
„Otevřené
Celkem
SVT 5 - - - 3 8
VLV 3 - - - - 3
FLP - 19 - - 18 37
FAP 9 - - - 2 11
NVTLP 1 - - - - 1
PANU 4 - - - - 4
UGP - - 1 - 1 2
IND 1 - 2 1 1 5
Celkem 23 19 3 1 25 71
Zdroj: Data z Elections Office 2011.
4.2. Volby 2001
Volby v roce 2001 byly předčasně vyhlášeny v reakci na puč z roku 2000, který
provedlo Taukeiské (Fidžanské) hnutí (Ramesh 2007b), jež mělo za cíl vrátit moc do rukou
původním Fidžijcům. Volby opravdu vyhrála strana zastupující původní Fidžijce a to
Soqosoqo Duavata ni Lewenivanua (Sjednocená Fidžijská strana SDL). Na pomyslném
kontinuu totiž došlo k větší koncentraci stran ve Fidžijském táboře a základní nastavení VS
tak zajistilo SDL vítězství. Přestože strana SDL nezískala všechny mandáty v obvodech
vyhraněných Fidžijcům, mohla zde díky většímu počtu mandátů zaznamenat téměř shodné
zisky jako FLP ve „svých“ obvodech, kde opět netratila. Projevilo se rovněž i zvýhodnění
Fidžijců v „otevřených“ obvodech a proto byl výsledek dán spíše nastavením volebního
systému, který v kombinaci s upravenými „otevřenými“ obvody zvýhodňuje strany
zastupující původní etnikum.
13
Tab. 2: Mandátové výsledky stran v etnicky vymezených volebních obvodech v roce 2001
Strana/ vol.
obvody
Fidžijsk
é
Indo-
Fidžijské
Všeobecn
é
Rotuma
n
„Otevřené
“ Celkem
SDL 18 - 1 - 13 32
MV 5 - - - 1 6
FLP - 19 - - 8 27
NFP - - - - 1 1
NLUP - - 1 - 1 2
UGP - - 1 - - 1
IND - - - 1 1 2
Celkem 23 19 3 1 25 71
Zdroj: Data z Elections Office 2011.
4.3. Volby 2006
Ve volbách v roce 2006 je možné pozorovat další přizpůsobování se jednotlivých
aktérů danému VS. Oba hlavní etnické „tábory“ se konsolidovaly a jsou zastupováni výhradně
SDL a FLP. Stranický systém je doplněn o stranu UPP (dříve UGP), která se však opírá o
podporu ostatních minoritních etnik, jimž jsou vyhrazena 3 křesla ve Sněmovně
reprezentantů. Výsledky voleb jsou v tomto roce znovu dány především základním
nastavením volebního systému. Strana SDL se nyní stává jediným úspěšným zástupcem
Fidžijského etnika a získává tak všech 23 mandátů jim jemu vyhrazených. Ve stejné situaci
se, již stabilně, nachází strana FLP, která však nárok „pouze“ na 19 mandátů v rámci
Indo–Fidžijských obvodů. V „otevřených“ obvodech přes poměrně vyrovnaný výsledek ještě
mírně posílena SDL a stává se tak vítězem i těchto voleb. Systém znevýhodňuje FLP do
míry, že by v „otevřených“ obvodech musela SDL porazit alespoň o 5 mandátů, pakliže by
v jiných obvodech ani jedna ze stran nezískala mandát a jiná strana by nebodovala v
„otevřeném“ obvodu. To se při rozkreslení hranic těchto obvodů jeví jako velmi obtížný úkol.
Tab. 3: Mandátové výsledky stran v etnicky vymezených volebních obvodech v roce 2006
Strana/
vol.
obvody
Fidžijsk
é
Indo-
Fidžijské
Všeobecn
é
Rotuma
n
„Otevřené
“ Celkem
SDL 23 - - - 13 36
UPP - - 2 - - 2
FLP - 19 - - 12 31
IND - - 1 1 - 2
Celkem 23 19 3 1 25 71
Zdroj: Data z Elections Office 2011.
14
Závěr
Cílem práce bylo zjistit, na kolik přijatý volební systém AV na Fidži naplňuje cíle,
k jejichž dosažení byl navržen. Poté co byly tyto cíle identifikovány a fungování VS
analyzováno, můžeme konstatovat, že VS se v daných podmínkách jeví jako silně
problematický z několika hledisek. Zaprvé jeho původní nastavení nadále zvýhodňuje
původní Fidžijské etnikum. Po postupné konsolidaci stranického spektra se jeví velmi obtížné
porazit hlavní stranu, zastupující toto etnikum, ve volbách. Podpora stran tudíž není dále
fragmentována. Zlepšování vztahů (umírňování) mezi stranami se taky nedá pozorovat.
Přeorientování se na office–seeking strategii ve volbách v roce 1999 podkopalo dosažení
tohoto cíle. Snaha o podněcování multietnických koalic se opět minula zamýšlenému účelu
umírňování. Koalice byly tvořeny opět na základě office–seeking strategie, tedy vznikaly
programově naprosto neslučitelné „kvazikoalice“, vycházející spíše z předvolebních dohod.
Časem došlo k postupné konsolidaci politických stran na jednotlivých částech
stranickopolitického spektra a každé z etnik je zastoupeno jednou stranou. Volební systém
tedy nesplnil cíle, ke kterým byl přijat.
Z kontextuálního hlediska je nutné doplnit, že jakási politická kultura se volebním
systémem změnit nedá. Za situace, kdy byl prakticky po všech volbách, ve kterých vyhrály
strany blíže Indo-Fidžijskému obyvatelstvu, proveden puč (květen 1987, (září 1987), 2000) ze
strany původního obyvatelstva, se VS může jevit jako zbytečný a pouze legitimující výsadní
postavení původního etnika. V kontextu převratů (+ převrat v roce 2006) je zřejmé, že
prováděná politika musí jít na ruku Fidžijcům a jakýkoli náznak více toleranční politiky se
trestá. Je nutné také dodat, že Ústava z roku 1997, jejíž součástí bylo i nastavení volebního
systému, byla po převratu v roce 2006 zrušena a další volby byly ohlášeny na rok 2014
(Ministerstvo zahraničních věcí ČR 2011). Tentokrát však pravděpodobně již pod novým
volebním systémem.
15
Prameny a literatura
Prameny
Internetové zdroje
Elections Office. 2011. www.elections.gov.fj.
Fiji Constitution. 1997. Dostupné na: http://www.servat.unibe.ch/icl/fj00000_.html (29. 11.
2011).
Fiji Island Bureau of Statistics. 2007. Dostupné na:
http://www.statsfiji.gov.fj/Census2007/census07_index.htm (22. 11. 2011).
Ministerstvo zahraničních věcí ČR. 2011. www.mzv.cz. Dostupné na:
http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/australie_a_oceanie/fidzi/politika/vnitro
politicka_charakteristika.html (2. 12. 2011).
Literatura
Benoit, Kenneth. 2004. „Models of electoral system change.“ Electoral Studies 23, 363–389.
Downs, Anthony. 1957. An economic theory of democracy. New York: Harper and Row.
Horowitz, Donald L. 1993. „Democracy in Divided Societies.“ Journal of Democracy 4, nr. 4,
18–38.
Horowitz, Donald L. 2004. „The alternative vote and interethnic moderation: A reply to
Fraenkel and Grofman.“ Public Choice 121, 507–516.
Chytilek, Roman, Šedo, Jakub, Lebeda, Tomáš, et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.
Chytilek, Roman. 2007. Zkoumání většinových volebních systémů. Disertační práce.
Kozák, Martin. 2008. Inkluzivní majoritarianismus jako nejvhodnější model pro rozdělené
společnosti? Případ Fidži. Diplomová práce.
Kestelman, Philip. 2009. „Alternative Voting in Proportion.“ Voting matters 27, 27–36.
16
Lal, Brij V. 2006. Islands of turmoil: elections and politics in Fiji. Canberra: ANU E Press
and Asia Pacific Press.
Lijphart, Arend. 1977. Democracy in Plural Societies: A Comparative Exploration. New
Heaven and London: Yale University Press.
Lijphart, Arend. 1984. Democracies: Patterns of Majoritarian and Consensus Government in
Twenty–One Countries. New Haven and London: Yale University Press.
Lijphart, Arend. 2007. Thinking About Democracy: Power sparing and majority rule in
theory and practice. London and New York: Routledge.
Novák, Miroslav. 2006. „Je konsensuální demokracie pro Českou republiku fatalitou?“ In:
Parlamentní volby 2006 a česká politika. Ed. Dančák, Břetislav, Hloušek, Vít. Brno:
Masarykova univerzita.
Ramesh, Sanjay. 2007a. Preferential Voting and Indo–Fijian minority strategy. Journal of
Peace and Conflict & Development 10. Dostupné na:
http://www.peacestudiesjournal.org.uk/edition/22 (30. 11. 2011).
Ramesh, Sanjay. 2007b. „Fiji, 1987–2007: The Story of Four Coups“. Worldpress.org 30. 4.
2007. Dostupné na: http://www.worldpress.org/Asia/2773.cfm (1. 12. 2011).
Reilly, Benjamin. 1997. „The Alternative Vote and Ethnic Accomodation: New Evidence
from Papua New Guinea“. Electoral studies 16, No. 1, 1–11.
Reilly, Benjamin. 2001. Democracy in Divided Societies: Electoral Engineering for Conflict
Management. Cambridge : Cambridge University press.
Reilly, Benjamin. 2004. „The Global Spread of Preferential Voting: Australian Institutional
Imperialism.“ Australian Journal of Political Science 39, No. 2, 253–266.
Reynolds, Andrew, Reilly, Ben a Ellis, Andrew. 2005. Electoral System Design: The New
International IDEA Handbook. Stockholm: International Institute for Democracy and
Electoral Assistance. Dostupné na:
http://www.idea.int/publications/esd/upload/ESD_Handb_low.pdf (22. 11. 2011).
Sartori, Giovanni. 2001. Ústavní inženýrství. Praha: SLON.
17
Shugart, Mattew S. 2006. Inherent and Contingent Factors in Reform Initiation in Plurality
Systems. Online text. Dostupné na: http://dss.ucsd.edu/~mshugart/plur-
ref_nov2006.pdf (24. 11. 2011).
18
Seznam zkratek
AV – Alternativní hlasování
CRC – Constitutional Review Commission
FLP – Fiji Labour Party
IND – Independent / Nezávislý
MV – Conservative Alliance Party
NFP – National Federal Party
NLUP – New Labour Unity Party
NVTLP – Nationalist Vanua Tako Lavo Party
PANU – Party of National Unity
SDL – United Fiji Party / Sjednocená Fidžijská Strana
SVT – Fijan Political Party / Fidžijská politická strana
UGP – United General Party
UPP – United Peoples Party
VLV – Christian Democratic Alliance
VS – Volební systém
19
ResearchGate has not been able to resolve any citations for this publication.
ResearchGate has not been able to resolve any references for this publication.